Pravěcí netopýři: Brachipposideros

Po patnácti dnech přináším další část projektu Pravěcí netopýři. V pořadí již pátým vyhynulým letounem, s nímž se v rámci této série seznámíme, je Brachipposideros...

Druhy: Brachipposideros aguilari, B. collongensis, B. dechaseauxi, B. nooraleebus,
Období: raný miocén, před 20 až 16 miliony let,
Území: Languedoc-Roussillon, Francie; Queensland, Austrálie.
Do rodu Brachipposideros patří celkem čtyři druhy, z nichž tři jsou známy z Francie a jeden z australského Queenslandu. Tento letoun se řadil do čeledi pavrápencovitých (Hipposideridae), jež dohromady zahrnuje devět vyhynulých rodů malých, převážně hmyzožravých netopýrů, a jedenáct žijících rodů. Fosilie druhu B. nooraleebus byly vůbec prvními zkamenělými pozůstatky prehistorických letounů nalezenými na území Austrálie. Jejich popisu se v roce 1992 kromě Sige a Archera ujala také Suzanne Hand, australská profesorka z Univerzity v Novém Jižním Walesu, jež později popsala i vyhynulé australské letouny rodů Icarops a Australonycteris. Druhý jmenovaný byl mnohem starší než Brachipposideros; žil již v eocénu. Naopak s Icaropsem se B. nooraleebus teoreticky mohl setkat, neboť se ve fosilním záznamu objevuje poprvé v odobě před 20 miliony roky, krátce předtím, než Icarops vyhynul... Patrně nejbližšími příbuznými netopýrů rodu Brachipposideros jsou současní pavrápenci oranžoví (Rhinonicteris aurantia), žijící na severu a severozápadě Austrálie, mj. i ve vápencových jeskyních v regionu Kimberley. Podobně jako oni měli i brachipposiderové zvláštní kožní výrůstek na čenichu, jenž se tvarem podobal listu, a jehož otvory byly napojeny na zvětšené sekreční žlázy. Tento výrůstek se dále uplatňoval při echolokaci. Byli si blízcí i svou velikostí; délka od čenichu po ocas se rovnala přibližně 50 milimetrům. B. nooraleebus měl rozpětí křídel rovno 150 milimetrům. Pozůstatky tohoto druhu pocházejí z úžasného naleziště fosilií Riversleigh, jež je součástí přírodního dědictví UNESCO. Ostatní tři druhy jsou známy z regionu Languedoc-Roussillon v jižní Francii... Paleontologové mají za to, že brachipposiderové žili, podobně jako výše zmínění pavrápenci, ve vápencových jeskyních, a to v obrovských počtech. V jedné velké jeskyni jich klidně mohlo hřadovat i pět tisíc. Živili se převážně hmyzem, na to ostatně poukazuje jejich chrup, nepříliš se lišící od chrupu současných zástupců čeledi.

Nákres nalezených částí čelistí druhu Brachipposideros nooraleebus

Pavrápenec oranžový (Rhinonicteris aurantia)

Projekt Pravěcí netopýři bude pokračovat...
 

Lovci kryptidů 4: Příchod Shai'ri (2/4)

Neděle v 14:12 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Svět je na pokraji katastrofy. Dříve, než to kdokoliv čekal, započali Shai'ri invazi planety Země. Ulice světových velkoměst se proměnily ve špinavou, zaprášenou změť nářku a výbuchů. Londýn je na tom hůř, než během Blitzu. Během několika minut po příletu první vesmírné lodi zemřely desítky, možná i stovky nevinných lidí. Lidstvo je bezbranné. Ani Lovci kryptidů nedokáží nic udělat, a všichni z nich, kteří zůstali v Británii, jsou v bezprostředním ohrožení života... I mezi zdánlivě obyčejnými lidmi se však čas od času najde hrdina, odhodlaný zaplatit vlastním životem za záchranu jiných. Třebaže je to osoba, od které by to nikdo nečekal...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: PŘÍCHOD SHAI'RI, ČÁST DRUHÁ:
Hluk v ulicích Londýna byl nesnesitelný. Křik zběsile utíkajících civilistů v některých chvílích přehlušoval těžké rány, způsobené dopadem vesmírných lodí. Ti, kteří třeba jen o vlásek unikli z míst jejich přistání, stále nebyli v bezpečí. Z plavidel jeden po druhém vystupovali vojáci Shai'ri, odění jen v tmavě modrých kalhotách z neznámé látky, s trubicovitými střelnými zbraněmi v rukou. Každý, kdo pohlédl do jejich ohyzdných obličejů s malýma očkama, výrazným čelem a miliony hlubokých vrásek, ve strachu utíkal, jako by se právě setkal s vražedným klaunem z hororového filmu. Shai'ri na nic nečekali, a stříleli lidi jednoho po druhém. Každá svítivě modrá střela, jež ze zbraní vyletěla, někoho ve vteřině spálila. Ulice Wembley na severozápadě Londýna se proměnily v dějiště hrůzného masakru. Se staženým hrdlem jej z okna sledovali ti, kteří se zatím před Shai'ri skryli ve svých domech či bytech. Jedním z nich byl i zhruba sedmdesátiletý stařík s šedivým plnovousem, nevěřícně kroutící hlavou nad tím, co se právě dělo. Doufal, že zbytek svého života stráví v klidu, zvláště poté, co asi rok předtím po sérii neuvěřitelných a mnohdy krvavých dobrodružství s nejtajemnějšími tvory naší planety, tedy kryptidy, odešel do důchodu. Mnoho měsíců žil Gregory Martin ve Wembley zcela poklidně. Ačkoliv litoval svých činů, nedalo mu to, aby si v obývacím pokoji svého dvoupatrového domku nevystavil vycpaninu Black Shucka*. Stál u okna, sotva dva metry za tou majestátní trofejí, a proklínal zabijácké bytosti, jež jeho sousedy na ulici vraždili bez jediné špetky soucitu. Martin se za ty měsíce v důchodu skutečně změnil, a jak mohli jeho sousedé dosvědčit, stal se z něj docela milý starý pán. Jeho pohled na lov zvířat se změnil, když Lovcům kryptidů pomohl odrazit invazi Chupacaber v New Orleans a následně prohlásit kryptidy za chráněné živočichy**. To, co se nyní dělo v jeho domovině, jej nesmírně znepokojovalo. Kdysi by byl býval lhostejný k úmrtí lidí, ke kterým neměl blízko, ale všechna ta jeho arogance už byla dávno pryč. Nedokázal tomu dále přihlížet. Musel něco udělat. Vyběhl schody do druhého patra, otevřel skříň. Vytáhl z ní svou starou brokovnici, tu, kterou připravil o život bezpočet živých tvorů. Tentokrát ji hodlal využit k něčemu lepšímu, než jen k zabíjení pro legraci... Vzdušné síly Británie prolétaly nad Buckinghamským palácem jako hejno komárů, a odrážely menší vesmírná plavidla Shai'ri. Uvnitř sídla královny se nacházeli premiér Harold Mayson, nervózně přešlapující po chodbě, a jeho asistent Buchanan Johnson, sedící v rohu chodby na dřevěné lavičce. Ze zeleného salónu vystoupil voják, pokynul na premiéra, a pečlivě uzamknul dveře. "Královna je v bezpečí. Nikdo se k ní nedostane, i kdyby měl kulomet s ohnivými střelami," pronesl voják. Mayson se pousmál. Nevypadal, že by mu na bezpečí hlavy země zrovna záleželo. V období takové krize se to však dalo pochopit. "Nepřišla o svůj smysl pro humor," pronesl nadlehčeně voják, "mám Vám od ní vyřídit, zda se konečně hodláte vzdát svého mandátu, po všech těch problémech. Označila Vás za nejtužšího premiéra, kterého naše země kdy měla." Mayson mávl roztřesenou rukou. "Johnsone!" zvolal na svého asistenta, jenž k němu rychle přiběhl. "Pane, ve středu Londýna se nacházejí minimálně tři velké vesmírné lodě. Alespoň dvě jsou v jižním Londýně, ale blíží se další," sdělil mu Johnson. "Zatraceně. Tohle je naprosto šílené," pronesl chvějícím se hlasem Mayson, "na tohle armáda se svou technikou nestačí. Zavolejte Lovce kryptidů." "Ale pane," namítl Johnson, "vždyť jste jim přece sebral status chráněné skupiny!***" "Tak jim ho znova dejte!!!" zařval nervózně Mayson, až Johnson udělal úlekem krok zpět. "To by zabralo mnoho hodin papírování," poznamenal zaraženě Johnson. "Zavolejte jim!!!" Další výkřik ho umlčel. Vytáhl mobilní telefon a odebral se do vedlejší chodby. Mezitím se dal Mayson do hovoru s vojákem. "Poslyšte, chci odsud co nejrychleji odletět," řekl Mayson, "budete mi krýt záda, jasné? Vrátím se do letounu před palácem, a potom odsud rychle odletím." Voják souhlasil, nic jiného mu nezbývalo. Nato se k premiérovi vrátil Johnson. "Lovci kryptidů neodpovídají, pane. Normálně se jim dovolat nemůžu, protože v celém Londýně vypadl signál, a to komunikační zařízení, které v jejich základně nainstaloval pan Yukimura, nefunguje. Obávám se, že jejich základna byla nějak narušena," informoval ho Johnson. "Zatraceně," odsekl Mayson, "možná už jsou všichni mrtví. Nikdy by mě nenapadlo, že bych jich litoval, ale teď..." Pak ovšem zavibroval Maysonův telefon. Někomu se přece jen podařilo navázat s ním spojení, a tím někým byl Gregory Martin. "Zdravím vás, vy starý lišáku," řekl do telefonu Mayson, "jak se vám podařilo se mi dovolat?" "Napojil jste mě přece na svou speciální linku, pamatujete?" řekl na to Martin. "Měl jsem vás vymazat ze seznamu privilegovaných. Zrádče. Nestydíte se, že se mnou vůbec mluvíte, po tom všem, co se stalo?" vyhrkl Mayson. "Vy snad to svoje ego nevypnete ani na jedinou vteřinu, Maysone. Volám vám jenom jako premiérovi téhle zpropadené země, ne jako starému kámošovi, a navíc kvůli tomu, co v ulicích Londýna vidím! Ti mimozemšťani sem něco přinesli. Vypadá to jako velká bomba. Pošlete sem armádu, rychle! Jinak půlka Londýna vyletí do povětří," rozmluvil se Martin, "já běžím ven chránit místní lidi. Chci je dostat co nejdál od tý bomby." "Spojení je přerušené, bude mi trvat bilión let, než se dovolám generálovi!" zakřičel Mayson. Martin ale přerušil hovor, a s brokovnicí vyběhl ze svého domku do ulice, připraven na cokoliv...


Zamířil puškou na mimozemšťana, který se právě chystal zabít matku s dvouletým dítětem. Třikrát mu to napálil do hlavy. Rozběhl se proti hordě dalších, zastřelil dva z nich, a pak hbitě skočil za roh rodinného domku. Vytáhl z kapsy plynový granát, a vrhl ho mezi ostatní. Účinek granátu na sebe nenechal dlouho čekat. Shai'ri se ho nadýchali, a začali nehezky kuckat, což Martina upozornilo na jejich okamžité oslabení. Všechny je postřílel. S neuvěřitelou ladností, tedy alespoň na sedmdesátiletého muže, se rozběhl proti čtyři metry vysokému světle modrému barelu, postavenému na křižovatce. Skupina mimozemšťanů ho sem na drátech přinesla menším plavidlem, zrovna tak jako vrtulníky v jižní Africe přenášejí nosorožce. Dráty ze zařízení natáhli do dalších dvou plavidel, postavených asi deset metrů od něj. Byly to poničené letouny, a dle Martinova úsudku měly být při výbuchu bomby obětovány. Skočil do popelem pokryté zahrádky, čímž vyděsil obyvatele domku stojící za oknem. Jeden z mimozemských vojáků uslyšel jejich vystrašený křik i na vzdálenost asi čtyřiceti metrů, a začal pochodovat směrem k Martinovi. Ten ho okamžitě zastřelil. Tak na sebe ale upozornil jeho druhy, a těch tu bylo minimálně třicet. "Tak jo, dědku," řekl si pro sebe Martin, "tolik už jich naráz nepostřílíš. Musíš udělat něco jinýho. Slíbil jsem, že lidi dostanu co nejdál od tý bomby... a sliby se mají držet!" Proskočil oknem do domku a začal na jeho obyvatele řvát: "Utíkejte pryč! Musíte opustit tenhle dům, tuhle ulici! Utíkejte! Budu vám krýt záda!" Pětičlenná rodinka dům se zděšením opustila, jejich jedenáctiletý syn to však při úprku schytal střelou do zad. Jeho matka se s pláčem vrhla k mrtvému tělu. Martin se rozzuřil. "Tak to ne, vy parchanti! Za to vám všem ustřelím hlavy!" zařval, a začal po útočnících pálit jako vyšinutý. Když ho obyvatelé ostatních obydlí viděli v opozici těm krvelačným bytostem, dali se také na útěk. I jim došlo, že se snaží veškeré lidi z ulice dostat co nejdál od toho velkého objektu. Shai'ri však byli v přesile. Většinu z utíkajících lidí postříleli, a slitování neměli ani s matkou truchlící u mrtvoly svého syna. Martin, celý zadýchaný, se opět skryl za rohem budovy. Utřel si pot z čela a sliny u úst, a běžel se schovat do zadní zahrádky. Zalehl mezi keře a vytáhl z kapsy vysílačku. Rozhodně nebyl tak bezbranný, jakým se mohl zdát. Měl totiž kontakty. A ty jsou v podobných situacích vždycky důležité.


