Březen 2015

Ptačí řády a jejich evoluce: Hrabaví

11. března 2015 v 11:28 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
"Všem se líbí ptáci. Které jiné divoké zvíře je více přístupno našim očím a uším blízko k nám i všem ve světě tak univerzálně, jako pták?" David Attenborough

Hrabaví
Stratigrafický výskyt: Eocén (45 ma) až současnost
Areál rozšíření: Celý svět kromě Antarktidy.


CO TO VLASTNĚ JSOU TI HRABAVÍ?
Hrabaví jsou velmi rozličným řádem ptáků, který je charakteristický tím, že jeho zástupci příliš často nelétají a když už tak učiní, jejich let je nízký a prudký. Jsou oblíbenou kořistí mnoha predátorů, mezi něž patří i člověk. Hrabavé dělíme na několik základních skupin: kury, krocany, pávy, bažanty, tetřevy, guany, hoky, tabony a jim podobné. Ačkoliv dosahují různých velikostí, mají všichni hrabaví (včetně těch vyhynulých) jedno společné-statnou kostru, krátká, zato však široká křídla a také malou hlavu. Krk bývá různě velký, u některých druhů je dlouhý, u některých zase krátký. Hrabavým se povedlo osídlit všechny kontinenty kromě Antarktidy. Jak také značí jejich jméno, často hrabou v zemi, aby našli potravu...

Koroptev

EVOLUCE ŘÁDU GALLIFORMES:
Fosílie nejstaršího ptáka, který by se na první pohled zdál být hrabavým, se našly ve vrstvách starých 85 milionů let nedaleko Fort McKinney v Texasu, USA. Tvor byl nazván Austinornis lentus a původně byl za hrabavého považován, ale později se zjistilo, že možná patřil do jiné skupiny. Ne každý tomu ale věří, nicméně jako u ostatních moderních ptačích řádů, i zde je situace neméně komplikovaná. V čem se vědci shodují je fakt, že hrabaví už museli nutně existovat v období Eocénu ve starších třetihorách (Paleogénu). Mezi takové fosilní ptáky patří Argillipes z Anglie a Coturnipes též z Anglie a pravděpodobně také z americké Virginie (v tomto případě se přesně neví, zda je virginský jedinec stejným rodem, jako ten původní, anglický). Amitabha, která žila ve středním Eocénu v Severní Americe je dobrým kandidátem na jednoho z nejstarších známých hrabavých. Svým příbuzným, zejména krocanům a bažantům, se již podobala. Nicméně, víme-li něco přesně, pak to vychází z nálezů zkamenělin rodu Palaeortyx v Německu, Francii, Rumunsku, Maďarsku a Itálii. Tento pták žil od středního Eocénu po raný Pliocén a jako hrabavý už definitivně vypadal. Co se týká mladších hrabavých, je už materiálu podstatně více. Některé zkameněliny nám dokonce prozradily pravdu o něuvěřitelně velkých ptácích z tohoto řádu. Například Sylviornis žil na Nové Kaledonii v Pacifiku možná ještě na začátku našeho letopočtu, než jej vyhubili prapůvodní domorodci. Nedokázal létat, ale vážil 30 kilogramů a byl ohromný...

Fosílie rodu Palaeortyx, vystavovaná ve Francouzském Národním muzeu přírodních věd

