Listopad 2012

Obrázek týdne 30. 11. 2012

30. listopadu 2012 v 15:10 | HAAS |  Obrázky týdne
Je naprosto skvělé, že listopad, měsíc symbolizující padající listí, které se neustále musí odklízet ze zahrady a též i sychravého počasí končí, a zítra již začne prosinec, který kromě začínající zimy symbolizuje Vánoce a na tento rok i dle mého však vymyšlený konec světa. Já každopádně přináším další Obrázek týdne, opět od malíře jménem Karen Carr...

Popisek k dnešnímu obrázku: Jurská krajina. Nádherná, krutá i zamlžená. Zdá se být zhruba tak dopoledne a zvířata o sobě nedávají ani vědět. Tak ale začíná každý den v Utahu před 155 milióny lety...

Na první pohled se člověku až zdá, že byl obrázek kreslen počítačově, ale překvapením je, že jej skutečně umělec nakreslil rukou... Tento týden zde ještě uvidíte Skrytou pravdu a také se vrátím k projektu, do kterého jsem nic nepřidal od listopadu roku 2010 - Dinosauři Trespasseru!

Pravěké safari II.-8.

29. listopadu 2012 v 16:36 | HAAS |  Naše soutěže
V minulém kole odpovědělo všech osm lidí, nyní Vás však opět bude devět - jelikož se jeden výzkumník vskutku vrátil, začež jsem moc rád! Naopak mně ale moc nepotěšilo, že většina z Vás si v minulém kole nevybrala žádný předmět, dám Vám šanci ještě teď to do minulého kola připsat - cokoliv, opravdu cokoliv se Vám může hodit... Nyní Vaše cesta za pravěkými živočichy pokračuje...

Deinonych
Gratuluji, podařilo se Ti zhotovit popis Velociraptora! Nyní si můžeš vybrat jeden z těchto dvou předmětů:
1. Elektrické lano (stačí zapnout ho a hodit na dinosaura, a ten bude omráčen)
2. Satelitní telefon (jeho výhodou je rychlé spojení se současností, může se Ti hodit v kritických situacích).
Nyní si můžeš vybrat, jak budeš pokračovat...
A: Vrátíš se,
B: Ještě tu zůstaneš,
C: Půjdeš hledat Deinocheira.

Megaraptor
Ano, vskutku jsou! Zdá se, že jste našli první stopu! Otisky zubů na ohlodaných koster opravdu patří Alioramovi, rozhodl jsi se utábořit se poblíž. Zatím se nic neděje...
A: Pokračovat v hledání,
B: Rozdělíte se; tvůj společník půjde pátrat do okolí a ty zůstaneš v táboře,
C: Rozdělíte se; tvůj společník zůstane v táboře a ty půjdeš pátrat do okolí.

Mosasaurus
Jen co jsi se stačil opatrně přiblížit, Dryosauři spustili poplach a utekli. Ale asi ne díky tobě - z dálky se ozývá hrozný řev...
A: Vydat se tam, odkud řev jde,
B: Zůstat tady ani se nehnout,
C: Utíkat za Dryosaury.

Nony
Triceratops se znovu rozběhl a ty jsi skočil do řeky, udělal jsi dobře. Sice tě teď unáší mírný proud, v podstatě zpátky k Edmontosaurům, ale Triceratops Ti už neublíží...
A: Pokusit se zachyti břehu,
B: Nechat se uznášet proudem,
C: Pokusíš se vyskočit tak, aby jsi se mohl dostat na břeh.

Alfaraptor
Je pravda, že Tyrannosaurus nevidí, když se nepohybuješ, aspoň to tak řekl Alan, se kterým jsi tu. Nicméně o raptorech řekl, že to přijde z obou stran. Ani jsi se nehnul, pak najednou uslyšíš skřek zleva. Asi jsou to dva Deinonychové...
A: Stále se ani nehneš,
B: Začneš utíkat, co můžeš,
C: Vezmeš kámen a zhodíš jednoho a naráz dalším kamenem i druhého raptora.

