Červenec 2014

Ptačí řády a jejich evoluce: Kasuárové

31. července 2014 v 15:07 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
"Všem se líbí ptáci. Které jiné divoké zvíře je více přístupno našim očím a uším blízko k nám i všem ve světě tak univerzálně, jako pták?" David Attenborough

Kasuárové
Stratigrafický výskyt: Pliocén (3 ma) až současnost
Areál rozšíření: Nová Guinea a Austrálie


CO TO VLASTNĚ JSOU TI KASUÁŘI?
Kasuárové či kasuáři jsou skupinou ptáků řadících se mezi běžce (Palaeognathae), jež v průběhu evoluce ztratili schopnost létat, místo toho jim však vývoj přinesl řadu dalších znaků, bez nichž se ve světě, v němž žijí, nedokáží ubránit. Většina odborníků je spolu se pštrosy, emu, moa a sloními ptáky z Madagaskaru zařazuje do jednoho řádu, abychom si je však představili dopodrobna, budeme se tentokrát držet menšiny vědců, kteří je chtějí řadit do vlastní skupiny. Evoluce kasuárů nesahá příliš hluboko do minulosti...

Kasuár pozoruje okolí

EVOLUCE ŘÁDU CASUARIIFORMES:
Předpokládá se, že kasuáři, pštrosi, emu, moa i sloní ptáci museli mít stejného předka, protože jen to musí být důvod jejich shodných podob. Tento předek existoval v snad již v raných třetihorách, žil před 56 miliony let a jmenuje se Diogenornis. Někteří vědci se však domnívají, že není předkem všech běžců. Ovšem evoluce pravých kasuárů, které dnes známe jako živé ptáky, začala až opravdu nedávno-před 3 miliony let v Pliocénu. Vyvinuli se na australském kontinentu, který byl tehdy ještě spojen s ostrovem Nová Guinea. Nově vyvinutí ptáci přešli pevninský most a osídlili i ostrov. Poté se mezi oběma pevninami objevilo moře a novoguijnejští kasuárové zůstali izolovaní od svých australských bratranců. Z moderních (pravých) kasuárů známe čtyři druhy, jeden z nich (Cassuarius lydekki) již vyhynul...

Casuarius lydekki, dnes již vyhynulý zástupce rodu kasuár (Casuarius)

DNEŠNÍ KASUÁROVÉ:
"Mají tyhle velké drápy, kterými způsobí neuvěřitelné rány." Terri Irwin

Kasuárové jsou často právem nazýváni jako nejnebezpečnější z ptáků! A to je určitě pravda! Dlouhé zadní končetiny opatřené trojicí velikých a ostrých drápů dokáží zasadit neuvěřitelně silnou ránu a ta bez problému zkolí člověka na zem. Útočí však pouze v sebeobraně. Všechny tři dnes žijící druhy (C. casuarius, C. bennetti a C. unappendiculatus) se vyvinuly již v Pliocénu. Jen jeden z nich, kasuár přilbový, přitom obývá australský kontinent. Kasuár severní a malý pak obývají hlavně Novou Guineu. Kasuár přilbový je však po pštrosu nejtěžším ptákem a třetím nejvyšším ptákem na světě. Na vejcích sedí samci, samice na ně moc nedbají. Všechny tři druhy kasuárů mají také zvláštní výběžek na hlavě, je tvořen keratinem a slouží k obraně a zastrašování jedinců vlastního druhu. Často se uvádí, že do řádu Casuariformes patří i emu...

"Úžasná věc na emu je ta, že samice kladou vejce, ale jsou to samci, kteří je pak hlídají." Steve Irwin

Australský Emu

Jakobsnův orgán u Theropodních dinosaurů

30. července 2014 v 12:41 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Moderní vědci většinou při rekonstruování dinosaurů říkají, že již nežijeme v 19. století, abychom si dinosaury představovali jako obří krokodýly a varany. Je pravda, že velká spousta Theropodních (masožravých) dinosaurů měla peří nebo protopeří a měli blíže k ptákům, než k varanům. Dokázali byste si však přece jen představit nějakého dravého dinosaura s typickým znakem, bez kterého se varani neobejdou? Mluvím o Jakobsonově orgánu, vysoce důležité součásti smyslů každého vyspělého plaza. Jeho objevitelem byl Ludwig Jacobson, který orgán u plazů objevil v roce 1813. Jsou jím vybaveni především hadi a varani. Jakobsonův orgán závisí na rozeklaném vidlicovitém jazyku, s pomocí jehož plaz "ochutnává" okolní vzduch. Nabere s ním chemické informace a ty míří do prohlubně vystýlající smyslové buňky. Informace se pak nesou nervy až do mozku. Vedle čichového smyslu je Jakobsonův orgán pro mnohé plazy velkou výhodou. Někteří herpetologové mu dokonce říkají "šestý smysl plazů". Asi těžko si však dokážete představit dinosaura vystrkujícího z tlamy vidlicovitý jazyk. Přece jen jsou varani a hadi spíše vzdálenými příbuznými dinosaurů, i když patří do stejné třídy živočichů. Jde ale o to, že na lebce Allosaura, známého dravce z období pozdní Jury před asi 150 miliony let, byla objevena také jakási prohlubeň. Někteří odborníci tvrdí, že jde spíše o poškození lebky, mnozí se ale přiklánějí k jinému názoru, a vy už jistě víte, k jakému. Představit si Allosaura a možná i jeho příbuzné a případně několik dalších Theropodů nasávající vzduch jazykem podobně, jako hadi a varani, není příliš lehké. Kdyby však byli Jakobsonovým orgánem vybaveni, byla by to pro ně velká výhoda, snadněji by našli kořist nebo by zaregistrovali blížící se nebezpečí. Přesto má ovšem tato teorie odpůrce a tak nemůžeme s jistotou tvrdit, že Allosaurus byl tímto smyslovým orgánem vybaven. Nikdy však nebudeme vědět, jak vypadal jeho jazyk, podle kterého by se také dalo vše usoudit. Je zde však ještě více teorií, které některé dravé dinosaury prezentují jako křížence varanů a ptáků, například možnost flexibilních nebo-li pružných čelistí... Snad se najde více zkamenělin, které by tyto teorie dokázaly anebo vyvrátily, každopádně aby zkrátka ukázaly jasnou pravdu!


