Správce dinosauřího parku - Útok Metriorhyncha

Dnes v 10:56 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Je pátek 17. listopadu, a tak je tu další Správce dinosauřího parku! Co se Danovi a jeho přátelům přihodilo? To se nyní dozvíte...

Útok Metriorhyncha

Tak se zdá, že jsou mořští tvorové, donedávna považovaní za vyhynulé, rozšířeni více, než jsme si mysleli. Šokující nález Cretoxyrhiny, u kterého jsem byl minulý týden, na Aljašce, rozhodně není tím jediným. Jakmile jsem se vrátil ze své aljašské dovolené, dozvěděl jsem se o další neuvěřitelné novince. Při severním pobřeží Austrálie se střetli krokodýl mořský a Metriorhynchus. Výsledek byl poměrně překvapivý. Metriorhynchus vyhrál. Jedná se o pravěkého krokodýla, který žil v období Jury pouze v moři. Ocas měl tvar ploutve, končetiny byly ploutvovité. Tito dva mohutní predátoři se tedy střetli, a výsledek byl pro krokodýla mořského katastrofální. Nebyl to dospělec, šlo ještě o mladého, dvoumetrového saltie. Metriorhynchus byl plně vzrostlý, měl 3 metry na délku. Navíc byl ve výhodě. Krokodýl mořský, kterého turisté sledovali při mořském pobřeží, a natáčeli ho, zrovna líně vlezl do vody. Dostal se tak do teritoria Metriorhyncha, jehož lidé předtím neviděli. A pak se to rychle stalo. Metriorhynchus pod vodou krokodýlovi mořskému zakroutil krkem. Vynořil se, aby se nozdrami nadechl, a svou oběť opravdu držel za krk ve svých zubech. Okamžitě to vzbudilo velký zájem ochránců přírody i lidí, kteří prehistorická stvoření v našich mořích nechtějí. Krokodýl mořský je ohrožený, i když v severní Austrálii byl přičiněním Steva Irwina dlouho chráněn a dnes se mu tam skvěle daří. Co ale dělá Metriorhynchus při australském pobřeží? Odpověď je jednoduchá: připlaval tam, a není sám. Lidé o nich zatím nevědí, ale jistě se tam vyskytují stovky, možná i tisíce jedinců. A všichni pocházejí z vod okolo Isle of Die. Ještě že už neexistuje Operace Hon na Kronosaura. Teď by se totiž znovu vrhli do akce. Přesto se stala další nehoda. V úterý se jeden mladý Australan rozhodl, že Metriorhyncha uloví. Dvouhodinový přímý přenos na jeho facebookovém profilu sledovaly tisíce jeho přátel z celého světa. A v přímém přenosu zahynul. Seděl na člunu, ve vodách, kde o den dříve Metriorhynchus zabil krokodýla mořského. Pak náhle svůj možný úlovek uviděl. Bodl do něj harpunou, tedy skoro. Minul, ale Metriorhynchus se pořádně naštval, chytil harpunu mezi zuby bezpečně nad ostřím, a stáhl muže do vody. Tam ho nejprve kousnul do stehna, šíleně sebou škubal, zatímco muž řval, jeho přítel vše natáčel, lidé u počítačů šíleli... Pak pustil, muž připlaval k loďce, když tu náhle Metiorhynchus narazil do zadku muže, takže oba vyletěli vertikálně nad vodu. Dopadli, a další Metriorhynchus kousl muže do ramena. Mořská voda se změnila v krvavou lázeň... Pak si ho stáhli do hlubiny...

Ochránci pravěké zvěře na místo přijeli ve středu. Z oblasti však byli vykázáni. Stále docházelo k vyšetřování útoku. Podle mě ale není co vyšetřovat. Je jasné, že muž udělal chybu. A ostatní lidé to také vědí. Vyvstává však otázka: co budeme dělat? Pravěká zvířata s námi žijí v jednom světě. Jak se vyhnout jejich útokům? Jak s nimi koexistovat? Co když někteří ptakoještěři už dorazili třeba na japonskou nebo americkou pevninu, a začnou tamní obyvatele terorizovat? Ochránci pravěké zvěře se rozrůstají, to ano. Ale přijde mi, že mnozí noví členové jsou pouze fanoušky pravěku, nikoliv skutečnými ochránci. A že přidat se k Ochráncům pravěké zvěře je tedy jediný způsob, jak se dostat k pozorování prehistorických zvířat... Ať už celý konflikt mezi pravěkem a současností dopadne jakkoliv, budeme se muset snažit ochránit ta pozoruhodná zvířata... Jinak byl tento týden celkově klidný. Leptoceratops Dino měl problémy se zubem, avšak nakonec se vše vyřešilo. Deinotherium bylo zase trochu agresivní, nicméně brzy se zklidnilo. Siamotyrannus sice skoro ukousl jednomu veterináři ruku, ovšem nakonec dostal větší chuť na skopové, které mu bylo posléze vhozeno do výběhu... Ten veterinář dal ale výpověď. A nazval mě "šílencem, který dělá správce na nejhorším a nejnebezpečnějším místě na zemi". Já však nesouhlasím. I když má Dinosauří park jisté problémy, jsem stále rád, že jsem zde. I když mám práce nad hlavu...

Další Správce dinosauřího parku příští týden v pátek!
 

Evoluce lososovitých

Tento článek je součástí Měsíce s lososy, asi měsíční bonanzy lososů na stránkách Blogorgonopsid... Zaměřuje se na vývoj těchto ryb, jež jsou v současnosti důležitou součástí mnoha rozmanitých ekosystémů...

Losos. Anadromní ryba, migrující za účelem rozmnožování z mořské vody do sladké. Na světě žije velké množství druhů, z toho lososi rodu Salmo zaujímají 47. Do čeledi lososovitých však se svými čtrnácti druhy patří také lipan (Thymallus), síh (rody Prosopium a Coregonus), nelma (Stenodus) a siven (Salvethymus svetovidovi). A ti všichni mají pochopitelně, jakožto zástupci jediné čeledi, společného předka. Lososi a jejich příbuzní se stali nejen vítanou součástí jídelníčku mnohých lidí, ale také základem specifických kuchyní. Některé druhy byly kvůli tomu dotlačeny na pokraj vyhynutí. Nemyslí-li lidé na tyto ryby v asociaci s jídlem, pak si zřejmě vybaví úžasné záběry z dokumentárních filmů, v nichž se na táhnoucí severoamerické lososy vrhají medvědi. Avšak jen málo lidí, kteří si lososa, ať už živého v řece, natočeného v dokumentu či zabitého v obchodě, prohlédnou, pomyslí na evoluci těchto ryb. Vývoj čeledi lososovitých je totiž kapitolou neméně zajímavou. Pravda, život vyhynulých druhů už nelze studovat, a tak se nedozvíme, zda byli také anadromními či ne. Ale z fosilních nálezů lze přinejmenším studovat postupný vývoj anatomických znaků lososovitých ryb, který vedl až k dnešním druhům (a tento vývoj pochopitelně stále probíhá, a bude probíhat). Kde se tedy lososi vzali? Kdy se s nimi poprvé setkáváme ve fosilním záznamu? Nejprve bychom si měli říci něco o začátku jejich vývoje. V rámci studia genové duplikace bylo zjištěno, že lososovití se od ostatních vyvíjejících se kostnatých ryb odtrhli před více než 88 miliony let. Pokud se někdy v nedávné minulosti zdálo, že tento fakt je pouhým odhadem, pak to novější výzkumné metody celkem spolehlivě vyvrátily. Nejstarší lososovití tedy existovali v období pozdní Křídy, ve stejné době, kdy se patagonskými pláněmi procházel mohutný Argentinosaurus, na severoamerických pláních si nory hrabal Oryctodromeus, a někteří z evropských dinosaurů žili jako ostrovní trpaslíci na malých kouscích pevniny, jež z tohoto kontinentu v těch dobách představovaly vše. Pro vědce studující vývoj lososovitých je však datum počátku jejich vývoje bílou tečkou na mapě. Z období Křídy neznáme jediného lososa. Dokonce neznáme žádný vyhynulý druh ani z Paleocénu. Vůbec to neznamená, že by skutečně neexistovali. Prostě jen dosud nebyly objeveny jejich fosilie. Snad se jednoho dne zjistí, jak vypadali ti raní lososovití, kteří plavali řekami, nad nimiž se svými krokodýlovitými čelistmi hlídkovali Spinosauři a Suchomimové... Nejstarší nalezený losos pochází až z období Eocénu. Jmenuje se Eosalmo (viz. obrázek). Během středního Eocénu žil v Severní Americe.


Tento "raný losos", jak lze jeho latinské pojmenování přeložit, byl pravděpodobně zcela sladkovodní. Zkamenělé pozůstatky tuctů exemplářů z kanadského Driftwood Canyon Provincial Park v Britské Kolumbii tvoří jak dospělci, tak mláďata. Všechny tyto ryby žily v řekách společně, je možné, že také zahynuly společně. Dnešní lososi své potomky nikdy neuvidí. Zemřou poté, co nakladou jikry. Umírají samečci i samičky. Za nějaký čas po jejich smrti se pak z vajíček vylíhnou malé rybky. Avšak Eosalmo obýval pouze řeky, v nichž se mladí a staří lososi neustále setkávali. Zda však dospělci po rozmnožování umírali, to se asi nikdy nedozvíme. Skřele lososa rodu Eosalmo se oproti antedorsálnímu výrůstku nacházely v úhlu 60°. To je znak, kterým žádná z dnešních lososovitých ryb vybavena není. Na okraji čelistí se nenacházely žádné zuby; dnešní lososi však zuby mají. Jestliže se tedy Eosalmo přinejmenším těmito dvěma znaky lišil, jak se pak od dnešních lososů lišili jejich dosud neobjevení paleocénní a křídoví předchůdci? Svým způsobem života se nicméně Eosalmo podobal více zcela sladkovodnímu lipanovi, než pravým lososům. Představoval spojovací článek mezi lipany a lososy, a ukazuje, že obě tyto skupiny čeledi lososovitých se vyvinuly z předka, který přece jen víc připomínal lipany (na obrázku lipan sibiřský, Thymallus arcticus).


Z vyhynulých lososovitých je pak asi nejpozoruhodnější losos druhu Oncorhynchus rastrosus. Mnozí z dnešních lososů, například losos nerka, patří také do rodu Oncorhynchus. Obecně se ví, že tito lososi mohou dorůstat značných velikostí, vždyť někteří dosahují délky i dvou metrů. Avšak O. rastrosus byl ještě větší. S délkou 2,7 metru byl největším lososem, který kdy žil. Jeho obecné anglické jméno je sabertooth salmon, tedy šavlozubý losos. A to z jednoduchého důvodu: z čelistí vybíhaly zvětšené zuby, které připomínaly špičáky jistých vyhynulých kočkovitých šelem. Žádný z dnešních lososů jimi není vybaven, ačkoliv zuby v tzv. kype dnešních lososů, z nichž je losos nerka dobrým příkladem, bývají také velké a lehce viditelné. Je možné, že samci O. rastrosus si s pomocí prodloužených "špičáků" získávali hierarchii, bojovali s ostatními samci a získávali přístup k samicím. K tomu ostatně kype využívají dnešní lososi. Tento prehistorický druh, známý z Miocénu až Pleistocénu tichomořského pobřeží Severní Ameriky, už žil jako jeho dnešní příbuzní. Byl to tažný druh, za účelem rozmnožování migroval z moře do sladkých vod.


