Museo Nacional de Costa Rica

Včera v 16:36 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Po několika měsících se vracíme k rubrice Muzea, výstavy, zoo a dinoparky, abychom se podívali na další zajímavé místo-tentokrát v jedné z mých oblíbených zemí...

Museo Nacional de Costa Rica, tedy Národní muzeum Kostariky, bylo otevřeno roku 1887 při Univerzitě svatého Tomáše, nicméně roku 1950 bylo kompletně přestěhováno do Calle 17. Jakožto národní muzeum se pochopitelně nachází v hlavním městě středoamerické Kostariky, San José. Nachází se v budově, jejíž zdi byly v roce 1948 doslova pokropeny kulkami z pušek při velké Kostarické civilní válce... Muzeum se zaměřuje především na historii Kostariky. Vystavuje artefakty z doby předkolumbské, kdy americký kontinent a jeho obyvatelstvo nebyli známi východnímu světu. Mezi pozoruhodné vystavované předměty se řadí například velký balvan opracovaný původním, dávným obyvatelstvem Kostariky, stejně jako různé sošky jimi vyrobené. Některé z nich jsou malé, jiné jsou už výšky poloviny lidského těla a jsou uspořádány před nádhernými obrazy, jež rekonstruují dávná obydlí středoamerických Indiánů. Mezi předměty se nachází jak celé sošky, tak třeba jen samotné hlavy... Muzeum se dále zaměřuje na seznámení návštěvníků a obyvatel země s předměty koloniální éry. Ty zahrnují španělský nábytek, po dlouhou dobu do země dovážený, dále různé zbraně z minulých století novověku, nebo také tradiční Indiánské čelenky z peří ptáků a odznaky. V neposlední řadě vystavuje také staré kamenné stoly, které Indiáni kdysi používali... Museo Nacional de Costa Rica se tedy zaměřuje na lidskou historii této nádherné země, která je domovem čtyř procent všech živočišných druhů na naší planetě. Z prehistorických ani současných živočichů v muzeu neuvidíme pravděpodobně žádného, přesto jde však o zajímavou lokaci, jež přispívá ke vzdělávání lidí jak v Kostarice žijících, tak i těch, které lidská historie střední Ameriky zajímá...

 

Lovci kryptidů: Hon na lidožrouta (4/5)

Neděle v 10:46 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Lovci kryptidů už se s obrovským krokodýlem setkali. Zvíře měří na délku dobrých dvanáct metrů, zbořilo velký dřevěný most, Akihiko, Fahad, Roger a Karthik tak zcela zmizeli, Pierre a Jack si nyní neví rady, jeden ze tří policistů byl krokodýlem sežrán přímo před nimi... Jak se s netvorem vypořádat?

LOVCI KRYPTIDŮ: HON NA LIDOŽROUTA, ČÁST ČTVRTÁ:
Jackovi náhle blesklo hlavou, že i přes pád mostu mohli jejich přátelé přežít. Přiběhl k tomu místu a opravdu spatřil Fahada, jak drží za paži Akihika, držícího se kousku dřeva. Hned za nimi se topil Karthik, ale během chvíle už ho podepíral Roger. Vyplavali na břeh zrovna včas. Netvor se potopil pod trosky mostu, mezi kterými se ještě před chvílí nacházeli. Jeho hlava se brzy vynořila kousek dál po proudu řeky a rychle si to mířila daleko odsud. "Tohle teda bylo, to Vám řeknu," řekl Karthik a omdlel. Roger ho musel vzkřísit. Policisté na ně mezitím volali. Po dvou hodinách se s nimi Lovci kryptidů setkali na druhém břehu, když se jim konečně podařilo celý kilometr proti proudu řeky najít další dřevěný most, který mohli přejít. Policisté litovali smrti svého kolegy. "Zvíře teď míří do vesnice. Ta se nachází támhle, po proudu řeky," informoval je policista. "Pak nám zbývá jediné: musíme je varovat. Krokodýl má hlad a nepohrdne lidským masem," řekl na to Jack. Vrátili se do centra rezervace. Všichni se tam divili, proč jsou tak mokří, a proč je Karthik tak vyděšený. Jack hodil do batohu lano, pušku s vystřelovací kotvou k uchycení prakticky na čemkoliv a plechovku s masem. On, Pierre a Akihiko se vydali do vesnice, provázeni stále vyděšeným Karthikem, který řídil džíp. Fahad a Roger zůstali v centru. Když džíp vjel do vesnice, všechno tu bylo v pořádku. Děti si hrály v polích za hranicí rezervace a chytali do rukou velké žáby a ropuchy, kterým se rýžová políčka zalíbila. Jack si zrovna všiml, jak jeden chlapec vyskočil snad dva metry do výšky, když takřka šlápl na kobru indickou. Ta zvedla první třetinu svého těla do výšky a syčela na něj. Chlapec utekl a kobra se pak také odplazila pryč. "Neviděli jste tu obrovského krokodýla?" ptal se Akihiko starého Inda. "Né," odpověděl dotčeně muž, a pak dodal: "Jste moc zvědavej." Náhlý křik od řeky je z rozhovoru vyrušil. "Všichni pryč od řeky!" křičel Jack. "Je tam obrovský, lidožravý krokodýl!" Někteří vesničané vyběhli ze svých stavení s připravenými zapálenými loučemi. Jeden držel pušku a chtěl zvíře zastřelit. Všichni v rychlosti přiběhli ke břehu řeky. Jedna žena, která v řece právě prala prádlo, hrozně nahlas křičela. Krokodýl prý sežral jejího tříletého syna, který se koupal jen tři metry od ní. Pak se zcela náhle z vody vynořila krokodýlova hlava. "Proč mi tak připomíná Deinosucha?" zeptal se sám sebe Pierre. "Teď není čas nad tím přemýšlet," řekl na to Jack. Přiběhl ke břehu a hodil do krokodýlových čelistí lano se smyčkou. Smyčka se utáhla kolem horní čelisti. "Super!" zvolal Jack a Akihiko mu zatleskal. Vesničané se však zvířete báli, a oprávněně. Superkrokodýl jen zatáhl a Jack, držící se lana, už letěl do vody. Přistál na hladině a pak pod ní zmizel. Ve vteřině se však jeho hlava objevila nad ní. Pierre skočil do vody též, vybaven Jackovou puškou. Oči monstra se brzy zaleskly nad vodou. Pierre po nich vystřelil, ale minul. Krokodýl se teď hnal proti němu. Ale Jack už vyběhl na břeh a táhl, jak jen mohl. Akihiko a pár vesničanů se k němu přidalo. Krokodýl ve vodě udělal smrtící otáčku a jen těsně Pierra minul. Ten už doplaval na břeh. Jack vzal do ruky tyč a pokusil se ji přiložit krokodýlovi na hlavu, doufal, že jej tak uklidní. Ale plaz se vzmohl na odpor. Trhl sebou tak, že Jack, Akihiko i dva vesničané vyletěli do vzduchu a byli teď přímo nad krokodýlem. Oba vesničané dopadli na jeho tvrdé osteodermy, na ten pancíř. Akihiko skončil před čelistmi krokodýla. Jack sice znovu spadl do vody, ale měl už v ruce další lano a podařilo se mu ho i z vody hodit přes obě krokodýlovy čelisti, když byly zavřené. Utáhl. I když to byl velký zabiják, je známo, že čelisti i toho největšího krokodýla by u sebe udrželo klidně třeba malé dítě. Třebaže měřil dvanáct metrů a stisk jeho čelistí se mohl rovnat dvěma tunám, nezmohl proti silnému lanu nic. To se však nedá říci o jeho ocasu! Švihl jím a vodou Jacka pocákal, pak se dostal ocasem blíž k němu a mocně švihl. Jack uhnul. Akihiko se přiblížil ke krokodýlově hlavě a rukama ji objal. Doufal, že zvíře přepere. Ale to sebou škublo tak, že Akihiko znovu vyletěl do vzduchu a těžce přistál na písčitém břehu řeky...


"Proti tomuhle nemáme šanci!" vykřikl Akihiko, když se trochu vzpamatoval poté, co jej vesničané trochu násilím postavili na nohy, odvedli dál od břehu a polili vědrem studené vody. Voda při břehu byla tak zčeřená a zpěněná, že šlo stěží rozpoznat, co se tam vlastně děje. Jedno však bylo jasné: dva vesničané, krokodýl a Pierre s Jackem jsou stále ve vodě a zápasí. Pak se stalo něco neuvěřitelného: krokodýl se ve vodě takřka postavil na ocas, jak to někdy krokodýlové dělávají, a vertikálně vyskočil vzhůru. To byl pohled! O to zajímavější byl, když se lana obmotaného kolem jeho čelistí držel Jack. Lana se včas pustil, spadl do vody a kraulem plaval pryč. Jen vteřinu potom obrovské tělo plaza dopadlo na vodní hladinu. Jack byl už v bezpečí, ale mohl skončit pod krokodýlím břichem. Lano kolem čelistí se však uvolnilo a obr jej náhle překousl. Zmizel... Pierre se doslova vyškrábal na břeh a Jack s Akihikem ho museli uklidnit, neboť neustále nadával. Vesničané, kteří se jim pokusili pomoci, se také z řeky vrátili živí a zdraví, i když velmi unavení. Ostatní vesničané je prohlašovali na hrdiny. "Co teď?" zeptal se Akihiko. "Zdá se, že se zvíře po zápasu vrací proti proudu řeky do Karthikovy rezervace. Zavolám Rogerovi a Fahadovi, ať tam na něj počkají. Pověřil jsem je postavením velké krokodýlí klece. Jsem zvědav, jestli stavbu dokončí včas-je to jistě pořádná fuška," odpověděl Jack. Nebylo času na zbyt. Nasedli do auta a vydali se honem zpět. Jack v autě zapnul vysílačku a o všem informoval své přátele. Ti mu sdělili jediné: tentokrát krokodýla dostanou. Ale co s ním bude potom?

Poslední část dílu "Hon na lidožrouta" příští týden!!!

Lovci kryptidů: Hon na lidožrouta (3/5)

Sobota v 11:51 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Jack již odhalil, že pana Hildebranda, filmaře z BBC, zabil obrovitý krokodýl. Za ním sem ostatně Lovci kryptidů přijeli. Jack i Karthik doufají, že zabijáka brzy naleznou. A kdo ví, třeba se to stane již brzy...

