Říjen 2014

Gilmoreosaurus

31. října 2014 v 21:19 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Gilmoreosaurus ("Gilmorův ještěr") byl hadrosauroidní dinosaurus z období pozdní Křídy, před 70 miliony let. Jediné známé tři druhy (G. mongoliensis, G. atavus a G. arkhangelskyi) obývaly oblast střední až východní Asie. V zařazení tohoto živočicha do biologického systému však panují učité neshody. Ačkoliv je momentálně považován za hadrosauroida, někteří vědci tvrdí, že Gilmoreosaurus má blíže k iguanodontidům. Důvodem je i velká časová propast mezi jednotlivými druhy. Zcela jistě platný druh G. mongoliensis z Mongolska žil, podle výzkumu fosílií a vrstev, v nichž byl objeven, celých padesát milionů let před druhem G. atavus, který je znám z Uzbekistánu. Jiní paleontologové si myslí, že navíc k rodu patří ještě druh G. kysylkumensis, jenže ten nalezený exemplář může přece jen být jedincem příbuzného rodu Bactrosaurus. Ať už je to se současným stavem Gilmoreosaura jakkoliv, je nutné podotknout, že i v minulosti ve třídění tohoto taxonu panovaly neshody. Původní fosílie byly objeveny v Mongolsku roku 1923 (díky čemuž patří mezi nejstarší známé asijské hadrosauroidy, patřil-li opravdu do této skupiny ornitopodů), přičemž byl Gilmoreosaurus považován za Mandschurosaura. Že se autoři popisu dopustili chyby vyšlo najevo až v roce 1979, kdy získal konečně tento tvor nyní platné jméno od Brett-Surmana. Gilmoreosaurus byl samozřejmě býložravý. Svůj zobák využíval při ukusování výhonků malých rostlin, anebo při oždibování konečků listů a jehličí. Rentgenové vyšetření páteře Gilmoreosaura odhalilo, že tito dinosauři patrně trpěli rakovinovými nádory v oblasti ocasních obratlů. Jedná se o jeden z mála známých případů, kdy byla odhalena taková neuvěřitelná skutečnost, poněvadž zkamenělé kosti toho jinak o nemocech a parazitech příliš mnoho neprozradí. Gilmoreosaurus byl jinak docela velký, na délku měřil 8 metrů, výškou 3 metry přesahoval člověka a vážil okolo 1,5 tuny. V případě nebezpečí pravděpodobně okamžitě utíkal, vzhledem k jeho nízké váze mohlo jít o dobrého sprintera...
Popis Gilmoreosaura není v knihách až zase tak častý, ale najdete ho například ve Speciálním průvodcem-Dinosauři od Gerrieho McCalla.

Příště Adasaurus!!!

Správce dinosauřího parku - Gigantické problémy

31. října 2014 v 15:04 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Jak asi dopadla rozhodnutí týmu? Je Oliverův život opravdu v sázce? Odpovědi na to vše a mnohem víc naleznete v dnešní části!

Gigantické problémy

Bylo krásné slunné sobotní ráno, když již byly všechny potřebné věci urychleně nachystány, helikoptéry vzlétly z našeho parku a my se vydali na Isle of Die k místům, kde měl původně Oliver se svým týmem tábořit. Po půlhodinovém přeletu přes moře nás uvítaly travnaté horské pláně plné obrovských dinosaurů, jako Brachiosaurus, Diplodocus, Apatosaurus, Camarasaurus i Saltasaurus, s nimiž tudy putovali menší, ale stále působiví býložravci typu Hadrosaura, Parasaurolopha, Ornithomima nebo Othnielií, které dokonce chováme v našem parku. Horší místo k táboření si Oliver vážně najít nemohl. Bylo nepochybné, že naprosto rozmlácený džíp pod kopcem symbolizoval přítomnost základního tábora právě v těch místech. Když vrtulníky dosedly na pevnou zem, vyběhl jsem obklopen pěti vojáky k rozbitému autu. Nemohl nás čekat větší úlek! Hned po otevření těžkých polorozpadlých dveří nějaký podlouhlý tvor vysunul hlavu ze skleněného terária, udělal výpad a téměř mne kousl-byl to pravděpodobně prehistorický had Najash, pojmenovaný po slavném a nebezpečném biblickém hadovi. Tento druh žil v Argentině v období Křídy před asi 90 miliony let a šlo o jednoho z vůbec prvních hadů, navíc byl ještě vybaven miniaturníma nohama. Zdá se, že Oliver jednoho chytil do terária, poté odjel s džípem pryč a byl něčím přepaden. Nikde se však nenacházely žádné stopy po souboji, ani ostatky Oliverova těla, takže pád auta přežil a unikl pryč. Viník byl ještě stále na místě-obrovská, třináct metrů dlouhá samice Giganotosaura chránící své hnízdo! Když se Oliverovo auto přiblížilo, automaticky začala hájit své hnízdo a napadla ho. To samé čekalo i nás, až na to, že my rychle nasedli do helikoptéry a tak se zachránili. Už nás skoro čekal odlet z této nebezpečné zóny, když samice svou hlavou narazila do přední části vrtulníku, s motorem se rázem něco stalo a prostředek tak ne a ne odletět! Mezitím samice prorazila hlavou do kabiny pilotů. Ti naštěstí včas kabinu opustili a tak samice skončila jen s tlamou plnou bavlněných křesel, jež roztrhala doslova na cáry. Potom do vrtulníku pořádně narazila a ten se překlopil na stranu. S děsivým křikem jsem vyskočil, otevřel dveře a utíkal k vrtulníku druhému. Divil jsem se, proč tamní vojáci nestřílejí, vtrhl jsem dovnitř a chystal se je seřvat za to, že nás nehájí, jenže uvnitř stál jen nějaký raptor a hodoval na tělech mrtvých. To mě dostatečně vyděsilo, abych zmizel v džungli...

