Září 2013

Pravěké safari-Zapomenutý svět Jižní Ameriky (3/3)

15. září 2013 v 10:22 | HAAS |  Příběhy na vyprávění

Pravěké safari-Zapomenutý svět Jižní Ameriky-část třetí:
Na strom najednou skočilo nějaké černé zvíře s jasně žlutýma očima a hbitě šplhalo nahoru. V těch očích jsem poznal zvíře, které jsem již na chvilku předtím zahlédl. A také jsem již věděl, o co se jedná. Byl to jeden z nejnebezpečnějších masožravých savců Jižní Ameriky v této době, vačnatec Borhyaena. "Běž do háje!" zakřičel jsem na ni a popadl jsem silnou větev, kterou jsem dravého savce lačnícího po mase shodil dolů. Borhyaena bolestivě zafňukala a utekla, jak jen nejrychleji mohla. "Uf," řekl jsem si, "tak to je další problém z krku." Poté jsem slezl ze stromu a postavil si stan na malinké skalce. Druhý den byl překrásný. Ráno jsem vylezl ze stanu a přivítaly mě šťastné hlasy Astrapotherií, vracejících se k mělčině malého jezírka pod skalkou, kde jsem se utábořil. Na chvilku si lehly do vyhřátého bahna a usnuly. Také jsem dalekohledem zpozoroval známou tvář. Byla to Borhyaena, procházela tak sto metrů na sever ode mě za jezírkem okolo houštiny. Vypadala trochu polámaně, ale pád ze stromu ji určitě žádná zranění nezpůsobil. Nebyla sama, byla matkou jednoho malinkatého mláděte, mohlo být staré teprve pár týdnů. To zalezlo do jejího vaku. Potom obě zmizely docela. Konečně přišla má šance znovu se podívat po pravěkých krokodýlech. Z batohu jsem si vytáhl neoprén, potápěčské brýle a šnorchl. Měl jsem s sebou sice i ploutve, ale byl jsem si jistý, že ve stojatém jezírku je nebudu potřebovat. U břehu mě zaujali dva krokodýlové rodu Globidentosuchus, jednoho jsem našel už o den dříve. Tihle vypadali spokojeně a vyhřívali na rozpálených kamenech, na které svítilo sluneční světlo přes rozeklané větve stromů. Jakmile jsem se ponořil do jezírka, našel jsem nový svět. Na mělčině jsem viděl nohy Astrapotherií a více v hlubině, asi dva metry pod hladinou, na ně číhalo nebezpečí. Byl tam ten velký Crodocylus falconensis a právě chystal útok...


Krokodýl skutečně vyrazil a chytil Astrapotherium. Byl to ještě mladý jedinec, dospělá Astrapotheria by byla příliš velkou kořistí. Raději jsem odplaval od té krvavé lázně, nechtěl jsem být od krve vyhynulého tvora. Také mě čekal menší šok. Viděl jsem Globidentosuchy, asi čtyři metry dlouhé krokodýly, za mé safari už tři jedince. Ovšem tomuto jezeru vládnul opravdový Globidentosuchus - dvanáct metrů dlouhý pravěký krokodýl, asi největší, který kdy v době savců žil! Vyplul na hladinu a tam rozevřel svou velkou tlamu, pochopitelně však plnou kulovitých zubů, takže se živil opravdu spíše korýši a měkkýši. Byl to nádherný svět. Ve vodě jsem ztrávil skoro tři hodiny, bylo už poledne. Potom jsem zbořil stan, schoval potápěčskou výstroj do batohu, trochu se usušil při pozorování života krokodýlů na břehu jezera a tím mé prehistorické safari v době Miocénní skončilo...

Příště: Příště čeká Jacka výlet do období, které se nazývá Pliocén, před téměř 3 miliony let. Jižní Amerika byla tou dobou domovem ještě podivnějších zvířat, než na která narazil - zvláštních glyptodonů nebo lenochodů velkých jako menší dům. Setká se i se slavným "nepravým šavlozubcem", vrcholovým predátorem této doby...