Já sám si myslím, že je to docela dost možné, ale chtělo by to více nálezů, které by nám tu pravdu ukázaly. Jasné ale je, že různí maniraptoři určitě Jakobsonův orgán neměli a Tyrannosauridi jím také nebyli vybaveni... Možná však u některých Theropodů převládal. Do komentářů můžete napsat svůj názor!

Paleogénní soutěž, 5. kolo

29. července 2014 v 12:08 | HAAS |  Naše soutěže
V minulém kole jste všichni odpověděli správně. Dinosaurss si může připsat ke svým patnácti bodům dalších pět, takže jich má již 20, stejně jako Martinoraptor! Blogplateosaurus má dále 19 bodů. Tentokrát se však schválně pokusím vymyslet těžší otázky, no a tady jsou:

1. CO JE TO KOHORTA EDENTATA A DO KTERÉHO GEOLOGICKÉHO OBDOBÍ TŘETIHOR SAHÁ JEJICH HISTORIE?

2. VYPIŠTE DVA ZÁSTUPCE ČELEDI AMPHYCIONIDAE, KTEŘÍ ŽILI V PALEOGÉNU. DÁLE NAPIŠTE, PŘED KOLIKA MILIONY LET TATO ČELEĎ VZNIKLA.

3. JE PRAVDA, ŽE ANTARKTIDA BYLA PŘED 50 MILIONY LETY POKRYTA JEHLIČNATÝMI LESY V NICHŽ ŽILI VAČNATCI?

4. KOLIK CENTIMETRŮ MĚŘIL V KOHOUTKU HESPEROCYON?

5. ŽIL ROD QUETZALCOATLUS JEŠTĚ PŘED 64 MILIONY LETY?

Odpovědi opět posílejte na e-mail haasvojta@volny.cz. V jednom z příštích kol Vás bude zřejmě čekat i nějaká poznávačka, ale vše si ještě rozmyslím. Přeji Vám však mnoho štěstí!!!

Zoologická a botanická zahrada v Cincinnati

28. července 2014 v 14:00 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Možná jste si mysleli, že do této rubriky budu psát především o muzeiích nebo zoo, které jsem navštívil nebo je můžete jednoduše navštívit i Vy, ale není tomu tak. Tím bych byl při psaní o zajímavých místech velmi omezen a tak napíši právě i o těch dalších. Jako první zoologickou a zároveň i botanickou zahradu zde uvedu tu v americkém Cincinnati...

Zoologická a botanická zahrada v Cincinnati (Cincinnati Zoo & Botanical Garden) je dokonce druhou nejstarší zoo, která kdy byla založena ve Spojených státech amerických. K jejímu založení došlo v roce 1875 (pro srovnání Phidalephia Zoo byla založena 1. července 1874, takže před nedávnem to bylo zrovna 140 let od téže události). Díky jejímu jménu samozřejmě ihned logicky poznáte, že ji najdete pouze v Cincinnati v americkém státu Ohio. Velice důležitá je tato zoologická a botanická zahrada především z hlediska ochrany přírody, vše si přiblížíme v tomto článku...


Nejprve si však řekněme, která zvířata byste při návštěvě této překrásné zoologické zahrady mohli vidět. Pochopitelně zde narazíte na bezobratlé živočichy, ryby, obojživelníky, plazy, ptáky i savce. Z bezobratlých jsou tu k vidění spousty hmyzu, pavouků, štírů a škorpiónů a také stonožek či mnohonožek. Ryb je tu také několik, například piraně, tilápie nebo aligátoří ryby, obojživelníky zastupují například dva druhy menších mloků a také šípová žába (pralesnička). Teď se dostáváme k dalšímu vývojovému stupni živočichů a také k pravému bohatství Cincinnatské zoo-k plazům! Místní terárium (Reptile House) je nejstarší stavbou této zoologické zahrady. Cincinnatská zoo chová slušný výběr plazů, najdete zde zástupce všech čtyřech hlavních skupin: krokodýlů, želv, ještěrů i hadů. Krokodýly zastupují tři druhy: Krokodýl americký, aligátor americký a velice vzácný aligátor čínský. Zoo chová i deset druh želv (např. galapážskou želvu sloní nebo matamaty). Z ještěrů tu jsou felzumy madagaskarské, "vousatí draci", jeden druh scinka a slušný počet varanů z celého světa. Dále zoo chová i jednoho ze dvou dosud známých jedovatých ještěrů-korovce mexického. Pokud jde o hady, může zoo nabídnout několik chřestýšů, užovky indigové i další zástupce čeledi užovkovitých, včetně několika korálovek, vystavována je zde kobra královská (největší jedovatý had světa), hroznýši královští, krajty tmavé i angolské, mamba Jasonova a dále i terciopelo, nebo-li slavný Bothrops asper (česky křovinář aksamitový), což je velice nebezpečný středoamerický had s oblibou po celém světě nazývaný "fer-de-lance" (každý milovník hadů si ho určitě hned vybaví). Hadů je zde však více...



Z ptáků zoo nabízí brodivé, běžce, papoušky, tučňáky i další a méně známé skupiny a jejich zástupce. Poté se již dostáváme k oblíbeným savcům, najdete zde tři druhy pásovců, slony indické, fosy, kapustňáky, lachtany kalifornské, lenochody a také populární pandy červené. Medvědy zastupují medvěd lední, černý a brýlový, zoo chová i 21 druhů primátů, dva druhy letounů, sedm rodů psovitých, vydry, skunky a množství velkých koškovitých šelem: Kromě tygrů, lvů, gepardů a levhartů tu najdete i ty méně známé, jako například kočku rybářskou, amerického ocelota, kočku Pallasovu či karakaly. Z těch vzácnějších tvorů jsou tu okapi a velice cennění nosorožci...