LOVCI KRYPTIDŮ: HON NA LIDOŽROUTA, ČÁST TŘETÍ:
Po návratu k ostatním, kteří si zrovna užívali skvělý pomerančový džus na verandě budovy v centru rezervace, Jack vše vysvětlil. Pracovníci rezervace byli notně zhrozeni. Existence obrovského krokodýla, nakonec zaznamenaná i v kameře zesnulého, každého vyděsila. Fahad jen poznamenal, že by si přál to zvíře vidět, a řekl, že by možná mohlo jít o velkého krokodýla bahenního. Ovšem Pierre si záběry důkladně prohlédl a ujistil se, že takto tvarovanou lebku nemá žádný žijící krokodýl. Totiž šlo o to, aby se pokusili identifikovat druh, v čemž všichni selhali, včetně Jacka, jenž byl studovaným přírodovědcem. Každý přespal ve svém apartmánu a nebylo jediného z této pětky, kdo by nepřemýšlel o obrovském krokodýlovi. Jack měl ve všem jasno a usnul ze všech jistě nejdříve, ale Pierre si dával zabrat neustálým přemítáním o smrti pana Hildebranda a neidentifikovatelnosti druhu krokodýla. "Jistě to musí být nějaký pravěký druh, nějaký záhadný tvor, tedy kryptid," řekl si nakonec, když už se mu oči klížily tak, že na temný strop nad postelí sotva dohlédl. Usnul ze všech nejpozději, a probudil se ze všech nejdříve. Při všem tom přemýšlení zapomněl v noci zavřít okno, a tak ho v pět hodin ráno vzbudilo otřesné bzučení komárů. Nebýt moskytiéry, asi by skončil se štípnutím... Časně zrána, už v sedm hodin, se Jack, Pierre, Fahad, Akihiko, Roger a Karthik vydali zpět ke břehu řeky. Karthik už pochopitelně dávno informoval policii o tom, co se zde přihodilo. Ta se měla do centra parku dostavit a případ vyšetřit. Fahad, Akihiko a Roger se zastavili na mostu, který o den dříve Karthik přeběhl, a pozorovali vodní hladinu. Karthik vzal mezitím Pierra a Jacka do malého člunu a pádloval dále po proudu. Rogera náhle něco znepokojilo. "Hej, chlapi, támhle máte krokouše!" zakřičel. Jack se ohlédl a spatřil krokodýla bahenního, jak si k nim razí cestu spletí vodní vegetace. Normálně by se krokodýl od člunu vzdálil, nespatřoval-li by v něm potenciální oběť, ale tento krokodýl byl nějak moc zvědavý. "Práskni ho pádlem!" křikl Pierre po Karthikovi, když se krokodýl přiblížil až přespříliš. "Bere tě horkost? Ubližovat zvířeti?" ohnal se slovy Karthik. Jack vytáhl z batohu kus chleba a hodil ho do řeky. Krokodýl se instinktivně zaměřil na předmět. "Tak, už jsem vám ho odehnal. Nebylo to tak složité, že ne? Ani nebylo potřeba rány pádlem. Nezapomeňte, že aligátoři a krokodýlové se zaměří na všechno, co spadne do vody, myslí si totiž, že je to k snědku... Což mi připomíná... Co když pan Hildebrand pustil něco do vody a nalákal tak k sobě toho obřího krokodýla?" zněla Jackova slova. "Pravda pravdoucí," řekl na to Karthik. Otočili člun a pluli proti proudu řeky. Mezitím si Fahad svlékl své zelené tričko a skočil do kalné vody přímo z mostu. Voda pocákala Pierra, a dopadla tak trochu i na ostatní ve člunu. "To snad nemyslíš vážně! Kdybych mohl, tak Ti jednu vlepím, ty jeden agente!" zlobil se Pierre a jak si tak chtěl utřít oči, neboť sotva něco viděl, spatřil na vodní hladině pohyb. "Počkejte, chlapi, vidíte ty oči? Zastav ten člun, Karthiku! Zastav ten člun!" volal Pierre. "Kruci, Fahade, z vody, dělej, okamžitě!!!" řval Jack. Karthik byl celý vystresovaný a snažil se člun otočit a připlout ke břehu. Fahad se ho chytil z levé strany a pokusil se do člunu vylézt, ale ten se málem převrhl. "Doplav ke břehu, ty slonbidlo!" přikázal mu Pierre. Cosi se ke člunu blížilo. Z vody byly vynořeny jen poměrně výrazně velké oči a nozdry. Fahad už skoro doplul ke břehu, ale náhle ho chytla křeč. Nemohl plavat dál a s bolestným výkřikem se snažil udržet na hladině...


"Podej mu pádlo, pitomo!" křičel Pierre na Karthika, kterému toto oslovení vadilo a tak dal Pierrovi pohlavek. Fahada už křeč opustila a vyškrábal se na břeh, stále si však držíce svou nohu. Člun už byl také téměř u břehu, když tu se náhle obrovská hlava krokodýla ponořila. "Safriš! Safriš!" křičel hystericky Pierre a skočil na břeh. Takový skok z místa, vlastně z rozhoupaného člunu, přes tři a půl metru vody, byl slušným výkonem. Jack a Karthik už nestačili nic udělat. Člun ve vteřině vyletěl do výšky a roztříštil se v polovině, to jak do něj krokodýl narazil svým čenichem. Karthik i Jack spadli do vody. Karthik úlekem omdlel. Jack pod vodou spatřil obrovské tělo gigantického krokodýla. Zvíře si to namířilo k němu. Jack hbitě doplaval na břeh. Megakrokodýl vystrčil z vody hlavu a jelikož stále považoval Jacka za potravu, začal z vody vylézat. Jeho obrovské, monstrózní, šupinaté, šedé a od vodních rostlin až nazelenalé končetiny se zarývaly do bahna. Když se na břehu objevila polovina jeho těla, měřila už dobrých šest metrů. "Fahade, ke Karthikovi!" zavelel Jack. Fahad skočil do vody a chytil do rukou Karthika, který se topil. Jack vzal do ruky klacek a plácl krokodýla do nozder. Dravec teď vylezl z vody celý. Sotva se na břeh vešel, protože nějakých třináct metrů za hranicí břehu a vody se už nacházely křoviny, a mezi ty se museli Jack s Pierrem vtěsnat. Fahad vynesl na břeh Karthika. Teď se krokodýl pro změnu zaměřil na ně. Fahad dal Karthikovi facku, aby se vzpamatoval, a ve chvíli brali nohy na ramena. Vylezli na most, odkud vše pozorovali Akihiko s Rogerem. Roger byl připraven po zvířeti vystřelit z pušky. Krokodýl brzy zjistil, že na souši nemá šanci svou kořist přemoci a jediným prudkým pohybem se otočil a vklouzl zpět do vody. Zčeřená vodní hladina už jen připomínala, co se zde stalo. "To teda bylo," poznamenal Pierre a utřel si pot z čela. "To teda teprve bude!" zařval se zděšením Jack. Krokodýl se vynořil z vody a hlavou narazil do dřevěné konstrukce mostu, který se celý zřítil do vody. "Ne!" křičel Pierre. Na druhém břehu se v těch chvílích objevili tři indičtí policisté. Okamžitě přispěchali ke zřícenému dřevěnému mostu. Jack a Pierre na ně mávali z opačného břehu a snažili se jim naznačit, ať se nepřibližují k vodě. Jeden policista však tuto chybu udělal. "Ne, vraťte se, pane, hrozí Vám nebezpečí! Je tam krokodýl!" volal buď Jack nebo Pierre, těžko říci. Policistovy nohy se naráz ocitly v zubech ohromného monstra, jež muže stáhlo do kalných vod. Na hladině se objevilo velké kolo krve. "Co teď?!" nevěděl si rady Jack. Nevěděl si však rady jen na chvíli...

Dobrodružství se stává nebezpečnějším, přežijí naši přátelé setkání s obrovitým krokodýlem, který požírá lidi? O jaký druh se jedná, je to skutečně zvíře z dob dinosaurů? A přežili Fahad, Akihiko, Roger a pracovník rezervace Karthik celou nehodu?
 


Správce dinosauřího parku - Novorozenci v parku

Pátek v 13:45 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Dnes je pátek, 19. května, a to neznamená nic jiného, než další vydání Správce dinosauřího parku! Dan se po týdnu opět hlásí o slovo a já mu tedy předávám možnost připravit další článek, tentokráte jako obvykle z Tedova ostrova...

Novorozenci v parku

Od pondělí se v našem parku objevilo několik novorozenců. Je to taková nádhera! Charles, Oliver, já i ostatní jsme všichni pyšní na to, že se tato mláďata vylíhla v Dinosauřím parku, a některá z nich jsou dokonce potomky zvířat, která se též předc pár lety v našem parku narodila... Nejprve Othnielie: Poslední nakladená snůška se ukázala být úspěšně opuštěna všemi mláďaty. Třináct malých ornithopodků teď běhá po Othnieliím výběhu, zobe semínka ze země a kvičí jako malá prasátka. Člověk by se na ně mohl dívat celé hodiny. Každý den po sedmé večer k nim chodím, dívám se, jak si spolu hrají, a mám pocit, že se dívám na koťátka. Dinosauři nebyli hloupí, byli úplně jako zvířata žijící v dnešním světě. Kdo uvidí hrající si mláďátka Othnielií, bude si jist pravdivostí mých slov. Tato mláďata si však v parku mnoho času neužijí. Je to škoda, ale přesun Othnielií zpět na Isle of Die je nutný. V zajetí parku se jich vylíhlo velké množství, mnohé matky s novorozenými mláďaty už byly přemístěny na svůj rodný ostrov (či v některých případech na rodný ostrov jejich rodičů, to tedy v případě matek, jež se už vylíhly u nás). Poslední skupinka mláďat i s matkou zamíří na Isle of Die dnes, v pátek devatenáctého, okolo třetí hodiny odpolední (to je tak za hodinu a půl). Ačkoliv velké množství zvířat bylo přesunuto zpět na Isle of Die, řada mláďat, jež se u nás tento rok vylíhla, a to sice v březnu a dubnu, Tedův ostrov nikdy neopustí. Je veselé sledovat ta zvířata, jak rostou, s věkem začínají vydávat čím dál více zvuků, od varovných až po ty, jež lákají ostatní jedince svého druhu. Othnielie však nejsou jediným pravěkým zvířetem, jež u nás v parku nalezlo domov, a rozhodně ne jediným živočichem, kterému se tento týden narodili nebo vylíhli mladí. Vejce pravěkých Brachylophů, vyhynulých pacifických leguánů, přečkala dlouhý týden v inkubátoru poblíž terária. Včera se z nich vylíhla maličká ještěrčí mláďátka. Expert na plazy, Rod, byl u toho, když vejce opustila. Byl prvním člověkem, který si ty drobečky mohl podržet v dlani. Jsou neuvěřitelně roztomilí-pohybují se ale docela rychle a jsou čilí, hbití a mají chuť k jídlu. Musel jsem se na ně podívat a naštěstí jsem tak učinil jen hodinu po včerejším obědě (to bylo tak v půl druhé). S Rodem jsme se dohodli, že se zatím budeme krmit cvrčky. Leguánci byli přemístěni do několika speciálních terárií v našem Reptile House. Celkem je těch drobečků sedm. Zatím jsou v teráriích po dvou a po třech (tedy ve dvou teráriích po dvou, v jednom po třech) a zdá se, že jim to nevadí. Naopak, zvykli si na sebe, přece jen jsou to sourozenci. Krmíme je živími cvrčky, a ukazuje se, že je to mnohem lepší, než dávat jim ty mrtvé. Leguánci totiž čile oběti pronásledují, čímž se ukazuje, že neztratili divoké instinkty...

