Březen 2015

Putování s dinosaury speciál-Monstra pravěkých oceánů, 3. část

31. března 2015 v 14:01 | HAAS |  Díly seriálů o pravěku

Třetí a zároveň závěrečná část trilogie Monstra pravěkých oceánů, která patří do úspěšné řady televize BBC Putování s dinosaury a stejně jako předchozí speciály Země obrů a Obří dráp provázená britským zoologem Nigelem Marvenem, nám ukáže mořská monstra ještě nebezpečnější, než kdy předtím. Podíváme se totiž do skutečného pekelného akvária!

Poslední část začíná tam, kde druhá skončila. Ukáže se, že Nigel při Megalodonově výpadu spadl do vody, což jej velice vyděsilo. Obrovský žralok se ale přiblíží k lodi znovu a Nigel na něj konečně upevní kameru, předtím, než Megalodon sežere návnadu. O pár dnů později kamera vyplave na hladinu a Nigel a tým uvidí fascinující záznam, při kterém obří žralok napadne pravěkou velrybu Cetotherium. Když ale dalo třetí nejnebezpečnější moře týmu tolik zabrat, jak to asi bude s těmi dalšími? Dále se Ancient Mariner posouvá do Jury před 150 miliony let. Nigel se hodlá setkat s největším mořským zabijákem všech dob, Liopleurodontem. Využije speciálního repelentu na tyto plazy a s kameramanem se ponoří do jurského oceánu po setmění. Na mršině Leedsichthyse, dvacetimetrové ryby, kterou Nigel před časem viděl umírat, hoduje několik Liopleurodontů. Nigel a kameraman se k nim přiblíží opravdu hodně blízko, ale nakonec se jeden odváží je napadnout. Naštěstí uniknou, aby mohli navštívit skutečné pekelné akvárium. Nejnebezpečnějším mořem všech dob je Křídový oceán Severní Ameriky před 75 miliony let. Na souši vládne Tyrannosaurus Rex, ale voda je domovem ještě větších potvor. To je důvod, proč se o této době budeme dozvídat jako o pekelném akváriu. Nigel pozoruje žraloky, Elasmosaury i Xiphactiny při plavbách oceánem. I když se do moře nechce potopit, nakonec se rozhodne zaplavat si s obří želvou Archelonem. To ale bude osudová chyba, protože sám sebe i tým dostane do vážného nebezpečí. Člun napadne rodina Mosasaurů, nakonec vše vypadá v dobrý konec, ale v noci se všichni vrátí, zatímco lidé na palubě spí... Pokračování zůstává neodhalené. Režisérem trilogie byl Jasper James a skvělou hudbu opět složil Ben Bartlett.

Pravěká zvířata, která se v epizodě objevují: Megalodon, Cetotherium, Liopleuorodon, Leedsichthys, Methriorhynchus, Hybodus, Mosasaurus, Squalicorax (popsán jako žralok), Xiphactinus (o kterém Nigel tvrdí, že kdyby ďábel choval ryby, byla by tohle jedna z nich), Halisaurus, Hesperornis, Archelon, Elasmosaurus, Pteranodon a Tyrannosaurus Rex.

Příště už popisek první epizody další slavné série, Putování s pravěkými zvířaty!!!

Hromadná smrt dinosaurů: Trossingenské stádo

30. března 2015 v 14:40 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
O víkendu jsem znovu procházel knihu "Poznávej věci kolem sebe: Dinosauři" od Mikea Bentona, o které jsem zde již psal. Tentokrát mě při pohledu na dvoustranu, jež je věnována velmi zajímavému tématu, napadlo napsat článek o jednom z nejpozoruhodnějších důkazů hromadné smrti dinosaurů... Doufám, že si článek užijete!

Trossigenské stádo, to je název obrovského množství masivních, gigantických živočichů, kteří byli jednoho dne před stovkami milionů let společně pohřbeni při jakési strašlivé pohromě. Co byli vlastně tito tvorové zač? Kam se vydali a hlavně, proč zemřeli všichni zároveň? Co o jejich smrti zjistila moderní věda? Nejprve si musíme přiblížit, co to vlastně ono Trossigenské stádo ve skutečnosti bylo. Jedná se o jeden z nejslavnějších nálezů Plateosaurů v německém Trossingenu. Plateosaurus byl dinosaurus patřící mezi sauropodomorfy, byl dlouhý zhruba 8 metrů a vážil 4,5 tuny-patřil tedy mezi největší dinosaury období Triasu, první geologické periody druhohor. Žil zhruba před 215 miliony let a jeho kosti byly objeveny už roku 1834. Tehdejší nález, mimochodem také pocházející z Německa, tvořily obratle a kosti končetin. Aby zde však byla uvedena pravda, Plateosaurus byl později nalezen ještě v asi 50 dalších lokalitách Německa, Švýcarska a Francie, samozřejmě včetně Trossingenu. Právě na jeho území se ve 20. století uskutečnily vykopávky pod vedením muže jménem Friedrich von Huene (1875-1969). Ten řídil práci množství dělníků, kteří odkopávali trossingenskou zeminu, odváželi ji z lokality malými vozíky a cenné dinosauří kosti odváželi do Huenova univerzitního muzea nedaleko Tübingenu. Nález to byl neuvěřitelný! Bylo odkryto více než 50 jednotlivých Plateosaurů, i když podle mnohých odhadů počet exemplářů stoupl i na 70! Toto neuvěřitelné číslo se, co se týká počtu nalezených jedinců určitého druhu pohromadě, v paleontologii objevuje jen zřídkakdy. Ale to nebyl konec, na Huenovu práci navázali i moderní paleontologové. Třeba u švýcarského města Frick byla roku 2007 odkryta další kostra Plateosaura, nicméně mnozí si myslí, že v oblasti se skrývá ještě minimálně stovka koster. Co vedlo k tam masivní smrti v jediném okamžiku? Vědcům to samozřejmě nedalo a okamžitě začali zkoumat, proč Plateosauři zahynuli na stejném místě ve stejnou chvíli (což prozradilo stáří hornin, v nichž byli nalezeni). Zprvu se domnívali, že mohl dát stádo do pohybu třeba nějaký velký predátor, jako byl Liliensternus, dravec podobný Dilophosaurovi, který se tehdy v Německu vyskytoval. Ale to by nesvětlovalo smrt takové masy živočichů, ačkoliv je dravci možná na místo smrti zahnat mohli. Huene přišel s logičtější domněnkou, zašel totiž dále do geologie. Všiml si, že pískovec s kostmi stáda Plateosaurů je zbarven červeně a žlutě, díky čemuž přišel s domněnkou existence jakési dávné písečné duny. Dlouho se myslelo, že tomu tak skutečně bylo a že Plateosauři při průchodu pouští v duně uvízli a hromadně zemřeli. Ovšem novější výzkumy to vyvrátily, proč? Písky nebyly na místě uloženy kvůli pouštím, jak se moderním vědcům povedlo zjistit. Uložily je tam řeky, což okamžitě všechno vysvětluje. Stádo Plateosaurů procházelo řekou, která se náhle ve chvíli rozvodnila a ještě předtím, než se šokovaná zvířata mohla dostat ke břehu, smetla je, uvěznila ve víru, udusila, utopila a strhla ke dnu. Mrtvá těla dinosaurů se uložila v písku, zakonzervovala se na 215 milionů let, než přišli paleontologové, odkryli je a zjistili, co tuto dávnou pohromu způsobilo. Jediný přírodní jev, možná způsobený deštěm, prasknutím nějaké přírodní přehrady nebo čehokoliv jiného pak posloužil paleontologům k detailnímu zkoumání Trossingenského stáda...


