Darren Naish

Včera v 16:54 | HAAS |  Slavní paleontologové

Darren Naish (narozen 26. září 1975) je anglický paleontolog se specializací na paleontologii obratlovců. Studoval na univerzitách v Southamptonu a Portsmouthu, dnes především popisuje druhohorní zvířata od dinosaurů po pterosaury. Můžete ho znát ze seriálu Dinosauří Británie, kde ukázal, jak podrobil výzkumu důkazy o bitvě mezi dvěma britskými dinosaury, byl ale také jedním z vědeckých poradců při natáčení legendárního cyklu Putování s dinosaury a mnohokrát se již objevil na zpravodajském kanálu BBC News. Darren je známý i svými publikacemi: v Česku například vyšla jeho kniha "Dinosauři: Velká kniha objevů" popisující dějiny paleontologie se zaměřením na druhohorní giganty. Naish byl také spoluautorem několika populárně naučných knížek od vydavatelství Dorling Kindersley a dokonce spolupracoval na žurnále The Cryptozoology Review. Ve vědeckém světě se stal známým díky svým závěrům o Kawekaweau. Šlo o obrovského gekona, asi 40 centimetrů dlouhého, který žil na Novém Zélandě, a vyhynul až v 19. století. Z dinosaurů popsal Naish například rod Mirischia, malého compsognathidního dinosaura žijícího v Brazílii před 110 miliony let, anebo křídového sauropoda rodu Xenoposeidon z jihu Anglie (popsal ho spolu se svým kolegou, paleontologem Mikem Taylorem). Kromě toho učinil vědeckou revizi popisů jihoamerických křídových ptakoještěrů rodů Tupuxuara a Thalassodromeus...
 

Predátor a kořist v pravěké Kanadě: Atrociraptor vs. Panoplosaurus

Středa v 10:48 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V období Křídy zažívala provincie Alberta v dnešní Kanadě zápasy nesmírně silných, vitálních a nebezpečných zvířat. Ta si šla vzájemně po krku, využívala všech možných zbraní k zabití své kořisti, anebo v jejím případě, k ubránění se predátorovi. Krvavé souboje nebyly ničím výjimečným, pravěká bojiště byla krví zalita. Mezi albertskými dinosaury, jež ukazují velkou rozmanitost, probíhaly souboje téměř neustále. Před 70 miliony let se spolu utkala dvě děsivá stvoření, Atrociraptor a Panoplosaurus...

Atrociraptor byl malý masožravec stejné skupiny jako Velociraptor nebo Dromaeosaurus. Jako typický zástupce čeledi Dromaeosauridae měl zahnuté drápy na zadních končetinách, které používal k probodení krku kořisti nebo k udržení se na její silné kůži, zatímco ji přitom trhal svými zuby. Atrociraptor by se svou velikostí dal přirovnat k Velociraptorovi, nebyl o moc vyšší než krocan a dosahoval délky srovnatelné s výškou dospělého muže. Byl však vybaven relativně velkým mozkem, jež jej činil mezi dinosaury takřka inteligentním. Navíc to byli smečkoví lovci: většina dromaeosauridů žila ve skupinách. Atrociraptoři požírali především ještěrky a malé savce, a to když se skupinou nebyli. Avšak když lovili jako jedna velká smečka, mohli si Atrociraptoři troufnout i na zvířata mnohem větší. Snad dokázali dopadnout i mládě Edmontosaura. Ale mohl se tento dravec před 70 miliony let pustit do obrněného dinosaura?


Panoplosaurus. Jméno pro velkého ptakopánvého dinosaura, jenž byl pokryt těžkým pancířem. Měřil ale 5,5 až 7 metrů a vážil okolo 3,5 tuny. Jak mohl Atrociraptor takového živočicha skolit? Jedna věc je jistá: Panoplosaurus byl obtížným protivníkem i pro velkého Albertosaura. Nejen, že byl dobře chráněný a díky svému brnění představoval takový dinosauří tank. Byl i dost velký. Když jej napadl útočník, snažil se nejspíš přitisknout se k zemi, chránit tak své měkké břicho a vystavit nepříteli svůj krunýř. Na ocase neměl kyj, byl to nodosaurid. Dříve se předpokládalo, že Panoplosaurus byl shodný s Edmontonií, ale nebylo tomu tak. V minulosti byl Panoplosaurus považován za ankylosaurida s kyjem na ocase, ale jak již bylo zmíněno, tento kyj postrádal a tak to byl s určitostí nodosaurid. Toto zvíře, jehož název v překladu znamená "kompletně obrněný ještěr", nemohlo být pro Atrociraptora lehce porazitelným protivníkem!


Atrociraptor by byl jediným švihnutím Panoplosaurova ocasu odsouzen k smrti! Ale dravec mohl využít jedné příležitosti. V dokumentu Vraždící stroje: Pravda o dinosaurech zabijácích od BBC bylo ukázáno, že mongolští ankylosauři měli v mládí krunýře měkké, jejich záda nebyla plně chráněna. Krokodýlí osteodermy se totiž stávají tvrdými až v dospělém věku a u obrněných dinosaurů tomu bylo stejně. Stejně jako mongolští ankylosauři, i Panoplosaurus a jemu příbuzní měli v mládí záda pokryta spíše tvrdší, avšak prorazitelnou kůží. A toho mohl Atrociraptor využít! Když se dala dohromady smečka těchto brutálních zabijáků a vystopovala například školku mláďat Panoplosaurů, bez váhání zaútočila a oddělila od ní jedno mládě. Pak stačilo několik dobře mířených ran smrtícími drápy, kousnutí dozadu zakřivenými zuby, a mládě Panoplosaura vydechlo naposledy. Dospělý Panoplosaurus však vůbec nepřipadal v úvahu. Je možné, že i větší, avšak nedospělí Panoplosauři, například jen 2,5 metru dlouzí, nemohli pro Atrociraptory představovat kořist. Byli už moc velcí a s věkem rostly i jejich obrannné schopnosti. Nakonec Panoplosauři, kteří se dožili dospělosti, nemuseli mít z většiny predátorů strach a nějaký Atrociraptor je už vůbec nemohl vystrašit...

Tato část seriálu pojednávala o dvou zvířatech, která se střetávala jen občasně a souboje mezi nimi určitě neprobíhaly moc často... Ovšem příště poznáte predátora a kořist, mezi nimiž k soubojům docházelo mnohem častěji!

Nový seriál s Jeffem Corwinem!

Úterý v 11:57 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Slavného amerického biologa a televizního moderátora Jeffa Corwina nyní uvidíme ve zbrusu novém televizním seriálu! Tento rok v létě skončil velmi úspěšný seriál Záhady oceánů s Jeffem Corwinem (Ocean Mysteries), který běžel od září 2011 a dosáhl pěti sérií s více než stovkou dílů a několika speciály. Tento seriál, oceněný několika cenami Emmy, byl velmi oblíbený a stal se jedním z nejsledovanějších programů víkendového slotu Litton Weekend Adventure na ABC. Sobotní dobrodružství se společností Litton Entertainment, která tyto pořady natáčí, pokračuje dalšími cestami s Jeffem, znovu s cílem prozkoumávání moří! Nový seriál nese název Ocean Treks with Jeff Corwin. Premiéra proběhne v sobotu 1. října 2016 na ABC, pravděpodobně bude mít vysokou sledovanost... Jeff v seriálu prozkoumá různá místa, od Aljašky po Karibik, bude cestovat po moři i po souši, dostane se do hlubin škvír aljašských ledovců a překoná vysoké útesy. Setká se s mnoha zvířaty a navštíví i řadu zvířecích útulků a záchranných stanic, kde se starají například o zraněné lišky. Jindy zase bude sledovat malou sladkovodní kožatku při hrabání hnízda pro vejce. Jeff bude většinou cestovat na luxusních výletních lodích, které se v souvislosti s pořady o zvířatech stávají čím dál populárnější. Začal s tím britský seriál Velká plavba s Nigelem Marvenem, jenž měl premiéru minulý rok a který můžete každé pondělí sledovat na Prima Zoom (nenechte si ujít poslední epizodu o plavbě z Jižní Ameriky na Antarktidu a zase zpět, v pondělí ve 20:00). I zde budou Jeffovým cílem velké přístavy, jež budou startovacím bodem pro jeho dobrodružství do odlehlých částí světa. Natáčení probíhalo během jara a léta tohoto roku (ještě v srpnu byl Jeff na Dominice). Každá epizoda seriálu Ocean Treks bude asi 20 minut dlouhá, s reklamními přestávkami tak zabere půl hodiny vysílacího času... Na tento seriál se velice těším a doufám, že jej brzy budeme moci sledovat!

