Září 2013

Obrázek týdne 27. 9. 2013

27. září 2013 v 11:48 | HAAS |  Obrázky týdne
Září se přiblížilo ke konci... Obrázek, který jsem našel a chci ho sem také dát, je opravdu povedený, alespoň tak zní můj názor. Je to rekonstrukce celkem nedávno objeveného druhu:


Popisek k obrázku: Dva Nasutoceratopsové prohlédávají bažinu pravěkého Utahu v době před 75,5 miliony let. Hledají tu něco k snědku. Primitivně vyhlížející krokodýl je nemůže vůbec ohrozit. V popředí vidíme také krásnou pravěkou želvičku...

Obrázek namaloval známý malíř prehistorie, Raúl Martín. Pokud se Vám obrázek stejně jako mě líbil, komentujte.

Prionosuchus

26. září 2013 v 15:34 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Prionosuchus byl velký temnospondyl, který žil v období před 270 miliony lety, tedy za éry středního Permu. Na obojživelníka byl ale opravdu velký, podle nalezených zkamenělin měřil až téměř neuvěřitelných 9 metrů. Byl to největší obojživelník, který kdy žil! Zkameněliny se našly v bažině Parnaiba na severovýchodě Brazílie. Prionosuchus měl protáhlé tělo, dlouhé čelisti, kterými pravděpodobně chňapal po rybách, jimiž se živil, dále byl vybaven také krátkými končetinami. Tvarem těla a možná i způsobem života připomínal hlavně krokodýly z jednadvacátého století. Patřil do vymřelé čeledi Archegosauridae. Kromě ryb možná požíral i malé žraloky nebo mláďata větších paryb, tito tvorové byli totiž uchováni ve skalách stejně starých, jako Prionosuchus, a navíc žili i na stejném místě. Stylem plavání se Prionosuchus mohl značně podobat současnému krokodýlu gaviálovi, čelistmi s ostrými zuby rozrážel vodu a pohyboval se máváním dlouhého ocasu z jedné strany na druhou. Byl to jeden z nejzvláštnějších tvorů své doby...
O Prionosuchovi se můžeme dozvědět více například v publikaci "Geologia Do Brasil".

Příště Saharastega!

Pravěké safari-Kenozoikum Jižní Ameriky (4/4)

24. září 2013 v 15:55 | HAAS |  Příběhy na vyprávění

Pravěké safari-Kenozoikum Jižní Ameriky-část čtvrtá:
Narazil jsem na bažinu, v níž leželo několik zvířat. Lákal je bohatý zelený ostrůvek uprostřed bažiny a nepříliš chytří tvorové si neuvědomili, že dostat se k ní přes bahno je takřka nemožné a rychlými skoky by to dokázal maximálně tak velký dravý pták. Ležel tu ohlodaný mrtvý Glyptodon, z bažiny čouhala nějaká žebra a stehenní kost, pak tu byly úlomky kostí, včetně lebky, ale to s jistotou dodnes říci nemohu. Velice mě upoutala obraná kostra mladého, třímetrového Megatheria, z níž by mohla být perfektní fosilie a já hned věděl, kam by mohly směřovat mé paleontologické vykopávky. Pořídil jsem tady desítky barevných snímků. Dál, asi čtyřicet či padesát metrů za bažinou stály tři stromy, dva velké a jeden poněkud menší, všechny stejného druhu. Byla tu dvě Megatheria, jedno dospělé a druhé bylo mladé, ale dospělce pomalu dorůstalo. Mohutnými drápy si zvířata přitahovala trsy listí a bez rozžvýkání je ihned spolykala. Pár Thylacosmilů, samec a samice, slídil okolo bažiny a hledal něco k snědku. Čas od času tu prolétl ten větší, pestrobarevný pták, kterého jsem viděl den předtím v lese. Tento pták přistál k zemi a hned spustil poplach. Kolonie Glyptodonů dvě stě mětrů ode mne utvořila ochranný kruh okolo mláďat stejným způsobem, jako dnes pižmoni v Arktidě. Zajímalo mě, jakého dravce zpozorovali a brzy jsem měl ve svých domněkách jasno. Smečku dravých Andalgalornisů na lovu jsem ještě neviděl. Odehnat dva mi dalo pořádnou fušku, ale celá skupina sedmi Andalgalornisů a většina jsou navíc dospělci, může být i smrtelně nebezpečná. Raději jsem se schoval za vysokou, nažloutlou trávu a nedíval jsem se nikam, pouze na zem. Byl jsem tak soustředěný, že jsem si nevšiml, že pouhých pět metrů za mnou stojí Thylacosmilus. Jeho družka očichávala kosti u bažiny. Thylacosmilus ale udělal na lovu jednu chybu, šlápl na kluzký kámen, spadl a zlomil při pádu dvě větve. Okamžitě jsem se zvedl a utekl pryč. Jenže dravý vačnatec vstal, zařval, samice na mne obrátila hlavu a oba se chystali rozeběhnout. Běžet jsem je neviděl, ale utíkal jsem k těm stromům s Megatherii...


