Správce dinosauřího parku - Oliver a druhohorní savci

Dnes v 13:22 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Zdá se, že jak já, tak Dan Jameson jsme se uzdravili! Na Dana čeká práce v parku, ale na jeho kolegu Olivera snad mise ještě zábavnější... A nebezpečnější!

Oliver a druhohorní savci

Konečně jsem zase na nohou a tak mohu bez problémů vykonávat práci správce Dinosauřího parku. Když mě do pondělí v této funkci zastupoval Oliver, vykonal zde spoustu práce. Nechal do parku dovézt tuny krmení, sám každý den chodil zametat výběh Teleocerasů, krmil Cryptoclidy s Plesiosaurem a chodil obhlížet výběhy nebezpečných zvířat, přičemž konzultoval s experty možné zlepšení ve výstavbě jejich ohrad. A tak rovnou objednal speciální elektrická zařízení, která budou již brzy zdobit výběhy masožravců. Nebude to znamenat, že by ohrady byly ohraničeny elektrickým proudem. Na jednom z kůlů se bude nacházet pouze velký klakson se světlem, na který budou napojeny ty "provazy". Když se nějaký přetrhne, světlo se rozsvítí a klakson začne vydávat velmi hlasitý zvuk. To zjednoduší práci našim rangerům, kteří tak budou v okamžité pohotovosti, neboť budou na únik zvířete připraveni. Oliverovi tedy musím poděkovat, tyto nápady jsou skvělé a jistě nám práci v Dinosauřím parku ulehčí. Jde-li o mou nemoc, ze které jsem se v pondělí bezpečně dostal, nebyla to žádná choroba způsobená neznámým virem, jenž by se k nám na Tedův ostrov dostal z Isle of Die. Byla to normální únava spojená s úžehem. Na lékařské stanici se prokázalo, že komáří štípnutí, jež doktor nalezl na mém zápěstí, nebylo vážné. Neprotekla jím žádná infekce, takže komár, který si ze mne upil, nebyl nakažený. Je to skvělé. Aspoň jsem měl několik dnů volno. Jakmile jsem ale v pondělí začal chodit, Leptoceratops Dino byl celý bez sebe. Očividně měl velkou radost, že mě vidí na nohou. Krmit ho přes víkend chodili mí přátelé. Já jen ležel nebo seděl, na více jsem se nezmohl. Ale teď je už vše v pořádku. S Dinem si neustále hraju a on se cítí výtečně. V posledních dnech je v parku opravdu teplo, obloha je povětšinou šedá a zatažená, což vytváří krásný kontrast se vždyzelenou vegetací. Nad lesíkem uprostřed ostrova se každé ráno vytvoří mlžný opar, to také proto, že přes noc většinou prší. Během dnů však nespadne ani kapka, a pokud ano, tak jen malá, že si ji ani nevšimnu. Já si však teď nevšímám řady věcí, protože mám neustále něco k práci. Včera jsem musel vyklidit výběh Mesembriornise, předevčírem zase ohradu Tsintaosaurů a ti mi s tím zrovna dvakrát nepomáhali. Když si dva nezbední kachnozobci všimli, že z jejich domova odnáším suchý trus, začali jej chodit produkovat na místa, jež jsem zrovna poklidil. Byl jsem strašně naštvaný. Nakonec ke mě jeden přišel a malou hromádku trusu udělal přesně vedle mě. Trochu se dotkla mé boty. Byl jsem strašně naštvaný! Ještě si k tomu zahoukal, jako by se mi vysmíval. Teď už jsem nebyl strašně naštvaný, byl jsem příšerně naštvaný! Urazil jsem se, ale na zavření do mého domku nebyl čas, tak jsem to taky uklidil a odešel...

Oliver se konečně vydal na Isle of Die. Výprava měla proběhnout minulý týden, ale náš přítel zastupoval mě jakožto správce, když jsem byl nemocný, a tak expedice musela počkat až na úterý. Ráno toho dne odletěly z heliportu v parku dva vrtulníky. Brzy dosáhly břehů Isle of Die. Olivera opět zajímala jižní část ostrova. Když tam byl na podzim naposledy, nalezl mrtvolu Oviraptora, kterého zřejmě zabili Velociraptoři. S těmi měl pak tým nemalé potíže. Ale ve stejných místech tehdy nalezl i dva jedince rodu Purgatorius. Byli to malí předci primátů. Olivera nesmírně zajímali a on si řekl, že je nalezne. Během úterka však jih ostrova zasáhl strašný déšť. Jaký to byl rozdíl oproti předchozí návštěvě: tehdy bylo všechno seschlé, teď lilo jako z konve. Oliver by jižní pobřeží nepoznal: bylo zelené, všude bylo mokro... Ve středu se probudil do země tisíce kaluží. Pohybovat se v terénu bylo prakticky nemožné, jdete-li po nohou. Oliver naštěstí s dešti počítal a tak dovezl i jednu čtyřkolku. Na ní pak prorážel různé pravěké keře a pomalu se dostával do středu jinak řídkého lesa. Brzy si všiml, že jej z korun stromů sledují dva malí savci. Byli to Purgatoriové! Zřejmě to nebyl ten samý pár jako minule, ale moc se mu zalíbili. Bohužel byli příliš vysoko na to, aby je odchytil. Pokračoval tedy dál. Čtyřkolka se po nějakém čase zavrtala do jedné z kaluží, takže mu nezbývalo nic jiného, než jít dál po svých. A hned si všiml Deltatheridia opírajícího se předníma nohama o kmen stromu. Jen co se přiblížil, Deltatheridium uteklo. Okolo Olivera náhle proběhla malá myšička. Zamířila si to ale moc blízko k nějaké jamce v zemi. Než se nadála, držel ji mezi tesáky sklípkan a vpouštěl do ní smrtící jed. Oliver nechtěl toto drama sledovat a proto pokračoval v cestě. Konečně opustil les a ocitl se na travnaté pláni. Žádné kaluže, žádní sklípkani... Tady Oliver spatřil skupinku Nemegtbataarů. Všichni stáli na malé skalce a jako surikaty obhlížely okolí. Na pláních byli dva Ankylosauři a v pozadí stádo nějakých s těží rozpoznatelných kachnozobých dinosaurů. Oliver si tyto savce vyfotografoval z dálky. Pak už musel zpět do tábora. Dlouho mu trvalo, než z bahniska vyprostil čtyřkolku. Od středy nemáme o průběhu expedice žádné další zprávy, ale počítáme s tím, že Oliver se do Dinosauřího parku vrátí v sobotu nebo v neděli... Uvidíme, zda něco přiveze...

Pokračování Správce dinosauřího parku zase za týden!
 

Dinosauří hnízdiště 3.: Therizinosauři v Mongolsku

První část našeho seriálu ukázala velké sauropodí hnízdiště v Argentině. Ve druhé, minulé části jsme se vypravili do pustin Montany, kudy kdysi kráčela hnízdící stáda Maiasaur. V této části se přesuneme daleko na východ, do Mongolské pouště Gobi. Budeme svědky úžasné podívané-hnízdišť dinosaurů s dlouhými drápy...

Teprve před několika lety byl v mongolských pustinách učiněn neuvěřitelný nález. V roce 2011 paleontolog obratlovců z japonské Univerzity v Hokkaido, Yoshitsugu Kobayashi se svým týmem zkoumal Křídové horniny na jihovýchodě Mongolska. V poslední den jejich pobytu v drsném, horkém klimatu narazil Kobayashi a jeho kolegové na něco popravdě naprosto vzrušujícího-bylo to dinosauří hnízdiště! Kobayashi a jeho tým už rozhodně neměli čas na to, aby se pustili do vykopávek, takže museli tento fantastický nález opustit tak, jako by jej přece jen lidské oko nikdy nespatřilo. Jedna věc se však Kobayashimu vracela do hlavy: místo, které navštívili, bylo pohřebištěm mnoha Therizinosaurů. V té části pouště Gobi se jich nalézá mnoho. Svědčí to nejen o tom, že se jim dařilo, ale že se i shromažďovali. Therizinosauři totiž žili ve stádech a často byly nalezeny kosti mnoha jedinců pospolu. Dokonce existují i jejich masové hroby, kdy zvířata společně zemřela například při rozvodnění řeky... V roce 2013 se Yoshitsugu Kobayashi a jeho spolupracovníci do Mongolska vrátili, aby si toto nové, velké hnízdiště prohlédli. Byli nadšeni, když spočítali, že v celé hnízdící kolonii Therizinosaurů se nacházelo přinejmenším 17 snůžek vajec. Ta se nacházela v hnízdech, ale nebyla to taková hnízda jako u Maiasaur, nebyla tak pečlivě vytvořena matkami. Šlo spíše o jamky vyhrabané zadními končetinami Therizinosaurů, ovšem vejce v nich nebyla nijak nahodile poházená. Každé vejce mělo v hnízdě svůj prostor. Matky Therizinosaurů se o svá vejce staraly. Mezi jednotlivými hnízdy byly celkem velké rozestupy bránící tomu, aby nějaký nepozorný therizinosaur náhodou nezašlapal cizí vejce. Z minimálně 17 snůžek se zde ukázalo být na 75 vajec, z nichž každé mělo objem 13 centimetrů a bylo kulatého tvaru. Jediné, co jejich nález a výzkum nedoprovázelo, byl objev dinosauřích embryí. Často se stává, že vědci pod miliony let starou skořápkou najdou zárodky ještě nevylíhlých dinosaurů. U těchto vajec k tomu nedošlo a zřejmě z dobrého důvodu: mnohá vejce už v sobě měla dírky. Do skořápky je pracně vytlačily hlavičky malých therizinosaurků, kteří stejně jako dnešní ptáci a plazi museli hned při počátku života čelit velké výzvě, a to protlačit se pevnou skořápkou ven na svět. Podle japonských vědců toto vše svědčí o tom, že matky Therizinosaurů byly opravdu přítomny, jelikož se pod jejich ochranou vylíhlo opravdu hodně mláďat... Tato hnízdící kolonie Therizinosaurů patří mezi skutečné rarity. Velké stádo Therizinosaurů nebo snad několik stád spojených v dobu hnízdění v jedno zde zachovalo důkazy o těchto aktivitách před 70 miliony lety. Je však jasné, že na hnízdišti nemohlo jít všechno po másle. Před 70 miliony let žili v Mongolsku takoví predátoři, jako byl Velociraptor a další z jeho rodu. Když se taková chytrá, nebezpečná a rychlá zvířata přiblížila k nechráněnému hnízdu, dokázala ho rychle vyplenit. Therizinosauři si taky museli dávat pozor na Tarbosaury či jiné velké masožravé dinosaury, protože ti si mohli mezi hnízdícími matkami hledat potencionální oběť. Hnízdiště bylo nakonec přikryto velkou vrstvou bahna, díky čemuž se dobře zachovalo. Buďto ho opravdu zaplavila řeka, nebo bylo spíše pohřbeno zmoklou písečnou dunou, která se v důsledku tekoucí vody zřítila kdesi z vysokého kopce. Jinak je však možné, že sada hnízd byla pouze přikryta pískem, když zasáhla písečná bouře... Nicméně v době, kdy se Therizinosauři na toto hnízdiště vraceli rok co rok klást svá vejce a starat se o nově vylíhlá mláďata, vypadalo pravěké Mongolsko a vlastně tedy i okolí hnízdišť zcela jinak. V pozadí se nacházely vysoké, zelené stromy, byly to různé jehličnany, cykasy, ba i rané kvetoucí rostliny. Nad hlavami dinosaurů volali pterosauři... V roce 2013 Kobayashi tuto therizinosauří hnízdní kolonii představil paleontologům z celého světa na 73. konferenci Společnosti paleontologie obratlovců...


Na prvním obrázku vidíte dva Therizinosaury, na druhém zase rekonstrukci tohoto hnízdiště... Další část projektu Dinosauří hnízdiště očekávejte už brzy!

