Září 2014

Počátky života

10. září 2014 v 12:59 | HAAS |  Fotogalerie BBC
Jak to na Zemi vypadalo tehdy, když se objevily vůbec první živoucí organizmy?







Počátky života (orig. eng. First Life, někdy též David Attenborough's First Life, česky uváděno také jako Počátky života s Davidem Attenboroughem) je britský seriál společností BBC a Discovery Channel vyrobený roku 2010. Seriál má dva díly a popisuje vývoj vůbec prvních živých organizmů, které kdy existovaly, a provází jím přírodovědný publicista David Attenborough. Série zároveň tak trochu doplňuje jeho předchozí pořady o současné přírodě, o kterých tvrdí, že vždy začal až druhou kapitolou, tedy až doteď. Sir David cestuje po různých částech světa, kromě Spojeného království zavítá i do Kanady, do Maroka a dokonce i do Austrálie a představí nám zkameněliny primitivních živočichů a rostlin. Většina z nich je velmi pěkně rekonstruována počítačovými animacemi. Začneme kdesi v Prekambriu pohledy na Charnii, poté se přeneseme do prvohor za různými trilobity a v cyklu se výjimečně objevují i Opabinia nebo Pikaia. Nakonec se tu objevuje i obří hmyz k Karbonu, včetně Arthropleury (viz. 3. obrázek). K tomuto dokumentu je přiřazen ještě film Cesta Davida Attenborougha (Attenborough's Journey), ale ten nemá s původním seriálem mnoho společného. Dále na cyklus navázal další dvoudílný pořad jménem Triumf obratlovců, vysílaný teprve během minulého roku... Počátky života rovněž vyšel na DVD a na internetu si ho můžete objednat za cenu asi 400 korun...

Deset nejpodivnějších savců současnosti-Vítěz titulu

9. září 2014 v 16:25 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Dnes se konečně dozvíte, který savec na mém žebříčku vyhrává titul toho nejpodivnějšího. Možná se mnou všichni souhlasit nebudete, ale mne se tento tvor zdá opravdu velice prapodivný...

1. Nejpodivnější savec současnosti: URZON KANADSKÝ
Latinský název: Erethizion dorsatum,
Rozšíření: Kanada, Spojené státy americké a Mexiko,
Rozměry: Délka včetně ocasu zhruba 95 cm.
Urzon kanadský na pomyslném seznamu desítky nejpodivnějších savců obsadil první místo. V některých aspektech možná tento živočich připomíná starosvětské dikobraze, ovšem novosvětští urzoni dokáží něco navíc-dobře šplhat po stromech. Není pravda, že by na nich trávili většinu života, ba naopak, jde většinou o pozemní savce, nicméně na stromech se vyskytuje jejich oblíbená potrava. Tu tvoří především kůra či pupeny. Tvorové jsou to docela líní, zároveň je urzon také krátkozraký. Uvidí-li překážku, raději ji přeleze, než aby ji přeskočil. Podivuhodným znakem jsou trny vyrůstající po celé délce těla-měří 7 centimetrů a na jednom dospělci jich najdete 30 000! Po narození jsou však tyto bodliny u mláďat měkké, takže porod není bolestivý. U dospělých urzonů se trny vyskytují smíšeny mezi normální srstí a lehce se zabodnou do kůže útočníka. Proto si také každý predátor útok na urzona víceméně dobře rozmyslí. Díky bodlinám však mohou urzoni také výkonně plavat. Mezi trny se mohou uchytit bublinky vzduchu, a ty pak plavající zvíře nadnášejí. Cítí-li se urzon kanadský ohrožen, mrská svým ocasem ze strany na stranu.


A co vy? Který savec je podle Vás tím nejpodivnějším? Pište do komentářů...

Korálovka sedlatá-Had napodobující jedovatý druh

8. září 2014 v 14:28 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Po delší době je zde opět popis některého z hadů, tentokrát se jedná o oblíbenou korálovku sedlatou!!!