Strom měl větve až trochu výš, ale já se na něj dral zuby nehty, jen abych uprchl. Až když jsem si sedl na mohutnou větev kus pod korunou, zjistil jsem, co se vlastně stalo. Thylacosmilové po mě vůbec nevyběhli, ale chtěli se přiblížit ke Glyptodonům. Jedno jejich mládě totiž zůstalo opodál a oni chtěli předběhnout smečku dravých ptáků, kteří by malinkého obrněnce zabili dříve. O mě takřka nejevili zájem a navíc jsem na ně byl trochu velký. I když jindy by si mě k odpolední svačině klidně vzali. "Tohle je děsivé..." řekl jsem si. Nechtěl jsem radši vědět, co se s malým Glyptodonem stane, ovšem když jsem se chystal odejít do akátového háje, napadl mládě jeden děsopták a silný samec Glyptodona mu vší silou přerazil obě zadní končetiny. Pak jsem viděl další ptáky, jak se stahují. To byl konec té fantastické podívané, která na mne v Pliocénu čekala. Nastal čas opustit toto převratné období, v němž se na kontinentě za oceánem vyvíjí člověk, a vrátit se do bezpečné přítomnosti...

V příští části: Poselství Jacka zavede 150 milionů let zpět v čase, znovu do období zvaného Jura. Tentokrát nebude sledovat gigantické dinosaury, ale ryby obrovských rozměrů. Ty připlavaly do zálivu, kde chtějí naklást jikry. Ale co všechno ho na cestě čeká?

Pravěké safari-Kenozoikum Jižní Ameriky (3/4)

22. září 2013 v 11:06 | HAAS |  Příběhy na vyprávění

Pravěké safari-Kenozoikum Jižní Ameriky-třetí část:
Naštěstí Thylacosmilus udělal jen malý výpad proti mě, protože právě viděl tvora, kterého jeho rod nikdy jindy nespatří. Lidé sem totiž přijdou až dlouho poté, co Thylacosmilus atrox vyhyne. Byl přenádherný, domníval jsem se, že jde o samce, ale když jsem ve vaku spatřil malinkatou hlavičku s maličkými tesáčky, došlo mi, že je to matka a možná proto, že si chrání mládě, po mě vyjela. Nechtěl jsem je zneklidňovat svou přítomností a proto jsem místo opustil. Prozkoumáváním lesa jsem ztrávil skoro celý den. Narazil jsem ale na méně, než jsem očekával. Podařilo se mi najít jakýsi pestrobarevný druh ptáčka, bohužel zmizel dříve, než jsem si ho stačil pořádně prohlédnout. Na větvích stromů jich bylo plno, ale s identifikací jsem si nevěděl rady. Kromě toho tu bylo plno Megatherií. Musel jsem si dávat pozor, abych se nenavážil do hlídaného území nějakého z nich. Jejich bručení mi začínalo pomalu lézt na nervy. Večer zahalily oblohu červené mraky. Byl to suchý, ale i tak krásný večer. Když jsem se vrátil na kopec ke svému stanu, shledal jsem tady nevítaného hosta. Byl to mladý Andalgalornis a zobákem brouzdal v mém sáčku s masem. Navíc nebyl sám, na kopec šplhal pomalinku ještě jeden. "Jděte!" křičel jsem na ně a hodil jsem po nich velký kámen. Ke všemu štěstí jsem minul, každopádně mazaní Andalgalornisové se odstrašit jen tak nedali. Nakonec jsem po nich musel sám vyběhnout s klackem, kterým jsem mával okolo sebe. Hned nato jsem rozdělal na kopci pořádnou vatru. Dým stoupal vysoko do oblak. Vzduch okolo tábora byl štiplavý a trochu nepříjemný, ale alespoň jsem věděl, že sem žádné zvíře nepřijde. Sušeného masa mi zbyla jen troška, ostatní zásoby včetně sucharů, tyčinek a ovoce naštěstí dotčeny nebyly. Narychlo jsem ještě pod kopcem postavil alarmové zařízení, pokud by se před červené světýlko dostalo v noci nějaké zvíře, alarm mě silným hučením vzbudí a navíc snad zažene i zvíře, divocí tvorové nemají rádi hlasité zvuky. Nalevo od sebe jsem si ve stanu položil také velký klakson, který bych použil v případě, že alarm nezapůsobí. Opravdu jsem se zabezpečil, člověk by možná řekl, že až příliš...


