Prosinec 2014

4. adventní neděle!

21. prosince 2014 v 16:29 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Je to až neuvěřitelné, jak rychle se čekání na Vánoce krátí... Dnes máme již čtvrtou, poslední adventní neděli, a jelikož dneškem začíná i zima, máme tu nejkratší den v roce. Snad si ale i za tmavého zbytku dnešní neděle zapálíte adventní věnec a rozhoří se na něm čtyři svíčky. Můžete to udělat tak, jako náš Blogorgonopsid na obrázku, ke kterému se připojil i malý Diictodon. Vánoce tu budou již ve středu, mám již připravený proslov a do té doby Vám vzkazuji jediné: Užijte si čekání na Vánoce!


Vznik Himálaje

21. prosince 2014 v 10:54 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Dnes je první zimní den a já přemýšlel o nějakém chladnějším tématu, které bych zde představil. Poté mne napadlo vytvořit článek o vzniku jedné z nejdrsnějších oblastí světa... Snad si tedy článek užijete a dozvíte se třeba i něco nového!

Himálaj. Asijské pohoří, které od sebe odděluje Tibetskou náhorní plošinu a Indický subkontinent. Patří mezi nejmladší pohoří na Zemi, a také mezi největší. Hora Ču-mu-lang-ma, proslulá po celém světě jako Mount Everest, je s výškou 8 848 metrů nad mořem nejvyšším bodem naší planety. Kromě toho i další vrcholy, včetně K2, Kančendžengy, Lhotse nebo Makalu přesahují svou výškou neuvěřitelných 8 kilometrů. Jak je možné, že nejvyšší místa naší planety se nacházejí právě zde? Za to může právě geologické utváření Himálaje. Toto neuvěřitelně kruté prostředí, ve kterém nežije mnoho živočišných druhů, se začalo utvářet teprve v třetihorách. Jak to ale celé začalo? Pro odpověď bychom se museli vrátit zpět v čase už o nějakých 200 milionů let. Neviděli bychom vznik Himálaje, ale rozpad obrovského superkontinentu jménem Pangaea, ze kterého se kromě Gondwany a Laurasie oddělilo i několik menších souší. Mezi nimi byla i Indická deska, která byla předtím spjata s Afrikou a Madagaskarem. Indická deska dále postupovala mořem na sever, až se nakonec dostala k té eurasijské. Geologové vypočítali, že zhruba před 70 miliony lety se Indie pohnula na sever o asi 15 centimetrů za rok, a odd té doby už do vypadalo podobně. Představte si tedy, o kolik kilometrů se posunula za celé desítky a desítky milionů let! V mladších třetihorách tedy došlo k naprosto nevyhnutelné srážce. Indická deska se dostala do veliké kolize s Eurasií a začala se pod ní zasouvat. Výsledkem bylo obrovské zvednutí Eurasijské desky v místech nárazu, takže došlo k utvoření ohromně vysokých pohoří-kromě Himálaje tehdy vznikl i sousední Karákoram. Zajímavé je, že ještě desítky milionů let předtím se na území Himálaje nacházelo moře, kdysi to bylo dokonce patrně to legendární-milovníkům paleontologie kouzelně znějící Tethys. Právě posun Indické desky toto moře smazal z povrchu Země, a místo toho vytvořil úžasná pohoří. Po prehistorických mořích dnes v Himálaji najdete docela dost pozůstatků-zkameněliny ryb, amonitů, dalších hlavonožců a dokonce i zbytky dávných prekambrických stromatolitů. Právě stromatolity mohou vědcům pomoci určit, co se s pohořím dále děje. Jsou totiž obráceny podivným směrem, důvod je jednoduchý: Zemská síla je deformuje. To znamená, že vznik Himálaje úplně neskončil, a s radostí pokračuje dál. Indická deska se pod tu eurasijskou stále zasouvá a o těch několik centimetrů se na sever za rok stále pohne. To je také důvod, proč si vědci myslí, že Mount Everest by bylo nejlepší znovu přeměřit. Ačkoliv si není nikdo přesně jistý, o kolik moc každoročně jeho výška stoupne či klesne, odhaduje se, že od doby posledního měření už vzrostl minimálně o 130 centimetrů do výšky... Nebylo by dobré započítat do čísel i tuto hodnotu?