Doufám, že Vás novinka potěšila. Pokud znáte Jeffa Corwina a jeho pořady s radostí sledujete, určitě se Vám bude tento nový seriál líbit!
 


Psephoderma

Pondělí v 16:42 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Psephoderma ("oblázková kůže") patřila do skupiny plazů zvaných Placodontia. Hodně se podobala Placodovi a ještě více želvovitému Henodovi, přestože žila o 3 miliony let později, než její bratranec. Henodus měl však rohovitý zobák s bezzubými čelistmi, kdežto Psephoderma měla hlavu více podobnou kajmankám. Také tak mohla působit a možná žila podobným způsobem života, číhala na dně na kolem proplouvající kořist a chňapala po ní. Mnohem pravděpodobněji ale Psephoderma požírala měkkýše, jež svými želvími čelistmi drtila a zpracovávala řadou zubů v čelistech. Psephoderma žila před 220 až 205 miliony let, v pozdním Triasu. To z ní činí jednoho z posledních plakodontů, kteří kdy žili, protože tato obdivuhodná skupina plazů s koncem Triasu nadobro vymizela. Zkameněliny Psephodermy pocházejí z Itálie a zřejmě i z Anglie, ale to neznamená, že se tento živočich nutně vyskytoval jen tam. Psephoderma mohla žít ve sladkých vodách i dalších, blízkých kontinentů, jelikož tehdy byly všechny spojeny v Pangaeu. Svůj název dostala Psephoderma díky dobře zachovalému krunýři, sestavenému ze dvou částí. Zadní část krunýře pokrývala jen zadní část těla, od zadních končetin po kořen ocasu, zatímco přední část krunýře se táhla až ke krku. Psephoderma dobře plavala, končetiny měla oploutvené. Měřila 90 centimetrů na délku, i když někdy se udává, že mohla být až dvakrát tak dlouhá. Vážila jen asi šest nebo sedm kilogramů...
Popis tohoto plakodonta naleznete v knize "Dinosauři a život v pravěku" od Hazel Richardsonové. Psephoderma se také objevuje v počítačové hře Jurassic Park Builder, kde ji můžete umístit do svého parku s pravěkými zvířaty.

Příště Scaphonyx!

Konvergence: Tlusté lebky

Konvergence je podivuhodným typem evoluce, při němž se nepříbuzné živočišné či rostlinné druhy vyvíjí podobným způsobem nezávisle na sobě. Způsobuje to především život ve stejném prostředí, jehož výsledkem je někdy až zarážející podobnost různých životních forem... V tomto seriálu se budeme zabývat nejznámějšími příklady konvergence, a sami uvidíte, jak si evoluce během milionů let pohrála se spoustou druhů...

V této části projektu Konvergence uvidíte zvířata, u kterých se během milionů let vyvinula zesílená, tlustá lebka. Dříve by možná někteří řekli, že chránila velký a vyspělý mozek a že její nositelé byli téměř inteligentní. Nyní víme, že tito tvorové neoslňovali intelektem, byli však mocnými soupeři a možná tato vyklenutá, pozoruhodně tvarová lebka měla ještě více schopností...

PRVOHORNÍ A RANĚ DRUHOHORNÍ PLAZI:
Plaz zvaný Tropticus byl živočichem, u kterého vývoj zaznamenal jednu zajímavou věc: nahoru vyklenutou lebku. Toto se v evoluci ještě zopakovalo. Ale otázkou je, proč ji Tropticus měl. Většina prvohorních plazů byla podivné lebky, například Estemmenosuchus vypadal doslova jako příšera z bájného světa, kdežto Moschops měl zvláštní "třetí oko", kryté kůží, podobně jako dnešní hatérie. Snad to souviselo i s Triopticem... Podivuhodný živočich, jehož objev byl ohlášen v září 2016, před pár dny, obýval území dnešního Texasu ve Spojených státech. Podivně vysokou lebku mohl používat při zápasech o teritoria nebo k zastrašování predátorů-proto se pak v průběhu času něco podobného objevilo u dinosaurů. Avšak zdá se, že ještě lepším vysvětlením je přítomnost "třetího oka". Nejen, že ho měl Moschops, ale i několik jiných permských a triasských plazů bylo vybaveno "třetím okem", které vnímalo světlo. Triopticus si tak vysokou lebkou doslova střežil oko v hlavě. Neuvěřitelné je, že na stejném nalezišti v Texasu byli objeveni i další 225 milionů let staří plazi s podivnými lebkami, někdy protáhlými, jako měl Spinosaurus nebo gaviálové.


TLUSTOLEBÍ DINOSAUŘI:
Triopticus mohl svou lebku používat i při zápasech o teritorium či samice, byla totiž silná a tak s ní mohl vrážet do nepřátel. Ale ještě jistější to měli Křídoví dinosauři, kteří se tlustými lebkami proslavili. Jejich lebky nebyly vždy stejné: někteří je měli dómovité, jiní placaté, ti další na nich zase měli bizarní trny. Pachycefalosauři byli původně vědci považováni za inteligentní tvory, ta tlustá lebka totiž mohla krýt vysoce výkonný mozek. Ovšem pravda byla zcela jiná. Pachycefalosauři byli sice pozorní, ale přemýšlet nedokázali, jejich mozek byl opravdu malý. Takže proč ta tlustá lebka? Při nárazech do soupeřů byla skvělá, o tom není pochyb. Dříve se vědci domnívali, že se pachycefalosauři naráželi do hlav navzájem. Dnes většina z nich tvrdí, že by si tím své lebky rozbili, a tak se přiklánější k názoru, že jeden druhému bušili do boků. Mnozí pachycefalosauři byli asi stádními zvířaty, kde panovala určitá hierarchie, a pokud ji chtěl nějaký nově příchozý narušit, musel použít svoji hlavu. Při obraně před menšími dravci se tlustá lebka hodila též, mohla totiž útočníka (např. raptora) těžce zranit... Existuje ale domněnka tvrdící, že na zachovaných lebkách pachycefalosaurů se nedochoval keratinový roh. Keratin je látka, která tvoří naše nehty nebo nosorožcí rohy. Ne vždy se fosilizuje (proto lebkám pravěkých nosorožců někdy chybí roh) a v případě pachycefalosaurů se nemusela zachovat vůbec. Pokud pachycefalosauři opravdu měli nějaký vysoký, špičatý útvar na své tlusté lebce, měnilo by to situaci. Je to ale jen teorie a není potvrzená. Navíc ne všichni s ní souhlasí. U zvířat jako byl Pachycephalosaurus nebo Prenocephale si můžeme být jistí tím, že měli lebku tvarovanou tak, jak ji známe...




Nejde o úplný příklad konvergence, ale jedno je jisté: zpevněné lebky kulatého tvaru se u zvířat objevily hned několikrát v historii...

Snad se Vám nová část projektu Konvergence líbila. Byla již kratší než ty předchozí (poslední jsem napsal v červenci minulého roku), ale snad jste si ji užili. Tento seriál však již asi dále psát nebudu, jen pokud mě napadne ještě nějaké zajímavé "konvergentní téma".

Soutěž Ve stínu přízraků

Sobota v 9:52 | HAAS |  Naše soutěže
Před nedávnem jsem Vám slíbil, že vytvořím soutěž o mém letním příběhu, bude-li dostatek zájemců! Několik z Vás napsalo, že by to rádi zkusili. A tak je tu Soutěž Ve stínu přízraků! Všechny otázky se týkají příběhu, ale pozor, nepůjde to možná tak snadno! Pokud jste příběh nečetli a chcete se zúčastnit, raději to udělejte, kdybyste ho nečetli a chtěli v něm něco hledat, možná se v tom nevyznáte! Otázky ale nebudou těžké a pokud si z příběhu něco pamatujete nebo si ho před soutěží znovu přečtete (i když deset částí je hodně), určitě si s nimi hravě poradíte. Hlaste se prosím do komentářů a odpovědi mi pošlete na e-mail haasvojta@volny.cz . Diplom tentokrát dostanete všichni stejný, dám Vám na něj nějakou příšeru z příběhu... Z instrukcí je to vše, tak doufám, že se několik z Vás zúčastní...

