Duben 2014

Boj mezi příšerami: Když se střetnou dva T-Rexové (1/2)

9. dubna 2014 v 14:29 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Tato epizoda bude relativně kratší, i tak však doufám, že se Vám tento příběh zalíbí a že si jeho první část s radostí užijete!

Boj mezi příšerami: Když se střetnou dva T-Rexové, část 1.:
Před 68 miliony let byla již značná část atmosféry znečištěna jedovatými sopečnými výpary. Na území dnešní Montany se ještě pořád rozléhaly rozsáhlé lesy a pláně, tak, jako již několik milionů let předtím, ale sopečná půda už jaksi ukrajovala pozůstatky dávno minulých dob a snažila se ovládnout celou Severní Ameriku. Dinosauři však měli vymřít až o tři miliony let později, kdy byla celá planeta nemocná a vše dokončil pád posla z vesmíru. Teď jsou na tom však dinosauři i celý svět ještě relativně dobře. Nad hustým lesem ční jen jediná sopka, která navíc dýmila naposledy před více, než sto lety. Žádné zdejší zvíře si nemohlo pamatovat, co se tehdy stalo. I tak byl výbuch vulkánu v nedávné minulosti spíše neškodný a kromě části lesa láva nic nespálila. Na pláni u lesa se páslo mnoho býložravců. Bylo tu stádo Ornithomimů, Edmontosaurů, Triceratopsů i Torosaurů a nad nimi občas zakroužili ptakoještěři rodu Quetzalcoatlus. Na větvích stromů švitořili malí pravěcí ptáčci rodu Alexornis. Všichni býložravci si hleděli jídla, ale nevěděli, že se sem blíží nebezpečí. Jeden malý Triceratops uviděl, jak se v houštině zašustilo. Podívalo se na svoji matku, která si zvuku a pohybu ani nevšimla, a pak už se šlo pomalu zvědavě podívat, co to tam vlastně je. Čím blíže bylo houštině, tím více bylo nerozhodné, ale pořád ke keři šlo, až se před ním zastavilo. Dospělí Triceratopsové pomalu začali otáčet své hlavy k mláděti stojícímu proti tichému kapradí. Mládě hledělo směrem ke keři a stálo od jeho listů jen asi deset centimetrů. Náhle jeden Ornithomimus zvedl hlavu a zaskřečel na poplach. Celá planina úplně ztichla, jen stádo Ornithomimů se už hnalo do lesa, kde mělo větší šanci, že predátor narazí o nějaký ten padlý kmen stromu a nedožene je. V křovině to znovu zašustilo a z větví stromů odlétla většina Alexornisů. Vypadalo to, jako v nějakém thrilleru. A najednou z houštiny rychle vykoukla hlava a zastavila se před obličejem vyděšeného Triceratopsího mláděte. Byl to T-Rex, největší predátor své doby a jeden z největších masožravých dinosaurů v historii naší planety...


Bylo to mládě! Měřilo méně než metr na délku a bylo v podstatě takovou miniaturou svých rodičů. Mnozí z Vás by si jistě oddechli, ale mládě okamžitě bralo nohy na ramena, stejně jako Edmontosauři, mezitím, co Triceratopsové a Torosauři smíšili své stádo, vytvořili ochranný kruh a do jeho prostředku nahrnuli všechna mláďata, aby je ochránili. Mládě T-Rexe je totiž vždy předzvěstí příchodu vlastních rodičů. A také, že ano. Z druhé části lesa se ozval strašný řev a najednou vyběhlo stádo Ornithomimů, běžíce jako vylekaní pštrosi. Tyrannosaurus je na jejich útěku překvapil a políčil si na ně z druhé strany lesa, kam běželi. Byla to nepochybně velká samice Tyrannosaura, samci jsou mnohem menší. Mládě k ní okamžitě přiběhlo, ale narazilo do nohy jednoho z Ornithomimů a spadlo na zem. To už ale samice úspěšně drtila tělo malého Ornithomima. Jen, co jej zabila, spolkla ho vcelku. Ale to naší dvojici nestačilo. Hned si všimla toho zvídavého Triceratopsího mláděte, které se nestihlo prosoukat do ochranného valu jedinců svého druhu. Přiběhla k němu a zaťala své 35 centimetrů dlouhé zuby za rostoucí krční límec. Velký samec z Triceratopsího stáda vyběhl proti dravci, ale jen co samice chňapla, bylo po malém Triceratopsíkovi. Býložravec rozvažoval, má-li teď ještě na samici útočit, ale nakonec se k tomuto činu odhodlal. T-Rex sice už téměř zmizel v lese, ale velký samec Triceratopse jej dohnal a způsobil mu dlouhým rohem nad očima krvavou ránu na noze. I když byla samice zraněna, přežila lov i se svým mládětem a se zabitou obětí se už vraceli domů, do hnízda. Tam však mělo samici čekat veli nepříjemné překvapení. Z hor mířil do údolí hladový samec, ucítil pach krve mladého Triceratopsíka a mířil přímo za naší dvojicí...

