Leden 2015

Dokonalé příklady evoluce: Medvědi

31. ledna 2015 v 9:37 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Tato část Dokonalých příkladů evoluce se bude zabývat již veřejnosti méně známou, přesto však dobře zdokumentovanou evolucí jedné skupiny savců-všežravých medvědů...

1. STUPEŇ EVOLUCE MEDVĚDŮ:
Čeleď Ursidae, která zahrnuje medvědy, se začala vyvíjet v pozdním období Eocénu. Dosud nejstarším známým členem této rozsáhlé savčí rodiny je Parictis, velice malý druh primitivního medvěda, jehož lebka měřila pouhých 7 centimetrů. Parictis žil v Severní Americe a podle některých výzkumů údajně jako druh vydržel až do začátku Miocénního období. Jde však o dosud nejstaršího známého medvědovitého vůbec. Jeho blízký příbuzný, Allocyon, se též vyskytoval v Severní Americe, pro změnu však pouze před asi 35 miliony let, tedy na konci Eocénu, načež hned na začátku Oligocénu vyhynul. Velmi dobře prozkoumaným primitivním medvědem je však tvor s již podstatně známějším jménem... Ursavus. První možná docela velký medvědovitý savec, který žil v Oligocénu a Miocénu v Severní Americe-a navíc nejen to. Tento živočich trávil většinu života na stromech, kde pátral po své oblíbené potravě... Zdá se však, že všichni tito primitivní medvědi byli arboreální (žili na stromech). Všichni také pocházejí ze Severní Ameriky, což odkazuje na celkový původ čeledi medvědovitých. Podle všeho se takřka jistě medvědi zrodili na severoamerickém kontinentu. Žili asi podobně jako dnešní medvěd malajský, nejmenší druh medvěda z jihovýchodní Asie, který také spoustu času tráví na stromech hledáním včelího medu. Možná, že již tyto primitivní druhy, tedy Parictis, Allocyon a Ursavus, byli všežravci. Zprvu však byla čeleď skutečně izolována v Severní Americe. Pak náhle přišel zlom, když Ursavus překročil beringskou šíji spojující Ameriku s Asií a dal pravděpodobně vzniknout dalším zajímavým druhům...


2. STUPEŇ EVOLUCE MEDVĚDŮ:
Je známa celá řada jednotlivých druhů rodu Ursavus, z nichž některé už byly podstatně větší, než jejich prapůvodní severoamerický předek. Má se za to, že Ursavus tak dal vzniknout některým dnešním zástupcům čeledi medvědovitých. Druhy velké zhruba tolik co vlk se stali předky většiny dnešních medvědích druhů. Nikdo si však není zcela jist, jak to bylo s evolucí pandy velké a medvěda brýlatého. Mohl se snad Ursavus stát jejich předkem? Jisté je, že tento živočich během doby své dlouhé existence musel slézt ze stromů na pevnou zem, aby položil základy pro život moderních medvědů. Panda velká obývá Čínu, kam se Ursavus také dostal. Možná to nebyl zrovna on, ale nějaký jemu méně příbuzný druh, který se stal předchůdcem pandy. Přece jen známe už miocénní druhy pand, podstatně primitivnější než je ta dnešní, a už u těch se vyvinuly základní schopnosti pro požírání bambusu-včetně výrůstku připomínajícího palec. Medvěd brýlatý zase obývá Jižní Ameriku, kam se Ursavus nemohl dostat, jelikož vymřel v Miocénu a Severní Amerika se srazila se svým jižním protějškem až na začátku čtvrtohor-Pleistocénu. Je však jisté, že Ursavus po sobě zanechal na severu Ameriky nějaké potomstvo, to se poté rozšířilo na jih a možná již výrazně připomínalo medvěda brýlatého. Jisté však je, že v Miocénu se Ursavus rozšířil do Starého světa. V Asii a Evropě se objevily zcela nové druhy medvědů...


3. STUPEŇ EVOLUCE MEDVĚDŮ:
Rod Ursus, do kterého řadíme i všechny dnešní medvědy, se objevil poprvé před asi 5 miliony let ve Starém světě. Před 4 až 3 miliony let se v Evropě objevil druh pojmenovaný Ursus minimus, jehož fosílie jsou takřka identické s kostmi dnes žijícího medvěda ušatého (Ursus thibetanus) z Himálaje. Evoluce medvědů již takřka dosahovala dnešních dnů. Přesto se však vyvinuli i jiní, neméně zajímaví medvědi. V Evropě to byl například Ursus spelaeus, medvěd jeskynní. A v Severní Americe se objevil skutečný obr, Arctodus simus, nebo-li medvěd krátkočelý. Ten se dokázal postavit do výšky skoro 4 metrů nad zemí, ale ačkoliv byl úctyhodný, šlo zřejmě jen o mrchožrouta, což dokazují i podrobné paleontologické výzkumy. Na území Izraele, italského Toskánska a Chorvatska byly zase objeveny ostatky druhu Ursus etruscus, který podle některých odhadů obýval i severní Afriku. Tento savec vyhynul před pouhými 11 000 lety v době ledové. Pro tyto typy medvědů byla většinou výhodou velikost, ale na konci doby ledové zmizeli i s další megafaunou a uvolnili cestu dnešním medvědům, kteří již v té době také existovali...