I když v Londýně nebylo kvůli invazi Shai'ri žádné pokrytí signálu operátora, stačila Martinovi stará vysílačka. Zavolal svým dvěma bývalým kolegům, Sethu Hutchinsonovi a Alekseyi Patersonovi. Starý dobrák Hutchinson nemeškal, opustil okolí trosek svého domu, před jehož explozí snad jen minuty předtím unikl, nasedl na motorku a vydal se pomoci bývalému šéfovi. Paterson se též pohyboval v Londýně, a byl stále mezi přeživšími. Do vysílačky Martinovi řekl, že mu už v životě nic nezbývá, zvlášť poté, co ta slušná budova, ve které pracoval, padla jako domeček z karet. Provoz v Londýně na tom ještě pořád nebyl nejhůř. Dojet do Wembley ještě stále šlo. Martin jim oběma sdělil, do které ulice měli zajet. Sethova motorka to ale pořádně schytala, když ji zasáhla jedna ze zbraní Shai'ri. Martin ovšem mimozemského střelce, stojícího na střeše třípatrového napůl spojeného stavení, zastřelil. "Gregory, ani nevíte, jak rád vás vidím," zasmál se Seth, "moc lidí tu proti těm ohavům nebojuje, co?" "Zdá se, že se na místní obyvatele všichni totálně vykašlali," řekl na to Martin. Nato vjel do ulice pořádný černý bourák, ze kterého vystoupil ten agresivní svalovec Paterson. Držel v ruce samopal a zamířil na Martina. "Počkej, Patersone, ne! Zbláznil ses?!" vykřikl Martin a zvedl ruce. "Pitomče. Zasloužíš si zemřít. Všichni si to zasloužíte!" zařval Paterson. Martin lehl k zemi a Paterson vystřelil. Teprve teď si Martin uvědomil, že Paterson mluvil na mimozemšťana, rychle a tiše se ke starci blížícímu zezadu. "Gregory, promiňte. Nechtěl jsem vás vyděsit, ale víte, jaká jsem horká hlava," pousmál se Paterson. Pak se však musel chytit za hruď. Něco ji propálilo. Těžce dopadl na břicho, vykašlávaje krev. "Patersone!" vykřikl Gregory, jako kdyby přišel o vlastní dítě. Seth vytasil pistoli a postřílel ty Shai'ri, jež Patersona připravili o život. "Tak co jste po nás chtěl, šéfe? Jak vidíte, moc času už nemáme. Když náš silnej kámoš padl, jak dlouho ještě vydržíme my slabí?" zeptal se vyděšeně Seth. "Zkontroluj, že v blízkosti nejsou žádní lidi," rozkázal Gregory. Vylezl po okapu na střechu menšího stavení, odkud postřílel všechny zbývající mimozemšťany v okolí bomby. Alespoň se tedy domníval, že se jednalo o všechny, další totiž neviděl. Seth mu gestem naznačil, že vše bylo OK. Martin sjel po okapu ze střechy a přiběhl k nebezpečnému objektu. Prohlédl si dráty napojené na obě plavidla. "Sethe! Poběž sem! Nastartuješ jeden z těch letounů, já zase nastartuju ten druhej. Viděl jsem, jak jedna z těchhle cetek tu věc unesla, takže dvě s tím nebudou mít problém. Namiř to od ulice kolmo do vzduchu. Dělej!" rozkázal Martin, a vběhl do druhého plavidla. Ke svému překvapení se zde setkal s dalším mimozemšťanem, avšak neozbrojeným. Snad to byl jeden z jejich vědátorů. Prostřelil mu hlavu, a přejel prsty po monitoru na řídícím panelu. Nic se však nedělo. Popadl tedy ruku mrtvého mimozemšťana, a celý krok zopakoval. Letoun se začal pomalu zvedat. Martin z něj vyskočil a zvolal na Setha. Plavidlo, jež měl do letu uvést on, však zůstával na zemi. I tak byl letoun, který Martin ovládl, dostatečně silný, aby bombu uzvedl. Martin ustřelil brokovnicí drát, jenž bombu spojoval s nepohybujícím se letounem. Tím ovšem drát zapálil. Naštěstí druhé plavidlo díky menší zátěži značně zrychlilo, a brzy detonující zařízení odnášel výš a výš. Z plavidla stojícího na zemi náhle vyletěla Sethova mrtvola. "Ne! Sethe!" zařval Martin. I v onom letounu byl vědátor Shai'ri, a Sethovi se ubránil. Zastřelil ho jeho vlastní pistolí... Plavidlo nesoucí bombu nad Londýn pochopitelně upoutalo pozornost dalších Shai'ri operujících v této oblasti. Zařízení ovšem explodovalo dříve, než jej kdokoliv stačil sestřelit. Byla to masivní exploze, po níž se k zemi snesly tisíce ostrých šrapnelů. Martin se běžel skrýt zpět domů, ale jakmile otevřel dveře, dostal ránu do ramene. Cítil pálicí se maso. Brokovnice mu vypadla z ruky. Nebyl schopen jediného pohybu. Vytáhl mobilní telefon a zavolal Maysonovi. "Co je zase, Martine? Mám plné ruce práce," řekl podrážděně Mayson. Martin spatřil jeho vysokorychlostní letoun, protínající v dáli oblohu. "Odlétáte z Británie?" zeptal se. "Ano. Není tu bezpečno," odpověděl suše Mayson. "Právě jsem oddělal tu jejich bombu. Půlka Londýna nakonec do povětří nevyletí," sdělil mu Martin. "Máte státní vyznamenání," řekl Mayson. Pak hovor ukončil. "Srabe," zašeptal Martin, "neudělal jsem to pro nějaké státní vyznamenání. Udělal jsem to pro lidi. A to ty nikdy nepochopíš... Někomu jsem tím určitě zachránil život." Naposledy se podíval na mrtvoly Setha a Patersona, svých bývalých kolegů, ležící v ulici. Obětovali se společně s ním... Pak jednotka Shai'ri pochodující ulicí ukončila jeho život. Spálená mrtvola Gregoryho Martina zůstala ležet na prahu dveří domku, ve kterém nalezl klid, v části Londýna, jež ho znala jako lepšího člověka a nakonec i jako hrdinu. Netušil, že nebýt jeho odvážného činu, bomba by zabila přibližně dva tisíce lidí, jež se skrývali ve svých domovech v okolních ulicích.

* - odkaz na epizodu Trofeje ze 2. série Lovců kryptidů
** - závěr epizody Invaze, jež byla poslední částí 3. série
*** - Mayson připravil Lovce kryptidů o status chráněné skupiny ve Spojeném království kvůli několika nepříliš dobrým činům, jichž se během 3. série dopustili

Gregory Martin zemřel jako hrdina a zachránce mnoha lidských životů. Avšak kolik z nich nakonec při invazi Londýna ještě padne? A co se stalo Lovcům kryptidů? Pokračování příští sobotu.

Lovci kryptidů 4: Příchod Shai'ri (1/4)

Sobota v 12:46 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V minulém díle se Lovci kryptidů dali dohromady s doktorem Brickellem a Alessandrem Velázquezem, a podařilo se jim sestrojit funkční prototyp stroje času. Dean, Velázquez a agentky Kentová a Lyonsová se pak vydaly za dinosaury do období jury, čistě jen proto, aby přístroj otestovali. Přestože sestrojená zařízení mají ještě nějaké chybičky, a budou potřebovat vylepšení, jsou Lovci kryptidů na nejlepší cestě k vítězství. Pokud se Deanovi skutečně podaří vrátit se zpět v čase do chvíle, jež byla k zabránění invaze Shai'ri tou nejdůležitější, pak by mohl změnit budoucnost této planety, a zabránit strašné apokalypse, jež má přijít. Test stroje času byl relativním úspěchem, ale jak už to chodí, ta největší a nejnepříjemnější překvapení přicházejí ve chvíli, kdy je nejméně čekáte...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: PŘÍCHOD SHAI'RI, ČÁST PRVNÍ:
Zvedl se vítr. Zašustil opadanými suchými listy, a začal je hnát, jako by si s nimi chtěl hrát, a pak ustal, stejně rychle, jako předtím nabral svou sílu. Pár suchých lístků se pomalu a smutně usadilo na náhrobku. Patřil Jacku Owenovi, bývalému vůdci Lovců kryptidů, zabitému v září roku 2019. Pauline si povzdychla. Tiše před hrobem stála několik minut, zcela odpoutaná od okolního světa. V mysli se přenesla zpět v čase, do těch mnohem šťastnějších dob, do dob, kdy Jack ještě byl mezi živými. Hlavou jí prolétaly všelijaké vzpomínky. Živě se jí vybavilo, jak se s ním seznámila na univerzitě, vzpomněla si na ten moment, když jí nabídl možnost stát se členkou Lovců kryptidů, zavzpomínala na mnohá dobrodružství, jež spolu zažili, a nakonec ji zasáhl velký smutek. Ani mu, předtím než nadobro odešel, nestačila říci, že spolu čekali dítě. Z oka jí vytekla jedna velká slza, kterou utřela papírovým kapesníčkem. Vrátila ho do kapsy, klekla si ke hrobu a rozprostřela po něm květiny, jež až dosud držela v rukou. "Kéž bys tu byl, Jacku. Svět se tak změnil od té doby, co jsi nás opustil," zašeptala. "Taky mi moc chybí," ozval se známý hlas s francouzským přízvukem odkudsi zezadu. Pierre se právě vracel od hrobu Kate, u něhož také strávil mnoho minut. "Oba nám moc chybí. Udělali pro nás za svých krátkých životů tolik," vydechla Pauline a přistoupila k Pierrovi. Zatímco část týmu měla plné ruce práce v Argentině, zbylí členové Lovců kryptidů byli ponecháni svému osudu v Londýně. Jednoho slunného, chladného, jarního rána se Pauline s Pierrem domluvili, že navštíví místní hřbitov, a zavzpomínají na své nejdražší. Bylo to smutné ráno, plné nostalgických vzpomínek, ale stálo to za to. Člověk by nikdy neměl zapomenout na ty, které měl rád, a kteří již nejsou mezi živými. "Je zvláštní, že oba tu mají hroby, a přitom v nich ani jeden z nich nespí," pousmál se s patřičným smutkem Pierre. "Je to škoda," pokývala hlavou Pauline, "ale to není to nejdůležitější. Popravdě, nevěřím, že by se na nás dívali z nějakého jiného světa, to je trochu staromódní představa. Jsou pryč, úplně. Ale jejich hroby v nás evokují vzpomínky, a to je podstatné. Když u nich stojíme, vracíme se k nim ve svých hlavách." Ještě jednou společně pohlédli na Jackův hrob, a pak se pomalu odebrali k vratům hřbitova. Prošli kolem hrobu Kate, a Pauline na něj také položila květiny. Jak tak odcházeli, pustili se do živějšího hovoru. "Tak jak to vypadá s malým Deanem, můžu-li se ptát?" zeptal se Pierre. "No, ještě si pár měsíců na narození počká," usmála se Pauline, "a co se týká toho velkého, toho dobrodruha, který k nám přišel z minulosti... No, jestli bude u toho, tak to bude šílené. Představ si, že by se viděl jako novorozeně." Oba se tomu zasmáli. Prošli parkovištěm ke Cryptid Chaseru, zaparkovanému na jeho kraji. "Předpokládám, že jsi slyšela o těch podivných úkazech, které někdo včera natočil v Austrálii," pronesl Pierre. "Ta světla na noční obloze? Něco podobného natočili i v Brazílii a v Japonsku," odpověděla Pauline, "určitě se jedná o nějaká znamení Shai'ri." "Řeknu Ti, začínám mít docela strach," řekl Pierre a otevřel dveře automobilu. "Zavolám Akihikovi, že se vracíme do základny," řekla Pauline a vytáhla z kapsy kabátu mobilní telefon. Po odemknutí monitoru ji čekalo velké překvapení. Údajně tu nebyl žádný signál. V jižním Londýně to bylo vážně nečekané. Pauline se mlčky vrátila k vratům hřbitova, doufajíc, že mobilní telefon nakonec signál chytí, v tu chvíli se však na něm objevil jakýsi vzkaz. Jednalo se o video, o živý přenos. Pauline zesílila zvuk, jen aby uslyšela podivné skučivé zvuky, jež doprovázely roztřesený, šedý obraz. V tu chvíli vytáhl z kapsy mobil i Pierre. Dostal stejný vzkaz. Gestem naznačil Pauline, aby se vrátila k autu. Ona však zůstala stát jako solný sloup, oči upřené na oblohu. Vyrýsoval se na ní obrovitý předmět, obklopený plameny. Něco právě prošlo atmosférou. "Propána," zašeptala Pauline a dala se do běhu. Přímo na území hřbitova v jižním Londýně mířila vesmírná loď Shai'ri, a nebyla samotná. Stejný vzkaz dostali na mobilní telefony lidé po celém světě. Tisíce vesmírných lodí se přiblížily planetě Zemi, a donesly k ní miliony mimozemšťanů hledající nový domov. Ti, kteří o nich věděli - politici, badatelé - byli stejně tak překvapeni jako obyčejní lidé, před nimiž byl příchod mimozemšťanů tajen. Shai'ri začali svou invazi dříve, než se tomu dalo předejít...


Fahad si užíval klidného rána ve středu Londýna, v zahrádce před restaurací Jackman's jen pár ulic od Richmondu. Společnost mu dělal jeho přítel, Harvey Lindo. Seděli u stolku, povídali si o současné politické situaci i o Fahadově neobvyklé práci, a pojídali zmrzlinu. "Tak v té Kolumbii to bylo děsivé?" zeptal se Harvey. "Jo, přišli jsme o jednoho spojence, takovou sliznatou příšeru, a zemřela tam naše kamarádka Curupira a její mazlík, takový... ehm... no, prostě dinosaurus," odpověděl Fahad. "Páni, ona měla dinosaura? Škoda, že už nežije... Víš, jak to myslím. Je mi jich obou moc líto," řekl na to Harvey. "Jo, moje práce nikdy nebyla lehká. A ke krutostem čas od času dochází... I když máme teď s kolegy plné ruce práce a řešíme ten problém s mimozemšťany, přijde mi to furt lehčí, než moje bývalá práce. Jako agent Spojených arabských emirátů jsem musel řešit každou pitomost, a při tom mi mnohdy hrozilo, že mě někdo unese a umučí. Teď mě maximálně může umučit nějaký kryptid se čtyřma nohama a zvětšenýma pavoučíma kusadlama na zádech, nebo případně nějaký emzák. Je to mnohem lehčí práce, a když nejsem povolanej do akce, jako teď, můžu si žít v základně, chodit ven..." rozpovídal se Fahad. "Zdá se, že je to mnohem zajímavější než software development," zasmál se Harvey, "i když šéf mě minulý týden povýšil, ani nevím, jestli jsem Ti to řekl." "Ne, to je novinka. Měli bychom to oslavit, co bys řekl třeba divadelnímu představení? Zajedeme do West End a zkoukneme nějakého Shakespeara," navrhl Fahad. Jeden z hostů restaurace náhle vytáhl z kapsy mobilní telefon, z něhož se začaly ozývat hrozivé zvuky. "Lidi? Nemáte to náhodou na mobilech taky?" vyhrkl překvapeně. Fahad se jen spěšně podíval na svůj mobil, zaklel, a pak pohlédl na oblohu, kterou právě proťala obrovská vesmírná loď. Před restaurací zavládl šílený zmatek. Někdo se rozběhl, a porazil stůl, u kterého Fahad s Harveyem seděli. Harvey upadl na zem. Další zmatkař ho div nekopl do hlavy! Fahad mu pomohl na nohy, nedokázal však oči odtrhnout od toho gigantického objektu. "Proboha, vždyť to dopadne v jižním Londýně!" zasyčel. "Fahade, Fahade!" vytrhl jej z transu Harvey. Ukazoval na další vesmírnou loď, v rychlosti se blížící do vedlejší ulice. "Co se to kruci děje?!" dodal Harvey. "Padáme odsud!" vykřikl Fahad. Oba sedli na Rogerovu motorku, kterou si Fahad v nepřítomnosti svého kanadského kolegy vypůjčil, a co nejrychleji odjeli. V tu chvíli se ozvala první velká rána. Ve vedlejší ulici nastala exploze. Randál se mísil s hrůzným lidským křikem. Kam až oko dohlédlo, protínala nebesa menší vesmírná plavidla, a s hlukem přistávala v panikou ovládnutých ulicích Londýna. Fahad s Harveyem zastavili u obchodu s elektronikou, a vtrhli do něj jako zločinci. Přidali se k prodavači, který sledoval přímý přenos z New Yorku. V samém středu Páté Avenue stál Indrid Cold, roztahoval ruce, a se svým neutuchajícím úsměvem pronášel: "Připravte se, obyvatelé planety Země, na příchod rasy mnohem vyspělejší, než jste vy! Vzdejte se mocné říši Shai'ri, jež se stanete součástí! Oslavujte Shy'rka, Vašeho nového vládce! Země patří Shai'ri, a nikdo, nikdo s tím nic neudělá!" "Ten idiot," řekl Fahad a otočil se na Harveyho. "Poslouchej mě," poklepal mu na rameno, "musím se vrátit do základny Lovců kryptidů. Vysadím tě u metra, ty odjedeš domů. Třeba je Dartford zatím bezpečný, a kdyby ne, tak mi prostě zavoláš, a já pro tebe přiletím letounem. Jeden mají naši kolegové v Argentině, ale my máme ještě Velox... Prostě zatím odjedeš domů, a pak se uvidí." Nato se oba dlouze objali. Když z obchodu vystoupili, obloha již byla pokryta mračny prachu a popela.