Noc byla ale mnohem klidnější, než jsem myslel. Za celou noc jsem neslyšel hluk alarmu. Ráno jsem se probudil s dobrou náladou. Seběhl jsem z kopce až k jezírku, kde včera bojovali Toxodoni proti Andalgalornisovi. Skupinka Toxodonů se zrovna brouzdala ve vodě a já se rozhodl, že bych se za teplého dopoledne také mohl trochu vykoupat, rovnou s nimi. Voda byla vyhřátá a Toxodonům má přítomnost vůbec nevadila. Proto jsem si vzal podvodní kameru a natáčel, jak plavou. Bylo tu krásně. Přesně takhle jsem si své jihoamerické pravěké safari představoval. K poledni jsem si vzal batoh a šel jsem prozkoumat akátový háj, ve kterém mé safari začalo. Na nebi nebyl ani jeden mráček a slunce svítilo na neznámý a také nebezpečný kraj. Brzy jsem se měl dostat na další pozoruhodné místo, kterému by se nedalo přezdívat jinak, než údolí smrti. Avšak v akátovém háji mě nic nezneklidňovalo. Pochodoval jsem okolo malinké tekoucí říčky, která se však vlévala do bahnité kaluže, ve které umíraly spousty zvířat...

Jak Jackova výprava dopadne? To se dozvíte v příští části a já ji snad uveřejním v první polovině následujícího týdne...

Nový dinosaurus připomínající býka

21. září 2013 v 11:34 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Nasutoceratops titusi je název pro paleontologii docela nového taxonu, dinosaura, který žil za období Křídy před asi 75 až 76 miliony let. Fosílie Nasuceratopse byly získány již před několika lety, ale dinosaur byl popsán až před dvěma měsíci. Jeho jméno znamená "rohatá tvář s velkým nosem". Nasuceratops jakoby byl křížencem tří živočichů, z nichž ten poslední se od prvních dvou zcela liší, a to sice Pachyrhinosaura (kterého připomíná díky svému "velkému nosu"), Triceratopse (ke kterému díky týlnímu štítu neměl daleko) a býka - jeho podivné rohy opravdu připomínají býčí rohy. Nasutoceratops byl 5 metrů dlouhý a obýval Utah v období pozdní Křídy. Nicméně před 75 miliony let Severní Ameriky nevypadal stejně, jako dnes, ale byla rozdělena na tři samostatné ostrovy. Nasutoceratops žil na největším z nich, na Laramidii. Autorem studie Nasutoceratopse je známý paleontolog Scott Sampson (známý pro svou odbornou spolupráci k seriálu Planeta dinosaurů)...


S Nasutoceratopsy se v poslední době roztrhl pytel, jeho popis tedy najdete také na bezpočtu dalších stránek...

Obrázek týdne 20. 9. 2013

20. září 2013 v 14:26 | HAAS |  Obrázky týdne
Polovina září je už pryč a my se v Obrázcích týdne tentokrát podíváme za pravěkými bratranci našich současných tučňáků z Antarktidy...


Popis k obrázku: Dva tučňáci druhu Kairuku grebneffi se vybořily z vod moře a chystají se vejít do své kolonie. Leží tu mrtvý pravěký kytovec, kteří v době Oligocénu zaznamenávali úspěch...

