Prosinec 2014

Ptakoještěří vejce a hnízda

31. prosince 2014 v 12:53 | HAAS |  Ptakoještěři: znaky a charakteristika
Po celém světě jsou nalézány stovky dochovaných kostí ptakoještěrů, kteří vládli vzduchu ve stejné době, kdy dinosauři kráčeli po suché zemi. Z hlediska fosílií tedy ptakoještěry nebo-li pterosaury jakožto celou skupinu známe celkem dobře... Ve skutečnosti však víme jen velmi málo o jejich skutečném chování. Možná ještě méně toho víme dokonce o pterosauřích mláďatech, o hnízdech a vejcích. Ale přesto existují důkazy o tom, z čeho se tito nebeští vládci líhli, a co v podobě drobounkých novorozených pterosauříků po vylíhnutí opouštěli. Neexistuje pro to dostatek důkazů, ale podle několika málo nálezů z různých lokalit se lze domnívat, že všichni ptakoještěři kladli vejce. Nemusí to být samozřejmě úplná pravda, například i někteří dnešní hadi jsou vejcorodí, a jiní zase živorodí, což může platit i u jiných dnes stále žijících skupin živočichů. Ty druhy ptakoještěrů, jejichž vejce a případně i hnízda zůstala nezničena do dnešních dnů, však alespoň prozrazují několik faktů o celé skupině... Roku 2011 byla v Číně nalezena zkamenělina ptakoještěra rodu Darwinopterus (jenž byl pojmenován podle slavného anglického přírodovědce Charlesa Darwina), na níž byla zcela patrná matka sedící u vejce. Jedná se asi o jedinou nespornou pterosauří fosílii, u níž je vidět jak rodič, tak vejce, které nakladl nebo o které se snad případně i staral. Kámen dále prozradil, že vejce muselo být relativně měkké, což lze vyčíst v porovnání se zachovalými kostmi dospělého ptakoještěra. Ale skutečný úžasný nález ptakoještěřích vajec přišel až v létě tohoto roku, jelikož v pohoří Ťan-Šan na severozápadě Číny došlo k objevu celé kolonie létajících plazů typu Hamipterus tianshensis. Celá tato kolonie hnízdila, což dokazují nádherně zkamenělá vejce-některá z nich jsou sice mírně promáčklá, alespoň jde však o další důkaz toho, že byla měkká, podobně jako u dnešních želv, krokodýlů, ještěrů nebo hadů, jejichž vejce bývají kožovitá. Ačkoliv od náhlého pochování kolonie Hamipterů písečnou bouří uběhlo již 120 milionů let, vrhl tento letošní objev nové světlo na svět pterosauřích druhů. Další nálezy pochází také z Číny, například v provincie Liaoning. Potvrzuje to však určité domněnky o tom, že létající plazi hnízdili společně? Vytvářeli si jednoduchá hnízda, do nich kladli vejce, a jelikož bylo všude kolem plno jejich sousedů, nedovolil si snad žádný predátor přiblížit se k hnízdům a stát se lupičem. Kromě toho jsou známi i někteří novorození ptakoještěři, například Pterodactylus z německého Solnhofenu, který mohl být jen pár hodin starý předtím, než zemřel a dochovala se nám o něm úžasná zpráva kdesi v geologických vrstvách pod zemí...


Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte. V příštím roce, který začíná již zítřejším dnem, se dočkáte určitě spousty dalších článků do rubriky o ptakoještěrech!!!

Crystal Palace Park

30. prosince 2014 v 15:49 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Ke sklonku roku jsem se ještě rozhodl přispět nějakým článkem do rubriky Muze, výstavy, zoo a dinoparky popisem nějakého dalšího zajímavého místa. Tentokrát se nepřeneseme příliš daleko, zůstaneme v Evropě, a podíváme se na velké dílo, za které se částečně zasloužil i jeden významný vědec...

Crystal Palace Park je takovou typickou zahradou poblíž zámku postaveného v klasickém anglickém stylu. Nachází se na jihovýchodě Londýna, hlavního města Spojeného království. Obvykle do něj proudí vlny návštěvníků, protože je velice unikátní-jedná se o jednu z historicky prvních atrakcí, které diváky kdy lákaly na modely dávno vyhynulých tvorů, včetně dinosaurů, v životní velikosti. Crystal Palace Park byl založen už na začátku 50. let 19. století, ale až o pár let později se stal domovem slavných dinosauřích modelů. Roku 1854 bylo Benjaminem Waterhousem Hawkinsem dokončeno celkem 33 takových soch, které zobrazovaly dinosaury podle tehdejších představ. Mezi nejznámější sochy tak patří bezpochyby Iguanodon nebo Megalosaurus, kteří však v parku vypadají spíše jako obrovští leguáni a varani, než jako skuteční dvounozí a celkem i hbití tvorové. Roku 1854 navíc park dostal i lebku obrovského lenochoda Megatheria, kterou objevil sám Charles Darwin v Jižní Americe. Rok předtím, tedy v roce 1853, se udála velká hostina v modelu Iguanodonta, mezi hostujícími byl mimo jiné i Sir Richard Owen, velmi známý anglický vědec, který se velmi zasloužil o výzkum dinosaurů a dal této skupině plazů dokonce i vědecký název. Kromě dinosaurů však Crystal Palace Park nabízí pohled i na tehdejší představy o prvohorních tvorech, včetně Dicynodonta. Z druhohorních zvířat jsou kromě dinosaurů v parku vystaveni i velcí mořští plazi, tedy Ichtyosauři (jako Cymbospondylus) a Plesiosauři, různí Labyrintodonti, a dále i krokodýlům podobní Teleosauři. Do parku se však dostali i vyhynulí třetihorní a čtvrtohorní savci-například Megaloceros nebo kopytnatá Anoplotheria. Dále se zde objevuje prakoník Propalaeotherium, chobotnatec Mastodon a novozélandský vyhynulý, čtyři metry vysoký pták Dinornis... Ačkoliv dnes jsou již modely dinosaurů v parku považovány jen za zastaralé představy o prehistorii, určitě stojí za to tato místa navštívit. Crystal Palace Park si totiž stále nese moc pěknou anglickou atmosféru, a k tomu je i zajímavou atrakcí...


