Říjen 2013

Objev Yangchuanosaura

14. října 2013 v 15:56 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Tento článek bych, podobně, jako tomu bylo u předchozích podobných článků, nenapsal, nebýt knihy Dinosauři - Velká kniha objevů od britského paleontologa Darrena Naishe. Tam najdete ještě více informací...

Píše se rok 1977 a skupinka dělníků nalezla poblíž nádrže Shangyou v "pandí" provincii Sič-chuan a lokaci Yongchuan zbytky dinosaura starého nějakých 150 milionů let. Nález se datoval do období Jury. Ihned po nalezení dělníci zaslali kosti do Chungkingského přírodovědného muzea, kde se popisu dinosaura ujal muž jménem Dong Zhiming. Zhiming zhotovil popis nového druhu a spolu se svými kolegy mu dal přiléhavý název Yangchuanosaurus shangyounensis. Toto jméno doslova znamená "yongchuanský ještěr ze Shangyou. Dělníci odhalili osmimetrovou kostru, která byla pozoruhodně dobře zachovalá a zvíře bylo uchováno v klasické posmrtné poloze, kdy se krční vazivo zkroutí, stejně jako ocas, a začnou se k sobě přibližovat. Jedná se o jednu z nejlépe zachovalých koster teropodních dinosaurů v Číně. Yangchuanosaurus byl začleněn do skupiny megalosaurů, což však byla chyba, stejně, jako u mnoha dalších masožravých dinosaurů za 20. století. Ovšem později paleontologové zjistili, že je velmi podobný Allosaurovi a přeřadili ho z čeledi Megalosauridae do čeledi zvané Sinraptoridae. Nyní je již Yangchuanosaurus správně zařazen a známe ho mnohem lépe, než krátce po jeho objevu, a to samozřejmě zásluhou čínského vědce Donga Zhiminga a jeho týmu expertů. Je dokonce možné, že veliký Yangchuanosaurus, 8 metrů dlouhý a 2 tuny vážící predátor lovil i velké sauropodní dinosaury typu Mamenchisaura. Pokud žili Yangchuanosaurus ve smečkách, byli schopni tato velká zvířata udolat. Dnes patří právem Yangchuanosaurus mezi nejznámější čínské dinosaury...

Model Yangchuanosaura

Doufám, že se Vám článek líbil, pokud tomu tak je, komentujte. Brzy napíši další podobný článek!!!

Dsungaripterus

13. října 2013 v 12:41 | HAAS |  Ptakoještěři: znaky a charakteristika
Dsungaripterus byl ptakoještěr z rodiny krátkoocasých a žil v rané Křídě. Je to velmi neobvyklý tvor, protože zobák měl zahnutý nahoru a ukončený ho měl ostrou špičkou. Zobák se vyvyšoval až do výšky, jaké dosahoval hřeben Dsungariptera. Tímto prazvláštně utvořeným zobákem Dsungaripterus chytal měkkýše a korýše, zřejmě žil na pobřeží, ale mohl klidně zavítat i do vnitrozemí, kde jeho potrava obývala sladkovodní toky. Měl také dlouhé nohy, ideální k tomu, aby díky nim přebrodil jezírko. Rozpětí křídel dosahovalo cca 3,5 metru, takže byl větší než dnešní albatros. Fosilní nálezy pocházejí z Asie, konkrétně z Číny. Dsungaripterové se možná pohybovali v hejnech, je ale také možné, že šlo o samotářská zvířata. Jméno mu dal Zhongjian v roce 1964...
Popis Dsungariptera můžeme najít v knize Davida Burnieho "Velká obrazová encyklopedie Dinosauři".


Příště se dozvíte o dalších ptakoještěrech v popiscích podobných článkům z rubriky Popisy pravěkých zvířat!!!

Obrázek týdne 11. 10. 2013

11. října 2013 v 15:34 | HAAS |  Obrázky týdne
Je tu další Obrázek týdne, opět v pátek, jak jste zvyklí. Nevím, ale, zda-li nemám zase na čas s těmito Obrázky týdne skončit a vytvořit něco nového...


