Leden 2015

Isisaurus

21. ledna 2015 v 17:04 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Isisaurus ("ještěr Isi") byl pozdně Křídový sauropod, který žil v Asii. Své jméno dostal na počest Isi, nebo-li Indian Statistical Institute, společnosti, která se podílela na jeho výzkumu. Jak již bylo zmíněno, Isisaurus se na Zemi vyskytoval v období pozdní nebo-li svrchní Křídy, před 70-65 miliony let. Patřil mezi titanosauridy, vývojově poslední a nejmladší skupinu sauropodů (velkých dlouhokrkých dinosaurů)-ti dostali své označení po Titánech, obrech z řecké mytologie. Jakožto jedna z nejrozvětvenějších skupin sauropodů osídlili titanosauridi rozsáhlá území snad na všech kontinentech. Patřili mezi ně i ti největší dinosauři vůbec. Z mnohých však známe jen několik fragmentů kostí a nemáme ani představu o vzhledu jejich lebky. To není Isisaurův případ, tento dinosaurus je znám snad důvěryhodněji, než kterýkoliv jiný titanosaur. Byla nalezena takřka kompletní kostra tohoto živočicha, jak je už u pozůstatků sauropodů zvykem, opět chyběla lebka, kromě ní se nenašlo jen pár dalších kostí. Paleontologové si tedy dokáží o vzhledu Isisaura udělat dost dobrou představu. Celkově byl 18 metrů dlouhý, takže to nebyl žádný drobeček, a vážil 14-15 tun, což se rovná váze minimálně tří afrických slonů. Kromě výtečného zachování fosilních pozůstatků se Isisaurus od svých příbuzných lišil ještě v jednom ohledu. Měl kratší krk, než ostatní titanosauridi, zato měl však neobvykle prodloužené přední končetiny. Postojem připomínal trochu hyenu. Kromě kostí se z něj našel i fosilizovaný trus. Ten obsahoval houby, jež se vyskytovaly na mnoha typech listů z velkého množství druhů stromů, které Isisaurus spásal. Houby byly pravděpodobně parazity oněch stromů, takže koprolity Isisaura poskytly paleobotanikům velmi zajímavé údaje. Člověk by tomuto gigantu sahal asi po bedra, což poukazuje na to, že Isisaurus byl schopen spásat vrcholky stromů ve výšce asi 3 metry. Vyskytoval se nejčastěji v lesnatých krajinác a žil pravděpodobně ve stádech, na která si hned tak nějaký predátor netroufl. Isisaurus patří mezi nejikoničtější dobře prozkoumané indické dinosaury...
Popis Isisaura není v knihách zase tak moc běžný, ale kratší popisek můžete najít například v knize "Dinosauři-Dětská obrazová encyklopedie".

Příště Ingenia!!!

Krokodýlí žába

20. ledna 2015 v 14:14 | HAAS |  Podivní netvoři
Krokodýlí žába patří mezi další známé tvory, kterými se zabývá věda kryptozoologie. Pravděpodobně by se mohlo jednat o nějakého do dnešních dnů přežívajícího prvohorního tvora. Nejvíce informací o pozorování chodí od řeky Segamy na severním Borneu, kde kromě místních krokodýlí žábu zahlédl prý i cestovatel Bateig. Podle popisu se jedná o tvora s tělem a hlavou krokodýla, velmi slizkým tělem a velkýma vypoulenýma očima. Připomíná tedy vážně něco mezi krokodýlem a žábou. Bateig tvrdil, že zvíře mělo tak tři metry na délku, a po chvíli zmizelo v neproniknutelných houštinách, vydávaje hlasitý zvuk. Něco podobného ohlásila i skupinka devíti expertů, kteří se v roce 1987 vydali nafilmovat pravděpodobně téhož tvora ve Wuhnanu nedaleko Chu-Pej v Číně. Zatímco si připravovali kamery, vyšli prý z jezera tři tito tvorové, jeden z nich vytáhl ze skoro dvoumetrové tlamy až nezvykle dlouhý jazyk, obtočil jím kameru a i se stativem ji spolkl. Jeho dva druzi pak začali vydávat otřesné skřeky a náhle všichni zmizeli v hlubinách vod. Všech devět svědků živočichy popsalo jako monstra s bílou kůží a očima vypadajícíma jako misky na rýži. Většina lidí přesto na existenci krokodýlí žáby nevěří, ačkoliv všech devět čínských svědků se skládá z vystudovaných biologů. Kryprozoologové dospěli k závěru, že krokodýlí žábou by mohli být velcí prvohorní a druhohorní obojživelníci, jako byl například Mastodontosaurus, Eryops nebo Paracyclotosaurus. Ti by možná i velikostně odpovídali hlášeným pozorováním. Jak by však mohli takoví tvorové přežít po stovky milionů let takřka nezměnění? Problém je v tom, že obojživelníci, jak víme na základě pozorování úbytku druhů způsobeném člověkem, jsou velice náchylní ke změnám klimatu a ničení přirozeného prostředí. Velcí třímetroví obojživelníci z pravěku by neměli šanci přežít řadu vymírání, narozdíl třeba od živoucích fosílií typu latimérie a žraloků-ti se adaptují na změny mnohem lépe. Jiné vysvětlení už není tolik zavádějící a opírá se o skutečnost. Krokodýlí žába by ve skutečnosti mohla být bezocasým krokodýlem, kteří jsou občas chováni na krokodýlích farmách. Jedná se především o jedince chycené v přírodě, jež o ocas přišli. V divočině však takové exempláře najdeme také, mořští krokodýli navíc žijí v ústích řek na severu Bornea, kde jsou známi tím, že loví místní opice. V tomto případě by však případ z Číny nemohl být vůbec pravdivý a ukázalo by se, že pozorování velkého tvora s dlouhým jazykem bylo celé jen pouhým výmyslem...

