Březen 2014

Cynodictis (Amphicyon)

31. března 2014 v 13:41 | HAAS |  Z dob savců

Jméno: Cynodictis,
Potrava: Hlodavci a primitivní druhy zajíců,
Výskyt: Evropa (Německo, Velká Británie, Francie) a východní Asie (Čína).
Popis:
Cynodictis je příkladem velice úspěšného druhu savce. Je to možná až zarážející, ale tento tvor vydržel na Zemi téměř beze změny 15 milionů let! Poprvé se objevil v pozdní etapě Eocénu, před 40 miliony let a vyhynul až v Oligocénu, asi před 25 milióny lety. Patřil do skupiny amphicyonidů, kteří bývají také nazýváni "psi medvědovití". V kohoutku měřil jako pes asi 30 centimetrů, to není mnoho, zato byl však rychlý a podobně jako dnešní lišky i Cynodictis se hnal především za zajíci a hlodavci. Kromě skvěle zachovalých kostí byly nalezeny i šlápoty, podle kterých se vědci snaží odhadnout, jak rychle Cynodictis chodil a případně pak utíkal. V podstatě se jednalo o takového miniaturního křížence psa a medvěda. Ocas byl delší, velmi tenký, drápy na všech čtyřech končetinách nedosahovaly příliš ohromujících rozměrů, ale nalezená lebka potvrzuje, že Cynodictis měl zřejmě velmi dobře vyvinutý čich. Je možné, že podobně jako dnešní medvědi žili samice s mláďaty v rodinách, zatímco samci žili samotářsky. Cynodictis se objevil také několikrát v seriálu Putování s pravěkými zvířaty, kde byl ovšem nazván Amphicyonem nebo Amphicyonidem, a to v epizodách Nové svítání (v noci přochází k jezeru a stává se kořistí Ambuloceta) a Země obrů (zde si již zahrál větší roli)...



Zdá se, že příště se již posuneme do období před 3 miliony let, abychom navštívili naše dávné předky i jiná podivná zvířata z tehdejší Afriky s obrázky zvířat ze čtvrté epizody seriálu Putování s pravěkými zvířaty!!!


Premiéra Ten Deadliest Snakes se blíží

30. března 2014 v 11:39 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Vypadá to, že premiéra seriálu Ten Deadliest Snakes with Nigel Marven se již velice blíží! Včera jsem totiž při hledání nových informací o tomto pořadu narazil na stránky společnosti Fremantle Media, která tyto programy distribuuje. A právě zde se již o cyklu také píše! Osobně mám zkušenost s tím, že když se informace o pořadu objevují na webu Fremantle Media, pořad již bdue brzy vysílán v televizi. Navíc web potvrzuje, že celá série vyjde na DVD! Cyklus je již nyní zcela hotový, postprodukce proběhla pravděpodobně v únoru, který trávil Nigel doma ve Velké Británii, kde má také sídlo jeho společnost Image Impact (konkrétně asi 10 kilometrů od Bristolu v severním Somersetu, kde Nigel žije). Někteří fanoušci však ani na televizní premiéru čekat nemusí, neboť zaregistrujete-li se na web Fremantle Media, budete si moci pustit epizody o deseti nejnebezpečnějších hadech v Kostarice a Jižní Africe! Na epizodu o USA si však budeme muset počkat až do televizní premiéry. Pro úplnost ještě dodám, že první díl o nejnebezpečnějších hadech v Číně měl premiéru minulý rok na konci listopadu na stanici Eden Channel. Seriál je vyroben společností Image Impact Ltd pro již zmíněnou stanici Eden Channel a také slavný kanál o zvířatech Animal Planet...

Na obrázku vidíte Nigela s užovkou podvazkovou (všimněte si krve na jeho ruce). Doufám, že Vás tato nová zpráva potěšila, pro více informací se podívejte na web http://www.fmescreenings.com/Brand/99427/ten-deadliest-snakes-with-nigel-marven .

Kobra červená-Had s unikátním způsobem sebeobrany

29. března 2014 v 10:02 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Jak vidíte, moc dlouho netrvalo, abych se rozhodl napsat další popis v současnosti žijícího hada... Snad se Vám bude líbit, tento druh je totiž nídherný...