Losos rodu Oncorhynchus se tedy ve fosilním záznamu objevuje už v Miocénním období. Síh rodu Prosopium také, a lipan (Thymallus) v Pleistocénu. Losos (či pstruh) rodu Salmo též vplouvá do řek a moří v Miocénu. Tyto ryby, žijící v mladších třetihorách a na počátku čtvrtohor, se příliš nelišily od svých moderních sestřenic. Oncorhynchus a Salmo vykazují znaky společného předka, nicméně podle všech dosud získaných informací a nálezů se od sebe oddělily už před 20 miliony let, tedy na začátku Miocénu... Není lehké tvrdit, kdy přesně se lososovitá ryba, ať už jakéhokoliv rodu či druhu, setkala poprvé s člověkem. Paleoindiáni však lososy dobře znali, o čemž svědčí nález 11 800 let starého "krbu". Chemickou analýzou sedimentů usazených na jeho povrchu bylo dokázáno, že v něm před 11 800 lety bylo opékáno maso lososů. Pro prehistorické lidi tedy lososi rozhodně představovali potravu. Je ovšem škoda, že některé druhy pak lidský druh, a to tedy v současné době, dovádí k zániku. Hlavatka japonská (Parahucho perryi) je toho dobrým příkladem. Jiným se naopak daří, a ve svých masách každoročně podnikají velké migrace, například v létě v Severní Americe. Takové představení patří k nejúžasnějším přírodním událostem...

Pokud Vás evoluce lososů zaujala, zkuste si o ní zjistit ještě víc. Jestliže pro Vás losos znamená pouze jídlo, brzy jistě přehodnotíte svůj názor. To platí nejen o vývoji lososovitých, ale i o jejich životě. Během Měsíce s lososy se s ním seznámíme...

Úvod do Měsíce s lososy

Středa v 15:19 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Tah lososů z Tichého oceánu do amerických (zvláště 12 000 aljašských) a kanadských řek započal v červenci až srpnu a skončil minulý měsíc, v říjnu. Řekl jsem si však, že se těmto pozoruhodným rybám budu trochu více věnovat. Z osobních důvodů jsem se tedy rozhodl začít s Měsícem s lososy, a to už nyní. That's because there's more to these fish than meets the eye. Během následujícího měsíce budu na svůj web přidávat články o lososovitých rybách. Dozvíme se, jak se lososovití vyvíjeli, kdy vznikli a jaké druhy existovaly v prehistorii. Dozvíme se něco o jejich úžasném tahu, o jejich životě, nástrahách, kterým čelí, a v neposlední řadě se seznámíme i s druhy, které jsou na pokraji vyhynutí, a lidé je přesto loví. Měsíc s lososy začíná dneškem, skončí zřejmě v půlce prosince. Datum, kdy jej zakončím, však přesně neurčuji. Další články, jako jsou Správce dinosauřího parku, Lovci kryptidů - 2. série, Psovité šelmy světa pravěku a znalostní kvízy, se zde pochopitelně budou také objevovat. Pokusím se však o to, aby se většina ostatních článků zaměřila na lososy a další ryby z čeledi lososovitých. Jsou to úžasná zvířata, která překonávají neuvěřitelné vzdálenosti, a závisí na nich řada ekosystémů. Ať už jsou to ekosystémy zde v Evropě, tak v Severní Americe, kde na tahu lososů skutečně závisí životy vlků, orlů, medvědů a dalších majestátních predátorů. Přiblížíme si také vztah lososů s člověkem... Je čas ponořit se do lososího světa a dozvědět se o nich mnoho nového!

 


Glyptostrobus

Úterý v 18:04 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Glyptostrobus, česky patisovec, je nahosemenná dřevina řadící se do čeledi cypřišovitých. Někdy však bývá řazen také mezi tisovcovité, tedy do užší skupiny cypřišovitých rostlin. Řada druhů už vyhynula, jediným dnes žijícím druhem je patisovec převislý (Glyptostobus pensilis), který se divoce vyskytuje v Číně, od provincie Fu-ťien až po provincii Jün-nan a sever Vietnamu. Je to rostlina vysoká až 30 metrů, průměr kmenu dosahuje až jednoho metru, nicméně šištice jsou poměrně malé; měří jen 2 až 3 centimetry. Když se otevřou, padají z nich okřídlená semena. Tímto způsobem se Glyptostrobus rozmnožuje. Současně žijící patisovec převislý je kriticky ohrožený, značná část jeho populace byla ve volné přírodě vymýcena. Proto se s ním setkáme především v sekundárních výstavbách. V minulosti byl však Glyptostrobus rozšířen po celé Eurasii a také v Severní Americe. V Paleocénu a Eocénu obýval i zdánlivě mrazivé oblasti Arktidy, kde bylo tehdy ve skutečnosti mnohem, mnohem tepleji než dnes. Zdá se však, že pochází ze Severní Ameriky. Otisky nejstarších severoamerických patisovců se datují už do pozdní doby Křídové. Především v třetihorách byl Glyptostrobus běžný. Jeho výskyt v České republice byl naprosto jasně dokázán v mostecké pánvi. V případě střední Evropy se jednalo o druh Glyptostrobus europaeus, tedy patisovec evropský. Jedná se o jeden z hlavních uhlotvorných jehličnanů. Z nálezů vyplývá, že se v mnohém podobal svému žijícímu východoasijskému příbuznému. Šištice byly též 2 až 3 centimetry dlouhé, a zhruba 1 centimetr široké. Větvičky byly spirálovitě pokryty šupinovými jehličkami, jež byly velice malé. I přes své jméno se patisovec evropský nevyskytoval pouze v Evropě. Nálezy byly učiněny také v Grónsku, v Severní Americe a také v Asii. Pokud jsou některé z mosteckých exemplárů druhu G. europaeus dobře zachovalé, pak ty z kanadské formace Paskapoo v Albertě jsou přímo excelentní. Stejně jako jeho dnešní příbuzný, i pravěký Glyptostrobus byl opadavý strom. Jehličnaté listy opadávaly sezónně. Někteří botanici si myslí, že rozdíly mezi druhy G. pensilis a G. europaeus jsou tak nepatrné, že by vlastně dnešní východoasijská forma mohla představovat tentýž druh.
Jeho popis naleznete například na anglické Wikipedii nebo na webu Botany.cz.

Příště Cladophlebis!

Hipposaurus

Pondělí v 17:17 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Hipposaurus ("koní ještěr") byl savcovitý plaz, tedy therapsid, žijící v období Permu stupně capitan, tedy před 265 až 259 miliony let. V té době se období velkých permských plazů nenávratně blížilo ke konci, ale mnohým se stále ještě dařilo, zástupce podřádu Biarmosuchia nevyjímaje. Vyhynuli totiž až s koncem Permu, a mezi ty poslední se pak řadil například Lophorhinus. Stejně jako on, byl i Hipposaurus poněkud bizarně vyhlížející plaz. Nebyl to gorgonopsian, přesto měl však (podobně jako ostatní biarmosuchiani) prodloužené špičáky. Šlo tedy o masožravce. Nalezená lebka nevykazuje znaky robustnosti, naopak, je celkově malá, z čehož lze vyvozovat, že své ohromné zuby Hipposaurus nepoužíval k zabíjení velké kořisti. Nejspíše se živil menšími plazy, například malými dicynodonty, nebo také požíral mršiny. Přinejmenším dva exempláře spolehlivě identifikované jako Hipposaurus jsou známy z pánve Karoo v Jihoafrické republice. Zde Hipposaura roku 1929 popsal a pojmenoval proslulý jihoafrický paleontolog S. H. Haughton v roce 1929. Tehdy ještě podřád Biarmosuchia nebyl popsán (k jeho oficiálnímu popisu došlo až roku 1989), a tak není překvapující, že další význačný jihoafrický paleontolog Robert Broom takřka oprávněně považoval Hipposaura za gorgonopsianta. Hipposaurus dnes patří do čeledi Hipposauridae, kam je ale pravděpodobně řazen zcela sám. Značně podobný rod savcovitých plazů, Pseudhipposaurus, není jistým členem této čeledi. V době, kdy však žil, byl Hipposaurus jedním z výrazných jihoafrických predátorů, ačkoliv mohl být rozšířen i do jiných částí světa (v té době byly všechny kontinenty spojeny v jediný superkontinent zvaný Pangaea). Pravděpodobně se vyskytoval v sušším prostředí, i když na svou nevelkou kořist mohl číhat také poblíž koryt řek, u jezer, nebo v sezónních vlhčích lesích. Z nalezených pozůstatků vyplývá, že dospělý Hipposaurus měřil asi 1,2 metru na délku. Řadil se tedy ke středně velkým masožravcům tehdejší pánve Karoo. Těžko však říci, zda byl stejně tak děsivý, jako o něco menší, pouze metrový, Lycaenops...
Jeho popis naleznete například na anglické Wikipedii či na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Burnetia!

Psovité šelmy pravěku: Hesperocyon

Neděle v 10:51 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Série s názvem Psovité šelmy pravěku pokračuje. Tentokráte se zaměříme na poněkud proslulejšího psovitého, známého Hesperocyona!

Jméno: Hesperocyon,
Období: Pozdní Eocén až Oligocén,
Místo: Severní Amerika.
Hesperocyonini byli vůbec prvními psy. Vyvinuli se v době před 40 miliony let, a na severoamerickém kontinentu, kde se endemicky vyskytovali, přežívali ještě dalších 30 milionů let. Většinou byli malí, ačkoliv ti pozdější mohli vážit až 20 kilogramů a se svou velikostí by se dnes asi v klidu poprali s vlkem. Hesperocyon byl jedním z raných hesperocyoninů. Dosahoval rozměrů lišky. V kohoutku měřil pouze 20 centimetrů, délka těla představovala asi jen 80 centimetrů. Více než lišce se podobal cibetce nebo mývalovi. Není se ale čemu divit; řád Carnivora, který zahrnuje kočkovité, psovité, medvědovité, ploutvonožce i lasicovité, vzniknul teprve ve středním Eocénu. Hesperocyon patřil mezi nejstarší masožravé savce. V této době byl ještě rozdíl mezi psovitými a lasicovitými poměrně malý, skupiny se od sebe za tak krátkou dobu ještě nestačily hodně odlišit. Hesperocyon byl vybaven krátkými, slabými končetinami. To prozrazuje, že nebyl dobrým běžcem. Přesto bylo vypočítáno, že v případě potřeby dokázal na svou velikost impozantně zrychlit. Nejspíše lovil malé živočichy, případně v přítomnosti svých druhů štval větší zvířata. Je pravděpodobné, že toto zvíře žilo společensky, tedy ve smečkách. I přes své slabší vzezření a podobnost s cibetkami byl Hesperocyon jasně psovitou šelmou, což dokazují nalezené zuby. V tlamě jich měl 42, o dva méně, než je typické pro velmi rané savce. Měl také velmi typické trháky. To však neznamená, že se živil pouze masem. Je možné, že podobně jako dnešní psi se čas od času živil i rostlinami. Poněvadž přežíval až do období Oligocénu, kdy se vyvinuly traviny, mohli si na nich pozdější Hesperocyoni také pochutnat. Vnitřní ucho už bylo kryto kostí, nikoliv chrupavkou. Dosud bylo nalezeno více než 150 fosilních exemplářů Hesperocyona, které vědci zařadili do dvou druhů: H. gregarius (typový druh, na základě jehož byl rod celkově popsán) a H. coloradensis. V minulosti byl však Hesperocyon považován pouze za druh Amphicyona, Cynodictise nebo dokonce vlka, tedy rodu Canis, ačkoliv se těmto rozvinutým psovitým podobal jen velmi vzdáleně. Fosilní pozůstatky, včetně dokonale zachovalých, takřka kompletních koster, byly objeveny v kanadské provincii Saskatchewan, v americkém Coloradu (odtud název druhého popsaného druhu), v Montaně, Nebrasce, Severní i Jižní Dakotě a v neposlední řadě také ve Wyomingu. Hesperocyon pravděpodobně z divočiny Severní Ameriky zmizel v důsledku prudké změny klimatu. Po většinu Eocénu byla Severní Amerika z velké části pokryta hustými lesy. Tam se krátkonohým Hesperocyonům dařilo. Žili zde malí savci, na nízkých větvích a na zemi hnízdili ptáci, místní predátoři, kteří pro něj představovali konkurenci, nebyli zase tak velcí. Avšak s příchodem Oligocénu se prostředí radikálně změnilo. Severoamerické lesy začaly ustupovat, klima bylo sušší a teplejší. Začali se vyvíjet mnohem větší savčí predátoři, mnozí z nich už byli pokročilými psovitými. Hesperocyon se včas nepřizpůsobil, a vyhynul. Ze skupiny hesperocyoninů ho pak vystřídaly rody jako Paraenhydrocyon, který naopak ze začátku Oligocénu benefitoval a vyhynul až v Miocénu...