Objev Triceratopse

14. září 2013 v 11:55 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
O objevu Minmiho jsem psal 8. dubna tohoto roku, nicméně od té doby jsem v této sérii dále nepokračoval. Teď se ale dozvíte o objevu jednoho z nejznámějších dinosaurů, kterým není nikdo jiný, než rohatý Triceratops horridus...

Psala se 80. léta 19. století, když muž jménem George Cannon a jeho tým zkušených pracovníků odhalili v denverských vrstvách z období svrchní Křídy pozůstatky jednoho dinosaura. Ten byl pro vědu do té doby neznámý. Vrchní část lebky zvířete později Cannon objevil v roce 1887. Zároveň nalezl i celkem tenké rohy, dlouhé asi 60 centimetrů. Tyto rohy zaslal nechvalně proslulému Othnielu Charlesi Marshovi, proslaveného tzv. "válkou o kosti". Marshovi tyto rohy nesmírně připomínaly rohy býka a proto nový druh popsal Bison alticornis, pravděpodobně si myslel, že jde o pozůstatky pravěkého savce. Tento paleontologický přehmat je nicméně pochopitelný, vezmeme-li si, že stáří hornin v Denveru bylo v té době sporné. Jedni si mysleli, že pochází z období Křídy, ti druzí jim to však vyčítali a snažili se je přesvědčit, že se jedná o horniny nepříliš staré a že pocházejí až z doby savců. Roku 1888 došlo k objevu dalších rohů. Marsh si myslel, že jde o zvíře podobné Stegosaurovi, kterého jedenáct let předtím popsal a dal tak novému rodu pravěkého plaza vědecké jméno Ceratops montanus. Zároveň vytvořil i novou čeleď, Ceratopsidae, jejíž název je platný i v 21. století. Ve skutečnosti ale tato zvířata se Stegosaury neměla nic společného, Marsh udělal další chybu. V roce 1889 se dostalo Marshovi té cti, že mu John Hatcher, jeden z jeho sběratelů zkamenělin, poslal vzorky z části lebky dalšího objeveného tvora. Ten byl pojmenován Ceratops horridus, ale nakonec Marsh vymyslel pro dinosaura "ještě lepší" jméno a to Triceratops horridus, tedy "strašná třírohá tvář". Marsh v té době také konečně zjistil, že žádný Bison alticornis neexistuje a jedná se o tvora z čeledi Ceratopsidae, který je Triceratopsovi více než podobný. Zařadil jej ovšem k rodu Ceratops a ne Triceratops. Dnes paleontologové uznávají pouze dva druhy Triceratopse; Triceratops horridus a Triceratops prorsus, ovšem někteří se domnívají, že jde pouze o samce a samici druhu T. horridus... Triceratops dosáhl, stejně jako Tyrannosaurus nebo Stegosaurus velké slávy. Ve starých filmech je často k vidění. Z těch novějších je zobrazen ve slavné filmové sérii Jurský park, seriálu Prehistorický park a menší pozornosti se mu dostalo také v seriálu Putování s dinosaury. Následovalo množství dalších filmů a publikací, v nichž "Trike", Triceratops horridus, nesmí chybět...

Kostra Triceratopse

Střetnutí dvou Triceratopsů (obrázek od BBC)

Triceratops si po dlouhou dobu udržel pozici největšího rohatého dinosaura, nicméně teprve v roce 2007 jej z této pozice sesadil dinosaurus rodu Eotriceratops.

Budu rád za jakoukoliv kritiku článku...

Obrázek týdne 13. 9. 2013

13. září 2013 v 14:29 | HAAS |  Obrázky týdne
I dnes se podíváme do pravěké Číny, tentokrát za Incisivosaury hluboko do džungle...

Popis obrázku: Samec Incisivosaura se snaží udělat dojem na samici, mnohem méně pestřeji zbarvenou. Zdá se ale, že úspěšný nebude, alespoň soudě podle "vražedného" pohledu jeho cíle. Možná ji spíše vyděsil svými tesáky a chraplavým hlasem. Scéna se odehrává v Číně před 125 miliony lety...

Pokud se Vám obrázek líbil, komentujte. Podle mě je totiž opravdu velmi povedený, i cose týká pozadí prehistorického lesa...

