Prosinec 2014

George McCann ztracen v čase-část 3.

13. prosince 2014 v 9:54 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Slibované sobotní pokračování je tu! Jakým směrem se bude příběh ubírat dále se dozvíte právě v dnešní části...

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 3.:
George i Dixon prošli časovou smyčkou, která se rázem zavřela. George však pohled na okolní krajinu dost vyděsil. Všude kolem se nacházely vysoké rostliny s kmeny, z nichž nevyrůstaly žádné větve, až koruny asi čtyřicet metrů nad zemí byly plně olistěny. Kolem se nacházely kapradiny a z krajiny okolo vycházely podivné zvuky. "Jsme zase někde jinde v minulosti!" vzpamatoval se jako první Dixon. "Ale jakto? Časová smyčka přece měla otevřít stroj času v 21. století!" zakřičel George, až se to rozléhalo na všechny strany. Na chvíli zavládlo úplné ticho. "Není ten přístroj náhodou poruchový?" optal se Dixon. "Ne!!!" zařval na něj ze všech sil George a potom naštváním kovovou krabičku hodil daleko před sebe. Z naštvání ho vytrhlo až žbluňknutí, rychle přiběhl na místo, kam věc shodil a zjistil, že tudy protéká malá říčka. Při pohledu kolem sebe si uvědomil, že tohle výše položené místo jsou patrně hory a někde tam dole se odsud proudící říčka mění na nějaké jezero či bažinu. "Musíme to dostat zpátky!" řekl George a rozběhl se po směru proudu řeky. Dixonovi nezbývalo nic jiného, než jej následovat. George se při tom konečně uklidnil a následoval další rozhovor. "Přístroj měl skutečně otevřít stroj času tam, odkud jsme přišli, tedy v současnosti. Bohužel se to nestalo a nasměroval nás někam úplně jinam, možná i do minulosti vzdálenější, než v níž jsme dosud byli. Pozor, škorpión!" řekl George. Po vysoké rostlině, která zdánlivě připomínala stromy, ale ve skutečnosti šlo o vzdáleného příbuzného kapradin, lezl asi metr dlouhý štír. "Vypadá, jako Isobruthus," poznamenal George, "což znamená, že jsme v období Karbonu, ale nejsem si zrovna jistý, na jakém místě." "Radši ho obejděme," navrhl Dixon, a tak se také stalo. "Nevím, proč jsme byli nasměrováni zrovna sem, rýsuje se před námi další záhada," řekl ještě George, předtím, než si všiml celé skupiny Isobruthů lezoucí mezi kapradinami. Najednou jich tu bylo ohromné množství. Oba muži se přestali hýbat a jen cítili, jak jim obří škorpióni přelétají přes nohy. "Co to dělají?" optal se Dixon, ale odpovědi se mu nedostalo. Najednou se z blízkých křovin vyhrnula celá řada dalších škorpiónů. "Z nějakého neznámého důvodu se všichni pohybují jedním směrem," řekl konečně něco zřejmého George. Chvíli to dokonce vypadalo, jakoby tu byly celé mraky Isobruthů. Mezi nimi se už pomalu začali míchat další metroví štíři rodu Pulmonoscorpius. Dixona přitom trochu polechtali na nohou, ten se sklonil, aby se poškrabal, ale v tom jen tak tak unikl možná smrtelnému žihadlu na konci štířího ocasu. Z povzdálí začaly létat obrovské vážky Meganeury s více než pětasedmdesáticentimetrovým rozpětím křídel, div občas nenarazily do hlavy některého z mužů. Po chvíli celá skupina štírů zmizela. "Můj bože, už to chápu! Požár! Musí tu být požár! Unikají před ohněm!" zvolal najednou George a začal opět utíkat po proudu řeky. "Tak proto jsem cítil tu láskyplnou vůni grilu," zasmál se Dixon, pak zvážněl v obličeji a hnal se za Georgem. "Musíme dostat tu naši krabičku a pak odsud rychle pryč," navrhl George, "v období Karbonu je atmosféra bohatá na kyslík. Je taky spousta rostlin, které můžou chytnout, proto se tudy valí oheň. Časté požáry nebyly v tomto období nic neobvyklého." Když se konečně dostali k řece, čekalo je další nemilé překvapení...


