Červenec 2013

Omluva na týden

27. července 2013 v 9:36 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Stejně, jako každý jiný rok, i tento odjíždím daleko do západních Čech za babičkou a dědečkem. To samozřejmě znamená, že nebudu mít celý týden přístup k počítači, takže nebudu jednak psát články a bohužel nebudu moci ani prohlížet a komentovat ty Vaše. Krátce po dopsání tohoto článku ale napíši a představím dva články, které vyjdou počátkem srpna. Vrátím se už v sobotu a v neděli patrně napíši pokračování příběhu Pravěké safari... Do té doby se s Vámi loučím.

HAAS

Obrázek týdne 26. 7. 2013

26. července 2013 v 9:28 | HAAS |  Obrázky týdne
Další obrázek, na který jsem narazil doslova pár vteřin před začátkem psaní tohoto článku, ukazuje sauropody ve vodě (což je již zavrhnutá teorie), ale to nevadí. Podle mě je vážně povedený:


Popisek k obrázku: Dvojice sauropodů hledá potravu při procházení řeky, na obloze můžeme spatřit ptakoještěry a vzadu se nachází moc pěkná scenérie jurského lesa. To vše v Severní Americe před 150 miliony lety...

Jelikož příští týden tu nebudu, nevím ještě, jak to dopadne s příštím Obrázkem týdne, každopádně jej možná napíši a představím na pátek. Všechno se ještě dozvíte.

Pravěké safari-Výprava za velkými křídovými masožravci (2/4)

25. července 2013 v 11:22 | HAAS |  Příběhy na vyprávění

Pravěké safari-Výprava za velkými křídovými masožravci-část druhá:
Oba jsme se rozeběhli, jak jen nejrychleji jsme uměli. Běželi jsme podél velkého pásu keřů, jež znesnadňovaly průchod do džungle. Bez zaváhání jsem utíkal zpět k táboru. Carcharodontosaurus nás chvíli pronásledoval, jakmile jsme se ale ztratili mezi křovinami, jejichž prostřednictvím jsme na místo přišli, nechal toho. Asi jen chránil své hnízdo. "Panebože... Panebože... Panebože!" volal ještě stále vyděšený Joe a hlas jakoby se mu doslova třásl, srdce mu zděšením tlouklo jako velmi těžké kladivo. "Už... Jsme ho setřásli..." vydechoval jsem ztěžka svá slova. Jakmile jsme se trochu uklidnili a nohy se nám přestaly třást hrůzou, vrátili jsme se do tábora. I tak to byl skvělý start nové expedice, expedice, která se od mých předchozích měla lišit. Bez promluvení jsme s Joem začali balit tábor a nasedli jsme do malého letadla, které bylo téměř neviditelně skryto na malé plošince pod kopcem. Naložili jsme do něj všechny věci. S říděním letadla jsem měl už tolik zkušeností, že jsme nepotřebovali žádného pilota a já si sedl na jeho místo. Joe se usadil za mě. Náš cíl byl vzdálený několik dlouhých kilometrů od severní Afriky. Ano, mířili jsme do Jižní Ameriky. V této době byly tyto dva kontinenty spojeny pouze malým mostem, každopádně my přes něj zdá se nepoletíme. Jestli Carcharodontosaurus žil i tam, to jsme vědět nemohli, ale jedno jsme tušili okamžitě. Bude to neuvěřitelné dobrodružství. Chvíli jsme pozorovali stáda Ouranosaurů na zelených pláních, které rychle přecházely ve velkou poušť, jejímž povrchem se rozléhal nářek zdejších dinosaurů. Celou cestu jsme si natáčeli. Pak nás poušť zase minula, následoval úzký pás pralesa, za ním další zelená pláň a potom pobřeží. Po něm kráčela obrovská, dlouhokrká zvířata. Jen škoda, že jsem je nemohl pozorovat a musel jsem se dívat dopředu, kam letím...