Pokud se Vám tento obrázek líbil, komentujte. Není vyloučeno, že o pravěkých předcích našich tučňáků něco napíši...

Pravěké safari-Kenozoikum Jižní Ameriky (2/4)

19. září 2013 v 10:03 | HAAS |  Příběhy na vyprávění

Pravěké safari-Kenozoikum Jižní Ameriky-část druhá:
V noci mě vzbudilo šelestění, vycházející od křovin dole pod kopcem. Vylezl jsem ze stanu s baterkou a posvítil na křovinu. Vyběhl z ní obrovský tvor, zcela určitě to byl ohromný pravěký pták. Musel mít minimálně dva metry, ale běžel tak rychle, že druh jsem nestačil určit. V této době se to tu jen hemžilo phorusrhacidy, skupinou obrovských masožravých ptáků. Nechal jsem to na zítřek, beztak jsem chtěl dospat až do rána. Okolo půl deváté ráno mě ze snídaně vyrušily zvuky z planiny. Při běhu z kopce po mokré trávě jsem trochu zrychlil. Byli tu samí glyptodoni a pokojně se pásli. U nedalekého jezera se však něco dělo. Dalekohledem jsem tam uviděl několik zvířat, nashromážděných u vody a také jsem zaslechl nepříjemný skřek. Z krásně zelené trávy jsem přešel do seschlé, žluté a vysoké a schoval jsem se mezi jejími nejmohutnějšími trsy. To, co se dělo u jezera, bylo děsivé. "Můj bože. Zdá se, že támhleten predátor strhl mládě." Okolo jezera bručelo na velikého ptáka pět až šest Toxodonů. Dravec, s nímž měli tu čest, byl Andalgalornis, tři metry vysoký, ale na svou výšku neobyčejně lehký phorusrhacid, jeden z vrcholových predátorů téhle oblasti. Pod nohama mu leželo mrtvé mládě Toxodona, kterému vzal život ránou svého zobáku. Měl ale také neuvěřitelné nohy, jedním kopnutím by mě zabil. Díky drápům mi nemilosrdně připomínaly éru dinosaurů. Dokud se sem za pár tisíc let nedostanou šavlozubí tygři ze severu, budou tito poslové dávnověku terorizovat unikátní savce Jižní Ameriky. Až šavlozubí tygři naruší ekosystém a zapříčiní jejich vyhynutí. Bylo to neobyčejné, neobyčejné dobrodružství. Dopoledne jsem se vrátil ke stanu. Nad ohněm jsem si smažil vejce a jako obvykle, četl jsem si o pravěkých savcích z knihy. Mou pozornost ovšem zaujaly pohyby některých stromů v pralese na sever odsud. A já přesně věděl, jací tvorové tam žijí. Pokud Vám dnešní pomalí lenochodi připadají podivní, tak jejich pravěcí bratranci, obyvatelé této země, pro Vás budou megapodivní...


Les se zdál chvíli podivně tichý, ale tu se jeden strom napravo ode mě podivuhodně ohnul. Právě jsem stál jen pár metrů od největšího lenochoda všech dob, Megatheria. Tento druh je tu relativně nový a vydrží takřka do konce doby ledové. Hrozně mi připomínal medvěda, ale tento jedinec byl teprve drobeček ve srovnání s jeho matkou, která se pásla opodál. Narazil jsem na ní za pár minut. Úplně se mi zastavilo srdce, byl téměř zázrak, že si mě nevšimla. Jen jsem prošel mezi kapradinami a skoro jsem do ní narazil. Měřila od čenichu po konec ocasu dobrých šest metrů a ty velké drápy-nechtěl bych, aby mě jimi sekla. Les mě fascinoval. Všude byla škála prapodivných zvuků jako z dob dinosaurů, chtěl jsem jít i dál. I tady ovšem žili hlavní predátoři této éry. Před líně tekoucí řekou na větvi stromu, jen tak metr a půl nad zemí, odpoříval Thylacosmilus. Zrovna jsem ho vyrušil ze zívání. Nevěnoval mi žádnou pozornost, ale pak hbitě seskočil z větve, jakoby si to namířil přímo na mě...

Co se dalšího Jackovi přihodí při pátrání v této podivné prehistorické zemi? Další část napíši co nejdříve...