ZÁVĚREČNÝ STUPEŇ EVOLUCE MEDVĚDŮ:
Postupně jsme se kličkami času a prostoru dostali až do dnešních dnů... Dnes žijí na Zemi všechny různé moderní typy medvědů, od medvědů hnědých po medvědy lední, od medvědů brýlatých, malajských i ušatých po pandy velké, od kodiaků a grizzly po baribaly. Všem se výjimečně daří, možná i především proto, že jsou všežravci. Primitivní medvědi, kteří kdysi v minulosti položili základ této skupině zvířat, se už asi také živili jakoukoliv potravou. To je obrovská evoluční výhoda, uspořádání chrupu pak může zvířeti pomoci pozřít takřka jakoukoliv potravu-od lesních plodů přes listy až po maso, a to jak rybí, tak i červené. Medvědi dnes patří mezi největší suchozemské predátory, ačkoliv nejsou striktními masožravci. Patří však mezi skutečně nejpozoruhodnější skupiny savců na naší planetě-a také mezi nejpopulárnější...




Příště se dozvíte o evoluci ploutvonožců, šelem, které se po vzoru kytovců rozhodly opustit zdánlivé bezpečí souše a vkročily do nepředvídatelmných nebezpečenství moří...

Správce dinosauřího parku - Dinosauři na sněhu

30. ledna 2015 v 14:09 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Koncem ledna u nás opět začíná sněžit a tak jsem se rozhodl, že dnešní část Správce dinosauřího parku ponese název Dinosauři na sněhu...

Dinosauři na sněhu

Stav Dinosauřího parku se neustále výrazně lepší. Deště mírně ustávají a dělníci tak mohou pokračovat ve stavbě veliké silnice vedoucí od východního pobřeží ostrova až do jeho středu. Práce bude již brzy u konce, jen si budeme muset tak přes měsíc počkat. Se zvířaty to vypadá celkem dobře, Cobelodus je již zcela v pořádku, naši dva zlobiví Tsintaosauři se poklidně popásají v centru svého výběhu a ani je nenapadne zahrávat si s ohradou, stejně jako našeho neposedného Siamotyranna, který si konečně váží každého dovezeného kusu masa. Zásob potravy pro zvířata máme dost. Včera jsem byl nakrmit našeho Gigantophise obrovským prasetem, které zhltl v celku během půl hodiny. Těsně předtím jsme ho s chlapy ještě přeměřili (po jídle jsme nemohli, neboť by svou potravu mohl z nervozity vyvrhnout) a podařilo se nám zjistit, že opravdu měří deset metrů, což je úctyhodná délka. Dinosauří park se tak vážně může chlubit tím, že mu patří druhý největší had v historii planety. Už před nějakým časem jsem informoval o tom, že Oliver chce pátrat tak pro zajímavost i po obří Titanoboi, hadu ještě o pět metrů delším, ale to se zatím nestalo. Kromě toho jsem krmil i naše další studenokrevné mazlíčky, například primitivního vodního hada Pachyrhachise nebo paleocénního chameleona Anqingosaura brevicephaluse. Prospívají i naše želvy Testudo atlas. Bude pro Vás překvapením, že samice nakladla snůžku vajec? Zanedlouho se dočkáme malých roztomilých želviček. Fredův malý Gallimimus, který se u nás v parku vylíhl v srpnu, také sílí a roste. Clark nám zase sehnal ornitologa zabývajícího se minulostí třídy ptáků a hodlá nám ho přivézt v co nejbližší době. Vědec chce totiž uskutečnit výzkumy prehistorických pštrosů Paleotisů, které chováme od konce července...

