Obrázek týdne 16. 11. 2018

Dnes v 16:35 | HAAS |  Obrázky týdne
Tentokrát přináším obrázek od Zdeňka Buriana, největšího českého malíře pravěku...

Popisek k obrázku: Skupina afarských australopitéků v Keni před 3 miliony let. Několik členů tlupy si prohlíží kosti zvířat, která si přinesli z otevřených plání. Tam totiž australopitékové občas zabíjejí zebry či antilopy, kdyby nic jiného, používají k tomu alespoň kámen. Také si sem s oblibou nosí zbytky mršin. Dva mladí jedinci jsou kostmi velmi zaujati. Jedinec v popředí si prohlíží ostrou kost, a v hlavě se mu rodí nápad...

Další Obrázek týdne zase za týden... O víkendu se vrátím ke svému projektu o pravěkých žralocích a začnu psát další kapitolu třetí série Lovců kryptidů.
 

Suta Dwyerova-Suchozemská sestřenice mořských hadů

Uběhl týden, a je na čase se vrátit k hadům, a představit Vám sutu Dwyerovu. Snad se Vám bude popisek tohoto hada líbit...

Latinský název: Parasuta dwyeri,
Rozšíření: východní Austrálie,
Velikost: 40 centimetrů.
Suta Dwyerova a její příbuzné z rodu Parasuta patří mezi vůbec nejmenší elapidy, tedy korálovcovité hady. Zatímco někteří z jejich australských příbuzných, třeba tajpan menší, který je nejjedovatějším hadem na světě, měří klidně i 1,8 metru na délku, suty jsou malé. Samci suty Dwyerovy měří v průměru jen 31 centimetrů od špičky nosu po kloaku. Samičky jsou trochu menší, měří obvykle 29 centimetrů. Samozřejmě k tomu musí být připočítán také ocásek... Tento had je blízce příbuzný mořským hadům, zvláště vlnožilům z rodu Laticauda. Jde však o terestriálního, tedy suchozemského plaza. Vyskytuje se v lesích a na pláních východní Austrálie; v Novém Jižním Walesu a na jihu Queenslandu. Člověk se s ním setká jen zřídka; tento had tráví celý den skryt pod kameny nebo v listí, a vylézá za soumraku, aby v noci lovil gekony, scinky a další malé ještěry. Ačkoliv jde samozřejmě o druh jedovatý, nedává přednost uštknutí. Je-li suta ohrožena, vytvoří ze sebe jakési klubíčko, přičemž hlavu zasune doprostřed, takže ji nevystaví nepříteli. Jed je sice neurotoxický, ale člověku neublíží. Jeden muž z regionu Western Sydney v Novém Jižním Walesu byl uštknut tímto hadem, když mu bylo 25 let. Suta ho kousla do prstu a vpustila do rány trochu jedu, který však na muže neměl žádné účinky. Jediným problémem bylo, že se hadovi jedový zub při kousnutí vylomil a zůstal v ráně, což později způsobilo infekci. Muži se však nic vážného nestalo. V Queenslandském muzeu je suta Dwyerova popsána jako had "mírně jedovatý". Jde možná o nejneškodnějšího jedovatého hada v celé Austrálii... Celé tělo suty pokrývají hladké šupiny. Hlava je výrazně oddělena od těla, neboť je širší. Jedové zuby jsou jako u ostatních elapidů umístěny v přední části horní čelisti. Oči jsou vybaveny vertikálními zorničkami, což je typické pro většinou noční druhy. Barva šupin může být oranžová až červená, hlava bývá většinou tmavší, nejčastěji šedá či černá. Břišní šupiny jsou samozřejmě mnohem světlejší barvy... Sutu Dwyerovu popsal australský herpetolog Eric Worrell, muž, který se zasloužil o produkci prvních hadích protijedů v Austrálii, a popis zhotovil v roce 1956. Hada pojmenoval podle svého kolegy, Johna Dwyera, který také pracoval na výzkumu a produkci protijedů... Zajímavostí je, že na rozdíl od většiny suchozemských korálovcovitých, zvláště kober rodu Naja, které kladou vejce, je suta Dwyerova živorodým hadem. V jednom vrhu jsou obvykle 3 mláďata, z nichž každé měří na délku 13 centimetrů.

Příště kobra stromová!

Jachaleria

Středa v 18:15 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Jachaleria byl rod dicynodonta, který žil v období Triasu, tedy na začátku druhohor. Dicynodonti byli velice úspěšnou skupinou plazů, na konci Permu se jim na rozdíl od mnoha ostatních skupin živočichů skvěle dařilo, a některé rody, jako Jachalerii příbuzný Lystrosaurus, dokonce velké Permské vymírání přežily. Jachaleria byla poměrně velkým zástupcem rodiny dicynodontů; měřila na délku 3 metry a vážila 300 kilogramů. Byla jakýmsi velkým "hrochem" období Triasu. Její čelisti nebyly vybaveny zuby, svou rostlinnou potravu "stříhala" ostrým zobákem. Jsou známy dva druhy Jachalerie: J. colorata z formace Los Colorados v Argentině, a J. candelariensis z geoparku Paleorrota v Brazílii. Zajímavé je, že právě v Paleorrotě moc dicynodontů nežilo, a po celý Trias se tam dařilo rhynchosaurům. Ti byli až na sklonku triaského období nahrazeni dicynodonty, a Jachaleria byla ze všech tamních dycinodontů největší. Jachaleria byla popsána významným argentinským paleontologem José Bonapartem roku 1971. Vyhynula před 220 miliony let.
Popisek Jachalerie můžete najít na anglické Wikipedii.

Příště Entelognathus!
 


Zemřel komiksový génius Stan Lee

Úterý v 17:48 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Na dnešní ráno nikdy nezapomenu. Měl jsem pocit, jako by do mne udeřil blesk. Dozvěděl jsem se, že jeden z lidí, kterých jsem si tolik vážil, již není mezi námi. Dne 12. listopadu 2018 ve věku 95 let zemřel Stanley Martin Lieber, nám všem známý jako Stan Lee, komiksový génius, který vytvořil celý svět Marvel Comics. V 60. letech vymyslel a psal první komiksy o takových postavách jako Hulk, Thor, Ant-Man, Spider-Man, Avengers a X-Meni... Rozhodně se podívejte na to, co o něm v show Stephena Colberta řekl Hugh Jackman, který sedmnáct let hrál Wolverina... Fanoušci včetně mě také milují Stanova kamea v marveláckých filmech - příští rok uvidíme takové poslední Stanovo kameo v Avengers 4. Stále je to pro mne šokující a nedokáži uvěřit tomu, že Stan "The Man" Lee již nežije.

Tento krátký článek jsem prostě musel napsat... RIP Stan. Plačící


Blogorgonopsid Diaries

Pondělí v 17:53 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Vážení návštěvníci mého blogu, zprvu bych Vám rád poděkoval za přízeň a vysokou návštěvnost. Na tomto blogu je už něco přes 3100 článků, a ačkoliv za to může především mé nadšení, děkuji i Vám, kteří sem chodíte. Zvláště komentáře některých z Vás mě v poslední době velmi těšily, a proto rozhodně hodlám pokračovat. Dlouho jsem však přemýšlel, zda by nebylo od věci Blogorgonopsid nějak rozšířit. Minulý týden mne napadlo, že bych mohl vytvořit zcela nový blog, který by tyto stránky doplňoval. A tak v sobotu vznikl Blogorgonopsid Diaries, blog, kam budu vkládat články o tom, co nového jsem se dozvěděl, co nového jsem si někde přečetl a přimělo mne to k tomu, abych si o daném tématu zjistil více... Odkaz zde: www.blogorgonopsidiaries.blogspot.com. Důvod, proč jsem se rozhodl "jít" do Blogger.com je prostý. Má mnohem víc výhod. Osobně se mi s ním velice dobře pracuje. Stránky se samozřejmě budou v průběhu času měnit, design bude po čase zřejmě také změněn, a samozřejmě budou přibývat nové články... Blogorgonopsid Diaries pro mne bude takový oddech. Tento blog samozřejmě bude existovat i nadále a stále na něj budu aktivně přidávat články. Pokud však v budoucnu založím nějaké další blogy, využiji zcela jistě Blogger. Už teď to vidím tak, že Blogorgonopsid a Blogorgonopsid Diaries tvoří takovou maličkou síť, která se však rozroste. Nicméně zatím ji tvoří jen tyto dva weby...