Latinský název: Lampropeltis triangulum,
Rozšíření: Severní a Jižní Amerika,
Velikost: 40-200 cm.
Korálovka sedlatá se řadí mezi nejpopulárnější hady ze všech. Často se o ní dozvíte právě jako o hadu vhodném pro začínající chovatele, protože na chov je opravdu docela nenáročná. Herpetologové rozeznávají 23 jednotlivých poddruhů, které jsou k nalezení od jihu Kanady v Severní Americe až po jihoamerický Ekvádor. Zbarvení korálovky je opravdu krásné a zároveň i nápadné. Napodobuje totiž prudce jedovaté korálovce, jež jsou členy kobří rodiny. Výrazné vzorování jakoby říká "Nesahejte na mne, jsem jedovatá", ve skutečnosti to však není pravda. Neznalec by však mohl korálovku s korálovcem lehce zaměnit, proto ve Spojených státech amerických vznikl známý rým "Red on yellow kill a fellow, red on black venom lack", který se dá volně přeložit jako "červená a černá-ten had jedu nezná, červená a žlutá-smrt tu číhá krutá", nebo-li když se jedná o korálovce, obsahuje vzorování i žluté skrvny, jež u korálovek nenajdeme. Kromě toho se korálovka jako korálovec také pohybuje a cítí-li se ohrožena, kývá hlavou ze strany na stranu, jakoby sledovala pohybující se objekt, což je pro kobry a jejich příbuzné typické chování. Korálovka sedlatá, jak již bylo řečeno, není jedovatá, pokud se cítí ohrožena, pouze kouše a z kloaky vylučuje nepříjemně páchnoucí tekutinu. Samičky staví svá hnízda v norách pod kameny či v hromadách tlejících rostlin, kam posléze naklade asi 17 pergamentových vajec. Korálovka sedlatá je samozřejmě aktivním lovcem a živí se především malými hlodavci, žábami, ale také některými menšími druhy hadů...

Příště korálovec jihoamerický!

Potencionální kořist Tyrannosaura

7. září 2014 v 12:32 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Minulý článek se týkal Velociraptora, tentokrát se ovšem zaměříme na nejslavnějšího z dinosaurů-na Tyrannosaura Rexe!!!

Náš predátor: Tyrannosaurus
Druh: T. Rex
Nálezy zkamenělin: Spojené státy americké a Kanada
Velikost: 12-14 metrů na délku, 6,5 metru na výšku, váha 5-7 tun
Geologický výskyt: Svrchní Křída, 68-65 MYA.
Nejslavnějším ze všech dinosaurů je bezpochyby populární T-Rex. Tento ohromný predátor byl jediným zkusem čelistí schopen vytrhnout obrovský kus masa ze své kořisti, nejméně 20 kilogramů vážící. Podle vědeckých výzkumů je čelistní skus odhadován alespoň na 4 tuny-to je čtyřikrát více, než u aligátora, a minimálně osmkrát více, než u lva. Při maximální rychlosti zhruba tak shodné s člověkem nebyl T-Rex zrovna nejrychlejším predátorem, moc mu však dávaly jiné znaky, např. zuby dlouhé 30 centimetrů, byly zatočeny dozadu a tak když se dravec zakousl do těla své oběti, kořist se již nevyvlekla pryč. Americký paleontolog Jack Horner každopádně tvrdí, že T-Rex byl jen mrchožroutem a sběračem odpadků. Jak však zjistíte v tomto článku, existuje řada důkazů, které Hornerovu teorii zastiňují a ukazují nám pravdu. T-Rex byl zřejmě aktivním predátorem, ačkoliv se někdy mohl přiživit i na mršinách-dnešní vrcholoví dravci to dělají také. Od roku 1902 až do roku 1993 byl T-Rex považován za největšího dravého dinosaura všech dob, až poté jej zastínil nález z Argentiny jménem Giganotosaurus carolini. I toho však překonal ještě mohutnější Spinosaurus...



Jistá kořist: Triceratops
Druhy: T. horridus, T. prorsus
Nálezy zkamenělin: Též v Severní Americe
Velikost: Délka asi 8 metrů
Geologický výskyt: Shodný s T-Rexem.
Triceratops by mohl být zván "jistou kořistí" našeho T-Rexe, neboť k tomu máme důkazy. Montanští hledači zkamenělin objevili před celou řádkou let roh, jenž byl ukousnut něčím hodně velkým. Rýha v rohu z Triceratopsova čela to jen potvrzovala. Další tomu dokazující fosílií je pánev Triceratopse, naštípnutá z obou stran. Zastánci Hornerovi teorie by přesto mohli tvrdit, že nejde o důkazy a že škodu na kostech mohl T-Rex napáchat když byl již Triceratops mrtvý. Poté je zde ale poslední důkaz... Jedná se o část štítu z Triceratopsovi hlavy, která má na sobě neobvyklou vyvýšeninu. Vše naznačuje tomu, že se kost hojila. To znamená, že T-Rex napadl Triceratopse, když byla oběť ještě živá, a býložravec dravcův útok šťastně přežil. Rána po zubech se zhojila a Triceratops žil tedy minimálně ještě rok po celém incidentu...


