Říjen 2014

Divoká Kolumbie s Nigelem Marvenem-Barevné pralesničky

22. října 2014 v 16:34 | HAAS |  Videa
Barevné pralesničky. Předtím, než Nigel navštíví tichomořské pobřeží Kolumbie, chce pátrat po některých pestrobarevných a občas zároveň i smrtících žábách. Normálně si tyto tvory představíte v souvislosti s vodou, ale zde některé uvidíte spíše poblíž kaktusů. Jaké druhy asi Nigel najde?


Elginia

21. října 2014 v 16:27 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Elginia byla plazem z nadčeledi pareiasauridů (Pareiasauridae) vyskytující se v období svrchního Permu. Fosilie se našly ve Skotsku, je to skotská specialita. Většina pareiasauridů, jako například Pareiasaurus či Scutosaurus, dorůstali asi 2,5 metrové délky, zatímco Elginia byla celkově zakrslá-její délka nepřesahovala 60 centimetrů. Zároveň patřila mezi nejposlednější a také ty nejvíce impozantní permské plazy vůbec, a to především díky podivným bodcům na hlavě a jejímu samotnému tvaru. Bodců se na hlavě vyskytovalo mnoho, dva z nich byly však zvláště výrazné. Paleontologové přesně něvědí, k čemu tato podivná výzbroj sloužila, podle některých teorií používali samci neuvěřitelně ostré lícní bodce při soubojích o samice či teritorium, podle jiných šlo zase o znak k předvádění se, podobně, jako například paví ocas. Možnost imponování je v tomto případě paleontology uznávána poněkud častěji. Jen si představte Elginii pokyvující svou hlavou zezhora dolů, ze strany na stranu, tímto způsobem mohla snadno zastrašit protivníka. Povrch hlavy ještě pokrývaly vrásky a drobné hrboly. Vzhledem k malé délce těla snad mohlo jít o celkem mrštného živočicha schopného útěku před dravci. I tak ale byla Elginia docela zavalitá, končetiny neměla posazeny pod tělem, jako dinosauři, takže opravdu připomínala spíše své starobylé příbuzné. Ke konci Permského období Zemi postihly katastrofální změny klimatu, k čemuž došlo i působením vulkanické činnosti a možným nárazem asteroidu. Největší masové vymírání nepřežilo přes 90 % druhů-Elginie byly mezi nimi...
Popis tohoto méně známého prvohorního živočicha najdete v knihách "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" a "Dinosauři a život v pravěku".

Příště Youngina!!!

Nebezpečná výprava Dona Rolanda 5.

20. října 2014 v 14:47 | HAAS |  Komiksy s dinosaury a přírodou
Z minulé části víte, že se Don Roland a jeho tým konečně vydali kamsi do hor na východě Afriky za podivným stvořením. S pátráním začali na hoře Nkigivango, tam, kde jim to doporučil jejich průvodce Za. Po pro některé členy týmu náročném výstupu se na menší plošině objevilo kouzelné jezero, a Jamie z dálky zvolal, že objevil i něco jiného...

NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA DONA ROLANDA, ČÁST PÁTÁ





Jak vidíte, tato část je už trochu delší, a v podobném duchu se to bude mít i s částmi následujícími.
Jak to dopadne? To se dozvíte příště!!!

Croc Anatomy / 1

19. října 2014 v 11:28 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Na nový seriál o krokodýlech jsem upozornil již před více než měsícem v článku Podzimní premiéry. Jeho jméno zní Croc Anatomy, a sám jsem se na něj už dlouho těšil. Popíši Vám zde anatomii a fyziologii krokodýlů ve třech částech, z nichž první se bude zabývat hlavou, druhá trupem a třetí ocasem. Snad se Vám bude Croc Anatomy líbit!


Krokodýli jsou neuvěřitelně starobylou skupinou plazů. Spolu s ptáky patří mezi nejbližší příbuzné dávných dinosaurů, ale narozdíl od nich na konci Křídového období před zhruba 65 miliony lety nevyhynuli, a přežili do dnešních dnů. Za tu dobu se téměř nezměnili-a my si budeme povídat o neuvěřitelných znacích, které jim napomohly k přežití...