Nad mořem se k našemu letounu přidala skupina Anhanguer a Pteranodontů, kteří kroužili nad mořem ve snaze najít ryby. Daleko od nás se tyčilo poslední africké pohoří, ze kterého se ozýval jako na rozloučení žalostný dinosauří řev. Náš let napříč mořem trval nějakých devět hodin. Dlouho byla světlá hladina moře tím jediným, co jsme mohli spatřit. Až potom se opět objevilo hejno Pteranodontů, doprovázeje náš letoun až k pobřeží. "Konečně." řekl jsem po několika hodinách mlčení a soustředění se na let. Přistáli jsme na pobřeží, lemovaném světlým lesem. Byla trochu škoda, že jsme neletěli přes pevninský most, ale bůhví, jestli už nezmizel z povrchu zemského. Doletěli jsme sotva včas. Začalo se totiž stmívat. Nestavěli jsme ani tábor, Joe pouze nabil pušku pro ochranu a já se uložil v našem letadle. Můj společník se ještě zašel podívat k lesu, ale za takového šera už nic neviděl. Pak také usnul v letadle. Nicméně dalšího dne nás měla čekat cesta do vnitrozemí za poznáním...

Jak bude tato výprava pokračovat? Odpověď na tuto otázku získáte zřejmě až v srpnu, protože Pravěké safari teď nějakou dobu psát nebudu...

Pravěké safari-Výprava za velkými křídovými masožravci (1/4)

23. července 2013 v 11:31 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Tato výprava už nebude jen pouhým výletem do prehistorie, jelikož náš dobrodruh Jack Sectict míří společně s paleontologem Joem Campbellem za jedněmi z největších predátorů vůbec. Společně chtějí vyřešit jednu záhadu...

Pravěké safari-Výprava za velkými křídovými masožravci-první část:
Má další výprava do prehistorie naší planety začala v typické buši na území dnešní severní Afriky. Tentokráte už však nešlo pouze o nějaký výlet, jako před nedávnem, mé muzeum mě pověřilo jedním úkolem. Cílem mého úkolu bylo zjistit, jak to vlastně bylo s dravým rodem Carcharodontosaurus, který obýval severní Afriku před 95 miliony lety. V této době byla Afrika a Jižní Amerika spojeny malým výčnělkem a ačkoli neexistují žádné důkazy pro existenci Carcharodontosaurů v Jižní Americe, teoreticky se mohly na místo dostat. Každopádně, Carcharodontosaurus nebyl jediným obřím masožravcem, větším než slavný T-Rex. Požádal jsem proto paleontologa a experta na velké teropody Joa Campbella, aby mi při objasňování této záhady pomohl. Tábor jsme si založili mezi mohutnými keři, odkud byl skvělý výhled na malé jezírko. Zatímco si můj společník prostudovával odborné listy ohledně carcharodontosauridů, já vyšplhal na menší kopec. Čekal mě překrásný pohled. Viděl jsem, jak k jezírku přichází stádečko Ouranosaurů, býložravců s plachtou na zádech. Pohodlně jsem se usadil, abych je sledoval. Věděl jsem totiž jedno: Ouranosauři, jako snadná kořist, přitahují dravce. A právě tady jsem viděl naději na první shlédnutí Carcharodontosaura. Přibližoval jsem se k jezeru stále více, až jsem od posledního Ouranosaura seděl nějaké tři metry. Nedočkavě jsem vyhlížel mého masožravce. Nakonec se jeden objevil, bohužel se o Carcharodontosaura nejednalo ani omylem. Byl to Deltadromeus, menší dravec a slídil po zraněných mláďatěch. Vystrašení Ouranosauři se raději klidili stranou a mláďata ukryli uprostřed skupinky...