Líbil-li se Vám tento příběh, můžete komentovat a také hodnotit hvězdičkami... Další část napíši zřejmě příští týden!

Platysomus

8. dubna 2014 v 15:04 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Platysomus byla prehistorická ryba, žijícící v prvohorních mořích od raného Karbonu až po pozdní Perm. Byla jedinečná, protože patřila do čeledi Palaeoscidae. Tyto ryby tvořily narozdíl od jiných prvohorních ryb malou výjimku. Význačně se totiž podobaly již dnes žijícím rybám. Tvarem svého těla především Platysomus připomínal piraně. Paleontologové, kteří se zkoumáním pravěkých ryb zabývají, učinili závěry o tom, že Platysomus byl díky tomuto tvaru těla schopný přežít ve sladké i slané vodě. Nebyl to žádný gigant, jeho délka činila pouhých 18 centimetrů a vážil nanejvýš pár gramů. Čelisti byly svěšeny pod mozkovnou. Díky tomu měl Platysomus větší žaberní prostor a vstřebal z vody více kyslíku. Tato anatomická vlastnost mu však také pomáhla pořádně rozevřít čelisti. Je těžké říci, čím se tento živočich živil, ale je dost pravděpodobné, že významnou složku jeho jídelníčku tvořil plankton. Přece jen, mnoho ryb v 21. století se planktonem živí, a ty pravěké zjevně netvořily výjimku. Tělo Platysoma bylo ze stran sploštělé. Řitní i hřbetní ploutev byly posunuty dozadu, díky čemuž jeho tělo nekladlo ve vodě takový odpor. Zřejmě byl tedy rychlý. Určitě se musel ve vodě pohybovat prohýbáním těla z jedné strany na tu druhou, protože prsní a břišní ploutve byly velmi malé. Ocasní ploutev však byla "vykrojená", takže Platysomus mohl dlouho udržovat přímý směr...
Popis tohoto tvora není v knihách příliš častý, můžete na něj však narazit v knize "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" z roku 1999 (český překlad v roce 2013).

Příště popis Platysomovy blízce příbuzné ryby, rodu Canobius!

