Srpen 2014

Nově získané diplomy

12. srpna 2014 v 18:48 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Nedávno jsem dostal dva nové diplomy za zúčastnění se soutěží...

Nejprve je to diplom za Prvohorní soutěž z www.blogplateosaurus.blog.cz, kde jsem skončil na druhém místě (na diplom jsem dostal Scutosaura):


A dnes jsem dostal za 2. místo v soutěži na blogu www.martinoraptor.blog.cz tento diplom s Estemmenosuchem:


Oběma Vám moc děkuji za překrásné diplomy a na další z Vašich soutěží se už moc těším!!!

Džungle času-část 7.

12. srpna 2014 v 10:35 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Minulá část Džungle času skončila opětovným útokem krvelačných Anurognathů, z nichž někteří hlavního hrdinu, George McCanna, doslova obklopili. Co bylo dál? To se dozvíte v této části...

DŽUNGLE ČASU-ČÁST 7.:
"Palte!!!" zařval George, uzavřen v mraku těl malých ptakoještěrů. Jack a Jeremy jej poslechli a současně po Anurognathech začali pálit ze svých plamenometů. Corwin se mezitím snažil zahnat pár dalších, kteří mu útočili na obličej, nakonec se mu však podařilo oba malé dravce zabít těžkým dřevěným prknem. Ohnivá palba Jacka a Jeremyho na chvíli osvobodila i George. Anurognati se rozletěli na všecky strany, ale všem bylo jasné, že brzy zaútočí znovu. "Moment, a co Ron a Johann?!" optal se hned George zcela znavený Jack. George ani nestačil odpovědět, a hned si všiml utíkajícího Johanna. Mířil k další dřevěné budově, opět se tedy muselo jednat o sklad zbraní. Georgovi jakoby se v hlavě rozsvítila žárovička, poručil, aby všichni započli s útěkem a poté čekal před budovou na Johanna, navíc s připravenou zbraní, to kdyby se pterosauři vrátili. Po chvilce Johann z budovy vyběhl. "Udělal jsem přesně to, co by jsi udělal i ty!" řekl mu jen Johann, poté na George mávl rukou na znamení útěku a už běželi k hranicím rezervace. Ron se k nim po chvilce přidal. V těch chvílích si jich konečně povšimli hladoví Anurognati, užuž se chtěli vzdát zdánlivého bezpečí kovových střech několika budov, když se ozvala příšerná rána! Sklad zbraní vyletěl do vzduchu a způsobil požár okolních stavení. Drtivá většina Anurognathů se přitom usmažila za živa, ti přeživší byli smrtelně raněni. Johann se při útoku musel rozesmát, stejně jako George. Ronovi ale moc do smíchu nebylo, věděl, že na živu jsou stále někteří nebezpeční tvorové, jež by je mohli ohrozit. Johann se přestal smát až ve chvíli, když se tak sto metrů za ním objevila silueta hořícího muže. "Do Prčic, někde tam byli schovaní lidi!" vyhrkl Johann, zastavil se a chytil se za hlavu. "Nemluv a poběž!" rozklázal mu naštvaným hlasem George. Z nebe se opět spustil déšť, tentokrát však nebyl příliš mohutný. Jeremy, Jack a Corwin konečně doběhli k hranicím rezervace. "Počkáme na George," konstatoval Jack, "snad má nějaké prostředky k protržení tohoto silného plotu." "Upřímně nemůžu uvěřit, že jsme teď, zdá se, poslední pracovníci tohohle projektu, kterým se podařilo tu hrůzu přežít..." vydechl Jeremy, načež Corwina napadlo, kolik peněz za zemřelé bude asi muset zaplatit, když je vlastně finančníkem společnosti. "No..." chtěl Corwin cosi říci, ale přerušil jej pohled na zbylé tři členy týmu. "Georgi, mám to udělat holýma rukama?" nabídl se Jack a chystal se sáhnout na jeden z drátů v ohradě. "Ne!" zakřičel George, "je to nabité proudem! Uvnitř rezervace sice vypadl proud, ale plot stále funguje na geotermální energii, kdybys na to sáhl, uškvaří tě to za živa! Někde tady v okruhu tak šedesáti až sedmdesáti metrů by se měla v půdě nacházet nějaká vedení, přeřežu je nožem a pak ohradu přelezeme..." řekl dále a začal se hrabat v hlíně. Johann byl ale jakožto správce znalý více a vedení ihned vyhrabal až asi dvacet metrů napravo od George. Sám dráty také přeťal. "Nechci nic říkat, ale já tenhle plot přelézat nebudu," namítl Jack, "teď tady rukama lehce udělám díru, kterou prolezeme ven!". Když byl Jack hotov, konečně zbylých šest lidí opustilo nebezpečí bývalého výzkumného prostoru. Za chvíli se při útěku ztratili kdesi v bujné zeleni tropického deštného pralesa. Až při setmění se konečně zastavili. "Bože, já mám ale žízeň..." postěžoval si Corwin. "Počkejte, tady někde by měly být malé jeskyně, zůstaneme tam do rozednění a pak budeme pokračovat směrem na západ. Tam bychom měli dorazit do jedné malé vesnice..." sdělil svůj plán George, posvítil baterkou na blízkou skálu a zvolal: "Ha, tady! Ta jeskyně je dokonce větší, než jsem myslel! Tak pojďte, chlapi!". Jen co však do tmavé prolákliny vstoupili, přivítalo je strašidelné pískání...