1. Začneme jednodušší otázkou: Jakého původu a ze kterých zemí byly všechny hlavní kladné i záporné postavy v příběhu?

2. Proč Jamesova expedice mířila na Borneo?

3. Z čeho měli obyvatelé vesnice, která byla pro výpravu základnou, takový strach?

4. Čeho Andrew velice litoval poté, co ranou z pušky zpečetil něčí osud?

5. Jaká zvířata, jak naklonovaná, tak odchycená, chovali účastníci tajného projektu v jávské džungli?

6. Kdo byl Velký John?

7. James spadl ze stromu a na chvíli ztratil vědomí. Alan nařídil, aby byl zastřelen. Co James udělal?

8. Které zvíře zabilo Johna Campbella?

9. Proč se James jednoho dne rozhodl vydat se na širé moře a přidat se ke skupince místních rybářů? Jaký měla tato cesta cíl?

10. Proč v příběhu Velociraptor zabil dvacet lidí v Jakartě a poté se stal černým pasažérem letadla s cílem do Ameriky?

11. Jak dopadl Andrew? Čemu se věnoval po skončení událostí v příběhu?

12. Jak komplex tajného projektu v džungli skončil?

Doufám, že otázky nejsou těžké. Vycházejí z příběhu, není to typická znalostní soutěž, takže snad nejsou nijak složité. Můžete mi k odpovědím napsat, jak se Vám příběh líbil, pokud chcete. Každopádně, mnoho štěstí!

Správce dinosauřího parku - Přípravy začínají

23. září 2016 v 15:44 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Páteční odpoledne je tu, a s ním první podzimní Správce dinosauřího parku v tomto roce! Snad Vám chladnější začátek podzimu trochu zpříjemní...

Přípravy začínají

Poté, co se vyřešil případ traviče Rhamphorhyncha a zabezpečení výběhů dalších zvířat, které chodí krmit "nedůvěryhodní" lidé, museli jsme se vypořádat se skupinkou Kronosaurů. Ochránci pravěké zvěře se rozhodli zvířata sledovat a zjistit, zda po nich nejdou členové Operace Hon na Kronosaura. K tomu naštěstí nedošlo, ale jeden nikdy nemůže být opatrný. Kronosauři proplouvající vodami byli až na jediného mláďaty. Velká samice Kronosaura totiž přivedla na svět několik roztomilých mláďátek, ze kterých se až po nějaké době stanou děsiví predátoři. Ochránci se spojili se skupinou vědců, která Kronosaury sledovala s pomocí vysoce výkonné a technicky vyspělé ponorky, vybavené odporně zapáchající látkou, která by byla v nejhorším z ponorky vypuštěna a odlákala zvědavé Kronosaury i jiné dravce. Výzkum probíhal ve středu a čtvrtek a jeho výsledkem prý byly 4 hodiny filmu, stovky fotografií a tisíce dat. Ochránci pravěké zvěře se je chystají použít v boji proti Operaci Hon na Kronosaura. Zároveň tak pomůžou Kronosaurům samotným a snad zbaví lidi jejich nenávisti vůči těmto tvorům. I žraloci, kteří na člověka útočí výjimečně, zabili víc lidí, než Kronosauři. Snad se veřejnost brzy uklidní... Výzkum se zaměřil i na ichtyosaury a plesiosaury žijící v okolí ostrova. Během celého týdne je skupině vědců náš ostrov základnou. Nyní se jen hrabou v datech, až mi jde z toho hlava kolem. Divím se, jak se v tom mohou vyznat. A ještě víc se divím, že to přežili, ale s tou skvělou výbavou to bylo docela možné. Kronosauři mě sice neděsí, ovšem chovám k nim respekt. Jak takové velké zvíře rozrušíte, jde po Vás. A v tomto případě to není radno brát na lehkou váhu. Kronosaurus je v současnosti největším predátorem na naší planetě, s délkou 20ti metrů překonává mnohé další. Myslím, že bylo lepší, když jsme ho považovali za 120 milionů let vyhynulého plaza... Mezi vědci, které na ostrově hostíme, se nachází i několik paleontologů s velkým zájmem o studium zvířat, jež chováme v parku. Pravděpodobně tedy budou našimi budoucími zaměstnanci. To se nesmírně hodí, odborníky potřebujeme. K čemu? Přece k provázení lidí po parku!

L. C. Clark zařizuje spoustu věcí, především finanční záležitosti týkající se otevření parku. Vypukne to v listopadu, brány parku, dosud špinavé a ocelové, se otevřou! Nehodláme z Dinosauřího parku dělat nějaký lunapark nebo zábavní park typu Juského parku, bude to spíše taková procházka druhohorami bez zbytečných atrakcí. Charles naštěstí nedělá takové chyby, jako John Hammond, a všechny své pracovníky platí Clarkovými penězi stejně, na nikom se nešetří... Tohle celé náš park dostane z finanční krize. Když se k nám Clark přidal, byl na tom park špatně, a ze začátku to s Clarkovou pomocí šlo. Ale v posledních měsících se Clarkovi na trhu nedaří, a peníze, jež nám posílá, se mu vůbec nevracejí. Utratil už miliony. Na jak dlouho bude park otevřen, nevíme. Možná bude někdy zavřen (snad ne z důvodů, se kterými se potýkal Jurský park), snad opět jednou ožije jako biologická rezervace. Jisté je však to, že za pár měsíců se situace v parku zcela změní. Už tu nebude klid, budou sem proudit davy návštěvníků. Prozatím je třeba zabezpečit všechny výběhy s nebezpečnými zvířaty. O víkendu se pustíme do přestavování ohrady Siamotyranna. Další velká finanční částka byla vynaložena na nákup materiálu k postavení speciálního výběhu pro neuvěřitelně silné a agresivní Deinotherium. Já sám mám teď dost problémů s Lagosuchy, kteří jsou k sobě zlí. Asi už jeden druhému lezou na nervy. Oliver má další úkol. Je poměrně děsivý. Má prý odjet na Isle of Die a chytit tam nějaké zvíře, které by do parku lákalo hodně lidí. Hlavně to ať to není nic velkého a masožravého. Pochopitelně, vydá se tam, až se mu zahojí zraněná noha. Dosud Oliver sedá ve své pracovně a čte knihy, neustále něco plánuje a dělá si z nás legraci. Je dokonce schopný vypojit přívod teplé vody jen proto, abyste se po namáhavém, horkém a dusném dnu ve vaně nadmírně zchladili-nejlépe vodou tak ledovou, že snad musí pocházet z Arktického oceánu! No, protentokrát mu to prominu.

Tato část sice končí, ale týdeník nadále pokračuje! Za týden se dozvíte více o přestavbě výběhů i nových zabezpečeních, stejně jako o Oliverových plánech...

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Megalosauridae

22. září 2016 v 15:02 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Minule jsem Vám ve zkratce představil čeleď Dricraeosauridae, teď se podíváme na megalosauridy, slavné masožravé dinosaury!