Zoologická a botanická zahrada v Cincinnati je však důležitá především z hlediska ochrany přírody. Historicky poprvé se zde podařilo sledovat porod nosorožce sumaterského v zajetí. Navíc, stejné samici se o něco později narodilo další mládě a je možné, že do dnešního dne je jich ještě více. Uvědomíme-li si, že tento druh už ve volné přírodě tvoří jen nějakých 300 jedinců a jejich počet v důsledku pytláctví bohužel klesá, je narození těchto mláďat velice unikátní a přínosné. Zoo se spolupodílí na Projektu na záchranu druhů (Project Saving Species) a v zájmu ochrany jihovýchodoasijských nosorožců organizuje jeho speciální zaměření s názvem Go Green. Jsou to ale i tygři, gepardi, masajské žirafy nebo gorily nížinné, na něž se chovný program zoo zaměřuje. Možná, že právě díky skvělé práci Cincinnatské zahrady mohou být tyto druhy částečně ochráněny...


Přibližme si ještě botanickou část zahrady. Mnozí nášvtěvníci se prý personálu ptají, kdeže vlastně ta botanická zahrada je? Odpověď je jednoduchá: "Všude kolem Vás!". Ano, je to tak, vzácné i běžné rostliny rostou hned vedle cestiček, tvoří malinké zahrádky a návštěvníci je mohou obdivovat i mezi zvířaty. Rostou zde stromy, nepřeberné množství travin, dokonce i tak obrovská "tráva", jako je bambus, či mnoho kvetoucích rostlin... Stačí si jen vybrat, na co se chcete podívat!


Návštěvníkům chystá Zoologická a botanická zahrada v Cincinnati v budoucnu také veliký africký pavilon. Pokud byste se náhodou dostali do Ohia ve Spojených státech, zajeďte co Cincinnati. Možná s trochou štěstí narazíte na vchod do její cenněné zahrady a stanete tváří v tvář mnohým živočichům...

Džungle času-část 5.

27. července 2014 v 10:16 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Jak jsem již sliboval ve čtvrtečním článku, odteď budou další části Džungle času o celý odstavec delší... Snad si pátou část užijete!!!

DŽUNGLE ČASU-ČÁST 5.:
"Jak to myslíte, pane?" optal se mladý pracovník a poté uviděl po zemi ležící přetrhané dráty. "Jeremy," oslovil ho George, "musíme zajistit dočasný odchyt těch zvířat, nebo dojde ke katastrofě. Jsem si jistý, že ti Dilophosauři se teď už prohánějí po rezervaci...". Mezitím se z Johannovy rány vzpamatoval Jack a utřel si krev z nosu. "Omlouvám se," řekl jen. Více ani říci nemohl, neboť všichni zaregistrovali podivný šust. Znělo to, jako by si k nim razila vzduchem cestu celá kolonie netopýrů. Netopýry tu ale nechovali, ovšem něco jim podobného ano. "Anurognathové!" vykřikl Geoge. "Okamžitě zavřete všechny východy a před to rozbité okno hoďte támhleta prkna!". Správní budovu zajistili jen tak tak. "Jsou venku, slyším třepot jejich křídel..." pověděl George. "Tihle chlapíci se nevzdají před ničím, nemáš tu nějaké zbraně?" položil George otázku Johannovi. "Tady momentálně ne, kromě Jackovy pušky, ale hned vedle je sklad zbraní. Je tam několik plamenometů, jen se tam tak dostat. Hned vedle je Pablova rezidence, má tam taky nějaký samopal..." nestačil již větu doříci Johann. George si vzpomněl na Pabla, Rona a Corwina, kteří zůstali v léčebně. V těch chvílích z budovy utíkali, zatímco jim Anurognathové odsávali z těla krev. Pablovi nepomohl ani samopal, malí pterosauři se pohybovali strašně rychle a zasáhnout je kulkami nebylo nic lehkého. V poslední chvíli George odstrčil z okna velké prkno a mávl rukou k sobě, což mělo znamenat, aby všichni tři zaběhli do správní budovy a skočili dovnitř právě odkrytým oknem. Přitom se ale několik Anurognathů uchytilo na jejich tělech a tak když George okno znovu zabednil, začala uvnitř malé místnosti bitva. Čtyři Anurognathové poletovali sem a tam a útočili na zděšené lidi. Ron, kterému už bylo po léčbě zraněného ramene lépe, popadl velkou tyč a jednoho srazil k zemi. Poté jej zadupal. George udělal to samé. Za chvíli byli všichni Anurognathové v místnosti mrtví. "Rone, budeme se bránit tyčemi a zkusíme se dostat do skladu zbraní!" vyhrkl George. Poté vyrazili ven. Proklestit si cestu hejnem nebylo zrovna nejlehčí a oba to stálo mnoho krve, ale nakonec Ron se zatnutými zuby otevřel dveře od skladu a vytáhl plamenomet. Pálil pterosaury všude kolem sebe. Osm z nich spadlo na zem uškvařených. Ten zbytek se polekal a rozletěl se do dalekého okolí. "Uf, to teda bylo..." poznamenal ještě Geoge. Hned nato však přiběhl ke správní budově za Jeremym. "Výprava, co přivezla Dilophosaury, je už tady?!" optal se zděšeně. "Ano, všech pět mužů se již vrátilo. Zatím zůstali u stroje času a dozorovali u převozu dinosaurů. Dva členové expedice ale v minulosti ještě zůstali. Z rané Jury jeli rovnou čarou do střední Křídy, prý jste chtěl nějaké patagonské dinosaury..." odvětil Jeremy. "Je tam i Deborah?" položil mu další otázku George. "Myslíš tu uječenou zooložku?" zavtipkoval Jack a chtěl ještě říci "Která se k tobě tak skvěle hodí?" ale místo toho jej rozesmál nenávistný pohled, jenž zklidil od George. "Ano, ona a vedoucí expedice jeli do pravěké Patagonie. Měla s sebou prý ještě nějakého malého dinosauříka, hodlali ho přivézt do současnosti později..." V Georgových očích i mysli zavládl veliký strach. "Ty dráty, které Dromaeosaurus přeťal, vedou elektřinu po celé rezervaci, tedy až na plot, jenž ji ohraničuje. Bez dodávek elektrického proudu ale nefunguje ani náš stroj času, to znamená, že se nemohou vrátit zpět!" zařval. Náhle se všichni otočili. Zdálo se jim, jakoby snad slyšeli dusot stád pakoňů a zeber. Hned jim ale bylo jasné, že tady to bude něco většího, než afričtí sudokopytníci. Dusot se stále přibližoval a nervozita týmu stoupala...