Oliver je teď z finančních příspěvků Clarka doslova nadšený. Organizuje různé výzkumné, paleozoologické výpravy na Isle of Die a přijíždí se stovkami úžasných fotografií, které se prý jednou budou prodávat po celém světě. V úterý vyrazil na svou zatím poslední expedici a vydal se do sněžných hor ve středu ostrova. Z předešlých leteckých cest věděl, že v horách žijí polární dinosauři úžasně přizpůsobení extrémnímu chladu a teplotním výkyvům. Po půldenní túře od místa přistání až do horských výšek se mu povedl vyfotografovat samici Laeallynasaury starající se o svá vejce. Těch bylo v hnízdě celkem sedm. Laeallynasaura mu prý přišla hrozně roztomilá a ihned se stala jedním z jeho nejoblíbenějších dinosaurů. Na zasněžené horské pláni, kam silný vítr z mnohatisícimetrové hory čnící nad ní odvál velikou vrstvu sněhu, nalezl Oliver samce Pachycephalosaura. Dinosaurus hrabal v zemi mohutnýma zadníma nohama a sbíral do zobáčku drobné červené plody přikryté sněhobílou peřinou. Horská stráň pak týmu nabídla pohled na celé stádečko Pachycephalosaurů. U teplé říčky, kolem které sníh tál, se objevil i mladý Titanosaurus. Oliverovi se podařilo jej natočit. Chtěl se ještě podívat na hnízdící kolonie pterosaurů, ale čas mu to již nepovolil ani v následujících dnech. Na horské stráni sice tábořil se svým týmem v teplých stanech, sněhová závěj však území doslova přikryla a během dne se jen málokdy nějaký člen týmu odvážil do sněhové válnice vstoupit-nejčastěji to bylo jen z nejdůležitějších důvodů. Když se situace uklidnila, Oliver se s týmem vrátil k helikoptéře v mlžném horkém pralese stovky metrů pod strání a odletěl. I tak je ale s výpravou spokojen...

Další části se dočkáte opět za týden, tedy již v následujícím měsíci únoru!!!

Křovinář aksamitový-Hlavní příčina hadích uštknutí ve střední Americe

29. ledna 2015 v 17:00 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Již relativně brzy po předchozím křovináři němém se tu objevuje popisek křovináře aksamitového, dalšího velice nebezpečného druhu hada!!!

Latinský název: Bothrops asper,
Rozšíření: Střední až Jižní Amerika (jižní Mexiko až severní Ekvádor),
Velikost: 1,8 metru.
Bothrops asper je herpetologům důvěrně známé jméno pro tohoto skutečně nebezpečného hada. Anglický název fer-de-lance pochází z francouzštiny a používá se i v některých jiných jazycích, zatímco obyvatelé Kostariky tento druh nenazvou jinak, než terciopelo, což znamená samet. V Panamě je zase známý jako equis, což je španělská výslovnost písmena x, jež je zpodobněno křížkem a pochopitelně symbolizuje smrt. Česky je známý jako křovinář aksamitový. Tento had patří mezi chřestýšovité, takže stejně jako oni neklade vejce, ale rodí živá mláďata, se svými příbuznými sdílí tepločivné jamky, pomocí kterých dokáže vidět tepelný obraz své kořisti i v naprosté tmě a je vybaven i vertikálními zorničkami, které poukazují na to, že jde o tvora lovícího po setmění. Typická je i kresba na kůži tohoto hada-černé pruhy trochu připomínají přesýpací hodiny. Od těla se k hlavě navíc táhne další malý černý proužek. Terciopelové dorůstají délky 1,8 metru a pokud se jim úspěšně daří hledat potravu, mohou vážit až 6 kilogramů, takže nemusí být zrovna lehcí. Živí se hlavně hlodavci, především krysami a myšmi, občas však loví i jiné menší savce či ptáky. Proč jsou však tito hadi tak nebezpeční a proč jsou i hlavní příčinou neštěstí hadích uštknutí a následné smrti uštknutých osob ve střední Americe? Pravda je taková, že mají velice dlouhé jedové tesáky v přední části čelistí. Každý jedový zub je dlouhý 3,5 centimetru, takže jednoduše pronikne lidskou rukou či nohou a občas prosekne i botu nebo oblečení. Dalším důvodem je extrémně silný jed-terciopelo má jeden z nejtoxičtějších jedů svého druhu. Jed je hemotoxický, to znamená, že způsobuje rozklad tkáně. Zabití živočichové se po uštknutí začnou rozpadat. To je i případ některých uštknutých lidí, jež se sice dostali včas do nemocnice, ale uštknutá končetina jim musela být amputována, neboť ztratila kontakt s tělem. Účinky jedu u mladých křovinářů aksamitových se mohou dostavit už 48 hodin po uštknutí, jelikož i mláďata jsou po narození vybavena plně vyvinutými jedovými zuby a smrtícím jedem. Dospělci však při uštknutí vpustí do rány velké množství jedu a člověku tak hrozí smrt již takřka za dvě hodiny. Odpovědí na naši otázku je však ještě něco-křovinář aksamitový se totiž výborně adaptuje na různá prostředí. Tohoto hada byste nalezli jak v pralese a na pláních, tak i na plantážích. Hadi tohoto druhu jsou totiž hojně k nalezení v banánových a kávových plantážích, kde loví krysy. Pokud se cítí ohroženi a navíc na ně jeden z nemála pracovníků na plantáži šlápne, had uštkne. Jelikož jde o běžný druh, uštknutí jsou častá. Výhodou však je, že křovináři z plantáží odstraňují rostoucí populace škůdců. Uštknutí je však mnoho, v Kostarice tento had takových případů způsobuje více než 40 procent, zatímco v Kolumbii je to až 70 procent. Přesto však existuje vysoce účinný protijed, který vyrábí vědci z kostarického Institutu Clodomira Picada, a který je rozvážen do všech zemí, kde se tento had vyskytuje. Silný jed však pochopitelně křovináři aksamitovému pomáhá zabít kořist. Zajímavostí je, že mláďata mají po narození světle žlutý koneček ocasu, kterým občas kroutí poblíž tlamy. Když se přiblíží nějaká potencionální kořist a ta si myslí, že narazila na kroutícího se červa, malý hádek udělá prudký výpad a zabije ji. Tito tvorové žijí tedy skutečně zajímavě, a ačkoliv jsou nebezpeční, zaslouží si úctu...