Název čeledi: Megalosauridae,
Autor názvu a popisu: Thomas Henry Huxley, 1869,
Nejznámější dinosaurus z čeledi: Megalosaurus,
Doba výskytu: Jura.
Megalosauridi byli menší až velcí draví dinosauři, a patřili mezi geograficky nejrozšířenější karnosaury. Tito masožravci byli hojní v Juře, první se objevili už před 170 miliony let a ti nejpokročilejší a zároveň poslední megalosauridi žili na konci Jurského období, před 145 miliony let. Nejznámějším členem této skupiny je Megalosaurus, první kdy objevený a brzy na to popsaný dinosaurus. Už v 17. století byla nalezena jedna kost stehenní, ale toto zvíře bylo proslaveno velkým objevem, který v 19. století učinil geolog William Buckland. Megalosaurus byl první kdy nalezený britský dinosaurus (od té doby jich bylo objeveno na padesát) a žil v období Jury před 160 miliony let. Byl to poměrně velký masožravec, od špičky ocasu až po čenich měřil tento plaz 10 metrů a vážil až 4 tuny. Původní představy raných paleontologů ohledně velikosti tohoto dinosaura však byly značně přehnané: původně se předpokládalo, že měl až dvacet metrů a byl to jakýsi varanovitý plaz (v době objevu ani neexistovalo slovo dinosaurus, to zavedl až Richard Owen o několik desetiletí později). Megalosaurus patří mezi dobře známé dinosaury, i když v minulosti na něj bylo nahlíženo z velké šíře. Myslí se to tak, že spousta jiných masožravých dinosaurů, jako třeba velký africký Carcharodontosaurus, byli považováni za Megalosaura nebo členy čeledi Megalosauridae. V případě Carcharodontosaura to ale rozhodně nebyla pravda, byl to člen jiné skupiny velkých karnivorů (svou velikostí ještě megalosauridy překonával). Avšak nálezy z Evropy a Severní Ameriky bohatě stačí k tomu, abychom věděli, že megalosauridi byli hojně rozšíření. Torvosaurus patřil mezi největší jurské theropody a pravděpodobně to byl jediný, nebo jeden z mála tehdejších tvorů, kteří mohli konkurovat Allosaurovi... Do této čeledi patřil i Eustreptospondylus, který se stal známý díky seriálu Putování s dinosaury. Dochoval se ale jediný exemplář, pravděpodobně to byla mršina, kterou v období Jury zanesl do vodních hlubin, kde se fosilizovala, mořský proud. S megalosauridy je ale spojena i řada nálezů otisků stop nebo jednotlivých zubů, které se fosilizovaly ve vrstvách. V Juře to byli úspěšní masožravci, ale s nástupem nového období, Křídy, z planety vymizeli. V době, kdy byl za megalosaurida považován např. Carcharodontosaurus, by se to říci nedalo, ale dnes žádné pravé, nefalšované megalosauridy z Křídy neznáme.



Na obrázcích jsou Megalosaurus, Eustreptospondylus a Torvosaurus. Snad jste si článek užili a třeba se i dozvěděli něco nového o megalosauridech!

Stagonolepis

21. září 2016 v 15:21 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Stagonolepis byl archosaurus blízce příbuzný i podobný Desmatosuchovi. Něčím se však od něj zásadně odlišoval: na rozdíl od Desmatosucha neměl ramenní trny a jeho tělo bylo poloviční velikosti. Zatímco plně vzrostlý Desmatosuchus dosahoval délky 5ti metrů, jeho menší příbuzný Stagonolepis pouze 2,5 metru. S váhou 200 kilogramů byl pak Stagonolepis asi o sto kilogramů lehčí. Jinak byl však podobně obrněný, jako jeho známější příbuzný. Kostěnný pancíř, připomínající osteodermy krokodýlů, byl tvořen pravoúhlými deskami. Po stranách těla se pak táhla řada velmi krátkých trnů. Břicho měl ale nechráněné, takže pokud ho nějaký velký masožravec obrátil na záda, neměl Stagonolepis šanci. Navíc je nepravděpodobné, že by příliš rychle utíkal, jednak kvůli těžkému brnění, a dále také kvůli tomu, že končetiny měl postaveny do stran a tak mohl případně rychleji kráčet jen po krátkou dobu. Žil před 235 až 223 miliony let v období Triasu, kdy dinosauři ještě nedorůstali takových velikostí, aby Stagonolepise skolili. Zato však planetě vládli velcí masožravci z jejich příbuzenstva, dokonce byli i Stagonolepisovi příbuzní. Mezi ně patřil i Postosuchus a jemu podobná, krutá zvířata. Stagonolepis byl mírumilovný býložavec, spásal kapradiny, mechy a mechorosty a trhal je kolíkovitými zuby v zadní části čelistí. Tím se též odlišoval od Desmatosucha, protože ten měl tlamu bezzubou. Stagonolepis žil v době, kdy byly kontinenty spojeny v Pangaeu, takže mohl být rozšířenější, než si myslíme. Jeho zkameněliny se ale nalezly pouze ve Velké Británii a Jižní Americe. Stagonolepise popsal Casamisquela roku 1960 jako zástupce čeledi Stagonolepidae, kam byl později zařazen i severoamerický Desmatosuchus, známý vědě už o čtyřicet let dříve. Obě zvířata žila ve stejné době, takže se mohla potkat, právě díky tomu, že pevniny byly tehdy spojeny...
O Stagonolepisovi se dočtete v knize "Dinosauři a život v pravěku" od Hazel Richardson (česká verze je z edice Příroda v kostce).

Příště další živočich z doby dinosaurů, Phedorema!

Známe zbarvení Psittacosaura!

20. září 2016 v 17:04 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Psittacosauři byli primitivní příbuzní později slavných rohatých dinosaurů. Vyskytovali se v Číně před 125 až 120 miliony let, v lesích plných dalších tajuplných zvířat, jako byli čtykřídlí Microraptoři, téměř inteligentní Mei Longové nebo velcí Borealosauři, či překvapivě velcí druhohorní savci. V posledních letech se paleontologům dařilo zjišťovat nová fakta o pravěkých zvířatech, a to taková, s jakými předtím nikdo nepočítal-zjištění barev. Nyní známe zbarvení Psittacosaura! Přidal se tak k předešlým objevům zbarvení druhohorních zvířat: v roce 2010 to byli Sinosauropteryx a Anchiornis, o dva roky později Microraptor, v roce 2013 prapták Archaeopteryx a počátkem roku 2014 se objevila zpráva o zjištění barev tří mořských plazů z druhohor a třetihor. To, že víme o zbarvení Psittacosaura, je skvělou událostí tohoto roku! Výzkumu se opět ujala University of Bristol, v čele s Jakobem Vintherem a profesorem Cuthillem, ale důležitou práci odvedli i jejich kolegové z USA, Kong Kongu a v neposlední řadě i z Německa. "Myslím, že by z nich byli fantastičtí mazlíčci," řekl pak Vinther. "Náš model předpokládá, že byli super, super-roztomilí. Vypadají trochu jako E. T." dodal k tomu. Model, o kterém se Vinther zmínil, byl vytvořen v počítači a pomohl výzkumníkům odhadnout, kde byly barvy světlejší a kde tmavší. Všemu ale vděčili především díky skvělému zachování exempláře. Tisíce malých šupinek obsahovaly zbytky pigmentu, ovšem ne zcela, vlastně některé šupiny si ho zachovaly jen velmi malé množství. Přesto je díky zachovalosti těch dalších možné zjistit, jak byl zbarvený Psittacosaurus celý. Horní část těla byla tmavší, břicho bylo naopak světlé, a to všechno v odstínech hnědé. Je úžasné a poměrně vzácné, že se melanosomy, struktury nesoucí melanin, zachovaly na 120 milionů let staré fosílii. O to úžasnější je, že k odhalení některých melanosomů nebylo třeba používat ani vysoce specializovaný mikroskop... Psittacosaurus byl zbarven tak, aby splynul s porostem, v němž žil. Byl to dinosaurus pohybující se po zemi, nežil ve vodě ani ve stromech a tak mu hrozilo nebezpečí ze strany různě velkých dravých dinosaurů. Mláďata byla navíc požírána Repenonamy, metrovými čínskými savci, což dokazuje jedna z dříve nalezených zkamenělin. Dospělci pak čelili devítimetrovým Yutyrannům, dávným příbuzným Tyrannosaurů. Pravěká Čína byla v té době jedním velkým bojištěm a byl dobře maskovaný bylo pro mnohá zvířata podstatné, Psittacosauři nebyli výjimkou... S tímto skvělým objevem můžeme učinit ještě jeden závěr: Psittacosaurus žil definitivně v lesnatém prostředí. Proto byl takto maskován. Pokud chtěl zastrašit soka, mohl využít svých pernatých výrůstků na ocase. Jinak byl ale šupinatý, což výzkum dokazuje... Jinak je Psittacosaurus v pořadí sedmým druhohorním zvířetem z Číny, u něhož se podařilo zjistit, jakou barvu měl...