V základě Lovců kryptidů byli jen Akihiko a Tatz, malý Tatzelwurm. Zatímco zuřivý Japonec sledoval v televizi jeden z nových přírodovědných dokumentů televize BBC, žužlal drobný kryptid, z půlky kočka, z půlky červ, plyšové hračky. Hlodal do hlavičky plyšové myšky, trhal vlákýnka tvořící její očka, a vzrušeně u toho vydechoval, jako kdyby zabíjel skutečnou kořist. Když mu hračka z pacek vypadla, celý se naježil, vykulil oči, a čekal, zda se dále pohne. Ale když jako mrtvola ležela bez pohnutí dál, skočil na ni, celý se překulil, zůstal ležet na zádech, a stoličkami na levé straně čelistí začal do hlavičky myšky opět kousat. "Haha, teď by ses měl vidět, kámo!" zvolal na něj Akihiko a napil se z plechovky piva. "Koukni se na ty pumy, ty loví líp, než ty!" dodal. "Kolikátý díl Seven Wolds, One Planet tohle vlastně je?" zamručel si pro sebe. Jenže nejnovější dokument Davida Attenborougha byl rázem přerušen zvláštním vysíláním. Akihiko, stejně jako Fahad, Pauline, Pierre a zbytek světa, byl v tu chvíli zcela paralyzován. Když ho napadlo, o co by se mohlo jednat, spatřil obrovskou vesmírnou loď dopadající do nepříliš vzdálených ulic jižního Londýna. Zhrozil se. Vždyť ten objekt dopadl na území místního hřbitova, který před asi hodinou či hodinou a půl Pauline s Pierrem odjeli navštívit! Tatzelwurm na hlasitý dopad vesmírného obra reagoval jako pes na ohňostroj. Začal se celý třást. "Kámo, uklidni se! Neboj..." Akihiko se jej pokoušel uklidnit v náruči. Pokusil se dovolat Pauline, zjistil však, že v Londýně nebyl žádný signál. Vyběhl ven z hlavní místnosti a seběhl schody do přízemí. Drže Tatzelwurma v jedné ruce, sebral svou železnou tyč, připraven na jakékoliv nebezpečí, jež mělo přijít. Minuty ubíhaly. Akihiko vyšel ven. V ulici byl relativní klid, všichni lidé se schovali ve svých domovech. Z dálky se ozval řezavý zvuk motorky. To přijel Fahad. "Seš v pohodě, borče?" zeptal se ho Akihiko. "Zrovna na to jsem se tě chtěl zeptat," odpověděl Fahad, načež se oba vrátili do základny. "Shai'ri přicházejí," vydechl Fahad. "Už jsem si všiml," řekl na to Akihiko, "hele, mohl by sis na chvíli vzít Tatze? To jeho chvění se už přenáší i na mě." "Nepovídej. Akihiko Yukimura a strach? Ty dvě věci k sobě přece nejdou," zasmál se Fahad. Rudé světlo na stěně chodby náhle začalo pulzovat. Ozval se mechanický hlas bezpečnostního systému: "Nejvyšší pohotovost! Nejvyšší pohotovost! Zaregistrován neznámý objekt ve výšce dvě stě metrů nad budovou! Délka: čtyřicet metrů. Výška: neznámá. Hmotnost: neznámá. Pravděpodobnost poškození budovy: 100 %." Akihiko s Fahadem se na sebe jen podívali, aniž by stačili něco říci. Okamžitě vnikli do výtahu, jenž je odvezl do podzemní části základny. Pak další vesmírná loď Shai'ri dopadla přímo na budovu, a proměnila tedy technicky vyspělou základnu Lovců kryptidů v hromadu trosek. Strop podzemní části budovy se protrhl, a zasypal vše, co v ní bylo uloženo, včetně výtahové kabiny s oběma muži a jejich zvířecím přítelem...

Lovci kryptidů dostali další velkou ránu. Když už to vypadalo, že naděje na záchranu světu vzrostla, Shai'ri započali svou invazi. Nejen Londýn, nejen New York, ale celý svět je nyní v ohrožení! Zachránit ho může jen ten, kdo se novým vládcům planety postaví. Cena za hrdinství však bude vysoká... Pokračování zítra, 29. března!
 


Obrázek týdne 27. 3. 2020

Pátek v 14:49 | HAAS |  Obrázky týdne
Pro tentokrát jsem se opět rozhodl obohatit rubriku Obrázky týdne o malbu současných živočichů, přestože toto konkrétní zvíře se pravděpodobně před 700 tisíci lety setkalo i s jeskynními lvy a hyenami, a možná dokonce i mamuty. Podle mě se jedná o ikonu evropské přírody. Je to největší lasicovitá šelma Evropy. Dnes ji prostě nemohu pustit z mysli. Proto jsem hledal obrázky jezevce lesního, a ten, který se mi zalíbil nejvíce, Vám nyní předkládám.


Popisek k obrázku: Pestrobarevné kvetoucí rostliny i zpěv ptáků ohlásily příchod jara. Dvojice jezevců lesních (Meles meles) vystoupila z nory, ve které během zimy hodně spala. Přestože jezevci neupadají do zimního spánku, je jejich život v nejchladnějším období roku poněkud chudý, nudný. Nyní se tito všežravci mohou opět potloukat kolem nory a pátrat po své oblíbené potravě, od hub a kořínků rostlin přes hraboše až po zdechliny zvířat. Jeden se již pustil do pojídání kořisti, druhý si zatím prohlíží okolí.

Na Blogorgonopsid Diaries jsem dnes napsal tento článek o jezevci fretkovitém, příbuzném našeho jezevce lesního, patřícího do rodu Melogale. Myslím si, že si lasicovité šelmy obecně zaslouží větší pozornost, než je jim občas dávána, vždyť mnohé jsou na svou velikost nesmírně silné!
Zároveň mám pro Vás důležitou zprávu. Přemýšlel jsem, kdy Vám ji sdělit, a usoudil jsem, že nyní, když se naši přátelé ocitli ve skutečné krizi, na to přišel vhodný čas. Čtvrtá série Lovců kryptidů bude sérií již poslední... Jak víte, žádná z postav v příběhu není v bezpečí. Čtěte tedy dál, a dozvíte se, jak to všechno nakonec dopadne! Pokračování příběhu přijde zítra...

Draceny - krokodýlovití ještěři z Jižní Ameriky

Tento článek mne napadlo napsat díky velice zajímavé a vtipné epizodě Zážitků Jeffa Corwina (The Jeff Corwin Experience) z roku 2001 nesoucí název Říční vlk a ostrov hadů (Brazil: The River Wolf and the Isle of Serpents). Sledoval jsem ji za posledních mnoho let už ani nevím po kolikáté. Při sledování scény s dracenou krokodýlovitou jsem si však uvědomil poměrně zdrcující skutečnost; jak je možné, že jsem ještě o dracenách nikdy na svůj blog nenapsal? Vypadá to, že dosud byla dracena krokodýlovitá na mém blogu zmíněna jen před takřka pěti lety ve článku o britské krokodýlí zoo Crocodiles of the World... A tak jsem se rozhodl, že o dracenách jakožto celém rodu konečně napíši článek, a přiblížím Vám tyto neskutečně zajímavé jihoamerické ještěry!

Dracaena je rod jihoamerických ještěrů z čeledi tejovitých (Teiidae), který na naší planetě žije už přinejmenším 13 milionů let. V angličtině se jim říká "caiman lizards", v češtině prostě draceny. Jsou to příbuzné tejú a amejv, a podobně jako oni mají také rozeklaný jazyk, podobně jako varani a samozřejmě hadi. Žijí v tropické Jižní Americe, od Guayany, Surinamu a Francouzské Guayany přes Kolumbii, Peru, Ekvádor, Brazílii až po Bolívii a Paraguay. Známy jsou celkem dva žijící druhy, a jeden vyhynulý. Draceny jsou pozoruhodné zvláště svým zjevem. Jsou takovou kombinací krokodýlů a ještěrů, dvou skupin plazů, jež nejsou zrovna tak blízce příbuzné, jak by někteří lidé čekali! Krokodýlové jsou přece jen archosauři, a mají blíže k ptákům, než k jakémukoliv z ještěrů (třída Reptilia je parafyletická). Nicméně důležité je uvědomit si, že se draceny svým způsobem života místním jihoamerickým kajmanům trochu podobají. Mají totiž moc rády vodu, jsou to v podstatě semiakvatičtí, či částečně vodní ještěři. Jejich záda jsou pokryta velice silnými šupinami, jež jim dodávají ten krokodýlí či kajmaní vzhled. Současné draceny mohou dorůst i 1,2 metru na délku.


Jediným popsaným druhem rodu Dracaena, který již nežije, je D. colombiana. Tento druh žil před 13 až 12 miliony let na území Kolumbie, a je znám z fosilních pozůstatků nalezených v lokaci Honda v kolumbijských Andách. Nejprve byl popsán jako zástupce rodu Tupinambis, což je další rod tejovitých ze Střední a Jižní Ameriky, v současné době zastoupený 9 druhy. Později byl klasifikován jako Paradracaena colombiana, nyní je však považován za právoplatného člena draceního rodu. Fosilie Paradracaeny byly nalezeny i v Brazílii a Peru; v této době tedy můžeme již říci, že Dracaena colombiana obývala jak Kolumbii, tak tyto země, a její areál rozšíření se příliš nelišil od areálu rozšíření jejích moderních příbuzných. Pravděpodobně žila stejným způsobem života, částečně ve vodě, částečně na zemi, a je dosti pravděpodobné, že i dobře šplhala po stromech.


Patrně nejznámějším zástupcem tohoto rodu je dracena krokodýlovitá (Dracaena guianensis), také nazývaná dracena guyanská či dokonce teju krokodýlovitý. Tento pozoruhodný plaz, dosahující délky až 1,2 metru a hmotnosti 4,5 kilogramu, se specializoval na lov měkkýšů s ulitou. Aby ji rozlouskl a dostal se tak k měkkému obsahu, musí mít pořádně silné čelisti. Jediné kousnutí dracenou do prstu, a máte po zábavě. Dracena krokodýlovitá má skutečně mimořádný skus, dost silný na to, aby prokousla pevný krunýř želvy. V několika případech to bylo zdokumentováno, tudíž amazonské říční želvy rozhodně nejsou před dracenou v bezpečí. Zaútočí-li tento vodní teju na takovou velkou kořist, trhá z ní kusy masa jeden za druhým a polyká je v celku. Podobně jako suchozemští tejové, i dracena dostane občas náladu na hrabání, ne pro legraci, ale k vytvoření skrýše na říčním břehu. Hodí se jí k tomu její silné drápy, rovněž dobře uzpůsobené pro šplhání po stromech. Nejvíc doma se ale cítí asi ve vodě, kde svým vzhledem může skutečně zdánlivě připomínat kajmany yakaré. A podobně jako oni, má i dracena niktitační membránu, jež kryje její oční víčka jako plavecké brýle. Ve vodě se díky tomuto vylepšení a vynikajícímu zraku dobře orientuje, poháněna údery silného, dlouhého a zploštělého ocasu. V poslední době jsou mladé draceny krokodýlovité chytány za účelem prodání teraristům, pravdou však je, že se rozhodně, už jen pro ten silný čelistní skus, nejedná o mazlíčky pro nováčky. Jejich chov není snadný.


Dracena krokodýlovitá obývá Guyanu, Surinam, Francouzskou Guianu, Brazílii, Kolumbii, Ekvádor a Peru. Naopak Bolívii a Paraguay, a zároveň též Brazílii, obývá druhý žijící druh draceny, a to sice dracena paraguayská (Dracaena paraguayensis). Dosahuje zhruba podobné velikosti jako její severní sestřenka, její zbarvení je však mnohem tmavší. Šupiny na hlavě nejsou načervenalé či oranžové, ale šedé. S těmito ještěry je možné se setkat zvláště na území Pantanalu, rozsáhlého mokřadu o rozloze Velké Británie na jihu Brazílie. Jsou velice plaché, lidí se bojí. Také se živí převážně měkkýši, ačkoliv si čas od času pochutnají i na racích a dalších korýších.


Obrázky pocházejí z následujících webů: TripAdvisor, Paleontología de Colombia, WikiMedia Commons a Fauna Paraguay.

Symbióza mezi výrečky a slepany: Když hadi zodpovídají za čistotu hnízda

Tento článek bych nenapsal, nebýt velice zajímavé poznámky, kterou učinil Steve Backshall ve svém živém přenosu na YouTube a na Facebooku dnes zhruba okolo půl dvanácté našeho času. To mne donutilo vyhledat si o daném tématu více, a nakonec jsem se rozhodl, že o tomto pozoruhodném případu symbiózy napíši článek na blog...

Symbióza je termín, který označuje soužití dvou či více organismů, obvykle v mutualistickém pojetí, tedy že všechny partnerské druhy mají ze vztahu užitek, ač se do symbiózy řadí i parazitismus, komenzálismus anebo amenzálismus. Při pomyšlení na mutualistické vztahy mezi živými tvory, dejme tomu například živočichy, obvykle pomyslíme na sasanky a klauny očkaté, na klubáky a nosorožce, na mravence a mšice... Kolik takových příkladů bychom jen mohli uvést! Ovšem málokdy se mluví o symbióze v souvislosti s hady. I tak většinu zapálených nadšenců jistě napadne, že některé druhy hadů sdílejí nory se savci, s želvami, ještěry a dalšími živočichy. To by mohl být příklad neutralistické symbiózy, kdy na sebe druhy žijící v malém prostoru, snad bychom mohli říci vedle sebe, nepůsobí vůbec. Tolerují se, nechtějí se vzájemně pozabíjet, a to stačí. Ovšem skutečný, a zároveň mutualistický vztah, skutečně existuje mezi drobnými severoamerickými hady a dravými ptáky, kteří si je přinášejí do svých hnízd.
Řeč je o symbióze mezi výrečkem americkým (Megascops asio), malou sovou žijící ve východní části Severní Ameriky, od východního pobřeží Kanady po Mexiko, a slepanem texaským (Rena dulcis), maximálně 27 centimetrů dlouhým hrabavým hadem živícím se především termity a larvami hmyzu. V 80. letech 20. století si zoologové zkoumající výrečky v lesích Texasu všimli něčeho zvláštního. Výrečci přinášeli do svých hnízd malá, protáhlá, beznohá zvířátka, jež byla zamotána kolem jejich zobáků. To, co zprvu vypadalo jako jakési dlouhé, tlusté žížaly, byli ve skutečnosti slepani! Není žádnou hanbou zaměnit slepana s velkou žížalou, dokud nespatříte jeho hlavičku. Tělo tohoto hada je lesklé a hladké, a jak každý, kdo už takového slepana držel v ruce přizná, i na omak je jiný než ostatní hadi, a skoro jako žížala. Proto si koneckonců vysloužil anglické obecné jméno "worm snake". Vidět slepana obtočeného kolem zobáku výrečka se nezdá být nikterak zvláštním, uvědomíme-li si, že sovy jsou masožravci, a výreček americký má rozhodně plazy na svém jídelníčku! Z hadů loví hlavně heterodony. Důležité je však uvědomit si, že slepani, které výrečci nesli na zobáku, byli živí. Jejich tělíčka se nehoupala ze strany na stranu, jako mrtvý had. Byli víc při životě, než odborníci dokázali zprvu uvěřit. Skutečně, výrečci nosili do svých hnízd živé slepany!
Následoval rozsáhlejší výzkum. Zoologové se ponořili do studia hnízd výrečků, a skutečně v nich začali nacházet živé slepany, žijící v materiálu na spodku hnízd. Některé slepany sice sežraly malé sovičky, což vůbec není překvapivé, ale většina z nich přežila. Dospělí výrečci je nezabili, aby se slepani stali potravou pro mláďata. Přestěhovali je, protože k tomu měli jiný důvod. Hnízda, do kterých výrečci drobné hady zavlekli, byla obývána mnohem menším množstvím obtížného hmyzu a parazitů, než hnízda, v nichž slepani nežili vůbec.
Slepani v hnízdech výrečků nacházejí potravu v podobě mravenců, termitů a jejich larev, a všelijakých parazitů, zatímco výrečkům udržují hnízdo relativně čisté. Vědecký výzkum prokázal, že soví mláďata žijící v hnízdě s těmito hady rostla rychleji a byla zdravější, a potrava, kterou rodiče ptáčatům přinášeli, nebyla kontaminována hmyzími larvami. Tento výzkum zabral zoologům v podstatě několik týdnů, dokud mláďata neopustila hnízdo.
Těžko však říci, zda se nakonec jedná o příklad mutualistického vztahu, či vztahu komenzálního. Oba druhy mají ze společného života v hnízdě užitek, nicméně slepani do něj byli přeneseni, aniž by s tím souhlasili, a navíc přece jenom někteří skončili v žaludcích mláďat výrečků, ač větší množství hadů rozhodně v hnízdě přežilo. Jasné je však jedno; zcela určitě jde o symbiózu.

Dospělý výreček americký (Megascops asio)

Mladí výrečkové američtí v hnízdě

Slepan texaský (Rena dulcis) si propracovává cestu dřevem

Za poskytnutí obrázků vděčím webům WikiMedia Commons, Birds of North America a Reptile Fact.