Mezitím v prehistorické Argentině před 100 miliony let procházeli dva dvounozí tvorové, jež žádný z přítomných živočichů do té doby nikdy nespatřil, hustým, jehličnatým lesem. Byli to Deborah Roswell a Martin Williams, v klidu hledající nějaké menší patagonské dinosaury, které si George tak moc přál zkoumat ve svém projektu živé. Deborah přitom nesla v náručí malinkého dinosaura s obrněným hřbetem-Scutellosaura. Zachránila ho před hladovou smečkou Dilophosaurů v rané Juře těsně předtím, než prošli časovou smyčkou do jednadvacátého století. Deborah ani Martin zatím nevěděli, co se může v té době dít. "Martine," řekla Deborah, "kdybyste viděl nějaké dinosauří stopy, hned mi řekněte. Georgovi budou stačit dva menší dinosauři a bude radostí bez sebe..." dodala poklidně. Poté vybalila z batohu pistoli s třaskavými náboji, to aby kdyžtak odehnali místní dravce... Jenže v těch chvílích měl tým v jednadvacátém století problémy jak s masožravci, tak i s býložravci. "Ženou se přímo na nás!" vyhrkl Jack. "Camptosauři! Celé stádo Camptosaurů!". "Rychle za mnou!" konstatoval Pablo. "Mám tady auto se sedadly pro šest lidí! Sice je nás sedm, ale nějak to zvládneme a pak rychle odsud! Budu řídit!" dodal ještě a rozběhl se ke svému dopravnímu prostředku. George, Ron a Corwin mezitím pobrali čtyři samopaly ve skladu zbraní a nevynechali ani pytlík s plynovými granáty. Nakonec vzali ještě uspávací pušku a pak se rozutekli k Pablově autu. Namačkaní uvnitř pozorovali, jak se poděšené stádo Camptosaurů žene přímo za nimi. Pablo ale chytře zatočil do malé, slepé uličky, nechali stádo Camptosaurů proběhnout a pak pokračovali v cestě. Během jízdy však něco neznámého narazilo do spodku auta. "Do Prčic!" zvolal George a sotva to dořekl, auto přepadlo na střechu. U rozbitých oken se rýsovaly dvě ohavné zadní končetiny velikých predátorů. Dilophosauři doufali, že se uvnitř nachází něco k snědku. Všech sedm lidí hned opustilo vůz několika dveřmi. Jeden z Dilophosaurů je začal pronásledovat, zatímco druhý se hrabal v kufru, kde našel ovesné vločky. "Tamta dřevěná budova! Do ní! Dveře jsou tam dobře zavíratelné, dělejte, chlapi, běžme, běžme!" napomínal stále George. V temném lesíku u dřevěné stavby však číhal další Dilophosaurus. Jeho děs nahánějící tvář vykoukla zpoza mokrých křovisek. Ke dramatičnosti scény se spustil z oblohy silný liják. Pablo podkouzl kvůli mokré trávě a pronásledující Dilophosaurus mu zasadil svými zuby krvavou ránu do levé ruky. Pablo se ale rychle zvedl a utíkal dále. Dřevěná stavba už byla na dosah několika metrů! A druhý Dilophosaurus se přiháněl zleva...


Pablo vkročil do stavení, ale rychlý Dilophosaurus zachytil mezi zuby ostré jako břitva jeho nohu. Pablo spadl a všech deset prstů na rukou zarýval do hliněné půdy. Byl však tažen dravcem ven. Johann, připravený zavřít dveře, se ho pokoušel stáhnout k sobě a George s Jackem mu pomáhali. Na pomoc jim přiběhl i zděšený Corwin, ale bylo již pozdě. Z venčí se ozýval Pablův řev a syčení Dilophosaurů, jež se o kořist hádali. Johann tedy rychle dveře zavřel. "Bože můj, do čeho jsem se to dal!" vykřikl George. "Do spárů smrti..." odvětil Corwin, dívajíce se k zemi a držíce se za čelo. Všech šest členů týmu tomu nemohlo uvěřit. Ztratili lékaře, který chtěl bojovat o přežití v Džungli času, ale svou bitvu prohrál. "Nemá ani hrob..." zašeptal Jack. "Počkáme tady tak hodinu a potom uvidíme, co bude dál," navrhl Ron. "Ne! Tenhle masakr může stát i více životů, musíme okamžitě jednat. Jsem správce ze správní budovy, cítím se zodpovědný za životy personálu stejně, jako George. Půjdu ven, odstřelím ty dva dinosaury a pak, podaří-li se mi to, zavolám Vás!" přerušil Rona Johann, vzal si samopal a vyběhl ven. Ozývající se zvuky střelby a řev predátorů napínaly všem žíly a zastavovaly v nich krev. Všichni hleděli jen na temnou podlahu. Trvalo to dlouho. Pak se Corwin podíval na své drahé hodinky. "Nějak dlouho se nevrací," pověděl tiše. "Vy myslíte, že...?" obrátil na něj pohled George a Ron místo Corwina pokýval hlavou. "Zůstaňte tu!" řekl dále George, vzal si taktéž samopal a vyšel ven. Rozprostřelo se ticho, to však napětí stupňovalo ještě více, než střelba. Ze druhého konce budovy se náhle ozvalo cinknutí. Nějaký kousek železa totiž spadl z trámu. "Mám pocit, jakoby tu někdo chodil," ozvalo se z týmu. Zprava bylo zase slyšet malé křápnutí. "Pane Corwine, Jeremy a Jacku, půjdu ven a podívám se, co je s Georgem. Vy tři si jistě poradíte, kdyby něco, volejte o pomoc!" sdělil své pevné rozhodnutí Ron a poté také stavbu opustil. Po dřevěné podlaze opět jakoby něco pochodovalo. "Nezdá se Vám, že jde něco z půdy nad náma?" optal se Corwina a Jacka Jeremy, svírajíce plamenomet v levé ruce. Náhle se ozval táhlý a známý "hlas"...