Snad se Vám můj nový blog bude líbit. Usmívající se

HAAS

Lovci kryptidů 3: Nestvůra z Point Pleasant (3/3)

Neděle v 11:42 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Jack, Pauline a Roger se již několikrát setkali s Mothmanem, tajemným létajícím kryptidem z města Point Pleasant. Přízrak je sledoval při cestě z Levinova domu do hotelu a ukázal se nestyděl se ukázat se ve čtyři ráno za oknem. Dalšího dne došlo z nějakých důvodů ke kolapsu mostu na okraji města, a Mothman byl katastrofě přítomen. Lovcům kryptidů se podařilo jej uspat, prozkoumat ho a nafotit si ho. Poté se Mothman v rychlosti probral a odletěl neznámo kam... Naši přátelé teď čekají na přílet agentky Kentové...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: NESTVŮRA Z POINT PLEASANT, ČÁST TŘETÍ:
Roger vyšel z lesa. Měl takový divný pocit, že jej stále něco sleduje. Že za každým stromem se skrývá nějaká příšera se zářivýma rudýma očima, která by si ho chtěla přitáhnout k ostrému zobáku a rozkuchat ho. Z takových představ se i zkušenému agentskému veteránovi dělalo špatně. Ještě hůř se však cítil, když si prohlédl policejní auto, ve kterém zůstal Ratner. "Panebože..." řekl si pro sebe s jasnou nepříjemností v hlase. Přistoupil k autu blíže a chytl se za čelo. Přední sklo bylo rozmláceno. Za volantem seděl na sedadle nehybný Ratner. Měl roztříštěnou hlavu. Jeho objemné břicho bylo podpěrou pro těžký kámen, který to vše způsobil. Zanedlouho dohnali Rogera i Jack a Pauline. "Hnusný," řekla tiše Pauline a odvrátila z Ratnerovy mrtvoly zrak. "Tohle musel způsobit Mothman," konstatoval Jack. "Taky si myslím," přitakal Roger, "popadl někde ten kámen, přiletěl k autu a prohodil kámen předním sklem. Ale podívej se na ten malý balvan - Mothman musí být silnější, než jsme čekali, když tohle uzvedl." Nedalo se dělat nic víc, než zavolat policejní jednotku. Ta dorazila do dvanácti minut. Nový seržant se omlouval za pozdní příjezd. "Většina poldů z města je u zříceného mostu. Kdybyste viděli, jak to tam vypadá... Tolik těžce zraněných, že by člověk brečel, když je všechny vidí," vysvětloval seržant. Smrt kolegy Ratnera jej velmi šokovala. Zeptal se pak Jacka: "Co je Mothman zač? A způsobuje tohle všechno právě on?" "Nevíme," odpověděl Jack, jehož nejistota sžírala, "ale brzy to zjistíme."

Padla noc. "Viděla jsem trosky mostu," řekla agentka Kentová, která se odpoledne toho dne přidala k Lovcům kryptidů, "bylo to strašné." Jack pokýval hlavou. Rozsvítil baterku. Ne však obyčejnou baterku. Tohle byl speciální přístroj Lovců kryptidů ke hledání tepelné stopy. Takové, která se držela celé hodiny a hodiny poté, co místem někdo prošel. Byli teď zpátky na Levinově zahradě. Opatrně a hlavně nenápadně vkročili do zahrady Levinova souseda. Tam sledovali tepelnou stopu onoho pomalovaného muže, který se včera v noci pokusil vloupat do Levinovy zahrady. Poté, co jej Jack opustil, utíkal muž středem silnice až do temné uličky lemované z obou stran hustým křovím. Vedla kolem parku. A právě tady Pauline zatřepala s Jackovým ramenem. "Sakra, je tam," zasyčel Jack a vytáhl laserovku. V koruně stromu přímo nad nimi byl Mothman. Zamával křídly a vznesl se do vzduchu. Zmizel v nekonečnu noční oblohy. "Sleduje nás. Proč?!" zeptal se sám sebe Jack. Pokračovali. Trvalo tři čtvrtě hodiny, než došli k domu, v němž se pomalovaný mladík schoval. "Neměli bychom to přenechat policii?" optala se agentka Kentová Jacka. "Ne," zněla jasná odpověď. Jack zabušil na dveře domu. Otevřela stará paní, očividně vyrušená z tvrdého spánku. "Dobrý den, nechceme rušit," začal trochu vyjevený Jack, "hledáme jednoho mladíka, který zde zjevně bydlí." Paní se otočila ke schodům vedoucím do patra domu a něco zahulákala. "Roderick hned přijde. V tuhle noční dobu ještě obvykle hraje PC hry. Ta dnešní mládež," zasmála se a odešla. Mladík se vyděsil, když spatřil statného muže v černé uniformě ve dveřích, a jeho tři společníky. Zůstal strnule stát na schodech. Jack vešel dovnitř. Mladík se otočil a utíkal nahoru. Zamknul se ve svém pokoji. "Příteli, otevři. Nebo se násilím probiji dovnitř," varoval jej Jack. "Běžte pryč! Běžte pryč!!!" řval mladík. Jack jej znovu přesvědčoval, aby odemknul. Mladíkův hlas byl hysterický. "Ne!!! Ne!!! Zapomeňte na něj!!! Zapomeňte na něj!!!" řval. Jacka to už nebavilo. Vystřelil z laserovky a rozrazil dveře. Chytil řvoucího mladíka pod krkem. "Byl jsi to ty, koho jsem včera chytil," usmál se Jack, "škoda, že sis smysl tu svou 'masku'. Sekla ti." Zacloumal s ním a odhodil jej k zemi. Mladík něco nesrozumitelně vykřikoval. "Zabil jsi Joshe Levina?" zeptala se jej Pauline. Ale mladík jen křičel: "Zapomeňte na něj!!!" "Agentko? Máte číslo do nějaké léčebny? Myslím, že Levinův vrah by měl jet nejprve tam," usmál se empaticky Jack.


Zbytek noci strávili Lovci kryptidů hledáním svého kryptida, tedy Mothmana. Čekali na něj na vršku nejvyšší budovy Point Pleasantu. V ranních hodinách se odhodlali znovu prozkoumat park. Ale po obrovském sovím, či správněji můřím muži, zkrátka ani památky. "Skoro si začínám říkat, že to byl jen ten mladík, přestrojený za takovou hnusnou potvoru," poznamenal Roger, "ale to není možný." Přes den se tým prospal v hotelu. Večer pak agentka Kentová dostala do hlasové schránky v mobilu vzkaz od jednoho místního policisty. Měla prý zavolat na onu léčebnu, kam byl Roderick přepraven. Policista řekl, že to Lovce kryptidů bude jistě zajímat. Na léčebnu se totiž nedá snadno dovolat. Agentka vyťukala do mobilu číslo. Zvuky, které se pak z telefonu ozývaly, rezonovaly morkem kostí. Pískavé, chraplavé zvuky neznámého původu... Mothman! "Ať už to dělá jakkoliv, vždycky se z telefonů a vysílaček ozývají divné zvuky, když se někde objeví," řekl Jack. Cesta autem do léčebny trvala jen dvacet minut. Lékaři nejprve nechtěli Lovce kryptidů pustit dovnitř, protože všichni už na pohled vypadali naprosto v pořádku. Pak ale souhlasili, že agentku CIA a její "kolegy" dovnitř vpustí, aby viděli, co se stalo. Roderick se ve svém prostorném pokoji vlastnoručně uškrtil. Na zdi pokoje, jen kousek od okna, byl na zeď namalován srozumitelný znak. Dva velké kruhy a soví nos mezi nimi. Mothman. Okno však bylo zavřeno. Nicméně když se Jack podíval ven z okna, spatřil dvě mrkající rudé oči mezi křovisky noční zahrady. Upřeně naň hleděly, a pak se zase ztratily v temnotě... Jackovi a ostatním přeběhl mráz po zádech. "Takže Mothman existuje," srhnul to Jack dalšího dne v apartmánu hotelu, "často se objevuje u strašných věcí, u vražd, u kolapsů mostů... Ale nezpůsobuje je. To si alespoň myslíme. Prostě se z nějakého důvodu vždycky objeví tam, kde se něco stane." "Teleportace?" optala se jej agentka. "Kdo ví. Tenhle kryptid je úplně jiný od všech, se kterými jsme se dosud setkali," odpověděl Jack. "Mohla by to být nějaká mimozemská bytost, hledající útočiště na Zemi," zamyslela se Pauline, "ale proč by tedy vyhledával takové děsivé situace? Aby se živil neviditelným strachem lidí či co?" "Říkal jsi, že na všechno přijdeme, Jacku," postěžoval si s úsměvem Roger, "ale náš čas v Point Pleasantu se nachýlil a my zatím víme velmi málo." "Zajímalo by mne, co měl znamenat ten znak, který Roderick před svou smrtí načrtl na zeď svého pokoje v léčebně," zamyslel se Jack a pohlédl z okna. "Možná o Mothmanovi něco věděl," řekla na to Pauline. "Roderick byl šílenec. Typický mladík hrající brutální počítačové hry, nestabilní, schopný zabít muže, kterého ani pořádně neznal. Přiznal se k tomu, že Levina umlátil a oběsil, takže... Není pochyb, že to způsobil on. Ale ta věc s Mothmanem, ta je... divná... Já to nechápu!" pokračoval Jack. "Možná, že to ani nemáme chápat, Jacku," usmál se Roger, "třeba bude lepší, když světu bude existence Mothmana utajena. Víš, jak to dopadlo s Chupacabrami. Vydali jsme o nich zprávu, a pak se na Portoriko vydal dobrodružný pár, který pátrání nepřežil. Necháme Mothmana být, ať je čímkoliv." Nezbývalo, než souhlasit. Jen agentka Kentová mírně pozvedla obočí. Svůj názor si nechala pro sebe.

