Listopad 2014

Správce dinosauřího parku - Potíže s hady a slibná budoucnost

21. listopadu 2014 v 11:01 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Jelikož jsem dnes doma z bezpečnostních důvodů týkajících se naší školy, je tu Správce dinosauřího parku v trochu dřívějších hodinách, než jste asi zvyklí...

Potíže s hady a slibná budoucnost

Možná to s naším parkem nakonec dopadne dobře. Miliardář L. C. Clark má touhu na našem ostrově vydělávat, a peněžité odměny by měly postihnout i nás. Asi jediným člověkem, kterému se tohle vůbec nelíbí, je Oliver. Jeho sny o vybudování rezervace bez jakýchkoliv návštěvníků se už zdají být ztraceny. Dokonce se kvůli tomu pohádal s Charlesem, jenž ho ze své pracovny vyrazil se slovy: "Nelez mi na oči!". Já sám jsem tímto vším celkem zmaten. Oliver mi ale přiznal, že je alespoň rád, že naše společnost nezkrachuje, ačkoliv k tomu už měla pěkně namířeno. Pomoc bohatého američana je ale jen jednou částí toho všeho, co neustále řešíme. V úterý jsme totiž měli menší problémy s našimi hady chovanými v teráriu. To se znovu ukázalo být jako poruchové a náš obří Gigantophis, druhý největší had, který kdy žil na naší planetě, znovu utekl. Následoval i primitivní Pachyrhachis. Gigantophis pátral po nějaké potravě a brzy se mu povedlo najít sklad se zásobami zmrazených prasat, kterými jej krmíme. Neváhal, a okamžitě jedno zhltnul. Vzhledem k jeho velikosti to byla dobrá dávka, ale mohl by sežrat i více. Náš hlavní paleo-herpetolog, George Stevens, si naštěstí brzy všiml, že hadi z terária zmizeli, a rozhodl se jednat. K odchytu Giantophise mu ale muselo pomoci dalších pět pracovníků. Nejprve se týmu povedlo chytit hadí hlavu provazovým poutkem uvázaným na tyči, jenže plaz se velmi rychle pohnul a muže, který tyč držel, mocně povalil na zem. George Stevens a jeho asistent se každopádně na hada vrhli a holýma rukama jej chytili za hlavou, nicméně masitý zbytek těla, který neudrželi, doslova rozmlátil všechno kolem. Had se zklidnil až po asi deseti minutách urputného zápasu, kdy se dostatečně unavil, vzhledem ke všem těm pohybům však musel sežrané prase vyvrhnout. Poté byl konečně přenesen do terária...

Horší už to bylo s Pachyrhachisem. Zatímco George Stevens a jeho chlapi měli dost potíží s Gigantophisem, samozvaně jsem se vyslal k říčce tekoucí poblíž domu s plazy. Čekal jsem, že tam pravěkého hada najdu, a nemýlil jsem se. V rychle tekoucí vodě jsem však nezpozoroval více, než jen mihotající se šupiny dokonalého plavce. Když jsem skočil do vody, zvíře se vylekalo a uplavalo pryč. Pronásledoval jsem jej tak dlouho, až jsem skončil celý promáčený. Pachyrhachis mezitím utekl na souš a schoval se mezi křovisky. Zaběhl jsem za Georgem a vypůjčil si od něj kleště na hady a začal s nimi šmátrat mezi keři. Pachyrhachise to vyděsilo a vrhl se přímo proti mě. Kousl mě do kolene těsně předtím, než kleště zachytili jeho krk. Poté jsem jej přenechal Georgovi a dalším odborníkům v teráriích a vyhledal lékařskou pomoc. Když na počátku srpna Oliver Pachyrhachise chytil, skončil též s menším kousnutím a pro jistotu mu musela být podána antibiotika. Jedové zuby podle našich výzkumů had sice postrádá, jemná toxicita se však může u některých druhů, vyplýváme-li ze znalostí o současných hadech, vyskytnout přítomností bakterií z různorodé hnijící potravy, jíž se tvor živí. Naštěstí jsem přežil bez jakýchkoliv dalších zranění, problémem bylo jen nadměrné krvácení rány, jež jsem ale zastavil. Snad se už podobné incidenty nebudou opakovat a nás bude opravdu čekat Clarkova slibná budoucnost...