Zdrojem posledních zmíněných informací je knížka Abeceda dávných věků od Bořivoje Záruby. Právě tato kniha, stejně jako Wikipedie, mi poskytly důležité informace pro napsání tohoto článku, bez nich by určitě nevznikl...

Postavení končetin u krokodýlů a dinosaurů

20. prosince 2014 v 10:33 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Nedávno mě napadlo napsat nějaký článek o jedné ze základních výhod dinosaurů, a při pohledu do knihy "Velká obrazová encyklopedie dinosauři" se můj námět více rozvinul. Nebýt této knihy, článek bych v blízké době asi nenapsal...

Krokodýlové jsou ještě s ptáky asi vůbec nejbližšími žijícími příbuznými dinosaurů. Také se jim v mnohém podobají-při pohledu na velkou hlavu s očima vybavenýma vertikálními zorničkami, velkou tlamu plnou ostrých zubů a kostěnné desky táhnoucí se podél těla si asi ihned vybavíme nějakého pradávného masožravého dinosaura. Důvod, proč se tyto dva živočišné druhy příliš neliší, je jednoduchý: krokodýli i dinosauři měli stejného předka. Vždyť také stavba hnízd a hlasové dorozumívání dokázané jak u krokodýlů, tak i u dinosaurů a jejich potomků ptáků poukazuje na společné dědictví po vymřelých archosaurech. Jeden základní rozdíl mezi krokodýly a dinosaury by tu ale byl. Je to postavení jejich končetin, podle čehož pak vypadá i zbytek těla... Původní předci obou skupin asi vypadali spíše jako krokodýlové. Končetiny měli postaveny směřujíce do stran, a navíc byly kosti u předních i zadních nohou zhruba stejně dlouhé. Dokonalým příkladem na ukázku by mohl být Proterosuchus, protože právě jeho kostra vykazuje primitivní znaky archosaurů. Avšak zhruba ve stejnou dobu, před 230 miliony lety, se z archosaurů oddělily dvě nové, velké skupiny-krokodyliani a dinosauři. Ti se pak vyvíjeli již velmi odlišným způsobem. Krokodýlům skutečně dědictví po archosaurech zůstalo nejvíce, příkladem jsou právě jejich končetiny. Jelikož jsou tak malé, nemohou se krokodýlové na souši pohybovat příliš obratně (není ovšem pravdou, že by na pár desítek vteřin nedokázali běhat, viz. krokodýlové mořští v Austrálii). Dinosauři měli mezi svými předky evolučně vyspělejší archosaury, jako byla například Euparkeria nebo Lagosuchus. Tito podivní, jen pár desítek centimetrů dlouzí tvorečkové, měli velkou výhodu. Tou výhodou bylo postavení končetin pod tělem, tak, jako to máme my, lidé. Poté započal vývoj dinosaurů, hlavní výhodou byla především stavba na rychlý běh po souši. Tomu nahrávalo postavení končetin a chodidel přímo pod tělem, což se týkalo především zadních končetin. U prvních známých dinosaurů se již objevovaly redukované přední končetiny, které byly aspoň dvakrát tak kratší, jako ty zadní. Přesto však byly protáhlé a byly vybaveny třemi prodlouženými prsty. Mohly tělo trochu vyvažovat při pohybu. Jelikož však byly zadní končetiny delší, než ty přední, dinosaurus podle toho musel též i vypadat. To znamenalo zvětšení výšky daného živočicha, ocas již nebyl táhnut po zemi, na rozdíl od krokodýlů, a celý dinosaurus vypadal mnohem hbitěji a obratněji. Možná se tedy evoluční výhodou dinosaurů stalo právě postavení kyčlí a kloubů, a po vymírání na konci Triasu definitivně převzali vládu nad celou planetou Zemí. Každopádně, co život dal, co si často i sebere-a tak dnes přece jen krokodýlové, žijící po miliony let ve stínu dinosaurů, patří mezi největší a nejvitálnější plazy...