Informace mi poskytly stránky www.kryptozoologicky.blog.cz a www.deinonych.blog.cz . Doufám, že se Vám tento článek líbil... Do komentářů můžete psát, co si o krokodýlí žábě myslíte vy!

Rodičovská péče u pterosaurů

19. ledna 2015 v 15:28 | HAAS |  Ptakoještěři: znaky a charakteristika
Palentologové během několika posledních let učinili zásadní objevy ve světě létajících plazů, nebo-li ptakoještěrů. Mezi ty nad ostatní vyčnívající nálezy patří odhalení toho, že ptakoještěři měli poměrně úzkou pánev, takže nerodili živá mláďata, ale kladli vejce, což potvrdily i loňské nálezy z Číny. Pterosauři vytvářeli také hnízdící kolonie. Žádný z těchto nálezů ale neposkytuje odpovědi na otázky, zda ptakoještěři o svá mláďata pečovali a starali se o ně alespoň několik prvních dnů po narození. Dalo by se však přijít na některá vodítka, jelikož většina ptakoještěrů soudě podle úzké pánve kladla vejce a žila v hnízdících koloniích, nejpravděpodobněji také stavěla hnízda z větviček a lístků. Pokud byli ptakoještěři teplokrevní, mohli na vejcích sedět, podobně jako to dnes dělají ptáci, narozdíl od dnešních studenokrevných plazů. Když se mláďata vylíhla a byla v podstatě malými replikami dospělců, tak jako je tomu dnes i u krokodýlů, hadů či ještěrů, pro rodiče zřejmě začínaly starosti. Někteří odborníci předpokládají, že ptakoještěři svá mláďata vykrmovali do té doby, než jim zesílila křídla a oni opustili hnízdo. Stejně to dělají i dnešní ptáci. Ti mořští, například nelétaví tučňáci nebo naopak skuteční vzdušní akrobati albatrosi, vyrážejí často na několik desítek dnů na lov na otevřené moře, nachytané ryby částečně natráví a po návratu do hnízda mládě nakrmí tak, že celkouvě teplou potravu vyvrhnou z jícnu přímo do zobáčku mláďátka. Takto se to opakuje mnohokrát, až nakonec z ptáčátka vyroste dospělec. Podobně to tedy mohlo fungovat i u ptakoještěrů, navíc by v takovém případě o mládě pečovali jak matka, tak i otec a společně by se ve vykrmování a hlídání mláděte střídali. Možná také rodiče zásobovali své potomky lekcemi létání, což dnes dělají i někteří ptáci či netopýři. Vědecky popsané nálezy Pterodactylů z Německa poukazují na mláďata s dlouhou létací blánou mezi prsty předních končetin, takže malí létaví plazi už zjevně byli schopni letu, ačkoliv měřili pouhých pár desítek centimetrů a ani ne půl metru. Mohl by však takový malý plaz jen tak sám vzlétnout? Pravděpodobně ne, takže mladí pterosauři se učili lekcím létání pod dohledem rodičů. Zatímco byli potravně závislí na rodičích a ti mládě na nějaký čas kvůli hledání ryb opouštěli, malí létající plazi sami třepotali poblíž rodinných hejn, až se létat naučili... Téměř veškeré dohady o rodičovské péči u pterosaurů bohužel nemohou být vědecky doloženy nálezy zkamenělin, potřebovali bychom spíše tato zvířata vidět naživo a přesně určit, jak to s nimi bylo. I těch pár objevů však některé z domněnek potvrzuje...

Obrázek namaloval Zdeněk Burian.
V blízké době očekávejte i další články o ptakoještěrech!

Potencionální kořist Allosaura

18. ledna 2015 v 12:15 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Minulé části této série se specializovaly na Velociraptora, Tyrannosaura Rexe, Megalodona a Basilosaura. Nyní je zde další, neméně obávaný jurský predátor, velká tetanura Allosaurus!!!