Projekt Psovité šelmy pravěku bude pokračovat...

Lovci kryptidů 2: V hnízdě okřídlených netvorů (2/5)

Sobota v 11:41 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Lovci kryptidů jsou v mexickém státě Veracruz, kam byli nasměrováni Alejandrem Reyesem, vědcem, který studuje kolonii hnízdících ptakoještěrů, kteří doslova obsypali jednu skálu. Nikdo neví, kde se tato tajemná zvířata vzala, ale nyní je vesnička Yuliría velkou atrakcí. Jezdí sem televizní štáby z celého světa, aby natočili toto mimořádné odhalení kryptidů, kteří se zničehonic ukázali světu. Ale místní obyvatelé už moc nadšeni nejsou. Za vrahy jednoho starého muže považují právě tyto pterodaktyly. Reyes mrtvolu zkoumal, a zjistil, že byla něčím spálena, tudíž ptakoještěři by neměli být obviněni. Avšak co znamená jejich útok na Pierra?

LOVCI KRYPTIDŮ 2: V HNÍZDĚ OKŘÍDLENÝCH NETVORŮ, ČÁST DRUHÁ:
Po malém a lehce děsivém setkání s dvěma agresivními pterodaktyly se Pierre brzy uklidnil. "Vidíš, ani nepotřebuješ instrukce, jak ten jetpack ovládat," usmál se Jack a poplácal ho po rameni. Skupinka se od útesu trochu vzdálila. Pohlíželi na něj z větší dálky. "Nedokážu uvěřit tomu, že na Pierra zaútočili," řekl starostlivě Reyes, "myslel jsem si totiž, že tihle pterodaktylové jsou zcela neškodní. Proč by útočili na lidi? Že by snad toho muže skutečně zabili?" Jack náhle vztáhl ruku a na něco ukázal. Nad útesem proletěl nějaký malý pták, a tři pterodaktylové po něm okamžitě vyletěli. Pták ve vzduchu raději zrychlil, a když se od skály bezpečně vzdálil, vrátili se okřídlení netvoři do svých hnízd. "Tak takhle to je," zamyslel se Reyes. "Myslím, že prostě brání tu skálu. Patří jim všem, a cokoliv, co se k ní přiblíží, vybídne několik z nich k obraně tohoto masivního hnízdiště," řekl Jack. "No, pořád je to jen teorie," zkroutil pusu Fahad. "Chceš to snad otestovat?" usmál se Jack. "Podle mě to není špatný nápad," vložil se do rozhovoru Roger, "aspoň vyzkoušíme své jetpacky v akci. A taky zjistíme něco víc o těch zvířatech." "Takže teď nechcete zjistit, co se opravdu přihodilo tomu staršímu pánovi?" optala se jich Pauline. "Hm," pokýval hlavou Jack, "asi by bylo dobré se tomu taky věnovat, a to co nejdřív. Pauline, zajeď spolu s Pierrem do nemocnice v Yuliríi. Pane Reyesi, zůstanete s námi nebo je doprovodíte?" Reyes se na Jacka trochu nejistě podíval. "Asi by bylo lepší zůstat s Vámi. Přece jenom ta zvířata už trochu znám. Tady... Máte moje zápisy o smrti toho muže, slečno Jetkinsová. Ukažte to v nemocnici, na tomhle papíře je můj podpis, a věřte mi, že Vás k jeho tělu pustí. Je zmražené, tudíž je stále v dobrém stavu," řekl Reyes. Tým se tedy rozdělil. Pauline s Pierrem nasedli do Reyesova auta a odjeli zpět do vesnice. Ostatním členům týmu tu nechali veškeré vybavení, včetně technicky vyspělých jetpacků. "Škoda, že si teď Pierre ještě nezalítá," vtipkoval Roger. "Hele, jeho kalhoty bys radši nechtěl vidět po tom, co by ho zase nějakej pterodaktyl klovnul do ucha!" chechtal se Fahad. "Vzpomínám si na chvíle, kdy byl Pierre taky samý vtip," řekl trochu nostalgicky Jack a ostatní radši ztichli, poněvadž dělat si z Pierra nadále legraci nebylo vhodné. "Vyletíme támhle na ten výstupek. Hnízdí tam málo pterodaktylů," navrhl Akihiko. Jack, Roger, Fahad a Akihiko si tedy vzali své jetpacky a vzlétli. Reyes je zezdola kontroloval a zároveň dával pozor na ptakoještěry. Každou chvíli měl zakřičet, přihodilo-li by se něco, o čem by Lovci kryptidů měli vědět. Chlapi pojali výlet na skálu jako závod. První byl na místě Akihiko. Hned za ním následoval Roger, poté Fahad, Jack byl překvapivě poslední. On však příliš nezávodil. Už pohlížel na pterodaktyly. Jeden z nich si všimnul vetřelců, kteří se blížili k jejich hnízdům. "Pozor, jeden na Vás útočí!" zařval zezdola Reyes. Jack udělal ve vzduchu smyčku, což pterodaktyla zmátlo. Zaskřekal, otočil se a vracel se ke svému hnízdu. Jack byl však šokován, když krátce na to přišly posily. Informoval ten pterodaktylus své spoluhnízdiče o vetřelcích? Teď jich na Jacka a ostatní Lovce kryptidů letělo minimálně dvacet. "Svatá krávo! Tohle je teda fakt něco!!!" vyhrkl Fahad a začal to celé natáčet. "Chlapi, radši vzlétněte. Sedět na tomhle skalním výstupku asi nebyl dobrý nápad," řekl Akihiko. Tři muži s jetpacky rázem vzlétli. Hned nato se kolem nich uzavřel kruh složený z masy malých ptakoještěrů asi tak s metrovým rozpětím křídel. Jack v kruhu nebyl, ale to jen proto, že se včas vzdálil. Teď letěl zpět, vytahuje svou laserovou pistoli, a jedno ze zvířat zasáhl laserem nejnižšího stupně, aby mu neublížil. Pterodaktyla to pořádně vyděsilo, chvíli ztratil kontrolu nad letem a padal k zemi, což si Jack okamžitě vyčítal, avšak těsně před dopadem jen zamával křídly a zase se honosně nesl nahoru. Celá skupinka agresivních ptakoještěrů byla opět vystrašena a nechala Lovce kryptidů na pokoji. Vrátili se do svých hnízd. Čtyřka chlápků přistála na jiné, blízké skále. "Fuj, to bylo těsný... Úplně jsem viděl, jak jeden chňapnul čelistma před mým ksichtem," ulevil si Roger a setřel si pot z čela. "Je všechno v pořádku?!" volal ze země Reyes. "Ano, nikomu se nic nestalo!" odpověděl mu voláním Jack. "Tak dávejte bacha!" zakřičel Reyes, ale nebylo ho moc slyšet. "Co?! Co jste říkal?!" zvolal Jack a gestem naznačil, že Reyese neslyšel. "Dávejte bacha!!!" zařval hlasitěji Reyes. "Jo, nebojte!" mávl rukou Jack. "Dávejte bacha, protože se jich k Vám blíží minimálně sto!!!" zařval Reyes.


"K čertu s tímhle aero-výletem. Vzlet, chlapi, vzlet!!!" poručil Jack. Čtveřice Lovců kryptidů, nyní také vzdušných akrobatů, opět vzlétla. Pokud skupina dvaceti pterodaktylů předtím představovala pouze ochránce hnízd, tak tato stovka byla agresivními, útočnými a pomstychtivými jezdci. "Že by je snad ta dvacítka informovala o své porážce a tihle se rozhodli se pomstít?" zamyslel se Jack. Nebyl však čas na úvahy. Chlapi teď letěli velkou rychlostí. Vzdalovali se od skal, i od Reyese. A sto pterodaktylů plachtilo za nimi jako jeden velký oblak plný zubů. "Zapojte maximální rychlost!" zařval Jack, a ostatní ho poslechli. Ale pterosaury měli stále za zády, a to doslova. Jeden zamával křídly, přiblížil se zezadu k Fahadovi a v letu dosedl na jeho jetpack. Začal do něj klovat. "Jedeš, potvoro!" křičel Fahad a zezadu plácl pterodaktyla přes obličej. Malý netvor se ale nehodlal jen tak lehce vzdát. Kousl Fahada do ruky. Hned nato ho však odstřelil laser z Jackovy pistole. "Střílejte po nich, prostě po nich střílejte!" velel Jack. Ale těch pár laserů nedokázalo stovku naštvaných ptakoještěrů zastavit. Hnali se za muži s jetpacky, jako by už měli dost jejich přítomnosti v kraji, který si zvolili k hnízdění. "Zkusíme se rozdělit, třeba je zmateme!" navrhl pak Jack. Odchýlil se z dráhy, neletěl přímo na západ, ale rovnou na jihovýchod. Asi tak čtyřicet pterodaktylů se otočilo stejným směrem a pronásledovali ho. Zbytek se hnal za Fahadem, Akihikem a Rogerem. Ti si brzy povšimli další skály. Tentokrát v ní byly hluboké jámy... Jeskyně! Snad by stačilo ukrýt se tam! Rychlostí blesku dosedli všichni muži na výstupek před jeskyní a vběhli do ní. Ptakoještěři zpomalili. Pár jich na výstupek také usedlo. Do jeskyně se však obávali vletět. Snad se báli, že by si poškodili svá křídla? Jeden do ní nemotorně vešel, opíraje se o svá křídla. Roger vystřelil laserový paprsek, který těsně před pterodaktylovou skloněnou hlavou zvířil prach. Ptakoještěr se lekl a s ostatními se dal na ústup. Po chvíli bojovná trojka vyšla ven z jeskyně. "Měli bychom se vrátit k Reyesovi, a to urychleně," navrhl Roger. "Dobrý nápad, kámo," kývl na to Akihiko, "jenže já vidím něco, co nám v tom asi zabrání." "Už zase nějací pterodaktylové?!" rozčilil se Roger. "Ne. Je to nějaká plechovka. Nebo chcete-li, robot. Támhle letí," zděsil se Fahad. Opravdu. Vzduchem si to svištěl velký robot, za jehož nohama se přehříval vzduch. Letěl k jeskyni takovou rychlostí! Akihiko, Roger a Fahad s pomocí jetpacků vzlétli. Laser, který vyrazil z ruky toho robota, byl neuvěřitelně silný. Stěna skály po střele vybuchla, a chlapi z bojovné trojky mohli být rádi, že je nezranily šíleně rychle letící balvany. "Co je tohle zač?!" zasupěl Roger... Jack byl stále pronásledován pterodaktyly. Opět se stočil, a mířil ke skále, kde okřídlení netvoři hnízdili. Doufal, že se vrátí k Reyesovi. Pomalu klesal, až se ocitl nad jezerem. Cítil, jak prolétá masami komárů, zrovna kladoucích na hladině jezera vajíčka. A pak se ozvala salva. Střelba ze samopalu protrhala jeho jetpack skrz na skrz. Měl štěstí, že z pouhého jednoho a půl metru výšky spadl do vody. Zvuk a střelba pterodaktyly zahnaly. Jack se vynořil, avšak hned po nadechnutí byl zase nucen se potopit. Jinak by ho zasáhly další kulky. Plaval pod vodou, co mu síly stačily, aniž by chápal, co se vlastně děje. Konečně se vynořil na břehu jezera. Rychle se rozhlížel, roztřepala se mu ruka. Z rukávu spandexového obleku vytekla sprška vody, když popadal rukojeť laserové pistole. Namířil ji před sebe. Horší pocit teď mít nemohl. "Metaller..." zašeptal si pro sebe. Jen ve vzdálenosti třiceti metrů od něj stál ten kovový muž, kterému už tolikrát unikl při výpravě do Montany. Nechápal, co tady dělá. Jen si vzpomněl na to, že ho doktor Brickell měl informovat o možném zničení kovu, který tvoří Metallerovo tělo. Avšak ten obrovský, inteligentní robot, vybavený zbraněmi všeho druhu, byl teď tady, v Mexiku. Nebylo pochyb, že má spadeno na Jacka. Strašidelně se usmál, až kov zaskřípal. Pak se z jeho rukou vysunuly pušky...