Řeka totiž tekla přímo do rozlehlé stojaté bažiny! Kovový předmět se zablýskal při průchodu slunečního svitu skrze listy vysokých plavuní. Problém spočíval v tom, že lesk vycházel snad ze samého středu bažiny, a navíc se za chvilku potopi. Nějaký tvor v něm asi vycítil snadnou kořist a stáhl ho pod vodní hladinu. "Cítíš ten kouř? Smrdí to, jakoby někdo pekl v peci hmyz! Jdeme!" vyhrkl ze sebe George a na vlastní nebezpečí skočil do bažiny. Ta ovšem nebyla tak hluboká, každopádně dno bylo velmi mělké a bahnité, takže George ve vodě okamžitě uvízl. "Pomoz mi ven!" zařval George na Dixona, který jen nečinně přihlížel. Pak George něco kouslo do nohy a proto se potopil úplně. "Do Prčic, jak tohle dopadne?" ptal se sám sebe Dixon a nakonec skočil do vody též. Při plavání se snažil zůstat co nejvíce u hladiny a nedotknout se nevyzpytatelného dna. Přímo před obličejem mu náhle proplaval podivný hadovitý obratlovec. Nebyl to had, ale prapodivný beznohý obojživelník Ophiderpeton. Dixon se samou hrůzou raději vynořil a nadechl se, když spatřil George mávat z druhé strany bažiny. "Neboj, žiju, jenom mě něco kouslo a dostal jsem se z bahna! Máš přístroj!" zakřičel. Dixon se pokusil o odpověď, ale i jeho něco nepříjemně kouslo do lýtka pravé nohy a stáhlo ho to pod hladinu. Byl to veliký Crassigyrinus, další z místních obojživelných specialit. Dixon však popadl kus dřeva válející se na dně a praštil zvíře celou svou silou do hlavy. Vypadalo to, jakoby Crassigyrinus po ráně zahynul, a Dixonovu nohu pustil. Pak Dixon doplaval k nějaké plovoucí kládě a posadil se na ni. Dál už nemohl, když tu k němu připlaval George se slovy, že už přístroj má. "Rychle na hladinu!" zavelel. Jen co se oba muži dostali z bažiny, spatřili už v dálce oheň. "Fuj, to bylo teda něco! Nalokal jsem se té otřesné vody!" postěžoval si Dixon. George jen rychle odpověděl: "Neboj, budeš v pořádku. Teď zapneme tuhle hroznou věc a snad nás konečně pošle do současnosti!!!" Jenže při zapínání George zjistil, že baterie se po otevření předchozí časové smyčky opět spálily. Dixon začal ve svém zmočeném batohu okamžitě hledat svou sadu baterií, ale trvalo mu hodnou chvíli, než se vše povedlo. George netrpělivě stál, vytahoval z přístroje spálené baterie a zahazoval je mezi karbonské rostliny. Mezi nimi zrovna před spalujícím žárem utíkala obrovitá třímetrová stonožka rodu Arthropleura, naštěstí pro naše hrdiny nepředstavovala žádné nebezpečí. "Tady!" vykřikl vítězoslavně Dixon. George konečně otevřel časovou smyčku a proběhl jí skrz na skrz na druhou stranu. Dixon ještě do batohu nacpával všechny věci, které předtím vyházel. Oheň se však nebezpečně blížil. V tom všem si Dixon povšiml lidské šlápoty opodál-na těch místech on sám, ani George nestáli. Nemohl o tom však příliš přemýšlet a tak rychle proběhl časovou smyčkou též. Ta se zavřela zrovna ve chvíli, kdy místo začal ničit oheň...


Co má asi znamenat přítomnost lidské šlápoty v minulosti vzdálené více než 300 milionů let?! Proč se časové smyčky otevírají v dávných dobách planety Země a nenasměrují naše hrdiny správně do současnosti? Jaké záměry s nimi ještě osud má? Pokračování příště!

Správce dinosauřího parku - Skončí vše nakonec dobře?

12. prosince 2014 v 14:53 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Konečně je tu další Správce dinosauřího parku, který završuje poklidný předvánoční pracovní týden a začíná s ním víkend! Tak se jen pusťte do čtení...

Skončí vše nakonec dobře?

Je to zvláštní, ale po všem tom strádání, setkávání se tváří v tvář se smrtí a problémech s naším parkem se zdá, že se vše nakonec úspěšně a dobře vyřeší, a všechno bude tak, jako dřív. Tedy až na jedno-do našeho parku budou proudit davy turistů a budou i obdivovat skutečný ztracený svět. Tyto idylické představy se stále moc nelíbí Oliverovi. Náš "pan přivažeč" se stále snaží docílit spíše vědeckého výzkumu, a ačkoliv ví, že jen turisté mohou našemu projektu pomoci, nesouhlasí s názory pana Clarka a snaží se vše vyjednat trochu jinak. Zdá se ale, že už není cesty zpátky. Přesto to s námi i tak vypadá velmi slibně. Oliver se vrátil ze Spojeného království s partou britských vědců, kteří se začali zabývat zkoumáním mořských plazů v okolí našeho ostrova. Zajímal je především veliký Shoniosaurus. Po projíždění mořem na motorovém člunu se jim povedlo jednoho Shonisaura odchytit-i přesto, že šlo o malého a nedospělého jedince, měli z úlovku radost. Připevnili na něj kameru, vysílačku a GPS monitor a během následujících 12 měsíců hodlají zvíře pozorovat. Mohlo by prozradit mnohá velice zajímavá fakta. Dinosauří park se do výzkumu zapojuje též, přičemž i tímto získá určitě nějakou popularitu. Zatímco se však naši přírodovědci šťastně a radostně proháněli po moři, náš park čekaly horké chvilky. Za náhlého slunečního žáru, který si našel a prosekal cestu dešťovými mraky, se náš Siamotyrannus opět pokusil o zpětný krok a probořil nejméně prostupnou část ohrady-což je něco, s čímž jsme vůbec nepočítali. Odchytová jednotka ho ale rychle zaregistrovala, složila ho a naši chlapi pak už výběh jen opravili. Odchytovka je vlastně něčím úplně novým, sám L. C. Clark navrhl, aby v budoucím parku zpřístupněném veřejnosti existovala nějaká rangerská stanice. Noví lidé si to zatím užívají, no jo, asi neví, kolik podobné akce už stály životů...

Jinak je to s námi celkem dobré. Samice Wuerhosaura Wuerho se pořád pase na stálezelených listech keřů a kapradin, jimiž je její výběh přeplněn. Začali jsme také stavět novou ohradu pro Othnielie, část stáda jsme do ní už přesunuli. Jedná se především o některé matky s novými mláďaty, která se vylíhla před nedávnem. Malé Othnielie rychle nabírají délku, výšku i váhu a zanedlouho snad už i ony budou dospělé. Radostné zprávy o chovu dinosaurů, znící jako splněný sen, však mohou být i pohromou pro Dinosauří park. Místa ubývá a jednou nebude kam dinosaury přesouvat. Jak tohle vyřešíme, to se ptejte Charlese, tentokrát s tím nemám nic společného. Do parku jinak přijeli i noví návštěvníci, opět pár lidí vybraných Clarkem. Možná, že ještě před Vánoci přijede kupa dalších... Snad vše opravdu dopadne dobře!

