Listopad 2014

Zpět do Džungle času-část 6.

11. listopadu 2014 v 15:21 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Konečně je tu další část mého příběhu Zpět do Džungle času!!! Z minula víte, že částečně už došlo k odhalení záhad, které se kolem našich hrdinů objevovaly, co ale za nimi stojí doopravy?

ZPĚT DO DŽUNGLE ČASU-ČÁST 6.:
"Poslyšte, tohle je už něco mnohem víc, než je pouhý sci-fi příběh," řekl nahlas Ian. Nikdo na to ale nic neřekl. Ostatní jen s podivem hleděli na zapnutý stroj času, blikající světýlka u vysokých ramp a nepatrně se pohybující čáry v té zvláštní záři, na jejíž druhé straně se nacházel úplně jiný svět, nejvíce byl však u vytržení George. Tomu ale jako prvnímu probesklo hlavou, co má tohle všechno vlastně znamenat. "Hele, jsem si naprosto jistý tím, co se děje..." začal. "Myslel jsem, že tahle oblast je bezletovou zónou a lidé sem nesmí! Chápete, že sem jako někdo přijde a začne s tímhle?" zamyslel se Ian. "Ne, tady přestávají existovat veškeré logické domněnky. Elektřina tady funguje, a lidé, i kdyby sem přišli, by nic víc neudělali. Funguje tady proto, že plot ohraničující Džungli času je nahoře vybaven solárními panely. Ačkoliv jsem kdysi já a můj tým z tohoto místa utekli pomocí přeřezání spojení s panely, byla to jen nepatrná část. Takže elektrický plot ohraničující území stále funguje. Solární panely tady, v celkem stinné džungli, moc světla a energie nepoberou, ale přece jenom nějaká energie musí proudit i dále. Takže doplňuje elektřinu vlastně kamkoliv, třeba do té budovy, kde jsme rozsvítili žárovku," rozpodíval se George. "A ušetřená energie zásobuje i stroj času!" doplnil ho Dixon a nahlas se zasmál, ačkoliv po prohlédnutí si ostatních raději nasadil vážnější výraz. "No, částečně to tak je, ale jde tu ještě o něco jiného. Ta neznámá síla, kterou jsme vynalezli a s jejíž pomocí můžeme cestovat v čase, se úplně vymkla z rukou. Sem, do panamské džungle, přicházejí zvířata sama od sebe. Stroj času se tu zapne, časová smyčka se objeví někde v minulosti, pravěcí tvorové sem projdou a když už nanaleznou cestu zpět, zůstanou tu. Časová smyčka se pravděpodobně otevírá ve všech možných obdobích, proto jsme tu viděli třetihorního Pristichampsuse, raptory z Křídy a Dimetrodona z Permu, stejně jako pravěké rostliny," řekl mu na to George. "Ale to je strašné..." chytil se za hlavu Ian. "Co když ta zvířata uniknou z vytyčeného území a začnou se šířit napříč Panamou dál?" položil důrazně otázku Fernando. Nikdo ale neměl sílu na to, aby mu odpověděl. "Takže my jsme prvními, kdo na to přišli, jo?" zeptal se Dixon a zase se nahlas rozesmál. "Radši bychom teda měli vypadnout a varovat lidstvo, ne?" doplnil se po chvíli. George jen pokýval hlavou. "Tak na co čekáme, pojďme!" vykřikl Ian a místnost opustil. Všichni se dali v okamžení za ním. Ian si ale troch popletl cestu, kterou sem tým přišel, a bohužel zamířil do malého mokřadu. Najednou mu mezi kapradinami ujela noha a skončila v blátě. Ian zařval o pomoc, načež k němu přiběhl Fernando a už mu pomáhal z bláta pryč. Ianovo volání o pomoc ale vzbudilo pozornost dalších místních dravců...