Dinosaurss
Zvuky ustaly. Nebyli jste daleko od místa, kde vycházely, ale najednou se neozývají. Nad Vámi letí další Teratornisové, ale jinak se nic dalšího neděje...
A: Vrátíte se do tábora,
B: Zůstanete tady,
C: Půjdeš k místu, odkud vycházely zvuky, ale štáb necháš tady vzadu.

Vašek
Rozhodl jsi se to tu dál prozkoumat, ale nic dalšího tu není. V podstatě úzký pás mělčiny není obýván ani dinosaury, ani krokodýly ani jinými pravěkými stvořeními...
A: Teď už se vrátíš do tábora, jelikož se brzy setmí,
B: Stále tu zůstaneš,
C: Zůstaneš přes noc v křoví a budeš to tu pozorovat.

SuperL
Ačkoliv se to na první pohled nezdálo, žiješ! Probudil jsi se okolo malých, bublajících jezírek, v husté mlze, je tu cítit síra. Avšak, tvá noha se ozývá hrůzostrašnými bolestmi. Je jenom na tobě, jak se rozhodneš přežít...
A: Zavoláš do současnosti, aby se tvůj společník vrátil,
B: Zavoláš do současnosti, aby tě odvezli domů, ale již nebudeš moci pokračovat,
C: Zkusíš vstát, přeci jenom nevíš, jestli to není chvilková bolest.

Siamotyran
U řeky se zatím nic neděje, pak ale zjistíš šokující zprávu; čerstvé stopy. Dal jsi se dohromady se zbytkem štábu a přišli jste na to, že tyto stopy sjou naprosto shodné s těmi bývalými, a co víc, patří opravdu Amphycionovi...
A: Vydáte se po nich,
B: Vydáte se tak, odkud jdou, tedy až k řece,
C: Ještě si je prohlédneš.

Doufám, že odpovíte všichni. Další safari tu bude jako obvykle za týden, do té doby vymyslete strategii, jak přežít v hrůzostrašné, děs nahánějící a přitom tak nádherné a úžasné minulosti...

Titanosuchus

28. listopadu 2012 v 15:37 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Titanosuchus patřil k jedněm z nejvýše vyvinutých plazů v permském časovém úseku. Šlo o savcovitého plaza, synapsida, tedy tvora s jednou velikou spánkovou jámou na straně hlavy. Patřil do řádů Therapsida. Pozůstatky Titanosucha byly nalezeny v různých částech Afriky. Je však možné, že se nacházejí i jinde, protože v Permu existoval jen jeden jediný superkontinent - Pangaea. Titanosuchus byl zřejmě poměrně těžký, mohl vážit až 50 kilogramů a tělo i s ocasem měřilo okolo 2,5 metru. Jeho trup připomínal do značné míry krokodýla. Patrně největší část jeho těla ale tvořila gigantická, skoro 1 metr dlouhá lebka, zepředu mu vyčníval veliký zub, zahnutý dozadu. Tyto zuby byly velice ostré, každopádně jeho tlamu kromě předních špičáků tvořily i silné, zadní trháky, kterými oběť dokonale rozpáral, když jí pojídal. Mezi jeho obvyklou kořist patřili býložraví savcovití plazi...
Popis Titanosucha není v knihách příliš běžný, naleznete ho ale v knize "Dinosauři: Objevy, druhy, zánik".

Příště Pareiasaurus!!!

Cryolophosauří život 11/30

27. listopadu 2012 v 14:29 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Minulá část:
Velký Cryolophosauří samec se vrátil a mezi ním a jeho synem, mladým samcem, se strhla děsivá bitva. Souboj trval asi čtvrt hodiny, pak se starší samec rozhodl odejít. Toho samého dne však samce, ačkoliv zvítězil, čekala ještě jedna událost, o něco horší; smečka mladého samce vyloučila. Už bylo jistě na čase, aby se naučil žít samotářským životem, tak, jako všichni ostatní samci Cryolophosaurů...