Popis obrázku: Dva Platybelodoni prohledávají mokřady pravěké Severní Ameriky za doby Miocénu, a to před 12 miliony let. Jsou to velká zvířata, takže si na ně jen tak někdo netroufne...

Podle mě je to moc hezký obrázek, pokud se Vám také líbí, komentujte. Brzy také napíši speciál Pravěkého safari...

Zuniceratops

10. října 2013 v 15:14 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Zuniceratops ("tvář z bažiny Zuni") byl poměrně malý ceratopsid, pravděpodobně žijící ve stádech. Vyskytoval se na západě Severní Ameriky před asi 90 miliony let a patří tak ke starším ceratopsidům, nikoliv však k těm nejstarším. Zuniceratopsovi pozdější příbuzní jako Triceratops či Torosaurus měli na nose roh, avšak tento jejich raný předek jím vybaven nebyl. Dva nadočnicové rohy směrovaly trochu více nahoru, což je také patrný rozdíl od pozdějších ceratopsidů. Rohy mu sloužily na obranu a samci možná bojovali o teritoria právě s pomocí těchto smrtících zbraní. Každopádně Zuniceratopsovi vyrůstaly také ještě dva další rohy, a to na boku týlního štítu. Zuniceratops měřil jen 2,5 až 4 metry a mohl vážit tak 1 tunu, možná o málo více. Byli to sice neškodní býložravci, ale mohli se živit i larvami a brouky, kterými ani listožravá zvířata nepohrdnou...
Popis Zuniceratopse najdete v knize Dinosauři: Základní příručka cestovatelů druhohorami od Henryho Geeho a Luise V. Reye nebo ve filmu Toulky dinosaurů Amerikou (Discovery Channel, 2001).


Příště Psittacosaurus!

Velký dravý pták požíral rostliny?

9. října 2013 v 14:02 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Gastornis neboli Diatryma je známý jako hrůzu budící masožravý pták, který je více než 2 metry vysoký, váží půl tuny a ostrým zobákem je schopný rozpárat své úlovky. V Putování s pravěkými zvířaty tak byl zobrazen, ovšem nyní přišli vědci s kontroverzní teorií. Na Bonnské univerzitě došli k závěru, že se jednalo o celkem mírumilovného vegetariána, který požíral listy stromů. Ale proč? Možná kvůli tomu, že narozdíl od dalších dnešních či vyhynulých dravých ptáků nemá Gastornis na zobáku jakýsi "výčnělek", který míří směrem dolů. Dále si také myslí, že tvor byl na svou tělesnou stavbu dost těžkopádný. Jak by potom lovil rychlé prakoníky? Navíc byly ještě analyzovány izotopy vápníku v kostech Gastornise, které to údajně potvrdily. Nicméně stále je možné, že tento pták byl opravdu dravý a budil hrůzu, protože se jedná o kontroverzní teorií...


O této zprávě jsem se dozvěděl díky Českému paleontologickému fóru, kde najdete detailnější studie. Doufám, že se Vám tento článek líbil...

Pravěké safari-Záliv gigantických ryb (2/2)