"Mám takový nelibí pocit, že nějaký z dinosaurů nás sledoval až sem!" řekl úzkostlivě Corwin. Podivné pískání i s tím tvorem jakoby se ve tmě neustále přibližovalo k našim hrdinům. "Zní to jak nějaké kuře nebo co, a já přitom myslel, že Dromaeosaura jsme už odrovnali!" pověděl Jeremy. "Ne," řekl vlídným hlasem George, "tohle není žádný dinosaurus, a zvuky nepatří jednak ani plazu, ani ptáku, podívejte." a posvítil baterkou do malé tůňky u černočerné stěny jeskyně. "Hnízdalka!" otočil se s nadšením na ostatní, kteří jen s podivem přihlíželi. U vody se rýsovala veliká, patnácticentimetrová žába a vydávala hvízdavé či pískavé zvuky. "Někde se těmto obojživelníkům říká 'zpívající kuřata'!" poznamenal ještě George. "Nechci Vás nijak děsit," poznamenal Jack, "ale já se obojživelníků celkem bojím... No, nebo spíše štítím. Tak tady asi neusnu!". George spustil hlasitý smích, stejně jako Johann, Ron a Jeremy, dokonce i Corwin se na chvilku rozesmál. "Páni, už je jedna hodina ráno, měli bychom zalehnout, nemyslet na živočichy v našem okolí a usnout," řekl Ron zrovna v momentu, kdy nad ním proletěli dva netopýři. Vypadalo to, že konečně nastane poklidná noc... V prehistorické Patagonii se mezitím Deborah skrývala mezi vysokými mezozoickými keři v malé buši. Poblíž putovalo stádo ohromných Argentinosaurů a jakýsi veliký predátor stál pouhých pár desítek metrů od nich, nestačil se ani ukrýt, byl si totiž jist úspěchem lovu. Deborah opět zkusila zapnout spojku stroje času, znovu se však časová smyčka neobjevila. Pak ji ovšem napadlo, že do strojku lze zasadit i baterie. Jedinou nevýhodou by poté bylo, že ji smyčka vrátí do 21. století na trochu jiné místo a daleko od stroje času. "Hmm... Přece Martin s sebou pro jistotu nosil kupu baterií," napadlo jí a podívala se k lesíku. Austroraptoři byli pryč. Deborah opatrně vstala, šlápla ovšem na větvičku a ta zapraskala. Obezřetně se podívala po svém okolí. Naštěstí si zvuku nevšiml žádný predátor. Deborah opatrně, tiše a pomalu přicházela k Martinově ohlodané mrtvole. Zbyly tu jen kosti, pár cárů oblečení a zkrvavené listy, smísené s hlínou. V polorozbořeném stanu našla Deborah to, co hledala. Nevěděla ovšem, že zatímco pochodovala buší, měla se spíše plížit. Ten veliký predátor, sledující Argentinosaury, si jí totiž povšiml a šel za ní. Celá země se najednou otřásala a více než osmitunové monstrum se objevilo mezi třicetimetrovými stromy. Deborah byla zoufalá, Scuttelosaurus začal na znamení nebezpečí řvát a vložit baterky do strojku také nějakou chvíli trvalo. Při té rychlosti Deborah jednu baterku upustila na zem. Sklonila se po ni, ale malý Scuttelosaurus vyskočil z jejího náručí a utíkal pryč. Deborah se za ním rozběhla, přímo v patách však měla i gigantického dravce. Během útěku však konečně baterky do přístroje zasadila! Poté zmizela v kapradí u menšího jezírka. Tam se jí také konečně povedlo dohonit malého dinosauříka. Nemeškala, a okamžitě zapnula časovou smyčku. Obrovský predátor uviděl jen záblesk a když přišel na místo, kde se ještě před pár vteřinami ten zvláštní dvounožec schovával, neviděl již nic. Pak to ale zablikalo znovu a časová smyčka se znovu objevila. Giganotosaurus na světélkující předmět chvíli hleděl, pak jím prostčil špičku čenichu a ucítil velice vlhký vzduch. V něm vězel i pach toho podivného tvora...