Jistá kořist: Edmontosaurus
Druh: E. regalis
Nálezy zkamenělin: Severní Amerika
Velikost: 12-13 metrů
Geologický výskyt: Shodný s T-Rexem.
Další "jistou kořistí" T-Rexe se mohl stát Edmontosaurus. Pádné důkazy nasvědčují tomu, že před 67 miliony let jeden predátor na Edmontosaura skutečně zaútočil. Kousl jej mezi ocasní obratle u samého konce ocasu, ale býložravec unikl a podobně jako u Triceratopse, i zde se rány dokonale zhojily. Který jiný predátor by dokázal uštědřit Edmontosaurovi takové zranění, jako T-Rex? Odpověď je jasná, zatím žádný. Takže minimálně jednou v průběhu historie života na Zemi si T-Rex ukousl maso z ještě živého Edmontosaura. Je ovšem pravdou, že býložravec mohl našemu masožravci lehce utéci, Edmontosaurus byl totiž mnohem lehčí než zavalitý predátor...


Možná kořist: Ornithomimus
Druh: O. velox
Nálezy zkamenělin: Severní Amerika
Velikost: 3 metry
Geologický výskyt: Shodný s T-Rexem.
Do dnešního dne neexistují žádné fosilní důkazy o tom, že by snad T-Rex někdy napadl Ornithomima. Tito menší a mrštní pštrosovití dinosauři, blízce příbuzní ptákům, byli velmi rychlými tvory. Dohonit je na delší vzdálenost bylo pro T-Rexe v podstatě nemožné. Ornithomimus se opravdu podobal pštrosu a podobně vysokou rychlostí byl zřejmě schopný i utíkat. Slabší, staří, poranění nebo nepozorní jedinci však T-Rexovu pozornost upoutat mohli. Jedna taková situace je vyobrazena i v seriálu Prehistoric park. Zde se však jednalo pouze o Ornithomima prakticky neschopného dohnat zbytek stáda a proto padl pomalému masožravci za kořist...


Nezapomeňte do komentářů napsat, které další prehistorické živočichy bychom možná shlédli na T-Rexově jídelním listu!

Ptačí řády a jejich evoluce: Svišťouni

6. září 2014 v 10:28 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
"Všem se líbí ptáci. Které jiné divoké zvíře je více přístupno našim očím a uším blízko k nám i všem ve světě tak univerzálně, jako pták?" David Attenborough

Svišťouni
Stratigrafický výskyt: Paleocén (56 ma) až současnost
Areál rozšíření: Všechny kontinenty kromě Antarktidy


CO TO VLASTNĚ JSOU TI SVIŠŤOUNI?
Do řádu svišťounů řadíme tři hlavní skupiny: klechy, kolibříky a rorýse. Všechny čeledě vykazují jedno společné přizpůsobení, a tím je rychlý let. Umožňuje jej totiž extrémně rychlé mávání křídel a jejich úzký, srpovitě zahnutý tvar. Tito ptáci nedosahují žádných úctyhodných velikostí, ale velmi zajímavé je pozorovat jejich chování. Někteří odborníci však příliš s klasifikací nesouhlasí a kolibříky se pokoušejí zařadit do zcela nového řádu, ačkoliv zatím neúspěšně. Především s rorýsy totiž tito pojídači nektaru sdílejí veliké množství souhrnných znaků. Soudě podle dnešních dnů jsou svišťouni druhým nejpočetnějším řádem ptáků-jen pěvci jich mají jaksi více...