8. října 2013 v 14:12 | HAAS |  Příběhy na vyprávění

Pravěké safari-Záliv gigantických ryb-část druhá:
Ráno byla země mokrá a vlhká. Písek u pobřeží se stal žlutým bahnem, ale svítící slunce jej pomalu sušilo. S Joem jsme tábořili mezi pár jehličnatými stromy, hned za nimi byla pláž a poté slaná voda. "Joe," řekl jsem, "dnes Leedsichthysové určitě přitáhnou. Jestli chceš, můžeš jít pod vodu a já budu zase pátrat na člunu, jako ty včera." Na pláži to bylo velmi klidné. Naložil jsem na člun jen termosku s teplou vodou, jídlo a na hlavu jsem si dal klobouk kvůli spalujícímu žáru poledne. Joe si oblékl výstroj pro potápěče, kterou jsme večer znovu napustili kyslíkem a poté, co jsme se trochu vzdálili od pobřeží, řekl: "Jdu na to. Drž mi palce." Odpověděl jsem jen: "Dobře, tak šťastnou cestu kamaráde." Joe skočil do vody jakoby kotrmelec. První, co ho ve vodě zaujalo, byl velký pravěký korýš, který nápadně připomínal nějakého raka nebo tak něco. Měl obrovská, mohutná klepeta a byl velký asi jako mořský škorpión, ti existovalo dávno před dinosaury, když na souši ještě nic nežilo. Korýš po chvíli odplaval mezi překrásné korálové útesy. Záliv byl velmi klidný. Větší úspěch jsem však zaznamenal já, protože jsem s člunem odjel dál až za záliv, kde již bylo moře a za ním neprostupný pravěký oceán. Právě tam jsem uviděl první náznak přítomnosti Leedsichthysů!!! Byla to v dálce malá, ale ve skutečnosti obrovská růžová ploutev! Neváhal jsem a dojel jsem za nimi. Měl jsem s sebou teleskop a pod vodou jsem se díval na Leedsichthyse různého věku a velikosti. Ti největší byli sedmadvacet metrů dlouzí, to je jako dva autobusy za sebou. Už už jsem se chystal zavolat vysílačkou Joeovi, když mi do člunu něco praštilo. Motor se namočil a kus člunu šel ke dnu. Hned, jakmile jsem se z vody vynořil, přemýšlel jsem nad tím, co to bylo. Pak jsem začal mít jasno-byl tam Metriorhynchus a tento samec zdaleka nebyl sám. V dálce byl mrtvý Leedsichthys a tito prakrokodýlové si na něm pochutnávali. Mohli si smlsnout i na mě?


Ten samec, který mi zničil člun, se ke mě přiblížil, ale pak ho zaujal odraz vršku termosky, která byla ve vodě zrovna v místě, kam dopadalo sluneční světlo a útočně se rozplaval přímo na ni. Ovšem já byl v šoku, záliv byl strašně veliký. Vysílačky, které jsme měli, byly sice voděodolné, ale žádnou jsem nemohl najít. Až po chvíli jsem zjistil, že se má vysílačka ponořila nebezpečně blízko Leedsicthysovy tlamy a s planktonem by ji mohl vysát. Riskantně jsem se pro ni ponořil a doslova v poslední chvíli jsem ji zachytil, odnesl to však můj klobouk, který jsem pod vodou pustil z ruky. K odpoledni se mi povedlo doplavat na pláž. Tady na mě čekal Joe, který mi vyrazil na pomoc. Leedsichthysové začali v zálivu mezitím klást jikry. I když jsem byl vysílený, tuto podívanou jsem si nenechal ujít a Joe mi podal přístroj na potápění. Sám si vzal jen šnorchl, aby to vše sledoval alespoň z hladiny. Jikry, které Leedsichthysové kladli, byly neuvěřitelně velké, řekl bych až, že byly velké jako vejce sauropodů! Metriorhynchové nás neohrožovali, protože na volném moři měli hostinu. Když jsme se večer vrátili do tábora, neustále jsme mysleli na to, že jsme se setkali tváří v tvář s jedněmi z největších prehistorických živočichů všech dob. A tím skončilo mé pravěké safari, mé dobrodružství ve světě dinosaurů a jiných pravěkých příšer...

Tímto jsme se dostali až úplně na konec příběhu Pravěké safari. Možná bude v budoucnosti pokračovat, ale zatím to nemohu říct s jistotou. Brzy se dočkáte ještě seznamu zvířat z posledních pěti dílů. Pokud se Vám můj příběh líbil, komentujte, budu moc rád, když tomu tak bylo...

