Správce dinosauřího parku - První safari let

Včera v 10:40 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Rychle ubíhá první celý prosincový týden... A tak dnes, v pátek 9. prosince, Dan Jameson přináší další část svého týdeníku!

První safari let

Asi před půl rokem jsme zamýšleli, že návštěvníci parku by si mohli užít parádní okružní cestu letadlem okolo Isle of Die. To je nyní nemožné vzhledem ke špatné situaci ostrova, který byl pod nátlakem několika zemí a též mafiánů. V současnosti je pod ohrannou rukou Ochránců pravěké zvěře, kteří ostrov přísně střeží. Je to dobře, protože je tak zamezena možnost, že by se na něj dostali nějací nevyzpytatelní pytláci či ničitelé přírody... Isle of Die je tedy turistům uzavřen, dokonce i ze vzduchu. Ale to neznamená, že by safari lety nesměly začít. V pondělí jsme odstartovali první safari let kolem Tedova ostrova. Návštěvníci si tak budou moci prohlédnout Dinosauří park z pterosauří perspektivy! Tapejarové, kteří občas prolétají nad ostrovem, dělali letadlu společnost. Bylo to pozoruhodné, ale Charles si nervózně okusoval nehty. Musel jsem ho zarazit. Plácl jsem ho přes ruku a řekl: "Co to děláš? Proč máš takovou chuť na keratin?" Naštval se na mě a zasupěl. Věděl jsem, že jsem v maléru. "Ale Charlesi, přece si nemyslíš, že by na ně ti Tapejarové zaútočili... Vždyť jsou to tak mírná stvoření," řekl jsem mu. V zápětí na to se celá skupina Tapejarů přiblížila letadlu a jeden z nich v letu klovl do jeho křídla. Letadlo se zahoupalo. Charles začal vzteky řvát... Na mě... Už si nepamatuji, co na mě křičel, ale pamatuji si, jak nahlas to bylo. Hodně nahlas... Jako by Vám slon troubil přímo u uší. K tomu však musíte přidat i řev rozzuřeného Tyrannosaura a hlas dominantního samce vřešťana... Nyní jste si vytvořili dobrý obrázek o tom, co mé uši musely překonat. "Charlesi," řekl jsem polohlasitě, "nemusíš se bát. Oni na ně vážně nezaútočí. Podle mě jen zkoumají letoun." Charles se otočil a zase let pozoroval. Bolely mne uši, tak jsem si zašel pro led. Nevím proč, ale hodil jsem ho do skleničky se studenou vodou, opustil jsem restauraci a když jsem se vrátil na letiště, letoun již přistával. Popíjel jsem studenou vodu, zatímco Charles návštěvníkům přátelsky vysvětloval, že měl trochu strach a že byl na správce parku trochu naštvaný, když ho snažil uklidnit. Jo, byl na mě dost naštvaný. A víte, co jsem proto udělal? To neuhádnete... Urazil jsem se! Jo, odešel jsem ho svého domku, zavřel jsem se tam a celý den jsem nevyšel (akorát na večeři, ale to se nepočítá). To byl pro Charlese trest! Aspoň jsem si to myslel, jenže jsem pak zjistil, že mě celý den nesháněl, a já v úterý musel dodělávat to, co mi bylo v pondělí zadáno... Ale to nevadí, hlavně, že safari let byl úspěšný, turistům se líbil a setkání s Tapejary označili prostě za adrenalinové...

Další safari let byl uskutečněn včera, ale kvůli povětrnostním podmínkám se letadlo muselo vrátit na letiště už za patnáct minut. Návštěvníci přesto viděli většinu výběhu se zvířaty z výšky a samozřejmě se jim to moc líbilo. Náš nový pilot, Jake, je skutečný expert. Dokáže vše, jakékoliv akrobatické kousky... Ale musím říci, že je to především velmi klidný letec schopný řídit letadlo tak bezpečně, že se nemusíte ničeho bát. Pokud jde o chování zvířat v parku, začínám mít pocit, že jsou nedočkavá co se týče Vánoc. Tak třeba dva Cryptoclidové jsou nějak neklidní, občas na sebe dorážejí a když přijde krmič s rybami, okamžitě je hltají a pak na sebe vrzají (jejich zvuky se trochu podobají těm lachtaním či tulením), jako by se o ryby hádali. Deinotherium se také nemůže dočkat Vánoční nadílky. V poslední době je sice klidné, ovšem jeho postoj k lidem je stále stejný. Je agresivní. Ale jak jsem již napsal, těší se na Vánoce, neboť právě tehdy dostane speciální balíček s dárky v podobě krásných šťavnatých rostlin. Dnes po desáté hodině totiž v našem přístavu přistála loď, jež dovezla většinu zásob na prosinec a leden. Mezi nimi jsou i speciální dárky pro naše zvířata. Většinou se jedná o speciální krmení. V parku bude brzy postaven Vánoční stromeček. Umělý jehličnan byl totiž do parku dopraven se všemi těmi zásobami a dnes odpoledne jej půjdeme postavit před hlavní budovu. Mohlo by trochu nasněžit, ale vzhledem k tomu, v jakém podnebném pásu se nacházíme, je šance, že bychom si zaskotačili v závějích sněhu, velmi mizivá...

Tak zase u další části Správce dinosauřího parku, příští pátek!
 

Putování s pravěkými zvířaty, epizoda 6.: Cesta mamutů

Čtvrtek v 9:58 | HAAS |  Díly seriálů o pravěku

Poslední část cyklu BBC s názvem Putování s pravěkými zvířaty sleduje migraci tvorů, kteří patří mezi nejznámější vyhynulá zvířata. Pojednává o mamutech, kteří žili ještě před několika tisíci lety. Poprvé se v tomto seriálu setkáváme s lidským rodem, který již není daleko od své současné podoby, ale stále žije v odlišném světě, kterému vládne doba ledová...

Šestý díl pojmenovaný Cesta mamutů je skvělým zakončením této série. Odehrává se před 30 000 lety, kdy spolu s Evropě žily dva velice rozdílné druhy lidí. Prvními byli neandrtálci, houževnatí lidé přizpůsobení chladu. V této epizodě uvidíme i scénu s neandrtálcem, který se dostal do přílišné blízkosti nosorožce srstnatého. Huňatý nosorožec zaútočil na možného nepřítele a způsobil mu strašlivé zranění... Dalším druhem člověka, který v této epizodě uvidíme, je kromaňonavec. Už na začátku dílu je skupinka těchto pravěkých lovců vidět na travnatých pláních, které kdysi tvořily dnešní Severní moře. Tam také začíná příběh stáda mamutů, kterým lidé připadají dost zvláštní. Na obrovských lukách jsou vidět i zubři a sajgy. S nastávajícím chladem však stádo mamutů musí traviny opustit a vydat se dál na jih. Tato cesta je nebezpečná, zvláště pak pro nejmladšího člena stáda, benjamínka narozeného teprve nedávno. Při migraci na jih zasáhne stádo sněhová vánice, pak hrozí další nebezpečenství ze strany jeskynních lvů a nakonec i samotní neandrtálci zkusí své štěstí při lovu osrstěných chobotnatců. Poté, co mamuti dorazí na jih, stráví tam nějakou dobu... A pak se zase vydají zpět na sever... Jak již bylo zmíněno, v této epizodě si zahrají též lidští lovci. A jejich současností příběh seriálu také končí. Lidé postavili muzea, v nichž si připomínají minulost. Celý seriál končí pohledem do muzea, kde lidé pozorují pozůstatky zvířat, jež náš předešla, a zazní slova: "Žádný druh tu není věčně..." Podle mě je tato epizoda skvělá, má nádhernou hudbu od Benjamina Bartletta a krásný příběh...

Pravěcí tvorové z tohoto dílu jsou: Mamut srstnatý (Mammuthus primigenius), nosorožec srstnatý (Coelodonta antiquitatis), lev jeskynní (Panthera leo spelaea), neandrtálci (Homo neanderthalensis), kromaňonci (Homo sapiens sapiens) a Megaloceros.

Příště v této rubrice popíši Putování s pravěkými monstry-Život před dinosaury! Těště se tedy na popisek prvního dílu trilogie!

O původu lemurů

O počátku vývoje lemurů jsem psal již ve čtvrté části projektu Cesta pravěkým Madagaskarem v srpnu 2014. Nyní mne však napadlo vytvořit o jejich původu delší článek... Doufám tedy, že se Vám bude líbit a přinese Vám nové informace...

Ačkoliv lemuři připomínají opice, nepatří mezi ně. Jedná se o poloopice, a jejich nejbližšími příbuzními jsou další primitivní primáti jako komby a outloni. Při pohledu na ně se člověku vybaví vývojová větev primátů, ze kterých vzešli i naši dávní předkové. Ti totiž vypadali podobně jako komby a outloni-byli malí, šlo o noční lovce s velkýma očima a chytali hmyz v korunách stromů. Někteří odborníci si myslí, že vývoj poloopic začal už v dobách dinosaurů, někdy před 80 miliony let. Ale zatím nejstarší fosilie poloopic pocházejí z doby před 50 miliony let. Tehdejší primitivní poloopice rodu Djebelemur obývala lesy Tuniska. Poté nenásleduje nic než postrádání zkamenělin těchto zvířat ve fosilním záznamu. Ale někdy v té době se už museli začít vyvíjet lemuři, a to na Madagaskaru. Tito tvorové se nevyskytují nikde jinde na světě, jen na "osmém kontinentu" (Madagaskaru se tak přezdívá, neboť je už po asi 80 milionů let odtrhnut od afrického kontinentu). Jak se tam však dostali? Jakým způsobem se pak začali lemuři vyvíjet, a co vedlo k takové rozmanitosti druhů mezi lemury? Celý příběh začal na africkém pobřeží, které je dodnes sužováno tropickými cyklonami. A co se děje dnes, dělo se v Indickém oceánu i před cca 60 miliony let. Malí, kombám podobní primáti, byli takovou cyklonou zasáhnuti. Byla to malá populace žijí na pobřeží Afriky, strašlivý vítr a bouře je odnesli daleko na moře na kusech dřeva. Malí primáti museli na moři bojovat o přežití... Anebo snad ne? Nejprimitivnějšími lemury jsou makiovití. Každý maki má velkou výhodu: dokáže přežít nepříznivé podmínky. Tito malí lemurci v období nepřízně upadají do stavu strnulosti, během něhož nemusí přijímat sladkou vodu. Na moři k ní samozřejmě neměli přístup, a tak jen spali. Poté co urazili ohromně dlouhou cestu z afrického pobřeží na Madagaskar, probrali se a začali pátrat po potravě a vodě. Mezi savci je tento způsob přežití poměrně unikátní, nedá se zrovna přirovnat ani k hibernaci. Makiům to umožnilo přežít cestu na Madagaskar, a tam se z nich vyvinula celá větev lemurů. Profesorka Anne Yoder, jež patří k uznávaným genetikům, provedla před několika lety výzkum lemuřího DNA a její tým tak zjistil, že všichni dnešní lemuři, tzn. asi 100 druhů, se vyvinulo ze skupinky těch malých primátků, kterých bylo pouze 12! Dva jedinci z tuctu byly samice... Dnešní genetika už dlouholetým výzkumem dokáže přijít i na to, z kolika jedinců všechny druhy vznikly. Během 60 milionů let se pak lemuři vyvíjeli dál a dál. Nejprve se vyvinuli ksukolové, podivní, děsivně vyhlížející lemuři s až mimozemsky prodlouženými prsty adaptovanými k hledání hmyzu pod kůrou stromů, ale též vody v plodech tropických stromů. Druhá vývojová větev, která se objevila o něco později než ksukolové, už zahrnuje lemury, makie i indri...


