Červen 2012

Žluté květy

10. června 2012 v 12:00 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Žluťuchy, vrbiny, prvosenky... Existuje spousta rostlin, které kvetou žlutou barvou. Tady se dnes dozvíme něco o nich a především jak je poznat. Článek jsem napsal jen díky knížce "Průvodce přírodou do kapsy", kde o těchto rostlinách najdete více informací od strany 42 a v kapitole Plané rostliny...

Orsej jarní
Tato nízká bylina má tzv. přízemní růžici (což je typ stonku), korunní lístky jsou světle žluté. Nejčastěji ji najdete kolem potoků, dále pak ve velice vzácných lužních lesích (to jsou lesy v blízkosti vody). Kvete v březnu-dubnu. Vysoká je 7 centimetrů.

Prvosenka boží
Kvete v dubnu a květnu a roste většinou na loukách. Má též přízemní růžici listů a vysoká je až 15 centimetrů.

Kuklík městský
Až 50 centimetrů vysoká rostlinka, háčky na plodech slouží k rychlejšímu rozšíření, jelikož se uchytí na těle živočicha. Kvete obvykle v černu, červenci a srpnu.

Hluchavka pitulník
Typické znaky; rezavá kresba na žlutých korunních lístcích. Vyskytuje se v lesích, kvete od května do června, a měří asi 40 centimetrů.

Boryt barvířský
Až 70 centimetrů vysoká rostlina, která kvete od června do září. Plody jsou podobné tobolkám. Většinou ji najdete u okrajů cest a náspách.

Pokud se Vám tento článek líbil, komentujte, je možné, že v budoucnu několik takových ještě napíši...

DirePark Brutus: The Next Damagers (1/4)

9. června 2012 v 13:36 | HAAS |  Příběhy na vyprávění

DIREPARK BRUTUS, část sedmá

"Takové počasí snad Británie ještě nikdy nezažila," říkal jsem si v duchu za jednoho strašného, deštivého dne. Pršelo už nějaký čtvrtý den, přesto, že šlo o srpen, a v tuto dobu, narozdíl od ostatních měsíců, v Anglii zase tak pršet nemělo. Docela mně do naštvalo a tak jsem si myslel, že dokonce rozbiju televizi kvůli tak hrůzné předpovědi počasí... Jmenuji se James Lond, jsem dobrodruh, cestovatel a přírodovědec. Na svém kontě mám už desítky televizních dokumentů nebo knih, ale po mé práci v DireParku se mi život změnil. Každý den jsem vzpomínal na poslední okamžiky, kdy jsem viděl své přátele.
Až druhého dne ráno stanulo na obloze slunce. Využil jsem toho, a šel si do supermarketu něco nakoupit, ale cestou mně zastavil nějaký muž. Prohlížel jsi mně a pak nejasně vyhrkl:
"Bože, to jste vy! Už jsem si myslel, že z Vás ti Raptoři taky udělali kaši," tvářil se ten muž pochechtávaje, "jsem jeden z přeživších DireParku! Asi už si na mně nepamatujete, respektive, nepamatuješ, co?"
"Peter!" zvolal jsem takřka přes celou ulici. Ten muž byl jedním z mých blízkých při klonování dinosaurů. Sice jsem ho mnoho neznal, ale tykali jsme si od chvíle, co jsme se poprvé uviděli.
"No jó, to jsem já... Zase!" řekl Peter a musel se otočit. Jeho veliký, ale opravdu veliký smysl pro humor jsem znal až moc dobře.
"Jsem rád, že tě zase vidím, myslel jsem, že nežiješ," odpověděl jsem mu, "existují ještě další?"
"Další? Je nás ještě spousta. Šéf už bohužel zemřel, dostal rakovinu plic. Kouření je kouření a z toho se umírá," řekl mi ještě Peter a kamsi mně vedl.
"Víš, DirePark úplně neskončil a my bychom chtěli, tedy pokud nabídku přijmeš, tě vzít zpátky. Už to nebude ostrovní park, ale něco jako ZOO, přístupná pro veřejnost, a dobře chráněná! To Ti garantuluju!" nabídl mi práci Peter.
Nevěděl jsem, zda-li mám přijmout, nebo odmítnout. Peter byl dobrák od kosti a co řekl, to se většinou stalo - tentokráte to myslel smrtelně vážně. Rozpačitě jsem mu plácnul a on mně ihned zavedl do nějaké budovy. Vysvětlil mi, že tentokrát už na to tým nepůjde tak, jako minule, respektive s klony a výviny dnešních stádií živočichů. Měli jsme je přivést, a to z časů dávno minulých! Více mi neprozradil, jen řekl, že se mám na co těšit. V hlavě jsem si jenom řekl, co to zase bude za pitomost tentokrát, který ani nebude fungovat.
Jednoho dne se však má karta v hlavě obrátila. Peter mně s ostatními zavedl do podivné místnosti. Nebylo v ní nic, byla celkově obrovská, nejméně dvanáct metrů dlouhá a vysoká alespoň sedm metrů. Před námi stanulo plátno podobné tomu v kině.
"Představuji Vám, přátelé, portál!" vyhrkl Peter. Zatvářil jsem se zklesle, až jsem to cítil. Něco takového si podle mně mohl vymyslet maximálně filmový režisér, víc nic. Ovšem Peterovi lidé zapnuli asi dvacet hlavních elektrických spojů do počítače. Plátno začalo svetélkovat. Napřímil jsem se.
"Tímto přístrojem, novým vynálezem, nyní budete mít příležitost vrátit se kamkoliv do pravěku. Zatím to není úplně kvalifikovaný přístroj, má své mouchy, například ty, že více, než o 65 miliónů let zpět v čase se nedostaneme. Ale to se nakonec vyřeší. Už chápete, proč je místnost tak veliká?" dodal Peter ke všemu.
Asi o týden později z nás sestavil vůbec první expedici, která z pravěku do současnosti zvíře přivede. Naším cílem mělo být podivné stvoření, jménem Arsinoitherium, které žilo v Egyptě před 36 milióny lety. Slavnostně jsme přestřihli pásku a poté vstoupili plátnem kamsi do jiného času. Šlápnul jsem do vody... Pokračování příště.

