Lovci kryptidů 3: Ztělesnění noční můry (3/5)

Dnes v 11:06 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Lovci kryptidů jsou tentokrát na Portoriku, kde pátrají po tajemném zabijáku koz, Chupacabře. Tento krvelačný netvor však přechází ze sání krve na masakrování svých obětí, což jej činí velmi nebezpečným. Jak již víte, Jack, Pierre a Akihiko číhají na Chupacabru u kozí ohrady, zatímco Pauline, Roger a Fahad vnikli do stodoly, na jejíž střeše nedávno mladý Fernando spatřil ono hrozné monstrum. Začínají se dít opravdu zvláštní věci... Všude je tma... Toto je snad nejstrašnější mise, kterou kdy naši přátelé zažili...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: ZTĚLESNĚNÍ NOČNÍ MŮRY, ČÁST TŘETÍ:
Jack přistoupil k ohradě a posvítil na stádečko koz, které se už tisklo k jedné straně ohrady. Starý kozel výbušně mečel a hýbal hlavou s úctyhodnými rohy ze strany na stranu. Náhle se za ohradou cosi mihlo. Jack na ten objekt nastavil svou termokameru, ale zvíře okamžitě zmizelo. "Je tu," řekl mu Akihiko a poplácal ho po rameni. Vysunul svou teleskopickou tyč. Jack pevně stiskl pažbu brokovnice, kterou držel v levé ruce. Náhle se k nim zezadu něco přiblížilo. Šláplo to na větvičku. Jack se pořádně vyděsil, Akihiko však zůstal v klidu stát. "Promiň, Jacku," řekl Pierre třesoucím se hlasem. "Uf, úplně jsem zapomněl, že tu s námi jsi, strašpytle," oddechl si Jack. Kozel se najednou něčeho vylekal a přidal se ke svému stádu. Jack spatřil v termokameře toho podivného živočicha. Byl v ohradě. Plazil se po všech čtyřech. Po pár metrech se postavil na zadní, až stál skoro vzpřímeně. V tuto chvíli na něj Jack, Pierre i Akihiko posvítili baterkami zároveň. Objevil se před nimi ohyzdný tvor s ostny vyčnívajícími z hlavy a páteře. Svalnaté ruce, pokryté zježenou srstí, byly zakončeny skoro až lidoopími prsty, jež nesly ostré drápy. Rudé oči ve světle baterek ďábelsky svítily. Vypadalo to, jako by se ten tvor neustále cynicky usmíval. Jeho dlouhé, bílé zuby jistě sloužily k prokousnutí krční tepny obětí. Z tlamy se vinul dlouhý jazyk, který se pomalu pohyboval ve vzduchu. Jako by snad ochutnával vzduch. "Tak tohle je... tohle je... eh... Chupacabra?!" zašeptal zděšený Pierre. "Jo, to je ona," odpověděl mu Akihiko. "Tak divně se na nás kouká... Jacku, nechceš něco udělat?" řekl Pierre. V jediné vteřině se Chupacabra vymrštila ze země a zmizela ve tmě. "Proboha! Proboha!!! Kde je?!" řval Pierre. "Zmizela! Někde za stádem! Kruci, už ji nevidím!!!" vykřikl Jack. Nastal strašný zmatek. Akihiko se snažil udržet se v klidu. Náhle spatřil stín přímo za Jackem. "Pozor!!!" vyhrkl ze sebe hlubokým hlasem a hbitě vyhodil z rukávu šuriken. Jack se otočil a posvítil na něj baterkou. Šuriken se zabořil do kůry stromu. Po Chupacabře zase ani památky. "Měl jsem ji zastřelit. Měl jsem ji zastřelit!!!" opakoval si vyčítavě Jack. Pierre svítil baterkou všude kolem sebe. Přišlo mu, že každé pohybující se stéblo trávy teď představovalo smrtelné nebezpečí. Strach byl na něm vidět nejvíce, ale i jeho kolegové, i drsňák Akihiko, byli hrůzou bez sebe. Z ohrady se ozvalo tlumené mečení. "Dostala ji! Dostala jednu!" vykřikl teď Jack a přeskočil ohradu. "Co to děláš?! Ty ses musel totálně zbláznit!!!" zakřičel na něj Pierre. "Zastřelím ji, slibuju," odpověděl Jack a ztratil se mezi děsem paralyzovanými kozami. "Tak tohle není dobrý," řekl si pro sebe Akihiko a taky přeskočil ohradu. "Kluci?! Kluci!!! A co já?!" šeptal Pierre, držíce se za hrdlo. Ozval se výstřel. Stádo koz se rozeběhlo na všechny strany. Další výstřel. Jack střílel na neuvěřitelně rychle skákajícího krvelačného zabijáka, a nedokázal jej trefit. Akihiko náhle ucítil, že zvíře dopadlo na zem jen pár metrů od něj. Vyhodil po něm další šuriken. Pak na místo posvítil baterkou. Tentokrát trefil jen kůl od ohrady! Najednou Jack ucítil, že mu něco zezadu dýchá na krk. Chlupy na krku se mu úplně vztyčily. Akihiko naň namířil svítilnu. Chupacabra se tiše přikradla až za Jacka a chystala se zaútočit. Akihiko mrštil svou kovovou tyč jako oštěp. Chupacabra sebou trhla, chytila Jacka svou mocnou přední končetinou za levou ruku, a shodila ho na zem. Jack měl však u sebe brokovnici! Pohnul rukou a pažbu vrazil Chupacabře do tlamy. Ozval se praskavý zvuk. Musel jí zlomit zub! Jack nečekal, vstal, obrátil se a střelil Chupacabru. Bohužel jen do přední končetiny, kterou si Chupacabra v poslední chvíli zakryla srdce, na které Jack původně mířil. Odhopkala pryč z ohrady. Zmizela v blízkém lese dříve, než se Jack stačil vzpamatovat. Pierre, který celý souboj z dálky pozoroval, byl skoro mrtvý strachem o své kolegy. Jakmile bylo po všem, opřel si záda o kůl, zaklonil hlavu a vydechoval. Cítil, jak se mu po celém čele vyrýsovaly žíly. Vůbec mu nebylo dobře...

"V pořádku?" zeptal se Akihiko Jacka a ukázal na zranění na jeho levé ruce. "Jen škrábnutí. Doufám, že ta potvora nemá jedovatý drápy," vydechl v odpovědi Jack. "Koukni na tu kozu. Úplně jí rozervala krk," řekl Akihiko. Jack pohlédl na oběť Chupacabry. Chudák zvíře mělo v očích strnulý výraz, výraz hrůzy, kterou zažilo při své smrti. Její hlava ležela v kaluži krve. Všem se udělalo špatně. "Ta Chupacabra je pěkně hnusná potvora. Co... Jak? Kruci, jak může něco takovýho vůbec existovat? Je to jak z jiný planety," řekl Jack a utřel si pot z čela. "Měli bychom ji stopovat. Zanechá za sebou krvavou stopu. Dobře jsi ji trefil," řekl ještě Akihiko. "Ne. Mířil jsem na srdce," odpověděl Jack. "Hoši, nechcete už ven z té ohrady? Je mi nějak mdlo, byl bych rád, kdyby mi někdo pomohl zvednout se ze země," ozval se Pierrův vyděšený hlas. Jack a Akihiko se museli alespoň usmát...


V těchto chvílích pociťovala Pauline bodání v krku. Drápy Chupacabry po milimetrech pronikaly hlouběji a hlouběji. Pauline však vůbec nebyla bezbranná. Začala střílet z laserové pistole přímo za sebe. Jeden silný laser zasáhl přímo hlavu odporného monstra a odeslal jej směrem k zemi. Pauline se otočila, levou ruku přiložila na krvácející krk. Znovu zmáčkla spoušť. Jenže monstrum zde již neleželo. Odhopkalo na další dřevěný trám. Velice rychle začalo lézt nahoru, ke střeše a k otevřenému světlíku. Chystalo se uniknout. Pauline se rozhodla mu v tom zabránit. Laser zasáhl trám, ten se zřítil a Chupacabra s ním. Roger se konečně po kopnutí do hlavy probral. Popadl čelovku, jež ležela vedle něj, nasadil si ji na hlavu a posvítil na ten nepořádek. "Leží tam," řekla mu Pauline a ukázala se křečovitě se pohybující ruku s kostnatými drápy, ležící pod velkým kusem trámu. Drápy se ve smrtelné křeči zarývaly do hlíny, tak hluboko, jak to jen šlo. "Krvácíš," řekl Roger, vytáhl z kapsy šátek a omotal jej Pauline kolem krku. "Nic se nestalo. Jenom mě podrápala," odpověděla Pauline. Fahad se mezitím na provaze zhoupnul až k dřevěné liště, připevněné ke stěně stodoly. Chytil se jí a pak se zase pustil, načež spadl do kupky sena. "Co ty?! Jak je ti?!" optal se starostlivě Roger, hned jak k němu přiběhl. "Mám kousanec v rameni... Dost to pálí... Fuj..." zněla Fahadova odpověď. Konečně se dveře stodoly zase otevřely. Stáli v nich Jack, Pierre a Akihiko. Přilákal je sem hluk a také štěkot psů, připoutaných k boudám v okolí stodoly. "Jste celí?!" optal se Jack, ale nebylo třeba odpovídat. Úplně se mu sevřelo hrdlo, když uviděl Paulinin krvácející krk a Fahadův ošklivý kousanec v rameni. "Leží pod tím trámem... Hele, já ty dva odvedu zpátky do hlavní budovy a pak vyřešíme, co dál... Jak to vůbec šlo?" řekl Roger. "Našli jsme ještě jednu, zranil jsem ji," odpověděl spěšně Jack. Pak s Akihikovou pomocí odkryl polámané tělo Chupacabry. Jackovi se zachvěla ruka, když položil prsty na její čelo, obrátil je a spatřil tu černou krev. "Co je tohle za kryptida? Kdy se vyvinul? Z čeho? A co je zač? A proč se takhle chová?" položil si Jack několik otázek jen tak, pro sebe a nahlas. "To zatím nikdo neví," odpověděl mu Akihiko, "hele, měli bychom dostat tu druhou. A to pěkně rychle."

Jak bude mise v Portoriku pokračovat? Příští část již brzy.
 