Lovci kryptidů: V zemi Burronjora (3/3)

Středa v 11:56 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Již víte, že se tentokrát Sabine, Pierre a Jack vypravili do Arnhemské země, kde řádí jedna notoricky známá australská příšera. Říká se jí Burronjor a mohl by to být přežívající masožravý dinosaurus. Tým se ubytoval na farmě jednoho starého farmáře, kolem ní nastražil fotopasti a dvě videokamery. Pak se bohužel ukázalo, že se při hledání ztraceného jehněte starý farmář chytil do pytlácké pasti. Musel být ošetřen. Jeho synovec Jamie se ho pokoušel najít, ale v lese ho cosi zakouslo. Sabine zmizela v lese a Jack si prohlédl záznam, na němž byly dvě dlouhé zadní končetiny pokryté šupinami... Dalšího dne Pierre a Jack začali s hledáním Sabine, ale cestu jim něco zkřížilo...

LOVCI KRYPTIDŮ: V ZEMI BURRONJORA, ČÁST TŘETÍ:
"To je klokan! Zastav to!" vyhrkl Pierre, jakmile si všiml těla zvířete ležícího na silnici. Auto zastavilo a Pierre s Jackem vyběhli, aby si ho prohlédli. "Zemřel vyčerpáním, před něčím utíkal... A cítíš to? To hoří les!" řekl Jack, tělo klokana přenesli na okraj silnice a pokračovali v cestě. Jak tak jeli dál, pozorovali, jak z lesíka šlehá víc a víc plamenů. "Tady se muselo něco stát... Les byl zapálen kvůli suchu. Už hodně dlouho tu nepršelo," zamýšlel se Jack při řízení auta. Pierre si lámal hlavu s tím, jak najdou Sabine. Vyjeli až na okraj lesa. Ten nyní připomínal jednu velkou pec. Před zabržděným vozem se rychle plazil taipan následovaný dvěma malými suchozemskými želvami. Lesní ptáci vyděšeně švitořili, přestože mnozí z nich plamenům úspěšně unikli. Jack začal požár natáčet na svou videokameru. Pierre si mezitím všiml, že na dalekém kopci někdo stojí. Ihned vytáhl dalekohled, aby se na tu osobu podíval. Naštěstí to byla Sabine... Rozběhl se za ní. Hned co jej uviděla, začala na něj mávat. Pierre jí pomohl kopec sejít. S Jackem ji posadili do auta a rychle odvezli zpět do farmy. Až tam jim Sabine řekla, co se jí v noci přihodilo. Když utíkala do lesa za Jamiem s cílem najít nezvěstného starého farmáře, ztratila se ve tmě. Šla stále dál a dál, až narazila na malé údolíčko. Necítila se tam příliš dobře. Chtěla jím projít a dát se po směru malého potůčku, který údolíčkem protékal. Uklouzla však o nějaké kosti. Byly to kosti jehňátka, které se v noci ztratilo. A jejich majitel nebyl ze Sabininy přítomnosti nikterak nadšený. Sabine se ulekla, když viděla dvě kulaté, plazí, svítící oči hledět na ni z takové blízkosti. Když netvor otevřel tlamu, šel z ní odporný zápach. Sabine vytáhla z kapsy zapalovač a nechala ohněm chytit první větev, kterou měla po ruce. Pak uviděla, jakému hroznému tvorovi čelí. Byl to nepochybně Burronjor. Z velké tlamy plné ostrých, dozadu zahnutých zubů mu tekly sliny. Byl zhruba tak vysoký jako Sabine, tedy mnohem menší, než se předpokládalo. Nicméně, zuřivost mu nechyběla. Sabine před ním mávala zapálenou větví, až získal trochu respektu a vzdálil se. V tu chvíli Sabine vyrazila v bezhlavý útěk. Bohužel zapálenou větev nechala na místě a tak to byla ona, kdo způsobil lesní požár. Když se o tom doslechl starý farmář, nejprve klel. Jack jej však brzy přerušil: "Alespoň teď Burronjora snáze nalezneme. Na otevřeném prostranství bude vidět jako nikdy předtím. A taky se snad dozvíme, kdo v tom lese nechal pytláckou past. Jen... Propána! Naše kamery! Jednu jsem v lese nechal!" Jack se rozběhl do lesa před farmou. Byli tam hasiči a právě bojovali s posledními plameny. Jack o tom, že lesní požár způsobila členka jeho týmu, raději pomlčel. Jen se optal, jak to může vypadat s kamerou, již tam zanechal. Odpověď byla zcela jasná: lehla popelem. Jack byl však rád i za záběry zadních končetin toho dravce. Kameru, na níž byly zaznamenány, měl stále u sebe a ukázal ji Pierrovi i Sabine. "Jo, přesně takhle strukturovanou kůži měl!" řekla Sabine, když nahrávku sledovala... O dva dny později se farmářův stav zlepšil. Lovci kryptidů mu na farmě hodně pomáhali. Po smrti synovce Jamieho na tom farmář stále nebyl zrovna nejlépe. Byl hodně smutný. Jack se odebral do blízkého města, aby se policie optal na výsledky výzkumu Jamieho těla. Nic nového však zjištěno nebylo. Avšak Jack jakoby věděl, že Burronjor musí být vrahem. Les teď vypadal jako jedno velké lávové pole, ze kterého se i po několika dnech kouřilo. Zbytky kmenů stromů byly až k pláči. Jack ani neinformoval své přátele o těchto krocích. Sám chtěl Burronjora najít. Netrvalo dlouho a stopy v té popelnaté pokrývce mu ukázaly cestu za kryptidem...


Byl tam, procházel se po hnědé půdě, zbytky lesa maje daleko za sebou. Jack ho ve vteřině začal natáčet. Bohužel byl dost daleko na to, aby získal nějaké dobré záběry, a tak se musel podstatně přiblížit. Přitom si všiml, že z lidí tu rozhodně není sám. Mezi ohořelými větvemi tak třicet metrů napravo od něj ležel nějaký muž. V ruce měl pušku, na hlavě kšiltovku a obličej mu kryl hustý plnovous. O Jackově přítomnosti ani nevěděl, puškou mířil na Burronjora a soustředil se na střelu, která již brzy měla opustit jeho zbraň. Jack zanechal natáčení a připlazil se za tím mužem. Dal mu pěstí ránu do hlavy. Střelec na chvíli pozbyl vědomí. Jack vytáhl videokameru a začal natáčet Burronjora. Z této pozice získal nádherný záběr, ačkoliv trval jen dvacet vteřin. Burronjor si totiž Jacka všiml a jelikož si zde, na otevřeném prostranství, připadal trochu zranitelný, stáhl se. Střelec se konečně probral. "Vy tady střílíte dinosaury?" zeptal se ho přátelsky Jack. "Tak to vy! Vy jste mě takhle bácl do hlavy! To si vypijete!!!" řekl na to nasupěný střelec. "Vy jste tady kladl pytlácké pasti?" zeptal se ho již vážněji Jack. "Ale," na to trochu drze ten vousáč, "vy jste nějaký ochránce přírody či co?" "No, dalo by se to tak říct. A taky zoolog. Pokud vím, tak jedna pytlácká past tady způsobila větší zdravotní potíže starému panu Arnoldsovi. Avšak já se domnívám, že cílem bylo chytit Burronjora," vyprávěl Jack. "No, tak to je moje práce," usmál se ten vousáč a dal Jackovi ránu pěstí do obličeje. Jack se však nenechal, kopnul svého nepřítele do břicha a ten se zhroutil k zemi. Jack si vzal jeho pušku a okamžitě zavolal místní policii. Postál s puškou na místě, zatímco ležícího stále kontroloval, do té doby, než přijela policie. Překvapivě, místní policisté toho muže znali. "Jmenuje se Andrew Handrickson a odseděl si už patnáct let za pytlačení nebo vraždy lidí," řekl Jackovi jejich šéf. Jack se pak vrátil zpět na farmu. Zdá se, že cesta už byla u konce. Byla tu snad poslední záhada, kterou Jack chtěl vyřešit. Proč Jamieho zabil Burronjor? Bylo to daleko od místa, od toho údolíčka, kudy proběhla Sabine a kde se Burronjor zdržoval. Jack přišel s bravurním řešením a to především po shlédnutí své prvotřídní videonahrávky. V lese nežil jeden, ale minimálně dva Burronjoři. Ten, kterého Sabine potkala, byl asi její výšky. Avšak ten, jehož Jack natočil, byl mnohem větší. Musel mít přes dva metry na výšku, byla to tedy pořádná příšera. Jamieho zřejmě zabil ten větší, jelikož menší Burronjor byl již nasycen, neboť zabil malé jehňátko. Je také pravděpodobné, že tento menší Burronjor vytvořil díru v ohradě, poté do ní vtrhl a malé zvíře polapil. Poté si jej odnesl do svého děsivého doupěte. Jack byl nadšen, že celou záhadu nakonec objasnil. Pierre a Sabine byli zase rádi, že se podívali do Austrálie a zažili zde úžasné dobrodružství. Slíbili, že část peněz získaných ze záznamů Burronjora věnují starému farmáři, aby se měl lépe. Ten se nakonec rozhodl svou farmu prodat a odstěhovat se do poklidného předměstí města Darwinu...

Snad to byl šťastnější konec, než jste očekávali... Lovci kryptidů nyní opouštějí zemi u protinožců, ale okamžitě se chystají na další cestu za tajuplnými netvory. Jenže oni ještě neví, že tentokrát si proti nim lidské nepřátelství zahraje o to víc...
 


Ludwig Glauert

Úterý v 18:05 | HAAS |  Slavní paleontologové

Ludwig Glauert byl známý paleontolog, muzejní kurátor a herpetolog. Narodil se 5. května 1879 v Jižním Yorkshire, ve městě Sheffieldu (v části Ecclesall) v Anglii, Velké Británii. Tam také chodil na několik škol, včetně technické školy a získal své vzdělání v oboru geologie. Už ve svých 21 letech se stal členem Londýnské geologické společnosti, bylo to roku 1900. O osm let později však Glauert, tehdy už se svou manželkou, odjel do Austrálie, kde pracoval po celý zbytek svého života. Právě tam začala i jeho paleontologická kariéra, protože měl v Austrálii skutečně co zkoumat-spoustu kostí Pleistocénních savců. Už v roce 1914 popsal tehdy nově objevenou pravěkou ježuru, Zaglossus hacketti. Měla metr na délku a vážila 30 kilogramů, ale z australské megafauny toho na Glauerta čekalo mnohem víc. Věnoval se ale hlavně oblasti Západní Austrálie a navíc ho v popisování východoaustralských pravěkých savců předběhl v 19. století Richard Owen. Nicméně vápence v jeskyních Margaretské řeky mu poskytly nálezy ptakořitných i vačnatců starých desítky tisíc let. Do těchto jeskyní se vracel od roku 1909 do roku 1915 a objevil toho spoustu. Kromě toho byl Ludwig Glauert i herpetolog. Popsal například jednoho podivného pouštního korálovcovitého hada zvaného Brachyurophis. Je to velice zvláštní jedovatý had a Glauertovi se jako prvnímu podařilo jeho popis uskutečnit. Kromě toho popsal i některé agamy a scinky z Austrálie. Byl členem Západoaustralského přírodovědeckého klubu. Za svou práci, terénní i muzejní, obdržel v roce 1948 Australský přírodovědecký medajlon... Ludwig Glauert zesnul dne 1. února 1963 v Perthu, kde od roku 1908 žil. Už předtím však německý herpetolog Robert Mertens udělil Ludwigu Glauertovi poctu tím, že po něm pojmenoval druh varana-Varanus glauerti-známého jako varan kimberleyský...