Climatius

7. dubna 2014 v 15:53 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Climatius je také označován jako "ostnitý žalok". Tato ryba z rodiny Acanthodii (trnoploutví) žila v pozdním Siluru a v raném Devonu po celé severní polokouli, o čemž svědčí zkameněliny objevené v Kanadě i ve Spojeném království. Climatius nepatřil mezi obry, na délu měřil pouhých 7,5 centimetru, ale stejně byl výjimečný. Nejen, že hrál důležitou roli v tehdejším ekosystému jako potrava větších živočichů, včetně velkých členovců, škorpiónů a jim podobných, ale také jako lovec. Byl to zřejmě aktivní lovec. Svědčí o tom velký a nahoru ohnutý ocas, jako u žraloků. Párové ploutve dokládají úplně to samé. Před nebezpečnými predátory Climacia chránily především ostny na těle (odtud "osnitý žralok"). Pro dravce mohlo být velice obtížné Climacia spolknout, protože tyto ostny vyrůstající z kůže a chráněné rybími šupinami byly ostré jako nabroušená břitva. Ostnů se na jeho těle nacházelo celkem 15. Navíc, přední ploutve byly vyztuženy velkými, kostěnými bodci. Stejně tak hřbetní ploutev. Climatius měl velké oči. Zřejmě se dobře orientoval ve tmě. V dolní čelisti se nacházely malé, ostré zoubky. Když byly opotřebovány, vypadly a byly nahrazeny novými. I tím se Climatius tak moc podobal žralokům. Na počátku Devonu byl však Climatius překonán žraloky a novodobějšími rybami, proto nakonec vyhynul...


Příště Platysomus!

Hmyz a jeho předci-část 8.-Jepice

6. dubna 2014 v 10:20 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Po velice dlouhé době je tu další část mého projektu Hmyz a jeho předci. Předchozí část jste měli možnost si přečíst 17. března 2012, ale teď se to mění. Snad si tento článek s radostí užijete!

HMYZ A JEHO PŘEDCI-ČÁST 8.-JEPICE:
Jepice je skupinou hmyzu s velmi dlouhou historií a také velmi zvláštním způsobem života. Jepice patří do skupiny křídlatých, kam mimo ně řadíme i vážky a další okřídlený hmyz (viz. předchozí část). Historie tohoto prazvláštního hmyzu sahá až do dávného paleozoického období, tedy do prvohor. První jepice se objevily již asi před 320 miliony let, v pozdním Karbonu. Tehdy bylo nicméně v atmosféře tolik kyslíku (asi 35 %, dnes asi o 12 až 13 % méně), že takřka všechen hmyz a další bezobratlí živočichové, členovci, dorostli do gigantických rozměrů. Ani jepice o to vývoj neochudil. Jedním z největších druhů karbonských jepic byla Bojophlebia prokopi, jejíž rozpětí křídel dorůstalo až 45 centimetrů! Mohli byste se tedy shledat s půlmetrovou jepicí. Žila tehdy ve střední Evropě a její zkameněliny byly objeveny v České republice, v Kladně. Za dobu trvající dlouhých 320 milionů let se způsob života jepic vlastně vůbec nezměnil. Nejdelším stádiem jejich života je larva. Dospělci žijí jen pár dnů a pak zase zahynou. Je to velice smutný způsob života. Život dospělců je omezen na pouhé 1 az 3 dny, a to z toho důvodu, že jejich ústa byla redukována na úkor vývoje křídel, bez kterých se předtím larva obešla. Ovšem kvůli této nevýhodě zkrátka nepřijmou žádnou potravu a bez přijímané potravy každý živý tvor zahyne. Tedy i jepice. Oči tohoto hmyzu jsou rozlěleny patrnou rýhou. Přední křídla jsou u dnešních i prehistorických jepic větší, než ta zadní, a to velmi výrazně. I tento hmyz vede velice smutný styl života, stále patří do obrovské rodiny živočichů...

Zajímavost: Jepice mají i přes svůj velmi krátký život velkou úlohu ve zvířecí říši. Larvy jepic žijící ve vodě, kde se také z vajíček vylíhnou, se živí drobnými živočichy nebo úlomky hnijících rostlin, které by mohly jinak znečistit jejich vodní prostředí. A těmito larvami se zase živí různé ryby. Klasifikačně tito tvorové patří do starokřídlého hmyzu...

Snad budu psát články o hmyzu a jeho vývoji od pravěku častěji, ale bohužel to nemohu slibovat...