Jestli-že se Vám první část nového příběhu líbila, nezapomeňte komentovat. Opravdu, jak jsem sliboval, DirePark neskončil. Co se však bude dít dál, na to si budete muset asi týden počkat...

Obrázek týdne 8. 6. 2012

8. června 2012 v 16:22 | HAAS |  Obrázky týdne
Týden zase oběhl, jako voda, a já Vám sem přináším další z Obrázků týdne. jak jsem sliboval, budu přidávat i další od Mesosoic Earth alias Walter Myers, jelikož se mi podařito "dogooglit" několik zajímavých... Posuďte sami, jaký je tento...


Popisek k dnešnímu obrázku: Dva Triceratopsové, ovšem v pozadí se stádem, se pasou pod stromem v Montaně, Severní Americe, před 66 milióny lety. Do pádu meteoritu je ještě obrovsky mnoho času, takže tito tvorové budou nerušeně žíti dále...

O víkendu se budete moci těšit na další DirePark Brutus a menší zajímavost... Pokud se Vám obrázek líbil, komentujte...

Pravěké safari I. - 37.

7. června 2012 v 15:27 | HAAS |  Naše soutěže
Minule neodpověděli Oceanpraveku a Mojeznámky. Doporučuji se Vám, hlavně Mojeznámkymu přihlásit zase co nejdříve, protože šance na úspěch tvého safari jinak neexistuje. Ber to prosím na vědomí. Nyní vaše cesta za pravěkými živočichy pokračuje...

Deinonych
No, tak to je opravdu zajímavý nápad. Při pochodu pralesem uvidíš něco šelestícího v křoví - je to další Scuttelosaurus, a hned za ním vylézá rovnou celá skupinika...

Betaraptor
Sice jsi vzal obojek, ale bohužel ses nerozhodl co dál, takže si jen tak hovíš na lodi pod slunečníkem a jíš zmrzlinový pohár...