DNEŠNÍ HRABAVÍ:
Po strastiplné evoluční cestě tedy dospěli hrabaví ke své dnešní podobě. V 21. století žije na Zemi 80 jednotlivých rodů zahrnujících 290 druhů. Typickým zvukem je pro tyto ptáky tok. Během období toku se samci takových druhů, jako jsou bažanti a tetřevi, shromažďují na tokaništích a zápasí spolu o samice. Hrabavým se daří v křovinách, na strništích, otevřené krajině nebo v lesích. Některé druhy, jako jsou třeba bělokurové, obývají zase arktickou tundru, takže si přizpůsobili teplý kožíšek z peří, aby vydrželi i v extrémním chladu. Mnohé skupiny hrabavých najdeme hned na několika kontinentech, naopak některé se zase usadily jen na jednom světadílu. Příkladem jsou krocani, oba divoké druhy najdeme jen v Severní Americe (v USA, Mexiku, Belizi a Guatemale). Také guani a hokové žijí pouze v Americe, ale pro změnu zase v tropické oblasti Jižní Ameriky. Některé druhy, jako je kur bankivský z Asie, se staly předky zdomácnělých ptáků, bez kterých si dnešní vesničané neumějí život ani představit. Domestikovaný kur nebo krocani jsou chováni pro maso a pro další užitek. Večeři složenou převážně z krocana na Vánoce si především v západní kultuře dopřává spousta lidí. I když však žije množství druhů prospěšných pro člověka, jejichž počty rozhodně nejsou ohroženy, jsou i hrabaví, kteří ochranu nezbytně potřebují. Hoko modrozobý (na prvním obrázku v tomto článku) je kriticky ohrožený, zbývá už jen 2500 jedinců a všichni žijí v několika malých lokalitách v Kolumbii, včetně rezervace El Paujil, kterou zřídila společnost ProAves na jeho ochranu. Téměř ohrožený guan chocholatý žije zase jen na nevelkém území v brazilské Amazonii. Zranitelné jsou i jiné druhy, překvapivě mezi ně patří i proslulý bažant královský z Číny...

Kur bankivský, zřejmý předek domestikovaného kura

Prehistorické rekonstrukce-Trias, Německo, 215 MYA

10. března 2015 v 12:02 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Po dlouhé době je zde konečně další část Prehistorických rekonstrukcí... Ta předchozí se zde objevila 27. října a tak jsem si jednoduše řekl, že by bylo dobré se k projektu zase vrátit. Musím však uvést jedno, nebýt knihy "Dinosauři nalepovací encyklopedie", tento článek bych nenapsal...

Představte si cestu v čase zpátky o 215 milionů let, do světa, který se od toho dnešního v mnohém velmi odlišoval. Kdybychom se v této době podívali na území dnešního Německa, zjistili bychom, že se nacházelo jinde, než dnes. Celý svět byl tehdy spojen do jednoho obrovského kontinentu zvaného Pangaea, který obklopoval jediný obrovský světový oceán Panthalassa. Asie se tehdy nacházela na sever od Evropy, tedy v výjimkou Číny, která tvořila samostatný poloostrov vybíhající do moře. Německo bylo posunuto mnohem dále v evropském vnitrozemí, než je tomu dnes. Představte si dokonce to, že Severní Amerika se nacházela hned poblíž-a od Evropy ji nedělil žádný Atlantik (ten měl vzniknout až asi o sto milionů let později). Velké kusy souše byly zaplaveny vodou, takže poskytovaly domov vodním živočichům od hlavonožců amonitů a belemnitů až po první mořské plazy, včetně Nothosaura nebo patnáctimetrového Shonisaura. Také superkontinent Pangaea mnoho znamenal. Zvířata i rostliny se mohly šířit kamkoliv bez překážek. Na Zemi panovalo teplé podnebí, na spoustě míst rostly pouště, ale nezahálely ani stálezelené kapradinaté lesy. Začali se především objevovat první dinosauři a ptakoještěři. Právě Německo bylo také jejich domovem...