Příště křovinář sametový!!!

Cordaites

28. ledna 2015 v 17:21 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Cordaites byl typ jehličnanů z období Karbonu, který žil před více než 300 miliony let. Spolu s Lepidodendronem, Cordaitem či Sigillarií patří mezi nejznámější prehistorické rostliny, jež paleobotanici kdy objevili. Řadí se mezi nahosemenné. Fosílie tohoto stromu byly objevovány již před několika set lety. Byly objeveny v Evropě, především na území Dánska, Německa, Belgie i Anglie, dále také v Jižní Americe, především v Brazílii, odkud pochází jeden z jeho druhů. Paleobotanici znají celkem tři rozdílné druhy, z nichž všechny jsou dobře prozkoumány. Kordaity rostly pravděpodobně ve velkých shlucích o několika desítkách jedinců a sdíleli své prostředí s mnoha jinými karbonskými rostlinami, občas i mnohem vyššími stromovými kapradinami a plavuněmi či přesličkami. Plně vzrostlý kordait dosahoval výšky asi 10 metrů. Kmen byl štíhlý, vysoký a s nepravidelnou větvenou korunou. Listy byly podivuhodně vějířovité, to proto, že se rostlina ve světě gigantů snažila zachytit co nejvíce prosvítajícího slunečního světla, aby mohla dále růst. Listy byly celokrajné a trávovitě protáhlé, dokonce se předpokládá, že byly i kožovité. Dnes se pozůstatky kordaitů objevují i v krbech a kamnech mnoha lidí-Karbon po sobě jakožto nejezelenější období v dějinách planety zanechal hodnotné, avšak křehké důkazy. Stromy a další vysoké rostliny vyvrácené větrnými smrštěmi uvízly v močálech, až se z nich postupem času stala surovina, kterou dnes nenazveme jinak, než fosilní palivo. Bylo to právě množství kyslíku v atmosféře v období Karbonu, které napomáhalo žít těmto rostlinám, a díky nim se stalo dobou i některých hrůzu nahánějících členovců a obojživelníků. Paleobotanici se domnívají, že kordaity rostly ve vlhku podobném, jako je to na Floridě, kde se dnes vyskytují jejich vzdálení potomci. Zajímavostí je, že jako jeden z prvních jehličnanů vůbec neměl kordait pravé jehličí...
Více se o kordaitech můžete dozvědět například v knihách "Dinosauři objevy, druhy, zánik" či "Ztracený svět" (autor J. Augusta).

Příště Barrandeina!

Bude arktická divočina na Aljašce zachráněna před zkázou?

27. ledna 2015 v 15:36 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Vypadá to, že ochránci přírody by mohli již brzy zajásat, podaří-li se ochránit obrovské původní divoké území na Aljašce ve Spojených státech amerických. Prezident Obama vydal přes web Bílého domu prohlášení o tom, že na kongresu přednese svůj návrh na ochranu Arctic National Wildlife Refuge, ohromného, avšak velmi křehkého a dosud nepříliš chráněného území na Aljašce, kterým každým rokem táhnou miliony sobů, žijí zde tisíce ledních medvědů, druhy ptáků, z nichž někteří hnízdí ve všech 50ti státech US, a také mnoho ryb. Území by se dalo vyhlásit chráněnou rezervací či něčím podobným a zabíralo by 1,4 milionu akrů. Podstatné je ochránit především pobřežní planinu (zvanou Coastal Plain), jež je jednou z posledních lidmi takřka naprosto nedotčených oblastí ve Spojených státech. Bohužel je zde hrozba, která plán Obamovy administrace hroutí. Na Aljašce se nacházejí významná naleziště ropy, a veliké množství této nerostné, neobnovitelné a v dnešní době pro lidstvo nutné suroviny, se vyskytuje právě v Arctic National Wildlife Refuge. Američtí republikáni nyní podpořili vedení ropy z Kanady do Mexika (ačkoliv prezident nehodlá zákon schválit), nesouhlasí však ani s novým návrhem na ochranu arktické divočiny na Aljašce a tak si nikdo není jistý, jestli nápad projde kongresem s úspěchem... Ochránci přírody však doufají, že se tak stane, o budoucnosti aljašské nezkrocené přírody teď může rozhodnout právě tento návrh!