Proč se však lemuři stali tak hbitými a obratnými? Vždyť na Madagaskaru dlouho neměli přirozené nepřátele... Po milionech let se však na ostrov obdobným způsobem, jako kdysi lemuři, dostaly promyky. Z nich se vyvinula jedna šelma nápadně připomínající kočku, ačkoliv to kočka není. Je to fosa. Typický madagaskarský masožravec ze savčího plemene... Je pravděpodobné, že s příchodem fosy, tak dokonale vybavené k zabíjení lemurů, musely poloopice udělat další evoluční krok. Byly k tomu donuceny novým nepřítelem. A tak se z indriů stali skvělí skokani, a mnozí jiní lemuři začali obývat vyšší patra pralesa, třeba i vrcholky stromů... Jiné lemury vedl k evolučnímu pokroku hon za potravou... Je však podivuhodné, že ze skupinky 12 jedinců jakéhosi pradávného primáta se vyvinula stovka druhů, a to za zhruba 60 milionů let izolace na podivném ostrově jménem Madagaskar...

Za inspiraci k napsání tohoto článku vděčím seriálu Planeta mutantů (Mutant Planet) z kanálu Animal Planet, který mi též poskytl některé důležité informace. Pokud se chcete dozvědět více o genetickém výzkumu DNA lemurů, podívejte se na následující video: http://blogorgonopsid.blog.cz/1106/planeta-mutantu-lemuri-dna .
 


Jaká bude letošní zima?

Vždy před Vánoci, nebo před začátkem zimy, přináším článek o možném počasí v tomto ročním období. Včera chodil Mikuláš a počasí bylo podle mě celkem dobré, jelikož ráno byla námraza a ta se ještě nyní drží na střechách některých domů... Napadne však na Vánoce sníh? Nyní Vám představím možný průběh této zimy...

Budou letošní Vánoce bílé?
Bohužel se zdá, že sníh tyto Vánoce nenapadne. Stále je to jen dlouhodobá předpověď a ani týden před samotnými Vánocemi nebudeme vědět jistě, zda budou na sněhu či na blátě. Je tu také možnost, že budou suché, a třeba bude slunečno, takže se budou podobat spíše únorovým dnům...

Zima jako vloni?
Určitě si pamatujete, že prosinec byl minulý rok spíše deštivý a připomínal podzimní dny. Tento rok to sice může být trochu jiné, ale přesto nemůžeme očekávat hory sněhu. Letošní prosinec bude zřejmě suchý, jinak řečeno srážkově podprůměrný. Teplotně bude naopak nadprůměrný, jen v příštích dnech se budou teploty pohybovat okolo 1°C až 4°C, což stačí na námrazu a občas může i zasněžit, ovšem v porovnání se zimami před 50 lety je to něco velice odlišného. Nasněžit by mohlo spíše na samém konci prosince, v období kolem Silvestra a Nového roku. Tedy stejně, jako minulý rok.

V lednu a únoru by mohlo být chladněji
Pokud se tato zima v ČR bude podobat té předchozí, pak by mělo sněžit hlavně v lednu a únoru. Také by se mělo ochladit. Jak už jste si ale přečetli, jsou to dlouhodobé předpovědi, a nikdo s jistotou neví, co od počasí očekávat. Platilo to už od dob, kdy lidé začali počasí předvídat. Nicméně v dnešní době jsou zimy tak mírné a až "nezimní" kvůli jednomu jevu...


Tímto jevem je globální oteplování. Dokud budou spalována fosilní paliva a dokud bude člověkem znečišťováno ovzduší, nedočkáme se pořádné pravé zimy. V Kanadě a Spojených státech možná už sněží několik dnů či týdnů, alespoň v některých oblastech. Když jste však blíže Arktidě, stále můžete očekávat sněhové srážky. My v Evropě závisíme hlavně na tom, co přivane ze Sibiře. A když je málo sněhových srážek i tam, ukazuje to, že naše planeta na tom kvůli lidské činnosti není zrovna dobře...

Podzimní a zimní záplavy ve Velké Británii
Tento rok, stejně jako ten minulý, bohužel dochází k záplavám ve Spojeném království. Průtrže mračin zasáhly třeba i jih Skotska. V Cumbrii se zase včera 700 rodin nemohlo vrátit domů kvůli velké vodě... Tyto záplavy jsou vážně extrémní. Místo sněhových srážek stále přicházejí jen ty dešťové, a to navíc v obrovském množství, což je jednak škoda, a je to též opravdu destruktivní a děsivé. Kromě mnoho britské záplavy z minulé zimy bývají přirovnávany k podobným událostem z roku 1947. Za poslední století je to největší záplava v zemi...

Zvířecí aktivita v ČR
Havrani přiletěli tento rok v době okolo poloviny října, tak to má být. Sám jsem je sledoval a stejně jako mnohým dalším pozorovatelům se mi tak naskytl skvělý pohled na velká hejna. Když Vám létají nad hlavou a krákají na sebe, je to opravdu skvělý zážitek... Tato zima by neměla být nějak podprůměrná, to se dá alespoň soudit z včasného příletu těchto ptáků. U nás na zahradě máme také ježka západního. V listopadu jsme ho několikrát viděli pátrat po potravě za tmy. Jinak mám představu, kde by se mohl ukrývat-za plotem v zahradě sousedů, kde se nachází opravdu pěkné místečko pro takového malého hmyzožravce. Ježci západní upadají do stavu hibernace obvykle v říjnu a probouzejí se v březnu. Tento si tedy své aktivní období prodloužil o měsíc, ale předpokládám, že s teplotami v posledních pár dnech (už před pár dny sněžilo) se prostě schoval a začal přečkávat zimu. Venkovní teploty už začínají být nízké, a tak se hibernující zvířata pomalu uchylují k zimnímu spánku. V tomto měsíci je to už opravdu obvyklé...

Snad se Vám tento "předpovědní" článek líbil. Jaká bude zima, to však budete muset posoudit sami, až ona sama skončí... Zítra již přinesu klasický článek o pravěku...

Lovci kryptidů: Obr z pralesa (1/3)

Pondělí v 11:58 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Minulá část Lovců kryptidů byla spíše vyřešením celého případu se samozvaným a krátkodobým členem týmu Samem Weberem. Tento díl, Obr z pralesa, který bude rozdělen na tři části, však bude mnohem dobrodružnější. Doufám, že se Vám bude líbit...

LOVCI KRYPTIDŮ: OBR Z PRALESA, ČÁST PRVNÍ:
Bylo sedm hodin večer. Obláčky kolem Slunce rudly a tak byla celá krajina ponořena do nádechu růžové až červené. Po parném dni se začínalo mírně ochlazovat. Ze západu, odkudsi z moře, proudila k lesu vlna studeného vzduchu. Pohrávala si s vrcholky stromů, až to někdy vypadalo, že větve postupně popadají. Ale nikdo tím nebyl znepokojen. Mladý Konžan stál u mikrofonu ve své pracovně. Okna byla dokořán otevřena, aby studený vzduch vtrhl do této místnosti, jelikož elektrický větrák, zavěšený na stropě, neměl mladík v oblibě. Pomalu mluvil do mikrofonu, usmíval se u toho, občas si upil pomerančové šťávy z malé skleničky, a po několika minutách vyšel z boudy ven. Toto letiště bylo chudé. Kam až oko dohlédlo, rozkládal se jen deštný les, na východ od letiště několik domků tvořících malou vesničku, a obdělávaná půda porostlá suchými travinami, jež rudá hvězda zbarvovala dorůžova. Konečně na malé betonové ploše přistálo letadlo. Konžan se začal usmívat od ucha k uchu a přistoupil k již zabržděnému letadlu. "Ewete, stará vojno!" vykřikl Pierre Leroy, prudce otevřel dveře malého osobního letadélka a objal svého přítele. "Jak dlouho jsme se neviděli?!" optal se ho pak. "Od základní školy," usmíval se na něj ten mladý Konžan, Ewet. Leroyovi se s ním znali ze školy, neboť kdysi desetiletý Ewet vkročil do jejich třídy a kamarádil s nimi po několik let, dokud se rodina z Francie opět nepřestěhovala do rodného Konga. "Vidím, že se Ti daří. Tohle je tvůj soukromý podnik?" řekla Sabine. "Daří se nedá říct," zasmál se Ewet, "za den sem přiletí jedno letadlo. Dneska ale dvě. Jinak sem létají chlapi od humanitární pomoci. Kromě toho už nikdo. Nemám ani peníze na zaplnění děr v betonu, koukněte." To už se z letadla dral Jack. "Těší mě, že Vás poznávám. Vy jistě víte něco o těch místních kryptidech, že?" řekl mu přátelsky Jack. Ewet trojici ukázal domek ve vesničce, kde se měli ubytovat. Sabine se tam ale moc nelíbilo. "Propánajána, proč je tam na okenním rámu ten bičovec? Vypadá dost děsně," řekla s úzkostí v hrdle. "Ale to je přece Damon johnstonii, západoafrická specialita! Když byl můj kamarád Robert před několika lety v Nigérii, spadl do nějaké pytlácké pasti na zvěř a byl těmito bičovci přímo obklopen. Je to nádhera! Ale abys neřekla, Sabine, odnesu ho ven," řekl radostně Jack. V noci bylo dusno a zdálo se, že by mohlo začít pršet. Počasí se ovšem nakonec uklidnilo a černé mraky, jež o půlnoci zahalily úplněk, byly větrem odneseny kamsi do hlubin pralesů. Pierre a Sabine se zajímali především o Kongamata, podivného ptakoještěru podobného kryptida. Ze západní Afriky, a především pak z Konga, už bylo hlášeno mnoho pozorování tohoto neuvěřitelného tvora. "Hmm... Hlava připomínající lebku... Musí to být zvláštní tvor," řekl ráno u snídaně Pierre, prohlížeje si několik rozmazaných fotek pořízených předešlými kryptozoologickými expedicemi. "V lese se nachází jedno místo, kde by Kongamatové mohli přežívat. Slyšel jsem nějaké zkazky o 'lebeční hoře', kde jich prý žijí tucty. Zabíjejí tak netopýry a jejich krví si pomazávají záda, aby se jim na ně nelezli paraziti," informoval své přátele Ewet, když Jackovi naléval do hrnečku yorkshireský čaj. "Thank you gentleman," řekl Jack, "vy jste někdy nějakého kryptida zahlédl? Třeba Mokele Mbembe?" "Ále... Kdepak. Já do pralesa jen párkrát vkročil. Pokud nemáte důvod, proč tam jít, tak tam nemáte co dělat. A já nikdy žádný důvod k tomu, abych hledal kryptidy, nebo jak tomu říkáte, neměl," zasmál se Ewet. "Leroyovi," usmál se lišácky Jack, "třeba tam nic nežije." "No jo, Jacku, ty seš prostě zoolog. Na záhady nevěříš..." rýpl si do něj Pierre a Sabine se zasmála. "Ale děti, já jsem vědec, a ne posluchač horrorových pohádek," vrátil to Jack Leroyovým. "Každopádně, vyrazíme ještě dnes!"