Kolibřík za letu

EVOLUCE ŘÁDU APODIFORMES:
Dnes nám jsou tedy z řádu svišťounů známi pouze kolibříci, rorýsi a klechové. V minulosti však existovaly ještě další dvě čeledě-Jungornithidae a Aegialornithidae. Tyto dvě méně rozsáhlé skupinky však vyhynuly již během Eocénu. Co se celkové evoluce svišťounů týká, začíná zhruba před 56 miliony lety v horninách usazených během období zvaného Paleocén. Primitivní Eocypselus se vyskytoval v severní a střední Evropě v oné době. Mezi vědci však panují neshody ve správném zařazení tohoto tvora do živočišného systému, i přesto je však některými odborníky uznáván jako nestarší známý svišťoun. Jistějším a lépe známým je už eocénní Primapus, k odkrytí jeho pozůstatků došlo ve Spojeném království. Patřil právě mezi aegialornitidy, kteří velké slávy během evoluce nedosáhli, stejně jako jungornitid Parargornis (viz. obrázek pod textem). Z novějších skupin patří mezi nejstarší známé svišťouny rod Cypselavus z oligocénního stáří na území Francie. Věřte nebo ne, Cypselavus byl primitivním klechem...

Pozůstatky druhu Parargornis messelensis objeveny v Německu
DNEŠNÍ SVIŠŤOUNI:
"Velké množství barev u kolibříků inspirovalo celou variaci příhodných jmen." Nigel Marven

Týká se to především angličtiny, která si pro pojmenování kolibříků, klechů i rorýsů našla celou řadu nejpříhodnějších jmen. Věděli jste však, že kolibříci nezískávají své barvy z pigmentů? To je také důvod, proč jsou barvy jejich peří tak vividní (zářivé či jasné). Pokud se na kolibříka podíváte za pěkného slunečního záření (musíte být samozřejmě rychlý, abyste ho zachytili), přesvědčíte se sami. V jednadvacátém století žije na naší planetě okolo 450ti druhů svišťiunů, což činí tento řád, jak již bylo napsáno výše, druhým nejpočetnějším mezi ptáky. Velice zajímavé je to, že svišťouni upadají do stavu strnulosti. Tehdy zpomalí svůj metabolismus a sníží se jim tak tělesná teplota-tímto způsobem velmi důmyslně šetří energii. Průměrná hmotnost svišťouna činí asi 8 gramů. Představte si však, že nejmenší známý druh, tedy kolibřík čmelákovitý, má hmotnost pouhých 2,5 gramu! Kolibříci se živí nektarem a z toho důvodu mají dlouhý zobák a lepkavý jazyk. Rosýsi jsou naopak aktivními lovci, lov provozují hlavně za tmy v jeskyních a k popadení oběti využívají echolokaci. Všechny druhy si rovněž doplňují jídelníček hmyzem...

Klecho menší sedící na větvi

Správce dinosauřího parku - Neustálé deště a pravěký žralok

5. září 2014 v 15:21 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Je tu první Správce dinosauřího parku napsaný v novém školním roce, a já doufám, že se Vám zalíbí!!!

Neustálé deště a pravěký žralok

Na našem ostrově už alespoň po týden pořádně lije. Je tu způsobeno rychle vanoucími vichry ze západu a déšť stále neustává. Každopádně ani neustane, jelikož odteď by měl být déšť na denním pořádku minimálně tak po půl roku. Přeji si, aby alespoň na chvilku vysvitlo slunce, schované za těmi černými a šedými mraky. Z důvodu záplav na plážích a mimořádně velkého přílivu nemůžeme naložit ani menší loďku a vyplout na moře. Rovněž nelze použít žádný letecký dopravní prostředek, protože by si pilot čirou náhodou nemusel poradit s vichrem. Ve středu ráno jsem byl povolán k tomu, abych se svými spolupracovníky odstranil přebytečnou vodu v Eryhtrosuchově výběhu. Ten byl tak zaplavený, že chudák Eric musel stát neustále ve vodě, pokud tedy nevystoupal na malý kamenitý stupínek uprostřed ohrady. Správné zajištění výběhu a položení trubic k odvodu vody trvalo alespoň dvě a půl hodiny. Jediné pozitivum na období dešťů je vláha, kterou přináší. Naše prehistorické borovice, stejně jako v současnosti se vyskytující rostliny, pěkně rostou a vodu okolo spotřebovávají. Během týdne ale nastal ještě jeden problém: Utekl nám jeden Ardeosaurus. Tihle pravěcí gekončíci jsou zřejmě chytřejší, než jsme si mysleli. Celé se to stalo tak, že já přišel zkontrolovat budovu s terárii, a ihned jsem zaznamenal nepřítomnost jednoho z našich nejkrásnějších tvorů. Musel být ještě v budově, a tak jsem sám začal s hledáním. Bohužel se při tom ukázalo, že naše terária nejsou dostatečně zajištěná, a nepomůží jak k zadržení zvířete ve svém teráriu, tak i jeho zadržení mimo terária ostatní. Nakonec byl mladý Ardeosaurus objeven u želv druhu Testudo atlas. Doufám, že se to už nebude opakovat, v průběhu příštích několika dnů se pokusíme vytvořit taková opatření, která nám pomůží zvířata zadržet na vytyčeném území...