Deltadromeus to raději vzal a odešel. Vrátil jsem se do tábora a tam mě čekalo pořádné překvapení. "Jacku, jen se podívej!" ukázal mi Joe nějaké fotografie. "Páni, vždyť to je hnízdo!" vyhrkl jsem nadšeně. "Jsem si jistý," řekl Joe, "že náleží nějakému velkému dravci. Jsou tu tři vejce. Sleduj jejich uspořádání. Jsem si vcelku jistý, že jsme narazili na hnízdiště Carcharodontosaura." O patnáct později jsem Joa následoval cestou mezi zelenými keři až k jednomu seschlému stromu. Tady se v písku jakoby vyhřívala snůška vajec. Hned jsem pořídil také fotografii. Oba nás moc zajímalo, kde se nachází matka a jaktože hnízdo nehlídá. Ve skutečnosti jsme se ale trošku přepočítali. Odešel jsem stranou, abych pohlédl kamsi do tmavé džungle. Náhlý dupot nás oba překvapil. Odkudsi mezi keři, kudy jsme na místo přišli, se objevil obrovský, nemilosrdný a mejstátní Carcharodontosaurus a pořádně zařval...

Jak tohle všechno dopadne se dozvíte ještě tento týden. Je snad možné, aby Carcharodontosaurus na naše hrdiny opravdu zaútočil?!

Pulmonoscorpius

22. července 2013 v 10:33 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Pulmonoscorpius ("štír s plícemi") byl obří pravěký štír, který žil za období Karbonu před nějakými 300 milióny lety. Šlo o sktečně velkého členovce, měřícího něco kolem 1 metru, takže byl zhruba šestkrát větší, než největší současně žijící štír a tím je veleštír císařský, měřící 15 centimetrů. Fosilie Pulmonoscorpia byly nalezeny na území Skotska, zejména na ostrově Aran, který oplývá i pozůstatky po jiných velkých členovcích z Karbonu. Paleontologové se domnívají, že ke značné velikosti Pulmonoscorpia přispěl velký obsah kyslíku v atmosféře v té době, což činilo 35 %, zato dnes je to "pouze" asi 20 %. Pulmonoscorpius je řazen do infrařádu Mesoscorpionida a jako rod byl popsán v roce 1994 Jeramem. Ten mu dal i druhové jméno-P.kirktonensis. Tento druh je zároveň jediným dosud nalezeným druhem rodu Pulmoscorpius. Členovec se možná živil primitivními obratlovci, včetně prvních plazů, jako byl třeba Hylonomus nebo Petrolacosaurus...
Pulmoscorpius je známý díky svému vystoupení v páté epizodě známého britského pseudo-dokumentu Prehistorický park.

Příště Meganeura!

Pravěké safari-Divočina pravěkého Egypta (4/4)

21. července 2013 v 12:24 | HAAS |  Příběhy na vyprávění

Pravěké safari-Divočina pravěkého Egypta-část čtvrtá:
Obrovská větev s obřím tělem se rychle snesla dolů. Zavřel jsem na tu chvíli oči. Cítil jsem, jak tvrdá větev dopadla necelé tři centimetry od mého ramena. Velký živočich se svíjel v šoku, protože zjevně nečekal, že na mne padne. Když jsem konečně otevřel oči, zjistil jsem, že do obličeje mi syčí zlověstná hadí tvář. Prudce jsem sebou trhl, hada jsem se nepokoušel nijak chytat. Trochu jsem se vdzálil a začal jsem se usmívat, ale to jen proto, že jsem byl také v šoku, a pořádném. Za minutku jsem se ale vzpamatoval a napil se vody z petláhve. Byl to ten stejný druh, na jaký jsem narazil v pralese. Ale nemohl jsem si pomoci, tento se mi zdál mnohem, mnohem větší. Had mezitím odtáhl mezi kořeny mangrovníků. Ačkoli mě hadi vždycky zajímali, teď tu bylo Arsinoitherium a ztratit ho z očí by byla veliká škoda. Po chvíli se Arsinoitherium zvedlo a zamířilo více do vnitrozemí. Byl jsem mu opatrně v patách. Nakonec došlo až na travnatou pláňku, kde žilo celé stádo. Člověk by nevěřil vlastním očím. Byla tu mláďata, dospívající jedinci i dospělci, celkem asi tak dvacet zvířat, dalo by se však přemýšlet i o tom, že patřili do více stád. Skryl jsem se za vysokou trávou. Abych ale pravdu řekl, Arsinoitheria mě nijak moc nepřekvapila. Byla to stvoření s šedavou kůží, vypadala skoro stejně jako v knihách nebo v televizních dokumentech. Spásala nízko rostoucí vegetaci. Přesto se mi zdála velmi majestátní. Dále už vše probíhalo v klidu, až do chvíle, kdy se malé mládě vzdálilo od skupinky. Ve vysoké trávě to zašustělo a malé mládě začalo bučet. Určitě volalo o pomoc, protože sem okamžitě přiběhl alfa samec a začal vydávat výhružné zvuky...