Po obědě se vydali do pralesa. Z vesnice k nejbližšímu potoku, obklopenému pralesními stromy, vedla úzká stezka. Bylo výhodné vydat se po ní, poněvadž dobrodruhům nebránily v pochodu liány a další rostliny. Jen občas šlehla Pierra do obličeje nějaká větvička, ale obešlo se to bez větších nadávek. Před třetí hodinou odpolední dorazili k potůčku. "Čekal jsem, že se tu budu moct vykoupat! Místo toho abych si tu jen namočil paty," řekl z legrace Pierre. Potok byl ve skutečnosti zoufale proudící strouhou. Bahnitá voda se ani nedala pít, takže kolem něj Jack a Leroyovi nenašli jediné větší zvíře. "Můj bože! Co to je?" vykřikla zanedlouho Sabine. "Co se děje? Zahlédla jsi Kongamata?" optal se Pierre. "Ne, něco horšího. Podívej, na ruku se mi přichytila pijavice!" odpověděla Sabine. "Jo, tak ji tam nech. Ona se zas pustí," zavtipkoval se správným úsudkem Pierre. "Ty dokážeš člověka potěšit, brácho," odvětila Sabine a hleděla si svého. Ve chvílích, kdy spolu bratr a sestra vtipkovali, všiml si Jack nápadně velkých stop ve vrstvě bahna necelých dvacet metrů od potůčku. Vydal se po nich dál. Pak uslyšel nějaký zlověstný řev. Znělo to jako zasyšení obrovského hada zkombinované se zařváním lva. "Leroyovi se nemýlili. Něco tu skutečně žije," pomyslel si Jack. Šel po těch stopách dál. Byly podobné těm sloním, jen s výstupky ostrých drápů, jež se do bahna při chůzi jasně zařezávaly. Pak Jack zahlédl nějaký dlouhý krk a malinkou hlavu, vyčuhující z křoví. Bylo to mládě jakéhosi plaza! Jacka si brzy všimlo a tak zmizelo. Jack proskočil křovím a zvíře chytil. Zprvu bojovalo a snažilo se jej i kousnout, ale Jack ho chytl za hlavou jako hada a zbytek těla podpíral jako trup varana. Byl to asi půlmetrový sauropod... Ano, sauropod. "Propána, tohle není možné," řekl nahlas Jack, neboť byl nesmírně překvapen. "Hej, pojďte sem, lidi! Neuvěříte, co jsem našel!" zařval Jack. Mládě náhle zapískalo. "Tak co jsi, Diplodokus nebo Apatosaurus?" smál se Jack. "Potřebovali bychom dospělce..." řekl ještě. Náhle se země otřásla. Jack se otočil a mládě úlekem upustil. To dopadlo na všechny čtyři a překvapivě rychle utíkalo pryč, aby se schovalo za tělem něčeho mimořádně velkého. Dlouhokrká maminka totiž přišla mládě bránit. Leroyovi vletěli do scény v nejhorší možnou chvíli...

Konec sedmé části. Příště půjde o život!

Kdy byli koně domestikováni?

Neděle v 11:31 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Evoluce koní byla skutečně pozoruhodná. Vyvinuli se z malých Propaleotherií, velikostně srovnatelných s kočkami. První prehistoričtí koně, obývající deštné lesy rozkládající se na území dnešní Evropy, neměli ani kopyta, ale drápy. Za 50 milionů let se však vzhled koní velmi změnil. Tato skupina lichokopytníků je často uváděna jako jeden z nejlepších zdokumentovaných příkladů evoluce, jelikož známe téměř každý detail vývoje koní. Před 20 miliony let se z malých, spíše lesních savců, stali obyvatelé rozlehlých travin. Klima se totiž v té době změnilo a rozsáhlé lesy už nadobro zmizely (začaly však mizet už patnáct milionů let předtím). Z koní se stali trávožrouti, a takoví jako severoameričtí koně Merychippus z doby před 17 miliony let a Pliohippus z doby před 12 až 2 miliony let, nápadně připomínali dnešní koně. Jen byli o něco menší, asi metr dlouzí. Dnešní kůň, rod Equus, se poprvé objevil před 4 miliony let. Dlouhý může být až 3 metry, a jeho mozek je očividně mnohem větší, než u spousty jiných pozdních savců. Protáhlá hlava, hříva, ohon a dlouhé končetiny umožňující rychlý běh nejsou ničím cizím pro nikoho na naší planetě. Koně znají lidé už od útlého dětství, vždyť patří mezi zvířata, která nás obklopují. Nejsou to takoví domácí mazlíčci, jako psi, kočky a hadi, ale přesto nejsme nijak velmi překvapeni, když kdesi na louce uvidíme jezdce na koni. Ovšem kdy byli koně domestikováni? Kdy se stali společníky lidí? Naši předkové, lovci mamutů, znali koně velmi dlouhou dobu. Je pravděpodobné, že je také lovili pro potravu, ačkoliv chytit koně pro ně muselo být extrémně obtížné-zvláště pak uvážíte-li, že koňovití běhají velice, velice rychle, cítí-li se ohroženi. Některé paleolitické jeskynní malby z doby před 30 000 lety zobrazují koně stále jako divoká zvířata. Proháněli se tehdy po planinách zamrzlé Eurasie i Severní Ameriky, kam se dostali přes Beringovu úžinu. Avšak koně byli domestikováni zřejmě někde v Asii. Travnaté pláně Vnitřního Mongolska si dnes sotva dokážeme představit bez jezdců na koních, pobíhajících kolem velkých stád krav a ovcí. V té oblasti přece lidé také pijí koní mléko. První domestikovaní koně se v mnohém podobali koni Převalskému, což je dnes ohrožený druh. Mohli se však též podobat tarpanovi. V dnešní době je tento druh koně vyhynutý, to je obrovská škoda, protože by genetické analýzy poddruhu mohly odhalit něco o původu koní, jež my dnes známe. Každopádně, k domestikaci koní došlo v době 3500 let před naším letopočtem na eurasijských pláních. V současné době se zdá, že nejpravděpodobnějším místem originální domestikace je Kazachstán. Kazaši tato zvířata určitě potřebovali k pomoci. 2000 let před naším letopočtem už koně jistě zdomácnělí byli. Avšak v povaze mnohých koní, například amerických mustangů, je stále cosi divokého. Jejich žilami proudí divoká krev a tak se nemůžeme divit, že někteří z těchto savců jsou občas trochu nepředvídatelní... V minulosti však spousta koní pod lidskou rukou padla. Zvířata, o která se začali lidé starat, po staletí padala ve strašných válkách, tak jako bojoví sloni či jiná zvěř, kterou lidé využívali jako zbraně. Dnes už tomuto neohleduplnému zacházení příliš nečelíme: jen občas někteří zlí lidé zvíře zabijí, ať už je to kůň, anebo třeba jedovatý had... V současném světě žije už přes 400 vyšlechtěných plemen koní a jejich počet roste. Divokých koňovitých je však na světě jen sedm druhů, včetně zeber a oslů. A ty musíme chránit, poněvadž změny v jejich prostředí jsou nebývalé a ohromné. Koně Převalského se naštěstí těší velké ochraně, v tomto ohledu musíme poděkovat skvělé práci odvedené Pražskou ZOO. Doufejme, že v případě těchto a dalších divokých koňovitých se nebude opakovat tragický případ již vymřelého tarpana, za jehož vyhynutím stál stejný druh, který koně kdysi domestikoval, a to člověk...


Na prvním obrázku vidíte Anchitherium, miocénního koně vysokého jen asi 60 centimetrů. Na druhém se pak nachází skupinka současných koní Převalských, potomků Anchitheria a dalších pradávných lichokopytníků koního plemene...

Dinosauří hnízdiště 1.: Patagonie

3. prosince 2016 v 13:15 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V tomto novém seriálu uvidíte největší dosud objevená dinosauří hnízdiště, a dozvíte se o fascinujících příbězích zvířat, která je budovala... Začíná nový cyklus Dinosauří hnízdiště!

Píše se rok 1997. Skupina paleontologů z Amerického přírodovědného muzea v New Yorku a argentinského muzea Carmen Funes Municipal pátrá po zkamenělinách po zkamenělinách v usazených horninách patagonských pustin. Netuší, že horniny z období Křídy stupně campan, brzy odhalí jedno z největších tajemství života dinosaurů vůbec. Tým vědců ani nedoufal, že nalezne něco výjimečného. A pak začnou někteří členové kopat na jílovcové plošině, neboť si všimnou několika úlomků zkamenělin. Trvalo jen pět minut, než se před nimi objevila spousta zkamenělých skořápek... Skořápek z vajec, jež zde před asi 80 miliony let byla pohřbena, a čekala na své objevení... Skořápek z vajec, které patřily těm nejúžasnějším zvířatům, která kdy po naší planetě kráčila-dinosaurům, obrovským dlouhokrkým sauropodům... Zkamenělých vajec nebylo málo, takže paleontologové ihned usoudili, že narazili na významné dinosauří hnízdiště. Dodnes jsou nálezy dinosauřích vajec poměrně raritou, ačkoliv ne tak mysl ohromující vzácností, jakou byla ještě ve 20. letech minulého století, kdy byla vůbec první kdy nalezená dinosauří vejce odkryta v Křídových horninách Mongolska. Nicméně tento nález byl fantastický. Oblast pojmenovaná Auca Mahuevo byla jedním z mála dosud objevených hnízdišť dinosaurů a rozhodně měla co nabídnout. Naleziště se rozprostírá na velikém území: 2,6 kilometry čtvereční jsou pokryty nejen skořápkami, ale tu a tam i celými vejci. Místo jimi ale není úplně přeplněné, vlastně jsou mezi jednotlivými skupinkami vajec, tedy jednotlivými hnízdy, několikametrové rozestupy. Takže vejce nebyla na jednom místě nashromážděna nějakou prudce proudící řekou, která by je zasáhla a z různých míst odnesla na jedno. Místo, kudy paleontologové roku 1997 poprvé prošli, bylo opravdu tím samým místem, kudy chodili velcí sauropodi a kladli tam svá vejce. Že šlo o sauropody se dalo poznat už jen z pohledu na vejce: s těží do Vaší mysli vkročí dinosaurus jiný než sauropod při pohledu na ta veliká vejce, jež jsou velikostně srovnatelná s fotbalovými míči... Vajec bylo celkem několik tisíc, a spousta jich byla nevylíhnutých. Některá z nich pak obsahovala embrya ještě nevylíhnutých sauropodů. Mláďátka, dosud vězněná v malém, stísněném prostoru tvrdých vajíček, měla na kostech dokonce mimořádně dobře zachovalou kůži. Drobné nosní otvory a několik dalších charakteristických znaků jednoznačně pomohly určit, že to byla titanosauřátka. Nejspíše patřila k rodu Saltasaurus. Embryím chybělo Saltasauří opancéřování zad, což značí, že se pancíř vyvíjel až poté, co opustila relativní bezpečí vejce. Vejce samotná jsou kulatá, 11,5 až 13,5 centimetru dlouhá, a na vnitřku skořápky lze pozorovat i zkamenělé stopy po vnitřní membráně... Na tomto nalezišti byly objeveny i fosilie masožravých dinosaurů, Aucasaura a Skorpiovenatora. Oba měli v oblibě obcházet hnízdiště, jen občasně střežená několika dospělými sauropody, a hledali sotva vylíhnutá mláďata, aby ukojili hlad. Skorpiovenator samotný měl dosti silný skus, o Aucasaurovi ani nemluvě-oba to byli abelisauridi. Ty zuby ostré jako břitva, krátká a takřka kulatá lebka s rýhami a boulemi a mocné čelisti se hodily k požírání malých saltasauřátek. Bohužel mnozí malí sauropodi skončili i v břichu ptakoještěrů: Chaoyangosaurů... Proč se však hnízdiště tak skvěle zachovalo, to je zajímavou otázkou. V seriálu Planeta dinosaurů z roku 2003 jsme mohli vidět, jak pláň s hnízdy Saltasaurů přikryla voda. Ta s sebou ale nesla i měkké bahno a tak všechna hnízda zakryla. Voda později ustoupila, ale bahno zůstalo, a vejce zůstala ochráněna před jakýmikoliv vnějšími vlivy. Mrchožrouti se k nim již nemohli dostat, takže zůstala neporušena do dnešních dnů. Je ale dosti pravděpodobné, že tento cyklus se opakoval po asi jeden milion let. To znamená, že mnohá hnízda z Auca Mahuevo ještě nebyla odkryta. Snad na tomto území hnízdili i další dinosauři, ornithopody nevyjímaje. Auca Mahuevo bylo skutečným hnízdištěm dinosaurů, a díky němu víme mnohé o tom, jak začínal život těchto krásných zvířat...