Lovec krokodýlů-Orangutan sumaterský

Včera v 18:57 | HAAS |  Videa
Orangutan sumaterský. Během let strávených natáčením Lovce krokodýlů a věnování se ochraně přírody se Steve spřátelil s lidmi a orangutany z národního parku Gunung Leuser na severu Sumatry. V rámci zdejšího orangutaního rehabilitačního programu se seznámil s řadou zvířat, která si již žijí na okraji chráněného lesa, jsou však stále zvyklá na lidi. To platí i o této samici orangutana, které Steve nabídl několik rambutanů (plodů dvousliváku ježatého).

Klip z epizody "Faces in the Forest" ze seriálu Lovec krokodýlů (The Crocodile Hunter) z roku 1999. Přidáno k příležitosti Světového dne orangutanů (19. srpna).


Lidé zřejmě ovlivnili vývoj orangutanů už před 70 000 lety

Je 19. srpna, Světový den orangutanů. Je tedy na čase pomyslet na naše příbuzné z jihovýchodní Asie, na největší na stromech žijící primáty, jež jsou zastoupeni třemi druhy žijícími na Sumatře a na Borneu, z nichž všechny jsou kriticky ohroženy...
Donedávna byli orangutani považováni za primáty, kteří k přežití nutně potřebují husté lesy, nezkrocenou divočinu. V takových oblastech bývají také obvykle natáčeni (nejde-li o zvířata zvyklá na lidi). Orangutanů však již zbývá velmi málo, a jejich přirozené prostředí mizí. Mezi lety 1999 a 2015 jsme přišli o 100 000 zvířat - 50 % divoké populace orangutanů. Může za to těžba dřeva a rozšiřování palmových plantáží, a s tím související ničení lesů. Právě ve dnech, jako je tento, bychom měli myslet na problém s palmovým olejem, který je však všude. Orangutani jsou rozhodně druhem, kterého palmový olej velmi ovlivnil... Ale výsledky nedávného výzkumu ukazují, že orangutani možná nejsou tak bezbranní, jak jsme si mysleli. Fosilní nálezy totiž odhalují, že orangutani přežili vedle svého nebezpečnějšího, holého lidoopího příbuzného, mnohem déle, než jsme si mysleli. První lidé druhu Homo sapiens sapiens vkročili do jihovýchodoasijských pralesů už před 70 000 lety. Ovlivnili tak život orangutanů, kteří si tehdy do té doby žili v těchto oblastech docela poklidně. Z fosilních nálezů vlastně vyplývá, že orangutani byli v Pleistocénu mnohem více rozšířeni, než dnes. Jejich kosti a především zuby byly nalezeny v Číně, severním Vietnamu a v Thajsku, obvykle mezi ostatky dalších zvířat. Všichni ti tvorové byli oběťmi lidí. Pokud zatím víme, před 20 000 došlo k velkému snížení populace orangutanů, nejspíše právě kvůli lovu. V této době totiž lidé jihovýchodní Asie začali ve velkém množství používat lovecké nástroje sloužící k zabíjení zvířat na dálku, kupříkladu foukačky s jedem napuštěnými šípy... Orangutani se stáhli do hlubokých pralesů, kam se lidé jen málokdy odvážili. Důvodem, proč se orangutani během svého vývoje adaptovali spíše na život v hustých lesích, je podle výzkumu Douglase Sheila zřejmě skutečně náš druh.
Avšak pokud byli orangutani schopni přežívat i v prostředí ne tolik zalesněném v minulosti, mohli by dnes přežít i v lidmi pozměněných lesích? Jen málo v současnosti žijících divokých orangutanů žije v nespoutané džungli. Většina z nich obývá lesy, ve kterých se těží. Mohla by ochrana třeba takového prostředí, lidmi ovlivněného, přece jen orangutany zachránit před vyhynutím? Vypadá to, že jsou mnohem přizpůsobivější, než jsme si mysleli. Ochránci přírody zřejmě tato nová zjištění vezmou brzy v potaz... Orangutan je však stále na pokraji vyhynutí a my jsme důvodem, proč tomu tak je.



Dnes ještě přidám video z Lovce krokodýlů se Stevem Irwinem, klip z epizody o orangutanech... Šťastný Světový den orangutanů! Máte-li prostředky, jež alespoň trochu přispějí k pomoci těmto úžasným lidoopům, využijte jich prosím. Právě na to tento den je!
 


Vyhynulí tvorové z Karibiku: Xenicibis xympithecus

Zatím poslední část Vyhynulých tvorů z Karibiku tu byla 6. srpna, je tedy nejvyšší čas v projektu pokračovat!

Jméno zvířete: Xenicibis xympithecus,
Zařazení: Ptáci (Aves), řád veslonozí (Pelecaniformes), čeleď ibisovití (Threskiornithidae),
Vyhynutí: Holocén, před 10 000 lety,
Příbuzní: Existují.
Proslulý jamajský ibis, Xenicibis xympithecus, žil v Pleistocénu. Objevil se před pár miliony let a pak před 10 000 lety, stejně jako mnoho dalších velkých pleistocénních živočichů, z naší planety nadobro zmizel. Šlo o jednoho ze dvou rodů ibisů, kteří byli nelétaví. Bohužel i ten druhý již vyhynul, jednalo se o havajského endemita jménem Apteribis, který zahrnuje dva popsané druhy... Jamajský ibis byl velký pták, vážil 2 kilogramy a měl poměrně dlouhá křídla. Otázkou pak je, proč je nepoužíval k letu. Podobně jako třeba někteří mořští ústonožci ze skupiny korýšů používají své končetiny ve tvaru kyje k boji mezi jedinci vlastního druhu, využíval Xenicibis svých křídel. Mezi korýši to není nic vzácného, ale mezi ptáky, to už je tedy pořádná vzácnost, a dosud nebyl nalezen žádný jiný druh, současný či vyhynulý, který by svá křídla používal tak jako Xenicibis! Tito jamajští ibisové byli v podstatě ptačími boxery. Zmínili jsme se již o tom, že nemohl svá křídla používat k letu, jelikož během vývoje schopnost letu ztratil. Možná to měla za následek izolace na Jamajce, kde se stal jedním z největších ptáků své doby a pravděpodobně měl velice málo nepřátel. Na dospělého Xenicibise si asi troufl jen jiný Xenicibis. A právě zde získala křídla, neschopná vznést své majitele ze země, nový význam. Například při bojích o teritorium do sebe Xenicibisové bušili svými křídly. Na Jamajce však v Pleistocénu žili velcí hroznýši, takže přece jen Xenicibisové nějaké ty nepřátele z řad predátorů měli. Je asi dost pravděpodobné, že obrovští hroznýši lovili tyto ptáky, ale s pomocí svých boxerských křídel se jim ibisové mohli bránit. Křídla byla velice zesílena, takže vydržela tvrdé a prudké nárazy...



I když stavba křídel Xenicibise byla skutečně unikátní, některé druhy vyhynulých ptáků byli též vybaveni zesílenými křídly. Mezi ně se řadí některé druhy hus, stejně jako dronte samotářský z ostrova Rodríguez v Indickém oceánu... Fosilní ostatky Xenicibise byly nalezeny na čtyřech velkých nalezištích na Jamajce, včetně Jackson's Bay Cave na jihu ostrova... Možná si můžeme položit otázku, zda se tito ptáci opravdu bili svými křídly, a odpovědí je, že ano, neboť bylo nalezeno několik kostí křídel, které byly zlomeny, ale následně se zahojily. Zde je tudíž důkaz, že šlo skutečně o boxery z řad ibisů. Tento pták, popsaný roku 1977, však před 10 000 zcela zmizel, pravděpodobně následkem klimatických změn, jež přišly s koncem pleistocénního období...


O tomto ptáku jsem již jednou psal, ale bylo skvělé si osvěžit některé informace a přidat další, a to v rámci tohoto projektu... Ten samozřejmě bude pokračovat!

Správce dinosauřího parku - Zlobivá lvíčata, hubení hub a děsopták na útěku

Pátek v 10:07 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další krásný letní pátek začíná. Zatímco my máme prázdniny, Dan jistě běhá od jednoho výběhu ke druhému ve snaze zajistit všem obyvatelům parku pohodlí... Tak tedy zpět na Tedův ostrov!

Zlobivá lvíčata, hubení hub a děsopták na útěku

Počasí během tohoto týdne nebylo jiné než proměnlivé. O víkendu nás zasáhla pěkná bouře, která narušila výstavbu nového výběhu pro Masiakasaura. Řeka se rozvodnila více, než kdy předtím. Proud vody strhl polovinu celé ohrady. V pondělí a úterý, kdy bylo počasí slunečné, pak chlapi na stavbě výběhu znovu pracovali, přičemž jeden z nich dostal úžeh a na dalšího spadla těžká kláda a skončil se zlomenou rukou v nemocnici. Uf, komplikuje se nám to... Dvě lvíčata, náležící k druhu lva jeskynního z doby ledové, nám dávají pořádně zabrat. Všichni pracovníci parku mají tolik práce, že se o ně prakticky neustále musím starat já. Mám tisíce zkušeností se staráním se o dinosaury, zvláště o Leptoceratopse Dina, ale tihle mají savci, přestože jsou tak strašně podobní našim současným lvům, jsou pro mě prostě moc. V pondělí mě jeden podrápal. Jeho sourozenec mě pak v úterý podrápal dvakrát. Ve středu jsem dostal drápanec na čelo. A včera, ve čtvrtek, mě jeden kousl do nohy. Neměl jsem botu. To tedy bolelo! Měl jsem sto chutí se urazit a nechat ty dva rascaly, ať se o sebe postarají sami. Ale nejde to. Problém je ten, že již žerou maso, jinak řečeno mají k tomu chrup, jinak řečeno, mají zuby dost ostré na to, aby člověku ublížili. Jsou to takoví malí zabijáci sami o sobě. Pojmenoval jsem je Leo a Teo. Charakterově jsou od sebe skoro nerozeznatelní, ale Teo má na boku malou jizvu pod světlou srstí, jež ji pokrývá. Kdo ví, co mu jizvu způsobilo, Oliver si myslí, že nějaký predátor, který ho jako malé mládě našel a podrápal ho nebo jej mírně pokousal. Teo byl však i se svým sourozencem zachráněn svou matkou... Kromě toho, že se musím starat o dvě nezbedná lvíčata, mám ještě na starosti hubení hub, ano, přesně tak. Ne tak ledajakých hub, ale těch zabijáckých hub, jež stály život starou samici Colossochelyse a nakazily další dva jedince. V posledních pár týdnech máme s těmito houbami, jež se usídlili v budově s terárii, velké problémy. Snad jsou to jejich spory, co přenáší to nebezpečné, smrtelné plicní onemocnění... První lidská oběť, tedy téměř. V úterý v nemocnici na západním pobřeží ostrova stanul jeden z "čističů", který vdechl spory houby, zatímco hlavou omylem práskl o trám (stejně mu nevěřím, že to neudělal jen tak ze srandy, he, he) a spadla mu plynová maska. Nakazil se. Momentálně je v kritickém stavu, ovšem ještě nezemřel. Je však na dýchacích přístrojích. Dnes odpoledne proběhne operace. Doufám, že ji přežije.