Nad panamským pralesem vysvitlo slunce. George se probudil, pohlédl na Johannovy hodinky ležící na malém skalisku a zjistil, že je již půl šesté ráno. "Chlapi, vstávejte! Musíme k vesnici!" poručil. Ozvaky se unavené a naštvané hlasy. "Jsme strašně utahaný!" vyhrkl kdosi. "Dobře, chlapi! Všichni tady zemřete! Pokud si chcete zachránit krk, musíme projít džunglí až k civilizaci!" vysvětlil vše varovným hlasem George. Pět zbylých členů týmu se tedy zvedlo a všichni pomalými kroky opustili jeskyni. Cesta pralesem byla dlouhá, ale svítící slunce jakoby v každém z mužů vzbuzovalo naději. Z vysokých a vonných tropických stromů k zemi padaly kápance vody, ve výšce se tvořila hustá mlha, sluneční paprsky protínaly téměř spojené větve velikánských rostlin a někde v dálce šumněl potok. "Pane McCanne," oslovil tichého George Corwin, "co teď s rezervací uděláte? Necháte ni shodit bombu a zničit i okolní pralesy, nebo tam pošlete armádu, aby vyhubila zbylé dinosaury, či co?" George mu ale neodpověděl. Hlavu měl zkloněnou dolů a po asi minutě čekání jen mávl rukou. Pak se ale chytil za čelo a řekl: "Plot ohraničující rezervaci už vlastně také není pod elektrickým proudem, navíc jsme v něm udělali díru, zvířata mohou prolézt ven!" Nikdo však nic neřekl, jen skeptický Corwin zakroutil hlavou a od George se na znamení neúcty vzdálil. Krátce nato se lesem rozléhaly dunivé kroky. "No prosím, pane McCanne," pokýval hlavou Corwin. "Běžte k támhleté skalce, schováme se tam! A přichystejte zbylé samopaly!" zavelel George. Spolu s Johannem pak vyšplhali na vysoký strom. "Ti dinosauři už z rezervace utíkají, to jsem zvědav, co teď Váš šéf udělá," řekl Jeremymu, Jackovi a Ronovi Corwin, skrývajíce se na horninou. S každým zaduněním nervozita stoupala, všem tekla žilami horká krev. "Nejste vy náhodou bratranec Jeffa Corwina? Víte, jak byl v díle 'Arizona-Země hadů' ze seriálu Zážitky Jeffa Corwina, víte koho myslím, ne? Ten chlap, co řídil auto a měl takové ty zuby... Přesně vy!" zavtipkoval Jack a poplácal Corwina po zádech. "Ke vtipům jste si vážně vybral skvělou chvíli..." zasupěl Corwin. Z proostu náhle vystoupil gigantický tvor. "Můj bože!" zašeptal Jeremy, "tohohle tvora jsme ale v rezervaci neměli!" "Není to náhodou to zvíře, co sežralo Nigela Marvena v jednom seriálu?" optal se ostatních Jack. "Gigan...!" nedořekl jméno toho dinosaura Jeremy, když dravý obr neuvěřitelně silně zařval, až se to rozléhalo na kilometry daleko...


Co se stane dál? Jak je možné, že se tu náhle objevil živočich, který v rezervaci nebyl chován? Přežijí naši hrdinové cestu do vesnice? Pokračování příště!

Údolí koster v Trespasseru

11. srpna 2014 v 13:03 | HAAS |  Fotogalerie PC-CD her
Od té doby, co byla vydána BETA verze hry Trespasser, došlo k odhalení mnoha různých zajímavých věcí. Jak již asi víte, BETA verze samozřejmě obsahuje i level Pine Valley, který však nakonec nebyl zveřejněn, ovšem tady si jej zahrát můžete. A právě v Pine Valley se nachází i záhadná lokace... Je to tzv. "údolí koster"! Toto velice zvláštní místo téměř určitě minete, pokud se budete snažit dostat se co nejdříve k závěru úrovně. Pokud však budete více pozorní, dostat se k němu můžete, dokonce i docela snadno. Jde jen o to, že musíte sejít z kopce, vyhnout se dvojici Velociraptorů, sejít na rovinu a dále zamířit po cestičce do lesa napravo-ovšem pozor na další dva raptory, kteří by měli hlídkovat kdesi před Vámi, dále uvidíte i na Stegosaura, kterého raději nedrážděte pro jeho obranářskou povahu! Projděte tedy po úzké cestičce, obejděte slavné mayské ruiny a již stanete v údolí koster. Nachází se zde opravdu velká spousta koster nejrůznějších dinosaurů, je zde například bezrohá lebka Triceratopse, a dále také ohromná kostra Apatosaura. Všude kolem se nacházejí lidské ostatky, občas se zde vyskytne i nějaká ta motorka a zbraně. Zbytky určitě patří lovcům z InGenu, kteří sem přijeli lovit dinosaury, dále ale došlo ke katastrofě a skončilo to velikým úmrtím. Lidé se možná stali oběťmi místních raptorů, z nichž jeden zde ještě stále slídí... Je to nezapomenutelná lokace, takže pokud budete moci, navštivte ji!