Na prvním obrázku vidíte velkého titanosaurida Argentinosaura, který také vytvářel velká hnízdiště. Na druhém se nachází naleziště Auca Mahuevo, zatímco na třetím už vidíte rekonstrukci malinkého sauropodího mláďátka ve vajíčku... Další část tohoto seriálu napíši již brzy...

Správce dinosauřího parku - Pravěké vyšetřování

2. prosince 2016 v 13:56 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
První prosincový Správce dinosauřího parku v roce 2016 je tu! Jak se našim přátelům dařilo v tomto pracovním týdnu? Dan Jameson Vás o tom nyní informuje...

Pravěké vyšetřování

Olivera velmi zaujala smrt Oviraptora na jižním pobřeží Isle of Die. Jak jsem již psal, v krku zvířete se nacházela znatelná rána, původně podle něj způsobená drápem raptora. Nepřízeň počasí minulý týden znemožnila Oliverovi, aby se na místo činu vrátil a vyřešil tak tuto pravěkou vraždu v současném světě. V pondělí se však počasí uklidnilo, deště ustaly, a tak Oliver mohl nasednout do helikoptéry a vrátit se tam, kde mrtvého Oviraptora viděl naposledy. Našel už jen kostru, důkladně ohlodanou všelijakými mrchožrouty, včetně prehistorických savců, kteří se zrovna prodírali lebkou dinosaura a pískali na sebe. Byli dva. Oliver nastražil před lebku malou klícku na hlodavce a do ní strčil kus masa. Přitom savci pochopitelně utekli, on je však chtěl blíže zkoumat, a tato klícka byla k jejich odchytu ideální. Pak odebral několik vzorků z kostí Oviraptora a vyfotografoval celou kostru. Spolu s jedním expertem na ptáky pak zkoumal i krční oblast Oviraptora. Ukázalo se, že na jednom z krčních obratlů se rýsovaly stopy po něčem, co by mohlo do krku prudce vrazit a kousek kosti tak mírně odštípnout. Pondělní večer byl pro Olivera a ptačího experta Jodyho naprostou nádherou. Počasí bylo výtečné, na nebi se rýsovaly pouze červené mráčky, zapadající Slunce bylo obrovské, po obloze létali velcí pterosauři a houkali na sebe, se setměním se mezi stromy začaly pohybovat světlušky, a z dálky se ozývaly táhlé zvuky nočních zvířat, okolo tábora občas prolétl netopýr, a vlny, narážející o písek pláže, slabě šuměly... V úterý ráno Jody Olivera vzbudil. Obhlédl kostru Oviraptora a zjistil, že se do klícky chytili dva malí savci. Oliver se na ně ihned podíval. Správně poznal, že tito malí savci jsou Purgatoriové. Tento druh vyhynul v Paleocénu, tedy v prvním geologickém období třetihor, ale žil také před koncem dinosaurů v době Křídové, takže vyhynutí přežil. A na Isle of Die jej nalezneme dodnes. "Jaký to poklad!" řekl Oliver, když si oba savce pořádně prohlédl. Byl by je vzal do parku, ale všiml si, že samička je březí, sameček jí zřejmě pomáhá s hledáním bezpečného místa pro narození mláďat, a tak bude nyní lepší nechat obě zvířata v jejich původní domovině. Celé úterý pak náš přírodovědec strávil studováním kostry Oviraptora. Jody krátce po poledni narazil na smečku Velociraptorů, což bylo velice nepříjemné. Skryl se mezi suchými větvemi keře (na jižním pobřeží je v tuto dobu veškerá vegetace seschlá), a obezřetně sledoval každý pohyb svých možných pronásledovatelů. Několik dominantních raptorů pochodovalo po hranici teritoria a zjišťovalo, zda se v něm neuchytili rivalové. Ačkoliv čich raptorů není tak dobrý, jeden z nich Jodyho přítomnost zaznamenal. Trojice dravců ho obklíčila, ale dříve, než stačil Jody vůbec dostat strach, vyrazila na jednoho raptora zezadu mocná Gastonia a jediným nárazem své mohutné hlavy do zad mu zlomila páteř. Zbylí dva raptoři dostali strach a rozutekli se. Jody v duchu děkoval Gastonii za to, že mu zachránila život, zatímco se vracel do tábora. Do úterního večera už ho raději neopustil, a s Oliverem pak helikoptérou odletěl zpět do parku...

Dinosauřímu parku se daří přímo výtečně, a já si čas strávený s návštěvníky užívám. Všichni jsme mezi nimi našli nové přátele, kteří s námi sdílí fascinaci v pravěkém světě. Užívám si též show při krmení zvířat. Zrovna dnes v deset hodin dopoledne jsem jednu takovou pořádal. Krmil jsem naše Troodony a vyprávěl návštěvníkům o tom, jak jsou chytří a nebezpeční. Lidé mi tleskali, když jsem stál na vyvýšené liště u plotu a házel z ní tam dolů Troodonům kusy masa, z ruky. Někteří mě prosili, abych je tam pustil a zkusili si to sami, ale já vždycky říkal: "Kdepak. Nato jste moc nezkušení!" Pochopitelně, že to byla legrace, a všichni ji pochopili. I když hodit Troodonovi flák masa není žádné hrdniství, a já to moc dobře vím, není radno si s těmito zvířaty zahrávat. A to žádným způsobem! Můj kamarád Dino si též vede dobře. Po dvoutýdenní práci, jež mě zaměstnávala po tyto dva týdny, mám na něj už mnohem více času. Hrajeme si spolu, běháme spolu venku, dokonce spolu hrajeme fotbal na trávníku za mým domkem. Někteří pracovníci, obývající vedlejší domky, nám při našich večerních hrách tleskají a fandí Dinovi. Sice hrajeme bez branek, ale stojí to za to. Dino ví, co má s míčem dělat-prostě do něj kopnout. To je na něm tak fascinující: tento dinosaurus je chytrý. Je to proto, že jeho druh je takový? Nebo proto, že byl vychován člověkem? Tyto otázky mi nedávají spát, ovšem jsem z něj naprosto nadšený...

Další část týdeníku pro Vás Dan Jameson napíše zase v pátek!!!

Vyhlášení výsledků Medvědího kvízu

1. prosince 2016 v 17:31 | HAAS |  Naše soutěže
Před týdnem jsem vytvořil krátký Medvědí kvíz sestávající ze sedmi otázek. Někteří z Vás se do něj přihlásili při hře o diplomy, a nyní je zde vyhlášení jejich výsledků! Zúčastnění jsou čtyři, a to Ankylosaurus, JPRex, Maty26 a Alfaraptor. Všem Vám chci moc poděkovat za účast... Medvědi jsou skutečně majestátními zvířaty, a nyní se jimi pyšní diplomy pro Vás-snad se Vám budou líbit...

Plného počtu bodů dosáhl klasicky Alfaraptor, děkuji Ti moc za účast, tvůj výsledek je skvělý-je vidět, že medvědy znáš dobře!


Ankylosaurus získal krásných 6 ze 7 bodů, gratuluji! Zaměnil jsi pouze nejmenšího medvěda-není to medvěd brýlatý, ale malajský, ale to nevadí, je to skvělé... Medvědy znáš též velmi dobře, a tak tu máš diplom s těmito roztomilými medvíďaty...


JPRex též získal 6 ze 7 bodů. Odpověděl jsi, že pandě velké při konzumaci bambusu pomáhají velké, mírně dopředu zahnuté špičáky. Je pravda, že pandy jsou jimi vybaveny, ale bambus by nedokázaly držet bez palcovitého výrůstku na předních končetinách, a tak jsem Ti tuto odpověď neuznal... Medvědy však znáš velmi dobře!


Matymu se též velmi dařilo, získal jsi 5 ze 7 bodů! Latinský název medvěda krátkočelého jsi bohužel netrefil a lední medvědi se nevyvinuli z černých, ale z hnědých medvědů, ale to vůbec nevadí, tvůj výsledek je obdivuhodný a jsem velmi rád, že jsi mi napsal... Též skvělý výsledek, je vidět, že medvědy znáš vážně dobře! Tady máš s nimi diplom:


Doufám, že se Vám diplomy s medvíďaty líbí! A všichni ostatní, kdo se nezúčastnili, nesmutněte... Medvědí kvíz je zde stále a tak stále můžete otestovat své znalosti-nyní sice již nesoutěžně, ale vůbec není od věci zjistit si, jak dobře medvědy znáte! Medvědí kvíz naleznete v rubrice Naše soutěže. Hned po napsání tohoto článku napíši do komentáře pod kvíz správné odpovědi, aby si všichni mohli okamžitě zjistit, zda v kvízu tipovali dobře či ne...

Premiéra seriálu Nový pravěk!!!

30. listopadu 2016 v 15:40 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
S koncem tohoto roku se na televizních obrazovkách objevuje zbrusu nový seriál francouzské společnosti Saint Thomas Productions... Nese název "Život na Zemi: Nový pravěk" (Life on Earth: A New Prehistory)!!! Jde o trilogii, v níž každá epizoda je okolo 45 minut dlouhá a popisuje určitou oblast nových objevů ve světě paleontologie. První epizoda byla premiérována 19. listopadu 2016 na stanici ARTE, od pátku 9. 12. však budete moci sledovat seriál i na Animal Planet! Tato nová trilogie opravdu sbírá nové poznatky ve světě paleontologie a přeposílá je do skvělých CGI animací. Mnozí dinosauři v seriálu jsou opeření a vypadají velmi věrohodně. Saint Thomas Productions na svých stránkách uvádějí, že cílem seriálu není senzalizovat nová fakta o dinosaurech, ale podat je taková, jaká jsou. Každá epizoda bude napínavým vědeckým pátráním s cílem zjistit něco nového o životě zvířat, která žádný člověk nikdy nespatřil... Počítačové animace nebo záběry z pravěku budou zabírat okolo poloviny stopáže z každého jednotlivého dílu, takže je opravdu na co se těšit. První epizoda se bude zaměřovat především na opeřené dinosaury z Číny. Objeví se v ní Microraptor a Yutyrannus, ale je dost pravděpodobné, že v ní uvidíme i více pravěkých zvířat. Tvůrci si dali za cíl natáčet scény s dinosaury poklidně, tak jako v dokumentech o současné přírodě. Záběry tedy nebudou trhané (Planet Dinosaur je podle mě též skvělý seriál, ale všimněte si rychlosti přibližování v některých záběrech). Jak již bylo zmíněno, v seriálu uvidíme minimálně Microraptora, Yutyranna, poté nějaký druh pravěkého savce, nějaké lesní ptakoještěry, malé opeřené ornithopody, kteří vypadají trochu jako Kulindadromeové (nemohu však potvrdit, zda jde o ně) a zřejmě také opeřeného T-Rexe (produkční společnost se o něm alespoň zmiňuje v popisu cyklu). Na webu Saint Thomas Productions již můžete sledovat dvouminutovou ukázku z první epizody, jde o scénu s čínskými dinosaury. Podle všeho tedy tento seriál bude tvořen dvěma příběhy: příběhem paleontologů pátrajících po pravdě o minulosti naší planety, a příběhem zvířat, která ji kdysi obývala. Vše dohromady vypadá skvěle... Už se nemohu dočkat! Zde je přiloženo pár obrázků ze seriálu Život na Zemi: Nový pravěk:



Děkuji stránkám www.saint-thomas.net za informace a několik obrázků. Tento dokumentární seriál vypadá podle mě vážně pěkně... Už se na něj moc těším! Takže nezapomeňte: Na Animal Planet od 9. prosince!