Obrázky z webů http://swordlord3d.deviantart.com/art/Short-travel-290657810 a WikiMedia. Pokud se Vám tento článek líbil, komentujte, budu za to velmi rád...

Ze zapomenutého pralesa-část 2.

29. března 2015 v 12:14 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Minulá část:
Dobrodruh, zoolog a nově také kryptozoolog Douglas Fenton se rozhodl uspořádat dobrodružnou přírodovědeckou výpravu do srdce novoguinejského deštného pralesa, který je obestřen dávným tajemstvím. Jeden z jeho přátel mu poslal dopisem zprávy o možné existenci tajuplného tvora, který se podle očitých svědků až nápadně podobá vyhynulému druhu plaza, konkrétněji dinosaura rodu Iguanodon. Po neúspěšné kryptozoologické výpravě za obrovskými anakondami do Amazonie by Douglas nenašel příliš mnoho dalších lidí, kteří by měli zájem s ním tuto záhadu objasnit, ale přece jen se mu povedlo na svou stranu získat přítele Marka Linfielda, kameramana. Oba dobrodruzi začali plánovat výpravu s cílem natočit toho tvora. Celý jejich rozhovor byl ale z mobilního telefonu odplosloucháván Douglasovým synovcem, Mikem. Co se asi stane?


ZE ZAPOMENUTÉHO PRALESA-ČÁST DRUHÁ:
Nastalo krásné březnové úterý a středoškolákům specializované londýnské přípravy na vysokou školu měly co nevidět začít prázdniny. Mike Fenton, Douglasův synovec, který včera odposlouchal rozhovor svého strýce s jeho blízkým spolupracovníkem, okamžitě vrazil do šatny, kde na už na něj čekali jeho tři kamarádi. Byly to studentky Mary Williams a Jane Tidmarsh a nejprve jim bylo do smíchu, když uviděli uříceného Mikea vbíhat do mřížových šaten, zatímco se již nemohl dočkat, až všechno svým kamarádům sdělí. V povzdálí byl Dave Baker, který se s Mikem seznámil už ve školce. Studentky si už nemohly odpustit nějakou jedovatou poznámku, ale ihned je zastavila Mikeova slova: "Strýc chystá další expedici!" Všichni tři na něj hleděli, jakoby nevěděli, o co mu jde, ale ve skutečnosti jim bylo zcela jasné, že o jarních prázdninách by se jim konečně mohlo splnit to, na čem se už před rokem domlouvali. Chtěli se totiž konečně dostat z Anglie někam do cizí, exotické země, a tentokrát vše vypadalo slibně. "Víš, kam jede?" zeptal se Mikea vážně Dave. "Do Papuy-Nové Guineje, do rovníkových pralesů objasnit prý záhadu výskytu nějakého... Ehm, dinosaura." odvětil Mike. Jane a Mary se nahlas zasmály a Dave se také pousmál. "Dinosauři? Vyhynuli před 65 miliony let!" řekl nakonec Dave. "Strýc je blázen," pokýval hlavou Mike, ale okamžitě obrátil list diskuse, "ale tohle je přece šance, na kterou jsme čekali! Ukecáme rodiče, aby nám zaplatili hromadnou letenku a uděláme strejdovi menší společnost. Stejně tam jede jenom s jedním chlapem a já nechci, aby mi strejdu někdo zabil." Šatnami se začal opět ozývat smích. Uběhlo pár dnů... "Vy jste Douglas Fenton?" zeptala se mladá recepční Douglase na letišti Heatrow v den odletu. "Ano, slečno, nějaký problém?" odpověděl jí a zároveň položil další otázku Douglas. Recepční se otočila ke své kolegyni a zašeptala jí do ucha něco o šílenci a obrovských hadech z Jižní Ameriky. Douglas to slyšel a schválně zakašlal, aby je z diskuse vytrhl. "Spěcháme," informoval ji. Recepční mu podala letenky a Douglas s Markem vyrazili na odbavení. Netušili, že je z čekárny sledují oči čtyřech studentů, dychtivých po poznání světa. Let trval neskutečně dlouho a byl rozdvojen, neboť cestující čekala hodinová přestávka v Bombaji. Když letadlo konečně přistálo na letišti v Jacksons International Arpoirt v hlavním městě Papuy-Nové Guineje, Port Moresby, nemohli se už Douglas s Markem dočkat setkání se svým průvodcem. Byli prvními, kdo vyšli z letadla, a to záměrně. Na zašedlé ploše, kterou omíval silný tropický liják, stál Raymond Si, jejich průvodce a znalec místního pralesa. Douglas mu asi týden předtím odeslal svou fotografii a Raymond udělal to samé, takže se okamžitě poznali. "Zdravím!" pozdravil Raymond. "Těšil jsem se na Vás," řekl Douglas a usmál se, "a tohle je Mark Linfield, můj kameraman. Psal jsem Vám, že jsme jenom dva." "Zavedu do pralesa, ale nejdřív si popovídáme," usmál se lišácky Raymond a zašustil prsty na znamení platby předem. Douglas jen vzdychl a Raymonda následoval. Z kavárny na letišti byl nádherný výhled na ulice Port Moresby poblíž a zároveň i na mlžné hory porostlé tropickými dřevinami kdesi v dáli. "Prehistorická zvířata? Ha ha!" zasmál se Raymond, když spolu u šálku kávy diskutovali. "Důkazy jsou," zamračil se Douglas. "Podívejte se, tady v těchto pralesích žije zřejmě zvíře, které by mohlo změnit náš dosavadní pohled na svět, na vymírání a vůbec na celou přírodu. Ať už je tam cokoliv, dinosaurus nebo jenom přerostlý klokan, určitě ten nález bude stát za to!" pokusil se Raymonda přesvědčit Mark. "Zavedu Vás do pralesa," usmál se nakonec Raymond, "ale máte stoprocentní šanci na to, že spatříte jen zvířata, která už vědci znají." "To se ještě uvidí," řekl mu na to Douglas a napil se. Horká káva mu ale opařila jazyk a tak musel odběhnout na toaletu. "Vy jste fakt novoguinejec?" zeptal se mezitím Mark Raymonda. "Ano, ale můj děda byl z Anglie," odpověděl mu průvodce. Po chvíli se začal s Markem dál bavit: "Věříte Vašemu spolupracovníkovi? Opravdu věříte tomu, že tam žije dinosaurus?" "Ehm, pohleďte na tohle," vytáhl Mark z Douglasova batohu nákres toho tvora, "paleontologové tomu zvířeti říkají Iguanodon. Tohle je stará rekonstrukce, někdy z půlky minulého století, dneska už by ho malíři nakreslili jinak. Ale pravda je taková, že se podle popisu ten záhadný živočich starému Iguanodontovi zatraceně podobá. Já tomu věřím, jako kameraman přírody vím, že zázraky se neustále dějí. Ne každý tvor mohl velké vymírání někdy na konci Křídy, nebo jak se to období jmenuje, vyhynout." "Přesně tak!" poznamenal Douglas tlumeně přes papírový kapesníček, který si tiskl k ústům, a očividně nebyl moc rád z toho, že se mu Mark hrabal v batohu. Raymond obrátil oči v sloup, přišlo mu, že po následujících pár dnů či týdnů bude muset doprovázet opravdu otřesné dobrodruhy. "Vyrazíme hned zítra, to už bude čtvrtek!" navrhl Raymond, s chlapy se rozloučil a odešel do hotelu, kam jej Douglas a Mark následovali. Hotel se nacházel na pokraji města, takže zahrady rodinných domků v okolí lemoval skutečný nedotčený prales. Skupinka čtyř studentů se mezitím usídlila v nejnižším patře hotelu a těšila se z toho, jak Douglase nemile překvapí. To ale ještě nevěděli, co všechno jim tato expedice přinese... Pokračování příště.