Byl to zase had! Šlo o jedince, který na mne spadl a já z něj měl málem smrt. Asi kousnul mládě. Zřejmě se jednalo o jedovatého hada, protože mládě mi začalo připadat hrozně hyperaktivní, nebo snad zešílelo z důsledku jedovatého kousnutí. Samec dupal, funěl a velmi hbitě pohyboval krátkým ocasem ze strany na stranu. Had se odvážil k útoku a pokusil se samce kousnout, ale Arsinoitherium mu takřka rozduplo hlavu, kdyby plaz včas neuskočil. Poté se však vymrštil do výše a čelistmi skousl samcovy nozdry. "Panejo, to je jako na tom obrázku z knížky Z hlubin pravěku!" zvolal jsem s nadšenim. Samec se však nedal, pořádně se otřásl a nakonec padlého hada zadupal... Začalo se pomalinku stmívat a já věděl, že toto safari již končí. Dostal jsem se zpět na pobřeží a vyšel na jeden z útesů, abych pohlédl na krásný západ rudého slunce někam za horizont, jakoby do oceánu. Pod tímto útesem si hrála skupinka malých Dorudonů a jejich rodiče klidně plavaly opodál, hlídaje své potomky. Nakonec jsem postavil stan, usnul jsem a druhého rána jsem zamířil do současnosti...

Příště: Jack bude vyslán do střední Křídy, před 95 miliony lety, společně s paleontologem a expertem na velké teropodní dinosaury Joem Campbellem. Společně chtějí najít odpověď na otázku, zda-li mohl Carcharodontosaurus přežívat i v Jižní Americe, když byly tyto dva světadíly spojeny v Gondwanu. Na cestě se však setkají i s dalšími mohutnými predátory a ti ohrozí jejich životy...

Pravěké safari-Divočina pravěkého Egypta (3/4)

20. července 2013 v 11:17 | HAAS |  Příběhy na vyprávění

Pravěké safari-Divočina pravěkého Egypta-třetí část:
Všiml jsem si, jak se mezi kapradinami pohnulo veliké tělo. Bohužel to bylo docela daleko ode mne. Když jsem si toho ale všiml i po minutě, zvíře už bylo blíže. Začal jsem být nervózní. Mohl se tam pohybovat krokodýl nebo klidně i nějaký jiný dravec. Pak to zase přestalo. Plul jsem po voru dál a z ničeho nic se opzvalo šplouchnutí. Začal jsem mít obavy, o co se může jednat. Ještě horší pro mě byl fakt, že tyto močály obývají i sladkovodní žraloci a kdyby mě třeba nějaký krokodýl porazil z voru a já mu unikl, měl bych co dělat se skupinou děsivých paryb. Tohle ale nebyl ani krokodýl. Zdálo se mi, že se jedná o něco jiného. Pak jsem viděl kousek ocasu. Zastavil jsem a tyčí odrazil vor ke břehu. Zdálo se mi, jakoby na mé nohy dýchalo nějaké monstrum. "Panebože! Had! Had!" zařval jsem. Spatřil jsem velkou, monstrózní hlavu s dlouhým vyplazeným jazykem, oči se dívaly jen na mě, vylekaného dobrodruha, ale milovníka hadů. Vzdálil jsem se a vrátil se na vor. Had vylezl. Byl obrovský. Šlo o skutečně nádherného plaza, ale proč se proboha vyvinul do takových rozměrů? Na tuto otázku jsem nemohl hledat odpověď moc dlouho, protože čas mě tlačil k nalezení velkého Arsinoitheria. Pojednou sebou had mrsknul a v mžiku byl pryč. Asi se vrátil do svého doupěte, každopádně v pronásledování přírodovědce už nepokračoval. Nešlo mi do hlavy, jak je možné, že jsem ještě Arsinoitherium nenašel. Takový dostatek potravy pro velkého býložravce, kterého přece nemůže napadnout žádný predátor. Dumal jsem nad odpověďmi čímdál víc. Je to snad v tom, že je prales příliš hustý? Možná jsem potřeboval najít jiné prostředí s jinou vegetací a jinými zvířaty...