Bothriolepis

12. září 2013 v 14:36 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Bothriolepis byl rod ze skupiny pancíčnatých, tedy velkých vodních obratlovců, kteří se objevili i zanikli za období Devonu. Po obrovském Dunkleosteovi patří k nejznámějším z této ve své době dominantní skupiny. Bylo nalezeno 100 druhů Bothriolepise a to dokonce na všech kontinentech! Většina druhů byli relativně malí mořští živočichové, měřili 30 až 45 centimetrů, ti větší, jako je například druh Bothriolepis maxima dorůstali délky takřka 1 metru (tedy 100 centimetrů). Tělo měl Bothriolepis, stejně, jako všichni jemu příbuzní, pokryté pancířem. Díky tomuto pancíři mohl živočich přežít útok predátora. Opancéřovaná byla i hlava. Žil před asi 370 miliony lety, tedy na hranici středního a svrchního Devonu. Bothriolepis patřil do své vlastní čeledi, kterou je Bohtriolepididae...
Bohtriolepis se objevuje například v první epizodě seriálu Putování s dinosaury: Monstra pravěkých oceánů, kdy je Nigelem Marvenem vyoven z moře a použit jako návnada pro většího Dunkleostea. Dále byl vyobrazen i v druhé epizodě cyklu Armagedon zvířecí říše.

Příště zpátky na souš za Diictodonem!

Pravěké safari-Zapomenutý svět Jižní Ameriky (2/3)

9. září 2013 v 15:52 | HAAS |  Příběhy na vyprávění

Pravěké safari-Zapomenutý svět Jižní Ameriky-druhá část:
Tropická vichřice však trvala trochu déle, než jsem předpokládal. Ještě v půl deváté večer jsem slyšel neustálé praskání dřeva a doufal jsem, že na můj stan nespadne větev. Když se bouře konečně uklidnila, nachystal mi pravěk další překážku. Ve stanu jsem už zůstal a doufal jsem, že v něm přespím noc, ale déšť, který předtím bouřka přinesla, mi zmáčel i podstavu stanu. V takovém vlhku jsem zabalen pouze v dece nemohl spát a navíc bych se nepěkně nachladil. Musel jsem vybavení přenést jinam. Tma byla všude kolem mě, ale viděl bych tu i bez baterky. Přesto jsem si raději rozsvítil. V pravěkém lese nikdy nemůžete předvídat, co se schovává za příštím stromem. Oblast byla celá zatopená. Na krokodýly ani jiná zvířata jsem teď nemyslel, už tak jsem měl dost starostí. "Bože, co to je?" zašeptal jsem si pro sebe, když jsem uslyšel tiché šelestění. Vycházelo z křoviny asi tak třicet metrů napravo ode mne. Měl jsem ruce plné věcí, které jsem nenaskládal do batohu a světlo z baterky, kterou jsem měl na čele, bylo příliš slabé na to, abych něco zahlédl na takovou dálku. Jen jsem doufal, že tam nebude nic životu nebezpečnému. "Mám pocit, že mě něco pronásleduje," řekl jsem si, "zatím jsem nepoznal, že by se ke mě něco výrazně přiblížilo, ale v těchhle pravěkých lesích za Miocénu žila spousta nebezpečných zvířat. Velcí draví vačnatci, děsoptáci a tak." Potom mě zaujal pohyb v křovině přímo přede mnou. Jaká byla má úleva, když zpoza keře vylezla tři nedospělá Astrapotheria. Tito tvorové byli zjevně aktivní spíše v noci, než ve dne. Proto jsem také dopoledne zahlédl jen jedno Astrapotherium a po dalších nebylo ani vidu, ani slechu. Konečně jsem si oddychl. Našel jsem trochu sušší místo, začínal tady kopec. Na jeho vrcholu by se dal postavit ideální tábor s výhledem na prales. K mému překvapení ale Astrapotherium nebyl ten živočich, který mě pozoroval. To, co jsem zahlédl, se podobalo jednomu obrázku z knihy o pravěku. Bohužel to zase rychle zmizelo. Viděl jsem jasně žluté oči, které svítily, příliš nadšený jejich majitel asi nebyl. Sevřelo se mi hrdlo...