Bambiraptor

Pondělí v 14:01 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Bambiraptor ("Bambiho zloděj" nebo "zloděj srnčat") byl malý theropod, tedy masožravý dinosaurus. Spolu s Troodonem to byl nejchytřejší dinosaurus vůbec, byl dokonce o trochu inteligentnější, než Troodon. Poměr velikosti mozku k velikosti těla byl u tohoto dinosaura zdaleka největší. Někdy ale stále dostává přednost Troodon a z dobrého důvodu. Odborníci si stále nejsou jistí, zda jediná dosud nalezená kostra Bambiraptora nenáleží jen mladému Saurornitholestovi. Raptoři a Troodoni ale mezi dinosaury vynikali svou inteligencí. Proto není pochyb o tom, že i tento malý masožravec byl inteligentní. Bambiraptor měřil pouze 1,5 metru a výškou člověku nesahal ani po pás-byl snad ještě nižší, než krocan. Kostra Bambiraptora, nalezená v USA a popsaná v roce 2000, je z 95 % kompletní. Už jen z pohledu na tuto kostru lze odhadnout, že exemplář to byl mladý a to některým nesedí a považují ho jen za menšího Saurornitholesta. Přední končetiny Bambiraptora byly poměrně dlouhé a skládaly se k tělu jako u ptáků. Měl také peří, i když se jeho otisky kolem kostry nenašly. Bambiraptor žil jak v hustých lesích, tak i v lesních světlinách dnešních Spojených států v období svrchní Křídy. Lovil tam malé živočichy, jako byly ještěrky, primitivní savci nebo možná i mláďata dinosaurů. Na to se mu hodil ten zakřivený dráp, který měl na zadních končetinách. Jedna rána tímhle a bylo po malém rejskovitém savci. Je ale pravděpodobné, že Bambiraptor lovil i hmyz. Zoubky měl malé. I když byly uzpůsobeny k trhání masa, ještě lépe sloužily při rozkusování např. vážek. Když byl tento hbitý, rychlý a chytrý predátor objeven, rozhodli se ho paleontologové pojmenovat po jedné z nejslavnějších postaviček z Disneyho pohádek. Bylo to srnče Bambi. Díky němu si nyní nese své jméno...
Popis Bambiraptora můžete najít v knize "Obrazová encyklopedie Dinosauři: 142 vyobrazení od A do Z" od Michaela K. Brett-Surmana.

Příště Falcarius!

Správce dinosauřího parku - Nemocný Dan

13. ledna 2017 v 17:57 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Správce dinosauřího parku je zpět! Jak ale brzy zjistíte, Dan to nyní nemá zrovna jednoduché. Když ho konečně nezlobí zvířata, sám čelí menší nepříjemné záležitosti...

Nemocný Dan

"Hepčík!" se stalo mým nejčastějším vyjádřením čehokoliv, a to během posledních dvou či tří dnů. Ve středu jsem se cítil celkem malátně, ale říkal jsem si, že to nic není a tak jsem ještě toho odpoledne šel nakrmit Siamotyranna. Vypadal celkem štastně: konečně jsem ho viděl nenarážet na plot. Konečně nebyl tak zuřivý. Ale já měl zvláštní pocit-ne z toho, že se Siamotyrannus přestává chovat tak, jak jsme na to byli zvyklí. Cestou k domku s krmivem jsem se začal trochu motat. Můj kamarád Jack mě potkal, zrovna se vraceje z vyklizení terária velkých želv druhu Testudo atlas. "Že ty jsi se napil whisky, co, kamaráde?" žertoval. Já mu ale jediným gestem dal najevo, že tohle na oko nedělám. Bylo mi vážně docela zle. Jack ochotně odnesl zbytky masa zpět do domu s krmením a pak mě odvedl ke mě do domku. Kdyby mě nepodpíral, byl bych asi upadl a dost možná i omdlel. Pořád se mě starostlivě ptal: "Nemáš úžeh? Nenapil jsi se špinavé vody? Nesnědl jsi něco špatného?". Ale já byl s těží schopen odpovědí. Těžko se mi o všem přemýšlelo, vážně jsem byl skoro mimo. Snažil jsem se vzpomenout si na cokoliv předtím, věděl jsem jen, že jsem spal dobře, že noci jsou chladné a člověk se jen tak neprobouzí, takže spánek mi nechyběl. Přemýšlel jsem, zda mi něco neudělaly drápy Megalancosaura, který mě minulý týden hezky podrápal, ale to je pitomost, neboť drápy těchto živočichů neobsahují žádný jed. Nebyl jsem uštknut žádným z našich hadů... Sám jsem to nechápal. Jakmile mě Jack dovedl ke mě domů, oblékl jsem si teplý svetr a zalehl do postele. Dino, který obvykle spí vedle ní, byl celý pryč. Jako by cítil, že je mi špatně. Jack nemeškal a běžel pro našeho doktora. Netrvalo ani dvacet minut, a vrátil se při příchodu doktora. Lékař si mě prohlédl a správně usoudil, že mám nějakou tropickou nemoc. Musel mě prý bodnout komár, a to klidně už v noci z úterý na středu. O ničem jsem nevěděl, ale na zápěstí jsem měl malou ranku, které si doktor spolehlivě všiml. Nařídil mi, ať nevycházím z domu. Jack mezitím Dina odvedl do jeho ohrádky za mou zahradou. Tak, a od té chvíle jsem už jen ležel...

Abych řekl pravdu, když jsem se dnes dopoledne probral, pamatoval jsem si všechno velice dobře. Jen mě překvapilo, že jsem spal po celý čtvrtek. Doktor ke mě prý chodil a dával mi léky, ale zrovna toho jsem si nepamatoval. Ze včerejška je v mé hlavě jen krátká, skoro prázdná vzpomínka na Dinovo houkání. Asi mě postrádal. Lékař mi dnes dopoledne sdělil, že tato komáří nemoc není nijak vážná, ale má prý obavy, aby nešlo o jednoho z komárů žijících původně na Isle of Die. Ten od Tedova ostrova dělí velká plocha slané vody, ale kdo ví, třeba se sem nějaký takový komár dostal. Pokud by do mě vpustil nějaké nebezpečné látky kolující krví některých prazvířat z Isle of Die, nebylo by to dobré. V tuto chvíli však mohu říci, že se cítím podstatně lépe a sám si nemyslím, že by zde bylo nějaké riziko. Naštěstí za mě po tyto dny převzal úlohu správce náš Oliver. Pracuje velmi schopně, takže se nemusím bát, že by některé z mých úkolů nebyly splněny. Dnes po obědě se na mě přišel podívat a sdělil mi, že kvůli mé nemoci dokonce odsunul chystaný výlet na Isle of Die. Avšak až se dám do kupy, okamžitě vyrazí. Jeho cílem jsou malí pravěcí savci. Ti by se nám opravdu hodili. Jinak náš park během týdne trhal rekordy, pokud jde o návštěvy. Už teď z peněz turistů můžeme splatit řadu dluhů, jež pro nás Clark získal svou pomocí. Jen doufám, že já sám budu brzy na nohou a budu se opět moci pustit do řízení parku...

Proč je Dan nemocný? Odpověď Vás možná překvapí: protože já sám jsem nyní nemocný. Ne že bych měl tropickou nemoc, ale teploty mám vyšší a proto jsem také tuto část Správce napsal podstatně později-až večer. Nemohu slíbit, že v příštích dnech budu psát články, nicméně nijak to nevylučuji-uvidím, jak mi bude... Zatím přeji hezký zbytek dne!

Carcinosoma

12. ledna 2017 v 18:11 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Carcinosoma je podivuhodně pojmenovaný eurypterid ze staršího Siluru. Ona a její příbuzní, Eocarcinosoma, Paracarcinosoma a Rhinocarcinosoma byli velmi malí kyjonožci, obvykle dorůstající délky okolo 30 centimetrů. Nebyli tedy těmi největšími mořskými škorpióny; Pterygotus byl desetkrát delší. Exoskeleton, tedy krunýř Carcinosomy tvořily jazykovité šupiny a hlavová část svým tvarem trochu připomínala trojúhelník. Složené oči, díky kterým Carcinosoma dobře viděla své okolí, se nacházely přímo vepředu. Někteří mořští škorpióni měli celkem velká klepítka vybíhající z tlamy, ale u Carcinosomy a její příbuzným druhům byly celkově malé. Končetiny, sloužící k pohybu na dně moře, byly pokryty delšími trny, alespoň tedy ty končetiny, s jejichž pomocí členovec kráčel. První pár těchto končetin byl kratší než druhý. Ocas měl tvar pádla tak jako tomu bylo u dalších eurypteridů nebo-li kyjonožců. Tito tvorové byli předchůdci štírů. Byli však mnohem větší než karbonští štíři a mnohonásobně svou velikostí překonávali ty dnešní. Dnes největší žijící štír-veleštír císařský-má asi 15 centimetrů. Carcinosoma byla mezi mořskými škorpióny drobečkem, ale ve srovnání s největším dnes žijícím štírem to přece jen bylo větší zvíře. Fosilie Carcinosomy byly nalezeny v pozdně silurských stratách (mnoha na sobě nahromaděných horninách), jež vznikly ze dna tehdejšího moře. Zatím byly zkameněliny tohoto kyjonožce objeveny ve Velké Británii, na východě Spojených států amerických a v Kanadě. Byla však rozšířena mnohem dále, proto je pouze otázkou času, kdy budou její zkameněliny nalezeny i jinde. Kromě názvu Carcinosoma se pro ni občas používá i jméno Eusarcus, jenže to je použito i pro jeden druh současného pavoukovce-proto bychom ji měli nazývat Carcinosomou...
Tento kyjonožec není příliš známý, ovšem jeho popis můžete nalézt na anglické Wikipedii.

Příště Ctenopterus!

Jízda Dinosaurus

11. ledna 2017 v 15:34 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Po nějaké době píši další článek do rubriky Muzea, výstavy, zoo a dinoparky. Tentokrát však pojednává o jiném místě, než jsou klasická muzea s dinosaury. Je to jedna velká akční jízda...

Jízda Dinosaurus (Dinosaur Ride nebo jen Dinosaur) je skvělá zábavní atrakce v Disney Worldu, v části Disneyho zvířecí království, na Floridě. Je to jízda ve tmě, tzn. návštěvníci kolem sebe vidí jen málo předmětů a pak se z ničeho nic kolem nich nebo před nimi vynořují dinosauři, vycházející ze tmy skoro jako duchové. Princip je takový, že si účastníci zájezdu do Křídového období sednou do speciálních vozítek zvaných Time Rovers a nechají se poslat do období, kdy se dinosaurům skvěle dařilo. Stejně jako Disneyho film Dinosaurus, i zde se projíždí mezi Carnotaury či Velociraptory. Atrakce je přizpůsobena tak, aby působila jako zážitek k tomuto filmu, podobně jako je to s vodními jízdami Jurským parkem též na Floridě nebo v Singapuru. Původně však nebylo velkým záměrem se filmu Dinosaurus přibližovat a atrakce byla v Disney Worldu vytvořena a pojmenována jako Countdouwn to Extinction (Odpočet k vyhynutí), ovšem po premiéře filmu Dinosaurus v roce 2000 došlo jen k malým změnám a tak je průběh dnešní jízdy velice podobný tomu originálnímu. Zajímavé je i to, že když dorazíte do Paleontologického institutu, tedy místa před vchodem do samotné chodby, kde bude jízda uskutečněna, uvidíte video s dinosaury, kostru Carnotaura a také uslyšíte Billa Nye vyprávět o dinosaurech. Ve videu samotném se účastníci zájezdu dozví, že jejich úkolem je připojit se k této expedici, která chce na konci doby dinosaurů zachránit Aladara, hlavního hrdinu filmu Dinosaurus. Pak následuje samotná cesta, která musí být hrozně zajímavá!!! Na sklech, nacházejících se na stěnách, se začne objevovat láva, pak se kolem nich rozprostře prehistorická džungle, ve které Alioramus požírá pravěkého aligátora rodu Brachychampsa, jemuž se třepají zadní končetiny a ocas, zatímco zbytek těla je už v dinosaurově chřtánu. O něco později návštěvníci jen tak tak uniknou náletu Cearadactyla, který na vozítko zaútočí-pro tento případ směřuje cesta dolů, takže se návštěvníci nemusejí bát toho, že by se s ptakoještěrem srazili. Hned nato jim však přes hlavou začnou skákat Compsognathové. Na jízdě však uvidí i Styracosaura, nějakého sauropoda (nejspíše Saltasaura) i samotného Aladara. Carnotaurus, jehož hlava dominuje velkému nápisu s titulem jízdy, samozřejmě nesmí chybět! Po jízdě jsou všichni ujištěni, že Aladar s nimi zřejmě prošel do současnosti, ale momentálně je na útěku, takže je Dr. Seeker hlasově informuje o tom, že se jej pokusí najít dříve, než policie... Takto by to alespoň mělo být. Proč nakonec taková věta? Minulý rok byla jízda kompletně zrekonstruována, z toho důvodu nemohu napsat, že určité chvíle při jízdě lze stále zažít. Pokud však chcete, zajeďte na Floridu. Určitě pak nevynechte návštěvu Disney Worldu a pokud se Vám to poštěstí, třeba se projedete mezi dinosaury... Musí to být fantastický zážitek...

O Disneyho zvířecí říši ještě napíši... Vy zase můžete do komentářů psát, zda byste se chtěli vydat na takovou cestu za Aladarem. Já tedy rozhodně ano!