Asi se ptáte: Co se s našimi hrdiny teď stane? Jak to dopadne s Johannem, Georgem a Ronem tam venku, a co chudáci pan Corwin, Jack a Jeremy v budově? Skončí tak, jako Pablo, anebo se zachrání? Premiéra šestého dílu: V sobotu 2. srpna!!!

Obojživelníci jsou ve velkém ohrožení

26. července 2014 v 11:31 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Tento článek je kritickým voláním o pomoc mnohých obojživelníků na naší planetě. Snaží se shromáždit co nejvíce informací o katastrofě, která momentálně ničí svět původních druhů. V zájmu rozšíření povědomí o tomto palčivém tématu můžete odkaz na tuto stránku posílat i svým přátelům a známým. K záchraně druhů snad stačí jen to, aby si lidé uvědomili, jak na tom tito krásní tvorové jsou...

Obojživelníci patří mezi nejstarší obratlovce vůbec a existují už bezmála více než dlouhých 350 milionů let. Byli to právě oni, kteří jako první mezi živočichy s páteří udělali ten důležitý krok ven z vody na suchou zem, vyvinuly se jim plíce a postupně začaly ovládat mělčiny a pobřeží. Právě na nich a jejich předcích rybách stojí celý systém obratlovců. Za stovky milionů let už tyto významné tvory potkala řada vymírání, ale nikdy je nesmazala z povrchu Země. Obojživelníci vzdorovali a ohromné společenství přežilo do dnešních dnů a své postavení v ekosystému má pevně zakotveno. Bohužel, během 20. a 21. století vkročil do jejich světa nepřítel. Je to člověk, druh podle své libosti měnící planetu. Nikdy jindy v historii této planety nedošlo k tak děsivému vyhynutí druhů, jako v minulých desítkách let, a ještě horší budete mít pocit, že za to všechno může právě lidský druh. Úbytek obojživelníků, jasných a důležitých zvířat na jejichž přežití v ekosystému je postaven veliký a složitý systém, nebyl nikdy právě tak velký. Vše způsobuje úbytek přirozeného prostředí, klimatické změny (především globální oteplování) a také moderní lékařství. To totiž z 25 % funguje právě díky pralesům, v nichž žije vysoká diverzita obojživelných druhů. Za posledních 20 let lidstvo způsobilo zánik 250 druhů obojživelníků! To však stále není nejhorší, když si představíte, že v příštích 50ti letech můžeme přístupem, který většina lidí k přírodě užívá, ztratit 3000 ze 6000 žijících druhů obojživelníků!!! To je dvanáctkrát více, než lidstvo dosud vyhubilo. Které rody a druhy teď momentálně potřebují naši pomoc? Co můžeme dodatečně učinit, abychom ekosystém, na jehož vrcholu jsme my, udrželi a udrželi tak nejen obojživelníky, ale i sami sebe na živu? Právě to se dozvíte v následujících řádcích...


Zaprvé je třeba zjistit, které druhy lidé dohnali až na pokraj vyhynutí. Ohroženy jsou obě základní skupiny obojživelníků, ocasatí i bezocasí. Během posledních několika desetiletí se snižují počty velemkloků čínských (viz. obrázek nad textem), kteří jsou závislí na studených řekách ve východní Číně. Zde tito tvorové převládají, zde loví svou potravu, zde se rodí jejich mláďata a zdá se, že žádné jiné místo ve volné přírodě není k jejich přežití tak příhodné. Pokud máme tento poklad, 2 metry dlouhého mloka bez očních víček, ochránit, budeme muset vynaložit množství financí na jeho záchranu. Vidět tohoto obra v přírodě je už tedy celkem vzácnost. Ještě hůře jsou na tom ale tři dále uvedené druhy. Na červeném seznamu IUCN jsou uvedeni tři ocasatí, jejichž populace jsou na pokraji vymření. Již mnoho let nebyl spatřen axolotl lermský, endemit jezera Lerma v Mexiku, populace těchto tvorů poškodilo znečištění a stavba přehrady. Mločík pouštní, známý pouze z Riverside Country v Kalifornii, Spojených státech amerických, na tom není značně nejlépe kvůli snižující se hladině vody, čímž jeho přirozené prostředí mizí. Třetím nejohroženějším ocasatým je podle IUCN čolek sardinský, nejohroženější obojživelník Evropy. Velkou hrozbou pro něj je vysazování pstruhů, snižování hladiny vody v souvislosti se zemědělstvím i používání pesticidů ve vodních nádržích. Kriticky ohroženým je však i pamlok afgánský. Tento endemit nacházející se pouze v Afgánistánů obývá jediné jezero o ploše 10 kilometrů čtverečních. Zbývá jich už pouhý jeden tisíc. Ztrátou prostředí trpí také pamlok džungarský z Číny a Kazachstánu. Naštěstí je tento pamlok v relativním bezpečí díky svému výskytu v lidmi nepříliš obsazovaných oblastech, včetně horských lesů a dokonce i tundry. Ve velikém nebezpečí jsou však i bezocasí obojživelníci, žáby, z nichž mnoho obývá deštné pralesy...