Mothman tedy stále zůstává záhadou... Co dalšího však Lovci kryptidů zažijí? Jaká další dobrodružství čekají Jacka, Pauline, Rogera a agentku Kentovou v tomto světě, který se jen hemží bizarními zvláštnostmi? A co dalšího čeká Pierra a jeho přátele, kteří si jen tak poklidně hledají kryptidy v paralelní dimenzi? Právě to se dozvíte příště, protože Pierre a jeho přátelé se chystají na první velkou loveckou výpravu v paralelní dimenzi, a jejich cílem má být jeden "ráj kryptidů"...

Lovci kryptidů 3: Nestvůra z Point Pleasant (2/3)

Sobota v 12:15 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Minule se Jack, Pauline a Roger vydali do města Point Pleasant v Západní Virginii. Již léta se zde mluví o tajemném přízraku, který v noci létá nad městem, děsí místní obyvatele a občas se objevuje tam, kde dochází ke katastrofám. Má Mothman co do činění s brutální vraždou Joshe Levina, strýce dvou vyděšených dětí, jež ho nalezly oběšeného v obývacím pokoji? Kdo je ten chlapík s pomalovaným obličejem, který chtěl přelézt plot a dostat se do Levinovy zahrady, kde Lovci kryptidů tábořili? A co je vlastně Mothman, který Lovce kryptidů napadl? Druhá část...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: NESTVŮRA Z POINT PLEASANT, ČÁST DRUHÁ:
"Našij to do něj! Našij to, krucinál, do něj!!!" křičela Pauline na Jacka, který zcela strhnulý strachem hleděl na Mothmana, soukajícího se skrze okno dovnitř. Jack se ještě stále nedokázal vzpamatovat z útěku ze zahrady. Nikdy v životě neměl pocit, že by něco, co mu dýchalo na záda, bylo tak děsivé. Roger byl trochu více při sobě a vyrval Jackovi laserovku z ruky, a hned nato vytáhl z pouzdra i tu svou. Vystřelil po Mothmanovi z obou, jenže nestvůrná příšera se už dostala dovnitř a oběma laserům nejnižšího stupně se vyhnula. Nyní se Mothman vrhl na Pauline. Ta také nečekala a zmáčkla spoušť laserové pistole. Tentokrát se podařilo Mothmana odrazit. Dostal silnou ránu a celý se zapotácel. Roger neváhal a rozsvítil v místnosti světlo. Teprve teď měli možnost vidět, jak Mothman vypadá. Působil skoro jako člověk, měl dvě vysoké zadní končetiny, v kolenou trochu pokrčený postoj, a mohutné, skoro až lidoopí tělo pokryté hustou srstí či peřím, či co to snad bylo. Přední končetiny byly přeměněny v křídla, nepochybně pokrytá peřím. Zvířeti chyběl krk, hlava byla nasazena přímo na lidoopím těle, ale vypadala, jako by ji někdo vzal sově a nasadil na tohoto netvora. Dvě velké rudé oči člověka skoro hypnotizovaly hrůzou. Mothmanovy zorničky se ve světle velice zmenšily. Tvor na světlo reagoval dosti podrážděně. Zvláště na tak silné. Okamžitě si hlavu překryl svými křídly a skoro osleplý se hrnul zpátky k rozbitému oknu. Roger se mu hned postavil do cesty. Držel v ruce pistoli s uspávací šipkou. Mothman se před ním vztyčil, rozevřel křídla, vychrlil ze zobáku nějakou tekutinu, která pokryla Rogerovu uniformu, a pak jej mávnutím jednoho křídla srazil k zemi. Rychle prolezl oknem. Na zahradě se pak vznesl do vzduchu a zmizel. Jack a Pauline přiběhli k Rogerovi a pomohli mu postavit se na nohy. Hned potom si však museli zacpat nos. Roger měl chvíli pocit, že se vyzvrátí. Ano, ta tekutina, kterou na něj Mothman "vyplivl" byly nestrávené zbytky potravy. Proto Roger neváhal a uniformu si sundal, a hodil ji do rohu místnosti. "Teda, to bylo," řekl, "a to, že se na mě Mothman vyzvracel, promiňte, jestli vás ta slova urážejí, no, tak to je prostě něco. To člověk nezažije každý den, i když je Lovcem kryptidů." "Když po mě šel, úplně se mi sevřelo hrdlo," přiznala se Pauline, "ani Chupacabry z Portorika nebyly tak hrozné. Když jsem se mu podívala do očí, měla jsem pocit, že jsem mimo. Že existuje jen on, a že ho musím nechat, aby mě... Zabil?" "Měl jsem skoro ten samý pocit, jen co jsem se na něj na zahradě otočil. Když jsem utíkal dovnitř, připadal jsem si strašně pomalý, a to jsem upaloval jako zajíc pronásledovaný liškou," dodal Jack. "Hnusná potvora," řekl ještě Roger. Teprve teď si uvědomili, že jsou vlastně v domě zavražděného. "Víte co, lidi? Sbalíme tábor. Zkusíme si najít nějaký hezký hotel v Point Pleasantu, a dospíme se tam," navrhl Jack a jeho dva kolegové souhlasili... Ve tři ráno dorazili do tříhvězdičkového hotelu vzdáleného několik bloků od Levinova domu. Celou cestu měli pocit, že je něco sleduje... Recepční jim dala "krásný pokoj pro tři". Bohužel byl jen pro dva. Roger zalehl jedinou postel, a tak si Jack a Pauline lehli na své karimatky.

Ve čtyři Pauline vzbudilo ťukání na okno. Vstala a podívala se ven. Noční vítr si hrál s listy. Občas nějaký list narazil na okno. "Uf, nic se neděje," pošeptala si pro sebe Pauline. Pak se oknem objevila ohyzdná hlava Mothmana! Ty velké červené oči!!! Pauline si úlekem zakryla obličej a něco nesrozumitelného vykřikla. Jack na to reagoval nejrychlejším vstáváním, jaké kdy člověk může vykonat. Ze spaní se doslova postavil a popadl laserovku, která ležela na židli vedle něj. Namířil ji na Mothmanovu hlavu, která ve vteřině zase zmizela. Jack přiběhl k oknu. "Sakra, nedělej to! Neotevírej ho!!!" vykřikl Roger, vyskočil z postele a povalil Jacka na zem. "Promiň, co jsem to chtěl udělat?!" zeptal se Jack. "Chtěl jsi otevřít okno, abys ho mohl trefit. Jenže to je to, co chtěl. Chtěl se oknem dostat dovnitř!" řekl mu Roger. "Vůbec jsem nepřemýšlel," chytl se za hlavu Jack. A když něco takového říká rozvážný vůdce Lovců kryptidů, je asi něco špatně. Deset minut stáli všichni tři u okna, čekajíce na Mothmanovo zjevení, ale tajemný letec se již neobjevil. Během té doby jen několik lidí zezdola silně zadupalo na podlahu, což byl signál Lovcům kryptidů, aby se ztišili. "Šel po nás. Věděl, že jsme tu," řekla Pauline... Druhého dne se telefonicky spojili s Kentovou. Tu velice zaujalo Jackovo vyprávění a tak se rozhodla, že se k Lovcům kryptidů přidá. Odpoledne měla přiletět z New Yorku. "Takže víme tohle: nějaký zmalovaný psychouš chtěl vtrhnout do Levinovy zahrady. Možná to byl jeho vrah a něco tam hledal. Kdo to byl, nevíme, ale rád to zjistím. No a pak je tu Mothman. Víme, jak vypadá. Víme, že je to noční tvor a bojí se světla. O jeho původu však nevíme nic. A co sakra dělal na Levinově zahradě a proč šel potom po nás?" shrnul vše Jack. "Víte, co je zajímavé? Mothman se často objevuje tam, kde dojde k nějaké katastrofě," řekl Roger, "myslel jsem, že je to blbost, ale co jiného mohla jeho přítomnost znamenat na střeše Levinova domu poté, co v něm jeho neteř se synovcem našli Levina mrtvého?" "Hm, možná má Mothman čuch na takové děsné věci," řekl Jack. "Ale proč nás pak sledoval?" zeptala se Pauline. Všichni ztichli. "To zjistíme," řekl asi po deseti vteřinách mlčení Jack, a řekl to velmi rozvážně. U mostu na hranici města se znovu setkali se seržantem Ratnerem. Také mu pověděli o svém zážitku s Mothmanem. Ratner se tomu nejprve smál, ovšem pak přiznal, že by to mohla být pravda. A když mu Roger ukázal fotografie pořízené noční kamerou, kterou připnul na Levinův plot, docela se vyděsil. "Takže Mothman existuje. Ale to je hrůza. Teď už nebudu moci za tmy se psem," postěžoval si Ratner. Jejich rozhovor přerušila rána. "Nemáte pocit, že se ten most trochu naklonil?" zeptala se Pauline. "Utíkejte! Všichni!!!" zařval Roger a jako první začal sprintovat zpátky na pevnou zem. Most padal. Proč?!