Guanlong

10. ledna 2017 v 17:09 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Guanlong ("korunovaný drak") je celkem nedávno popsaný theropod z příbuzenstva slavného Tyrannosaura Rexe. Patřil k nejstarším tyranosaurům, i když měl vývojově blízko i k Proceratosaurovi, kterému se podobal. Guanlong byl popsán teprve v roce 2006 Xu Xingem, který si krátce předtím povšiml jeho podobnosti s Tyrannosaurem... Guanlong žil před 160 miliony, tedy v období svrchní Jury. Na předních končetinách ještě neměl dva prsty, ale tři, což je u masožravých dinosaurů velmi časté. Třetí prst během evoluce zmizel až mnohem později. Guanlong žil v pravěké Číně v oblasti plné smrtonosných sopek, které neustále vylučovaly strašlivé, škodlivé a smrtící plyny. Skutečně nebezpečná byla pro zvířata jedovatá jezírka a právě v jednom z nich před 160 miliony let zahynul exemplář, který byl později vykopán a popsán Xu Xingem. Guanlong měřil na délku 3 metry, takže byl čtyřikrát menší než Tyrannosaurus Rex. V kyčlích měřil Guanlong 1,2 metru, což je asi třetina T-Rexovy výšky a vážit mohl okolo 200 až 250 kilogramů. Měl také pozoruhodný hřeben čnící z vršku hlavy, jenž měřil 6 centimetrů. Byl ale velmi tenký a křehký a lehce se mohl zlomit-možná mezi sebou samci Guanlongů bojovali o to, kdo tomu druhému ukousne hřeben a ztratí tak dominantní postavení. Kromě toho však v boji nemohl být použit, protože by se vážně jednoduše zlomil. Hřeben byl spíše typický pro tento druh dinosaura nebo byl znakem toho, že dinosauři, kteří ho měli, byli už dospělí. Guanlongové mohli lovit ve skupinách, protože jejich potomci ze Severní Ameriky z doby Křídy pro to byli známí. Tyrannosauři totiž byli částečně skupinoví lovci, i když to nebylo pravidlem a občas lovili samostatně. Guanlong nelovil velké dinosaury: jeho kořistí se stávali spíše menší ornithopodi nebo menší zvířata. Zuby, kterých bylo nalezeno jen několik a to v horní čelisti (dolní čelist dospělce dosud odkryta nebyla), nebyly tak dlouhé, jak by to člověk u Tyrannosaurů čekal. Byly však dozadu zahnuté, takže se skvěle hodily k trhání masa. Jelikož byl příbuzný s Dilongem, jenž mohl být jeho nástupcem, mohl být Guanlong opeřený. U Dilonga je to totiž jisté. Neexistují žádné otisky Guanlonga ve skále, ale mnozí Tyrannosauři měli peří a zdá se, že tito dávné druhy z odbobí Jury a začátku Křídy byli určitě opeření. Z nálezů dvou jedinců, z nichž jeden byl dospělý a ten druhý byl teprve dorost, bylo usouzeno, že Guanlong dosahoval plné délky ve věku 7 let. Dospělec zemřel o 5 let později: ve svých 12ti letech. Naproti tomu dorost byl ještě stále v růstu a v době smrti mu bylo 6 let. Oba zahynuli na dně jedovatých jezírek, do kterých spadli. Zajímavé je vidět u Guanlongů utváření hřebenu: nedospělý jedinec ho měl téměř jen nad nosem, zatímco u dvakrát tak starého dospělce už pokrýval značnou část vršku hlavy... Dnes patří Guanlong k nejznámějším čínským dinosaurům...
Jeho popis naleznete například v knize "Obrazová encyklopedie Dinosauři: 142 vyobrazení dinosaurů řazených od A do Z". Vidět ho můžete v dokumentu National Geographic "Past na dinosaury" nebo ve filmu "Doba ledová: Úsvit dinosaurů"!



Příště Bambiraptor!

Diplomy za Soutěž Dinosauři 2016

9. ledna 2017 v 16:53 | HAAS |  Naše soutěže
Na konci roku jsem připravil už tradiční velkou soutěž, jinak Soutěž Dinosauři 2016. Již jsem ji uzavřel a tak je čas na vyhodnocení, tentokrát podstatně dříve, než jsem měl obvykle ve zvyku... Zúčastnili se Vás čtyři, Alfaraptor, Ankylosaurus, Dinosaurss a Martinoraptor-všem Vám za to děkuji! S klidným srdcem Vás mohu ujistit, že výsledky jste měli všichni bravurní... Ale teď již k samotnému předání diplomů!

17 bodů získal Ankylosaurus! Dařilo se Ti skvěle, jen několik odpovědí nebylo úplně správně, pokud jde o bonus, nemohl jsem ho uznat, jelikož jsi nenapsal název třetího pořadu. Nicméně výsledek je to skvělý a já doufám, že diplom s Ankylosaurem se Ti bude líbit! Zde je...


S těsným výsledkem 17,5 bodu skončil Martinoraptor! Na bonus jsi neodpověděl, bylo tu i několik dalších chybiček, například na jméno Eugene Duboise jsi si v souvislosti s Pithecanthropem nevzpomněl. To však vůbec nevadí. Je vidět, že pravěk znáš také vážně dobře a tento výtečný výsledek to jen potrvrzuje... Snad se Ti bude diplom líbit, dal jsem Ti na něj Timurlengii!


Další dva soutěžící už získali plný počet bodů, tedy 20 plus 1 za bonus. Nejprve je tu diplom pro Alfaraptora, který si na něj přál Longisquamu... Doufám, že Tě potěší, a gratuluji k super-výsledku!


Dinosaurss také získal 21 bodů, což je opravdu krásný výsledek! Na diplom jsi si přál Alectrosaura z Planet Dinosaur, tak jsem Ti vybral tuto momentku se dvěma jedinci... Doufám, že se Ti bude líbit. Gratuluji k super-výsledku!!!


Snad se Vám diplomy líbí, vězte, že výběr obrázků na diplomy nebyl jednoduchý, tak věřím, že jsem nalezl nějaké uspokojivé...

Na další podobnou soutěž si budete muset počkat až na konec roku, nicméně v příštích měsících bych mohl vytvořit nějakou novou. Zřejmě by šlo spíše o kvíz sestavený třeba z pěti otázek... Ať už to bude jakkoliv, doufám, že se zúčastnítě i příště!

Jedovatí obojživelníci

8. ledna 2017 v 10:04 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Další z mých článků o jedovatých zvířatech, tentokrát zaměřený na jed u obojživelníků. I mezi nimi se skrývají smrtící variety...

Lidé obvykle žáby, mloky a čolky nepovažují za nebezpečná zvířata. Také, že jimi nejsou. Žijí většinou skrytě, především obyvatelé měst je vidí jen málokdy a pokud náhodou nějakého obojživelníka zahlédnou, nejspíše je to malá žabka, jež rychle odhopsá k nejbližšímu potůčku. Někteří herpetologové, vědci studující plazy a obojživelníky, Vám však řeknou, že v podstatě nikdy neslyšeli o obojživelníkovi, který by nebyl jedovatý. Neznamená to, že by byl nebezpečný lidem, jde pouze o látky na jeho kůži. Všichni obojživelníci mají totiž na kůži různé látky, proto jsou někteří trochu slizcí, jiní kluzcí... Tyto látky třeba ani nemají odpuzovat predátory. Je jisté, že skokani vlastně jed nemají, proto je užovky obojkové bez problémů loví. Oficiálně však jejich kůže obsahuje látky, které by pro lidský jazyk byly nechutné. Proto nikdy neolizujte žáby! Ačkoliv člověk tak jen málokdy učiní, pro některá zvířata může takové ochutnání jedovaté žáby představovat i smrt. Existují totiž obojživelníci, kteří mají na kůži či v kůži dost jedu k tomu, aby zabili svého predátora. Tímto způsobem se brání a většinou jde o pestrobarevné obojživelníky-ostatně, když v divočině narazíte na výrazně zbarvené zvíře, existuje velká pravděpodobnost, že ten tvor je jedovatý. Tímto způsobem i obojživelníci říkají okolí: "Nejez mě, jsem jedovatý, a když to náhodou zkusíš, riskuješ smrt." Pralesničky nebo-li šípové žáby jsou zřejmě nejslavnějšími prudce jedovatými obojživelníky. Tyto malé žabky z tropů střední a Jižní Ameriky zdobí překrásné barvy: fialová, modrá, žlutá, červená a jejich odstíny... Milovník žab by si pomyslel, že nic krásnějšího už ani neexistuje. A také snad nic nebezpečnějšího. Phylobattes terribilis, příhodně pojmenovaná pralesnička strašná, je endemickým druhem žijícím pouze na tichomořském pobřeží Kolumbie, a její jed je upřímně řečeno příšerný. Občas se uvádí, že malé množství by stačilo k zabití deseti lidí, pak si tedy představte, kolik hadů-lovců žab by zemřelo po zakousnutí se do její jedovaté kůže. Ta totiž obsahuje silný batrachotoxin, což je kardiotoxický a neurotoxický alkaloid (zastavuje srdce, dýchání a nervovou činnost). Vrátíme-li se k číslům, jed pralesničky strašné je dost silný na to, aby zabil 10 000 myší. Přepočtěte si jejich hmotnost na hmotnost největšího suchozemského savce planety, slona afrického, a vyjde Vám, že dva velcí samci tohoto chobotnatce by byli obětí jedu pralesničky strašné!!! Ve střední a Jižní Americe žije velké mnoství druhů pralesniček. Již zmíněný název "šípové žáby" jim byl dán proto, že byly a dodnes zřejmě jsou používány tamními domorodými obyvateli k natírání šípů jedem a následnému použití těchto šípů k zabití kořisti. Stačí, aby šíp natřený jedem pronikl do krve savce či ptáka, kterého chce lovec zabít, a smrt nastane za několik okamžiků. Jiný, prudký jed, jenž u obojživelníků nalezneme, je bufotoxin. Je typický pro ropuchy (jejich vědecký název je Bufo) a může být též velice silný. Dříve se věřilo tomu, že když se člověk dotkne ropuchy, narostnou mu bradavice. To samozřejmě není pravda, nicméně pokud by se jed ropuchy dostal do pusy, mohl by mít člověk problémy s dýcháním nebo by mu bylo velmi zle. Bufotoxiny se totiž nacházejí i u některých jedovatých hub. Jedové žlázy, které u ropuch bufotoxin vylučují, se jmenují parotoidové či příušní žlázy. Například u původně jihoamerické ropuchy obrovské, jež je nyní invazivním druhem v Austrálii, jsou značně velké...


Jedovatí jsou i někteří ocasatí obojživelníci. Jeden z nich žije i zde, v Evropě, i když je v současnosti ohrožen ničením přirozeného prostředí a vypouštěním jedovatých plynů například při jízdě auty, ostatně jako většina obojživelníků na naší planetě. Je to mlok skvrnitý, u něhož jsou příušní žlázy více než patrné. Pro člověka pochopitelně nepředstavuje žádné nebezpečí, nicméně černo-žluté zabarvení je varováním pro možné dravce, že je jedovatý. Jed může na nepřítele vystříknout a zdravotní problémy jsou pak na místě. Proto také mlok skvrnitý postrádá přirozené predátory. Je to však krásné, plaché zvířátko a my mu nyní musíme pomoci, aby nevyhynulo... Zatím jsme mluvili o těch obojživelnících, kteří mají buďto jedovatou kůži (pralesničky jed získávají požíráním mravenců a následným ukládáním těchto látek do kůže) nebo příušní žlázy. Vždy se jedná o jed sloužící pouze k obraně. Obojživelníci nemají jedové zuby jako hadi nebo pavouci, aby jedem zabíjeli kořist. Existuje však několik málo obojživelníků, kteří jsou schopni do krevního oběhu nepřítele vypustit jed, a to při obraně. Nejde tedy jen čistě o poison, ale o venom (čeština nemá pro tyto dva odlišné názvy slova, vždy se uvádí jen jed, ale je mezi nimi podstatný rozdíl, neboť ne každý poison je venom). Žebrovník Waltlův ze Španělska skutečně dostává svého jména, neboť v ohrožení, hlavně při chycení predátorem, vystrčí svá žebra skrze kůži a bodne útočníka, zatímco do něj vypustí jed. Existuje také jeden himálajský čolek, který dokáže to samé. Je to skutečně bizarní způsob obrany. Jedovatá žebra sice prorazí jeho vlastní kůži, ale jemu samotnému nijak neublíží, a to platí i pro žebrovníka. Zato predátor už si příště dvakrát rozmyslí, zda není lepší nenechat tento druh na pokoji...

