Duben 2014

Eocasea martini-Nový druh synapsida

20. dubna 2014 v 9:57 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Po nějaké době zase došlo k celkově významnému nálezu. Došlo totiž k objevu nového druhu plaza, který by podle paleontologů mohl být jedním z nejstarších předků býložravých plazů i savců, synapsida jménem Eocasea martini. Tvor žil v Kansasu, Spojených státech amerických, před asi 300 miliony lety, na samém konci období Karbonu. Podle studií nalezených zubů by se dalo usuzovat, že ještě stále šlo o masožravé zvíře, živící se zřejmě hmyzem. Eocasea martini totiž nedosahovala příliš úctyhodných velikostí na to, aby skolila větší kořist. Její délka činila 20 centimetrů a přesto, že byla robustnější stavby těla, nemohla vážit ani 2 kilogramy. Druhové jméno "martini" bylo tomuto zvířeti dáno na počest doktora Larryho Martina, známého paleontologa, jenž jako první shromáždil před více než rokem fosilní materiál mladého jedince nově objeveného živočicha, a který bohužel po těžké nemoci zemřel minulý rok. Jörg Frönisch z Berlínského přírodovědného muzea prohlásil, že Eocasea martini patří mezi nejstarší známé synapsidy vůbec, a je tak i jedním z nejstarších zvířat příbuzným nám, savcům. Profesor Robert Reisz konstatoval, že mladší jedinci Eocasei snad mohli být i býložravci a až postupně s rostoucím věkem převedli svůj záměr na masitou stravu. Je to úžasný a potěšující nález, snad takových v tomto roce ještě přibyde...

Doufám, že Vás nový objev potěšil stejně, jako mne, líbil-li se Vám tento článek, komentujte či hodnoťte hvězdičkami...

Nový druh mloka ze Spojených států

19. dubna 2014 v 10:18 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Před nedávnem došlo v Arkansasu k objevu nového druhu obojživelníka. Jedná se o mloka, jenž byl pojmenován Eurycea subfluvicola, česky by se dal nazývat mločík říční (i když české jméno zatím přesně stanoveno nemá). Popsali jej herpetologové z University of Tulsa, Fish Comission a Arkansas Game. Tento nález je samozřejmě pro herpetology a další přírodovědce velmi důležitý, protože zase potvrzuje, jaká druhová diverzita se na naší planetě vyskytuje a jak mnoho druhů ještě čeká na svůj objev, a čekat možná bude i po další desítky či stovky let. Mločík říční byl poprvé pozorován v Lake Catherine State Park, což je v Arkansaské oblasti s názvem Hot Spring Country. Analýzy sebraného DNA mloka prozradily, že se podobá jinému, celkově i podobnému obojživelníku, mločíku rýhovanému (Eurycea muliplacata). I tak je však geneticky trochu odlišný. Samci nově objeveného mločíka říčního měří asi 3,5 až 4,5 centimetru, zatímco samice jsou trošku větší, na délku dosáhnou až 4,8 centimetru. Klasická délka samců i samic se však i tak pohybuje okolo 35 milimetrů. Prozatím je mločík říční znám pouze ze dvou lokalit, první je již zmíněné Hot Springs a druhým je Slunger Creek, ležící nějakých 135 metrů od sebe. "Je to jeden z nejvíce geneticky odlišných nových druhů mločíků, jaký jen mohl být v posledních 70 letech objeven na území US." říká doktor Bannett, herpetolog podílející se na mločíkově popisu...

Hned zítra napíši ještě o dalším, nově objeveném tvorovi, který ale pro změnu nepochází z 21. století, ale z dávné minulosti...

Správce dinosauřího parku - Záchrana a překvapení

18. dubna 2014 v 9:19 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Přináším další část Správce dinosauřího parku, týdeníku ošetřovatele Dana Jamesona, který v posledních pár týdnech prožil nevídané a nebezpečné dobrodružství...