Knihy o pravěku: Pravěká zvířata

24. března 2020 v 11:25 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Zase jsem si udělal malou přestávku ve psaní popisů knih o prehistorii, zatím poslední článek na toto téma jsem napsal v první polovině prosince minulého roku, a šlo o popisek knihy Putování pravěkým světem - Dinosauři. Myslím, že je na čase se k těmto článkům zase vrátit!

Pravěká zvířata je kniha napsaná Josefem Benešem s ilustracemi Zdeňka Bergera, vydaná v roce 1992 Státním pedagogickým nakladatelstvím. Je to dle mého skvěle sestavená publikace obsahující především popisky velké palety prehistorických živočichů, od primitivních rybovitých obratlovců, jako byl Hemicyclaspis, přes dinosaury od Compsognatha po Triceratopse, až po vyhynulé druhy primátů, jako byl kupříkladu Pliopithecus vindobonensis, jehož fosilie jsou známy i ze Slovenska. Kniha je nicméně rozdělena na dvě velké části: Jak se vyvíjeli obratlovci (začíná na straně 9) a Pravěká zvířata v obrazech (začíná na straně 55), právě druhá část knihy je nejrozsáhlejší. První část je rozdělena na několik podkapitol; Několik slov úvodem, Vznik obratlovců, Rybovití obratlovci, Z vody na souš, Život dále od vody, Z pradějin ptáků a O vzniku a vývoji savců. Čtenářům je prostřednictvím těchto podkapitol přiblížen vývoj života na Zemi. Je jim prezentováno schéma nejstarší fáze vývoje druhoústých, od hypotetického předchůdce přes hvězdice, lilijice, sumky a kopinatce po primitivní rybovité obratlovce. Takových schémat je v této části knihy více (Schéma vývoje obojživelníků, Změna pozice končetin u suchozemských obratlovců, Srovnání křídla ptáků, ptakoještěrů a netopýrů aj.). Na závěr je zde uvedena tabulka geologických období... Druhá část knihy je v podstatě souborem popisů prehistorických zvířat, jak již bylo zmíněno výše. Platí, že na levé (sudé) straně jsou vždy uvedeny název živočicha, jméno autora popisu, krátká charakteristika, tělesné rozměry, geologické stáří a geografické rozšíření. Zároveň, a to je pozoruhodné, je strana doplněna o krátkou definici popisovaného zvířete v angličtině (většinou v jedné či dvou větách, výjimečně více). Pravá (lichá) strana pak dané zvíře zobrazuje v ilustraci od Zdeňka Bergera. Všechny tyto ilustrace jsou moc povedené. Na některých sice dinosauři stále táhnou ocas po zemi, vzhledem k době vydání knihy to však není moc překvapivé. Text je rozhodně srozumitelný, a dozvíte se z něj velké množství informací. Tuto knihu mohu rozhodně doporučit, je moc pěkná!


Základní údaje:
autor: Josef Beneš,
rok vydání: 1992,
počet stran: 319.

V psaní těchto článků hodlám pokračovat!

Slavné expedice: Brownovy výpravy za zkamenělinami

23. března 2020 v 12:46 | HAAS |  Vědecké výpravy

"Řeka by nás přemístila o několik mil za den, učinili jsme však časté zastávky k pátrání po fosiliích a vzácně jsme pokryli více než dvacet mil za den. Celé míle jsme pluli malebnou samotou, ticho přerušoval jen hluk peřejí."
Barnum Brown o výpravě do Alberty v roce 1910

Přezdívalo se mu Mr. Bones neboli Pan Kost. Objevil nejslavnějšího z dinosaurů, právem pro svou majestátnost označovaného za jejich krále - Tyrannosaura rexe. Byl nadšeným paleontologem, a jedním z nejslavnějších hledačů fosilií pozdní Viktoriánské doby na počátku 20. století. Barnum Brown se do historie paleontologie zapsal jako málokdo jiný. Přestože svůj nejslavnější objev nepopsal - toho úkolu se chopil jeho kolega a spolupracovník Henry Farfield Osborn - byl vůbec prvním člověkem, který spatřil tyranosauří kosti. Během svých výprav do formace Hell Creek v americké Montaně a Red Deer River v kanadské provincii Alberta však odkryl i další fosilie. Někdo by snad mohl říci, že jich bylo až přemrštěně mnoho.


Lov fosilií však nebyl v té době ani zdaleka tak opatrný, jako dnes. Brown se členy svých výprav užíval k odkrytí prehistorických vrstev dynamitu, jenž poškozoval nejen horniny samotné, ale také zkameněliny, které nesly. Nalezené fosilní ostatky pak byly převáženy ve vagonech vezenými koňmi nebo pouze lidskýma rukama. To však neznamená, že by Brownovy nálezy nebyly cenné, ba naopak. Práce, kterou odvedl, byla skutečně nadmíru přínosná, a o všechny zkoumané fosilie bylo náležitě postaráno.

Barnum Brown se narodil 12. února 1873 v městě Carbondale v Kansasu. Rodiče mu dali jméno podle největšího showmana té doby, P. T. Barnuma. V roce 1890 začal mladý Barnum studovat na Kansaské univerzitě. Hojně se věnoval výzkumu fosilií v terénu. Jeho prvním velkým výletem za fosiliemi byla výprava do Nebrasky a Jižní Dakoty. Zda na této expedici nalezl nějaké pozoruhodné zkameněliny není známo, přinejmenším však jistě získal praktické dovednosti, jež o rok později využil při svém lovu fosilií ve Wyomingu.


Tehdy se mu podařilo najít lebku Triceratopse, velkého třírohého býložravého dinosaura z období pozdní křídy. Tento rod byl popsán o pět let dříve, roku 1889, Othnielem Charlesem Marshem. Ten nalezl během Války o kosti mnoho pozůstatků těchto dinosaurů, a stejně tak jejich kosti odkryl i jeho soupeř, Edward Drinker Cope. Ačkoliv se nejednalo o nový rod, Brown byl svým nálezem velice nadšen. Tehdy ještě nemohl tušit, že mnohem později, v roce 1933, dokonce popíše nový druh Triceratopse, a to sice T. maximus. K takové práci měl však ještě daleko, vždyť byl teprve studentem.

Do Wyomingu se ještě několikrát vrátil poté, co dostudoval, tedy od roku 1897. Pokaždé spolupracoval s Americkým přírodovědným muzeem v New Yorku. Hledal pro tuto proslulou instituci dinosauří zkameněliny, a právě tato spolupráce mu zajistila dlouhou kariéru v oboru paleontologie. V roce 1902 byl pak vyslán do formace Hell Creek na jihovýchodě Montany. Právě zde učinil objev, který měl na svět paleontologie velký dopad.


Nalezl fosilní pozůstatky velkého teropodního dinosaura s třiceticentimetrovými zuby a čelistním skusem čtyřikrát silnějším než u aligátora. Tato obluda měřila dvanáct metrů na délku a vážila alespoň 5 tun. Ještě na dlouho to měl být největší masožravý dinosaurus, kterého věda poznala. I díky tomu měl velký dopad na kulturu, a byli-li masožraví dinosauři prezentováni jako hrozivé, po krvi lačnící masivní příšery, pak za to mohl právě tento obří karnivor. Brown v roce 1902 v Hell Creeku našel ostatky dinosaura, které o tři roky později, tedy v roce 1905, jeho kolega Henry Farfield Osborn popsal pod jménem Tyrannosaurus rex. Tak byla zrozena legenda, tyranský ještěří král. Byl to Brownův největší a nejdůležitější objev.


Brown spolupracoval s Osbornem i při dalších výpravách, společně například odkryli stehenní kost Diplodoka; exemplář AMNH 223. Při jiné výpravě zase Brown nalezl kosterní ostatky plesiosaura, který měl v břišní dutině úlomky kostí ptakoještěra rodu Pteranodon. Byl to zřejmě vůbec první důkaz interakce mezi mořskými plazy a pterosaury, konkrétně tedy predace. Podobné nálezy jsou dodnes velice vzácné. V roce 1908 Brown popsal na základě kostí, jež roku 1906 nalezl člen jeho expedice, Peter Kaisen, v Hell Creeku, slavného obrněného dinosaura druhu Ankylosaurus magnivestris. Pravdou však je, že Brown nalezl osteodermy ankylosaura už dříve, při vykopávání první kostry tyranosaura, a nesprávně se domníval, že tyto velké kostěné pláty patřily právě obřímu masožravci. Osborn mu dal za pravdu, a v roce 1905 popsal zvíře pod rodovým názvem Dynamosaurus. Tento rod je dnes neplatný. Kostra byla odkryta ve Wyomingu v roce 1900, tedy dva roky předtím, než nalezl neúplnou kostru druhu Tyrannosaurus rex. Ke všemu překvapení tedy můžeme říci, že Brown nalezl tyranosaura už o dva roky dříve, přestože Osborn tento exemplář popsal jako úplně jiný rod.


V roce 1910 se Barnum Brown rozhodl skončit svůj výzkum fosilií v Montaně, a zaměřil svůj zájem na pozoruhodnou geologickou formaci v Albertě, jež měla být roku 1955 oficiálně prohlášena za Dinosauří provinční park. Na bárce Mary Jane se spolu s Osbornem a dalšími členy expedice, včetně kanadského kuchaře Freda Saunderse, vydal na Red Deer River, 724 kilometrů dlouhou řeku protékající jedním z nejbohatších dinosauří nalezišť v Severní Americe. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Brownovi se podařilo nalézt část zadní končetiny Albertosaura v provinčním parku Dry Island Buffalo Jump. Tento objev vedl k nálezu velkého množství dalších pozůstatků albertosaurů. Bylo jich tak moc, že Brownův tým nemohl posbírat všechny, dal si však tu práci, aby z každého exempláře odebral alespoň jednu kost. Naleziště na Dry Island bylo však bohužel zapomenuto, a rovněž tak Brownovy sbírky z Alberty, uložené v Americkém přírodovědném muzeu. Teprve v roce 1997 se na místo vrátil Phil Currie, a v podstatě jej jako naleziště dinosauřích zkamenělin znovuobjevil.


Z křídových hornin lemujících Red Deer River přivezl Brown také pozůstatky Hypacrosaura, devítimetrového hadrosaurida z podčeledi Lambeosaurinae. Neúplná kostra bez lebky mu posloužila jako typový exemplář k popisu tohoto rodu v roce 1913. Brown se domníval, že Hypacrosaurus vypadal podobně jako Saurolophus, jehož pozůstatky nalezl roku 1911. Ačkoliv bývá Saurolophus někdy asociován s prehistorickým Mongolskem, vyskytoval se před 70 miliony lety mimo východní Asii i v Severní Americe, a Brown byl též jeho objevitelem. Z Red Deer Valley přivezl Brown také fosilie ceratopsidů rodů Leptoceratops a Anchiceratops, jež v letech 1913 a 1914 popsal. Roku 1915 nalezl Brown kosterní ostatky nodosaurida rodu Edmontonia. A v roce 1916 se s Peterem Kaisenem vrátil do Montany, a během letní expedice společně nalezli kosti Montanoceratopse, jenž byl pak Brownem a geologem Erichem Marenem Schlaikjerem popsán v roce 1942.


Další velký objev čekal Barnuma Browna při výpravě do Big Horn Mountains poblíž Yellowstonského národního parku. Tento objev přišel až mnohem později; Brown se totiž do hor vydal v roce 1934 poté, co bylo Americké přírodovědné muzeum místním rančerem Barkerem Howem upozorněno na "hromadu velkých kostí". Byl to úžasný objev. Brown v podstatě nalezl nové dinosauří naleziště, a to bylo později pojmenováno Howe Quarry. Bylo pro změnu jurského stáří, a jednalo se o obrovský hřbitov sauropodů, ornithopodů a Allosaurů. Barnumovi se zde mimo jiné podařilo najít i kosti zcela nového druhu sauropodního dinosaura, kterého o mnoho, mnoho desetiletí později, vlastně až v roce 2012, popsali američtí paleontologové pod jménem Kaatedocus siberi. Howe nicméně Brownově týmu zakázal naleziště dále navštěvovat od roku 1935, neboť tyto nálezy zaujaly i širokou veřejnost, a rančer tedy požadoval zvýšení poplatků za prováděné vykopávky na jeho půdě. Ke všemu neštěstí se pak většina kostí Kaatedoca ztratila během požáru Amerického přírodovědného muzea ve 40. letech 20. století...


Kromě dinosaurů, jež jej tolik fascinovaly, nalezl Barnum Brown i jednoho z nejstarších primátů vůbec. Stalo se tak, když se svou tehdejší manželkou Lilian v roce 1923 navštívil Rangún (též Yangon), pestrobarevné město, jež ještě do rou 2006 sloužilo jako hlavní město Myanmaru (tehdejší Barmy). Poblíž Rangúnu, v pondaungských vápencích, našel úlomek čelisti se třemi zuby. Zcela jistě patřily nějakému savci, žijícímu v epoše eocénu. Brown si však dlouho neuvědomoval, jak cenný tento nález byl. Teprve čtrnáct let nato ho jeho kolega Edwin H. Colbert upozornil na fakt, že fosilie patřila primátovi, do té doby nejstaršímu objevenému anthropoidovi (zástupci infrařádu Simiiformes), a pojmenoval ho Amphiphithecus mogaungensis.


Barnum Brown zemřel 5. února 1963 ve věku 89 let v New Yorku. Byl pochován ve vesničce Oxford v okresu Chenago, odkud pocházela jeho první manželka, Marion. Za svůj život proslul jako muž, který sbíral cokoliv, co mělo vědeckou hodnotu. Jeho obrovské sbírky, tvořené skutečnou kvantitou exemplářů, jež vykopal v terénu, značně rozšířily naše znalosti prehistorického života.

I přes všechny ty úžasné objevy, které učinil, zůstane Brown navždy nejvíce asociován s Tyrannosaurem rexem. Byl to on, kdo nalezl krále dinosaurů, který dodnes vzbuzuje v lidech obdiv k jedné z nejúspěšnějších skupin živočichů, jež kdy na naší planetě žily.

Altirhinus

22. března 2020 v 14:21 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Altirhinus ("vysoký nos") byl asi 6,5 metru dlouhý ornitopod, žijící na území dnešního Mongolska v období spodní křídy stupňů apt a alb před 112 až 100 miliony lety. Je znám z několika neúplných koster a dvou lebek, jež v roce 1981 ve východní Gobi nalezla sovětsko-mongolská paleontologická expedice. Formace Khuren Dukh, v níž byly tyto ostatky objeveny, vydala také fosilie ornithomimosaura rodu Harpymimus, hadrosauroida rodu Choyrodon, ankylosaura rodu Shamosaurus a dokonce také ceratopsiana rodu Psittacosaurus. Dříve byl Altirhinus považován za druh iguanodonta, I. orientalis. Mnohými znaky se však od tohoto rodu i celé jeho rodiny lišil natolik, že byl přeřazen k vlastnímu rodu, a druh byl roku 1998 Davidem Normanem pojmenován Altirhinus kurzanovi. Druhové jméno zvířete ctí Sergeje Kurzanova, ruského paleontologa, který jeho fosilie našel během výše zmíněné výpravy. Nejvýraznějším znakem Altirhinovy lebky byla zvětšená nasální oblast. Byla vyboulenější než například u australského Muttaburrasaura. Paleontologové si nejsou zcela jisti tím, jaký měla význam. S určitostí lze tvrdit, že Altirhinus měl dobrý čich. Mohl však tento nasální oblouk sloužit i jako zásobárna krve či dokonce vody? Objevily se i odvážnější hypotézy, jedna z nich tvrdí, že Altirhinus mohl mít na čenichu kožní útvar podobný tomu, který k předvádění užívají rypouši sloní. Obě nalezené lebky zvířete mohly patřit pouze samcům. Je tedy možné, že samice takový nasální oblouk neměly, alespoň tedy ne tak velký? Odpovědi na tyto otázky asi v brzké době odborníci nenajdou. Naprosto jistě však o Altirhinovi víme jedno: byl to býložravec. Měl v čelistech více zubů než Iguanodon, díky čemuž efektivněji zpracovával potravou. Tou byla nízko i vysoko rostoucí vegetace. Altirhinus byl částečně bipední, stavěl se na zadní končetiny, aby dosáhl na listí na větvích stromů. Po zadních také utíkal, dostal-li se do nebezpečí. Jinak však chodil po čtyřech, jak během okusování nízkých keříků, tak při putování po lesích a planinách. Šlo o stádní zvíře... Pozoruhodný tvar čelistí Altirhina vedl v minulosti některé paleontology ke spekulacím, že mohl představovat jakýsi článek mezi iguanodonty a hadrosauridy. Jeho zobák byl totiž širší než u iguanodontů, a skutečně připomínal charakteristický "kachní" zobák pozdějších hadrosauridních dinosaurů. V současné době však není jisté, do které konkrétní skupiny Altirhinus patřil. Snad lze říci, že to byl hadrosauroid, nikoliv však zástupce čeledi Hadrosauridae. Dle některých odborníků je jeho "kachní" zobák výsledkem konvergence, tedy vývoje, při kterém se nepříbuzné organismy vyvíjejí podobným způsobem v závislosti na životě v podobném či stejném typu prostředí. Naopak typickým znakem pro iguanodonty, kterým Altirhinus disponoval, byl ostrý dráp na palcích předních končetin... Hmotnost tohoto dinosaura se pravděpodobně rovnala 1100 kilogramům. Měl tuhý ocas, silné zápěstní kosti a široké prsty zakončené kostmi podobnými kopýtkám...
Popis Altirhina můžete najít v knize "Dinosauři: Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona, vydané v České republice nakladatelstvím Svojtka & Co v roce 2009.