Zpoza vysokých jehličnanů a cykasů zrovna vysvitlo rudé ranní slunce a ozářilo svět německého Triasu novým dnem za teplého počasí před 215 miliony let... Barva slunce se rychle změnila z rudé na zářivě žlutou až zlatou a voda ve velkém jezeře se začala lesknout a blyštit. Skupinka vážek nad ní začala poletovat, sedat si na vodu a klást vajíčka. Jiný velký brouk si sedl do ranní rosy v mechu, kde jej překvapil neskutečně rychlý primitivní rejskovitý savec. Zhltl brouka vcelku, z kořisti stačilo odpadnout jen jedno křidýlko. Poté malý teplokrevný, huňatý tvor zmizel v nízkých cykasech. Mezi kapradinami se mezitím začala pohybovat dvojice krokodýlů Terrestrisuchů, kteří žili na souši. Jejich dlouhé nohy a ocasy se míhaly mezi zelení, když dravci hledali nějakou kořist. Nakonec se i oni museli spokojit s pár velkými brouky, neboť se v blízkosti nic většího nenacházelo. Zato místním ptakoještěrům hmyz jako potrava vůbec nevadil. Dva Peteinosauři se proháněli nad jezerem a chytali vážky po celé dopoledne. Jiný pterosaurus, Eudimorphodon, si raději sedl na kmen vysokého cykasu a začal svým zobákem dloubat v kůře, aby našel nějaký hmyz. Nakonec spolkl velikou larvu a zaletěl k jezírku, aby se trochu vykoupal. Nedal se rušit ani přicházejícími dinosaury. Větve jehličnanů začali okusovat dva velcí Plateosauři. Nevěděli ale, že je z povzdálí sleduje dravec. Byl to Liliensternus, dravec připomínající Dilophosaura. Celý den bloudil v okolí jezera, protože se tu nacházelo jeho teritorium. Plížil se mezi kapradinami až těsně k Plateosaurům a ze vzdálenosti deseti metrů po nich vyrazil. Jeden z býložravců se mu ale postavil a uhodil jej po tlamě těžkým ostrým drápem na přední končetině. Liliensternus se zalekl a odskákal pryč, ale ve skutečnosti šlo jen o lest. Pak po býložravci skočil znovu a zardousil ho svými mocnými čelistmi s ostrými zuby. Druhý Plateosaurus, mnohem větší, dravce ihned odehnal, ale predátor věděl, že se později ke kořisti vrátí a sežere ji...


Příště se podíváme do jižní Afriky v Permu, kdy pro okolní býložravce představovali nebezpečí smečky metrových, zato však velmi specializovaných a úspěšných zabijáků...

Vysvětlivky:
MYA-million years ago (česky před ... miliony let).

Doufám, že se Vám tato část Prehistorických rekonstrukcí líbila, pokud ano, nezapomeňte komentovat, za všechny názory budu velmi rád...

Ze zapomenutého pralesa-část 1.

9. března 2015 v 9:36 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Před nedávnem skončila rozsáhlá série příběhů o Džungli času a Georgi McCannovi, jejíž konec si už tak nějak budete muset domyslet... Minulý týden jsem ovšem jedním článkem upozornil na nově přicházející příběh, který začíná již dnešním dnem. Napadl mě čistě náhodou, když jsem projížděl články s kryptozoologickou tématikou na www.paleo-dna.blog.cz . Název nového příběhu zní Ze zapomenutého pralesa, doufám, že se Vám bude líbit!!!