Oceanpraveku
Vyhovět si navzájem byl dobrý nápad. V docela blízké vzdálenosti se teď na Velociraptory díváte...

Mojeznamkyavatar
Skvěle! Našel jsi svůj cíl a nyní jej popisuješ, do příště to bude hotovo...
A: Popisovat dál,
B: Nechat toho a více ho prozkoumat,
C: Vrátit se k táboru a zaznamenat si něco o místě, kde jsi ho viděl.

Alfaraptor
Albertosauři se náhle obrátili a míří na Sthruthiomimy, zatímco napojení Corythosauři mizí kdesi v dáli...

Dinosaurss
Ták, není třeba se bát, teď už neuteče. Máš ohromnou šanci si Ornitholesta zblízka prohlédnout...

Vašek
Ještě stále čekáš u jezera. Saltasauři se mezitím dali do pohybu neznámým směrem...

Toa Teluris
Tvá odvaha by snad překonala i Indiana Jonese. V křoví něco šelestí a Arthropleurám voda nevadí. Že by? Pak se za tebou něco objeví a udeří tě to do zad...

Siamotyran
Je to nějaké druh ptakoještěra, bohužel zmizel dřív, než jsi postřehl jeho znaky k určení...

Nezapomeňte, že zbývají už pouze tři kola do konce, takže hlavně Mojeznámkymu doporučuji se ihned přihlásit. Další safari za týden!

Zajímavosti ze světa dinosaurů 3.

6. června 2012 v 14:05 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Jak jsem již sliboval, je tu další část Zajímavostí ze světa dinosaurů. Nezapomeňte, že tento projekt vznikl ne čistě mou náhodou, ale i díky jiným stránkám, na které se kdykoliv můžete podívat...

1. Triceratops, nebo-li "třírohá tvář" je dnes jedním z nejznámějších ceratopsidů. Tělo měl dlouhé asi 9 metrů, vážil takřka 8 tun a vysoký byl okolo 2,8 metru. Toto zvíře, respektive samci, spolu bojovali o teritoria pomocí kostěnných límců a dvou velikých rohů pod ním. Třetí roh byl jen nepatrného vzrůstu a nesahal větších rozměrů, než do 10 centimetrů.

2. Protoceratops, jenž žil v Mongolsku před asi 80 milióny lety, měl neustále zdravý chrup. Ten vyrůstal v několika dlouhých řadách, avšak, byl takřka nepatrný. Nedorůstal vůbec velkých, snadno rozpoznatelných rozměrů, a tak by se zdálo, že má pouze "zobák". Pokud se zuby opotřebovaly nebo nakazily, vypadly a na jejich místo vyrostly nové. Proto neustále mohl malý ceratopsid ukusovat a žvýkat potravu.

3. Oviraptor byl kdysi pokládán za "zloděje vajec", jak je také nazván. Došlo tak kvůli objevu matky, která seděla na svých vejcích. Původně se vědci domnívali, že šlo o vejce jiného dinosaura, pravděpodobně Protoceratopse, ale nakonec se ukázala, že matka si na hnízdo sedla, když vejce chránila před písečnou bouří, která ji pak zasypala i s nenarozenými potomky.

Jestli-že se Vám tyto zajímavosti líbily, komentujte. Další se dozvíte zase příští týden...

Zajímavosti ze světa dinosaurů 2.

5. června 2012 v 15:16 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Další část mých Zajímavostí ze světa dinosaurů je tu. Rád bych připomenul, že tento projekt vznikl díky spoustě webových stránek, na kterých se uvádí něco podobného...

1. V permských sedimentech, v centru Brazílie a Jižní Afriky, nalézáme asi 40-60 centimetrů dlouhého plaza. Dostal jméno Mesosaurus a žil ve sladkých vodách před 250 milióny lety. Jeho zplošetělý ocas mu zcela určitě pomáhal v rychlém plavání a lovu ryb.