Na obrázku vidíte starší rekonstrukci Psittacosaura, i když i ta usuzuje, že břicho měl světlejší, než záda (tak jako u většiny zvířat nebo aspoň plazů jako jsou krokodýlové). Informace o tomto pozoruhodném objevu pocházejí ze Sci-News a CBC, dále děkuji i Alfaraptorovi, že měl zájem o to, abych článek napsal. Tato novinka tu samozřejmě nesměla chybět! Do komentářů napište Váš názor...

Potravní řetězec fosilizovaný v akci!

19. září 2016 v 16:46 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Nově objevená zkamenělina z Messelského souvrství nedaleko Frankfurtu nad Mohanem v Německu je světovým unikátem... Zachycuje totiž potravní řetězec zkamenělý v akci, tedy něco, co se podařilo objevit jen několikrát! V Messelu navíc k takovému objevu ještě nikdy nedošlo. Byla totiž objevena zkamenělina pravěkého hada, který sežral ještěrku, jež předtím pozřela brouka! Zkamenělina je neuvěřitelně dobře zachovalá, zvláště na to, že hadí kosti jsou křehké a málokdy se fosilizují. Přítomnost obsahu jeho žaludku je o to výjimečnější... V pravěku, stejně jako v současnosti, neustále docházelo mezi zvířaty k soubojům: lovci a kořist se vzájemně předháněli, unikali si a jeden čas od času podlehl. Ještěři jsou obvyklou potravou i mnoha dnešních hadů, a stejně tak hmyz tvoří velice významnou část jídelníčku většiny ještěrů. Tato trojí fosílie dokazuje, že potravní řetězec se může, ač velmi vzácně, také zachovat v podobě fosilie. Z celé zkameněliny jsou tedy odborníci schopni rekonstruovat jednoduchý příběh: malý brouk byl sežrán 20 centimetrů dlouhou ještěrkou, kterou zanedlouho napadl a vcelku spolkl 103 centimetrů dlouhý had. Celý příběh se odehrál ve středním Německu před 48 miliony lety, v období Eocénu, ve starších třetihorách. Paleontologové také identifikovali druhy: ještěr patřil k Geiseltallielům, had nese název Palaeopython (možná byl příbuzný krajtám). Ke smrti hada muselo dojít poměrně brzy. I když hadi polykají kořist vcelku a trvá jim někdy delší dobu, než ji celou rozloží, postupuje žaludek při trávení poměrně rychle. Z toho je usuzováno, že had zahynul jeden nebo dva dny po sežrání ještěra. Poté zemřel na dně jezera, kde došlo k fosilizaci...

Obrázek i informace jsem získal ze Science Daily, jež je obratem získala od Senckenberg Research Institute a Natural History Museum... Tato nově nalezená zkamenělina mě nadchla a doslova mi vyrazila dech! Do komentářů napište, co si o tom myslíte vy... Zítra napíši ještě o jednom skvělém objevu!

Nově o Akantosteze

18. září 2016 v 9:31 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Jednou ze žhavých novinek v paleontologii je zjištění týkající se jednoho legendárního pravěkého obojživelníka... Za informace vděčím European Synchotron Radiation Facility...

V období Devonu žilo několik prvních obojživelníků, čtvernožců nebo-li tetrapodů, kteří byli prvními obratlovci, jež kdy žili zčásti na suché zemi. Známe Ichtyostegu, rybovitého Tiktaalika a několik dalších, mezi nimi i Acanthostegu. Tento obojživelník byl objeven roku 1987 v Grónsku, v horninách starých 360 milionů let. V té době vypadalo Grónsko jinak než dnes: nebyl tam žádný led, spíše teplé vody, mnohdy mělčinaté a přeplněné drobnými rybkami a vodními bezobratlými. Acanthostega patřila mezi větší živočichy a tak mohla být spíše ve vrchní části potravního řetězce... Mezinárodní tým vědců složený z odborníků z Francie, Švédska a Anglie nyní odhalil pozoruhodný fakt o životě akantostegy. Díky výkonnému rentgenu prohlédl perfektně zachované přední končetiny různých jedinců Acanthostegy. Všichni byli nalezeni na stejném místě a zahynuli ve stejném čase, když se před 360 miliony let rozvodnil obrovský tok podobný dnešním velkým africkým řekám, a pohřbil jejich nehybná těla v usazeninách. Rentgenem se ukázalo, že mikroskopické struktury v kostech jsou neuvěřitelně dobře zachovány a že z nich lze vyčíst, kolik bylo akantostegám let, když zemřely. Dalo se tak usoudit z růstových kruhů, které v kostech vznikaly podobně jako letokruhy u stromů. Podle toho paleontologové zjistili, že zvířata byla vesměs asi 6 let stará a ještě nebyla dospělá. Rostla totiž poměrně rychle, pokud by už dohásla dospělosti, růstové kruhy by začaly měnit svou strukturu a tak by se dalo odhadnout, že se růst zpomalil. Paleontology pak zaujala další věc. Po celou dobu růstu měly Acanthostegy přední končetiny spíše chrupavčité, kolem kostí nebyl dostatek svalů na to, aby je po delší dobu unesl mimo vodu. Nyní je otázkou, zda se mohly přední končetiny osifikovat, zkostnatět, v dospělosti. Mláďata ale nebyla schopná pohybu po souši, alespoň tak vědci soudí z jejich slabých končetin. Takže mláďata byla vodní a všichni jedinci, které známe, ještě nedorostli plné velikosti. Ale co dospělci? Jak výzkum ukázal, z této skupiny akantosteg neznáme ani jednoho dospělce. Je to škoda, protože nyní nevíme, zda akantostegy žily v dospělosti na souši (někteří možná řeknou, že ne, jiní zase, že ano). Bude tedy třeba najít další fosilie tohoto rodu devonského obojživelníka, aby mohly být učiněny další závěry... Ačkoliv nové nálezy mírně usekly naši znalost Acanthostegy, zase přidaly nová fakta a nyní víme to podstatné o životě mláďat akantosteg. Možná, že dokonce žily ve školkách, sdružovaly se do malých skupinek bez ochrany dospělých. Teď je na další generaci paleontologů, aby se vydala do Grónska a zjistila ještě více.

Zítra napíšu o dalším objevu!

Údajná pozorování ptáka moa v současnosti

17. září 2016 v 10:14 | HAAS |  Podivní netvoři
Pták moa, jak se říká šesti rodům již vymizelých obřích ptáků z Nového Zélandu, vyhynul okolo roku 1400. Vyhubili ho Maorové, kteří se na ostrovy dostali jen asi 120 let předtím na člunech vyrobených v Polynésii, jejich původní domovině. Spolu s ptáky moa vyhynulo i několik dalších unikátních živočichů Nového Zélandu, které my, současní lidé, už bohužel nikdy neuvidíme... Nebo snad ano? Kryptozoologie pracuje se spoustou záznamů o pozorováních podivných zvířat. V některých případech sice její metody nejsou úplně důvěřivé, ale v tomto případě by se dalo spekulovat o přežití některých tvorů, jež považujeme za vyhynulé. Ptáci moa sice vyhynuli, ovšem někteří lidé tvrdí, že v odlehlých oblastech Nového Zélandu tyto tvory zahlédli. Spolehlivé záznamy o tom bohužel nejsou. Ale jedna věc je faktem: novozélandská slípka takahe byla považována za vyhynulou od roku 1898, avšak v roce 1948 byla objevena malá populace těchto nelétavých krátkokřídlých ptáků při úpatí Jižních Alp na Jižním ostrově na Novém Zélandu. Spoustu lidí tato zpráva povzbudila co se týká hledání tvorů, o nichž si myslíme, že kvůli lidem už vyhynuli. Moa byli též příkladem, žili na Novém Zélandě po dlouhou dobu a nebýt intenzivního lovu, existovali by dodnes. Údajná pozorování však nebyla vědecky dokázána. Musíme si uvědomit jednu věc: takahe je malý pták, moa byl obr. Největší druhy dorůstaly výšky 3,6 až 4 metrů (v ojedinělých případech) a přehlédnout tak velkého živočicha není zrovna snadné, zvlášť, když se po stovky let potuluje krajinou. Pokud by pták moa přežíval, snad by ho už někdo viděl. V dnešní době, jak víme, dochází k objevům pouze menších živočichů. Každý objev nového druhu ptáka, savce nebo většího plaza je unikátní. A k novým objevům dochází spíše z důvodů toho, že vědci zjistí, že jistá populace nějakého druhu je ve skutečnosti jiný druh a tak je tedy tento tvor nově pojmenován, ačkoliv byl známý už předtím jen jako zástupce jiného druhu, jemu velmi příbuzného. Od konce 19. století prý někteří lidé ptáka moa viděli v oblasti Westland District na Jižním ostrově. Je to pozoruhodná krajina: z východu jí lemují Jižní Alpy, ze západu Tasmanovo moře. Oblast mezi těmito dvěma významnými geografickými body by mohla být obývána obřím nelétavým ptákem. Také na samém jihu Jižního ostrova, ve Fiordlandu, prý došlo k některým pozorováním. V nedávné době to bylo v letech 1993 a 2008. Kryptozoologové se vydali oblasti prozkoumat a našli například stopy. Existují i rozmazané fotografie, jež však mohou být docela dobrými podvrhy. Zoologové tyto "důkazy" obvykle ignorují. Pokud by někdo skutečně natočil ptáka moa zblízka, pokud by byl tento tvor popsán, důkladně vyfotografován a studován, bylo by jasné, že přežil. Ovšem tyto zprávy, mnohdy nepotvrzené co se týče pravdivosti, vědci nemohou považovat za přímý důkaz... Kdyby ale moa přežil do dnešních dnů, bylo by to fantastické. Kromě toho z Madagaskaru pocházejí zprávy o údajných pozorováních živoucího Aepyornise, "sloního ptáka". Ale kdo ví, třeba si lidé tyto poplašné zprávy jen vymýšlejí...


