Červen 2014

Můj diplom od Siamotyrana

10. června 2014 v 12:08 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Zhruba před dvěma týdny jsem dostal za 2. místo v "Soutěži 2014" na webu www.siamotyran.blog.cz tento diplom. Chtěl jsem na něj nějaké zvíře z Permu a skutečně jsem ho dostal, tady je:


Siamotyranovi tímto moc děkuji za nádherný diplom s nějakým druhem gorgonopsianta, zřejmě Gorgonopsidem či Inostrancevií, stoupajícím si v horké Permské poušti...

Za posledních několik týdnů jsem získal ještě nějaké další diplomy, i je sem brzy dám...

Lycorhinus

9. června 2014 v 15:37 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Lycorhinus ("vlčí tlama") byl heterodontosauridní dinosaurus žijící v období Triasu před 205-195 miliony let. Přestože byl býložravcem, v jeho čelistech byly nalezeny ostré zuby, čímž se nápadně podobal i Heterodontosaurovi nebo Pegamastaxovi. Také proto dostal své jméno. Fosilní ostatky Lycorhina byly nalezeny poprvé roku 1924 v Jihoafrické republice, šlo však pouze o zkamenělou čelist, což vyvolalo mezi paleontology prudké diskuse o podobě a systémovém zařazení živočicha. Valná většina se ovšem domnívala, že jde o nějaký druh therapsida (plaza podobného savcům), ti se ovšem v té době už takřka nevyskytovali. Záhada byla rozluštěna až o 38 let později, kdy byl objeven Heterodontosaurus, jehož čelisti se těm Lycorhinovým podobaly. Lycorhinus nebyl žádný obr, měřil jen 120 centimetrů na délku a vysoký byl 40 až 50 centimetrů. Vážil 10 kilogramů. Ty velké hlodáky, které zprvu vědce taktéž mátly, byly uzpůsobeny zřejmě na obranu před soky všeho druhu. Lycorhinus však mohl být také dobrým běžcem a dravcům unikat zběsilým úprkem. Předními končetinami mohl vyhrabávat kořínky a hlízy a bezzubým zobákem uždibovat špičky kapradin a dalších rostlin...
Popis Lycorhina najdete například v knize Speciální průvodce-Dinosauři od Gerrieho McCalla.

Příště Methriacanthosaurus!

Yunnanský Dilophosaurus-Obdoba dravce ze Severní Ameriky

8. června 2014 v 9:51 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
O této zajímavosti jsem se chystal napsat už dlouho, vlastně minimálně od začátku jara tohoto roku. Včera jsem konečně našel informace, které bych pro zpracování článku potřeboval, a tak ho tu máte... Snad si ho užijete a možná se dozvíte i něco nového...

Dilophosaurus je dinosaurus, kterého zná asi každý fanoušek prehistorie. Patří také k těm známějším dinosaurům. Jednalo se o prvního velkého dravého veleještěra Severní Ameriky, jenž se vyskytoval na západě Laurasie před 193 miliony let (během stupně Sinemur, raná Jura). Hlava tohoto dravce byla opatřena zvláštními hřebeny, zřejmě sloužily k zastrašování soků či k předvádění se. Od roku 1954, kdy došlo k uveřejnění popisu Dilophosaura, měli vědci za to, že jeho výskytištěm byla Severní Amerika. Ale v roce 1987 objevili čínští hledači fosílií v provincii Yunnan na jihu země druhý známý druh. Zvíře bylo zřejmě pohřbeno s prosauropodem rodu Yunnanosaurus. Predátor byl taktéž vybaven hřebeny na hlavě a dosahoval i podobné velikosti... Objevila se tedy záhada... Žil opravdu Dilophosaurus i v Číně, mimo Severní Ameriku? A jak se tam dostal, ze západní Laurasie na východ? Nový druh dostal jméno Dilophosaurus sinensis. V porovnání s Dilophosaurem wetherillim z Ameriky byl tento druh robustnější. Paleontologové pátrali dál. Minulý rok, tedy v roce 2013, došli k závěru, že yunnanský Dilophosaurus vlastně Dilophosaurem být nemusí a tvor byl přejmenován na druh Sinosaurus triassicus. Předchozí zařazení pod Dilophosauří rod je některými vědci již uznávano jen jako starodávné synonymum. Mohli byste ale najít paleontology, kteří jsou přesvědčeni o nesprávnosti výzkumu z loňského roku. Podle nich totiž Sinosaurus sdílí s Dilophosaurem více znaků, než by se mohlo na první pohled zdát. Přesto, pokud Sinosaurus jako rod skutečně existoval, byl Dilophosaurovým blízkým bratrancem, poněvadž už samotná lebka vykazuje charakteristické znaky rodinné příbuznosti-Sinosaurus tedy patří do čeledi Dilophosauridae. Záhada je už zdá se víceméně odhalena... Problémem ale je, že z dinosaurů se zachovají jen kosti, výjimečně objevíme i otisk vnitřností či zkamenělou kůži, případně otisk peří. Kdybychom tyto živočichy mohli studovat v jejich přirozeném prostředí tak, jak skutečně žili, věděli bychom o pravdě týkající se yunnanského Dilophosaura mnohem více. Tu už ale zřejmě nikdy nezjistíme...