Doufám, že se Vám tento kratší popisek líbil, pokud ano, můžete komentovat i hodnotit hvězdičkami...

George McCann ztracen v čase-část 5.

29. prosince 2014 v 12:30 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Poté, co přístroj na otevírání smyček patrně ztratil spojení s 21. stoletím, zůstali George i Dixon skutečně ztraceni v čase. Minule se dostali do Severní Ameriky před 40 miliony let, kde je čekalo setkání s několika šelmami a také s velmi nebezpečným býložravcem Megaceropsem. Dixona od jisté smrti zachránila jen střelba neznámého muže-ukázalo se, že z nějakého neznámého důvodu je na místě přítomen Fernando Cortes... Ale proč?

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 5.:
"To nemůže přece nemůže být pravda!" vykřikl George, zatímco se vylekaný samec Megaceropse konečně vrátil ke své stejně tak zděšené rodině. "Nebojte, jsem skutečný," řekl Fernando, sestoupil z kopce a pomalým krokem přišel k Georgovi a potřásl mu rukou. Pak pomohl na nohy stále o to víc šokovanému Dixonovi. "Co tady děláš? Přece jenom tomu nemůžu uvěřit..." řekl George. "Klid, chlapi, všechno Vám vysvětlím. Při tom incidentu v panamském pralese jste kompletně zmizeli, a já byl napaden smečkou raptorů. Zatlačili mě ke zdi malé budovy a šli po mě, jediné, co mi zbývalo na obranu, byla má mačeta, kterou nosím stále s sebou. Už to se mnou vypadalo zle, když jsem se opřel o stěnu toho stavění a ona se probourala. Byla totiž ze ztrouchnivělého dřeva. Spadl jsem do nějaké jámy a padl do bezvědomí, zatímco se raptoři snažili ke mě dostat-jenže dlouhý ocas jim v tom bránil. O pár minut později jsem se probral a raptoři už byli pryč. Trvalo mi ještě čtvrt hodiny, než jsem z jámy vylezl a pak šel pátrat po Vás. Našel jsem Ianovu mrtvolu ohlodávanou těmi velkými dravci s hřebínkem na hlavě pár metrů před domem, kde stál ten Váš stroj času. Uzřel jsem rozbité okno a napadlo mě, že jste museli běžet tam. Jenže vy jste tam nebyli. Říkal jsem si, že jste asi proběhli tím strojem času, který byl ale v tu chvíli zrovna zavřený, takže se přede mnou nerýsoval žádný podivný objekt," povídal Fernando. "My jím neproběhli, on nás vtáhl," doplnil ho krátce Dixon. Fernando mávl rukou, jakoby to bylo nepodstatné, a pokračoval: "Něco mi říkalo, že musíte být někde hodně hluboko v minulosti. Vzal jsem si podivný kovový předmět, který se válel po podlaze, nějak se mi povedlo zapnout stroj času a už jsem mířil do minulosti, abych Vás našel." "Když jsi věděl, co se nám stalo, proč jsi se nevrátil k civilizaci a neuspořádal pro nás záchrannou výpravu?!" optal se George. "Ehm, já myslel, že Palmer chtěl, aby se o naší expedici nevědělo... Ale to je jedno, a je to vedlejší. Prve jsem Vás hledal na pobřeží nějakého moře, nedalo se tam vůbec dobře dýchat, dusil jsem se pod nátlakem nějakých plynů a po pláži lezli obrovští škorpióni. Pak jsem zapnul nějaké tlačítko a ocitl jsem se v dusném pralese plném obřího hmyzu, ale vyhnal mě odtamtud požár." "Takže ta stopa byla skutečná! A patřila tobě!" vykřikl Dixon. "Dixon říkal, že viděl nějakou čerstvou stopu předtím, než jsme před ohněm také utekli do tohoto období," oznámil George. "Určitě tam zbyla po mě," pousmál se Fernando. "No, a pak jsem skončil tady. Trochu jsem ten předmět na zapínání podivných objektů zkoumal a zjistil jsem, že je zařízený na přenášení lidí do pár období..." řekl dále Fernando, ale něco ho vyrušilo. Byl to dusot obrovských nohou samce Megaceropse, jeho bučení, odfoukávání vzduchu z nozder a z toho vycházející naštvání. Megacerops se totiž během rozhovoru lidí uklidnil a rozhodl se netolerovat nic živého v okolí jeho rodiny. Už zase vyrazil, a hnal si to přímo proti zděšenému Dixonovi. Fernando začal pálit ze samopalu, který s sebou měl, ale tentokrát už ani střelba do vzduchu nepomohla. Megacerops totiž věděl, že posledně mu to neublížilo, a tak již nyní neměl strach. "Takže rychle pryč odsud!" vyhrkl Fernando. Začala honička...