Dan Jameson jistě prožil opět napínavé chvíle jakožto správce Dinosauřího parku, když ovšem vykonáváte takové povolání, nikdy nemůžete předvídat, co Vás čeká v příštích dnech. O tom zase příště!

Pravěké velryby z Nového Zélandu

20. listopadu 2014 v 14:40 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Tento nový senzační objev byl 18. listopadu ohlášen Univerzitou v Otagu, a paleontologové si ho velmi váží. Ve skalnaté oblasti nedaleko města Duntroon v Severním Otagu na Novém Zélandu došlo k nálezu dvou velryb v horninách odpovídajících období Oligocénu, před 27-25 miliony lety. Jedná se o donedávna nepoznané druhy. Podle všeho jsou totiž obě velryby druhu zcela odlišného, a také je od sebe mezi horninami dělí řádka asi dvou milionů let. Oba nově nalezení pravěcí kytovci však měli jedno společné, patřili do skupiny Eomysticetidae. Do této čeledi spadají bezzubé velryby živící se planktonem. Fantastické je to, že nově nalezení kytovci jsou vůbec prvními zástupci eomysticetidů známých z jižní polokoule. Během období Oligocénu byla většina dnešní Zélandie až 100 metrů pod vodou a tak není třeba se divit, že velrybí kosti byly objeveny ve vnitrozemí. Geologicky mladší ze dvou nalezených kytovců dostal jméno Tohoraata raekohao, což znamená doslova "raná velryba s otvory v čele". Nalezená část lebky totiž vykazuje jakési podivné jámy poblíž očních důlků. Podle všech rekonstrukcí byla Tohoraata velrybou celkem štíhlou, 8 metrů dlouhou a také více primitivní-odkazuje na to i malý prostor v lebce určený pro mozek. Sluchové schopnosti však byly u tohoto druhu kytovce velmi podobné smyslům jeho dnešních potomků, což dokazuje i zachovalá dutina umístěná v dolní čelisti. Mnozí kytovci totiž pokládají spodní čelist na mořské dno a tím pádem naslouchají všemu, co se pohybuje v okolí. Těmito smysly byla obdařena právě i Tohoraata, jak ale vypadal oceánský ekosystém na území Zélandie v době, kdy žila, to příliš jasné není. Každopádně nález novozélandských prehistorických velryb skvěle doplňuje naše poznatky o v současnosti již dobře zdokumentované evoluci kytovců jakožto celého řádu, oba nové druhy jsou zároveň prvními eomysticetidy nalezenými mimo USA a Japonsko, a v neposlední řadě je také potřeba si podobných nálezů cenit...

Na obrázku se nachází rekonstrukce hlavy rodu Tohoraata spolu s nalezenými částmi lebky. Do komentářů můžete psát, co si o novém objevu myslíte...

Sigillaria

19. listopadu 2014 v 17:46 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Sigillaria byl rod karbonské stromovité plavuně. Na Zemi se objevila už zřejmě v poslední několik milionů let trvající fázi pozdního Karbonu a přetrvala až zhruba po poloviny Permského období. Fosilní pozůstatky dokazují, že se trvale vyskytovala téměř po celé planetě, některé ostatky se nalezly dokonce i v České republice. Sigilárie tehdy, na konci prvohor, tvořily četné stálezelené bažinaté lesy spolu s dalšími stromům podobnými giganty, jako byl Lepidodendron, Calamites aj. Ačkoliv Sigilárie byla asi o deset až dvacet metrů nižší, než jí podobný Lepidodendron, stále měřila v nejvyšším bodě cca 20 metrů a řadila se tak určitě mezi ty nejvyšší rostliny převládající v karbonských lesích. Pokud byste se náhodou podívali na zkamenělý povrch kmenů těchto stromovitých plavuní, všimli byste si četných jizev. Jedná se převážně o místa, ze kterých vyrůstaly listy. Paleobotanikům díky tomu stačí jen pohlédnutí na malý kousek fosilizovaného kmenu, a dokáží z důvodu rozmístění i velikosti jizev přesně určit, jakému druhu nález patří. Listy Sigilárie byly kopinaté a úzké, a podle všeho měřily až 1 metr, výrazně však připomínaly trsy trávy. Z košatých korun vyrůstaly podlouhlé šištice ve tvaru válce, z nichž každá měřila minimálně půl metru. Celý kmen rostliny byl ale víceméně jednoduchý, úzký a vysoký, ovšem na samém konci, právě ve výšce možná tak patnácti metrů, se vidličnatě rozdvojoval v mohutné větve...
Popis této rostliny najdete v mnoha knihách, jednou z nich je i Abeceda dávných věků od Bořivoje Záruby.