Sami si pomocí předchozích dvou obrázků můžete porovnat Dilophosaura se Sinosaurem, ale diskuse stále pokračují...

Plán na zadržení rozrůstající se Sahary

7. června 2014 v 10:08 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Během čtvrtečního podvečera jsem v průběhu vysílání ČT2 narazil na zajímavý program Afrika-budoucnost plná nadějí (Africa: The Future), provázený Davidem Attenboroughem. Díky tomuto televiznímu pořadu se mi dostalo několik nových informací o ochraně přírodního bohatství Afriky a o jednom z nich pojednává i tento článek...

Sahara... Pomineme-li Antarktidu, je Sahara největší pouští na světě. Jedná se o velmi nehostinnou oblast s malou rozmanitostí živočišných druhů. Na Sahaře žijí jen 2 miliony lidí. Kvůli silným větrům se písek neustále přemisťuje. Pokud byste pouští bloudili a vrátili se za hodinu na Vámi již navštívené místo, nerozpoznali byste ho. Vítr však žene písek stále více a více na jih. Poušť pokrývá zelené plochy úrodné půdy a lesy. Proto byl vytvořen plán na zadržení Sahary, který by dodrželo osm zemí: Senegal, Mali, Niger, Čad, Súdán, Eritrea a popřípadě také Mauritánie a Etiopie. Cílem je zasadit pod hranicí Sahary dlouhý les, přes který by nebylo poušti dovoleno rozšířit se. Jedná se ale o projekt finančně náročný. Každopádně v Senegalu s ním už začali. Stovky, ba i tisíce dobrovolníků vyrazily do terénu na severu země a vysadili veliké množství stromů. Lesní pás pod Saharou by ale neměl jen tuto výhodu. Byl by potřebný i jako náhrada části plíce této planety. Je to neuvěřitelné, ale 50 % z pralesa v Konžské pánvi je podle propočtů připraveno na vykácení. Spolu s tímto hrozným ničením mizejí nejen druhy, ale i množství vytvářeného kyslíku. Nový plán na zadržení Saharské pouště by nám tak mohl alespoň v jednom z těchto důsledků pomoci. Senegalci jsou na projekt hrdí, neboť ukazují světu, že budoucnost jejich kontinentu je zajímá a chtějí udělat jen to nejlepší pro její výhody...


Obrázek pochází z webu Live Science. Podobných článků možná ještě několik přibyde...

Správce dinosauřího parku - Othnielia umí být nepříjemná jako kasuár

6. června 2014 v 15:23 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Opět jsme se dočkali konce pracovního týdne, do letních prázdnin již mnoho týdnů nezbývá... A dnes je pátek, takže je zde i další Správce dinosauřího parku!