Koroun bezzubý

6. října 2013 v 9:30 | HAAS |  Zvířata vyhynulá v našem letopočtu
Tento savec, který patřil do skupiny dugongovitých, patří také mezi nejznámější zvířata, za jejichž vyhubení může bohužel člověk. Koroun bezzubý byl pod latinským jménem Hydrodamalis gigas popsán roku 1741 mužem jménem George W. Steller. Jednalo se o pomalé mořské zvíře, dlouhé 8 metrů! Koroun vážil 4 tuny. Byl nesmírně pomalý, takže ho domorodí obyvatelé nebo případně námořníci a rybáři, kteří do oblastí jeho výskytu zajeli, lovili. V době, kdy ho Steller popsal existovalo asi 1500 jedinců, což nebyl žádný úspěch. Tato populace žila v chladných mořích na pomezí Aljašky a ruských poloostrovů Čukotka a Kamčatka. V roce 1768 získal tento živočich rekord, který ale vůbec není povzbuzující a usmívat by se nad ním lidé příliš neměli: Koroun bezzubý je zvířetem vyhubeným nejdříve po svém popisu, nikdy dříve ani později o tak málo let později žádný popsaný druh nevyhynul. Známý je též jako Stellerův moroň...

Do této rubriky přibydou časem i další články o zvířatech, která byla vyhubena člověkem...

Wintonotitan

5. října 2013 v 13:42 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Wintonotitan ("titán z Wintonu") byl sauropodní (dlouhokrký) dinosaurus ze skupiny titanosauridů. Zkameněliny z něj se poprvé našly 1974, objevil je člověk jménem Keith Watts. Pozůstatky zahrnovaly ramenní kloub a kost, pár částí žeber, ocasní obratle, kousky páteře a mnoho dalších fragmentů, nikoliv však krk nebo lebku. Lebka se stejně jen málokdy zachová, u sauropodů toto pravidlo platí dvojnásob. Lebka je totiž křehčí než ostatní kosti a brzy se rozlomí a během procesů usazování zkamenělin zničí. V roce 2009 došlo k pojmenování druhu, Wintonotitan wattsi (druhové jméno má podle objevitele). Wintonotitan se živil vysoko rostoucí rostlinnou stravou. Fosilie z formace, kde k jeho objevu došlo, poukazují na množství jinanů a kapraďorostů, a timi se veliký titanosaur živil. Zvíře bylo podle odhadů nějakých 15 metrů dlouhé a vážilo tak 10 tun. Wintonotitan žil před 100 miliony lety, tedy v době, kdy i v Austrálii přežívali velcí predátoři. Před některými z nich, jako byl Australovenator, se musel mít určitě na pozoru...
Jeho víceméně dobrý popis najdete na anglické Wikipedii, v knihách se o něm příliš nezmiňují.

Příště Zuniceratops!

Obrázek týdne 4. 10. 2013

4. října 2013 v 9:34 | HAAS |  Obrázky týdne
Tento obrázek mě rovněž zaujal na tolik, že jsem se rozhodl dát ho sem v dalším Obrázku týdne. Jeho autora ale bohužel neznám...


Popis k obrázku: Albertosaurus hoduje na posledních zbytcích svého úlovku. Drobný, avšak nejchytřejší dinosaurus Bambiraptor si dopřává snídaně na odhozených kusech masa, které Albertosaurovi nechutnaly. Tak probíhal každodenní život v Severní Americe před 75 miliony lety...

Pokud se Vám obrázek líbil, komentujte, mě se líbí určitě moc. Doufám, že začnu psát trochu více...

Pravěké safari-Záliv gigantických ryb (1/2)

1. října 2013 v 9:17 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Dobrodruh Jack Sectict vyrazil opět do pravěkých časů, aby se shledal s jedním z vůbec největších živočichů, které kdy naše země poznala. S rybou velikosti dnešních velryb. Na cestě ho však čekají také mnohá překvapení...