1. Hlava

Krokodýlové jsou výrazní celí, ale člověka na nich asi nejvíce zaujme ta opravdu víceméně nejdůležitější část těla-hlava. V hlavě je uložen mozek, smyslové orgány, tvoří jí čelisti, díky kterým mohou krokodýlové lovit a požírat svou kořist, hlavou vnímají okolní svět tak říkajíc otevřenýma očima. Ale jak to vypadá podrobněji?

Čelisti:
Každý vyvinutý živočich na naší planetě je vybaven čelistmi. Ty slouží k uchycení potravy, jejímu drcení nebo rozmělnení, či přizpůsobení pro pozření. Stejně jako u nás a drtivé většiny obratlovců, krokodýlové mají dvě čelisti: horní a dolní, či vrchní a spodní. Horní čelist je samozřejmě částí lebky a je nepohyblivá, zatímco dolní čelist je za lebku uchycena klouby a pohyblivá je. Krokodýl s ní může otevírat tlamu, stejně jako zavírat. V dolní čelisti se nachází největší možnosti skusu, neboť krokodýlovi stačí pouze pohnout dolní čelisti nahoru a zaklapnout zuby k sobě. Vědecké pokusy dokazují, že skus může být nanejvýš ohromný. Testy prokázaly, že 5,5 metru dlouhý krokodýl nilský vyvine při jediném sevření sílu skusu rovnající se 22 000 Newtonů! Když si uvědomíme, že patrně nejvyšší skus po krokodýlech mohou mít aligátoři patřící do stejné rodiny plazů, a ten se rovná skoro 10 000 Newtonů, je to skutečně neuvěřitelné! Krokodýlové mají patrně nejsilnější skus ze všech obratlovců současnosti. Ještě pro srovnání, velký bílý žralok skousne silou 3600 Newtonů a rotweiler přibližně o 2000 Newtonů méně. To ale znamená, že krokodýlové jsou pomocí svých čelistí schopni lámat kosti při jediném sevření. Není to však jen skus, co dodává čelistem krokodýlů takovou zabijáckou sílu. Podílejí se na tom i jejich zuby. U každého druhu je to se zuby trochu jiné, ovšem v průměru má každý v tlamě cca 80 ostrých zubů, které se mohou za život krokodýla vyměnit až padesátkrát během asi padesátiletého života. Hned těsně za použivatelnými zuby se v čelistech nacházejí ty náhradní, a v případě, že krokodýlovi zub vypadne, nový, zadní zub, jej rychle nahradí. Je to efektivní evoluční způsob jak pomoci zvířeti v přežití, u nás se taková schopnost nevyvinula.


SMYSLY
Zrak:
Velmi dobře vyvinutý zrak dovoluje krokodýlům stát se nokturáními (nočními) lovci. Proto také většina krokodýlů vyráží na lov až po setmění. Bělavá průsvitná oční blána se jim k tomu perfektně hodí. Oči krokodýlů jsou vlastně složeny ze tří částí, alespoň co se vnějšího viditelného dílu očí týká, a to víčko, které tvoří jakousi velikou nehybnou kouli, poté bělavá průsvitnou blána a jakási transparentní blána, která chrání oči před vniknutím vody do oka. Tento způsob stavby očí je u vodních živočichů poměrně častější.

Sluch:
I sluch je u krokodýlů dobře vyvinut. Vděčí za to bubínkům pokrytým rovnými lamelami, jež jsou ovládány lebečními svaly. Pochopitelně, krokodýlové nemají ušní boltce, jako my nebo většina savců, a tak do jejich hlavy ústí jen malá "dírka"...