Othnielia umí být nepříjemná jako kasuár

Minule jsem Vám popisoval první informace o nastávající matce ze skupiny našich Othnielií. Matka nakladla vejce a střežila hnízdo. Vše důležité jsem se dodnes dozvídal z kamery uchycené na plotě a ke zvířeti se nepřibližoval. Dnes dopoledne však již bylo nutné něco vyzkoumat. Novou generaci dinosaurů si v Dinosauřím parku určitě nesmíme nechat ujít! Othnielie jsou normálně velmi poklidná zvířata, pasou se v husté vegetaci a při mém příchodu do výběhu většinou utečou dozadu o tak jeden až dva metry. Tentokrát udělaly všechny to samé, až na matku, která zbystřila. Zvedla hlavu, sledovala mě a pak udělala pár kroků vzad. Asi si pomyslela: "To je zase ten otravný veterinář, ten mým vejcím nic neudělá..." Mluvil jsem na Othnielii pomalu a klidně a přibližoval se k hnízdu. Samici to začalo být podezřelé. Klekl jsem si na zem a začal jsem natahovat pravou ruku v hnízdu, držel jsem v ní speciální měřidlo, s jehož pomocí jsem se chystal vejce změřit. Přerušilo mě ale pískání samice. Jen co jsem na ni upřel pohled, dostal jsem velkou ránu její levou zadní nohou přímo do obličeje. Rychle jsem se zvedl a utíkal k východu, kde jsem se zastavil a udiveně na ni hleděl. Samice stála před hnízdem a stále varovně pískala. Utřel jsem si pot z čela a nevěřícně odešel. "Takže Othnielie jsou tak trochu jako kasuáři," zasmál se Oliver, když jsem mu to vše vyložil u oběda v malé restauraci Seňor Grand na západní pláži, "ani mezi dnešními tvory neexistuje mnoho takových, kteří své hnízdo vůbec nebrání. Ale jsi velmi chytrý a bystrý, že jsi neuhnul!" Dále jsem s Oliverem nemluvil, byl jsem uražen jeho hlasitým smíchem, jímž na sebe a tím pádem i na mne upozornil všechny obědvající pracovníky. O tom, že to škrábnutí na čele mám od dinosauřího drápu jsem raději pomlčel...

Po obědě jsem se domluvil s několika ošetřovately. Jeden přiběhl k hnízdu a předstíral jakýsi útok. Vyprovokoval samici k útoku a ta ho začala hnát až k plotu. Pak jsem k hnízdu přiběhl já. Viděl jsem tam šest, tedy o jedno více, než mne upozorňovala kamera. To poslední vejce bylo zahrabáno úplně dole, vlastně ho skoro ani nebylo vidět. Samice ale brzy rozpoznala náš plán a rozběhla se po mě. O ničem jsem nevěděl a s dalším ošetřovatelem jsem měřil délku hnízda a z paměti počítal jeho plochu. Samice mne kopla do hlavy, já se zvedl a poodešel dál. "Do Prčic, to snad ani není možné, vždyť tohle zvíře mě jednoho dne dovede k šílenství nebo k čemu!" zaklel jsem. Náš výzkum skončil trochu nešťastně, ale přesto už víme o hnízdící matce mnohem více. A také jsme se přiučili něčemu o dinosauřím chování. I přes ta zranění a Oliverův smích jsem za to všechno rád...

Příště čekají Dinosauří park další problémy, nenechte si tedy ujít následující část!

Jak paleontologové řeší pravěké vraždy?

5. června 2014 v 9:15 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Během včerejšího rána jsem opět přemýšlel nad dalšími články na tomto webu a napadlo mne téma, o kterém jsem již slyšel mnohokrát, ale zatím jsem o něm nic nenapsal. Tak, snad si to užijete!

Jak paleontologové-kriminalisté řeší prehistorické vraždy? Není to pravděpodobně otázka, kvůli které byste večer nezamhouřili oka. Je ovšem pravda, že snad každý vědecký obor musí řešit nějaké podivnosti, fakta, která se vyhýbají dosud zjištěným poznatkům a některými z nich mohou být i takové vzájemné dinosauří vraždy. I dnes může dát zapálenému zoologovi hodně práce prohrabat se k hnijící mršině jakéhokoliv zvířete a zjistit, co způsobilo jeho smrt. Může se však alespoň soustředit na tržné rány v mase, všimnout si, v jaké části těla se nachází krev a kde tedy dravec svou oběť zardousil. Paleontologové, vyšetřující něco podobného, se musí spoléhat pouze na zkamenělé kosti. Ty jsou často v dost špatném stavu a tak ani nezjistíme, jak a proč daný živočich zahynul. Pokud si ale zkušené oko odborníka povšimne jakési malé rýhy ve zkamenělině, může začít detektivní proces. Takovou známou dinosauří detektivkou je pravděpodobná smrt Triceratopse ze Severní Ameriky, z doby před 65 miliony let. Vědci se zabývali výhradně pánevní kostí tohoto tvora, na níž se nacházelo hrozivé zranění. Několik táhlých rýh od zubů. Nejzjevnějším zabijákem byl v tomto ohledu Tyrannosaurus Rex, 12 metrů dlouhý masožravec, označovaný za "krále dinosaurů". Paleontologové potvrdili, že si do Triceratopsovy nohy alespoň kousnul. Možná to způsobilo býložravcovu smrt, možná byl však v tu dobu již několik dnů mrtev. Napadá Vás otázka, jak to ti paleontologové podle studia rýh zjistili? No, stačí zacpat do prohlubně v kosti přesnou kopii zubu potencionálního vraha. Model musí být hladký a mělo by jít jej během výzkumu upravovat. Použít zkamenělý zub nemusí být často vodítkem. Bylo vyřešeno více podobných "vražd"...