Zdroje obrázků: ARKive a BBC Earth.
Mám v plánu i nadále psát o jedovatých zvířatech!

Lovci kryptidů: V zemi Burronjora (2/3)

7. ledna 2017 v 10:23 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Z minulé části víte, že se Jack, Pierre a Sabine vydali na sever Austrálie, jižně od Darwinu. V Arnhemské zemi od 50. let řádí nějaká ještěří obluda, která by mohla stát za občasným mizením ovcí místních farmářů. Tým již nachystal řadu fotopastí k případnému zdokumentování existence tohoto netvora. Nicméně ještě během první noci si někteří povšimli, že starý farmář, oficiální vlastník zdejší farmy, zmizel... Proč?!

LOVCI KRYPTIDŮ: V ZEMI BURRONJORA, ČÁST DRUHÁ:
Jamie, Sabine i Pierre vyběhli ze dveří a prohlíželi si okolí farmy. Všude jen černočerná tma, oko nedohlédlo ani na dva metry. "Tohle se mi nelíbí..." řekl si pro sebe Pierre. Jen co to dořekl, rozsvítil Jamie světlici. Dosvítila až na půl kilometrovou vzdálenost, což jim nyní bohatě stačilo. "Strejdo, jsi tu někde?!" volal Jamie a mával světlicí ze strany na stranu. Napadlo ho, že se strýci mohlo udělat špatně a tak si vyšel na procházku ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Vždyť už je starý a občas mu je nevolno. Sabine pomýšlela na něco jiného. "Pane Arlondsi," oslovila po chvíli Jamieho, vyplašeně pobíhajícího kolem domu, "kdy jste ho viděl naposled?" "Někdy před večeří," odpověděl ve zkratce Jamie. Sabine se ho ptala, kam tak mohl jít, ale Jamieho nenapadaly odpovědi. Vlastně se ani nemohl soustředit na Sabininy otázky, jelikož zmizení strýce ho stále děsilo. "Třeba je ještě v domě," řekl s úsměvem Pierre. "To tak," zamyslel se Jamie, "spíše si myslím, že odešel někam k lesu. Možná se ztratilo další jehně. To je nápad, mohl bych obhlédnout ohradu!" Všichni tři zamířili k ovcím, poklidně ležícím na nízké trávě uprostřed prostorné ohrady. "No, nějaká dírka by tu v plotě byla," řekl Pierre po chvíli, prohlížeje si pečlivě všechny dřevěné tyčky v plotě. Jamie se bezmyšlenkovitě rozběhl k lesu. "Takže tu máme jednoho zmizelého pána + jednu ztracenou ovečku + díru v plotě + možná žijícího kryptida v lese... Čemu se to rovná, Sabine?" řekl s trochou ironie Pierre. "Možná něčí smrti," vyhrkla Sabine a rozběhla se za Jamiem. "Propána, vždyť my nemáme baterky..." vzpomněl si teď Pierre. Už ani nevěděl, kam Sabine utíkala. Rychle se vrátil do domu, v němž byli ubytováni, popadl hned dvě světla a jednu čelovku, kterou si okamžitě nasadil na hlavu, a běžel směrem k lesu. Když utíkal směrem od farmy, náhle si na někoho vzpomněl. "Jacku!" vykřikl a otočil se nazpět. Zkušený dobrodruh však ve své místnosti nebyl. Pierrovi se konečně zapálila žárovička v mozku. Už zase běžel tím směrem, kudy se vydala Sabine. Les nebyl hustý, ba naopak, byl velice řídký. Tu a tam nějaký strom, čas od času keřík nevelkého vzrůstu... A taky smrtonoši. Pierre si stoupl před nějaký klacík, když tu se z klacíku stal jedovatý had a prudce sebou trhnul. Smrtonoši nejsou nijak agresivní, jejich název je opravdu přeceňuje. Pierra to ale trochu vyděsilo, hada obešel velkým obloukem a neustále si pro sebe opakoval: "Musím být opatrnější, musím být opatrnější..." Stopovat neuměl, tudíž nalézt jakékoliv šlápoty Jamieho nebo Sabine nebylo možné. Kupodivu se však v lesíku za chvíli zorientoval. Brzy dorazil k místu, kde Jack nastražil jednu ze dvou nočních kamer. Jen nějakých sto metrů od ní se v koruně stromu nacházel stan, takový, jaký používají horolezci k přespání na svislé stěně. "Hej!!!" zařval z plna hrdla Pierre. Ze stanu nevykoukl ven nikdo jiný, než Jack. "Nešli tudy náhodou jeden místní a jedna cizinka?!" volal na něj Pierre. Jack byl dost vysoko a Pierre chtěl, aby ho slyšel. "A když jo?" zeptal se lišácky Jack. "Tak šli?!" zvolal Pierre. "Počkej, hned jsem dole! Špatně tě slyším!" vyhrkl Jack a po druhé větě se nahlas zasmál. Pierre si připadal opravdu trapně. Vyřvával si tu hlasivky a pak mu někdo řekne, že ho skoro neslyší. Jakmile se Jackovy paty dotkly země, Pierre mu ve zkratce vše vylíčil. Jack se zatvářil podivně. Něco tu nebylo v pořádku. "Ty o tom nevíš?" optal se ho Pierre. "Farmáře jsem neviděl od večeře... Chápu, proč jsi tu. Hledáš je a vzpomněl sis, že bych tu mohl být taky a že jste mě od večeře též neviděli. Takže jsi si myslel, že jsem odešel s farmářem. Jenže... Já ho tady už taky hledal," vysvětlil mu vše Jack. "Tak tohle je ale malér," řekl trochu naštvaně Pierre. "Nechám toho stanování tam nahoře a půjdeme je všechny hledat," navrhl v mžiku Jack. Za pár minut už se prodírali lesem. Šli mlčky, dívali se jen před sebe a oba od sebe dělily tak tři, čtyři metry. Netrvalo dlouho a Jack si všiml kapky krve na listu. Dále šel rychleji. Sevřelo se mu hrdlo, když na zemi uviděl velkou krvavou skvrnu. Chvíli před ní jen tak stál a prohlížel si ji. Pierre si toho všiml, za Jackem přišel a strachem skoro omdlel. "Ta je lidská," řekl jen. "Jasně," přikývl Jack, "pane farmáři?!" "Haló! Pomoc!" ozvalo se z nedaleké houštiny. Jack tam okamžitě vtrhl. "Propána, tohle je vážně špatné!" zněla jeho další slova. Farmář byl uvězněn v pytlácké pasti. Večer šel hledat ztracené jehně, chytil se do pasti, ušel pár metrů, proto vlastně ta krvavá skvrna kousek odsud, a zůstal zde ležet. V noze měl strašnou ránu. "Nenávidím pytláky, kdybych mohl, tak je střílím," řekl naštvaný Pierre. Okamžitě odvedli zraněného farmáře do domu. "Pierre, ty se o pána postaráš, já běžím zpět do lesa hledat Jamieho a Sabine!" informoval velitelsky Jack a zmizel. Farmář jen stačil říci, že je v lese neviděl. Jack se opět prodíral všelijakými houštinami, sám našel několik smrtonošů a prošel už kolem obou kamer, jež zde nastražil. A pak to uviděl...


Byl to Jamie. Ležel na zemi a vůbec se nehýbal... Jack zjistil, že již nežije. Někdo nebo spíše něco jej muselo zabít. V krku měl strašnou ránu, jako by mu jej sevřel krokodýl. Jack správně usoudil, že původcem takové rány musí být Burronjor. Nedaleko se nacházela jedna z těch kamer a tak se k ní okamžitě vrátil a podíval se na záznam. To, co viděl, bylo majestátní. Dvě dlouhé zadní končetiny si to kráčely lesem. Zbytek těla nebyl vidět. Záznam samozřejmě nebyl barevný, ale nazelenalý, jak už to u nočních kamer bývá, avšak Jack poznal, že tvor má světle zbarvenou kůži. Ještě předtím, než se si přehrál záznam, zavolal vysílačkou do farmy, že Jamie nežije. Ještě té noci se do lesa vydala místní policie. Jack popsal okolnosti nálezu mrtvého Jamieho. Sám si lámal hlavu s tím, jakou spojitost může mít smrt Jamieho a velké ublížení na zdraví jeho strýci. Snad žádnou, snad by se nějaká našla? Pytlácká past a Burronjor... Co když spolu tyto dvě věci souvisí? Také policii informoval o tom, že Sabine nebyla nalezena. Prohledal celý les a nenašel po ní jedinou stopu. Nenašel však ani jedinou stopu po Burronjorovi. Šel si lehnout, i když s těží usínal. Svůj tábor v lese už samozřejmě zbořil, přespal na farmě. Časně zrána se vydal na obhlídku ohrady s ovcemi. Chvíli přemýšlel o tom, co udělat dál. Sabine nikdo už deset hodin neviděl, kde by tak mohla být? O všem informoval Pierra, ten zasouhlasil s tím, že si vezmou auto a pojedou ji hledat. Starý farmář byl mezitím převezen do nemocnice, neboť rána v lýtku vyžadovala ošetření. O půl jedenácté dopoledne si to Pierre a Jack razili po lesní cestě. Jeli celkem rychle. Podle Jacka se Sabine v lese nenacházela, ale mohla se zatoulat někde za ním. "Jsou to míle odsud, ovšem možné to je. Každopádně, u vás Leroyových člověk nikdy neví," promluvil konečně Jack po mnoha minutách mlčenlivé jízdy. "No, to máš pravdu. Nicméně u tebe člověk taky nikdy neví, vzpomínáš na Kongo a tvůj útěk před abelisauridem?" zasmál se konečně Pierre. "Raději nevzpomínejme a věnujme se hledání Sabine," řekl už trochu nervózně Jack. Pierre s tím souhlasil. V tu chvíli oba ještě nevěděli, co jejich pátrání přeruší. Někdo či snad něco leželo na silnici...

Ale co?! Kde je Sabine? Proč byl farmář zraněn? Existuje Burronjor a pokud ano, jde opravdu o přežívajícího dinosaura? Kam se ztratilo malé jehně a opravdu ten záhadný kryptid způsobil Jamieho smrt? Odpovědi na tyto otázky Vás čekají ve třetí části tohoto dílu. Napíši ji už brzy!

Správce dinosauřího parku - Podrápán Megalancosaurem

6. ledna 2017 v 15:32 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
První Správce dinosauřího parku v roce 2017 je tu! Doufejme, že Dan bude mít v tomto roce více štěstí a nebude čelit takovým potížím, jakým čelil doposud. Práce v Dinosauřím parku totiž nikdy není jednoduchá a člověk často neví, kam skočit. Ostatně, můžeme se o tom přesvědčit přečtením další části jeho týdeníku...