Záchrana a překvapení

Jakmile jsme vrtulník zahlédli, utíkali jsme na co jen nejvýše položené místo, začali jsme na něj volat a mávat rukama. Pilot si nás určitě ihned všiml a také okamžitě začal přistávat. Situaci však komplikoval neuvěřitelně silný vítr. Po téměř čtvrt hodině neúspěšného klesání helikoptéra konečně přistála. Její pasažéři ale nebyli z Dinosauřího parku. Také proto mě poté, co vystoupili, zaujal ten nápis na stěně vrtulníku: Operace Hon na Kronosaura. Pilot byl američan, ale ostatní členové posádky mluvili španělsky. "Co tady děláte?!" zeptal se nás zděšeně pilot. "To by bylo na dlouhé vyprávění. Uvízli jsme tu při jedné expedici." odvětil jsem v rychlosti, ale vyrušil mě děsný řev. Byl to ten Ceratosaurus, jenž mne asi hodinu předtím pronásledoval. "Do vrtulníku. Dělejte!!!" zařval američan. Než jsme se naděli, ocitli jsme se již ve vzdušném prostoru. Ceratosaurus na vrtulník strašně řval. "Vy budete z Dinosauřího parku, že?" zeptal se nás američan, přičemž spolehlivě řídil helikoptéru. "Jak to víte, pane?" optal se ho Tim. "No, zkrátka, výpravy koho dalšího jezdí na Isle of Die?" uchechtl se pilot. Další členové posádky se na nás dívali spíše s odstupem, velmi nedůvěřivým pohledem. "Operace Hon na Kronosaura, helikoptéra číslo 14, americko-kostarická posádka, přistaneme na Tedově ostrově, opakuji..." hlásil američan do vysílačky. Bylo nám s Timem jasné, že se už brzy ocitneme zpět v naprostém bezpečí Dinosauřího parku. A to se také stalo. Helikoptéra přistála na pobřeží. Tam již stála spousta lidí, mezi nimi i Charles. Jen co jsem vyšel z helikoptéry, okamžitě jsem byl přivítán, stejně tak i Tim. "Nemyslel jsem si, že můžete být na živu. Poslali jsme pro Vás čtyři výpravy, ale žádná z nich nebyla úspěšná! Kromě toho, že ta první hned našla Olivera." prohlásil radostně Charles. "Kdy se konal pohřeb? Moc mě mrzí, že jsem na něm nebyl..." odvětil jsem dívajíce se do země. "Pobřeb se konal ve státech," smutně vydechl Charles, "i když z jejich těl mnoho nezbylo." "Charlesi, jak to myslíš?" optal jsem se. "Však víš, ti dva, které zabil Kronosaurus nedaleko našeho ostrova-pracovníci parku," odpověděl Charles, "ale důležité je, že ty žiješ! A to je na tom to nejlepší! Vlastně žijete vy dva. Byla to hrozná expedice, ale nikdo naštěstí nezemřel. A teď už pojď, dáš si teplou sprchu!" "Cože?" položil jsem mu nechápavou otázku...

"I ty starý brachu!" zvolal na mě kdosi a hned mě objal, aniž bych věděl, kdo to je. Jakmile jsem se vzpamatoval, uviděl jsem před sebou Oliverův obličej. "To není možné! Je tohle jen sen?" řekl jsem s překvapením. Zdělil jsem Oliverovi, že přece zemřel, že jej zabili Raptoři, ale on mi hned vše vyložil na pravou míru. Pověděl mi, že zatímco mi padali z kopce, síťovou pistolí skolil jednoho z Raptorů, poté popadl klacek, aby se bránil dál, ale jeden z dinosaurů na něj skočil a on padl na zem. To byly scény, jež jsem viděl. Pak však následovaly i ty, jež jsem viděl nemohl. Oliver se klackem po Raptorovi ohnal a ten spadl, ale hned se zase postavil. To už však Oliver pádil do lesa. Raptoři se hnali za ním, ale on dokázal vylézt na vysoký blahočet, div se pod jeho nohama všechny ty větve nezlámaly. Raptoři ho na stromě udrželi dvě hodiny. Poté odešli. Oliver znal jejich chování a musel na stromě přečkat celou noc. Ráno hledal zbytek výpravy. Došel na pobřeží a o pár hodin později po nás pátral. Z důvodu toho, že nás nenašel, myslel, že již nežijeme. Tak takhle se to tedy stalo! Proto na místě údajné Oliverovy smrti nebyly kusy masa, žádná mrtvola a ani kapka krve... Ani nevíte, jak moc jsem z toho rád...

Možná to vypadá, že trable byly vyřešeny, ale skutečné problémy zase přijdou... Možná dokonce dříve, než byste čekali! O tom ale v příští části!!!