Trvalo to jen chvíli. Z nějakého důvodu prostě celý most spadl. "Heh, a já myslel, že ten incident se Silver Bridge roku 1928 byl ojedinělý," pokusil se o vtip Ratner. Nad celou zkázou, nad mrtvoly lidí plavajícími na hladině řeky, nad troskami mostu a poničenými, potopenými auty, se náhle, nyní, za bílého dne, objevil onen můří přízrak. Proletěl, jeho červené oči zablikaly, a zmizel nad městem. "Ať se stalo cokoliv, Ratnere, musíme ho sledovat! Musíme za ním!!!" vykřikl Jack. Policejní auto bylo naštěstí daleko za mostem. Jack, Pauline, Roger a Ratner se okamžitě dali do pronásledování Mothmana. Dlouho viděli jen černou tečku, pohybující se nad městem. Ale pak se začali přibližovat. Když se dostali ke druhému okraji města, spatřili již Mothmana zcela jasně. Kroužil ve vzduchu. "Tohle je naše šance," řekl Roger a vystoupil z auta. Zamířil uspávací pistolí nad Mothmana. "Seš blázen? Přijdeme o šipku! Z pistole ho netrefíš, je strašně vysoko," řekl Jack. "Jen počkej, Jacku," odpověděl mu Roger. Vystřelil. Šipka v sobě měla zabudovaný sledovací mechanismus. Zaměřila Mothmana. Přízrak se rychlostí blesku začal blížit k nedalekému lesu. Mizel. A šipka jej následovala. Byla ještě rychlejší než on. Pak ho trefila, a jako padající letoun se Mothman zratil mezi stromy. Lovci kryptidů se rozběhli do lesa. Ratner jim nestačil, tak zůstal u auta. Les byl temný, byla zde mlha, listí pomalu padalo ze stromů. Trojice prošla celým územím, kde měl Mothman být. Ale nikde nic. Zkrátka se vypařil. Pak Pauline vykřikla. Mothman seděl na větvi stromu přímo nad ní. Byl docela při sobě. Snesl se na ní a zahalil ji svými křídly. Jack přiběhl právě včas a do Mothmana to z laserovky. Tentokrát mu dal takovou ránu, že jej omráčil. Jako nějaký mimozemšťan sebou Mothman na zemi házel ze strany na stranu. Pak konečně omdlel. "Propána, co je tohle za zrůdu?" řekl Roger. Přistoupil k nic nevnímajícímu Mothmanovi a dotkl se jeho hlavy. "Je strašně... strašně teplý na dotyk. Tohle není z našeho světa, lidi," řekl. "Myslíš?" zeptal se Jack a také si na Mothmana sáhl. "Proč byl u kolapsu mostu?" zeptala se Pauline. "Na to přijdeme," odpověděl Jack. Roger neváhal a pořídil několik fotografií, a videozáznam Jacka a Pauline, jak měří Mothmanovo křídlo. Po pár minutách se z Mothmanova zobáku začal ozývat sténavý zvuk. "Rychle, další sedativum!" zařval Jack na Rogera. Ten sáhl do kapsy, ale bylo pozdě. Mothman se v rychlosti vztyčil, zamával křídly a odletěl. Zmizel kdesi nad stromy, kdesi daleko nad těmito hlubokými lesy. Asi mířil domů, někam do hnízda... Trojice Lovců kryptidů zde jen ohromeně stála. Byli přimražení strachem i radostní z tohoto objevu zároveň. Ale ještě nebyl všemu konec...

Jsou zde otázky, na které se musí odpovědět. Co je Mothman zač? Proč byl přítomen těmto hrozným událostem? A podaří se najít vraha Joshe Levina, ať už jím byl kdokoliv? Poslední část již brzy...

Obrázek týdne 9. 11. 2018

9. listopadu 2018 v 15:49 | HAAS |  Obrázky týdne
Do rubriky Obrázky týdne vkládám nejčastěji ty nejkrásnější obrázky pravěkých zvířat, na které jsem na internetu či v knihách narazil. Vždy jde o kresby či malby, případně počítačové rekonstrukce v nádherné krajinou s krásnou atmosférou... Párkrát jsem do rubriky dal i malby současných zvířat, přestože většinou byly od umělců, kteří se také věnují rekonstrukcím pravěkých tvorů. Tentokráte však udělám výjimku. Nejlepší obrázek, na který jsem tento týden narazil, je touto podivuhodnou fotografií. Snímek pořídil David Herasimtschuk.

Popisek k obrázku: Na dně řeky Tellico v americkém státu Tennessee se odehrává děsuplný zápas. Užovka druhu Nerodia sipedon, která je ve vodě jako doma, byla náhle přepadena ze zálohy třetím největším mlokem na světě, a zcela jistě největším obojživelníkem amerického kontinentu - slavným velemlokem americkým. Jeho obrovská tlama stiskla tělo hada přímo před objektivem fotografa. Ten však potvrdil, že had se nakonec z celého problému vykroutil. Unikl živý...

Jakákoliv zdokumentovaná interakce mezi studenokrevnými zvířaty je něčím vzácným. Proto jsem musel tento obrázek zařadit mezi Obrázky týdne. Možná, že v budoucnu se zde dočkáte více takových fotografií. Člověk nikdy neví, na co narazí... O víkendu očekávejte pokračování mothmanovské kapitoly Lovců kryptidů.

Kobra mandalajská-Endemit Myanmaru

8. listopadu 2018 v 15:16 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Po týdnu přináším další popisek hada. Tentokrát je to jedna obzvláště zajímavá kobra...

Latinský název: Naja mandalayensis,
Rozšíření: střední Myanmar,
Velikost: 1 až 1,4 metru.
Kobra mandalajská byla popsána až roku 2000. Její popis zhotovili britský herpetolog z Bangorské univerzity Wolfang Wüster a proslulý americký herpetolog Joseph Bruno Slowinski, který bohužel 12. září 2001 podlehl uštknutí bungara právě v Myanmaru. Kobra mandalajská je velice výjimečným druhem kobry, snad jediným, který žije pouze v jediné ekologické zóně jediného státu. Vyskytuje se jen v suché části středního Myanmaru. Má velice specifické požadavky na habitat; území, kde žije, je v celém Myanmaru skutečně nejsušší, neboť v něm naprší méně než 1000 mm za rok. Takové prostředí je v zemi jinak původně pokryté pralesy velice vzácné. V tomto suchém prostředí se vyskytují akácie a dvojkřídláčovité rostliny. Také díky nim to tam vypadá, jako by někdo vzal kus africké savany a přemístil ho přes tisíce kilometrů do jihovýchodní Asie. Kobra mandalajská žije na území, které sotva pokrývá 20 000 čtverečních kilometrů. Herpetologové předpokládají, že pravděpodobně žije na území rovnající se 18 500 čtverečních kilometrů. To není vše, co ji činí zranitelnou. Ničení přirozeného prostředí a rozvíjející se zemědělství mají též podíl na zmenšování jejího areálu výskytu... S kobrou mandalajskou se setkalo jen velmi málo herpetologů, zřejmě méně než už s tak vzácnou dvojnožkou dvoupórou z Kalifornského poloostrova v Mexiku. Tato kobra je tedy skutečně vzácným plazem, a IUCN ji klasifikuje jako zranitelný druh... Podobně jako její blízká příbuzná kobra indočínská je i kobra mandalajská druhem schopným plivat jed do očí svých nepřátel. Jde o velice plachého a rychlého hada, který se člověku mnohem raději vyhne, než aby s ním měl mít problémy. Pokud je však vyrušena, může se velice rychle vztyčit a ve vteřině vystříknout z tlamy spršku jedu. Pokud se jed dostane do očí útočníka, způsobuje velkou bolest. Ačkoliv asijské plivající kobry nejsou tak přesnými plivači jako ty africké, dokáže kobra mandalajská stříknout jed přesně na vzdálenost 2 metry. Je také známa tím, že se ke svým útočníkům rychle přibližuje, zatímco nahlas syčí. Je jen málo kober, které tohle dělají, většina z nich totiž spíše leží na místě a dělá výpady právě z jednoho místa... Kobra mandalajská začíná lovit s příchodem šera, je to noční druh. Žere ropuchy, žáby, případně i malé savce, jiné druhy hadů a nepohrdne ani rybou, když nějakou najde ve stojatém jezírku či v řece. Obvykle dorůstá délky 1 až 1,2 metru, jeden exemplář měl ale 1,4 metru na délku. Zdá se, že větší už tyto kobry nebývají. Oči jsou vybaveny kulatou zorničkou. Tělo je poměrně robustní. Nozdry jsou už z dálky viditelné, jsou poměrně dosti velké. Šupiny jsou šikmé a hladké. Zbarvení se pohybuje v rozmezí od žlutohnědé po matně hnědou, ve všech případech však s temnými skvrnami rozmístěnými po celé délce těla. Břicho hada světlé a též pokryto tmavými skvrnkami. Krk bývá často také tmavý, a kápi zezadu zdobí 2 nebo 3 tmavé pruhy.

Příště suta Dwyerova!

Sloní pták Aepyornis byl takřka slepý

7. listopadu 2018 v 16:17 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Sloní ptáci patří mezi nejznámější tvory, kteří vyhynuli přičiněním člověka. Ačkoliv se pro ně většinou uvádí vědecký název Aepyornis, který je rozhodně správný, nesmíme zapomenout, že jako "sloní ptáky" označujeme i rody Mullerornis a Vorombe. Všichni to byli obrovští běžci, mnohem větší než dnešní pštrosi dvouprstí (nejvyšší ptáci na světě), a endemicky se vyskytovali na Madagaskaru. Vyhynuli v době mezi rokem 1000 až 1200 našeho letopočtu. Jejich populace byla zdecimována i mj. proto, že lidé sbírali jejich obrovitá vejce. Dále mohly mít na jejich vyhynutí podíl i nemoci zavlečené na Madagaskar kurem a dalším ptactvem na ostrov lidmi přivezeným... Nový výzkum dokazuje, že sloní pták Aepyornis a zřejmě i jeho již jmenovaní příbuzní byli takřka slepí. Je to ale skutečně překvapivé? Nyní se odborníci domnívají, že sloní ptáci byli vlastně nokturnální neboli noční. Takže kdybyste se náhodou vrátili zpět v čase a potkali nějakého Aepyornise na okraji madagaskarského lesa, a podívali byste se mu do očí, asi by úplně nereagoval, a to ne proto, že by vás chtěl ignorovat. Aepyornis měl zkrátka velice špatný zrak. Nepotřeboval jej, když byl aktivní v noci. K těmto zjištěním došli vědci z texaské Univerzity v Austinu. Nedávno totiž vytvořili rekonstrukci mozku sloního ptáka. Byli poměrně šokováni, takové výsledky nečekali. Existuje však současný běžec, který je také nočním tvorem a je doslova takřka slepý - novozélandský kiwi. Přestože sloní ptáci byli obrovští, dosahující výšky přes 3 metry, možná žili tak trochu podobně. Možná, že přes den byli někde skryti a spali. Ať už to bylo jakkoliv, je jasné, že zrakové laloky v Aepyornisově mozku byly až příliš malé, takže moc dobře neviděl. Místo toho se zřejmě spoléhal na svůj sluch...

Za informace pro článek vděčím webu Science Daily.

Smrt lidožravé tygřice T-1

6. listopadu 2018 v 17:56 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Dne 3. listopadu 2018 se v médiích objevila smutná zpráva: lidožravá tygřice T-1 ze střední Indie byla při velkém honu zabita. Divoká šelma se po dva roky vyhýbala odchytu v džunglích indického státu Maharashtra. V srpnu tohoto roku byla pozorována poblíž města Pandharkawada, v jehož sousedství se pohybovala se svými dvěma potomky. Tamních pět tisíc obyvatel bylo její přítomností v okolí města velice vyděšeno, neboť během srpna rodinka zabila tři lidi. Celkově měla tygřice T-1 na svědomí 13 lidských obětí. V říjnu bylo oficiálně rozhodnuto, že se nejvyšší indický soud nebude do celé záležitosti míchat, jestliže lesníci budou nuceni tygřici zastřelit. Přestože aktivisté vedli kampaň za záchranu života tygřice, nepodařilo se. Další tygří život byl zmařen... T-1 byla zastřelena ve vesnici Borati. Nejprve na ní sice bylo vypáleno z uspávací pušky, tygřice pak ovšem zaútočila na vůz se střelcem a jeho pomocníky, a střelec ji tedy ze vzdálenosti 10 metrů jedinou ranou usmrtil. Je to velice smutné, neboť takto by se s tygry vůbec nemělo zacházet. Je pravdou, že od dubna tohoto roku spolehlivě víme, že jejich počty poprvé po více než sto letech zase rostou, ale přece jen není divokých tygrů na této planetě více než 4000, to je pětkrát méně než afrických lvů, a ti na tom tedy také nejsou zrovna nejlépe. T-1 byla lidožroutkou, ale to neznamená, že se tak chovají všichni tygři. Většina lidožravých velkých koček jsou jedinci, kteří z nějakého důvodu nemohou lovit býložravé savce, kteří se obvykle stávají jejich kořistí. Proto útočí na lidi, jež jsou snadným cílem. Některé z obětí T-1 byly přímo rozsápány, ale ne proto, že by je tygřice doslova umučila při zabití; to proběhlo rychle. Těla obětí byla velmi poničena až když tygřice jejich těla tahala z místa lovu do úkrytu. Některým lidem byla též ukousnuta hlava, ale to samozřejmě také až poté, co byli zabiti. Je velkou škodou, že T-1 nedostala šanci být přemístěna někam daleko od lidí, i když to je v současné Indii, druhé nejlidnatější zemi na světě a zemi spějící k tomu, že jednoho dne bude tou první nejlidnatější, velice složité, vlatně takřka nemožné... Ve státu Maharashtra přesto žije ještě zhruba 200 dalších divokých tygrů.

Foto je pouze ilustrační, zachycuje tygra sumaterského.

Glanosuchus

5. listopadu 2018 v 17:58 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Glanosuchus byl therocephalian, který žil v pozdním Permu na území Jihoafrické republiky. Setkával se tam se savcovitými plazy jako byl gorgonopsiant Lycaenops, mohutný "tříoký" Moschops nebo s různými dicynodonty; menší druhy těchto někdy hrabavých plazů se zřejmě stávaly Glanosuchovou potravou... Jediný známý druh, G. macrops, byl popsán roku 1904 známým jihoafrickým lékařem a paleontologem Robertem Broomem. Nález sestával z jediné lebky, která je přibližně 30 centimetrů dlouhá, z čehož paleontologové vyvozují, že Glanosuchus dosahoval délky zhruba 1,8 metru. Byl tedy stejně dlouhý jako je dospělý člověk vysoký. Stejně jako ostatní raní therocephaliani byl i Glanosuchus vybaven dlouhým čenichem, díky němuž při pohledu ze strany trochu připomínal psa či vlka, a zvětšené špičáky. Zajímavé je, že nalezená lebka byla při fosilizaci pokřivena, a tak se Broom při popisu zvířete rozhodl lebku zrekonstruovat, spíše než aby nakreslil nebo nechal nakreslit rekonstrukci samotného zvířete... Dalším zajímavým znakem Glanosuchovy lebky je přítomnost šesti špičáků na každé straně horní čelisti, přičemž ten zadní je mnohem menší než všechny předchozí. S takovým ozubením se mezi permskými masožravci příliš často nesetkáme... Ačkoliv Glanosuchus vykazoval známky rozvinutého sluchového systému, jeho sluch nebyl tak dobrý jako sluch pozdějších savců. Někteří se domnívají, že Glanosuchus mohl být teplokrevný a možná i pokrytý srstí...
Jeho popisek můžete najít na anglické Wikipedii.

Příště Jachaleria!

Eocarcharia

4. listopadu 2018 v 10:34 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Eocarcharia ("raný žralok") byl teropod z čeledi Carcharodontosauridae žijící v Africe před 110 miliony let v období spodní Křídy. Jeho pozůstatky byly objeveny v roce 2000 Paulem Serenem ve formaci Elhraz v Nigeru. V roce 2008 byl pak popsán a samozřejmě též pojmenován Serenem a Brussattem. Jméno tohoto dinosaura odkazuje na čepelovité zuby podobné těm žraločím. Podobný tvar zubů měl i Carcharodontosaurus a většina zástupců této čeledi. Z Eocarcharie není známo více než úlomky lebky včetně části horní čelisti. Fragment nadočnicových kostí je poměrně zajímavý. Tak jako někteří další teropodi měla i Eocarcharia nad očima výrazné růžky, jejichž velikost se teoreticky mohla lišit v závislosti na tom, zda byl jedinec samcem či samicí. V některých knihách se též setkáme s názorem, že do sebe Eocarcharie například při bojích o teritorium mohli narážet hlavami a dávat si údery těmito "rohy", i když to nikdy nebylo potvrzeno... Eocarcharia byla dlouhá 6 až 8 metrů. Nebyla tedy tak velká jako Carcharodontosaurus, i tak šlo však o velikého predátora. Lovila nejspíš velké ornitopody. Smečka takových predátorů (pokud tedy Eocarcharia žila ve smečkách) si mohla dovolit třeba i na nějakého sauropoda. Jelikož vědci nemají ke studiu Eocarcharie k dispozici nic víc než úlomky lebky a několik zubů, nemůžeme o životě tohoto teropoda učinit žádné další závěry...
Popisek Eocarcharie najdete například v knihách "Dinosauři-Průvodce stopaře" nebo "Obrazová encyklopedie-Dinosauři" (obě knihy vydala v ČR Svojtka&Co). Tento dinosaurus byl také vyobrazen na kartách Dinosaur King.

Příště Juravenator!

Divocí!-Ve vodě s americkými krokodýly

4. listopadu 2018 v 10:02 | HAAS |  Videa
Ve vodě s americkými krokodýly. Na svém dobrodružství v Mexiku míří Steve za americkými krokodýly. Zajímá ho zvláště jedna populace, která se zdržuje v pobřežních vodách. Pomůže mu Mateus, potápěcí instruktor, který už podnikl mnoho takových potápění s těmito krokodýly. Steve musí být opatrný. Je zde ve vodě s jedněmi z nejhrozivějších zabijáků. Dokonce uvidí i porovnání velikosti dvou samců... V takové situaci, kdy jsou krokodýli všude kolem Vás, byste potřebovali oči na zadní straně hlavy. Je to riskantní.

Klip ze třetího dílu seriálu Divocí! (Fierce!) se Stevem Backshallem z roku 2016.


Lovci kryptidů 3: Nestvůra z Point Pleasant (1/3)

3. listopadu 2018 v 12:18 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V minulé kapitole, nazvané Schizma, se Lovci kryptidů rozdělili. Pierre, Akihiko, Fahad, Kate, Ewet, Claude Ngoy a Sabine žijí v paralelní realitě, do které se lze dostat skrze záhadný portál, jenž je umístěn v konžském pralese. Nyní hodlají žít v této ideální dimenzi a prostě jen hledat kryptidy... Ale Jack, Pauline a Roger s pomocí agentky Kentové ze CIA zůstávají v původní realitě, ve své domovské dimenzi. Zůstávají jako bojovníci v černých uniformách. A jak se brzy ukáže, svět Lovce kryptidů, byť je jich podstatně méně než dříve, stále potřebuje... Nejdříve je však třeba vyřešit jednu záhadu. Lovci kryptidů se dostávají do křížku s čím dál temnějšími, nebezpečnými zvířaty. Před pár měsíci to byla krvelačná Chupacabra, tentokrát je čeká setkání s něčím přinejmenším stejně děsivým, ale snad i strašidelnějším...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: NESTVŮRA Z POINT PLEASANT, ČÁST PRVNÍ:
Byl chladný podzimní den. Typický začátek listopadu. Vítr divoce vířil žluté a červené listí, jež bylo nakupeno na okrajích silnice. Obloha byla zašedlá. Slunce se schovávalo někde za těmi smutnými mraky, jež mu nedovolily proniknout svými paprsky na střechu jediného domu ve městě Point Pleasant v Západní Virginii. Jen málokdo byl teď venku. Do hodiny měla padnout tma. Jakýsi údržbář se marně snažil spravit hydrant, ze kterého netekla voda. V téhle čtvrti sice nikdy nedošlo k požáru, ale on byl přece jen pověřen se jím zabývat. Byl zde už půl hodiny, utíral si pot, naštvaně koukal kolem sebe, a nakonec do hydrantu kopnul a odešel. Za zdí nedalekého domu stály dvě děti a hihňaly se mu. "Vydržel to jednatřicet minut a třináct sekund," smál se darebácky čtrnáctiletý chlapec, ostříhaný až příliš nakrátko a s nepříliš podařeným dočasným tetováním na levé ruce. Pak zafoukal vítr a on se otřásl zimou. Zapnul si bundu až ke krku. Jeho o rok mladší sestra se smála ještě víc. "Škoda, že jsme si nevzali kameru. Mohli bychom se pak na toho blbečka koukat na kompu celý den," mumlala, jak jí nebylo kvůli rovnátkům na zubech moc rozumět. Pak se vydali zpět domů. Bydleli pouze se svým strýcem, jejich rodiče totiž před mnoha lety zemřeli při autonehodě. Šuškalo se, že za to mohla nějaká příšera, která prý v noci poletuje nad Point Pleasant. Ale oficiálně tehdy narazil do auta jejich rodičů vůz řízený opilcem... Děti tedy vstoupily do domu. Povídali si o domácích úkolech, které se jim nechtělo psát, o nových filmech... A pak najednou ta holka poznamenala, že je tu všude zhasnuto. Proč? Chlapec vstoupil do obývacího pokoje. I když zde byla tma, poznali, že je tu všechno rozházené. Rolety na oknech byly jakoby něčím poškrábány. Oběma se zastavilo srdce. Chlapec rozsvítil. Šoku, který právě zažili, se již do konce života nezbavili... Pověšený za lustr se zde nacházel jejich strýc. Nohy visely jen nízko nad malým stolkem umístěným před gaučem. Krk měl silně stažený sytě červeným lanem. To bylo několika uzly uvázáno k lustru, který už váhu mrtvoly dospělého muže nedokázal udržet. Na zemi se nacházelo několik kaluží krve. Mrtvý strýc měl rozbité čelo... Jen o dvacet minut později seděly vzlykající děti v policejním voze. Nikdo jim nedokázal vysvětlit, co se stalo. Někdo prostě pronikl do domu, nezanechal za sebou jedinou stopu, napadl strýce v obýváku, zatemnil rolety... Zmlátil ho, pak ho pověsil. Ohavné. Děti vykoukly z okna auta a na střeše svého domu spatřily jakýsi černý objekt. Když na něj chvíli pohlížely, začal jim připomínat postavu člověka. Pak hbitě otočil hlavu skoro o 180°. Ty obrovské soví oči! Zamrkal a pak se vznesl do výše. Obě děti začaly řvát. Ale policisté již nic neviděli...


Jack rozsvítil v podzemní hale uvnitř základny Lovců kryptidů na jihu Londýna. Byl oblečen ve své černě uniformě. Sedl si ke kovovému stolu, vzal do ruky malý ovladač a stisknul velký červený cuplík, kterým pochopitelně zapnul projektor. Na zdi se pak objevily všechny nové zprávy, kterými se měl zabývat. Pročetl si jakési svědectví o zahlédnutí lochneské příšery. Nevěnoval mu moc velkou pozornost. Pokud však Nessie jako druh stále existuje i poté, co byl jeden jedinec zabit Gregorym Martinem před mnoha měsíci, je to dobře. Pak ho zaujala další zpráva. Týkala se nějakého podivného savce, který byl prý zahlédnut na ranči v Novém Mexiku. Nejprve se o něm psalo jako o Chupacabře, ale brzy se ukázalo, že to byl jen kojot trpící prašivinou. Pak byla Jackova čtecí hodinka přerušena. Na jeho osobní telefon mu zavolala agentka Kentová, pracující doma, ve Spojených státech. "Něco pro vás mám," řekla tajemně, "a tentokrát by to neměla být moc násilná akce." "Počkejte, agentko. Nejprve chci vědět, jak to vypadá s Wendigem v Kentucky," skočil jí do řeči Jack. "Zatím žádné zprávy. Věřte mi, kdyby něco provedl, poslali bychom Vás tam," odpověděla agentka. Pokračovala: "Tak teda ve městě Point Pleasant..." "Ne, ne," zasmál se Jack, "to je ta největší blbost, kterou jsem kdy slyšel. O příšeře z Point Pleasant mi ani nevyprávějte... Jestli vydali novou knížku nebo komiks o té 'nestvůře', tak to nekoupím." "Hm, občas mám problém věřit teenagerům, ale tihle jsou tak paralyzovaní strachem a neschopní mluvit, a pořád něco mumlají o nějaké příšeře na střeše jejich domu, v němž byl zavražděn jejich strýc, že jim i docela věřím," řekla mu agentka. "Chcete abych vyřešil vraždu? Rád si zahraju na detektiva," řekl na to Jack. "Třeba ta vražda s Mothmanem nějak souvisí," řekla agentka a zavěsila. Jack se chvíli rozmýšlel, ovšem pak usoudil, že by stálo za to udělat si malý výlet do Point Pleasant. Řekl o tom Pauline a Rogerovi, kteří zrovna sledovali televizní zprávy. Malého Tatzelwurma zase nechali v kovové ohrádce s hračkami a krmením, nasedli do letounu Cryptid Swift a doslova za chvíli už letěli přes Atlantik...

Point Pleasant byl tak temný, zvláště, když se zešeřilo. Obyvatelé jednoho panelového domu si stěžovali, že jim na střeše přistálo "letadlo", Jack, Pauline a Roger si toho nehodlali všímat. Procházeli temnými uličkami. Nebyli však na procházce. U domu 699 na okraji Point Pleasant se měli setkat se seržantem Ratnerem. A také se tak stalo. Přivítal je tlustý Afroameričan, už na pohled milý a zodpovědně působící muž. "Nebyl jsem tam, když naše jednotka přijela za těmi dětmi. Byl jsem doma a hrál jsem si se svými dvěma pejsky," usmíval se Ratner, "ale ty děti vlastně měly docela problém zavolat policii, protože se musely k telefonu vrátit do domu, a tam byla ta mrtvola... Bylo to nechutné. Viděl jsem fotky pořízené našimi lidmi, a zvedal se mi žaludek. Toho chlapa, Josh Levine se jmenoval, prostě někdo brutálně napadl a pak zavraždil. S děcky se teď nedomluvím, protože nejsou schopna o něm mluvit, vlastně nejsou schopna mluvit o ničem. Ale říká se, že Levine byl dobrý chlápek, který měl mnoho nepřátel. Kdekdo po něm šel, asi kvůli dluhům nebo tak něco... Vyšetřování teprve začalo. Ale nevěřte tomu, že by ho zabila nějaká potvora. Point Pleasant na existenci Mothmana nevěří. Je to taková ikonka našeho města, nic víc." "Já ani nevěřím, že by ho zabil Mothman," usmál se Jack. "Přesto chceme prověřit, zda by tu nějaký kryptid mohl být, jakkoliv hloupě to zní," řekla Ratnerovi Pauline, "mohli bychom vidět ten Levinův dům?" Ratner zasouhlasil. Měl od agentky Kentové posláno povolení pro Lovce kryptidů, díky němuž mohli kdykoliv kamkoliv. Sám nesouhlasil, ale nedal to nijak najevo. Zavezl je k tomu domu. "Necháte nás tu osamotě?" zněl pak Rogerův dotaz. Seržant musel vyhovět. A tak se stalo, že Lovci kryptidů tábořili na zahradě za tím prázdným domem, v němž se nedávno přihodily strašné věci...


Ručička na Jackových hodinkách ukazovala půl jedné v noci. Spolu s Pauline a Rogerem seděli obklopeni svými stany, do kterých chtěli později ulehnout. Seděli tiše, občas si něco pošeptali. Na legendu o Mothmanovi vůbec nemysleli. Jack potom vzal telefon a zavolal agentce Kentové, které měl ohlásit, zda už něco objevili. "Asi už byste si měli lehnout," řekla mu po telefonu agentka, "nic z toho asi nebude. Ale přece jenom mám takový pocit, že byste si měli dávat pozor, co když ta příš-ÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!" A pak hovor skončil. "Jsme bez signálu. Jak je to kruci možný?" řekl Jack a nechápavě se podíval na Pauline a Rogera. Roger se poškrabal ve svých šedivých vousech, a pak natáhl ruku a na něco ukázal. Jack se pomalu otočil. Za dřevěným plotem byla nějaká kulatá hlava, a hned zase zmizela. "Ještě nikdy jsem se necítil tak vyděšeně," přiznal Roger. "Počkej, tohle není to, co sis myslel, že to je," odpověděl Jack. Při následující scéně by snad mohla hrát drsná rocková hudba. Jack přeskočil plot a dal se do pronásledování té postavy. Zcela jistě to byl muž s batohem. Jack vytáhl laserovou pistoli a poslal mu takovou ránu, že zůstal ležet na prahu sousedových dveří. "Zvedni se," zařval na něj schválně nahlas Jack, když k němu přistoupil. Muž se na něj podíval. Vypadal ohyzdně. Velké černé skvrny kolem očí, bílý obličej, černé čárky vycházející z rtů, podobající se zubům. "Tak dělej, ty halloweenský šašku!" křikl na něj Jack a zamířil na něj svou laserovkou. Pak oba otočili své zraky zpět k Levinově domu. Začal z něj vycházet otřesný, pískavý zvuk. "Pomoc!!! Pomoc!!!" řvali Roger a Pauline. Jack omráčil zmalovaného zločince rukojetí své pistole a vrátil se do Levinovy zahrady. Stany byly strženy. Jeden z nich byl celý podrápaný, byl prostě v cárech. Jack sebou úplně škubnul, jak se lekl, když uslyšel rychlé klepání na okno. Vycházelo zevnitř domu. Když za oknem uviděl tvář Pauline, uklidnil se. "Dělej!!! Dovnitř!!! Utíkej za náma!!!" řvala Pauline. I když měla velice klidnou a rozvážnou povahu, zněla teď skoro hystericky, a měla pro to dobrý důvod. Přímo za Jackovými zády totiž takřka neslyšně přistál okřídlený přízrak s velkýma, červenýma, svítícíma očima. Roztáhl křídla, jakoby chtěl Jacka zezadu obejmout. Jack se nerozmýšlel a dal se na útěk. Roger stál v otevřených dveřích. Mířil na to monstrum svou laserovou pistolí. Jakmile byl Jack uvnitř, zabouchl dveře. "Zmizel! Prostě zmizel!" oddechla si Pauline. Pak úděsem zavřískala. Dvě velké černé oči se ocitly přímo za oknem, sklem pronikla pěst nápadně se podobající té lidské, a rozbitým oknem začal ten ohyzdný tvor prolézat dovnitř...

Co se to v Point Pleasant děje? Jak spolu souvisí Mothman a vražda Joshe Levina? A kdo je také ten pomalovaný zločinec - snad Levinův vrah? Nebo bylo všechno jinak? Pokračování příště...

Obrázek týdne 2. 11. 2018

2. listopadu 2018 v 16:35 | HAAS |  Obrázky týdne
Nejlepším obrázkem týdne je tentokrát toto překrásné dílo, jehož autorem je Julius T. Csotonyi...

Popisek k obrázku: Spojené státy americké před 112 miliony let. Dvanáctimetrový karnivor Acrocanthosaurus se vynořil z jehličnatého lesa a pohybuje se po otevřeném prostranství při hledání potravy. Zřejmě ale nebude útočit na rodinku tří Sauroposeidonů, nejvyšších a možná celkově i největších suchozemských zvířat svého času. To by bylo příliš riskantní...

Snad se Vám obrázek líbil... O víkendu začnu psát čtvrtou kapitolu Lovců kryptidů!

Kobra kroužkovaná-Jedovatý had z afrických savan

1. listopadu 2018 v 15:49 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Je čas na další hadí popisek... Letošní listopad přivítáme s kobrou kroužkovanou!

Latinský název: Naja annulifera,
Rozšíření: jižní Afrika,
Velikost: 1,2 až 1,8 metru.
Dříve byla kobra kroužkovaná považována za jižní poddruh kobry egyptské, proto se jí také v angličtině říkalo banded Egyptian cobra. Nyní je platné Petersovo zařazení této kobry z roku 1954, podle něhož je samostatným druhem. Anglicky se nyní nazývá snouted cobra. To proto, že na čenichu hada se nachází několik zvětšených šupin. Kdyby člověk tuto kobru uchopil za hlavou a podíval se na její profil, připomínaly by mu zvětšené šupiny jakýsi zvětšený nos. Tyto zvětšené nosní šupiny se náramně hodí k pohybu v přízemní vegetaci nebo při plazení se v podzemních norách... Vyskytuje se na jihu Afriky; v Jihoafrické republice, Svazijsku, Mozambiku, Botswaně, Zimbabwe, Zambii a Malawi. S délkou až 1,8 metru může jít o docela dosti velkého korálovcovitého; větší z afrických elapidů bývají snad už jen kobra egyptská a kobra lesní (ta je pak největším druhem pravé kobry, tedy kobry rodu Naja). Je-li vystrašena nebo překvapena, stejně jako její příbuzné zvedá kobra kroužkovaná hlavu ze země a rozevírá kápi, syčí a provádí výpady se zavřenou tlamou. Velcí jedinci mohou zvednout hlavu i půl metru nad zemí. Její jed je neurotoxický. Oběť brzy po uštknutí pocítí silné problémy s dýcháním. Tkáň v okolí uštknutí silně napuchne. Není-li podán protijed, může být uštknutí smrtelné. Samozřejmě však uštkne jen tehdy, když je k tomu vyprovokována... Přirozeným prostředím kobry kroužkované je savana. Vůbec se nevyskytuje v lesích, ale můžeme se s ní setkat v bushveldu; regionu na jihu Afriky, který je typický svým subtropickým podnebím, křovisky, travinami a nízkými stromy. Ať už žije v savaně nebo v bushveldu, téměř vždy má doupě v termitím hnízdě - nejlépe v opuštěném. Tam tráví většinu dne, příležitostně ze svého doupěte vyleze a ohřeje na sluníčku. Loví v noci, je to nokturnální druh. Její kořistí se stávají převážně ještěrky, ropuchy, ptáci a hlodavci. Příležitostně loví i jiné jedovaté hady, a nezastaví se před ničím; její obětí se občas stane i proslulá zmije útočná, had, který způsobuje na africkém kontinentu více uštknutí než kterýkoliv jiný. Bohužel se kobra kroužkovaná občas dostává do problémů s člověkem, a ne vždy z nich vyvázne v pořádku. Loví totiž domácí kur, čímž si znepřáteluje farmáře či chovatele. Ti ji pak někdy na svých pozemcích zabíjejí na potkání. Jinak však tato nádherná, žlutá, šedohnědá, tmavě hnědá či modročerná kobra není lidmi ohrožena...

Příště kobra mandalajská!

Gigantická prvohorní příbuzná pijavic

31. října 2018 v 18:13 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Je Halloween!!! I když asi nepotkáte na ulici bandu dětí v kostýmech, a Jack-o'-lantern taky není v každé domácnosti (u nás tedy letos chybí), přece jen stojí za to si užít trochu té halloweenské atmosféry. Je večer, venku je tma, a já začínám myslet na tajemné, krvežíznivé tvory... Ale ne na upíry, kam ti se hrabou... Skuteční tvorové, kteří pijí krev, dokáží být stejně tak děsiví. Mezi takové krvežíznivce patří i pijavice. Obdivuji je a nesnáším je zároveň (neberte to ale tak, že bych je vyloženě nenáviděl, ne, mám je docela rád). V pravěkých časech však na naší planetě žila jedna jejich příbuzná, která se od nich dosti lišila. Byla prostě ohromná. A i když se neživila krví, zaslouží si, abych se o ní o Halloweenu zmínil... Na začátku roku 2017 identifikovali vědci ze švédské Univerzity v Lundu prvohorního opaskovce (tato skupina zahrnuje například pijavice nebo žížaly), který žil před 400 miliony let v období Devonu. Byl to možná ten největší opaskovec, který kdy žil - měřil až dva metry na délku. Bohužel se však nezachoval jediný otisk jeho masivního těla. Celý nález sestává pouze z fosilizovaných čelistí. Na podobné čelisti už paleontologové mnohokrát narazili, ale tyto byly prostě naprosto ohromné. Také podle jejich velikosti byli schopni určit délku "červa". Tento druh opaskovce byl pojmenován Websteroprion armstrongi. Dosud jediná fosilie, a to sice ony fosilizované čelisti, pochází z Kanady. Jeho čelisti byly tak velké, že s nimi mohl jednoduše chytit a rozporcovat rybu, i když k porcování asi moc často nedocházelo. Websteroprion spíše své oběti polykal vcelku. Tento gigant žil na dně moře, zahrabán v písku, kde číhal na všemožné malé obratlovce, hlavně tedy ryby, a když nějaká plavala v dostatečné blízkosti, vyrazil po ní. Lovil tedy ze zálohy. Ačkoliv na rozdíl od svých příbuzných z rodiny pijavic nesál krev, ale místo toho aktivně zabíjel, byl to skutečně děsivý tvor. Jaké by asi bylo potkat se s ním při prázdninách u moře? Takové setkání by pro vaše prsty na nohou nemuselo skončit dobře...

Tak tedy veselý Halloween...

Ptakoještěři jako potrava žraloků

30. října 2018 v 12:32 | HAAS |  Ptakoještěři: znaky a charakteristika
V současném světě se můžeme setkat s vodními predátory, kteří se čas od času přiživí na nějakém tom okřídleném zázraku, nic netušeje letícím nad vodou. Například kranas obrovský, až osmdesátikilogramová kostnatá ryba, je známa tím, že podniká výpady na mořské ptáky. Je rozhodně možné, že k něčemu podobnému docházelo i v pravěkém světě. Možná jen v trochu větším měřítku... Představte si, že jste pravěkým žralokem. Pravda, od kranase se dosti lišíte tím, že máte chrupavčitou kostru, ale to je vedlejší. Máte hlad. A pak nad hladinou moře proletí rybařící ptakoještěr. Je blízko. Co takhle zpestřit si jídelníček a překvapit ho? Trochu ho polechtat svými ostrými zuby? Něco takového se možná, a možná taky ne, přihodilo severoamerickému Pteranodonovi před 83 miliony let. Paleontologové totiž studovali jednu z kostí, které tvořily křídlo ptakoještěra, a našli na ní rýhy od žraločích zubů. S největší pravděpodobností šlo o Squalicoraxe nebo jednoho z jejich příbuzných, kteří v pozdní Křídě brázdili vody vnitrozemského moře, jež rozdělovalo Severní Ameriku na tři izolované ostrovy. Třeba právě tento žralok dostal chuť na ptakoještěří maso a tak se zakousl do pterosaura, který zrovna lovil ryby a létal nízko nad hladinou moře. Squalicorax byl dost velký na to, aby takového Pteranodona zabil, o tom není pochyb. Stejně však není potvrzeno, že skutečně Pteranodona strhl pod vodní hladinu, že jej ulovil. Ještě pravděpodobnější je, že Pteranodon zahynul někde na pobřeží, odliv jej pak odnesl do moře, kde na něj narazil žralok a rozhodl si z něj něco málo ukousnout. Koneckonců, největší zvíře na jídelníčku žraloka grónského byl sob, ale žralok jej pochopitelně neulovil - místo toho sežral mršinu, která se z grónského vnitrozemí do Severního ledového oceánu dostala po řece... Ale Squalicorax nebyl sám, kdo si na Pteranodontovi pochutnal. Kromě pravěkého žraloka se na něm přiživila i obrovská pravěká barakuda Saurodon. Otisky jejích zubů byly nalezeny na té samé kosti! Je tedy zcela pravděpodobné, že s mrtvolou Pteranodona si pohrávaly mořské proudy a různí tamní predátoři si z ní "doplňovali zásoby masa" (ne doslova!). O životě ptakoještěrů toho bohužel moc nevíme, ovšem tento objev je velice zajímavý. Alespoň víme, co se přihodilo jednomu nejspíše již zesnulému Pteranodonovi, když se jeho tělo ocitlo v nekonečné modři...

Pteranodon z Putování s dinosaury speciál: Země obrů

Dobře víme, že na menu Squalicoraxe nebyli jen ryby nebo případně ptakoještěři jako Pteranodon, ale také mršiny dinosaurů, jako v tomto případě hadrosaurid Claosaurus

Divocí!-Hrozivá ropucha obrovská

29. října 2018 v 19:51 | HAAS |  Videa
Hrozivá ropucha obrovská. Jedním ze zvířat, které chce Steve na své cestě po australském Queenslandu vidět, je taipan. Jenže se zdá, že ani po všech těch hodinách usilovného pátrání v australském parnu prostě žádného hada nenalezne. Po setmění pak narazí na živočicha, který to může mít na svědomí. Původně jihoamerická ropucha obrovská byla zhruba v polovině minulého století vysazena v Austrálii, aby pomohla zneškodnit obtížný hmyz na plantážích. Nepovedlo se to, ropuchy se množí a cokoliv, co se pokusí je sežrat, zemře na následky jejich jedu uloženého v parotoidních žlázách.

Klip ze čtvrtého dílu cyklu Divocí! (Fierce!) se Stevem Backshallem, který se poprvé vysílal na ITV v roce 2016.


Další články


Kam dál