O této zprávě jsem se prvně dozvěděl díky stránkám Jeffa Corwina, amerického ochránce přírody a průvodce televizními pořady o zvířatech. Další cenné informace mi poskytly například weby WhiteHouse.gov či agentura Reuters...

Živoucí fosílie-Žralok širokonosý

26. ledna 2015 v 16:17 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Po více než dvou měsících je tu další část seriálu Živoucí fosílie! Bohužel Vás však budu muset informovat o tom, že články z této série se budou na mém blogu objevovat patrně celkem vzácně...

Jméno: Žralok širokonosý či žralok sedmižábrý (Notorynchus)
Velikost: délka 3 metry
Doba výskytu: Paleocén až současnost
Rozšíření: Celý svět.
Žralok širokonosý se běžně vyskytuje v chladnějších mořích po celém světě. Právě tato adaptace na drsnější podmínky mu jako druhu napomohla k tak dlouhé existenci. Tento žralok je také známý jako žralok sedmižábrý, protože narozdíl od většiny žraloků nemá pět, nýbrž sedm párů žaberních štěrbin. Živí se rybami, rejnoky, jinými menšími žraloky a dokonce žere i mrože, navíc má pověst mrchožrouta. Podle nálezů, které uskutečnili paleontologové, lze usuzovat, že Notorynchus žije na naší planetě už bezmála 56 milionů let, vyvinul se tedy na konci geologického období Paleocén, první éry starších třetihor (Paleogén). Stejně jako je tomu u všech žraloků, jeho kostra není tvořena kostmi, ale chrupavkou, a proto se po úmrtí zvíře rozpadne. Vědcům se však v horninách z doby Paleocénu povedlo objevit jeho zuby, které se zachovají až výjimečně dobře. Měly tvar hrotů s podélným vroubkováním...

Příště kolokolo!!!

Nový druh cecílie z Kambodže

25. ledna 2015 v 9:55 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Minulý týden byla poprvé uveřejněna zpráva o tom, že v Kambodži, státu v jihovýchodní Asii, byl objeven zcela nový druh obratlovce. Nález je potěšující pro milovníky přírody, jelikož potvrzuje, že mnohé malé druhy zvířat stále čekají na své objevení. Herpetologie (věda zabývající se plazy a obojživelníky) učinila za posledních několik let nesmírně zajímavé objevy, z nichž některé vrhají i nový pohled na svět studenokrevných obratlovců. Nově nalezený živočich by také mohl pomoci vědcům odhalit dosud neprozkoumané chování těchto tvorů. V Kambodži byl totiž objeven nový druh cecílie, zástupce beznohých obojživelníků, kteří hlavou připomínají hady a zbytkem těla žížaly či červy (odtud také jiný český název, červoři). Obojživelník byl nazván Ichthyophis cardamomensis, zapadá tedy do početného rodu Ichthyophis, jehož jméno je složeninou řeckých slov ichthyos (=ryba) a ophis (=had). Měří asi jen 30 centimetrů na délku a žije převážně pod zemí, kde si hloubí nory a loví hmyz. Jedná se teprve o druhou cecílii či červora, která byla popsána právě na základě pozorování v Kambodži. Od vědeckého popisu uběhlo jen několik dnů a stále se přesně neví, kde všude byste tohoto obojživelníka zastihli. Jisté je jen to, že se mu daří v Cardamomských horách (odtud druhový název živočicha). Tyto hory jsou totiž pod vlivem dešťů, v pralesích zde panuje vlhko a to místním obojživelníkům vyhovuje... Za objevem stojí kambodžský herpetolog Neang Thy, jenž několik jedinců nového druhu odchytil již mezi lety 2009 a 2011. K popisu přispěl kromě něj i dr. Peter Geissler ze Stuttgartského přírodovědného muzea v Německu. Výzkumy budou určitě nadále pokračovat, a možná se tak podaří zjistit i další úžasná fakta o tomto pro vědu zcela novém druhu cecílie...