Boj mezi příšerami: Tlustolebý souboj (1/2)

17. dubna 2014 v 11:19 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Pokud Vám náhodou unikly předchozí příběhy z mé série Boj mezi příšerami, bez potíží je najdete v rubrice Příběhy na vyprávění .

Boj mezi příšerami: Tlustolebý souboj, část 1.:
Na malé pláňce u lesa v pravěké Albertě, provincii dnešní Kanady, před 75 miliony let, pásl se starý Pachycephalosaurus, tlustolebý ještěr asi 2 metry dlouhý, žijící ve stádech. Tento samec ovšem svou skupinku ztratil a tím přišel i o nejdůležitější ochranu. Jeho zbraň, silná vyvýšená lebka opatřená tvrdou kostí, mu už teď nemusela při obraně příliš dobře posloužit. Byl totiž dehydrovaný, hladový a k tomu ještě zraněný. Na stehně levé zadní končetiny se rýsovala obrovská podlouhlá rána. Způsobil mu ji únik před predátorem. Když stádo utíkalo před dravcem rodu Albertosaurus, náhodou starý Pachycephalosaurus zaškobrtnul a sjel po dlouhém ostrém kameni, jenž mu způsobil tuto vysilující bolest. Stádečko uteklo kamsi do lesa. Starý samec měl štěstí, že před hladovým Albertosaurem vůbec unikl, s rozedřenou končetinou rychle běžet nedovedl. Nyní byly jeho smysly zcela otupeny. Jediné, co potřeboval, bylo najít nějaký malý pramínek studánky a napít se čisté vody, která by mu dodala trochu energie. Ani na šťavnaté kapradiny, rozléhající se široko daleko, kam jen oko dohlédlo, nedostal chuť. Občas odlomil koneček jedné z nich, ale příliš se nad nimi nepovznesl. Viděl jen několik centimetrů před sebe, to, co bylo dál, tvořilo jen nějaký mlžný oblak. I čich už neměl dobrý. Alespoň, že sluch mu ještě dobře sloužil. V tom uslyšel varovné volání. Vydával po nějaký druh pravěkého ptáka. Zvuk vycházel z lesa. Hned nato uslyšel Pachycephalosaurus skřehotání nejstrašnějších dravců, brutálnějších, než Albertosaurus. Byli to Dromaeosauři. Tito dinosauři, vzdáleně příbuzní ptákům, jsou vybaveni srpovitým drápem na prstu zadní končetiny, který užívají jako hák pro zachytnutí se do tvrdé kůže kořisti. Tlamu mají plnou ostrých, dozadu zahnutých zubů, které kůži trhají a rychle se prokoušou až k masu nebo tepně, kterou jednoduše přetrhnou a oběť vykrvácí. Ale co měl starý Pachycephalosaurus dělat? Spustil alespoň výrazný řev, aby jím případné útočníky odradil. Ale brzy poznal, že smečka Dromaeosaurů už musí stát okolo něj. I když špatně viděl, rýsovaly se ve vyschlých očích malé siluety predátorů. Ve vteřině ucítil, jak jeden z Dromaeosaurů skáče na jeho záda. Rychle se po něm ohnal svou těžkou hlavou a zasáhl svůj cíl. Vrazil svou zbraň přímo do Dromaeosaurova hrudního koše. Kašlající dravec se musel vzdálit, aby se uklidnil a vyrovnal se zraněním. Hned nato však další Dromaeosauři skákali po Pachycephalosaurovi, který už nestačil odrážet jejich útoky. Za chvíli jeho život definitivně skončil...