Čich a nozdry:
Nozdry jsou umístěny na vrcholku horní čelisti, podobně, jako je tomu například u hrochů nebo velkých vodních hadů, včetně anakond. Tento znak opět pomáhá krokodýlům při lovu jejich kořisti. Při plavání mohou dravci skrýt své tělo pod tmavou hladinou a nad hladinu tak vyčnívají pouze jejich oči a nozdry. Právě díky nozdrům může krokodýl při lovu či číhání na kořist spolehlivě dýchat. Čich jako takový je u krokodýlů též velmi dobře vyvinut, může hezky posloužit k přesné detekci kořisti či potencionálních nepřátel.

Hmat:
Důležitým smyslem je pro krokodýly také hmat. Kromě zaregistrování dotyku jiných předmětů leží hlavní hmatové ústrojí v hlavě. Horní a dolní čelisti jsou totiž opatřeny malými, smyslovými jamkami, vypadajícími zdálky jen jako jakési malé tečky na kůži. Svazky nervových vláken jsou napojeny na "větve" trojkalnného nervu. Pokud je náhodou povrch vody čímsi narušen, pokud se cokoliv v blízkosti krokodýla pohne, živočich to zaregistruje, a to i v naprosté tmě. Výzkumy některých herpetologů dokonce potvrdily, že krokodýl díky smyslovým jamkám reaguje na sebemenší změnu tlaku v okolním prostředí. U aligátorů a kajmanů se smyslové jamky objevují pouze na čelistech, krokodýlové je však mají i na některých jiných částech těla...


Mozek:
Ačkoliv smysly krokodýlů, stejně jako stavba lebky, je skutečně dokonalá, mozek příliš vnímavý není. Není ani příliš velký. Krokodýlové nejsou schopni uvažovat, přemýšlet, a už vůbec ne, tak jako primáti, řešit problémy. Reagují pouze na okolní prostředí, na to, co je, a nepřemýšlí o tom, co není. Stejně jako kajmani, aligátoři a gaviálové, i krokodýli reagují na jakékoliv podněty. Pokud byste tomuto obrněnému plazu hodili do jezírka kámen, nejpravděpodobněji by za ním vystartoval. Nepřemýšlel by, zda se jedná o něco k snědku, či ne, jeho rekace by byla zkrátka okamžitá. Krokodýlí mozek je takto stavěn. Ovšem i tak je krokodýl se svým mozkem schopen se za život něčemu naučit, jelikož paměťová část je o něco větší, než u jiných plazů. Například ještěři se za život nenaučí skoro ničemu...

Délka lebky:
Podívejte se nyní na obrázek lebky krokodýla o něco výše. Není příliš podstatné uvádět, že jde o lebku krokodýla mořského, důležitější jsou spíše kosti lebky samotné. To samé by se dalo říci i o délce krokodýlí lebky. U každého druhu je délka lebky pochopitelně jiná, ale normálně se pohybuje tak od půl metru po asi 75 centimetrů...

Příště v Croc Anatomy: Krokodýlí trup!

Dokonalé příklady evoluce: Kůň

18. října 2014 v 10:34 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Další z mých slibovaných projektů, na které jsem již upozornil v článku Podzimní premiéry, je tu! Tento seriál se bude zabývat dokonale zdokumentovanou evolucí u některých živočišných skupin, u nichž jsou patrné všechny měnící se znaky během desítek milionů let-začneme u koně!

1. STUPEŇ EVOLUCE KONĚ:
Začalo období Eocénu v pozdních třetihorách a z nemalých a nepříliš působivých savčích skupin se začaly vyvíjet ty více známé a oblíbené. Mezi nimi byli i primitivní koňovití. Ve spodním Eocénu žily rody Hyracotherium (známé také jako Eohippus, nebo-li "kůň úsvitu") a Propalaeotherium. Hyracotherium bylo objeveno již roku 1840 a žilo v Severní Americe, zatímco jeho též primitivní příbuzný se vyskytoval v Evropě, především na území dnešního Německa. Oba tito malí tvorové dosahovali zhruba tak velikosti kočky nebo lišky, v kohoutku měřili jen od 30 do 50 centimetrů. Na nohou neměli kopýtka, ale jen velké tvrdé prsty, čímž se od dnešních koní lišili, jiný byl ale i jejich celkový vzhled-s dlouhýma nohama byli sice stavěni na rychlý běh, ale jejich mírně přikrčená páteř na dnešní koňovité příliš neodkazovala. Během pozdního Eocénu se pak objevilo ještě poměrně větší Palaeotherium, možná bylo potomkem předchozího Propalaeotheria. Tento tvor byl již sice vyšší, v kohoutku měřil asi 75 centimetrů, ale koně také ještě příliš nepřipomínal. Malý vzrůst těchto tvorů způsobil především ztísněný prostor eocénských lesů. Malá velikost navíc hrála roli i ve skrývání se před dravci, a štíhlé a zároveň mírně podsadité tělo připomínající tapíra se k probíhání mezi hustými keři jen hodilo. U primitivních zástupců čeledi Palaeotheridae si můžeme všimnout čtyřech zakrnělých prstů na zadních a třech na předních končetinách.