Na obrázku vidíte mlžný novoguinejský prales... Nevím ještě, kdy sem přibyde další část, ale snad to nebude za tak dlouho!

Slavné expedice: Darwinova cesta po Jižní Americe

28. března 2015 v 13:48 | HAAS |  Vědecké výpravy

SLAVNÉ EXPEDICE

DARWINOVA CESTA PO JIŽNÍ AMERICE

"Přežívá nikoliv ten nejsilnější druh, ani ten nejinteligentnější. Přežívá ten druh, který se dokáže nejlépe přízpůsobit změnám."
CHARLES DARWIN

Byl to největší přírodovědec, jaký kdy žil. Člověk, jehož domněnky se staly základem celé moderní biologie. Možná jeden z největších cestovatelů 19. století, Charles Darwin podnikl v letech 1831-1836 skutečnou cestu kolem světa. Posloužila mu k tomu loď Beagle, na které se po pět dlouhých let plavil z Anglie dále po většině důležitých míst jižní polokoule. Byla to ovšem jen jedna část jeho cesty, která změnila pohled lidstva na svět natolik, že je dnes podstata života chápána ve zcela objasněných faktech a domněnkách. Především cesta na souostroví Galapágy, které dnes patří státu Ekvádor, přiměla mladého přírodovědce Charlese přemýšlet o historii života na Zemi. Každopádně celá Darwinova výprava po pobřeží Jižní Ameriky objasnila některé pravé záhady života i jeho minulosti. Toto je cesta zpátky v čase zhruba o dvě století, kdy Charles Darwin při své vlastní expedici vymyslel evoluční teorii, myšlenku, která navždy změnila svět...


Evoluční teorie dává dnes ještě větší smysl, než onehdy v době, kdy ji Darwin vymyslel. Musel čerpat především z toho, co sám našel, na vlastní oči viděl nebo případně chytil, a teorie si samozřejmě získala celou řadu odpůrců, z nichž někteří šli Darwinovi doslova po krku, jen s trochou anglického gentlemanství. Terénní paleontologové a biologové ale zjistili, že historie života je přímo součástí evoluční teorie, poněvadž nálezy pravěkých i současných zvířat v pozdějších letech mnohé objasnily. Darwin si určitě nemohl představit, že o 150 let později bude dávat evoluční teorie mnohem, mnohem větší smysl, než kdy předtím. Ukáže se jako příklad logického uvažování o přírodě a o světě a ačkoliv s tím mnozí stále nesouhlasí, ukáže se také jako příklad nezměrné lidské fantazie, která je schopna překonat všechny hranice...

Když Darwinova expedice na lodi Beagle započala, bylo 27. prosince 1831. Dokázal si tehdy slavný přírodovědec uvědomit, že na ni stráví skoro dalších pět let? Po nějakém čase stráveném při anglickém pobřeží Beagle zamířila daleko na jih, ještě zastavila u afrických Kapverdských ostrovů, ale dále pokračovala v neuvěřitelné cestě po Atlantiku až k městu Bahia v Brazílii. Dalšími jihoamerickými zastávkami byly Rio de Janeiro, Monteviedo, Falklandské ostrovy/Malvíny, Valparaiso, Callao Lima a nakonec ekvádorské Galapágy. Pak cesta samozřejmě pokračovala přes Pacifický oceán, ale to už je jiný příběh...