Poslední zpráva mne nadchla přinejmenším stejně ohromně-ano, jinak než takto se to asi vyjádřit nedá, i když je to věta prapodivná. Dnes ve čtyři, zrovna když jsem snil o lahodném jogurtovém dortu posypaném skořicí, kousky čokolády a živými cvrčky (kvůli tomu jsem se probudil!), zavolali mi z akvária, že pro mne mají skvělou novinu. Malý Stethacanthus se konečně vylíhl. Pravěký žralok, první pravěký žralok, který se kdy v našem parku vylíhl, a byl živý, zdravý, plaval a projevoval zájem o své okolí. Na pyžamo jsem si hodil jen svou pracovní informu, nechal jsem Leptoceratopse Dina spokojeně pochrupovat na práhu dveří do koupelny, a s rychlostí srovnatelnou se sprintem ospalce, čímž jsem ostatně byl, jsem vběhl do džípu a odjel k akváriím. Byl to nádherný pohled! Člověk něco takového uvidí jen málokdy. Už u dnešních žraloků je vzácností prohlédnout si mláďátka, natožpak novorozená nebo případně ta, jež opustila vejce (žraloci jsou přece jak živorodí, tak vejcorodí). Malý Stethacanthus, sotva deset centimetrů dlouhý, představoval roztomilého trpaslíčka v obrovském akváriu naplněném vodou o té správné teplotě a salinitě, jaká nakonec byla k vylíhnutí vajíčka potřeba. Řeknu Vám, po těch týdnech čekání jsem přestával doufat, že se ten drobek nakonec vylíhne. Měli jsme strach, že se tak nestane a zárodek uvnitř zahyne, ale nakonec se Stethacanthus vylíhl. Po jedenácté hodině jsem se na něj byl podívat ještě jednou-je dokonalý!

Za týden jsem zpět s dalšími zprávami!
Tak to byl Dan Jameson z Dinosauřího parku. Zítra na Blogorgonopsidu: Lovci kryptidů-Hon na lidožrouta!

Talos

Čtvrtek v 17:59 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Talos (pojmenovaný po postavě z řecké mytologie) žil před 76 až 75 milióny lety, ve svrchní Křídě, v Severní Americe. Byl to troodontid, tzn. byl blízkým příbuzným slavného Troodona, a stejně jako on, i Talos měl vysoce vyvinutý mozek. Mezi dinosaury byl jedním z nejinteligentnějších (chytřejší než Troodon, Talos a někteří jiní byl už jen Bambiraptor), ale přesto se jeho inteligence rovnala asi jen inteligenci nelétavého kasuára. To však může stále znamenat mnoho. Pravděpodobně lovil ve smečkách, které byly neuvěřitelně dobře organizovány. V čele smečky stál buď dominantní samec, nebo samice, nebo přímo dominantní pár, který jako jediný vychovával mláďata. To je nicméně pouze teorie. Jisté je, že Talos měřil na délku 2 metry, jeho tělo bylo tedy o něco delší než plně vzrostlý člověk. Předními končetinami mohl uchopit takřka cokoliv, od větší ještěrky po malého dinosaura-to vše se stávalo jeho potravou. Možná by se předním končetinám troodontidů dalo říkat i "ruce", neboť byly na dinosaura velmi chápavé (uchopit s nimi určité předměty nebylo složité). Když Lindsay Zanno poprvé v roce 2011 Talose popsal, pojmenoval jej Talos sampsoni. Poctil tak proslulého kanadského paleontologa Scotta Sampsona. Sampson se účastnil projektu v Kaiparowits Basin v Utahu, jehož cílem bylo hledání a identifikování fosílií. Na tomto území, které je součástí Grand Staircase-Escalante National Monument, jednoho z nejpůsobivějších přírodních monumentů Ameriky, byla zkamenělina Talose roku 2000 nalezena... V době, kdy smečky Talosů lovily v krajině, na západním pobřeží Severoamerického vnitrozemského moře žili i další úžasní dinosauři: různí ornithomimosauři, ceratopsidi jako Utahceratops a Kosmoceratops, kachnozobý Gryposaurus a samozřejmě jeho blízký příbuzný Parasaurolophus. Talos se mohl setkat jak s Troodonem, tak s Deinosuchem, přiblížil-li se slaným vodám, v nichž obří, patnáctimetroví krokodýli číhali na velké dinosaury. Talos se však jejich kořistí obvykle nestával. Talos nelovil jen ještěrky a menší dinosaury. Živil se také našimi vlastními předky, malými rejskovitými savci ze skupiny multituberkulátů...
Jeho popis naleznete v Acta Paleontologica Polonica, ve vydání z konce roku 2010.

Příště Aorun!

Charles R. Marshall

Středa v 15:21 | HAAS |  Slavní paleontologové

Charles Richard Marshall je australský paleontolog původem z Canberry. Působí však ve Spojených státech amerických na půdě Muzea paleontologie Kalifornské univerzity v Berkeley, a to od roku 2010. Marshall získal titul bakaláře z matematiky, zoologie a paleontologie na Australské národní univerzitě v roce 1984, ovšem i v tomto případě dostál významnějšího postavení až v USA, na Chicagské univerzitě, kde zpracoval a obhájil svůj doktorát. Od té doby působí v Americe. Část svého života strávil ve Smitshonově ústavu a také na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Zpočátku se věnoval především výzkumu stratigrafie, přičemž spolupracoval se slavným paleontologem Peterem Wardem na výzkumu Křídových a Paleogénních měkkýšů, především z doby před 65 miliony let, kdy se událo páté velké vymírání v historii Země. Spolu s Wardem pak zjistil, že za vyhynutím mohla částečně stát i mořská regrese. Později se také věnoval fosilním primátům nebo paleobotanice, zejména pak prehistorickým druhům orchijí. Popsal velmi zajímavý rod orchije zvaný Meliorchis, který žil v období Miocénním, před 15 miliony let. Marshall uskutečnil popis díky perfektně zachovanému vzorku, jenž se uchoval v jantaru-exemplář byl nalezen na Dominice v Karibiku... Kromě toho se Charles věnoval výzkumu významných přechodů života v historii naší planety. Nejdůležitějším bodem je v tomto ohledu jeho výzkum živočichů kambrických moří a celková Kambrická exploze, která proběhla v období před zhruba 530 až 500 milióny let. Od roku 2009 je kritickým editorem časopisu Science...

Lovci kryptidů: Hon na lidožrouta (2/5)

16. května 2017 v 15:43 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Z minulé části víte, že se Lovci kryptidů rozrostli. Jack, Pierre, Fahad, Akihiko a Roger mají nyní základnu na předměstí Londýna, a není to jen tak ledajaká základna. Nyní se však vypravili do Indie za obrovitým krokodýlem, který údajně požírá lidi... Mohl by to být tvor z dob dinosaurů? A co plazí šupiny, které se míhají lesem?

LOVCI KRYPTIDŮ: HON NA LIDOŽROUTA, ČÁST DRUHÁ:
"Chlapi, podívejte se na ty šupiny! Vidíte je? Něco se pohybuje mezi větvemi nízkých stromků!" spustil Akihiko. Fahad tam okamžitě skočil a když se delší dobu nevracel, a ostatní dostali džíp z hluboké kaluže, konečně se zjistilo, oč kráčí. "Podívejte se na to!!!" zasmál se Jack. "To je skvělé přivítání!" dodal. Fahad doprovázel Karthika Laghara, který by se dal doslova nazvat hadím mužem! Ne, že by jeho tělo bylo porostlé šupinami, to rozhodně ne. Držel však v ruce kobru královskou, dlouhou tři metry. Jack si s ním podal ruku, zatímco Karthik ji držel v druhé. Zvíře Jacka neustále pozorovalo. "Udělá výpad?" ptal se starostlivě Pierre a zdráhal se podat Kartihikovi ruku-byla příliš blízko té druhé a tedy blízko kobry královské. "Že se ptáš, kámo," poděsil ho Jack a mávl před hadem rukou. Kobra královská udělala opravdu hodně dlouhý výpad. Jack jen tak tak uhnul, těžce spadl na zem a rozesmál se, stejně jako Karthik a vzápětí všichni ostatní kromě Pierra. "Éhm... Já nevím, co mám říct," řekl Pierre a skřivil pusu. "Vítejte v naší rezervaci! Celý stát Odisha (Urísa) nemá lepší!" přivítal je konečně všechny Karthik, Jack s ochotou převzal do rukou trochu rozdrážděnou, avšak přesto mírnou kobru královskou, a Karthik potřásl Pierrovou rukou. Odpoledne strávili v malebném centru rezervace. "V tuhle roční dobu sem nejezdí žádní návštěvníci, leda tak vědecké výpravy a filmaři. Zrovna teď je kousek odsud, nedaleko řeky, jeden kameraman z BBC a natáčí krokodýly bahenní," informoval je okolo třetí hodiny u příjemné svačinky Karthik. "S tím mužem bych se rád seznámil, jistě o chování krokodýlů něco ví, když je natáčí," navázal s ním řeč Jack. "O tom není pochyb. Myslím, že si to teď právě teď náramně užívá," odpověděl Karthik. Pierre, Fahad, Akihiko a Roger se vydali do zahrad za ubytovacím centrem a pozorovali motýly přebírající dusík z bahna, a různé exotické druhy ptáků. Jeden zaměstnanec rezervace jim také ukázal terárium, v němž je chována kobra královská. Tito hadi se vyskytují při Západním Ghátu a ne na východě Indie, ale v rezervaci ji přesto chovali. Tento třímetrový jedinec byl totiž odebrán místnímu fakírovi, který hada držel v příšerných podmínkách... Deset minut po páté došli Karthik a Jack k řece. "Haló, pane Hildebrande?" zvolal Karthik. Ticho. Jen po chvíli se ozvalo zpívání nějakého ptáka, zřejmě si hájícího teritorium poté, co uslyšel Karthikův vysoký hlas a považoval jej za zpěv útočícího rivala. "Nikdo neodpovídá, není to divné?" zeptal se konečně Jack. "Asi se zaposlouchal do zvuků přírody," usmál se Karthik. Tak šli dál po břehu řeky. "Řeka je veliká, určitě tu sedí někde při břehu, nebo je až na druhém. Ale právě se musí mít skvěle. A jestli točí krokouše, pak musí být v sedmém nebi..." vykládal Karthik, ale Jack ho přerušil: "Já bych neřek." Ukázal na pytel s filmařským vybavením plující po proudu řeky. "Pane Hildebrande?!" zvolal znovu Karthik. "Támhle!" vykřikl Jack a ukázal na druhý břeh...