Příště Liaoceratops!

Lovci kryptidů 4: V zemi gigantů (3/3)

21. března 2020 v 13:13 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Ve snaze zabránit apokalyptické budoucnosti najali Dean Owen a Lovci kryptidů doktora Larryho Brickella, který ve spolupráci s Alessandrem Velázquezem postavil prototyp stroje času. Čas se krátí, a brzy bude nutné stroj použít. Aby se však Velázquez přesvědčil, že zařízení opravdu funguje, uspořádal malou výpravu do jurského období. Spolu s Deanem a agentkami Barbarou Kentovou a Amandou Lyonsovou se vrátil o 150 milionů let zpět v čase kamsi na západ Severní Ameriky. Setkání s prehistorickými živočichy na sebe nenechalo dlouho čekat. Skupina dobrodruhů se setkala s hejnem dlouhoocasých ptakoještěrů, stádem velkých sauropodů Diplodoků, Deana dokonce podrápal Ornitholestes a na tým nedlouho poté zaútočila zuřivá Allosauří samice. Když se Velázquez rozhodl přemístit sebe a své kolegy zpět do jednadvacátého století, ukázalo se, že stroj času, umístěný v přízemní laboratoři Velázquezova hradu na pobřeží Argentiny, patrně přestal pracovat... Znamená to tedy, že je čtyřka dobrodruhů nadobro ztracena v pravěku?

LOVCI KRYPTIDŮ 4: V ZEMI GIGANTŮ, ČÁST TŘETÍ:
S výrazy, které značily zklamání, zděšení i vztek, se tým vzdálil od nebezpečného lesa, a usadil se ve stínu obrovského sekvojovce na mechové pláni. Velázquez se z toho musel vydýchat. Nedokázal tomu uvěřit! Pokud byl přístroj závadný, nikdy se nepodaří portál znovu otevřít! Ani jejich kolegové v současnosti se pro ně tedy nemohli vrátit. Barbara z toho byla také celá špatná. Vypadala naštvaně, jak tak zamračeně seděla opřená o kmen stromu a hleděla do dálky na velké bílé mraky shlukující se na sytě modré obloze. Překvapivě nejklidnější byla Amanda, ačkoliv Dean také nevypadal zděšeně. Využila chvíle klidu a ticha, a obvázala Deanovi škrábnutí na rameni. Předtím ho ještě pořádně vydensifikovala. "Kdo ví, co měl ten tvůj Ornitholestes na drápech," poznamenala, "mohl se jimi šťourat v nějaké mrtvole." Potom si Amanda zase hleděla Barbary, sedly si vedle sebe, a jedna se opřela o druhou. "Pane Velázquezi," oslovil Dean argentinského filantropa, "myslím si, že to nakonec dobře dopadne. Uvidíte. Až si naši přátelé v roce 2020 všimnou, že se dlouho nevracíme, začnou stroj času pořádně zkoumat. A nezapomeňte, že muž, který ho sestrojil, jeden z největších géniů, jež kdy žili, je tam s nimi! On tu závadu najde. Nemusíme si zoufat." Velázquez se poněkud nevěřícně zasmál: "No, kéž byste měl pravdu. Stejně to byla moje chyba..." Vstal, přišel k Deanovi a posadil se kousek od něj. "Víte, nejsem žádný studovaný vědátor, ale příroda mě vždycky hluboce zajímala. Byl jsem ten typ mladíka, který nedokázal říct, o kolik bodů ve fotbale vyhrála Argentina nad Uruguayem při posledním zápase, protože jsem se o sport příliš nezajímal, ale dokázal jsem vyjmenovat všechny latinské názvy rodů stonožkovitých, zemivkovitých, strašníkovitých, stonohovitých... A všechny latinské názvy rodů allosauridů, tyrannosauridů, brachiosauridů... Na dráhu vědátorství jsem se nedal, protože mne více zajímaly peníze, a jak ty peníze využít pro výzkum, pro podporu lidí mnohem chytřejších, než jsem byl já. Lidí, kteří dokázali dělat pořádné výpočty, ne pouze počítat měsíční příjem," rozpovídal se. "Já bych se studiu přírody rád věnoval, vždyť můj otec byl studovaný zoolog," řekl Dean, "ale nikdy jsem k tomu nedostal příležitost. Narodil jsem se v době, kdy lidi v masách umírali... Ani na svou matku, Pauline, si pořádně nepamatuji..." "Počítám, že zemřela nepříliš dlouho poté, co jste se narodil?" zeptal se Velázquez. "Nějaký ten rok se ještě držela... No, každopádně, jak říkám, kdybych měl šanci žít normální život, schoval bych se mezi keře s knížkami o plazech, obojživelnících a hmyzu, a s pinzetou a lupou, a už bych z těch keřů nevyšel." Nato se zasmál. "Má dcera si na svou matku také moc nepamatuje. To máte společné," řekl Velázquez, "Sloane je samozřejmě adoptovaná. Její rodiče nebyli Argentinci, ale Britové. Jenže oba zahynuli při autonehodě v Argentině. Znal jsem je, a financoval jsem jejich výzkum ptáků. Její strýc, který ji teoreticky mohl adoptovat, žil v Austrálii, a já se rozhodl se o ní postarat, udělat něco víc pro staré Walkerovy. Sloane byla adoptována mnou a ještě nějakou osobou, kterou jsem ani nikdy neviděl, bylo to komplikované..." "Zajímavé. Byl bych se Vás na Sloane zeptal, říkal jsem si, že nemohla být Vaší dcerou," řekl Dean. "Sloane je mou dcerou," usmál se Velázquez, "a věřte mi, je to ta nejmilejší osoba, kterou kdy potkáte. Dorozumívá se s ostatními jen znakovou řečí, o sluch přišla kvůli ušním infekcím, jež prodělala po narození. Je ale strašně chytrá." "Třeba nám právě ona pomůže opustit tuto pravěkou divočinu," dodal Dean. "Vy mi fakt dáváte naději, Deane. Kde jste propána pobral tolik pozitivity?" reagoval na to se smíchem Velázquez. Najednou se však ozvalo hrozivé zařvání. Diplokové na pláních stuhli strachem, dokonce i velký Stegosaurus, trhající svým zobanem větve nízkého jehličnanu, zneklidněl. Z lesa vyběhla lovecká smečka Ceratosaurů, šest metrů dlouhých zabijáků s charakteristickým růžkem na čenichu. Bylo jich celkem pět, a vypadali hladově. Vůdce smečky ucítil pach krve smíšený s desinfekcí. Byl to pach, který v životě předtím nepoznal. Jeho zrak se zaměřil na skupinu dvounohých savců, sedících ve stínu sekvojovce. Normálně by se k lovu malých smrdutých savců nesnižoval, ale tihle byli jiní. Byli větší, a představovali kaloričtější kořist. Zařval na znamení útoku. "Barb?" vyhrkla Amanda. Kentová vytasila raketovou pistoli, a vystřelila jí do vzduchu. Ceratosauři se na chvíli zastavili. Čenichali, a naslouchali. "Vylekali se, stejně jako ten Allosaurus," řekla Amanda. Vůdce smečky však náhle opět zařval, ještě zuřivěji než předtím, a smečka se rozdělila. Dva běželi na tým zprava, dva zleva, a vůdce sám vedl útok rovnou čarou přímo k sekvojovci. "Slavná poslední slova, slečno Lyonsová," řekl Dean, a hbitě vytáhl z batohu lano. Gestem naznačil svým kolegům, aby jej následovali. Větve sekvojovce byly příliš vysoké, aby na ně mohli vylézt. Potřebovali se dostat k nižšímu jehličnanu vzdálenému pouhých deset metrů. Když Dean proskočil vysokými kapradinami, vyplašil dvanáctihlavé stádečko Othnielií, jež se ve vegetaci dosud tiše skrývalo před Ceratosaury. Nenechal se jejich chaotickým pohybem a vystrašeným houkáním zmást. Přehodil lano přes větev jehličnanu, a začal šplhat. "Chytněte se toho, a běžte za mnou!" zařval. "Po jednom laně?! Děláš si srandu?!" zařvala Barbara. Ceratosauři útočící zprava se už přibližovali. Barbara s Amandou vytáhly pravé pistole, a začaly po nich střílet. Pár kulek proniklo krky obou dinosaurů, tomu rychlejšímu a bližšímu jedna dokonce vylomila zub. Amanda přiběhla ke stromu a vyskočila na větev. Nemusela vůbec šplhat! Barbara provedla podobný akrobatický kousek, a byla v bezpečí. Jeden z Ceratosaurů útočících zleva po ní sice chňapl, ona se však jako správný profesionál včas vyhnula jeho čelistem. Velázquez stále šplhal po laně. Dravý Ceratosaurus chytl mezi zuby nohavici jeho kalhot...


"Jedeš!" vykřikl Velázquez a kopl ho do růžku. Ceratosaurus odfrkl, a zatáhl. Velázquez si spálil dlaně, když sjel po laně asi o dva metry níže, snaže se jej udržet. V tu chvíli však zasáhl Dean. Namířil na Ceratosaura svou poměrně futuristicky působící pistoli, a napálil mu to do oka. Dravec pustil, ačkoliv Velázquez přišel o půlku nohavice! Vyškrábal se na větev za Deanem. "Chudák zvíře, je mi ho líto. Byla to ale jediná možnost," pronesl Dean. S krví crčící z prostřeleného oka a možná i vážným otřesem mozku se vůdce skupiny dal na pomalý pochod zpět k lesu. Jeho živí druhové jej následovali. Ti dva, kterým se agentky ubránili, však podlehli zraněním. Z krků jim vyteklo příliš mnoho krve. "To je hotový Jurský park," řekla Kentová a polila si obličej vodou. "Barb, být tebou, moc tou vodou neplýtvám," řekla jí na to Amanda. "Jsme tu jen pár hodin, a koukněte, jak po nás ti dinosauři jdou. Říkám Vám, zítra někdo z nás zemře," pokračovala naštvaně Barbara. Velázquez se podíval na Deana. Ten jen pokýval hlavou na znamení nesouhlasu... Atmosféra v přízemní laboratoři Velázquezova sídla byla tak napjatá, že by se dala krájet. Po několika hodinách čekání už začali Roger, Brickell a Thiago Raminez teorizovat o možnosti vyčerpání pitné vody, kterou s sebou členové týmu do jury nesli. Očekávali jeho návrat každou chvíli, něco tu ale nesedělo. "Jsou tam moc dlouho," řekl nakonec Roger, "přestává se mi to líbit." "Nemyslíte, že se jim mohlo něco stát?" zeptal se se svým výrazným přízvukem Raminez. "Možná," vydechl Brickell, "podívejte se, můžu se pokusit portál znovu otevřít. Někdo z Vás jím pak projde a zkusí je najít. Otevřu portál do doby pár hodin poté, co do toho světa vkročili." Pak se odebral k řízení stroje času. Quartermaine, stojící jako vždy v rohu místnosti, se otočil na svůj stín a nahlas vykřikl: "Jakeu, to je ale napětí! Woo! Jak to dopadne? Přežijí, nebo zahynou? Vyletí, nebo se opijou? Výbuch, či bomba? Ze zubu mi leze plomba! Asi bych měl jít k zubaři..." Nikdo si jeho hlasitých výlevů samozřejmě nevšímal. Brickell se pokusil portál otevřít, ale s hrůzou zjistil, že to nebylo možné. Stroj času nereagoval. "Neudělal jste to náhodou záměrně?" zeptal se ho podezřele Roger. "Propána, za co mě máte, pane Neille?" vyhrkl zděšeně Brickell. Raminez se pomalu otočil k místu, kde se předtím portál vytvořil. "Pane? Doufám, že jste v pořádku," zašeptal oddaně. Roger a Brickell se mezitím pokusili použít další ovladač. Ale portál se ne a ne otevřít. Sloane celou situaci pozorovala, a ačkoliv nadávky ostatních neslyšela, moc dobře rozuměla tomu, co se právě dělo. Tiše přistoupila k Raminezovi a něco mu ukázala znakovou řečí. On jen zakýval hlavou se zdviženým čelem. Na něco určitě přišla. Přiběhla k přístroji odebírajícímu energii z Briddimského drahokamu. "Koukni, Jakeu," pronesl Quartermaine, "teď nastane exploze! Tři, dva, dva a půl, dva a čtvrt, jedna celá devadesátdevět..." Sloane se dotkla Briddimského drahokamu, a postrčila ho. Sám se totiž trochu vychýlil z místa, ve kterém měl být. Dále Sloane povolila šrouby držící kužel v určité vzdálenosti od drahokamu, a posunula ho k němu blíže. "Pět, šest... Důchod se blíží, Jakeu. Vypadávají mi zuby, to je dobré znamení," mumlal si pro sebe v rohu Quartermaine. Brickell se pokusil portál znovu otevřít, opět však neúspěšně. Sloane pomalu zvedla Briddimský drahokam a ještě výše ke kuželu, a portál se náhle začal rýsovat. "Fungovalo to," usmál se Raminez, "Sloane jako jedinou napadlo, že problém byl v zařízení sajícím energii z drahokamu. Měla pravdu." Dean prohlížející si krajinu z větve jehličnanu náhle spatřil portál, objevující se v místě, kde jej Velázquez před několika desítkami minut chtěl otevřít. Poklepal Velázquezovi na rameno. "Měl jste pravdu. Nakonec to dobře dopadne," usmál se starý Argentiňan.