Bažina, na kterou jsem někdy ve čtyři hodiny odpoledne narazil, mi dávala určitou naději. Hned jsem v písku objevil řadu stop, ale bohužel jsem zjistil, že patří Moeritheriím, která obývala i úzký pás pobřeží, ke kterému bažina patřila. Zamířil jsem do blízké laguny, která byla jako stvořená pro život Arsinoitherií. Výrazně se podobala prostředí z jednoho dokumentárního seriálu o mořských příšerách, kde se objevil i můj cíl. Narazil jsem na asi pět hromádek trusu, všechny byly takřka čerstvé. Zaradoval jsem se už předem. Jen co jsem prošel mezi několika mangrovníky, uviděl jsem jedno Arsinoitherium, ležící na zemi. Asi odpočívalo. Leželo v chladivé vodě, jen pár centimetrů vysoké a vypadalo šťastně. Chtěl jsem se porozhlédnout po celé skupince, ve kterých tato zvířata možná žila. Pak to ale v koruně stromu nademnou zapraskalo a něco na mě spadlo. "Safra!"

Co se vlastně stalo se dozvíte v následující části, kterou jsem se rozhodl napsat už zítra...

Obrázek týdne 19. 7. 2013

19. července 2013 v 11:14 | HAAS |  Obrázky týdne
Když si tak často projíždím internet, a především Vaše starší články na blozích, občas najdu nějakou inspiraci na článek, v tomto případě to byl obrázek do Obrázku týdne dnešního dne. A je opravdu nádherný...


Popisek k obrázu: Dvě Longisquamy načechrávají své útvary na zádech a soupeří o malé teritorium v jednom překrásném zeleném lese za období Triasu...

Obrázek je z www.dinosaurss.blog.cz . Zítra určitě napíšu další část Pravěkého safari a čtvrtá přijde možná i v neděli. Brzy bych chtěl také sepsat menší speciál k Pravěkému safari, více však již nehodlám prozradit.

Acrodenta

17. července 2013 v 13:32 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Acrodenta ("lehký zub") byl pravěký plaz, žijící za období pozdního Permu. Patřil do kladu Eureptilia, rodiny Captorhinidae a známe jediný druh; Acrodenta irerhi. Jméno dal zvířeti Jean-Michel Detuit roku 1976. Acrodenta není příliš dobře prozkoumaným prehistorickým zvířetem. Tvor je znám pouze z fragmentů kostí, které prozradily stáří živočicha: Acrodenta žila před nějakými 260-250 miliony lety, tedy na samém konci období zvaného Perm. Zkameněliny zvířete jsou známy z regionu Marrakesh-Tensift-El Haouz, ze severoafrického Maroka, konktétněji pak z oblasti Irerhi (odtud druhové jméno zvířete). Acrodenta byla dlouhá asi 40 centimetrů, se vztyčenou hlavou by pak člověku sahala zhruba ke kotníkům. Tělem hodně připomínala ještěrku a paleontologové jsou přesvědčeni, že obývala bažinaté oblasti. Nejspíš se schovávala někde mezi vegetací a lovila miniaturní hmyz. Oči měla Acrodenta velké a její čelisti byly vyzbrojeny malými zoubky...
O Acrodentě se v knihách zrovna moc nepíše a ve filmech se ještě taky neobjevila, ale zajímavý článek o ní lze najít na anglické Wikipedii.