Na obrázku vidíte Panamský prales. Problém je v tom, že lidstvo potřebuje stále větší a větší zásoby dřeva. Plícemi naší planety jsou právě deštné pralesy. Jejich vykacování snižuje populace všech živočišných a dokonce i rostlinných druhů. Mezi těmi živočišnými samozřejmě nechybí ani žáby, nejpopulárnější ze všech obojživelníků. Mezi vyhynulé se řadí i slavná ropucha zlatá. Byl to druh, který vyhynul roku 1989, pouhých 23 let po zhotovení vědeckého popisu, což je přímo strašné. Tento fascinující druh ropuch žil zřejmě pouze v jedné Kostarické rezervaci. Ptali-li byste se, proč tak krásný tvor vyhynul (pod textem obrázek ropuchy zlaté), dostali bychom se k současnému docela dost palčivému tématu-oteplování způsobenému spalováním fosilních paliv, lépe řečeno přes všechny faktory mělo na ropuchu zlatou vliv globální oteplování. Tento styl oteplení sice začíná v okolí pólů, ale projevuje se téměř vždycky právě nedaleko rovníku, jehož lesy a pralesy jsou přeplněny biodiverzitou, avšak kvůli oteplování se tato diverzita snižuje. Nikdo neví, jak rychle, nikdo si není zcela jist, o kolik čísel se počty žab v deštných lesích každý den sníží. Jasné ale je, že se snižují. Ropucha zlatá tentokrát, narozdíl od jiných vymřelých tvorů, nedoplatila na svou krásu, ale na něco, co se jí vůbec netýkalo. A to je na vymírání nejen obojživelníků, ale všech živočichů i rostlin to nejhorší. K prospěchu lidskému druhu vymírají i nejvzácnější přírodní poklady. Kdyby se náhodou prokázalo, že někteří herpetologové považující druh místo vymřelého za kriticky ohrožený měli pravdu, jásali bychom, i tak by nám však dalších 250 jedinečných druhů scházelo...


Jen málokdy obojživelníky ohrožuje lov. Je pravda, že mnozí mloci byli ve východní Asii vybíjeni z důvodu pověstí a povídaček, podle nichž po vypití lihu s mrtvým mlokem dojde k zastavení střevních potíží. Není to ovšem pravda, a přesto taková spousta krásných salamandrů vymizela. Žáby jsou ovšem také v problémech. Kriticky ohroženým druhem je například atelopus panamský, krásná žlutá žabka (viz. obrázek pod textem), která donedávna žila ve volné přírodě panamských lesů. Dnes je již v přírodě vyhynulá a malé populace přežívají v zajetí. Podaří-li se je navrátit do divočiny, to mnozí odborníci odmítají tvrdit. Dále ubývá i ropuch jihoasijských, atelopů proměnlivých nebo i kako kapských, jimž k přežití pomáhají alespoň špatně odvodněná jílová pole v Jihoafrické republice. Máme však stále naději na záchranu nejstarších suchozemských obratlovců. Aby se scénář s vyhynutím poloviny dosavadních známých druhů nestal pravdou, musí se lidé pokusit zabránit takové výrobě tepla, jaká jen způsobuje globální oteplování. Více národních parků ve více zemích bohatých na obojživelníky by jim také mohlo pomoci. Nesmíme znečišťovat vodní plochy, například jezírka a rybníky, protože i to může zdecimovat celou jednu populaci čolků a právě i ta může hrát v budoucnu velkou roli, i když se to prozatím nezdá. Zkrátka, chce to být ohleduplný k přírodě. Tento ekosystém, v němž mimo jiné žijí i obojživelníci, stvořil nás a nebudeme-li k němu ohleduplní, zničí nás... Každý zásah člověkem do původního ekosystému se totiž obrátí právě vůči lidstvu...


Doufám, že Vás tento článek nijak nevyděsil, stále je zde šance na záchranu obojživelníků a pokud ji využijeme, spadne nám všem určitě ze srdce veliký kámen...

Důležité informace o ohrožených nebo dokonce i vyhynulých druzích se dozvíte na těchto webech: http://dinosaurss.blog.cz/1407/bufo-periglenes, https://www.youtube.com/watch?v=3UFOhuBy7fk, http://www.edgeofexistence.org/amphibians/top_100.php a www.arkive.org .

Správce dinosauřího parku - Bezpečnost je důležitá

25. července 2014 v 9:46 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Minulá část Správce dinosauřího parku byla tak trochu na pokračování, dnes se konečně dozvíte, jak to s Dsungaripterem dopadlo...