Cryolophosauří život 11/30:
Nastalo ráno, druhého dne. Mladý Cryolophosaurus se probudil v mechu a houští, kam znaven všemi zlými zprávani z minulého dne zalehl pozdě v noci. Už mu tu nepřipadalo bezpečno, byla to jednoduše řečeno divočina, a tu zatím přímo nepoznal. Neměl tu nikoho, kdo by mu pomohl a s kým by se dorozumíval. I když toto místo leželo jen nedaleko od území kolonie, znělo tu víc dinosauřích hlasů, než na které byl zvyklý. Z jedné strany to byli Massospondylové, jejichž řev už od mala poznal, na té druhé ale stálo tolik zvuků zvířat, o jejichž velikosti a mohutnosti si mohl jen představit své. Samec vstal, zavětřil, a udělal pár kroků dopředu. Zde spatřil další výraznou změnu: Dinosauří stopy byly doslova všude, na to taky nebyl zvyklý. Nebyl to příliš zkušený lovec, ale už jen podle velikosti stop a uspořádání prostů poznal svou oblíbenou kořist - Lufengosaura. Stopy nebyly rozhodně čerstvé, byly už týdny staré, ale Lufengosauři tady žijí všude. Cryolophosaurus začal hledat potravu. Ztrávil celé dopoledne hledáním Lufengosaurů a stopách po nich a navíc také prozkoumáváním svého "nového domova". Zároveň si byl také vědom, že velcí samci mohou číhat všude a že dlouhé bitky tu nejsou žádnou výjimkou. Potom konečně ucítil známý pach - Lufengosaurus, mládě, asi dva měsíce staré. Asi se ztratilo svému stádu, a tak si pochodovalo divočinou a hledalo ho. Samec se přikrčil za křoviny, zkontroloval, odkud jde vítr, a vrhl se velmi rychle dopředu...


Mládě ani nestačilo začít utíkat, mladý samec ho chytil za krk, pořádně stiskl a hlava mláděte padla na zem. Hýbající se tělo samec položil na zem a několikrát do něj kousl, aby tak konat přestalo. Potom se pořádně najedl. Měl už veliký hlad. Celé odpoledne pak náš samec prohlížel nový, podivný svět. Nastal večer. Setmělo se asi tak okolo deváté hodiny večer. Venku zůstat samec přes noc nechtěl, připadalo mu to víceméně nebezpečné. Ještě asi půl hodiny chodil po údolí, až pak si všiml, že dole, po východním toku malé říčky, leží jeskyně. Beze strachu do ní vstoupil, zkontroloval trochu podlahu a usnul. Probudil se asi o tři čtvrtě hodiny později, mohly za to podivné, avšak, známé zvuky, které byly blízko jeho hlavy. Cryolophosaurus oči otevřel a spatřil Coelurosaura. Zařval, ale zvíře se nevzdálilo, právě naopak, přiblížilo se, a pak se zezadu začaly hrnout spousty těchto malých dravců...

Pokračování tu bude zase za týden... Pokud se Vám jedenáctá část mého příběhu líbila, komentujte...

Zima v roce 2012 - Jaká asi bude?