Dalších dvacet minut jsem ale o žádném tvorovi nevěděl. Vylezl jsem na kopec a k mému překvapení tu bylo další jezero. Nejprve na mě bylo zklamání určitě znát, ale po zjištění, že zdejší půda je víceméně suchá, jsem neotálel a postavil si tady stan. Ve vodě se odrážel obraz dalšího zvířete, které jsem měl na své misi potkat. Zahlédl jsem největšího krokodýla své doby - druh Crocodylus falconensis! Byl dost velký, asi tři metry, to je délka i našich krokodýlů nilských. Nebyl tu jeden, na hladině vystrkovalo horní část hlavy nebo oči ještě asi šest až sedm takových mohutných krokodýlů. Řekl jsem si, že příští den by mohl být velice zajímavý, kdybych tyto plazy pozoroval. Moji radost ale zkazil nenadálý řev. Byl to takový chraplavý zvuk, docela mi připomínal hlas tasmánského čerta nebo-li ďábla medvědovitého. Něco tudy šlo. Byl jsem tak vystrašený, že jsem nechal většinu věcí dole a vylezl na nejbližší strom. To byla ale ta nejhorší věc, jakou jsem mohl udělat...

Co Jacka celou noc sledovalo? A co mu má ještě nebezpečí nachystat? V průběhu tohoto týdne zveřejním poslední část...

Pravěké safari-Zapomenutý svět Jižní Ameriky (1/3)

8. září 2013 v 10:58 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Zoolog a cestovatel Jack Sectict se znovu vrátil v čase, tentokrát s cílem prozkoumat zapomenutý svět Jižní Ameriky v Miocénu. Zajímají ho především vyhynulé druhy krokodýlů, ale zdejší svět ovládali i zvláštní savci. Jaká setkání ho na této nebezpečné cestě čekají?

Pravěké safari-Zapomenutý svět Jižní Ameriky-část první:
Mé v pořadí již osmé prehistorické safari mě tentokrát nemělo zavést na stopu gigantickým dinosaurům, ale tvorům, se kterými jsou tak trochu evolučně zpřízněni. Jako pravý zoolog jsem byl vždycky fascinován ještěrkami, hady a krokodýly a právě krokodýlové jsou z těch všech nejpozoruhodnější. Před 9 miliony let, v období zvaném Miocén, obývalo Jižní Ameriku několik vyhynulých druhů krokodýlů a já si řekl, že zahlédnout by je mohl být opravdový zážitek. Navíc v této době žila v Jižní Americe také spousta jiných a zvláštních zvířat. Nebylo třeba mít s sebou spousty zbytečných věcí. Kolem mě se rozprostíral jen zelený prales. Mezi spojenými větvemi stromů prolétávalo světlo až dolů. Bylo to kouzelné místo. Bylo tu teplo, cítil jsem vlhký tropický vzduch. Člověk by si myslel, že dorazil do současné Amazonie, ale nebylo to tak. Podél řeky po vysušeném břehu jsem začal trochu pátrat po místních živočiších. Byl jsem tu jen pár minut a hned jsem zahlédl své první prehistorické zvíře. Vypadalo tak bizarně. Rozběhl jsem se k němu, ale ono místo neopustilo. Jen se trochu hnulo a potom se věnovalo listí, které rostlo nad mělčinou. Žádné zvíře bych si nedokázal splést s tímto Astrapotheriem. Je to druh savce, který vědce mátl velmi dlouhou dobu. Končetiny uzpůsobené k plavání ve vodě, ale zuby vyvinuté k požírání tvrdých stonků zeleně, přičemž vodní rostliny jsou všechny měkké. Nakonec se paleontologové schodli na tom, že Astrapotherium obývalo mělčiny a já ho tam přece jen také našel. Připadalo mi tak osamělé, jako by se mohlo stát kořistí nějakého masožravce. Pozoroval jsem Astrapotherium asi čtvrt hodiny. Pak ale nadešel čas pokračovat v pátrání v této podivné zemi. Čím více jsem se dostával do hlouby lesa, tím méně jsem tomuto časem zapomenutému světu rozuměl. Zvuky, které jsem ani nikde jinde v prehistorii nezaslechl, nepodobaly se ale ani zvukům savců z jednadvacátého století. Nakonec jsem došel až na konec řeky. Prales tu byl zatopený. Zkušený přírodovědec by byl zmaten a přemýšlel by, zda-li není na Floridě. Tady na mne čekal první prehistorický krokodýl...