A zítra zřejmě další George McCann a jeho pozoruhodné dobrodružství! Dalšího Správce dinosauřího parku se dočkáte samozřejmě v pátek...

George McCann ztracen v čase-část 2.

11. prosince 2014 v 15:30 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Jak již víte, George McCann a Freddy Dixon se jako jediní zachránili ze spárů smrti panamské džungle 21. století nechtěným průchodem strojem času do dávné minulosti. Zjistili, že se nachází v době před 230 miliony lety, a navíc mají velké problémy...

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 2.:
Saurosuchus mohutně zařval a udělal dva těžké kroky dopředu. George a Dixon okamžitě pobrali věci, které rozeskládali kolem, a začali utíkat. George se také snažil použít některou ze zbraní, ale při běhu se mu nedařilo ji zpětně z tašky vytáhnout. Jenže při pohledu zpět oba dva zjistili, že k útěku nemají důvod. Saurosuchus se na ně sice ještě stále díval, ale o nějaké pronásledování se nepokoušel. Nakonec se napil vody z jezera a zmizel tam, odkud přišel-mezi nekonečnými písečnými dunami, kde si chtěl najít méně rychlou kořist. "Uff, to teda bylo..." řekl Dixon. George mu ale řekl, že takových setkání mohou zažít ještě hordu. "Když už jsme u toho, podívejme se na ten přístroj, který jsi mi ukazoval předtím, než na nás ten dravec zaútočil. Podívej, támhle je les, projdeme pouští a ve stínu u trochy vody mi ho ukážeš," navrhl George, a tak se také stalo. Hned po příchodu pod vysoké, cykasovité rostliny se oběma mužům velmi ulevilo. Listy hustě pokryté vysoké stromy vytvářely zábranu horkému slunečnímu svitu, a navíc byl i vzduch v lese takový chladnější a mnohem příjemnější. Z George i Dixona se ale i tak po přechodu pouště lil pot a tak se na chvíli posadili mezi kapradiny. Před nimi líně tekla říčka, skály v dálce za stromy odrážely světlo vydávané sluncem a u toho všeho se nacházel skutečný pravěký ráj. Podél řeky se opět potuloval jeden Eoraptor, tito malí dravci tu byli pravděpodobně běžní. Zrovna se mu povedlo ulovit jednoho podivného rhynchosaura, Hyperodapedona. Mezi stromy procházely Ischigualastie, další velcí a neméně zajímaví plazi. "Soudím, že se opravdu nacházíme ve formaci Ischigualasto v Argentině před 230 miliony lety v období Triasu. Když jsme pracovali na tom projektu v panamské džungli, vyslali jsme jednu expedici za Eoraptorem právě sem. Zajímalo by mě, zda bychom zde mohli potkat naše lidi, kteří tehdy říkali, že při výpravě nezahlédli nic neobvyklého," řekl George. "Co jsou zač tamti tvorové?" optal se Dixon a ukázal na Ischigualastie. "To jsou..." chtěl mu George odpovědět, ale zapraskání větví jejich rozhovor přerušilo. Potom zašplouchala voda a u říčky se objevil nějaký relativně velký dravý theropod se svým mládětem. "Páni, to je Herrerasaurus, asi největší dravý dinosaurus ve své době, tedy nyní. Tenhle musí mít tak čtyři metry," oznámil Dixonovi George, ukrývaje se mezi výhonky kapraďorostů. Herrerasauři se naštěstí pouze napili, dospělec potom zavětřil a nasměroval svého potomka i sebe zpět k místům, z nichž vyšel, tedy zpět do hlubokého a těžko přístupného lesa. Eoraptor se po chvíli zpozornění vrátil k hodování na své kořisti, zatímco Ischigualastie si konečně povšimly lidí, což je trochu zneklidnilo. Jedna velká samice přišla až těsně k Dixonovi a nahlas zabručela na znamení varování...


"Fascinující," pousmál se George, "a měli bychom odsud vypadnout. Jdeme!" Po chvíli se Ischigualastie naštěstí uklidnily a vrátily se zpět k pastvě. "Tak, tady to máme," řekl trochu tajuplným hlasem George, když mu Dixon o pár desítek metrů dál konečně znovu ukázal přístroj na spouštění časové smyčky. Věděl sice, že baterky se nějakým způsobem spálily, právě v tu chvíli ho ale Dixon měl překvapit s jistou skutečností. "Mám tady nějaké baterky do magnetofonu a dalších zvukařských přístrojů, které jsem si vzal na tu filmařskou výpravu," řekl. George na něj chvíli hleděl jako vyšitý a potom radostně vyskočil. "Můj bože, to je přece skvělé! Jenom vyměníme baterky!" zvolal dále a pobídl Dixona, aby baterie vytáhl ze svého batohu. "Na jakém principu tenhle stroj funguje?" optal se Dixon. "Objeví se časová smyčka, podobná té, kterou jsme sem proletěli, a ta nás přivede zpět do jednadvacátého století. Jsem si jistý, že se to stane, objekty jako je tento sloužily našim výpravám k otevření stroje času i v džungli, takže vždycky se svým dinosauřím nákladem projeli klasicky do současnosti. Objevíme se tam, kde jsme byli ještě dnes ráno a pak šup, rychle pryč a hezky zpátky do Ameriky!" vypověděl vše George. Dixon konečně vytáhl baterie, George odebral ty spálené a narval nové do přístroje. "Ale ne, zacpal jsem je tam špatnou stranou, tady má být kladný náboj a teprve až tady záporný!" naštval se na sebe George a pokusil se svůj omyl napravit. Dixon se mezitím ohlédl a vykřikl strachy. Jen asi dvacet metrů za zády obou mužů stál znovu Herrerasaurus, tentokrát se na dva tvory mlsně díval a nakonec vyrazil. "Pryč!" zavaroval Dixon svého druha a ztratil se v husté vegetaci. George nejprve nevěděl, co se děje, ale po chvíli zjišťování udělal to samé. Přitom hodil po Herrerasaurovi plynový granát, ten přistál přímo v dravcově tlamě a kašlající dinosaurus si už útok pořádně rozmyslel. Potom si všiml Hyperodapedona při útěku před jiným, menším Herrerasaurem a ihned se k lovu připojil. George po chvíli dohnal Dixona, poplácal ho přátelsky ho zádech a poděkoval mu za ostražitost. Dixona to spíš rozesmálo, ale pak Georgovi pomohl se správným nasazením baterií do přístroje a bylo vyhráno. "Tak, loučíme se s tebou, Triase, vyrážíme zpátky domů, do doby, v níž normálně žijeme!" poznamenal chytrácky George, strojek konečně zapnul a s Dixonem takřka zároveň prošel nově otevřenou časovou smyčkou. Půda na druhé straně byla měkká, jakoby ji někdo kypřil...