Muži se prodírali všemi kapradinami, nízkými větvemi mohutných stromů, do obličejů se jim zarývaly ostré akáty a jediné, co je pohánělo dál, bylo bučení Megaceropse. Za chvilku doběhli k velké skalnaté stěně, která obepínala tuto část lesa. Fernando se zoufale pokusil vyskočit nahoru, ale stěna byla mnohem vyšší, než on, a tak jen těžkopádně spadl do suché hlíny. George však při běhu vytáhl z kapsy jeden z těch plynových granátů, kterými byl vybaven, a hodil jej po Megaceropsovi. Fernando mezitím popadl svůj samopal a začal po zvířeti střílet. Megacerops dostal pár kulek do nohou a navíc se nadýchal ne zrovna zdravého plynu. Radši obrátil směr a prchal zpět k rodině. "Utíkáme dál!" zavelel Fernando a pobídl ostatní, aby utíkali za ním. Zdálo se, že přesně věděl, kam mají běžet. Jen Dixon se trochu zdržel vzadu, protože se také nadýchal vzduchu z plynového granátu a začal kašlat, takže mu pak George musel v chůzi pomáhat. Po asi pěti minutách se konečně dostali na mýtinu. Tam se Fernando posadil na kmen vysokého padlého stromu a nabídl Georgovi a Dixonovi láhev s vodou. Oba ji s radostí a poděkováním přijali. "Jak je možné, že jsi přežil?" zeptal se Dixon, vykašlávaje nezdravý plyn. "Kamaráde, já mám deset životů. I kočka by zemřela dřív než já," odpověděl Fernando. "Jo aha, já zapomněl, chlapi z pralesa... Jsi přece ten pralesní biolog, expert, co?" zasmál se Dixon. "Mám pětadvacetiletou praxi chytání velkých pralesních zvířat, od anakond přes pekari až po jaguáry. Nějaký dinosaurus nebo podobná potvora mě nezastaví," odpověděl hbitě bez jakéhokoliv rozmýšlení se Fernando. "Co jsi nám to chtěl ukázat s tím přístrojem?" obrátil list diskuse George. "Tohle," odvětil rychle Fernando a otevřel tu kovovou krabičku, kterou měl u sebe, "v téhle části spojení červených drátků je taková černá destička s bílým písmem. Jsou tu vypsána všechna období, do kterých se můžeš dostat, včetně současnosti. Pokud vedle nápisu svítí červený cuplík, jak jsem to já pochopil, máš šanci se do toho období dostat." Pak Fernando popadl Georgovu krabičku. "U Vašeho přístroje cuplík nesvítí vedle současnosti, to znamená, že byste zůstali ztraceni v čase. Já v podstatě zpět taky momentálně nemohu, protože při každém zapnutí krabičky se spálily baterky. V táboře tam na kopci mám ale jednu věc, která by Vás mohla zajmat ještě o něco víc," řekl dále Fernando. "Je milé, že jsi nás přišel zachránit, pralesáku," vetřel se zase do diskuse Dixon. "Tak na co čekáme? Pojďme do toho tvého tábora? Po cestě si možná ještě popovídáme..." navrhl George, Fernando kývl hlavou a opět začal běh, tentokrát však zpátky do lesa. Tam ale někdy číhá víc nebezpečí, než si člověk myslí...


Náplní této části byl spíše rozhovor mezi postavami, než hrůzu nahánějící setkání s pravěkými zvířaty, příště se to však podstatně změní... Co má však Fernando v táboře tolik zajímavého? Proč se přece jen George a Dixona rozhodl hledat? A najde teď naše trojice společnou cestu zpět do domovské éry?

Soutěž Dinosauři 2014

28. prosince 2014 v 13:18 | HAAS |  Naše soutěže
Koncem roku se zde již tradičně objevuje velká dinosauří soutěž... Její předchůdci, Novoroční soutěž, Soutěž Dinosauři 2011, Soutěž Dinosauři 2012 a Soutěž Dinosauři 2013 měly všechny 20 otázek, a stejně tomu bude i nyní. Vítám Vás u Soutěže Dinosauři 2014! Za každou správně zodpovězenou otázku získáte jeden bod, takže maximální počet je 20 bodů. Nejradši bych byl, kdybyste mi odpovědi poslali na e-mail haasvojta@volny.cz, případně je pište i do komentářů (zde je jen jediné riziko-ostatní od Vás mohou odpovědi opsat). Jestli-že se Vám komentář vyhodnotí jako spam, nesmutněte, sám si ho totiž v administraci přečtu. Posíláte-li e-mail, nevkládejte prosím odpovědi do žádného programu, ten bych totiž nemusel otevřít. V tomto případě prosím též napište, z jakého e-mailu mi zpráva přijde. Z instrukcí by to mělo být snad všechno, nakonec už jen stačí napsat do komentáře pod tento článek, že se hlásíte. Myslím, že otázky by neměly být težké, proto hodně štěstí!!!

1. Který významný paleontolog popsal Stegosaura?

2. Který významný vědec popsal Massospondyla?

3. Byl Erythrosuchus příbuzný dinosaurů?

4. Na základě nálezů jakých zvířat a proč sestavil geofyzik Alfred Wegener svou teorii kontinentálního driftu?

5. Napište jedním slovem, co byli Ischigualastia a Dinodontosaurus.

6. Jak se jmenuje hora na Antarktidě, kde byly poprvé objeveny pozůstatky Glacialisaura? Kdo je objevil?

7. Přesahoval Mapusaurus svou délkou Giganotosaura?

8. V jakém státě byl nalezen Deinocheirus?

9. V období Křídy před 100 miliony let žil v Austrálii sauropod ze skupiny titanosaurů, jehož jméno začíná na písmeno W. Jak zní celý název tohoto dinosaura?