Možná se v blízké době dočkáte i podobných článků o anatomii dinosaurů a jejich nejbližších příbuzných!!!

Správce dinosauřího parku - Vánoce v parku

19. prosince 2014 v 13:03 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Přípravy na Vánoce vrcholí, dokonce i v Dinosauřím parku! Jak to tedy na ostrově vypadá v poslední týden předcházející těmto svátkům? Abyste to zjistili, přečtěte si dnešní část!

Vánoce v parku

Přípravy na Vánoce jsou už v plném proudu, a nikdo z nás nemůže jen tak zahálet. Můj osud se však zdá ubírat stejným směrem, jako o letních prázdninách. Přes svátky totiž většina pracovníků odletí do svých rodných zemí, za svými rodinami, a stráví tam hodnou dobu. Jen já a pár dalších lidí v parku zůstaneme a budeme se starat o vyhynulá zvířata. Oliver už opět odletěl do Velké Británie, Charles se ostrov chystá opustit už zítra, jen já stále sedím ve své pracovně, hledím do záznamů z bezpečnostních kamer a občas obcházím výběhy, a přitom krmím naše zvířata. Na pláži nějaký chytrák postavil třímetrovou sochu Santy Clause, což se mi vůbec nelíbí. Lodě proplouvající v okolí si musí myslet, že jsme nějaká parta šílenců, která sní o setkání se Santou někde na pláži za deště (přece jen je období dešťů). Vším tím blátem teď projíždí spousta džípů. Stavba silnice se výrazně zpozdila. Je to už dávno, co jsem Vás o ni informoval. Dlouho na stavbě nikdo nepracoval, nebyly k tomu peníze a podobné prostředky. S podporou L. C. Clarka jsme nyní schopni pokračovat, přesný termín znovuobnovení stavby však neznám. Kromě toho v uplynulém týdnu s několikatýdenním spožděním přiletěl Andrew Collins, ten mladý paleontolog. Pořídil stovky fotografií a začal psát knihu o našem projektu. Na ostrov se dostala také skupinka čtyřech bohatých američanů. Byla to jedna rodina, která si na dva dny vyjela do Tichého oceánu, aby mohla spatřit tvory, které my chováme. Moc se jim u nás líbilo, narozdíl od našich předchozích návštěvníků, tito byli solidní a chovali se slušně...

Ačkoliv na ostrově možná vládne nějaká tropická Vánoční atmosféra, zvířata se podle toho nechovají, a zlobí čím dál víc. Tak třeba Abrictosaurus, náš nejnovější a patrně i poslední přírůstek, začal z ničeho nic hrabat hluboké jámy ve svém výběhu. Čas od času si do nějaké na noc lehl, což šlo dobře do doby, než začal podhrabávat celou východní část plotu. Nakonec plot podhrabal a frnk-byl venku. Odchytová služba ho naštěstí chytila už dvě hodiny po úniku, i tak si ale dali celkem na čas. Abrictosaur se schovával v lesíku na jihu našeho ostrova. K celé menší nehodě došlo ve středu k večeru. Také s Gigantophisem byly problémy. Tento obří had pozřel prase, které následně asi po hodině trávení vyvrhl. Důvod není znám, nechutnalo mu snad to jídlo? Jsou to jen další vyhozené peníze... Snad se přes Vánoce nic strašlivého nestane, z úniků predátorů typu Siamotyranna nebo Erythrosucha mám noční můry... A ty k Vánocům rozhodně nepatří...

Jinak na sebe buďte všichni o Vánočních prázdninách, které počínaje dneškem začaly, opatrní! A nenechte se sežrat kdovíjakým dinosaurem!

Střet obou Amerik-část 11.-Lidští osadníci

18. prosince 2014 v 15:17 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Přesně po měsíci přináším už jedenáctou část seriálu Střet obou Amerik. Tentokrát se už od ostatních bude lišit svým zaměřením, které se netýká pravěkých zvířat-týká se pravěkých lidí...