Pokračování příště! Nebudu Vás dlouho napínat a další část přidám hned o víkendu, možná už v sobotu!!!

Smilodon

10. prosince 2014 v 17:16 | HAAS |  Z dob savců

Jméno: Smilodon,
Potrava: Velcí býložraví kopytnatí savci,
Výskyt: Severní a Jižní Amerika před 2 miliony až 10 000 lety.
Popis:
Smilodon nebo-li "dýkový zub" byl pravděpodobně největší kočkovitou šelmou všech dob. Známe tři druhy tohoto úspěšného rodu, který se proháněl po stepích Severní a Jižní Ameriky po téměř dva miliony let. Nejstarší z nich, S. gracilit, je vývojově nejstarší a také nejméně známý, druh S. fatalis byl šavlozubým tygrem, který svůj severoamerický domov sdílel s mamuty a další faunou doby ledové a největší druh, Smilodon populator, dosahoval v kohoutku výšky 120 centimetrů a byl patrně nejúspěšnějším ze všech. Co dělalo ze Smilodontů takové zabijáky byly především jejich šavlovitě zašpičatělé špičáky měřící nejméně 18 centimetrů. Pokud Smilodon dohnal svou kořist, kterou se stávali býložraví kopytníci, strhl ji svýma mohutnýma předníma nohama tak, jak to dělají lvi, a pak své tesáky použil k jejímu zardoušení. Špičáky se svou délkou lehce přeťaly průdušnici nebo krční tepnu. Smilodonti také lovili ve smečkách, nejčastěji složených ze samic. Samci obvykle smečku vedli anebo žili samotářsky. Paleontologové se ale domnívají, že specializace na lov obrovité megafauny, od bizonů po Toxodony, byla také příčinou zániku těchto majestátních koček. Před 10 000 lety vymizeli zřejmě z důvodu příchodu sucha a náhlé změny klimatu, která ovlivnila desítky druhů kopytnatců. Po vymření těch zvířat se dostali Smilodonti do nevýhody. Menší kořist byla rychlejší a nedala se tak snadno ulovit, takže na konci doby ledové populární šavlozubí tygři definitivně vymřeli. Zůstalo po nich ovšem velké množství pozůstatků, včetně kostí hojně nalézaných v rašeliništi Rancho La Brea v Kalifornii, ale spousta ostatků byla odkryta i v Paraguayi v Jižní Americe. Smilodon je dnes právě tím tvorem, pod kterým si každý představí slavného šavlozubého tygra (ačkoliv tygr to nebyl, šlo o naprosto odlišnou kočku), a mimo řadu filmů si zahrál i v seriálech Putování s pravěkými zvířaty nebo Prehistorický park...




Popisky dalších živočichů, kteří se objevili v pátém dílu cyklu BBC Putování s pravěkými zvířaty, přibydou již brzy!!!

Dočkáme se tento rok na Vánoce sněhu nebo ne?

9. prosince 2014 v 14:14 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Je už tradicí, že takřka každý rok v listopadu či prosinci píši článek o tom, zda bude prosinec sněhobílý a zda náhodou nezasněží i na Vánoce. Problémem je, že od roku 2010 snad (alespoň podle mých zážitků) vůbec na Štědrý den nesněžilo, což je ohromná škoda. Právě sníh dodává evropským Vánocům takové kouzlo. Jenže globální oteplování způsobované nadměrnou lidskou činností spojenou s výrobou nepřetržitého tepla a další energie, která ovlivňuje svět kolem pólů, má za vinu relativně teplé zimy. Lidé si za to můžou sami, nejen Vánoce jsou pak ovšem odlišné od starých zvyklostí. Deštivé léto v jižní Evropě tento rok vliv globálního oteplování jen potvrzuje...

Jak tedy budou Vánoce vypadat v tomto roce?
Podle měsíční předpovědi počasí, kterou zveřejnil na konci listopadu Český hydrometeorologický ústav, a jak v tu dobu ohlásila i ČT24, sníh bychom prý na Štědrý den moc očekávat neměli. Během prosince má zřejmě spadnout ještě mnpžství srážek, ale s průměrnou teplotou nad 3°C půjde spíše o déšť. Také listopad byl tento rok nadprůměrně teplý, byl spíše na úrovni klasického října. Počasí se však může různě měnit, a tak předpověď nemusí být zrovna pravdivá. Zvířecí aktivita byla ale na podzim tohoto roku celkem normální, takže naděje stále existuje. Kdyby na Vánoce nasněžilo, nebo spadl alespoň krásný bílý poprašek, byl by to určitě splněný sen nás všech...