Příště Cordaites!

Střet obou Amerik-část 10.-Vačnatci

18. listopadu 2014 v 15:17 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Po celkem dlouhé době čekání je tu už desátá část seriálu Střet obou Amerik! Tentokrát jsou jejím tématem vačnatci... Snad si tento článek užijete!

Střet obou Amerik-část 10.-Vačnatci
Třída vačnatců se na naší planetě objevila již koncem doby dinosaurů. Okamžitě se začala různorodě šířit po částech Země, především na území Velkého jižního kontinentu (Gondwany). Tu tvořily Jižní Amerika, Afrika, Austrálie a Antarktida. Zatímco na Antarktidě kvůli mrazivému prostředí a v Africe z důvodu jejího odtržení od Gondwany vačnatci vyhynuli, povedlo se jim úspěšně přežít v Austrálii a v Jižní Americe. Zatímco v Austrálii si měli později vydobýt skutečnou a dodnes trvající roli nejrozšířenějších savců, Jižní Amerika je následujícími událostmi o toto prvenství připravila. Nicméně, po celých 40 milionů let byl jih amerického kontinentu izolován od zbytku světa, jednalo se o něco jako obrovitý ostrov plný zvířat, která byste nenašli nikde jinde na Zemi. Velké množství vačnatých druhů si během třetihor užívalo roli mocných predátorů nebo dokonale vyvinuté a obezřetné kořisti, ale před 3 až 2 miliony let se to rázem celkem změnilo. Tehdy se Jižní Amerika střetla se svým severním protějškem, kde se žádní vačnatci nevyskytovali-na tom místě vládli placentálové. Po vzniku Panamského mostu mohla vlna nejrůznějších živočišných i rostlinných druhů proudit ze severu na jih a zase naopak. Jižní Amerika se stala útočištěm nových šelem, které možná i zapříčinily vyhynutí těch vačnatých a původních. Mezi tyto tvory už ale asi nepatřil slavný Thylacosmilus, nepravá šavlozubá šelma, patřící do skupiny Metatérií. Dříve se mělo za to, že nadvláda pravých šavlozubáků, včetně populárního rodu Smilodon, zapříčinilo vyhynutí Thylacosmila, nicméně fosilní důkazy k tomu neexistují, a vědcům oponujícím této myšlence musíme dát za pravdu, že nejladší známé fosílie Thylacosmila pochází z doby pozdního Pliocénu. Pokud by k nárazu Amerik došlo až v Pliocénu, což je dost pravděpodobné, muselo Thylacosmilovo vyhubení způsobit něco jiného, například změny klimatu. Smilodonti se v Jižní Americe objevili až půl milionu let po vymření rodu té nepravé šavlozubé šelmy. Bylo by ještě na škodu nepřipomenout si známou Borhyaenu patřící do vlastní čeledi Borhyaenidae, vzdáleně příbuznou Thylacosmilovi. Tu však osud vymírání postihl cca 10-15 milionů let před sražením Amerik. Přesto-že valná většina jihoamerických vačnatců v důsledku změny uspořádání ekosystému vyhynula, jeden druh se přece jen udržel. Je to slavná vačice. A nejedná se jen o rod, je to rovnou celý řád (vědeckým názvem Didelphimorphia). Více, než 103 samostatných druhů se vyskytuje podél celé Ameriky. Patagonská vačice, žijící na jihu Jižní Ameriky, se živí primárně savci, zatímco její kanadský protějšek obývá krásné lesnaté prostředí severu Severní Ameriky. Je to skvělý příklad toho, jak se jedné skupině vačnatců povedlo vzdorovat, přežít a rozšířit se nakonec i na území, které jí původně nepatřilo. Právě v přizpůsobivosti tkví tajemství úspěchu vačice...



Pokud se Vám tento článek líbil, komentujte a hodnoťte pod článkem hvězdičkami, za vše budu velmi rád...