Dromaeosauři vítězně hodovali na jeho mrtvole. Starý samec neměl před svou smrtí nejmenší potuchy o tom, že záchrana se nacházela velmi blízko... Na žluté pláni, kousek odsud, odpočívalo jeho bývalé stádo. Dva samci se prali o samici. Nejprve na sebe pokřikovali hlubokým hrdlením zvukem a snažili se zahnat svého soka, aby se tak vyhnuli případným zraněním. Nepomohlo to však. Proto se rozběhli proti sobě. V poslední chvíli mladší samec trochu ustoupil a starší ho tak bouchl svou těžkou lebkou do boku. Mladší samec ze sebe vydal bolestivý zvuk. Hned nato se samci znovu rozběhli a tentokrát to sebe narazili hlavami. Byla to ohromná rána. Jakmile se srazily, ozvalo se hlasité ťuknutí. Mladší samec to vzdal. Utekl do pozadí, aby si vyléčil uraženou pýchu. Starší se obrátil na samici, ale ta na něj jen zařvala, jako by mu tím chtěla dát najevo, aby se ztratil. Celá tato bitva tedy byla na nic. Ostatní členové skupinky se zvedli a šli se pást na kapradinách. Slunce nádherné svítilo a na pláň z lesa vyšlo stádo Parasaurolophů. Žádné zvíře však netušilo, že se blíží nebezpečí. Zazněl výhružný řev, pocházel z hrdla Albertosaura. Dromaeosauři se rozutekli a museli mu zanechat Pachycephalosauří mrtvolu. Jen se prohnali plání a zase jakoby se vytratili z povrchu zemského. Albertosaurus se nasytil, ale Dromaeosauři si z vlastně uloveného dinosaura utrhli jen pár kusů masa a měli hlad. Všimli si ovšem mladého samce Pachycephalosaura. Ležel na boku, uražený z porážky souboje a byl výborným předpokladem pro příští oběd...

Snad se Vám tento příběh líbil, pokračovaní se pokusím zase napsat v co nejbližší době...

Canobius

16. dubna 2014 v 15:49 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Canobius byla další z mnoha pravěkých ryb prvohorních moří. Tento druh žil tentokrát v raném Karbonu, před asi 340 miliony let ve skotských bažinách, které sdílel s některými (mnohem) většími zástupci zvířecí říše, jako byl přerostlý hmyz nebo velcí obojživelníci. Canobius do tohoto světa zapadal, ale byl nesmírně malý-pouhých 7 centimetrů dlouhý, jako dnešní zlatá rybka. Ale v porovnání s ní měl některé výjimečné znaky, důležitější, než ryze zlaté šupiny. U podtřídy primitivních paprskoploutvých ryb, Actinopterygii, totiž můžeme pozorovat nové vývojové znaky, jež zasáhly evoluci lebek těchto vodních živočichů. Jazylkové a lícní kosti se zde postupně napřimují, což ovšem znamená jediné: Čelisti byly zavěšeny rovnou pod mozkovnou. Jakou to mělo výhodu? Předchozí ryby takový znak neměly a když se vyvinul u podtřídy Actinopterygii, měly tyto ryby velkou výhodu, a to velké otevření úst a zvětšení žaberního prostoru za čelistmi. Canobius byl tedy rychlý, mrštný a mohl se živit většími zvířaty, než jeho dávní předkové. Zdá se ale, že i tak tato ryba dávala větší přednost planktonu před některými larvami hmyzu. Stejně, jako jemu příbuzný pozdější Platysomus, i Canobius má mnohé z typických znaků ryb uzpůsobených pro život ve slané i sladké vodě...
Popis této praryby můžete najít v knize "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" z roku 1999.

Příště Greerpeton!

Objev Segnosaura

15. dubna 2014 v 13:59 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Píše se rok 1973 a mongolsko-sovětská paleontologická expedice nachází v poušti Gobi, v nitru Mongolska, fosilizované zbytky pro vědu zcela nového dinosaura. Popisu tohoto tvora se ujal o šest let později, v roce 1979, známý mongolský paleontolog Altangerel Perle. Je sice pravda, že z nálezu se dochovala pouze malá část lebky, ale právě lebka je často rozhodující, pokud jde o rekonstrukci daného zvířete. Takže Perle tedy zhotovil popis nového druhu dinosaura. Bylo to něco velmi neobvyklého-v 70. letech se totiž paleontologové domnívali, že všechny hlavní skupiny dinosaurů jsou již známy. Náhle však došlo k popisu tvora, který patřil do zcela nové, nepříliš prozkoumané skupiny dravých dinosaurů, i když se možnám choval celkově odlišně. Nově popsaný živočich vypadal neuvěřitelně záhadně. Perle mu dal jméno Segbosaurus galbinensis. Až o pár let později zasvítilo na potemnělou záhadu více světla. Nalezeny byly končetiny. Ale ačkoliv Segnosaurus musel podle všech známých a důkladně probádaných ostatků patřit mezi theropody, chodidla zvířete se od chodidel jiných zástupců této skupiny dinosaurů výrazně odlišovala. První prst byl totiž u theropodů značně zmenšený, s kotníkovým kloubem neměl žádný kontakt. Ale u Segnosaura tomu tak nebylo, první prst byl s kotníkovým kloubek spojen a navíc, dotýkal se ještě země. Další odlišnost od dalších theropodů. Jak ale vědecké práce pokračovaly, Perle se svými spolupracovníky posléze zjistil o Segnosaurovi i o dalších zástupcích čeledi Therizinosauridae, kam řadíme také Therizinosaura (který byl ještě krátce před vytvořením nové čeledi považován za obrovskou želvu), roku 1980 Perlem a Barsboldem popsaného Erlikosaura či Deinocheira s podivně dlouhými předními končetinami. Segnosaurus byl zkrátka podivně vyhlížející theropodní, therizinosauroidní dinosaurus a i přes všechny důkladné výzkumy zůstávají některé z jeho tajemství neodhaleny, včetně toho, že nevíme, byl-li opeřený nebo ne...