Snad se Vám tento mírně "předpovědní" článek líbil, do komentářů můžete psát své názory na toto téma... Vánoce tu budou už za patnáct dní, a kdyby alespoň za tu dobu nějaký sníh napadl, byli bychom určitě všichni rádi...

Muž, který přežil pozření anakondou

8. prosince 2014 v 16:07 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Pokud jste o tom ještě neslyšeli, určitě si teď říkáte: "To je přece naprostý nemysl!". Pravda je taková, že anakonda velká, ačkoliv je takové téma časté u hororových filmů, vůbec nemůže sežrat dospělého muže. Čelisti hadů jsou velmi pružné a dolní čelist je rozdvojená, narozdíl od čelisti naší, takže had může sežrat prakticky cokoliv, co se poté vejde do jeho trávicího systému. Dospělý muž to ale není, rozhodující je v tomto ohledu šířka jeho ramen. Když už by náhodou dospělá anakonda velká, měřící však alespoň 5 až 7 metrů, člověka pozřela, byla by to určitě jen velmi útlá žena nebo dítě. Takové případy ale nejsou moc časté. Takže o čem tedy pojednává tento článek? Ve skutečnosti se onen muž nechal anakondou sežrat dobrovolně, a to ne jen tak pro ledajakou zábavu. Sedmadvacetiletý biolog Paul Rosolie studuje anakondy v srdci Amazonského deštného pralesa již po celou řádku let. Sám říká, že prý mu rukama proklouzla možná i jeden z největších exemplářů, který podle jeho odhadů měřil 7 až 8 metrů. Nyní bylo jeho cílem proniknout do nitra tajemství anakondy, a to doslova. Nechal si vyrobit speciální skafandr, díky nemuž by pozření hadem přežil, a zjistil, jaké je vlastně to škrcení, při němž anakondy a další škrtiči svou kořist zabíjejí. Díky tomuto mohl také potvrdit domněnky o předem již zhruba vypočítaném tlaku. Anakonda totiž při sevření vyvine tlak 6 atmosfér, což je celkem shodné s tím, kdyby jste si na hruď položili autobus. Rosolieho snaha se nakonec vyplatila, a ačkoliv je nyní zřejmě považován trochu za šílence, povedlo se mu zjistit novinky o vnitřním fungování těchto obřích hadů...


Takový pokus se samozřejmě nemůže uskutečnit bez přítomnosti televizního štábu. Už včera uvedl Discovery Channel ve Spojených státech amerických premiéru hodinového speciálu "Anakonda: Sežrán zaživa" (Eaten Alive). Ten se u nás bude vysílat v předvánočním čase 21. prosince ve 22:00 na stejném kanálu. V tom již bude kompletněji vidět vše, co Paul Rosolie pro svůj výzkum podstoupil. Neudělal to však jen proto, že by chtěl změřit tlak anakondina sevření, využil také spolupráce s televizí k pokusu o záchranu přírody. Film se natáčel letos v létě a Rosolie sám tvdí, že na vlastní oči viděl hrůzostrašnou destrukci Amazonského pralesa, v němž tito majestátní hadi žijí. Aby údajně rozšířil povědomí o těchto báječných zvířatech, podstoupil tohle riziko. Celý pokus se podařilo přežít oběma tvorům, Rosoliemu i anakondě. Experiment však kritizují ochránci zvířat, včetně společnosti PETA (která se ovšem neprávem zasluhuje i o kritiku slavného lovce krokodýlů Steva Irwina) za příliš neohleduplný ke zvířeti...

Co si o tom myslíte vy? Udělal Rosolie dobře, že se nechal sežrat anakondou v přítomnosti televizního štábu?

2. adventní neděle!

7. prosince 2014 v 17:49 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Týden uběhl jako voda, a máme tu druhou adventní neděli! Tak si užijte její zbytek i čekání na Vánoce, stejně jako náš T-Rex na obrázku!


Konvergence: Beznozí obratlovci

7. prosince 2014 v 11:23 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Konvergence je podivuhodným typem evoluce, při němž se nepříbuzné živočišné či rostlinné druhy vyvíjí podobným způsobem nezávisle na sobě. Způsobuje to především život ve stejném prostředí, jehož výsledkem je někdy až zarážející podobnost různých životních forem... V tomto seriálu se budeme zabývat nejznámějšími příklady konvergence, a sami uvidíte, jak si evoluce během milionů let pohrála se spoustou druhů...

Nejprve se podíváme na beznohé obratlovce. Většina lidí bude mít okamžitě na mysli hady, což je dobře, oni však nejsou jedinými živočichy s páteří, kteří během desítky milionů let trvající evoluce přišli o končetiny a naučili se pohybovat naprosto novým způsobem. Proč však došlo ke ztrátě znaků, které se původně vyvinuly k tomu, aby zvířata doslova "udržely na nohou"? Co vedlo tyto druhy k naprosté změně vzhledu, pohybu i způsobu života?