Jeskynní šelmy doby ledové: Medvědi

17. listopadu 2014 v 10:12 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V této zbrusu nové sérii Vám budou představeni někteří z nejznámějších jeskynních dravců doby ledové... První část se bude týkat slavného medvěda jeskynního, snad si tento článek užijete!

Ze všech dravých šelem doby ledové, jejichž pozůstatky byly objeveny hluboko v jeskyních, je nejpopulárnější snad medvěd jeskynní (Ursus spelaeus). Tento poměrně úspěšný druh medvěda, existující po zhruba 220 000 let, během posledního velkého glaciálu, se vyskytoval po celé Evropě. Byl to medvědí druh jako každý jiný, v minulosti by však někteří lidé o jeho kostech toto netvrdili. O ostatcích medvěda jeskynního se prvně zmiňovala jedna zoologická publikace z roku 1774. Původně si někteří lidé mysleli, že kosti jeskynních medvědů jsou ve skutečnosti kostmi bájných jednorožců či draků, ovšem autor publikace, Johann Friederich Esper, je přičítal k polárním medvědům (Ursus maritimus). Pravda je však taková, že jeskynní medvědi měli pravděpodobně nejblíže k medvědu hnědému (Ursus arctos), který narozdíl od svého bratránka přežívá dodnes a tvoří spoustu samostatných poddruhů. Medvěd jeskynní byl však poměrně větší, měřil alespoň 2,5 metru na výšku a vážil 200-500 kilogramů, přičemž samci byli větší, než samice. Proč ale tento medvěd dostal své jméno? Skutečně obýval jeskyně? Odpověď asi není úplně jednoznačná, ale má se za to, že ano. Poněvadž byly mnohé pozůstatky objeveny v jeskyních, lze s jistotou předpokládat, že medvědi pokládali skalní rozsedliny za své úkryty. Možná, že v nich dokonce i hibernovali, tedy přečkávali krutou zimu. Jelikož se od doby ledové krajina, v níž se medvědi jeskynní vyskytovali, přílišně nezměnila, je jisté, že tyto šelmy se vyskytovaly především v hornatém prostředí. Mnohé dobře zachovalé kostry byly objeveny ve vápencových jeskyních. Netýká se to pouze Španělska či Spojeného království, platí to i o České republice: Český a Moravský kras nabízí mnohé fantastické zkameněliny druhu Ursus spelaeus. Nedaleko jedné z lebek nalezené v Moravském krasu byl objeven i hrot oštěpu, což znamená, že medvěd měl pravděpodobně možnost setkat se s lidmi. Ačkoliv si však mnozí lidé myslí, že jeskynní medvědi mohli být děsivými lovci, šlo ve skutečnosti asi o neškodné býložravce. Určitě byste neměli chtít nějakého vyprovokovat k útoku, byli-li byste prehistorickým lovcem či sběračem, nadměrná velikost však medvědu možná v lovu větších zvířat mírně bránila. Spíše se má za to, že se živil bylinami, lesními plody apod. Přece jenom, medvědi nejsou striktními masožravci, sežerou vše, na co přijdou, od mršin až drobné plody... O vyhynutí tohoto zajímavého druhu se však stále vedou diskuse. Někteří vědci je pokládají za vyhynulé již minimálně 27 000 let, jiní jejich zmizení z naší planety datují do období o 17 000 let mladšího. Kdo ví, jak to s vyhynutím medvěda jeskynního bylo, je ale jasné, že se jednalo o úžasného tvora!


Příště: Lev jeskynní!
Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, můžete komentovat a hodnotit hvězdičkami pod článkem...

Zpět do Džungle času-část 7.

16. listopadu 2014 v 9:48 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Konečně tu máme poslední část příběhu Zpět do Džungle času! Po téměř celý příběh to s našimi hrdiny nevypadalo vůbec dobře, a zvláště ke konci minulého dílu, kdy George udělal pravděpodobně osudovou chybu, se napětí stupňovalo opravdu dost! Jak to celé tedy dopadlo?! Právě to se dozvíte v této části, snad si ji užijete...