Dnes jsem vstával v sedm a strávil jsem dobré dvě hodiny ničením těch otřesných hub. Kromě budovy s terárii se nikde na ostrově nevyskytují. Je záhadou, jak se sem dostaly... Každopádně používáme prostředky dostatečné k tomu, aby s těmito houbovitými dareby zatočily... Mého kamaráda Grega kousl gekon Ardeosaurus. Greg ho držel v dlani, gekon náhle vyskočil na jeho obličej a zakousl se do jeho rtu. Velice nepříjemné, to jitě ano... Greg nechtěl, abych o tom někam psal, ale... Já si nemůžu pomoci... Nejhorší incident týdne - útěk děsoptáka Mesembriornise. Nějak podhrabal plot, jako už několikrát v minulosti. Potom utíkal do přístavu, zatímco ho rangeři pronásledovali, a v poslední chvíli přeběhl zvedající se můstek na argentinský parník, který se právě chystal vyplout z ostrova (ti chlápci nám sem dovezli zásoby dřeva). Na palubě nastal hrozný chaos. Dokonce se tam i střílelo. Seděl jsem u stolu ve svém skromném příbytku, u nohou mi ležel Leptoceratops Dino, a já pojídal ředkvičky, hodně hořké ředkvičky... A pak náhle zazvonil telefon. A já ho vzal. A ranger, který se mnou mluvil, řekl... Už si nevzpomínám, co řekl, ale prostě mi oznámil, co se děje. Za chvíli jsem byl na pobřeží. Rangerské čluny připlouvaly k parníku. Za pár minut byl Mesembriornis, zcela nezraněn, avšak uspán, odnášen v síti na jeden z nich. Na loď ho možná přilákala vůně v kajutách zrovna podávaného oběda... Každopádně se chlapi na lodi vzájemně postříleli, takže vlastnictví lodi připadlo nám. Ne, dělám si legraci, nikdo nebyl zraněn... Mesembriornis byl převezen do provizorní ohrady. Celá tahle bláznivost se stala včera odpoledne...

Snad se Vám tato část líbila... Další přibyde za týden.

Lovec krokodýlů-Ostrov vodnářů

Čtvrtek v 20:13 | HAAS |  Videa
Ostrov vodnářů. Na jednom ze 333 ostrovů, které tvoří souostroví Fidži, hledá Steve důkazy, jež dokazují, že se vodnáři v období kladení vajec shromažďují na souši. V této oblasti kladou 4 až 10 vajec, i když dále na západ, směrem k australskému pobřeží, mohou naklást i dvacet vajec ve snůšce. Nalézá hadí svlečku, která ho jako stopa vede k samici vodnáře, která, soudě podle jizvy na hlavě, přežila útok žraloka. Tropický les na tomto malém ostrově je perfektním místem pro vodnáře. Mohou tu klást vejce, svlékat kůži a odpočívat ve stínu. Poté Steve následuje vodnáře do jeho vodní domoviny, do Tichého oceánu. Uvidíme také pár záběrů žraloků, kteří jsou spolu s dravými ptáky hlavními nepřáteli vodnářů.

Klip z epizody "Plazi z hlubin - Mořští hadi" (Reptiles of the Deep - Sea Snakes) z roku 1999, ze seriálu Lovec krokodýlů se Stevem Irwinem. Vypravěčem je Alan Gilchrist.


Život na Zemi: Nový pravěk

Čtvrtek v 10:34 | HAAS |  Fotogalerie BBC
Vývoj některých skupin živočichů je konečně lépe zdokumentován. Jiní zase vyhynuli později, než jsme předpokládali...









Život na Zemi: Nový pravěk (Life on Earth: A New Prehistory) je francouzská dokumentární trilogie z roku 2016, vyrobená společností Saint Thomas Productions. Byla vyrobena pro ARTE France v koprodukci s Discovery a UKTV Eden Channel. Každý díl se zabývá jiným tématem; 1. epizoda pojednává o vyhynutí obrovských vážek (téma, o kterém ještě žádný dokument nebyl), přičemž zde uvidíme velmi pěkné počítačové modely vážek Meganeury a Meganeuropsis, stejně jako obří stonožku Arthropleuru a v jedné krátké scéně i obojživelníka Proterogyrina. 2. epizoda se týká vývoje ptáků. Je zde celá řada dinosaurů (snad deset druhů), od Caudipteryxe a Sinosauropteryxe přes Anchiornise až po Yutyranna (ten se později objeví i ve 3. díle), Archaeopteryxe a Kulindadromaea. Všichni tito dinosauři jsou opeření a v případě Sinosauropteryxe a Anchiornise mají i správné zbarvení. Třetí a závěrečný díl se zabývá vývojem druhohorních savců, včetně multituberkulátů. Z pravěkých savců v něm uvidíme například Juromaiu. Také se v něm objevuje několik dinosaurů. Animace je v dokumentu opravdu hodně, více než v dalších dokumentárních seriálech o pravěku posledních let. V seriálu také vystupuje řada známých vědců jako jsou například Xu Xing, Eberhard "Dino" Frey, Romain Amiot, Sébastien Steyer a mnozí další. Vypravěčem v angličtině je britský herec James Faulkner (možná si ho pamatujete jako švýcarského bankéře, kterému Magneto vytrhl korunku ve filmu X-Men: První třída z roku 2011). Každý díl dokumentu Život na Zemi: Nový pravěk je podán jako detektivní pátrání. Vracíme se na slavná naleziště, kde vědci odkrývají fosilie pravěkých zvířat, uvidíme jejich práci v laboratořích... A krátké příběhy pravěkých zvířat jsou podle mne bezvadně zpracované. Tento dokument mohu jen doporučit, na internetu si ho můžete najít jak v češtině, tak v angličtině (já ho shlédl právě v angličtině a opravdu se mi líbil Faulknerův komentář). Tento dokument opravdu stojí za to. Je to podle mě jeden z nejlepších dokumentů o pravěku z posledních let... Saint Thomas Productions momentálně pracují na dokumentu "Feathered Dinosaurs", tedy "Opeření dinosauři", ve kterém nám mimo jiné ukáží i detailní počítačový model vodního raptora Halszkaraptora. Budeme si ale muset ještě tak rok či dva počkat, než bude tento seriál dokončen a uveden v televizi. Je však na co se těšit!

Ztracená fauna Nového Zélandu: Teropod Joan Wiffenové

Středa v 11:55 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V pořadí již druhá z mnoha částí projektu Ztracená fauna Nového Zélandu, která se zaměří na druhohorní zvíře... Snad se Vám bude tento článek líbit...

Vědecké jméno: dosud neexistuje,
obecné jméno: teropod Joan Wiffenové (Joan Wiffen's theropod),
vyhynutí: pozdní Křída.
Teropodi, skupina dinosaurů zahrnující všechny masožravé druhy a také několik všežravých či býložravých terizinosaurů, se těší velké oblibě. Vždyť mezi ně patří i tak známí dinosauři jako Tyrannosaurus, Spinosaurus, Velociraptor či Allosaurus. Zvláště někteří teropodi pozdní Křídy jižní polokoule dorůstali přímo gigantických rozměrů. Řadí se mezi ně třeba jistě 13 metrů dlouzí Giganotosaurus a Mapusaurus. Nový Zéland se nemůže pochlubit zrovna množstvím dinosauřích nálezů. V podstatě žádný z nalezených novozélandských dinosaurů ještě nebyl pojmenován. Je mezi nimi neznámý obrněný ankylosaur nebo jakýsi ornitopod, oba z období pozdní Křídy, stejně jako pár dalších zvířat. Jsou obvykle známá z několika málo kosterních pozůstatků. To samé platí i o teropodu Joan Wiffenové. Tak se říká masožravému dinosauru, který žil na Novém Zélandu v pozdní Křídě. V druhé polovině minulého století byl nalezen jeho ocasní obratel v potoku Mangahouanga. Nic více než tento obratel nebylo ze zvířete nalezeno. Může být obtížné rekonstruovat zvíře, které znáte jen z jednoho ocasního obratle, ale pečlivým zkoumáním paleontologové zjistili, že se tento obratel výrazně podobá ocasním obratlům Allosauroidů, jako byl Allosaurus, Neovenator nebo Metriacanthosaurus. Allosauroidea je poměrně dosti velká skupina teropodů, jejíž zástupci se objevili někdy před 180 miliony let a vyhynuli teprve před 90 miliony let, a patřil mezi ně třeba i již zmíněný obří Mapusaurus. Teropod Joan Wiffenové byl zcela jistě po zadních chodícím masožravcem.


Wiffenová, slavná novozélandská amatérská hledačka fosilií a nálezkyně novozélandských plesiosaurů a mosasaurů, se původně domnívala, že tento teropod byl megalosauridem. To však bylo v době, kdy se za megalosaurida označoval skoro každý nově nalezený a neprozkoumaný teropod. Ocasní obratel byl popsán Molnarem roku 1981. Zvíře přesto stále nemá jméno... Tento novozélandský teropod byl dlouhý 4 až 5 metrů a zřejmě lovil menší ornitopody. V době, kdy žil, již Zélandie nebyla součástí Gondwany. Byl tedy novozélandským endemitem, nežil nikde jinde na světě. Vědci se domnívají, že Nový Zéland byl tehdy pokryt hustými deštnými pralesy a byl mnohem blíže jižnímu pólu, než dnes. Kdo ví, třeba měl tento teropod peří na ochranu před chladem. V džunglích, jež obýval, žili ještě nepojmenovaný ptakoještěr a také "sauropod Joan Wiffenové", býložravec též postrádající vědecký název.

Projekt o novozélandských vyhynulých zvířatech bude pokračovat...