Další novinkou je další přírůstek do naší sbírky prehistorických živočichů! Jedná se o prehistorického žraloka rodu Cobelodus. Je zároveň i vývojově nejstarším zvířetem ze všech umístěných v Dinosauřím parku. Cobelodus žil totiž na konci Devonu a poté zhruba i tak do půlky Karbonu, tedy v obdobích přelamujících starší a mladší prvohory! Umístěn byl v akváriu v jedné z budov. Za odchyt tohoto krásného chlapíka vděčíme opět Oliveru Marshovi, který uspořádal výlet lodí v neděli ráno, těsně předtím, než se počasí zhoršilo. Doteď jsme ale našeho nového přírůstka nenakrmili, Oliver zatím pouze studuje, jak to s ním bude vypadat dále. Snad ho tu udržíme naživu!

Příští část opět za týden! Jinak bych Vás chtěl upozornit, že každou středu sem budou články přibývat zřejmě až večer, jelikož se domů po cestě přes město ze školy vracím až v pět hodin...

Džungle času-část 10.

4. září 2014 v 15:26 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Minule se George, Jack a Johann vydali zpět do rezervace zahubit všechna zvířata přivezená z pravěku. Nakonec je ale napadlo zničit pouze masožravce a býložravce nechat potají žít na pralesním území i nadále. Ke konci části je napadl dravý Dilophosaurus, jelikož se naši hrdinové přiblížili k jeho hnízdu... Co bude dál? To se dozvíte v dnešní, poslední části!!!

DŽUNGLE ČASU-ČÁST 10.:
Dilophosaurus zamířil rovnou na George, Jacka a Johanna. Ti začali s křikem utíkat, ale kupodivu po dravci nestříleli, jelikož si byli všichni vědomi další možné budoucnosti jeho snůšky. Tento Dilophosaurus byl však největší z těch, které tým z minulosti přivezl, a jeho velikost znamenala i patřičnou rychlost. "Mezi stromy, rychle!" zavelel rázně George a ostatním se ztratil z očí díky mohutnému keři. Jacka však jeho náhlá nepřítomnost zneklidnila. O pár vteřin později se už Dilophosaurus přiblížil k o pomoc volajícímu Johannovi. Ten se už nakonec neudržel a využil svého samopalu, jehož střely však dravce takřka vůbec nepoškodily. "Zachraňte mě!!!" zvolal Johann ve chvíli, kdy do něj Dilophosaurus strčil čumákem a porazil ho na zem. Jack začal po Dilophosaurovi střílet z malé pistole, ale bylo již bohužel pozdě. Odporný dravec zanořil své dlouhé tesáky do Johannova břicha a mocně trhl celou svou silou dozadu. Johann byl rázem mrtvý a predátor díky této náhodě získal i cennou potravu. Jack se na to nemohl dívat a začal po Dilophosaurovi opět střílet. Po třech střelách ovšem zásobník pistole došel. Dilophosaura rány stejně nezastavily, a svou oběť si vlekl zpět k hnízdu. Za chvíli z křovisek konečně vylezl George. Jack mu chtěl sdělit nešťastnou zprávu a vynadat mu za ztracený čas, ale George těsně před jeho chtěnými slovy vyhrkl: "Chtěl jsem tu samici nalákat zpátky k jejímu hnízdu." V ruce držel jedno Dilophosauří vejce. Jack se na něj jen podíval, a pak je Georgovi vykopl z ruky. George se musel sklonit k zemi kvůli nenadálé bolesti svých prstů, zatímco dinosauří vejce se rozpláclo na velké množství malých kousků. George však toto chování pořádně naštvalo. Nedokázal pochopit, proč Jack neocení jeho snahu, a zároveň zničil něco, co mělo opravdovou hodnotu-něco, s čím by se možná v budoucnu dalo pokračovat. "Smrade!" vykřikl George a skolil Jacka pěstí k zemi. Poté vzal svůj samopal, poodešel a trochu se uklidnil. "Je mi Johanna moc líto, Jacku, ale to zvíře už nezavraždíme. Přece nebudeme Johanna mstít, když ten dinosaurus je matkou starající se o svá vejce," sdělil svému příteli George a pak dodal: "A za tu ránu pěstí se omlouvám." Jack neřekl ani slovo, ale z jeho výrazu šlo vyčíst zlost a hněv. "Musíme se dostat pryč," namítl za chvíli George, "pojď, vrátíme se k autu a odjedeme odsud. Co s námi panamská i americká vláda udělá, to nevíme, ale pokud se něco stane, vina je jen na mé straně. Jen teď nechci ničit toto pracně vybudované území, tento komplex, ve kterém teď můžeme jednotlivé druhy nechat existovat, ať už jsou to býložravci, nebo i nějací ti dravci, kteří budou alespoň regulovat počet býložravých zvířat." Jack se na něj podíval, a řekl: "Neříkal jsi náhodou, že chceš ta zvířata pouze studovat jako živoucí tvory, a ne chovat?" "Tohle bude lepší," odvětil vlídně George, "ta zvířata nikdy neměla vidět člověka, ale stalo se to. Změnit to už nemůžeme, nikdo je nebude chtít vrátit do minulosti, ale můžeme je zde alespoň nechat žít i nadále-mají na to právo." Z rozhovoru je však vytrhl jakýsi neznámý řev, znělo to, jakoby něco vydávalo neskutečně hlasitý zvuk. George s Jackem se na sebe podívali a pohled dále nasměrovali zpět k místům, kde se nacházelo Dilophosauří hnízdo...