Podrápán Megalancosaurem

Do Dinosauřího parku opět proudí davy turistů. Lidé se nemohou dočkat, až uvidí zvířata, která po 65 milionů let nikdo nespatřil, jde-li tedy o dinosaury a ne o prehistorické savce. Charles i Oliver se už vrátili a opět pracují tak, jako před Vánoci. Socha Santy Clause se oběma moc líbila, Oliver trochu litoval, že na Štědrý den v parku nezůstal, ovšem já jsem v podstatě velice rád, že jsme nemuseli být v jeho společnosti. Alespoň tu nikdo netropil neplechu. Oliver navíc v únoru odjede do střední Ameriky na velkou herpetologickou expedici. Už se nemůžu dočkat. Měsíc mě nikdo nebude otravovat. Věřte my, já moc dobře vím, o čem píši. Oliver je nenapravitelný a navždy mi bude dělat naschvály. Jen co se vrátil, dal mi Vánoční dárek. Podle stylu zabalení jsem poznal, že se opravdu snažil tuto krabičku zakrýt papírem, ovšem Oliver na takové věci není zrovna šikovný a tak jsem skrze malinkou skulinku v rohu balení uviděl červenou barvu. Jako by to snad byla výstraha. Říkal jsem si, zda jde o bombu nebo o šaška, který vyletí z krabice dřív, než si ji stačím prohlédnout. S pevnými nervy jsem dárek pomalu rozbaloval. Krabice byla celá červená, ani jediný nápis na ní nebyl. Otevřel jsem ji a nic v ní nebylo. Nahlas jsem si oddechl. A pak, jako kdyby Oliver mávl kouzelnickou hůlku, začala krabice hořet. Přímo v mých rukou! Ani nevíte, jak jsem byl vylekán. Zadupal jsem ji i s plameny a Oliverovi vynadal. Nazval jsem ho tupým prosauropodem a pratupým sauropodem!!! Pak jsem se zavřel ve svém domku. Byl jsem nesmírně uražen. Nevím, jak dlouho jsem jen tak seděl na posteli a díval se z okna ven, ale pak jsem musel jít nakrmit Dina, tak jsem toho nechal. Příští týden povezu Dina na veterinární kliniku, kde ho změří a zváží. Chci si udělat obrázek o tom, zda ještě roste nebo už dosáhl plné velikosti. Dino jako všichni Leptoceratopsové není moc vysoký, ale přece jen měří na délku víc než jsem vysoký já, tedy asi dva metry. Olivera kdysi dříve napadlo, že podobně jako dnešní hadi, i někteří dinosauři mohli růst po celý svůj život. Pokud bude Dino jednoho dne o půl metru delší, chtělo by to vystavit mu novou ohradu. Ta, v níž je zatím ubytovaný, hned za mou zahrádkou, se mu ale zatím líbí. Nevadí mu ani hluk motoru sekačky, když tam kosím trávu. Když Dino nespí v mém domku, přespává teplé noci v období sucha na hladkém trávníčku svého výběhu. V úterý jsem Dinovi donesl malý Vánoční dárek od Olivera. Měl jsem podezření, že mu podstrčí něco, jako mě, ale takový Oliver není. Má rád všechna zvířata a z lidí si tropí legraci... Dino od něj dostal nějaké speciální krmení. Oliver si dal tu práci, že během své dovolené ve Spojeném království hledal krmení pro naše zvířata, pečlivě zkoumal každou složku těchto cenných krmiv a dokonce se sešel se dvěma nebo třemi předními britskými odborníky, kteří je vyrábějí. Dino je dinosaurus a tedy plaz, takže Oliver pro něj koupil nějakou speciální plazí stravu. Původně je vlastně pro želvy, pro ty velké suchozemské, jež jsou býložravci. Oliver mi řekl, že "Dino je jim v podstatě podobný svými stravovacími návyky". Zatím jsem mu nové krmivo nasypal jen dvakrát, nechci mu ho dávat moc, aby se náhodou nestalo, že by se nějak přiotrávil. V tom by už Oliver neměl prsty, jde prostě o to pozorovat, zda nová strava Dinovi svědčí nebo ne. Pokud mohu za uplynulý týden Oliverovi za něco poděkovat, je to tato obětavost. Koneckonců, je to ta jediná věc. Vtípků si ze mě udělal víc...

Mnozí z turistů mířících nyní do Dinosauřího parku dostali vstupenky k Vánocům. Především se to týká našich přátel z Ameriky a Kanady. Když však nadšeně pozorují dinosaury v ohradách, občas podivně se chovající (naši Tsintaosauři si stále otírají ocasy o plot a návštěvníci z toho mají zábavu), neuvědomují si, že naše práce může být občas nebezpečná. Včera jsem navštívil terária. Obhlédl jsem velkého a stále rostoucího Gigantophise, přinesl rybí pokrm Pachyrhachisovi a chvíli pozoroval Ardeosaury. Ti mimochodem mají mladé a jedna samička už nakladla další vajíčka, takže se dočkáme dalších pragekonků. Nicméně při hlazení Megalancosaura, který velice rád leze po ramenech a hlavě lidí (zatím jsme ho ale k turistům nepouštěli, nicméně L. C. Clark si myslí, že bychom jednoho dne mohli), jsem obdržel pár jizev. Držel jsem Megalancosaura v náruči a drbal ho na krku. Celkem se mu to líbilo. Oči zavíral jako kočička, když jí drbete na hlavičce. Pak jsem asi trošku přitlačil a Megalancosaurus se po mém obličeji v mžiku ohnal. Velkými drápy, uzpůsobenými ke šplhání po stromech, mi způsobil krvavý šrám. Vypadalo to, jako kdybych si po tváři rychle přejel žiletkou v době, kdy je třeba se rychle oholit a vyrazit na pracovní schůzi. Pak Megalancosaurus trochu zapištěl, natáhl ocas, ovinul ho kolem stromku v teráriu, pustil se mě končetinami, chvíli vertikálně visel ve vzduchu a pak se opatrně přitáhl nahoru. To jsem pozoroval jen koutkem oka, protože jsem si utíral crčící krev. Naštěstí už bylo devět večer a nikde žádný návštěvník, spolupracovník či Oliver, který by k tomu měl rádoby vtipné poznámky. Můžu ale říci, že bolest to byla velká. Nevím, zda někdo z Vás viděl zblízka drápy Megalancosaurů (pokud ne, přijeďte do Dinosauřího parku, srdečně Vás zvu), ale jedno je Vám snad jasné: jsou ostré jako břitvy. Asi budu mít na obličeji jizvu. Tak si ostatně spousta lidí představí veteránského lovce dinosaurů: člověka s větrem ošlehaným obličejem a jizvou. Bylo však mou chybou, že jsem při mazlení se s Megalancosaurem učinil něco špatně, s tím se nedá než souhlasit...

Všimněte si, jak ostré jsou drápy Megalancosaurů, a jak se s nimi tento pradávný plaz drží na větvi stromu. Takovou ránu bych tedy dostat nechtěl, to Vám řeknu... Jedno Vám ale slíbím, Dan tu pro Vás bude zase příští pátek!

Rhyniognatha

5. ledna 2017 v 17:51 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Jakmile byla souš pro život obyvatelná, okamžitě se na ni rozšířil. Po stovkách milionů, ba i po miliardách let, se živé organismy odvážily dobýt suchou zem. Do té doby nehostinná krajina se později stala jejich největším útočištěm. Tam dominovali. První rostliny se odvážily na souš už v Siluru, pak následovali členovci a v pozdním Devonu už existovali i první obojživelníci. Členovci, odvěcí nepřátelé obratlovců, však byli těmi prvními, kdo učinil ten důležitý krok a to z vody na pevninu. Po určité době se členovci souši přizpůsobili tak skvěle, že už nemuseli trávit žádný čas ve vodě... Rhyniognatha je nejstarší známý hmyz, který kdy existoval. Žila před 400 miliony let v Devonu. Moc toho o ní není známo, protože dobrá zkamenělina zatím nebyla objevena. Podle tvaru čelistí, které se nápadně podobají těm, jež mají vážky, je dost pravděpodobné, že Rhyniognatha byla okřídlená. Možná jde o nejstarší známý hmyz, ale určitě měla i jiné suchozemské předky. Pokud měla křídla, museli být její předkové zcela bezkřídlí a po milionech let evoluce se vyvinula křídla dostatečně silná k letu. V případě, že je neměla, je možné, že byla mnohem primitivnějším typem hmyzu a to by z ní činilo kandidáta na vůbec nejstarší suchozemský hmyz kdy žijící. Vědcům se dosud nepodařilo nijak blíže Rhyniognathu zařadit, víme, že patřila do třídy hmyzu a tady znalost taxonomie zatím končí. Pokud však ve 396 až 407 milionů let starých vápencích ve Skotsku bude nalezeno více zkamenělin, mohlo by se vše změnit. V roce 2004 byl americkými paleontology veden výzkum, který téměř potvrdil, že šlo o okřídlený hmyz, i když to není zcela jisté. Je ale dost možné, že se u těchto tvorů vyskytovaly i larvy a ty křídla neměli, tak jako je tomu u vážek. Pokud je Rhyniognatha vážkám vážně blíže příbuzná, mohly toto zdědit už po ní. A to by koneckonců znamenalo, že larvy Rhyniognathy byly vodní a samozřejmě velmi dravé. Pozoruhodné je, že tento druh hmyzu byl v roce 1926 omylem popsán jako Rhyniella, což je latinský název pro chvostoskoky, což jsou zvláštní šestinožci žijící v humusu a opadu. Pravdou ale je, že omyl byl na místě jen čirou náhodou. Zkamenělina, podle které byl ten tvor popsán, sestávala z částí těl několika bezobratlých a až roku 1928 se zjistilo, že jedním z nich je 400 milionů let stará Rhyniognatha. Tehdy pro ni byl vymyšlen tento název...
O tomto hmyzu toho není moc známo, proto se o něm v knihách moc nepíše, ale dobrý popis nabízí anglická verze Wikipedie.

Příště Carcinosoma!

Jak dlouho trvalo, než se vylíhlo dinosauří mládě?

4. ledna 2017 v 15:55 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
U pštrosů trvá 42 dní, než se z největšího vejce, jaké současní živočichové kladou, vylíhne malý pštrosík. Inkubace krajtích vajec zase zabere dva až tři měsíce po nakladení, během nichž se matka kolem vajec obtočí a cuká svými svaly, aby je zahřála... Paleontologové v posledních letech zkoumají některé aspekty života prehistorických zvířat a daří se jim odhalovat neuvěřitelnou pravdu o těchto pozoruhodných, ale vyhynulých tvorech. Dosud jsme věděli, kolik vajec kladli dinosauři jako Maiasaura a Troodon, protože byl objeven bezpočet jejich hnízd. Dokonce je známo, jaká byla úmrtnost jejich mláďat. Ale zatím nebylo známo, jak dlouho to trvalo, než se dinosauří mládě vylíhlo z vejce. Tedy až doteď... Greg Erickson ze Státní univerzity na Floridě, který se dříve podílel na výzkumu Predátora X nebo na sestrojení obrovské ocelové Tyrannosauří hlavy pro Vraždící stroje: Pravda o dinosaurech zabijácích, nyní zjistil něco ohromného. On a jeho tým vybádali, za jak dlouho po nakladení vejce se malý dinosauřík vylíhnul. O embryologii dinosaurů se toho moc neví, proto je to důležitý krok směrem k novým objevům. Výzkumu byli zatím podrobeni dva dinosauři, jejichž vejce a mláďata znají paleontologové snad nejlépe. Jsou to Protoceratops z Mongolska a Hypacrosaurus ze Severní Ameriky. Skenováním a přibližováním skořápek vajec se ukázaly prstence podobné letokruhům, podle nichž se dá zjistit, jak dlouho už vajíčko bylo v hnízdě a na slunci. Ještě před pár týdny, ba možná i dny, jelikož výsledky tohoto výzkumu byly publikovány 2. ledna, si mnozí odborníci mysleli, že inkubace dinosauřích vajec zabrala podobně dlouhou dobu, jako ta ptačí. To znamená 11 až 85 dní, v závislosti na druhu. Nyní víme, že dinosauři to s vejci zdaleka neměli tak jako ptáci. I když skořápka byla tvrdá a mláďata se pod ní vyvíjela podobně jako u ptáků, přímých potomků dinosaurů, inkubace trvala mnohem déle-spíše jako u primitivnějších plazů než jako u ptáků. To dokazuje podivuhodnou směsici těchto skupin, kterou dinosauři jistojistě byli. Zkracování doby, za kterou se mládě vylíhne, začalo zřejmě až malými opeřenými theropody typu Velociraptora a jemu podobných... Protoceratops čekal na své vylíhnutí 3 měsíce, obrovský kachnozobý Hypacrosaurus dokonce 6 měsíců. Během této doby tito dva dinosauři svá hnízda hlídali. Paleontology a další, kteří se na výzkumu podíleli, celkově zarazila doba inkubace Hypacrosauřích vajec, protože dinosauři jako takoví kladli opravdu velká vejce. Jak dlouho pak na vylíhnutí čekala ta sauropodí? To zatím nevíme, ale je možné, že to bude brzy zjištěno. Každopádně, vědci se dosud domnívali, že velké vejce potřebuje krátký čas inkubace a potom by se mělo vylíhnout a to by mělo platit i pro obrovské sauropody, nicméně fakt, že Hypacrosaurus, který byl oproti největším sauropodům tak třetinové délky, čekal na malé dinosauří hlavičky koukající ze skořápek tak dlouho dokazuje, že to tak nebylo... Dlouhá doba inkubace znamenala risk pro dinosauří rodiče. Protože se mnozí o svá vejce a mláďata starali, museli na ně neustále dohlížet. Pohybovat se kolem hnízda bylo nebezpečné. Predátoři toho hojně využívali. Rodiče občas museli odejít, aby si našli potravu a nechali na hnízdišti jen několik hlídek. Představte si scénu v pravěkém Mongolsku před 75 miliony let. Protoceratopsové už tři měsíce hlídali svá hnízda obsypaná kulatými vajíčky, jen na chvíli odejdou a pasou se na nízkých rostlinách nedaleko od hnízdiště, přiběhne tlupa Velociraptorů a v krátkém čase jejich tříměsíční úsilí zničí tím, že vejce sežere... Vzhledem k tomu byli dinosauři občas v nebezpečí, zvláště když měli smysly napjaty na pískání svých potomků, kteří se už co nejdříve měli vylíhnout...