Tento článek jsem napsal hlavně díky webu www.trespasser.blog.cz, díky jehož návodu, který zde také popisuji, jsem se do údolí koster dostal... Obrázek je z www.deinonych.blog.cz .

Cesta pravěkým Madagaskarem 2/4

10. srpna 2014 v 11:44 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

2. Zrod ostrova

Před 180 miliony lety byl ostrov Madagaskar společně s Afrikou a Indií součástí ohromného kontinentu jménem Gondwana (někdy též nazývaného jako Velký jižní kontinent). Ale zemské desky se neustále posunovaly, stejně jako se posunují dnes. Gondwana se před 165 miliony lety rozpadla na několik menších pevnin. Vulkanická činnost vedla ke vzniku Mozambického kanálu, který dodnes odděluje Madagaskar od domovského kontinentu. Ano, Madagaskar se v té době oddělil od Afriky a zůstal navázán pouze na Indii, tehdy také ostrov, i jejich budoucnost však měla být později odlišná...

Když byl během zbytku Jurského období Madagaskar spjat s Indií, vyvinulo se na tomto velikém ostrově překvapivé množství rozmanitých druhů. Mezi živočichy to byli mimo jiné i obrovití dinosauři. Nicméně vývoj dosáhl i na rostliny. Ještě v době krátce před oddělením Madagaskaru od Afriky, rostly zde ohromné baobaby, stromy dosahující na výšku až úctyhodných 30 metrů, čímž naprosto převyšovaly a dodnes převyšují i ty nejgigantičtější dinosaury ze všech. Dnes známe osm druhů, z nichž šest žije právě na madagaskarském ostrově a žijí zde již pěknou řádku milionů let-jde tedy o živoucí fosílie. Původ mají tyto rostliny též na Madagaskaru, důvodem, proč se jeden druh vyskytl v Austrálii, je dálkový přenos, k němuž došlo během posledních 30ti milionů let, to je však již odlišný příběh...


Hlavním důvodem, proč je Madagaskar v hledáčku paleontologů, jsou však určitě jeho dinosauři. Podivuhodná rozmanitost a bizarní tvary sem táhnou tyto vědce již po desetiletí. Veleještěři nalezení v horninách z Jury pravděpodobně vyjma Madagaskaru museli obývat i Indii. Byli zde nalezeni mnozí sauropodi (dlouhokrcí dinosauři), mezi ně řadíme i rod Archaeodontosaurus. Tento živočich byl teprve raným zástupcem infrařádu Sauropoda, jelikož jeho zuby jsou ještě typicky "prosauropodí". Evolučně pokročilejším byl již Lapparentosaurus, patřící do skupiny Macronaria, tento neškodný spásač vysoko rostoucí vegetace žil na Madagaskaru v období střední Jury. Dále se zde snad mohli vyskytovat i sauropodi rodů Kotasaurus a Barapasaurus. Pozůstatky těchto býložravců sice pocházejí z Indie, nikdo ovšem nevylučuje domněnky, podle kterých se pohybovali i Madagaskarem. Je však zajímavé, že dosud nebyl objeven žádný jurský masožravec, který by tyto tvory lovil, možná k tomu však dojde v budoucnosti...


Zatímco však Madagaskaru vládli dinosauři, v norách pod jejich nohama se vyvíjeli naši dávní předci-miniaturní rejskovití savci, které byste nenazvali nijak jinak, než velmi primitivní. Většina těchto tvorů vycházela lovit svou oblíbenou potravu, hlavně hmyz, až za soumraku. Například v době rozdělení Gondwany žil na Madagaskaru Ambondro mahabo, nicméně jeho zařazení do systému je stále předmětem diskuzí. Jeho fosílie byly objeveny nedaleko od zkamenělých kostí Lapparentosaura (obrázek nad textem), nějakého primitivního krokodyliana a plesiosaurida. Ambondro je velice výjimečným savcem, neboť jde o nejstaršího zástupce naší třídy obratlovců, jenž byl vybaven stoličkami! Původní nález tvoří jen asi třímilimetrová dolní čelist, ale právě tento drobný nález prozradil mnohé o evoluci savců. Vděčíme za něj právě Madagaskaru...