Bezpečnost je důležitá

Během pátečního večera jsem se musel na rogalu dostat až na širé moře, když tu jsem zahlédl našeho Dsungariptera. Zrovna nad prosluněnými vodami lovil svou oblíbenou potravu, nějaké malinké rybky. Rychle jsem se proti němu rozletěl, ale on jaksi uhnul a letěl více na jih. Ale právě to jsem chtěl! Vystřelit po něm šipku s uspávadly by znamenalo jeho smrt, spadl by totiž do hlubin oceánu. Jediné rozumné řešení bylo nahnat ho zpět na ostrov. Tam už na mne čekali zbylí tři členové našeho týmu. Když Dsungaripterus doletěl na pláž, Johann do něj střelil dvě šipky s anestetiky. Já pak svým rogalem donutil Dsungariptera letět níže nad zemí. Nakonec dokonce přistál, jen pár vteřin předtím, než se dostal do světa snů. Velice jsem si oddychl a řekl si, že Charles bude moc rád za naši práci, i když o tomhle všem raději pomlčíme. Charles se vrátil už v pondělí, stejně jako dalších osm pracovníků. Mimo ně však přivedl i svou rodinu. Jeho osmiletá dcera a pětiletý syn byli moc překvapeni, když viděli pravěká zvířata, která jim jejich otec s radostí ukazoval na svých fotografiích. Charles mi ještě sdělil, abych nepočítal s Oliverovou pomocí, ten totiž zůstane doma, ve Velké Británii, o týden déle kvůli špatnému zdravotnímu stavu jeho rodičů. Poté jsem jako správce Dinosauřího parku provedl Charlesovu rodinu mezi všemi výběhy a něco jim o našich zvířatech také řekl. Především děti byly velmi udivené. Charles nám nakonec sdělil své nové plány, chtěl by totiž park otevřít i veřejnosti. Bylo mi hned jasné, že toho všeho využil. Kdyby tu byl Oliver, nesouhlasil by a oba by se dostali do hádky. Teď mu však neměl kdo odporovat. Při úterní ranní poradě probral vše dopodrobna. Proti bylo několik pracovníků, včetně mě. Charlese to ovšem nezajímá. Dinosauří park nemá už podporu od žádného státu a za nedlouho bychom se mohli dostat na mizinu. Rozhodl se využít poslední peníze k vytvoření pár atrakcí pro návštěvníky. Po hovoru jsem telefonoval Oliverovi, aby nebyl nemile překvapen, až se vrátí. Bohužel to nebral... To jsme ale v té době nevěděli, co vyvádí Charlesovy děti!

Siamotyrannus už po nevím kolikáté prorazil plot! Mohly za to Charlesovy děti, které ho dráždily. Naštěstí jsme dinosaura zadrželi dříve, než stačil kohokoliv zranit a cokoliv zbořit. Bezpečnost je však důležitá, cítím teď za ty oba nezbedy velikou zodpovědnost a jako správce parku musím všem hostům zaručit bezpečnost, dokonce i těm, jež nebyli předem ohlášeni. Charles jim po incidentu alespoň rázně zakázal vycházet z vily bez jeho souhlasu. Přece jen mají skupinku Adelobasileů, prehistorických savců, rovnou na zahradě, tak proč se obtěžovat chodit za dalšími tvory? Stejně si s tím vším dělám starosti. Ale ještě více starostí nám může nadělat stará známý faktor, který se rád ukazuje, když je na ostrově více lidí-Kronosaurus!!!!!

Zdá se, že se opět stane něco děsivého!!! Co?! O tom za týden!

Nebezpečná výprava Dona Rolanda 1.

24. července 2014 v 13:04 | HAAS |  Komiksy s dinosaury a přírodou
Už téměř tři roky se na mém blogu neobjevil žádný nový komiks... Moc se omlouvám, že příběhy Kapitán Johnson a Ve stínu leoparda nepokračují, ale snad Vám to vynahradí můj nový seriál-Nebezpečná výprava Dona Rolanda. Hlavním hrdinou je starší zoolog Don Roland, který má za cíl na svém dobrodružství vyšetřit jednu velikou záhadu. Některé ilustrace Vám zřejmě nepřijdou moc povedené, ale snad se Vám i tak bude komiks líbit... Tak, je tu první část a já doufám, že si ji užijete!!!

NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA DONA ROLANDA 1. ČÁST




Zatím mám napsané již tři části, ale během prázdnin budu v kreslení na počítači pokračovat! Druhou část, kterou mám už týden připravenou, zveřejním co nevidět!
Jinak bych Vás chtěl upozornit, že pátá část Džungle času, kterou také již brzy napíši, bude delší než předchozí díly!

Střet obou Amerik-část 6.-Příběh psovitých

23. července 2014 v 11:14 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Po více než měsíc jsem nenapsal žádnou další část Střetu obou Amerik, doufám, že Vám to tolik nevadilo. Teď se tu však konečně objevuje šestý díl!

Střet obou Amerik-část 6.-Příběh psovitých
Psovití (Canidae) se poprvé vyvinuli ve středním Eocénu nejpravděpodobněji ve Starém světě, který i nadále osidlovali a sice že nebyli tehdy vrcholovými predátory, dařilo se jim. Poté začali pomalu osidlovat Nový svět, Severní Ameriku, do níž se dalo přejít pomocí pevninského mostu z Asie. Před zhruba 10 až 9 miliony lety, což zpadá pod periodu Miocénu, se na severomarickém kontinentu objevili rody lišek, vlků a psovitého rodu Urocyon, kteří začali zabírat teritoria původních dravců a je pravděpodobné, že některé z menších lovců brzy vytlačili na pokraj vyhynutí. O milion let později do Severní Ameriky vyráží přes Beringův most rod Eucyon, všežravý canid, jehož fosilní ostatky byly odkryty Nebrasce, Oregonu, Texasu i v Rio Grande. Velká expanze psovitých však nastává před asi 3 až 2 miliony let, kdy došlo ke srážce Severní a Jižní Ameriky a následnému vytvoření Panamského mostu. Kojot Johnstonův (Canis lepophagus) představuje tehdy pro místní faunu skutečné nebezpečí, a není sám. Někteří psovití jsou ještě nebezpečnější! Severní Ameriku v té době terorizoval jeden známý druh-pravlk (Canis dirus). Tento neúnavný predátor měřící od špičky čenichu po konec ocasu 1,5 metru a vážící přes 80 kilogramů, žije ve smečkách a dovolí si zaútočit i na zvířata mnohem větší, než je on sám. Smečky těchto nových, vrcholných predátorů udolávají bizony, koně, dokonce i mamutí mláďata a po vzniku Panamského mostu pronikají do Jižní Ameriky, kde na jejich lovecké techniky není žádný z místních býložravců připraven. Kromě pravlků na jih expandují i některé druhy lišek. Zlom však přišel před 300 000 lety, kdy světu vládla doba ledová. Tehdy Beringovu úžinu překročil vlk šedý (Canis lupus), který se stal rázem jednou z nejúspěšnějších šelem převládajících na Americkém kontinentě. Jedná se o druh, jemuž se povedlo překonat většího, statnějšího a možná že i statečnějšího pravlka, a to zřejmě jen díky menší velikosti a jiným životním strategiím. Před 11 000-10 000 lety pravlci zcela vymizeli z fosilního záznamu, to znamená, že jako druh vyhynuli. Štěstí přálo menším psovitým, liškám, drobnějším vlkům a jim podobným. Dnes jsou obecní šedí vlci v Severní Americe ke spatření stále. Brazilskému Cerradu zase vládne vlk hřivnatý, přezdívaný též pes hřivnatý, dlouhonohá šelma schopná rychlého útěku. Deset milionů let trvající expanze psovitých do Nového světa se i přes některé ztráty opravdu vyplatila...