O dalším významném paleontologickém objevu již ve velmi blízké době!

Pravěk v Čechách-Čeští dinosauři

14. dubna 2014 v 11:27 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Na nějaký čas jsem si dal od Pravěku v Čechách přestávku, ale odteď se jej budu snažit psát opět co jen nejčastěji to půjde...

Místa: Holubice u Kralup nad Vltavou, Srnojedy na Pardubicku, Mezholez na Kutnohorsku a Brno
Období: Svrchní Jura až Křída.
Je pravda, že některé státy sousedící České republice mají na dinosaury mnohem větší štěstí. Jsou to hlavně Polsko a Německo. Zatímco z Polského Krasiejowa pocházejí zkameněliny primitivních dinosaurů z doby triaské, Německo proslulo nálezy dinosaurů z lomu Solnhofen v Bavorsku, kde došlo také k objevu praptáka Archaeopteryxe. Ke vší smůle, tato území nejsou až zase tak daleko od českých hranic, i když těch pár desítek kilometrů v podobě několika centimetrů na mapě tvoří. Důvodem, proč u nás mnoho dinosaurů nalezeno nebylo, je velká evropská záplava. Česká republika byla z valné většiny po téměř celé druhohory pod vodou. Ovšem, i tak se Česká republika přece jen může chlubit několika výjimečnými nálezy dinosaurů. A to by to nebyly významné české fosílie, aby za jejich výzkumem opět nestál slavný profesor Antonín Frič! Roku 1878 totiž popsal nový druh dinosaura, jehož pozůstatky byly odkryty u obce Holubice u Kralup nad Vltavou. Dal mu jméno Procerosaurus exogyranum. Dodnes však není zcela jisté, šlo-li skutečně o dinosaura nebo jen nějakého "nedinosauřího plaza". Abychom v tom měli jasno, "Procerosaurus" je pouze mladší synonymum pro název zvířete rodu Tanystropheus, což rozhodně nebyl dinosaurus, ale jakási šestimetrová "ještěrka" s krkem, který tvořil téměř polovinu jeho šestimetrového těla. V letech 1893 a 1905 však na seznam českých dinosaurů přibyly dva další druhy; Albisaurus albinus a A. scutifer. Albisaurus v doslovném překladu znamená "ještěr od Labe". Podklady pro Fričův popis byly objeveny v Srnojedech na Pardubicku. Podle Friče byl Albisaurus členem čeledi Iguanodontidae, případně šlo o zvíře zástupcům této čeledi velmi podobné. Dnes však vědci popis neuznávají a tvora považují za nomen dubium (dinosaurus neexistoval). Paleontologové totiž tvrdí, že mohlo jít, podobně jako v případě "Procerosaura", pouze o nedinosauřího plaza. Avšak v roce 2011 proběhla analýza Albisauřích kostí s výsledkem, že mohlo opravdu jít o zástupce tak slavné skupiny plazů, jako byli dinosauři. První prokazatelný nález dinosaura na našem území byl učiněn v roce 2003 v Mezholezu na Kutnohorsku. Nálezce Michal Moučka se údajně vydal hledal fosilní ústřice, když náhle spatřil ze skály vyčnívající kousek fosilizované kosti. Zatím posledný objev se udál nedávno-v roce 2013. V okolí Brna byly nalezeny zbytky theropodního (nejpravděpodobněji masožravého) dinosaura ze svrchní Jury...