Latinské jméno: Naja pallida
Rozšíření: Afrika
Velikost: 70-120 centimetrů, výjimečněji 150 centimetrů.
Kobra červená patří, stejně jako její příbuzné, mezi které řadíme kobru královskou, egyptskou nebo monoklovou, k jedovatým hadům. Řadíme ji však také k několika druhům kober, které si vypracovaly svůj vlastní, unikátní způsob obrany. Podobně jako například kobra černokrká svůj jed po útočnících plive, kobra červená jej tenkým proudem z otvorů v zubech rozprašuje kolem sebe. Může jej rozprášit až do okruhu 2 metrů a tak se všichni útočníci raději klidí stranou. Tento rozprášený jed sice není smrtící, může ovšem nepřítele značně oslepit, a to až do konce života. Tento had si staví hnízdo z hnijících zbytků rostlin, kam posléze samička naklade až 15 vajec. Vylíhnutá mláďata jsou vlastně jejími miniaturními replikami. Jedná se o hada aktivního především v noci, kdy také loví. Ve tmě může překvapit a usmrtit nic netušící oběť. Často se však na lov vydává až ráno, kdy hledá studenokrevné plazy, kteří jsou aktivní ve dne a po chladné noci se nejdříve musejí vystavit slunci, aby se jejich krev zahřála. Jejich pomalosti pak kobra červená využívá. Živí se také hlodavci. Jak již napovídá název tohoto korálovcovitého hada, zbarvení kůže je nejčastěji červené, ale může se měnit i na světle šedou. Na krku se nachází černá skrvna, která jakoby měla nepřátele odradit a varovat, že si nemají zahrávat s jedem tohoto tvora...

Příště užovka podvazková!

Správce dinosauřího parku - Vylovení mořského netvora

28. března 2014 v 14:50 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Za posledních několik týdnů se v mém příběhu stále řeší jedna a tatáž věc: Přítomnost Kronosaura v Tichém oceánu. Pokračování je právě zde, doufám, že se Vám zalíbí...

Vylovení mořského netvora

Kronosaurus patřil mezi největší mořská monstra, mezi největší predátory jací kdy existovali. S délkou patnácti metrů se rovnal plejtvákovci šedému a žil v Austrálii v křídovém období. Kéž by však nežil dnes... Operace Hon na Kronosaura již byla oficiálně spuštěna, ale několik světových organizací na ochranu přírody se proti ní postavilo a částečně ji potlačilo. Dinosauří park je podporuje a americká vláda s odvoláním na to, že v parku pracují občané Spojených států, nakázala Dinosauřímu parku monitoraci Kronosaura. Což je samozřejmě věc, se kterou nám to rozhodně neulehčili, protože teď ani nevíme kde Kronosaurus je, za čím se právě žene a kolik jich vlastně v oceánu žije. Co se ale prokázalo, je to, že není jediný druhohorní živočich, který přežívá v Tichém oceánu. Shonisaurus, tak zní název obrovského ichtyosaura, který byl objeven ve vrstvách z Triasu. Jeho údajně již mrtvé tělo vylovila posádka japonské lodi Yumuraki Kasidu, která cestovala 500 kilometrů východně od ostrova Hokkaidó, kde svou cestu započala. Jedná se o rybářskou loď provozující mořský rybolov. Prý zahlédli obřího delfína, jak plave na hladině a tak ho vyzvedli. Byl 11 metrů dlouhý a vážil přes 5 tun. Zda byl ale vyloven již mrtvý, to nikdo neví. Někteří lidé tvrdí, že rybáři zabili zvíře harpunami, protože na fotografiích uveřejněných ve středu týdeníkem World News Every Week jsou při bocích Shonisaura patrny hluboké krvavé rány. Ať už se to stalo jakkoliv, tohoto mořského "netvora" musela podle nařízení japonské vlády před objektivy kamer posádka o dva dny později hodit zpět do vody. Za tu dobu už Shonisaurus stejně shnil. Rázem však přišli s nápadem, že pokud bude chyceno více takových zvířat, mohl by na jejich mršiny nalákán Kronosaurus a tak se Japonsko ke vší tragédii připojilo k projektu Hon na Kronosaura. Ten pokračuje...