Na obrázku vidíte dobovou kresbu lodi Beagle připlouvající k ostrovům Tierra del Fuego na jižním pobřeží Argentiny ve chvíli, kdy je loď vítána místními obyvateli. Obrázek nakreslil Conrad Martens, který se roku 1833 stal oficiálním malířem lodi. Jak ale vlastně celá Charlesova výprava po pobřeží Jižní Ameriky začala? Mladý přírodovědec dokončil studium v Cambridgi v červnu roku 1831, pak studoval skalní formace ve Walesu a po srpnovém návratu do rodného Shrewsbury zjistil, že mu profesor John Henslow, muž, který Charlese přiměl ke studiu geologie, poslal dopis s doporučením Charlesovy přírodovědecké práce na lodi královského námořnictva. Touto lodí byla tedy již zmíněná Beagle. Darwin měl malou laboratoř na konci nepříliš veliké místnosti, poblíž měl také vlastní lůžko. Je nutné uvést, že při cestě trpěl malým prostorem a také mořskou nemocí, kvůli čemuž se snažil trávit co nejvíce času na pevné, suché zemi. Možná ale právě tato mořská nemoc a stísněnost v malém prostoru pomohly Darwinovi při toulkách na pobřeží najít tak fantastické nálezy...


Při příjezdu do Jižní Ameriky začal Charles Darwin teorizovat o vyhynutí velikých savců, jejichž fosílie začal překapivě ve vnitrozemí nacházet. V Argentině mu podařilo najít například první fosílii dnes velmi dobře známého rodu prehistorického kopytníka rodu Macrauchenia. Tito tvorové se možná vzrůstem i vzhledem podobali velbloudům, měli ale na nosu chobot a ve skutečnosti patřili do rozsáhlé skupiny Litopterna, tvorů, kteří nemají v 21. století mezi obratlovci žádné příbuzné. Už jen z nálezu pár kostí takového zvířete Darwin usoudil, že někteří tvorové, kteří dnes již zkrátka neexistují, kdysi nutně museli žít a také museli vyhynout. Tuto myšlenku později ještě rozvedl. Impozantní nález zkamenělé lebky Toxodona vzbudil v Charlesovi touhu zkoumat své fosílie dál. Zapsal si, že onen zvláštní tvor, jehož pozůstatky později zaslal do Anglie jednomu z nejznámějších britských přírodovědců vůbec, Richardu Owenovi, a jenž jej zároveň popsal a pojmenoval, připomínal zřejmě dugonga nebo kapustňáka, takže se jednalo nejspíše o vodní zvíře. Dnes víme, že Toxodon byl mnohem více jako hroch a zřejmě se rád válel v bahně, ale rozhodně nemá v dnešním světě žádné bratrance. Byl to zástupce řádu Notoungulatů, kteří před 10 000 let definitivně vyhynuli. Zajímavé je, že některé pozdější pozůstatky Toxodonů byly odkryty poblíž hrotů šípů lidských lovců, ale zda se vůbec člověk stačil setkat s živým Toxodontem zřejmě navždy zůstane neobjasněnou záhadou. Darwina však musela přítomnost takových zkamenělin v Jižní Americe fascinovat...



Další fantastické nálezy zahrnovaly například obří lenochody, vlastně dokonce ty největší, jací existovali, včetně Megatheria, šest metrů dlouhého monstra žijícího ne na stromech, jako jeho dnešní příbuzní, ale na zemi. Megatheriu se podobalo také Scelidotherium, další úžasný nález, který Darwin učinil. A obří Glyptodonti, zvětšené, mohutné vyhynulé verze dnešních pásovců mu určitě doslova vyrazily dech, i když nález sestával jen z několika málo desek z glyptodontových zad. Všechny tyto objevy pocházely z Argentiny. Nebyli to ale jen vyhynulí savci, na jejichž pozůstatky Darwin narazil. Les stávající ze zkamenělých kmenů pravěkých stromů Charlesovi dokonale ukázal, že i některé druhy rostlin existovaly jen v dávné minulosti a dnes je již musíme považovat pouze za vyhynulé a zkoumat je z fosilních pozůstatků.


Avšak opravdu ta nejpodstatější část cesty nadešla až později. Při výpravě na Galapágy, vzdálené od pevniny Jižní Ameriky více než 1000 kilometrů, bylo Charlesovi skutečně ukázáno, jak lze uvažovat i minulosti života na Zemi. Při svém 5 týdnů dlouhém pobytu na ostrovech prozkoumal řádku současných živočichů. Mezi ně patřily například galapážské pěnkavy, dnes právem nazývané po svém objeviteli, Darwinovi. Ten si všiml, že každý druh pěnkavy žije na jediném ostrůvku, ale dohromady Galapágy poskytují domov 13 jednotlivým druhům. Všechny jsou si podobné, až na tvar zobáčku. A Darwin si přesně všiml, že tvar zobáčku vždy odpovídá potravě, kterou se pěnkava živí. Některé druhy sbírají semena, jiné hmyz, a zobáček je podle toho uzpůsobený. Také výzkum galapážských leguánů, jediných ještěrů, kteří obývají slanou mořskou vodu, ve které hledají své oblíbené řasy, nebo obrovitých želv, potvrdil, že na těchto ostrovech se život vyvíjel v trochu jiném formátu-přesně v té verzi, jakou Darwin potřeboval pro založení své nejslavnější a nejproslulejší teorie. Teorie, nazývaná evoluční, která se snaží doložit fakt, že se znaky různých živočichů mění s ohledem na prostředí, což se dá po 150 letech stále dokázat, ba možná dokonce i snáze. Galapágy mu také poskytly pohled na stopy geologických změn Země. Cesta na Galapágy výpravu na pobřeží Jižní Ameriky zakončilo, i když Beagle pak pokračovala dál do Austrálie a k jihu Afriky. Když se Darwin vrátil domů a svou teorii představil, svět zprvu nesouhlasil. Dnes však víme, že Darwin v jednom, a to ve vlastní myšlence založené na pečlivých výzkumech, zápiscích a pozorování, předběhl svou dobu...


Po návratu domů napsal Darwin o evoluční teorii knihu, ta se však s úspěchem setkala zřejmě až opravdu dlouho po jeho smrti. To, že však tento muž, vědec a badatel, při svých cestách po Jižní Americe zjistil o životě více, než kdo jiný kdy před ním, je velmi úctyhodné...

"Skutečnosti mě přesvědčily, že během dlouhého vývoje se druhy měnily..."
CHARLES DARWIN

Darwin se narodil 12. února 1809 v anglickém Shrewsbury v téměř tu samou hodinu, jako Abraham Lincoln. Zemřel ve věku 73 let dne 19. dubna 1882. Ke konci života vážně onemocněl, podle některých teorií kvůli následkům po kousnutí stonožkou či štípnutí jiným tropickým hmyzem v Brazílii. Je možné, že výprava do Jižní Ameriky, která mu tak změnila život, mu jej po nějaké době také vzala...

Správce dinosauřího parku - Nebezpečí ze strany Deinotheria

27. března 2015 v 15:56 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Poslední březnový Správce je tu! A jak už napovídá titulek, opět se v Dinosauřím parku přihodilo něco zlého... Jak to asi Dan Jameson a jeho tým vyřeší?

Nebezpečí ze strany Deinotheria

Musím Vás opět ujistit, že Dinosauří park je místem, kde zažijete některé z nejhrozivějších a nejnapínavějších momentů svého života. Většina zvířat byla v týdnu klidná, malý Teleoceras roste, želvy druhu Testudo atlas nakladly další snůšku vajec, pravěcí hadi Gigantophis a Pachyrhachis sežerou všechno, na co přijdou a z Leptoceratopse Dina se stává větší mazlíček, než kdy jindy. Zato jeden obyvatel parku, dokonce jeden z největších, ukázal, že dokáže natropit velkou spoustu problémů. Jde o Deinotherium, obrovského chobotnatce, kterého Oliver přivezl určitě už před více než půl rokem. Je to samec a je velmi agresivní, podráždí ho opravdu cokoliv. Chlapi často vtipkovali, že by ho nezastrašil ani Tyrannosaurus Rex, nicméně já osobně si od Deinotheria vždycky udržoval jakýsi odstup. Dělal jsem dobře, protože to lidé, kteří se k němu tentokrát přiblížili, tvrdě odnesli. Stalo se to v úterý v devět hodin večer. Krmič Joe šel k výběhu Deinotheria s kupou listí. Začal mu je házet za plot a za chvíli si umanul, že by se před ostatními pracovníky našeho parku mohl pořádně vytáhnout. Vzal si mobilní telefon s kamerou a rozhodl se natočit chvíli, kdy do potravy zabrané Deinotherium vlastní rukou pohladí. Jen co se ho ale dotkl, obrovský chobotnatec rozrazil plot a Joe odletěl doslova o několik metrů dozadu. Pouhý dotek neznámého předmětu lidské ruky stačil k tomu, aby samec zaútočil. Joe byl ušlapán o několik vteřin později, po silném pádu samozřejmě nedokázal vstát a nebyl tak schopen útěku. Tohle všechno vím, protože jsem shlédl záznam bezpečnostních kamer-a v případě tohoto masakru to byl záznam dost nechutný (i když se v okolí prášilo, takže obraz nebyl zase tak jasný). Pak Deinotherium pocítilo svobodu a rozběhlo se přímo do středu ostrova, což samozřejmě nemělo dělat. Rangeři byli na vše okamžitě upozorněni, nicméně gigant si to zamířil rovnou k hlavní budově, která byla zrovna před nedávnem spravena poté, co její zeď v lednu rozbořil gigantický Spinosaurus. Rangeři jsou povinni o všem informovat správce parku, což jsem já, takže jsem také vyrazil na místo a nestačil se divit. Deinotherium pobíhalo okolo budovy, nahlas řvalo a lidé kolem jen utíkali se strašným křikem a vřískotem. Spatřil jsem také dvojici lidí nehýbaje se ležících na zemi. V tu chvíli se mi zastavilo srdce, ale z hrůzného pohledu na zemřelé mne vytrhl řev toho obra, který se rozehnal přímo proti mě. Štěstí, že rangeři v tu chvíli savce střelili uspávací šipkou, takže tím zároveň upozornili na svou přítomnost a gigant si mne okamžitě přestal všímat. Přiznám Vám ale, že jsem potom neusnul. Deinotherium je teď v pozorovací ohradě, než se opraví ta jeho, zabere to opět několik týdnů. Jenže nikdo si nemůže být jistý, jestli zase něco nechystá...

Ke třem zemřelým se naštěstí nikdo nepřidal, tedy... zatím. Oliver ale uspořádal svou další výpravu za Titanoboou, největším hadem planety, kterého před pár týdny objevil na své skvělé expedici do dusného pralesa, či jak to jinak nazvat. Přidala se k němu skupina paleo-herpetologů, kteří chtěli vidět toho tvora na vlastní oči-a nejen to, dokonce ho i chytit a přeměřit. Něčeho takového bych se účastnil rád, ale bohužel jsem byl zaneprázdněn studiem vajec pravěkých želv, takže mi nebylo dovoleno expedici následovat a provázet. Oliver nás však o všem průběžně informoval. Ve čtvrtek ráno tedy helikoptéra přistála na pláži a hned z rána se skupina dvanácti lidí vypravila do pralesa. Zahlédli prý spoustu zvláštních tvorů, z nichž ani nejimpozantnější (vyjma Titanoboi) byl metrový štír, zřejmě Pulmonoscpius nebo Isobruthus, a jeden člen výpravy se dokonce odvážil jej chytit do ruky. Olivera pak napadlo, že by v parku mohl udělat insektárium a tam taková zvířata vozit, ale to jsem mu zakázal. Každopádně, výprava pokračovala. U toku řeky našli dospělého Gigantophise, tito hadi jsou zřejmě na Isle of Die běžní. Změřili ho a zjistili, že měří osm metrů. Titanoboa byla ale k nenalezení. Celý den chodil tým z místa na místo a hledal sebemenší náznak pohybu ještě většího hada. Až za parného odpoledne se na hladině řeky, zrovna v tom nejhlubším místě, objevila hlava. Obří had! Dva vědci se potopili do vody, ale hned se zase vynořili a informovali ostatní o tom, že voda je tak kalná, že v ní není vidět ani na dva prsty dopředu, natožpak klidně i na největšího planety, který by si z Vás mohl udělat svačinu. Výprava se pak pokusila hada chytit z člunu. Na provaz na tyči se něco skutešně chytilo a podle následného pohybu tyče lze usuzovat, že šlo o kroutícího se hada. Ovšem, ještě předtím, než stačil někdo pořádně zatáhnout, tyč s provazem byly dole na dně řeky. Tým neměl dostatek vybavení a zásob na to, aby zůstal na místě přes noc, takže se vrátil k nám. O víkendu ale vyrazí na místo znovu, sám jsem zvědav, jestli něco chytí...

Další část opět za týden, aspoň v to tedy doufám! V ní se dozvíte, zda byla Oliverova výprava úspěšná či nikoliv...

Nově objevený dravec z Triasu

26. března 2015 v 15:34 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Mezi řádku skvělých nálezů, které byly ve světě paleontologie učiněny od začátku tohoto roku, přibyl i jeden skutečně pozoruhodný. Není to objev jen tak obyčejný, protože jde o nález a pojmenování vrcholového predátora své doby, jak se lze alespoň domnívat. Na území Severní Karolíny v USA totiž došlo k objevu předka krokodýlů, jenž byl pojmenován Carnufex carolinensis, což v překladu znamená "karolínský hrdlořez" (jméno se opravdu vydařilo a určitě je i příhodné). Měl na délku 9 stop, tedy celých 2,7 metru, což je na dravce z Triasu, kteří zajisté, tedy až na výjimky, gigantických velikostí nedosahovali, docela úctyhodné. Fosilní zbytky Carnufexe pocházejí z Pekinské formace, jejíž sedimenty jsou staré cca 231 milionů let a datují se tak do nejstarší etapy pozdního Triasu, Karnianu, což je také období, kdy se na naší planetě začali objevovat první dinosauři. Těžko říci, jestli už před 230 miliony let žili dinosauři v Severní Americe, poněvadž jejich kolébkou byla nejpravděpodobněji Jižní Amerika, ale pokud se tam tehdy nějaký vyskytl, rozhodně mohl mít co do činění s Carnufexem, skutečným terorem okolí. Zajímavé je, že Carnufex patří mezi první krokodyliformy (jakési předchůdce krokodýlú) nalezené na severní polokouli, většina popsaných druhů totiž žila na jižní polokouli a mnozí dosahovali sotva poloviční délky. Takřka třímetrový Carnufex se zřejmě proháněl po světlých lesích a pouštích pravěké Severní Ameriky, tehdy tvořící spolu se všemi ostatními světadíly superkontinent Pangaea, a lovil vše od jiných krokodýlům podobných tvorů až po savcovité plazy. Jeho čelisti byly úzké, ale byly vyzbrojeny masivní sadou zubů ostrých jako břitvy a špička horní čelisti byla navíc o něco výše, než zbytek, takže neobvyklý skus trochu připomínal známější Proterosuchy (Chasmatosaury). Možná, že byl Carnufex schopen i bipedního postoje. Podle paleontologů, kteří Carnufexe popsali, museli mít první teropodní dinosauři skutečně hrůzu nahánějící nepřátele, ale nakonec to byla velikost a mrštnost, která sehrála roli. I tak byl ale Carnufex úctyhodným predátorem a určitě o něm bude zjištěno ještě mnohem více...

Obrázek i informace ze Science Daily. Snad se Vám článek o novém objevu zaujal, pokud ano, nezapomeňte jej okomentovat...

V Kongu objevili nový druh hada

25. března 2015 v 17:57 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Zhruba před dvěma týdny byla ohlášena zpráva, že herpetologům se podařilo najít nový druh hada z čeledi Lamprophiidae. Nález pochází z Demokratické republiky Kongo v západní Africe, což není příliš překvapivé, protože africké praley jsou prozkoumány jen z pár procent a možnost objevu nových druhů je v nich tak velmi vysoká. Nový druh dostal jméno Boaedon radfordi, v angličtině se mu říká Radford's House Snake, český název prozatím ještě nemá. Identifikovala ho profesorka biologie z Whitman College, Kate Jackson, se svým týmem a o novince publikovali článec do African Journal of Zoology. Konkrétní místo výskytu tohoto hada je Albertinský příkop, 750 mil dlouhé údolí doslova zaplněné deštnými pralesy, nicméně je možné, že se Boaedon radfordi vyskytuje i v horských pralesích poblíž místa nálezu. Potvrdit by to mohl především fakt, že mapování druhu započalo teprve nedávno. Byly již však učiněny molekulární výzkumy a právě díky nim se zjistilo, že had patří do rodu Boaedon, do něhož spadají i mnozí jiní afričtí hadi, zajímavostí je však to, že se většinou vyskytují v nížinách, takže je nález druhu Boaedon radfordi v horách ojedinělý a výjimečný. Čím se tento had živí nebo zda klade vejce či rovnou rodí živá mláďata se neví, je ale velmi pravděpodobné, že herpetologové již brzy začnou s blizším zkoumáním. Pokud jim do toho tedy neskočí ještě více nevšední nález ze západní Afriky, poněvadž tato oblast je na neznámé hady velmi bohatá. Vzhledem k tomu, že na mnohá území Konžského deštného pralesa nikdy nevstoupila lidská noha a na základě satelitních snímků nelze ani určit rozdíly mezi výškou terénu u jednotlivých míst, natožpak ještě nitro pralesa, je dost možné, že již brzy bude objeven další zajímavý druh... Jen čas nám to ukáže. Jak ale řekla profesorka Jacksonová o nálezu nového druhu rodu Boaedon, "Nález hada nám pomůže lépe porozumnět biologické diverzitě,", takže každý objev je velmi podstatný...

Doufám, že Vás nový objev nadchl přinejmenším stejně jako mě! Informace jsem získal především díky webu Whitman College, který Vám může poskytnout mnohé další informace o této senzační zprávě...

Nejstarší savci

24. března 2015 v 14:54 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Na základě procházení některých knížek o pravěku, které mám doma, jsem se rozhodl napsat článek o vůbec nejstarších dosud známých savcích. Za mnohá fakta uvedená v tomto článku vděčím především knihám "Pravěcí savci" od Alana Turnera a "Kapesní atlas: Dinosauři a jiná prehistorická zvířata" od Mikea Bentona...

Savci jsou neskutečně různorodou skupinou endotermních (teplokrevných) obratlovců, kteří za uplynulých zhruba 65 milionů let osídlili všechny kouty naší planety. Patří mezi ně někteří z nejmenších a pro změnu naopak také vůbec ti největší tvorové naší planety (toto místo si drží třiatřicetimetrový plejtvák obrovský). Většina lidí, kteří se o pravěk příliš nezajímají a o historii nás, savců, toho moc neslyšeli, si však myslí, že tito tvorové se objevili až po vymření dinosaurů nebo případně na sklonku druhohorní éry, kdy se již vláda obřích plazů blížila ke svému zániku. Neví však, jak moc se mýlí. Mezi paleontology a prehistorickými nadšenci je fakt, že savci se vyvinuli zhruba ve stejné době, jako první dinosauři, důvěrně známý. A jen tak pro informaci, odborníci zde nevychází z nálezu pouze jednoho, ale hned celé řádky primitivních savců, dosud nejstarších, jaké věda zná. Ačkoliv nevíme, jak probíhal život těchto miniaturních předchůdců celé savčí třídy, možná jednoduše proto, že ani nebyli tolik impozantní, přinejmenším ne tolik, jako dinosauři, mnohé lze z průzkumu jejich maličkých zachovalých kostí vyčíst. Mezi nejstarší savce vůbec patřil Adelobasileus, rejskovitý savec, který měl velmi blízko k therapsidům (tzv. savcovitým plazům). Byl popsán až roku 1990 na základě nálezu neskutečně malé lebky objevené v americkém státu Texas. Horniny, v nichž byla nalezena, se datují do pozdního Carnianu, což byl první a nejstarší stupeň období pozdního Triasu, prvního geologického údobí druhohor. Adelobasileus žil před 225 miliony let, což je mimochodem doba, kdy se na americkém kontinentu, jenž byl tehdy spolu s ostatními kontinenty spojen do superkontinentu jménem Pangaea, začali vyvíjet první dinosauři. Adelobasileus je také pokládán za pravého předchůdce všech pozdějších a hlavně i dnešních savců, včetně nás samotných. Je až neuvěřitelné, že tato malá "myšička", která čelila náporu raných triasových dravců jako byl Coelophysis, položila základy pro nakonec tak rozmanitou skupinu zvířat. Ale popravdě, Adelobileus nebyl jediným prasavcem, jedním z prvních vůbec, kterým dnes vděčíme za naši existenci a podobu našeho světa. Třeba rod Sinoconodon, který žil v Číně v rané Juře před 193 miliony let, již vykazoval některé modernější tělesné znaky. Jeho blízký příbuzný Morganucodon, který přežil konec období Triasu a žil také v rané Juře v Číně a dokonce i ve Walesu, měl drobné ostré zoubky k drcení hmyzu, kterým se živil. Tito malí hmyzožraví tvorové že byli předky celé třídy savců? Co se týká Morganucodona, byl tento tvor důkladně prozkoumán, přece jen od doby jeho popisu paleontologem Parringtonem roku 1941 uběhla již řada let. Vědci se domnívaíjí, že Morganucodon byl teplokrevný, měl typickou savčí srst, ale-nebyl to placentál. Snášel vejce, podobně jako dnešní primitivní, vejcorodí savci, mezi něž řadíme ptakopyska a ježury. Měl sotva 10 centimetrů na délku, ale přesto to byl gigant vývoje. Zajímavé je, že na základě mnohých výzkumů primitivních savců vznikla domněnka o blízké příbuznosti vačnatců s placentály, ale nikoliv vačnatců nebo placentálů s vejcorodými. Jak ale vlastně první savci žili? Kdy byli aktivní? Šlo by se jen domnívat, zda šlo o denní či noční druhy, ale průzkum fosílií dalšího raného savce, rodu Hadrocodium, prokázal, že byli tito tvorečkové aktivní opravdu až po setmění. Dokazují to velké očnice nokturnálních druhů. Hadrocodium žilo také v Číně a to před 195 miliony let. Zdá se tedy, že východní Asie tehdy představovala jakousi kolébku savců. To každopádně dokazuje i zástupce jiné rané skupiny savců, s jejíž zástupci se dodnes setkáme v Austrálii. Primitivní vejcorodý savec, Pseudotribos, žil také v Číně, před 165 miliony let. Vejcorodí jako celková skupina však žijí již minimálně 210 milionů let. I tito savci patří mezi nejstarší, jsou to poslové minulosti...


Snad se Vám tento článek o prvních savcích líbil, pokud ano, můžete komentovat. Za všechny názory budu moc rád, jedná se totiž, alespoň podle mne, o velmi zajímavé téma...

Mamutice Martha

23. března 2015 v 14:28 | HAAS |  Prehistoric park
Martha je z druhu mamutů srstnatých (Mammuthus primigenius), kteří žili po velmi dlouho dobu v Eurasii za doby ledové, ale před 10 000 lety vyhynuli. Martha patřila k těm opravdu posledním mamutům na Zemi. Nigel ji našel při své výpravě do prehistorické Sibiře na samém zklonku Pleistocénu, upozornilo jej na ni její naříkání nad mrtvou sestrou. Pro Nigela a tým nebylo lehké Marthu ochránit před lovci všech typů, zvířecích i lidských, ale nakonec se povedlo ji dostat do Prehistorického parku, kde začala nový život. Od 2. dílu seriálu je tak Martha plnohodnotnou obyvatelkou parku. Později však týmu dělala starosti její neaktivita, především odmítání krmení. Tým ji seznámil se stádem slonů, a protože byli mamuti stejně jako sloni sociální zvířata, Martě se velmi ulevilo a byla v pořádku. Její postavení ve stádě bylo sice nejisté, ale když v 6. díle ochránila mládě sloní matriarchy před zuřivou Tyrannosauří samicí Matildou, byla přijata a se slůnětem si pak mohla konečně hrát...