Opravdu mohou ptakoještěři za smrt starého muže? Co je zač ten létající robot, se kterým mají Roger, Akihiko a Fahad tu čest? Jak dopadne Jackovo setkání s Metallerem, nezničitelným kovovým mužem? A jak se tu vůbec objevil? Pokračování příště!

Správce dinosauřího parku - V mrazivých vodách

10. listopadu 2017 v 15:47 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
A je tu, vážení čtenáři! Další Správce dinosauřího parku! Tentokrát poněkud odlišný od těch, které jste dosud četli...

V mrazivých vodách

Přišel jsem s odvážným rozhodnutím: zažádám si u Charlese o volno. Vždyť už na něj mám taky několik let nárok! Nikdo jiný z našeho parku ještě nepracoval nonstop, a to i když se v parku nic významného nedělo. Oficiálně jsem pořád v práci, i když se občas přidám k Oliverovi a jeho týmu při výpravě na Isle of Die. Vyklízet výběhy, krmit zvířata a pomáhat ostatním je pro mě sice každodenní a nikterak zatěžující práce (i když občas je člověk večer unavený dost), přesto jsem si řekl, že bude lepší si dát párdenní pauzu. A tak jsem radostí zajásal, když mi Oliver řekl, že se zcela neplánovaně chystá na Aljašku. Dokážete si to představit? Správce dinosauřího parku na Aljašce! V pondělí mi u oběda sdělil, že by mě na tu mou šestidenní dovolenou klidně na Aljašku vzal, potřebuje totiž parťáka při své další expedici. Tim vážně onemocněl: snědl nějaký rohlík a udělalo se mu z toho zle. Ještě nevíme proč, ale mezi lidmi v parku propukla panika. Vyvstávaly otázky jako: "Byla v tom rohlíku nějaká pravěká plíseň?" nebo "Co když se Tim nakazil nevyléčitelnou prehistorickou chorobou?" Zatímco všichni řešili tento nešvar, seděl jsem v letadle, poslouchal nejnovější popové písničky a hleděl z okna na Tichý oceán. Z Fidži jsme letěli přímo do Anchorage na Aljašce. Už v úterý po setmění jsme dorazili na aljašské pobřeží, jež je proslulé svými žraloky. Aljašští žraloci se v mnohém podobají velkým bílým, mezi nimi se však objevil jeden žralok, který rozhodně nepřipomínal nic, co místní lidé v moři kdy viděli. Rybáři vylovili tělo poměrně velkého žraloka, který sem, na aljašské pobřeží, připlul až z vod v okolí Tedova ostrova a Isle of Die. Oliver byl spolu s mou maličkostí povolán k tomu, aby ho identifikoval. Byl jsem zprvu trochu zklamán, že si tolik neodpočinu a místo toho se budu muset dívat na nehybné tělo žraloka, které Oliver přeměřuje a zapisuje si o něm údaje, ale nakonec to vůbec nebylo špatné. Takhle s Oliverem spolupracovat, to bylo naprosto skvělé. Nicméně vzhledem k tomu, že jsme byli na Aljašce a nikoliv v parku, nemohl jsem uskutečnit svůj plán z minulého týdne, a to sice plán, jak Oliverovi oplatit všechny ty zlotřilé vtípky. Oliverovi bylo už ve středu odpoledne jasné, že odchycený žralok je Cretoxyrhina. Okamžitě vyslovil teorii o tom, proč se dostala až na Aljašku. Všiml si, že její krev obsahuje nemrznoucí bílkoviny, a tedy že dnes žijící Cretoxyrhiny klidně mohou žít v chladném prostředí. Rázem se ukázalo, že tím mohou být potenciálně nebezpečné...

Vyskytují se totiž v chladných vodách plných ryb, kde rybáři loví ryby. Jiná Cretoxyrhina ve čtvrtek, tedy včera, napadla rybářský člun. Celý ho prokousla, ale to spíše ze zvědavosti, protože člun se nacházel na hladině příliš dlouho. Dnešní žraloci tohle nedělají, ale Cretoxyrhina je zdá se až příliš zvědavá. Na palubě velkého parníku jsme si včera odpoledne nasadili výstroj a skočili do mrazivých aljašských vod. Místo jehličnanů rostoucích za kamenitým pobřežím a neustále zamračené oblohy jsme teď měli možnost pozorovat svět plný barev pod hladinou Pacifického oceánu. Brzy jsem spatřil velkou chobotnici a chtěl jsem si s ní zaplavat, avšak Oliver mne urgoval k tomu, abych plaval za ním. Neměl jsem na vybranou, on je rozhodně lepší potápěč než já. A pak jsme uviděli dvě Cretoxyrhiny, jak spolu bojují. Bylo to neuvěřitelné! Zápas žraloků, a ještě k tomu pravěkých! Pouze do sebe narážely, nevytekla žádná krev. Jedna Cretoxyrhina odplavala, druhou jsme zaujali my. Chvíli kolem nás kroužila. Oliver mi gestem ukázal, ať sebou ve vodě moc neházím, ať ji příliš nezajímám. Rypcem mi trochu rýpla do břicha, ovšem příliš mě to neznepokojilo, a to tedy nelžu. Snad mne hladila? Pak hned odplavala, nejspíš to byl samec a opodál už plula jeho družka, kterou vyhrál při souboji s tím druhým samcem. Plavat ve studených aljašských vodách bylo nad mé očekávání. Na takový zážitek tedy vážně nezapomenu! Je škoda, že dnes Aljašku opouštíme. Za chvíli nás malé letadlo vezme opět do Anchorage, kde pak nasedneme do velkého letounu, a po nějakém tom cestování se znovu ocitneme na Tedově ostrově, v Dinosauřím parku...

Dalšího Správce dinosauřího parku napíši zase příští týden v pátek!

Dva noví Křídoví savci z Dorsetu

9. listopadu 2017 v 15:17 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
V anglickém Dorsetu byly nedávno objeveny dva zuby, které patřily nejstarším dosud známým savcům ze skupiny Eutheria. To je velký klad savců, který zahrnuje například kočky, psy, slony, lidi nebo žirafy. Eutheriani tvoří značnou část dnešní savčí fauny, ačkoliv ne všichni současní savci mezi ně patří. Tým paleontologů z Univerzity v Portsmouth popsal na základně nalezených zubů dva nové rody druhohorních savců. Byli pojmenováni Durlstotherium a Durlstodon. Ačkoliv z nich byly nalezeny jen zuby, což je v případě savců materiál, který fosilizuje nejlépe, už teď mají vědci představu o tom, jak tito savci žili, jak vypadali a čím se živili. Durlstotherium byl ten menší savec, a živil se především hmyzem. Naopak větší Durlstodon preferoval rostlinnou potravu, i když si výzkumníci nemohou být zcela jisti, zda šlo výhradně o býložravce... Zuby byly nalezeny v hornině na pláži v Dorsetu. Zuby druhohorních savců v ní v létě roku 2015 objevil Grant Smith, student Univerzity v Portsmouth. Specialista na savčí zuby, Steve Sweetman, později učinil další důležité závěry, a to především, že se jedná o nové druhy. Podle něj byl nález šokující, a skutečně tomu tak je, protože nebylo očekáváno, že by zuby eutheriánů mohly být nalezeny v horninách starých 140 až 145 milionů let. Pocházejí tedy ze samého začátku Křídy, z doby jen krátce po skončení Jurského období. Porovnáním vzorků s vzorky lépe zachovalých exemplářů blízce příbuzných druhů Sweetman zjistil, že jak Durlstotherium, tak Durlstodon, byli nočními savci. Není to překvapující, protože právě v době dinosaurů byla většina savců aktivní v noci. Našim maličkým, rejskovitým předkům vděčíme i za to, jak dnes slyšíme. Evoluce savčího ucha totiž doslova probíhala ve stínu spících gigantů, když malí savci hledali v druhohorní vegetaci hmyz a museli pozorně naslouchat jeho bzučení i krokům probouzejících se obrů, z nichž mnozí pro ně byli nebezpeční. Jinak měli Durlstotherium a Durlstodon i dobře vyvinutý noční zrak. Je možné, že měli velké očnice. Nezbývá doufat, že se v budoucnu nalezne celá lebka nebo kostřička. Oba tito nalezení savci jsou nyní britskou specialitou, a třeba se v horninách na pobřeží Dorsetu nalezne více z jejich pozůstatků...

Obrázek i informace z news.nationalgeographic.com. Snad se naše znalosti druhohorních savců i díky těmto objevům rozšíří...