Sloane pomohla Brickellovi portál na monitoru znovu uzavřít, když se tým vrátil do Velázquezova sídla. "Nedařilo se nám vrátit se zpět!" vykřikl Velázquez. Thiago Raminez ho informoval o tom, že vše nakonec vyřešila jeho dcera. Velázquez Sloane objal a znakovou řečí jí poděkoval. Dean ze sebe shodil batoh a přistoupil k Brickellovi. "Vypadá to, že prototyp Vašeho přístroje nakonec přece jen funguje," řekl. Brickell však nevypadal nadšeně. "Obávám se, že nemáte pravdu. Pokud pan Velázquez opravdu portál nemohl otevřít, znamená to, že jsme někde udělali chybu. Ano, přístroj možná funguje. Ale jeho zařízení na odsávání energie z toho kamene ne. Tady Sloane Vás sice nakonec zachránila, ale já mám pocit, že Briddimský drahokam se chová... nestabilně. Je potřeba sestrojit přístroj, který ho dokonale ovládne," vysvětloval a pak nahlas oddechl, "máme před sebou ještě hodně práce." "Aspoň jsme ale začali," řekl Dean, a pak se odebral k Rogerovi. "Jsem ráda, že nás tam nic nezabilo," řekla Amanda Barbaře. "Tak jo, když je test za námi, vrátíme se my dvě zpátky do Langley za Arikem Thomsonem," pronesla Kentová. Náhle k nim přiběhl Quartermaine. "Já chci jít s Vámi! Prosím! Z těchhle znuděných medvědů se s Jakem zblázníme. Chci, abyste mě chránily! Prosím, vojny, prosím!" křičel hystericky. Barbara s Amandou se na sebe podívaly. "Možná bychom ho mohli vzít. Quartermaine se pořádně proletí, a v Langley pak pro něj budeme mít malé překvapení," řekla Amanda. Barbara k němu přistoupila a chytla ho za rameno. "Tak jo, šašku. Letíš s náma. Ale budeš zticha!" zasyčela mu do obličeje. Quartermaine se otočil na svůj stín: "Jupí! Jupijé! Jakeu, konečně zase uvidíme Ameriku. Shodím bombu!" Dean považoval test přístroje za úspěch, ale dal Brickellovi zapravdu. Práce není u konce. Naděje, že by však nakonec mohl splnit svůj úkol a zabránil invazi Shai'ri, jej rozradostnila. Briddimský drahokam byl ponechán v sídle. Velázquez slíbil, že se pokusí sestavit zařízení na čerpání energie, jež bude fungovat lépe. Kentová, Lyonsová a Quartermaine, cítící se osvobozen ze zajetí Lovců kryptidů, odletěli vysokorychlostním letounem do Spojených států amerických. A Dean, Roger a doktor Brickell se Cryptid Swiftem měli vrátit zpět do Velké Británie... Když opouštěli argentinské břehy, pohlížel Dean z okna letounu na útesy, vzpomínal na dobrodružství ve světě dinosaurů, a zároveň si říkal, že už je tak blízko záchrany budoucnosti. Tak blízko...

Cestování časem rozhodně není jednoduché. Lovcům kryptidů se však po delší době podařilo dosáhnout prvního většího úspěchu. Problémem je, že v tomto světě mohou nová a nepříjemná překvapení přijít v podstatě kdykoliv...

Obrázek týdne 20. 3. 2020

20. března 2020 v 9:57 | HAAS |  Obrázky týdne
Další pátek znamená na tomto blogu další Obrázek týdne! Jaro je tu, a tak se záměrně vyhýbám obrázkům s dinosaury na sněhu nebo zvířaty z doby ledové, a vybírám malby zobrazující zelené, horké krajiny s teplomilnými živočichy. Nejzelenějším obdobím naší planety byl karbon, a tvorové, kteří tehdy žili, byli opravdu zvláštní. Právě jim patří tento Obrázek týdne.


Popisek k obrázku: Tato vypadaly karbonské močálové pralesy na území Skotska v době před 310 miliony let. Nalevo vidíme nedospělou obří stonožku Arthropleuru, na kterou se zaměřila velká dravá vážka Meganeura. Její sestřenice si v pozadí odnáší kořist v podobě malého obojživelníka. Jiná, žlutozelená Meganeura je zase k vidění v pravém horním rohu obrázku. Pozoruje okolí, a číhá na kořist. Z vody se vynořují Proterogyrinové, a též sledují dění kolem sebe. Další tetrapod, Crassigyrinus, se rozhodl výjimečně vylézt z vody a slunit se kamenném pruhu země, vbíhajícím do bažiny.

I nadále budu psát každý den; v blízké době se můžete těšit na zakončení jurského dobrodružství Deana Owena a ostatních v Lovcích kryptidů. Plánuji také přidat nový příspěvek na Blogorgonopsid Diaries. Bude toho ale mnohem víc!

Rhamphorhynchus kontra Plesioteuthis: Souboj pterosaura a krakatice

19. března 2020 v 11:17 | HAAS |  Ptakoještěři: znaky a charakteristika
Koncem ledna tohoto roku byly v časopise Nature ohlášeny výsledky výzkumu, který se zabýval pozoruhodným objevem učiněným již v roce 2012 v německém Solnhofenu. Zdejší vápence už světu paleontologie přinesly mnohé, včetně objevu praptáka Archaeopteryxe litographicy v polovině 19. století. Tentokrát šlo však o důkaz souboje mezi dvěma obyvateli zdejšího mořského prostředí. Před přibližně 150 miliony lety vypadal Solnhofen přibližně stejně jako dnešní Bahamy. Byl to tropický ráj, tvořený zelenými ostrůvky a průzračně modrými teplými vodami, a obývala ho celá paleta roztodivných živočichů. Jedním z dobře známých obyvatel Solnhofenu byl Rhamphorhynchus, dlouhoocasý ptakoještěr popsaný roku 1846 německým paleontologem Herrmanem von Meyerem. Objev se však Rhamphorhyncha týkal jen z části. Na vzácné fosilii odkryté v roce 2012 se z něj totiž zachoval jen jediný zub. Tento zub byl však zabodnut v těle 30 centimetrů dlouhé jurské krakatice rodu Plesioteuthis. Nebyl to žádný obr, koneckonců do nadtřídy krakatic (Decapodiformes) patří i dnes mnoho menších druhů, z nichž některé se ocitají na jídelníčku lidí. Plesioteuthis byl zase před 150 miliony let součástí jídelníčku ptakoještěrů. O tom, že někteří pterosauři lovili i hlavonožce, se mluvilo již mnoho let, ale toto je první jasný důkaz. Avšak zde vyšetřování neskončilo...
Před 150 miliony lety tedy jeden Rhamphorhychus lovil hlavonožce těsně nad hladinou solnhofenského moře. Zaměřil se na Plesioteuthise, a vrhl se po něm. Pokusil se jej zachytit svými ostrými zuby, byl však neúspěšný. Plesioteuthis unikl. Byl rychlejší než predátor, a téměř včas se mu podařilo ponořit se mnohem hlouběji, kam už pterosauří zobák nedosáhl. Jeden z Rhamphorhynchových zubů se ale přece jen zachytil v jeho plášti. Hlavonožec pak musel se zubem zabodnutým v těle žít ještě nějakou dobu. Pak z určitého důvodu zahynul, a jeho tělo vytvořilo dokonalý otisk na mělkém dně. Ulomený ptakoještěří zub zfosilizoval...
K výzkumu provedenému německými paleontology se vyjádřili i odborníci z jiných částí světa. Podle Taíisy Rodrigues z Brazílie je to výtečný nález, neboť důkazy interakcí mezi pterosaury, jejich kořistí nebo také jejich predátory jsou velice vzácné. S jistotou víme, že ptakoještěry lovily některé velké ryby, žraloci a v jednom případě také brazilský spinosaurid Irritator (je ovšem možné, že tento masožravý dinosaurus se pouze zakousl do mršiny). Michael Habib z Univerzity v Jižní Kalifornii vyslovil domněnku, že Plesioteuthis byl dokonce příliš velký na to, aby ho Rhamphorhynchus vytáhl z vody. Doslova poznamenal: "Pterosaurus měl štěstí, že se mu zub vylomil. Krakatice této velikosti by ho zřejmě stáhla pod vodu." Je tedy možné, že Rhamphorhynchus správně neodhadl velikost hlavonožce, a ukousl si příliš velké sousto? S maximálním rozpětím křídel 1,8 metru a délkou asi 1,2 až 1,3 metru byl Rhamphorhynchus spíše malým pterosaurem. Zjednodušeně řečeno vážil prostě jen pár gramů. Třiceticentimetrová krakatice mohla být teoreticky silnější, než on! Má-li však Michael Habbib pravdu, jak je možné, že Rhamphorhynchus omylem zaútočil na hlavonožce až příliš velkého? Porovnání sklerotických prstenců na lebce tohoto rodu ptakoještěra s těmi u současných ptáků a plazů naznačilo, že Rhamphorhynchus mohl být aktivní v noci. Přestože měl zřejmě dobrý zrak a viděl dobře ve tmě, nedokázal v rychlosti odhadnout velikost hlavonožce ponořeného ve vlnící se vodě. A možná proto tedy udělal chybu... Útok nicméně obě zvířata přežila. My máme nyní k dispozici naprosto úžasnou zkamenělinu, jež vypráví příběh o krátkém souboji Rhamphorhyncha a Plesioteuthise.

Nalezená fosilie; zub ptakoještěra rodu Rhamphorhynchus v těle krakatice rodu Plesioteuthis

Rhamphorhynchus zaútočil na Plesioteuthise, vytahuje jej z vody, ale kořist je příliš těžká, a proto ji pterosaurus brzy pustí. V pozadí vidíme útok dravé ryby na jiného zástupce jeho druhu

Za obrázky i většinu informací uvedených v tomto článku vděčím webu Science News.

Pravěká zvířata pojmenovaná podle mýtických stvoření: Hagryphus

18. března 2020 v 16:54 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Měsíc a den po publikování předchozí části projektu Pravěká zvířata pojmenovaná podle mýtických stvoření, jež pojednávala o Mercuriceratopsovi, přináším slíbený článek o Hagryphovi...

Jméno: Hagryphus giganteus,
Zařazení: Dinosauria, Saurischia, Theropoda, Caenagnathidae,
Období: pozdní křída, před 75 miliony let,
Etymologie: pojmenován po egyptském bohu a tvorovi z řecké mytologie.
V roce 2005 byl paleontology Scottem Sampsonem a Lindsay Zanno popsán jeden z největších oviraptorosaurů, a to na základě pozůstatků nalezených roku 2002 Michaelem Gettym ve formaci Kaiparowits na jihu Utahu. Pojmenovali ho Hagryphus giganteus. Druhové jméno tohoto dinosaura není nikterak zvláštní, odkazuje koneckonců na fakt, že to byl poměrně velký oviraptorosaur, dosahující délky 3 metrů. Avšak rodový název je odkazem rovnou na dvě mýtická stvoření. Jde totiž o složeninu slov "Ha" a "gryphus" (původně "gryps"). Ha byl egyptský bůh Západní pouště, střežící starověký Egypt před tehdejšími nepřátelskými obyvateli Libye. Býval zobrazován jako muž se symbolem písečných dun na hlavě. Ha byl často sdružován s Duatem, říší mrtvých. Slovo "gryphus" je odvozeno od gryfa (v angličtině nazývaného "griffin"), bájné bytosti z řecké mytologie, zobrazované se lvím trupem, zadníma nohama a ocasem, a s orlími křídly, pařáty, krkem a hlavou. Jednalo se o ochránce zlatých pokladů ve střední Asii. Mytologický původ gryfa zřejmě sahá do období 3000 let před naším letopočtem. Tento bájný tvor měl značný dopad na lidskou kulturu, vždyť gryf je i ve znaku moravské obce Všechovice a české vesnice Bozkov. Jakožto symbol se totiž gryf šířil prostřednictvím středověké heraldiky. Pozoruhodné však je, že k legendám o gryfovi mohly původně vést nálezy fosilií ceratopsidů. Před několika tisíciletími si lidé zkrátka nedokázali vysvětlit podivné lebky s širokými kanýry a rohy (pokud byl gryf inspirován mongolským Protoceratopsem, pak samozřejmě o rozích nemůžeme mluvit), a přisuzovali je proto vymyšleným příšerám, dle jejich představ stále žijícím. Zcela jistě si tehdy nedokázali představit, že o pozůstatcích takových tvorů budeme jednou hovořit jako o zkamenělinách dinosaurů, a že gryfa bude ctít i rodový název jednoho severoamerického dinosaura... Hagryphus byl o 30 až 40 % procent větší než jeho příbuzný Chirostenotes, žijící na severoamerickém kontinentu, v období pozdní křídy rozděleném na tři samostatné ostrovy, ve stejné době. Vážil asi 50 kilogramů. Jednalo se o všežravce, pojídajícího vejce dinosaurů, ještěrky i plody a semena rostlin. Je velice pravděpodobné, že Hagryphus byl opeřený. Obýval bažinaté oblasti a lesy, ale i oblasti poněkud sušší. Svou domovinu sdílel s dalším dinosaurem pojmenovaným po mýtické postavě, masožravým troodontidem Talosem. Ve stejné době na stejném území však žili i ceratopsidi Kosmoceratops, Nasutoceratops a Utahceratops nebo též tyrannosaurid Teratophoneus.

Příští část se bude věnovat dinosaurovi nazvanému Almas ukhaa!

Darwinovy pěnkavy - část 4.

17. března 2020 v 12:01 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Když Charles Darwin na své cestě kolem světa dorazil v září 1835 na Galapágy, stanul v podivuhodném světě tvorů, jež na tomto vulkanickém souostroví žili izolovaně po miliony let. Při svém pobytu na Galapágách si začal uvědomovat zákonitosti přírodního výběru a evoluce celkově. Zdejšími tvory, kteří jej mimo želvy a leguány fascinovali, a jež shromáždil do své rozsáhlé sbírky, byly také galapážské pěnkavy. Ty exempláře, které roku 1837 předal Londýnské zoologické společnosti, později popsal anglický ornitolog John Gould. S termínem Darwinovy pěnkavy, ctícím jejich nálezce a zakladatele evoluční teorie, však přišel až roku 1936 Percy Lowe, načež jej o rok později užil evoluční biolog David Lack jako název své druhé knihy. Počet druhů Darwinových pěnkav se během let měnil v závislosti na taxonomii. Zatímco v literatuře 50. a 60. let bychom se setkali s faktem, že žilo až 35 různých druhů galapážských pěnkav, v současné době je jich uznáváno 18. Spadají do pěti rodů: Geospiza, Camarhynchus, Certhidea, Pinaroloxias a Platyspiza. Všechny patří do čeledi tangarovitých (Thraupidae), jež zahrnuje 372 středoamerických a jihoamerických pěvců, kromě Darwinových pěnkav také pipulky, pitpity a tangary. Nejedná se tedy o zástupce čeledi pěnkavovitých (Fringillidae)...

Na počátku roku 2020 byly publikovány výsledky výzkumu zabývajícího se několika ptačími druhy z pleistocénní Kalifornie, jež vnesly nové světlo na vývoj Darwinových pěnkav. Drobné anatomické změny u těchto ptáků jsou údajně výsledky fluktuací v jejich morfologii, jež se zdá být v dlouhém čase stabilní...

Výskyt jednotlivých druhů Darwinových pěnkav je omezen na určité ostrovy. Tato mapa Vám umožní se v nich rychle zorientovat, a zařadit je tak ke svým stanovištím. Mějte však prosím na vědomí, že menší ostrovy nejsou na mapě pojmenovány.


Vědecký název: Certhidea fusca,
český ekvivalent: neexistuje,
výskyt: Pinta, Marchena, Genovesa, Santa Fé, San Cristóbal, Espaňola, Floreana, Darwin a Wolf.

Elegantní deseticentimetrová, 8 gramů vážící pěnkavka vyskytující se v nížinách na výše jmenovaných ostrovech. Preferuje křovinaté oblasti a suché lesy. Díky nenápadnému zbarvení splývá s okolní vegetací. Loví hmyz a pavouky. Hnízdní sezóna trvá od ledna do května. Celkově zahrnuje 7 poddruhů. Dříve byl tento druh považován pouze za poddruh C. olivacea.

Vědecký název: Certhidea olivacea,
český ekvivalent: pěnkavka lesňáčkovitá,
výskyt: Fernandina, Santa Cruz, Isabela, Pinzón, Rábida a Santiago.

Se zástupci tohoto druhu se roku 1835 osobně setkal Darwin, a zprvu je zaměnil za střízlíky. Až když se v roce 1837 vrátil do Anglie, sdělil mu John Gould, že se ve skutečnosti jednalo o druh pěnkavky. Charakteristickým znakem pěnkavky lesňáčkovité je dlouhý a zahnutý zobáček, kterým sbírá hmyz, pavoukovce nebo semena rostlin. Je to malý ptáček, dlouhý 10 centimetrů a vážící jen 8 až 12 gramů. Na rozdíl od příbuzné C. fusca se vyskytuje i ve výše položených oblastech, včetně horských lesů. Žije však i v křovinatých oblastech a v lesích tropických suchých i subtropických. IUCN klasifikuje pěnkavku lesňáčkovitou jako zranitelný druh.

Vědecký název: Pinaroloxias inornata,
český ekvivalent: pěnkavka kokosová,
výskyt: Kokosový ostrov, Kostarika.