Ve vodě se mihnul velký stín. Odhodil jsem batoh mezi keře, kde se nad vodou zachytil, a vrhnul jsem se po tom zvířeti. Nad vodou mi čněla pouze hlava. Nakonec jsem chytil zvíře za čelistmi, aby mě nepokousalo. I když to byl vyhynulý druh, hned jsem poznal, že jde o pravěkého kajmana. Tenhle se jmenoval Globidentosuchus, měl kulaté zuby, takže nebyl moc nebezpečný a živil se hlavně měkkýši. Přesto byl dost silný. Stručně řečeno, byl nádherný, ale házel sebou až příliš. Nakonec jsem ho musel pustit, protože mi dal ocasem silnou ránu pod žebra. Trochu nešťastný z bolesti, ale také nadšený ze setkání s Globidentosuchem jsem doplaval na souš. Nastalo poledne. Teď mě měla čekat první velká zkouška. Nepočítal jsem totiž s tím, že by se sem mohla dostat tropická vichřice. Zcela nepřipraven jsem jí byl zasažen nedaleko bažiny. Vítr si pohazoval s korunami stromů jako s hadrovými panenkami, začalo hustě pršet a při zemi se objevila mlha. Narychlo jsem postavil svůj stan a schoval jsem se do něj. I když to bylo to jediné, co jsem teď mohl udělat, příroda byla stejně proti mě...

Jak se Jack s tímto přírodním živlem vypořádá? A jaká zvířata na něj v okolí bažiny čekají? Příští část napíši do nejdříve...

Pravěké safari-Cesta obrů (3/3)

7. září 2013 v 14:28 | HAAS |  Příběhy na vyprávění

Pravěké safari-Cesta obrů-třetí část:
Bylo na čase zapojit do našeho safari další technologie jedenadvacátého století. Sledoval jsem stádo Diplodoků. putující už třetího dne po solných pláních, díky ultralightu. Zbytek týmu se stáhl více na sever a já jen slíbil, že migrační trasu natočím. Ale obři měli mít společnost. Ne mě, který je sledoval z pterosauří perspektivy, ale velké dravé dinosaury, jako je Saurophaganax. Jedna smečka včera složila takřka dospělého jedince, který jen malinko zaostával. Být poslední tady znamená být brzy mrtvý. Za teplého večera s příjemně červenou oblohou jsem na solné pláni přistál. "Hej, Jacku," oslovil mě přes vysílačku John poté, co jsem tým kontaktoval, "jak to vypadá?". "No, myslím, že slušně," řekl jsem trochu ledabyle. "Máme vyrazit?" zeptal se John. "Určitě." odpověděl jsem. Večer jsem trávil za neskutečné samoty. Stádo Diplodoků jsem nechal putovat dále na jih. Věděl jsem, že šli k jakémusi průsmyku, který se odsud zdál hezky zelený a já doufal, že za den nebo dva nás čeká les. Druhý den ráno mě vzbudil řev. Chvíli jsem utíkal směrem na jih. Predátoři si opět vybrali svou daň. Tentokrát ale neměli se zabíjením žádné problémy, mladého Diplodoka totiž skolilo vedro a nedostatek tekutin. Nebyli to Saurophaganaxové, ale jejich jen o něco málo menší příbuzní, Allosauři, které já už moc dobře znal. Poté, co mladý Diplodok naposledy vydechl, přiběhli k němu a rvali z něho kusy masa, které hned polykali. Viděl jsem i potyčku mezi dvěma mladými samci, ale ta neskončila jinak, než bez násilí. K letadlu jsem se vrátil až za největšího horka, v poledne. Konečně přijel celý přívěs i s dvěma džípy. Ultralight jsme tu nechali, každopádně tudy obyčejně žádná zvířata skoro nepochodují a tak tu neexistuje nic, co by nám ho poničilo. Zbytek cesty byl klidný...