2. STUPEŇ EVOLUCE KONĚ:
Evoluce koně je opravdu velmi dobře zdokumentována. Jakmile po Eocénu přišel Oligocén, objevili se již vyšší savci, a koně byli mezi nimi. Slovem vyšší však nemůžeme myslet jejich velikost, která se oproti eocénským dnům takřka nezměnila, jde spíše o vyšší úroveň jejich vývinu. Před asi 25 miliony let žil v Severní Americe prakoník rodu Mesohippus. Měl dlouhé, štíhlé nohy běžce, protáhlý tvar těla a dalo by se i říci, že z prstů se u tohoto tvora vyvinula primitivní kopýtka. Všechny tyto znaky svědčí o prostředí, ve kterém žil-byly to pravděpodobně veliké travnaté pláně. Zde však museli být Mesohippové neustále velmi obezřetní. Stejně jako udělali velký krok v evoluci koňovití, přešlápli velikou propast času i jejich predátoři. Někteří vědci se však dokonce domnívají, že Mesohippus by mohl být přímým potomkem Eohippa (Hyracotheria). Nedělil je nijak velký časový skok a navíc oba žili na stejném místě. Mnohé znaky se zde shodují, což dává dokumentaci evoluce koně správný řád a směr...


3. STUPEŇ EVOLUCE KONĚ:
Mesohippus již na první pohled koně připomínal, ale stále jste ještě neviděli více. Například Anchitherium doslova připomínalo nějakou mulu či osla. Tento koňovitý savec žil ještě též v Oligocénu, před asi 26 miliony lety, a to v Eurasii. Dalším a neméně významným stupněm v evoluci koně je Meryhippus z Nebrasky. Zvětšování rozměrů poukazuje na možnou vyšší rychlost u tohoto rodu, stejně jako na naprosté přizpůsobení životu na travnatých pláních plných obezřetných a bystrých dravců. Na Meryhippovi je zajímavý především předek jeho kopyta-anebo ještě stále jakéhosi vyvýšeného prstu. Toto zvíře trávilo svůj život na špičkách, zatímco zadní část paty se prostě k pevné zemi normálně nedostala. Je to podivuhodný evoluční trik. Další podivuhodností je prodloužený krk. Hlava už však přesně připomínala dnešní koně, a to z jednoho důvodu: vysoké zuby vhodné k trhání trávy potřebovaly k ukotvení velikou čelist. Dalšími stupněm evoluce koně je Parahippus, též známý ze Severní Ameriky v Miocénu.


ZÁVĚREČNÝ STUPEŇ EVOLUCE KONĚ:
Rody Hippotherium, Pliohippus, Hipparion a Hippidion by se dala evoluce koně takřka zakončit. Všichni byli poměrně velicí, měli na nohách kopyta, končetiny byly protáhlé a dlouhé, pefektní k běhu. Všichni byli elegantní, rychlí a moderní. Jejich dnešní potomky známe všichni moc dobře. Navíc byli díky lidské důmyslnosti někteří koně vyšlechtěni a zdomestikováni, a dnes není výjimkou je vidět v interakci s lidmi...