10. Je pravda, že se první kvetoucí rostliny objevily už na samém konci Jury?

11. Jak velkou sílu čelistního skusu měl Allosaurus? Mají dnešní aligátoři nebo třeba proslulý T-Rex větší sílu skusu?

12. Je pravda, že roku 1870 anglický biolog Thomas Henry Huxley upozornil na podobnost končetiny pštrosa s končetinami Thecodontosaura a Archaeopteryxe? Pokud ne, jak to tedy bylo?

13. Co znamená název "Timimus"?

14. Kteří tvorové (napište alespoň jednoho) bývají označováni jako Zigongští dinosauři?

15. Co to byl Kubanochoerus gigas a kdy žil?

16. Jak se jmenuje obrovský sauropod z Patagonie, jehož pozůstatky byly objeveny tento rok? Jeho jméno je možná trošku náročnější na výslovnost...

17. Proč paleontologové považují za tolik významný letošní nález dinosaura rodu Kulindadromeus na Sibiři?

18. Jakou barvu kůže měl Mosasaurus? Nápověda: Zjištění zbarvení patří také k letošním skvělým objevům...

19. Napište alespoň tři filmy nebo televizní pořady, ve kterých se objevil dronte mauricijský.

20. Co se nachází na obrázku:


Doufám, že všichni zúčastnění odpoví správně, diplomy však určitě dostanete všichni! Už se těším na Vaše odpovědi...

Jak vypadá práce paleontologů na Antarktidě?

27. prosince 2014 v 13:28 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
K letošním Vánocům jsem mimo jiné dostal i knihu "Poznávej věci kolem sebe-Dinosauři" od profesora Michaela Bentona, předního světového paleontologa. Okamžitě mě zaujala jedna dvoustrana, a právě díky ní jsem se rozhodl napsat tento článek...

Antarktida je veliký, nehostinný, ale přesto krásný kontinent. Ačkoliv se zdá, že mnoho ze svých krás nemůže lidem nabídnout, vědečtí pracovníci stále usilují o odhalení mnohých antarktických tajemství. Už v roce 1990 podnikl paleontolog William Hammer se svým týmem expedici do této nehostinné oblasti naší planety, aby našel fosilní pozůstatky dinosaurů. Podařilo se mu najít kosti Cryolophosaura ("zmrzlého dinosaura s hřebínkem"), který žil na Antarktidě v období spodní Jury (stupeň pliensbach). Výprava Augusta College z Georgie se pod vedením Hammera vrátila na Antarktidu i roku 2004, a nalezla pozůstatky dalších pradávných živočichů-včetně býložravého sauropoda Glacialisaura, známého z nálezů několika kostí jeho končetin na hoře Mount Kirkpatrick. Později i další výpravy odhalily mnohé o prehistorické fauně a flóře Antarktidy. Jak ale práce těchto vědeckých pracovníků v tak nehostinném prostředí, jakým Antarktida je, vypadá? Rozhodně se nejedná jen o nějakou samozřejmost, vyjet si na Antarktidu. Celá výprava stojí spousty peněz, určitě mnohem více, než kterákoliv jiná expedice do terénu. Paleontologové jsou tlačeni časem, veškeré výkopy totiž musí probíhat výhradně v období antarktického jižního léta. Ačkoliv během zimy klesá teplota na Antarktidě až k -70°C, v létě se oteplí natolik, že mnohá zmrzlá místa úplně roztají a geologům a paleontologům odhalí pevnou tvrdou půdu. Tou se vědci mohou prokopat až k ostatkům dávno vymizelých zvířat. Jelikož ještě před asi 50 miliony lety byla Antarktida pokryta lesy a tuhé mrazy jako dnes jí byly cizí, může nám i tento zledovatělý kontinent nabídnout mnohé k poznávání prehistorického světa. Na ledové půdě se však odborníci nemohou dopravovat terénními auty, zapotřebí jsou lodě, letadla a dokonce i vrtulníky. Při přistávání na ledu musí pilot vždy předem znát hloubku zmrzlé vody pod sebou, aby náhodou nedošlo ke katastrofě. Vědci dále k prokopávání se ztuhlou zamrzlou zeminou používají krumpáče, lopaty, kladívka a často i modernější technologie. Hloubení děr do věčně zmrzlé půdy není vůbec nic jednoduchého a někdy i prohloubení země o pár metrů zabere celé hodiny. K tomu ani nechybí rychlý průzkum nálezů, jejich balení a odesílání do bezpečnějších míst. Vědci musí nosit teplé oblečení, zimní boty a přebívají hlavně v teplých stanech. Často po celou dobu expedice žijí jen z konzerv. Na konci léta pak samozřejmě všechno zamrzne, začne padat sníh, začne se tvořit i led a většina míst se stane naprosto nepoužitelných k průzkumu. Přitom se navíc musí odvézt všechno vybavení, dokonce i odpad, který po sobě vědečtí pracovníci zanechají. Bezpečnost pro nalezené předměty, různé fosílie, je samozřejmě nezbytná...

Snad Vám tento článek poskytl alespoň malou představu o tom, jak je pro paleontology těžké zkoumat fosílie pravěkých zvířat na jednom z nejdrsnějších míst naší planety... Pokud se Vám líbil, komentujte...