Další informace můžete najít na webech www.natureworldnews.com, www.fauna-flora.org či www.abc.net.au/news. Doufám, že Vás nový objev nadchl stejně jako mně...

George McCann ztracen v čase-část 7.

24. ledna 2015 v 11:58 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Přesně po dvaceti dnech Vám přináším další část mého příběhu George McCann ztracen v čase! Na konci minulé části skončili George, Dixon a Fernando uvězněni v menší jeskyňce, jejíž východ zakryl mohutný dravý Eusmilus... Podařilo se jim vyváznout ve zdraví?

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 7.:
Muži jen s hrůzou hleděli na Eusmila, který se v jeskyňce pořádně narovnal a z hrdla vydal hlasitý, majestátní řev, který se mezi skalními stěnami roznesl i do nejzazších koutů. "Georgi, hoď po něm ještě jeden granát!" vykřikl Dixon, když se kočka začala pomalu blížit. "Mám tu ještě dva, ale..." vyhrkl George, ale v tu chvíli spatřil Fernanda, který už vymýšlel něco jiného. Zapínal přístroj na spuštění časové smyčky. "Jaktože v něm nejsou baterky?!" začal náhle vykřikovat. Dixon začal šmátrat ve svém zvukařském vybavení a pokoušel se najít svou železnou zásobu baterií. Eusmilus netušil, co chtějí lidé před ním provést, nicméně jejich rychlé pohyby jej rozčilovaly-najednou se rozhodl ke skoku a v jedné vteřině stál už jen asi metr před vyděšenými dvounohými tvory, kteří v tomto období neměli nikdy nic dělat. Dixon baterie vytáhl a narval je do přístroje, Fernando zapnul a ačkoliv nebylo jisté, do kterého období je časová smyčka může poslat, objekt otevřeli a ihned jím proběhli. Eusmilus vůbec nedokázal pochopit souvislosti toho, co se právě dělo. Podivně blikající modrý objekt ho děsil, dravec se dokonce začal klepat a ve chvíli, kdy ta zvláštní věc zmizela, kout jeskyně byl prázdný. Eusmilus si marně lámal hlavu s tím, kam zmizela jeho kořist. Raději z jeskyně vyběhl a namířil si to rovnou ke trojici svých druhů, kteří už spořádali polovinu zabitého Orohippa. Nad eocénním lesem osvětlovaným zarudlým sluncem, jehož paprsky na listech stromů kouzlily svítivé obrazce, zanedlouho padla tma. Po lidech zde zůstalo jen pár věcí, před jeskyní stále ležely přikryty kameny jakési plachty. Okolní živočichy to však již nezajímalo... Časová smyčka se otevřela v jiném lese, v době, která byla od Eocénu vzdálena po 110 milionů let. Nejprve proběhl Fernando, v zápětí za ním Dixon a nakonec George. Upřeně nejdříve hleděli na útvar, ze kterého přišli. Stále se v něm rýsoval obraz jiného světa, a když Dixon smyčku ze zvědavosti oběhl, všiml si dokonce jasných siluet onoho řvoucího Eusmila. Pak se útvar zavřel. "Můj bože, tentokrát jsme smrti unikli už jen opravdu o chlup!" poznamenal George a poté si otřel pot z čela. "Nebojte, stále máme zbraně, máme tento přístroj a máme i tu vysílačku," informoval Fernando, "Georgi, nemohl by jsi náhodou zadat do vysílačky frekvenci na toho svého známého?" George hbitě odpověděl: "Udělám to hned, jenom najdu ve své zápisníků ten správný kontakt. Jeremy tohle jistě pochopí, určitě tušil, že se něco takového stane..." "Mimochodem, mohl by jsi odhadnout, kde teď jsme?" optal se ho hned Dixon. "Pravěké Tendaguru v Tanzanii před 150 miliony let, svrchní Jura. Vím to, protože, jak nám napověděl tady náš Fernando, posledně svítil červený cuplík jen u tohoto nápisu. A ještě jedno překvapení-na toto místo před deseti lety vyráželi pracovníci našeho projektu, dokonce pořídili i fotografie okolí a já si na ně dobře vzpomínám..." zvolil dlouhou odpověď George, a usmál se k tomu. Dixon se po okolí více porozhlédl. Zjistil, že se nacházejí uprostřed kamenného údolí, přičemž k jedné skalní stěně vedla pěkná cestička, po níž by se šlo dostat až nahoru na vrchol skály. "Odtamtud bude určitě pefektní výhled!"