Moa není příkladem tvorů jako Chupacabra a dalších kryptidů, tito ptáci se s lidmi setkávali a dodnes v několika muzejích najdete jejich zbytky. Je jen otázkou, zda by opravdu dokázali přežít do současnosti...

Správce dinosauřího parku - Rhamphorhynchus zachráněn

16. září 2016 v 16:53 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Z minulé části týdeníku víte, že se někdo pokusil otrávit Rhamphorhyncha... Jak to celé dopadlo? Nyní se to dozvíte.

Rhamphorhynchus zachráněn

Náš Rhamphorhynchus je již zcela v pořádku. Po menším incidentu, kdy se ho někdo pokusil otrávit, bylo vše několik dnů v pořádku a nikdo se po něm již nedal. Charles si začal dělat starosti, že třeba kameru třeba nebylo do aviaria instalovat anebo že se snad ten travič o kamerovém systému doslechl. To by znamenalo, že by se za Rhamphorhynchem již nevydal. I já se začal obávat, že toho zrádce neodhalíme, a dříve než se nadějeme, půjde už po jiném zvířeti. Ale zmýlili jsme se. Oliver však předpokládal, že pravda přijde najevo brzy. Zachoval klid, a to se mu pochopitelně vyplatilo. Kromě klidu a rozvahy zachoval i svou pružnost, aby nakonec zločince dopadl. Ale k tomu se ještě dostanu... Tak tedy, ve středu odpoledne přiběhl do hlavní budovy udýchaný ranger, jeden z těch, kteří Rhamphorhyncha hlídali. Sýpal a sotva dýchal, takže se nejdřív musel napít a skoro tři minuty jsme ho museli křísit, protože nakonec omdlel. "To ty letní teploty. Doufám, že deště přijdou brzy," řekl někdo. "Poslyš, nechtěl by jsi, aby trochu pršelo i tady? Nestůj a dones vodu!" křikl jsem na něj, a od té doby už konečně nikdo nic neřekl. Jakmile se ranger vzpamatoval, řekl, že na kameře je záznam. "To jsme se toho dozvěděli," řekl ten velmi chytrý člověk, který mluvil před chvílí, "a my mysleli, že jste toho darebu chytili." Pravda, bylo to menší zklamání. Kdo by předvídal, že rangeři toho darebáka nezadrží? Jak se to vlastně stalo? Záznam byl čerstvý, byl pořízen před pár minutami. To i samotné rangery vyděsilo, možná proto k nám ten jeden přiběhl v takovém stavu. Ukázalo se, že náš zločinec něco tušil a jakmile se objevil před kamerou, rozbil ji. Dívali jsme se na záznam a tohle bylo to poslední, co kamera natočila. Jakmile jsme se zvedli od počítaře v Charlesově pracovně, kde jsme si záznam promítli, ukázali nám rangeři onu kameru. Nebo spíše to co z ní zbylo. Opravdu moc už toho nebylo. Člověk, který se na záznamu na chvíli objevil, byl dobře maskovaný. Ale přece jen šlo poznat, o koho jde. Na ostrově je nás několik desítek a dobře se všichni známe. Chvíli jsme se radili. První obvinění bylo jasné. "Charles to byl!!!" vyhrkl někdo. Ve dveřích se objevil Oliver se svou zafáčovanou nohou (zlomenina se mu ještě stále nezhojila) a nahlas se smál. "Co tím chceš říci, příteli?" řekl mu na to rozvážně Charles. Byl jsem vyděšen...

"Jo, byl jsi to ty! Vím to! Ty to nevíš? Tak to je mi líto... Ale nedivím se tomu..." mluvil dále Oliver a za chvíli to už nevydržel a huronsky se zasmál. Charles byl trochu vystrašený. Zároveň však věděl, že Oliver přišel s čímsi zcela odlišným, ne se zprávou o traviči Rhamphorhyncha. "No jistě. Určitě to nevíš. Tam dole v jídelně jsi rozlil kávu," smál se Oliver, "a pěkně jsi naštval kuchaře!" "Olivere, musíš zrovna tady?!" okřikli jsme ho všichni zároveň. Na vtipy (a ještě k tomu ty jeho) jsme teď opravdu náladu neměli. Oliver se za chvíli uklidnil, u mne také zmizelo rozčilení (myslel jsem totiž, že ten zrádce je Charles, ač by to bylo kompletně nemožné) a náš přítel se znovu podíval na záznam. "To bude Johnny, veterinář," řekl pak. To byl ten, který minulý týden navrhl vypumpovat Rhamphorhynchovi žaludek! Vypadá to, že ten člověk je odvážlivec, ale ne v dobrém slova smyslu. Vrazili jsme do jeho pracovny, ale už tam nebyl. Oliver poznamenal, že z přístavu měla odjet loď a že je možná na ní. Jenže loď měla vyrazit před dvěma hodinami! Okamžitě jsme nasedli do jeepu a zajeli do přístaviště. Zatímco Oliver pomalu vylézal z auta, já, Charles a jeden ranger jsme již byli v klidu. Správce přístavu řekl, že loď nemohla vyplout. Taková úleva! Našeho zločinného veterináře jsme chytili a on se přiznal, ostatně, co jiného mu zbývalo? Prý ho podplatil nějaký Lewis C. C., tak nám ho popsal. Samozřejmě dostal vyhazov! Zajímalo by nás, kdo ten Lewis je, a co chce. A především, proč si to objednal. Rhamphorhynchus je naštěstí v pořádku, otrávená potrava byla rangery zabavena dříve, než ji mohl pozřít. Důležité je ale zajistit, aby se to již neopakovalo. O něco podobného se kdysi pokusil jiný zrádce s Adelobasileji! Teď je ale na místě vyřešit mnohem větší problém. "Proč loď nevyplula v čas?" zeptal jsem se lišácky správce přístavu a doufal, že mi řekne, jak se o Johnnyho zradě doslechl. Ale on s neklidem prohodil: "To víte, skupina Kronosaurů."

Pokračování opět příští pátek...