Správce dinosauřího parku - Kouzlo prehistorie

26. prosince 2014 v 12:06 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Zatím i po Vánocích zde stále pokračuje Správce dinosauřího parku! Snad se Vám nová část zalíbí...

Kouzlo prehistorie

Když jsem teď takřka sám na ostrově vzdáleném od civilizace tisíce a tisíce kilometrů, jen s pár našimi pracovníky a se zvířaty, která po staletí vědci i veřejnost považovali za vyhynulá, říkám si, že jsem měl docela štěstí. Dostal jsem se do opravdového ráje. Ne že by tu nebylo co řešit, za uplynulý Vánoční týden jsem měl problémů se zvířaty celkem dost. Ovšem když se člověk jen tak k večeru posadí na lavičku vedle některého z výběhů a podívá se na to, jak spolu všichni ti tvorové komunikují, vydávají různé zvuky apod., je to prostě kouzelné. Příští rok, už velmi brzy, začnou do našeho parku proudit davy návštěvníků z celého světa. Klidu tu už asi moc nebude, ale aspoň se každý z nás podělí o své zážitky s dinosaury a dalšími pravěkými tvory s turisty, kteří si je přijedou prohlédnout. Teď ale dost snění, těsně před Vánoci můj život visel na vlásku. Pamatujete na Abrictosaura, o kterém jsem se zmiňoval minule, a který podhrabal plot a následně utekl? Stalo se opět něco podobného, jenže tentokráte už u toho nejhoršího možného dinosaura. Jeden ze čtyřech chlapů, kteří tu se mnou přes Vánoční prázdniny zůstali, zapomněl v pondělí nakrmit našeho Siamotyranna. Dravec dostal hlad, ale nikde v okolí se žádná potrava nenacházela. Tak strčil hlavu pod plot a šup-povedlo se mu vytrhnout pár tyček. Pak už jen vesele pobíhal okolo ohrady, téměř převrátil jeep (a to ještě nemluvím o tom rozbitém skle) a nakonec našel mně samotného u výběhu Teleocerasů. Zrovna jsem si totiž hladil malého Teleocerase za plotem. Pak následovala menší honička (však to znáte) a nakonec jsem Siamotyranna uvěznil v náhradní ohradě. Jenže z důvodu toho, že momentálně je nás tu jen pět, a nikdo z nás neumí profesionálně řídit například vrtulník nebo kamion, museli jsme Siamotyranna v ohradě nechat. Nemůžeme jen tak riskovat jeho další útěk při neuváženém převozu. Příští týden se většina pracovníků vrátí, pak se tak stane...

Vánoce jsem prožil s ostatními čtyřmi pracovníky celkem vesele. Nevymýšleli jsme ale nějaké šílenosti, a raději jsme si během Štědrého dne celý park krásně prošli. Zabralo nám to docela dost času, takže si myslíme, že návštěvníci budou doslova nadšeni, až tohle vše zažijí. Podívali jsme se na všechna zvířata, některá jsme nakrmili speciální chutnou stravou (když byly ty Vánoce), na některé jsme si i sáhli a přitom jsme si pořídili spoustu fotografií a videozáznamů. V rodné Evropě je teď asi sníh, já zažívám tropické vichry, déšť, venku je dusno a v centru ostrova kvetou květiny. Včera jsem o tom trochu přemýšlel, vyšel jsem si k útesům na severu ostrova a díval jsem se do slunce, které se neúspěšně pokoušely zahalit tmavé mraky. V dálce se ozývalo volání pterosaurů-mísilo se spolu se zvuky zvířat, která u nás chováme... Není to kouzelné?

V nadcházejícím roce se ještě také dočkáte nových částí, poté však již pátek asi trochu své zaměření změní!

Konvergence: Vodní obratlovci

25. prosince 2014 v 11:47 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Konvergence je podivuhodným typem evoluce, při němž se nepříbuzné živočišné či rostlinné druhy vyvíjí podobným způsobem nezávisle na sobě. Způsobuje to především život ve stejném prostředí, jehož výsledkem je někdy až zarážející podobnost různých životních forem... V tomto seriálu se budeme zabývat nejznámějšími příklady konvergence, a sami uvidíte, jak si evoluce během milionů let pohrála se spoustou druhů...

Tentokráte se zaměříme na obratlovce, jejichž útočištěm se stalo vodní prostředí. Život podle všech důkazů kdysi ve vodě vznikl a nadále se v ní vyvíjel. Pozdějšími obratlovci, kterým se ve vodě velice dařilo, a kteří se také stali základem pro všechny další živočichy s páteří, byly ryby. Své typické znaky si drží dodnes, ovšem někteří z jejich nejvzdálenějších potomků po stovkách milionů let udělali krok ze souše zpět do vody a dávné znaky po rybích předcích si znovu přivlastnili... Co je k tomu vedlo?