26. listopadu 2012 v 13:17 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Jako každý rok, ať už před Vánocemi, nebo na sklonku podzimu k dalšímu ročnímu období, které po něm následuje, i nyní, na konci listopadu sem přináším takový "předpovědní" článek, který se týká letošní zimy. Tradičně, i tento rok se vědci domnívají, že zima tady u nás v Česku, by mohla být o něco krutější. Před nedávnou dobou se roznesl vědecký fakt, že v Arktidě, odkud mimochodem sem v zimě vane spousta větru, roztálo velké množství ledovců. Může to mýt negativní efekt na příchod zimy a celý její průběh? Ať už to bude tento rok, nebo příští, určitě ano. Tání ledovců samozřejmě v nějaké míře značně mění teplotu vzduchu, teplotu vody a další podmínky nezbytné pro život v arktické oblasti. Vědci, především meteorologové, odhadují, že tato zima by mohla přinést poněkud krutý mráz - až -40°C! Přitom poslední nejvyšší naměřená hodnota pod bodem mrazu (0°C) byla uskutečněna před asi sto lety v severních Čechách a nešlo zde o více, než -20°C. Teplota, která klesá ještě o dvacet stupňů dolů, by tedy mohla být skutečně zničující, a domněnky veřejnosti, že ke krutějšímu mrazu může dojít především díky postupného snižování teploty v minulých letech, což se vskutku nekonalo, jsou naprosto neplatné... Nicméně, za to vše si můžeme my. K tání ledovců totiž dochází například kvůli jaderným a tepelným elektrárnám, které do ovzduší vypouštějí škodlivé plyny. Tak se samozřejmě děje i s dopravními prostředky...


Ať už to s touto zimou dopadne jakkoliv, mezi lidmi neustále koluje jedna otázka, opakuje se ostatně každám rokem: Bude letos na Vánoce sníh? Nutno podotknout, že sníh na Vánoce příliš často nebývá. V minulosti tomu tak samozřejmě nebylo, teď ale je, a důvod je stejný, jako v první části článku: Znečišťování ovzduší a vypouštění škodlivých plynů do atmosféry. V atmosféře se sníh tvoří, stejně, jako déšť, kroupy a jiné, takže odpověď je jednoduchá. Tento rok zřejmě Vánoce na sněhu nebudou, nezbývá než doufat, že napadne po nich... Mrazy každopádně začínají už tento týden, říká se, že už ve čtvrtek se v některých místech republiky sníží teplota až na -10°C!


Jak tedy vidíte, zima je skutečně tady. Proto si tedy nasaďte čepice, rukavice a bundy a až napadne sníh, dávejte si pozor, aby Vás tam někde nechytili Vánoceraptoři... Tento týden Vám každopádně přinesu i Cryolophosauří život, Pravěké safari a konečně se vrátím k projektu, na který jsem ve dvou letech téměř zapomněl... Pokud se Vám tento předpovědní článek líbil, nezapomeňte komentovat!

Knihy o pravěku: Velká obrazová encyklopedie Dinosauři

25. listopadu 2012 v 13:06 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Co dodat, opět je tu další kniha s tématem prehistorie, tak, jako každý týden...

Velká obrazová encyklopedie Dinosauři, nebo také v angličtině The Kingfisher Illustrated Dinosaur Encyklopedia, je dle mého vskutku nádherná, krásná kniha, jejímž autorem je světoznámý odborník David Burnie. Většinu ilustrací pro knihu vytvořil John Sibbick, dodatečné ilustrace ztvárnili například Julian Baker, Richard Bonson anebo Mike Taylor. Obsahuje spoustu popisů dinosaurů a jiných zvířat z jejich éry, ale také spousty dalších, podrobných článků o dalších geologických obdobích naší planety a velkou várku zajímavostí. Na začátku knihy mně osobně velice zaujaly dvě předmluvy, první je předmluva k českému vydání od Vojtěcha Turka, druhá je o Sue Hendricksonové, objevitelky Tyrannosauřice Sue, o níž se můžete právě zde dozvědět spoustu podrobností. Kniha má celkem 11 kapitol: Život ve vzdálené minulosti, Prvohory - éra dávného života, Druhohory - věk plazů, Býložraví giganti, Ornitopodi, Masožravci, Obrovští masožravci, Obrnění dinosauři, Plazi ve vzduchu, Plazi v moři a Kenozoikum - věk savců. V každé kapitole také najdete velmi zajímavou dvoustránku, případně i čtyřstránku věnovanou "Hledání fosilií v...", např. Lov fosilií v Africe na straně 160-161, Hledání fosilií v Jižní Americe na straně 86-87 nebo Za fosiliemi do Asie na stranách 108-111. Někdy je také ilustracím věnována dvoustránka, například Temnodontosauři na straně 196-197. Velká obrazová encyklopedie Dinosauři je nádherná, fascinující kniha a proto ji vřele doporučuji...