2. Spodnopermské horniny státu Texas, který patří do USA, jsou místy výskytu fosilií podivuhodného obojživelníka, Seymouria. Od ostatních obojživelníků se však tento lišil tím, že vydržel patrně déle na souši. Měl asi 60 centimetrů dlouhé tělo a vážil asi 5 kilogramů. Patřil do skupiny Discosauriscidae.

3. Lepidodendron, Sigillaria, Calamitina, Eucalamites... Stromové plavuně, prvníd dvě jmenované, a přesličky, třetí a čtvrtá, které rostly v Karbonu. Z těchto rostlin existuje dnes již zcela známé a pro lidstvo příliš neceněné černé uhlí...

Další zajímavosti se dozvíte hned zase zítra, pokud se Vám ty dnešní líbily, nezapomeňte komentovat...

Divoká Afrika-Jihoafrické pohoří

4. června 2012 v 17:48 | HAAS |  Videa
Jihoafrické pohoří. Na nejjižnějším cípu divokého kontinentu se nachází obrovská masa kamenů a hornin. Kapské hory, omývány mořem a sahající do savany. Národní park, jenž skrývá své temné klenoty.

Další díl cyklu BBC, který je nyní vysílán i na Animalplanet.


DirePark Brutus (6/6)

3. června 2012 v 13:04 | HAAS |  Příběhy na vyprávění

DIREPARK BRUTUS, část šestá

Kdekoliv, kdykoliv, bych poznal Joeův hlas. S takovým tím vražedným, záměrným nádechem, slova, která klapala o zuby. Naháněl mi jednoduše hrůzu. Bezpochyby však větší Aucasaurus. Už jsem myslel, že mi silou prokousne obličej, ale Joe na něj něco zavolal a on se stáhl. To, že jde dinosaura vycvičit tak, aby poslouchal, mi připadalo naprosto nemožné, ale přesvědčil jsem se o tom už napodruhé.
"Safra, Joe, jestli to myslíte takhle..." nedopověděl jsem větu.
"Ale ano, chlapče," skočil mi do řeči, "chci, abyste tu zůstali. Prozatím. Řekněte mi, kde je jihoafričan. Nikdy Vám nedovolím nechat mně tady a utéct si."
"Smůla ta smůlovitá," zamumlal jsem si a skočil jsem na Joa. Trefil jsem ho pěstí přímo do nosu a do křupnutí - to jen znamenalo, že jsem uspěl. Myslel jsem sice na Adalberta, ale uklidňovala mně myšlenka, že pravděpodobně pád přežil. Zbývalo mi teď jediné; dostat se na kopec. Jak jen nejrychleji jsem mohl, uháněl jsem lesem, až jsem se dostal do podivuhodně a krajně hornaté země. Tam mně srazila veliká ruka Joeova, jež do mně začal kopat.
Rychle jsem se ale probral, vzal kámen a doslova mu ho "vrazil" do hlavy. Joe, oslepen ránou, omdlel a už se neprobral. Ovšem Aucasaurus byl hrozivostí, která zůstala. Proti jeho běhu jsem neměl šanci, takže jsem vystartoval ihned.
Aucasaurus do mně při běhu narazil a já málem padl do rokle, ale podařilo se mi chytit se malého skalního "ostrůvku". Naštěstí se pod mou váhou nerozpadl, ale Aucasaurus, číhající nahoře, také nepovolil. S odvahou, že zachráním dva lidské životy, včetně toho mého, jsem se ale pomalu vyhoupl nahoru a zmizel. Ovšem, bez Aucasaura v zádech to nešlo. Jednu chvíli jsem dokonce cítil, jak mi na ně dýchá. Setřásl jsem ho až nahoře, úplně v nejvyšším bodě kopce, kde ho smetla vlastně vytvořená hlinitá duna.