Náš predátor: Allosaurus,
Druhy: A. fragillis, A. atrox, A. europaeus, A. lucasi,
Nálezy zkamenělin: Severní Amerika, Portugalsko, Afrika,
Velikost: Výška 4 metry, délka 12 metrů, váha 2 tuny,
Geologický výskyt: Pozdní Jura, před 155-145 miliony let.
Allosaurus, nebo-li "jiný ještěr", byl objeven a popsán za slavné Války o kosti v 70. letech 19. století Othnielem Charlesem Marshem. Byl to největší predátor na souši ve své době, i když jeho délce se rovnali téměř i někteří méně známí jurští masožravci. Allosaurus je velice dobře známý, našla se celá řada koster. Jen v oblasti Cleveland Lloyd v Utahu bylo odkryto přes 40 pozůstatků Allosaurů, kteří byli nalákáni mršinami do bláta, kde se utopili. Přesto-že byl Allosaurus obrovský a dal by se možná nazývat Tyrannosaurem Rexem své doby, byl na svou délku až neobyčejně lehký. Vědci odhadují, že největší jedinci nevážili více než 3 tuny. Kosti Allosaura však prozrazují, že nešlo o nějakého mohutného těžkopádného predátora, poněvadž byl tento dinosaurus stavěn na vysokou rychlost. Měl dlouhé zadní končetiny hbitého běžce a středně dlouhé přední končetiny zakončené trojicí pěticentimetrových drápů, které se mohly zatnout do těla kořisti a již nepustit. Tlamu lemovala řada ostrých a dlouhých zubů zatočených dozadu, takže Allosaurus mohl vytrhávat z kořisti velké kusy masa, zatímco jí zabíjel. Čelisti měly tvar písmene U. Zajímavé je ovšem to, že Allosaurus neměl sílu stisku větší, než lev-pouhých 2000 Newtonů. Předpokládá se, že Allosauři žili ve smečkách, což jim dávalo možnost skolit i hodně velkou kořist, jako například dlouhokrké Sauropody. I když neexistuje moc důkazů na to, že žili ve skupinách, je pravděpodobné, že podobně jako někteří dnešní vrcholní predátoři, se i oni občas sdružovali do tlup při sledování putujících stád býložravců. Po téměř polovinu 20. století byl tento tvor nazýván také jako Antrodemus, dnes už je toto jméno zastaralé. Asi nejzachovalejším exemplářem Allosaura byl Big Al, kterého nalezli paleontologové ve Wyomingu roku 1991. Kompletní kostra šestiletého, nedospělého Allosaura vykazovala známky devatenácti různých poranění a nemocí, což pomohlo odborníkům dokonale zrekonstruovat jeho život. V roce 2001 BBC natočila speciál k seriálu Putování s dinosaury s názvem Balada o Allosaurovi, který se také velmi zasloužil o popularitu tohoto masožravce. Allosaurus vůbec patří mezi nejznámější vyhynulé tvory a často nesmí chybět v žádné knize o pravěku. Možná však byl tento dravec ještě větší, než se předpokládá, neboť nálezy rodu Epanterias, jenž žil ve stejné době v Severní Americe, by mohly náležet právě Allosaurovi. Byl to prostě skutečný vrcholový predátor Jurského období...




Téměř jistá kořist: Stegosaurus,
Druh: S. armatus,
Nálezy zkamenělin: Spojené státy americké, Portugalsko,
Velikost: Délka možná až 10 metrů, váha přes 7 tun,
Geologický výskyt: Shodný s Allosaurem.
Jeden z nejznámějších a nejikoničtějších dinosaurů vůbec, zřejmě mírný býložravý Stegosaurus s pláty ve dvou řadách posázených na zádech a se čtyřmi smrtícími bodci na ocase, se zřejmě mohl ocitnout na Allosaurově jídelníčku. Dodnes je známo přes 80 jednotlivých exemplářů Stegosaura z Morissonského souvrství ve Spojených státech. Je těžké říci, zda Allosaurus na Stegosaura pravidelně útočil. Býložravec totiž podle některých vědců používal své pláty na zádech k zastrašení nepřítele tím způsobem, že do nich jednoduše nahrnul červené krvinky. Ty vytvořily odstrašující podívanou a zastrašený masožravec raději nechal Stegosaura na pokoji. Dále mohl Stegosaurus využít svých ostrých ocasních bodců k zasažení neuvěřitelně silné a bolestivé rány do nepřítelova těla. Víme však, že Allosaurus se těchto zbraní zjevně nebál-tedy alespoň v jednom známém případě. Je to neuvěřitelné, ale paleontologové našli ocasní obratle Allosaura pokryté celou řadou rýh, které musely způsobit jedině Stegosauří bodce. Další nález zase zahrnuje plát ze Stegosaurovy krční oblasti, který byl sevřen ve tvaru písmene U-a to je přesný tvar Allosauřích čelistí! Jedná se tedy o případ, anebo případně dva případy, jež plně dokazují, že Allosaurus napadl Stegosaura. Zda se stal býložravec jeho kořistí už jasné není, potvrzení o napadení však máme. Proto si může Stegosaurus zasloužit titul "takřka jistá kořist Allosaura"...


Potencionální kořist: Dryosaurus,
Druh: D. altus,
Nálezy zkamenělin: Utah, Spojené státy,
Velikost: 2 metry na délku,
Geologický výskyt: Naprosto shodný s Allosaurem.
Dryosaurus byl zřejmě nejběžnějším malým býložravým ptakopánvým dinosaurem v Severní Americe před 150 miliony let. Mnozí paleontologové předpokládají, že Allosaurus se jakožto lovec-samotář často vrhal po menších druzích dinosaurů, než po těch obřích. Dryosaurus by byl dobrým kandidátem na sestavení Allosaurova jídelníčku. Neexistuje pro to sice žádný fosilní důkaz, ale předpokládat lze všechno. Dryosaurus žil ve skupinkách a šlo o dobrého a rychlého běžce. Pokud se však Allosaurus důkladně skryl mezi křovinami a poté v rychlosti vyrazil, mohl utíkajícího býložravce dostihnout, jediným stiskem svých čelistí zlomit jeho krční vazy a poté jej sežrat. Malí ornitopodi (ptakopánví) se asi často stávali Allosauří kořistí, kromě Dryosaura mohlo jít i o Othnielie nebo Drinkera...