V Dinosauřím parku mám zase problémy s péčí o některá z našich zvířat. Dva nezvedení Tsintaosauři se rozhodli podhrabat plot. Naštěstí jsem je přitom přistihl, ale nedalo mi, abych se nesmál. Tyčky jsou totiž zaraženy tak hluboko ve sluncem spálené zemi, že se prostě nemohli dohrabat ke druhému konci a tam ho zlomit, aby zničili celou část plotu. Pak však začali svými těžkými těly na plot tlačit, a jak se do toho opřeli, udělalo to "lup!" a tyčky se nahnuly. A tak musím zase část váběhu spravit. Při převážení do kotce jeden z Tsintaosaurů unikl a běhal deset minut po ostrově, než byl odchycen. Za tu dobu svou přítomností přiměl hladového Siamotyranna, který se také pokoušel zničit svůj plot, aby se mohl rozehnat za novou kořistí. Oliver právě plánuje další výpravu na ostrov, ale snažím se mu to rozmluvit. On chce ovšem zaplnit naše terárium a tak už asi nic nesvedu...

Za týden budou následovat další události do rubriky Správce dinosauřího parku! Plánuji však také, že bych mohl udělat novou soutěž, ale ještě se o tom rozhodnu...

Paracyclotosaurus

27. března 2014 v 14:30 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Paracyclotosaurus byl obojživelník žijící na přelomu dvou významných epoch; prvohor a druhohor. Je ovšem pravda, že velký úspěch ho zasáhl až v době triaské, tedy v druhohorách, ale kvůli jeho primitivnějším znakům jej zařadím do této rubriky, kam patří i jeho prvohorní příbuzní. Paracyclotosaurus žil na jihu obrovského kontinentu Pangaea, tedy v Austrálii a především jedné její části: v Queenslandu, kde byly odkryty jeho ostatky. Byl to velký obojživelník, měřil na délku skoro 2,3 metru. Z toho velká, zavalitá a ze svrchu plochá hlava zabírala 60 centimetrů. Čelisti, jako je tomu u všech dravců, lemovaly ostré zuby, ale překvapivě nebyly tak velké. Co je ale podivuhodné u tohoto obojživelníka, je způsob uchycení jeho lebky. Kloubní spojené lebky s páteří je velmi podobné, nebo dokonce až stejné, jako spojení lebky s čelistním kloubem, což ale znamenalo, že pokud se Paracyclotosaurus zvedl, okamžitě se mu otevřela tlama. A to byla právě ta velká výhoda! Pouze se rozehnal po kořisti, nějakém dicynodontovi, a nestálo ho to téměř žádné usílí. Byl to vážně efektivní znak. Protože ale na sklonku Permu a na začátku Triasu vládli planetě savcotvární plazi, museli být kapitosaurovití obojživelníci jaksi navráceni do vody. Mnohé ze znaků tohoto Paracyclotosaura, včetně stavby jeho končetin, prozrazují, že jeho předci žili téměř trvale na souši, ale tento živočich byl nucen vrátit se do vodního prostředí...
Popis tohoto prazvláštního zvířete můžete najít v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat.


Příště trnoploutvý Climatius!

Boj mezi příšerami: Hrozivé bažiny (2/3)

26. března 2014 v 14:30 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Pro nahlédnutí do předchozích částí mého seriálu navštivte rubriku Příběhy na vyprávění .