RYBY A DALŠÍ RYBOVITÍ OBRATLOVCI:
Ryby jsou velice širokou skupinou obratlovců. Tato skupina ve vodě žijících zvířat patří k nejstarším obratlovcům, jací kdy na naší planetě žili-a kupodivu po stovkách milionů let tito tvorové neustále přežívají. Ryby, i ostatní jim podobní rybovití obratlovci, včetně paryb (žraloků a rejnoků) žijí až na pár výjimek výhradně ve vodě. Vodu v podstatě ke svému životu potřebují. Nacházejí v ní potravu, a dokonce v ní i dýchají. Přizpůsobili si jednoduchou funkci-dýchání pomocí žáber. To je také důvod, proč se neustále nemusí nadechovat nad vodní hladinou, a to jim dává obrovské možnosti. Mnohé ryby i paryby jsou k nalezení hned u vodní hladiny, kde se živí miniaturním planktonem, jiné formy zase nalezneme až v kilometrových hloubkách, v místech, kam ani sluneční světlo silnou vrstvou mořské vody nepronikne. Ryby žijí i ve sladké vodě, ve vnitrozemí, ale až na vrstvu slizu okolo těla se od svých zaoceánských bratranců příliš neliší. Základním znakem, který však ryby i paryby využívají k plavání, jsou ploutve, včetně samotného ocasu. Tyto klíčové znaky hrají roli v jejich životě-bez nich by zkrátka tito tvorové vězeli na jednom místě a nemohli se vůbec pohnout. Plavecké styly jsou různé, patří mezi ně jemné třepotání ploutví, anebo mávání obrovskými "křídly" tak, jak to dělávají rejnoci manty. Mnozí z těchto rybovitých obratlovců si navíc během dlouhé doby osvojily aerodynamický tvar těla, takže mohou doslova prolétávat vodními řetězci. Fantastické ovšem je, že rybovití obratlovci položili základ pro všechny ostatní obratlovce, jak již bylo uvedeno výše. Představte si však, že mnohem dokonalejší skupiny se později uchýlily ke znakům, jež ryby dělají tak vitálními a přeživšími živočichy...


MOŘŠTÍ PLAZI, ICHTYOSAUŘI:
To, že se z ryb vyvinuli obojživelníci a z těch pak plazi neznamená, že by však nějaká z těchto skupin nemohla být později spjata s vodou, a to doslova. V období Triasu, první geologické periodě druhohor (Mezozoika) se jedna skupina tzv. euryapsidů (viz. článek Eurypsidi) vrátila zpět do vodního světa. Vedlo je k tomu pravděpodobně hledání vhodné potravy, tedy ryb a možná i dalších, například bezobratlých, ale snáze ulovitelných mořských živočichů. Mezi Eurypasidy se vyvinula celá řada skupin, my však budeme mluvit o jedné docela proslulé-o Ichtyosaurech. Ichtyosauři vypadali původně jako velká mořská monstra nahánějící hrůzu kdejakému menšímu tvorovi, ale později se z nich vyvinula krásní rychlí plavci. Předchozím rybám se snad ze všech druhohorních plazů Ichtyosauři podobali nejvíce. Proto se jim také říká ryboještěři. Kromě skutečnosti, že nebyli rybami, se tito tvorové od oněch obratlovců odlišovali ještě jednou věcí-nedýchali samozřejmě žábrami. Ačkoliv konvergenční evoluce navrátila plazy zpět do hlubinných vod, novější způsob dýchání u nich nezměnila...



KYTOVCI:
Nakonec se ani savci nebáli udělat ten podstatný krok zpět do vody. Když před 65 miliony let vyhynuli dinosauři, malí rejskům podobní savci započali svoji vládu. Výsledkem bylo nepřeberné množství druhů. Mnohé druhy slezly ze stromů nebo se vyhrabaly z hlubokých děr v podzemí a přiblížily se k pradávným vodám. Při mořském pobřeží se nacházela spousta potravy. Možná právě to byl důvod, proč jedna skupina kopytníků, vzdáleně příbuzná hrochům, zdánlivé bezpečí souše opustila a vydala se hledat nová teritoria na osídlení po celém širém oceánu. Postupem času ztratili kytovci spojení se zemí úplně a oceán už začali považovat jako odvěký domov. Z končetin s prsty a blánami mezi nimi se vyvinuly ploutve. Plavecký styl však vůbec ryby nepřipomínal, byl mnohem dokonalejší. Kytovci jako jakákoliv jiná skupina savců samozřejmě dýchá vzduch plícemi, takže je jejich potřebou vynořit se nad vodní hladinu, aby se nadechli. Z primitivních druhů evoluce stvořila dravce typu Basilosaura s hadovitým tělem, jednoho z největších predátorů historie. Skončila až u moderních velryb, jako jsou neškodní, planktonem se živící plejtváci, anebo vorvani či kosatky, které se doslova rvou ke každé krvavé hostině. U kytovců je tedy rybí tvar těla více než zřejmý. Zajímavý je ovšem ještě jeden případ konvergence. V období Miocénu za mladších třetihor (Neogénu) se mezi kytovci objevili delfíni, sviňuchy a jim podobní. Všimněte si však (a to i na obrázcích), jak se tito kytovci podobají vymřelým Ichtyosaurům? Jelikož mnozí loví ryby, dlouhým zobákem rozráží vodu, podlouhlý tvar těla jim dodává rychlost při jejich vodních akrobatických hrách a vůbec-jsou si prostě nesmírně podobní... I zde sehrála konvergence velkou roli...




Všechny uvedené živočišné skupiny se tedy navzájem tolik podobají, neboť je takto utvarovalo prostředí, v němž žijí, ačkoliv jsou si naprosto nepříbuzné...

Doufám, že se Vám tato část nové série líbila, pokud ano, komentujte! Za všechny názory budu taktéž velmi rád...

Šťastné a veselé Vánoce!!!