Potencionální kořist: Camptosaurus,
Druh: C. dispar,
Nálezy zkamenělin: Utah, Colorado, Spojené státy,
Velikost: délka 5 metrů, hmotnost 500 kilogramů (půl tuny),
Geologický výskyt: Shodný s Allosaurem.
Camptosaurus byl pozdně jurským příbuzným známého Iguanodonta. Původně nesl jméno Camptonotus, toto jméno však už nesl i jeden druh svrčka, a tak byl tvor přejmenován na Camptosaura. Byl to asi pět metrů dlouhý býložravec pravděpodobně žijící ve stádech. Fosílie Camptosaura se našly často v blízkostí pozůstatků Stegosaura, takže je pravděpodobné, že se tyto dva druhy spojovali do menších skupinek, což jim zajišťovalo ochranu. Přesto však mohl Allosaurus takovou skupinku prorazit a Camptosaura ulovit...


Potencionální kořist: Diplodocus,
Druh: D. longus,
Nálezy zkamenělin: Severní Amerika,
Velikost: Délka přes 30 metrů, váha asi 20 tun,
Geologický výskyt: Též shodný s Allosaurem.
Jeden z největších jurských gigantů, sauropod Diplodocus se možná také mohl objevit na Allosauřím menu. Neexistují pro to sice pádné důkazy, ale je celkem dost možné, že Allosauři ve smečkách zabíjeli menší, nedospělé sauropody-a to nejen Diplodoky, ale třeba i Apatosaury nebo malé Brachiosaury či Camptosaury. Mladí jedinci před nimi opravdu nebyli vůbec v bezpečí. Podle BBC Putování s dinosaury speciál-Balada o Allosaurovi mohli dravci sledovat stáda putující za potravou nebo k hnízdištím a staré a vyčerpané jedince lehce oddělit od stáda, a poté samozřejmě skolit. Pro predátory by to sice znamenalo vyložit mnoho svých usilí, ale povedlo-li by se jim tento odvážný kousek dotáhnout do konce, čekala by je hromada masa, jež by je zasytila na několik příštích týdnů. V Juře se zkrátka ztrhávaly obrovské souboje...


Doufám, že se Vám tento článek líbil! Do komentářů nezapomeňte napsat, co si o jídelníčku Allosaura myslíte vy, a co se podle Vás na jeho denním menu mohlo objevit!

Slavné expedice: Andrewsovy výpravy do Mongolska

17. ledna 2015 v 14:21 | HAAS |  Vědecké výpravy
Tímto článkem otevírám zbrusu novou rubriku "Vědecké výpravy", do níž budou spadat články o významných minulých, současně trvajících i budoucích vědeckých expedic. Hlavní náplní rubriky bude především seriál Slavné expedice, který právě začíná!!! Poprvé jsem se o něm zmínil už na Štědrý den a nyní je zřejmě ta správná doba na jeho začátek... První díl bude pojednávat o výpravách jednoho z nejdobrodružnějších a nejúžasnějších mužů 20. století, o výpravách Roye Chapmana Andrewse!


SLAVNÉ EXPEDICE

ANDREWSOVY VÝPRAVY DO MONGOLSKA

"Dobrodružství vždy číhala hned za prvním rohem - a svět má ještě mnoho rohů!"
Roy Chapman Andrews

Jako jeden z nejznámějších citátů tohoto dobrodruha a také věta, kterou se celý svůj život řídil, je celá myšlenka určitě více než přesvědčivá... Roy Chapman Andrews, narozen 26. ledna 1884, který ve věku 76 let zemřel 11. března 1960, byl americký dobrodruh, přírodovědec a ředitel Amerického přírodovědného muzea. Světově proslul, protože byl představoval hlavní spojku dvou úžasných činností: bádání a dobrodružství. Andrews totiž provozoval obě tyto činnosti zároveň, při svých objevných expedicích zažil mnohá nebezpečná dobrodružství a zároveň přispěl světu vědy revolučními nálezy. Říká se, že byl předobrazem slavného filmového hrdiny Indiany Jonese, a ačkoliv filmaři nikdy nepotvrdili, že právě Andrews se stal inspirací pro proslulého archeologa s kloboukem a bičem, měl s ním jistě mnoho společného: při svých výpravách totiž Andrews čelil potencionálnímu nebezpečí od místních obyvatel a proto s sebou neustále nosil karabinu a bič, nechyběl však samozřejmě ani klobouk. Možná právě Andrewsovi si tedy mnohé dobrodruhy představíme právě takto oblečené...