Netýkají se však jen dinosaurů. V pozdních třetihorách si jakýsi obrovitý žralok, zřejmě obr Megalodon, ukousl pořádný kus masa a kostí z jedné prehistorické velryby. V případě stop po zubech na kytovcových žebrech nemuseli však vědci-kriminalisté používat ani model zubů, stačilo jen přejet přes jemné rýhy odlitky nebo pravými zkamenělými zuby. Případ byl však vyřešen už takřka na začátku, protože takové rány snad může zanechat pouze velice dlouhý zub a poněvadž Megalodonovy zuby měřily 15 centimetrů, byli si paleontologové svými domněnkami téměř jisti. Nejčastěji je tedy vrahem masožravec útočící na svou oběť. Toto se děje i v dnešním světě, ale jen v případě zaniklých geologických období se jedná o skutečně tajuplnou detektivku. Existují i případy, kdy hledaný pachatel zatím nebyl ani popsán či objeven a na nález se stále čeká...


Během psaní tohoto článku mě napadlo ještě něco jiného, takové sledování toho, co se bude dít s mršinou dinosaura! Dále se už jen nechte překvapit!

Americký paleontolog půjde do vězení za pašování kostí dinosaurů

4. června 2014 v 13:32 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Americký paleontolog Eric Prokopi půjde do vězení za pašování kostí dinosaurů z Mongolska do Spojených států amerických. Dnes ráno to uvedla většina zpravodajských společností a agentur. Prokopi se přitom předtím významně podílel na stavbě prvního kdy postaveného přírodovědného muzea v Mongolsku. Má na svém kontě již 17 objevů. Avšak v letech 2010 až 2012 byly některé nalezené fosílie z Mongolska ilegálně převáženy do Spojených států amerických. Soud nyní vyměřil Prokopimu trest vězení na 3 měsíce. Důvodem nízkého trestu je jeho práce, se kterou se významně vepsal do dějin paleontologie. Dále jako trest dostal i 100 hodin komunitní práce. Odsouzen byl však také pro lhaní soudu a úřadům. Celá věc se zdála již nějakou dobu mírně podezřelá, a tak si Prokopiho úřady povolaly. Ten se však bránil, že dinosauří kosti pocházejí ze Spojeného království a do US byly převezeny legálně. Pravda však přece jen vyšla najevo. Zřejmě se tak stalo také proto, že nález tvořila obrovská kostra tyrannosaurida Tarbosaura. Ta byla později vydražena za 1 milion dolarů, což je 20 milionů korun, většinu peněz za prodej dostal pak právě Prokopi. Byla poslána zpět do Mongolska a Prokopimu nezbylo nic jiného, než se přiznat. Jak vidíte, i paleontologové se mohou kvůli nedostatku peněz na náklady k legálnímu převozu zkamenělin z jednoho státu do druhého dostat do vězení. V případě Erica Prokopiho se nejedná o přílišně vysoký trest, i když soud jasně přiznal: "Jeho špatný čin musel být potrestán"...

O této novince jsem se dozvěděl dnes ráno díky stanici ČT24, více informací však můžete najít také na webu Novinky.cz. Z této stránky pochází též i obrázek...