24. prosince 2014 v 9:04 | HAAS |  Ostatní zajímavosti

Rok zase uběhl jako voda, a máme tu Vánoce!!! Chtěl bych Vám všem popřát spoustu dárků, jídla, cukroví, radosti, a hlavně ať jste všichni spolu! Snad se pro každého z Vás dnes večer najde pod stromečkem alespoň jeden maličký dáreček, který Vám udělá radost... Šťastné a veselé Vánoce!!!

I po Vánocích se samozřejmě na mém blogu dočkáte množství dalších článků. Tento rok jsem začal s velkým množstvím seriálů, ve kterých budu i nadále pokračovat. Novinkou se zde staly také obrázkové upoutávky na články. V příštím roce zde uvidíte další spoustu popisů různých pravěkých i současných zvířat, začnou zde další nové seriály jako Slavné expedice či seriál o úžasných objevech ve světě hadů během posledních desetiletí, které změnily náš pohled na tuto skupinu plazů. Brzy se tu také již tradičně objeví Soutěž Dinosauři 2014... Snad sem budete chodit rádi!

HAAS

George McCann ztracen v čase-část 4.

23. prosince 2014 v 11:24 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Minule George a Dixon zjistili, že přístroj na otevírání časové smyčky má patrně nějakou poruchu. Místo toho, aby je z období Triasu přenesl zpět do jednadvacátého století, ocitli se kdesi v pradávných pralesích Karbonu. Z lesů bičovaných častými požáry se jim nakonec povedlo uniknout, dostali se však již tentokrát tam, kam chtějí?

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 4.:
Za dopoledního tepla se v hustém lese otevřel podivný modrý útvar, kterým proběhli dva lidé stíhaní plameny ohně. Hned poté se objekt uzavřel. "Zase jsme někde jinde!" vykřikl George, když se porozhlédl po okolním lese. "Asi se s tím budeme muset smířit," dodal Dixon, "stali jsme se nechtěnými cestovately v čase." "Hmm... Soudě podle těch okolních rostlin bychom mohli být někde v třetihorách. Tady už dinosaury ani jiné další potvory nepotkáme... To je úleva!" řekl George a popošel o kousek dál. "No jen aby ses nedivil!" zvýšil trochu hlas Dixon, ale George jen mávl rukou. Hned nato se podíval na přístroj otevírající časové smyčky a začal ho trochu rozebírat. Zjistil, že baterie při zapínání přístroje opět shořely, tentokrát se tomu ale už nedivil. Spíše ho zaujal podivný pohyb jedné malé zlaté destičky, která se pod bateriemi nacházela. Když baterie vysunul a odhodil, všiml si George malého škrábance v destičce. "No to mě podrž... Dixone, vypadá to, že přístroj ztratil spojení s jednadvacátým stoletím. To ale znamená, že odteď už můžeme jenom bloudit v minulosti a nikdy se nedostaneme zpátky!!!" Najednou se ozval nějaký řev. George trochu zpanikařil, ale hned se zase nechal Dixonem uklidnit. "Co to bylo?" optal se Dixon. "To nevím, ale soudě podle toho, že bychom mohli být v třetihorách, nemuselo by tu žít nic nebezpečného," odpověděl George. Po chvilce se oba rozhodli, že místo opustí, a najdou nějaké bezpečnější. Po dlouhou dobu šli lesem mlčky, ale pak začal Dixon něco vyprávět: "Předtím, než jsme z Karbonu zmizeli, všiml jsem si opodál nějaké šlápoty-ale na tom místě jsem ani já, ani ty, nestáli." "Měl by jsi zajít k očnímu lékaři, samozřejmě pokud se odsud dostaneme," zasmál se George a udělal jeden krok dopředu, aby se s ním Dixon dále nebavil. Oba muži po chvíli dorazili do průsmyku, kolem kterého se rozkládal hustý les, ovšem on sám nebyl porostlý jedinou rostlinkou. Rozkládalo se na něm pouze spadlé listí. Kolem se ozývalo volání neznámých ptáků. Průsmyk byl neuvěřitelně dlouhý a vedl až k vysoké skále, na kterou chtěl George vylézt s účelem zjistit, jak vypadá okolí. V okolním houští se ale něco pohybovalo. Křovisky občas něco proběhlo, čas od času praskla nějaká větvička, a George i Dixon začínali být netrpěliví. "Podívej, támhle!" vykřikl Dixon ve chvíli, kdy mezi keři uzřel srst toho tvora. Zvíře ovšem výkřik trochu postrašil, takže zmizelo. "Měl bych si aspoň nachystat pušku," řekl George, "a ty si vytáhni pistoli. Ať už to bylo cokoliv, zmizelo to snad tam vzadu." Muži pokračovali dál mlčky v cestě průsmykem, tentokrát však již připraveni na přítomnost jakékoliv vraždící bestie, která by je ráda viděla na svém jídelníčku. George si pomalu uvědomoval, že i v třetihorách by na ně mohlo číhat smrtelné nebezpečí. O to víc ho v těch myšlenkách utvrzovalo opět to šustění, běhání neznámé šelmy po okolí-George dokonce cítil, jak na něj ten tvor pohlíží. Najednou si té šelmy všiml. Plazila se mezi keříky řídce porostlými žlutavými lístky. "Ale to je přece Dinictis!" zašeptal George. Asi metr dlouhý savec, podobající se kočkovitým šelmám, se na něj naposledy podíval, vydal ze sebe syčivý zvuk a poté konečně odběhl...