Lovci kryptidů 3: Ztělesnění noční můry (2/5)

Úterý v 12:53 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Od událostí v Granadě uběhl více než měsíc. Lovci kryptidů si opět žijí poněkud poklidným životem. Pak se ale dozvídají o masakru dobytka na Portoriku. Majitel farmy, José Colón, prý dokonce na několik dnů oněměl po setkání s třesoucí se, humanoidní bytostí, která vniká do kozích ohrad a zabíjí zvířata. Hlavní podezřelý: Chupacabra. Jack, Pauline, Pierre, Akihiko, Fahad a Roger se vydávají na Portoriko, aby zjistili, oč jde...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: ZTĚLESNĚNÍ NOČNÍ MŮRY, ČÁST DRUHÁ:
Mladý Portoričan, pravděpodobně teprve patnáctiletý hošík, seděl opřen o dřevěný kůl v plotě a popíjel tvrdý alkohol. Měl toho dost po celém dnu stráveném venku s ovcemi a kozami. Nahnal zvířata do ohrady a usedl k ní, aby si na chvíli odpočinul. Náhle se vyděsil. Vyskočil, jako by do něj udeřil blesk. Hleděl na ten "přízrak". Pozorovalo ho šest párů očí, jež se k němu rychle začaly blížit. Nebyla to ale žádná příšera. Na travnaté planině přistál Cryptid Swift a z něj vyšlo šest lidí oblečených ve svých černých uniformách s nápisem "Lovci kryptidů". Zeptali se vyplašeného hocha na cestu k nedaleké farmě a po svých odešli. Teprve teď se Portoričan uklidnil. Přiběhl ke stroji a chystal se vyfotografovat si ho na mobil. Ze spodku Cryptid Swiftu se vysunul drobný kanón a vystřelil po něm, účelně však zaměřil na půdu před jeho nohama. Portoričan utíkal. Není radno si fotografovat majetek Lovců kryptidů... Před hlavní budovou farmy seděl u dřevěného stolku samotný Colón a popíjel whisky. V obličeji byl celý rudý. Jakmile uviděl Lovce kryptidů, přivítal je. "Promiňte, že tady piju," zasmál se hloupě, "ale alkohol mi vrátil hlas, víte... Už jsem začal na tu strašnou potvoru zapomínat..." "Ehm, nebyla ta Chupacabra výparem whisky?" zašeptal Pierre do ucha Jackovi. Ten se na něj otráveně podíval a obrátil oči v sloup. "Víš, líbilo se mi, když jsi to byl ty, kdo o kryptidech pochyboval," zašeptal znovu Pierre, "tehdy, když jsme začínali." "Pierre, můžeš přestat s tou nostalgií?" okřikl ho Jack. Colón jim ukázal jejich pokoje v budově. Jack mu však řekl, že by byl nejradši, kdyby je odvedl ke kozí ohradě už tohoto večera, aby si mohli na Chupacabru počíhat. Colón vypadal dosti zděšeně. Souhlasil, ale pátrat po Chupacabře nechtěl. Jack raději rychle změnil téma hovoru, začal mluvit o počasí, neboť vypozoroval, že pouhá vzpomínka na tu noc s Chupacabrou Colóna příšerně vyděsila, až se začal třást. A třást se začal i Pierre. Nechtěl na Chupacabru věřit, protože se pouhé představy o tomto krvelačném tvorovi velice bál... V jedenáct hodin večer seděl celý tým Lovců kryptidů spolu s Colónem asi padesát metrů od kozí ohrady. "Od té doby, co jsem jí viděl a co zmasakrovala tři kozy, se už tady Chupacabra neukázala. Ale jeden můj pracovník, takový mladý zmetek jménem Fernando, ji prý včera zahlédl. Vracel se z pastvy dobytka pozdě večer a uviděl ji, jak sedí na střeše stodoly. Šíleně ho to vyděsilo. Od rána je dneska zděšený ze všeho neznámého..." vysvětloval třesoucím se hlasem Colón. "Tak to byl ten mladík, jehož tak vyděsil náš příjezd," pousmál se Jack. "Do té stodoly bychom se rádi podívali," řekla Pauline. "Klidně," odpověděl Colón, "ale je tam jen kur. Věřte mi, žádná, žádná Chupacabra se tam neskrývá..." Poslední slova řekl s hrůzostrašným nádechem...

Několik světel prolétlo vnitřkem stodoly. Pauline, Fahad a Roger začali zkoumat především trámy těsně pod stropem. Fahad popadl dřevěný žebřík a vyšplhal k nejrozložitějšímu trámu. Jack, Pierre a Akihiko seděli stále nedaleko ohrady. Světlice měli vypnuté. Jack měl u sebe brokovnici, to kdyby se museli nepříjemnému tvorovi bránit. Pierre nervózně svíral uspávací šipky a rukojeť uspávací pistole. Jen Akihiko byl v klidu. Pevně držel v ruce svou teleskopickou kovovou tyč, připraven ji použít v momentě nebezpečí. Náhle začaly kozy mečet. Nervozita v ohradě se stupňovala. Jack okamžitě zapnul termokameru, která jim umožnila pozorovat tepelný obraz zvířat v ohradě. Zatím v ní byly jen kozy, nic jiného. Pierrovi se začaly na čele tvořit krůpěje potu. "Co Colón? Už se vrátil domů?" zeptal se starostlivě Jack. "To nevím, odvedl Pauline, Fahada a Rogera do stodoly. Pak zmizel," odpověděl Akihiko, jako by ho to vůbec nezajímalo. Jeho zrak už si přivyknul na tmu. Pozorně sledoval pohybující se zvířata v ohradě... Fahad konečně vyšplhal na vodorovný trám pod stropem stodoly. Zapnul baterku. "Proboha..." řekl nahlas, aby ho ostatní dole slyšeli. "Víte, jak vypadá sražená krev, kterou vyzvrací netopýři z rodu upírů? Tak něco takovýho vidím tady... Jen je toho... docela dost... jako z velkýho upíra," okomentoval svůj nález Fahad. Pak posvítil před sebe. U zdi se něco nacházelo. Světlu bránil další trám. Jen část těla toho tvora byla osvícena. Když dýchal, třásl se jako malá myška. Ale měl na předních černé, zahnuté pařáty. Fahad vytáhl laserovou pistoli. "Co vidíš?! Tak co sakra vidíš?!" zařvala Pauline. "Kruci!!!" zařval Fahad a vystřelil po tom zvířeti, které rychle vyskočilo a hnalo se po trámu k němu. Fahad minul, laser trám rozpůlil a ten se řítil dolů na Pauline a Rogera...


Jack zpozoroval další živý objekt, zdroj organického tepla, který vnikl do ohrady. "Teď, chlapci, teď!" zašeptal svým druhům a zvedl se ze země. Akihiko udělal totéž. Pierre se chtěl zvednout, ale strach mu to nedovoloval. Tohle byla mise, na kterou čekal, konečně zase jen to staré dobré hledání kryptidů. Když na ní však byl, zmocnila se ho hrůza. Hrůza z neznámého, nebezpečného. Viděl však své kolegy pochodovat k ohradě se zapnutými svítilnami. Rozvístil tu svou, zhluboka se nadechl a dal se do jejich následování... Roger popadl Pauline za ruku a strhl jí ke stěně stodoly. Jejich svítilny zůstaly ležet někde pod hromadou zříceného dřeva. Po pádu trámu začali venku štěkat psi. Chvíli bylo ticho. "Jste celí?!" zařval Fahad, který také ztratil svítilnu a nějak se držel tam nahoře, u stropu. "Překvapivě jo, ty nemehlo!" odpověděl Roger. Fahad se držel kusu provazu, ovázaného kolem menšího, výše položeného vodorovného trámu. Pád velkého trámu zbortil jeho žebřík. Byl teď šest metrů nad zemí a nebezpečný živočich byl někde v okolí. Najednou se ozval Fahadův řev. Byl to ale příšerný řev, plný bolesti, strachu a hrůzy. Tmou ve stodole proniklo několik červených laserů. Roger i Pauline vytáhli své pistole, ale než vůbec stačili vystřelit, něco z výšky padlo do hromady sena. "Fahade?" zvolala Pauline. "Jsem tady nahoře," odpověděl k jejímu překvapení Fahad, "držím se lana. Sakra, ta hnusná potvora mě kousla do ramene. Crčí ze mě krev..." "Ale počkat," řekl Roger a kousl se do rtu. Z pouzdra v obleku vytáhl čelovku, nasadil si ji na hlavu a zapnul světlo. Osvítil tak kopku sena. Byla pokryta krví. Ale střelený tvor zde nebyl. Pak najednou ucítil kopnutí do hlavy. Svalil se a čelovka dopadla na zem. Svítila do země, zase nic nebylo vidět. Pauline začala vřískat. Cítila, jak jí něco s ostrými drápy drží za krk. Stisk sílil... Horor začal...

Vyváznou z této mise naši přátelé živí? Pokud je to Chupacabra, co na ně útočí, proč jde i po lidech a nejen po dobytku? Pokračování příště...

Mapusaurův lov

13. srpna 2018 v 18:12 | HAAS |  Mé obrázky
Před nedávnem jsem slíbil, že začnu příběhy prehistorických živočichů v obrázcích mých modelů. Protože jsem sběratelem mnohem déle, než existuje tento blog, mám modelů pravěkých zvířat opravdu velké množství, zvláště pak modelů od značky CollectA. Rozhodl jsem se, že tedy nafotím první, docela malý příběh... Jmenuje se Mapusaurův lov.


Severní Argentina před 107 miliony let, spodní Křída. Je období sucha. Býložraví dinosauři se shromažďují kolem všech zbylých stromů, keřů a dalších rostlin, jež ve svých listech ještě stále drží šťavnatost živin. Pokud spolu někdy konkurovali o rostlinstvo, které požírají, musejí nyní Agustinia, Polacanthus a Macrogryphosaurus odhodit starou rivalitu stranou a vzájemně koexistovat...


Ornithocheirus, unavený dlouhou migrací, která začala v Evropě před několika desítkami dnů, prolétá na býložravci v naději nalézt nějaké klidné místo, kde by se na chvíli usadil...


Zato vrcholový predátor celého kraje, dvanáctimetrový Mapusaurus, se povaluje ve stínu. Je líný a pomalý. Dlouho nic nežral, potravy je tu málo.


Po hodinách strávených poléháváním po suché zemině jehličnatého lesa konečně Mapusaurus vstává a vydává se hledat něco k snědku. Vede ho otřesný hlad.


Několik stovek metrů od kraje lesa nalézá Mapusaurus Macrogryphosaura, zabraného do strhávání větví stromu. Pomalu se začíná přibližovat. Má ale nevýhodu, je totiž na kopci. Uvidět ho zde může prakticky každý z býložravců, kteří strom obklopili.