Na prvním obrázku vidíte vlčí lebku, na druhém je zase překrásný pes argentinský (Pseudalopex griseus). Obrázky jsou z WikiMedie a z ARKive.org .

Ptačí řády a jejich evoluce: Pštrosi

22. července 2014 v 11:18 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
"Všem se líbí ptáci. Které jiné divoké zvíře je více přístupno našim očím a uším blízko k nám i všem ve světě tak univerzálně, jako pták?" David Attenborough

Pštrosi
Stratigrafický výskyt: Eocén (40 ma) až současnost
Areál rozšíření: Starý svět (Afrika a Eurasie)

CO TO VLASTNĚ JSOU TI PŠTROSI?
Pštrosi jsou řádem nelétavých suchozemských ptáků z nadřádu běžců (Palaeognathae). Ti tvoří celkem pět řádů a pštrosi patří mezi ty vůbec největší. Peří není příliš pestře zbarvené, charakteristickým znakem je dlouhý krk a také vysoké nohy, díky nimž pravěcí i současní zástupci řádu mohou rychle běhat a dosáhnout rychlosti i více, než 60 km/h. Jejich přítomnost je zaznamenána pouze ve starém světě, v Africe a Eurasii. Křídla jsou zakrnělá, což je také důvod, proč pštrosi nemohou létat, při běhu si jimi ale mohou pomáhat ke zvýšení obratnosti...

Samice pštrosa dvouprstého se svými mláďaty

EVOLUCE ŘÁDU STRUTHIONIFORMES:
"Pštrosi jsou možná jedněmi z nejbližších žijících příbuzných dinosaurů - mnoho znaků sdílejí se skupinou ornitomimidů." Nigel Marven

To je určitě pravda! Právě Ornitomimidi se jim podobali. Evoluce pštrosů ale začíná až v třetihorách.
Mnozí vědci předpokládají, že všichni běžci (pštrosi, kasuárové, ptáci moa a další) měli společného předka. Právě proto někteří odborníci pštrosy jako samostatný řád neuznávají a řadí je do jediné skupiny právě s jejich příbuznými. Nejstarším známým pštrosovitým ptákem je Palaeotis, který žil před 40 miliony lety, v době středního Eocénu, ve střední Evropě a jeho pozůstatky byly ve 30. letech minulého století vyzvednuty z německého souvrství Messel. Dalším primitivním běžcem je tajuplný Remiornis, u kterého dosud nebylo prokázáno, do kterého řádu patří. Pokud by bylo potvrzeno, že byl pštrosem, posunula by se historie řádu až do středního Paleocénu. I tak víme, že pštrosi jako řád pocházejí z Evropy a v průběhu milionů let se šířili dále a dále po starém světě. Struthio coppensi, nejstarší dosud objevený zástupce pštrosího rodu, žil v Namibii v raném Miocénu, stejně jako Struthio karingabarensis. V pozdním Miocénu se už v Číně vyskytoval druh S. linxiaensis. Bohužel, během doby ledové, jež působila asi 2 miliony let, pštrosi v Číně vyhynuli a tak dnes zbývá jediný druh...

Lebka druhu Struthio linxiaensis vystavená v muzeu

DNEŠNÍ PŠTROSI:
Dnes žije už pouze jeden zástupce rodu Struthio, je to S. camelus, česky pštros dvouprstý. I tak si ale vědci nejsou jisti, nemají-li toto zvíře trochu rozdělit a podle některých znaků zavést ještě jeden platý druh. Přesto je zde pět poddruhů, jeden z nich, arabský pštros, však již bohužel kvůli lidskému působení v 20. století vyhynul. Jinak pštros dvouprstý není člověkem příliš dotčený druh. Vždyť bychom na něj měli být také hrdí! Je totiž největším ptákem 21. století, jen sloní ptáci z Madagaskaru a ptáci moa z Nového Zélandu, kteří již vyhynuli v našem letopočtu, byli větší! Velcí samci pštrosa dvouprstého váží i přes 115 kilogramů a samice jsou jen o patnáct kilogramů lehčí, přičemž měří 280 centimetrů-to jsou přece skoro 3 metry! Rychlost dokáží při běhu zvýšit i na 70 km/h, což z nich dělá některé z nejrychlejších ptáků vůbec (ptáci schopní letu však dosáhnou i vyšší rychlosti). Nejčastěji se živí různými menšími plody, zrním, ale požírají i menší bezobratlé. Zároveň kladou největší vejce, z něhož se líhne malinké mláďátko. Okolo pštrosů však kolují i nepříliš pravdivé informace, není správné tvrdit, že pštrosi při nebezpečí schovávají hlavu do písku-mnohdy by právě to znamenalo jejich konec, jejich instinkty spíše napovídají k rychlému úprku...

Pštrosí mládě