HADI:
Podívejme se tedy na ty vůbec nejznámější beznohé obratlovce. Hadi jsou skupinou dravých šupinatých plazů, kam se řadí i s ještěry, včetně jim podobných varanů. Paleontologové i herpetologové stále bádají po tom, jak dlouho už na naší planetě hadi existují. Hranice se stále posouvají s novými nálezy, v tuto chvíli jsou však patrně nejstaršími známými hady rody Coniophis a Lapparentophis, kteří žili v Utahu a v Alžírsku před 112 až 94 miliony let, tedy v období Křídy. Další nálezy primitivních hadů zahrnují rody Pachyrhachis, Archaeophis či Najash. Všichni tito tvorové však ještě byli vybaveni nohama, přesto ovšem tvar těla vykazuje přizpůsobení na pohyby shodné s dnešními hady. Je možné, že u těchto hadů už končetiny primárně ztratily funkci a po následující miliony let se vytratily i ony samy. Proč ale hadi končetiny ztratili? Existují dvě teorie, které se to snaží vysvětlit, a obě mají stejný základ. Hadi se totiž vyvinuli z ještěrů, podobných varanům a korovcům, jež jsou dnes nejbližšími příbuznými těchto beznohých šupinatých. Buďto končetiny ztratili kvůli svému přizpůsobení k hrabavému stylu života (tzn. že trávili většinu času hluboko v podzemí, hloubili si jámy s pomocí hlavy a nohy nepoužívali) anebo z důvodu adaptace na život v mořích a oceánech (takže by se teoreticky vyvinuli z raných mosasauridů nebo případně jejich předchůdců). Paleontologové mají na tyto teorie různé názory, někteří si dokonce myslí, že se to celé mohlo stát i oběma způsoby, jeden však určitě převažoval. Nakonec se pohyb bez končetin ukázal být dobrým i pro suchozemské hady. Vyvinuly se jim tvrdé břišní šupiny, které dodnes hadům pomáhají při pohybu dopředu. Pak už jen následovalo vyhynutí dinosaurů, začala vláda savců a spousta malých hlodavců začala udržovat hady naživu jakožto jejich potrava...




BEZNOZÍ JEŠTĚŘI:
Hadi ale nejsou jedinou skupinou plazů, kteří během evoluce přišli o končetiny. Příkladem konvergence už může být sama o sobě i existence beznohých ještěrek. V dnešní době ví už většina lidí, že slepýš křehký (Anguis fragilis), kterého můžete potkat v lese, u potoka i na louce, není had, ale skutečně malý ještěr, u něhož jsou ještě zbytky končetin přítomny hluboko pod kůží. Ve skutečnosti však na Zemi žije celkem osm čeledí ještěrů, kteří již nejsou vybaveni nohama. Kromě slepýšů a jim podobných jsou to i scinkové. Ti jsou opravdu velmi populární a rozšířenou čeledí, která zahrnuje většinou o nohy nepřipravené druhy, i tak se však mezi nimi najdou ti beznozí. A právě tito scinkové už nemají končetiny vůbec, začínají se pohybovat podobným způsobem jako hadi. Důvodem je adaptace na život v písečném či hlinitém prostředí. Beznozí scinkové se mohou zahrabat do země, hloubit si nory apod. Je snad možné, že za pár desítek milionů let se z nich stane nová skupinka hadů?


ČERVOŘI A CECÍLIE:
Vzdalme se nyní od plazů a podívejme se na další studenokrevné živočichy, kteří během konvergentní evoluce ztratili končetiny. Rozhodně se dostaneme k červorům a cecíliím, zvláštním hrabavým obojživelníkům, kteří jsou k nalezení v jihovýchodní Asii, izolovaných oblastech Afriky a ve střední a Jižní Americe. Je pravděpodobné, že do devíti podčeledí se řadí takřka 200 druhů, z nichž každý je něčím naprosto výjimečný. Červoři se zdají být nepříliš lákavými, jsou docela kluzcí, mokří, a své příbuzné mloky a žáby tedy vážně nepřipomínají. Ve skutečnosti se o nich však ví více, než byste si mysleli. Dokonce se to týká i jejich evoluce. Jako u výše uvedených plazů, ještěrů a hadů, i červoři a cecílie měli mezi svými předky obojživelníky s končetinami, zkrátka nějaké zvláštní hadovité mloky. Patrně nejstarším z těchto "pračervorů" byla Eocaecilia, která žila před 180 miliony lety (raná Jura) v místech, kde se dnes rozkládá americká Arizona. Fantastické je, že tento 15 centimetrů dlouhý tvoreček patrně hrabal v zemi jen za pomocí své hlavy, tedy stejným způsobem, jako jeho dnešní potomci, zřejmě k tomu už nevyužíval svých miniaturních končetin a mnoho znaků ještě sdílí se skutečnými mloky. Vykazuje to mnohé o evoluci červorů, a stejně jako hadi, tito obojživelníci se prostě přizpůsobili k životu pod zemí...


AISTOPODI:
Spolu se známými temnospondyly žila v období mladších prvohor, v Karbonu a Permu, i rodina Lepospondylů. Jejich předci byli první čtvernožci, tetrapodi, kteří v předešlém Devonu vyšli z vody na suchou zem a stali se tak prvními suchozemskými obratlovci. Jedněmi z nejpodivuhodnějších a určitě i nejzajímavějších lepospondylů museli být i Aistopodi (řád Aistopoda), patřící mezi tzv. batrachomorfy. Nežijí už pochopitelně bezmála 270 milionů let, patrně se jednalo jen o jakýsi prvotní evoluční experiment s vytvořením beznohých obratlovců. Výsledkem bylo množství rodů, jako např. Phlegethontia či Ophiderpeton, jejichž pozůstatky byly v minulých stoletích hojně odkrývány ve střední Evropě a v Severní Americe. Opět se vedou debaty o tom, že aistopodi vedli hrabavý způsob života, tak, jako například cecílie. Lebka byla celkem silná a vydržela určitě nárazy do hluboké půdy. Hadovitý tvar těla však mohl aistopodům pomáhat i při plavání. Vymřeli až ve středním Permu...


Konvergence zkrátka stála za existencí celé řady beznohých obratlovců, a tyto úžasné formy se vyvíjejí i nadále. Uznejte však, že na toto téma by se daly napsat i články mnohem delší...