Vylezl jsem na strom a začal vysílat. Kupodivu - šlo to! Mé vysílání zachytil hydroplán OK-407, který kroužil pouhých 50 kilometrů od východního pobřeží ostrova, hledajíce obchodní flotilu.
"Yeah! Přiletíme za zhruba 20 minut! Už za Vámi mí-mí-mí-mí..." - ztratil jsem signál. Ale vším jsem si byl jistý. Teď jsem seběhl dolů.
Vrhl jsem se do rokle, kam Adalbert spadl. Hledal jsem ho asi pět minut a pak jsem ho uviděl, jak se drží obrovské větve asi dva metry nademnou.
"Skoč, Adalberte, skoč! Nic to není!" zvolal jsem na něj. Adalbert za mnou seskočil, ale ne bez problémů. Zvíření padlých listů a větví přilákalo pozornost jednoho Pterodactyla. A kde je jeden, bude za chvíli padesát. Začali jsme utíkat přímo k centru a odtamtud na pláž. Pterodactylové nám byly v patách, nebo lépe, v našem vzduchu při běhu.
Na pobřeží se nám podařilo dostat. Hydroplán už kroužil nad ostrovem a zdálo se, že nás zachytil. Sundal jsem si bundu a začal na ně mávat. Adalbertův výkřik mně však vyrušil. Za ramena ho chytil obrovský Pteranodon a odnášel ho pryč. Tento naklonovaný exemplář byl jiný od ostaních - byl skoro dvojnásobně veliký!
Sotva hydroplán přistál na vodě, do které jsem později skočil, vysvětlil jsem dvěma řidičům, co se děje. Oni sami nevěřili vlastním uším, ale o klonech už něco z novin věděli. Pteranodona jsme ještě chvíli hledali, ale pak letadlo postihla bouřka. Poslední, co jsem vlastně viděl, byl obrovský mrak a pak jsem uslyšel pekelnou ránu.
Probudil jsem se až o něco později v hornaté krajině, kolem mně létaly jakési obdoby jihoamerických kolibříků, bezpochyby jsem byl v Kapských horách.
"Tak konečně na pevnině! Pryč ze strašného parku!" ulevil jsem si, ale vzpomínka na Adalberta mně málem přizabila. Vraky hydroplánu, ani zbylé ridiče už jsem nenašel, došel jsem tak sám do Kapského města. Tam jsem ztrávil asi tři dny v nemocnici a se zlomenou rukou se nakonec vrátil domů do Anglie.
Příběh Strašného Brutálního Parku ve mně navždy zůstal. Stejně tak i vzpomínky na přátelského Adalberta, Španěla a další, ale zároveň i na zákeřného Joa a jeho jihoafrického pomocníka. Šéfa této společnosti jsem ještě jednou viděl, těsně před tím, co jsem mu podložil mou výpověď. Celý projekt později zkrachoval. No jo, všechno netrvá nikdy věčně. Jenomže tohle ještě konec nebyl, ale o tom jsem ještě nic moc nevěděl. Vzpomínky na Park byly velice hrozivé. Mohl to být můj konec... Žádné pokračování příště.