1. obrázek: Malý Protoceratopsík, 2. obrázek: Kosti Hypacrosauřího mláděte. Snad Vás tento skvělý objev nadchnul! Dozvěděl jsem se o něm díky webu Science Daily... Druhý obrázek pochází z tohoto webu též...

Alvarezsaurus

3. ledna 2017 v 16:58 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Alvarezsaurus ("Alvarezův ještěr") patří mezi populární jihoamerické dinosaury a byl ztvárněn v Planetě dinosaurů, čímž proslul. Tenhle malý dinosaurus připomínal v mnohém ptáky, byl opeřený, zřejmě měl na hlavě pernatou chocholku a dlouhá pírka mu vyrůstala také z konce ocasu. Jeho fosilní nálezy jsou poměrně vzácné, vlastně jich bylo objeveno jen velmi málo. Úplná kostra dosud nebyla nalezena. V roce 1991 ale José F. Bonaparte v Argentině popsal tento rod, jelikož byl v té době objeven. Pojmenoval ho Alvarezsaurus podle historika Dona Gregoria Alvareze. Po dlouhou dobu byl potom Alvarezsaurus zobrazován se tříprstými předními končetinami, tak jak je to typické pro většinu theropodů. Až pozdější nálezy ukázaly, že se od celurosauridů, ke kterým byl původně řazen, značně odlišoval. Alvarezsaurus a další později objevení alvarezsauridi měli totiž jediný prst na předních končetinách. Byl to krátký, ale silný dráp vyrůstající přímo z "ruky". Není zrovna jisté, proč se u alvarezsauridů vyvinul. Pravděpodobné je ale to vysvětlení, že se hodil k vyrývání děr do termitích hnízd. Takové hromady mohou být tvrdé jako beton, ale dráp, který nahrazoval předchozí tři, byl vlastně neuvěřitelně zesílen a tak s proniknutím dovnitř neměl problém. Potravou se Alvarezsaurovi stávali menší živočichové, od mláďat dinosaurů přes ještěrky až po větší hmyz. Pozoruhodný byl ocas Alvarezsaura: byl bočně stlačený a stejně dlouhý jako zbytek těla. Krk byl hodně ohebný, takže tento dinosaur mohl strkat hlavu do různých škvír, když hledal kořist... Alvarezsaurus žil na patagonských pláních před 80 milióny let. Vyskytoval se v sušších oblastech. Stálý přísun potravy mu zajišťovali hnízdící sauropodi, ti totiž hnízdili v koloniích. Je pravděpodobné, že tento lehce stavěný predátor procházel mezi jednotlivými hnízdy, když se sauropodí hlídky nedívaly a soustředily se na něco jiného, a požíral vejce. Silný dráp se hodil i k proniknutí skořápkou vajíčka a Alvarezsaurus pak mohl vypít jeho tekutý obsah. Požíral ale i dinosauří mláďata. Byl asi 2 metry dlouhý, takže svou délkou překonal výšku dospělého člověka, zato však jeho výška nečinila o moc víc, než metr. Byl však velice rychlý. Alvarezsaurus dokázal na otevřeném terénu vyvinout značnou rychlost. Utíkat mohl rychlostí přes 30 km/h a vděčil za to dlouhým zadním končetinám, díky nimž při běhu dělal dlouhé kroky. Proto si také paleontologové nejprve mysleli, že to byl nějaký podivný jihoamerický příbuzný Ornithomima. Je ale pravdou, že Alvarezsaurus a jemu podobní byli dobrými běžci a navíc s Ornithomimy, Gallimimy a dalšími pštrosími dinosaury mohli být příbuzní...
Popis Alvarezsaura můžete najít v knihách "Obrazová encyklopedie Dinosauři" a "Dinosauři Průvodce 270 rody". Uvidíte ho také v Planetě dinosaurů, v epizodě Alfiino vejce...


Příště Guanlong!

Paul Sereno

2. ledna 2017 v 10:45 | HAAS |  Slavní paleontologové

Paul Callistus Sereno (narozen dne 11. října 1957 ve městě Aurora, Illinois, USA) je významný americký paleontolog, pracující jako profesor paleontologie na Univerzitě v Chicagu. Kromě toho je i známou televizní osobností a patří mezi rezidentní průzkumníky společnosti National Geographic, díky čemuž se objevil v mnoha filmech a seriálech o dinosaurech a životě v pravěku. K těm nejnovějším patří film Větší, než T-Rex (Bigger Than T-Rex) ze série NOVA na stanici PBS a National Geographic Channel. Tento hodinový film se zabývá pravou podobou Spinosaura jakožto více vodního živočicha, než si předtím vědci mysleli. Kromě toho se Paul Sereno objevil v dalších dokumentech, například Nebeská monstra, Když dinosauři vládli světu nebo Když krokodýli požírali dinosaury. Sereno objevil a popsal celou řadu dinosaurů, především pak těch afrických. Mezi ně patří Deltadromeus, Kryptops nebo Nigersaurus. Vedl několik expedic do afrického Nigeru a stal se jedním z mála paleontologů, kteří vtrhli do tamních nehostinných, avšak na fosilie bohatých krajů. Byla to Paulova expedice, jíž se podařilo objevit perfektně zachovalou lebku Sarcosucha, 12 metrů dlouhého krokodýlům příbuzného plaza. Právě díky těmto nálezům se po mnoha letech povedlo určit, jak velký Sarcosuchus byl. Paul Sereno v letech 1997 až 2000 uskutečnil několik výprav za nálezy pravěkých krokodýlů, během nichž nalezl Anatosucha, Laganosucha a nezvykle stavěného Kaprosucha. Pokud jde o nálezy dinosaurů z jiných částí světa, pak Paul popsal čínsko-mongolského Raptorexe, čínského Erliansaura, nebo megaraptorana z období Křídy, Aerosteona. Mezi jím významné popsané rody dinosaurů patří i severoafrický spinosaurid Suchomimus. Popsal však mnohem více dinosaurů či jiných pravěkých zvířat. V roce 2008 pátral po dinosaurech na Sahaře, neúspěšně. Nalezl však něco přinejmenším stejně tak cenného-pozůstatky mnoha pravěkých lidí, kteří na Sahaře kdysi žili, a to v dobách, kdy tato poušť byla tvořena velkými, bujnými a zelenými planinami. O dva roky dříve, tedy roku 2006, zase Paul Sereno vedl paleontologickou expedici do Tibetu. Výsledkem byl například nález stop nějakých neznámých theropodů, dobře otisknutých ve skále. Zatím poslední z jeho velkých expedicí se konala roku 2011 (není myšleno pozdější natáčení filmu Bigger Than T-Rex v Maroku o několik let později) a tým se vydal do Nigeru. Avšak jeho velmi významnou prací byly i popisy vůbec nejstarších dinosaurů, žijících před 230 miliony let v Argentině. Mezi nimi to byl i Eoraptor, zřejmě nejproslulejší z raných dinosaurů... Paul Sereno je následovníkem Roye Chapmana Andrewse, muže, který spojil dobrodružství, průzkum a paleontologii v jedno. Serenovy expedice mířily do celého světa a přinesly světu paleontologie bezpočet důležitých objevů. Sereno také založil společnost Project Exploration, a to v roce 1999. Společnost má ve znaku sauropoda a vytváří několik vzdělávacích a průzkumnických programů. V roce 2010 byl Project Exploration oceněn Prezidentskou cenou od Baracka Obamy v Bílém domě... Paul Sereno tedy patří mezi přední světové paleontology a jak jste již zjistili, na svém kontě má opravdu mnoho objevů...

Lovci kryptidů: V zemi Burronjora (1/3)

1. ledna 2017 v 10:01 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Nastal nový rok 2017 a já mám pro Vás první část dalšího dílu Lovců kryptidů, s názvem V zemi Burronjora. Tento příběh bude nadále pokračovat, ale v budoucnu se zde objeví další povídka zaměřená na život prehistorických zvířat... Nyní však uvidíte, jak se naši přátelé pokusí vypořádat s podivným zabijákem dobytka...

LOVCI KRYPTIDŮ: V ZEMI BURRONJORA, ČÁST PRVNÍ:
"Dobrá, ta Vaše farma je tedy jen dvě míle jižně odsud?" říkal Jack, zatímco řídil auto. Mobilní telefon měl uchycený vedle volantu a mluvil k člověku, který je do této části světa pozval. Na zadních sedadlech byli Sabine a Pierre, oba si četli knížky o spatření jednoho mimořádně podivného tvora. "Jsme tam za vteřinku. Pokud můžeme zaparkovat před tím Vaším rančem, tak je to v pořádku. Mějte se!" rozloučil se Jack s mužem, s nímž hovořil. "Nikdy předtím jsem v Austrálii nebyl... Vlastně nebyli..." řekl Pierre a při druhé větě se rozpačitě podíval na Sabine. "Ale jo, brácho, copak si nepamatuješ minulé Vánoce?" řekla Sabine. "Propána, my už jsme v Austrálii byli? Ale... To né! Já si nic nepamatuju!" začal trochu zmatkovat Pierre. Sabine se tomu smála. "Dal jsi si tu australskou pizzu, pamatuješ? Ne? Pierre, ty máš v hlavě černou díru!" mluvila dál. "Počkat, australská pizza? To existuje? Ty si ze mě děláš legraci! V Austrálii jsme nikdy nebyli!!!" rozzlobil se Pierre a urazil se. Trochu vztekle se teď díval na krajinu, kterou projížděli. Bylo tu sucho, stromy lemující prašnou silnici byly sice zelené, ale jinak byla krajina spíše smutná. Sem tam přes silnici přeběhl nějaký ten ještěr, kromě toho však nebylo nic k vidění... Lovci kryptidů dorazili do severní Austrálie, na jih od Darwinu. V 50. letech se v těchto oblastech, v Arnhemské zemi, začalo mluvit o zabijákovi požírajícím dobytek. Místní farmáři nacházeli stopy dvounohého tvora a lámali si hlavu s tím, co je to začč. Avšak pověst o tajemném, plazím vrahounovi je v těchto oblastech tradována už odnepaměti. Původní australští obyvatelé mluví o Burronjorovi či Burrunjorovi. A právě ten Burronjor se zřejmě chystá k návratu... "Takže jste ho viděl?" ptal se Jack farmáře, který je k sobě na farmu pozval. Byl to už starý pán, musel mít osmdesát let a byl již v důchodu, jenže farmu pořád vlastnil a čas od času přidal ruku k dílu, když zde jeho synovec, neoficiální majitel, stříhal vlnu ovcím. "Well," protáhl ten pán se svým silným australským přízvukem, "viděl jsem ho jenom z dálky. Taková dvounohá potvora. Ne, nebyl to klokan. Ne, určitě to nebyl klokan. Ten táhne ocas po zemi. Tahle potvora ho měla nad zemí, jak kdyby ji balancoval. Víte, co myslím..." Pierre a Sabine se na něj dívali trochu vyděšeně. "Vidíš, další kryptid, co asi existuje," řekla Sabine Pierrovi. Ten pokýval hlavou a položil pánovi otázku: "Projevilo se zde působení té stvůry?" "Ano, v 50. letech, ach ty staré časy... To byly doby. Běhal jsem po krajině... Ale zpět k odpovědi. Ano, v 50. letech... Ach, ty staré časy... Počkejte, o těch Vám musím vyprávět..." odpověděl ten pán. "Zabil nějaké ovce?" zeptal se rychle Pierre, aby zabránil farmářovi vyprávět o svých zážitcích nespojených s kryptozoologií. "Ano, jedné ovci něco ukouslo hlavu. Bylo to jednou v noci. Bylo tehdy příšerné horko a já nemohl usnout. Tak jsem se šel někdy ve dvě, ve tři, projít ven. A co nevidím. Vyrazilo mi to dech. Ani nevíte, jak jsem byl šokovaný. A kolem pár stop, asi tak dvě stopy dlouhých..." odpověděl dlouze farmář. "Ovšem můj synovec to zvíře viděl zblízka před dvěma týdny. Taky proto jsme Vám napsali. Dokonce má jeho fotku, jen je trochu rozmazaná," mluvil dále starý pán. "Rozmazaná? To je mi ale škoda," řekl si pro sebe Jack. Po obědě složeném z čínských nudlí se všichni čtyři vydali k ohradě, na které seděl zhruba čtyřicetiletý vousáč. "G'day!" řekl a seskočil z ohrady. "Tohle je můj synovec, Jamie," představil ho ten starý farmář. "G'day mate!" pozdravil Jamie nejprve Jacka. Jack se z legrace pokusil o stejný pozdrav. "To nebylo špatné, kámo. Akorát to takhle jako my dokáže říct jenom rodilý Australan!" zasmál se Jamie. "Co si to říkali?" otočil se na Sabine vyděšený Pierre. "To je jenom australský slang. A nebuď furt tak vyděšený!" zasupěla Sabine. Pierre na ní vyplázl jazyk. Pak se otočil a uviděl před sebou Jamieho, podávaje mu ruku. "G'day stranger!" řekl mu. Jamie se propadl v hlasitý, dunivý smích. "Pokazil jsem něco, pane?" zeptal se ho opět vyděšený Pierre. "Ne, nic, nic..." řekl Jamie a podal mu konečně ruku. Potřásl mu jí takovou silou, že měl Pierre pocit, jako by svou ruku vložil do čelistí varana komodského. Naproti tomu Sabine potřásl Jamie rukou tak lehounce, že Pierre začal závidět. "No počkej, Sabine. Ty ještě uvidíš," říkal si zlomyslně v duchu Pierre. Jamie jim dále pověděl o tom, jak v lese nedaleko od farmy nalezl hromádku trusu. Byla nezvykle velká, tak ho zajímalo, jaké zvíře ji tam zanechalo. Pak najednou uviděl nějakého spícího tvora. Byl podlouhlý, zadní končetiny měl o moc delší než přední, hlava tvarem skoro připomínala varana, měl dlouhý, tuhý ocas a ležel na břiše. "Chrápal?" zeptala se Sabine. "Ale ne, Sabine. Dinosauři nechrápou!" napomenul jí Pierre. "Dinosaurus? No, taky mě napadlo, že by to mohl být nějaký dinosaurus..." zamyslel se Jamie. "Určitě to byl dinosaurus. Jo, já to totiž vím, víte?" řekl Pierre a hned se za svá slova zastyděl. Sabine se mu hlasitě smála. "Děkuji za výpověď, pane Arnoldsi. Mám plán," promluvil konečně Jack...