Nový druh orangutana: Nejvzácnější lidoop na světě

8. listopadu 2017 v 15:27 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
I v jednadvacátém století, kdy jsou naše znalosti světa přírody velmi rozsáhlé, se neuvěřitelné může stát skutečností. Byl objeven nový druh lidoopa! Posledním vědecky popsaným lidoopem byl Pan paniscus, tedy bonobo, a k popisu došlo roku 1929. Avšak nyní, po osmaosmdesáti letech byl popsán další druh lidoopa, orangutan tapanulijský (Pongo tapanuliensis). Je to význačný objev svědčící o tom, že ne všechna velká zvířata jsou ještě vědecky popsána, ačkoliv není tak úplně pravda, že bychom o nich nevěděli. O tapanulijských orangutanech se vědělo už roku 1997. Nicméně tehdy ještě nebyli považováni za odlišný druh, ale pouze za odlišnou populaci orangutana sumaterského. Ještě před několika týdny byly veřejnosti známy jen dva druhy orangutanů: sumaterský a bornejský. Oba jsou ohroženi kvůli ničení přirozeného prostředí. A stejně tak je nově popsaný orangutan tapanulijský. Vyskytuje se pouze v oblasti Jižního Tapanuli na indonéském ostrově Sumatra, v severní části ostrova. Obývá pouze jediný, vysoko položený deštný les, Batang Toru, jenž se rozkládá v nadmořské výšce 300 až 1300 metrů nad mořem. Tam má být navíc postavena vodní elektrárna. Orangutanů tapanulijských žije jen asi 800, automaticky se tedy stávají kriticky ohroženým druhem a zřejmě nejvzácnějším lidoopem na světě (když však výběr rozšíříme, a podíváme se na nás, orangutany a naše příbuzné jako hominoidy a ne pouze jako lidoopy, najdeme i vzácnější, kupříkladu chajnanského gibona, ve volné přírodě jich zbývá jen pár desítek jedinců, ale zažívají svůj comeback). Nyní je tedy snaha uzavřít oblast Batang Toru, aby ke stavbě elektrárny nedošlo a tento neobyčejný primát, donedávna považovaný za orangutana sumaterského, nevyhynul. Rozdíly mezi jednotlivými druhy orangutanů jsou velmi malé, rozdíl mezi sumaterským a tapamulijským druhem je pak okem takřka neviditelný. Svou roli v rozdílu však hrají sekvence DNA. K popisu nového druhu došlo až po pečlivém studiu jeho fylogenetického stromu. Rozhodující pak byl výzkum kostry samce, který byl místními lidmi zabit. Ačkoliv zemřel smrtí, kterou si nezasloužil, a kterou mu způsobil člověk, nakonec jeho oběť nebyla k ničemu, neboť kostra posloužila jako holotyp orangutana tapanulijského. Genetická analýza vzorků odebraných ze 37 jedinců jen potvrdila, že jde skutečně o odlišný druh. Kosti orangutana tapanulijského se v současnosti nacházejí v Zoologickém muzeu v Bogoru na západě ostrova Jáva... Biologie orangutana tapanulijského je skutečně zajímavá, a stejně tak jeho vývoj. Tato zvířata jsou totiž evolučně více spřízněna se svými bornejskými příbuznými, než s orangutanem sumaterským, a to i přesto, že s ním žijí na stejném ostrově. Všichni orangutani žili po většinu Pleistocénu na Sundalandu, pevnině, která byla tvořena Sumatrou, Jávou, Borneem a Malajským poloostrovem, a tyto oblasti neoddělovalo moře, jak je tomu dnes. K jakémusi odtržení tohoto druhu od ostatních orangutanů došlo po výbuchu sopky Toba, největší sopečné erupce doby ledové. Izolace, která trvala 10 000 až 20 000 let, měla nakonec za následek vznik nové specie. Sundaland zanikl a každý ze tří dosud známých druhů orangutanů si šel svou vlastní vývojovou cestou. Snad by se dalo jen dodat, že ještě dříve, asi před 3 miliony let, žili orangutani v jižní Asii, ta je tedy jejich kolébkou... Pokud jde o chování, podobá se tapanulijský orangutan svým příbuzným. Mnoho času tráví na stromech. Živí se šišticemi a housenkami, tolik zatím víme o jeho jídelníčku. Graduální student z Univerzity Jižní Kalifornie, James Askew, podrobil výzkumu hrdelní volání samců těchto orangutanů. Zatímco orangutan bornejský se ozývá krátkým a vysokým hlasem, a orangutan sumaterský zase hlasem dlouhým a poněkud hlubším, jsou volání orangutana tapanulijského takovou mixturou: jsou dlouhá a vysoká... Byla by škoda, kdyby byl tento druh orangutana navždy ztracen. Na závěr uveďme, že mu nehrozí zánik jen ze strany člověka. Křížení s orangutanem sumaterským už nastalo: genomické sekvence, jež mluví za vše, vykazují vzorky dvou zkoumaných jedinců. Na křížení však může mít podíl i fragmentace habitatu, která oba odlišné druhy orangutanů sbližuje. Pokud bude oblast, ve které žijí, ochráněna, bude se tomu moci v budoucnu předejít...

Děkuji Matějovi, že mě na tuto zprávu upozornil (jako obvykle jsem totiž věnoval více pozornosti kontroverzní politice současného amerického prezidenta, což zde rovnou mohu uvést jako cliffhanger na chystaný článek). Za informace děkuji webu www.news.nationalgeographic.com, od NatGeo je také obrázek... Touto zprávou jsem velmi nadšen. Ještě před dvěma dny jsem si myslel, že na světě žijí jen dva druhy orangutanů, a nyní je tu máme tři. O budoucnost všech se musíme postarat... Zaujal-li Vás tento objev, napište o tom do komentáře.

Lophorhinus

7. listopadu 2017 v 17:57 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Lophorhinus ("nos s hřebínkem") byl savcovitý plaz, tedy synapsid nebo-li therapsid, žijící v období pozdního Permu. Je znám pouze z Jihoafrické republiky, přesněji z formace Teekloof, z hornin starých 259 až 254 miliónů let. Byl to tedy současník Gorgonopse, Lycaenopse, Moschopse a dalších obdivuhodných savcovitých plazů, kteří ovládali naši planetu v posledním dějství existence permských plazů. Lophorhinus pak vyhynul v době, kdy začalo velké vymírání druhů, jež vedlo ke zmizení 90 % života na naší planetě a bylo tak největším vymíráním jeho historii. Naše znalosti Lophorhina vycházejí pouze z nálezu jediné lebky, která je dlouhá 20 centimetrů. Zvíře měřilo celkově asi 1 metr na délku, a výškou nesahalo dospělému člověku (asi 1,8 metru vysokému) ani po kolena. Nalezené cranium navíc není ze sto procent kompletní. Řadil se mezi biarmosuchiany, zvláštní masožravé therapsidy, z nichž mnozí měli na lebce typické výstupky. Díky tomu někteří z nich, včetně Lophorhina, trochu připomínali Estemmenosucha. Avšak byli to masožravci, a svými špičáky připomínali Gorgonopsidy. Špičáky biarmosuchianů, včetně Lophorhina, byly prodloužené a šavlovité. Přestože byl Lophorhinus malý, byl jistě postrachem všech ještěrkám podobných plazů, menších obojživelníků a snad i mláďat jiných therapsidů. Pokud lovil ve smečkách podobně jako Lycaenops, mohl být skutečně smrtící, a třeba útočit i na zvířata větší než byl on sám. Šavlovité špičáky byly hlavní zbraní Lophorhina, s jistotou jimi protrhl krční tepnu ulovené oběti, a tím navždy a rychle ukončil její život. Žil nejspíše na písečných dunách, poblíž řek a v oblastech poněkud řídké vegetace. Své latinské jméno dostal díky kostěnnému hřebínku, jenž se nacházel na čenichu. Dále měl pár výstupků, které z lebky vybíhaly nad očima. K čemu sloužily, to není jasné. Je však pravděpodobné, že našly svou funkci v namlouvacích rituálech či při vzájemném zastrašování rivalů...
Popis Lophorhina můžete najít na webových stránkách Prehistoric Wildlife.

Příště Hipposaurus!

Krokodýlí kvíz

6. listopadu 2017 v 16:44 | HAAS |  Naše soutěže
Po žraločím kvízu, u kterého jsem již zveřejnil správné odpovědi, přináším Krokodýlí kvíz! Můžete si v něm ověřit, co o těchto úžasných zvířatech víte. Během příštích několika týdnů pak opět napíši správné odpovědi do komentáře pod tímto článkem.

1. Jsou krokodýlové příbuzní ptákům?
A) Ano
B) Ne
C) Ano, ale blíže jsou příbuzní ještěrům a hadům.

2. Co je zač krokodýl filipínský?
A) Je to poddruh krokodýla mořského, který se vyskytuje pouze na Filipínách
B) Je to poddruh krokodýla novoguinejského, který je k nalezení na Filipínách a na Borneu
C) Je to samostatný druh krokodýla, který se vyskytuje pouze na Filipínách.

3. Co udělá samice krokodýla, když uslyší čerstvě vylíhnutá mláďátka volající z hnízda?
A) Nevěnuje jim pozornost
B) Pomůže mláďatům z hnízda ven a v tlamě je pak odnese do vody
C) Pomůže mláďatům z hnízda ven a hned je všechna sežere

4. Jak velký je kriticky ohrožený krokodýl siamský?
A) Dorůstá délky až 10 metrů
B) Dorůstá délky 5 metrů
C) Dorůstá délky až 3 metry

5. V jakých zemích žije krokodýl Moreletův?
A) Mexiko, Belize a Guatemala
B) Spojené státy americké, Mexiko, Belize, Kuba
C) Dominikánská republika, Haiti a Kuba

6. Krokodýl bahenní se živí:
A) Kraby a rybami
B) Velkými savci, včetně lidí
C) Ptáky, savci, rybami a plazy.

7. Existují volně žijící hybridi krokodýla amerického a krokodýla kubánského?
A) Ano
B) Ne
C) Pouze v zajetí, ale ne v divočině

8. Krokodýl mořský jménem Lolong z Filipín měřil:
A) asi 7 metrů
B) asi 8,5 metru
C) asi 6 metrů

Osvěžili jste si své znalosti krokodýlů? Nebo jste se naučili něco nového? Takových kvízů bude postupně přibývat!