Diictodon

18. září 2013 v 15:38 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Diictodon byl savcotvárný plaz (synapsid) ze skupiny Dicynodonta, a žil v období pozdního Permu před 260 miliony lety, konkrétně ve stupni Wuchiapingian. Právem patří mezi nejmenší a nejroztodivnější savcovité plazy, jací se kdy mohli na Zemi objevit. Byl jen 45 centimetrů až půl metru dlouhý, to není moc, a podobně jako jeho příbuzní, i Diictodon měl velké hlodavé zuby. Žil uprostřed pouští a vyhrabával si nory podle některých informací hluboké i 1,5 metru. Byl to býložravec a mohl se živit jakoukoliv rostlinnou stravou, kterou v poušti našel. Od kořínků a hlíz až po šťavnaté lístky. Mohl žít v okolí vodních jam, kde taková vegetace rostla. Zkameněliny Diictodona se našly v Jižní Africe a v Asii. Před 260 milióny let ale existoval jeden jediný kontinent, Pangaea a je tedy možné, že byl Diictodon rozšířený i jinde (u některých druhů, jako je Diictodonovi příbuzný Lystrosaurus, se tyto domněnky ukázaly být skutečně pravdivými; kosti byly nalezeny jak na Antarktidě, tak třeba v Indii). Ocas měl Diictodon maličkatý, ostatně u Dicynodontů nikdy nebyl příliš velký. Nohy měl krátké, ale byl malý, takže mohl potencionálnímu predátorovi rychle uniknout. Známe celkem sedm druhů...
Diictodon patří mezi dobře známé savcovité plazy, popis najdete v seriálu Putování s pravěkými monstry.

Diictodon patřil mezi nejroztomilejší pravěké tvory, alespoň co se jeho ztvárnění v Putování s pravěkými monstry týká.

Příště Prionosuchus!

Nigel Marven na Prima Zoom

17. září 2013 v 15:25 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Spoustě lidí asi nebylo zatím známo, že světoznámá distribuční společnost FremandtleMedia prodala do dokumentárního kanálu Prima Zoom více než 300 hodin dokumentárních programů. Tato zpráva se objevila jen na několika zahraničních webech, je však velmi podstatná. Prima Zoom vysílá všechny možné dokumenty, z FremantleMedia jsou to například Titanoboa: Megahad minulosti (Titanoboa: Monster Snake) nebo Zápisky lovce krokodýlů s bohužel zesnulým Stevem Irwinem. Mezi průvodci dokumentárními filmy na Prima Zoom zřejmě dominuje Nigel Marven, přírodovědec a tvůrce dokumentárnéch filmů o zvířatech. Hned ze začátku "Zoom" vysílal čtyři jeho dokumenty. Nyní jsou tu další. Zatímco předminulý týden skončil proslulý seriál Prehistorický park (Prehistoric Park) a tento týden bude vysílán také poslední díl seriálu Za tučňáky s Nigelem Marvenem (Penguin Safari with Nigel Marven), na Prima Zoom se objevila "žhavá novinka". Už když FremantleMedia prodala do Prima Zoom prodala spoustu dokumentů, na prvním místě byl uveden cyklus Untamed China. Česky poběží na Prima Zoom jako Nespoutaná Čína s Nigelem Marvenem a první díl startuje ve středu 25. záží od 20:00! Bude tedy navazovat na cyklus Za tučňáky s Nigelem Marvenem. To je skvělá novinka, protože v dabingu byl seriál zatím vysílán jen na původní stanici promítání, a to na Animal Planet...


Ještě by bylo dobré dodat, že dokumenty Nigela Marvena, především nejnovější Dobrodružství s velrybami s Nigelem Marvenem (Whale Adventure with Nigel Marven) běží pravidelně na přírodovědném kanálu Viasat Nature. Pokud se Vám článek líbil, komentujte a doufám, že si Nespoutanou Čínu nenecháte ujít.

Pravěké safari-Kenozoikum Jižní Ameriky (1/4)

16. září 2013 v 15:45 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Jack Sectict je zoolog, paleontolog a známý dobrodruh. Neustále pokračuje ve své cestě napříč prehistorickým světem. Tentokrát cestuje o 3 miliony let zpátky v čase do geologického období zvaného Pliocén. Stane na místě, kde se jednou bude rozléhat Brazílie ještě předtím, než se obě Ameriky srazí a tak tu žijí prazvláštní zvířata...