Základní údaje:
autor: David Burnie,
rok vydání: 2002 (i tak občas k sehnání),
počet stran: 224.

Další popis knihy o pravěku u příští týden asi nebude, protože se chci vrátit ještě k jednomu, starému projektu, o druhé adventní neděli se s knihami ale zase vrátím!

Život v divočině: Mlok černý

24. listopadu 2012 v 12:27 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Život v divočině
Mlok černý

V panenské přírodě evropských hor se v úctyhodných výškách daří přežívat jednomu velice, velice přizpůsobivému druhu obojživelníka. Maličcí tvorečkové, kteří dominují v krajině, ve které nenajdete skoro žádná jiná zvířata. Po přírodě tu zbyli jenom mloci, mech, vichřice a vlhko... Hluboko uvnitř Balkánských hor, doslova přímo v jejich středu, se daří přežívat skupince neuvěřitelně přizpůsobivých živočichů. Toto je mlok černý, latinsky Salamadta atra. Drobný ocasatý obojživelník, nedosahuje délky přes 16 centimetrů. Na první pohled je ihned jasné, díky čemu získal své jméno - jeho kůže je neustále vlhká. Jak se ale podařilo těmto malým zvířatům přečkat zlé časy, dokonce i bez vody, přesto, že život obojživelníků je na ní plně závislý. Nejsou to jezera, díky čemu sedmičlená skupinka našich mloků, převládá v této oblasti. V tomto společenství každopádně žijí jen proto, aby si navzájem trochu pomohli, nemají žádného vůdce. Ale tento nádherný malý sameček je nejaktivnější. Neustále si shání nějakou potravu. Je právě léto, srpen, a v horské oblasti Balkánu je teď nejtepleji. V horách se dá nicméně rok označit jedinými dvěma ročními dobami - léto a zima. Léto je velice krátké a trvá v rozmezí červenec-srpen, zatímco zima zakrývá zbytek roku. Právě teď je tu ale nejvíce potravy...

Jestli-že tu mloci nemají vodu, musejí získávat energii převážně z potravy. V létě tu není zrovna těžké ji sehnat. Mloci černí se živí různými červovitými živočichy a hmyzem. I na tak vysokém srázu se v létě pohybují úplně obyčejní zástupci říše hmyzu; mouchy. A protože tu přeci jen úplně nejtepleji není, jsou tak pomalé, že až "těžkopádný" mlok černý je velmi snadno dostane a spolkne. Dalším důvodem, proč se našemu samečkovi a zbytku skupinky, i dalším zástupcům jeho druhu, daří přežívat tak vysoko, je v létě tající sníh, který dolů ze závalů nese spoustu vody. Díky tomu tu roste mech a jiné malé rostlinky, což vytváří unikátní prostředí, biotop určený právě pro naše mloky. Teď v létě je také nejlepší doba vyvést mláďata. Tato samička, nejmladší člen skupiny, jím už za chvíli nebude. Před chvilkou přinesla na svět již plně vyvinutá, dvě mláďata, což je průměr, kolik se jednomu mloku za rok vylíhne potomků. Naši dva malí darebáčci jsou ihned po narození samostatní a právě se běží poprvé najíst. Podařilo se jim dostat velice blízko hubenému pavoukovi. Ten ale z jejich návštěvy coby zrádných lovců rozhodně není nadšený. A je taky mnohem rychlejší. Zalezl do skulinky, kam prostrčí mláďata sotva špičku ocasu. Náš samec také tráví veškerý svůj čas sháněním potravy. Mloci se také o potravu dělí. Teď v létě je to beznála nejdůležitější pro všechny. Samec donesl dvě mouchy, vyplivl je a v tmavé jeskyňce mají teď všichni moc dobrý oběd...