Na prvním obrázku vidíte nalezenou stehenní kost Iguanodonta, zatímco na druhém rekonstrukci Iguanodonta ze seriálu BBC Putování s dinosaury. Další část Pravěku v Čechách již brzy!!!

Boj mezi příšerami: Když se střetnou dva T-Rexové (2/2)

13. dubna 2014 v 10:21 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Sliboval jsem sice, že pokračování napíši až za týden, ale nakonec jsem si řekl, proč jej nenapsat rovnou dnes? Snad se Vám tato část bude líbit...

Boj mezi příšerami: Když se střetnou dva T-Rexové, část 2.:
Pomalu se blížilo pozdní odpoledne a nad krajinou se objevil obrovský černý mrak. Pět minut nato začalo pršet. Dešťová voda zbarvená černým prachem, který skály pokrýval, stékala dolů a odhalovala skutečnou, šedou podobu skály. Dva Tyrannosauři, mládě s matkou, pochodovali s mrtovolou mladého Triceratopse lesem až k původnímu hnízdišti. Sem tam je do čenichu praštil pach Parksosaura nebo Thescelosaura. Když ale nějakého uviděli, malý ornithopod rychle zmizel. Všechna zvířata v okolí se Tyrannosaurů bála. Dokonce i Alexornisové, sedíce na vrcholku blahočetu. Dokud mohli vidět jen malý kousíček z Tyrannosauřího těla, seděli nehnutě a nevydávali jediné písknutí, i když na vrcholku stromu, který vyrostl do značné výšky více než 8 metrů, jim nehrozilo žádné nebezpečí. Mezitím velký samec T-Rexe pochodoval skalami. Cítil, že už je blízko naší dvojice, stejně jako je blízko jejich kořisti, jež si s sebou nesou do doupěte. Za chviličku přestalo pršet a les jakoby ožil. Všude se ozývaly zvuky roztodivných druhů dinosaurů, občas zazpívali nějací primitivní ptáci, včetně Alexornisů, a Parksosauři začali oždibovat kousky kapradin. Na překrásné květy si sedali motýli a mouchy. Dešťové kapky ještě padaly z listů stromů na zem a zvlhlá půda voněla. Matka s mládětem konečně vykročily z lesa a zamířili k doupěti. To už si jich ale všiml samec a stojíce tak 300 nebo 350 metrů od nich pořádně zařval. Samice pustila malého Triceratopse a zařvala na něj také. Věděla však, že tento řev není žádným uvítáním. Samec zařval znovu a samice mu odpověděla naprosto stejným tónem. Mládě tohle vůbec nechápalo. Nevědělo ani, že ten T-Rex, na kterého jeho matka řve, je jeho vlastním otcem. Samec se náhle podíval na mrtvolu Triceratopsího mláděte a vběhl proti naší dvojici. Matka to vše brala jako vpád na mládě, které chtěl samec zabít. Něco takového se totiž ve zvířecí říši často děje. Rozhoupla svou hlavu a dala samci obrovskou ránu do hlavy. Až teď bylo vidět, jak je samec v porovnání se samicí malý. Měřil o dva nebo tři metry méně! Vyděšený T-Rex zatřepal hlavou a udělal pár kroků vzad. Samice popadla Triceratopse, zavrčela na mládě, které okamžitě pelášilo mezi skály, aby se pro zlý případ ukrylo, a matka vyrazila zpět ke hnízdišti. Ale samec měl velký hlad a chtěl se už opravdu moc nažrat. Kousl samici do špičky ocasu. Ta se rázem otočila, pustila mrtvolu z tlamy a spustila snad ten nehlasitější řev, jaký jen mohla, přímo před samcovým obličejem. Ten však udělal totéž. Pak chytil jednu z končetin mrtvého Triceratopse a sežral ji. To už bylo na samici moc. Takovou provokaci si nemohla nechat líbit! Jakmile samec čelisti zavřel, zakousla se mu do krku a trhla hlavou směrem dolů...