Boj mezi příšerami: Hrozivé bažiny, část 2.:
Najednou Proterogyrinus uvolnil své sevření a Xenacanthus ať se to už stalo jakkoliv vyklouzl. Ale obrovský obojživelník nehodlal být poražen a vítězoslavně zabořil do začervenalého masa žraloka své zuby a přitiskl ho na dno jezera. Žraloci potřebují neustále plavat, protože jejich žábry jsou vyvinuty trochu jiným způsobem, než ty rybí. A tak se Xenacanthus za chvíli udusil. I kdyby přežil útok Proterogyrina, moc dlouho by nežil a trpěl by mnohem víc. A navíc zvířete s krvavou skrvnou táhnoucí se kamkoliv kde plave si všimne další dravec. Proterogyrinus sežral Xenacantha. Dostal do sebe i chrupavky, které u žraloků tvoří kostru. Jediné, co nechal, byla nehybná hlava plná ostrých zubů, mezi nimi byl secvaknutý kousek Proterogyrinovy kůže, to jak se žralok snažil osvobodit a zakousl se útočníkovi do jedné z končetin. Ke zbylé hlavě se přihnala skupinka ryb rodu Amblypterus. Ty dnes výjimečně upustily od stravy složené z hmyzích larev žijících ve vodě a vrhly se po zbytcích svého největšího nepřítele. Proterogyrinus už nebyl hladový a spokojeně vylezl na velký balvan, čnící nad hladinou jezera. Byl na něm úplně sám. Okolo byl klid, občas zahučel nějaký ten hmyz ale jinak se nic nedělo. Nastalo poledne a slunce hřálo nejvíc. Proterogyrinus nehnutě ležel na balvanu. Ale ve stejném jezeře se zrovna po jakési kořisti oháněl i jiný velký obojživelník. Amblypterové byly najednou vyrušeny ze svého hodování na žaločí hlavě, když obrovské čelisti se dvěma řadami ostrých zubů prorazily mihotající se vodu a popadly několik z těch poplašených rybek. Zbytek z hejna zmizel náhle kdesi v hlubině, aby unikl tomuto velkému nepříteli. Tvor měl už všechny chycené Amblyptery v žaludku, až na jednu, která se snažila osvobodit se. Trčela mezi těmi krátkými zuby a byla schopná obětovat i svůj jemný ocásek, aby unikla. Dravec otevřel tlamu, aby ji chytil lépe, ale Amblypterus proklouzl ven a jediné, co po něm zbylo, bylo pár kapek kve, rychle se smíchaly s už tak nečistou vodou. Amblypterus pak hledal své hejno, ale měl narazit na něco jiného. Ostatní ryby se velmi rychle přemístily a už zase hodovaly na vážčích larvách mezi padlými kmeny při dně bažiny...


Útočníkem byl masožravý Crassigyrinus, lépe řečeno Crassigyrinus scoticus, skotská specialita známá právě z této části období Karbon. Crassigyrinus patří mezi velice zvláštní tetrapody, jinými slovy čtvernožce, přesto-že jeho končetiny pasují ke zvířeti tak čtvrtinové velikosti, neboť měří méně než 60 milimetrů! Tento obojživelník dokáže přežívat pouze ve vodě, k chůzi po zemi jako jeho velmi vzdálený příbuzný Proterogyrinus nedokáže. Tento samec zaútočil na skupinku Amblypterů, protože Crassigyrinové jsou velcí, okolo 2 metrů dlouzí, samotářští predátoři uzpůsobení k lovu ze zálohy. Zničehonic dokáží překvapit nic netušící oběť a až si ryba nebo dejme tomu obojživelník, kterého chytí, něco uvědomí, už klouže do smrtících útrob masožravého obojživelníka. Amblypterové přestali pojídat larvy vážek a rozhodli se přesunout na opačnou stranu močálu, kde by mohly žít nějaké větší, tučnější a chutnější. Bohužel si to namířily příliš blízko ke hladině vody a Proterogyrinus, který za těch pár hodin pořádně vyhladoval, probral se ze svého odpočinku a hbitě vklouzl do již rozehřáté vody. Jaký to byl skvělý pocit, plavat konečně v tak teplé vodě, to nebylo jako ráno, když se pouštěl na lov Xenacantha. A už popadl jednoho Amblyptera, rozpůlil ho a následovala smrt ryby. Crassigyrinus se však dal do pronásledování hejna a překvapil ho z druhé strany. Vyděšené ryby se shlukly k sobě a plánovaly zmizet, ale Proterogyrinus mezi ně vtrhl jako blesk, rovněž tak Crassigyrinus. Ale když si dva velcí predátoři zkříží cestu, může následovat děsivá bitva..

Kdo myslíte, že vyhraje? Crassigyrinus či Proterogyrinus? Průběh bitvy v nejbližší době, možná ještě tento týden! Doufám, že se Vám tato část líbila...