Tak, a pokud se Vám šestá část mého příběhu líbila, komentujte. Nenechte se zmást poslední větou, nejde o úplný konec. Už příští týden se dočkáte zcela nové řady DireParku, takže se stále máte, an co těšit...

DirePark Brutus (5/6)

2. června 2012 v 14:23 | HAAS |  Příběhy na vyprávění

DIREPARK BRUTUS, část pátá

Jak jen nejrychleji jsem mohl, doplaval jsem na pobřeží. Byla to pořádná dálka, ale naštěstí se mi to podařilo. Vydat se na moře a opustit ostrov vůbec, jak se ukázalo, nebylo nic lehkého. Španěl byl v obrovském nebezpečí. Adalbert se sotva držel zničeného člunu, který se pomalinku potápěl hlouběji a hlouběji. Neotálel jsem a popadl první ostrý kámen, který mi ležel pod nohama. Hodil jsem jej po Elasmosaurovi. Ten se na chvíli potopil.
V mžiku jsem vskočil do vody a vytáhl španěla a po něm i znaveného Adalberta na pláž.
"Safra, to byla ale hrůza..." řekl Adalbert těsně před tím, než vysílením omdlel.
"Taky si myslím," řekl jsem mu na to, ale než jsem se nadál, Elasmosaurus se už hrnul k nám na pevninu. Jaké ohromné překvapení to bylo, když se mu nepodařilo na suchou zem vydrápat.
Rozhodli jsme se vydat se tedy zase zpátky do ostrovní džungle. Adalbert, jen co se probral, nám řekl něco o vysílačkách, které by měly být ukryty v centru. Moc jsem se nerozmýšlel a podpíraje ho vyrazil do zdemolovaného tábora. Cestou se nám všem honily myšlenky o zradě Joa a ostatních. Jihoafričan s ním byl pravděpodobně spolčený. Bylo to tři na dva. To jsme ale ještě nevěděli, co teprve pro nás chystá budoucnost.
Při cestě se začalo smrákat. O pár vteřin později už začalo pršet.
"No jéje, ještě ať nám do toho uhodí monzun," řekl jsem si nahlas, "a ještě skupinka nějakých Neotyrannosaurů by nám k tomu opravdu pomohla..."
Hned na to se z kopce uzvalo hrozivé dunění. Proti nám vyběhlo stádečko Othnielií a těsně za nimi hned tři obrovští Stegosauři, za nimiž se ještě prohnal dravý Allosaurus. Byl to pro nás strašný úlek. Na chvíli zmizeli, ale pak se vynořila Othnielia, za zády s Allosaurem, který jí zanedlouho chytil a pozřel. Očividně měl pěkně velký hlad.
"Do Prčic, tenhle nám tu ještě strašně chyběti!" ozvalo se nezvučné anglické slovo španěla. Vzápětí se za námi Allosaurus vyhnal.
Adalberta, znaveného v křoví, si ani nevšiml, a šel po nás dvou. Oba jsme utíkali přímo do tábora. Španěl v obrovské bouřce zakopl a padl do bláta. Neohlížel jsem se, a tak jsem o tom ani nevěděl. Teprve jeho křik mně na to upozornil.
Allosaurus nad ním stál, španělu padaje sliny do obličeje, a chystal se ho zabít. Ve chvilce jsem popadl klacek a vyřítil se na Allosaura, ale ten mně tlamou odhodil a začal mně hnát. Španěla jsem tedy alespoň zachránil. Ovšem teď dravec byl v patách mně.
Dělal jsem, co jsem mohl, až jsem nakonec dorazil k jedné maličké budově. Byla to nějaká soukromá dílna. Vzal jsem prkno a kladivo a zajistil jsem dveře. Strašný řev Allosaura se čímdál víc vzdaloval, až jsem uslyšel skřípání a praskání a volání o pomoc našeho španěla.
Rozkopl jsem dveře a utíkal rovnou do bouřlivé noci. Tam někde v křoví byl španěl. Naštěstí byl v pořádku, a v ruce držel několikrát zlámaný klacek.
"Myslel jsem, že to byly Vaše kosti..." ulevil jsem si a odplivl. Sotva jsem to udělal, obrovskou silou do mě narazila rozevřená tlama Allosaura. V cuku letu popadla španělovu ruku, několikrát s mužem zatřásla, a pak ho odhodila nějaké tři metry do výšky a asi pět metrů do dálky. Tentokrát už zaskřípěly jeho kosti. Španěl se zlomenou nohou něco breptal. Snažil jsem se ho zachránit, ale pak jsem upadl a omdlel. Důsledkem Allosauřího nabourání.
Když jsem se probudil, ležel jsem v rozmočeném písku na tom stejném místě. Adalbert seděl vedle mně a něco mi říkal.