Byli to dva Poekilopleuroni, pojídající hnijící zbytky nějaké želvy v zelené, stojaté vodě. Křik je okamžitě vyrušil z hodování, a bezmyšlenkovitě protrhli pás vegetace v okolí dvou mužů. Fernando se na ně podíval a bez jediného slova použil svůj samopal, aby jednoho z nich těžce zranil do hrudníku. Zasadil mu do něj nejméně dvacet nábojů, tím si ale zásobník trochu vybil, a druhý Poekilopleuron byl už mnohem víc ostražitější, takže trefit ho nebylo zrovna lehké. Brzy se také ztratil mezi cykasy. Fernandovi se povedlo vytáhnout Iana z bláta a odvést k Georgovi a Dixonovi, kteří nervózně postávali opodál. Mezi cykasy se po chvíli však opět začalo něco pohybovat. "Utíkejme!!!" zavelel George, ale cestu mu zkřížilo to zvíře, které zpoza stromů vyskočilo. Naštěstí to byl jen jeden Pisanosaurus, jenže ihned začal houkat na znamení nebezpečí, neboť ho jistě něco pronásledovalo. Fernando vytáhl svůj samopal, totéž udělal i Dixon, který měl po ruce zbraň převzatou od zabitého Richarda. George zase popadl těžký klacek. Ptáci v korunách stromů najednou přestali zpívat, pralesničky přestaly skřehotat, bzučení hmyzu bylo neslyšitelné. Za všeho toho hrobového ticha se ozvalo nějaké tichounké klapání. Znělo to, jako by někdo pokládal nějakou ostrou věc za kus dřeva. Byl to nepochybně raptoří dráp, dotýkající se drobné větvičky. "Myslím, že to jde odtamtud," řekl Ian a ukázal k blízkému křovisku. Ostatním doslova ztuhl výraz v obličeji. Hleděla na ně nehybná tvář Deinonycha kryjícího se mezi keři. Jeho strnulé oči se dívaly stále na jedno místo. Nikdo se neopovážil říci jediné slovo. Jen Georgovi bylo jasné, že ten objekt, který strašidelné oči zabijáka pozorují, je on sám. "Tu máš, ty bastarde!" vyhrkl George a hodil po raptorovi klacek. Ten se ztratil v husté vegetaci. "A je to, teď to běží oznámit zbytku smečky!" zašeptal George. Všem se doslova sevřelo hrdlo strachem. "Pojďme potichounku tudy, tam někde se nachází plot ohraničující Džungli času, třeba nějak vyšplháme po těch kmenech stromů objímajících ohradu na druhou stranu..." navrhl potichu George. V jeho hlase bylo ale poznat nesmírného strachu. Hlasité zapískání učinilo napjaté scéně menší konec. Deinonychové se začali svolávat a chystali se k poslednímu, tentokrát nejdrtivějšímu útoku!!!


Jak to dopadne?! To se dozvíte v příští, poslední části! Nejpravděpodobněji se jí dočkáte již tuto sobotu!!!

Živoucí fosílie-Bércouni

10. listopadu 2014 v 15:22 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Po delší době se můj seriál o živoucí prehistorii vrací, tentokráte jsou jeho tématem bércouni!

Jméno: Bércouni (Macroscelidea)
Velikost: 10-30 cm
Doba výskytu: Oligocén po současnost
Rozšíření: Afrika.
Bércouni, podobně, jako velká skupina savců, které dnes známe, vznikli jako řád už v období Oligocénu, ve starších třetihorách (Paleogénu). Jako skupina jsou opravdu živoucí fosílií, neboť se od doby svého vzniku, před cca 25 miliony lety, takřka nezměnili, podobně, jako například žraloci. Ovšem málokterý dnes žijící bércoun obdobím své existence přesáhne několik milionů let. Bércouni se vyskytují pouze v Africe, jedná se o hmyzožravce, vybavené prodlouženým čenichem. Nicméně čichové laloky jsou malé. V dnešní době převažuje čeleď jemnosrstých bércounů, podobně tomu mohlo být i v minulosti. Sesterskou skupinou těchto malých zvířátek velikosti potkana byli Afrosoricidi, kam řadíme slony, damany, bodlíny atd. Zajímavostí je, že se bodlíni podobají některým vyhynulým savcům ze zcela odlišných skupin. Příkladem může být například Leptictidium, jež žilo v Německu před asi 50 miliony lety, v období Eocénu. I ono mělo prodloužený čenich, bylo hmyzožravé a žilo podobně, jako pozdější bércouni. Ti jsou tak příkladem konvergence, typu evoluce, kdy se dvě nepříliš příbuzné skupiny vyvinou podobným způsobem s ohledem na prostředí, ve kterém žijí...

Příště Notorynchus-žralok širokonosý!!!