Mnohé informace, ze kterých vychází i tento článek, najdete například na anglické Wikipedii či v knihách Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat, Velká dětská encyklopedie Dinosauři a v bezpočtu knih o obojživelnících a plazech...

Pokud se Vám první část nového seriálu líbila, můžete komentovat. Doufám, že se v průběhu prosince dočkáte i dalších částí!

George McCann ztracen v čase-část 1.

6. prosince 2014 v 10:08 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Určitě si všichni vzpomínáte, že na konci výpravy filmového štábu do panamské Džungle času došlo ke strašlivým věcem. Tým byl rozdělen, většina členů byla zabita a jen dvěma se podařilo uniknout, jenže ne zrovna tou nejlepší cestou-a také tou, kterou si oni sami vůbec nevybrali... O tom, že příběh Džungle času bude mít tolik pokračování jsem věděl již od doby, kdy jsem jej začal psát, ale Vám jsem to neodhalil, ovšem již od dnešního dne se budete moci dozvědět, co se stalo Georgi McCannovi ztracenému v čase... Začínáme!!!

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 1.:
Uprostřed obrovské písečné pouště něco podivně zablesklo. Náhle se otevřel podivný útvar modré barvy, který byl skoro průhledný a v něm se rýsovaly obrysy nějaké místnosti, tedy úplně jiného světa. V poslední chvíli tím nehmotným úkazem prolétly dvě postavy a zvláštní úkaz zmizel. Oba ti tvorové byli vyslanci úplně odlišného světa, se kterými si osud více než pohrál... Byli to George McCann, padesátiletý paleontolog, a Freddy Dixon, filmový zvukař. "Proboha, co se to stalo?!" vykřikl George ve chvíli, kdy se stačil z toho strašného dění vzpamatovat. "Myslím, že nás to vtáhlo sem, do nějaké jiné dimenze," pokusil se mu odpovědět se správností Dixon. Oba muži byli velmi vyděšeni. Uklidňoval je alespoň sypký písek, na kterém leželi a ze kterého se dosud nezvedli. "Ten stroj času nás zachránil před smrtí," začal po chvíli George, "ale možná nám tak napomohl ke smrti někde úplně jinde. Vidíš to?" "A co?" zeptal se z Georgových zmatený Dixon. "Jsme v úplně jiném období..." zašeptal George a podíval se na vzdálené vysoké rostliny, které mu nepřipomínaly nic jiného, než co doposud viděl. Také vzduch tu byl jiný, zdál se takový těžší. Rozhodně se oba nacházeli v nějaké velmi, velmi dávné době. "Co budeme dělat? Ani nevíme, kde jsme, co s námi bude dál a čemu budeme muset čelit! Jsme možná miliardy let od jednadvacátého století!" začal pomalu panikařit Dixon. George už po chvíli poslouchání Dixonovy řeči také pořádně naštvaly. "Buď zticha! Kdyby nějaký Ian Palmer nepřišel na nějakou filmařskou výpravu do Panamy, nic z tohoto by se nestalo! Může za to jen ten Váš pitomý štáb!" rozkřičel se. "Tak tady nevyřvávej na všechny strany a něco dělej, když seš ten paleololontolog nebo jak to jmenuje!" vyjel po něm Dixon. "Jsem paleontolog, a nemám vůbec povinnost přidávat se k bůhvíjaké expedici pár bláznů, kteří prostě chtějí vidět živé dinosaury, k takovým lidem, jako jsi ty!" zasupěl George. "Tak jste se k nám neměl přidávat! Kdyby jste nezalezl do toho domu s tím Vaším strojem času, nic by mě nevtáhlo někam sem! Měl jste zůstat kanclkrysou a vyplňovat si formuláře a věci tohoto typu!" řekl Dixon. "Já nejsem kanclkrysa, ty bastarde!" vykřikl George a chytil Dixona pod krkem. "To jsem nikdy neřek!" dodal Dixon, když v tu chvíli si oba uvědomili, co tady vlastně provádějí. "Řešíme tu nesmysly!" řekli oba skoro zároveň. George Dixona pustil a slušně se mu omluvil, Dixon však vypadal, jakoby se nic nestalo. "Jsme jedinými dvěma lidmi, kteří přežili, a navíc jsme se dostali někam do dávné minulosti naší planety, musíme vymyslet, co bude dál... Opusťme tuhle poušť a přejděme k tamtěm rostlinám, tam se rozhodneme, co dál." navrhl George...