Když druhý den ráno konečně dorazilo stádo Diplodoků k hnízdištím na jihu, všichni jsme si pořádně oddychli. Samice začaly klást vejce a zahrabávaly je do měkké půdy vlhkého jehličnatého lesa. Pláně ožily. Ale mě cosi zaujalo. Tvor, který se skrýval kdesi v podrostu. "Něco tam je..." zašeptal jsem, ale nikdo mi nevěnoval pozornost. Ostatní členové týmu balili vybavení a byli připraveni konečně opustit tuto nebezpečnou oblast. Z keříku vylezlo mládě jakéhosi dinosaura. I u tak malého dinosauříka byl patrný trn na nose. Byl to malinkatý Ceratosaurus. Vůbec se mě nebál, což mi poskytlo šanci, abych si ho i pohladil. Dotkl jsem se ho, ale malý dinosaurus začal kvičet a volat. Znehybněl jsem strachy. Rychlý dusot naznačoval, že se mládě patrně vylekalo a začalo volat matku. Ta ke mě v mžiku přišla, příliš přívětivě nevypadala. Naklonila se nade mne s otevřenou tlamou, jako bych se měl stát její další kořistí. Migraci Diplodoků jsme sice viděli, teď, když dorazili k hnízdištím, by jsme ale měli nebezpečenství Jury rychle opustit...

Příště: Jack bude putovat o 9 miliónů let zpět v čase, aby se setkal s několika zástupci pravěkých krokodýlů. Jižní Amerika však za Miocénu skýtala domov i různým dalším nebezpečným zvířatům...

Obrázek týdne 6. 9. 2013

6. září 2013 v 14:28 | HAAS |  Obrázky týdne
Září sice začalo pro většinu lidí trochu nešťastně, ale děs nahánějící týden je už pryč a s ním přichází i Obrázek týdne. Tentokrát se podíváme do života jednoho malého dravce z Číny, kterého proslavil seriál Prehistorický park:


Popis k obrázku: Dva dinosauři druhu Mei Long jsou ve svém doupěti, kdesi v jedné určité lokalitě pravěké Číny před 125 miliony lety, jenže netuší o svém nejbližším osudu. Při spánku má tyto malé dráčky ke smrti odsoudit smrtelný plyn, oxid uhličitý, a jejich zkameněliny mají být nalezeny až o mnoho a mnoho milionů let později...

V sobotu konečně dopíši Cestu obrů z cyklu Pravěké safari. Jestli-že se Vám tento, podle mě vážně překrásný a povedený obrázek líbil, můžete komentovat!

Hesperornis

5. září 2013 v 14:19 | HAAS |  Galerie mořských živočichů

Jméno: Hesperornis
Výskyt: Křída (před asi 75 miliony let),
Potrava: Ryby.
Popis:
Hesperornis byl velký, 2 metry dlouhý pravěký pták, přizpůsobený životu ve vodě. Obýval pobřeží zřejmě ve velkých koloniích, způsobu života na souši se mohl podobat tučňákovi. Neuměl létat. Křídla měl velmi malá. Zato byl však vybaven velkými zadními končetinami, s jejichž pomocí rychle plaval. Ve své době měl mnoho nepřátel; žil totiž v "pekelném akváriu", které se jen hemžilo pradávnými žraloky, obřími mosasaury nebo Xiphactiny s prazvláštními čelistmi. Hesperornis také zřejmě neuměl chodit, zadní nohy sice byly dost dlouhé, ale zdá se, že jen klouzal po suché zemi. Velkým zobákem prokluzl do hejna ryb. Také se mohl příležitostně živit amonity a belemnity...


Tímto článkem nejenže opouštíme "pekelné akvárium", ale i celé období druhohor. Podíváme se však do pobřežních vod v pozdním Eocénu, kdy souš i vodu ovládli velcí savci...