Příště si představíme ještě lépe zdokumentovanou evoluci! Seznámíte se s kytovci, starobylou, ale zároveň neuvěřitelně adaptibilní skupinou savců, kteří se rozhodli pro zdánlivě nemožné: opustit domovskou pevninu a vtrhnout do nebezpečenství moře!

Správce dinosauřího parku - Abrictosaurus, finanční problémy a první návštěvníci

17. října 2014 v 14:33 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Co se asi stalo našim hrdinům během minulého týdne?

Abrictosaurus, finanční problémy a první návštěvníci

Okolo druhé hodiny odpolední v sobotu dovezl Oliver z ostrova Isle of Die Abrictosaura, dinosaura z období Jury. Je to asi metrový býložravec, kterého krmíme kapradinami. Naštěstí se zdá být celkem nenáročný na chov. Jedno z mála zvířat, která nás neženou do záhuby. Oliver už odmítá vozit další prehistorická zvířata. Beztak jich už máme dost, ale problémem jsou spíše peníze, a ty nám chybí k nakoupení vybavení potřebného k péči o tato zvířata. Náš rozpočet se už snížil na minimum. Navíc za to může i naše osudné setkání s Ceratosaury na Isle of Die minulý týden. Celá skupinka vojáků a zoologů, kteří to celé tak krvavě odnesli, je pohřešována jejich rodinami. Světové vlády odmítají vyslat na ostrov své expedice, jež by našly lidské ostatky a ty by se poté pohřbily do rodinných hrobů. Americký soud navíc uznal, že za jejich smrt můžeme my, a musíme pozůstalým rodinám vyplatit spoustu peněz. Charles to již udělal, ale poté ze zoufalosti z ostrova odjel do Spojeného království, kde se chce trochu odreagovat. Původně se měl vrátit už ve středu, ale nakonec zavolal, že se zdrží asi na tři týdny. Někteří pracovníci po incidentu opět odešli a já mám tak čímdál tím víc práce. Navíc zabezpečení nebezpečných zvířat, jako jsou Erythrosuchus, Siamotyrannus nebo Deinotherium, také stojí mnoho času a úsilí. I s těmito zvířaty máme neustálé problémy a už padly i návrhy: Musíme se jich zbavit. Ovšem přesný způsob zatím nikdo nedefinoval. Raději...

Dobrou zprávou je, že k nám už ale přijel bohatý americký manželský pár na dva dny. Provizorní hotel se oběma podnikatelům celkem líbil, prohlédli si prehistorická zvířata a zhodnotili náš park. S Charlesem se sice kvůli jeho nepřítomnosti nesetkali, spokojili se ale aspoň se mnou. Pečlivě jsem je po parku provedl a ukázal jim všechna potencionálně bezpečná zvířata. Dravce jsem jim ale ani neukazoval-zatím jsem je nechtěl děsit. Oba odjeli včera. Až bude park připraven pro návštěvníky, bude-li vůbec někdy, může to být slibná budoucnost. Každopádně co uděláme zatím s těmi finančními problémy, to vážně nevím...


Pokračování příští pátek, tedy, snad! Nemohu to totiž tvrdit s jistotou...

Zpět do Džungle času-část 2.

16. října 2014 v 15:35 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Můj příběh Zpět do džungle času konečně pokračuje... Jak ale sami zjistíte, nebude to pro Palmerovu expedici vůbec jednoduché, stejně jako pro jejího poradce George McCanna. I tak se ale on sám setká s někým, koho už ve svém životě nikdy neočekával...