Chřestýší soutěž

9. listopadu 2014 v 15:09 | HAAS |  Naše soutěže
Máme tu vůbec první soutěž týkající se současné přírody! Jelikož jsem před nedávnem sledoval druhou epizodu seriálu Deset nejnebezpečnějších hadů s Nigelem Marvenem, kde si velkou roli zahrál rod chřestýšů, napadlo mne vytvořit o této krásné, avšak zároveň i nebezpečné skupině plazů, soutěž. A ta je právě zde! Sestává z deseti otázek, z nichž za každou správně zodpovězenou dostanete bod. Odpovědi posílejte na e-mail haasvojta@volny.cz, nejprve však nezapomeňte do komentářů napsat, že se hlásíte. Připište prosím též i Váš e-mail, z něhož mi zpráva přijde. Přeji Vám všem mnoho štěstí, nevybíral jsem moc těžké otázky, a tak doufám, že se zúčastníte!

1. Do které čeledi hadů chřestýši patří?

2. Jaký je vědecký (latinský) název rodu chřestýš?

3. Kde (uveďte kontinent, případně kontinenty) byste chřestýše hledali (není myšlena podčeleď chřestýšovití, ale chřestýši pouze jako rod)?

4. Jsou všichni chřestýši jedovatí?

5. Napište alespoň tři znaky, které mají všechny druhy chřestýše společné.

6. Je pravda, že největším známým chřestýšem je chřestýš diamantový, vyskytující se převážně na Floridě?

7. Jak chřestýši varují potencionální nepřátele, a před čím je vůbec varují?

8. Je pravda, že se chřestýš skalní vyskytuje především ve skalnatém prostředí?

9. Má chřestýš zelený opravdu zelenou barvu kůže?

10. Napište, který druh se nachází na obrázku:


Snad se alespoň někdo z Vás zúčastní, rozhodně bych za to byl rád!

Diplom za Poznávačku od Martinoraptora

8. listopadu 2014 v 19:01 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Nedávno jsem se zúčastnil soutěže s názvem Poznávačka na webu www.martinoraptor.blog.cz a skončil jsem na podle mě moc pěkném druhém místě s šesti z osmi bodů. Martinoraptorovi bych chtěl moc poděkovat za tento krásný diplom s Anteosaurem z období Permu...


Dokonalé příklady evoluce: Kytovci

8. listopadu 2014 v 12:38 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
O evoluci kytovců často pojednává řada knih a učebnic, nebo se o ní alespoň zmiňují, jelikož vývoj právě těchto živočichů je tak dobře zdokumentován. V dnešní části Dokonalých příkladů evoluce si tak představíme patrně nejprozkoumanější evoluci jednoho velice zajímavého řádu savců...

1. STUPEŇ EVOLUCE KYTOVCŮ:
Kytovci patří zřejmě mezi sudokopytníky a jejich nejbližšími žijícími příbuznými, ačkoliv se to na první pohled může zdát nereálné, jsou hroši. Pokud se ale podíváte více do prehistorie této úžasné savčí skupiny, naskytne se Vám dokonalé přeměření všech těchto faktů. Předky kytovců byli bezpochyby nějací malí savci, kteří po vyhynutí dinosaurů slezli ze stromů a začali se pohybovat po souši. Brzy se mezi nimi objevily formy poněkud blízce spjaté s vodou. Asi nejranějším dobře prozkoumaným předchůdcem kytovců je Pakicetus, drobný živočich žijící v době Eocénu před asi 50 miliony let na území dnešního Pákistánu. Nepodobal se ničemu existujícímu v dnešní době, s velrybami a dalšími kytovci však již měl jednu příbuznost-sluch. Zachovalé ušní struktury naznačují, že Pakicetus byl již přizpůsoben naslouchání pod vodou, čímž se velrybám podobal. Nemohl se pouze ponořit příliš hluboko, protože jeho tenké ušní kosti by silný tlak nevydržely. Jinak šlo ale víceméně o suchozemského živočicha. Ovšem jeho potomci už měli udělat skok do vody a skutečně začít s evolucí kytovců...