"Ne, to není dinosauří řev, to je helikoptéra!" vykřikl Jack. Byla to pravda, poněvadž se na obloze rýsovalo jasné světlo vydávané vrutulníkem. Jack popadl samopal a začal do vzduchu střílet, aby si jej pilot všiml. Helikoptéra okamžitě přiletěla dolů. Všichni tvorové, nacházející se poblíž, i starostlivá Dilophosauří matka, rázem odběhli pryč. Jaké překvapení to pro George a Jacka bylo, když se dveře vrtulníku otevřely a v nich stála známá osoba-Ron! "Nemohl jsem Vás tu jen tak nechat, s Jeremym jsme pospíchali do jednoho většího města a místní policie nám 'vypůjčila' vrtulník," vyslovil Ron, a George jej rázem radostí objal. Pak podal ruku i usmívajícímu se Jeremymu, sedícímu vedle, načež pozdravil i pilota panamanské národnosti. "Jak to teda vypadá?" optal se rychle Ron. "Všechno je v pořádku, zvířata jsou zahubena!" vykřikl George a s Jackem nastoupili do helikoptéry. George ale lhal, a byl si toho moc dobře vědom. "Co s tím autem?" zeptal se Jacka předtím, než jim pilot položil otázku, zda již chtějí odletět. "Nějak to už skončí," odvětil Jack, ale George hned na to vyskočil z helikoptéry, proběhl kolem domků, dále okolo stádečka Camptosaurů doprovázených hladovým Kentrosaurem, až doběhl k oné díře v plotě, která by mohla být nadále osudnou. Třemi velkými železnými tyčemi ji překřížil, takže se z rezervace nemohl žádný další tvor dostat ven. Poté se vrátil k vrtulníku. Ron a Jeremy se na něj jen nechápavě dívali, stejně jako vystrašený pilot, jen Jack chápal účel toho všeho. "Zaběhl jsem si pro nějaký suvenýr," řekl George a poté již helikoptéra definitivně opustila nestřežený prostor. Při odletu George přemýšlel o tom, co teď bude dál, jak mezinárodní vlády zareagují na tyto nehody, jak zareagují na smrt mnohých zaměstnanců výzkumu, včetně správce Johanna, jehož smrt do té chvíle George Ronovi a Jeremymu vůbec nevysvětlil. Nakonec to ale nebyl strach, jenž se ho zmocnil. V jeho obličeji se rázem objevila radost. Za vrcholky vysokých a dalekých stromů vysvitlo rudé slunce a ozářilo tajemný kraj. Mezi jeho paprsky se něco zalesklo-byla to křídla několika odlétajících Anrognathů. A tak si George řekl, že ať už to dopadne jakkoliv, tento prales bude ještě tajuplnější a možná i živější, než kdysi býval. Tehdy začal ono místo nazývat Džungle času...