PŘÍŠTĚ V CESTĚ PRAVĚKÝM MADAGASKAREM: Setkáme se s Křídovými obry! Kromě ohromných titanosauroidních sauropodů a abelisauridních predátorů, stejně jako dalších podivně vzhlížejících dinosaurů, potkáme i největší ropuchu všech dob a vzdálené předchůdce ptáků! Tak zase příště, u další Cesty pravěkým Madagaskarem, v neděli 17. srpna!

Dorudon

9. srpna 2014 v 10:18 | HAAS |  Galerie mořských živočichů

Jméno: Dorudon,
způsob obživy: masožravec,
výskyt: Eocén, mladší třetihory, 40-36 MYA,
typ: savec z řádu kytovců.
Popis:
Zkameněliny tohoto zajímavého kytovce byly odkryty v Severní Americe, Egyptě, Pákistánu, na Novém Zélandu a dokonce i na západě Sahary. Jméno "Dorudon" znamená doslovně přeloženo "harpunový zub". Měl skutečně ostré, po stranách zaostřené, kompaktní zuby, typické pro masožravce. Paleontologové tak usuzují, že se živil především rybami a měkkýši, možná mu však nedělalo problémy zaútočit i na větší chobotnice. Dospělci měřili asi 5 metrů na délku a vážili do jedné tuny. Podle zkoumání fosilních ostatků je Dorudon blízkým příbuzným známého Basilosaura, se kterým kromě ozubení sdílel i mnoho dalších, podobných znaků, včetně malých zadních ploutví, jejichž funkce je zatím neobjasněna-možná se jednalo jen o jakýsi rudiment zbylý po dávných předcích ze souše, kteří ještě byli čtyřnozí. Podle seriálu BBC Putování s pravěkými zvířaty byla Dorudoní mláďata kořistí Basilosaurů, kteří nechráněná mláďata odřízli od školek v lagunách a snadno je poté sežrali. Něco takového potvrzují i rány nalezené na zkamenělých lebkách. V době objevení byl Dorudon prve pojmenován jako "Prozeuglodon" (prvotní Basilosaurus-odvozeno z názvu Zeuglodon, nápravu o nesprávné pojmenování oné velryby). Podobně jako delfíni, i Dorudoni žili ve skupinách, ale narozdíl od nich postrádali speciální orgán umožňující efektivní echolokaci. Kromě Putování s pravěkými zvířaty se Dorudon objevil ještě v seriálu Putování s dinosaury-Monstra pravěkých oceánů, ačkoliv to bylo jen krátce...



Příště se posuneme do Pliocénu, do dob, kdy oceánům vládl ohromný žralok! Pokud se Vám popis Dorudona líbil, nezapomeňte komentovat...

Správce dinosauřího parku - Bitva s pravěkým hadem

8. srpna 2014 v 14:10 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Týden se už zase blíží ke konci... Dnes je pátek, 8. srpna, a je zde další část Správce dinosauřího parku!

Bitva s pravěkým hadem

V pondělí, časně zrána, jsme vyrazili na výpravu, na níž jsem se už dlouho těšil. Naši prehistoricko-herpetologickou expedici tvořili Oliver, já a tři naši pomocníci. Na Isle of Die jsme přiletěli k 8. hodině ranní. Podle Olivera byl toto dokonalý čas, neboť mnozí plazí, známí svou denní aktivitou, se probouzejí a ihned se za časného slunečního svitu vydávají na lov. Nevěděli jsme, na co narazíme, ale bylo nám jasné, že na ostrově musí žít i řádka pravěkých hadů. Putovali jsme podél malého potůčku, vtékajícího do moře při západním pobřeží ostrova. Jenže potůček se brzy změnil na pořádný potok, a poté na řeku. V půl osmé Oliver vykřikl. Uviděl prý obrovskou prehistorickou ropuchu rodu Beelzebufo, jež žila na Madagaskaru v období Křídy. Brzy ale zmizela v houštinách. Olivera to ale nemrzelo, stejně jsme chtěli více plazy, než-li obojživelníky. Dále jsme zjistili, že podél řeky žije spousta Ardeosaurů-miniaturních předchůdců dnešních gekonů, z nichž už nějaké chováme v Dinosauřím parku. Pak se ve vodě zaleskly plazí šupiny, Oliver a já skočili do vody a stanuli jsme tváří v tvář neuvěřitelnému tvorovi-pravěkému hadu! Podle Olivera šlo zřejmě o zástupce rodu Pachyrhachis, hada se zakrnělýma nohama žijícího v Izrali před asi 95 miliony lety. Pro jistotu jsme použili háky na hady, jelikož u pradávných, neprozkoumaných hadů nemůžeme s jistotou tvrdit, byli-li jedovatí či ne, i když samotný Pachyrhachis příliš jedovatě nevypadá. Oliverovi se podařilo perfektně hada nabrat na hák, já hned připravil pytel, do kterého bychom jej dali. Jenže Pachyrhachis s sebou v poslední chvíli mrskl a šup, už byl pryč! Plaval řekou směrem na sever, ovšem Oliver jej následoval, nicméně, zakopl, upustil hák na hady, a aby mu Pachyrhachis neunikl, chytil vlastníma rukama. Had nato typicky zareagoval použitím svých čelistí, ostré zuby projely Oliverovou kůží, Pachyrhachis nepustil, a aby mu Oliver zbytečně zuby nezničil, musel jej nechat zakousnutého do té doby, než plaz sám pustil. U jemně toxických hadů se účinky jedu nebo hnijících bakterií někdy ani nedostaví, někdy končí spíše "nafouknutím" ruky nebo způsobením špatného spánku. Oliver ale nevyšiloval, pustil hada do pytle a poté jsme odjeli. Po příjezdu na ostrov vyhledal Oliver okamžitě lékařskou pomoc-jeho ruka se totiž vážně "nafoukla", rána bolela a srčela z ní krev...