Gogonasus

15. září 2016 v 15:42 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Gogonasus byla ryba ze skupiny nozdratých (svaloploutvých), patřící do skupiny zvané Tetrapodomorpha. Nebyla pravým tetrapodem nebo-li čtvernožcem, vůbec neměla končetiny s prsty a nedokázala se asi ani pohybovat po souši. Žila v Devonském období na jižní polokouli-její fosílie byly nalezeny ve formaci Gogo v Austrálii. Tento pozoruhodný živočich nepatřil mezi giganti Devonských moří: Gogonasus měřil jen asi 30 až 40 centimetrů. Byl to dravec, predátor. Specializoval se na lov menších rybek. Pochopitelně už tehdy ryby měly čelisti (na rozdíl od svých možná sto milionů let starších příbuzných), ale přesto do nich Gogonasus nemohl chytat nic velkého. Možná žil ve skupinách, možná samotářsky, toto přesně nevíme. Exemplářů však bylo nalezeno hned několik a jeden z nich byl téměř nepoškozen. Tento jedinec byl odkryt roku 2005. Gogonasus byl však vědecky popsán už o dvacet let dříve, a to Johnem Longem, který jej pojmenoval Gogonasus andrewsae (je to zároveň jediný známý druh Gogonasa). Možní potomci této menší ryby mohly chodit po souši. Z fosilních pozůstatků vyplývá, že ploutve rodu Gogonasus byly velmi dobře vyvinuté. Důležité je však uvést, že Gogonasus není tím přechodným článkem mezi rybami a obojživelníky. Stále to byla ryba, jen její pozdější příbuzní se už řadili mezi čtvernožce...
Popis tohoto zvířete najdete například na webu Prehistoric Wildlife.


Příště Myosaurus!

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Dicraeosauridae

14. září 2016 v 11:04 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Tento projekt dlouho nepokračoval, ale po několika měsících trvající přestávce je na čase vrátit se k němu. Krátce Vám představím další čeleď dinosaurů...

Název čeledi: Dicraeosauridae,
Autor názvu a popisu: Werner Janensch, 1929,
Nejznámější dinosaurus z čeledi: Dicraeosaurus,
Doba výskytu: Pozdní Jura a raná Křída.
Dicraeosauridi byli blízce příbuzní Diplodocidům. Během evoluce se od nich oddělili někdy v době střední až pozdní Jury. Všichni tito dinosauři žili na Gondwaně, Velkém jižním kontinentu, který se skládal z Jižní Ameriky, Afriky, Austrálie a Antarktidy. Dicraeosauridi, které známe, žili v Jižní Americe a Africe. Nebyla to skupina, která by existovala příliš dlouho. Stále to však byli úspěšní a také obrovští tvorové. Dicraeosaurus žijící v Africe v době pozdní Jury měřil až 20 metrů na délku. Trochu se podobal Diplodokovi, ale měl kratší krk. To je typické i pro další dicraeosauridy. Jejich krky nebyly tak mohutné. Dobrým příkladem toho všeho je dinosaurus zvaný Brachytrachelopan. Kdybyste nevěděli, že je to sauropod (dlouhokrký dinosaur), asi byste si řekli, že jde o nějakého iguanodonta podobného Ouranosaurovi s nízkou plachtou na zádech. Někteří dokonce Brachytrachelopana popisují jako zvíře podobné Stegosaurovi bez plátů na zádech a bez ostnů na ocasech. Brachytrachelopan měl velmi krátký krk, jeho ocas byl pro srovnání asi 2,5 krát delší. S tak krátkým krkem nemohl tento sauropod spásat vysoko rostoucí vegetaci a tak hledal potravu spíše při zemi. Brachytrachelopan byl v podstatě jediný sauropod s trupem delším, než byl jeho krk. Žil v Jižní Americe v pozdní Juře. Zato Amargasaurus, dosahující celkově délky 10 metrů, představoval snad ještě podivnějšího sauropoda. Vysoké trny na zádech svědčí o tom, že i on měl nějakou plachtu, i když mnohem větší. Mohla být pestře zbarvena a upoutávat pozornost, nebo mohla působit k zastrašení predátorů či soků z vlastního druhu. Amargasaurus, který žil v rané Křídě před 140 miliony let, je jedním z nejlépe známých jihoamerických sauropodů. Mezi dicraeosauridy najdeme ještě několik dalších, třeba rod Suuwassea. Její kostru vystavuje Pařížské muzeum... Dicraeosauridi tedy mohli být velcí, ale svými tělesnými proporcemi připomínali spíše jakýsi mix mezi dinosaury. Kratší krky a robustní postoj pro ně byly typické. Někteří, jako již zmíněný Brachytrachelopan, jako by pak přímo odporovali naší představě sauropodů. O této čeledi se toho dále mnoho neví, přece jen známe jen pár jejích zástupců...

Dočkáte se i dalších částí, tento projekt bude nyní pokračovat!

Joseph Leidy

13. září 2016 v 16:45 | HAAS |  Slavní paleontologové
Zdroj obrázku: http://www.pbs.org

Joseph Leidy (1823 - 1891) byl první americký paleontolog. Měl pověst gentlemana a významně působil na Univerzitě v Pensylvánii, jež se nachází v hlavním městě státu, tedy ve Philadelphii. Ačkoliv se Leidy zaměřoval i na parazitologii a anatomii, jeho patrně nejvýznamnější výzkum se odrazil v paleontologii. Pojmenoval tvora, kterého v roce 1858 nalezl mimo jiné geolog (věnoval se však více pracím) William Parker Foulke. Leidy nazval tvora Hadrosaurus foulkii, byl to takřka první americký dinosaurus a mnohdy je za něj stále považován. Pravdou však je, že Leidy už roku 1856 popsal Troodona. Kvůli jedinému nalezenému zubu se domníval, že zvíře bylo obrovskou ještěrkou. To, že Troodon byl dinosaurus, bylo zjištěno až mnohem později a teprve před asi 30 lety byla zjištěna skutečná podoba tohoto lehkého, inteligentního dravého dinosaura. Kromě dinosaurů popsal Joseph Leidy i americkou zvířenu doby ledové, hlavně medvěda krátkočelého (latinsky Arctodus), amerického lva a také pravlka Canis dirus. Za svou práci byl Joseph Leidy oceněn Lyellovou medailí a byl po něm pojmenován i jeden prehistorický živočich, a to Leidyosuchus ("Leidyho krokodýl"), tedy velký pravěký aligátor z období Křídy a území dnešní Kanady (popsal ho Lawrence Lambe). Leidyovým žákem byl později proslulý, ačkoliv také velmi bojovný Edward Drinker Cope, který vedl velké boje proti Othnielu Charlesi Marshovi během slavné Války o kosti ve druhé polovině 19. století. Kromě toho byl Leidy i jedním z prvních amerických zastánců Charlese Darwina, i když ho bohužel nemohl hájit, protože nepůsobil v Evropě (na rozdíl třeba od Ernsta Haeckela).

Montanoceratops

12. září 2016 v 17:35 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Montanoceratops ("rohatá tvář z Montany") byl středně velký rohatý dinosaurus trochu připomínající Protoceratopse. Byl sice o něco větší než Protoceratops, měřil 3 metry, tedy o metr více, ale žil v jiné části světa. Mongolský Protoceratops se s americkým Montanoceratopsem nikdy nesetkal. Na výšku měřil okolo metru a vážil okolo půl tuny, takže mezi rohatými dinosaury nepatřil mezi giganty. Žil na šťavnatých planinách pravěké Montany ve Spojených státech před 70 miliony let, v období Křídy stupně maastricht. Pohyboval se po všech čtyřech končetinách, žil ve skupinách a měl na čenichu krátký roh. Tyto rohy, stejně jako své charakteristické límce, Montanoceratopsové ukazovali ostatním zástupcům svého druhu, ať už to byly samice, kterým se samci předváděli, nebo jen jiní jedinci či zástupci cizích stád. O tom, že žil ve stádech, víme z fosilních pozůstatků. Tento dinosaurus měl také silný papoušcí zobák, perfektní ke štípání tuhé vegetace. Živil se rostlinami rostoucími při zemi, od jejich výhonků až po dospělé rostliny... Montanoceratops je státní fosílií Montany a je znám už od roku 1916, kdy slavný lovec zkamenělin Barnum Brown nalezl první exemplář. V roce 1942 byl tento tvor popsán Shaikjerem Leptoceratops cerorhynchos. O devět let později si C. M. Sternberg uvědomil, že kostry Leptoceratopse (tehdy známého už z jiného druhu) se od těchto výrazně liší. Dost na to, aby byla vymazána i rodová příbuznost. Proto pojmenoval toto zvíře Montanoceratops cerorhynchus. Později si paleontologové všimli i zvláštních, výrazně vyvýšených trnů na ocase. Netýká se to jen Montanoceratopsů, tyto znaky měli i jiní rohatí dinosauři. Je možné, že tyto trny podpíraly jakousi malou pachtu, která mohla být pestře zbarvena-to se však již asi nikdy nedozvíme...
Montanoceratops patří ke známým rohatým dinosaurům a jeho popis se objevuje v několika knihách. Mezi nimi jsou např. "Dinosauři-Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona nebo "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla.