Pravěké safari-Kenozoikum Jižní Ameriky-první část:
Místo, na které jsem se chtěl vypravit, a čas, do kterého jsem chtěl přecestovat z jednadvacátého století mě velmi zajímaly už od útlého dětství. Proto jsem se rozhodl navštívit Jižní Ameriky za Pliconénu, posledního období třetihor. Planeta se už pomalu ochlazovala, brzy mělo dojít ke třem hlavním událostem, které měly dříve či později vliv na planetu. První byla srážka Amerik, druhá počátek jednoho z nejchladnějších období všech časů-doby ledové a třetí počátky vývoje člověka. Ale dokonce i ke srážce obou Amerik bylo před 3 miliony lety ještě daleko. Toho času byla Jižní Amerika uzolovaným kontinentem, podobně, jako po dlouhou dobu Austrálie, a tak se tu vyvinula široká škála pestrých a na pohled podivných zvířat. Řekl jsem si, že některá z nich bych mohl zdokumentovat, pozorovat a prozkoumat onu podivnou zemi. Začal jsem na travnaté louce mezi akáty. Začal jsem procházet území a doufal jsem, že někde narazím na mého prvního prehistorického tvora. Neustále jsem z nebe slyšel krákání nějakých velkých ptáků, ale ani dalekohledem jsem na žádné nedohlédl. Až pak mě upoutalo bručení, které se ozývalo z plání nedaleko odsud. Vystoupil jsem zpoza akátovníku a spatřil velké, krásné zvíře, vědci ho pojmenovali Glyptodon. Byl to savec, ale hrozně mi připomínal opancéřovaného dinosaura. Celá záda měl kryta silným pancířem. O kousek dál se pásl celý hlouček. Byli překrásní. Opravdu majestátní tvorové. "Proboha..." zašeptal jsem. Mezi dospělci bylo malinkaté mládě, opravdu maličké, snad jen pár dnů staré. Ošklivě kulhalo a levou přední končetinu mělo celou zahnisanou. Vypadalo to, jako by se mu hned po porodu zakousl do tlapky nějaký masožravec. Tohle se obvykle stává, že i v 21. století mrchožrouti a dravci jdou po porodu po novorozenci. Ale tahle rána byla tak ošklivá. Úplně se mi zastavilo srdce, věděl jsem, že do budoucna nemá žádnou šanci a zahyne. Vydržel jsem u skupiny Glyptodonů dlouho do odpoledne. Pak jsem se ale zvedl a pokračoval v cestě. Pásl jsem po mnohem děsivějších tvorech, i když silný Glyptodon by jim byl schopen zpřerážet křeké nohy. Velcí, draví ptáci...


Když jsem ale sešel z kopce, čekal na mne další trhák této přírody. Sechlou trávou procházel Thylacosmilus. Lidem se tito tvorové často jeví jako šavlozubí tygři a zapomínají na to, že to byli vačnatci, ovšem z nějakého důvodu se jim šavlovité špičáky skutečně vyvinuly. Raději jsem se vzdálil, po zážitcích s jinými pravačnatci nemůžete ani tušit, jak zuřívý může být Thylacosmilus. Mezi stromy vzadu se pásla také skupina zvláštních Toxodonů. Těm se v této době dařilo velmi dobře. K večeru jsem konečně dorazil na místo určení, k mému předčasně zbudovanému táboru. Nacházel se na velikém kopci. Byl tu výhled na pláně a akátovou buš dozadu a před ním se rozléhal veliký deštný prales. Pátrání po obřích dravých ptácích jsem musel odhodit na zítra, protože se stmívalo. Mezitím jsem popíjel čaj u ohně, nad nímž se v kastrůlku hřála polévka a četl jsem si z knihy Pravěcí savci od Alana Turnera fakta o různých jihoamerických savcích této doby. O hodinku později jsem zalehl do svého stanu, oheň nechal plápolat a i přes to se sem blížil dravec...

Jaký dravec to byl? A co všechno Jacka čeká na jeho výpravě do Jižní Ameriky? To se dozvíte v příští části a já nebudu váhat napsat jí v co nejbližší době, snad ve středu nebo ve čtvrtek...