Objev Pelecanimima

5. dubna 2014 v 9:27 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Psal se rok 1993, když v lokalitě s názvem Las Hoyas v Cuence, Španělsku, trojice místních badatelů A. Diaz Romeral, A. Fregenal a N. Meléndéz našli pozoruhodnou zkamenělinu celé přední části těla pro paleontologii zcela nového dinosaura. Las Hoyas byl vždy známý jako výborné naleziště skvěle zachovalých pozůstatků dinosaurů a dokonce i rostlinných fosilií, především z období Křídy. Nalezená kostra vypadala opravdu bizarně, ale bylo na ní něco, co ji sbližovalo s dnešními ptáky a s pozdně křídovými dinosaury, jako byl proslulý Ornithomimus, Sthruthiomimus ci Dromiceiomimus. Popisu se hned o rok později, roku 1994, ujal paleontolog Bernand Pérez-Morena se svými spolupracovníky a tak dali společně dohromady publikaci o tomto novém teropodovi. Nazvali ho Pelecanimimus polyodon. Jméno "Pelecanimimus" znamená v překladu z latiny "napodobitel pelikána" a druhový název "polyodon" doslova "mnohozubý". Inspirací pro toto podivuhodné druhové jméno bylo množství nalezených perfektně zachovalých zubů. Protože se zachovala celá přední část Pelecanimima, mohla být detailně prozkoumána i lebka a paleontologové zjistili, že spodní čelist lemovalo 150 drobných zubů! Horní čelist jich naopak obsahovala zhruba polovinu, nějakých 70. Navíc byly na prastaré hornině nalezeny otisky kožního vaku, který se nacházel za čelistmi. Mohla v něm být ochovávána zásoba potravy. Tento vak vědce přivedl právě k rodovému jménu, dnešní pelikáni mají totiž také roztažitelný kožní vak. Takže podél čelistí bylo vlastně objeveno tak 220 miniaturních zoubků, nebyly však pilovité a zřejmě jakýmsi způsobem prosévaly Pelecanimimovu potravu. Dinosaurus byl zařazen do skupiny Ornithomimosauria, žádná jiná skupina dinosaurů se tolik nepodobá pštrosům a dalším ptákům jako právě tato. Pelecanimimus mezi ně patřil, ale narozdíl od pozdějších pštrosovitých dinosaurů byl jeho vzhled velice primitivní. V době popisu se badatelé domnívali, že byl opeřený, ale studium pravěkých skal nic takového neprokázalo. Byl to tedy doslova pštros s vypelichaným peřím. Čenich je velice nízký a dlouhý, byl ovšem praktický ke sbírání potravy. Ať už to s tímto podivným dinosaurem bylo jakkoliv, dnes se jedná o jediného dosud nalezeného evropského ornithomimosaura a i přes svou primitivnost je naprosto unikátní...

Pokud se Vám tento článek líbil, nezapomeňte komentovat a hodnotit pod článkem hvězdičkami!

Správce dinosauřího parku - Boj na život a na smrt

4. dubna 2014 v 15:21 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Co se událo za poslední týden Danu Jamesonovi a jeho nejbližším společníkům? To se můžete dočíst hned tady...