Problémy se blíží. Začíná září a s ním v horské oblasti přichází zima. Vichřice ihned zasypala vchod. Sledovat mloky takto ve sněhem pohřbené skulince je ale velmi zajímavé. Přes léto se nažrali a teď budou muset počkat. Stále zde však mají ideální prostředí. I když většinu života tráví na souši, voda je stále kolem nich - z drobných děr nahoře teče roztátá voda, takže vlhko je tu neustále a mech má kde růst. Občas se sem zatoulá i nějaká ta moucha. Našemu samci se však podařil pozoruhodný objev: V mechu tahá červa. Červ se chtěl asi taky schovat. Na další dny to bude jeho poslední potrava. Uběhl asi týden a vichřice polevily. Všude je sníh. Skupinka jen na chvíli vyleze na studenou pláň a snaží se najít potravu. Mnoho jí tu nebude, ale když něco najdou, rozhodně to bez váhání sežerou, teď se s nikým dělit nebudou chtít. Zima je tu velice krutá. Když příští rok nastává léto, jen zjistíme, že z devítičlenné skupinky zbyli čtyři členové, ale zanedlouho, v srpnu, se vylíhnou aspoň další dva. Náš sameček mezi nimi už není, ale noví přírůstci ano. Život a smrt tu působí ve vzájemné rovnováze. A mloci černí nás nikdy nepřestanou překvapovat, vskutku. Je etdy důležité, abychom tyto neuvěřitelně úžasné živočichy chránili, a oni tu s námi navždy zůstanou, za odměnu, že jim tu šanci na přežití dáme...

Snad se Vám jedenáctá, už předposlední část mého dokumentu líbila... Další díl bude už na konci prosince, a bude se jednat o díl zcela poslední, o kterém tvorovi, Vám však neprozradím... Nezapomeňte také komentovat...

Obrázek týdne 23. 11. 2012

23. listopadu 2012 v 15:48 | HAAS |  Obrázky týdne
Je tu další pátek a s ním i Obrázek týdne, opět od mistrovského malíře dinosaurů a jiných prehistorických tvorů, Karena Carra. Tentokrát nás nepřesunuje moc hluboko proti proudu času...

Popisek k dnešnímu obrázku: Trojice amerických mastodontů pochoduje zmrzlým jezerem v Severní Americe před 25 000 lety. Je zrovna doba ledová, ale tito tvorové zde žijí v nerušeném klidu, protože lidé sem přijdou až za dalších 10 000 let...

Pokud se Vám dnešní obrázek líbil, tak, jako mně, komentujte. O víkendu Vám rozhodně přinesu další část Života v divočině, tentokrát už jedenáctou! Navíc ještě plánuji speciální soutěž týkající se velmi známé filmové série o dinosaurech, můžete do komentářů hádat, co myslím!

Cryolophosauří život 10/30

22. listopadu 2012 v 14:41 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Minulá část:
O mladého samce Cryolophosaura jakoby se jeho smečka přestala starat. Jeho vlastní matka, sestra, která jako jediná s ním přežila kruté časy s Coelurosaury, i ostatní dravci, se kterými od mala vyrůstal. Začal se tedy pomalu učit žít samotářským životem, dospělí samci Cryolophosaurů totiž obvykle skupiny neobývají a loví sami ve svých vlastních, o trochu menších teritoriích. Druhý den ráno se však samec probudil a spatřil před sebou hrůzostrašného soka - svého vlastního otce...