Hned skočil do vody a hbitě přeplaval na další břeh, třebaže s ním proud pár vteřin zápasil. Chytil do ruky roztrhané cáry filmařova trička a zamával jimi na Karthika. "Já přejdu po mostu, který se nachází kousek odsud. Počkejte tam na mě, prosím!" odpověděl znepokojený Karthik. Pak utíkal k mostu, který se ale nacházel nějakých sedm set metrů odsud. Karthik asi nechtěl riskovat plavání v kalné vodě řeky, plné krokodýlů. Jack mezitím našel další stopu: velkou louži krve. Těsně u břehu bylo v hlíně vryto několik dlouhých čar-stopy prstů. Poházené větvičky a slehlá vegetace dokazovala, že zde došlo k zápasu. Kus zeminy byl jako by přilehlý. Jacka napadlo, že muselo jít o hlavu obrovského krokodýla. Než za ním Karthik doběhl a sundal si svou košili, neboť byl celý zpocený, měl Jack jasno a detektivní případ byl téměř vyřešen. Pan Hildebrand byl napaden obřím krokodýlem, který ho sežral. Otázkou bylo: kde je vrah teď? Jack běžel dál po proudu řeky, zpět k místům, která před chvíli minuli. Nyní byl však na opačném břehu, tam, kde k incidentu došlo, ne tam, kudy šli předtím. A brzy si všiml kamery uvízlé mezi spleti leknínů, které nekvetly. Opět skočil do kalné vody a kameru vytáhl. Stále ještě nahrávala. Přehrál si poslední záznam a byl šokován. Hildebrand pořídil nádherné záběry krokodýla bahenního, jak si tak pluje řekou. Náhle však zvíře zneklidnilo a s rychlostí odplavalo pryč. Z vody se vynořily obrovité oči a nozdry, a větší krokodýl se ponořil. A pak to přišlo! Přímo před kamerou zaútočil, jeho obrovská hlava vyletěla z vody a chytila řvoucího kameramana za ruku. Kamera i se stativem po chvíli spadla do vody. To bylo vše. Dalších deset minut záznamu nebylo nic víc, než záběry na kalnou vodu. "Zemřel v 15:01, ve chvíli, kdy jsme o něm mluvili! To je hrozné!" řekl Jack. Karthik chvíli neodpovídal, ale bylo mu hrozně. Pak jen řekl, že by měli toho lidožravého super-krokodýla vypátrat...

Zdá se, že naši přátelé se budou muset pustit do velmi nebezpečné akce! Pokud obří krokodýl obývá právě tuto řeku, mohou jej najít. Jak nebezpečný však tento tvor může být, když pojídá lidi a bojí se ho dokonce i krokodýlové bahenní?!

Diplomy za soutěž Ornithopodí otázky

15. května 2017 v 15:51 | HAAS |  Naše soutěže
Ve čtvrtek jsem přichystal krátký kvíz s názvem Ornithopodí otázky-můžete si v něm ověřit, zda tyto dinosaury dobře znáte. Naleznete ho zde: http://blogorgonopsid.blog.cz/1705/ornithopodni-otazky . V komentářích pod článkem se odteď nacházejí správné odpovědi, proto si ty své můžete ověřit... Těm, kteří odpovědi napsali do komentářů, jsem přichystal diplomy...

Gratuluji Matymu za hezké 4 body z 5, neuhodl jsi pouze druhou otázku: Kdy žil Hypsilophodon? Správná odpověď bylo za C, v Křídě před 125 miliony let. Jinak je to skvělý výsledek a jsem moc rád, že Ti můžu předat tento diplom...


Martinoraptor získal plný počet bodů, gratuluji...


Dále gratuluji Kaatedocovi, který též získal plný počet...


Podobných kvízů vytvořím ještě celou řadu a mnohé z nich jistě budou též k přihlášení a možnému získání diplomů!

Užovka hladká-Místně běžný, avšak tajemný had

14. května 2017 v 10:18 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Jak jsem slíbil, je tu popis užovky hladké!

Latinský název: Coronella austriaca,
Rozšíření: Evropa,
Velikost: délka 50 až 60 cm.
Tento překrásný užovkovitý had je v Evropě místně běžný, přesto však žije skrytým životem a potkáme ji jen zřídka. Svým zbarvením a vzorováním, složeným z šedé, hnědé nebo červenavé barvy a s proužkem přes oko, jakož i tmavě zbarvenou horní částí hlavy, se podobá zmiji obecné, jedinému jedovatému hadu velké části Evropy. Někteří lidé si ji se zmijí často pletou. Je však jednoduché určit, zda se jedná o užovku či zmiji. Buďto je třeba znát celkovou anatomii těchto čeledí, anebo je pro kohokoliv snazší podívat se na oči: zmije má vertikální zorničky, což je pro většinu zmijovitých typické, kdežto užovka hladká je má velké a kulaté. To také jasně poukazuje na fakt, že jde o denní druh. Vyhledává suché, skalnaté biotopy s množstvím ještěrů. Občasně se může živit i hlodavci, avšak mladí jedinci požírají výhradně jiné plazy. Někdy se dokonce živí i jinými užovkami hladkými. Najde-li svou kořist, užovka hladká udělá prudký výpad vpřed, chytí oběť do tlamy a poté se kolem ní obtočí. Někdy svou kořist udusí, jindy ji zase pouze ochromí a spolkne zaživa... Tento had tráví značnou část svého života pod kameny, ve skalních štěrbinách, v písku nebo v hustém porostu rostlin. Když se vyhřívají na sluníčku, obtočí se obvykle kolem vřesu, aby byly dobře maskovány-to se týká alespoň anglických užovek hladkých. Jedná se o nejpřísněji chráněného plaza ve Spojeném království. Kdysi byl v zemi hojnější, ovšem dnes zbývají jen malé populace v Dorsetu a Hampshiru, stejně jako v Surrey. V minulosti se přirozeně vyskytoval například v Devonu, odkud v minulém století vymizel. Hlavním důvodem, proč je ve Spojeném království ohrožen, je zničení přirozeného prostředí. Mnoho anglických vřesovišť podlehlo tlaku zemědělství a lesnictví. V místech, kde se kdysi rozkládala vřesoviště obývaná užovkami hladkými, se dnes rozléhají jehličnaté plantáže. Zbývající anglické populace se jen těžko vypořádávají s požáry krajiny, a bude trvat nejméně dalších 15 let, než se vřesoviště zotaví a s nimi snad i tato nádherná užovka. Ve zbytku Evropy je poměrně častá, v České republice je to druhý nejhojnější had, hned po užovce obojkové, přesto je však poměrně vzácné potkat ji... Užovce hladké se výrazně podobá užovka girondská ze severní Afriky (latinský název Coronella girondica). Oba druhy jsou si blízce příbuzné. Liší se však způsobem rozmnožování: užovka girondská klade vejce, kdežto užovka hladká, jak je známo, rodí živá mláďata. Je to vejcoživorodý druh-mláďata se vyvíjejí ve vejcích v těle matky, potom vejce opustí krátce před porodem a nakonec přijdou na svět plně vyvinutá a samostatná. V jednom vrhu mohou být 2, může jich však být i 15. Svůj český název užovka hladká, stejně jako anglický název Smooth snake, získala díky svým šupinám. Na dotyk jsou neobyčejně hladké, což pomáhá hadovi k rychlejšímu pohybu v prostředí, v němž se vyvinul. Šupiny jsou také lesklé, a chybí jim kýl, tzn. ve středu šupin se nenachází výstupek...

Příště zmije obecná!

Lovci kryptidů: Hon na lidožrouta (1/5)

13. května 2017 v 10:49 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Před týdnem jsem dopsal díl Černá stopa, nyní je na čase vrátit se k Lovcům kyptidů a zažít s nimi další fascinující cestu... Od posledního dobrodružství, převážně se odehrávajícího v Číně, se mnoho změnilo. Ale naši přátelé to i tak nebudou mít jednoduché...

LOVCI KRYPTIDŮ: HON NA LIDOŽROUTA, ČÁST PRVNÍ:
Jakýsi muž oblečený v dlouhém kabátu, hnědém plstěném klobouku a s hůlkou v ruce vystoupil ze sytě červeného auta. Kráčel k třípatrové budově, která zapadala mezi ostatní. Byla šedá, s výraznými a velkými okny, za nimiž sedělo několik mužů. Muž došel k domu a pomalu vytáhl z kapsy klíč. Odemknul dveře jak jen tiše mohl. Když byl uvnitř, dveře pomaloučku zavřel. Nyní vytáhl z kapsy pistoli. Dlouhým revolverem byl připraven zasáhnout jakéhokoliv z těch, kteří zde již byli. Těžko říci, co měl v plánu. "Ha, odhalil jsem Tě!" vykřikl kdosi. Dveře jedné místnosti se náhle otevřeli a před mužem stanul Jack Owen. "Teď to schytáš, spratku!" zakřičel ten podivně oblečený člověk. Jack se zasmál. Malá železná destička, připevněná na omítce zdi, se náhle odsunula. Její místo teď zaujala laserová puška. Mířila na zločince a chybělo jen málo k tomu, aby jej zasáhla. "Dobře, dobře, to stačí!" zavelel Jack. "OK, rozumím!" ozval se Pierrův hlas. Laserová puška se zase zasunula. "Páni, to bylo dobré. Hlavně jak jsi mě překvapil," usmál se ten zločinec, sundal si klobouk i kabát, zahodil hůl a náhle z něj byl Akihiko. "Systém funguje skvěle. Jen ať se někdo pokusí vloupat se do naší základny," řekl Pierre, když k nim přišel. "Všechno je funkční, jde to tak jak má. Dokonalé," dodal. Od zatčení Zhou Lena uběhl už rok. Lovci kryptidů se rozrostli. Velel jim Jack, a do týmu patřili Pierre, Akihiko, Roger Neill a Fahad. Společně zakoupili moderní dům na předměstí Londýna, z něhož se stala jejich základna. Plánovali zde své expedice, scházeli se s novináři, připravovali různé akce a především pokládali toto místo za nedobytnou pevnost Lovců kryptidů. Nedávno si totiž pořídili velmi drahý obranný systém. Po celém domě se nacházela řada laserových pušek zasunutých ve zdi. Ať už by se snažil vloupat se k nim kdokoliv, pořádně by to schytal. Pierre byl na obranný systém hrdý, protože s nápadem přišel právě on. Zhou Len byl ve vězení. Pierre se s ním ještě jednou sešel, a to na své cestě do Číny. Zhou Len u výslechu řekl, že vraždu Sabine Leroyové opravdu zaplatil Samu Weberovi on. Zároveň přiznal, že veškeré záběry Nessie ze Skotska, které s pomocí Sabine ukradl též Weber, patřily jemu. Údajně byly zničeny při výbuchu jeho vily. To Lovce kryptidů zamrzelo nejvíce... Nyní se zdálo, že je již všechno v pořádku. Odpudivý a nebezpečný Zhou Len byl za mřížemi v Číně, Sam Weber byl vydán rodnému Estonsku a též si odpykával trest, a Lovci kryptidů, sice již před více než rokem zbaveni přítomnosti Pierrovy sestry, byli na tom dobře. Nyní se chystali na další výpravu. "Kontaktoval jsem Karthika Laghari, správce přírodní rezervace v indickém státě Odisha, a on mne informoval o všem, co si myslí a co ví o podivném obřím krokodýlovi, který již v oblasti zabil na třicet pět lidí," řekl Fahad na ranní schůzi, jen asi hodinu po Akihikově "vloupání". Na stůl pronikalo ranní sluneční světlo a ozařovalo údajné fotografie monstra, naskládané vedle sebe. "Podařilo se jim nalézt nehybná těla osmnácti obětí," pokračoval Fahad, "které zajisté dobře idenfitikovali. Mezi oběťmi je i nedávno zmizelý herec Shekhar Rakesh z Bollywoodu. Na dovolené se svými třemi dětmi byl tím obrovitým krokodýlem sežrán. Zvíře se prý zdržuje v rychleji proudících vodách, což je typické pro krokodýly." "Nebyl to třeba gaviál? Lidé si často myslí, že zahlédli něco neobvyklého, a přitom to bylo zvíře, jež znají. Gaviálové se v indickém státě Odisha vyskytují, vždyť se tam nachází jedna rezervace, kde jsou intenzivně chráněni," mluvil trochu pochybným tónem Jack.