Macrogryphosaurus, Mapusaurův cíl, si ho všímá jako první. Z hrdla se mu nese varovný signál ostatním býložravcům.


A pak už jen jakási hnědo-bílá skvrna, a Macrogryphosaurus, schopný vystartovat na několik desítek kilometrů v hodině, mizí v husté vegetaci.


Nedaleko odsud se nachází řeka, v této roční době už takřka vyschlá. Z několika stojatých jezírek v říčním korytě vytáhl spinosaurid Ichthyovenator polomrtvou rybu, kterou se teď chystá spolknout.


Je to vítaná večeře. I tak ale Ichthyovenator nachází podél vyschlého toku a ve stojatých jezírkách denně několik ryb, kterými zahání hlad.


Na scéně se objevuje vyhladovělý Mapusaurus. Všiml si Icthyovenatora. Zmocňuje se ho touha ukrást mu kořist nebo ho dokonce zabít. Ichthyovenator rozhodně není tak silný, jako on...


Jenže je víc při životě než na hranici smrti. Rychle utíká ze scény i s ulovenou rybkou, a Mapusaurus zůstává pozadu. Nakonec to vzdává.


Po celém dni stráveném hledání potravy dorazil Mapusaurus do vyschlé savany. Tou sice pochodují mocní sauropodi, ale na ty se Mapusaurus, který není momentálně součástí smečky, nemůže odvážit. Přesto jeho oko zaujala mrtvola, ležící v trávě. Zdá se, že obrovitý pterosaurus v horku nevydržel. Jeho desetimetrová křídla leží v savaně rozprostřena, jako by Mapusaura zvala k večeři.


Tak se tedy z dravce stává mrchožrout. Blíží se k mršině, dosud netknuté. Nebeský obr asi padl nedávno.


Zabořuje své mohutné dýkovité zuby do jeho měkkého těla... Konečně, po několika dnech, maso!


Vítězoslavný řev...

Možná napíši a nafotím další, podobné příběhy. Snad se Vám tento krátký příběh líbil!

Život delfínovce laplatského

12. srpna 2018 v 12:48 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Pokračuji v psaní článků o životech vybraných druhů současných zvířat - již zde byl článek o životě mamby černé a životě baribala. Tentokrát jsem se zaměřil na jeden zajímavý druh kytovce...

ŽIVOT DELFÍNOVCE LAPLATSKÉHO


Brazilské atlantické pobřeží. Pětiletá samice delfínovce laplatského (latinsky Pontoporia blainvillei) se v pobřežních vodách chystá na porod. Po 11 měsících čekání konečně přivádí na svět mládě. Je jen jedno. Samice mají obvykle jedno mládě za rok. Tento "drobeček", který se právě narodil, bude pojmenován James. Je to malý samec a jeho porodní váha činí něco okolo 8 kilogramů, což je mezi novorozenci delfínovce laplatského obvyklé - váží totiž při narození mezi 7,3 až 8,5 kilogramy. Nedlouho po narození se James poprvé nadechl; stejně jako všichni savci, musí i on dýchat vzduch. I když váží více než dva lidští novorozenci zároveň, je James ještě opravdu malý v porovnání se svou až padesátikilovou matkou...

Delfínovec laplatský je velmi nenápadný, málokdy pozorovaný druh delfínovce. Pozorován je jen málokdy a často je i za příhodných podmínek pozorovateli přehlédnut. Ve vodě se pohybuje velice hladce, je to brilantní plavec. Zpravidla se krmí tak, že na dně vytrhává svým zobákem vegetaci, v níž se skrývá jeho oblíbená potrava - olihně, chobotnice a různí korýši. Dospělci mají v horní čelisti 106 až 116 zubů, ve spodní čelisti 102 až 112 zubů. Ústní štěrbina je rovná, ocasní ploutev je dosti široká a dýchací otvor (sifon) za hlavou kytovce je půlměsíčitý.


James se od matky výrazně liší také tvarem své hlavy. Jeho hlavička je baculatější a má mnohem kratší zobák. Naopak dospělci mají zobák, který spolu s jejich protáhlejší hlavou tvoří jakousi plynulejší linii, rozhodně velmi typickou pro delfínovce. V čem se však delfínovec laplatský od ostatních delfínovců, nebo též říčních delfínů, liší, je fakt, že jako jediný z delfínovců žije v oceánských vodách. S tímto druhem se setkáme pouze na pobřeží Brazílie, Uruguaye a Argentiny, tedy na atlantickém pobřeží Jižní Ameriky. Toto je Jamesův domov a nikdy ho nezmění. Zde bude žít po celý svůj život.

V 8 až 9 měsících života je James odstaven. Do této doby pil tučné mléko, které mu dovolilo velmi rychle vyrůst. Dospěje velmi brzy, dříve než většina známých kytovců. Teď se ale James, kterého už matka opustila a pravděpodobně již čeká na na narození dalšího potomka, zdržuje v písečné čeřině, kde si užívá lov chobotnic. V mělkých pobřežních, prosluněných vodách je jich celkem hodně. James si občas všimne, že se na hladině objeví jakýsi pohybující se "tvor". Voda se za ním rychle čeří. Nedokáže motorový člun identifikovat jako něco jemu známého, dosud s matkou nic takového nepozoroval. Zaujalo ho, že se člun, neustále kroužící po hladině, na chvíli zastavil. Cosi matného z něj shodilo obrovskou čtvercovou síť. Padá ke dnu. Už se do ní chytilo několik ryb. James je zvědavý, co je to zač... Blíží se k objektu... Tohle by ale neměl! Je to příliš riskantní!


Delfínovci se zpravidla vyhýbají plavidlům, i když čas od času podlehnou zvědavosti a k nějakému se přiblíží. Uváznutí v rybářských sítích, které pravidla často doprovázejí, je pak nejčastější člověkem způsobenou smrtí tohoto živočicha. Není loven, ale je obětí tzv. bycatch, je tedy vedlejším, nechtěným úlovkem. Takovéto nehody způsobují, že počet delfínovců laplatských, unikátních obyvatel atlantického pobřeží Jižní Ameriky, neustále klesá. V současnosti IUCN klasifikuje delfínovce laplatského jako zranitelný druh... Samozřejmě však také, bohužel, dochází k degradaci jeho přirozeného prostředí, především vlivem znečištění vody. Jeho potrava může být někdy toxická, což delfínovce zabíjí...

James se v poslední chvíli síti s háčky vyhnul. Vyděsil ho znovu se ozývající hluk motoru. Raději si najde jiné místo k hledání potravy... Jen asi o měsíc později je James viděn se skupinkou dalších čtyřech samců. I když jsou delfínovci laplatští obvykle samotářští, mohou se občas seskupit do skupinek až o 5 jedincích. Tento gang právě zbavuje lagunové dno místních chobotnic a humrů. Pak se náhle v dálce objevuje podivný obrys. Ano, připlouvá sem nějaký predátor. Je to žralok sedmižábrý! Delfínovci jsou po dně laguny různě rozmístěni. Každý z nich, i James, předvádí svou nejlepší taktiku obrany. Prostě se nehýbou. Zůstávají na dně bez pohybu. Žralok, kterého úplné znehybnění všeho velkého v laguně zmátlo, hbitě odplouvá. Všichni delfínovci rázem vyplouvají k hladině. Nedokáží zadržet dech na moc dlouho. Půl minuty je totiž nebezpečná hranice, po půl minutě se už musí nadechnout. James je velmi rád, že přežil další nebezpečné setkání. Jako vysoce inteligentní kytovec opravdu cítí radost...


Na jižní polokouli nastala zima. Zbarvení Jamesova těla se změnilo. To je u delfínovců laplatských normální - během zimy bývají světlejší. Avšak kůže také bledne s přibývajícím věkem. Je možné, že někde v nedaleké laguně se Jamesovi brzy narodí potomek, ale on na to rozhodně nemyslí a možná se s ním nikdy nesetká. V tuto dobu je zaměstnán hledáním potravy a ignoruje ostatní delfínovce. Moc se s nimi nesetkává. Je možné, že gang se rozpadl jen tak, bezdůvodně. James je rád sám a může se plně věnovat udržování svého metabolismu.

Delfínovec laplatský se dožívá v divočině až 20 let. To je bohužel věk, kterého James nikdy nedosáhl. Zatímco v písečné čeřině lovil sépie, přišla bouře. Velice silný proud si s ním začal pohrávat jako s hadrovou panenkou. James dostal zásah do hlavy. Lebka praskla nárazem o skálu. Proud jej vyplavil na pobřeží, kde se kolem něj druhého dne shromáždilo několik lidí. Dostali vzácnou příležitost prohlédnout si delfínovce laplatského zblízka. Bohužel takto skončil Jamesův teprve pětiletý život...


James byl dlouhý 1,6 metru, dosáhl tedy maximální délky, které mohou samci dosáhnout. Samice bývají větší, až 1,8 metru dlouhé... Jamesovo tělo prozkoumalo několik vědců zaměřených na kytovce. To bylo předtím, než si při další bouři, jež způsobila velký příliv, moře jeho tělo zase vzalo - k velkému vzteku vědců, kteří se jej chystali odvést... Teď asi Jamesova kostra leží někde na dně moře, kosti jsou roztroušeny po nějaké laguně, kterou proplouvají jeho mláďata...

Tento článek byl poměrně kratší než předchozí články o životě mamby černé a baribala... Snad Vám to nevadí. Nechci psát žádné dlouhé romány, které by nikdo nečetl... Článků, jako je tento, ještě přibude!

Tajemní megapredátoři: Jenghizkhan

11. srpna 2018 v 11:30 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Další část projektu Tajemní megapredátoři je tu. Bude asi poměrně krátká, protože o tomto "tajemném" zabijákovi toho podle mne není mnoho, co napsat. Jak ostatně zjistíte, protože ve skutečnosti patřil k jinému, docela dost známému rodu!