Utíkal jsem ostrovním pralesem několik minut ve snaze zachránit se před těmi strašnými dravci. Řev Giganotosauras potvrzoval, že s vojáky do nevypadá příliš dobře, ovšem já nemohl nic udělat. Neměl jsem žádnou zbraň, a tak mi nezbývalo nic jiného, než útěk. Jednou jsem již zůstal na Isle of Die takhle ztracen, instinktivně jsem proto hned vyšplhal na strom, kde mi nehrozilo žádné nebezpečí. Pak se ale ozval bolestný řev Giganotosaura a volání mého jména. Vrátil jsem se zpět pod koce, kde mne čekali všichni ti, které jsem opustil, stojíce vedle mrtvoly toho obrovského predátora. Prý si na něm vystříleli zásobník. Z druhého, stále funkčního vrutlníku jsme vyhnali raptora a prohledávali ostrov dál. Záchranná mise tedy moc dobře neskončila-přišli jsme o část týmu, a co je horší, Olivera ani jeho lidi jsme dosud nenašli. Jak se tohle vysvětlí, to nevíme, každopádně je třeba podniknout ještě jednu záchrannou výpravu, a když už nic jiného, tak najít alespoň ostatky jejich těl...

Takže pokračování příště!

Pěkné dušičky a šťastný Halloween!

30. října 2014 v 7:46 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Zítra, 31. října, je už konečně Halloween! Tento svátek pravděpodobně většina z Vás neslaví, narozdíl od lidí v anglosaských zemích, kdyby k Vám však přišli koledníci, nevyhánějte je tak, jako náš T-Rex! Každopádně 2. listopadu se odehrává Památka všech zesnulých, tak nezapomeňte na své blízké a navštivte hrobeček se svíčkou...Usmívající se


Život šavlozubého mláděte 3/3

29. října 2014 v 10:34 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Po více než měsíci je zde konečně závěrečná část mé trilogie Život šavlozubého mláděte? Co se asi Merrymu přihodilo dále na jeho toulkách?

Život šavlozubého mláděte 3/3:
Ty tvory, kteří se pohybovali po rozlehlých travnatých pláních, už Merry znal. Bylo to veliké stádo Macrauchenií. Všude v okolí postávali draví ptáci rodů Phorusrhacos a Mesembriornis ve snaze dostat nějakého toho slabého či nemocného jedince. Merry už pomalu přestával být mládětem a již zcela se v něm probudily lovecké instinkty. Kručení v břiše mu potvrzovalo veliký hlad a on se rozhodl vydat se na lov. Stál na dalekém kopci, ale měl odsud skvělý výhled na celé putující stádo, nebo lépe řečeno, na několik spojených stád, která vzájemně spolupracovala. Potom ale Merry z kopce seběhl a položil se do vysoké trávy. Chvíli Macrauchenie pozoroval, a pak se začal plížit kupředu. Našlapoval zlehka jako domácí kočička, nechtěl být totiž prozrazen. Bedlivě přitom sledoval i nelétavé děsoptáky. Ti totiž vyhlíželi kořist též, a Merryho napadlo, že by ho tak mohli přivést k nějakému snáze ulovitelnému kusu. Při tom všem se ale trochu narovnal a z vysoké trávy bylo vidět jeho hřbet. Starý, zato však zkušený samec Macrauchenie postávající vpředu ve stádě, si všiml možného nebezpečí a začal vydávat varovný zvuk. Merry na něj upjatě hleděl. Macrauchenie začaly házet hlavou ze strany na stranu, aby snad zahlédli blížícího se protivníka. Jenže Merry nevystartoval-věděl, že protentokrát je všechno u konce. Bohužel svým neopatrným tahem pomohl k získání oběda dvojici Phosurhaců, jež zrovna v těch chvílích strhli nepozorné mládě. Možná, že kdyby byl Merry více opatrný, mohl by dostát úlovku tak, jako oni. Nejprve se vrátil k tomu kopci a chvíli čekal, pak se ovšem vrátil ke stádu. Opět se plížil ve vysoké trávě, tentokrát však už doslova táhl břicho po zemi. Nechtěl riskovat, že by se při nějakém našlápnutí lehce zvedl a nějaká bystrá Macrauchenia by ho uzřela, a varovala ostatní. Napětí se pomalinku stupňovalo... V jednu chvíli se Merry zastavil, domníval se, že je už v dostatečné vzdálenosti, aby mohl z trávy vyskočit a po nějaké Macrauchenii vyrazit. Jenže to, co uviděl, mu vyrazilo dech. Z řídkého pásu lesa najednou vyšly tři samice z jeho původní smečky a okamžitě se po stádu vrhly. Jednu pomalou Macrauchenii zabily a ihned začaly hodovat. Merryho to trochu vytrhlo z přípravy na lov, ale teď, když už byl tak daleko, když už tolik postoupil ve svých dovednostech, nechtěl udělat krok zpět a ten potenciál ztratit. Prostě vyskočil v momentu, kdy to poplašené stádo kopytnatců čekalo nejméně. Po úctyhodném sprintu srazil svou přední tlapou mládě Macrauchenie, volající o pomoc svou matku. Merry se poprvé v životě zahryzl svými tehdy ještě malými šavlovitými zuby do krku poměrně větší oběti. Každopádně matka, hájící své mládě, vycítila, že Merry není dospělým šavlozubákem a svýma nohama mu uštědřila bolestivou ránu do hlavy. Merry tím ztratil pevnou půdu pod nohama. Celý svět se najednou tak nějak zvláštně otáčel, Merry ztratil rovnováhu a spadl. Umírající mládě už však také nešlo zachránit a matka proto raději utekla před skupinkou Mesembriornisů, jež využili Merryho náhlého zranění a jeho kořist dorazili, aby z ní o chvíli později začali trhat kusy masa. Merry bezvládně ležel na rovné půdě po celé odpoledne. Nebyl vůbec schopný pohybu-kopýtka dospělé Macrauchenie se ukázala být účinnou zbraní. Rána do hlavy byla tak strašlivá, že pravděpodobně stála za krvácením do mozku. Merry svět kolem sebe nevnímal. Jediné, co viděl, bylo slunce zapadající za kopce. Najednou se z něj začal vytrácet život...