Dixon vyšplhal nahoru a spatřil nádhernou scenérii... Těžko by se dala popsat. Všude, kam až oko dohlédne, se rozprostíral hustý les, ovšem občas se v něm objevilo lysé místo přeplněné malými kapradinami. Dixon pobídl své druhy, aby jej následovali. Hned si vypůjčil od Fernanda dalekohled a pomocí něj zpozoroval nějaké dva obrovské dinosaury pochodující po oné kapradinové pláňce. "Tohle znám! Jednou jsem byl v Berlínském muzeu a tohoto dinosaura tam vystavovali-tedy, jeho kostru!" zvolal Dixon. "To budou Brachiosauři," pokýval hlavou George. Fernando se rozhlédl po okolí ještě více a uvědomil si, že toto místo může mít více nástrah, než se na první pohled zdá. "Támhle nalevo je velký močál, tam bychom rozhodně neměli chodit," informoval. "Abyste věděli, do té slavné džungle v Panamě byl z tohoto období převezen Kentrosaurus, pamatujete si na něj?" položil se zájmem otázku George a poté opět začal hledat kontakt na Jeremyho ve svém zápisníku. "Co je to za tvora támhle?" zeptal se Fernando, když si všiml nejasné, avšak po lepším prozkoumání dobře viditelné siluety jakéhosi tvora, jenž pravděpodobně ležel v kamenitém údolí v trsu dvoumetrových kapradin a skrýval se před odpoledním žárem. "Já se podívám," řekl trochu vyvýšeně Dixon, "mám přece tvůj nádherný dalekohled, Fernando. Myslím, že je tam... No tohle, co to je?! Tyrannosaurus Rex!!!" "V Tanzanii žilo několik dost velkých predátorů, Allosauři, Ceratosauři a další," řekl George, "T-Rex to nebude, ale přesto by to mohl být živočich alespoň jeho poloviční velikosti." "Má to roh na nose," řekl Dixon a zamhouřil oči. "Tak to bude Ceratosaurus, a neradil bych Vám chodit blíž," doplnil ho zase George. "Víte, co? Zkusíme se zkamarádit s tou vysílačkou, ano? Už se tu déle nesmíme zdržovat..." pověděl Fernando. Muži se tedy na skále posadili a začali spravovat vysílačku. Ceratosaurus stále ležel v údolí a nevšímal si jich, ale najednou jakoby jím něco trhlo, postavil se, rozhlédl se, spatřil ony tři postavy, a pak se ztratil v lese. Svět kolem začal být tajuplnější, než se zdálo...

Jak to s našimi hrdiny asi dopadne? Povede se všem přežít tento děsivý boj o přežití v tajemné minulosti naší planety? Odpovědi na tyto otázky získáte již brzy! Pokračování příště...

Správce dinosauřího parku - Přípravy na velké safari

23. ledna 2015 v 14:55 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Leden se pomalu začíná chýlit ke konci, stejně jako tento týden. Dnešním pátkem však samozřejmě pokračuje týdeník Dana Jamesona, Správce dinosauřího parku!

Přípravy na velké safari

Přípravy na otevření parku turistům pokračují. Stavba silnice možná podle všeho proběhne ještě rychleji, než jsme původně zamýšleli. Během týdne byl totiž na ostrov přivezen veškerý materiál k jejímu dokončení, jež je odhadováno na příštích několik týdnů, maximálně měsíců. Také stav Cobeloda, našeho žraloka, kterého zranil uprchlý Spinosaurus aegypticus, se neustále lepší. Žralok již přijímá potravu, vesele plave, a ačkoliv některé jeho pohyby nejsou zatím tak plynulé, jako před dobou zranění, vypadá to s ním nadějně. Veterináři slibují, že Cobelodus je už předem zachráněn, a že je z nejhoršího venku. Ve středu na ostrov přiletěl i náš donátor ze Spojených států, Clark. Předtím jsme toho o něm moc nevěděli a pokládali ho jen za nějakou kanclkrysu, která neustále vyplňuje formuláře a lidi kolem jen zírají, kolik za to bere. Ukázal se však jako celkem milý, postarší pán, který hned všechno pochválí, nikoho nekritizuje a s každým se snaží vyjít po dobrém. Sdělil nám všechny své plány, navíc je ještě napsal na kupu papírů, které s sebou přivezl. Nápad o leteckém safari nad Isle of Die by prý považoval za jednu z nejlepších atrakcí, jež by Dinosauří park mohl turistům nabídnout. Hlavní by však byla bezpečnost. Clarkovy úmysly budou určitě výdělečné, ačkoliv možná zaplatíme za bezpečnost atrakcí mnohé, určitě nám to hodně vynese. To Dinosauřímu parku jen pomůže, i když z krize jsme už stejně venku. Clark navrhuje nákup menších letadel s asi dvaceti místy, najmutí alespoň osmi pilotů (v kabině by při každém letu byli dva) a podobné věci. Objednal už fotografy a kameramany, kteří by udělali propagační snímky Dinosauřího ostrova a Isle of Die. Za velkou výhodu považujeme to, že Isle of Die stále nikomu nepatří, takže nad ní dosud nikdo nevyhlásil bezletovou zónu. To se ale může už brzy změnit...