"Spíše si myslím, že by to mohl být nějaký přežívající pravěký krokodýl. Hele, Sarcosuchus," řekl Pierre a ukázal obrázek. "No jo, jenže Sarcosuchus vyhynul před 95 miliony let a vůbec nežil v Indii," řekl na to Jack. "Tak Deinosuchus," usmál se Pierre a ukázal obrázek Deinosucha s Parasaurolophy z Prehistorického parku. "Ten žil v Texasu a vymizel kvůli ztrátě prostředí, například bažinatého pobřeží," zapochyboval Jack. "Tak to nemusí být žádný krokodýl z dob dinosaurů, ale třeba... Třeba něco evolučně nového," řekl Pierre. Různě se dohadovali a nakonec se rozhodli, že za dva týdny vyrazí do Indie a pokusí se toho tvora najít. Jack si stál za svým, mohl by to být gaviál, ten v období hnízdění může útočit na lidi, když si brání svá hnízda. Připouštěl však, že počet obětí je důkazem toho, že nějaký velký krokodýlí zabiják by se v indických řekách mohl vyskytovat. Po dlouhé cestě vlakem z Bombeje do Bhubaneswaru, hlavního města Odishy (čtěte též Urísa), dozvěděli se od místních více o tomto tajuplném živočichovi. Jeden starý muž, který zrovna s doutníkem v ruce seděl na rozvrzané dřevěné židli, nacházející se před poměrně honosným domkem na předměstí Bhubaneswaru, jim pověděl o tom, jak známý známého, který byl přítelem jeho známého, zemřel v čelistech toho lidožrouta. Muž zvíře proklínal a řekl o něm: "Je to démon." Příjezd do rezervace, v níž lidožrout údajně žije, nebyl nikterak pohodlný. Zadní kola auta zapadla v louži a kalná voda přitom zchladila Fahadův a Akihikův krk. "Asi hodně pršelo," řekl Pierre. S Rogerem a Jackem se pak snažili auto z louže dostat. Akihiko si mezitím všiml něčeho, co se mihlo v lese. Vyšel z auta a spatřil plazí šupiny. "Tak vysoko nad zemí? Hele, tamhle je nějaký hodně, hodně vysoký plaz!" křičel. A opravdu, šupiny velkého plaza se leskly vysoko nad zemí. Co to však bylo?

Pokračování příště! Dozvíte se, zda lidožravý krokodýl opravdu existuje a je-li skutečně zástupcem již dávno vymizelé fauny...

Správce dinosauřího parku - Vejce pravěkých leguánů

12. května 2017 v 15:27 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek, další Správce dinosauřího parku! O čem nás dnes Dan informuje? Neváhejte a čtěte další záznam, který pro Vás napsal...

Vejce pravěkých leguánů

Na ostrově je čím dál tepleji. Mnozí plazi se často sluní venku, aby získali tolik potřebnou energii. Tak například naši Ardeosauři byli v pondělí od 13:00 do 18:00 venku a čerpali teplo ze slunečního světla. Ještě po šesté jsme vypustili naše želvy Testudo atlas, aby se také proběhly ve venkovním prostoru terária. Poté jsme je zavřeli zpět do jejich domovů. V úterý se Giganotosaurus znovu rozzlobil, nahlas řval a každého ráno vzbudil. Nakonec se však ukázalo, že pouze trpěl denním hladem, a velká porce vepřového to napravila. Nejdůležitější byl ovšem středeční nález. Ráno po osmé jsem totiž našel v teráriu pravěkých leguánů Brachylophů hnízdo s vejci. Samička je nakladla teprve pár minut předtím, než jsem k nim přišel a objevil je. Důkazem bylo, že vejce byla polepena slizem. Rozhodl jsem se nemeškat a vzít je do speciálního boxu k přenosu vajec. Musel jsem si samozřejmě dávat pozor, abych je neobrátil, protože plazi svá vajíčka neobracejí a kdybych to udělal, zárodek ve vejci by mohl nešťastnou náhodou zahynout. Poté jsem všechna vejce vložil do inkubátoru. Tím předejdeme riziku, že by teplota v teráriu nestačila k zahřátí všech vajec. Jsou pro nás velmi cenná... Inkubátor jsem zapnul na třiatřicet stupňů, což je pro plazí vajíčka ideální. Teď se budu vracet každý den okolo poledne a kontrolovat je. Jen dnes jsem na to zapomněl, měl jsem totiž moc práce s Tsintaosaury. Oba bratři se totiž po dlouhé době poprali o teritorium, a tak jsem je s našimi rangery musel uspat. Jednoho ze samců jsme převezli do pozorovatelny, druhý ve výběhu zůstal, ale brzy se zase vymění, až si nakonec zvyknou na pach toho druhého v teritoriu a přijmou ho jako dalšího a spolu s ním jediného vládce celého území. Po uspání Tsintaosaurů jsem využil situace a vysadil ve výběhu několik desítek hezkých rostlin, které brzy vyrostou a jež budou pro naše kachnozobce potravou...

Nebyl jsem to tedy já, ale Oliver a Tim, kdo se přišli dnes v poledne na leguání vejce podívat. Prý to s nimi vypadá slibně. Olivera zaujalo, že vejce mírně změnila barvu. U současných plazů se něco takového neděje, nejsou-li zašpiněna okolní půdou. Avšak v inkubátoru se nijak ušpinit nemohla, vlastně nezhnědla, ale spíše zežloutla. Tim pořídil několik fotografií. Oba muži chtějí nyní zjistit, proč vejce Brachylophů změnila barvu. Před hodinou proto kontaktovali slavného kanadského herpetologa Joshe Josepha, který okamžitě a s radostí přijal pozvání do parku, jakož i slíbil, že fotografie, jež mu byly poslány, detailně prozkoumá... Pokud se z vajíček vylíhnou malí leguánci, byl by to další velký úspěch. Plazů, jež nejsou dinosaury, a které v parku chováme, máme již mnoho. Druhová rozmanitost není velká, avšak jejich počet jen narůstá, a to je skvělé... Příští týden vkročí do Dinosauřího parku už poslední návštěvník. Park bude veřejnosti definitivně uzavřen a místo toho se z něj opět stane stará dobrá pravěká rezervace a zároveň nově útulek pro opuštěná a osiřelá prazvířata z Isle of Die a okolních pacifických vod... Doufám, že do příštího pátku, kdy bude díky poslednímu návštěvníkovi zcela splněn Clarkův dluh, se ještě vylíhne náš žralůček Stethacanthus...

Za týden Dan napíše další zprávu z Dinosauřího parku!

Ornithopodní otázky

11. května 2017 v 18:05 | HAAS |  Naše soutěže
Nachystal jsem pro Vás krátký kvíz, s jehož pomocí můžete zjistit, zda opravdu dobře znáte Ornithopody. Mezi tyto dinosaury se řadí někteří z nejznámějších a nesměli chybět takřka v žádném z druhohorních ekosystémů... Na tyto otázky si můžete odpovědět sami pro sebe, správné odpovědi naleznete v komentáři pod článkem. Do pondělí 15. května však odpovědi viditelné nebudou a Ti z Vás, kteří by se této krátké soutěže zúčastnili, mohou své štěstí zkusit v komentářích, začež dostanou diplom. Soutěžte však každý za sebe a neopistujte odpovědi ostatních-mohou být špatně. Nyní Vám přeji mnoho štěstí...

1. Co znamená název Ornithopoda?
A) Ptačí nohy
B) Plazí nohy
C) Rychlí běžci.

2. Kdy žil Hypsilophodon?
A) V Juře, před 190 miliony let
B) V Křídě, před 101 miliony let
C) V Křídě, před 125 miliony let.

3. Kteří z dinosaurů patřících k Ornithopodům měli stoličky?
A) Therizinosauři a Hadrosauridi
B) Iguanodontidi a Dromaeosaurus
C) Iguanodontidi.

4. Chodili kachnozobí dinosauři nebo-li hadrosauři po dvou či po čtyřech?
A) Po čtyřech
B) Po dvou
C) Po dvou i po čtyřech

5. Ve kterém z těchto období nežili Ornithopodi?
A) V Triasu
B) V Juře
C) V Křídě.

Hodně štěstí!

Hranice stáří života se posunula hlouběji do minulosti...