Příště Stagonolepis!

Predátor a kořist v pravěké Kanadě: Gorgosaurus vs. Edmontosaurus

11. září 2016 v 9:01 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V době před 75 až 70 miliony let, a ještě o něco později, umírali v kanadské Albertě dinosauři, jejichž pozůstatky dnes patří k těm dobře zachovalým severoamerickým fosíliím. Tato velká zvířata žila ve světě úplně jiném než dnes. Na každém kroku číhalo nebezpečí a ti největší býložravci nebyli v bezpečí před kanadskými predátory, hrůzu nahánějícími monstry, která cenila zuby z ohromných čelistí. V případě tohoto dílu to tak bylo. Pravěká Kanada zažívala souboje dvou gigantů...

Nejprve zde máme Gorgosaura. Význam jeho jména, "šeredný ještěr", je možná trochu přeceněný. Muselo to být majestátní zvíře, i když setkání s ním mohlo pro místní býložravce končit smrtí. Žil v období svrchní Křídy stupně campan a popsal jej slavný paleontolog Lawrence Lambe roku 1914. Dlouho se vědci dohadovali, zda Gorgosaurus není tím stejným rodem dinosaura, jako Albertosaurus. V roce 1981 byly publikovány výsledky jednoho výzkumu, který nadobro potvrdil, že jsou rozdílní... Gorgosaurus byl velký masožravec. Měřil 9 metrů na délku, byl vyzbrojen strašnými čelistmi a nad očima měl pár rohů. Samci měli rohy směřované nahoru a dopředu, samice zřejmě vodorovněji. Tento dinosaurus byl hojně rozšířený, tzn. obýval značnou část Severní Ameriky. Jeho pozůstatky se sice našly v Kanadě, ale kromě toho také v USA po stát Nové Mexiko. Byl to dravec i mrchožrout v jednom...


Potom zde máme druhého aktéra v tomto souboji. Jednoho z největších kachnozobých dinosaurů, kteří kdy žili, a jenž měřil 13 metrů na délku. Jmenuje se Edmontosaurus. Vědci ho popsali jen dva roky po Gorgosaurovi, tedy v roce 1916. Za popisem stál slavný hledač fosílií Barnum Brown, stejný muž, který objevil Tyrannosaura Rexe. Edmontosaurus byl velmi rozšířený, žil v Kanadě i v USA, včetně Wyomingu i Aljašky. Nové výzkumy ukazují, že podnikal dlouhou cestu ze severu na jih. Tato cesta byla 2400 kilometrů dlouhá. Edmontosauři putovali v obrovských stádech na jih, aby unikli před zimou, a Alberta pro ně skýtala skvělé útočiště-před 75 až 70 miliony let tam bylo mnohem tepleji než dnes. V USA se dokonce našly edmontosauří mumie, tedy kostry pokryté zkamenělou kůží! Bylo jich hned několik a dodnes je paleontologové horlivě zkoumají. Edmontosaurus žil po dlouhou dobu a během ní se setkal jak s Gorgosaurem a Albertosaurem, tak i s T-Rexem. Ale jak by dopadlo takové setkání s Gorgosaurem, který na Edmontosaury číhal ve skrytu jehličnatých lesů Alberty?


Protože Edmontosauři žili ve stádech čítajících mnoho jedinců, tak jako u dnešních pakoňů, nebylo pro predátory snadné najít nějaký cíl. Rozhodně nemohli útočit na celé stádo. Vybírali si proto slabé, nemocné nebo staré jedince, popřípadě i mláďata, která se vzdálila od stáda. V množství Edmontosaurů byla síla, ale jedinci, jež se od něj oddělili, byli odsouzeni k zániku, byli-li poblíž Gorgosauři. Masožravci mohli sprintovat rychlostí přes 40 kilometrů v hodině a okamžitě tak byli u svého cíle. Samotný Edmontosaurus také mohl utíkat rychle. Normálně chodil po čtyřech, ale při běhu se zvedl jen na dvě zadní končetiny a pádil tak rychle, jak jen mohl. Důkazy naznačují, že tyrannosauři lovili ve skupinách. Gorgosauři tedy zvíře obklíčili a poté zabili. Obrovské čelisti vyzbrojené dozadu zahnutými zuby byly schopny Edmontosaura zabít v několika minutách. Pár úderů do krku, silných kousnutí do břicha anebo do hlavy vykonaly své... Edmontosauři sice nebyli příliš inteligentní (i když jejich mozek byl větší, než mozek Stegosaura), ale mohli se bránit. Není to jisté, ale co když se chránili navzájem? Pak by napadený jedinec silně zahoukal, tak, jak to kachnozobí dinosauři uměli, a ostatní by mu přišli na pomoc. Silnými zvuky, jež doslova trhaly bubínky, by pak Gorgosaury zahnali. Navíc i velcí masožravci se stáhnou před zuřivými býložravci, zvlášť když je býložravců víc...

Tato část se věnovala Gorgosaurovi a Edmontosaurovi, dvou velkých kanadských (a kromě toho i amerických) dinosaurů z období Křídy... Příští část se zaměří na souboj dalších dvou zvířat... Ještě bych Vás chtěl informovat o tom, že zřejmě vytvořím článek, v němž budou shrnuty všechny dosavadní projekty na tomto blogu-budou v něm uvedeny všechny části a vy vždy jen kliknete, abyste si je zobrazili. Bude to již brzy!

Novinky na blogu v blízké době

10. září 2016 v 9:37 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Dlouho jsem na tento blog nenapsal článek, v němž bych shrnul všechny novinky, na které se v blízké době můžete těšit. Moc jich sice nebude, ale doufám, že se sem budete rádi vracet a číst si nové články na nová témata...

První velkou novinkou je, že do rubriky Popisy pravěkých zvířat už nebudu vkládat jen popisy dinosaurů. Ti sice v této rubrice dominovali po spoustu let, ale já se nyní rozhodl vrátit se k původnímu nápadu a vkládat do této rubriky i popisy dalších druhohorních zvířat. Například v roce 2009 jsem do této rubriky napsal i články o Postosuchovi, Placeriasovi nebo Pteranodonovi. Teď se k tomu vrátím a tak nebudu psát jen o dinosaurech, ale i o různých rhynchosaurech, pravěkých varanech a dalších. Ptakoještěry ale do této rubriky řadit nebudu, protože těm se věnuje jiná rubrika, to samé platí o mořských plazech a dalších prehistorických vodních příšerách...

Dále bych chtěl napsat nějaké články o ochraně přírody. V poslední době je to žhavé téma a tak možná nějaký článek napíši. Několik nápadů mám v hlavě již dlouho. Snad o nich brzy napíši články...

Na blogu se také objeví nový příběh, případně příběhy. Napadlo mne, že bych mohl zase psát jak příběh o lidech a jejich setkáních se strašlivými monstry, tak povídku o životě pravěkých zvířat. Takto jsem souběžne psal Pradávný život a Pravěkou zoo v roce 2010 nebo příběhy o Džungli času a Život šavlozubého mláděte v roce 2014. Jednoduše řečeno, do rubriky Příběhy na vyprávění budou přibývat oba typy příběhů. Budu je totiž psát ve stejné době. Oba asi začnou tento podzim.

V blízké době napíši o posledním dílu Putování s pravěkými zvířaty a pak do rubriky Díly seriálů o pravěku začnu přidávat články o Putování s pravěkými monstry. Zřejmě to rozdělím na tři části, tak jak seriál běžel v televizi (na DVD je to sice jeden ucelený film, ale takový článek by byl příliš dlouhý).

Možná založím novou rubriku, zatím však neprozradím, o čem.

Tak, to by byly některé z novinek na tomto blogu. Doufám, že sem budete rádi chodit... Zítra už napíši klasický článek o pravěkých zvířatech...

Další články


Kam dál