Příště velký štír Pulmonoscorpius!

Pravěké safari-Divočina pravěkého Egypta (2/4)

16. července 2013 v 12:00 | HAAS |  Příběhy na vyprávění

Pravěké safari-Divočina pravěkého Egypta-část druhá:
Skočil jsem rovnou do vody! Krokodýl zpozorněl, všiml si mě, ale neutíkal a zůstal na místě - pouze sebou mocně trhl. Chtěl jsem ho chytit za čelisti, protože krokodýlové a aligátoři mají sice silný skus, zato však nedokáží otevřít tlamu, pokud jim ji sevřete. Snažil jsem se o to, ale moc mi to nešlo. Krokodýl se neustále pohyboval a to mi značně vadilo. Pak jsem ho skoro chytl za ocas, ale zvíře se obrátilo a málem mě kouslo. Naštěstí to odnesla jen má bunda, ze které odtrhl kus. Pak odplul víc do hloubky a tam se mi za ním nechtělo. I tak jsem byl rád za tento silný zážitek. Rozhodl jsem se, že během dnešní noci jsem unaven až moc a zalehl jsem proto do svého stanu... Ráno mě vzbudili štěbetající ptáci. Byla to dvojice, která se usadila na větvi kousek od mého stanu. Jen co jsem vylezl, vylekali se a zmizeli v lese. Chtěl jsem pokračovat v cestě na voru po řece, ale pak jsem zahlédl siluetu tvora, jehož jsem viděl v noci. Ano, bylo to zvíře, na které jsem posvítil svítilnou a ono ihned uteklo. "Panebože, to snad není pravda..." zamumlal jsem si pro sebe. Bylo to Moeritherium, malý savec. Z jeho potomků budou jednou sloni, i když teď vypadá jako kříženec tapíra a prasete. Z vody mu čouhala jenom hlava a čelistmi přežvýkávalo kusy nějaké vodní zeleně. Nebylo samo, opodál si více k souši hrála tři nedospělá Moeritheria. Ten pohled byl nezapomenutelný. Musel jsem si to začít natáčet. Pak se pod vodou objevil mě povědomý stín. Blížil se opatrně k jednomu z nedospělých Moeritherií a potom zase odplul. Zanedlouho se však vrátil. V nejasném obrazu jsem poznal krokodýla...


Krokodýl asi váhal. Pak ale zaútočil a Moeritheria vyhnal na břeh. I dospělec byl vyděšen k smrti a odplaval k bahnitému břehu, kde se konečně vyškrábal na souš. To bylo vážně něco, jenže se mi záhadně zastavila kamera. To mě mrzelo, jelikož natočit útok krokodýla na Moeritheria by bylo vážně dobré. Tak nějak jsem cvakal tlačítka na kameře a snažil se ji zase opravit, když se z vody vynořila obrovská hlava! Jen kousek přede mnou. Kamera byla v pořádku a vše jsem nevědomky natočil. Krokodýl se po mě ohnal. Byl větší, než ten, kterého jsem chytal v noci. Když jsem unikl na břeh, dravec se stáhl a už se neukázal. "Safra, ty seš ale zákeřnej!!!" ulevil jsem si. Až potom jsem zjistil, jaké parádní záběry jeho tlamy jsem udělal. Bylo už okolo desáté dopoledne a mě to nedalo, abych se odsud nevydal pryč. Nasedl jsem na vor a dlouhým klackem jsem své plavidlo odsouval dále do pravěké divočiny. V porostu džungle se ale něco ukrývalo a blížilo se to ke mě...

Jak dopadne Jackova výprava? Zaútočí na něj zase krokodýl, nebo se z džungle vynoří jiná pravěká příšera? Příští část, kde na tyto otázky najdete odpověď, vyjde v průběhu tohoto týdne...