10. května 2017 v 15:39 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Minulý rok jsme byli ohromeni, když bylo zjištěno, že život v pradávných oceánech existoval už před 3,7 miliardami let, tedy mnohem později, než jsme donedávna očekávali. Tím se výrazně posunula hranice stáří života na naší planetě, neboť do té doby byly mikroskopické pozůstatky nejstarších organizmů známy pouze z doby před 3,5 miliardami let. Je téměř jisté, že se život vyvinul ve vodě-právě tam k tomu byly nejpříhodnější podmínky. Nebo ne? Včera přišla velká zpráva z UNSW Sydney ohledně velkého nálezu australských vědců. Nález byl učiněn v Západní Austrálii, v pouštních podmínkách, části Austrálie, jež je bohatá především na menší zkameněliny. A právě tyto nově objevené zkameněliny posunuly hranici stáří života na souši o celých 580 milionů let. Věděli jsme, že nejstarší mikroorganizmy žijící na souši se vyskytovaly na Zemi už přibližně před 2,9 miliardami let-minulý rok tak bylo zjištěno v Jihoafrické republice. Avšak nové nálezy dokazují, že mikrobiální život existoval na suché zemi před 3 miliardami 480 milióny let. To je naprosto neuvěřitelné! Za tento objev vděčíme nálezu velmi speciálních zkamenělin z Pilbara Craton. Nyní se někteří vědci chystají předložit teorii, která by dokazovala vznik života ne ve vodě, ale na souši, nebo poblíž souše. Fosilie z Pilbara Craton totiž vznikly v sedimentech dávných horkých pramenů. Jednalo se o sladkou vodu, protékající tehdy horkým, pro život jen s těží obyvatelným prostředím. Přesto však některé mikroorganizmy mohly vzniknout právě v této sladké vodě nebo dokonce v půdě blízko ní. A co je ještě zajímavější je fakt, že usazeniny z Pilbara Craton v Austrálii jsou nápadně podobné usazeninám z planety Mars. Již mnoho, mnoho let se diskutuje o tom, zda na Marsu existuje život, nebo alespoň existoval (v minulosti byly oba póly Rudé planety pokryty ledem, pevným skupenstvím vody, ideální pro výskyt života). Nové nálezy tak nejen poukáží na možný vznik života na Zemi, nikoliv v moři, ale ve sladké vodě nebo na souši, tak na možný vznik a existenci života na Marsu. Je možné, že plánovaná expedice na Mars, která se uskuteční v roce 2020, by mohla využít podoboných dovedností, s nimiž nyní vědci odhalili dávné, 3,48 miliardy let staté fosílie v Austrálii. Mohli by tak zjistit, zda se na Marsu nenacházejí fosilie tamních, potenciálně existujících zástupců života... Ať už je to s životem na Marsu jakkoliv, je jisté, že nové nálezy poukazují na vznik života na Zemi-protože usazeniny z Pilbary byly před 3,48 miliardami let na povrchu souše, je jisté, že život tehdy žil už tam. Samozřejmě je též možné, že se přece jen vyvinul v oceánech, a za těch 220 milionů let se rozšířil i na souš a do horkých pramenů. A je každopádně velmi vzrušující, že život existoval na souši už tak krátce po vzniku naší planety...

Obrázek, který vše dokazuje, je z webu Science Daily... Doufám, že Vás tato zpráva zaujala, já jsem z ní naprosto nadšen!

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Diplodocidae

9. května 2017 v 15:56 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Po nějaké době přináším další část projektu Základní údaje o čeledích dinosaurů, tentokráte o čeledi, která je velmi dobře známá... Vítejte ve světě Diplodocidů!

Název čeledi: Diplodocidae,
Autor názvu a popisu: Othniel Charles Marsh, 1884,
Nejznámější členové čeledi: Diplodocus, Apatosaurus, Supersaurus,
Doba výskytu: Svrchní Jura až začátek Křídy.
Diplodocidi měli několik typických znaků: delší, ostré zuby ideální k trhání vegetace, vybíhající z tlamy, pak dlouhý krk a ocas, které nesli vodorovně s tělem, malou hlavu s velmi malým mozkem, silné sloupovité končetiny a značnou velikost těla. Někdy se uvádí, že Mamenchisaurus, jakožto zástupce čeledi Diplodocidů, měl nejdelší krk ze všech dinosaurů-jeho tělo bylo dlouhé 22 metrů a krk tvořil takřka polovinu jeho délky. Dnes už však někteří paleontologové tvrdí, že Mamenchisaurus, byť měl s Diplodocidy společného předka, byl již součástí jiné čeledi, a to Mamenchisauridae. Největší Diplodocidi, dlouzí až 45 metrů, žili na konci Jurského období, před 155 až 145 miliony let. Protože plazi rostou celý život, rostli tak i Diplodocidi a ostatní dinosauři. Stále však není jisté, zda dinosauři jako Supersaurus a Dinheirosaurus nejsou jen odlišnými druhy Diplodoka. Vzhledem k jejich velikosti (kromě toho, Supersaurus pochází ze Severní Ameriky, kdežto Dinheirosaurus z Portugalska) se však zdá, že ne. Samozřejmě nejznámějším zástupcem čeledi je již zmíněný Diplodokus. Tento masivní dinosaur žil hlavně na pláních západních Spojených států, především v oblastech Wyomingu a Colorada, stejně jako Utahu. Stáda Diplodoků byla občas napadána dravými Allosaury, kteří jim byli nejnebezpečnějšími predátory. Slavnou scénu boje na solných pláních jsme mohli vidět i v cyklu BBC Putování s dinosaury: Balada o Alosaurovi. Kromě velikosti však měli dospělí Diplodoci ještě jednu zbraň, kterou mohli dotěrné Allosaury odrážet. Byl to bičíkovitý ocas, jenž byl rovněž jedním z typických znaků zástupců čeledi Diplodocidů... Vraťme se ještě k velikosti. Je možné, že mezi Diplodocidy se mohli nalézat vůbec největší suchozemští živočichové všech dob, ale nejsme si tím jistí. Mluvíme o Amphicoeliasovi, podivuhodném dinosaurovi, který mohl, ale také nemusel existovat. Během Války o kosti v druhé polovině 19. století, kdy Othniel Charles Marsh popsal čeleď Diplodocidae, pojmenoval jeho rival jednoho ze zástupců této čeledi-dal mu jméno Amphicoelias. Učinil tak podle nálezu jediné, mohutné kosti, podle níž by celková délka živočicha činila 58 až 64 metrů! Bohužel se tato kost údajně ztratila, a tak se dochoval jen nález. Dodnes není jasné, zda kost opravdu existovala a zda nákres není jen zvětšeninou mnohem menšího nálezu, dost možná kosti Diplodoka... V rámci Diplodocidů musíme zmínit ještě jedno: po více než sto let se myslelo, že Apatosaurus a Brontosaurus jsou synonymy a že značí jediného živočicha. Až před dvěma lety bylo odhaleno, že Brontosaurus byl skutečně jiný rod... Diplodocidi byli velmi zajímavými sauropody, ale v období Křídy nakonec vymizeli, stejně jako poslední ranokřídoví zástupci Dicraeosauridů (např. Amargasaurus) a Brachiosauridů (např. Sauroposeidon), a zbyli jen Titanosauridi, kteří přežili až do konce dinosauří éry...




Doufám, že se Vám tento kratší článek o Diplodocidech líbil, pokud ano, komentujte prosím...

Nosorožec srstnatý (Coelodonta antiquitatis)

8. května 2017 v 10:18 | HAAS |  Z dob savců

Jméno: Nosorožec srstnatý (Coelodonta antiquitatis),
Potrava: Traviny a další nízké rostliny,
Výskyt: Evropa a severní Asie (Sibiř).
Popis:
Nosorožec srstnatý je bezpochyby jeden z nejznámějších savců doby ledové. Byl to věrný průvodce mamuta-stáda huňatých nosorožců se často pásla v blízkosti mamutích stád, a tak tito dva velcí býložravci důvěrně znali jeden druhého. Nosorožec srstnatý žil v Pleistocénu. Jeho předkové z rodu Coelodonta se objevili už před 3 miliony let, tedy na samém konci Pliocénu, v Nihowanu v Číně. Další z jeho předků se v té době vyskytovali v Tibetu. Nosorožec srstnatý se vyvinul před 400 tisíci lety a vymizel teprve před 10 000 lety, s koncem poslední (würmské) doby ledové... Protože se zachovaly zmrzlé pozůstatky nosorožce srstnatého ve věčně zmrzlé půdě (permafrostu), ví se, že měl rudohnědou srst, která na šíji a krku tvořila jakousi vystouplou hřívu. Všechny ty dlouhé chlupy rostoucí po těle v obrovském množství chránili nosorožce před chladem. V době ledové bylo léto krátké, trvalo asi jen měsíc, ale právě v tu dobu nosorožci shazovali svou srst. Letní byla mnohem kratší a tak se nepřehřáli. Jakmile nastala zima, začala jim srst zase růst, až vytvořila teplý kožich. Stejně jako ostatní nosorožci (s výjimkou starodávných druhů jako bylo Indricotherium) měl i tento druh rohovinové rohy. Nad čenichem vyrůstal nejdelší ze dvou rohů: u samců byl až metr dlouhý. Často s jeho pomocí zápasili o samice-nedá se však říci, že by se přetlačovali. Spíše prudkými pohyby hlavy nebo třením rohu o trávu zastrašovali jeden druhého, až ten slabší nakonec ustoupil... S celkovou délkou těla 3,5 až 4 metry a výškou v lopatkách 160 centimetrů to byl opravdový obr. Proto je zvláštní a podivuhodné, že jeho nejbližším žijícím příbuzným je vůbec nejmenší ze zbylých pěti dnešních nosorožců: "huňatý nosorožec" sumaterský. V době ledové však žili i větší huňatí nosorožci, například Elasmotérium. Nosorožec srstnatý měl špatný zrak, zato však jeho čich byl skvěle vyvinut. Tohoto zvířete se báli i neandrtálci, kteří jím mohli být zabiti. Zranění na jejich kostech to potvrzují. Přesto však pravěcí lidé, zvláště lovci mamutů, nosorožce zabíjeli. Možná je v některých oblastech i vyhubili, ale největším nepřítelem těchto nosorožců byla změna klimatu. Když k ní došlo, museli se začít stěhovat na sever až severovýchod, s ústupem ledovců zmizeli z Evropy a přežívali s posledními mamuty nedaleko od Uralu. I tam je však postihlo vyhynutí... Důkazem, že pravěcí lidé nosorožce lovili, jsou i jeskynní malby ve Francii, staré 30 000 let...



Brzy očekávejte další popisky zvířat z 6. epizody Putování s pravěkými zvířaty!

Jedovaté paryby

7. května 2017 v 10:29 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Další z mých článků o jedovatých zvířatech je tu... Nyní se zaměříme na skupinu dávných obyvatel moří, mezi nimiž se též nacházejí živočichové vybavení jedem...