Legendární moře Tethys

25. března 2014 v 15:12 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Když se řekne Tethys, většina lidí si vybaví pradávné moře plné mořských plazů, kteří žili v prosluněných vodách. Skutečně tomu tak je. Moře Tethys patří k nejznámějším zaniklým oblastem naší planety, spolu s prakontinenty Pangaea, Gondwana a Laurasie či se světoznámým oceánem Pantalassa. Tethys však nebylo jen druhohorní moře, existovalo i po část třetihorní éry. Podle všech výsledků pokročilých vědeckých bádání se slané vody Tethydy nacházely mezi Laurasií a Gondwanou. Samotné moře bylo výsledkem rozpadu obrovského prakontinentu Pangaea, který se rozlomil na dva menší kontinenty, Velký severní (Laurasie) a Velký jižní (Gondwana) na konci Triasu před asi 200 miliony let. Východně od Tethydy se nacházela Sibiř a na západě se rýsoval raný Atlantský oceán. Tethys bylo zjevně teplé moře, jeho proudy směřovaly převážně na sever do chladnějších severních vod. Součástí Tethydy bylo i množství malých ostrovů a ostrůvku, včetně Vindelických ostrovů. Ty tvořily okraj pevniny při hranicích Tethydy s Laurasií. Legendární moře vydrželo po dlouhé miliony let. Na konci doby křídové ale pevnina prošla výraznou změnou, kontinentální desky se začaly posunovat mnohem pomaleji a vznikl tak svět, jak ho dnes známe, tedy alespoň pohledem z vesmíru. Tethys však nezmizelo. Ještě před 30 miliony let pokrývalo značnou část jižní Asie a také jednu z nejsušších oblastí, jaké dnes známe-Saharskou poušť. Právě proto byly na území Sahary objeveny žraločí zuby, ulity měkkýšů a také vrcholný predátor tehdejší Tethydy, masožravý kytovec Basilosaurus (viz. rubrika Z dob savců). Před 65 miliony let možná zanikl svět dinosaurů a mořských plazů, kteří dominovali oceánu, ale žraloci a obrovské velryby přejaly vládu těchto majestátních monster. Jak se však blížíme víc a víc k současným dnům, Tethys zmizelo z povrchu Země. A kromě pozůstatků všech těch vyhynulých tvorů a solné vrstvy hluboko pod zemí nám z něj nezbylo nic...


Někteří z nalezených obyvatel Tethydy: Obrovský pliosaur a dravý kytovec Basilosaurus



Chystám se ještě napsat o legendárním oceánu Panthalassa, ale o něm až někdy příště!

Entelodon

24. března 2014 v 15:31 | HAAS |  Z dob savců

Jméno: Entelodon,
Potrava: Vše, na co přišel včetně mršin,
Výskyt: Asie a Severní Amerika.
Popis:
Možná se to nezdá, ale tento zabijácky vypadající tvor byl ve skutečnosti příbuzný velmi mírným prasatům a jim podobným savcům. Na nohou měl kopýtka, ale podobou zbytku těla už patřil do zcela jiné kategorie. Entelodon je řazen do čeledi Entelodontidae, kam byli paleontology zařazeny i další rody jemu podobných živočichů (včetně neobyčejných tvorů jako Archaeotherium či Dinohyus). Dospělý Entelodon měřil v kohoutku 210 centimetrů, tedy více než 6 stop. Nebyl to striktní masožravec, mohl požírat i listy stromů a různé bobule, i když dlouhé tesáky byly spíše určeny k rozporcování masa. Co se celkového vzhledu týká, nevypadá to, že by byl Entelodon nějaký aktivní lovec. Mohl však být přeborníkem v krádežích mršin. Ve své době se jednalo o jednoho z vrcholových predátorů. Entelodonti mezi sebou často zápasili, o čemž svědčí nalezené lebky. Na nich se totiž dochovaly i 2 centimetrové rány a podlouhlé rýzy, do kterých skvěle zapadají zuby jeho vlastního druhu. Z pánve Hsanda Gol v Mongolsku pochází nejvíce takových nalezených fosilií. Se změnou klimatu, která následovala na konci oligocénského období však tento zvláštní tvor vyhynul...



Stále zbývá spousta zvířat ze seriálu Putování s pravěkými zvířaty, které bych rád popsal, nemohu však tvrdit s jistotou, kdy přidám další článek do rubriky Z dob savců...