Když se druhého dne ráno rozednělo, Merrymu se trochu ulevilo. Jako první věc pocítil ukrutný hlad, hned jako druhou neustále pulzující horní část hlavy. Podařilo se mu posadit se do nepříliš pohodlné polohy, a potom se dokonce i postavil. Jenže slabé nohy nedokázaly jeho tělo unést a tak sebou bolestivě seknul. V jeho vzpomínkách stále bylo to, co se stalo odpoledne předešlého dne. Chtěl ulovit nějakého kopytnatce, ale draze za to zaplatil. Vedle se nacházela ohlodaná mršina mláděte, kolem níž se zrovna slétávali ptáci Teratornisové. Merry si opět stoupl a povedlo se mu na nohou se udržet. Pomalými kroky se k mršině přiblížil a zhtnul asi poslední měkký kus masa, který na páchnoucí mršině zbýval. Příliš dobře mu ale nebylo. Odešel zpět do řídkého lesíka, kde si lehl mezi měkkými kapradinami. Přestával znovu vnímat okolní svět. Když zavíral oči před nějakým spánkem, do kterého se mu vůbec nechtělo, vzpomněl si ještě na matku. Pak se jeho očka pomalu zavřela a on zůstal v kapradí ležet v nehybné poloze. Večer toho dne oblast prozkoumával jiný, tentokrát dospělý šavlozubý tygr. Byla to jeho matka. I přesto, že se momentálně starala o jiné mládě, jež s sebou vedla na průzkum, v jejích očích se s pohledem na Merryho něco zalesklo... Byl mrtvý. Statečně se chtěl postavit životu, ale podobně, jako spousta dalších mláďat, i Merry při boji o přežití zahynul...

Snad se Vám celý tento příběh líbil, pokud tomu tak bylo, komentujte. V budoucnu určitě přijdou i další příběhy čistě jen o pravěkých zvířatech, možná některé z nich nebudou končit tak smutně, jako tento...

Zpět do Džungle času-část 4.

28. října 2014 v 8:49 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Z minulé části již víte, že se v Džungli času začaly dít jakési záhady. Nejprve naši hrdinové zjistili, že lze rozsvítit světlo v místnosti a tím pádem že možná funguje elektřina, ještě větší záhadou však byl objev třetihorního krokodýla rodu Pristichampsus, který tu vůbec nemá existovat. Jak to pak dopadlo s Anurognathy, to se dozvíte právě dnes!

ZPĚT DO DŽUNGLE ČASU-ČÁST 4.:
Ian kolem sebe začal okamžitě střílet z pistole, ale podařilo se mu ztrefit jen jednoho z celé hromady ptakoještěrů. Ti, jako správní krvelační upíři, sedali na ruce všech třech a zabodávaly do nich své malé, ostré zoubky, a sáli krev. "Vypadněte ven!!!" poručil George Ianovi a Dixonovi a rozkopl nějakou nádrž, trochu připomínající plynovod. Potom proskočil sklem velikého okna a zmizel mezi kapradinami. Spoustu Anurognathů tento postup zmátl, ale dříve, než si stačili něco uvědomit, ozvala se strašlivá rána a celá budova vyletěla do vzduchu! Většina malých ptakoještěrů se usmažila za živa, a těch pár, kteří přežili, raději odletěli. Stejně se poblíž rozkládala mršina nějakého Camptosaura, na které si ještě mohli pochutnat. Ian, Dixon a zachráněný Xu si nejprve dělali starosti, co se stalo s Georgem. Ten ale naštěstí brzy vylezl z ruin padlé budovy, kterou si ještě jednou prošel. "Připomínala mi domek jednoho lékaře..." řekl. "Co teď budeme dělat? Kde jsou Fernando, Richard a Donald?" optal se ostatních Ian. "Já navrhoval bych urychlená odstup z tohoto nebezpečný prostor," řekl nepříliš správně anglicky Xu. "Taky bych odsud rád vypad," poznamenal George. "Co byste řekli tomu, kdybychom je tu nechali? Anebo už třeba utekli, co víte?" navrhl Dixon, ale ostatní s ním nesouhlasili. Když tu najednou zpoza vysokého stromu vyskočil znovu dravý krokodýl Pristichampsus a chytil Xua za pravou nohu. Ostatní se příšerně polekali, Ian okamžitě vytáhl pistoli, ale posledním nábojem, který mu zbýval, už nic nevyřešil. Pristichampsus se postavil zpátky na čtyři končetiny a začal Xua trhat doslova na cucky. George vzal veliký klacek a praštil krokodýla po hlavě, ale to rozhodně neměl dělat. Jednak byl Xu již mrtvý, problémem však bylo, že tímto upozornil sám na sebe. Pristichampsus se po něm rozehnal šílenou rychlostí. Naštěstí se George zachytil liány visící z nevysoké palmy a vyhoupl se nahoru, jenže nohou zavadil o liánu další, pustil se té původní, noha se do té druhé zamotala a on zůstal viset hlavou dolů s otevřenými čelistmi Pristichampsuse jen pár centimetrů před očima. "Tady, tady, pojď sem ty potvoro, no pojď!" začal na sebe Pristichampsuse lákat Ian. Obrovský krokodýl si ale všímal jen George. Naštěstí, ačkoliv stál na zadních, nedokázal Pristichampsus vyskočit, jelikož jej se zemí vázal dlouhý a těžký ocas. George toho využil a pomaloučku se od jeho čelistí vzdálil, a konečně dosáhl vrcholu stromu. Po chvíli už přestal mohutného dravce zajímat a ten se vrátil ke Xuově mrtvole, od níž odtrhl hlavu a začal hodovat na břiše. George se rychle vymotal z lián, sestoupil dolů a za chvíli už s Dixonem a Ianem utíkali džunglí dále. Z toho všeho je ale vytrhly děsivé skřeky, mírně připomínající směsici zvuků delfína s ptačím tokem. "Znáte ten zvuk?" optal se Ian, a doufal, že George pokývá hlavou na znamení souhlasu. "Bohužel ne..." odvětil se strachem v očích George. "Ale popravdě, něco Vám snad připomínají, ne?" zkusil to ještě Ian. Najednou se ozval strašidelný pískot. "Jo, teď už jo, Velociraptory z Jurského parku, byli děsní a draví..." George však větu nedopověděl, neboť z blízkého houští vyskočil řvoucí dvounohý dinosaurus s viditelným drápem na zadní noze. "Tohohle jsme tu nikdy nechovali!" zařval George předtím, než se po něm dravec vrhl. Všichni začali okamžitě s útěkem, ale dravec byl neuvěřitelně rychlý a za chvíli už Georgovi dýchal na záda. Když se už připravil použít při běhu svůj srpovitý dráp, aby jím prokopl Georgova záda, projelo jeho krkem snad deset ostrých kulek ze samopalu. Dravec lehl a ve strašných bolestech zemřel, zatímco mezi křovisky se objevil Richard a mával na ostatní, aby běželi k němu...