Jméno: "Jenghizkhan bataar",
předpokládaná délka: 12 metrů,
kdy měl žít: svrchní Křída.
Jenghizkhan měl být rod masožravého dinosaura, kterého v roce 1995 pojmenoval George Olshevsky. Rodové jméno odkazuje na Čingischána (anglicky Genghis Khan, odtud ta podobnost). Tento název byl udělen zvířeti, jež bylo do té doby nesprávně nazýváno Tyrannosaurus bataar. Olshevsky považoval další dva velké teropody, Tarbosaura a Maleevosaura, oba spolu s Jenghizkhanem nalezené ve formaci Nemegt v Mongolsku, za odlišné druhy. V roce 1999 se pak jasně prokázalo, že Maleevosaurus byl vlastně jen mladým Tarbosaurem. Teď už zbývali jen dva velcí teropodi mongolského Nemegtu, a jak se později ukázalo, Jenghizkhan se vůbec neměl od Tarbosaura lišit. Všechen ostatní výzkum, jehož výsledky byly publikovány roku 1999, jasně prokázal, že jediným velkým masožravým dinosaurem z čeledi Tyrannosauridae existujícím v období svrchní Křídy na území Mongolska, byl Tarbosaurus. "Jenghizkhan bataar" je tedy pouze synonymum druhu Tarbosaurus bataar, který moc dobře známe z řady příběhů o pravěkých tvorech, například ze seriálů "Vraždící stroje: Pravda o dinosaurech zabijácích" či "Putování s dinosaury speciál: Obří dráp". Tarbosaurus samotný dorůstal délky 10 až 12 metrů a vážil okolo 5 tun. Byl to veliký masožravec, jeho tlama byla vyzbrojena asi 60 dozadu zahnutými zuby. Výrazně se podobal severoamerickému Tyrannosaurovi. Tarbosaura popsal v roce 1955 sovětský paleontolog Evgeny Maleev.



Když už se zmiňuji o Tarbosaurovi, vzpomínám si na svůj příběh z roku 2010 - Krutá bitva. Docela rád se k němu vracím, zde je 1. část a zde 2. část. Staré dobré časy... Smějící se Projekt "Tajemní megapredátoři" bude pokračovat.

Lovec krokodýlů-Smečka lvů

10. srpna 2018 v 20:01 | HAAS |  Videa
Smečka lvů. Steve nalézá ve východoafrické savaně mršinu buvola, kterého doslova vykuchala smečka lvů. Poté, co ji nachází, rozhodne se k nim přiblížit. Nemělo by to být riskantní, lvi mají plná břicha a odpočívají ve stínu. Dokonce přichází stádo buvolů, které odpolední siestu trochu naruší. Později se Steve setkává se lvem, který před ním dokonce uteče. Tito lvi se bojí lidí; dvounohý tvor pro ně znamená nebezpečí, pušku, tihle lvi byli loveni...

Klip z epizody Nebezpeční Afričané (2000) ze seriálu Lovec krokodýlů. Přidáno k příležitosti Světového dne lvů (10. srpna).


Správce dinosauřího parku - Lví doupě

10. srpna 2018 v 11:52 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Protože je dnes Světový den lvů (World Lion Day), rozhodl jsem, že tato část Správce dinosauřího parku bude obsahovat jakýsi "lví element". Snad se Vám bude líbit...

Lví doupě

Věci se lepší. Za poslední týden žádná vulkanická činnost. Žádný unikající jedovatý plyn. V rekordně krátkém čase byla postavena nová dřevěná ohrada pro pravěké pštrosy Palaeotisy, kteří před pár týdny přišli o domov právě kvůli jedovatému plynu unikajícímu z pukliny v zemi. Masiakasaurus Zuboun je sice ještě stále v pozorovací, provizorní ohradě, ale jeho nový výběh už se také staví. Problém je, že Masiakasaurus má jakožto obyvatel břehů řek velice specifické požadavky na stanoviště a proto stavíme výběh při malé řece tekoucí do moře ze středu ostrova. Ve středu nás zasáhl liják, který řeku pořádně rozvodnil a ta pak strhla část plotu. Ohrada se musí táhnout i přes řeku, a přestože plot samotný stál na tvrdém kamenném základu, dokázal ho proud vody strhnout. Počítám, že Masiakasauří ohradu dostavíme na začátku příštího týdne... Bohužel máme problémy s obřími želvami Colossochelysy. Stará samice již zemřela na záhadné houbové onemocnění plic. V úterý několik z našich lidí spolu s předními kanadskými vědci začalo studovat tyto houby, dostávající se do dýchací soustavy zřejmě velmi jednoduše; houba se usadí ve vlhkém prostředí, vypustí výtrusy, které oběť vdechne, a z jemných výtrusů, jež se navzdory kašlání usadí v plicích, se pak vyvine houba samotná. Nakazily se i další želvy. Včera jsem byl na veterině plazů. Sledoval jsem dva chudáky mladé samce, které tam přivezli. Rentgen prokázal, že jejich plíce jsou mírně porostlé touto houbou. Obě zvířata jsou teď na dýchacích přístrojích! Šílené. Terárium bylo zavřeno. Musíme v něm vytvořit jakési mikroklima a v něm záhadnou houbu zničit. Před pár dny jsme našli její neparazitickou generaci v otvoru pod sklem od terária želv. Začali jsme ji hubit. Muži, co tak činí, samozřejmě nosí plynové masky. Nechceme, aby se někdo z nás nakazil...

Oliver se konečně vrátil z dlouhé výpravy na Isle of Die a přivezl nám dárek - dvě osiřelá mláďata jeskynního lva! To je tedy něco, další kočkovité šelmy v parku! Jako by nám Smilodon a Barbourofelis už tak nezpůsobovali dost problémů (druhý jmenovaný napadl na konci června jednoho ošetřovatele a svými drápy mu pořádně poškrábal záda, měli byste to vidět, převrátil by se Vám z těch jizev žaludek!). Včera po obědě mi Oliver povyprávěl celý příběh o tom, jak malá lvíčata našel. Daleko od východního pobřeží Isle of Die, kdesi ve vnitrozemí ostrova, dorazil po dnech strávených putováním pralesem do savanového habitatu. Plnilo se to tam hadrosaury, Macraucheniemi, Edaphosaury, nějakými neidentifikovatelnými pareiasauridy (Oliver je viděl hodně z dálky, tak si není jistý, jaký to byl druh) a všelijakými dalšími býložravci. Pásli se na čerstvé, ovšem rychlé schnoucí trávě. Býložravci měli bonanzu, masožravci měli bonanzu. Po pár hodinách strávených v savaně zpozoroval Oliver jeskynního lva Panthera leo spelaeus. Neuvěřitelné, i oni žijí na Isle of Die. Nebylo pochyb, že to byla lvice na číhané. Přiblížila se k mláděti pravěkého nosorožce Teleocerase (v parku mimochodem už čtyři roky dva chováme) a zaútočila. Výpad byl rychlý a účinný. Jakmile mláděti přetrhla krční tepnu svými ostrými špičáky, odehnal ji vůdce stádečka nosorožců, doprovázený matkou mláděte. Lvice utekla. Oliver se rozhodl ji sledovat. Po několika desítkách minut jej dovedla do jeskynního systému, kam se původně zdráhal vkročit. Nakonec se však, přestože byl zcela sám, rozhodl podstoupit riziko a vstoupit do lvího doupěte. Nalezl spoustu kostí všemožných zvířat, především býložravých savců, i když ho zaujalo, že v jeskyni leželo pár lebek pravěkých jeskynních hyen. Všechny měly na sobě stopy od lvích zubů. Náhle se zvenčí ozval řev. Oliver se skryl v malé skulině. Lvice prošla kolem něj. Byla odhodlaná bojovat se zvířetem, které nalezlo doupě a chtělo se do něj dostat. Nebyl to ale jen tak ledajaký soupeř. Když se Oliver rozhodl skulinu opustit, bylo již po boji. Před jeskyní ležela ta lvice a její vyzyvatel, původce prvního zařvání, zabořoval své dýkovité zuby do jejího břicha. Byl to mladý Allosaurus. Oliver se dal na cestu hlouběji do jeskynního systému. Tam nalezl dvě lvíčata, nacpaná masem Teleocerase. Bohužel už přišla o matku. Oliver se kolem jeskyní pohyboval ještě pár dnů, přičemž se neobjevila jediná známka toho, že by mláďata s matkou patřila k nějaké smečce. Už žádní další lvi v okolí. Oliver je nakonec uspal a odvedl do tábora, kde se už několik dnů strachovali, co s ním bylo. Když zjistil, že vysílačku ztratil v bažině a ani nepomyslel na její užití, natožpak hledání, Oliver se huronsky smál. Ostatní však o něj měli strach... Každopádně, teď tu máme dvě lvíčata, jeskynní lvíčata! A já vážně nevím, co provedou...

Užijte si lví den, najděte si něco o těchto majestátních zvířatech, jejich vývoji a jejich životě, a také o tom, jak jim vy můžete pomoci! Mějte na vědomí, že současných lvů (Panthera leo) bylo ve 40. letech minulého století v divočině Afriky a Asie 450 000. Dnes je jich méně než 20 000, jsou zranitelným druhem (podle IUCN) a stále jsou loveni, neboť si je lidé znepřátelují...
Další část Správce zase za týden.

Lovec krokodýlů-Pakobra na silnici

9. srpna 2018 v 20:47 | HAAS |  Videa
Pakobra na silnici. Steve, Terri a Bindi míří do Rudého centra Austrálie, do země nejjedovatějších hadů světa, scinků s modrým jazykem a velkých varanů. Při jízdě autem však Steve zahlédne pakobru Pseudechis guttatus, která se zrovna vyhřívá na asfaltu. Tito hadi můžou být zářivě černí, tento jedinec je však ozdoben tečkami. Steve chce hada přemístit ze silnice, kde pro něj není bezpečno. Musí si ale dávat pozor; jed těchto hadů způsobuje nepříjemnou gangrénu.

Klip z Lovce krokodýlů, z epizody "Cesta do Rudého centra" (Journey to the Red Center) z roku 2000.


Bývalí kryptidi

9. srpna 2018 v 10:14 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Většina z nás jistě ví, co to kryptidi jsou. Mají to být živočichové, jejichž existence není doložena. Čas od času se někde na internetu objeví rozmazaná fotka nějakého z těch živočichů a my se můžeme rozhodnout, zda věřit, že takový tvor existuje či ne. Nejznámějšími kryptidy jsou bezesporu Nessie, Yetti či Bigfoot, Chupacabra, Mothman nebo Mokele Mbembe. Se zprávami o tajemných zvířatech se setkáme prakticky na každém kontinentu, takřka v každé zemi. Ať už jsou za tím mýty, skotská whisky, halucinace nebo skutečné setkání s čímsi dosud nepoznaným...

Některá zvířata, která dnes velmi dobře známe, byla dříve také považována za kryptidy. Vědci odmítali uvěřit, že takoví tvorové existují. Pak však byli nalezeni. Tento článek se zaměří na některé z nich...