Doufám, že se Vám poslední část Džungle času líbila, stejně jako celý příběh! Pokud ano, komentujte...

Paleogénní soutěž, 8. kolo

3. září 2014 v 14:05 | HAAS |  Naše soutěže
Je tu poslední slibované kolo Paleogénní soutěže!!! Výsledky: Dinosaurss a Martinoraptor dosáhli 34 bodů a Blogplateosaurus jich má 32. Součástí posledního kola bude i menší poznávačka s obrázky, ale nejprve se můžete vrhnout na klasické vědomostní otázky:

1. NAPIŠTE, JAKÉ ROZPĚTÍ KŘÍDEL MĚL VYHYNULÝ NETOPÝR RODU ACRHAEOPTEROPUS.

2. JE ARSINOITHERIUM ZITTELI JEDINÝM DRUHEM SVÉHO RODU, NEBO JE JICH VÍCE? POKUD ANO, NAPIŠTE POČET.

3. PŘED ZHRUBA KOLIKA MILIONY LET KONČÍ OBDOBÍ OLIGOCÉNU?

4. NAPIŠTE, CO SE NACHÁZÍ NA OBRÁZKU:


5. NAPIŠTE, KTEŘÍ TVOROVÉ SE NACHÁZEJÍ NA NÁSLEDUJÍCÍM OBRÁZKU:


Odpovědi k otázkám z posledního kola opět pište na e-mail haasvojta@volny.cz . Nezapomeňte, že čím dříve napíšete odpovědi, tím dříve tu budou diplomy!!!

Střet obou Amerik-část 8.-Velbloudovití

2. září 2014 v 13:39 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Po docela krátké době přináším další část mého seriálu jménem Střet obou Amerik. Doufám, že se Vám tato část zalíbí!

Střet obou Amerik-část 8.-Velbloudovití
Velbloudovití (Camelidae) jsou skupinou sudokopytníků, v současnosti zahrnujících pouze tři rody: Camelus, Vikugna a Lama, ačkoliv díky lidem z těchto původních druhů vzniklo i několik domestikovaných zvířat. Dnes tito tvorové obývají sever Afriky, arabský poloostrov, pouště na východě Asie, Austrálii (sem však byli zavlečeni člověkem) a dokonce i v Jižní Americe! Samozřejmě se ale nejedná o původní jihoamerickou skupinu živočichů... Začněme tedy popořádku: První velbloudovití se objevili před asi 45 miliony lety, tedy v Eocénu, během starších třetihor (Paleogénu) tam, kde se dnes nachází Severní Amerika. To je také důvod, proč nejstarší velbloudovití bývají nalézáni v oněch vrstvách kdesi v arktické Kanadě. Během Miocénního období žil na severoameickém kontinentu například podivuhodný Titanotylopus, v kohoutku měřící celkem úctyhodné 3,5 metru. V průběhu milionů let se tito tvorové posouvali stále více na jih, doklady o tom vědcům poskytuje například naleziště La Brea v Kalifornii, anebo i samotný stát Florida, v němž svůj domov našel relativně známý Aepycamelus. Před 3 až 2 miliony let se ovšem Severní Amerika srazila se svým jižním protějškem, vznikl Panamský most a zvířata jak z jihu, tak i ze severu začala osidlovat nová území a teritoria. Velbloudovití byli mezi nimi též. Rychle se rozšířili po Jižní Americe, předeším v oblasti And, zatímco na severu zcela vymřeli, poněvadž se velice výrazně změnily životní podmínky, a to především i s koncem poměrně dlouho trvající čtvrtohorní doby ledové. Mezi některé jihoamerické, vyhynuté velbloudovité, řadíme i Eulamaopse, jenž žil v čase před 800 000-11 000 lety. Z primitivnějších velbloudovitých se tak rázem vyvinuly lamy a vikuně. Izolace se na těchto živočiších opravdu podepsala. Když do Ameriky přišli první lidé přes Beringovu úžinu, okamžitě osídlili nová území též, jihoameričtí indiáni poznali detailně své velbloudovité sousedy a začali je využívat k přenosu materiálu, jídla, a chovat pro jejich výjimečné schopnosti. Jednou z předností kamelidů je samozřejmě jejich přizpůsobivost-dokáží osídlit málo úrodná, pustá území, a díky tomu také pevně zakotvili ve středu Jižní Ameriky, ačkoliv jejich severoameričtí předci vyhynuli...