Za pár minut oba muži mlčky došli ke dvěma vysokým rostlinám a posadili se do jejich stínu. "Jsme nepochybně někde na přelomu prvohor a druhohor, ale nemůžu si být jistý, ve kterém období. Ty rostliny mi něco připomínají, ale přesto jsem je asi nikdy neviděl," konstatoval George. "Asi tu budeme muset přežívat těch pár dnů, než nás něco zabije," řekl Dixon. "Musíme zjistit, co všechno máme," navrhl George a oba začali vybalovat batohy a tašky, které měli s sebou. Kromě oblečení a bot tu měli dva samopaly, skládací pušku, pistoli s pár náboji, plynové granáty, sítě, pětimetrové lano, nějaké nepoužitelné vysílačky a mobilní telefony, pár Georgových knížek o dinosaurech, Dixonův mikrofon a další zvukařské náčiní, kameru a magnetofon. Kromě toho tu byly dva stany a pár menších věcí, z nichž každá se určitě hodila. Potom Dixon vytáhl ještě jeden předmět. Byla to ta kovová věc, kterou chtěl hodit po Dilophosaurovi těsně předtím, než se ocitli v časové smyčce a pak tady. S podivem na věc hleděl. George kontroloval počet nábojů ve skládací pušce, když si náhle všiml, co to s sebou Dixon vzal. "Můj bože, to je přece ovladač časové smyčky! Kde jsi ho sebral?!" vyhrkl a vytrhl Dixonovi objekt z ruky. "No, ležel tam někde na zemi..." odpověděl prostě Dixon. "Tahle věc zapíná časovou smyčku, takže se teoreticky můžeme dostat zpátky do současnosti!" vykřikl s radostí George a pokusil se přístroj zapnout. Ten ovšem, jak je již známo, fungoval na baterky a ty se při průchodu smyčkou samotnou zpálily. "Do Prčic!" zanadával George. "Baterie jsou na škvarky," dodal. Dixon chtěl něco říci, ale z rozhovoru je vyrušily podivné zvuky. Georgův zrak se upřel k menšímu jezírku poblíž. Stáli u něj dva malí dinosauři, které George důvěryhodně znal. "Ale to jsou přece Eoraptoři! Takže jsme v Argentině před 230 miliony let v období Triasu, možná dokonce v samotné formaci Ischigualasto, kde byli tito dinosauři nalezeni!" řekl s nadšením. Eoraptoři popíjeli vodu, když tu se k jezeru přihnal obrovský tvor. Jednoho Eoraptora chytil mezi zuby, zacloumal s ním, hodil do vzduchu a zabitého téměř vcelku sežral. Druhý Eoraptor jen tak tak unikl jeho otevřeným čelistem a zmizel mezi pouštními dunami. "Co to je?" zeptal se zděšený Dixon. "Asi Saurosuchus, největší predátor na Zemi v této době!" odpověděl George. "Vážně? Mám takový nelibý pocit, že se na nás dívá..." doplnil ho Dixon. Saurosuchus opravdu zaregistroval nějaké dva vysoké tvory stojící v blízkosti, a rozhodl se, že by mohl něčím doplnit svůj Eoraptoří oběd...


První část nového příběhu a hned s takovým zakončením?! Co se asi stane? Přežijí oba naši hrdinové útok dravého Saurosucha? A co s nimi bude dál? Povede se jim dostat se zpět do současného světa? To se dozvíte v příštích částech!

Správce dinosauřího parku - Příjezd Clarkových turistů

5. prosince 2014 v 14:25 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Máme tu prvního prosincového Správce dinosauřího parku! Tak, co se asi za uplynulý týden Danu Jamesonovi a dalším přihodilo?

Příjezd Clarkových turistů

Nejpodstatnější novinkou je bezesporu ta, že ve středu sem přijela skupinka amerických zbohatlíků, jež L. C. Clark sehnal a vyslal na náš ostrov jakožto jedny z prvních návštěvníků. Sami nám zaplatili dost vysokými částkami, aby mohli na ostrově strávit dva dny, ačkoliv my ještě ani nestačili vytvořit ceník našich služeb. Celkem sem přijelo osm lidí, vesměs to byli úředníci, kteří si během prvního prosincového týdne zajeli na menší výlet do Pacifiku, kde se jim, podle očividných vyprávění, moc líbilo. Právě návštěva našeho ostrova byla prý skvělým završením jejich dovolené. Jako každé neznalce pravěku, i je zajímali především ti nejznámější tvorové, a tak neustále padaly otázky typu: "A kde je T-Rex?" či "Nechybí Vám tu ti dlouhokrci?" anebo "Ve které ohradě máte neandrtálce?". I tak však byli nadšeni ze shlédnutí nejrůznějších tvorů. Mne jako pečovatele o prehistorická zvířata spíše naštvaly jejich poznámky, včetně výroku "nejnezbednějšího" ze všech úředníků: "Tohle zvíře je hrozné," nebo "V životě bych nechtěl něco takového potkat." Přitom plazy z našeho terária nepovažovali návštěvníci za nic výjimečného, a když jim Tim vysvětlovat rozdíly mezi prehistorickým a dnešními chameleony, jen znuděně hleděli z okna a čekali, kdy výklad skončí. Alespoň u dinosaurů si postáli dlouho, i když šanci pohladit si našeho Leptoceratopse Dina žádný z nich nevyužil. Prý se báli, čemuž se já můžu jen smát... Dnes krátce po obědě (doslova před hodinou) odletěli z ostrova zpět do Spojených států amerických. Snad se jim výlet líbil, peněz jsme utržili dost, jen to jejich chování se mi vůbec nezamlouvalo...

Uvidíme tedy, zda Clark přivede na náš ostrov i další turisty. Sám nám dal peníze na vybudování nějakých atrakcí, ale Charles jich v parku moc nechce. Přece jen chce udržet na ostrově takový "divoký styl", žádné houpačky, kolotoče a další lunaparkové vymoženosti. Z Clarkových darů platí spíše krmivo pro zvířata, naše lidi a údržbu celého parku. Sami ani nevíte, kolik takový Dinosauří park týdně stojí... Problémů se zvířaty teď moc nemám, výjimku však dělá stará známá dvojice-Tsintaosauři. Ti se po svém dlouhém dávném snažení již nesnaží utéci z výběhu, odmítají teď ale přijímat potravu. Místo toho rozrývají zem a ničí celé populace kapradin. Potíže nám dělají i Othnielie, z jejich vajec se líhnou mláďata a tím bývá ohrada zcela zaplněna zvířaty. Jedna Othnielia už ale o víkendu zemřela, podle všeho na stáří. Byl to starý samec, který stádo dlouho vedl, teď ho vystřídal jeho mladší příbuzný. Mimoto, Oliver se z Anglie ještě nevrátil, prý to ale už asi brzy udělá, neboť v okolí ostrova bývá vidět stín velikého podmořského netvora. Měl by to být Shoniosaurus, a Oliver hodlá najmout partu britských vědců, kteří by se jím chtěli dopodrobna zabývat...

Další části se dočkáte opět příští týden v pátek!