Paryby jsou skupinou mořských obratlovců, která zahrnuje žraloky, chiméry a rejnoky. Mezi žraloky a chimérami se nenacházejí žádné jedovaté druhy-jed ke svému životu prostě nepotřebují. Právě žraloci jsou vybaveni ostrými zuby, které se po celý život obměňují. Nevyvinuly se jim žádné jedové žlázy, prostě stačí čelistmi stisknout a rybí potrava je usmrcena. Ani chiméry nepotřebují jed. Na rozdíl od velkého množství ryb, parybám, tedy "rybám s chrupavčitou kostrou", se jed takřka nevyvinul. Ovšem poslední zbývající skupina paryb, ta evolučně nejmladší, je už jedem vybavena. První rejnoci se objevili v Křídě asi před 120 miliony let a nevypadali příliš odlišně od těch, které známe z moří dnes. Je však třeba uvést, že většinou pravěké rejnoky známe přece jen ze zubů. Stejně jako u žraloků, i u rejnoků se zachovávaly především zuby, tvořené sklovinou, která může zkamenět, zatímco chrupavčitá kostra se jednoduše rozpadla... Rejnoci nás vždy fascinovali. Někteří jsou schopni elektrických výbojů, jako parejnok elektrický z Latinské Ameriky. Jedinou elektrickou ranou je schopen zabít i koně, o člověku tedy nemluvě. Avšak jed jako takový se vyskytuje u trnuch. Své jméno dostaly právě díky přítomnosti trnu, vycházejícího z ocasu. Je to dlouhý, ostrý výběžek, stejně ostrý jako nůž, a mnohdy dokonce i stejně dlouhý. Věřte nebo ne, některé druhy trnuch mají osten dlouhý až pětatřicet centimetrů. Je delší než obvyklé školní pravítko a může způsobit velkou bolest, je-li jím člověk zasažen. Trnuchy každý rok způsobí zranění až 1500 lidem na kalifornském pobřeží. Lidé se kopou ve vodách mělkých pláží, kde se trnuchám daří. Nehybně leží v písku, dobře zamaskovány, a pak, když na ně někdo šlápne, zahájí sebeobranu. Prudce mrští svým bodcem a zasáhnou nohu člověka, který si vše uvědomí až poté, co ucítí hroznou bolest. Trnuchy mají svůj bodec i jed pouze k obraně, nikoliv ke zneškodnění kořisti. Prudká rána však může opravdu velmi bolet. Je potřeba lékařská pomoc, avšak zřídkakdy dojde k vážnějšímu zranění. Jed trnuch je navíc vůči člověku většinou neškodný nebo má jen malý efekt. Dalo by se říci, že pokud nemá člověk alergii na nějakou složku v jedu, bude na něj jed působit podobně jako vosí štípnutí. Rozhodně však taková rána nesmí být podceněna. Kde se nachází na bodci jed? Odpověď je: na spodní straně. Tam vybíhají z kůže dvě jedové žlázy, jež jsou pokryty jemnou kůží. Jed se nachází pod touto jemnou pokožkou a poté se z ní může dostat...


V ojedinělých případech trnuchy zabily člověka. Jsou to velmi smutné případy. Do roku 1945 bylo trnuchami zabito jen 16 lidí. Od té doby nedošlo k žádnému dalšímu úmrtí. Až v roce 2006 došlo k velké tragédii. Lovec krokodýlů a australská ikona Steve Irwin natáčel poblíž Port Douglas v Queenslandu, Austrálii, scénu, ve které se přiblížil k jedné trnuše. Ta se neočekávaně pohnula, aniž by na něj vůbec zaútočila, a její trn probodl Stevovi hrudník. Tato strašná zpráva tedy zasáhla celý svět a vyvolala podobné reakce, jako při smrti princezny Diany v roce 1997. Je to obrovská škoda, že byl Steve trnuchou zabit-byl to skvělý bojovník za divokou přírodu. Sám by ale nechtěl, aby byly trnuchy kvůli takovému neštěstí zdemonizovány... Minulý rok došlo bohužel k podobnému incidentu v Singapurském akváriu, kdy dvaašedesátiletý potapěř Philip Chan zemřel po úderu trnem rejnoka. Pouze v akváriu zvířete pracoval a staral se o něj, ale trnucha jej považovala za útočníka a tak v sebeobraně zaútočila... Tyto případy jsou však velmi vzácné. Nebyl to jed, který napadené lidi zabil. Byl to dlouhý trn, ne však jed, ten je opravdu slabý a může zabít jen menší útočníky, například malého žraloka nebo dravou rybu, která by trnuchu napadla. Jinak jsou trnuchy a ostatní rejnoci mírumilovná stvoření...

Příště napíši článek o jedovatých plazech!!!

Lovci kryptidů: Černá stopa (6/6)

6. května 2017 v 12:47 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Jack, Pierre a agenti z Kanady a Japonska se konečně dostali do Šanghaje, aby informovali místní policii o nebezpečích v sídle Zhou Lena, vzdáleném několik kilometrů v hustém lese. Agent ze Spojených arabských emirátů měl mezitím Zhou Lena hlídat v jeho vile. Podaří se našim přátelům nebezpečného zločince dopadnout?

LOVCI KRYPTIDŮ: ČERNÁ STOPA, ČÁST ŠESTÁ:
"Za chvíli jsme tam!" řekl Kanaďan, který krátce předtím Jackovi sdělil, že se jmenuje Roger Neill. Japonec se zase Pierrovi, s nímž si povídal, představil jako Akihiko. Auto jelo těsně před motorkou a s rychlostí se k policejní stanici přibližovali. Náhle nějaký muž skočil před Akihikovo auto. Nešlo včas zabrzdit. Akihiko okamžitě auto zastavil a přiřítila se k němu policie. "Ten muž je mrtvý! Přejel jste ho!" křičel policista na japonského agenta, který tomu stále nemohl uvěřit. "Ten muž před auto skočil! Viděl jsem to, přísahám!" řekl Pierre, ale policisté na něj neslyšeli. Oba muže okamžitě zavedli na policejní stanici. Roger s Jackem teď seděli na motorce, která stála v dlouhé koloně. "Viděl jste to? Nějaký sebevrah. Aby tak Zhou Len zavolal svým lidem, kteří jsou zde, v Šanghaji, a jeden z nich se za něj obětoval... Koukej, támhle ten muž s vysílačkou za rohem," mluvil. Okamžitě otočil motorku, ta nadskočila a vyjela po střeše luxusní červené limuzíny. Řidič i nějaká módní hvězda jedoucí na večírek se příšerně lekli. Motorka sjela z auta a pokračovala v cestě za roh. Tam se prudce zastavila. "Hele, šéfe, musím končit," řekl ten Číňan asi schválně anglicky, protože chtěl Rogera s Jackem vyprovokovat. "Tak dost, hra skončila, jste zatčen!" vykřikl kanadský agent. Muž však vytáhl pistoli a vystřelil po něm. Roger dostal přímý zásah. O vteřinu později kopl Jack muže do lokte a pistole mu vypadla z ruky. Následně ho kopancem do hlavy zbavil vědomí. Pak se přiřítil k Rogerovi. "Jsem v pohodě, škráblo mě to pod podpažím," řekl a křečovitě se usmál. Bylo to možná jen škrábnutí, ale tričko měl hned zakrvácené. Za Jackem a Rogerem náhle stáli dva policisté. Vyslýchali je, chtěli vědět, co se stalo. Nechtěli věřit tomu, že by po nich Číňan střílel a místo toho považovali za střelce Jacka, který měl v tu chvíli jeho pistoli. Oba též odvezli na policejní stanici. Až tam se dozvěděli, že Akihiko, Pierre, Jack a Roger patří k sobě. Bylo jim vysvětleno, co se děje ve vile Zhou Lena. Policie však nevypadala příliš zaujatě. "To není pravda. Zhou Len je poctivý podnikatel a vy jste sem přijeli, abyste ho okradli," zněla později odpověď policejního komisaře. "Takhle se tu chováte k cizincům?" řekl nebojácně Jack. "Vyšlete tam okamžitě nějaké jednotky," řekl již ošetřený Roger. "Jsem agentem z Kanady a tadyhle Akihiko je z Japonska. Copak nám nevěříte?" pokračoval. Jednání se táhlo příliš dlouho. Jack byl stále nervózní, neboť věděl, že již zajatý muž, jenž po Rogerovi vystřelil, byl spolu se sebevrahem informován Zhou Lenem o možném odhalení. A to znamenalo, že Zhou Len uprchl. Co je nyní s arabským agentem? Večer, tedy až po setmění, se konečně policejní auto vydalo k vile Zhou Lena. Na lesní cestě zastavilo. "Jdeme na záchod," řekli policisté. Jack, Akihiko a Pierre, natěsnaní vedle sebe na zadních sedadlech, div neotevřeli údivem pusu. "Vy jdete jako oba na záchod a tady?" řekl nevěřícně Jack. "My zpátky za minutku," usmál se policista. Nechali je odejít, a pak Jack vylezl z auta. V černočerné tmě nic neviděl. Tak rozsvítil baterku a posvítil na křoviny. "Přepadení," usmál se ten policista, na kterého posvítil. Rozhodně si neodskočil, naopak, někde vzal samopal a teď na Jacka mířil. Brzy přišel další. Zbraně vyhrabali někde v křoví. Auto pak obklopili ještě tři ozbrojenci. Jack vtrhl do auta a nastartoval ho. "U všech copánků!" vykřiklo pět ozbrojenců. Policisté totiž zapomněli vytáhnout klíčky z auta. Auto srazilo dva z ozbrojenců a pokračovalo v cestě k Zhou Lenově vile. "Tohle znamená jediné," řekl Akihiko, "ti policisté byli podvodníci." Brzy k vile dorazili...


Byl zrovna úplněk a tak celá zářila. Jack, Akihiko a Pierre vyběhli z auta a vrazili do vily. Nikdo zde nebyl. Jack se proto vydal do prvního patra. Tady našel arabského agenta. Byl spoutaný s roubíkem v puse a ponechán vlastnímu osudu jen tak ležel na podlaze. Jack ho osvobodil a agent mu řekl, že ani nečekal, že ho ještě uvidí. Prý měli být přepadeni. Slyšel to. Zhou Len je teď na heliportu kousek odsud a chystá se uniknout. "Dobrá," řekl Jack jako velitel, "dopadneme ho tam. Říkáte, že Mapusaura Xia si vzal s sebou. To je dobře. Nezahyne. V tomto domě také nikdo není? Dobře, že ne. Stačí už jen maličkost." Arabský agent, jménem Fahad, ukázal Jackovi, kde se nachází bomba. Dále už byla jen zapálena, naše čtyřka opustila vilu a ta vyletěla do povětří. "Tak, Zhou Lenova mučírna zničena," řekl Akihiko, dívaje se na hořící zbytky vily. Zřejmě se mu v hlavě promítaly nějaké vzpomínky. Zhou Len ho prý sám mlátil. Ve chvíli, kdy do lesa přijeli hasiči, aby požár uhasili, bylo už původně policejní auto blízko heliportu. Jack zaslechl kňourání Xia. Pak viděl velkou klec, přivázanou k vrtulníku, jak se s ní chystá vzlétnout. "Počkej, kámo, jdu s tebou!" křikl Pierre, uviděl totiž, že Jack se žene k helikoptéře. Skočil do ní ještě otevřenými dveřmi. Pak vzlétla. Pierre se chytil řetězu, který držel klec s vystrašeným Xiem. Šplhal nahoru. Na palubě vrtulníku mezitím docházelo ke strašné bitce mezi Jackem, Zhou Lenem a jeho pobočníkem. Jack už poněkolikáté zlomil Zhou Lenovi nos a jeho pobočník skončil s přeraženým palcem na levé ruce. Dveře helikoptéry byly stále otevřené. Pilot se na chvíli ze sedadla zvedl a uštědřil Jackovi ránu do hlavy. Ten mu to vše vrátil dvakrát tak silnou ranou. Usedl k řízení a tak vrtulník počal přistávat. Zhou Len však Jacka napadl zezadu a dal mu pěstí do oka. Jack se s bolestí svalil k zemi. "Ruce vzhůru," zaznělo. Pierre se konečně doškrábal na palubu. Vytáhl pistoli z kapsy a mířil na tři nebezpečné muže. Jack se vrátil k řízení. Dole už na ně čekala policie. Zhou Len byl zatčen... "Teda, řeknu Ti, kámo, tohle byla opravdu kryptozoologická výprava," řekl Pierre, když se s Jackem vrátili do Rakouska, a stáli na náměstí malé alpské vesničky. "To jo. Z Tatzelwurma jsme viděli jen málo. Zato jsme si užili nespoutané Mapusauří akce v Číně," odpověděl jeho kamarád a oba se nahlas rozesmáli...