GORILA:
Gorila horská (Gorilla beringei) je bezpochyby jedním z nejznámějších primátů. Vždyť také patří do našeho blízkého příbuzenstva, i když její DNA není tolik podobné tomu našemu, jako šimpanzí (jen pro informaci, se šimpanzi sdílíme 98 % naší DNA). Než však byla v roce 1903 popsána německým zoologem Paulem Matschiem, málokdo chtěl uvěřit, že existuje. Po celá staletí se ve východní Africe vyprávěly příběhy o opičích mužích, pokrytých hustou srstí. Tito opolidé prý unášeli lidi a zabíjeli je. V 16. století anglický cestovatel Andrew Battel údajně zahlédl skupinu těchto tvorů, která se vloupala do jeho tábora. Další průzkumník, Du Chaillu, v roce 1860 napsal o násilnických, krvelačných primátech z lesů východní Afriky. Do začátku 20. století byly tyto zprávy ignorovány a považovány za naprosté výmysly. Teprve v roce 1902 německý důstojník kapitán Robert von Beringe zastřelil tohoto lidoopa v regionu Virunga na území Rwandy. Tělo zvířete přivezl do Evropy, kde ho Matchie pojmenoval a dal mu druhové jméno ctící muže, který prokázal existenci tohoto lidoopa. Rodové jméno gorila pochází z úplně jiné doby. Už v roce 500 před naším letopočtem kartážský průzkumník Hanno Mořeplavec napsal o "kmeni" lidoopů žijících na západoafrickém pobřeží. Nazval je "gorillae", tedy zhruba "chlupatí lidé". Dnes už gorila vůbec není kryptidem, ale naopak zvířetem, které potřebuje naši ochranu. Gorila horská je totiž kriticky ohrožený druh; v září roku 2016 jich žilo v divočině asi 880, je možné, že od té doby se jejich počet ještě snížil...


OKAPI:
Ikonou kryptozoologie, vědy, jejíž postavení je poměrně sporné (někteří ji považují za vědu, jiní za pseudovědu), je okapi. Nejbližší žijící příbuzná žirafy bývá občas připodobňována k legendárnímu jednorožci s názvem O'api nebo Atti. Kýty tohoto savce byly vždy označovány jako kdyby byly pokryty pruhy zebry, zatímco tělo samotné mělo připomínat něco mezi zebrou, oslem a žirafou. Až v roce 1901 byla okapi vědecky popsána. Kusy pruhované kůže získal britský guvernén Ugandy Sir Harry Johnston. Popis zhotovil britský zoolog Ray Lankester... Možná bychom však neměli na okapi myslet jako na bývalého kryptida, ale jako na tvora, který potřebuje naši ochranu - žije jen v Ugandě a je to ohrožený druh. Žije v nadmořské výšce 500 až 1500 metrů nad mořem. Nesmíme tohoto ikonického býložravce ztratit!


KRAKATICE OBROVSKÁ:
Příběhy o obrovských krakaticích napadajících lodě a požírajících námořníky se vyprávěly od doby, kdy lidé poprvé vypluli na moře. Že krakatice obrovská existuje se jasně prokázalo už v 19. století, ale do počátku století jednadvacátého zůstával tento obří hlavonožec jedním z mála zástupců současné megafauny, kterého se ještě nepodařilo naživo vyfotografovat. První fotografie, pořízená u japonského pobřeží roku 2002, zobrazuje 4 metry dlouhého jedince. Obvyklá maximální délka je pak 5 metrů. Zkazky o dvacetimetrových krakaticích jsou jen pouhými výmysly.


VARAN KOMODSKÝ:
Buaja darat, což znamená pozemní krokodýl - tak se říkalo zvláštním velkým plazům žijícím na Komodu a okolních ostrovech, než lieutenant van Steyn van Hensbroek z dánské perleťové flotily zastřelil na Komodu jednoho z těchto živočichů, neznámých vědeckému světu, v roce 1911. Major P. A. Ouwens z jávského muzea pak poslal na Komodo jednoho ze svých lidí, který mu přivezl kůže dvou jedinců (jeden měl asi 3 metry, druhý více než 2 metry na délku) a také dva metrové, mladé jedince, kteří byli stále živí. Ouwensovi bylo jasné, že buaja darat je vlastně varanem, a varany už herpetologové moc dobře znali! Pojmenoval zvíře Varanus komodoensis. Dnes je tento bývalý kryptid největším ještěrem světa.


PTAKOPYSK:
Zprvu považoval každý zprávy o vodním živočichovi s ptačím zobákem a bobřím ocasem za hoax. V roce 1799 měli vědci poprvé možnost prozkoumat tělo tohoto savce, který žije pouze na východě Austrálie a na ostrově Tasmánie. Byli přesvědčeni, že ten, kdo jim tělo zvířete dodal, sešil různé části těla různých živočichů k sobě. Od roku 1800, kdy byl vědecky popsán, však ptakopyska velmi dobře známe. Tento ptakořitný savec klade vejce, jeho mláďata se živí pozoruhodným mlékem, ne zrovna podobným tomu u placentálů, a samci mají dokonce jedovaté ostny na nohou.


HOGZILLA:
Hogzilla je název pro jeden exemplář prasete, který byl zastřelen v americké Georgii 17. června 2004. Původně byla zpráva o tomto prasečím obru považována za hoax. Hogzilla však byla skutečná. Byl to samec nepatřící k žádnému druhu - šlo totiž o hybrida prasete divokého a prasete domácího. Zvíře měřilo mezi 2,1 až 2,6 metry a vážilo 360 kilogramů. Jde o jednoho z mála "údajně zastřelených kryptidů", který vlastně skutečně existoval. Prokázanou existencí však samozřejmě přišel o status kryptida.


Výčtem druhů, o jejichž existenci se dlouho pochybovalo, bych mohl strávit ještě dlouho a napsat opravdu velmi dlouhý článek, ale já doufám, že Vám to takto stačí. Fakt, že existenci některých z těchto živočichů praví zoologové původně nechtěli přijmout, považuji za plus - dokud neexistuje důkaz, pak podle mne není moc o čem diskutovat. Lochnesskou příšeru už také viděl bezpočet důvěryhodných svědků, že? A přesto nemáme jedinou dobrou fotografii, natožpak uhynulé tělo vyplavené z jezera Loch Ness. Pokud by se prokázalo, že Nessie existuje (sám o tom pochybuji), přestala by být kryptidem...

Za námět na tento článek děkuji uživatelce Kaatedocus. Kdyby kdokoliv z Vás měl dobrý námět na článek, nezdráhejte se mi napsat. Nemůžu slíbit, že takový článek opravdu napíši, avšak když mne téma zaujme, třeba se tak stane...

Lovec krokodýlů-Hnízdící draci

8. srpna 2018 v 21:58 | HAAS |  Videa
Hnízdící draci. Steve našel hnízdiště tabonů, ptáků, jejichž hnízda v zemi využívají také varani komodští. Samice "Komodských draků" do nich totiž kladou vejce. Uvnitř je hezky vlhko a teplota se tam pohybuje okolo 30°C. Jak Steve říká, domníváme se, že varani kladou vejce až v noci. Když Steve pozoruje jednu samici varana při odhrabávání půdy, blíží se zezadu další jedinec a začíná svým vidlicovitým jazykem ochutnávat Stevovy boty... Co se asi stane?

Klip z epizody Steve a drak (Steve and the Dragon) z roku 1999 ze seriálu Lovec krokodýlů (The Crocodile Hunter).


Lovci kryptidů 3: Ztělesnění noční můry (1/5)

8. srpna 2018 v 10:04 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V sobotu skončil příběh V době prvních čtyřnožců, který se od již dlouho běžícího příběhu Lovci kryptidů výrazně lišil... Jak jsem však slíbil, Lovci kryptidů se vrátí ve třetí sérii na začátku srpna, a tak jsou tu! Druhá série skončila porážkou Deylina Nieta, muže, který měl s kryptidy velmi zlé úmysly a hodlal ovládnout svět. Ty doby jsou už ty tam. Ale co čeká Lovce kryptidů nyní? Druhá série byla v podstatě jedním velkým příběhem, který začal i skončil v Nietově základně na dně jezera Nikaragua. Třetí série bude více rozčleněna, jednotlivé díly na sebe nebudou tolik navazovat. V červenci jsem zveřejnil krátký komiks nakreslený v Malování, který měl za cíl trochu tajemně naznačit, čeho se ve třetí sérii dočkáme. Možná si vzpomínáte na toho podivného syčícího humanoida na začátku příběhu. Byl to kryptid. A právě o něm bude první díl 3. série Lovců kryptidů. Budete-li mít nějaké připomínky k příběhu, pozitivní i negativní, klidně je napište! Snad si ho ale užijete...

LOVCI KRYPTIDŮ 3: ZTĚLESNĚNÍ NOČNÍ MŮRY:
Starý muž ze sebe odhodil tenkou pokrývku. Vstal z postele, jako by do něj udeřil hrom. Nacházel se v tmavé místnosti, kterou dobře znal. Byla to jeho ložnice. Jeho oči si teprve musely přivyknout na tmu. Jeho uši však dobře slyšely zběsilé mečení koz, jež před pár hodinami zavřel do ohrady. Takto mečely každou noc už několik dnů, ale nikdy tomu nevěnoval pozornost. Vždy vstal, pohlédl na ně a zase zalehl do svého pelechu. Jenže každé ráno pak pracovníci jeho farmy nacházeli nehybná těla koz, přitisknutá k okraji ohrady. Nikde nebyla žádná krev. Jen v krku každé z těch obětí se rýsoval kousanec. Majitel farmy konečně vyběhl z místnosti s nabitou brokovnicí. Na to, že byl tělnatý, utíkal celkem obstojně rychle. Před domem zapnul svítilnu. V její záři uviděl vyděšené kozy. Zamrazilo ho v zádech. I na vzdálenost několika metrů zpozoroval v jejich zářících očích neuvěřitelný strach. Celé stádo se nahrnulo k bráně. Dokonce i kozel, který vždy útočil prakticky na jakéhokoliv nepřítele, se zdál být k smrti vyděšen. Jakmile majitel farmy přišel blíž, kozy se poněkud zklidnily. A pak jako by skoro muže ranila mrtvice. Uviděl ne jednu, ale rovnou tři kozy v protějším rohu čtevrcové ohrady, nehybně ležící na zemi. Tentokrát však v kalužích krve. Jako farmář byl na mnoho zvyklý. Ale tentokrát se neudržel. Zvedl se mu žaludek. Těžce dopadl na zem. Slyšel už mnoho o tajemných kryptidech Portorika, kteří sají krev kozám. Považoval to za pohádky. Ale ať už jeho kozy zabíjel kdokoliv nebo cokoliv, tentokrát se to nezdráhalo si s nimi sadisticky pohrát. Muži bylo opravdu velmi špatně. Svítilna ležela na zemi. Její světlo plně ozářilo stěnu malé dřevěné stodoly. Pak se náhle ve světle objevil stín. Muž na něj pohlédl, div nevykřikl hrůzou. Stín odporného, přikrčeného monstra s lidskou hlavou a ostny vystupujícími z páteře. Původce stínu se nacházel před stodolou a podivně se třásl. I v té tmě muž viděl, jak se každý sval na jeho těle napíná, jak se velká hlava s obrovitýma, lesklýma očima, podlitýma krví, v třesu otáčí k němu. Hysterický řev starého muže probudil celou farmu. Když k němu o pár minut později přiběhlo pár jeho pracovníků, nedokázal jim nic říci. Měl si snad, onemělý hrůzou, nechat to tajemství pro sebe...