2. STUPEŇ EVOLUCE KYTOVCŮ:
280 centimetrů dlouhý Rodhocetus mohl patřit mezi Pakicetovy potomky. Tento primitivní kytovec žil před 45 miliony lety též na území současného Pákistánu, a z pěkně zachovalých fosílií lze usoudit, že již byl životu ve vodě přizpůsoben mnohem lépe, než jeho pradávný předek. Většina znaků sudokopytníků se v průběhu vývoje z Rodhocetova těla ztratila, zachovaly se pouze původní struktury kloubů, prsty na končetinách však byly pravděpodobně potaženy blánou, čelisti se zúžily a tak tento prapodivný experiment evoluce mohl vypadat jako nějaký krokodýl se srstí. Zajímavé je, že Rodhocetus ve své vývojové linii nebyl sám. Jemu blízký příbuzný Ambulocetus žil ve zhruba tak stejné době a navíc i na stejném území. Obecně je Ambulocetus pokládán na třetí místo a někteří dokonce tvrdí, že Rodhocetus by mohl být jeho přímým předkem. Styl plavání u obou jmenovaných živočichů už trochu začal připomínat delfíny. Přesto však u těchto tvorů ještě existovala jistá přizpůsobení pro život na souši, včetně samotných končetin. Není proto divu, že jméno Ambulocetus v překladu z latiny znamená "chodící velryba".


3. STUPEŇ EVOLUCE KYTOVCŮ:
Během pár milionů let udělali kytovci celkový skok ve vlastní evoluci a z vody se přesunuli definitivně pod hladinu moře. Potomkem Pakiceta, Rodhoceta a následně i Ambuloceta může být obrovská prehistorická velryba Basilosaurus, která se na Zemi objevila poprvé někdy v pozdním Eocénu, před 40-35 miliony let jak na území Severní Amerika, tak v oblastech dnešní Sahary, kterou v té době tvořilo mělké moře zvané Tethys. Ačkoliv název Basilosaurus znamená "král plazů", šlo skutečně o pradávného kytovce, jen první představy o vzhledu tohoto tvora jej zařazovaly do úplně jiné třídy obratlovců. Basilosaurus byl přes 15 metrů dlouhý, neúnavný lovec, ale vlastní potomky mezi dnešními velrybami nemá. Šlo asi jen o takový přechodný skok evoluce. Byl to predátor a živil se vším možným, od ryb a žraloků po vlastní příbuzné. Mezi těmi vynikal právě jeden poměrně úspěšný druh, pojmenovaný Dorudon. Patřil mezi Basilosaurovy nejbližší příbuzné, ale rány na fosilizovaných kostech dokazují, že jeho větší bratránek si z něj několikrát opravdu ukousl. Dorudoni žili zřejmě ve skupinách, podobně, jako delfíni. Oba tvorové však byli v něčem výjimeční, jeden znak je od dnešních kytovců zcela výrazně odlišoval. Byly to pozůstatky zadních končetin. Současné velryby a delfíni je už nemají, jelikož je k ničemu nepotřebují. Paleontologové si myslí, že u Basilosaura a Dorudona také neměly žádnou funkci a prostě šlo jen o nevyužitelný pozůstatek po předcích, který v průběhu vývoje zmizel úplně. Jedná se pouze o odkaz na to, že kytovci měli původně suchozemské předky...


ZÁVĚREČNÝ STUPEŇ EVOLUCE KYTOVCŮ:
V průběhu další třicítky milionů let se s kytovci odehrávaly skutečné divy. Nově vzniklé skupiny se rozšířily po celém světě. Během nadcházejícího období Miocénu, před cca 15 miliony let, se mezi kytovci objevili prvotní delfíni. Eurhinodelphis z čeledi sviňuchovitých dorůstající délky 2 metrů patřil mezi ně. I když dost připomínal jurské ichtyosauridy, šlo už skutečně o delfína. V tomto případě sehrál roli spíše konvengentní vývoj. Pokračovala i evoluce obrovitých velryb. Mezi typy jako Livyathan, Cetotherium či Brygmophyseter (jenž patřil do příbuzenstva vorvaňů, největších současných predátorů planety) se objevily i slepé vývojové uličky typu Odobenocetopse. Ať se to však má jakkoliv, nakonec se z kytovců stala vitální a prospívající skupina-pravděpodobně nejpozoruhodnější savci vůbec!!!




Příště se dozvíte něco o evoluci další výjimečné skupiny savců, všežravých medvědů!