Samec byl velice šokovaný, když samice sevření povolila, on sklonil hlavu a viděl, jak z jeho krku tečou proudy krve. Tento pohled u něj však vyvolal jakýsi bitevní pud a okamžitě narazil hlavou do boku samice. Ona mu ovšem dala silnou ránu zavřenou tlamou přímo do krku. Mládě to vše pozorovalo z bezpečného úkrytu. Nevědělo nicméně, že mezi skalami už stojí opodál smečka Dromaeosaurů a po několik hezkých minut je již sleduje. Boj mezi Tyrannosaury pokračoval... Samec se odhodlal k útoku na levou zadní končetinu, ale samici došly jeho úmysly a celou svou váhou soka převrátila na zem. Protivník řval bolestí. Pokoušel se vstát, ale nějak to nešlo. Byl tak vysílený, že sotva zvedl hlavu. Navíc mohutně krvácel a tak pronikavý řev střídal táhlý kašel. Náhle se ozval pískot mláděte a samice se otočila tím směrem, odkud vyšel. Přiběhla na místo a uviděla smečku Dromaeosaurů útočících na jejího potomka. Malý T-Rexík měl na stehnu pravé přední končetiny velký škrábanec od raptořího drápu. Samice přišla včas a svůj poklad tak zachránila. Smečka Dromaeosaurů se v několika příštích sekundách stáhla. Samice se láskyplně pomazlila se svým mláďátkem, když tu si všimla, že samec jakoby se vytratil z povrchu zemského. A stejně tak mládě Triceratopse. Jen dlouhá krvavá skvrna vedoucí do lesa ji signalizovala, kam její sok unikl. Do dvou minut ho dohonila. Nebyl však již živý. Pouze nehybně držel ukradenou mrtvolu mezi zuby. Samice svůj úlovek znovu převzala a se svým potomkem se vrátila do doupěte. Na Tyrannosauřím samci si pak už jen smlsli Dromaeosauři...

Druhý obrázek je z www.martinoraptor.blog.cz . Příště se utkají dva menší dinosauři, Dromaeosaurus a Pachycephalosaurus! Snad se Vám příběh líbil, pokud ano, komentujte...

Aralosaurus

12. dubna 2014 v 9:45 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Aralosaurus ("aralský ještěr") byl primitivněji vzhlížející kachnozobý dinosaurus. Tento dinosaurus žil v dnešním Kazachstánu v době Křídové, před 85 miliony let spolu se svým blízkým příbuzným, Jaxartosaurem, jenž byl nalezen na stejném místě ve vrstvách stejného stáří. Jméno Aralosaura je odvozeno od Aralského jezera (někdy označovaného jako Aralské moře). Pozůstatky dinosaura totiž byly nalezeny nedaleko od této vodní plochy. Jednalo se o 6 až 9 metrů dlouhého, 5 tun vážícího plaza. Stejně, jako všichni jeho příbuzní, i Aralosaurus byl samozřejmě býložravec. "Kachní zobák" obsahoval tisíc miniaturních zoubků, které výtečně rozmělňovaly potravu. Požíral nízko i vysoko rostoucí rostliny, protože mu samozřejmě bylo umožněno stát a chodit jak na všech čtyřech, tak i po dvou, takže se jednalo z části o bipední zvíře. Na nose měl Aralosaurus pravděpodobně volnou kůži, kterou mohl vdechnutým vzduchem nafouknout a vyluzovat pronikavé zvuky, buďto ke svolávání stáda, nebo pro zastrašení nepřítele či soka stejného druhu. Všichni Hadrosauridi byli nejpravděpodobněji společenskými tvory, žijícími ve velkých stádech a budujících si hnízdiště, v nichž vychovávali mláďata a starali se o ně. Ani Aralosaurus nemohl být výjimkou. Byl popsán Anatolym Konstantinovichim Rozhdestvenskym v roce 1968...
Přesto, že se Aralosaurus v knihách příliš neobjevuje, byl vyobrazen a popsán kupříkladu v publikaci "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla.


Příště Nanshiungosaurus!

Správce dinosauřího parku - Ztraceni v džungli

11. dubna 2014 v 9:34 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Z komentářů u minulé části Správce dinosauřího parku soudím, že se nemůžete dočkat další části. Snad si ji tedy s radostí užijete!!!