"Dělejte, pojďte za mnou!" vykřikl Richard ve chvíli, kdy již byli skoro u něj, a vedl je kamsi doprostřed džungle, opět k tomu městečku. "Kde jsou Fernando a Donald?" optal se jej starostlivě Ian. "Schovali se v jednom docela velkém domě, který mi tak trochu připomíná skleník," odvětil Richard. "Co je to za místo?" položil Ian další otázku, tentokrát Georgovi. "Asi nějaké výzkumné středisko, pamatuji si na souboj s Dilophosaury, který se tam odehrál," řekl George. Budova se před nimi brzy objevila. Byla pořád vysoká, kromě bílých lišt ji tvořila pořád ještě průsvitná okna. V dolním patře však bylo sklo rozbité, což oživilo některé z Georgových strašných vzpomínek. "Co byl zač ten dinosaurus, který na nás útočil?" vytrhl ho z přemýšlení znovu Ian. "Asi Deinonychus... Chovali jsme tu Dromaeosaura, jenže ten byl zastřelen, ovšem tyhle jsme sem nikdy nevozili. To je právě ta záhada," dostalo se mu pomalé odpovědi od George. Po chvíli se už tým shledal s Fernandem a Donaldem, kteří se dozvěděli nešťastné zvěsti o Xuovi. Iana napadlo, že teď, když je už tým docela celý, mohli by oblast opustit. Odpoledne už vrcholilo a obloha se měla brzy zatáhnout do podoby černého netvora. Když už chtěli lidé z budovy vystoupit, uslyšeli podivné šmátrání po oknech. Znělo to, jako by drápy nějakých živočichů skřípaly po tlustém skle ve snaze probít si cestu do stavení. "Když jsme se tu ukryli," začal s vyprávěním Fernando, "vystříleli jsme si náboje na takových monstrech, byli velcí asi jako my, a vydávali otřesné skřeky." "To byli ti Deinonychové," poznamenal George. Bylo jasné, že smečka stále slídí v okolí budovy a ví o lidech, jež se v ní skrývají. Napětí se neustále stupňovalo a v posledních paprscích pozdně odpoledního slunce se odrážely stíny těchto predátorů. Nikdo neřekl ani slovo, až najednou oknem jeden z Deinonychů proskočil a svými čelistmi zmáčkl Donaldovu hlavu! Fernando vytáhl mačetu a sekl do Deinonychova boku, ale dravec se hbitě otočil a drápem kopl Fernanda do kolena. Ten se svalil na zem, zatímco další Deinonychové se po obou okamžitě vrhli. Richard v poslední chvíli vytáhl svůj samopal a pár z těch, kteří obklopili Fernanda, zastřelil a tím i jej zachránil. Celý tým, až na mrtvého Donalda, opustil budovu, která se v tu chvíli stala místem děs nahánějící večeře neuvěřitelně krutých stvoření...


Co myslíte, podaří se našim hrdinům uniknout z Džungle času, jež je obohacena o ještě více smrtelné tvory, než kdy předtím? Už brzy se dozvíte, co za těmito záhadami stojí, a také co se stane dál-proto si nenechte ujít příští část!!!

Prehistorické rekonstrukce-Jura, Čína, 150 MYA

27. října 2014 v 12:05 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Po nějakém čase je tu další díl Prehistorických rekonstrukcí! Tentokrát se podíváme do Číny v období Jury, která byla domovem jednoho nepříliš šikovného lovce. Chtěl bych opět poděkovat knize Dinosauři nalepovací encyklopedie, bez níž bych tento článek asi nenapsal...