Nejistá budoucnost hoka modrozobého

5. listopadu 2017 v 10:59 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Pouze v několika oblastech středních And v Kolumbii žije neobvyklý pták z řádu hrabavých a čeledi hokovitých. Jmenuje se hoko modrozobý, latinsky Crax alberti, anglicky Blue-billed curassow. Patří mezi nejvýznačnější ptáky severní části Jižní Ameriky, a to částečně i pro svůj modrý zobák, tmavé peří rostoucí po většině těla a bílou část jeho spodku, a pro svou slepičí chůzi. Už před tisíci lety dávní obyvatelé Kolumbie vytvářeli zlaté sošky hoků. Věřili, že hokové mají na vršku hlavy patku z peří proto, že kdysi ukradli oheň jaguárovi a donesli ho lidem. A když jim ho přinesli, držíce dřevěnou kládu na zádech, sežehl jim oheň peří na temeni hlavy a vytvořil tak kudrlinky. Kdyby se ve skutečnosti stalo, že hoko daroval člověku oheň, jistě by toho velmi litoval. Lidé totiž přirozené prostředí hoků takřka zničili. Nejen, že většina lesů do nadmořské výšky asi 2500 metrů nad mořem byla v Kolumbii vytěžena. Byla to také produkce koky a marihuány v místech, kde se dříve rozkládaly lesy, co způsobilo snížení jejich počtu. 90 % jeho přirozeného prostředí bylo kvůli pěstování drog ztraceno. To je druhý důvod, proč je hoko tak význačný - je velmi vzácný. Podle IUCN už zbývá jen 150 až 700 jedinců ve volné přírodě! V kolumbijských zoo žije 27 exemplářů, přičemž většina samic je už stará na hnízdění, a rozmnožování je schopen pouze jediný samec. Dlouho to vypadalo, že se chov v zajetí ani nezdaří, ale v roce 2014 byla konečně nakladena první snůška, a dnešní tříletí hokové už dospívají, takže také budou moci být brzy zapojeni do chovného programu. Otázkou je, jak zachránit hoka modrozobého ve volné přírodě. Společnost věnující se ochraně ptáků v Kolumbii, Proaves, vytvořila ve středních Andách rezervaci El Paujil, a to v listopadu 2003. Je to jedno z posledních míst, kde se vyskytují divoce žijící hokové modrozobí a jsou zde relativně v bezpečí (na stejném místě je natáčel štáb společnosti Image Impact pro seriál Divoká Kolumbie s Nigelem Marvenem z roku 2012). Po dlouhých krvavých konfliktech, jimiž Kolumbie proslula, se lidé vracejí do míst, jež dříve opustili, včetně oblasti Santa Marta nebo Serranía de San Lucas, kde hoko modrozobý žije. Návrat lidí do těchto oblastí, které jsou dalšími z posledních pár útošiť hoka modrozobého, může napáchat další škody. Lidé samozřejmě potřebují pole, farmy a cesty ke svému životu. Je ale předem jasné, že za to místní lesy zaplatí... Jak tedy hoka modrozobého zachránit? Doufejme, že chov těchto ptáků v zajetí bude úspěšný, a tak se jejich počet pomalu zvýší. Snad také nebude lidmi využita všechna ta půda, kde žijí. Hokové se totiž vyskytují v oblastech daleko od lidí, jsou to plašší ptáci, a divoká místa, kde mnoho lidí nežije, opravdu potřebují. Snad také birdwatching může mnohému přispět, vždyť do rezervace El Paujil právě za hoky a dalšími pozoruhodnými ptáky přijíždějí pozorovatelé ptáků z celého světa, a tím přispívají na správný chod rezervace a ochranu jejích ptáků. V neposlední řadě dochází také k přeškolení partyzánů, účastníků kolumbijských konfliktů, na strážce lesů. Snad větší počet lesníků bude znamenat zvýšení ochrany těchto ptáků...


Lovci kryptidů 2: V hnízdě okřídlených netvorů (1/5)

4. listopadu 2017 v 11:20 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Po celém světě dochází k odhalení podivných, lidem donedávna neznámých zvířat, zvaných kryptidi. Tvorové, o jejichž existenci se dříve jen spekulovalo, teď mnohdy pro člověka představují hrozbu. Zvláště pak, když jsou některé z těchto příšer využity zlými lidmi, kteří by rádi s jejich pomocí dosáhli svých cílů... Ale nejde jen o kryptidy. Na dně jezera Nikaragua se v tajemné podvodní budově skrývá muž, který má jisté nekalé úmysly. Ani po návratu z temných ulic Tokia, plných vražedně naladěných samurajů, Lovci kryptidů přesně netuší, čemu musí čelit...

LOVCI KRYPTIDŮ 2: V HNÍZDĚ OKŘÍDLENÝCH NETVORŮ, ČÁST PRVNÍ:
Na horizontu se objevilo slunce. Ještě nepálilo, na rozdíl od pozdějších ranních hodin, kdy už byla jeho síla veliká. Za svítání vyšel z malého domku na okraji mexické vesničky starý pán, kterému už nejspíše zbývalo jen pár let do důchodu. Zavřel za sebou branku a vykročil na prašnou cestu. Hned se ale zarazil. Jeho ušima pronikl hrozný skřek, připomínající něco mezi syčením a vřískáním. Prudce se otočil a spatřil cosi zelenavě hnědého, jak si to sviští vzduchem. Sotva rozpoznal křídla toho podivného ptáka. A pak nahlas zařval. Něco ho odpálilo zpět k jeho domu. Muž ležel na břiše a pomalu se zvedal, zatímco ho příšerně pálila záda. Bolestí křičel. Ze zad vycházel kouř a tekla z nich krev, jeho košile byla úplně rozedraná. Ještě naposledy se otočil, aby uviděl přízrak zcela odlišný od toho, který ho prve zaujal. Stál na dvou nohách, měl hrůzostrašný, stálý výraz. A z jeho ruky vyšel laser tak silný, že mužova hlava se ve chvíli uvařila. "Pokusná mise úspěšná. Návrat do dočasné základny," ozvalo se z útrob té chodící plechovky, vybavené neuvěřitelnými schopnostmi. Pak si na tělo muže sedl opět ten létající tvor. Zrovna v tu chvíli se na celé dění přišli podívat ostatní obyvatelé vesnice. Řev plný strachu a naštvání vůči malému zelenému přízraku, ohlodávajícímu mužovo upečené tělo, zachvátil dav... Silný, bílý paprsek se střetl s kulatým štítem širším než lidské tělo. Hned za ním následoval další, a další. Muž za štítem, Fahad, se úspěšně bránil nové laserové pušce, kterou do tělocvičny Lovců kryptidů nechali nainstalovat Jack s Akihikem. Byl v místnosti ještě s Rogerem, a cvičili své reakce. Ještě o tom nevěděli, ale brzy měli své nové zkušenosti využít. Zatímco se Fahad bránil všem možným zbraním se svým silným štítem, který laserové paprsky dokonale pohlcoval, Roger nad ním doslova létal a paprskům se účinně vyhýbal. "Tak co, jak to jde?" zvolal ze vzduchu Roger, jenž měl na zádech připevněný jetpack. "Nic moc," usmál se drze Fahad, "čekal jsem, že to bude větší akce." Hned nato do jeho zad narazil jiný paprsek. Z opačné strany se totiž předtím vysunula další laserová puška. "Zatraceně!" zakřičel Fahad a hned na to se nahlas rozesmál. "Slavná poslední slova, co?" rozesmál se Roger. Vyhnul se dalšímu paprsku, a pak dalšímu, jiný podletěl, druhému zase nadletěl, kroužil kolem zbraní a jetpack při tom ovládal pouhým mačkáním tlačítek na šikmých výstupcích, kterých se držel jako opěradel křesla. Tento jetpack byl nejnovějším modelem v už tak velkém arzenálu vybavení Lovců kryptidů. Jako by si snad Jack, který pro ně šest takových přístrojů objednal, uvědomoval, že je brzy budou potřebovat, protože další akce bude doslova aero-eso! Pierrův stav se od nedávných událostí v Tokiu poněkud zlepšil. Seděl zrovna v kuchyni v přízemí základny Lovců kryptidů na pokraji Londýna, a díval se ven z okna. Konečně ale nemyslel na svou zesnulou sestru, ale spíše na to, že si v posledních pár dnech odpočinul a vyčistil si hlavu od nepříjemných vzpomínek na sérum agresivity, které mu proti jeho vůli do krve vpustili Amano a jeho společníci. Naopak Jack s Akihikem na sérum agresivity hodně mysleli. A tak když si Pierre užíval klidu, v sousední místnosti se o jeho možném nebezpečí oba bavili. "Nedivil bych se, kdyby se dal Amano do kupy s Nietem. Aspoň kvůli tomu, že by za odstranění Lovců kryptidů dostal docela dost peněz. Myslím, že to sérum agresivity byl spíše Nietův nápad. Amano je starý gangster a já o něm vím svoje, a nebudu říkat víc. Ale že by přišel s nějakým super-vynálezem, to je naprosto nemožné. Ne že by to byl hlupák, ale on prostě spoléhá na hrubou sílu a ne na vynálezy. Ať už je to sérum nebo třeba roboti," říkal svému příteli tiše Akihiko. "Uvidíme, co se ještě přihodí. V tuto chvíli mě ale moc scénářů do budoucna nenapadá. Tím myslím, že nevím, co s tím sérem agresivity ještě bude. Možná by stálo za to vrátit se do Nikaragui, a..." odpověděl Jack. Akihiko ho přerušil: "Obávám se, že teď na to asi nebude čas." Pokynul hlavu na Pauline, která vstoupila do místnosti. Měla v obličeji trochu vážnější výraz, nejspíše tedy přicházela s nějakou důležitou zprávou. "Čas na to asi nebude, Jacku. Přišla mi zpráva z Mexika. Sama se tomu dost divím. Na jednom útesu asi sto kilometrů od Xalapy, hlavního města mexického státu Veracruz, prý hnízdí celá masa létajících příšer. Jeden vědec, který je už studuje, mi poslal pár fotografií. Podívej se," řekla Pauline. Podala Jackovi jednu fotku. "Propána, ten útes je úplně obsypaný ptakoještěry! To ale... To není možné!" vykřikl pln nadšení i zděšení Jack. "Místní obyvatelé se jich hodně obávají. Neznám moc detailů, ten vědec, Alejandro Reyes, mi o tom poslal jen pár informací. Měli bychom si tam asi zaletět," řekla se svou typickou upřímností v očích Pauline. Do kuchyně, ve které seděl osamocený Pierre, vešli Roger s Fahadem. "Ahoj Pierre, jak se máš?" zeptal se přátelsky Fahad, otevřel ledničku a napil se mléka. "Fajn, jde to..." řekl Pierre, ačkoliv se na něj nepodíval a stále hleděl z okna. "Nechceš si s námi v podzemí základny zacvičit?" zeptal se Roger. Pak pokýval hlavou ze strany na stranu. "S jetpacky? Jsi už poslední, kdo to s nimi ještě nezkusil. Měl by ses naučit je ovládat," pokračoval. "Ne, nějak se mi nechce. Že bych lítal? He, ani mě nenapadne, Rogere," odpověděl trochu výsměšně Pierre. Vteřinu na to byli všichni pípáním vysílaček upozorněni na to, že se mají dostavit do hlavní místnosti v základně. Jack jim chtěl něco důležitého sdělit...