"Docela jsi mně sklamal, kamaráde," řekl mi, "ten chudák - je po něm," řekl Adalbert.
"Dělal jsem, co jsem mohl, ale prostě... Nešlo to!" odpověděl jsem mu.
"Aspoň, že ták..." protáhl silně Adalbert a pomohl mi stoupnout si.
Hodina uplynula jako nic a dostali jsme se až do centra. Všude se ozývalo strašné houkání, až se nám centrum zdálo strašidelné. Vnikly jsme dovnitř s ostrými kameny a klacky v rukou. Adalbert cosi vytáhl zpod stolu, na němž spočíval počítač. Byla to vojenská puška.
"Těchle je tady tak milión, všechny jsem je sem nastrkal při útěku dinosaurů," řekl mi a vypadal vychloubačně.
"Když je to tak skvělé," odvětil jsem mu, "tak zkus odstřelit támhletoho Pterodactyla. A dokonce i jeho sousedy!"
Okno rozbila snad tisícová skupina Pterodactylů a hnala se přímo na nás. Adalbert po nich začal pálit, jak nejrychleji mohl, ale pochopitelně všechny nedostal. Svým klackem jsem se pokusil nějaké od útoku odradit, ale nešlo to. Nakonec jsme zvolili jedinou možnost, a tou byl útěk.
Zavřeli jsme veliké dveře a tím pádem jich i několik rozmáčkli. Nyní jsme utíkali dvě patra nahoru, až jsme se ocitli ve vysílací místnosti. Byla tady spousta mrtvol, a ještě čerstvých, což byla známka toho, že tady asi něco nedávno řádilo. Probourali jsme se skleněnými zdmi v místnosti. Sotva jsem po jedné z vysílaček sáhl, kdosi po mně skočil. Byl to ten Jihoafričan a začal mi tlouct pěstí do obličeje. Jednou pořádnou jsem mu to oplatil. Pak ale cosi zvolal a ze schodů se na nás vrhl veliký alfa Velociraptor.
"Áhá, výsledek té Vaší pitomé práce!" zařval jsem na něj, vytrhl Adalbertovi pušku z ruky a několikrát mocně vystřelil. Ale minul jsem. Raptor mi skočil na záda a zaseknul se. Vykřikl jsem a bolest mně dohnala ke skoku z okna. Vypadl jsem a držel se pouze parapetu. Zvuk z pušky mi náhle pomohl. Adalbert Raptora prostřelil skrz na skrz.
Jihoafričana jsme si chytli a dali mu pěstmi co proto.
"Co teď s tímhle smraďochem?" optal se mně Adalbert, smějíce se přitom.
"Dáme mu, co chtěl udělat s námi, někde ho tu připoutáme a dostaneme ho," zvolil jsem kratičkou odpověď.
Potěšeni jsme pak přiběhli k vysílačkám, ale s velkou zlobou zjistili, že zde není signál.
"Budeme muset na kopec, tak dělejme, tam to půjde!" vyhrkl mi do ucha Adalbert, popadl asi tři vysílačky do jedné ruky a zamířil na kopec. A já šel pochopitelně s ním.
Najednou ale Adalbert spadl do ohromné rokle. A jen, co jsem to uviděl, padl jsem na záda. Před obličejem jsem měl tlamu mladého Aucasaura a kdosi na mně z povzdálí volal. Mohl to být můj konec... Pokračování příště.

Pokud se Vám pátá část mého příběhu líbila, komentujte. Nezapomeňte, že částí nebude jen šest, takže se dočkáte i dalšího pokračování... Poslední část této řady napíši již zítra...

Obrázek týdne 1. 6. 2012

1. června 2012 v 15:48 | HAAS |  Obrázky týdne
Člověk možná ani nevěří, že ten měsíc je schopný tak rychle uběhnout. Ale už je to tak. Dnes je 1. června, zároveň též Mezinárodní den dětí, který schválila OSN. Je tu další Obrázek týdne, a tentokrát podle mého je opravdu pěkný...

Popis k dnešnímu obrázku: Dvojice Parasaurlophů před 80 milióny lety na území dnešní Dakoty v Severní Americe pije vodu ve vodopádech. Zároveň zde roste hojná vegetace, což je pro tato zvířata tím nejlepším. Mohou být v klidu, protože tady je žádný predátor nepřekvapí...

Zajímalo by mně, koho z Vás by napadlo, že jde o obrázek společnosti Mesosoic Earth, od níž jsem je přidával už tak před dvěma lety. Objevil jsem jich víc, tak se na ně budete moci těšit. Pokud se Vám obrázek, tak, jako mně, také líbí, nezapomeňte jej okomentovat...