Boj na život a na smrt

Tak jsem poprvé navštívil Isle of Die a řeknu Vám, nebylo to teda nic pěkného. Jel jsem tam s Oliverem, který vyrazil na misi. Chtěl najít pár zvířat, která by se nám v Dinosauřím parku hodila. Ale ta nehoda! Je ještě horší, než si myslíte! Prvého dne, to bylo v úterý, jsme přiletěli na ostrov. Všechno bylo v pořádku, viděli jsme skupinku Anurognathů žijících na pobřeží a jejich lovce, podivné Ornitholesty. Tito dravci žili v párech i se svými mláďaty. Nosili jim mrtvé Anurognathy. Oliver hned večer našel stopu, která nemohla patřit ničemu jinému, než tomu, co jsme už znali. Ve výpravě zavládla potemnělá atmosféra. Tato stopa totiž patřila Spinosaurovi. Není to jen největší dravec na ostrově, jakož i vrah pilota Donalda Rodrígueze, ale také největší dravý dinosaurus všech dob. Měřil na délku i víc, než T-Rex, 18 metrů! Při váze 10 tun nebyl příliš rychlý a lovil hlavně ryby, ale co se stane, když se setkáte s tak velkým zvířetem? A k tomu je navíc masožravé... Z toho nám běhal mráz po zádech. První noc jsme přečkali na pobřeží. Ráno se Oliver vydal do pralesa se síťovou pistolí. Rozhodl se, že nám přiveze Archaeopteryxe, které už jednou na své výpravě viděl. A pak... Došli jsme hluboko do lesa a ozval se strašný řev. Byl jsem tam jen já, Oliver a Tim, nikdo jiný, ale něco tam s námi přece jen bylo navíc. Ten řev se ozval znovu a Oliver povídá: "Raptoři, na tenhle hlas, na tenhle zvuk si pamatuju!" Když jsem se podíval na Tima, spatřil jsem jeho zděšené oči. On byl totiž tehdy ten, kdo byl raptory napaden a nechtěl s nimi zažít opakované setkání. Proráželi jsme při běhu větve keřů, občas jsme upadli, protože o všechny ty padlé větve nešlo nezakopnout, hleděli jsme jenom dopředu a doufali, že se někde objeví nějaký urostlý strom, na který bychom vylezli. Ale marně. Smečka Velociraptorů nás za chvíli dohnala, zrovna ve chvíli, kdy jsme narazili na obrovský sráz. Chvíli jsme nevěděli, co máme dělat, ale pak jsem skočil ze srázu dolů. Sjel jsem po kamenité půdě a rozedřel si kalhoty na kolenou. Tim mne hned následoval, ale spadl na hlavu, což nevěstilo nic dobrého. Padaje dolů, viděl jsem něco děsného. Smečka raptorů obklíčila Olivera ze všech stran. Pak už jsem jen zahlédl, jak na poslední chvíli bere do ruky síťovou pistoli, střílí po jednom z raptorů, ten zmatený padá na zem a další raptor skáče na Olivera zezadu, Oliver bere do ruky klacek, ale sotva vstane, raptor je již na jeho zádech. Ozvalo se táhlé lidské volání...

Zprvu jsem tomu odmítal uvěřit. Jakmile jsem se dostal dolů ze srázu, kde se nacházela ohromná trhlina a nad ní dýmala činná sopka, zděšeně jsem na Olivera volal, ale odpovědí mi bylo pouze raptořé houkání. O chvíli později spadl do rokle Tim, měl chudák celou zakrvácenou hlavu. Sundal jsem mu batoh, ve kterém měl lékárničku, zastavil jsem krvácení a hlavu mu obvázal. Obvazu byl bohužel nedostatek, a tak jsem přidal ještě papírové kapesníčky. Byla to pro nás obrovská rána. Zdráhali jsme se vylézt nahoru. Co když tam smečka raptorů zůstává? Noc jsme přečkali v rokli. Ráno jsme zjistilo, že zásoby jídla nám sežrali nějací malí rejskovití savci. Zbyl jen kousek sucharu. Snědli jsme ho a vyšlphali se nahoru do džungle druhou stranou, protější té, po které jsme dolů včera spadli. Naskytl se nám úchvatný souboj dvou Ceratosaurů. Nevěděli jsme, co máme dělat. A abych Vám řekl pravdu, nevím to ani teď. Otřesen z Oliverovy smrti, hluboko v džungli plné pravěkých příšer nemám s Timem žádnou naději...

Jak jste si mohli přečíst, nevypadá to s našimi hrdiny příliš dobře. Pokračování za týden!!!

Boj mezi příšerami: Hrozivé bažiny (3/3)

3. dubna 2014 v 14:47 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Všechny minulé části najdete v rubrice Příběhy na vyprávění .