Střet obou Amerik-část 11.-Lidští osadníci
Člověk se jako rod vyvinul před více než 2 miliony let ve vzdálené Africe. Zhruba v tu stejnou dobu došlo tisíce mil od lidské kolébky, mezi dvěma velkými kontinenty k dunivé ráně. Tou ránou byla srážka Severní Ameriky s jejím jižním protějškem. Střetly se dva světy, které spolu neměly co do činění po celé desítky milionů let, a valná většina tamní megafauny začal proudit z jedné světové strany na druhou. Výsledkem bylo promíchání severoamerické a jihoamerické fauny, které je dodnes jasně patrné. Lidé však v době, kdy se Ameriky srazily, byli jen nepříliš přemýšlivými tvory připomínající něco mezi chytřejším šimpanzem a naprosto podprůměrným člověkem. Nicméně po další statisíce let se druhy rozšířily z Afriky do Asie, kde žily nadále. Po velkém zaledňování spojeném s dobou ledovou před asi 20 000 lety se však cesta do Nového světa ukázala být zcela realistickou. Beringovo moře tehdy zamrzlo a vytvořila se ledová úžina, po které mohli všichni tvorové cestovat z Asie do Severní Ameriky-a lidé této úžasné příležitosti využili též. První paleo-indiáni přišli do Ameriky před asi 16 000 lety ze Sibiře. Jejich útočištěm se stala Aljaška, dále však už následoval i zbytek. Odborníci se domnívají, že k velké lidské migraci a prvotnímu osídlování Amerik docházelo během následujících tří tisíců let. Proč však do Severní Ameriky vůbec přišli? Nebyl snad alespoň tehdy pro ně svět dost velký? Odpověď je jednoduchá: Lidé sledovali migrující zvířata, od malých kopytníků až po mamuty. A když už takto přešli pevninský most mezi Asií a Severní Amerikou, museli nutně pokračovat i více na jih do Jižní Ameriky. Panamská šíje tehdy existovala už po dva miliony let a nabídla lidem okamžitě osídlit i další kontinent. Jedna velká větev paleo-indiánů směřovala do středu Spojených států amerických, kde žili nerušeně v podstatě až do příjezdu západoevropských kolonialistů v našem letopočtu. Něco podobného by se dalo říci i o dalším směru, paleo-indiánech usídlujících se v Mexiku i středoamerických deštných pralesích, konče dokonce v Amazonii. Další skupinky lidí obsadily Chile a Argentinu. Lidé však s sebou nosili také jistou potřebu lovit zvěř, a tak mnozí prehistoričtí tvorové padli za oběť našim předchůdcům. Možná jimi někteří byli i vyhubeni. Na konci doby ledové ale led roztál, Beringova úžina zmizela, lidé nemohli zpět do Asie a tak zůstali v Amerikách žít až do té doby, kdy Nový svět objevil Kryštof Kolumbus. Do té doby stačili prehistočtí a později již starověcí Američané vytvořit ve svém domově celou řadu fantasticky úspěšných civilizací... Jaké však máme o těchto pravěkých migracích důkazy? Jedním z nich je například naleziště kultury pravěkých lovců Clovis. Neví se přesně, kdy do Ameriky přišli, bylo to snad už před oněmi 16 000 lety, možná i o pár tisíc let dříve. Byli jedineční, neboť si tito lidé vybudovali skvělé strategie lovu velkých zvířat doby ledové, včetně mamutů. Svědčí o tom i nalezené pazourky, které ručně opracovávaly do ostrého tvaru, a které připevňovali na tyče a tvořili tak oštěpy. Právě tito lidé jsou dobrým důkazem prvního lidského osídlení Ameriky...



Doufám, že se Vám tato část líbila, pokud ano, komentujte. Za tento rok se mi už povedlo napsat 11 částí tohoto seriálu, což považuji za velký úspěch, možná bude pokračovat i v příštím roce...