Před 150 miliony lety vypadal svět úplně jinak, než dnes. Narozdíl od předchozího období Triasu, v Juře již neexistoval jediný superkontinent, ale rovnou dva velké pevninské celky-Gondwana a Laurasie. Čína byla spolu se Sibiří součástí severovýchodní části Laurasie, zatímco oblasti, jako například Turecko nebo Tibet, se rozkládaly na velikých ostrovech. Jihozápad Číny byl naproti tomu od původní pevniny oddělen a byl blíže Gondwaně, což je důvod, proč jsou dnes zkameněliny jurských dinosaurů v oné zemi tak rozmanité. Během této doby však stále neexistovaly kvetoucí rostliny, světové lesy tvořily především jehličnany, jinany či cykasy. Existovaly však i kapradiny, kapraďorosty a přesličky, z nichž některé mohly vyrůst až do výšky 30ti metrů. Celkovému vývoji a rozšíření rostlin napomáhalo především klima, které se postupně stávalo vlhčím, na což však zareagovali i živočichové. Začaly se například vyvíjet primitivní žáby. Oblasti dnešní Číny zřejmě tehdy tvořily právě rozsáhlé lesy s vysokou biodiverzitou různých druhohorních živočichů, včetně dinosaurů. Některé z nejpodivuhodnějších druhů žily právě zde...


Ranní slunce, které zrovna vyšlo zpoza kopců, ozářilo jurský les v Číně před 150 miliony lety. Probouzející se žáby začaly ihned skřehotat na znamení rána. Mezi nepříliš vysokými stromovými kapradinami uprostřed lesa tvořeného především jinany se probudil jeden mladý Gasosaurus, dravá a nebezpečná tetanura. Stejně tak se stalo s jeho dvěma druhy, ležícími opodál mezi měkkými kapradinami. Všichni tři dravci rychle vstali a vykročili ven z lesa. V malé mokřině, v níž rostly především drobné přesličky, se pokusili chytit několik malých mloků a žab, ale obojživelníci jim rychle unikali. Dva lovci šli dál, zatímco náš Gasosaurus se v mokřadu po ránu ještě napil. Když je dohnal, spatřil je, jak útočí na velkého stegosaurida rodu Huayangosaurus. Ten jen nevlídně bručel, protože nechtěl být rušen. Ve chvíli, kdy se ale náš samec připojil k lovu, Huayangosaurus začal mávat svým ostnitým ocasem a na dravce se rozběhl. Jeden z nich při útěku spadl na ostrý kámen a rozedřel si kůži na zadní končetině. Jeho druh jej doprovodil zpět do lesa, zatímco náš Gasosaurus stopoval další kořist. Všiml si mladého Shunosaura, jenž se vzdálil od stáda. Když chtěl ale zaútočit, šlápl na větev, čehož si všimli ptakoještěři Angustinapterové. Jejich hlasitý poplach Shunosaura upozornil na blížící se nebezpečí, a tak se býložravec připojil ke stádu. Neúnavný lovec se tím ale nenechal odradit a konečně vyběhl, jenže schytal pořádnou ránu do čelistí od kostěnné boule na ocase dospělého Shunosaura. Raději se tedy vrátil do lesa, kde až do konce tohoto neúspěšného dne ležel poblíž vysokého cykasu a léčil si uraženou pýchu...


Příště si představíme Německo v období Triasu, kdy se museli mít býložravci na pozoru před rychlým a mrštným predátorem...

Vysvětlivky:
MYA-million years ago (česky před ... miliony let).

Snad se Vám tento díl líbil, pokud ano, můžete komentovat...

Croc Anatomy / 2

26. října 2014 v 13:03 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody

Krokodýli jsou neuvěřitelně starobylou skupinou plazů. Spolu s ptáky patří mezi nejbližší příbuzné dávných dinosaurů, ale narozdíl od nich na konci Křídového období před zhruba 65 miliony lety nevyhynuli, a přežili do dnešních dnů. Za tu dobu se téměř nezměnili-a my si budeme povídat o neuvěřitelných znacích, které jim napomohly k přežití...

2. Trup

Další částí těla krokodýlů, kterou si popíšeme, je trup. Začíná krkem následujícím po hlavě, a končí u kořenu ocasu. Povrch těla určitě není hladký, už jen co se kůže týká, je celkem dost složitý. To stejné platí i o vnitřku krokodýlího trupu, který je složen z nejrůznějších kostí i vnitřních orgánů. Jak to vše vypadá dopodrobna?

Kůže:
Začneme na povrchu. Krokodýlové nemají příliš tenkou a hladkou kůži, jakou jsou vybaveni například hadi, ještěři nebo hatérie. Jejich kůže je podstatně drsnější a zrohovatělejší, a po celé délce trupu a následně i ocasu se při horní části táhne tlustý, drsný a tvrdý pancíř, sestavený z desek. Díky tomu připomínají i některé již dávno vymřelé dinosaury, například skupinu Ankylosaurů, obrněných dinosaurů z období Křídy, jejichž trup byl zeshora též pokryt tvrdým, neprostupným pancířem. Vnější povrch plátů tvoří tuhý beta-keratin, zatímco pantová oblast je složena z alfa-keratinu. Na zádech krokodýlům pancíř vystupuje a tvoří tak podélné přímky, jež se stále zvětšují, až nakonec dosáhnou samého konce těla. Těmto deskám se říká osteodermy. Některé pláty jsou dokonce vyztuženy cévami a pomáhají tak krokodýlům při získávání tolik potřebného těla z okolního prostředí. Na břiše je ale kůže více ohebnější a měkčí...