Nyní je však Oliver zcela v pořádku, zdá se, že Pachyrhachis opravdu může patřit mezi jemně toxické hady. Pro jistotu však byla Oliverovi podána antibiotika-rozkládající se bakterie z hadí tlamy by mohly způsobit nepříjemnou infekci, zahnisání rány a dokonce i otravu krve. V pondělí večer si vzal Oliver ještě prášky na spaní, v úterý je však již vynechal a žádné účinky nějakého "jedu" se vůbec nedostavily. Náš krásný Pachyrhachis je nyní v teráriu, které sdílí s Ardeosaury a želvami Testudo atlas. Protože žil ve vodním prostředí, vykopal jsem mu v půdě malé jezírko, do kterého mu budeme tak jednou týdně házet mrtvé myšy a žáby. O jeho potravních zvycích zatím nic nevíme, zjistíme to však již brzy a Oliver hodlá pozvat paleontology a herpetology zaměřené na vyhynulé plazy k vědecké studii. Mimoto k nám příští týden zjevně přijede jistý Andrew Collins, o němž jsem se zmiňoval již minimálně před pěti, ba i šesti měsíci...

Za týden se dočkáte další části, i když to nemohu tvrdit s úplnou jistotou!

Meiolaniidi-Zvláštní obrnění plazi

7. srpna 2014 v 11:14 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Nedávno mě napadlo, že bych mohl napsat o nějaké zvláštní vyhynulé skupině plazů. Otevřel jsem proto encyklopedii "Dinosauři a život v pravěku" a zaujal mě jeden odstavec, který mi poskytl informace pro tento článek. Tímto bych chtěl této knize trochu poděkovat za námět...