Boj mezi příšerami: Hrozivé bažiny, část 3.:
Velcí predátoři se normálně v bitvách nesetkávají a snaží se jim vyhnout. Ovšem tady to bylo něco jiného. Oba se chtěli trefit do stejné kořisti a narazili na sebe, Proterogyrinus i Crassigyrinus. Neměli se jak rozhodovat a zatímco vyplašené rybky odplouvaly, pustili se do sebe. Srazili se nejrpve zavřenými čelistmi, ale pak nastala bitva, a to jakmile čelisti otevřeli. Podlouhlé tělo Crassigyrina se v tom všem zmatku míhalo sem a tam, stejně jako Proterogyrinus mával svým dlouhým ocasem. Crassigyrinus otevřel čelisti s unikátní sadou zubů, jejich dvěma řadami, a zakousl se do v té chvíli zrovna zavřených čelistí svého nepřítele a pak sebou začal trhat na všechny strany. Něco podobného dělají žraloci a dělali to také velcí masožraví dinosauři, když se zakousnou do masa oběti nebo potencionálního nepřítele, začnou sebou švihat, pomocí síly celého těla, zuby se mihotají mezi masem a způsobují řezné rány. Pokud se náhodou něco nestane, jako například že by nepřítel nebo oběť utekla, nejčastěji zemře. Právě v tom tkví taktika lovu predátorů. Ale Proterogyrinus nebyl nějaká hračka. Hned své čelisti otevřel a Crassigyrinus musel pustit. To už se mu ale z horní čelisti valila spousta krve, která pak protékala Crassigyrinovými zuby. Proterogyrinus zaútočil zrovna jako dnešní krokodýlové. Prostě se vrhl po sokově krku a zkoušel ho zatlačit hlouběji a hlouběji pod vodu. Když se tak oba dotkli rozvířeného dna jezera, učinil Crassigyrinus rychlý pohyb a najednou byl ze sevření venku. Byl velmi těžce poraněn, ale tuto bitvu nehodlal vzdát. Plaval se však nadechnou na hladinu. Rovněž tak jeho soupeř. Už byli pod vodou velmi dlouho. Ale přeci jen, Crassigyrinus byl pro život ve vodě lépe uzpůsoben, než jeho velmi vzdálený příbuzný a když se nadechl na hladině, nezůstala po něm ani stopa. Tedy kromě pěny na vodě. A té si Proterogyrinus rychle všiml, ponořil se a zachytl mezi zuby Crassigyrinův ocas. Zatímco ho držel, nepřítel otočil zbytek svého těla jemu naproti a zakousl se mu do levé přední končetiny. Pro oba dva to byla velká bolest, voda nad nimi i pod nimi už byla jen červená, občas připlavala nějaká ta rybka, aby sežrala malé kousky masa, které už z ran unikly. Vypadalo to, jako by tento souboj měl zůstat bez vítěze...


Bitva už probíhala více než hodinu a půl. Najednou se na hladině jezera objevil pohyb. Proterogyrinus z něj vylezl na písčitý břeh a pak ke spadlým větvičkám, které směřovaly do vody. Byl celý pokousaný a tekla z něj krev. Crassigyrinus zůstal uvězněn v hlubině jezera. Těžko říct, byl-li mrtev, ale nikde se neprojevovaly známky jehi přítomnosti. Bylo však vidět, že i když možná zemřel, nevzdal se svého života jen tak. Proterogyrinus už neměl naději. Nad karbonským pralesem se pomalu snášelo rudé slunce, jakoby symbolizovalo ten krutý zápas. Poslední třepot křídel vážek zmizel v korunách vysokých Lepidodendronů. Proterogyrinus se už neudržel na nohou a spadl na břicho. Právě umíral. Všude kolem se rozprostřelo bolestné ticho, jako kdyby už byla noc. Jen občas nějaký pravěký obojživelník zastřehotal, nebo spíše zařval, protože v této době všichni obojživelníci vypadají spíše jako plazi a se svou přizpůsobilostí pro život na souši jimi téměř i jsou, ale jinak tu byl Proterogyrinus sám, zcela sám, opuštěn od svých společníků, kteří už celé odpoledne leželi na jednom a tom samém místě, kde dnes začal jeho poslední den. Měl stále otevřené oči, ale náhle se konec jeho ocasu přestal kývat a to znamenalo jedinou věc: Je mrtvý. Pak se podrostem prohnala zase ta Arthropleura, kterou ráno viděl. Proterogyrinus byl pro ni silným nepřítelem, i když byla dlouhá jako auto a její pancíř byl velmi těžký a neprorazitelný. Nevěděla, že narazila na jeho mrtvolu, na mrtvolu Proterogyrina, který dnes svůj život prohrál...