Od Nietova útoku v Granadě a jeho následného zatčení už uběhl více než měsíc. S počátkem srpna měli Lovci kryptidů klid. Během července navštívil Jack Owen jednu z tajných podzemních základen CIA ve Spojených státech, kam jej přední technik Stephen Hale pozval proto, aby mu ukázal mozek již poraženého kovového muže Metallera. Pauline se zabývala vyřizováním mnoha formulářů a přijímáním dárků pro Lovce kryptidů od zachráněných. Roger, Akihiko a Fahad neustále cvičili na další mise. Pierrův stav se zlepšil. Stále sice trpěl nočními můrami a výčitkami ze smrti své sestry Sabine, přece jen mu však již bylo lépe. Jen to sérum agresivity, které na něm již zatčený Nieto kdysi nechal vyzkoušet, mu působilo potíže. Občas, kdy ráno vstal, spatřil na svém čele vystouplé žíly. Byly tak světle zelené, že prosvítaly přes jeho kůži. Po umytí obličeje však většinou barva zmizela. Pierre měl obavy. Co se s ním asi bude dít? Jednoho srpnového rána přišel do poradní místnosti Jack s důležitou zprávou. "Mám pro Vás nový úkol, dámo a pánové," začal, "a tentokrát bude dost zajímavý. Už dlouho jsme jen tak nehledali kryptidy, co? V posledních měsících jsme hlavně machrovali a zachraňovali svět. Změna. Teď nás někdo potřebuje jako zase jen ty obyčejné hledače kryptidů." "Byl bych rád, abychom byli obyčejnými hledači kryptidů," namítl Pierre, "jenže jimi nejsme. Běháme v černých spandexech, střílíme z laserových pistolí a hrajeme si na hrdiny." "Pierre, věci se změnily, to ano. Chápu, že to, co jsi zažil, tě poznamenalo..." řekl Jack. "Jo, poznamenalo, kamaráde. A pořádně. Kdybych mohl, vrátil bych čas. Kde jsou ty časy, kdy jsme prostě cestovali do vzdálených míst planety a stopovali kryptidy? A nestříleli z těchhle revolverů?" "Poslouchej, Pierre, Jack má pro nás úkol, který by se Ti mohl líbit," vložil se do toho Roger. "Poslyšte," pokračoval konečně Jack, "majitel jedné malé farmy na jihu Portorika, starý muž jménem José Colón, prý na několik dnů oněměl šokem ze setkání s podivným, humanoidním živočichem, jenž napadl kozy, které Colón na své farmě chová." "Takže je to pravda," řekl Akihiko, který si jako jediný opřel nohy o stůl a až doteď nevěnoval Jackovi ani ostatním příliš pozornosti, "ta zrůda existuje." "Jaká zrůda?!" zeptal se zděšeně Pierre. Akihiko se normálně posadil a naklonil se k němu. "Říká se, že Severní i Jižní Amerikou se prohání takové nechutné zvíře. Prý saje krev kozám." "Jmenuje se Chupacabra," dodal Jack, "doslova 'vysávač koz'. Útočí na velká zvířata a saje jim krev." "Podobně jako netopýři z rodu upírů, že?" vložila se do hovoru Pauline. "No, Pauline, zdá se, že ne vždycky," odpověděl Jack a pokračoval ve svém monologu, "o Chupacabrách se vždy tvrdilo, že vysávají krev svým obětem, zatímco jejich těla nechávají netknutá. Jenže tentokrát, tentokrát to zvíře zabilo tři kozy a zmasakrovalo je." "Evoluce v akci; změna chování podnícená klimatickými změnami," zasmál se Fahad. Byl to pokus o vtip, ale všichni na něj jen nechápavě mrkali. "Předpokládám, že chceš, abychom zjistili, co je ta zrůda zač," pousmál se Akihiko a zvedl se od stolu. "Ne zrovna zrůda. Je to prostě zvíře jako každé jiné. Ale náš úkol je ho najít a popsat," odpověděl Jack. Dále ještě řekl: "Sbalte si věci, za dvě hodiny se sejdeme u letounu Cryptid Swift. Letíme na Portoriko! A nebude to dovolená u moře."


Co všechno Jacka Owena, Pauline Jetkinsovou, Rogera Neilla, Fahada Ghazalliho, Akihika Yukimuru a Pierra Leroye na Portoriku čeká? Co je vlastně zač ten záhadný živočich, Chupacabra? Naše přátele čekají možná nejhrůznější momenty v jejich životech! Ještě nikdy totiž nepátrali po kryptidovi, který je tak... Strašně nebezpečný! Pokračování příště.

Jen mne napadlo, že kdybych měl každé sérii Lovců kryptidů dát znělku z nějakého televizního seriálu nebo z filmu. Z mého, autorova pohledu by se "znělka" každé série vždy lišila. Zde tedy: 1. série, 2. série, 3. série. Uvádím to jen tak ze zájmu.Smějící se

Lovec krokodýlů-Steve a mamba černá

7. srpna 2018 v 22:03 | HAAS |  Videa
Steve a mamba černá. Na začátku svého východoafrického pěšího safari se Steve setkává s mambou černou, která si za místo odpočinku vybrala okraj cesty. Kdyby tudy šel někdo jiný a vyděsil ji, asi by se odplazila, ale kdyby byla opravdu v úzkých, uštkla by, a jak Steve říká, když mamby uštknou, tak proto, aby vypustily jed! Setkání s nejdelším jedovatým hadem Afriky a druhým či třetím nejdelším jedovatým hadem na světě...

Klip z epizody Nebezpeční Afričané (Dangerous Africans) z roku 2000 ze seriálu Lovec krokodýlů.


Divoké Filipíny s Nigelem Marvenem

7. srpna 2018 v 8:48 | HAAS |  Fotogalerie BBC
Živočichové i rostliny Filipín v prvním dokumentárním seriálu o přírodě tohoto souostroví...

01: Titulek seriálu

02: Nigel a orel filipínský v chovné stanici dravých ptáků

03: Nigel a masožravá rostlina Nepenthes attenboroughi na hoře Mount Victoria, ostrov Palawan

04: Nigel plave s vlnožilem

05: Nigel během expedice na Mount Victoria na Palawanu

06: Nigel a pita červenobřichá

Divoké Filipíny s Nigelem Marvenem (orig. eng. Wild Philippines with Nigel Marven nebo také Nigel Marven's Wild Philippines) je britský dokumentární seriál vyrobený společností Image Impact Ltd v roce 2017. Dvoudílná verze bez moderátora se poprvé vysílala ve Spojených státech amerických v lednu 2018, moderovaná verze o třech dílech s Nigelem Marvenem se pak začala v kontinentální Evropě vysílat na Viasat Nature na jaře tohoto roku. Od června 2018 se seriál vysílá také na Animal Planet v Indii... V této dokumentární trilogii slavný přírodovědec putuje po ostrovech Filipín při hledání místních živočichů a rostlin. První díl nese název Luzon: The Volcanic North a Nigel se v něm setká mimo jiné s pitou červenobřichou, krajtou mřížkovanou či krabem palmovým. Budeme také svědky zvláštní býčí ceremonie. Ve druhém dílu Palawan: The Last Frontier se objevuje například karas obrovský nebo vlnožil, jeden z nejjedovatějších a také nejklidnějších hadů na světě. Zároveň se Nigel vydává na expedici na Mount Victoria, jejíž cílem je najít masožravou rostlinu Nepenthes attenboroughi, jež byla objevena teprve roku 2007 (anglicky se jí říká rat-eating pitcher plant!). Těchto rostlin žije jen asi 200 a vyskytují se mezi 1600 a 1700 metry na Mt Victoria. Je skvělé vidět Nigela na další podobné výpravě (je to jakýsi kontrast oproti jeho předchozímu seriálu o hledání zvířat na luxusních výletních lodích z roku 2015). Poslední část seriálu nese název Visayas: Heart of the Archipelago, případně také A Fragile Paradise. Uvidíme zde například kobru samarskou, gekona obrovského či seskupení žraloků velrybích. Posledních pět minut tohoto dílu je věnováno všem Nigelovým setkáním se vzácnými zvířaty Filipín, jež byla v seriálu vyobrazena. Podobný závěr zaměřený na nadějnou záchranu ohrožených druhů jsme mohli vidět například v Nespoutané Číně s Nigelem Marvenem z roku 2011... Tento seriál je podle mě naprosto skvělý a považuji ho za nejlepší Nigelův seriál posledních let. Například Deset nejnebezpečnějších hadů je mimořádně skvělý dokument, avšak v Divokých Filipínách na rozdíl od něj uvidíme i závěry z dronů. Ty tvoří značnou část "landscape shots", takže získáme lepší obrázek pobřeží, hor, nádherných Cholocate Hills na Boholu nebo lagun. Kameramanem seriálu byl opět Michael Hutchinson, se kterým Nigel spolupracuje už řadu let (poprvé pro Image Impact natáčel v roce 2011, šlo o poslední dva díly Nespoutané Číny). Hudba k seriálu pochází od Lucky G Production Music. Za střihem stojí Tom Wright, který už předtím stříhal epizodu o Arábii ze 3. série Deseti nejnebezpečnějších hadů... Divoké Filipíny rozhodně doporučuji shlédnout. Seriál je neustále reprízován na Viasat Nature...

Další články


Kam dál