Pod slovem Meiolaniidae si asi mnoho lidí ihned nevybaví, o co by se tak mohlo jednat. Ti zkušenější alespoň okamžitě, díky příponě "idae" rozpoznají, že se musí jednat o čeleď živých organismů. Kdyby se Vás někdo zeptal: "Znáte nějaké obrněné prehistorické živočichy?", zřejmě by Vás hned napadla slova jako glyptodonti, nebo také Ankylosauři. A kdyby nápovědou, že ti obrnění tvorové z té čeledě jsou plazy, odpověď Ankylosauři by byla správná. Oni však nebyli jedinou skupinou obrněných prehistorických plazů. Představte si Váš výlet zpět v čase do třetihor či čtvrtohor, kdy již žádní dinosauři neexistovali. Náhle by se ale přímo před Vámi objevil ten podivný tvor, krytý deskami na zádech a na ocase by se nacházelo něco jako kyj... Nejde o dinosaury, nýbrž o primitivnější skupinu plazů, jde totiž o želvy! Meiolaniidae je čeledí želv, kterým se v průběhu evoluce vyvinula na ocase kostěnná boule, jež pravděpodobně sloužila k obraně. Hlava všech Meiolaniidů je také velice zvláštním znakem: velké postranní bodce byly možná užívány v boji o teritorium. Největší zástupci čeledi měli hlavu širokou až 30 centimetrů, což znamená, že ji nemohli zatáhnout do krunýře. Kostěnné ostny vyrůstající z lebky mohly také sloužit k předvádění se, podobně jako výrazné barvy u ještěrek. Meiolaniidi obývali jižní polokouli, žili v Jižní Americe a v Austrálii (nebo spíše Australasii). Museli se tedy vyvinout ještě v době, kdy si tyto dva kontinenty sousedily, respektive kdy ještě byly spojeny v jednu pevninu. Jejich původ sahá zřejmě do období pozdní Křídy, takže se vyvinuli již v dobách dinosaurů. Právě zde však začínají spory, neboť nejstarší známý meiolaniid, Niolamia argentina, byla nalezena ve vrstvách z nepříliš jistého období. Někteří odborníci zastávají názory, že jde opravdu o křídovou želvu, jiní však důkazy předkládají její výskyt až v Eocénu. Ať tak či tak, Meiolaniidi se vyskytovali určitě minimálně již před 40 miliony let a patřili mezi úspěšnou skupinu želv. Dalším známým meiolaniidem je i Crossochelys, pojmenovaný Simpsonem roku 1937. I Crossochelys, stejně jako Niolamia, pochází z Argentiny, což značí, že kolébkou skupiny je Jižní Amerika. Do Australasie se dostaly obrněné želvy během Oligocénního období, během Pleistocénu se zde později vyvinul Ninjemys ("ninja želva"), která připomínala obrovského ještěra molocha a vážila 200 kilogramů... Meiolaniidi však vyhynuli teprve nedávno. Představte si, že dokonale probádaná Meiolania se vyvinula již v Oligocénu a vyhynula teprve v Holocénu! Dříve byla pokládána za již mnohem dříve vyhynulý druh (vědci odhadovali stáří posledních jedinců na 120 000 let), teprve nedávno se však prokázalo, že jde opravdu o tvora žijícího ještě před 2000 lety! Obývala ostrovy Nová Kaledonie a ostrov Lorda Howa, Vanuatu a zdá se, že i australský kontinent. Tento rod byl skutečně velice úspěšný a žil by dodnes, kdyby však za jeho náhlým vyhynutím nestál jeden nám moc dobře známý druh: člověk. Poprvé před 3000 lety začali členové kmenů Lapita v Jižním Pacifiku zabíjet Meiolanie pro jejich maso. K vyhynutí došlo relativně brzy, po jednom tisíciletí už na Zemi nezbyl jediný kus...



Na prvním obrázku vidíte kostru rodu Meiolania, stejně jako na druhém. Druhý obrázek zároveň ukazuje i druh Ninjemys oweni... Snad se Vám tento článek o podivných, obrněných želvách líbil, pokud ano, komentujte!

Paleogénní soutěž, 6. kolo

6. srpna 2014 v 16:10 | HAAS |  Naše soutěže
Průběžné výsledky soutěže jsou takové: Dinosaurss a Martinoraptor mají 25 bodů, Blogplateosaurus má krásných 23 bodů. V tomto kole se opět objeví několik těžších otázek, přece jen se již blížíme ke konci soutěže. Odpovědi na otázky posílejte na haasvojta@volny.cz . Přeji Vám mnoho štěstí, zde jsou otázky:

1. KDY (GEOLOGICKÉ OBDOBÍ) A KDE ŽILO HALITHERIUM?

2. JE PRAVDA, ŽE PHENACODUS MATTHEWI PATŘIL MEZI KONDYLARTRY A V KOHOUTKU MĚŘIL 60 CENTIMETRŮ? POKUD NE, OPRAVTE.

3. JE PRAVDA, ŽE PSEUDOLTIRNOMYS GAILLARDI PATŘIL MEZI HLODAVCE NOVÉHO SVĚTA A ŽIL V SEVERNÍ AMERICE PŘED 40 MILIONY LETY? POKUD NE, OPRAVTE.

4. PANOVALO BĚHEM EOCÉNU V EVROPĚ TROPICKÉ PODNEBÍ?

5. ŽIVIL SE OBROVSKÝ PRAVĚKÝ HAD TITANOBOA ŽELVAMI RODU PNEUTEMYS?

Rozhodl jsem se, že soutěž skončí osmým kolem, tedy zhruba za dva týdny. V osmém kole bude pravděpodobně poznávačka (předložím Vám obrázky a Vaším úkolem bude napsat, o jakého tvora se jedná)...

Deset nejpodivnějších savců současnosti-Odpočet třetí

5. srpna 2014 v 9:51 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Zatím poslední odpočet Deseti nejpodivnějších savců současnosti podle mého žebříčku zde byl 13. července a tak jsem se rozhodl, že jste se načekali již dlouho a tak je zde již třetí odpočet! Ale který savec bude opravdu tím nejpodivnějším?