VNITŘEK TRUPU
Srdce:
Krokodýlové mají skutečně podivuhodné srdce: je čtyřkomorové a jedinou skupinou živočichů, kteří se tak krokodýlím podobají s ohledem na tento orgán, jsou ptáci (ačkoliv to není žádné překvapení, protože ptáci, krokodýlové a dinosauři mají mnoho společného). Narozdíl od svých opeřených příbuzných jsou ale krokodýlové samozřejmě ektotermní (energii potřebnou k životu získávají z vnějšího prostředí-jsou studenokrevní). Jejich srdce je zároveň vysoce přizpůsobeno životu ve vodě. Při ponoření se srdeční frekvence zpomaluje na jeden nebo dva tepy za minutu, přičemž také průtok krve do svalů je výrazněji zpomalen. Tep se zrychlí pouze při vynoření se z vody či nadechnutí, které napomůže tělu k získání okysličené krve, jež pak proudí do svalů. Svaly jsou při ponoření vždy zásobeny předem získaným kyslíkem, jenž je uvolňován za pomocí hemoglobinů adaptovaných k okamžité rekaci díky iontům postupně se zvyšující koncentraci hydrogenuhličitanu...

Plíce a dýchání:
I zde narazíme na podobnost krokodýlů s ptáky: obě skupiny živočichů dýchají vzduch proudící do jednosměrné smyčky v plicích, což dokázaly i výzkumy předních světových herpetologů. Ještě před asi pěti lety se ale myslelo, že krokodýli dýchají stejně jako my, savci, tedy odlišněji, než ptáci. Při nadechnutí proudí vzduch do dvou hlavních průdušek a průdušnice krokodýla, až se nakonec oddělí do několika dalších, menších dýchacích cest, až nakonec skončí v oněch středních. Jediným problémem při porozumění této anatomie je schopnost krokodýlů takto dýchat bez vzduchových vaků. Jinak jsou plíce připojeny k játrám a ke svalům zdánlivě se podobajícím membráně savců. Pomocí jednotlivých pohybů plic se pak také krokodýl může vynořovat a ponořovat. Při stažení plic tělo jednoduše klesne, neboť se v plicích vytvoří negativní vztlak, zatímco při nafouknutí plic vypluje na hladinu...

Tělesná teplota:
Jak již bylo zmíněno výše, krokodýlové jsou ektotermní, takže energii získávají díky okolnímu prostředí, včetně slunečního světla. Jen relativně malá část tepla je vytvářena ve vnitřku jejich těla. I před ponořením do vody se tedy musí krokodýl chvíli vyhřívat, aby získal potřebnou energii na další aktivity. Během zimy je doba vyhřívání se poněkud prodloužena, naopak v létě zase podstatně zkrácena. Sice se to nezdá, ale krokodýlům může hrozit přehřátí, což je důvod, proč jsou občas v hodinách okolo poledne (v době největšího slunečního žáru) viděni častěji ve stínu. Občas krokodýlové také otevírají svou tlamu, čímž se ochlazují. Někdy však může u krokodýlů fungovat i tzv. osmoregulace, při níž je teplota udržována v solích, jež tělo obsahuje Normální rozsah teploty jejich těla se rovná něčemu mezi 25°C až 35°C.


Kosti:
Všimněte si teď obrázku nad textem, jenž právě pročítáte. Vidíte na něm vycpané tělo afrického krokodýla nilského (dole) spolu s celou jeho kostrou (nahoře). Nevypadá snad zajímavě? Celkově základní kostru tvoří asi 8 párů žeber spolu s 14 obratly a podlouhlou páteří, netýká se to ovšem ocasu.

Končetiny:
Končetiny krokodýlů jsou opravdu malé. Narozdíl od blízkých příbuzných ptáků, nejsou zasunuty pod tělem, ale vedle něj, čímž připomínají krokodýlové ještěry a hatérie. Končetiny jsou opravdu malé a na souši se tak krokodýlové většinou pohybují poněkud pomaleji a neohrabaněji, než ve vodním prostředí. Přesto však dokáží na krátkou vzdálenost vyvinout docela slušnou rychlost, i když v postupném zrychlování a udržení rychlosti jim brání jejich metabolismus. Není ovšem úplnou výjimkou vidět krokodýla mořského například na severu Austrálie při běhu, jenž docela připomíná podlouhlé skoky. Končetiny jsou zakončeny pěti prsty a ostrými drápy, po celé délce se navíc táhnou šupiny...

Příště v Croc Anatomy: Ocas krokodýlů!

Zpět do Džungle času-část 3.

25. října 2014 v 9:31 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Další část mého příběhu je zde! Co se asi Ianu Palmerovi, Georgi McCannovi a dalším členům týmu stalo, když se kolem nich začalo pohybovat neznámé zvíře? To se dozvíte právě zde!