Historie létání-Giganti ve vzduchu

23. března 2014 v 10:50 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Jura skončila před 145 miliony let, ale to neznamenalo zánik evoluce ptakokoještěrů. Vyvíjeli se dál a dál a mnohé primitivní znaky se u nich definitivně vytratily. Mít dlouhý ocas byla najednou nevýhoda. A vůbec, nevýhodou bylo také být malý. Jurští ptakoještěři nedosahovali přílišných velikostí, ale v Křídě se vše změnilo. Náhle se ptakoještěři začali zvětšovat. Čínský pterosaurus Eosinopterus byl ještě relativně malý, rozpětí jeho křídel dosahovalo pouhých 150 centimetrů. Čína a celý východní Asie však nebyla domovem velkých predátorů a jedinou věcí, před kterou si musel Eosinopterus dávat opravdu pozor, byly aktivní sopky, které před těmi 125 miliony let lemovaly tehdejší asijskou krajinu. V Brazílii se k životu probudily větší formy létavých plazů. Patřil k nim i Tapejara, ptakoještěr se zvláštním hřebenem na hlavě, který zřejmě používali samci k předvádění se před samicemi. Tapejara měřil od konce jednoho křídla ke druhému 6 metrů. Objevil se však i jiný velikán: Ornithocheirus. Rozpětí tohoto ptakoještěra činilo neuvěřitelných 12 metrů! Patřil tak mezi největší živočichy, co se kdy vznesli. Přesto jeho tělo od hlavy po krátký ocas měřilo jen 3 metry a celkově Ornithocheirus vážil asi 100 kilogramů, což je jeden metrák! Přes svou velikost byl velmi lehký. Ornithocheirův blízký příbuzný, Tropeognathus z Jižní Ameriky, dosáhl podobných rozměrů. Být velký znamenalo ve vzduchu být králem. Možná však i gigantičtí ptakoještěři mohli mít problémy, a to na zemi. Před 125 miliony let se objevili také první super-rychlí predátoři z říše dinosaurů. Pokud chtěl dvanáctimetrový obr rychle vzlétnout, mohlo mu to učinit značné potíže. Neznamenalo to, že nemohl takový Ornithocheirus aktivně létat, to ne, ale při rychlém odletu potřeboval lepší startovací dráhu, jako je vršek skály. Ovšem, na vršku skály nikdy nenajdete velké jezero s rybami, a tak vysedával dole v údolích, kde se to dravci jen hemžilo. Přesto patřil mezi pravé krále oblohy ještě po dalších několik milionů let. Krátkoocasí pterosauři, mezi které patřil, však měli zažít i další velké úspěchy...


Na prvním obrázku je Tapejara a na druhém proslulý Ornithocheirus. Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud se tak stalo, můžete komentovat...

Jaxartosaurus

22. března 2014 v 10:27 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Jaxartosaurus byl hadrosauridní dinosaurus ze skupiny Ornithischia, tedy ptakopánví. Jméno tohoto dinosaura znamená v překladu z latiny "ještěr od Jaxartu". Byl pojmenován podle řeky Jaxart v Kazachstánu, kde poprvé došlo k odkrytí jeho kosterních pozůstatků. Jaxartosaurus se jako všichni ostatní hadrosauridi vyskytoval v pozdní Křídě. Obýval pravděpodobně oblast celé dnešní Asie, doklady o jeho výskytu máme z Kazachstánu, Ruska a Číny. Na první pohled připomínal Jaxartosaurus velmi výrazně Corythosaura, ale hřeben na hlavě byl mnohem menší. Přesto se také podobal přilbě. Jako tomu bylo u Jaxartosaurových příbuzných, i zde byl hřeben dutý, propojen s nozdrami a hrdlem, takže mohl vydávat charakteristický zesílený zvuk pro dorozumívání se členy stáda nebo varování před predátory. Živil se nízko rostoucími rostlinami, především bylinami, ale okusovat mohl i listí cykasů a kapradin. Dosahoval totiž výšky 5ti metrů. Dlouhý byl tento dinosaurus 8 až 9 metrů a vážit mohl okolo 4 tun. Nalezeny byly i zuby Jaxartosaura, které byly normálně v tisícovkách ukryty v jeho "kachním" zobáku. Zuby byly velmi opotřebované, takže je jasné, že Jaxartosaurus trávil většinu života žraním...
Jaxartosaurus se v knihách příliš neobjevuje, přesto je však vyobrazen v několika publikacích, včetně encyklopedie Speciální průvodce-Dinosauři (autor Gerrie McCall).

Příště další kazachstánský kachnozubec, Aralosaurus!