Jako správný přírodovědec-dobrodruh se Andrews již v mládí začal vydávat na výpravy do nepříliš prozkoumaných oblastí. Během let 1916 a 1917 se svou manželkou vedl expedici do nejjižnější čínské provincie Jun-nan. Později o celém dobrodružství sepsal i knihu. V roce 1920 však přišel veliký mezník, jelikož Roy začal s plánováním výprav do pouštních oblastí Mongolska. Spojil se s americkou značkou Dodge vyrábějící automobily, aby ho zásobovala dostatečným množstvím dopravních prostředků potřebných pro výpravu. Hlavním cílem expedice bylo najít fosílie dávno vyhynulých zvířat, na něž jsou určité oblasti mongolské pouště Gobi celkově velmi bohaté a obsahují nesmírné množství pozůstatků mnohých ani dnes vědě nepříliš dobře známých druhů. Pokud chtěl Andrews něco najít, bylo to určitě něco převratného z prehistorického světa. Výprava, zvaná Central Asiatic Expedition, nakonec skutečně započala a Andrews se mohl těšit na věci, které ještě předtím nikdo neprozkoumal...

Roku 1922 tak přišlo první a hned gigantické překvapení, když expedice v poušti Gobi odkryla celou končetinu neznámého, ale obrovského pravěkého savce. Byl pojmenován Indricotherium, a jednalo se o mohutného bezrohého nosorožce, který žil ve východní Asii v období Oligocénu, tedy během pozdní části starších třetihor (Paleogénu). Indricotherium si drží titul možná největšího savce v dějinách planety, na výšku měřilo přes 6 metrů a v klidu převyšovalo žirafu. Panují domněnky o tom, že samci byli větší než samice, a mohli vážit až 15 tun. Pro Andrewse muselo být určitě úžasné objevit něco tak úctyhodného. Dne 19. prosince 1922 byl nález poslán do muzea. Přišel však i další nález, tentokrát šlo o největšího masožravého savce, jaký byl do dnešních dnů poznán. Jeho fosilní pozůstatky objevil Ken Chuen Pao, jeden člen z Andrewsovy expedice ve Vnitřním Mongolsku zrovna v době, kdy tým tábořil v červnu 1923. Objev byl ohromující, tvořila ho totiž takřka úplná lebka velikého masožravce, bohužel chyběla spodní čelist, kterou dodnes nikdo nenašel. Lebka byla poslána do Amerického přírodovědného muzea v New Yorku, a popsána roku 1924 známým americkým geologem Henrym Fairfieldem Osbornem. Dodnes v muzeu zaujímá důležité místo...



Andrews si mohl libovat. Stal se z něj okamžitě proslulý lovec fosílií, všichni začali jevit ještě větší zájem o jeho práci, a on mohl s radostí pokračovat. Tak velké savce nenašel nikdo před ním, ani po něm. Nálezem Andrewsarcha však expedice hned nekončila, naopak pokračovala dál a 13. července 1923 se stali členové výpravy vůbec prvními v historii, kdo kdy nalezl dinosauří vejce. To byla pro Roye velká trofej, poněvadž všichni paleontologové předtím doufali, že budou dinosauří vejce jednou nalezena a že se tak rozšíří znalosti o této skupině živočichů. Původně se mělo za to, že nalezená vejce patřila ceratopsidu Protoceratopsovi, jehož kosti jsou v dávných horninách pouště Gobi celkem hojné. Až mnohem později bylo zjištěno, že patřila všežravému Oviraptorovi ("zloději vajec"). Během stejné expedice byla nalezena i lebka Oviraptora. Andrews stál za nálezy i mnoha dalších dinosaurů, z nichž známý Protoceratops andrewsi zvláště vyniká. Proč si však původně vědci mysleli, že vejce patřila Protoceratopsovi, a ne Oviraptorovi? Studium dinosauřích embryií totiž nebylo v té době příliš lehké. Kosti Oviraptora byly nalezeny poblíž hnízda, takže to vypadalo spíše jakoby predátor lačnil po vejcích a chtěl je sežrat, a v tu chvíli jej zavalila pouštní duna a on zemřel. Tak to ovšem nebylo, Oviraptor byl popravdě matkou střežící své vejce. Název "zloděj vajec" tedy pro Oviraptora příliš správný není...


Andrewsova expedice našla i pozůstatky Pinacosaura, těžce obrněnného býložravce z čeledi ankylosauridů, který žil v období Křídy před 75 miliony let, stejně jako další mongolští dinosauři, jež výprava našla. Pinacosaurus byl jedním z dinosaurů nalezených ve formaci zvané Djadokhta roku 1923 a nález tvořily lebka, spodní čelist a pár úlomků kostí. Andrewsova expedice však odhalila i existenci predátorů. Mezi ně patřili známí raptoři, tedy draví dinosauři příbuzní ptákům se srpovitým drápem na zadní končetině, se jmény Saurornithoides a Velociraptor. Tito dravci, ne delší než dva metry, a ne vyšší než plně vzrostlý krocan, byli tyrany tehdejší fauny. Jako vrcholoví predátoři pobíhali před 75 miliony let po pouštních dunách východní Asie a lovili Protoceratopsy a jiné býložravé dinosaury. Pozůstatků bylo celkově hodně. Když se Andrews vrátil do Ameriky, čekala ho sláva...



Roy Chapman Andrews během let 1922-1925 uskutečnil čtyři jednotlivé výpravy do Mongolska, na každé z nich objevil fosílie tvorů, o kterých se paleontologům ani nesnilo. Svým dobrodružným přístupem velmi napomohl světu paleontologie k mnohým zajímavým a převratným objevům. Jeho expedice do Mongolska rozhodně ukázaly, že svět je ještě málo probádaný...