Cryolophosauří život 10/30:
Velký samec se díval do očí našeho Cryolophosaura velmi zlověstným, až vražedným pohledem. Mladý samec vstal a udělal pár kroků dozadu, snažil se úhlem pohledu nezadívat se do očí velkého zabijáka. Otec začal strašlivě řvát, ostatní Cryolophosauři se probudili, postavili se, ale nešli proti němu; byl zde vidět jakýsi strach o život, a žádný Cryolophosaurus ze skupiny nechtěl podstoupit toto riziko. Velký samec dlouho neotálel - vrhl se přímo ke svému vlastnímu synovi. Těžkou hlavou jej srazil na zem. Hned nato znovu zařval a chystal se položit na našeho Cryolophosaura nohu, ten se však vyhnul, utekl o pár metrů blíže ke smečce, a pak se to znovu zopakovalo. Potřetí se náš samec pomalu vzchopil, také mohutně zařval a vrhl se vpřed s otevřenými čelistmi, které skončily na levé přední končetině velkého Cryolophosaura. Opodál ze stromů to pozorovali tři Eudimorphodoni, kteří doufali, že se po výsledku zápasu najedí předtím, než sem přijdou Coelurosauři a všechno oberou. Samci se do sebe zaklesli, náš Cryolophosaurus zamířil dolní čelistí na krk nepřítele, scvakl a silně trhl. Na zem spadl tenký proud krve, avšak, zastavil se a velký samec popadl krk svého syna a mírně zatřásl. Mladý samec spadl na zem, rychle se zvedl, předtím, než velikán mohl znovu zaútočit, vyhnul se jeho trupu a zakousl se mu do ocasu, velký samec jím však prudce trhnul a náš Cryolophosaurus musel pustit, aby neriskoval zranění. Takto to pokračovalo asi čtvrt hodiny. Pak se oba samci postavili, chvíli na sebe upřeně zírali a nakonec velký samec odešel...


Toho samého dne odpoledne, po úspěšné výhře, však měla našeho samce čekat ještě jedna špatná zpráva. Cryolophosaurům se podařilo ulovit mládě Massospondyla, samce k ní však nepustili. Málem z toho všeho byla rvačka, pak dominantní samice, tedy jeho matka, vystoupila na mrtvolu, a silně zařvala. Nedá se předpokládat, co to mohlo znamenat, v nějakém dinosauřím dorozumívání ale věta, co měla znamena zhruba: "Běž pryč!". Samec se potom oddálil. Nastal večer a náš Cryolophosaurus pozoroval svou smečku, ve které se narodil, ve které vyrůstal, smečku, která ho krmila a díky níž přežil, z vysokého kopce. Z druhé strany se ale ozývalo jiné volání - volání do divočiny, které způsobovali skuteční Cryolophosauří samotáři, mezi něž měl i tento predátor patřit - od tohoto dne byl vyslán do nového života...

Pokračování tu bude jistě příští týden... Pokud se Vám desátá část mého příběhu líbila, komentujte...

Ophiacodon

21. listopadu 2012 v 15:39 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Ophiacodon ("hadí zub") byl pelykosaur, savcovitý plaz, a řadil se k jedněm z nejdominantnějších dravců své doby. Obýval převážně zatopené, jezerní oblasti v Severní Americe v období permském. "Hadí zub" uměl velmi dobře plavat, byl to predátor žijící převážně v mělčinách, kde lovil ryby a zřejmě i větší kořist, jako Seymoria a mnoho dalších pravěkých obojživelníků, kteří s ním biotop, ve kterém žil, obývali. Nohy byly na trupu zasazeny přímočaře a poněkud dál, tím pádem, narozdíl od současných plazů, se mohl rychleji rozběhnout. Od svých příbuzných, se kterými se o Severní Ameriku dělil, včetně legendárního Dimetrodona a býložravce Edaphosaura, záda Ophiacodona nebyla vybavena hřbetní plachtou. Když se nemohl zahřát tímto způsobem, musel neustále získávat množství potravy, z jehož by energie "vyproudila" do metabolismu. Lebka zvířete měla podlouhlý tvar; což znamenalo delší čelisti. Oči měl posunuty více do stran...
Popisy Ophiacodonů nejsou v knihách poměrně časté, ale můžete si jej přečíst například v knize Dinosauři objevy, druhy, zánik.

Ophiacodon mohl měřit až 3,5 metru a vážit téměř 50 kilogramů...

Příště Titanosuchus!