ZPĚT DO DŽUNGLE ČASU-ČÁST 3.:
Všem bylo jasné, že nezbývá nic jiného, než útěk! První se rozběhl George mezi hustou vegetaci a ostatní ho následovali. Mysleli si, že on sám moc dobře ví, co dělá, ale mýlili se. Z křovin naproti Georgovi vyběhl docela velký pětimetrový Dilophosaurus s jasně červeným hřebenem a výbušně u toho řval. Všichni se ohlédli zpět, ale tam už stála veliká Dilophosauří samice, se kterou se zde George kdysi setkal, a ten mladý samec bylo jedno z jejích mláďat, nyní však už dospělých. "Do Prčic, tak střílejte!" vykřikl George na Richarda a Dixona, kteří zrovna v tu chvíli drželi v napjatých rukou zbraně. Samice se proti nim ale rozběhla příliš zběsile a střelba už jim nepomohla. Lidé se rozběhli na všechny strany, ale Dilophosauři je kupodivu nenásledovali. Vycítili, že jeden ze starších Camptosaurů narozdíl od svých druhů neutekl, protože byl raněný. Veliká zahnisaná rána na levé zadní končetině to jen dokazovala. Dilophosauři spojili své síly a za chvíli už ležel Camptosaurus mezi krvavě červenými kapradinami s rozervaným břichem a rozdrásaným krkem. Mezitím byl už tým rozdělen. George utíkal společně s Ianem, zatímco Richard, Donald, Fernando a Dixon se úplně ztratili. Nikdo navíc nevěděl, kam se před Dilophosaurovým útokem schoval Xu a nebyl-li snad už zabit. Po asi pěti minutách rychlého běhu narazili George a Ian na malou dřevěnou budovu porostlou různými popínavými rostlinami. "Kde je jedna budova, tam jich bude za chvíli určitě víc," sdělil Ianovi George. Opravdu tomu tak bylo-za chvíli si oba proklestili cestu do původního městečka. To ale vypadalo úplně jinak, než kdysi, z vysokých budov čněly letité stromky, cesty byly úplně rozšlapány, což navíc potvrzovaly i veliké tříprsté stopy, a všude se ozývaly zvuky dinosaurů. Ian zapnul svou menší kameru, kterou s sebou nosil pro případ nepřítomnosti svých kameramanů, a začal se dívat na pár záběrů Camptosaurů. "Nechte to a pojďte!" řekl mu George a šel dále. Ianovi nic jiného nezbývalo. Náhle se z trsu trávy ozvalo podivné zahoukání. Georgovi bylo ihned povědomé. Ian se začal trochu klepat strachy, ale nebylo to třeba. Z trsu trávy najednou vyskočil malý Pisanosaurus. "A hele, tenhle vypadá celkem nově, Pisanosaurů tu během deseti let asi trochu přibylo!" zaradoval se George. Ian začal Pisanosaura okamžitě natáčet na svou kameru, ale pak se najednou ozval dupot. Ian i George pozorně nastražili uši, ale hned poznali, že ten dupot vydávají podrážky bot. Z vysoké zídky najednou těžce skočil dolů zvukař Dixon. "Chlapi, to zvíře mě pronásledovalo, fakt, musíme zmizet!" zakřičel a rozběhl se k menšímu domku s otevřenými dveřmi. George a Ian moc nepřemýšleli, nechali Pisanosaura na pokoji a vydali se za Dixonem. Pečlivě zavřeli dveře od domku a Dixon rozsvítil světlo. Nejprve všichni tři obhlíželi okolí venku, ale pak George něco napadlo. "Počkat, ta světla! Tady funguje elektřina!" vyhrkl náhle. Ian a Dixon ale jeho úvahám nevěnovali pozornost, protože po úzké venkovní uličce se už začal pohybovat onen strašný tvor...


Šupinatá kůže toho živočicha se výrazně leskla ve světle odpoledního slunce. Pak se najednou zpoza husté vegetace vynořil celý. Všichni tři na něj jen s úděsem hleděli, nejvíce však George. Nepřipomínalo mu to nic, co zde dosud viděl. "Pristichampsus!" napadlo ho. "Ale jak je to možné? Nikdy jsme sem toto zvíře nepřivezli!" prohlásil. "Je to hodně zvláštní dinosaurus, proč táhne ten ocas po zemi, když je to už zavrhnutá domněnka?" optal se Ian. "Není to dinosaurus, je to krokodýl. Jenže dokáže chodit po dvou," uhodl správně Dixon a George jen pokýval hlavou na znamení souhlasu. Zatímco si George mohl samým překvapením nechat omlátit hlavu o zeď, Pristichampsus se už začal přibližovat k budově. "Zhasni to světlo!" poručil Ian Dixonovi a ten uposlechl. Najednou strašidelná hlava prehistorického třetihorního krokodýla stanula přímo vedle okna a prohlížela vnitřek budovy. George, Ian i Dixon se tiskli těsně pod oknem. Ian už vytahoval z kapsy malou pistoli, když tu najednou Pristichampsus zareagoval na tento pohyb, hlavou do domku vnikl a svými mocnými čelistmi chytil Ianův svetr, a i jeho samotného táhl ven! Ian naštěstí svetr včas vysvlékl. "Vypadněme odsud!" zařval George a proskočil protějším oknem ven na tvrdý asfalt. Ostatní ho následovali. Pristichampsus v těch chvílích pouze trhal Ianův svetr a žádné nebezpečí prozatím nepředstavoval. George navrhl, aby se skryli se v jiném, ještě menším stavení a tak také učinili. "Cože jste to říkal? Že jste tohle zvíře nikdy nepřivezli do současnosti?" optal se Ian George, když už seděli na špinavé podlaze té budovy. "O ničem vůbec nevím. Ani když jsme tu byli naposledy, nic takového tu prostě nebylo. Rozum mi z toho může stát," řekl George, ale pak se na chvíli zamyslel. "Celkem mě překvapilo, že jsme v tamtom domě rozsvítili světla, takže elektřina minimálně tam funguje. Možná to bude znít bláznivě, ale mám takový pocit, že se tu s elektrickou energií vážně něco stalo, a jestli to postihlo i stroj času, který jsme tu zanechali..." pověděl George. "Pak to znamená, že je to tu nebezpečnější, než se zdá! A žijí tu zvířata, která ani neznáte!" doplnil ho Ian. Najednou je ale z rozhovoru vytrhl lidský křik s čínským přízvukem. Byl to Xu utíkající po prašné cestě a za ním se hrnula kupa netopýrům podobných ptakoještěrů, zvaných Anurognati. "Musíme ho zachránit!" navrhl Dixon, ale pterosauři zřejmě zachytili malýma citlivýma ušima jeho slova a drobnými otvory hned vtrhli do budovy... Pokračování příště!!!


Závěr příběhu mluví za vše! Pokračování se dočkáte možná už na začátku příštího týdne, nemohu to ale samozřejmě tvrdit úplně s jistotou...