Technosaurus

29. listopadu 2016 v 16:45 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Technosaurus byl býložravý plaz, který ale podle zkamenělin není dobře známý. Navzdory svému jménu nemá nic společného s technikou, nebyl při používání těžké techniky ani revolučních technologií. Jméno znamená v překladu "ještěr z univezity v Texasu". Byl popsán a pojmenován paleontologem Sankarem Chatterjeem, jenž je zároveň profesorem na Texaské Tech Univerzitě (odkud název dinosaura). K pojmenování došlo v roce 1984, už tehdy ale Chatterjee věděl, že zařadit zvíře vůbec nebude jednoduché. Dodnes je toto zvíře známé jen z jediné čelistní kosti a pár zubů. To však není mnoho, a když je fosilních ostatků tak málo, není jednoduché určit jednoznačně taxonomii zvířete... Technosaurus byl po 20 let považován za primitivního ornithopoda, zřejmě jednoho z vůbec nejranějších. Paul Sereno se domníval, že by mohlo jít o sotva vylíhnutého prosauropoda. Dnes jej však odborníci považují za mnohem primitivnějšího archosauriforma-to je skupina zvířat, která obsahuje i známé Proterosuchy (Chasmatosaury) a samozřejmě archosaury... Technosaurus žil v Triasu, před 230 až 215 miliony let. Soudě podle velikosti čelistní kosti to byl malý plaz, jen asi 1 metr dlouhý a pár desítek centimetrů vysoký. Vážil okolo 15 kilogramů, což není nijak mnoho. Bylo to dvounohé zvíře, i když se mohlo pohybovat i po čtyřech. V době, kdy žil, setkával se s mnohem známějšími zástupci Triaské fauny Severní Ameriky. Jeho fosilie byla odkryta v Národním parku ve Zkamenělém lese, kde byly objeveny tucty Coelophysisů. Žili tam také cynodonti, Placeriasové, Postosuchus, krokodýlům podobní fytosauři atd. Pro Technosaura to nebyl lehký svět. Vzhledem ke své malé velikosti musel každodenně bojovat o přežití. Ale jak víme, že chodil po dvou? No, z čelisti se to přece jen určit dá. Věřte nebo ne, čelist se trochu podobá té Pisanosauří nebo Fabrosauří. Tito tvorové ještě neměli žvýkací mechanismus, a Technosaurus jej postrádal též. Pak lze určit, že byl nejspíše vyvažován dlouhým ocasem a mohl si dovolit běhat po zadních. Rozhodně jsou to zajímavá zjištění. Byl to býložravec, který pátral po spadlých semenech a plodech, živil se i větvičkami jehličnanů spadlých na zem, ba i kapradinami a vodními rostlinami. Známý je jen jediný druh, a to T. smalli. Druhové jméno je poctou Bryanu Smallovi, jenž odvedl spoustu paleontologické práce v jižní státech USA a samozřejmě odkrýval a zkoumal i fosílie Technosaura...
Popis tohoto málo známého ještěra najdete v knížce "Dinosauři Průvodce 270 rody".

Příště Andesaurus!

Hojnost ceratopsidů na sklonku Křídového období

28. listopadu 2016 v 16:56 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Tento článek se zaměřuje na velmi početnou skupinu dinosaurů, která fascinuje paleontology i veřejnost již velmi dlouhou dobu, především pro své obdivuhodné lebky. Byli to rohatí dinosauři, kteří byli na sklonku Křídového období nebývale hojní...

Evoluce rohatých dinosaurů začala na konci Jury, kdy se objevili malí býložravci podobní pozdějšímu Psittacosaurovi. Všichni to byli dvounozí plazi bez jakýchkoliv zvláštních znaků na hlavě: snad jen papoušcí zobák je od ostatních dinosaurů odlišoval. V pozdní křídě však skupina Ceratopsia zažila velký rozmach. Začalo se vyvíjet nepřeberné množství druhů, z nichž některé byly malé, jako mongolští Protoceratops či Bagaceratops, nebo severoameričtí Leptoceratops a Montanoceratops. Ceratopsidi se do Severní Ameriky dostali z Asie před pevninskou šíji, rozkládající se na území dnešního Beringova průlivu, nicméně někteří se dostali i do Evropy, ale ti nejsou zrovna dvakrát dobře prozkoumáni. Zvláště v Severní Americe pak začali ceratopsidi vzkvétat. Celá čeleď ceratopsidů zahrnovala velké býložravce, pohybující se po čtyřech, s ostny a podivuhodně zakulacenými či zploštěnými kanýry na lebkách, sloníma nohama a velmi mohutným tělem. Fosilie dokazují, že v pozdní Křídě to byla jedna z nejrozšířenějších skupin dinosaurů v Severní Americe vůbec. Podobně dobře na tom byli snad jen kachnozobí dinosauři, hadrosauridi. Úspěch ceratopsidů tkvěl v jejich přizpůsobivosti i mohutnosti. Jen ti největší predátoři, a to tyrannosauridi jako byl Albertosaurus nebo pozdější T-Rex, byli schopni porazit tak robustní býložravce. Navíc se pohybovali ve velkých stádech. Centrosauři žijící před 75 miliony let každoročně putovali v milionových stádech, možná i spolu s Edmontosaury a jinými ptakopyskatými dinosaury. Jejich masový hrob je velmi slavný: na stejném místě v kanadské Albertě byly objeveny stovky Centrosaurů, které v dávné minulosti pohřbila rozbouřená řeka. Také Pachyrhinosauři žili v obrovských stádech, a všichni tito ceratopsidi, jež často migrovali, vytvářeli stáda počty jedinců srovnatelná s těmi pakoními. I to byl jejich velký úspěch, protože v množství tkví síla, a to dobře vědí i dnešní zvířata. Jenže se zdá, že s postupem času se ceratopsidi stávali dominantnějšími a dominantnějšími. Na samém konci Křídy též žila spousta rodů, ať již to byl Pentaceratops nebo Torosaurus, nebo Triceratops. Poslední jmenovaný patří k nejvýznamnějším a nejvíce zastoupeným dinosaurům z období před 68 až 65 miliony let, tedy, jinak řečeno, z úplného konce období dinosaurů. Barnum Brown, paleontolog, kterého všichni znají jako nálezce Tyrannosaura, v souvrství Hell Creek v americké Montaně objevil přes 500 lebek Triceratopsů. Ale to bylo na začátku minulého století, od té doby jich bylo nalezeno ještě více. Triceratops je nejhojněji nalézaným dinosaurem v souvrství Hell Creek, spolu s několika dalšími ceratopsidy tvoří okolo 61 % veškeré nalezené dinosauří fauny z oné formace. Před 65 miliony let tedy pláně pravěké Montany musely být přeplněny Triceratopsy. Tento rod byl nesmírně úspěšný. Možná za to vděčil i svým zubům: v tlamě měl 432 až 800 zubů v asi čtyřicítce čelistních sloupců. Zuby se neustále obměňovaly, a navíc trhaly téměř cokoliv, od jemných kapradin po silné větvě tloušťky lidské paže. Snad i jeho předchůdci už disponovali takovými výhodami. Proto se také s průběhem Křídového období velikost ceratopsidů zvětšovala. Triceratops byl opravdu veliký, 8 metrů dlouhý, a měl osmitunovou hmotnost. Navíc měl i velkou lebku, ačkoliv Eotriceratops ji měl ještě delší a kupříkladu Torosaurova lebka byla až 2,6 metru dlouhá, to je jako dva dospělí muži! Takže již víme, že ceratopsidi byli v Hell Creeku, panství příšery jménem Tyrannosaurus Rex, úspěšní a dominantní mezi listožrouty. Ale co další části světa? Dařilo se jim i v jiných částech Severní Ameriky, a možná, že je prudký vývoj zasáhl i v Asii, odkud ale neznáme moc velkých druhů. Před osudnou událostí, která dinosaury smetla z povrchu zemského, byli ceratopsidi vzkvétající skupinou dinosaurů a je možné, že kdyby tehdy tato zvířata nepotkaly ony určité věci, dařilo by se jim i nadále, třeba dodnes...



Za nápad na článek i za některé opravdu cenné informace chci poděkovat knihám Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat a Dinosauři od Pekelného potoka. Bez nich by tento článek nevznikl...

Zpívající křovináři z Peru a Ekvádoru?

27. listopadu 2016 v 11:06 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Včera jsem se díval na Od pólu k pólu: Severní Peru, a pak jsem se na webu Mongabay dozvěděl o úžasném novém objevu též z Peru. Týká se jedné tajemné legendy, jež zahaluje samým podivem jednoho dobře známého tvora... Doufám, že se Vám článek bude líbit...

Domorodí obyvatelé Amazonie často vyprávějí pozoruhodné příběhy o zvířatech, která jim mnohokrát zkřížila cestu pralesem. Tato zvířata jsou obestřena tajemstvím, někdy je až k neuvěření, že by mohla existovat. Jiná jsou dobře známá, ale domorodci o nich vyprávějí podivuhodné legendy. Již dlouho si domorodci z amazonské části Peru a Ekvádoru povídají příběhy o zpívajících křovinářích. Tito hadi z čeledi zmijovitých a podčeledi chřestýšovitých mají tepločivné jamky, kterými vidí tepelný obraz kořisti i v naprosté tmě. Kromě této důmyslné termovize obývají křovináři jak spodní patro pralesa nebo jakéhokoliv jiného prostředí, tak i stromy. Vždy záleží na rodu a druhu křovináře. Většina hadů syčí, když se cítí být podrážděna či napadena. Jde o varování. Ale že by křovináři zpívali? Hadi jsou hluší, ačkoliv díky položené dolní čelisti k zemi cítí vibrace, a navíc jsou schopni zaslechnout málokteré vysokofrekvenční zvuky. Sami ale kromě syčení nevyluzují žádný zvuk. Nemají žádné speciální uzpůsobení k vydávání zvuků podobných těm ptačím. O to zajímavější je, že tato legenda se týká křovináře němého... Lachesis muta, to je latinský název. Lachesis byla jedna ze sudiček v řecké mytologii, jež rozhodovala o smrti. Po uštknutí tohoto hada má člověk velkou šanci, že zahyne. Ačkoliv nemá tak silný jed jako korálovci z rodiny kober, hraje tu roli opuštěnost a vzdálenost míst, kde křovináři němí žijí. Druhový název muta znamená mlčenlivý, tichý. Je to jeden z mála hadů, kteří nikdy nevydávají žádné zvuky. V žádné z životních situací nezasyčí. Vždy dostál svého jména jako němý had. Domorodci však popisují zvuky vydávané křovinářem němým, dále bushmastrem, jako pronikavé, postupně se v tempu a rytmu zrychlující volání. Může působit až jako hluboký zpěv ptáka či dokonce opice, snad nějakého menšího vřešťana. Přitom je jasné, že bushmaster nemůže vydávat žádné zvuky, nedokáže vokalizovat. Ani žádný jiný had nedokáže ze zvuků více, než syčet. Je tedy možné, aby třímetrový bushmaster, největší zmijovitý na světě a druhý či třetí nejdelší jedovatý had světa, zpíval? Tajemství bylo nyní odhaleno. Zjištění jsou stejně pozoruhodná, jako tato legenda...