"Takže jsme v Severní Americe během starších třetihor, období Eocénu, před cca 40 miliony let!" informoval George. "Takže už žádní dinosauři ani obrovský hmyz?" zeptal se trochu tajemně Dixon. "Ne," dostalo se mu rychlé odpovědi od George. V Eocénu místo již dávno vymřelých dinosaurů zaujali savci, kteří se rozšířili po všech kontinentech, ovšem naši hrdinové nemohli ani při nejmenším očekávat, jaké druhy velkých a možná i nebezpečných savců naleznou. Po chvíli přemýšlení nad tím, proč si je asi Dinictis ještě před chvílí prohlížel, rozhodli se oba muži pokračovat v putování průsmykem. Skála byla již blízko. Chvíli ale při chůzi zahlédli dalšího místního predátora, rod Eusmilus. "To je teda pěkná kočička..." neodpustil si Dixon svou další připomínku. "Je to nimravid, taková nepravá šavlozubá šelma," informoval ho George, ale Dixon jen obrátil oči v sloup a lišácky se pousmál. Eusmilus pátral v průsmysku po nějaké kořisti, lidí si však ani nevšiml a po chvíli se vrátil tam, odkud přišel. George a Dixon pokračovali. Les na chvíli ztichl. Přestal se ozývat zpěv ptáků, dokonce i vítr polevil ve své síle a přestal si pohrávat s větvemi desítek metrů vysokých stromů, jež se již nápadně podobaly těm dnešním. Do toho všeho začalo hrát podivné chrochtání. "Můj bože, to snad ne!" řekl pološeptem George, zaťukal Dixonovi na rameno a ukázal na toho tvora, který i se svou rodinou vyšel z lesa na protější část průsmyku, kterou od mužů dělilo jen asi třicet metrů. "To je Megacerops, velké brontotérium. Je to sice býložravec, ale může být hodně nebezpečný," řekl George a zvláště poslední dvě slova výrazně zdůraznil. "Připomíná mi nosorožce, které jsem natáčel s jedním štábem před lety," zašeptal Dixon. Na malé rovince před nimi se teď rozvalil veliký samec Megaceropse, dvě samice a tři mláďata. Jedno z mláďat hned jako naschvál začalo po průsmyku pobíhat sem a tam, až si lidí všimlo. "Do Prčic!" zaklel George. Mládě začalo houkat, čehož si jeho otec okamžitě všiml. Jako těžkopádný hromotluk se zdvihl z odpočinkové polohy a s překvapivou rychlostí se začal hnát k mláděti. To už mu utíkalo naproti. "Padáme!" vyhrkl George, ale než se stačil rozběhnout, Megaceropse měl již za zády. Dixon v rychlosti vytáhl z kapsy pistoli a třikrát po ohromném býložravci vystřelil, jenže to vůbec neměl dělat. Megaceropse to jen rozzuřilo a svou těžkou hlavou si to namířil rovnou k jako solný sloup stojícímu Dixonovi. Dixon v poslední chvíli odskočil na stranu a padl mezi trnité větve. Křoviska však rozrazila Megaceropsova mohutná přední noha a padla na pár centimetrů těsně vedle Dixonovy hlavy. Ve chvíli, kdy už to nemohlo s Dixonem vypadat hůř, se ozvala neuvěřitelně hlasitá střelba, která i velikého obránce zahnala zpět ke své rodině. Dixon se vděčně podíval na George a chtěl mu už poděkovat, že ho touto střelbou zachránil. Ale George jen hleděl k blízkému kopci, jakoby byl svědkem zjevení. Dixon tedy namířil pohled tam. Oba nemohli uvěřit vlastním očím. Stál tam někdo velmi povědomý... "To není možné! Fernando Cortes!!!"


Je to jen sen, pouhá vidina, anebo skutečnost?! Je možné, aby se Fernando Cortes objevil kdesi v dávných časech, kam by ani neměl šanci se dostat po událostech v předchozím příběhu? Pro vysvětlení této záhady čtěte další část!!!

Sněžní dinosauři v Sapporu

22. prosince 2014 v 11:01 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Podle předpovědí tento rok na Vánoce asi sněžit nebude, a tak jsem se rozhodl Vám to alespoň trochu vynahradit. Na internetu jsem našel zajímavé informace o akci s názvem Sapporo Snow Festival, která se odehrává každý rok v japonském městě Sapporo, jež leží na ostrově Hokkaidó (nejsevernějším ostrově Japonska). Tam je každý rok sněhu až přehršle a v tom všem se navíc rýsují nádherné sochy různých známých postaviček, veselých Vánočních motivů a dokonce i sněžných dinosaurů!!! Sapporo se proslavilo hlavně jako páté největší japonské město, v roce 1972 se v něm odehrávaly i Zimní olympijské hry, a pak už ke slávě chyběl jen Sapporský sněžný festival. Ten má své kořeny už v roce 1950, kdy skupinka šesti studentů ve městě vyrobila několik krásných ledových soch v Odori Parku. Lidé začali dělat ledové sochy po jejich vzoru a nakonec vznikl celý festival. Ten už léta láká přes 2 miliony turistů z celého světa na tuto sněžnou a ledovou nádheru. Bez sněžných dinosaurů by si turisté v současnosti asi nedokázali festival vůbec představit. Tento rok se ledové sochy dinosaurů rozsvítily krásnými barvami-Tyrannosaurus měl oranžový spodek a nazelenalý vršek, jakési napodobeniny plátů Stegosaura se rozsvítily modře. Červené a fialové sochy druhohorních stromků jen pomáhaly vytvořit ještě kouzelnější atmosféru... Fotografie zde: