Únor 2015

Zvláštní znaky pterosaurů

28. února 2015 v 12:06 | HAAS |  Ptakoještěři: znaky a charakteristika
Někteří z asi 110 dosud známých druhů létajících plazů byli skutečně podivní. Když první paleontologové před více než 150 lety odhalili pozůstatky takových zvířat, nemohlo je určitě napadnout nic jiného, než slovo "bizarní". Někteří ptakoještěři sice vypadali tak obyčejně, že by nikomu ničím zvláštní nepřišli, naopak jiné druhy však disponovaly podivnými útvary na hlavě, díky nimž vypadali jako vyslanci z jiného světa. Je samozřejmě jasné, že příroda tyto tvory během evoluce vybavila takovými znaky jednoduše proto, aby přežili ve svém neustále se měnícím prostředí. Svět druhohor byl velmi barvitý a zvláštní znaky ptakoještěrů k němu patřily. V tomto článku se budeme více zabývat podivuhodnými útvary na hlavách ptakoještěrů a povíme si, k čemu asi tak sloužily... Jedním z nejznámějších létajících plazů, kteří kdysi dávno kralovali vzdušnému prostoru druhohorního světa, je Pteranodon. Byl to velký létající plaz, rozpětím svých křídel by zakryl minimálně jedno dlouhé osobní auto, a možná že by dosáhl i více, protože délka křídel od konce jednoho ke konci druhého dosahovala minimálně 6 až 8 metrů. Patřil mezi krátkoocasé, takže neměl dlouhý ocas jako primitivní ptakoještěři, a žil v období Křídy. Pteranodon byl vybaven podivným útvarem na hlavě, který se u jeho jednotlivých druhů lišil. Klasický Pteranodon longiceps, jenž patří mezi nejčastěji zobrazovaná pravěká zvířata, měl hřeben mírně se od hlavy zvyšující, podlouhlý a zakončený ostřejší špičkou, zatímco Pteranodon sternbergi proslul svým hřebenem maximálně se zvyšujícím a tvořící navíc ještě oblý tvar. K čemu takový znak mohl sloužit? Možná k námluvám, anebo ještě k něčemu mnohem důležitějšímu-udržení se ve vzduchu. Mnozí paleontologové předpokládají, že dlouhý hřeben v podstatě vyvažoval zobák, který Pteranodon nořil do mořské vody, zatímco lovil ryby. Další velmi zajímavou domněnkou, která je též podporována mnoha vědci, je funkce hřebenu jakožto kormidla. Představte si Pteranodonta klouzajícího vzduchem bez jediné překážky, používajíc útvar na hlavě k vyvážení celého svého těla a změně směru letu. Je to fascinující představa, ovšem Pteranodon nebyl jediným pterosaurem s hřebem na hlavě...


Například Nyctosaurus, který obýval Severní Ameriku před 75 miliony let, byl vybaven ještě podivnějším "hřebenem". Byl neskutečně vysoký a předpokládá se, že zřejmě musel sloužit k předvádění se, podobně jako paví ocas (podobně je citováno i v seriálu Prehistorický park). Lze tvrdit, že samci Nyctosaurů vypadali mnohem majestátněji než samice, jednoduše z toho důvodu, aby upoutali jejich pozornost. S hlavou pak mohli kývat jakýmkoliv směrem, možná že snad útvar i různě zbarovovali. Kromě Nyctosaura je dobrým předpokladem pro takovou domněnku i rod Tapejara z rané Křídy. V seriálu Putování s dinosaury bylo ukázáno, že se samci Tapejar samicím předváděli s pomocí svého červeně zbarveného hřebenu a že samice měly na hlavě vlastně jen malinký, nevýrazný hřebínek, který k ničemu nesloužil. Pětimetrová brazilská Tupuxuara, jež byla se svým 80ti centimetrovým zobákem schopna chytat i malé ještěrky a primitivní savce, byla též vybavena takovým útvarem. Podivné hřebeny se však vyskytovaly i u mnohem ranějších pterosaurů, například čínský Darwinopterus z Jurského období měl jen malý, zato však dlouhý útvar táhnoucí se přes tři čtvrtiny zobáku až k jeho konci... Všechny tyhle zvláštní znaky se tedy mohly, ale i nemusely vyskytovat jen u samců, aby upoutali pozornost samic. Jinak je ale také velmi pravděpodobné, že v případě Pteranodontů a jim podobným pomáhaly k udržení obra ve vzduchu...



Kromě stránek Pterosaur.net mi informace pro napsání článku poskytla také kniha "Dinosauři-Fascinující svět pravěkých obrů".

Správce dinosauřího parku - Odhalení zrádce

27. února 2015 v 15:10 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek, další Správce dinosauřího parku! A tentokrát bude jeho náplní odpověď na skutečně významnou otázku: Kdo je tím travičem?!

Odhalení zrádce

Zase jsme přežili další týden na našem ostrově, který se stává čímdál nebezpečnějším. Ne, že by to bylo kvůli zvířatům, se kterými máme už tak dost problémů, jde spíše o ten nejnebezpečnější druh živočicha-lidi. V poslední době řádil v našem parku travič, který otrávil a následně i zabil tři Adelobasiley a pokusil se také otrávit Erythrosucha Erica. Donedávna nebyl odhalen, ale teď už moc dobře víme, kdo to je, co chce a proč se také máme tolik bát! Fred! Přišel mi neskutečně podezřelý, když krmil minulý týden Erica a ten měl poté problémy. Kusy masa mu házel on, takže to celé musel dokonale nachystat... Ne, tak dobře, byla to jen domněnka, protože Fred to nebyl... Ale možná, že je do toho případu trošku namočen. Zcela vymáčený je v něm ale člověk, od kterého by se něco takového dalo očekávat jen zřídkakdy. Je jím totiž Oliver! Toto děsivé odhalení způsobilo mdloby málem i Charlesovi, když jsem jej tak prve informoval. Ve skutečnosti však nejde o Olivera Marshe, vynikajícího přírodovědce, který je mým nadřízeným a který přiváží na náš ostrov zvířata z Isle of Die, jedná se o Olivera Camerona, jednoho z dělníků pracujících na výstavbě silnice, která má vést z přístaviště až do středu ostrova. Přišlo se na to jednoduše, protože Andy, jeden z našich krmičů, zjistil, že nemá klíče od zásob s masem, kde se shodou okolností poté nacházelo právě maso pro Erica. Někdo mu je tedy musel ukrást. Protože věděl, že den předtím se bavil s Oliverem Cameronem, celkem důvěřivým, ale zároveň mírně hrubým dělníkem, hned v sobotu nám to nahlásil. Cameron už ale na ostrově nebyl, ačkoliv se měl v pondělí vrátit. Informovali jsme L. C. Clarka, který však nad případem mávl rukou a řekl nám, že není náš nadřízený a ať si to vyřešíme sami. Zavolali jsme jeho rodině a zjistili tak, že je zrovna doma a vzal si volno! Ale proč? Vždyť je to jasné, je jasné, co chce udělat!

Způsobem, kterým bych se neměl zrovna chlubit (ano, jde o nějakou speciální jednotku) jsme po americké pevnině Camerona sledovali a zjistili tak, že zamířil k nějaké společnosti lidí, kteří chtějí založit vlastní organizaci. Podal jim zprávy nejen o tom, co u nás na ostrově udělal, ale zároveň je i informoval o našich plánech a dalších důležitých věcech týkajících se správy našeho parku. Byl jsem v šoku, když jsem byl u telefonního rozhovoru Charlese s vůdcem té tajné jednotky (která si mimochodem nechala za svou činnost zaplatit víc, než původně slíbila) a vše slyšel. Cameron byl vyhozen a dovezen na ostrov k výslechu. Neřekl nám však, proč to chtěl udělat. Jisté je jen to, že možná budeme mít nějakou konkurenci či nějaké nepřátele, kteří by nám rádi zkazili plány. A když už jsme zase u toho, tentokrát to už L. C. Clarkovi jedno nebylo-chce posílit rangerské jednotky na ostrově a investovat do bezpečnosti. Nikdo nesmí mít ani potuchy o tom, co připravujeme veřejnosti! Jako vždy se však najde parta závistivých lidí, kteří by to všechno možná rádi pro sebe. Možná jen špatné načasování, řekli byste si. Ale když už víme alespoň něco důležitého, objevuje se zpráva, která bere dech. Velký mořský plaz rodu Kronosaurus zahlédnut na jihoamerickém pobřeží... Tohle vypadá dost děsivě...

Co se ve světě Dinosauřího parku stane během následujícího týdne? Pro nalezení odpovědi na tuto otázku si počkejte na příští pátek!

Seznam všech zvířat ze Správce dinosauřího parku

26. února 2015 v 16:55 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Spíše jen tak pro zajímavost jsem se rozhodl sem zveřejnit seznam snad všech zvířat, která chová na svém ostrově tým z pátečního příběhu Správce dinosauřího parku. Za dobu, co tato série začala, se park pořádně zaplnil a já jen doufám, že Vám tento článek trochu pomůže se v příběhu zorientovat. A kdyby ne Vám, tak alespoň mě, protože vypisování toho, co se událo se zvířaty nového, není úplně jednoduché...

Tvorové z Dinosauřího parku:
Leptoceratops, Tsintaosaurus, Othnielia, Rhamphorhynchus, Cryptoclidus, Erythrosuchus Eric, Lagosuchus, Archaeopteryx, Adelobasileus, Siamotyrannus, Dsungaripterus, Wuerhosaurus, Testudo atlas (Clossochelys), Ardeosaurus, Teleoceras, Gigantophis, Palaeotis, Gallimimus, Pachyrhachis, Anqingosaurus brevicephalus, Cobelodus, Cryptolacerta, Mesembriornis, Deinotherium, Ammonites, Plesiosaurus, Belemnit, Abrictosaurus a Giganotosaurus.

Kromě toho park poskytoval po nějakou dobu i útočiště Torosaurovi, Spinosaurovi a Oliver na jedné ze svých nedokončených cest odchytil i pravěkého hada rodu Najash, který však později unikl ještě předtím, než mohl být převezen na ostrov...

Glossopteris

25. února 2015 v 17:23 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Glossopteris je název prehistorické rostliny ze skupiny kapraďosemenných, která žila v mladších prvohorách v období Permu. Jedná se o nejznámějšího a nejlépe prozkoumaného zástupce řádu Glossopteridales, také známého jako Dictyopteridiales či Arberiales. Stejně tak představovala i největší kapraďosemennou rostlinu, s výškou 30 metrů čněla nad svým mateřským permským světem a zcela jistě dominovala krajině. Glossopterisové možná rostly v hájcích, kterými se potulovala spousta permských zvířat. Jelikož se Glossopteris objevil už na začátku Permu a vyhynul na jeho samém konci, zažil jak zrod obrovitého superkontinentu Pangaea (který se rozpadl v následujícím Triasu), tak i největší masové vymírání v dějinách Země, při kterém zmizelo přes 90 % živých druhů. Dosud bylo objeveno přes 70 fosílií Glossopterise, a to po celém světě: v Indii, na Madagaskaru, v Africe, Jižní Americe, Austrálii a dokonce i na Antarktidě. To vše svědčí o tom, že Glossopteris obýval převážně jižní polokouli. Tato fakta také potvrzují Wegenerovu teorii o kontinentálním driftu. Zajímavá byla biologie tohoto druhu. Řecké slovo glossa, použité v názvu rostliny, znamená "jazyk" a rostlina byla takto pojmenována, protože její listy jsou skutečně jazykovitého tvaru. Rostly do délky 2 až 30 centimetrů a zejména v koruně jich bylo obrovské množství. Byly by na dotek zřejmě jemné a rostly v trsech. Při objevování fosílií Glossopterise však bylo mnohými lidmi vynaloženo nemálo úsilí. Například antarktické exempláře byly objeveny při expedici Terra Nova pod vedením Roberta Falcona Scotta, přičemž bylo objeveno přes 35 liber Glossopterisových fosílií v zemi sněhu a ledu, kam vkročí jen málokdo. Je těžké si představit, že před 280 miliony let bylo ono místo suché a plné vysokých kapraďosemenných rostlin, a také zvláštně vypadajících živočichů. Jinak bylo do dnešních dnů popsáno celkem šest jednotlivých, odlišných druhů rodu Glossopteris, jenž i nadále nepřestává mnohé paleobotaniky přitahovat...
Popisy Glossopterise nejsou v knihách až zase tak časté, stejně, jako je tomu u mnoha dalších vyhynulých druhů rostlin. Dobrý popis nicméně poskytuje například anglická verze Wikipedie.

Příště Macroneuropteris!!!

Lovcem dinosaurů, 1. kolo

24. února 2015 v 15:06 | HAAS |  Naše soutěže
Slibovaná soutěž Lovcem dinosaurů začíná! Prozatím se přihlásilo šest soutěžících: Dinosaurss, Martinoraptor, Blogplateosaurus, Matouš Pavlík, Matt a Nonychromek. Možnost přihlášení jsem již sice "uzamkl", nicméně měl-li by někdo opravdu velký zájem se do soutěže ještě přihlásit, mohl bych přimhouřit oči a mezi soutěžící ho přidat. Úkol Vás, hráčů, je jednoduchý: Každému z Vás teď napíši popisek nějakého prehistorického tvora (dinosaura či jiného vyhynulého zvířete), na základě kterého budete muset uhodnout, o co se jedná. Protože dostane každý z Vás jiné zadání, můžete odpovídat rovnou do komentářů a nehrozí, že by někdo opisoval. Nakonec vyhraje ten, kdo toho během soutěže uhodne nejvíce a naloví si tak největší počet dinosaurů... Tak tedy začínáme, držím Vám všem palce!

DINOSAURSS

Napiš jméno dinosaura, který žil zhruba před 150 miliony let v Severní Americe a jeho charakteristickým znakem byly velké pláty táhnoucí se na zádech. Na ocasu se nacházely čtyři dlouhé, ostré bodce, kterými v případě nebezpečí mohl útočníkovi uštědřit zničující ránu. Ačkoliv byl úžasně vyzbrojený, jeho mozek byl velký jen jako vlašský ořech... Je to...?

MARTINORAPTOR

Tento dinosaurus patří mezi jedny z vůbec nejproslulejších. Byl to malý opeřený masožravec žijící v Mongolsku před 75 miliony let, na každé zadní končetině z prstu vyčníval srpovitý dráp. Patřil mezi nejingeligentnější dinosaury. Byl to...?

BLOGPLATEOSAURUS

Jak zní název veliké kočkovité šelmy, která se vyskytovala v Severní a později i v Jižní Americe v Pleistocénu? Patří mezi největší kočky, jež jsou nazývány šavlozubými. Spousta nalezených kostí tohoto savce pochází z naleziště Rancho La Brea v Kalifornii...

MATOUŠ PAVLÍK

Jak se jmenoval mongolský dinosaurus, který se stal proslulým pro své dlouhé, zhruba 70-ti centimetrové drápy? Tento živočich možná připomínal krutého zabijáka, ve skutečnosti však šlo o neškodného vegetariána (tedy pokud by na tebe nedupl). Byla po něm dokonce pojmenována čeleď jemu podobných dinosaurů...

MATT

V období Jury žil na území Evropy jeden evoluční mylník. Když byl poprvé objeven v německém Solnhofenu, okamžitě přišly domněnky o tom, že se ptáci vyvinuli z dinosaurů. I tento živočich samotný bývá často přezdíván "prapták", měl samozřejmě peří, ale tlamu měl plnou ostrých zoubků, jako dinosauři... O jakého tvora se jedná?

NONYCHROMEK

Byl to velký ptakoještěr žijící v období Křídy, z temena hlavy mu vybíhal dlouhý podivný útvar, o němž si někteří vědci myslí, že mohl sloužit jako kormidlo nebo snad působil podobně jako paví ocas k předvádění se. Rozpětí křídel tohoto ptakoještěra nebo-li pterosaura bylo veliké, ocas měl krátký a živil se zřejmě rybami. Znáš název tohoto tvora?

Ještě jednou, všem mnoho štěstí! Jen bych chtěl upozornit, že další kola soutěže se zde nebudou objevovat tak často, počítám snad, že pouze tak dvakrát nebo třikrát do měsíce. Nechci totiž blog zahltit jen soutěží, takže bych těm z Vás, kteří sem příliš často nechodí, doporučil, aby blog častěji sledovali a měli tak povědomí o tom, kdy se zde objeví nové kolo soutěže. Toho dalšího se dočkáte zjevně v příštím měsíci!

Jeskynní šelmy doby ledové: Šavlozubci a dýkozubci

23. února 2015 v 14:57 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Minulé části nám přiblížily pravdu o medvědech, lvech i hyenách jeskynních, jedněch z nejděsivějších predátorů období doby ledové. V poslední části se zaměříme na celou skupinu kočkovitých šelem, které jeskyně asi příliš neobývaly, ale přesto odtud mnohé nálezy pocházejí. Jsou to šavlozubci a dýkozubci!

Šavlozubé kočkovité šelmy, nebo také dýkozubé kočkovité šelmy či méně přesněji šavlozubí tygři, zahrnovaly celou řadu jednotlivých čeledí kočkovitých šelem, nejvíce takto označovaných dravců však pochází z rozsáhlé rodiny Machairodontidae. Čeleď nese jméno na počest tygra Machairoda, velké dravé šelmy z Evropy a Asie, z dob ledových. Tito tvorové, kteří se objevili na konci Miocénního období v třetihorách a úspěšně přežili až do čtvrtohor, do pozdního Pleistocénu, jsou proslulí pro jeden typický znak: Šavlovitě zahnuté tesáky, které sloužily k zabití kořisti. Šavlozubáci se zřejmě chovali podobně jako lvi, samice chodily na lov ve skupinách, zatímco samci je při tom doprovázeli jen málokdy a případně žili samotářsky, pokud žádnou smečku zrovna nevedli. Vzhledem ke své velikosti mohli šavlozubci či dýkozubci útočit na velkou kořist, od bizonů přes koně a mladé mamuty až případně po podivuhodnou jihoamerickou megafaunu, mluvili-li bychom o amerických Smilodontech. U tak velkých rodů, jako byl Smilodon, mohly šavlovitě zahnuté tesáky dosáhnout délky až 23 centimetrů, takže se perfektně hodily k prokousnutí krční tepny a průdušnice. Byly ovšem křehké, v čemž spočívala nevýhoda. Mohly se totiž snadno zlomit, takže s nimi každý šavlozubý tygr musel nakládat opatrně. Je pravděpodobné, že se tesáky nesměly zakousnout do kosti, jinak by se hned zlomily, takže snad Smilodonti požírali jen měkké maso. Největší druh Smilodona, S. populator z Brazílie a Paraguaye v Jižní Americe, vyhynul teprve nedávno, asi před 10 000 lety. Měřil v kohoutku 120 centimetrů a v podstatě připomínal mohutnějšího lva. Šlo by však šavlozubce a dýkozubce nazvat jeskynními šelmami? To je velká otázka, nicméně, po delším přemýšlení by se dalo říci, že ano. Ačkoliv tyto kočkovité šelmy narozdíl třeba od jeskynních medvědů, hyen či lvů, neobývali skalní průrvy tak čast (a v případě některých druhů snad vůbec), mnohé fosilní nálezy pochází právě z takových lokací. Například v Kalifornii byly objeveny pozůstatky velkého Smilodonta fatalise, zřejmě samce, který nějakým záhadným způsobem v jeskyni zahynul. Stejně se to má i s dýkozubci z Floridy, kde před asi 20 lety vědci odkryli zbytky starého samce, jenž si místo zřejmě vybral jako hrob. Analýzy kostí prokázaly, že tvor zemřel takřka určitě na stáří, což je velmi zajímavé zjištění o životě tohoto prehistorického predátora. Šlo by však i připustit, že někteří šavlozubci nebo případně dokonce celé smečky jeskyně obývaly trvale. Možná byste si řekli, že může jít jen o domnělý fakt a nepotvrzené hypotézy, ale důkazy existují a jsou více, než přesvědčující. V americkém státě Texas, ráji pro lovce fosílií, se nachází unikátní jeskynní systém zvaný Friesenhann Cave. Jde o jedno z nejslavnějších naleziští populární kočkovité šelmy rodu Homotherium. V minulém století bylo ve Friesenhann Cave objeveno více než 30 jednotlivců Homotherií, snad se mohlo jednat o smečku nebo dokonce více tlup. Na stejném místě dále došlo k nálezu mamutích mláďat nebo pravlků druhu Canis dirus, ale představa, že Homotheria jeskynní systém skutečně obývala, je naprosto úžasná. Někteří paleontologové jsou toho názoru, že si snad dravci nosili na místo ulovenou kořist, ale to již bohužel asi nikdy doopravdy nezjistíme. Homotherium bylo silnm zvířetem, jako rod existovalo po 5 milionů let na území Severní Ameriky, Evropy i Asie. Ale ani ono nebylo se svou přizpůsobivostí a velkým areálem rozšíření schopno uniknout krutému osudu megafauny doby ledové, stejně, jako všichni další dýkozubci a šavlozubci. Tyto šelmy se totiž možná až příliš specializovaly na lov velkých zvířat, což se stalo jejich nevýhodou. Když se s koncem würmské doby ledové klima oteplilo, velcí býložravci zmizeli anebo se přesunuli do jiného typu přírodního prostředí, které už predátorům tolik nevyhyvovalo. Šavlozubí tygři začali chřadnout a druh po druhu, jedinec po jedinci vymírali. Nakonec z nich zbyly jen fosilní ostatky. Kosti připomínající to, co bylo kdysi vládcem šelem doby ledové. Každý druh má však v postavení v ekosystému nějaké místo, ale to není trvalé. Šavlozubé tygry postihl stejný osud, jako kterýkoliv jiný živočišný druh, či živočišnou skupinu-vyhynutí...



Pokud se Vám tyto články ze série Jeskynní šelmy doby ledové líbily, můžete komentovat. Rád budu za každý názor...

George McCann ztracen v čase-část 11.

22. února 2015 v 10:45 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Předchozí část skončila otevřeně a po téměř týdnu čekání jsem si řekl, že je na čase přijít s pokračováním. Jak již víte, Dixon byl zabit dravým Ceratosaurem, Fernandovi se podařilo otevřít smyčku do 21. století, ale do cesty se mu postavila celá smečka dravců. George proběhl jinou smyčkou. Existuje šance na záchranu? A co ten vzkaz, který poslali Jeremymu Stewartsovi do současnosti? Kdo ví, jak to vše dopadne...

GEORGE MCCANN ZTRACEN V ČASE-ČÁST 11.:
Blýskavé modré světlo v pár vteřinách pominulo a tak dal George poslední sbohem prehistorické krajině Tendaguru. Co se dělo dál s Fernandem nevěděl, jen myslel na nejlepší a na to, že se mu podařilo to vše přežít. Věřil v to, protože moc dobře věděl, že Fernando si předtím už s mnoha problémy poradil. Teď ho však začala trápit další věc: Kam se to tentokrát dostal? Stál ještě v otevřené smyčce, ale cítil, jak se útvar začíná zmenšovat. Rychle udělal tři kroky vpřed, aby jej objekt nerozdrtil. Smyčka pak dočista zmizela. Kolem George se nacházely keře, které mu přišly velmi povědomé. Podíval se pro jistotu do přístroje na otevírání časových smyček, ale to, co viděl, příliš nechápal. Červený cuplík nesvítil u žádného z nastavených období. George se začal snažně dívat na nápis "současnost" a znovu si vzpomněl na Fernanda, kterému se smyčka do jednadvacátého století povedla otevřít. Proběhl a přežil? Pomůže Georgovi k záchraně? George se rozhlédl po okolí a opět spatřil všechny ty keře a stromy. Z nich kapala ranní rosa, George si udělal z dlaní kolébku, počkal, až do ní napadá pár kapek vody a polil si obličej. Pak si sundal potrhaný batoh, vytáhl butylku a napil se. Hned nato se konečně podíval i na sebe a zjistil, že musí vypadat docela hrozně. Jeho kdysi šedobéžová košile teď byla skoro celá černá, vystřídaly se na ní hlíny ze všech možných geologických period, kalhoty měl na kolenech roztrhané a podrážka u bot také nebyla v nejlepším stavu. Ale přesto tu něco nehrálo, poněvadž ty keře a stromy přišly Georgovi neuvěřitelně povědomé. Přemýšlel, kde je už viděl, přišlo mu totiž, že je jeden čas vídal každý den-a ten čas trval dlouho. Vždyť ty rostliny přece rostou ve světě, ze kterého pochází! Keře mu připomínaly tisy z městského parku, stromy byly nějakými hustě olistněnými listnáči a na zemi byla tráva! George tomu chvíli nemohl ani uvěřit. Vrátil jsem se snad zpátky do našeho světa?, napadalo ho. Cuplík u jednadvacátého století v přístroji stále nesvítil, vlastně nesvítil žádný, ale nemohlo by to být podmíněno špatnou baterií? George pohlížel kolem sebe. Pak zaslechl něco jako volání dravých ptáků, snad nějakých poštolek nebo jestřábů... To mu už nedalo a rozběhl se tím směrem, odkud zvuky vycházely. Proběhl křovisky a dorazil k něčemu důvěryhodně známému-asfaltové cestě. Byla celá tak špinavá, že se mu to ani nechtělo věřit, a vedla kamsi ke známým lidským výtvorům-vysokým budovám postaveným v moderním stylu. George nebyl schopen nic vyslovit, ale to, na co se díval, byl snad okraj nějakého amerického velkoměsta! Jenže teď, když se na ty budovy díval, všiml si, že z okolí už nevycházejí žádné zvuky. Žádná jedoucí auta, dokonce ani žádné lidské hlasy. Jen občas na sebe snad zavolali ti draví ptáci, ale jinak bylo všude ticho. V jednom mu to celé přišlo jako opuštěný americký Detroit, dostal se snad nějakým nedopatřením sem? Opatrně začal kráčet dále, až se ocitl mezi dvojicí těch budov. Nepoznával je. Přišly mu najednou jako nejcizejší předměty, které kdy viděl. Domy byly tak otrhané, poničené, spálené a polorozbořené, že už připomínaly jen nějakou zaniklou slávu z dob, kdy byly postaveny. Jak tak George postupoval dále, celý ten svět mu připadal zvláštnější a podivnější. Po lidech nikde ani památky, žádné stopy, jen město duchů. Když zakvílel vítr a pohrál si s kovovou tyčí opírající se o zničenou zídku, George se příšerně vylekal. Měl takový pocit, že je cizincem nebo snad mimozemšťanem a nic kolem sebe nepoznával. Na chvíli se zase podíval do přístroje na otevírání smyček, ale žádnýn z cuplíků nesvítil. Kde tedy je? Tohle přece musí být jednadvacáté století! "Hej!" zakřičel nahlas, když už mu to ticho začalo lézt na nervy. Opuštěným světem se ozývala jeho vlastní ozvěna a na chvíli ho i zmátla. George si začal myslet, že mu někdo odpovídá. Vykřikl znovu, ale uvědomil si, že byl oklamán. Podíval se na oblohu, byla zatažená, ale temnými mraky procházela trocha slunečního svitu. Napůl mrtvý strachem i napětím, do čeho se to vlastně dostal, rozhodl se George vyjít z této uličky a zamířit dále do města, aby zjistil více. Čekal ho šok...


Dorazil k rozmálanému mostu, za kterým se nacházela příšerná scenérie. Mrakodrapy tyčící se desítky, možná i stovky metrů nad zemí s vyraženými okny, poničenou omítkou a co bylo nejhorší, v okolí žádní lidé. To přece nemůže být pravda, pomyslel si George. Chtěl zakřičet, aby se ujistil tím, co jej začalo napadat. Nebyl ale schopen vydat ze sebe jedinou hlásku, tak moc byl šokovaný. O to víc ho začínala bolet hlava, když si vzpomněl na vše předchozí, na to, jak se sem dostal a proč. George se totiž možná nacházel zpět jednadvacátém století, ale možná také ne. Co bylo jisté, byl fakt, že svět kolem už lidmi obýván není. Dorazil do nějaké nedaleké budoucnosti, do světa, ze kterého lidé pravděpodobně zmizeli. Zda to způsobil pád obrovského asteroidu jako byl ten, který vyhubil dinosaury, nebo snad za takovou zkázou stály lidmi vyrobené zbraně, to se už asi nikdo nedozví. Georgovi to místo začalo připomínat domov, město Chicago. Ať už to byla pravda, či ne, celý ten svět už jen připomínal zašlou slávu namyšleného rodu dvounohých primátů, kteří se pokusili ovládnout svět, a příroda tomu rodu ukázala, že s tím nesouhlasí. George začaly napadat další myšlenky, směřující do své vlastní minulosti. Proč začal s Džunglí času? Neměl skutečně nechat prehistorický svět na pokoji? Nebyla něco i jeho chyba? Co když vkročení lidské nohy do minulosti něco změnilo? A co za tím vlastně stojí? Ta tajemná síla, kterou přivedli k životu, by na otázky mohla poskytnout odpovědi. Proč se teď nachází někde, kam se nikdy nešlo dostat jednoduše proto, že stroj času k tomu nebyl vyroben? A on se tam teď nachází, kdesi v budoucnosti! Co se týká cestování v čase, přestaly zdá se všechny fyzikální i logické zákony fungovat. Proč ho ta tajemná síla předurčená k pomoci lidem ke zkoumání minulých světů poslala do světa budoucího, mělo zůstat otázkou bez odpovědi. George stále hleděl na poničené město, když tu náhle uslyšel nějaké klapání. Připomínalo mu chůzi nějakých malých tvorečků po tvrdé půdě. George se ve chvíli otočil a spatřil něco odporného-skupinu snad padesáti obřích brouků směřujících k němu. Byli to švábi! Druh hmyzu, jenž přežil katastrofy, které vymítily lidskou populaci, a zvětšil se do délky minimálně 30ti centimetrů. George o tom ani nepřemýšlel, jen prostě začal s útěkem. Hmyzí armáda jej následovala, švábi byli rychlejší, než on. George přeběhl přes most, jehož díly k sobě snad táhla už jen nepatrná zrnka prachu, a skočil do temné jámy poblíž objektu, který mu připomínal výlohu nějakého hračkářství. Obří hmyz se k jámě také v mžiku dosoukal a předci celé skupiny se pokusili slézt dolů za Georgem. Jejich velikost jim to ale neumožnila, stejně jako fakt, že George nad sebou zarazil nějakou zrezivělou mříž. Švábi se ještě chvíli snažili George dostat, ale pak utekli. Tento svět je vážně jiný, dokonce je strašně nebezpečný...


George zůstal v té prohlubni asi hodinu. Když vylezl, začínalo se pomalu stmívat. Raději místo kolem sebe obhlédl, aby se ujistil, že mu již nehrozí žádné nebezpečí. Všiml si obřího švába utíkajícího přes zdemolovanou ulici, když tu náhle z blízké křoviny vyrazila gigantická krysa, popadla ho, zacloumala s ním a sežrala jej. George se raději tiskl ke zdi jednoho mrakodrapu, když to vše pozoroval. I svět plný dinosaurů a dalších pravěkých monster mu teď připadal přátelštější, než tento. O kousek dál se půda mírně zvedala a předznamenávala přítomnost vysokého kopce. George se vydal raději tam a zapomněl na všechny útrapy se šváby a krysou. Přemýšlel opět o tom, že Fernando jej může zachránit. Pak si konečně uvědomil, že má přece u sebe vysílačku, přes kterou poslal vzkaz Jeremymu Stewartsovi! Podíval se na ni, přístroj však nereagoval. Povedlo se mu jej jen zapnout, vypnout však již nešel. Napadlo jej však, že Jeremy by mu mohl zavolat, pokud tedy vzkaz dostal. I tak mu ale nešlo do hlavy, proč to tak vše funguje a proč se vše obrátilo proti lidstvu. Při cestě na kopec zahlédl asi půl metru dlouhou stonožku neúnavně pátrající po potravě. Když si stonožka všimla George, začala pochodovat k němu. Ten se strachy ani nepohnul, zatímco stonožka prohledávala okolí jenho nohou. Pak svýma gigantickýma nohama přešla i po jeho noze. Chvíli to vypadalo, že snad svými děsivými kusadly Georgovu nohu prokousne, naštěstí se to však nestalo. George si oddychl a pokračoval dál. Po obloze létali nějací dva dravci, snad jestřábi či poštolky. Volaly na sebe-byl to ten samý zvuk, který George slyšel, když do tohoto světa vstoupil. Když vyšel nahoru na kopec, padla již téměř tma. Jen kdesi v dálce zapadalo zrudlé slunce za obzor. Svět kolem byl pořád tak tajuplný. Město z výšky vypadalo ještě hůř, než předtím. Georgovi bylo jasné, že je snad jediným člověkem na Zemi, tedy pokud se nějaký boháč náhodou nevystřelil do vesmíru a nechce se jednoho dne vrátit na zem. Nebylo ani důležité vědět, co způsobilo tak strašnou katastrofu, že lidstvo vymřelo, ani kdy to bude. George toužil vrátit se zpět domů, na vše zapomenout a věnovat se opět své práci paleontologa. To přece v životě chtěl, místo toho se z něj ale stal nějaký cestovatel časem, který skončil zde. George se podíval opět na přístroj k zapínání časových smyček-žádný cuplík stále nesvítil, baterie byly spálené a George u sebe již žádné další neměl. I kdyby Fernando podal zprávu o tom, že kdesi v čase zůstal ztracen ještě jeden muž, George McCann, nenašli by ho. Je někde, kam ostatní časová smyčka nikdy nepošle. Snad jen Jeremy Stewarts by si mohl poslechnout onen vzkaz a Georgovi na něj odpovědět, tím by byl možná zachráněn. Prozatím ale počítal jen s tím nejhorším, a to že se odsud už nikdy nedostane. "Kéž by se jen lidstvo dokázalo z mých chyb poučit," šeptal si ještě pro sebe, "ale v tomto případě je už pozdě." George se stále díval na poničené město, zapadající slunce a na konec éry slávy lidstva...


Dostane se George McCann za svými přátely, známými a lidmi celkově zpět do současného světa? Kdo ví... To už zůstane na času samotném...

Konvergence: Obrnění obratlovci

21. února 2015 v 9:27 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Konvergence je podivuhodným typem evoluce, při němž se nepříbuzné živočišné či rostlinné druhy vyvíjí podobným způsobem nezávisle na sobě. Způsobuje to především život ve stejném prostředí, jehož výsledkem je někdy až zarážející podobnost různých životních forem... V tomto seriálu se budeme zabývat nejznámějšími příklady konvergence, a sami uvidíte, jak si evoluce během milionů let pohrála se spoustou druhů...

Tentokrát se zaměříme na skupiny obratlovců, které si během milionů let vyvinuly tvrdé obrnění či opancéřování, nejčastěji z důvodu ochrany před predátory. Takových živočichů se objevilo během posledních tří set milionů let mnoho, my si však představíme ty nejznámější a seznámíme se s tím, co je dává dohromady. Nepříbuzné druhy, které měly jedno společné-způsob ochrany vlastního těla a tím pádem i větší šanci na přežití...

PAREIASAUŘI:
Jednou z prvních skupin obratlovců, kterým se vyvinulo něco zdánlivě připomínající pancíř, byli pareiasauři. Patřili mezi anapsidní plazy, tedy živočichy s lebkou, jež nebyla vybavena spánkovými jamami, čímž se podobali svým dnešním nejbližším příbuzným-želvám. Ačkoliv jako želvy moc nevypadali, uspořádání pancíře na zádech je u obou skupin nápadně podobné. Pancíř však nebyl zase tak dobře rozeznatelný od kůže na zbytku těla, tvořily ho zřejmě jen zrohovatělé šupiny, mnohonásobně tvrdší, než kdekoliv jinde na těle. Pokud se do těla nějakého z pareiasaurů zakousl veliký predátor, možná pancíř jen tak neprokousl, i když prorazit jím zuby by pro opravdu zkušeného lovce asi nebylo žádným uměním. Protože se pareiasauři objevili a hned zase vyhynuli na konci období Permu v pozdních prvohorách, a k jejich vymření přispělo masové permské vymírání, které smazalo z povrchu planety přes 90 % živých druhů, není pro paleontology lehké zrekonstruovat tyto dávné tvory. Lze však předpokládat, že mohli mít nechráněné břicho, stejně jako krk. Mezi pareiasauridy se řadili například Scutosaurus, Pareiasaurus, Anganaceras nebo podivná Elginia, která měla na hlavě dlouhé, ostré bodce...



ŽELVY:
Pareiasauři byli jen jakýmsi prototypem primitivních plazů, kterým se vyvinul na zádech nepříliš silný pancíř. Avšak asi třicet milionů let poté, co vyhynuli, se objevila nová skupina jim příbuzných plazů, kteří byli předurčeni k tomu, aby jednoho dne představovali perfektní příklad toho, jak si obratlovci dokáží na zádech vybudovat některé naprosto úžasné charakteristické znaky... Těmito živočichy jsou želvy, a ty žijí pochopitelně dodnes. Neuvěřitelně starobylá skupina plazů, vlastně nejstarobylejší z těch, které žijí dnes, už přežila nespočet masových vymírání, včetně velkého vyhynutí dinosaurů. Přispěla k tomu neuvěřitelná přizpůsobivost těchto tvorů. Želvy jsou tedy, jak již bylo naznačeno, typické svým krunýřem na zádech. V současnosti zahrnují 327 odlišných druhů, obývajících všech šest ze sedmi kontinentů-všechny kromě Antarktidy. Je sice pravdou, že ne všechny želvy mají na zádech tvrdí krunýř, který by je ochránil před dravci. Například kožatky jsou rychlé, aby dohnali svou kořist, a tvrdé pancéřování by jim to neumožňovalo. Jinak má ale většina želv tvrdý, těžký krunýř, což je také důvod, proč se pohybují tak pomalu. Těžko říci, zda se jim krunýř vyvinul právě kvůli ochraně před predátory, ale žádný jiný logický důvod se prostě asi najít nedá. Kdo by však prorazil své dlouhé dýkovité zuby skrze těžké brnění obřích galapážských želv? A v podstatě by to samé mohlo platit i u malých evropských druhů. U vyhynulých želv z Austrálie a Oceánie, jež se nazývají Meiolaniidi, se dokonce objevily i kostěnné koule na ocase... Zajímavé je také to, že se většina želv při nebezpečí schoulí a hlavu i nohy zastrčí do krunýře, odkud je nevytáhnou do té doby, než nebezpečí pomine. Tento důmyslný způsob ochrany se později vyvinul i u dalších, želvám nepříbuzných opancéřovaných obratlovců...



OBRNĚNÍ DINOSAUŘI:
Opancéřovaní dinosauři patří mezi některé z nejznámějších a nejpopulárnějších vyhynulých tvorů vůbec. Velmi dobrým příkladem takových pravěkých obrněnců jsou Ankylosauři (řád Ankylosauria). Vyvinuli se už před 167 miliony let v jurském období a vyhynuli až před 65 miliony let na samém konci Křídy, kdy do Země narazil asteroid velikosti Mount Everestu. Od Antarctopelty po Euplocephala, od Nodosaura po Sarcolesta či Ankylosaura, tito tvorové osídlili snad všechna prostředí a úspěšně žili po sto milionů let. Představoval pro ně tak zvláštní evoluční úspěch právě kostěnný pancíř na zádech? Ačkoliv to byli plazi úplně jiné kategorie, v něčem se želvám skutečně podobali. Někteří paleontologové předpokládají, že když nějaký veliký dravec, dejme tomu například Tyrannosaurus Rex, zaútočil na býložravého ankylosaurida, jako byl Ankylosaurus či Euplocephalus, býložravec se přitiskl nechráněným břichem k zemi a kryl se svým opancéřováním. I pro tak masivního predátora, jakým byl T-Rex, pak bylo těžké ublížit tak dobře chráněné kořisti. Ankylosauři jako takoví si ještě vyvinuli kostěnnou kouli na ocase, kterou v případě nebezpečí švihali, zatímco jejich příbuzní Nodosauři tento znak postrádali. Obě skupiny dinosaurů však měly podobný mechanismus obrany. Ankylosauři, ač se to možná nezdá, však nebyli jedinými obrněnými dinosaury. Také někteří dlouhokrci, Sauropodi, si vyvinuli doslova želví ochranu. Dobrým příkladem může být Saltasaurus, titanosauridní sauropod žijící v pozdním období Křídy v Patagonii, Argentině. Mezi sauropody ho něco činilo velmi neobvyklým-byl to právě těžký pancíř, který nosil na zádech. Sloužil snad také k obraně? V Křídě žili v Jižní Americe hrůzu nahánějící draví dinosauři a každý býložravec si musel vyvinout nějaký obranný způsob, jinak by zahynul. Právě Saltasaurus je také dobrým příkladem konvergence, neboť šupiny na jeho zádech ztvrdly do podoby neprorazitelného štítu...




SAVCI:
Když dinosauři vyhynuli, zaujali jejich místo obratlovci z třídy savců. I z rejskům podobných forem se však během pár milionů let vyvinuli někteří z nejpodivnějších tvorů, jaké si jen člověk umí představit. Dokonalé příklady k potvrzení existence konvergentní evoluce by se daly najít už jen v této skupině srstnatých tvorů. Například řád luskounů je znám tím, že jeho zástupci jsou pokryti tvrdými deskami tvořícími jakýsi pancíř, jenž je naprosto neprostupný. Cítí-li se luskoun ohrožen, stočí se do klubíčka, schová si méně chráněnou hlavu a končetiny tak, jak to dělají želvy a počká do chvíle, kdy predátor či jiná hrozba zcela zmizí. Pak už jen pokračuje v životě tak jako předtím. Luskouni obývají Afriku a Asii, ale v Jižní Americe se zase objevila jiná savčí skupina, luskounům se sice podobající, ale nepříbuzná. Jsou to pásovci, chudozubí savci původně žijící jen na jihoamerickém kontinentu. Jejich tvrdé obrnění slouží též k ochraně, dokonce se brání podobným způsobem, jako luskouni. Po střetu Jižní Ameriky s jejím severním protějškem začala na sever proudit vlna megafauny a pásovce zahrnovala též. V pravěku se dokonce vyvinuly i některé obří formy, Glyptodonti, od Glyptodona až po Doedicura. I tito tvorové jsou příkladem konvergence, neboť se v něčem nápadně podobali Ankylosaurům. Nebyl to třeba jen pancíř na zádech, v případě Doedicura působila neuvěřitelně prehistoricky i ostnatá koule na ocase vážící 40 kilogramů. Glyptodonti a jim podobní prapásovci posléze vyhynuli, ale dnešní miniaturní formy stále přetrvávají a jsou symbolem starých, dávno zmizelých časů...



Ať už je to opancéřování na zádech, nebo dokonce tvrdý kyj na ocase, tyto skupiny živočichů sdílely mechanismus obrany a jsou tak dokonalým příkladem konvegentní evoluce, která si s nimi během předchozích tří set milionů let krásně pohrála...

Snad se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte! Nevím, kdy se zde objeví další díl Konvergence, vězte však, že až najdu nějaké vhodné téma k rozebrání, představím jej zde!

Správce dinosauřího parku - Někdo nám chce překazit plány

20. února 2015 v 15:27 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Problémy se opět střádají a Dan Jameson a jeho společníci musí držet krok se svou složitou prácí! Snad si dnešní část užijete...

Někdo nám chce překazit plány

Dinosauří park zažívá velké pátrání. Minulý týden, jak jsem si již do svého týdeníku zapsal, byli otráveni tři Adelobasileové, malí rejskovití savci, které Charles, ředitel parku, chová u sebe na zahradě. Po pozření potravy, do níž byl přidán nějaký jed, se jim udělalo špatně a nakonec zemřeli. Teď se řeší, kdo to udělal. Kdo je tím travičem? Jasné je jedno, někdo to určitě být musel. Analýzy krmiva, kterým Charles svou chovnou skupinu krmí, dokázaly, že potrava je naprosto nezávadná, ba dokonce naopak, pro zvířata je neskutečně výživná. V sobotu však došlo i k výzkumu kopy oné potravy, z níž museli tři zemřelí Adelobasileové jíst a zatlouct si tak i hřebíček do rakve. Granulovitých kuliček již mnoho nezbylo, většina z nich skončila v Adelobasileích žaludcích, ovšem i přesto bylo jasné, že krmivo musí jed stále obsahovat. Hned ráno byla tedy odebraná potrava poslána na rozbor, kde došlo k víceméně šokujícímu odhalení-do krmiva byl přidán jed na hubení krys jak v sypké, tak i tekuté podobě. Je to otřesné, ohavné a zároveň i neskutečně podlé. Malí Adelobasileové neměli žádnou šanci, dokonce i krysy bývají větší než oni, a právě na jejich hubení je jed vyroben, přičemž krysu takový jed zahubí během několika minut. Charles má teď o svou kolonii strach. Pachatel se neukázal, ale musí to být někdo z nás. Jeden z pracovníků Dinosauřího parku, někdo, komu snad byla nabídnuta nějaká vysoká odměna za jediné-za to, aby nám překazil naše plány. Plány týkající se vytvoření úžasné přírodní rezervace zpřístupněné veřejnosti, ve které žijí tvorové, celá léta považovaní za vyhynulé. Má snad někdo zájem o podobný park, jako je ten náš? Chce ten náš zničit a vybudovat si svůj vlastní? Nebo je to jen léčka, jak upoutat naši pozornost na jeho podlou činnost a k jeho dopadení vynaložit všechny naše finance? Otázek je víc, než dost, a travič zdá se řádí dál. V úterý se totiž udělalo zle jinak prospívajícímu Erythrosuchovi Ericovi. Sežral velký flák masa, který mu byl do výběhu hozen teprve pár minut předem. Pro jistotu jsme ho uspali a vyšetřili ho. Maso samozřejmě obsahovalo sypký jed, tentokrát však již ne na hubení krys. Tentokrát to bylo něco mnohem silnějšího, nějaký roztok anorganických kyselin, které u Erica způsobily průjem. Někteří z nás se tomu zprvu smáli, není to však taková legrace. Ericovi sice kyseliny neublížily, ale kvůli průjmu přestal žrát, problémem se stal i přísun tekutin. Teď je již v pořádku, ale trvalo to celé dva dny, než se vzpamatoval. A onen zločinec zůstává stále neodhalen...

Již jsem nastínil, že Ericovi byly kusy masa do ohrady hozeny jen pár minut předtím, než je sežral. Krmil jej však důvěryhodný člověk, Fred. Ten tvrdí, že o ničem neví a já mu zatím věřím. Vždyť Fred patří mezi naše nejlepší pracovníky! Zajímavé je, že zločinci jsme přesto na stopě. Freda totiž zarazilo, že dveře do budovy se zásobami potravy pro zvířata byly odemčeny. Na základě toho, kdo u sebe má klíče k budově, by se pak dalo vypátrat, který darebák za tím vším stojí. Je tu ale jeden problém, klíče až na dělníky, vojáky a rangery takřka všichni. Doufejme, že ještě nejsme ztraceni. To řádění se však musí zastavit. L. C. Clark již o všem ví a chce na ostrov poslat nějaké speciální agenty, kteří by nám s pátráním pomohli. Vše se ještě uvidí, v Dinosauřím parku ale prostě musíte očekávat neočekávatelné... Další problémy představuje samozřejmě náš Giganotosaurus. Řádění traviče nás zabralo natolik, že jsme během týdne zcela přestali řešit přítomnost mladého dravého teropoda v našem parku. Začíná panovat názor, že by bylo lepší si dinosaura nechat v lidské péči, na kterou se již zcela adaptoval. Oliver tvrdí, že když s ním nebudeme spokojeni, klidně ho odveze zpátky na ostrov, až dosáhne plné velikosti. Nikdo si však nemůže být jistý tím, že se pak sám naučí lovit. Starostí začínáme mýt opět až moc...

Za týden se dozvíte, jak to bude s Dinosauřím parkem vypadat dál!

Microbrachis

19. února 2015 v 17:05 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Microbrachis byl malý lepospondyl (hmyzožravý karbonský obojživelník) patřící do řádu Microsauria. Právě mikrosauři tvořili nejrozmanitější rodinu lepospondylů, avšak navzdory svému jménu "sauria" znamenající ještěři, nespadali pod plazy, ale pod obojživelníky. Microbrachis byl maličký mikrosaurus, který měřil téměř 15 centimetrů. Fosílie byly nalezeny v České republice, je to česká specialita. K odhalení jeho pozůstatků došlo v 19. století v uhelných dolech u Nýřan, kde byla zároveň objevena i kupa dalších karbonských obyvatel středu Evropy. Microbrachis žil asi před 300 miliony lety, tedy na samém konci Karbonu, nejzelenějšího období v dějinách Země. Vypadal už v podstatě jako raný typ mloka, jeho drobné neduživé končetiny asi nesloužily k pohánění těla ve vodě, zřejmě je však přílišně nepoužíval ani k chůzi. Obýval mělčiny a bažinaté oblasti či mokřiny. Výkonným pohonem jeho těla ve vodě byl však dlouhý ocas, ke konci nápadně zvětšený do ploutvovitějšího tvaru. Ocas byl také zploštělý a Microbrachis se s jeho pomocí pohyboval jako ryba, takže jím mrskal ze strany na stranu. Plaval také s pomocí bočního vlnění svého protáhlého tělíčka, tvořeného páteří s více než 40 miniaturními obratly. Většinu času zjevně trávil ve vodě a měl žábry. Někteří paleontologové považují Microbrachise za něco jako Petera Pana mezi vyhynulými obojživelníky, poněvadž dospělcům přetrvávaly vnější keříčkovité žábry, kterými dýchali v larválním stádiu vývoje. Tomuto jevu se říká neotenie a vědci zabývající se dnešními obojživelníky jej znají i naživo, vyskytuje se totiž například u známých severoamerických axolotlů a mločíků, případně i u evropského macaráta jeskynního. Microbrachis byl jinak drobným predátorem. Jeho čelisti byly lemovány řadou neskutečně maličkých zoubečků, které dokázaly při sklapnutí tlamy jednoduše prorazit tělo chycené oběti a zabít ji tak. Živil se pravděpodobně krevetami a dalšími malými korýši, případně dokonce i maličkými druhy rybek. I když se však Microbrachisovi v českých karbonských pralesích dařilo, s koncem této geologické periody nadobro zmizel z fosilního záznamu. Ostatní mikrosauři následovali brzy, vyhynuli v raném Permu...
Microbrachis patří kupodivu ke známějším prvohorním živočichům, jeho popis můžete najít v knihách "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" a "Dinosauři dětská obrazová encyklopedie".

Příště Keraterpeton!