Teď přemýšlím o tom, že bych napsal souboj mezi dvěma jedinci stejného druhu, ale ještě uvidíme...

Dodatek ke včera zveřejněnému článku

2. dubna 2014 v 14:34 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Mnohé z Vás asi překvapila zpráva, kterou jsem popsal ve včera napsaném a zveřejněném článku Na britské univerzitě se podařilo naklonovat dinosaura! . Jak jste ale již v komentářích k pravdě došli a jak jsem nakonec k večeru dodal, byl to jen apríl! Včera bylo totiž 1. dubna. Nějaký takový apríl jsem už chystal pár let udělat, ale vždycky jsem si to rozmyslel, ovšem tentokrát ne. Spot není mládě Apatosaura, které bylo naklonováno na John Moore University v Liverpoolu, ale jen mládě klokana, které se narodilo na jedné veterinární klinice v Británii. Že nejde o mládě dinosaura se dalo z fotografie ihned poznat, protože mládě na ní má typicky savčí znaky, především když si prohlédnete jeho hlavičku. Mláďata plazů, kterými dinosauři byli, vypadají úplně jinak, nemají takovou jemnou růžovou kůži a v podstatě je většina plazích mláďat replikami dospělých jedinců. Nebyl jsem ale první, kdo o této zprávě napsal, skutečně se rozšířila některými médii, ovšem také jako aprílový žertík. Naletěli jste?

Na britské univerzitě se podařilo naklonovat dinosaura!

1. dubna 2014 v 12:08 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Během včerejška celý svět šokovala velká zpráva: Mnohé zdroje ji dokonce označují za zprávu tohoto století! Paleontologové a genetici z John Moore University v Liverpoolu, Spojeném království, dali v posledních několika měsících ruce a hlavy dohromady, jelikož při výzkumu kostí Apatosaura vystavených z univerzitním muzeu narazili na něco velmi, velmi zvláštního. Bylo to zachovalé DNA Apatosaura, s čímž jsme se prozatím mohli setkat jen u pár nalezených zkamenělin, ovšem u všech se jedná o kontroverzní téma. Někteří paleontologové totiž předpokládají, že nejde o zachovalé DNA, ale pouze o novodobý výtvor miniaturních živočichů a bakterií, který tyto živoucí organizmy stvořily pod zemí, když byly fosilie ještě zakonzervovány. Nicméně, zde šlo zcela jistě o DNA Apatosaura, a tak se v průběhu zázraku klonování stalo, že se z pštrosího vejce vylíhl malý dinosauřík! Vědecký tým mu dal jméno "Spot". Prozatím je malý Spot ještě v inkubátoru, další pokusy by však měly přijít už za pár týdnů. Jedná se bez diskuse o velký milník genového inženýrství, takový byl prozatím spatřen pouze ve filmu Jurský park, kde došlo k naklonování dinosaurů díky zachovalému DNA v krvi, jež sáli pravěcí komáři, dále se zakonzervovali v jantaru a DNA dinosaurů tak zůstalo neporušeno až do té doby, kdy je odborníci extrahovali a také vložili do ptačích vajec. Z těch se pak vylíhli malí dinosauři. Nicméně každý si myslel, že jde o experiment viděný pouze ve filmu... Pravda je ovšem jiná...


Na prvním obrázku vidíte zatím jedinou zveřejněnou fotografii Spota, mladého Apatosaura, prvního kdy naklonovaného dinosaura, zatímco na druhém jeho možnou budoucí verzi. Také si myslíte, že se jedná o významný průlom v genovém inženýrství, prvním svého druhu?