Jediný druh patřící mezi Darwinovy pěnkavy, který nežije na Galapážských ostrovech. Zařazení pěnkavky kokosové bylo nicméně po mnoho let sporné. Dříve byla řazena do úplně jiné čeledi, a to sice mezi střízlíkovité (Emberizidae). Teprve moderní studie prokázaly, že se ve skutečnosti jedná o tangarovitého, a nejbližšího žijícího příbuzného galapážských pěnkav. Zdá se, že evolučně má nejblíže k pěnkavce malinké (Camarhynchus parvulus). Pěnkavka kokosová je zranitelným druhem, a endemitem Kokosového ostrova, proslulého jako "ostrov žraloků". Nebezpečí pro ni představují kočky a krysy, jež byly na ostrov zavlečeny člověkem. Výzkum ovšem prokázal, že mortalita pěnkavek není těmito predátory příliš ovlivněna, tudíž není v bezprostředním ohrožení. V současnosti žije ve volné přírodě 6000 až 15 000 jedinců. Délka pěnkavky kokosové nepřesahuje 12 centimetrů, váží asi 12,5 gramu, a živí se prakticky vším, je všežravá. Hnízdní sezóna trvá od ledna do února. Pár staví hnízdo ze suchého mechu a lišejníků, samička pak do něj naklade snůšku o 4 nebo 5 vejcích. Samci jsou černí, samice jsou světle až tmavě hnědé, se světlejším bříškem s černými skvrnkami. Tento druh, jediný z rodu Pinaroloxias, popsal John Gould v roce 1843.

V rámci projektu Darwinovy pěnkavy jsme se seznámili se všemi 18 druhy, jež se řadí do této pozoruhodné skupiny ptáků. Byl to čtyřtýdenní projekt, a moc mě bavilo na něm pracovat. Věřím, že Vás zaujal, a přiměl Vás zjistit si o uvedených druzích pěnkavek více. Některé z Darwinových pěnkav jsou bohužel ohrožené, a potřebují naši ochranu. Je důležité o nich vědět, abychom je mohli chránit.

Pohoří Gergaji

16. března 2020 v 12:28 | HAAS |  Divoké kouty naší planety
Pohoří Gergaji se rozléhá ve východní části indonéského Bornea, v provincii Východní Kalimantan. Charakterizují jej zubaté vrcholky porostlé džunglí, jež nemají v této části ostrova obdoby. Součástí pohoří Gergaji je krasová oblast Sangkulirang-Mangkalihat, jež se táhne od středu pohoří až na poloostrov Mangkhalihat. V květnu roku 2015 bylo toto unikátní území nominováno k zařazení do seznamu Světového dědictví UNESCO. To proto, že v posledních několika letech ve zdejších krasových jeskyních nalezli odborníci patrně nejstarší jeskynní malby na světě. Některé z nich jsou až 40 000 let staré, a zobrazují buvoly nebo třeba i strašníky rodu Scutigera (žádné jiné prehistorické malby z ostatních koutů světa nezobrazují bezobratlé). Jedná se o nejstarší příklad figurativního umění, tzn. pravěcí umělci, jež za těmito malbami stáli, nejprve zvířata viděli, a představovali si je při samotném malování. Dále jsou součástí těchto maleb také otisky lidských rukou, a to jak otisky negativní, tak pozitivní.



Nejstarší figurativní malby jsou k nalezení v jeskyni Lubaj Jeriji Saléh. Ačkoliv některé z jeskyní v krasovém systému prozkoumal již v roce 1994 francouzský speleolog Luc-Henri Fage, byla tato konkrétní jeskyně probádána až v roce 2018 týmem vedeným Maximem Aubertem a Pindim Setiawanem. Těm se na této expedici podařilo najít toto úžasné, 40 000 let staré dílo. Pindi využil složitých archeologických metod ke stanovení stáří těchto maleb - výsledek tým vskutku ohromil, a ještě koncem roku publikoval výsledky výzkumu v žurnále Nature. Pravěcí umělci používali k zobrazení zvířat a k vytvoření negativních otisků svých rukou především okru. Kromě maleb zvířat zobrazovali prehistoričtí umělci také různé části lidského života, malovali například lidské postavy, dřevěné čluny nebo podivné geometrické symboly abstraktního významu. V roce 2019 stejný tým odborníků nalezl ještě starší malby na sousedním ostrově Sulawesi. Tyto malby byly staré 44 000 let. Je možné, že Borneo a Sulawesi byly během pleistocénní epochy spojeny. V podstatě by se dalo říci, že autory maleb v jeskyních Celebesu mohli být ti samí lidé, respektive jejich předkové.



Pokud bude tato krasová oblast v budoucnu zařazena na seznam Světového dědictví UNESCO, pomůže to zachovat nikoliv pouze jedny z nejstarších jeskynních maleb na této planetě, ale také celý unikátní ekosystém pohoří Gergaji. Jedná se o jednu z posledních lidmi nedotčených oblastí indonéského Bornea. Jeskyně obývané salanganami ostrovními jsou sice terčem sběratelů ptačích hnízd (z hnízd salangan se totiž v čínské kuchyni vaří polévka, a lovcům je za hnízda vysoce placeno), to však nemá na zdejší ekosystém takový vliv, jaký by na něj mělo kácení lesů. Avšak pralesy ze všech světových stran od pohoří Gergaji jsou káceny a páleny, aby ustoupily palmovým plantážím. Je tedy velice důležité, aby byl tento unikátní ekosystém chráněn, a nedošlo tak jeho zničení.


Ve zdejších pralesích žijí bornejští orangutani, kriticky ohrožení primáti, jež s námi sdílejí přibližně 97 % DNA. Kvůli kácení pralesů a lovu byly dovedeni na pokraj vyhynutí. Ve Východním Kalimantanu žije zřejmě druhá největší populace těchto lidoopů, jen o něco více jich je na samém jihu ostrova. Žádná z těchto populací však není v bezpečí. Pro člověka těžko přístupné oblasti v pohoří Gergaji poskytují orangutanům zřejmě poslední ráj na Borneu. Do těchto oblastí je málokdo chodí lovit. Přitom orangutani dokáží žít v nadmořské výšce až 1500 metrů nad mořem. V těchto primárních tropických lesích nacházejí dostatek potravy a materiálu ke stavbě hnízd (orangutani si každý večer staví k přespání nové hnízdo).


Co se herpetofauny týče, je pohoří Gergaji domovinou skutečně velkého množství rozličných druhů plazů a obojživelníků, od bičovek a bojg přes různorodé druhy žab až po největšího plazího predátora naší planety, krokodýla mořského. Ti obývají řeky, jež protékají pohořím, a někteří z jedinců zde žijících mohou v klidu dosáhnout délky i 5 metrů. Podle některých cestovatelů, jež pohořím prošli, není vůbec vzácné pozorovat velké krokodýly mořské nonšalantně proplouvající zdejšími rychle tekoucími vodami.


V roce 2004 zaznamenala biologická expedice z The Nature Conservancy a Indonéského institutu věd v krasové oblasti Sangkulirang-Mangkalihat celkem 200 druhů hmyzu, včetně obřího druhu švába, jenž se pravděpodobně nevyskytuje nikde jinde na světě, 120 druhů ptáků, 50 druhů ryb žijících ve zdejších řekách a 400 druhů rostlin. Tato krasová oblast pokrývá celkem 105 000 hektarů, a je to pravá divočina.


Na Borneu není již mnoho vysoko položených míst, z nichž byste mohli obdivovat nekonečnou džungli sahající až za horizont. V tomto ohledu je pohoří Gergaji velice mimořádnou lokací. Doufejme, že jeho příroda bude zachována. Snad tento zelený klenot indonéského Bornea zůstane nedotčen.


Pravěcí netopýři: Australonycteris

15. března 2020 v 12:30 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V pátek jsem slíbil, že další část projektu Pravěcí netopýři přijde v průběhu několika dalších dnů. A nyní je tu! Bez zbytečného protahování se tedy seznamme s Australonycterisem...

Druh: Australonycteris clarkae,
Období: Eocén, před 54,6 miliony let,
Území: Queensland, Austrálie.
Australonycteris clarkae je nejstarším druhem letouna z jižní polokoule, a také jedním z nejstarších zástupců tohoto řádu vůbec. Tento hmyzožravý netopýr, patřící do vyhynulé čeledi Archaeonycteridae, jejíž zástupci jsou známi pouze z eocénu, byl velikostně srovnatelný s mnoha moderními netopýry. Jeho přední končetiny měřily 40 až 45 milimetrů. Je velice pravděpodobné, že byl schopen aktivního letu. Neúplné pozůstatky Australonycterise byly odkryty na nalezišti Murgon, nacházejícím se na jihovýchodě australského státu Queensland. Toto proslulé naleziště vydalo mimo ostatky nejstaršího letouna jižní polokoule také fosilie nejstaršího z velice vzácných australských placentálů druhu Tingamarra porterorum a podivného, primitivního masožravého savce rodu Archaeonothos. Prvním ostatkem Australonycterise, nalezeným v roce 1994, byl jediný zub. Na základě něj byl pak druh popsán Suzanne Hand, australskou profesorkou z Univerzity v Novém Jižním Walesu, jež popsala také oligocénního letouna rodu Icarops, též nalezeného v Austrálii. Rodové jméno zvířete znamená "australský netopýr" či "australský letoun", není asi třeba dále vysvětlovat, proč. Druhový název je pak poctou Elaine Clark, která se zasloužila o výzkum fosilií v Murgonu a v Riversleigh World Heritage Area, jež je dalším proslulým nalezištěm fosilií ve státě Queensland. Kromě zubu, jenž byl typovým materiálem, byly nalezeny i části předních končetin, jejichž délka byla uvedena výše, fragmenty lebky a část spodní čelisti. Pravdou zůstává, že fosilie primitivních eocénních letounů ze Severní Ameriky a Evropy bývají lépe zachovalé, než těch z Austrálie. Neúplné kosterní pozůstatky jsou ale pořád lepší než nic, a stále prezentují paleontologům pohled do života těchto zvířat. Dráp na prvním prstu přední končetiny byl uzpůsoben k zachycení se na větvích. Zadní končetiny byly zcela jistě značně zredukovány. Není jisté, zda byl Australonycteris schopen echolokace. Jistě se však živil všelijakými létajícími bezobratlými, zvláště tedy hmyzem nebo pavouky stavějícími si lovecké sítě mezi větvemi. Jeho zuby byly nicméně uzpůsobeny i k proniknutí masem obratlovců, kupříkladu ryb. Suzanne Hand a ostatní se domnívali, že velikost tohoto netopýra z něj činila přinejmenším potenciálního rybožrouta, ačkoliv to samozřejmě nebylo potvrzeno. Murgon byl před více než 50 miliony let rozsáhlou bažinatou oblastí. Představa primitivních netopýrů kroužících při západu slunce nad těmito špinavými vodami, připomínajícími do značné míry dnešní floridské Everglades, je kouzelná.

Rekonstrukce archaeonycterida druhu Australonycteris clarkae

Tento projekt bude pokračovat...

Lovci kryptidů 4: V zemi gigantů (2/3)

14. března 2020 v 13:11 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Ještě pořád je naděje, že Lovci kryptidů zachrání svět před apokalyptickou budoucností, jež ho čeká. Po sérii neúspěchů se rozhodli využít neuvěřitelné moci Briddimského drahokamu pro sestrojení stroje času. Ten navrhl Larry Brickell, geniální vědec, bývalý spolupracovník Deylina Nieta a muž, kterému dal kdysi Jack druhou šanci. Brickell byl velice překvapen, když mu Dean řekl, že je Jackovým synem, který přišel z budoucnosti, a k cestování časem využil Brickellovy nedokončené plány. Vědom si toho, že stroj času nakonec bude fungovat, urychlil Brickell svou práci. Samotný stroj postavil Alessandro Velázquez v obrovské laboratoři v přízemí svého hradu na pobřeží Argentiny. Velázquezovým plánem je nyní přístroj otestovat, a rozhodl se zamířit do časů nám velmi vzdálených, člověkem dosud nepoznaných...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: V ZEMI GIGANTŮ, ČÁST DRUHÁ:
"Počkejte, vy se vážně chcete vydat do svrchní jury? Do doby před 150 miliony let?!" zeptal se překvapeně Dean. "Přesně tak," pousmál se Velázquez, "musíme přístroj pořádně otestovat. Čím dále do minulosti se vydáme, tím lépe." "Co když to nebude fungovat?" ozvala se agentka Kentová. "V tom případě víme, že jsme udělali chybu," odpověděl Velázquez. "Jak to myslíte? Chybu ve výpočtech, nebo chybu ohledně toho, že nás tam něco sežere?" řekla Amanda. "Proč se nevydat třeba jen o jeden den zpátky v čase? To by jako test stačilo," navrhl Roger. "Pan Velázquez má pravdu," vstoupil do rozhovoru doktor Brickell, "jedině otevření portálu do minulosti vzdálené desítky milionů let dokonale prokáže, že přístroj funguje." "Uvědomte si, že otevíráme vstupní bránu do jedné ze stovek milionů dimenzí mnohovesmíru, o kterém jste se mi zmínili. Chcete-li jednoho dne, nejspíše již brzy, změnit budoucnost, budete se muset vrátit do určité dimenze, jež reprezentuje tu danou sekundu té dané doby, do níž míříte. Bude tedy zapotřebí přesnost. Nebudete si moci dovolit chybovat," pokračoval Velázquez. Dean pokýval hlavou. O chybování ve výpočtech, alespoň co se cestování časem týče, věděl koneckonců své. Když Roger uviděl jeho reakci, zvedl obočí a usmál se na znamení pochopení. "Na druhou stranu to při prvním pokusu nemůžeme úplně přehnat. Vydat se do daleké minulosti, avšak prozatím nikoliv za účelem změnit budoucnost, je podle mě nejlepším prvním krokem," dokončil svůj výklad Velázquez. "Dobře," řekl Dean, "pojďme na to." "Doufal jsem, že vy budete mít zájem," řekl Velázquez, a gestem naznačil svému sluhovi, stojícímu ve dveřích, abych vstoupil do laboratoře. Thiago Raminez nesl v rukou dva batohy, každý s dvěma litrovými lahvemi vody. Následovala jej Sloane, jež přinesla ještě další dva. "Uspořádáme čtyřčlennou výpravu. Staneme se prvními lidmi, jež se kdy podívají do světa dinosaurů," dodal Velázquez. Navlékl batoh na svou světle modrou košili a nasadil si na hlavu klobouk. Dean se druhého batohu chopil s nadšením. Byl odhodlán podílet se na této výpravě. Zbylých dvou ruksaků se chopily agentky Kentová a Lyonsová. "My už se s panem Velázquezem domluvily před pár dny," informovala Kentová ostatní, "proto jsme tu ostatně na dokončení stroje čekaly." Velázquez schoval do kapsy malý ovladač, bez něhož by se nemohli vrátit do jednadvacátého století. "Tak fajn," řekl pak, když byli všichni členové expedice připraveni, "do Severní Ameriky před 150 milióny lety!" Doktor Brickell zmáčkl tlačítko na stroji času, Sloane uvedla do chodu zařízení na odčerpávání energie z Briddimského drahokamu, a v místnosti se začal tvořit podivný, zelenomodrý útvar. Pomalu rostl, až vytvořil průchod do zcela odlišného světa. Dean, Velázquez, Barbara a Amanda jím prostoupili, a zmizeli tak ve světě, který žádný člověk nikdy předtím nespatřil. "Nezapomeňte mi přinést suvenýrek, vy sůvy z nudlí!" zakřičel na ně Quartermaine. Pak se portál uzavřel... Expedice se ocitla na rozlehlé pláni pokryté mechem, sotva pár desítek metrů od hranice lesa tvořeného obrovitými sekvojovci a jehličnany. Jejich pocity byly smíšené. Velázquezovi se zatočila hlava, musel se posadit. Vše nasvědčovalo tomu, že se skutečně vrátili do doby před 150 miliony let. Ten pocit byl na Velázqueze zkrátka trochu moc. Dean si pomalu prohlédl okolí. Bylo tu ticho. Nikde žádné zvíře, žádný dinosaurus ani létající ptakoještěr prohánějící se po obloze. Ale ta vůně byla jiná. V tomto světě neexistovaly květiny, a tak tedy pláň i les voněly docela jinak. "Zdá se, že jsme tu," poznamenala Kentová, "jenom bych čekala, že uvidíme nějaké stádo dinosaurů." "Takže to vyšlo," usmála se Amanda, "kdy se teda vrátíme do současnosti?" V tu chvíli se ozvalo nepopsatelné zakrákání. Oblohu proťalo hejno malých dlouhoocasých ptakoještěrů, jež vyletělo z lesa. Prováděli všelijaké akrobatické kousky, chytali hmyz a neustále na sebe volali. "Vy byste se chtěla hned vrátit? Dejme si aspoň pár hodin, vždyť zásob máme v batozích dost," zasmál se Velázquez, vytáhl z batohu fotoaparát s dlouhým objektivem a pořídil několik fotografií těch úžasných tvorů.