Dubreuillosaurus

17. prosince 2014 v 17:30 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Dubreuillosaurus byl masožravý predátor ze skupiny Theropoda, který žil v období střední Jury před 170 miliony let. Byl pojmenován v roce 2002, a původně byl pokládán za nový druh Poekilopleurona, který byl podobný Allosaurovi. O něco později se zjistilo, že měl však blíže k megalosauridům. To potvrdil především důkladný, podrobný výzkum jeho duté lebky, která je jednou z mála částí jeho kostry, jež jsou vědcům známé. Lebka byla neobvykle dlouhá a nízká, měřila na délku třikrát více, než na výšku, a mimo ní se našly už jen částečné úlomky dalších kostí. Zajímavé je, že na rozdíl od mnohých jiných teropodů neměl Dubreuillosaurus na lebce žádné podivné útvary, žádné rohy ani nic podobného. Buďto byl opravdu takového nevýrazného vzhledu, anebo nalezená lebka patří jen nedospělému jedinci, což je jistější, protože to potvrdil i výzkum. Tyto struktury se mohly u Dubreuillosaura možná vyvinout ještě o něco později. Opravdu je však dodnes znám pouze jediný exemplář, a na něm jsou založeny všechny tyto informace. Fosilní ostatky byly objeveny na území Francie (proto i to francouzsky znějící jméno), kde se před 170 miliony lety během období Jury rozkládaly mangrovové porosty. Dubreuillosaurus toto prostředí preferoval a často pochodoval po rostlinami přeplněných ostrovech mezi jednotlivými částmi souše a číhal na ryby, které byly jeho hlavní kořistí. Špičatý čenich byl osázen tesáky, takže tvořil ideální pomůcku na chytání kluzkých mořských i sladkovodních rybek. Celkově měřil tento masožravec 6 metrů na délku. Jako jeho příbuzní, měl i Dubreuillosaurus krátké přední končetiny se třemi prsty, svalnaté nohy a podlouhlý, svalnatý a tuhý ocas, který držel vysoko nad zemí a používal ho k vyvažování těla...
Popis Dubreuillosaura není v knížkách moc častý, můžete ho však najít např. v knize "Dinosauři Velká dětská encyklopedie" od vydavatelství Dorling Kindersley.

Příště sauropod Isisaurus!!!

Diapsidi

16. prosince 2014 v 15:50 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Poslední podtřída plazů, kterou mi sem ještě zbývá dopsat, jsou slibovaní diapsidi. Předtím jste se tu mohli podívat na anapsidy (27. srpna), euryapsidy (16. září), synapsidy (13. listopadu) a dnes, 16. prosince, konečně na tu poslední skupinu!

Nejprimitivnější skupinou plazů jsou anapsidi, mezi něž dnes patří již jen suchozemské a vodní želvy. O něco vyspělejší byli už euryapsidi, včetně slavných druhohorních mořských plazů-tito tvorové měli horní spánkovou jámu, zatímco ještě o něco vyvinutější synapsidi měli velkou spánkovou jámu s přídavnými úpony pro silnější čelistní svalstvo. Co ale ta poslední skupina? Tou zbývající podtřídou jsou diapsidi (Diapsida), což v překladu z latiny znamená "mající dva oblouky". Těmito oblouky mohou být myšleny právě spánkové jámy, narozdíl od všech předchozích podtříd mají totiž diapsidi opravdu dvě spánkové jámy, což je výrazně odlišuje. Jamky se nacházejí hned u sebe, jedna je horní, a druhá dolní. Těmito okny prochází šlachy, se kterými je spojeno čelistní svalstvo. To umožňuje živočichům větší otevření tlamy a silnější skus chycené kořisti. Jen málo lidí ale ví, jak byla a stále je tato skupina úspěšná. V minulosti do ní patřili proslulí dinosauři, od nejmenších až po ty největší druhy, a všechny tyto pradávné vládce planety Země spojovala právě stejná stavba lebky. Kromě dinosaurů byli diapsidními tvory také ptakoještěři, nebo-li pterosauři, velice úspěšná skupina zvířat, která se vydala směrem do vzduchu. Ovšem, i dnes existuje spousta diapsidních plazů. Nejedná se jen o dinosaurům podobné krokodýly, kteří jsou jedněmi z jejich nejbližších žijících příbuzných, týká se to i většiny hadů a ještěrů, dokonce sem patří i novozélandské hatérie. Také vymřelá skupina Mosasaurů, mořských plazů velmi výrazně se podobajících varanům, sdílela s těmito plazy stejnou lebeční stavbu. Každopádně diapsidi jsou velice rozsáhlou skupinou, a tak mezi ně neřadíme jen plazy, ale také další zajímavou skupinu obratlovců-ptáky. Ti jsou totiž přímými potomky dinosaurů, a po svých přechůdcích samozřejmě sdělili i uchycení čelistních svalů a spánkové jámy. To ale znamená, že v 21. století stále existuje přes 17 000 různých diapsidů, od plazů (7000) až po ptáky (10 000)! Jak se však tito tvorové vyvíjeli? No, začalo to asi před 300 miliony let u primitivních ještěrkám podobných živočichů, kteří nedisponovali ohromnou velikostí, ale spíše evolučním úspěchem. Během pemrského období sice byli diapsidé překonáni synapsidy, zhruba před 250 miliony lety se ale uskutečnilo největší vymírání druhů v historii Země a diapsidům zůstaly dveře otevřeny. Brzy ovládli svět, a žijí v něm s námi dodnes...