ZPĚT DO DŽUNGLE ČASU-ČÁST 2.:
Bylo přesně 14:52 o celý týden později a letadlo z Chicaga zrovna doletělo do panamského hlavního města Ciudad de Panamá. Nejprve vystoupila řada turistů vracejících se z dovolené ze Spojených států, a poté i Ian Palmer a George McCann. Před velkou čekárnou na černé cestě čekali další členové Palmerovy dokumentaristické expedice. Byli to Fernando Cortes, panamský biolog a expert na deštné pralesy, Richard Marshall, kameraman a fotograf z BBC, Donald McClarke, také kameraman, Freddy Dixon, zvukař, a nakonec Xu Zhang, technický poradce z čínské společnosti Hunan. George se se všemi nejprve seznámil a poté následovala cesta do čekárny. Ian tam začal ihned objednávat taxi službu, zatímco tým si mumlal všelijaké zajímavé organizační věci. Georgovi se ale zdálo, že mezi všechny příliš nezapadá. Jen Fernando Cortes mu nabídl šálek čaje, který George nemohl odmítnout, ale jinak chodil po čekárně sám a jen obhlížel španělské nápisy na zdech a sledoval tabuli odletů. Když se přiblížil k recepci, všiml si ale najednou nějaké jemu povědomé tváře. "Můžete mi dát klíčky od...?" nedopověděl svou otázku, když se ten muž proti němu náhle otočil. "Jeremy Stewarts!" vykřikl George. "Jak dlouho jsme se neviděli?" optal se ho Jeremy. Hned si začali povídat o tom, co se za uplynulých deset let stalo. "Pracuji teď tady, před třema lety jsem tu našel celkem slušné místo, ale v Panamě se držím už delší dobu. Vlastně od toho incidentu si práci ve státech moc nehledám," vysvětloval Jeremy. "Já tu nebyl už deset let," řekl George, "a teď jsem sem přijel na takovou dovolenou." Jeremy se pousmál a vytáhl z kapsy fotku bývalého hlavního týmu zoologů a cestovatelů časem, které George vedl. "Nikdy nezapomenu," řekl Georgovi svíraje fotku, "i když to dobrodružství bylo vážně nebezpečné. Ale vracet bych se tam nikdy nechtěl." "Já taky ne," pokýval hlavou George, ale v jeho obličeji zavládla nejistota, což Jeremy okamžitě zjistil. "Pane McCanne?" uslyšel za sebou George Ianův hlas. "Říkejte mi Georgi," odvětil George, "jen bych si tu něco dopověděl se svým známým, možná potom." Ian se na něj ale stále díval: "Taxi je tu. Jsme připraveni, čekáme jen na Vás." George se tedy s Jeremym rozloučil slovy: "Za asi pět dní se sem na letiště vrátíme a uvidíme se znovu!" Ovšem to ještě sám nevěděl, co bude následovat. Při jízdě ne zrovna moc vyklizeným autem po neuvěřitelně dlouhé prašné cestě skákaly Georgovi do hlavy myšlenky o vůbec celé téhle věci. Jeremy by se tam prý už nikdy nevrátil, a u George to není jiné, ale když dostal takovou nabídku, která ho může v životě podpořit, nemůže ji přeci jen tak nevyužít a nezahodit za hlavu. Z myšlenek ho ale vytrhl rozhovor s celkem přívětivým biologem Fernandem, který se opět George na cosi ptal. Bylo ale poznat, že tématu Georgovy zatím poslední a téměř smrtelné návštěvy panamské džungle se pečlivě vyhýbá. Následujícího dne brzy ráno tým dorazil do jedné místní vesnice. Panamci byli rádi, že zase vidí nějaké cizince. Bylo jim ale přísně utajováno, že tato expedice míří do pralesa natočit jejich ještě cizejší sousedy...


Zrovna hustě pršelo, když si začala expedice razit cestu pralesem. Džungle času, bývalé středisko pro výzkum prehistorických zvířat přivážených do současnosti, byla plně izolována od civilizovaného světa. Nad lesem nesměla létat žádná letadla. Teď byl Fernando ve svém živlu, protože se celý svůj život věnoval pralesům a jejich fauně a flóře. Při cestě chytal různé hady a žáby, které ukazoval zbytu týmu. Richard je fotil a neustále opakoval své obvyklé slovo: "Senzace!" Pro Iana to byl vážený člověk, vždyť šlo o předního kameramana z BBC, pro George šlo však pouze o typického novináře, kterému nevěnoval sebemenší pozornost. Navíc George trápilo špatné svědomí. Jak se ukázalo, štáb byl celkem dobře vybaven na cestu do Džungle času. Dokazovaly to i pušky se střelami naplněnými strašlivě silným jedem, a několik samopalů. V podstatě každý člen týmu byl schopen vzít v nejkrajnějším případě do ruky zbraň a střílet. Když do Džungle času dorazili, bylo už skoro poledne. "Tak tady to je," zašeptal George, ovšem tak, aby to všichni slyšeli. Filmový štáb nejprve upřeně hleděl na zarostlý plot, který vypadal jen jako velká psím vínem zarostlá zeď. Z toho všeho je ale vyrušilo zahoukání nějakého tvora. George si ty zvuky pamatoval. Tým okamžitě vysoký plot přelezl. "Páni, připadá mi to tu větší, než to vypadalo na mapě. Tady za tím zarostlým plotem les normálně pokračuje," řekl Ian. Pro George to byl celkem nezvyk. Byl ihned nervózní a snažil se v paměti najít všechny tvory, které zde zanechali na živu. "Pojďte sem! Tohle prostě musíte vidět!!!" zařval najednou zvukař Dixon. "Jsou parádní!!!" křičel. Pralesem si totiž razilo cestu stádo Camptosaurů. Xua to zprvu trochu vyděsilo a okamžitě myslel na čínské draky, ale George jen uklidňoval: "Klid, tihle nejsou nebezpeční. Jsou to býložravci. Teprve až do Vás nějaký zaryje své zuby, poznáte, že je nebezpečný. To dělají pro změnu masožravci." Štáb zvířata okamžitě natáčel. Někteří staří Camptosauři měli ještě lidi v paměti a věděli, že jim zde nehrozí žádné nebezpečí. Zkušenému Georgovi ale rychle došlo, že mladší kusy jsou obezřetné. Na blízku musí být určitě nějaký dravec. "Chlapi, kdybyste náhodou viděli velikého dvounohého dravce s takovými hřebínky na čele, nenatáčejte ho a odběhněte pryč! Jsou to jediní dravci, kteří tu žijí!" řekl George. O chvíli později popadalo několik vyšších stromů na zem. Naštěstí se ukázalo, že za tím stojí jen stará samice Kentrosaura, kterou pochopitelně George dobře znal. Všichni si to natáčení užívali, jen George ne. Zdálo se mu, že materiálu už mají filmaři dost, ale ti se nechtěli hnout-a navíc chtěli do centra lokace. "Hele, kde je vlastně Xu?" zeptal se asi po půl hodině Ian. George jen pokrčil rameny, načež se ozval strašlivý řev. "Dilophosaurus!!!" zařval George. Hned nato se všechny okolní křoviny začaly hrůzostrašně pohybovat. Camptosauři se dali na útěk, ale lidé nikoliv. Bylo jasné, že jsou obklíčeni... Pokračování příště!


Jak to bude s expedicí dále vypadat? Jak jsem již napsal, to se dozvíte příště, tedy pravděpodobně v následujícím týdnu!!!

Nebezpečná výprava Dona Rolanda 4.

15. října 2014 v 18:08 | HAAS |  Komiksy s dinosaury a přírodou
V minulé části Jamie Richards seznámil Dona Rolanda se zbývajícími dvěma členy expedice-australským paleontologem Davidem McDuffem a domorodým průvodcem jménem Za. Za úsvitu slunce se čtyřčlenná výprava vydala do hor pátrat po podivném živočichovi připomínajícím dinosaura přímo do centra Velké příkopové propadliny. Pokračování je nyní zde...

NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA DONA ROLANDA 4.




Zbývají ještě další dvě části, které jsem zhotovil v srpnu, ale pravděpodobně o podzimních prázdninách budu v kreslení tohoto komiksu pokračovat. Nových částí se dočkáte už brzy!

Eryops

14. října 2014 v 16:23 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Eryops ("dlouhá tvář") byl obojživelný kryptolebec žijící na Zemi v období pozdního Karbonu až raného Permu. Patří mezi nejznámější zástupce skupiny kryptolebců, a navíc se jednalo o celkem úspěšný druh. Tento živočich byl lovcem, pravděpodobně obýval mokřiny a bažiny plné zeleně, v nichž číhal na svou kořist. Tvar těla i lebky naznačuje, že Eryops lovil především ve vodě. Oči a nozdry byly umístěny na vrcholku hlavy, což je pro vodní lovce typické. Tento znak dovoluje predátorům ponořit zbytek těla pod hladinu, ale oči a nozdry zůstávají nad ní. Eryops tedy určitě lovil ze zálohy. K plavání mu pomáhal také silný ocas. Možná Eryops plaval podobným způsobem, jako dnešní krokodýli, každopádně ačkoliv šlo o obojživelníka, podobal se více plazům, možná dokonce především krokodýlům, a to i svým způsobem života. Každopádně, kůže byla podle výzkumu fosilních pozůstatků poseta nějakými kostěnnými hrbolky. Občas pravděpodobně z vody Eryopsové vylezli a slunili se na padlých kmenech stromů. Ve vodě lovili menší čtvernožce a ryby, přičemž využívali svých drobných pilovitých zoubků k jejich uchvácení. Celkově byl tento tvor dlouhý okolo 60 centimetrů, ale některé zdroje uvádějí délku až 2 metry a váha je odhadována na tak 20-200 kilogramů. V současné době je vědcům znám jediný druh tohoto živočicha: E. megacephalus ("velká hlava"). Nejvíce zkamenělin Eryopse bylo objeveno v Texasu, ale není vyloučeno, že kdysi obýval velikou část Severní Ameriky...
O tomto tvorovi se můžete dozvědět více například v knize Dinosauři a život v pravěku od Davida Lamberta, Darrena Naishe a Elizabeth Wyse či v knížce Putování pravěkem od Bořivoje Záruby.

Příště Elginia!

Obří mravenci a kudlanky v současnosti?

13. října 2014 v 16:25 | HAAS |  Podivní netvoři
Z Amazonského deštného lesa občas přicházejí zprávy o pozorování dosud neznámých tvorů. Příkladem může být i taková obří kudlanka, které už kryptozoologové dali i latinské jméno-Mantis giganticus. Mnozí domorodci tvrdí, že zahlédli tento hmyz při lovu tapírů, ale někdy si prý troufne dokonce i na větší predátory, jako jsou jaguáři. Podle tvrzení domorodců obří kudlanka zabíjí s pomocí vysoce účinného toxinu obsaženého ve slinách, který je do těla kořisti či nepřítele vpouštěn pomocí velikých mangibur (čelistí) a dokáže prý zabít zvíře velikosti dospělého hřebce. Na výšku měří tak 2 metry. Ve 20. či 30. letech minulého století prý jeden cestovatel v africkém Zambezi také zastřelil nějakou obrovskou kudlanku, zřejmě už ale ne tak velikou, jakou je ta amazonská. Entomologové o těchto zprávách dost pochybují, žádné záznamy ani fotografie obřích kudlanek nebyly zatím pořízeny. Možná se jedná jen o domorodou legendu a také o jeden z více případů záhad týkajících se obrovského hmyzu Amazonského pralesa. Dalším jsou například bájní obrovití mravenci, měřící na délku asi 1,5 metru, což je poněkud přehnané. Tím pádem by byl ještě větší, než pravěký mravenec Titanomyrma (dříve Formicium), který žil v Eocénu a měřil 6 centimetrů. Používají prý celé kmeny stromů ke stavění svých kolonií a kusadly dokáží drtit i kameny. Podle některých zpráv dokáže prý mravenčí královna jakoby ovládat či manipulovat se členy kolonie. Nejpravděpodobněji jsou to výmysly, ale Amazonský deštný prales se nám ztrácí před očima v důsledku lidského působení na přírodu, a bylo by na škodu nezjistit, co se v něm ještě skrývá...


Snad se Vám tento mírně kryptozoologický článek líbil, pokud ano, můžete komentovat...