Správce dinosauřího parku - Nemocné Deinotherium a pátrání po Oliverovi

7. listopadu 2014 v 15:01 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek, další Správce dinosauřího parku? Jak dopadlo pátrání po zmizelém Oliverovi, pokračuje ještě, nebo již bylo ukončeno? Dozvíte se v dnešní části!

Nemocné Deinotherium a pátrání po Oliverovi

Během posledních několika měsíců máme tolik problémů, že by se z toho jeden zbláznil. Ale popořadě: V neděli začal šílet náš samec Deinotheria. Probořil provizorní ohradu a utekl na menší písčitou plochu. Naštěstí více škody nenapáchal, protože potom tento obr lehl na pravý bok, zklátil se se strašlivou ránou a již se nezvedl. Okamžitě jsme mu dali anestetika, uspali ho a na místě vyšetřili. Ukázalo se, že jeho mozek je postihnut nádorem, což je poměrně strašlivá zpráva. Nádor není až zase tak velký a šlo by jej odoperovat. Vytvořil se však každopádně už v době předtím, než Oliver Deinotherium do našeho parku přivezl. V úterý došlo za pomoci špičkových veterinářů z USA a Francie k operaci. Prozatím se zdá být vše v pořádku, nikdy ovšem nevíte. Další problémy mi dělají naše Othnielie, které v poslední době začaly hnízdit a bohužel to vypadá, že náš park bude těmito malými, ale přesto nebezpečnými (viz. Othnielia umí být nebezpečná jako kasuár) naprosto přeplněn. Dělá mi to veliké starosti, podle Charlese je tu ale také možnost docela slušného výdělku. Proč by Othnielie nemohla chovat třeba nějaká zoologická zahrada na pevnině, anebo dokonce soukromý chovatel? Nikdo to nezakazuje, takže proč ne? I mě se ten nápad, pravda, začíná docela líbit. Podobně se to má i s Charlesovými Adelobasiley, kterých je už zase o deset více. Běhají po jeho zahradě, požírají žížaly a červy a celkem se jim daří. Kéž by to ale už bylo vše... Hůře se to má s jedním z našich hlavních pracovníků...

Olivera už všichni považujeme za mrtvého. Nechci nic zakřikovat, vždyť už jednou jsem ho viděl téměř umírat a o týden později se objevil živ a zdráv. Jenže tentokrát je to něco jiného. Udělali by mi velikou radost, kdybych toho darebáka viděl živého!!! Chceme alespoň najít jeho pozůstatky. Přesně včera vyrazila na Isle of Die speciálné záchranná výprava v čele Enricem, jedním z našich schopných zoologů a zvířecích behavioristů. Povedlo se jim objevit lidské kosti, jenže analýza prověřila, že by měly být už tak tři až čtyři měsíce staré, což nás znepokojilo. Buďto jde o pozůstatky těch, kteří již na místě kdysi zemřeli a patřili k nám, anebo mohlo jít o členy té polské mafie-vysvětlit si to neumím. Našly se však i čerstvé stopy v blátě, fakt, že začalo pršet, však výpravu ztížil. Nakonec na Enrica a jeho lidi zaútočil nějaký velký šestimetrový teropod s podivnými hřebínky na hlavě, dost možná Dilophosaurus. Brzy se k němu připojil i jeho mladší druh a výprava byla nucena odcestovat. Ach, kéž by pátrání po Oliverovi dopadlo dobře...

Jak to vše dopadne, to se dozvíte příští týden, tedy, snad...

Tajemné svědectví o dávné povodni na severozápadě Severní Ameriky

6. listopadu 2014 v 14:17 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Včera odpoledne jsem se podíval na čtvrtý díl seriálu televize BBC "Zdivočelá Amerika", a okamžitě mne napadlo téma na článek. Nebýt tohoto pořadu, asi bych tento článek nenapsal...