Pravěké safari-Záliv gigantických ryb-první část:
Představte si, že by v dnešních mořích žily obrovské ryby. Dnešní velryby jsou nám příbuzní savci, ale představit si něco jako gigantického kapra je opravdu těžké. Mé desáté a dost možná že i poslední prehistorické safari mělo být jiné, než ta předchozí. Začal jsem na souši, dokonce jsem prováděl i vzdušnou akrobacii s pterosaury a teď bylo na čase zakončit cestování do pravěku sledováním mořských oblud. Před 150 miliony let u pobřeží Severní Ameriky existovalo několik zálivů. Řekl jsem si, že stejně jako dnešní ryby, i jejich obrovské kamarádky musely každým rokem naklást jikry na nějaké chráněné území. Do řek se takoví giganti nedostali, narozdíl od dnešních lososů, záliv byl tedy příhodným místem, kde bych nějakou tu megarybu mohl najít. Pátrám po Leedsichthysovi, největší rybě všech dob. Měřila obludných 27 metrů, v tlamě měla tisíce zubů, ale živila se malinkými živočichy, včetně planktonu. Byla to vlastně obdoba našich kytovců. Vrátil jsem se zpátky v čase, abych je mohl sledovat. Vzal jsem také s sebou svého starého přítele, Joa Campbella. Na mé čtvrté cestě mě doprovázel při hledání největších Křídových dravců své doby, tehdy jsme zažili nezapomenutelné dobrodružství ve světě ovládaném obry. I když je Joe nejvíce fascinován masožravými dinosaury, chtěl se ke mě moc přidat, protože zahlédnout, jak obrovské ryby kladou jikry není něco jen tak ledajakého. Na motorovém člunu jsem se převlékl do neoprénu, na záda jsem si hodil bombu a na obličej si navlékl speciální masku, abych mohl pod vodou s Joem komunikovat. Bohužel, měli jsme jen jednu funkční bombu a proto Joe musel zůstat nahoře na člunu. I tak mohl každou chvíli na hladině zpozorovat něco velikého. Každopádně to, co jsem našel v moři já, se mi moc nelíbilo. Jen co jsem vtrhl do jurského moře, vetřel jsem se do chráněného území bratranců našich krokodýlů, mořských dravců jménem Metriorhynchus. Byli tu tři velcí dospělí samci, byli delší než já a hned ke mě plavali. Nestihl jsem pořídit podvodním fotoaparátem jediný snímek. Na člunu jsem byl konečně v bezpečí. Vyhlíželi jsme Leedsichthyse v okolí zálivu celý den, ale nenašli jsme po nich jedinou stopu. Vydat se na širé moře bylo příliš nebezpečné, takže počkat tu na ně byla jediná naděje, jak bychom je mohli vidět. Večer jsem se vrátili na pobřeží. V malém jehličnatém hájku, který byl na dinosauří éru překvapivě tichý, jsme si zbudovali tábor. Lehli jsme si na sítě, zavěšené mezi dvěma stromy, a v klidu usnuli...


Ráno bylo překrásné. Bylo trochu hlasité, protože z útesů se ozývaly naříkavé hlasy velkých masožravých dinosaurů. Prosluněné vody zálivu se jen hemžily živočichy, Leedsichthysové to bohužel nebyli. Bylo tam plno Metriorhynchů. Tato zvířata se s oblibou živila unavenými nebo starými Leedsichthysy a právě tu na ně čekali. "Joe," řekl jsem svému příteli, "zůstaneme celý dnešní den na pobřeží a budeme ryby pouze vyhlížet. Neradi bychom, aby nám tihle krokodýlové shodili člun. Mohli by nás sežrat, jsou očividně hladoví." Joe se na chvíli zamyslel, a odpověděl: "Tohle je určitě dobrý nápad. Držme palce, ať se tu ryby objeví co nejdříve a my ať se tu už nemusíme zdržovat dlouho." Bylo to společné rozhodnutí a udělali jsme také dobře. V poledne Metriorhynchové něco požírali, průhlednou vodou k hladině postupovat červený proud krve. Co to ale sežrali, jsme se nedozvěděli. Celý den jsme ztrávili u pobřeží s kávou, teplým čajem a sušenkami, ale ani večer po Leedsichthysích žádné stopy. Záliv byl dost velký a Metriorhynchové už museli být nedočkaví. Tuto noc měl být úplněk, doufali jsme, že ryby konečně přitáhnou. V noci se ovšem spustil déšť...

Jackova výprava i přes dlouhé čekání začala slibně a může také slibně pokračovat. Jak? To se dozvíte snad ještě tento týden...