Není to křovinář němý, jenž je skutečně mlčícím hadem, ale nový druh žáby, který vydává tak podivné zvuky! Je snadné zaměnit volání tropických žab například se bzučením hmyzu. Malé pralesničky totiž vyluzují jednoduše slyšitelné zvuky znějící jako "zzz". Leptadactylus pentadactylus, hvízdalka pětiprstá, největší žába Amazonie, zase při vyrušení vydává tak hlasité vokalizace, že ji každý predátor okamžitě pustí, neboť se jich poleká. Kriticky ohrožené hvízdalky z ostrovů v Karibském moři jsou občas nazývany mountain chicken, tedy horské kuře. Většina lidí, kteří jejich volání uslyší, je považuje za ptačí a ne za žabí. Nový druh žáby z Peru a Ekvádoru vydává ty podivné vokalizace, které byly po tak dlouhou dobu domorodci považovány za hadí. Jedná se o rosničky z rodu Tepuihyla. Rod byl nalezen a popsán roku 1993. Jeden druh, T. tuberculosa, se nyní ukázal být původcem těchto zvuků. Zároveň je tu však další "zpívající bushmaster" z rodu Tepuihyla, a to zcela nově objevená T. shushupe. Její druhový název je odvozen od domorodého označení bushmastera, křovináře němého. A to právě kvůli tomu volání, jež bylo tak dlouho zaměňováno za křovináří. T. tuberculosa má větší areál rozšíření, zatímco nově objevená Tepuihyla shushupe se zřejmě vyskytuje jen na malém území při hranici Peru a Kolumbie, při pramenech řek Ere a Campuya. Tato velmi obratná rosnička, žijící na stromech, ihned upoutá svou krásnou, hrbolkatou kůží. Svá vajíčka kladou tito obojživelníci do vody v dírách v kůře stromů. Jen málokdy prý ze stromů slezou. Tropické rosničky skvěle skákají a tak se přemisťují ze stromu na strom. Tepuihyla shushupe je okolo 8 centimetrů dlouhá, proto je neuvěřitelné, že tak hlasité zvuky, sílou srovnatelné s těmi vřešťaními, vyluzuje tato žába. Po odhalení tohoto tajemství se však stále naskýtá otázka: Proč domorodci z Amazonie tyto zvuky připisovali křovinářům němým? Část tohoto tajemství je tedy stále neodhalena...

Tento objev je skutečně vzrušující. Snad Vás nadchl stejně jako mne, jedná se totiž o úžasné zjištění...

Lovci kryptidů: Zrada

26. listopadu 2016 v 10:04 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
A je tu šestá část Lovců kryptidů! Pokud jste předchozí díl s názvem Skotsko nečetli, doporučuji Vám přečíst si ho v rubrice Příběhy na vyprávění. Tento díl na něj totiž naváže...

LOVCI KRYPTIDŮ: ZRADA:
S Jackem něco cloumalo. Cítil, že ho někdo drží za rameno a doslova s ním mává ze strany na stranu. Ano, někdo se ho snažil vzbudit. Jack byl příliš unavený na to, aby otevřel oči. A tak se ještě se zavřenýma očima zeptal, co se děje. "Sabine a Sam jsou pryč! Nejsou tu jejich stany! Zmizelo naše auto!" křičel Pierre. Jack sebou trhl. Otevřel oči a prudce vstal. "Jacku, co to má znamenat? Co to provedli?" ptal se Pierre. "Poslední díl této skládanky padnul," řekl mu na to Jack, "vstáváme." Okamžitě sbalili tábor, stany natlačili do svých batohů a šli po cestě směrem ke Drumnadrochitu. "Možná jsem moc šílel. Třeba jen zase zkoumali břehy Loch Ness. Co když už na nás čekají v táboře?" řekl ostýchavě Pierre. Jack se zamračil: "Nejprve šílíš z toho, že se sbalili a odjeli, a teď bys na ně čekal. Oni se nevrátí. Brzy se dozvíš proč. Ale teď Ti neřeknu." Pierre si dělal starosti. Zato Jack šel velmi jistě. "Pierre," oslovil ho po chvíli, "hodně jsem o tom přemýšlel. Sam a Sabine spolu teď často pracovali. Sabine si ho oblíbila. Je to její slabá stránka." "Nechceš snad říct, že... Počkej, vůbec to nechápu," řekl na to Pierre. "To nevadí, Pierre. V Drumnadrochitu ty zrádce dostaneme," odvětil Jack. "Zrádce?" zeptal se překvapivě Pierre. "A co sis myslel?" optal se ho Jack. Cesta do Drumnadrochitu nebyla zrovna přívětivá. Oba chlapíky zasáhl prudký liják a museli se schovat v jedné malé jeskyňce. "Řekni mi aspoň něco o těch zmutovaných rybách," zeptal se Pierre. "To je to jediné, na co jsme mohli na téhle výpravě narazit. Je to určitě nějaká populační mutace. Ty ryby jsou nemocné, protože je jich tam nedostatek a mláďata jsou prostě... zmutovaná. Tohle se občas děje," usmál se Jack. Chvíli ještě seděli v jeskyni. Pak přestalo pršet a oni pokračovali. "V autě jsem měl své holínky... A oni s ním jen tak ujeli! Sabine mi to draze zaplatí... A ten Sam, kterého nenávidím..." klel chvíli Pierre. Brzy přišli do Drumnadrochitu. "Přesně jak jsem očekával," řekl Jack. Pierre zůstal překvapením stát. Na kraji města stála helikoptéra. Několik mužů do ní nasedlo a ihned odletěli. Jack si též povšiml jeepu stojícího opodál. Jistě, že to byl ten jejich. "Asi měli naspěch. Ani nezamkli auto," zašeptal si pro sebe Jack. Vkročil do malé hospody. "Á! Nějaký vzácný host! Vy musíte být Angličan, to se hned pozná!" přivítal ho s radostí starý Skot stojící za pultem. "Máte tu dva lidi s podivným přízvukem, že?" zeptal se ho Jack. "No jistě. Nějaká Francouzska nebo co. Neumí říct ani have," zasmál se ten Skot. Ukázal na vstup do dalšího sálu: "Támhle!" Pierre Jacka předběhl a do sálu vrazil. U stolu seděli Sabine a Sam a pili skotskou whisky. "Ty jeden idiote!" zařval na Sama Pierre. Sam se lekl a hned se postavil. To už byl ale v síni Jack. Opatrně chytil Pierre za ruku a řekl mu: "Klid, Pierre. Tohle je můj případ." "Co tady děláte?" zeptala se Sabine, omámená skotskou whisky. "V životě nepila alkohol... To přece není možné," zašeptal si s naštváním Pierre. "Same, vy byste nám mohl něco vysvětlit," začal Jack. "Nemám co vysvětlovat. Jenom jsme si sem zajeli. Nic víc," usmál se Sam. V očích se mu ale leskla nejistota. "Ne, příteli. Něco Vám řeknu. Jste zločinec, ale ne dobrý. Ne tak dobrý na to, abyste skryl své plány. Viděli jsme tu helikoptéru. Vy jste těm chlapům něco předal, že? A já vím moc dobře, co..." řekl Jack. Všichni stáli jako přimražení. Sam se na Jacka díval vyděšeně...


"Já si totiž všeho všimnul," pokračoval Jack. "V Londýně jste se nám představil jako náš fanoušek," začal Jack a trochu popošel k oknu, ze kterého se podíval ven. A přitom mluvil dále: "Sam Weber z Německa. Weber je německé příjmení, není liž pravda? O tom nelze pochybovat. Když jsem na Vás promluvil, znejistěl jste. Nebylo to proto, že byste se před námi trochu styděl. Vy jste si totiž všiml, že jsem Angličan, hned poté, co jsem na Vás promluvil. A já jsem si hned všiml, že vy nejste Němec. Protože Němci s takovým přízvukem nemluví. Vy jste slovan, Estonec. Tvrdé r. Rhotický jazyk. Angličan si toho všimne hned, to mi věřte," mluvil dále Jack. Sam už se na něj nedíval vyděšeně. Rudnul ve tváři zlostí. Zatínaly se mu lícní svaly a přivíral oči. Teď se pomalu ukazovalo, kdo Sam Weber je. "Proč jste přidal? Jednoduchá otázka s ještě jednodušší odpovědí. Pracujete pro nějakou společnost, která by ráda získala pořádné mění. A vy," řekl Jack a ukázal na Sama, "jste se upsal k tomu, že jim pomůžete najít nějakého kryptida. Jak to vím? Ne Pierre, ale já k Vám měl velké podezření už od první chvíle, co jsme se potkali. A tak jsem hned poté, co jste včera ráno v šest se Sabine odešli zkoumat jezero, prohledal Váš stan. A našel jsem vše potřebné. Neschází Vám tahle listina?" mluvil dále Jack a ukázal Samovi smlouvu. "Jste špion. Ta společnost je z Číny a má co dočinění s orientální medicínou. Jak příhodné, že? Najít nějaké dosud neznámé zvíře a dostat jeho maso na trh," usmál se pak upřímně Jack. "Ale počkat, Jacku. Vždyť on je tak hodný. A ty vtipy, co mi říká," řekla trochu opilá Sabine. "Všiml jste si, že Sabine si Vás oblíbila. Když jste jí u jezera zachránil život, věděl jste, že ji dostanete na svou stranu. Byla to náhoda, nepředpokládal jste, že by téměř spadla ze skály. Ovšem když jste si zachránil život, bylo jisté, že Vám pomůže vzít auto, všechen materiál a odjet sem," pokračoval Jack. "On jenom říkal, že jede za svými kamarády do Drumnadrochitu. Nic víc," zastávala se Sama Sabine. "Sabine, pojď ke mě. Nevypadáš zrovna nejlíp," řekl starostlivě Pierre a pomohl své sestře sednout si na židli, která stála vedle něj. "Naplánováno to jinak bylo skvěle. Dopředu jste věděl, že náš záznam dobře prodáte. Nebo snad, předáte své společnosti. O nás jste se dozvěděl díky práci vašich přátel. Koneckonců, správní špioni vždycky spolupracují, že ano? Proto jste věděl, kde na nás v Londýně čekat," dopověděl vše Jack. Sam byl neuvěřitelně naštvaný. "Jacku, ty si ale skvěle umíš hrát na Poirota!" pochválil svého kamaráda Pierre. Sabine to moc nechápala. "Tohle jsi provedl ty, nalít skotskou mé sestře! Za to zaplatíš!" vyhrkl Pierre a vrazil Samovi do obličeje pěstí. Hned se začali prát. Na místo však brzy dorazila policie. Sama Webera hned odvezli. "Kde se tu vzali policisté?" optal se pak Jacka Pierre. "Volal jsem jim včera večer. Říkal jsem, ať přijedou do Drumnadrochitu. Věděl jsem, že ten záznam brzy zmizí. A že první místo, kam Sam zamíří, bude nejbližší městečko," usmál se Jack. "Sherlock Holmes. Ty jsi génius," řekl na to Pierre. "Génius? Bylo to neuvěřitelně prosté, kamaráde. Jakmile Ti někdo namluví, že je z Německa, a mluví slovanským přízvukem, něco na tom bude," zasmál se Jack. Dalšího dne se z opilosti Sabine dostala a společně odjeli do Edinburghu. Záznam, který si neznámí lidé odvezli, a na němž bylo cosi nahráno, se však do jejich rukou zatím nedostal. Samova a Sabinina zrada je tedy stála mnohé. Na Sabine, jež se ukázala být velmi lehce ovlivnitelnou, ještě čekala spousta výtek...