Na území zabírajícím 3,5 mil v americkém státě Washington se nachází podivuhodná oblast. Jedná se o území, které bylo během konce doby ledové svědkem děsivé katastrofy. Místní ho nazývají Dry Falls, "suché vodopády" či "suchopády". Kdysi po nich zteklo takové množství vody, že si to dnes nedokážeme ani představit. Celé se to stalo před 13 000 až 12 000 lety, během würmské doby ledové. Dry Falls jsou vlastně pozůstatky po patrně největším vodopádu, jaký kdy existoval, je ovšem pravdou, že jeho existence nebyla delší, než 48 hodin. Přesto se muselo jednat o něco naprosto působivého. Byla to obrovská povodeň, která se tudy kdysi prohnala. V té době se totiž na sever ustupující ledovce začaly podivně pohybovat, a jak postupně dorážely do teplejších oblastí, včetně severozápadu Spojených států amerických, tisíciletá voda, uvězněná v celé kilometry širokých ledovcích, začala rychle roztávat. Výsledkem bylo 360 kilometrů široké jezero, které se stále valilo na jih. Nakonec dosáhlo skalisek a hor a voda se zřítila dolů do nížin. Voda se valila rychlostí nejméně 100 km/h, a tak není divu, že se to celé stalo tak rychle. Při vzniku vodopádu narušila voda původní skály a tak se na nich vytvořily podivné útvary, díky nimž jsou dnes Dry Falls tak proslulé. Výsledkem ohromné rychlosti a síly této tekoucí vody byly vodopády dvakrát tak vyšší, než ty Niagarské. Zvířata v okolí stovek kilometrů od místa zrodu katastrofy poté měla ještě tak půl hodiny na to, aby se pokusila se zachránit, samozřejmě patrně neúspěšně. Tak obrovitý proud vody však musel vytvořit také ohromný hluk, který se mohl nést opravdu na kilometry daleko a nic netušící živočichy tak mohl varovat. Zajímavé je, že tato povodeň, ačkoli si ji vědci dokáží celkem živě představit, je takřka neznámá a bylo jí ještě v mnohém porozuměno. Pravděpodobně napomohla ke snadnému zakonzervování kostí různých mamutů, mastodontů a šavlozubých koček, a samozřejmě také k vytvoření tak úžasné scénérie, jakou Dry Falls jsou. Ledovce poté začaly znovu ustupovat na sever a tak se již pravděpodobně nic takového neudálo, a doufejme, že za dobu lidské existence už ani nestane. Ovšem, v době před 12 000 lety se už v Severní Americe objevovali lidé, kteří přešli Beringovu úžinu spojující Ameriku s Asií-mohla je tato potopa postihnout? Odpověď byste museli hledat kdesi v geologických vrstvách poblíž Dry Falls. Právě tam došlo k objevu jednoho lidského vlasu. Jeho datování je občas sporné, ale vzhledem k největšímu množství ověřených výzkumů tohoto cenného nálezu se mnozí domnívají, že pravděpodobně patřil jakémusi muži žijícímu v té době. To by ale znamenalo, že tu strašnou povodeň tehdy zažili i lidé! Možná, že v budoucnu dojde k odhalení více tajemství, jež zahalují Dry Falls i pradávnou povodeň na severozápadě Spojených států...

Snad se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte. Další cenné informace o tomto tématu můžete získat v již uvedeném cyklu "Zdivočelá Amerika", obrázek pochází z Wikipedie...

Největší sopečný výbuch v Kostarice za posledních 100 let

5. listopadu 2014 v 16:41 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Jak už asi víte, ve druhé polovině minulého týdne byl světový tisk zaplaven hrozivou novinou. V Kostarice totiž došlo k největšímu sopečnému výbuchu za poslední století. Původcem této exploze je sopka zvaná Turrialba, která podle některých údajů byla již považována za vyhaslou, jelikož nechrlila lávu už od začátku 19. století. Jak se ale nyní ukázalo, přírodní hrozby není nikdy dobré podceňovat. Během pár dnů se sopečný dým dostal až k hlavnímu městu San José, nacházejícímu se jen 50 kilometrů od Turrialby. Rozhodně se jedná o nebezpečí, sopečný dým totiž může být jedovatý. Chrlící sopka navíc vytváří i tzv. popílek, jehož nadýchání se může být v některých případech i smrtelné, stejně jako je to s některými typy oxidů. Značná část obyvatel San José byla nucena evakuovat, navíc se v pondělí sopečný prach dostal i do kostarické provincie Limón, kde též působí těžkosti. Kostaričtí vulkanologové momentálně provádějí výzkum Turrialby. Jak vidíte, nic nikdy nemusí být takové, jaké se to zdá, příkladem může být právě už údajně dvě staletí vyhaslá sopka, nyní znovu se probouzející k životu. Za poslední stovku let Kostarika už pár sopečných explozí zažila, většinou šlo ale jen o menší sopky, teď už tomu tak ale není...