Ztraceni v džungli

Jsme na tomto nešťastném ostrově již více, než týden, a bohužel to vypadá, že naděje na záchranu poklesla na minimum. Snažil jsem se během celého týdne spolu s Timem dostat na pobřeží a zjistit, zda-li je výprava stále na místě, ale neúspěšně. Důvodem totiž bylo, že celé území okolo pobřeží je teritoriem Raptorů. Tito malí dravci jsou tak inteligentní, že si dokáží počíhat na každé zvíře, dokonce i na dinosaura mnohonásobně většího, než oni. My bychom proti nim neměli žádnou šanci. Ukrýváme se tedy ve skalním převisu. V neděli jsme vyšplhali zpět na skálu, kde byl Oliver zabit, ale nenašli jsme tam žádné stopy. Nebyla tam ani krev, neležely tam žádné cáry z oblečení. Zůstala tam jen ta síť ze síťové pistole, kterou Oliver vystřelil na jednoho z Raptorů. Ale byla již rozpáraná. Raptoři zkrátka sežrali celého Olivera, aniž by se měli ochudit o nějakou kapku krve. A co možná nesežrali, odnesli do doupěte svým mláďatům nebo zbytku smečky. Je to samozřejmě strašná představa. I když Oliver nebyl můj nejlepší přítel, jako třeba Fred, a někdy jsem si o něm myslel, že to s přivážením zvířat do parku už přehání, měl jsem ho rád a jeho smrt je pro mě ohromnou ránou. Skalní převis jsme však včera v noci museli opustit, protože se do něj dostal obrovský pravěký had Gigantophis, jenž žil v Eocénní době na území Egypta. Momentálně sídlíme u řeky, kam jsme už předtím chodili lovit ryby. Ke všemu štěstí máme zapalovač a tak můžeme rychle rozdělat oheň. Ohně se většina zdejších zvířat bojí. Například v úterý se po nás ohnal mladý Allosaurus, asi rok starý, ale my ho zahnali pouze tak, že jsem vzal pořádnou větev, přejal na ni oheň z ohniště a začal kolem sebe mávat na všecky strany. Allosaurus zmizel rychleji, než jeho stín. Pravda je ale taková, že říčka je kryta pouze rozsáhlým pralesem a my se nemáme kde ukrýt před deštěm a dalšími výkyvy počasí. Povzbudivou zprávou ovšem je, že se Timova rána na čele, kterou mu způsobil pád do rokle, jímž si však, stejně jako já, zachránil život, zahojila. A co je ještě lepší, máme dostatek obvazů i léků v naší lékárničce, které by nám mohly vystačit po několik měsíců. Nedokáži si však představit, že po takovou dobu bychom zde přežili...

Dnes ráno jsme vystoupili na pláň, kde se to jen hemžilo velkými býložravci, včetně Stegosaurů, Brachiosaurů, Diplodoků, Barosaurů, Apatosaurů, Kentrosaurů i Whuerosaurů, mezi nimi pobíhali malí ornitopodi rodů Dryosaurus, Othnielia a Drinker a z povzdálí je sledoval Ceratosaurus, šestimetrový dravec z doby Jurské. Hledal nejspíše kořist a našel ji. Nebyl to však žádný z dinosaurů, byli jsme to my dva. Utíkali jsme džunglí tak rychle, jak nám to jen naše nohy povolily. Tim se vyhoupl na vysoký cykas, ale větve se pod ním zlomily a on spadl dolů. Spadl ovšem mezi keře a Ceratosaurus si dále všímal už jen mě. Neměl jsem jinou naději, než doběhnout k řece. Když se mi to podařilo, Ceratosaurus, do té chvíle běžící pozadu a zbržďovaný padlými kmeny stromů, dýchal mi již doslova na záda. Skočil jsem do rychle tekoucí řeky. Ceratosaurus pořádně zařval a pak se stáhl. Trvalo mi ovšem asi hodinu, než jsem se z řeky dostal a téměř jsem spadl z vodopádu, ke kterému řeka vedla. Pomohly mi k tomu právě divoké peřeje, díky nimž jsem se zachytil na obrovském kameni a pak už jen vyskočil na pevnou zem. Zrovna před chvílí jsem našel Tima, bohužel má zlomenou ruku. Ale jak si tak povídáme o tom, jak moc rádi se zase vidíme, slyším nějaký zvuk. Je to zvláštní, ale zní to jako helikoptéra!

Omluvám se všem mým kamarádům, že jsem včera nenapsal žádný článek, bohužel jsem však neměl vůbec čas. Teď ho snad budu mít už více a budu zase psát každý den, jak jste zvyklí!!!