Úžasné objevy ve světě hadů: Schopnost měnit svou barvu

22. března 2015 v 10:07 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Je tu další část mého seriálu o dechberoucích objevech ve světě snad mé nejoblíbenější skupiny současných obratlovců-hadů. Minule jsem se v něm zaměřil na rodičovskou péči, tentokrát se však podíváme na něco ještě tajuplnějšího...

Hadi vzbuzovali v lidech po celé tisíce let strach. Před pár set lety se to ale definitivně změnilo. Biologové si začali uvědomovat, že tito jedovatí plazi či silní škrtiči jsou stejně fascinující, jako třeba savci nebo ptáci. Dnes chováme hady jako domácí mazlíčky, víme o nich mnohem víc, než dávné generace před námi a většinu lidí ony zvláštní obavy z těchto tvorů přešly-zjistilo se, že hadi jsou jako každá jiná skupina zvířat, dokonale přizpůsobená prostředí, ve kterém žijí. Vybudovali si elegantní strategie na přežití a osídlili mnohá prostředí-od rovníkových pralesů přes stepi a lesy mírného pásma dokonce až po oceány a hranice arktické tundry...

V této části si přiblížíme pravdu o neuvěřitelné schopnosti, která byla v říši plazů dlouho přisuzována jen chameleonům. Tito ještěři, perfektně přizpůsobení životu na stromech, dokáží měnit barvu své kůže podle okolí anebo dokonce podle nálady. Jsou známí pro svou fantastickou kamufláž, díky které jsou takřka neviditelní, někdy se však naopak z důvodu předvádění se dokáží zbarvit jasnými odstíny, díky jejichž působení si snad člověk uvědomí, jak překrásná zvířata chameleoni vlastně jsou. Nádherné barvy hrají v jejich životech velkou roli... Ale představte si, že chameleoni nejsou jedinými plazy, kteří mají tuto schopnost. Ještě před deseti lety by Vám i experti po vyslovení domněnky, že hadi jsou schopni měnit svou barvu, řekli, že se jedná o nesmysl. Dnes však víme, že alespoň jeden druh hada se chameleonům opravdu přiblížil. Jedná se o tvora žijícího skrytým životem, důvod, proč byl ale objeven relativně nedávno, je jediný: pochází z oblasti zcela distancované od civilizace. Proč dokáže tento had spontánně měnit barvu? Co ho k tomu vede a jak probíhal vědecký výzkum tohoto naprosto neuvěřitelného živočicha?


Had, kterého vidíte na obrázku, je tím zmiňovaným plazem. Jeho vědecký název je Enhydris gyii (v angličtině se mu říká Kapuas mud snake, nemá však český ekvivalent) a patří mezi užovkovité (Colubridae). Je to mírně jedovatý druh, stejně jako většina užovkovitých, má i tento had zadní jedové zuby. Nepoužívá je jako kobry či zmijovití k vstříknutí jedu do těla kořisti, zadní jedové zuby jed do rány zpravidla vtlačují. Své anglické jméno dostal tento had díky výskytu u řeky Kapuas v indonéské části ostrova Borneo. Právě tento jihovýchodoasijský ostrov-jeden z největších na světě-skýtá domov spousty dosud neobjevených tvorů. Jen mezi lezi 1996 až 2006 bylo na Borneu objeveno 361 nových druhů živočichů a rostlin. Užovka druhu Enhydris gyii mezi ně patří též. Jako jeden z asi 160 druhů hadů, kteří Borneo obývají, je tento druh sotva viditelný. Navíc je to jeden z 22 druhů rodu Enhydris, jako jediný má však unikátní schopnost, která zde již byla zmíněna. Je schopen měnit barvu své kůže podle prostředí. Bylo to zjištěno až roku 2005, kdy byla užovka druhu Enhydris gyii popsána na základě dvou odchycených exemplářů z lesnatých mokřin Betung Kerihun National Park...

Jak už to ale tak bývá, vlastnost tohoto druhu byla objevena jen čistou náhodou. Odchycené exempláře byly totiž umístěny do černého kyblíku a když je herpetologové vytáhli, nestačili se divit! Během 20 minut hadi doslova okopírovali barvu kbelíku na sebe. Právě tohle je ten fascinující nález a zřejmě také důvod, proč nebyl tento druh objeven již dříve. Dokonalá kamufláž tohoto hada jednoduše dokonale splývá s okolím. Vzhledem k tomu, že se vyskytuje ve vodním prostředí, je možnost zahlédnout jej o to těžší. Enhydris gyii dokáže měnit svou barvu nejen kvůli chytání své kořisti, jakou mohou být třeba ryby, před kterými se v kalné vodě musí skrýt. Had musí být také schopen uniknout nebo se schovat větším predátorům, třeba velkým dravým ptákům. Ačkoliv je bornejský nález dodnes považován za výjimečný, spousta lidí o tomto hadovi zatím ani neslyšela. To je ovšem škoda, protože jeho evoluční strategie je dechberoucí...


I schopnost měnit barvu a splývat s prostředím je však jen jedním z mnoha úžasných objevů ve světě hadů, které byly učiněny terénními biology v průběhu posledních pár desítek let. V následujících částech si představíme vlastnosti hadů, které jsou zajisté velmi neobyčejné, a pokusíme si zodpovědět na otázku, proč se u nich tyto evoluční strategie objevily... Nezapomeňte totiž, že u hadů je třeba očekávat neočekávatelné!

Více informací o užovce druhu Engydris gyii můžete najít na webech World Wildlife nebo National Geographic News.

Pokud se Vám druhá část série líbila, můžete komentovat. Další díly se zde objeví zřejmě v příštím měsíci, i když si tím nyní nemohu být zcela jistý...