Poté se dali na pochod podél hranice lesa. Netrvalo dlouho, a z dáli se začaly ozývat prapodivné zvuky. "Slyšíte to houkání? Nezní to jako cokoliv, co jsem kdy v životě slyšel," řekl Dean, "a že jsem už slyšel všelijaké zvuky." "Stádo nějakých dlouhokrkých dinosaurů," řekl Velázquez a ukázal před sebe. Ano, z lesa právě vyšlo deset sauropodů, nesoucích krky takřka vodorovně na úrovni těla, s bičíkovitými ocasy a výraznými krátkými ostny, jež se táhly po celé délce jejich hřbetů. "Nejsem žádný odborník na dinosaury," řekla Amanda, "ale vypadají jako Diplodokové. Na Discovery kdysi vysílali jeden britský dokument o dinosaurech, a Diplodokové v něm několikrát vystupovali." "Zajímavé. Nemají příliš výrazné zbarvení," poznamenal Velázquez. Dean se ke skupince dinosaurů přiblížil trochu více než ostatní, a vyfotografoval si mladého jedince, jenž byl ostatními držen ve středu stáda. "To je neuvěřitelné... My fakt koukáme na dinosaury," řekla agentka Kentová. Diplodokové se pomalu pohybovali po mechem zarostlých pláních, a někteří okusovali větve jehličnanů a listy cykasů. Tým se odebral do lesa. Bylo v něm poněkud chladněji. Obě agentky se posadily na padlý kmen stromu a vykládaly si o tom, co právě viděly. Velázquez vytáhl z batohu průhlednou plastovou nádobu, přiblížil se k nízkému keři, a lapil do nádoby nějaký okřídlený hmyz. "Entomologie mě vždycky moc zajímala," řekl pomalu, pohlížeje zkoumavě na chyceného bezobratlého, naříkavě bzučícího v nádobě, "ale tady jsou mi mé znalosti skoro k ničemu. Nejsem schopen tohohle pidižvíka pořádně zařadit. Maldición!" Dean se vydal sám na průzkum. Jak tak procházel jurským lesem, naslouchal zlověstným zvukům jdoucím odkudsi ze severu. Dovedly ho až k dinosauřímu hnízdu, jež mělo být právě vyloupeno. Dva Ornitholestové se hašteřili o získanou kořist. "No tohle! Tenhle druh jsem chtěl vždycky vidět," zašeptal si pro sebe Dean. Za svého hektického života neměl mnoho času věnovat se studiu prehistorických živočichů, na rozdíl od mladých lidí předchozích generací, vyrůstajících v poměrně klidném období, některé z nich však přece jen znal z knih. A malí predátoři se mu vždycky líbili nejvíce. Hlasité hašteření Ornitholestů sem však nepřilákalo pouze Deana. Země najednou začala dunět. A dříve, než to hnízdní zloději zaregistrovali, objevila se na scéně samice Allosaura. Popadla jednoho z nich mezi zuby, a zakroutila mu krkem. Druhý Ornitholestes se s křikem dal na útěk. Proskočil křovinami, a skoro narazil do Deana. Přitom ho lehce podrápal na levém rameni. Samice Allosaura zkontrolovala, zda jsou její vejce v pořádku, když tu ucítila pach krve. Prudce se otočila, nahlas zařvala, a dala se do Deanova pronásledování, pravděpodobně v domnění, že se také chystal vyloupit její hnízdo. Nebo jej snad považovala za snadnou kořist? Dean neměl šanci nad tím přemýšlet. Utíkal, co mu nohy stačily. Přeskakoval větve, hnal se křovisky, kličkoval mezi stromy, užívaje všech útěkových taktik, které se kdy v životě naučil, a jež mu už tolikrát zachránily život. Ovšem setřást devítimetrovou nazlobenou obludu, za kterou při běhu létaly chuchvalce slin, se mu nedařilo.


"Lidi! Máme tu problém!" zařval Dean z dálky na zbytek týmu. Velázquez upustil plastovou nádobku na zem, když uviděl Deana a jeho vskutku děs nahánějícího pronásledovatele. Chycený hmyz se každopádně osvobodil, a skoro posměvačně zabzučel Velázquezovi u uší, než se dočista ztratil. Kentová a Lyonsová vytasily pistole. "Zbláznily jste se?" vykřikl Velázquez. Kentová vypálila po Allosaurovi první. Teprve nyní si Velázquez uvědomil, že držela v ruce raketovou pistoli. Ta pekelná rána, jež zavibrovala lesem, každého k smrti vyděsila. Dean pokračoval v útěku, Velázquez, Kentová a Lyonsová na sebe hodili batohy, a v rychlosti vyběhli z lesa. Allosauří samice zůstala stát jako solný sloup, k smrti vyděšená tím nečekaným hlasitým zvukem. Když se vzpamatovala, ti zvláštní tvorové, páchnoucí trochu jako zdejší drobní savci, jen o hodně hůř, byli už dávno pryč. Vrátila se tedy k hlídání svého nenarozeného potomstva... "Mladý Owene... tohle se ti teda... fakt... povedlo," vydechla Kentová. "Moc se omlouvám," řekl Dean, "našel jsem dva Ornitholesty u hnízda..." "Zbytek radši ani neříkej. Byl to pěkně hloupý nápad, k něčemu takovému se přiblížit," řekla na to Amanda. Pak se nahnula k Velázquezovi: "Tak, teď už to snad stačí, ne?" "No, musím říci, že po takovém půlmaratonu bych si rád natáhl nohy u nějakého dobrého filmu," zasmál se Velázquez, "souhlasím s Vámi." Nato vytáhl z kapsy ovladač, a zmáčkl tlačítko k vytvoření portálu. Po prvním zmáčknutí jen popotáhl a nahlas vydechl, podíval se kolem sebe, pak zmáčkl tlačítko znovu, tentokráte již se znepokojením v obličeji, a při třetím zmáčknutí už nevěřícně zakroutil hlavou. Pak vrhl rychlý pohled na své kolegy. "Alessandro, co se děje?" řekla nervózně agentka Kentová. "Ten portál... nejde znova otevřít," odpověděl třesoucím se hlasem Velázquez, "ale... tohle se nemělo stát. Tohle není možné! Ne! Vždyť přece..." Velázquez otevřel ovladač a pořádně si prohlédl baterie. Dean se na ně také podíval, vše bylo ale v naprostém pořádku. "Myslím si, že v laboratoři nastal nějaký problém. Zřejmě nějaká závada ve stroji času," řekl relativně klidně Dean. "Ale co teď? Máme čekat 150 milionů let, než se ta závada opraví?!" vyhrkla Kentová. "Klid, klid, Barbaro," zašeptala Amanda a poplácala ji po rameni. "Nemusí to být jenom závada... Přístroj nemusel pořádně fungovat. Poslal nás sem, ale nepošle nás zpátky... Tak by to mohlo být," řekl Velázquez a zakryl si obličej, "nakonec přece jenom nebyl dobrý nápad vracet se o 150 milionů let zpět v čase."

Co bude dál? Co si Dean Owen, Alessandro Velázquez, Barbara Kentová a Amanda Lyonsová počnou v jurské divočině? Jejich životy jsou teď v sázce... Cestování časem přece jen není tak jednoduché, jak si naši přátelé mysleli... Nenechte si ujít další část!

Obrázek týdne 13. 3. 2020

13. března 2020 v 11:03 | HAAS |  Obrázky týdne
V posledních několika týdnech se mezi Obrázky týdne objevovaly zejména malby prehistorických živočichů. Rozhodl jsem se opět tuto rubriku trochu zpestřit obrázkem současných tvorů, a podařilo se mi najít tuto nádhernou malbu od Marie-Christine Lemayeurové, jež se stala známou mimo jiné pro své ilustrace knih ze série Objevujeme svět. Působí velice realisticky, nemám pravdu?


Popisek k obrázku: Začal podzim. Stále je však teplo, a středoevropské lesy jsou plné květeny, ač listí stromů již mění barvu a ohlašuje tak změnu, která vkročí do života každého zdejšího tvora. Dospělá veverka obecná se musí činit; je životně důležité, aby si udělala pořádnou zásobu semen šišek a oříšků na nadcházející zimu. Až osmdesát procent dne stráví hledáním potravy, z níž část uloží do svých spižíren.

My snad již řekli sbohem zimě, která nebyla tentokráte příliš mrazivá. Jaro je tu, život se probouzí... Někteří z Vás však možná musí zůstat doma, v karanténě... Vězte, že Blogorgonopsid tu pro Vás bude každý den! V brzké době se dočkáte dalších částí Lovců kryptidů, Darwinových pěnkav a Pravěkých netopýrů! Užijte si zbytek tohoto dne!

Dinosauří hlava v jantaru - objev nejmenšího dinosaura

12. března 2020 v 11:42 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Jantar dokáže do značné míry zachovat různé struktury, jež před miliony let uvízly v tekuté pryskyřici, později přeměněné na tuto ceněnou organogenní sedimentární horninu. Například na konci 2016 byl objeven ocas malého opeřeného teropoda v barmském jantaru, před nedávnem byl zase ohlášen nález anolisí končetiny datující se do epochy miocénu z Dominikánské republiky. Nový objev, který je však již doslova dechberoucí, přišel opět z Barmy. Poprvé v historii paleontologie byla objevena celá dinosauří hlava v kusu jantaru starého 99 milionů let. Jde o lebku dlouhou 1,4 až 1,5 centimetru. Maso nebo peří se na ní nezachovaly, lebka se totiž ocitla v pryskyřici až poté, co jakékoliv měkké části shnily. I tak jde ale o úžasnou trojrozměrnou zkamenělinu, relativně dobře zachovalou, přinejmenším dost dobře na to, aby na jejím základě mohl být popsán nový druh. Jeho vědecký název zní Oculudentavis khaungraae, a byl popsán paleontologem Xu Xingem a jeho kolegy z Čínské akademie věd a Muzea přírodních věd v Los Angeles. Oculudentavis je pravděpodobně nejmenším dinosaurem, který byl kdy objeven. V dospělosti dosahoval velikosti kalypty nejmenší (Mellisuga helenae), maličkého kolibříka, žijícího v současnosti na Kubě a na ostrově Isla de la Juventud. Těžko říci, který z těchto druhů, jež od sebe dělí 99 milionů let, byl vlastně menší, a který je tedy tím nejmenším dinosaurem a tedy i ptákem vůbec. Je ovšem pravdou, že podle některých výpočtů mohl být Oculudentavis trochu větší než kalypta, neboť jeho páteř dosahovala délky až 9 centimetrů, kdežto samice kalypty nejmenší průměrně měří zhruba 6 centimetrů na délku. I tak je Oculudentavis zcela jistě tím nejmenším druhohorním dinosaurem či praptákem. Tento drobný lovec hmyzu byl vyzbrojen 40 zuby (třiadvacet jich bylo dokonale zachováno), z nichž každý měřil jen přibližně půl milimetru. Byly ovšem dokonale uzpůsobené k proniknutí tvrdými tělesnými schránkami bezobratlých. Xu Xing samotný byl údajně překvapen, že Oculudentavis měl tolik zubů; více než jakýkoliv jiný ozubený pták z křídového období. Postavení očnic po stranách lebky je též překvapivé, a poukazuje na to, že Oculudentavis nebyl schopen binokulárního vidění. To ale neznamená, že neměl dobrý zrak, ba naopak. Jen se v tomto ohledu více podobal ještěrům než ptákům. Zda Oculudentavis létal, plachtil nebo běhal po zemi, nebudeme vědět, dokud nedojde k objevu kostí končetin nebo lépe celé kostry. I tak je to ale úžasný objev, vrhající světlo do života nejmenšího z dinosaurů...

Jedna z nejúžasnějších fosilií, jež kdy byly v jantaru nalezeny - lebka dinosaura druhu Oculudentavis khaungraae

Byl-li letcem, pak Oculudentavis vypadal nějak takto

Za informace i obrázky vděčím webům BBC News a National Geographic.

Přírodovědné muzeum v Pekingu

11. března 2020 v 17:26 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Už je to nějakou dobu, co jsem do rubriky Muzea, výstavy, zoo a dinoparky přinesl nový článek, a to navíc po velice dlouhé pauze. Aktivně se nyní věnuji projektům Darwinovy pěnkavy a Pravěcí netopýři, stejně jako rubrice Slavní paleontologové a popiskům prehistorických tvorů. Rozhodl jsem se nicméně napsat dnes článek o dalším zajímavém místě, které bych jednoho dne rád navštívil...

Přírodovědné muzeum v Pekingu se nachází v distriktu Doncheng, ve východní části hlavního města Čínské lidové republiky. Bylo založeno v roce 1951, a od té doby nashromáždilo přibližně 200 000 exemplářů, od drobného hmyzu přes plazy, obojživelníky, ptáky, savce až po dinosauří fosilie, včetně pozůstatků mnoha druhů, jež byly nalezeny pouze v Číně, a nikoliv jinde ve světě. Paleontologická sbírka je v muzeu rozdělena do tří galerií, z nichž jedna se věnuje paleozoiku, druhá mezozoiku a třetí kenozoiku. Právě mezozoická galerie láká nejvíce návštěvníků. V jejím středu se totiž nachází obrovitá kostra Mamenchisaura, jež je obklopena sestavenými kostrami několika relativně malých dromaeosauridů. Kostra jednoho z nejznámějších čínských dinosaurů, massospondylida Lufengosaura z rané jury, se v galerii nachází též. Dalšími lákadly jsou kostry sečuánského teropoda Szechuanosaura a hadrosauridního dinosaura Bactrosaura, kostře stegosaurida Tchuojiangosaura dělá společnost takřka osmimetrový Yangchuanosaurus; jeho kostra je postavena tak, aby připomínala útok vražedného predátora na obrněného býložravce. Nádhernými fosiliemi vystavenými ve vitrínách jsou například kostry Microraptora, Confuciornise nebo Anchiornise, stejně jako několika dalších opeřených dinosaurů z provincie Liao-ning. Dále jsou zde vystavena dinosauří vejce. Několik dinosaurů bylo také zrekonstruováno v podobě animatronik, mezi nimi jsou například Mamenchisaurus a Allosaurus. Galerie věnující se prvohornímu životu zase vystavuje fosilie trilobitů všemožných druhů, stejně jako modely Hallucigenie a Anomalocarise. Z třetihorní a čtvrtohorní fauny nabízí muzeum možnost obdivovat vystavené lebky šavlozubých koček, kupříkladu rodu Homotherium, veledaňka rodu Megaloceros nebo slavného jednorohého nosorožce z doby ledové, všem dobře známého Elasmotheria. Jednomu sálu této části dominují také obrovské kostry Paraceratheria a Stegodona. Potkat můžete rekonstrukce prehistorických lidí, z nichž jeden na Vás bude mířit primitivními šípy. Co se současné fauny týče, nabízí muzeum pohled na kostry a vycpaniny mnoha zástupců holocénské zvířeny, od turů po jeřáby, od levhartů sněžných a dikobrazů po orly, pandy velké i červené a lidi. Rekonstrukce mořského dna s modely loděnek jistě také nezklamou.


Zaletíte-li třeba náhodou v brzké době do Číny, nezapomeňte Přírodovědné muzeum v Pekingu navštívit!

Další články


Kam dál