4. Nejpodivnější savec současnosti: Paježura Bruijnova
Latinský název: Zaglossus bruijni,
Rozšíření: ostrov Nová Guinea,
Rozměry: Délka více než 75 centimetrů (ocas měří 1 cm).
Paježura Bruijnova se v seznamu deseti nejpodivnějších savců jednadvacátého století umístila na čtvrtém místě. Stejně jako ptakopysk nebo jí příbuzná a velmi podobná ježura australská, paježura patří mezi vejcorodé. Jde o zvláštní skupinu savců, kteří nerodí živá mláďata, ale kladou ještě stále vejce, stejně jako jejich plazí předchůdci. Své potomky však již krmí mateřským mlékem. Paježura je vybavena protaženým rypáčkem, širším než tužka. Uvnitř se nachází dlouhý, lepivý jazyk, se kterým prohledává hnízda mravenců a termitů a požírá je. Živí se však také žížalami. Po vylíhnutí se z vajec jsou mláďata ukryta v matčině "vaku" po osm týdnů, dokud jim nezačnou růst obranné bodliny. Celé tělo paježury Bruijnovy je potaženo srstí a bodlinami. Celkově je tento tvor velice zvláštní a působí až neuvěřitelně primitivně a prehistoricky...


3. Nejpodivnější savec současnosti: Vakokrt písečný
Latinský název: Notoryctes typhlops,
Rozšíření: Sever a střed Austrálie,
Rozměry: Včetně ocasu má na délku 20 cm.
Snad ještě podivnějším, než paježura, je však vakokrt písečný, žijící v pouštních dunách střední a severní Austrálie. Nejedná se o moc dobře prozkoumaného tvora, protože právem patří mezi nejnepolapitelnější vačnatce-obývá suché krajiny vzdálené od civilizace, a navíc ještě žije pod zemským povrchem. Jeho kožíšek je jemný a zlatožlutý, na předních končetinách se nacházejí velké a silné drápy a hlava je vybavena speciálním štítkem. Tyto charakteristické znaky mu pomáhají prohrabat se pískem. Nory si hloubí až 2,5 metru pod zemí, živí se hmyzem a stejně jako všichni vačnatci, i on má vak, ve kterém se po narození mláďata dále vyvíjejí. Snad ještě podivnějším znakem je však to, že mu chybějí oči, jež v podzemním světě nepotřebuje. Svou potravu tak vyhledává s pomocí citlivého čichu...


2. Nejpodivnější savec současnosti: Ksukol ocasatý
Latinský název: Daubentonia madagascarensis,
Rozšíření: ostrov Madagaskar,
Rozměry: Více než metr na délku.
Neděste se, ale toto velice zvláštní, až prapodivné zvíře je nám ve skutečnosti příbuzné. Ksukol ocasatý patří mezi primáty. Stejně jako ostatní zástupci tohoto řádu savců, jež zůstali izolováni od okolního světa po desítky milionů let na Madagaskarském ostrově, i on patří mezi poloopice, vývojově starší skupinu. Je to noční živočich, proto má veliké oči, se kterými vidí ve tmě. Je sice velký jen jako kočka, ale hlad má zřejmě opravdu veliký. Ksukolové se živí ovocem, ptačími vejci a hmyzem. Především ke hledání hmyzu využívají svého neuvěřitelně dlouhého prstu. Když šplhají po stromech, ťukají prodlouženým prstem na přední končetině o kůru stromu. Pomocí vibrací dokáží určit, zda se pod kůrou mohou nacházet nějací členovci. Z jamky v kůře je poté dlouhým prstem vytahují...


1. Nejpodivnější savec současnosti:
.
.
.
.
.
.
.
.
...

O něm příště! Do komentářů zatím můžete psát, kterého živočicha tipujete na první umístění na mém seznamu, možná se někdo z Vás trefí!

Nebezpečná výprava Dona Rolanda 2.

4. srpna 2014 v 13:19 | HAAS |  Komiksy s dinosaury a přírodou
Z minulé části víte, že výzkumník Jamie Richards zavolal přírodovědci Donu Rolandovi s nabídkou vedení výpravy, která má odhalit tajemství velice zvláštního tvora připomínajícího trochu Mokele-Mbembe. Tvor, kterého hledají, žije ve Velké příkopové propadlině ve východní Africe, a proto Don Roland přijel za Jamiem do Etiopie, aby zjistil více. Jamie mu slíbil setkání se stařešinou a právě ten by jim měl poradit, kde zvíře hledat...

NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA DONA ROLANDA ČÁST DRUHÁ




V pátek jsem dopsal už pátý díl, takže minimálně do té doby mám příběh dopředu připraven. Jak bude výprava pokračovat, o tom příště!