Snad se Vám celá tato série článků líbila!!! Mnohé další informace naleznete v knize "Dinosauři objevy, druhy, zánik" a na Wikipedii, tedy ve zdrojích, které mi při psaní hodně pomáhaly...

Pravěk v Čechách-Permští akantodi

15. prosince 2014 v 15:52 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Od 15. července se na mém blogu trochu záměrně neobjevila žádná další část Pravěku v Čechách, avšak teď, na sklonku roku, jsem se rozhodl to alespoň tímto článkem trochu změnit. Našel jsem totiž další zajímavé téma, které bych tu chtěl probrat...

Živočichové: Acanthodes gracilis, A. stambergi,
Období: Spodní Perm.
Česká republika je celkem bohatá na fosílie živočichů z prvohor, příkladem mohou být i nálezy spodnopermských akantodů (Acanthodii) na jejím území. Český název pro skupinu akantodů zní trnoploutví, a jedná se o vymřelou třídu rybovitých obratlovců, kteří žili po celém světě v obdobích Devonu, Karbonu a Permu. Z nejstarších fosilních nálezů je patrné, že se vyvinuli z primitivnějších bezčelistnatců. Nebyly to přímo ryby jako takové, které existují dnes, ty přišly spíše až po nich. Akantodi však byli velice úspěšnou skupinou obratlovců, vždyť také existovali po celá tři na sebe navazující geologická období! I v Česku se našly jejich pozůstatky, konkrétně jde o dva druhy rodu Acanthodes: A. gracilis a novější A. stambergi. Nález tohoto tvora u nás není ale zase tak překvapivý, Acanthodes se totiž jako velice úspěšný živočišný druh proháněl před 410 až 285 miliony lety po vodách celé planety. Fosílie se našly v Evropě, Severní Americe i v Austrálii, a poukazují i na délku tohoto trnoploutvého-asi 30 centimetrů na délku. Acanthodes neměl žádné zuby, ale zjevně se živil planktonem, který pouze nasával a konzumoval. V Česku se pozůstatky našly ve Zbraslavci, Chudčicích, Říčanech i v Zbýšově, druh A. gracilis byl však dále hojně nalézán i na území Kladorub, Rybnic, Padochova a Rudníku. Novější druh A. stambergi byl objeven jen náhodou-dříve se vlastně mělo za to, že jde o předchozí jmenovaný druh. Spolu se svým bratrancem byl nalezen v Kladorubech, a vědce na jeho existenci upozornila délka kostí jeho prsní ploutve, každopádně další znaky už se svým příbuzným sdílí. Na českých nálezech je zajímavé poškození fosilizovaných šupin u zvířat, k tomu zjevně došlo v důsledku působení nějaké zvláštní prehistorické choroby. Roku 2005 pak napsal o permských akantodech České republiky důkladnou práci Jaroslav Zajíc...


Na prvním obrázku vidíte zkamenělinu rodu Acanthodes patrně z nějakého čínského muzea, zatímco na druhém plave skupinka Akantodů při mořském dně (zdroj obrázku paleoart.cz)...

3. adventní neděle!