Konec šesté části. Pomalu se před Vámi začínají rýstovat vlastnosti hrdinů mého příběhu. V tomto dílu sice nebyl žádný kryptid, ale nebojte, příště už to bude opravdu "zemětřesoucí dobrodružství"!

Správce dinosauřího parku - Týden po otevření

25. listopadu 2016 v 15:24 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Blížíme se k Vánocům, ve městech se začíná objevovat Vánoční výzdoba, ochlazuje se... Není to skvělé?! Ale Dan se potí v tropech, protože otevření parku způsobuje nemalé množství práce...

Týden po otevření

"Troodoni včera zabili tři lidy. Siamotyrannus sežral patnáct návštěvníků. Erythrosuchus jednomu ukousl nohu," říkal mi dnes ráno Oliver za dveřmi, zrovna když jsem vstával. Nevěřil jsem vlastním uším. Nehodil jsem si na sebe ani župan, a okamžitě jsem otevřel dveře. Oliver větu dořekl: "... a Kronosaurus... Jo, Kronosaurus..." Očividně se obával zbytek věty vyslovit. Vytřeštěně jsem na něj hleděl a čekal, kdy to ze sebe vysouká. Byl celý vystrašený, bledý, mírně se mu chvěly ruce a také hlas. "Kronosaurus?" zeptal už jsem se s přímo gigantickou nervozitou. "Kronosaurus sežral tebe," řekl Oliver. Chvíli jsme na sebe hleděli (kolik to bylo minut, to jsem nepočítal), až se Oliver začal smát. "Čemu se tak hloupě směješ?" optal jsem se ho. Na odpověď jsem musel nějakou chvíli čekat. Přitom jsem si stačil vyčistit zuby, obléci se do uniformy a nakrmit Dina. Celou tu dobu stál Oliver za dveřmi a řehtal se. Nemohl se z toho místa odtrhnout, tak moc se smál. Ten vtip jej přímo ovládl. Myslím, že jsem se držel celkem dobře, i když hrneček s čajem jsem zlostí skoro vylil. Pak jsem otevřel dveře podruhé a Olivera jsem mírně nakopl. "Co je? Děje se něco?" zeptal se skoro jakoby se nic nestalo. "Vypal!" zařval jsem na něj. A Oliver pelášil. Musel jsem vypadat vážně hrozně naštvaně. S tím kopnutím jsem to možná trochu přehnal, ale uvědomte si to. Oliver mě ráno vzbudil s takovým stupidním vtipem o tom, že dravci z parku a jeho okolí zabili několik lidí! Když to teď píši, stále kroutím hlavou. Takže jaká pravda? Park prosperuje. Dnes do něj přišel už osmistý návštěvník. Může se zdát, že turistů zde tatím bylo málo, ale vzhledem k velikosti ostrova a rozloze parku (jakákoliv území mimo park jsou veřejnosti nepřístupná-na pobřeží hnízdí pterosauři a Ochránci pravěké zvěře zakazují, aby byli pozorováni) je to celkem úspěch. Návštěvníkům se překvapivě nejvíc líbí had Gigantophis. Nikdo nečekal, že by pravěký obří had mohl být tak oblíbený. I L. C. Clark předpokládal, že spíše dinosauři budou hlavním lákadlem parku. Ovšem když vidíte dvanáctimetrového beznohého plaza požírat dvě prasata téměř najednou... Asi to člověku vezme dech... Návštěvníci jsou především boháči. Park snad ale bude přístupný i lidem s ne tak vysokými příjmy. Dinosauří park by měl být po tu krátkou dobu otevřen všem. Jinak sem přiletěla Charlesova rodina. Synek se mi vyhnul velmi znatelným obloukem. Myslím, že ten poslední trest v podobě žvýkačky přilepené na sedadle letadla, ho dost poučil. Teď je z něj obdidovatel pravěkých zvířat, a nejvíc se mu líbí Cryptoclidové. Někdo navrhl, abychom návštěvníkům umožňovali zaplavat si s nimi, ale to je špatný nápad. Ta zvířata jsou divoká a lidé do jejich světa nepatří...

V pondělí byl Oliver na Isle of Die. Byla to jedna z mála totálně neúspěšných výprav. Oliver viděl na jižním pobřeží ostrova jediné zvíře, a ještě k tomu mrtvé. Byla to samice Oviraptora. Oliver se snažil zjistit, proč zahynula. Při bližším zkoumání šíje si všiml, že krkem proniklo něco ostrého. V okolí byla spousta stop s otisky dvou prstů. Nepochybně raptoři. Jenže pak přišla vichřice, obrovský příliv, začal pořádný liják a než se Oliver mohl vydat na průzkum, zasáhl zrovna postavený tábor takový nečas, že nebylo možné v expedici pokračovat. Doufal, že se na místo vrátí v úterý, aby vyřešil tuto pravěkou vraždu. Podle jeho teorie prostě Velociraptor Oviraptora napadl, dal mu smrtelný úder kopacím drápem a pak sežral vejce, jež matka chránila. Počasí bohužel našemu přírodovědci nepřálo, a tak se od pondělka na ostrov nepodíval. Alespoň však mohl pozorovat Megalancosaura v teráriu, a také o něm hodně přednášel. To byla vlastně první show s našem parku. V úterý večer spousta návštěvníků sledovala, jak si Oliver s Megalancosaurem hraje, nosí si ho na rameni, pak ho trošičku zlobí, nakonec dostal malé kousnutí do ruky, pak se k němu Megalancosaurus přitulil a přátelsky mu ovinul ocas kolem hlavy, jakoby říkal: "Promiň, s tím kousnutím jsem to nemyslel vážně." Turisté byli nadšení. Co ještě říci? Daří se nám, a to je výtečné...

Vyřeší Oliver případ zabitého Oviraptora? Proč se jižní pláž hemží raptory, pokud to byli oni, kdo Oviraptora zabili? A přestane Oliver vtipkovat? Pokračování za týden!

Medvědí kvíz

24. listopadu 2016 v 18:05 | HAAS |  Naše soutěže
Pro všechny čtenáře tohoto blogu tu mám novou soutěž, krátký kvíz o majestátní skupině savců. Doufám, že se Vás zúčastní co nejvíce! Kvíz nebude těžký, sestává jen ze sedmi otázek, u kterých jsou dvě možné odpovědi. Samozřejmě, že jen jedna je správná, a tak je Vaším úkolem napsat pouze písmeno, pod kterým je odpověď napsána. Odpovědi mi pošlete na e-mail haasvojta@volny.cz, do komentářů můžete napsat svůj e-mail (pokud Váš e-mail neznám a nenapíšete ho sem z důvodu toho, že jej nechcete zveřejňovat, nezapomeňte se prosím pod odpovědi ve zprávě podepsat). Diplomy s medvědí tématikou dostanete velmi brzy! Přihlásit se můžete do 1. prosince! Tak, je teď je už vše na Vás...

1. Který medvěd je největší?
a) medvěd lední
b) medvěd hnědý

2. Jaký je latinský název pro medvěda krátkočelého?
a) Ursus simus
b) Arctodus simus

3. Kolik druhů mořských medvědů žije na naší planetě?
a) jen jeden
b) osm

4. Který příslušník čeledi medvědovitých je ze všech nejmenší?
a) medvěd malajský
b) medvěd brýlatý

5. Ze kterých medvědů se vyvinuli lední medvědi?
a) z medvědů černých
b) z medvědů hnědých

6. Jaký tělesný znak pomáhá pandě velké při konzumaci bambusu?
a) vystouplá kost zápěstí připomínající palec
b) nezvykle prodloužené špičáky zahnuté mírně dopředu

7. Proč vyhynul medvěd jeskynní?
a) Kvůli oteplení nebo ochlazení v době ledové
b) kvůli příchodu větších druhů medvědů, kteří ho vytlačili.

Snad Vám kvíz ukázal, kolik toho víte o medvědech! Vyhlášení bude již brzy...

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Noasauridae

23. listopadu 2016 v 15:49 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Náš seriál o čeledích dinosaurů pokračuje! Přestože v něm vystoupila již řada čeledí, vrháme se na další. Tentokrát to nejsou příliš známí dinosauři...

Název čeledi: Noasauridae,
Autoři názvu a popisu: José F. Bonaparte a A. W. B. Powell, 1980,
Nejznámější zástupce: Masiakasaurus,
Doba výskytu: Jura a Křída, před 160 až 65 miliony let.
Tato čeleď byla vážně úspěšná. Existovala na naší planetě po bezmála 95 milionů let, přesto však bylo popsáno jen málo z těchto pozoruhodných dinosaurů. Může se to jevit zvláštní, ale Noasauři byli vlastně potomci stejných zvířat, ze kterých se vyvinuli abelisauridi. To znamená, že například Noasaurus má ke Carnotaurovi celkem blízko. Nebyli to však úplně nejbližší příbuzní, protože jako vždy, i v tomto případě se skupina zvířat začala během evoluce dělit na menší skupinky. Noasauři abelisauridy moc nepřipomínali. Především neměli tak zkrácené přední končetiny. Stavba lebky je však už jiným klíčovým znakem. Většinu lidí na Masiakasaurovi zaujmou jeho dlouhé, dopředu ven z tlamy směřující zuby, perfektní k chytání kluzkých ryb, ale podívali jste se někdy na jeho lebku? Představte si dva záběry vedle sebe: Abelisaurus vedle Masiakasaura. Zuby nejsou v momentálním záběru, a tak se díváte na lebky těchto zvířat a můžete si je srovnat. Brzy si zjistíte, že jsou si velmi podobné. Noasauridi opravdu patřili do skupiny zvané Abelisauria. Byli to spíše menší masožravci, velikostně se rozhodně neřadili ke gigantům. Noasaurus byl největším členem této čeledi a měřil 3 metry na délku. Jeho tělo bylo mimořádně lehké-při pohledu na něj se člověku vybavý štíhlý atlet. Podobně jako trénovaní lidští běžci, i Noasauři byli dosti rychlí. V Patagonii lovili před 80 až 75 miliony let různé suchozemské krokodýly, menší dinosaury a pravěké ptáky. Noasaurus měl na zadních končetinách srpovité drápy. Není to ale znak příbuznosti k dromaeosauridům nebo-li raptorům. Upevnění svalů kolem drápu, a jeho mimořádná pohyblivost (ani Velociraptor nedokázal svůj dráp otáčet obratněji) vypovídají o tom, že Noasaurus měl k raptorům daleko. Tímto drápem zřejmě zvířatům působil tržné krvavé rány, zatímco je pomalu zabíjel. Je to dobrý důkaz toho, že lovil velká zvířata. Smečka Noasaurů mohla být při setkání s kořistí nebo nepřítelem stejně nebezpečná, jako smečka raptorů! Masiakasaurus ("zlý ještěr") byl zase králem podivných madagaskarských dinosaurů. Už když ho Scott Sampson v roce 2001 pojmenoval, všiml si jeho ostrých, nebývale velkých zubů. Byl to nepochybně rybožravec. Uspořádání zubů bylo k chytání ryb prostě dokonalé. Podobně stavěné zuby měli i rybožraví ptakoještěři. Opět to byl lehce stavěný theropod... Další noasauridi, jako Limusaurus z čínské Jury nebo Velocisaurus z Křídy Argentiny, už tak známí nejsou. Navíc se toho o jejich způsobu života, ani o nich samotných, moc neví. Někteří si myslí, že africký Elaphrosaurus z konce Jury byl také noasauridem. Potvrzovala by to stavba jeho těla. Dříve byl sice považován za nejstaršího známého ornithomimida, teď jej však většina paleontologů vidí jako možného noasaurida. Pokud jím byl (a byl by asi tím nejstarším, pokud to bude potvrzeno), stal by se největším noasauridem vůbec, protože měřil až 6,2 metru...