"Dobrodružství vždy číhala hned za prvním rohem - a svět má ještě mnoho rohů!"

Správce dinosauřího parku - Záchrana Cobeloda a pokračující stavby

16. ledna 2015 v 16:52 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Správce dinosauřího parku pokračuje i dnešním pátkem... Co se asi událo nového?

Záchrana Cobeloda a pokračující stavby

Dinosauřímu parku se celkem daří, i když se to nedá říci zrovna o všech ohledech. Minulý týden jsme našeho nezvaného hosta Spinosaura poslali zpátky na Isle of Die poté, co probořil stěnu hlavní budovy, pokusil se několik z nás zabít a nakonec skoro sežral našeho prehistorického žraloka Cobeloda. Právě záchrana Cobeloda byla prioritou uplynulého pracovního týdne. Den po děsivých událostech došlo k operaci našeho žraloka, ačkoliv veterinář vyloučil, že v několika příštích dnech po operaci zvíře vykrvácí nebo ztratí síly natolik, aby zemřelo, byl Cobelodus stále ve vážném stavu. Hrozivě poraněného žraloka jsme převezli do speciálně a trochu narychlo postaveného akvária s nepříliš velkým prostorem k pohybu-zato se však ke žralokovi mohli veterináři stále přibližovat a kontrolovat ho. Na záchranu Cobeloda byla v podstatě vydána takřka veškerá lékařská síla na ostrově. V pondělí přiletěl Charles a hrůzou div neomdlel, když našeho žraloka viděl slabě mávat ocasem v sotva dva metry hluboké skleněné kostce. Cobelodus se téměř vůbec nehýbal, nepočítáme-li tedy přeplouvání z místa na místo, z něhož byl celý vysláblý, a které musel neustále udržovat, jelikož žraločí žábry dokáží absolvovat kyslík jen při pohybu těla. Zubožený stav Cobeloda však všechny velmi mrzel... Celá hrůza přešla až ve středu, kdy byl žralok podroben podrobné prohlídce, při níž bylo zjištěno, že jeho stav se výrazně zlepšil. Také potravu už nepřijímá po malých soustech, můžeme ho živit celými korýši a menšími rybkami. Bude-li však prospívat i nadále zůstává otázkou...

Na našem ostrově již započalo pokračování staveb. Velká silnice, která má už přes rok nahradit prašnou cestu směřující z východního přístaviště do středu ostrova, je znovu budována, po sezónních deštích však musela být některá místa znovu obložena a přepracována. Také přístav je nyní v začínající rekonstrukci. Buduje se velký hotel pro návštěvníky, který by měl teoreticky pobrat až stovku lidí, tedy alespoň podle plánů. Stavební inženýři však nevěří tomu, že budova odolá prudkým dešťům, neboť materiál, z něhož je stavěna, je sice na oko krásný, zato však vůbec nechrání stavbu před vodou a napomáhá tak k jejímu zřícení. Charles si myslí, že by bylo lepší, aby turisté bydleli a spali v kempech-to by bylo přece jen jednodušší. Je to alespoň nouzové řešení už tak dost popletených stavebních plánů. Asi prostě návštěvníkům nemůžeme nabídnout úplně veškerý luxus. Kromě toho jsem si včera s Charlesem vrtulníkem zaletěl nad horskými lesy Isle of Die. Pohled na hejna pterosaurů nás nadchl-začínáme přemýšlet o tom, že součástí výletu bude pro turisty i safari z pterosauřího pohledu toho tajuplného ostrova...

Příští část opět za týden! Možná se tu však o víkendu objeví něco nového, sami uvidíte...

Život pod antarktickou ledovou pokrývkou

15. ledna 2015 v 15:38 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Když jsem v neděli zcela náhodně zapnul televizi, dávali zrovna na ČT2 pořad Zmrzlá planeta: Zemské póly od BBC. Ihned mne v něm zaujalo jedno téma, které program probíral, takže jsem se rozhodl napsat tento článek. Nebýt onoho dokumentu, v blízké době by sem asi tento článek nepřibyl...