Pravěké safari-Cesta obrů (2/3)

2. září 2013 v 10:02 | HAAS |  Příběhy na vyprávění

Pravěké safari-Cesta obrů-část druhá:
Druhého dne ráno jsme se s Johnem rozhodli porozhlédnout se po okolí. Našli jsme hnízdo Othnielií. Nad hlavami nám neustále poletovali malí ptakoještěři rodu Anurognathus. Lovili velké pravěké kobylky rodu Pycnoclebia. Bylo hezky jasno, svítilo slunce a žlutý kraj jakoby ožil. "Támhle!" zvolal John, když v dalekém hájku zahlédl nějaký pohyb. Bylo tam velké zvíře. "Allosaurus?" zeptal jsem se ho. Dalekohledem jsem se na místo podíval. "Vypadá jako Allosaurus. Ale... Něco není v pořádku. Přijde mi trošku větší, než by měl být. Navíc jsme viděli Allosaury jinak zbarvené, viděli jsme je hnědé, ale tenhle mi přijde žlutý." řekl jsem. "Máš pravdu, Jacku," odvětil John. Přiblížili jsme se k onomu místu. Opravdu to nebyl Allosaurus, jednalo se o trošičku větší zvíře, které vědci nazvali Saurophaganax. Přesto se neví, zda-li se nejednalo pouze o jeden z druhů Allosaura, a to o druh Allosaurus maximus. Saurophaganax mi ale připadal tak velký. Potom najednou obrátil hlavu na nás, vítr k němu. Saurophaganax zařval. "Johne, pozor, útočí!" zařval jsem. Okamžitě jsme odběhli, ale dravec po nás nešel. On moc dobře věděl, že blíže je mnohem snáze ulovitelná kořist a vydal se na jih. Mířil za Diplodoky. Chtěli jsme se vrátit pro džíp, abychom dinosaura sledovali, ale v táboře se dělo něco úděsného. Z dálky jsme uslyšeli ránu z raketové pistole. Na kopci u tábora stála smečka čtyř Saurophaganaxů. Složili několik stanů a nakonec je Sam zahnal. Avšak dravci se řítili z kopce rovnou na nás. Nebyli jsme ničím vybaveni, abychom je odlákali. Honička začala. Čtyři velcí predátoři nám byli v patách a brzy nás doháněli. Ale Sam nečekal příliš dlouho. Dvě zvířata střelil uspávací šipkou. My mezitím doběhli k lesu a vylezli na veliký jinan. Dva z dravců do stromu chvíli naráželi, ale nakonec toho nechali a následovali svého příbuzného, jehož jsme viděli už předtím. Velké uspané samce jsem si vyfotografoval a natočil je, ale nechali jsme je jen být. Tábor jsme ale museli zbořit...


K večeru jsme naše stádo opět našli. Bylo asi dva kilometry před námi a k vyschlému solnému jezeru. To byla poslední etapa jejich cesty, také nejdelší. Na vyčerpání horkem a nedostatek tekutin umírá spousta jedinců a ti jsou potravou velkých dravců, jako jsou Saurophaganaxové. Tábor jsme zřídili uprostřed písečné pláně. Nebyl tu kopec, ani místo kryté stromy, takže jsme museli zůstat ve velice nechráněné lokaci. Noc byla tajuplná, hrozivá, čas od času se někdo s úlekem probudil... Byla jakákoliv, jen ne klidná. Ráno jsme zjistili, že naše zásoby jídla, ukryté v přívěsu, přes noc sežrali Anurognathové. "Jděte!" zakřičel jsem na ně a hodil jsem po nich knihu o dinosaurech. Asi dvacet či pětadvacet malých pterosaurů vylétlo otevřených vchodem a téměř mě porazilo na zem. Zásoby byly neskutečně malé. Sam se okamžitě vydal pro vodu k blízkému vodopádu. Jídlo nám ale nestačilo ani na dva dny a cesta Diplodoků po solné pláni bude trvat minimálně týden, možná i víc...

Zdá se, že Jackovi a štábu osud přestal přát jen to nejlepší. Možná budou muset najít jiný způsob, jak sledovat migraci Diplodoků na hnízdiště. Příští část napíši co nejdříve...