Noasauridi byli opravdu zvláštní, nemyslíte? Mezi theropody byli ojedinělí, a to z nich činí tak zajímavá zvířata... Do komentářů napište, který noasaurid se Vám líbí nejvíce!

Diploceraspis

22. listopadu 2016 v 17:15 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Diploceraspis ("dvojí hlava") byl permský obojživelník z čeledi Keraterpetontidae a řádu Nectridea. Především keraterpetontidi se vyznačovali něčím naprosto podivuhodným: lebkou ve tvaru bumerangu. Nejznámějším z jeho příbuzných je Diplocaulus, ačkoliv někteří, jako Keraterpeton, tímto znakem vůbec vybaveni nebyli. Diplocaulus byl však tomuto rodu obojživelníka příbuzný více, než snad jakýkoliv jiný tvor. Určitě měli společného předka. Diploceraspis byl však menší než Diplocaulus: měřil 46 centimetrů, což je asi polovina délky jeho bratrance. Ale proč měl Diploceraspis tak podivně tvarovanou hlavu? Odpověď není snadno k nalezení, ale paleontologové se domnívají, že mohla sloužit ke kamufláži. Jako skvělé maskování mohla být užita ve chvíli, kdy tento obojživelník ležel na dně jezírka. Hlava byla placatá a zepředu byla jen s těží rozpotnatelná, alespoň z pohledu blížícího se predátora. Ještě lepší však podivně široká lebka byla tehdy, kdy už dravec Diploceraspise chytil. Tak velkou lebku bylo opravdu obtížné spolknout. Navíc velcí permští predátoři, jako pelykosauři typu Dimetrodona a jiných, nepásli po takových malých soustech... Diploceraspise známe z několika fosilních exemplářů, a byly rozpoznány dva druhy: D. conemaughensis a D. burkei. Diploceraspis žil před 299 až 270 miliony let, v období Permu. Naproti tomu Diplocaulus se dožil i samotného konce tohoto údobí. Diploceraspis je jedním z mnoha karbonsko-permských živočichů známých ze Západní Virginie a Ohia. V době, kdy žil, rozkládaly se na tamním území především lesy s mnoha jezery. Celé území bylo vlhké, s občasnými mokřady. Byl to úplně jiný svět, a Diploceraspis v něm žil...
Diploceraspis není tolik známý, ale jeho popis naleznete například na anglické Wikipedii.

Příště Tseajaia!

Filipínský ostrov Mindanao-Království studenokrevných zvířat

21. listopadu 2016 v 16:02 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Souostroví Filipíny jsou jedním z horkých míst biodiverzity. Tato země, složená z velkého množství ostrovů různých velikostí, je domovem zvířat, která nenajdete nikde jinde na světě. Už mezi savci to platí až zarážlivě: tento rok bylo zjištěno, že na filipínském ostrově Luzon žije 57 druhů unikátních savců. Mezi nimi jsou i ohrožení filipínští kaloni, ovšem zvláštní pozornosti zoologů se těšili i další netopýři či zvláštní hlodavci. V souvislosti s Filipínami nikdo nikdy nezapomene na nártouny, skvělé poklady ze světa primátů. Ovšem dokončení herpetologického výzkumu na filipínském ostrově Mindanao potvrzuje, že s rozmanitostí živočichů na Filipínách ještě nebylo řečeno konečné slovo. Mindanao je velký ostrov, ale v porovnání s nepříliš vzdálenými ostrovy Velkých Sund jako je Sumatra nebo Borneo je to vážně drobeček. Herpetoložka Marites Sanguila vedla dlouhodobý výzkum, jenž byl nyní ukočen. Zjištění jsou fascinující. Na Mindanau žije 126 druhů studenokrevných zvířat, tedy obojživelníků a plazů!!! Společně s blízkými Visayan Islands patří Mindanao k centru všech center jihofilipínské diverzity studenokrevných zvířat. Ze stošestadvacítky žije na ostrově 35 druhů hadů, 49 druhů ještěrů, 40 rozdílných žab, jeden červor, jediný místní druh sladkovodní želvy a jeden krokodýl, a to sice krokodýl mořský. Jak vidíte, čísla jsou to ohromná. Vzhledem k rozloze ostrova Mindanao lze tvrdit, že toto místo doslova oplývá větší herpetologickou diverzitou, než jakákoliv lokace stejné rozlohy na naší planetě! Vkročte do deštného lesa v jedné z rezervací na ostrově, a hned kolem sebe uslyšíte skřehotat žáby všech tvarů i velikostí, ve dne i v noci. Na zemi, v řekách i na stromech narazíte na hady, od pestře zbarvené bojgy ularburong po pravé kobry z rodu Naja. Nové nálezy pomohou výzkumníkům objasnit taxonomické zařazení studované zvěře. Spousta z unikátních jihofilipínských plazů ještě nebyla zkoumána s pomocí nových genetických analýz a metod. Marites Sanguila doufá, že v příštích letech se k tomu však dostane. Tak bude konečně odhalena bližší souvislost mezi některými druhy žab, u nichž jsou rodová i druhová jména občas sporná. Je také možné, že bude objeven ještě nějaký nový druh... Tento výzkum byl však také skvělý. Podíleli se na něm herpetologové jak z Filipín, tak i ze Spojených států amerických, a to včetně absolventů věhlasných univerzit (v Kansasu či Oklahomě). Hledání zvířat nebylo vždy jednoduché: na ostrově se mluví 70 jazyky a některé kmeny nerady vidí cizince ve svých teritoriích. Vše se však podařilo dokončit. A konečně, nově vytvořený a tedy i zcela aktuální seznam veškeré mindanajské herpetofauny pomůže chránit tamní divočinu. Lesy na Filipínách jsou v ohrožení-v minulosti byla spousta nížinných lesů na ostrově Mindanao vykácena. Podle Marites Sanguily je nutné vytvořit nové přírodní rezervace a chránit to, co teď s jistotou můžeme nazývat království plazů a obojživelníků...


Na obrázku vidíte krásného filipínského skokana druhu Pulchrana gradocula. Rod Pulchrana sám o sobě není vůbec dobře známý a kromě taxonomie těchto žab o nich víme jen velmi, velmi málo. Ekosystém Filipín je velmi křehký, tak jako je tomu u všech ostrovů, a potřebuje ochranu. Jinak tato majestátní zvířata vymizí. Na ostrově Palawan v současnosti čelí velkým nesnázím jeden pozoruhodný druh želvy: želva palawanská. Na konci minulého měsíce dobrodruh, přírodovědec a televizní prezenter divočiny Nigel Marven vedl expedici na Filipíny. Peníze z ní získané byly odeslány na ochranu těchto želv, jichž ve volné přírodě zbývá už jen asi 150. Přitom minulý rok se jich celé stovky dostaly na černý trh v Číně, spousta z nich zahynula v otřesných podmínkách, a jde jen o jeden z mála případů, kdy byl nelegální prodej ohroženého druhu odhalen na místě činu...

Doufám, že Vás tento článek potěšil. Mindanao je skutečně královstvím studenokrevných zvířat, nyní je však musíme chránit, aby nedoplatila na lidskou neohleduplnost, tak jako želvy z Palawanu. Naděje, že vše dobře skončí, a to jak ochrana plazů na Mindanau, tak záchrana palawanských želv, však existuje...

Parantropové měli zřejmě jiný jídelníček, než se předpokládalo

20. listopadu 2016 v 9:59 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Parantropové nebyli našimi přímými předky, jelikož v době, kdy žili, existovali i první skutečné lidské bytosti. Avšak před 2 až 1 milionem let byla východní Afrika bojištěm několika druhů hominidů. Byla to doba, kdy hominidů na jednom místě žilo více, než kdy předtím a potom. Mohutný, robustní Paranthropus byl zastoupen alespoň dvěma odlišnými druhy: P. boisei a P. aethiopicus. Z lidského rodu s ním soupeřil Homo ergaster, člověk dělný, který na rozdíl od nepříliš vynalézavého Parantropa vytvářel i pracovní nástroje-nalezené pěstní klíny jsou toho více než patrným důkazem. Nový výzkum vedený několika španělskými paleontology a antropology odhalil, že tito hominidi se však velmi lišili v získávání potravy. Už předem bylo známo, že Homo ergaster pojídal především maso. To se může zdát překvapivé, neboť měl poměrně úzkou lebku a malé čelisti. Zuby Homo ergaster též nebyly příliš silné. Zato Paranthropus měl velkou hlavu, silné skusové svaly a robustní čelisti. V seriálu Putování s pravěkými lidmi byl ukázán při pojídání bambusu, který je celkově drsný a tuhý. Avšak na maso se příliš neodvážil. Jednak k tomu neměl prostředky a dostatek vynalézavosti ani mozkové kapacity, byl však také celkově pomalý a v porovnání s Homo ergaster nebo s Homo habilis nemotorným. Avšak především rostlinná potrava všeho druhu tohoto hominida udržovala při existenci. Nové nálezy to však mění. Paranthropus byl co se týká potravy ještě vybíravější. Nejen, že to nebyl lovec. I mezi rostlinami si vybíral. Opracování zubů, o čem svědčí mikroskopické tečky ve zkamenělé sklovině, dokázaly, že Paranthropus drsné, brusivé rostliny téměř nepožíral. Mohl je občas konzumovat jako spestření jídelníčku, jinak se však specializoval na pojídání méně drsných, křehkých rostlin. Živil se hlavně měkkými listy a případně křehkými stonky. Jen stroze se na jeho jídelníčku vyskytovala potrava, která mu byla experty tak dlouho připisována. Naopak výzkum mikroskopických teček na zubech Homo ergaster ukázal, že tento primitivní lidský druh, jak se dalo předpokládat, konzumoval tuhou potravu. Ať už šlo o tuhé rostliny, nebo maso zvířat, mezi nimiž mohli být i pakoně nebo antilopy... Tento objev byl učiněn díky dlouhému snažení španělských vědců, kteří podrobně studovali 167 fosilních exemplářů afrických hominidů. Nálezy jsou cenné, protože mohou poskytnout nové informace o tom, proč Parantropové vůbec nebyli úspěšní a po krátké době vyhynuli, zatímco rod Homo se rozvíjel dál. Nepochybně v tom hrála roli potrava, jenže to není vše. Přizpůsobivost Parantropů byla nízká, kdežto první lidé, schopní se například potit při velkém horku, dokázali osídlit všechna příhodná i nepříhodná místa. Potomci člověka druhu Homo ergaster se pak rozšířili do Asie, ale to už je jiný příběh...


Jak vidíte, i svět pravěkých lidí a našich pravěkých příbuzných z čeledi hominidů nás stále dokáže překvapovat... Co asi bude zjištěno příště?

Další články


Kam dál