Antarktida láká člověka už dlouho, ale první objevitelé se sem odvážili teprve před stoletím. Pomineme-li Saharu, je Antarktida v podstatě největší poušť světa. Kdyby nic jiného, tak i přes všechny extrémy, které na ní panují, je Antarktida celkem bohatá na živočichy. Kromě tučňáků a jiných ptáků, lachtanů, tuleňů a velryb, zde však žije i obrovské množství menších zvířat, která jsou neméně fascinující. A co víc, žijí v ještě extrémnějších podmínkách, než ledovému chladu odolní tučňáci. Antarktida je totiž mlčenlivý ledový svět s množstvím živočichů, které nenajdete nikde jinde na světě. Nesměli byste je ale hledat na drsném povrchu-žijí ve vodě. Není to ale nic jednoduchého, protože tito tvorové nikdy nespatří ani přímý sluneční svit procházející hladinou. Pokud bychom se posunovali neustále na jih, stále blíže k centru Antarktidy, narazili bychom na trvalou ledovou pokrývku, která nikdy netaje dokonce ani uprostřed letního období. Pod touto několik kilometrů širokou zábranou panuje překvapivě docela velká biodiverzita, tedy alespoň na antarktické poměry. Není to však svět savců či ptáků-právě i ti největší obyvatelé moře, keporkaci, se odsud odrážejí, poněvadž pod ledovou pokrývkou nemohou přežít ze zcela jednoduchého důvodu. Ledová pokrývka totiž nenabízí žádné otvory, takže by se neměli kde nadechnout. Tvorové dýchající žábrami nebo ještě primitivnějším způsobem zde tedy domunují. Takřka veškerý život zde závisí na antarktickém krilu, unikátním šesticentimetrovém korýši druhu Euphausia superba. Jsou to naprosto neuvěřitelní živočichové-i když váží jen 2 gramy, dokáží plavat rychlostí až 60 centimetrů za sekundu, což je na korýší poměry opravdu hodně. Neplavou vpřed, ale vzad a to tím způsobem, že prudce mávají ploutvičkou pod tělem. Jejich další naprosto unikátní schopností je změna velikosti. Bez potravy dokáží vydržet půl až tři čtvrtě roku, během této doby se postupně zmenšují a zpotřebovávají tak menší množství energie. Pokud je i tak potravy nedostatek, vyklubou se z nich kanibalové. Tito drobní korýši také světélkují, aby nalákali v naprosté tmě kořist, a jsou zároveň průsvitní... Pod ledem panují skutečně nízké teploty, ačkoliv jsou vyšší, než na povrchu, jelikož voda se pod ledem jen zřídka kdy mění z kapalného skupenství na pevné. Drobní a rychle se pohybující korýši těmito studenými vodami proplouvají a chytají ještě menší typy živočichů. Oni sami jsou ale potravou pro některé obratlovce. Na Antarktidě žijí ryby z čeledi ledovkovitých, které jsou většinou k nalezení při zkrystalizovaném povrchu zledovatělých stalaktitů. Jejich těla tvoří nemrznoucí směs bílkovin, takže si tyto ryby vybudovaly naprosto geniální způsob na přežití. V antarktických vodách ale žije i několik dalších rybích čeledí, jako např. tzv. "antarktické štiky". Malé a vyspělé obratlovce zde však zastiňují obři ze světa bezobratlých, jako je například jedna z příbuzných stinky velikosti talíře, obřé mořští pavoucí, kteří dosahují rozpětí nohou i půl metru a dokonce obrovské medúzy dvakrát větší než člověk. Může se zdát, že o životě pod antarktickou věčnou ledovou pokrývkou víme mnohé, ale ve skutečnosti se stále jedná o takřka neznámý svět. Nedokážeme si ani představit, jaký v budoucnu nově nalezený druh může lidstvu vyrazit dech svým tvarem, způsobem přežití i vzhledem náležícím spíše mimozemské bytosti... Kdo ví, co se pod antarktickou ledovou pokrývkou ještě skrývá za živočichy...

Informace pro tento článek mi poskytl dokument Zmrzlá planeta, který je zřejmě stále vysílán na ČT2, a také web www.pravekysvet.blog.cz . Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte. Můžete také diskutovat o životě pod antarktickou ledovou pokrývkou...

Diplomy za Soutěž Dinosauři 2014

14. ledna 2015 v 17:28 | HAAS |  Naše soutěže
Konečně jste se dočkali! Máme tu vyhodnocení Soutěže Dinosauři 2014, která se na mém blogu objevila 28. prosince 2014 a která už tradičně navazovala na celou řadu předchozích soutěží uvedených po léta předtím. Zúčastnili se celkem čtyři soutěžící: Blogplateosaurus, Matt, Martinoraptor a Dinosaurss! Za účast Vás všech jsem velice rád. Výsledky také pro všechny dopadly opravdu na vysoké úrovni... Tak tedy, pojďme si rozdat diplomy!

Blogplateosaurus se umístil na 2. místě s 19 z 20 bodů, gratulace! Nevěděl jen, co znamená jméno dinosaura Timimus. Na poslední otázku sice odpověděl nejistě a nepříliš přesně, ale jelikož spousta dinosaurů vypadá podobně, uznal jsem mu i tento bod. Na diplom chtěl právě poslední obrázek s Camptosaurem, takže tady je...


S rovnými 19 body sdílí s Blogplateosaurem druhé místo i Matt, ten pro změnu nevěděl, že otázka týkající se Thomase Huxleyho a jeho porovnávání končetin dinosaurů a ptáků byl menší chyták, jelikož Huxley neporovnával pštorsí a Archaeopteryxí kosti s Thecodontosaurem, ale s Compsognathem. I přesto je výsledek skvělý, což si zaslouží gratulaci! Na diplom chtěl Ischigualastii, jelikož se na internetu mnoho obrázků tohoto tvora nenachází, výběr nebyl lehký-snad se však Mattovi bude diplom i tak líbit!


Spolu s předchozími jmenovanými je na 2. místě s 19 z 20 bodů i Martinoraptor! Dopustil se stejné chyby, jako Matt před ním, ale i tak si výsledek zaslouží velký potlesk! Na diplom jsem mu vybral podle mě celkem dost povedený obrázek dvou sauropodů a Kentrosaura u prehistorického jezera...