Informace i obrázek pocházejí z webu BBC News...

Byli ti největší ptakoještěři vůbec schopni letu?

4. listopadu 2014 v 15:26 | HAAS |  Ptakoještěři: znaky a charakteristika
Bezpochyby největšími živočichy, kteří kdy vzlétli, byli ptakoještěři. Právě mezi nimi se v období pozdní Křídy svými znaky i přizpůsobivostí vyznačovala jedna rozsáhlá skupina-azhdarchidi. Zástupci této čeledi, jako byl Quetzalcoatlus nebo Hatzegopteryx, dosahovali od špičky jednoho křídla po špičku křídla druhého neuvěřitelných 13 m, a více. Zajisté byste si tyto kolosy dokázali představit, jak krásně létají nad mořem a chytají ryby. Jenže nedávno vědci přišli s teorií, že azhdarchidi byli možná až příliš velcí na to, aby vůbec mohli vzlétnout. Tyto domněnky potvrzují především dlouhé pásy stop jednotlivých zvířat, z nichž vyplývá, že chodili po čtyřech. Možná trávili na zemi více času, než ve vzduchu. Je sice pravdou, že pterosauři byli všichni vybaveni dutými kostmi, a tak i přes své neuvěřitelné rozměry byli velmi lehkými tvory, každopádně rozepnout obrovské prodloužené prsty potažené blánou například ve chvíli, kdy by jim hrozilo vážné nebezpečí, by zcela jistě bylo věcí už o něco těžší. Paleontologové si také myslí, že více než lov ryb zaměstnávalo azhdarchidy pátrání po mršinách dinosaurů a dalších pozemních zvířat. Další teorie jsou založeny na těch již zmíněných, například pravděpodobnost využití klouzavého u těchto obrovských zvířat. I kdyby se možná dokázali dostat do vzduchu, jejich rozměry by jim zkrátka v aktivním letu bránily, a azhdarchidi by byli nuceni pouze plachtit, což by byla celková nevýhoda. Jiní vědci však s těmito názory plně nesouhlasí a berou azhdarchidy stále jako aktivní letce, přece jen se ptakoještěři vyvinuli proto, aby dobyli vzduch. Vše je však pouhými domněnkami a zdá se, že to tak i zůstane...



Doufám, že se Vám můj článek líbil, pokud ano, komentujte a hodnoťte hvězdičkami. Zajímal by mě také Váš názor na toto téma...

Nález lebky srstnatého nosorožce ve Spojeném království

3. listopadu 2014 v 16:08 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Na konci minulého měsíce byla v anglickém Cambridgeshire na východě Spojeného království objevena lebka srstnatého nosorožce. Stáří je odhadováno na 35 000-75 000 let, což už odpovídá würmské době ledové. Nález je unikátní, protože lebka je z velké části kompletní, chybí pouze dolní čelist a nosorožcovy zuby, i tak se však jedná o skvělý nález. Přesto však není tolik překvapivý, protože nosorožci druhu Coelodonta antiquitatis v oblasti Spojeného království, během doby ledové dost možná spojeného pomocí ledové pokrývky se zbytkem Evropy, kdysi vážně žili, stejně jako po celé Eurasii až po oblast ruského dálného východu. Dodnes se drobounké úlomky zubů srstnatých nosorožců dají najít v anglických kamenolomech. Lebka je již nyní očišťována a připravována na vystavení. Zaujme velikou pozici ve Fossils Galore, skvělé fosilní expozici v centru městečka March, jehož patronem je i slavný televizní producent Nigel Marven. Vedoucí Fossils Galore, Jamie Jordan, poukázal na skvělý nový objev jako na metrovou lebku, a bude tak poctou, že fosilní centrum ji bude vystavovat. Od roku 2002 jde totiž asi nejvýznamější objev britského srstnatého nosorožce (jen tehdy byla objevena navíc celá kostra)...


Více informací se můžete dozvědět na této stránce: http://www.bbc.com/news/uk-england-cambridgeshire-29819156 . Snad Vás nový objev nadchl...