Historie létání-Dinosauři a ptáci osidlují vzduch

3. června 2014 v 14:40 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Někdy před 230 miliony let, zhruba ve stejné době, kdy se objevili první dinosauři, tehdy ještě malí dvounozí tvorové, vrhli se do vzduchu také ptakoještěři nebo-li pterosauři. Stali se tak první skupinou obratlovců, která kdy byla schopna aktivního letu. Ale za několik desítek milionů let je následovali i další živočichové. O opeřených létavcích jsme se zde již bavili. Před 150 miliony let žil na území dnešního Německa Archaeopteryx litographica. Přesto-že byl opeřený, vědci s jistotou neví, byl-li schopen aktivního letu, možná jen plachtil ze stromu na strom. Tento bizardní předchůdce ptáků však byl dobrým začátkem. Před 125 miliony lety se v Číně objevuje hned několik plachtících tvorů. Nejsou to však ptáci-jsou to dinosauři. Pokud řeknete člověku, jenž se o pravěk nezajímá, něco o "dinosaurech ve vzduchu", vybaví si asi právě ptakoještěry, kteří však dinosaury vůbec nebyli-šlo pouze o jejich vzdálené příbuzné přežívající na Zemi ve stejné době. Ale někteří dinosauři přece jen vzduch osídlili. Jedním z nich byl i Microraptor gui, drobounký dinosaurus velikosti ptáka. Tvor se čtyřmi křídly, využíval je k plachtění z jednoho stromu na druhý. Členem stejné čeledě byl také Sinornithosaurus. Dravý dinosaurus s jedovými zuby, nejčastěji zřejmě pobíhající po zemi, kde se cítil nejlépe, avšak jeho velké přední končetiny mu dávaly také schopnost plachtění. Do stejné rodiny řadíme i rod Cryptovolans. Ačkoliv si vědci nejsou celkově jisti, nejde-li náhodou o stejné zvíře, jako Microraptor, byl to pozoruhodný tvor dlouhý jen 90 centimetrů. Dinosauři z podčeledi Microraptorinae tedy vzduch skutečně ovládli. Ale co jejich nejbližší příbuzní, ptáci? V té době se už samozřejmě vyvinuli. Například takový Iberomesornis, pták velikosti lidské ruky, hnízdil ve světlých lesích a byl skvělým příkladem novodobé evoluce. Velmi dobře zachovalá kostra Iberomesornise byla nalezena v jezerních usazeninách v Las Hoyas ve Španělsku. Rozpětí křídel dosahovalo pouhých 20 centimetrů, ale už jen podle pohledu na toto stvoření si uvědomíte, že muselo aktivně létat. I tak Iberomesornis nesl znaky dinosaurů, na křídlech se nacházel výrazný dráp, což jej odlišovalo od jeho dnešních potomků, a v zobáku mu stále zbyly zuby. Pravděpodobně lovil vodní korýše. Žil před 120-115 miliony let. Všechny tyto skutečnosti jsou naprosto fascinující. Po nebi se náhle pohybovaly hned dvě skupiny obratlovců-plazi hned v několika variacích a ptáci...

Omlouvám se za včerejší neaktivitu, ale měl jsem vysokou horečku a k počítači jsem se tak vůbec nedostal. Teď je mi však již lépe a budu se Vám to snažit vynahradit...

Užovka podvazková-Had živící se hlavně obojživelníky

1. června 2014 v 11:42 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Konečně je zde popis současného plaza, i když články tohoto typu asi příliš pravidelně přibývat nebudou... Snad si ho však užijete!

Latinský název: Thamnophis proximus,
Rozšíření: Severní a Střední Amerika,
Velikost: 0,5 až 1 metr.
Užovka podvazková je druhem z rodu Thamnophis, jenž je rozšířen po celé Severní a Střední Americe a dokonce obývá i jihovýchodní Aljašku. K užovce podvazkové řadíme celkem 6 poddruhů, od užovky podvazková západní až po užovku podvazkovou mexickou. Nejedná se o příliš velkého hada, normálně dorůstá 50ti až 100 centimetrové délky. Jejím blízkým příbuzným je užovka pruhovaná. Samice mohou přivést na svět až 24 mláďat. Za dobrých podmínek mláďata rychle vyrostou a obydlí nové oblasti, což je pro tento druh skutečně významné. Jedná se o člověkem nedotčený druh a pravděpodobně ani neexistuje důvod, proč by měl být tento had huben. Užovka podvazková se specializovala především na život ve vodním prostředí. Její nejčastější a zjevně i nejoblíbenější kořistí jsou obojživelníci, kteří musí být kvůli své kůži spjati s vodou. Užovka podvazková je dost hbitá na to, aby v rychlosti popadla ropuchu, mloka či skokana, případně jejich pulce, a buďto je okamžitě spolkla, nebo uškrtila. Ve své vodní domovině však nepohrdne ani rybou. Jedná se o částečně vodní a částečně suchozemský druh...

Příště korálovka sedlatá!