Tým se rozhodl nastražit v okolí ohrady řadu fotopastí. Celkem jich bylo patnáct a tým s nimi pokryl poměrně velké území. Zatímco Jack, Sabine a Pierre pracovali, Jamie jim řekl, že se čas od času zatoulá nějaké jehňátko. Většinou se už nenajde, protože v divočině nepřežije. Sabine a Pierre z toho vyvodili, že by mohlo jít o potravu Burronjora. Podle nich to byl Tyrannosaurus Rex, alespoň tak to říkali. Jack si myslel, že by spíše mohlo jít o nějakého allosaurida. Avšak na existenci toho tvora stále nechtěl věřit. Ostatně, proto mu Sabine a Pierre často říkali, že je "pravý zoolog" a nevěří na záhady. Ani minulá výprava do Konga Jacka příliš nepřesvědčila. Nicméně finanční náklady na tuto daleko a dlouhou cestu do australské divočiny si lovci kryptidů mohli dovolit jen proto, že získali spoustu peněz výzkumem Mokele Mbembe v západní Africe. Před večerem nastražil Jack v lese dvě noční kamery. Doufal, že by tamtudy třeba to záhadné zvíře, pokud tedy vážně žije, mohlo projít. Jakmile nadešla noc, stalo se něco zvláštního. "Hele, Sabine?" zeptal se Pierre své setry, když ležel na nepohodlé matraci na zemi. "Co zas chceš? Máma ti vždycky říkala, ať se napiješ před spaním a že ti nikdo vodu nosit nebude! A já Ti jí nedonesu!" řekla Sabine a dala si polštář na hlavu. "Ale ne, ty hloupá. Totiž, promiň!" vyhrkl Pierre. "Co?! Teď už s tebou v životě nepromluvím!" řekla Sabine. "No jo, ty se máš. Hlavně, že jsi na takovém pohodlném lehátku! Já tady ležím na zemi a brní mi kosti!" naštval se Pierre. Pak konečně řekl to, co jí původně chtěl sdělit: "Sestřičko, my jsme se toho pána nezeptali, jakou má to zvíře barvu? Ani nevíte podrobnosti!" "Máš pravdu, jdeme se ho zeptat," navrhla Sabine. Sešli do přízemí, kde spal ten starý pán. Mysleli si, že ho nevyruší. Zaklepali na dveře a vešli do jeho pokoje. Nikdo tam nebyl. Vyšli tedy ven a hledali ho v okolí domu. Ale ten starý pán zde nikde nebyl. Vrátili se tedy zpátky do domu. Tam potkali trochu vyplašeného Jamieho. "Neviděli jste strejdu? Nikde ho nemůžu najít!" sdělil jim důvod svého bdění. Sabine a Pierre se na sebe podívali. "Tak tohle nevypadá dobře," řekli téměř současně.

Příště se naši přátelé dostanou do pořádných malérů... Nejprve je však třeba zjistit, proč starý farmář v noci odešel? Má něco za lubem? Je možné, že v okolí farmy vážně žije Burronjor a pokud ano, může být nebezpečný? Pokračování příště!

Mamut srstnatý

31. prosince 2016 v 10:40 | HAAS |  Z dob savců

Jméno: Mamut srstnatý (Mammuthus primigenius),
Potrava: Tráva a jiné rostliny,
Výskyt: Evropa, severní Asie a Severní Amerika.
Popis:
Mamuti se objevili už začátkem doby ledové, ale mamut srstnatý žil posledních 300 000 let. Je zřejmě nejznámějším zvířetem doby ledové a určitě jedním z nejslavnějších vyhynulých tvorů všech dob. Vyhynul teprve nedávno: ještě před 10 000 lety poslední mamuti srstnatí žili v oblastech na východ od Uralu, kde ale postupně vymírali. Trpasličí mamuti, kteří ale už nemuseli patřit k tomuto druhu, žili na ostrovech na sever od Sibiře ještě před 5000 lety. Není divu, že mamuti jsou pravěkým zvířetem, u něhož známe DNA lépe, než u kteréhokoliv jiného. Také proto se už léta mluví o tom, že by mohli být naklonováni. Mamuti a sloni jsou si samozřejmě blízce příbuzní, takže klonování by bylo možné uskutečnit... Mamuti se vyvinuli z chobotnatců velmi blízce příbuzných asijským slonům. Jejich těla byla pokryta hustou srstí chránící je před krutým chladem doby ledové. Jelikož doba ledová znamenala i měsíční léto, jež bylo krátké, avšak teplé, shazovali mamuti část své srsti. Poté jim samozřejmě dorostla, když začalo chladnější období. Tuková vrstva činila u mamutů neuvěřitelných 8 centimetrů, není tedy divu, že jim nebylo chladno ani v -30°C. Uši mamutů srstnatých byly hodně malé, šlo o přizpůsobení době ledové. Malé uši se nacházely blíže k hlavě, takže z nich neunikalo teplo. Naproti tomu dnešní afričtí sloni mají uši silně prokrveny a užívají je jako velké vějíře, mávají s nimi, aby se v horku ochladili... Evropští mamuti srstnatí byli větší, než ti sibiřští. Velcí samci měřili v lopatkách až 3,5 metru, kdežto ti sibiřští asi tak 2,75 metru. Rozdíl mezi samci a samicemi mamutů byl v dospělosti patrný: samice měly rovné kly, kdežto samci je měli spirálovitě zatočeny. Takto utvářené kly samcům pomáhaly v předvádění se nebo dokonce při vzájemných soubojích. Hlavním důvodem, proč mamuti měli kly, bylo zřejmě odhrabávání sněhu. Nacházeli tak traviny pokryté sněhem. Pozoruhodností je, že mamutí kly byly mnohem více vyvinuty, než ty u slonů. Stoličky měly řadu jařem, pokrytých sklovinou, mezi nimiž byly podlouhlé ostrůvky zuboviny. Sklovina je opotřebována častěji než zubovina, zuby se tedy brousí. Když k tomu dochází u horních i dolních zubů stejně, zvyšuje se jejich schopnost drtit rostlinné materiály. Jinak měly mamutí stoličky 30 rovnoběžných hřebenů, nicméně vzhledem se hodně podobaly těm sloním... Mamuti žili ve velkých stádech, vedených starými a zkušenými samicemi nebo-li matriarchami. Samci žili samotářsky, jako dnešní sloni. I když byli mamuti úspěšně stavěni k přežití dob ledových, a zvláště pak té poslední, würmské doby ledové, nedokázali přečkat globální oteplování na samém konci Pleistocénu. Částečně na jejich vyhynutí měli podíl i pravěcí lovci, i když to nebyli oni, co bylo hlavním důvodem vyhynutí těchto majestátních velkých savců. Jak led ustupoval, tundru nahradila tajga. Mamuti potřebovali pláně a traviny, ne jehličnany. Jejich svět se změnil a oni vyhynuli. Nebylo to však tak dávno. Dodnes se lidé setkávají s jejich pozůstatky. Mocné sloupovité končetiny, kosti mamutů a jejich kly byly dříve považovány za pozůstatky podivných obrů. V nedávných dobách byla objevena už čtyři zmrzlá mamutí mláďata, což přispělo k průzkumu jejich DNA. Může se to zdát neuvěřitelné, ale na sibiřských pláních jako by se zastavil čas. Když v roce 1806 Adams přijel do Jakutsku, dozvěděl se, čím místní krmí své psy. Okamžitě se vydal k obrovské mršině nacházející se v ledové pustině. Neporušené obrovské tělo mamuta se nacházelo v ledu, bok a kel vyčnívaje ven. Byly to pozůstatky slavného bezerovského mamuta, který se před 15 000 lety zřítil do jedné říčky. Ačkoliv mamut srstnatý nebyl větší, než africký slon, musel to být neuvěřitelný pohled-celé tělo mamuta v ledu! Stále je však záhadou, odkud slovo "mamut" pochází. Někteří se domnívají, že ze Sibiře, ale nikdo si není jist. Proto je i tento slavný prehistorický tvor zahalen rouškou tajemství... Mamuti se objevili v bezpočtu knih, od Pravěkých savců po Pravěkou přírodu, v Lovcích mamutů i dalších dobrodružných románech, v Prehistorickém parku, Putování s pravěkými zvířaty, Mamut: Titán doby ledové, ve slavné Cestě do pravěku a bezpočtu dalších filmech... Jsou to velice slavní savci z doby ledové...



Popisy dalších zvířat z 6. epizody Putování s pravěkými zvířaty očekávejte již brzy!!!

Planeta Země-Lední medvěd s mláďaty

30. prosince 2016 v 19:29 | HAAS |  Videa
Lední medvěd s mláďaty. Po čtyřech měsících se do arktických pustin vrací světlo. Začátek jara značí probuzení samice ledního medvěda, která zimu strávila v bezpečí svého úkrytu ve sněhu. Jakmile se probudí, protáhne se a podívá se na okolní svět, začne s podivuhodným sjížděním ze svahu. Snad to dělá jen pro zábavu? Tato samice má dvě mláďata, které nyní krmí ze svých posledních zásob tuku v podobě mléka... Vypráví David Attenborough.

Krátká scéna ze světově slavného seriálu televize BBC Planeta Země (Planet Earth), který měl premiéru v roce 2006.


Další články


Kam dál