"Dáte si čaj?" zeptal se starší, vousatý muž, Alejandro Reyes. Seděl u kulatého stolu s ostatními Lovci kryptidů v malé mexické restauraci poblíž vesničky, jež se nacházela nedaleko skály, o které Pauline mluvila. "Rádi," usmál se Jack. Alejandro delikátně nalil čaj každému do šálku. "O co se tedy jedná, doktore? Poslal jste nám informace o skále, která je obsypána ptakoještěry. Viděl jsem ty fotografie, je to úžasné i děsivé. Co to tedy znamená?" zeptal se Jack. "Vysvětlím Vám to," začal Reyes, "před pár dny se na jedné skále, která je vlastně útesem, pozůstatkem po dávném moři, zahnízdila velká kolonie ptakoještěrů. Nikdo z nás nevěděl, že tady žijí. Ano, párkrát jsem za svůj život slyšel zkazky o malých, zelenohnědých létajících příšerkách, ale vždy jsem si myslel, že jsou to pouze pohádky. Ta zvířata prý žila v lesích a lovila motýly. A pak se najednou všichni ti pterodaktylové vydali na jednu skálu, vůbec poprvé v historii, a odhalili se tak světu. Nevíme, kde se skrývali, hodláme to zjistit, až doba hnízdění skončí a oni se zase stáhnou. Místní lidé tím byli ohromeni, vesnička Yuliría se okamžitě stala destinací filmových štábů, kteří o tom točí dokumenty, teď už sem přijíždění i lidi z televizních zpráv... Jenže před třemi dny, krátce po tom, co byli lidé jejich hnízděním tak nadšeni, došlo k útoku jednoho pterodaktyla na staršího pána, který žil na okraji vesnice. Ožíral maso z jeho těla, a brzy se k němu přidali i další. Dělal jsem všechno pro to, aby lidé nedali to video na internet, ovšem ono se tak už stalo. Teď už ta zvířata každý považuje za nelidské, zabijácké příšery. Přitom já se přijel na tělo muže podívat a zjistil jsem, že bylo ve skutečnosti něčím spáleno a až potom ohlodáno pterodaktyly. Nechápu to, něco se mu asi stalo, ale ta zvířata za to nemohou." Jack jen pokýval hlavou. Něco mu jí asi proskočilo, ale co to bylo, to zatím neřekl. Ještě toho odpoledne se Lovci kryptidů spolu s Reyesem přijeli podívat na skálu. "Panenko skákavá, těch je," zněla Pierrova slova. Hluk, který pterodaktylové vydávali, byl neuvěřitelný. Na každém čtverečním metru se k sobě tiskli snad čtyři pterodaktylové, skála jimi byla poseta. Vypadali jako velký, zelenohnědý obal celé skály, jako nějaký plášť, jenž se neustále pohybuje. S pomocí dalekohledů pak Jack a ostatní spatřili hnízda z větviček, na kterých rodiče seděli a čas od času nosili do nich svým malým potomkům hmyz jako potravu. "Pterodactylus? Nebo nějaký neidentifikovatelný druh pterosaura? Či zcela nový druh?" zeptal se Jack. "Zatím nevíme. Informací je málo. Ale brzy nějaké získáme. Třeba i s Vaší pomocí," řekl na to Reyes. "V první řadě bychom ale měli zjistit, co se stalo tomu pánovi," navrhla Pauline. Reyes řekl, že to je dobrý nápad. Z rozhovoru byli náhle vyrušeni. "Ne! Oni na něj útočí!" zařval Reyes. Na Pierra se totiž zničehonic vrhli dva pterodaktylové. Pierre se dal okamžitě na útěk, ale oni mu sedali na ramena a zobali ho do nich svými ostrými zobáky plnými zubů dozadu zakřivených. Jack už sahal po laserové pistoli, když tu náhle Pierre přiběhl ke kufru, rychle z něj vybalil jetpack, hodil si ho na záda a vzlétnul. Pterodaktylové to asi nečekali a ve strachu, že ta dvounohá stvoření umějí létat, odletěli. "Tak vidíš, Pierre! Přece jenom tě napadlo, že bys mohl lítat!" rozesmál se Roger.

Jsou pterodaktylové, kteří zahnízdili na skále ve Veracruzu, v Mexiku, nebezpeční? Zaútočili na Pierra jen tak? A jak to bylo doopravdy se smrtí starého muže, kterou podle Alejandra Reyese rozhodně nezpůsobili tito létající plazi? Pokračování příště...

Správce dinosauřího parku - Šokující překvapení

3. listopadu 2017 v 15:52 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
První listopadový Správce dinosauřího parku v roce 2017 je tu! Tak, co se na Tedově ostrově přihodilo nového? Předávám slovo Danu Jamesonovi...

Šokující překvapení

Tento týden byl v čemsi zvláštní. Nebylo to jen tím, že mi Oliver místo dvou balónků s vodou hodil za krk rovnou tři (což mne pořádně naštvalo!), že Charles zjistil, že po procházení výběhem Othnielií má zaneřáděné boty, a že se chlapi ve středu u oběda o něco vsadili a jeden druhému skoro ukousl prst (nevymýšlím si). Bylo to proto, že jsme slavili Halloween. Park byl doslova posetý dýněmi se svíčkami, a někteří věnovali večerní hodiny jejich zapalování. Atmosféra na ostrově byla skutečně tajemná. A to zvláště v úterý, přímo na den Halloweenu. V jedenáct hodin večer jsem vstal a šel se projít ven. Rozhodl jsem se, že konečně okouknu všechny ty dýně, na jejichž prohlédnutí jsem kvůli nabitému programu dosud neměl čas. A pak to náhle přišlo! Z křoví kousek od mého domu cosi vyskočilo a v temnotě se to ke mne blížilo. Zůstal jsem stát a znuděně na to hleděl. "Olivere, o co se tady jako snažíš?" zeptal jsem se. Pak jsem však vykřikl. Nebyl to Oliver! Vykřikl jsem hrůzou, protože jsem zjistil, že šíleně zmalovaný obličej klauna skutečně nepatří Oliverovi, a není to žádná maska. Řval jsem, otočil jsem se, natáhl jsem ruce před sebe a utíkal jak nejrychleji jsem mohl, přičemž jsem se neustále ohlížel a hleděl na to zmalované monstrum. Pak jsem se náhle zastavil. "Charlesi? Děláš si ze mě srandu?!" zařval jsem na muže, kterého jsem konečně poznal. Strašidelně vypadající klaun byl samotný ředitel parku. Tak to mě ale teda fakt vytočilo! A ještě více mě iritovalo, když se rozchechtal a v tom strašném smíchu koktal: "To-to-to-to-to-to mi poradi-di-di... Hehehehehehe!!! Poradil Oliver!!!" Měl jsem sto chutí ho nakopat, ovšem krátce poté bych bezpochyby přišel o práci, takže jsem to raději udělal jen ve svých představách (nebojte, nebylo to tak kruté, a abych se necítil povýšeně, nechal jsem Charlese, aby mi taky jednu vrazil, i když byla dost slabá). Uražen z toho, co se stalo, zavřel jsem se ve svém skromném příbytku a zapřisáhl si, že o Halloweenu už nikdy nepůjdu ven! A to ani nemluvím o trick or treat, se kterým zpožděně přišel Oliver 1. listopadu! Odmítl jsem mu cokoliv dát, zabouchl jsem mu dveře před nosem, a on mi pak za to pomaloval zeď... Naštěstí to šlo umýt, ale do té doby, než jsem tak učinil, mohl každý vidět Oliverovu představu Dana Jamesona, jak zametá špinavý výběh... Nelíbilo se mi to. Chová se jak malý kluk... Slibuju, že příští týden to ode mě Oliver pořádně schytá. Hehe, dokonce už mám plán jak mu to oplatit...

Největším překvapením týdne však nebyl šaškovsky naladěný Charles ani nevyzrále drzý Oliver. Největším překvapením týdne byl Kronosaurus. Nebylo to překvapení jen tak ledajaké. Ne že by se objevil ve vodách poblíž našeho ostrova, nebo ostrova jiného. Mohutného predátora totiž mořská bouře vyvrhla přímo na pobřeží státu Americká Samoa. Tým Ochránců pravěké zvěře pro některé z nás, včetně mě a Olivera, přijel v pondělí odpoledne. Následoval let na Americkou Samou. Na jižním pobřeží ostrova ležel umírající obr. Všem se nám do očí nahrnuly slzy. Tento predátor, úžasné ztělesnění síly a dravosti, a živočich, po kterém dnes již nefungující Operace Hon na Kronosaura tolik pásla, ležel na písku pláže zrovna jako vyplavená velryba. Velryby však při takovém dlouhém umírání nevydávají žádné srdce rvoucí zvuky. Tenhle tvor vydával. Mručel takovým způsobem, že mi to přišlo jako volání o pomoc. Ochránci pravěké zvěře sice v rychlosti i přes pár jistých problémů vyjednali odtah giganta pomocí nákladní lodi do moře (chtěli mu připoutat řetězy kolem ocasu a zadních ploutví a pak ho s pomocí lodi do vody stáhnout), ale když tak mělo být učiněno, naposledy vydechl. Byl to obr. Měřil dobrých patnáct a půl metru na délku. Asi to nebyl zrovna ten jedinec, který v minulosti tolikrát napadal zaoceánské lodě a parníky, ale možná to byl jeden z jeho potomků nebo velmi blízkých příbuzných. Ještě teď, když na jeho mručení, lidským uším tak slyšitelné, vzpomenu, zastaví se mi srdce žalem. Poté, co zahynul, sáhl jsem si na jeho šupinatou kůži a pohladil jeho nehybné tělo. Jak mohli být někteří lidé ke Kronosaurům ještě nedávno tak zlí? Snad se jejich pohled na tato zvířata brzy změní. Už teď je internet těchto zpráv plný, lidé jsou jím dojati. Ale nikdo z těch, kteří si o tom jen přečtou, nikdy nebude vědět, jaké to bylo stát vedle umírajícího mořského giganta a slyšet jeho poslední, naléhavou a tísnivou píseň...

Tento Správce dinosauřího parku byl mixem šílených kousků některých zaměstnanců parku a smutného příběhu Kronosaura... Jaký však bude ten příští? To ani já sám nevím. Ale myslím, že Dan za týden opět překvapí!

Sinosauropteryx byl dinosaurus se zlodějskou maskou

2. listopadu 2017 v 14:41 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Když bylo v roce 2010 odhaleno, jaké zbarvení mělo peří Sinosauropteryxe, byl z toho skutečně velký rozruch. Napsal jsem o tom na svůj web. Sinosauropteryx, známý čínský dinosaurus, který byl v roce 1996 tím prvním objeveným s peřím, a jenž žil před 125 miliony let, byl žíhaný. Díky tomu tedy dokonale splýval s okolním prostředím. Žil především v lesích, a takové podivuhodné zbarvení mu pomáhalo se ukrýt. Byl to totiž dinosaurus nikterak velký, a proto potřeboval dobré maskování, aby jako druh přežil v prostředí plném nebezpečných predátorů, z nichž někteří, jako třeba Sinornithosaurus, disponovali i jedovatým hryznutím. Nová analýza pozůstatků Sinosauropteryxe teď prokázala, že také tvář tohoto zvířete byla dobře kamuflována, a to doslova. Řada dnešních ptáků "nosí zlodějskou masku". Typickým příkladem jsou brhlíci, s nimiž se potkáme v evropských lesích, a kteří šplhají po kmenech stromů při hledání své oblíbené potravy. Přes oko brhlíkům a dalším ptákům s tzv. "zlodějskou maskou" přechází tmavý proužek. Mezi ostatními ptáky tedy působí trochu jako Zorro, a stejně jako on jsou dobře maskováni, neboť není snadné jim jen tak pohlédnout do tváře. Černý proužek rozbíjí obrys hlavy. Díky tomu pták lépe splývá s prostředím. Se Sinosauropteryxem to bylo stejné. Není však překvapivé, že i on měl "zlodějskou masku". Ptáci a dinosauři jsou blízcí příbuzní, vždyť ptáci jsou v podstatě živoucími dinosaury! Sinosauropteryx tedy neměl k brhlíkovi nějak daleko. A to rozhodně i díky svému maskování. Avšak jiná zvířata se "zlodějskou maskou", například mývalové či jezevci, tímto znakem svému okolí říkají: "Držte se ode mně dál, mám zuby a jsem pořádně nebezpečný." Mohlo to tak být i v případě Sinosauropteryxe? To se asi jen tak nedozvíme, neboť již 125 milionů let nežije... Na celou věc se přišlo opět díky týmu dedikovaných specialistů z Univerzity v Bristolu. Jedním z jeho členů je i Jakob Vinther. Dalšími výzkumníky byli profesor Cuthill a Fiann Smithwick...

Za námět pro článek, za informace i obrázek děkuji webům BBC News a Science Daily.

Užovka krtčí-Hrabavý had z jižní Afriky

1. listopadu 2017 v 15:48 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
V tomto článku se představí užovka krtčí, jeden z mých oblíbených jihoafrických hadů, a také had, který je zajisté velmi zajímavý...