14. prosince 2014 v 17:04 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Advent je už za půlkou, a dnes tu máme 3. adventní neděli! Na adventním věnci se už rozhořely tři svíčky a již jen jedna zbývá do doby, kdy skutečně začnou Vánoce... Tak tedy příjemný zbytek neděle i celý následující týden, a vězte, že Vánoce jsou už opravdu za dveřmi!


Jeskynní šelmy doby ledové: Lvi

14. prosince 2014 v 13:41 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Minulý díl se týkal medvěda jeskynního, teď se podíváme na jednoho z jeho sousedů-proslulého jeskynního lva! Pokusím se vypsat mnoho informací...

Lev jeskynní patří mezi další velice populární šelmy doby ledové, jejichž pozůstatky byly mnohokrát odkrývány v jeskyních. Je dokonce známý z jeskynních maleb prehistorických lidí, se kterými sdílel svůj ledový domov. Ačkoliv však bylo nalezeno mnoho kostí tohoto dravce, vědci si stále nejsou jisti, zda mají lva jeskynního zařadit k samostatnému druhu, anebo se jedná jen o poddruh současného lva (Panthera leo). V prvním případě by vědecký název jeskynního lva zněl Panthera spelaea, v případě druhém Panthera leo spelaea. Nejedná se však o příliš podstatnou část vědění o tomto živočichovi, a tak se diskuse na toto téma příliš často nevedou. Zkamenělé pozůstaky jeskynních lvů bývají objevovány po celé délce Eurasie, od západní Evropy přes Jakutskou oblast na Sibiři dokonce až po Aljašku v Severní Americe, která byla v době ledové s Eurasií spojena Beringskou úžinou. Žili dokonce i v Čechách, fosílie se vyskytují převážně v oblasti Koněpruských jeskyní, kde lvi jeskynní trávili mnoho času. Tyto jeskyně nabídly nálezy zubů, čelistí a dalších kostních úlomků... Hlavní kořistí lva jeskynního se stávali pravděpodobně divocí koně, jeleni, sobi, bizoni a možná dokonce i malí nebo staří a slabí mamuti. Přední končetiny lva jeskynního byly velice silné a mohutné, takže s jejich pomocí mohl strhnout kořist při běhu k zemi a poté ji usmrtil přetnutím krku svými strašlivými zuby. Co se jeskynních nálezů týká, zaslouží si tento tvor skutečně své jméno. Narozdíl od medvědů, lvi nehibernují, takže v jeskynních trávili asi hodně času. Je možné, že byli lvi víceméně tolerantní a příliš jim nevadilo sdílet s medvědy svůj jeskynní brloh. Potvrzují to i společné nálezy těchto dvou velice odlišných šelem. Mimoto se jeskynní lvi pohybovali nejvíce po travnatých pláních, v lesích a v horských oblastech. Velikost tohoto dravce byla také docela úctyhodná, v kohoutku měřil prehistorický lev 1,2 metru a na délku mohl mít nejpravděpodobněji až 270 centimetrů, a přitom se navíc nepočítá ocas. To z něj dělá kočkovitou šelmu alespoň o pár desítek centimetrů a 8 až 10 procent větší, než je dnešní africký lev. Proč však tito tvorové vyhynuli, když byli tak velcí a zdá se, že i úspěšní? To samozřejmě zůstává otázkou. Vyhubení jeskynních lvů zřejmě nezpůsobili lidé, taková hypotéza je dost nepravděpodobná. Mohla to způsobit spíše změna klimatu, která přišla ke konci doby ledové. Najednou se prudce oteplilo, což způsobilo zánik megafauny, včetně velikých býložravců, jimiž se jeskynní lvi živili. Sobi se začali stěhovat převážně na sever, kde se už lvům nemuselo tolik dařit anebo za jejich zmizením stojí především jejich potravní specializace. Proto lev jeskynní přežil pouze část Pleistocénu, a po 700 000 let před 10 000 lety zcela nenávratně z naší planety zmizel. Naštěstí ale nezůstává takovou záhadou, neboť jeho bratranci existují stále a právě jejich přítomnost pomáhá moderním paleontologům ve studiu našich prehistorických šelem...



Příště: Hyena jeskynní!
Pokud se Vám tato část líbila, komentujte, a nezapomeňte také článek ohodnotit hvězdičkami...