ZPĚT DO DŽUNGLE ČASU-ČÁST 7.:
Pískání, houkání, ztišený řev i mihotající se těla dravců mezi hustými křovisky-to vše v jednu chvíli začali všichni vnímat. George, Ian i Dixon už doslova umírali strachem, jen Fernando se zdál být docela v klidu. Samopalem mířil stále na jedno místo, odkud předpokládal první útok. Najednou jeden Deinonychus vyskočil přímo naproti Dixonovi, ale ihned schytal dvě střely z pistole do stehna levé zadní končetiny a dál se již neopovážil. Dravci se nechali trochu zastrašit, ale po chvíli už zase probíhali blízkými křovinami a řvali na všechny strany. "Dorozumívají se, chtějí asi vymyslet nějakou strategii či co!" vyhrkl George. Fernando mezitím zašmátral v batohu, který si vypůjčil od již zesnulého Richarda, a našel v něm přesně to, co hledal-skládací pušku s několika jedovými střelami. Zbraň v mžiku poskládal, svůj samopal dal do ruky Georgovi a připravil se na střelbu. Jeden z Deinonychů hned poté vyskočil zpoza nízkého keře, ovšem Fernando se nové zbraně neostýchal a tak šipka zasáhla svůj cíl... Umírajícímu Deinonychovi nervovým systémem proběhl jed tak silný, že nestačil udělat ani dva kroky zpátky, a jeho bezvládné tělo padlo do bláta. Ostatní raptoři, kteří to viděli, si začali útok rozmýšlet. Najednou se všechen ten hluk ztratil, zdálo se, že predátoři již opravdu dostali strach. George se musel posadit a utřít si pot z čela. "Můj bože, každou chvíli jsem měl pocit, že už z tohoto světa brzy odejdu!" přiznal Dixon a napil se z láhve vody. Ian měl tak sevřené hrdlo strachem, že nedokázal vyslovit jediné slovo, zatímco Fernando se ukázal být celkem dobrým "vůdcem". "Byl to skvělý nápad, proč nás něco takového nenapadlo dřív?" optal se George, ale Fernando jen stroze odpověděl: "Měl je u sebe Richard, ne já." "Podívejte, chlapi, začíná se pomalu stmívat," řekl po chvíli Fernando, "co kdybychom se tady někde skryli? Někde mezi těmi budovami v městečku, je to možné, pane McCanne?" "Jistě, že ano. Bylo by hloupé pokračovat během noci v cestě tímto peklem," odvětil George. Městečko se nacházelo nedaleko, a tak jen po pár desítkách metrů tým narazil na starou otrhanou budovu posetou popínavými rostlinami a opadávající omítkou. Dům to byl malý, tvořila ho jen jediná místnost-alespoň tak měl tým jistotu, že se uvnitř neschovává kdejaká krvelačná příšera. Během příštích několika minut zavlažil ztmavlý prales osvěžující tropický déšť. Všem se zdálo, že z celého okolí přicházejí zvuky komunikujících zvířat, od nejhlubších tónů po ty nejvyšší. Byly to zvuky jako z jiného světa, který se usídlil ve světě našem. Ukrývajícím se lidem z toho běhal mráz po zádech...


Teprve až za rozednění přestalo pršet. Nad vrcholky světle zelených stromů se na oblohu vzneslo slunce a vykouzlilo spolu s ustávajícím deštěm překrásnou duhu. Paprsky slunce procházely mezi listy stromů a vykouzlily na pralesním podloží nádherné siluety. George pomalu otevřel dveře od domku. Nikdo celou noc oka nezamhouřil, ačkoliv se džungle zdála až podivně bezpečnou. "Vzduch je čistý," zaradoval se George, "můžete ven." "Teď jsme už dávno měli být na letišti v Ciudad de Panamá a čekat na let zpátky do Spojených států," řekl úzkostlivě Ian. "Nebojte, ještě dnes večer tam dorazíme," uklidnil ho George. Zablácené hodinky mu zrovna ozmamovaly, že je už půl deváté ráno. "Máme nejvyšší čas," zašeptal ještě a poté všichni svůj noční úkryt opustili. Nedaleko zrovna postávala stará známá samice Kentrosaura, s předními končetinami opřenými o kmen stromu, pojídajíce šťavnaté listy. George se už v terénu dostatečně zorientoval a přesně věděl, kterým směrem se mají vydat. Jenže známé houkání ze včerejšího večera předešlo jeho návrhům. Křoviska v okolí se zase začala pohybovat, občas se z nich jako rychle se mrskající bič vynořil ocas některého z dinosaurů. "Ti bastardi, sledovali nás až sem! Já věděl, že se nedají jen tak lehce zastrašit!" vykřikl George. Deinonychové se už odhodlali k naprostému útoku, vybíhali ze všech stran, obíhali k sobě se mačkající lidi a přitom se na sebe dívali a vydávali u toho podivné zvuky. Fernando se odhodlal k další střelbě, ostatní udělali hned to samé. Jak se ale ukázalo, dravců tu bylo ohromné množství. Po zabití čtyřech raptorů se lidé dali na skutečný útěk o život. George, Dixon a Ian vyskočili na vysokou zídku, dravce to ovšem neodradilo a brzy je následovali. George jako o závod přeskakoval z jedné polorozpadlé zdi na druhou, až se pod ním nakonec jedna propadla. Hbití raptoři naskákali na střechu nočního úkrytu a rozhodli se manévrovat odtud. Mezitím Fernando vytáhl pistoli a začal střílet do vzduchu. Dravce to tak upoutalo, že dali zbylým členům týmu možnost ukrýt se ve vzrostlém kapradí. Fernando tak ale nalákal všechny Deinonychy na sebe, a i jemu teď nezbývalo nic jiného, než zběsilý úprk. Zanedlouho dorazil do městečka, kde se mu povedlo zavřít se v jakési vědecké výzkumně. Nevěděl však, že díra ve zdi na druhé straně je dostatečně velká, aby se k němu smečka zabijáků dostala rychleji, než by to on sám předpokládal. George, Dixon a Ian to také neměli zrovna jednoduché. V blízkosti se totiž objevila lovecká smečka Dilophosaurů, a ti měli udělat rozhodující tah...


"Teď jsme ale opravdu ztraceni!" vykřikl George a pobídl oba své druhy k útěku. Běžících postav nebylo možné si nevšimnout a dva mladší Dilophosauři hned za novou kořistí vyrazili. Stará samice se přitom zdržovala neustále poblíž. Tak nějak si již osvojila taktiky možného lovu lidí, a tentokrát konečně mohla své získané zkušenosti využít. George se doslova rval mezi trny, větvemi a listy, věděl však, že k plotu ohraničujícímu Džungli času není momentálně možné se dostat. Dilophosauři byli totiž týmu opravdu v patách. Dixon při běhu po jednom z dinosaurů vystřelil, tím ho však ještě více rozzuřil a přiměl běžet rychleji. Ve chvíli, kdy se zdálo, že už nemůže být hůře, dorazil George zpátky ke známému stavení-tam, kde se nacházel stroj času. Přibližující se Dilophosauři ho přinutili k tomu, aby se v budově skryl. Do jednoho z nepoužitelných aut se rázem schoval Dixon, ale dravec se tím nenechal odradit a vůz překlopil na střechu. Potom naštěstí nechal Dixona být, protože si všiml mnohem snáze získatelné kořisti. Jeho mladší bratr už dýchal na záda Ianovi. Ten náhle klopýtl, spadl a predátor sevřel jeho krk svými mocnými čelistmi. Ian stačil už jen bolestí vykřiknout předtím, než ho Dilophosaurus zcela jistě zbavil života. Dixon vylezl ze zničeného auta a oknem se protlačil k Georgovi, jemuž se strachem klepaly zuby. Zatímco dva Dilophosauři hodovali na zabitém Ianovi, jejich matka sledovala pachovou stopu George a Dixona, prorazila dveře od budovy a šla po nich. "Rychle, zastřelil ji..." zašeptal George, ale nějak to nešlo. Otevřená tlama Dilophosaura už znamenala úděsnou jistotu. Dixon alespoň ještě popadl kovový předmět ležící na podlaze, ale bylo mu jasné, že se s ním neubrání. Jak tak stále ustupovali dozadu, přiblížili se oba k časové smyčce a samotnému stroji času. Útvar začal podivně blikat a najednou začal oba stahovat k sobě. Mezitím se k Fernandovi dostala lovecká skupina Deinonychů a společně ho lehce natlačila ke zdi. Fernando už jen vytáhl svoji mačetu na obranu, bylo mu ale jasné, že souboj je předem prohraný. Naposledy ještě pomyslel na zbylé členy týmu, nevěděl však, co se s nimi děje. Stroj času George i Dixona stáhl s sebou a poté se zavřel. Stará Dilophosauří samice jen s údivem hleděla, kam zmizela její snídaně. Její mozek ale nebyl na takové přemýšlení vyvinut, a tak se raději vrátila ke svým mláďatům a k jejich kořisti... Džungle času najednou ztichla. Opět v ní snad nebylo živého člověka, zase se stala divočinou. Přežili jen George McCann a Freddy Dixon, jenže ty stroj času poslal bůhví kam...


Tímto tedy můj příběh končí! Očekávali jste vůbec takový konec? Pokud se Vám celý příběh líbil, můžete komentovat!

Den Steva Irwina

15. listopadu 2014 v 9:57 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Dnešek je velmi výjimečným dnem, jelikož 15. listopad je oficiálně podle Australia Zoo pokládán za Den Steva Irwina! Televizního průvodce přírodou, známého především díky dlouhodobě běžícímu seriálu Lovec krokodýlů, jenž 4. září 2006 tragicky zemřel po incidentu s rejnokem při natáčení, si dnes připomínají nejen australané, ale rovnou i celý svět! Proto i vy můžete zavzpomínat na Steva, který svou kariérou velmi přispěl k zájmu o přírodu a její ochranu...


Správce dinosauřího parku - Veliké oslavy

14. listopadu 2014 v 16:10 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Je to až neuvěřitelné, ale přesně zítra to bude rok, co se na tomto blogu objevil první Správce dinosauřího parku, a jak to tak vypadá, brzy už také bude konec... Tak, co se asi za poslední týden přihodilo v Dinosauřím parku?

Veliké oslavy

Konečně!!! Vydržel jsem si psát tento zápisník už téměř po rok! To ale není jediný důvod, proč oslavovat. Nejen, že Dinosauří park tak trochu získal něco, co v poslední době skutečně potřeboval, hlavní je, že se k nám vrátil starý známý! Ano, je to tak, ve středu po čtvrté hodině odpolední přímo mě do mé pracovny zavolal Enric pomocí vysílačky, že našel Olivera a jeho tým! Všichni byli živí, i když někteří z nich měli dost těžká zranění. Oliver sám nevěří tomu, že se mu po tak dlouhou dobu dařilo na Isle of Die přežít, každopádně místo, které si k přežití vybrali, teď pokládá za něco jako skvělé místo pro tábor případných dalších expedic. Všichni se skrývali před místními dravci pod vysokou horou v menší jeskyni. Dostali byste se do ní jen důmyslným použitím tyče k podepření kamenů a jejich shození níže do roklí, což místní dravci rozhodně nedokáží. To byl důvod, proč Oliver zůstal se svými lidmi tak dobře skryt. Přiznávám ale, že od doby jeho příjezdu jsem ho ještě neviděl. Jediné, co vím, je fakt, že dosud nevyšel ze svého domu. Ale jak už jeho sousedé tvrdí, zase vidí v noci u okna zapnutou lampičku a Oliverův obličej upřeně hledící do plánovacího kalendáře... Předtím, než Vám sdělím další super-skvělou zprávu, musím se zmínit o našem prvním kdy chovaném dinosauru, Dinovi. Mladý Leptoceratops za rok neuvěřitelně vyrostl a je z něj již téměř dospělý jedinec. Moc se mi také líbí, že nezbední Tsintaosauři jsou na tom už lépe a nesnaží se pořád utíkat. To samé se však týká celé řady tvorů, které v našem parku chováme. A jak se vy sami dozvíte, budoucnost pro ně vypadá velmi slibně...

Reagoval jsem na ten méně srozumitelný text z dopisu, který mi poslal jistý L. C. Clark ze Spojených států. Jak jsem již ve svém týdeníku kdysi uvedl, nabízel mi své telefonní číslo, abych se rozhodl. Na náš rozhovor po telefonu skutečně došlo a ukázalo se, že L. C. Clark je ve skutečnosti miliardář, který sní o tom stejném, jako my-otevřít náš park veřejnosti! Slíbil nám neuvěřitelně vysoké dotace v milionech dolarů, ovšem přesný počet mi bylo zakázáno uvést. Není to snad skvělé?! Nakonec to přece jen s Dinosauřím parkem dopadne dobře! Teď na chvíli ustálo deštivé počasí a já slyším šíleně děsné rány! Budeme sice slavit nové úspěchy, ale aby chlapi dělali ohňostroj, to povoleno není! Takže mě omluvte, zase za týden!

Snad se Vám tato část líbila, pokud ano, komentujte! Té další se dočkáte, jak již sám Dan Jameson ve svém deníku zmínil, zase za týden!

Synapsidi

13. listopadu 2014 v 15:46 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Před nějakou dobou jsem začal psát o podtřídách plazů sestavených dle tvaru jejich lebek. Již 27. srpna zde proběhl díl o Anapsidech, 16. září část o Euryapsidech a nyní jsou tu konečně slibovaní Synapsidi!!!

Sestavili jsme si již značnou část rodokmenu plazů. Představili jsme si nejprimitivnější podtřídu ze všech, skupinu Anapsida, do které patří želvy. Poté přišla řada na podtřídu Euryapsida, do níž patřila značná část prehistorických mořských plazů. Zatímco anapsidé nebyli vybaveni žádnou spánkovou jámou, euryapsidi už jednu měli, přece jenom ale ještě byla malá. Jako poměrně významná a druhově rozmanitá podtřída však dále následují synapsidi. Tito tvorové, pro něž se také mezi odborníky vžilo pojmenování "therapsidi", se převážně podobali savcům. Díky tomu si také vysloužili jednoduché a oblíbené jméno-savcovití plazi. Věřte však či ne, skutečný název Synapsida znamená "tavená klenba", zatímco Theropsida "savčí tvář" (obě označení z řečtiny). Synapsidi však nebyli plazi jen tak ledajací. Vyvinuly se mezi nimi formy, které byly předky dnešních savců. I ti mezi synapsidy patří, zatímco pozůstalí plazi dneška, od krokodýlů přes šupinaté až po želvy, se mezi ně neřadí. Charakteristikou synapsidů není jen to, že podle všech výzkumů nešlo o amnioty (vejce kladoucí tvory). Jsou to jednak třeba i zuby, poněvadž ty se mohou jednotlivě lišit, základním rozlišovacím znakem je ale opět lebka. Savcotvární plazi byli a jsou, stejně jako euryapsidi, vybaveni pouze jednou spánkovou jámou. Avšak narozdíl od již uvedených mořských plazů, spánková jáma těch savcovitých se nachází ve spodní části lebky, jde tedy o tzv. spodní spánkovou jámu. Poblíž se nacházejí přídavné úpony pro silnější čelistní svalstvo. Podle všech výzkumů se první synapsidi objevili v průběhu Karbonu, mezi ty nejprimitivnější se řadí Archaeothyris, podivná ještěrka, která žila v kanadském Novém Skotsku před 306 miliony lety. Jejími potomky však byla velká skupina savcům podobných plazů, mezi ně patřili i známí Edaphosaurus a Dimetrodon-tvorové s termoregulační plachtou na zádech. Během Permu se skupina značně rozvinula, ovšem v druhohorách byli naši předci, v důsledku vlády dinosaurů a dalších diapsidů, nuceni zmenšit svá těla a žít ve stínu skutečných obrů. Teprve po masovém vymírání před 65 miliony let, kdy do Země narazil obří meteorit, se synapsidům, vyvinutých do primitivních savců, otevřela cesta ke slávě a ovládnutí planety...




Mnohé informace při psaní tohoto článku mi byly zajištěny pomocí knihy "Dinosauři objevy druhy zánik". Příště očekávejte úspěšné Diapsidy!!!

Nebezpečná výprava Dona Rolanda 6.

12. listopadu 2014 v 17:03 | HAAS |  Komiksy s dinosaury a přírodou
V minulé části se týmu povedlo najít obrovské stopy nějakého neznámého tvora, které vedly do blízké jeskyně. Za se do ní bál vstoupit a tak ji šli prozkoumat jen Don Roland, Jamie a David McDuff. Ti se ale poté, co uslyšeli podivné vrčení, vrátili ven. Don Roland sám zasvítil baterkou na čelisti nějakého podivného tvora. Vyběhl z jeskyně, a tvor jej následoval... Co bylo dál???

NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA DONA ROLANDA, ČÁST ŠESTÁ:





Co asi Jamieho chytilo za ruku? Počkejte si na další pokračování!