Osobně bych považoval za dobré, kdyby Isle of Die padla do rukou USA, ta by přece jen stála za našimi úmysly. U jiných zemí bych si už tolik jistý nebyl. Otázka, komu však ostrov patří, se v poslední době příliš neřeší. Ve čtvrtek ráno jsme vyletěli menším letadlem na Isle of Die, já, Charles, Oliver-tedy hlavní zástupci parku- a Clark, kterému se let moc líbil. Nadšený byl hlavně při přeletu přes mohutné pláně na východě ostrova, po kterých putovala velká stáda sauropodů, stegosauridů a ankylosauridů spolu s hadrosauridy. Pomocí dalekohledu jsme zahlédli i nějakého dravce, asi nějaký druh tyrannosaurida (Oliver odhadl, že to byl Albertosaurus). Nad mořem přelétala hejna ptakoještěrů Quetzalcoatlů a Pteranodonů. Clark po tomto výletu rozhodně bude prosazovat letecké safari jako hlavní atrakci, kterou budeme nabízet. Otázkou ovšem zůstává, jak je velké riziko srážky s nějakým pterosaurem. To jsme dosud neřešili, ale vzhledem k tomu, že nad Isle of Die prolétá velké množství jen těžko zastavitelných létajících plazů, mohla by taková srážka s letadlem plným návštěvníků ze všech koutů světa dopadnout tragicky. Přípravy však budou i nadále pokračovat. Clark si myslí, že má dobrý plán...

Jak vidíte, s Dinosauřím parkem to vypadá hodně slibně... Příští část zase za týden!

Dinopark Plzeň

22. ledna 2015 v 14:32 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Konečně je tu popis prvního Dinoparku v České republice, toto místo narozdíl od mnohých předchozích, které jsem popisoval v této rubrice, asi někteří z Vás již navštívili. Já sice tuto atrakci ještě nenavštívil, pokusím se ji však i tak podle dostupných zdrojů popsat...

Dinopark Plzeň je vůbec prvním dinoparkem, který kdy v České republice vznikl. Byl otevřen v roce 2003 a nachází se nedaleko Plzeňské Zoologické a botanické zahrady, lépe řečeno přímo nad ní. Stejně jako všechny dinoparky v Česku a na Slovensku vznikl tento park jakožto naučná stezka s mnoha atrakcemi. V parku nechybí 3D kino a také pěkná variace přírodního prostředí. Hlavním složením jsou však samozřejmě dinosauří modely v životní velikosti. Dinopark se nachází na ploše asi 3 hektarů, a můžeme v něm nalézt množství modelů různorodých vyhynulých druhů zvířat. Můžete se velikostně porovnat s modely Tyrannosaura Rexe, Apatosaura, jenž měří 23 metrů a jedná se tak o největší model v parku, dále jsou zde i Plateosaurus, Allosaurus, Iguanodon, Stegosaurus, Pachycephalosaurus, Triceratops a někteří další. Zvláště Pachycephalosauři jsou zde zobrazeni v boji, po dlouhou dobu park nabízel stále stejný pohled na tento boj, ale od roku 2013 byli na místo přistaveni noví. Od roku 2013 je novým modelem i Gastonia, kterou předtím vystavoval Dinopark ve Vyškově a nesprávně ji identifikoval jako Ankylosaura. V posledních několika letech se rovněž po Dinoparcích rozšířili Velociraptoři v kleci, což napomáhá k vytvoření správné atmosféry. Celkem by mělo být v parku modelů více než 30, údaje se však liší s každým příchozím rokem, neboť začátkem Dinoparkové sezóny (od dubna) mohou návštěvníci v parku vidět naprosto nové věci. Překvapení zde není nic neobvyklým. Říká se, že modely jsou prý vyráběny speciální technologií, jež byla patentována. Některé modely jsou navíc i pohyblivé a ozvučené. Kromě dinosaurů a dalších pravěkých zvířat je v parku umístěna i Wollemia nobilis (wolemie vznešená), živá jehličnatá dřevina z čeledi blahočetovitých, jejíž původ je odhadován na dobu před 200 miliony lety. Tato rostlina byla považována za vyhynulou až do roku 1994, kdy ji objevil jeden Australan nedaleko Sydney. Od roku 2006 je tato druhohorní rostlina chloubou plzeňského Dinoparku... Takže až budete přemýšlet, kam zajet na dovolenou, můžete zkusit třeba právě Dinopark v Plzni!