Na prvním obrázku vidíte jednoho z vyhynulých velbloudovitých, zatímco na druhém dnešní vikuňu, žijící v oblasti pohoří Andy. Další část již brzy!!!

Nové významné paleontologické objevy

1. září 2014 v 13:56 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Před nedávnou dobou došlo k několika zásadně významným objevům v paleontologii, všechny z nich se týkají druhohor, a v tomto článku si ty tři hlavní popíšeme...

Velmi důležitým je především nález vůbec prvního kdy objeveného venezuelského dinosaura, který byl pojmenován Laquintasaura venezulae. Tento hmyzožravec je však nejen prvním dinosaurem vůbec kdy objeveným ve Venezueli, ale také po celé severní části Jižní Ameriky. Laquintasaura je zcela novým rodem a žila před 200 miliony lety, krátce po velkém vymírání na konci Triasu. To dokazuje, že i po tak velké katastrofě, jako bylo rozdělení Pangaei, se dinosauři okamžitě zotavili a opět vládli světu. Nový druh popsali vědci ze Švýcarska a Spojeného království na základě osmi zachovalých částí kostry. Laquintasaura však nebyla žádným gigantem, na délku měřila pouhý 1 metr, a stejně jako ostatní Theropodi, mezi něž se řadila, byla bipedním zvířetem (chodila po dvou nohách). Nález Laquintasaury je důležitý ještě v jednom: Až doteď si paleontologové severní část Jižní Ameriky v rané Juře představovali jen jako holou poušť, pustinu bez života, dnes nám ale nově objevený druh sděluje opak a naopak nás nabádá k dalšímu pátrání... Obrázek je z www.sci-news.com .


Dalším významným objeven je malý ornitopodní dinosaurus Kulindadromeus zabaikalicus. Jeho popis nedávno sestavil doktor Pascal Godefroit spolu se svými kolegy z Belgického institutu přírodních věd v Bruselu. Objev je unikátní především proto, jelikož zachovalé části kostry byly odkryty na Sibiři v Rusku, a jejich studium prozrazuje, že byly vytvořeny během období Jury. Kulindadromeus žil před 169 až 144 miliony let a stejně jako Laquintasaura, i on měl na délku pouze 1 metr. Přední končetiny byly velice krátké. Podle fosilních ostatků byl ale Kulindadromeus také opeřený! To jen potvrzuje teorie tvrdící fakta, že malí dinosauři byli pokryti peřím, nebo případně chmýřím či protopeřím, které se vyskytuje u mláďat současných ptáků. Není tedy pravdou, že by peří bylo typické pouze pro ptáky, ale také pro některé vyhynulé plazy... Obrázek je z www.sci-news.com .


Dále, v čínském pohoří Ťan-Šan v severozápadní provincii Sin-ťiang (nebo také Xinjiang), byla před nedávnem nalezena pterosauří kolonie. Neznámý druh dostal jméno Hamipterus tianshensis, a dle nálezu se tento ptakoještěr vyskytoval ve velkých hejnech o 30 až 40 jedincích, čímž by se dal přirovnat k dnešním papouškům alexandrům z Asie. Jednalo se o hnízdící kolonii, všechny jedince v jedné chvíli překvapila písečná bouře, záplava či jiná katastrofa, a tak ve stejnou dobu zahynuli. Objev je významný také z pohledu popisu ptakoještěřích vajec. Z nálezů naprosto vychází jejich měkkost, podobně, jako je tomu u dnešních plazů, například želv, hadů či krokodýlů. Stáří kolonie je zhruba 120 milionů let... Obrázek je z www.martinoraptor.blog.cz (na této stránce se dozvíte více podstatných informací).


Snad se Vám můj popis nejzajímavějších objevů líbil, na uvedených stránkách naleznete více důležitých informací...