Správce dinosauřího parku - Návštěva nemocnice a začátek záchranné akce

24. října 2014 v 16:31 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Dnes se konečně dozvíte, jak to dopadlo s chudákem Fredem, kterého před dvěma týdny poranil Ceratosaurus...

Návštěva nemocnice a začátek záchranné akce

Během neděle jsem si udělal malý výlet z našeho ostrova na pevninu Spojených států amerických, abych se v přední nemocnici v kalifornském Los Angeles setkal s Fredem, jenž je na místě již po několik týdnů hospitalizován. Pořezané ruce nebyly tím nejhorším, co jej po útoku zběsilého Ceratosaura postihlo. Těžký úraz hlavy se proměnil ve vážný otřes mozku a Fred se musel vyrovnat i s menší ztrátou paměti. Dělalo mu spíše problém vzpomenout si na události po celém incidentu, na který samotný si ovšem pamatoval ještě dost dobře-přece jen šlo o silný zážitek. Mne po příchodu do místnosti ihned poznal a příjemně jsem si s ním po dvě hodiny povídal. Kritický stav se už zlepšil, stejně jako Fredova nálada, ale přesto si někteří lékaři myslí, že to už nikdy nebude tak, jako dřív. Samotného mě napadají termíny typu "krvácení do mozku" či něco podobného, co se snad mohlo stát, co snad jednou může Freda znovu ohrozit i při menším úrazu hlavy, kdo ví... Jeho rodina tedy z incidentu moc nadšená není a tak po nás byly opět požadovány vysoké částky. Vyšplhaly se téměř na půl milionu dolarů, a to je už co říct v době krize, která nás postihuje. Okolnou zajímavostí je příchod dopisu od mě neznámého L. C. Clarka, jemuž jsem příliš neporozumněl. Dopis má souvislost s naším parkem a s peněžitými částkami, ale zbytek textu je neuvěřitelně nesrozumitelný. Mám snad zavolat na to telefonní číslo uvedené úplně dole? Chce nám někdo nabídnout financování, nebo co? To jsou jen některé otázky, které mě momentálně stíhají. Je to už pět dní, co dopis přišel. Kromě toho deštivé počasí smývá mé myšlenky, stejně jako půdu při pobřeží našeho ostrova. Deště sílí, vanou sem studené vichry ze severu a všem jde z toho hlava pryč. Zaplavený výběh Erythrosucha Erica-to je jen jeden z celé řádky problémů spojených s obdobím dešťů, který nám činí těžkosti. Nadměrné uvolňování bláta způsobuje pohyb kůlů, z nichž jsou postaveny dřevěné ploty. Doufáme, že některá zvířata toho nevyužijí a neuniknou...

Další významnou novinkou není pověst Oliverova měnícího se názoru, ať už se to zkrátka týká všeho, jako spíše to, co se s ním zase stalo. Náš neohrožený dobrodruh slíbil, že kvůli nedostatku peněz zatím nebude vozit z Isle of Die další zvířata. Jenže, jak už se u Olivera Marshe často stává, nenechte nic náhodnému slovu-jeho povaha s tím má souvislost. Zkrátka, vydal se na onen ostrov se třemi spolupracovníky jen proto, aby mohl přivézt alespoň jednoho miniaturního studenokrevného plaza do našeho terária. Výsledek je ale jiný. Nepřivezl nic-dokonce ani sám sebe. Na ostrově se za záhadných okolností něco stalo. Píši o tom jako o samozřejmosti, je to pravda, ale Oliverova nepřítomnost u vysílačky nás znepokojuje už téměř devatenáct hodin. Chce to urychlenou záchrannou výpravu-určitě se něco stalo, a pokud nepřijedeme včas, může to mít fatální následky!!!


Snad se Vám tato část líbila, mě osobně celkem bavilo ji psát. Té další se dočkáte opět v pátek příštího týdne, vězte však, že už dopředu musím slíbit jedno: Dan Jameson to nebude mít s Oliverem zrovna jednoduché! A malou roli si možná zahraje i vyděděnec z období, kdy byl největším predátorem na Zemi (viz. obrázek). Těšte se!

Živoucí fosílie-Hatérie

23. října 2014 v 15:48 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Můj seriál o přeživších z dávné minulosti pokračuje...

Jméno: Hatérie (Sphenodontida)
Velikost: 50 až 80 centimetrů
Doba výskytu: Od Triasu po současnost
Rozšíření: Pouze Nový Zéland.
Hatérie, občas zvány i tuatary, jsou řádem plazů, v němž do 21. století zbyly pouze dva druhy-hatérie novozélandská a hatérie Guentherova. Oba tito plazi, v podstatě neřadící se mezi ještěry, obývají pouze přibližně 20 ostrovů poblíž pobřeží Nového Zélandu, jsou tedy endemity. Důvodem úspěchu těchto plazů je především bezpečnost. Na ostrovy se dostali ještě předtím, než se ostrůvky oddělily od pevniny a než se na ně dostali savci. Ihned převzali roli hlavních predátorů. Obě hatérie, jak ta novozélandská, tak i ta Guentherova, zůstaly od doby raných druhohor téměř nezměněné. Zachovaly se u nich i původní primitivní znaky-zuby srostlé s čelistmi, na břiše se nacházející zbytky žeber i podivné temenní oko posazené nahoře na hlavě, kterým mohou mladí jedinci "pozorovat" okolní svět (až v dospělosti oko překryjí šupiny). Navíc se tito vejcorodí plazi dožívají klidně i stovky let. Bohužel, nyní jsou hatérie značně zranitelné, neboť novozélandské ostrůvky kolonizované lidmi a dalšími lidmi přivezenými savci pro ně již nepředstavují ideální a bezpečný domov. Pro příklad, hatérií novozélandských zbývá asi padesát tisíc...

Příště bércouni!!!