Naši přátelé zažívají stále nebezpečnější dobrodružství! Kam se dostanou příště? Zjistí, proč Zhou Len zabil Pierrovu sestru? A je skutečně konec nebezpečím ze strany podlých lidí, nebo tato akce se Zhou Lenem všechno jen odstartovala? Možná, že se ještě budeme divit...

Tento den slaví Blogorgonopsid své osmé narozeniny!!!

5. května 2017 v 15:26 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Rok uběhl jako rychle proudící vodopád, a tak dnes, dne 5. května 2017, slaví Blogorgonopsid své osmé narozeniny!!! Jsem velice rád, že se mi daří články na tento blog psát už tak dlouhou dobu... Když počítám i dnešní článek, od 6. května minulého roku přibylo na tomto blogu 362 článků! Dohromady jsem jich tedy napsal už 2551, což je číslo, kterému sám nemohu uvěřit. Dosavadní rekord návštěvnosti je stále 409 lidí za jediný den, ale návštěvníků má tento blog opravdu hodně a já Vám všem děkuji, že jej navštěvujete. Děkuji všem za pochvaly, inspirace i vše jiné. Na tento blog píši díky velké podpoře, ze které jsem velmi potěšen, a vězte, že se jej budu snažit udržet ještě hodně dlouho...


Tentokrát poprvé Blogorgonopsid neslaví své narozeniny v hloubi srdci Pangaei, v nejsušší Permské poušti a též nejsušší poušti, která kdy na naší planetě existovala. Místo toho si užívá velký narozeninový dort v jednadvacátém století. Zdá se, že mu chutná, ale... Nebude přítomnost oslavence v našem dnešním světě příliš nebezpečná? Jen se podívejte na ty zuby! Nebylo by dobré, kdyby mu dort ze Scutosauřích krunýřů nestačil... A na co se zde můžete těšit v blízké době? Především chci psát více článků o ochraně přírody a o vzácných zvířatech, kterým hrozí vyhubení. Také mám v plánu několik velkých projektů a seriálů, stejně jako další velké příhody Lovců kryptidů. Také se můžete těšit na mnoho nových popisků... Ještě jednou Vám děkuji a doufám, že tu Blogorgonopsid vydrží ještě dlouhou dobu...

HAAS

Správce dinosauřího parku - Nebezpeční ostrované

5. května 2017 v 15:11 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Tentokrát zajisté speciální, neboť je 5. května, což je pro Blogorgonopsida velké datum... Avšak nejprve ke Správci Danovi!

Nebezpeční ostrované

V pondělí se Oliver vypravil na Isle of Die. Z jižního pobřeží, nyní pokrytého hustou sítí močálů, které obývají pravěcí brodiví ptáci, zamířil přímo do vrcholků hor. Spolu s Timem a dvěma dalšími muži nalezl stopy tajemného huňáče. Ukázalo se, že Gigantopithecus nemusí být tak daleko. Po vkročení do temné, zasněžené rokle, náhle Oliver zvíře spatřil. Nevypadalo zrovna nadšeně. Stálo na zadních a mohutnýma rukama si bilo do prsou. Všichni čtyři začali s útěkem. Bohužel byl Gigantopithecus rychlejší. Neuvěřitelně obratně se k nim přiblížil, a než stačili vyběhnout prudký sráz, přičemž několikrát sjeli až dolů, měl je. Chytil Tima za ruku a vyhodil ho do vzduchu. Tim naštěstí spadl na nohy a do sněhu. I tak to byla pořádná rána. Pak se vzchopil a vstal, ale v tu chvíli na něj spadl Oliver. Bylo to jen taktak. Gigantopithecus je oba hodil poblíž ostrého skalního výběžku, na který by se mohli nabodnout. V jeho okolí se nacházely kosti menších zvířat: je pravděpodobné, že si Gigantopithecus nosí potravu do rokle a odštípává z ní kusy právě na této skalce. Zbylé dva muže pak nechal utéct, ale celou cestu do tábora slyšeli jeho hrozný řev. Ve chvílích, kdy Gigantopithecus vystoupal na vrchol jedné ze skal obklopujících rokli, vzali to Oliver a Tim oklikou a utíkali pryč jediným zbývajícím směrem. Museli se však dostat na sráz nad malou, avšak prostornou jeskyní, která tomuto "Yettimu" byla domovem. Jaké to bylo překvapení, když k ní doběhli a z jeskyně vyšla menší samice. Byla možná menší, ale neméně děsivá než samec. Začala na něj křičet, samec se otočil a už sbíhal dolů, aby dva vetřelce, kteří se nezabili, zničil. Samice po nich vyběhla též, ale Oliver jí cepínem podrazil nohu. Chudák lidoop trochu zaškobrtl a plácl sebou do sněhu, ovšem nic se mu nestalo. Jen se postavil a hudroval. Samec přiběhl jen chvíli nato. Teď záleželo na tom, zda Oliver s Timem vyšplhají nahoru rychleji, než jejich pronásledovatelé. Pro Gigantopithecy to nebyl problém. Ve šplhání po skalních stěnách jsou mistry. Ale stejně tak Oliver s Timem! Počali útěk dolů z hor. Vtrhli do neuvěřitelně mlžné džungle. Jaký to byl rozdíl oproti chladným horám. Sundali si své zimní bundy a nalezli tok potoka, který je měl zavést do bažin a odtamtud do tábora na pobřeží...

Bohužel se přihodilo neštěstí. Jen co se ocitli tam, kde stromy v okolí potoka nerostly tak hustě vedle sebe, začal je sledovat Pteranodon. Chvíli nad nimi jen tak kroužil, ale pak se vrhl na Tima. Oliver po pterosaurovi sekl cepínem. Minul, a Pteranodon se jen obrátil a už narazil v letu do Olivera. Oliver sebou sekl o pět metrů dál. Pteranodon se ve vzduchu zastavil s napřaženými křídly, klapal zobákem, vyluzoval nepříjemné, sykavé zvuky, a pařáty napřahoval k Timovi. Tim skočil do potoka. Pteranodon ho nechal být a zaměřil se na Olivera. Ten však vytáhl pistoli a dvakrát vystřelil do vzduchu. Pteranodon se lekl a uletěl. Oliver dále pomohl Timovi z potoka. Právě zde nastal problém, poněvadž si Tim vyvrtl kotník. Dalších dvacet minut šli pomalou chůzí k mokřadům. Už se stmívalo. To je na jihu Isle of Die ta nejhorší doba, je to doba, kdy vylézají na lov největší nestvůry, včetně těch nejinteligentnějších zabijáků, jaké kdy jih ostrova poznal. Mluvím o Velociraptorech. Oba si byli jisti, že jsou jimi sledováni, a tak Oliver neváhal, a při první příležitosti, kdy mohli dlouho běžet po suché zemi, zvedl Tima, hodil si ho na záda a upaloval, co to šlo. Jedině tak se snad zachránili. Velociraptoři se shromáždili u stojatého jezírka daleko za nimi. Pískali a houkali na ně, a všechno se to mísilo s neustálým syčením. Než došli oba do tábora, byla tma. Tim byl ošetřen, ale zranění bylo vážnější, než se původně zdálo, a tak musel být odvezen na Tedův ostrov. Stále nemůže pořádně chodit... Pokud jde o ty dva, kteří před Gigantopithecy unikli ještě před Oliverem a Timem, došli do tábora v pořádku... Já měl tento týden nabitý program, ale nejvíce mě zajímalo, jak se daří vajíčku žraloka rodu Stethacanthus. Stále se nevylíhlo. Podle Olivera může trvat dlouho, než se tak stane. Slanost vody v akváriu, v němž je uloženo, je však normální. Uvidíme, zda se nám narodí náš první žralok Stethacanthus!

Pokračování se dočkáte zase za týden! Dan Vám popíše, co nového se přihodilo... Teď zde ale přibyde ještě jeden článek!!!

Neuropteris

4. května 2017 v 17:44 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Neuropteris byla kapraďosemenná rostlina. Vyskytovala se na naší planetě v období svrchního Karbonu, tedy na samém konci éry gigantického hmyzu i pralesů pokrývajících celou planetu. Byla zhruba středně velká, ovšem nikdy se nefosilizoval celý exemplář, nebo alespoň nebyl nalezen. Nalézané listy jakožto otisky v dávných skalách jsou obvykle kolem 50 milimetrů dlouhé, i když mohly být i trochu větší. Nejčastěji jsou objevovány pouze lístky opadané z hlavního stonku. Tyto lístky odpadly a zapadly vody, kde byly na dně pohřbeny usazeninami a nakonec se díky tomu zachovaly. Stejným způsobem se například zachovala křídla prehistorického hmyzu, jako byly karbonské vážky. Neuropteris žila v době, kdy bylo na naší planetě velmi teplo a vlhko zároveň. Vysoké procento kyslíku v atmosféře podporovalo růst členovců. Všichni živočiční i rostlinní giganti suchozemského světa žili a rostli v rozsáhlých močálech. Neuropteris nebyla výjimkou... Jakožto bažinná rostlina vytvářela po uhynutí mnoho vrstev rašeliny. Ta se po stlačení přeměnila na černé uhlí, které dnes spalujeme... S fosiliemi Neuropterise se setkáme v Evropě a Severní Americe. V oblasti potoka Mazon v americkém státě Illinois je Neuropteris nejhojnější fosilizovanou listnatou rostlinou. Dále se její zkameněliny nacházejí v Pensylvánii. Tamní lesy vypadaly před 300 milióny let tak, jako ve slavném seriálu BBC Putování s pravěkými monstry...
Popis Neuropterise můžete najít v knížce "Průvodce přírodou-Zkameněliny" od Chrise Pellanta.

Příště Coniopteris!

Další články


Kam dál