Latinský název: Pseudaspis cana,
Rozšíření: jižní Afrika,
Velikost: Délka 1,5 až 2,1 metru.
Užovka krtčí patří k dobře známým jihoafrickým hadům. Jedná se o jediný druh rodu Pseudaspis, který je tedy monotypickým (zahrnuje právě jediný druh). Popsal ji již Carl Linnaeus roku 1758 v 10. vydání Systema Naturae. Tehdy ji však pojmenoval Coluber cana, avšak dnes se rodové jméno Coluber užívá pro některé severoamerické užovky (například proslulý Coluber constrictor). Užovka krtčí se vyskytuje na jihu kontinentu, v Jihoafrické republice (zde existuje několik příznačných lokací, například pánev Karoo, kde se s ní setkat), Namibii, Botswaně, Zambii, části Mozambiku a také ve Svazijsku a Lesothu. Preferuje oblasti písečných pobřežních křovisek, pouští a kopcovitých travnatých plání. Je to hrabavá užovka, mnoho času tráví pod zemí. Je pro ní typické podsadité, robustní tělo, hladké šupiny, díky kterým dobře klouže zeminou, a špičatá hlava s prodlouženým čenichem, jenž je ohnut dolů. Díky tomu výtečně hrabe. Užovka krtčí má skutečně příhodné jméno, a to jak v češtině, tak v angličtině (Mole snake) a v afrikánštině (Molslang), název v těchto jazycích znamená prakticky vždy to samé a odkazuje na hrabavý styl života této užovky. Není jedovatá, v tlamě má však velké množství velmi ostrých zubů, s jejichž pomocí snadno uchvacuje kořist. Z důvodu velkého počtu naostřených zubů je její kousnutí poměrně bolestivé, proto je dobré vědět, jak ji chytit, chce-li to člověk udělat. Loví krtky, rypoše a ostatní druhy hlodavců, včetně myší a krys, díky čemuž jsou užovky krtčí vítanými ničiteli hlodavců. Na ostrově Robben Island při pobřeží Jihoafrické republiky se živí také mořskými ptáky; užovky krtčí zde požírají vejce afrických tučňáků brýlových i místních racků. Mláďata užovků krtčích se také čas od času přiživují na obojživelnících, hlavně na žábách. V pánvi Karoo v Jihoafrické republice, Namibii a Lesothu také užovky krtčí vykrádají vejce z hnízd pěvců druhu Prinia maculosa. Užovky krtčí se naopak samy stávají kořistí pověstně nenasytných medojedů... Samci jsou vůči sobě v období páření agresivní a o samičky spolu bojují. Navzájem jsou schopni si způsobit vážná zranění. Po páření, které probíhá v říjnu, přivádí samice na svět 25 až 90 mláďat (rekord je 95), jedná se tedy o živorodý druh. Mláďata jsou po narození jen asi 30 centimetrů dlouhá. Jejich kresba je odlišná od celkově monotónního zbarvení dospělců. Mladé užovky krtčí mívají na těle mozaiku tmavě hnědých skrvn na světle hnědém podkladu. Dospělci pak bývají většinou žlutohnědí nebo hnědí, i když se v některých populacích vyskytují i červené a černé exempláře... Ačkoliv je člověku zcela neškodná, bývá užovka krtčí lidmi často zabíjena na potkání nebo když se dostane příliš blízko lidským obydlím. Lidé ji totiž považují za kobru kapskou, kterou laikovi může v mnohém připomínat. Při bližším pohledu je však jasné, že se jedná o užovkovitého, nikoliv korálovcovitého hada. Zabíjení užovek krtčích (a jiných hadů) je zcela neoprávněné a je důsledkem pouhé lidské neznalosti a mnohdy také přehnaného strachu z těchto pozoruhodných tvorů.

Příště užovka páskovaná!

Noeggerathia

31. října 2017 v 18:03 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Noeggerathia byla suchozemskou rostlinou, která se trochu podobala kapradinám. Řadila se do skupiny Noeggerathiales, jež existovala v obdobích Karbon, Perm a Trias. Dříve byly tyto rostliny považovány za velmi blízké příbuzné kapradin, v současnosti je však paleobotanici řadí Progymnospermopsida. Tato dynastie rostlin naopak existovala pouze v geologických periodách Devon a Karbon, a Neoggerathia mohla být jedním z jejích posledních zástupců. Vyskytovala se na naší planetě v pozdním Karbonu a na začátku Permského období. Její fosilní pozůstatky byly objeveny po celém světě. Byla popsána už roku 1820 Kašparem Šternberkem a pojmenována podle německého geologa J. J. Nöggeratha. Zařazení tohoto taxonu do systému bylo dlouho sporné, a roku 1906 se dokonce myslelo, že Noeogerathia byla cykasem. Jak však dnes víme, patřila mezi rostliny skupiny Progymnospermopsida. Dobře zachovalých zkamenělin však nebylo nalezeno mnoho. Ty nejzachovalejší však pocházejí z České vysočiny. Formálně uznávaných druhů je 7. Noeggerathia se neřadila mezi karbonské giganty. Dosahovala výšky jen asi jednoho metru. Vše, co z ní však známe, jsou jen zkamenělé otisky složených listů. Ty měly dvě řady lístků, z nichž se skládal celý velký 30 centimetrů dlouhý list. Ačkoliv fosilní kmen nebyl nikdy nalezen, je pravděpodobné, že byl velmi krátký. Z konců větví Noeggerathie vybíhaly šištice se sporofyly, jež sloužily rostlině k rozmnožování.
Popisek této karbonské rostliny najdeme například v publikaci Prehistoric Life: The Definitive Visual History of Life on Earth od vydavatelství Dorling Kindersley.

Příště Glyptostrobus!

Casineria

30. října 2017 v 17:01 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
V roce 1992 objevil amatérský sběrač zkamenělin pozůstatky blíže neidentifikovaného čtvernožce v horninách z Karbonského období, na pobřeží zálivu Cheese Bay ve Skotsku. Pět dalších let strávila fosilie zavřená v depozitáři Národního muzea Skotska v Edinburghu, až se k ní konečně dostala skupina paleontologů, jež zvíře popsala, což se stalo další dva roky na to, tedy v roce 1999. Pojmenovali ho Casineria a popis uveřejnili v časopisu Nature... Casineria byla dávným čtvernožcem, který žil před 340 miliony let. Už tak krátce po příchodu obojživelníků na souš (k tomu došlo cca před 375 miliony let) se objevuje tvor, který je jakýmsi mixem obojživelníků a plazů, a to je velice zajímavé. Casineria sice ještě vypadala jako její čistě obojživelní předkové, na rozdíl od nich však kladla svá vejce na souši. Zde tedy můžeme vypátrat jednoho z nejstarších amniotů. Tělo Casinerie bylo pokryto keratinovými šupinami jako u dnešních ještěrů nebo hadů, mohla tedy žít mimo vodu. Končetiny byly pětiprsté a byly vybaveny drápy. Tento 15 centimetrů dlouhý, raný ještěrkovitý amniot byl zřejmě dobrým a výkonným běžcem, alespoň tedy na krátkou vzdálenost. Zoubky plné ostrých zoubků byly ideální k prokousávání tvrdého exoskeletonu karbonských brouků. Přestože v mnohém připomínala plaza, stále jím Casineria nebyla. Mohla by však být jedním z předků plazů? Možné to je. Každopádně důvod, proč se už před 340 miliony let z obojživelníků s vlhkou kůží stal tvor tak nápadně podobný plazům, a faktem, že se jednalo o amniota, jim pochopitelně velmi blízkým (stejně jako nám), byl ten, že Skotsko bylo v té době sušší, než by se dalo předpokládat. V druhé polovině Karbonu sice Skotsko bylo velkou rozpálenou bažinou na rovníku, která se hemžila obrovitým hmyzem, gigantickými stonožkami a pavouky velikosti kočky, nicméně na začátku této geologické periody bylo ve Skotsku poměrně sucho.
Popisek tohoto raného amniota můžete najít například na anglické Wikipedii.

Příště Lophorhinus!

Nový druh obří krysy ze Šalamounových ostrovů

29. října 2017 v 11:06 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
V nedávné době byl objeven nový druh obrovské krysy, která žije na Šalamounových ostrovech. Některé z krys, s nimiž se můžeme setkat v našich městech (ačkoliv kanalizace měst raději obývají potkani než krysy, jež se samy o sobě přestěhovaly především do doků na mořském pobřeží) bývají celkem velké. Přestože patří ke stejnému druhu, liší se od sebe populace žijící ve městech od sebe různě vzdálených, některé krysy jsou větší, jiné zase menší. Pravděpodobně největší krysou na světě je krysa z kráteru Bosavi na Nové Guineji, kterou v roce 2009 objevil štáb dokumentárního cyklu BBC Lost Land of the Volcano (při objevu byl i skotský kameraman a moderátor Gordon Buchanan). Tato krysa měří 82 centimetrů a váží až 1,5 kilogramu. Vzápětí za ní následuje několik dalších druhů velkých krys, a jeden takový byl nyní objeven právě na Šalamounových ostrovech, a přestože se velikostí ani neshoduje s krysou z kráteru Bosavi, je to gigant. Jedná se o krysu druhu Uromys vika. Popsal ji dr. Tyrone Lavery z chicagského Field Museum, přičemž měl k dispozici exemplář odeslaný z Šalamounových ostrovů do Queenslandského muzea v Austrálii. Jedinec byl zabit, když byl poražen strom, jenž byl jeho domovem. Doktor Lavery řekl: "Když jsem se poprvé setkal s lidmi z ostrova Vungunu na Šalamounových ostrovech, řekli mi o kryse, kterou nazývali vika, jež žila na stromech. Začal jsem se zabývat tím, zda je to opravdu odlišný druh, nebo lidé jen říkají normálním černým krysám 'vika'". Už v roce 2010 měl doktor Lavery možnost zkoumat trus obrovské krysy, což byl jakýsi důkaz její existence. Po prostudování exempláře, jenž při pádu stromu zahynul v roce 2015, měl doktor Lavery jasno. Určitě je to nový druh. Žije tedy na stromech a dosahuje délky půl metru! Ačkoliv jsou Šalamounovy ostrovy domovem několika druhů krys, je toto první objev nového druhu hlodavce na ostrovech za posledních 80 let. O to překvapující je fakt, že se jedná o tak velký druh krysy. I na ostrovech, jejichž fauna je do značné míry izolována od okolního světa, občas můžeme najít velká zvířata, o nichž jsme doposud věděli jen málo, a vědecky jsme je neznali vůbec. Uromys vika je bohužel druhem, který ani po vědeckém popisu dobře neznáme, ví se jen, jak je velká, že se živí kokosy, a že jich pravděpodobně zbývá velmi málo. Druh už je teď považovaný za kriticky ohrožený. Jeho život totiž závisí na tropické vegetaci, na stromech, a vezmeme-li v potaz, že už 90 % všech stromů na Šalamounových ostrovech bylo pokáceno, a v tomto trendu se stále pokračuje, visí přežití této obří krysy na vlásku. Stejně tak jsou ohroženi další výjimeční obyvatelé těchto ostrovů v Oceánii, včetně obrovského scinka šalamounského, největšího scinka na světě, který měří přes 60 centimetrů na délku a žije na stromech. Také jeho počty jsou nestálé kvůli intenzivnímu lesnímu průmyslu, jenž má na přírodu ostrovů negativní dopad.

Zdroj informací a obrázku: BBC News a National Geographic.

Další články


Kam dál