A teď první místo! Jako jedinému se povedlo obdržet všech 20 bodů Dinosaurssovi, tento výsledek je skutečně výborný a zaslouží si také gratulaci! Na diplom jsem našemu vítězi vybral obrázek s velkým množstvím dinosaurů, snad se mu bude alespoň trochu líbit!


Ještě jednou bych chtěl všem poděkovat za účast v této soutěži a pogratulovat jim k jejich výsledkům! Snad se příště zúčastníte i nějaké další soutěže na tomto blogu... Za každého budu rád!!!

Putování s dinosaury speciál-Monstra pravěkých oceánů, 1. část

13. ledna 2015 v 15:15 | HAAS |  Díly seriálů o pravěku

Trilogie Monstra pravěkých oceánů je dalším speciálem z úspěšné řady televize BBC Putování s dinosaury. Byla natočena a vysílána v roce 2003, a stejně jako předchozí díly Země obrů a Obří dráp, hlavním hrdinou je opět Nigel Marven. Ten se vydává na cestu do sedmi nejnebezpečnějších moří všech dob, aby diváky seznámil s nejhrozivějšími mořskými příšerami, jaké kdy žily...

V 1. dílu Nigel svou cestu začíná a navštěvuje první tři ze sedmi nejnebezpečnějších moří. Jelikož jde o odpočet, začíná u toho nejméně nebezpečného ze všech, což je Ordovik. Tam chce najít pravěké mořské škorpióny, hned na začátku mu ale jeden uštědří pořádnou ránu svými klepety do nohy při mořském pobřeží. Za pomocí kamery uméstěné do trilobita pak zkoumá pravěké moře a snaží se najít obrovského ortokona, zřejmě největšího predátora na Zemi v oné době. Pak se přesune do Triasu do dob před 230 miliony let, kdy se na Zemi objevili první dinosauři a s nimi i známí mořští plazi. Najde například hravé Nothosaury a Tanystrophea, který podobně jako ještěrky při nebezpečí odlamuje ocas. Nakonec je napaden Cymbospondylem a ke smrti má jen krůček-jen tak tak se brání elektrickým bodcem. Poté následuje výprava do pátého nejnebezpečnějšího moře, do Devonu před 360 miliony let. Cílem Nigelova týmu je Dunkleosteus, obrovský pravěký pancířnatec. Nigel se štábem a posádkou lodi Ancient Mariner uzavře sázku, že je dravec schopný klidně rozkousat i oblek na ochranu proti žralokům, do kterého zavine mrtvého Bothriolepise. Dunkleostea na návnadu opravdu naláká, ale predátor se nenechá jen tak lehce vzdát a začne narážet do klece-pokračování příště... Trilogie opět nese zajímavou hudbu složenou Benjaminem Bartlettem.

Pravěká zvířata, která se v epizodě objevují: Mořšký škorpión, Cameroceras (ortokon), Astraspis, obří trilobit, Coelophysis, Peteinosaurus, Nothosaurus, Tanystropheus, Cymbospondylus, Bothriolepis, Stethacanthus a Dunkleosteus.

Příště popis druhého dílu Monster pravěkých oceánů!!!

Knihy o pravěku: Poznávej věci kolem sebe Dinosauři

12. ledna 2015 v 15:24 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Od 27. května minulého roku se zde opět po delší čas neobjevil žádný popisek knížky o pravěku. Jelikož jsem však tento rok k Vánocům dostal dvě nové knihy zaměřené na prehistorii a dinosaury, přichází tento článek...

Poznávej věci kolem sebe-Dinosauři je krásná knížka o dinosaurech a pravěku od předního paleontologa (či světově proslulého dinosaurologa) Mikea Bentona. Jak již napovídá název, zabývá se hlavně druhohorami a dinosaury. Má celem 5 kapitol: První dinosauři, Svět dinosaurů, Doba obrů, Kvetoucí svět a Změny a vymírání, a má také celkem 160 stran počínaje jazykovou poznámkou pro české vydání (s nadlehčujícím humorem v poslední větě) a konče Poděkováním. Celá kniha se zabývá dinosaury od Triasu přes Juru až po Křídu, zobrazuje některé hodně zajímavé rody a druhy, popisuje i některá naleziště či určité typy fauny nazvané podle oblasti nálezů (např. Zigongští dinosauři, Kayenští dinosauři nebo Solnhofenská laguna). V celé knize se nachází veliké množství ilustrací, z nichž mnohé jsou vyrobeny za pomoci počítače, dále je zde však i spousta fotografií fosílií a dalších zajímavých nálezů. Nechybí ani mapy světa v určitém geologickém období, zmínky a krátké popisy významných vědců, geologická časová tabulka předhledným způsobem zobrazující vývoj života na Zemi či různé zajímavosti z práce paleontologů včetně vykopávek v terénu a práce v laboratoři. Na konci každé kapitoly ještě najdete odkazy na různé webové stránky o dinosaurech v češtině... Dosud jsem v knize neobjevil žádnou chybu, což je skvělé. Sám tuto knihu opravdu doporučuji!!!

Údaje:
Autor: Profesor Mike Benton,
rok vydání: 2009 (v češtině 2010, v obchodech je k dostání stále),
počet stran: 160.

Doufám, že brzy přispěji na blog i dalšími popisy svých knih o pravěku!