ZE ZAPOMENUTÉHO PRALESA-ČÁST PRVNÍ:
Douglas Fenton, dobrodruh a kryptozoolog, vstoupil do své malé pracovny v nejvyšším patře vysoké budovy uprostřed Londýna. Nějaký známý mu poslal dopis plný zpráv o výskytu nějakého podivného tvora hluboko v deštných pralesích Nové Guineje. Douglas si sedl na dřevěnou židli, jako vždy si opřel obě nohy o stůl a začal číst. Zprávy ho zaujaly natolik, že přestal vnímat cokoliv v okolí. Douglas byl vystudovaný zoolog, narodil se ve Skotsku, ale vyrůstal a studoval v Anglii. Poté, co dochodil univerzitu, strávil několik měsíců prácí biologa v pralesích australského Queenslandu, kde se zabýval výzkumem převážně malých, bezobratlých živočichů. Nato strávil dva a půl roku na Galapágách pomocí ochráncům přírody při záchraně místních leguánů a želv a nakonec se stal vedoucím jedné soukromé londýnské společnosti, která má za úkol organizovat výpravy biologů do terénu. Při tom všem ale Douglas začínal čímdál více věřit domorodým legendám o výskytu podivných tvorů v odlehlých koutech světa. Před rokem sám zorganizoval velkou expedici do nitra Amazonského deštného pralesa za nalezením legendárních devítimetrových anakond, výprava byla ovšem neúspěšná, zato stála mnoho peněz. Tím si proti Douglasovi spousta zoologů vytvořila averze a začala jej považovat za člověka, který se nechává příliš unášet domorodými pověstmi a povídačkami. Douglas si však řekl, že neúspěšná výprava za obřími anakondami může být začátkem skvělé éry objevů... Když dočetl dopis, podíval se oknem směrem ven. Bylo krásní jarní pondělní ráno, jen asi devět hodin, z větviček venku vyrůstaly zelené pupeny a slunce ozařovalo trávník vedle silnice, posetý sedmikráskami. Douglasův přítel do dopisu napsal jedno: Nová Guinea je zdá se domovem nejtajuplnějších tvorů, jaké kdy lidstvo poznalo. To bylo něco, co Douglasa zajímalo. Začal se hrabat v papírech a nakonec mezi výtisky obrázků z různých internetových stránek nalezl rekonstrukci živočicha, která k jeho pravé podobě opravdu sedí. V jeho hlavě se začaly rodit představy o nové úžasné expedici. Ihned zavolal jednomu z mála lidí, kterým ještě mohl věřit, aby se s ním na všem domluvil. Ten člověk přijel okamžitě, už asi po hodině. Byl to Mark Linfield, kameraman, který se s Douglasem potkal již na univerzitě. "Douglasi, stará vojno!" zvolal, když vstoupil dveřmi do místnosti. "Marku, jak dlouho jsme se neviděli? Alespoň patnáct let, že?" řekl Douglas a se svým přítelem se objali. Douglas pak Markovi vysvětlil, o co mu jde. Mark byl nadšený, jako nepříliš proslulý kameraman přírody okamžitě zasouhlasil. "Takže, ještě jednou," začal vše ujasňovat Douglas, "vydáme se do Papuy-Nové Guineje, abychom to objasnili. Podle všech zpráv, co mi poslal ten známý, se vše začalo šířit už roku 2004. Tehdy prý místní obyvatelé zpozorovali tři metry vysoké monstrum, které připomínalo jeden druh tvora, kterými se zabývají paleontologové-popisek důkladně odpovídal popisu dinosaura Iguanodonta." "To je fascinující," pokýval hlavou Mark. "K pozorování došlo na ostrůvku New Britain u Nové Guineje, ale ještě v roce 1999 byl u jezera Murray tento tvor spatřen též. Místní ho popsali jako zvíře dlouhé jako náklaďák na odpadky," pokračoval Douglas. "Dobře, a takhle ten tvor vypadá?" optal se Mark a ukázal na onu rekonstrukci, kterou předtím Douglas vyhrabal z kupy papírů. "Ano, tohle je obrázek Iguanodonta, dinosaura zvaného "zub leguána". Žil prý v období Křídy v Anglii a možná i někde jinde, ale hlavní je, že se mu ten tvor skutečně podobá. Není to nutně zrovna Iguanodon, ale něco, co je mu podobné a to je na tom tolik vzrušující," popsal vše Douglas. "To je skvělé, kamaráde, já jsem pro, co ostatní?" řekl Mark. "Ostatní nepojedou, oficiálními členy expedice jsme jen my dva. Stejně by nám nikdo nevěřil. Jenom najmeme průvodce, jednoho chlapa, jménem Raymond Si, jsem si už vyhledal po internetu. Sbalíme věci, něco málo řekneme na veřejnosti a odjedeme prozkoumat ty pralesy. Na mapě Ti teď ukážu, kam se přesně vydáme. Délka expedice by měla trvat maximálně měsíc," informoval Marka Douglas. "Já to zvíře natočím," řekl Mark, "taky jsem přesvědčený, že tam něco žije. Nejdřív jsem Ti nevěřil, ale teď to už má nějakou logiku." Oba dobrodruzi se spolu ještě velmi dlouho domlouvali a když konečně vše zorganizovali, slunce již začalo zapadat. Oba viděli v nové výpravě velkou příležitost, jak světu ukázat něco neuvěřitelného. Douglas ale nevěděl, že na stole si při celém rozhovoru nechal ležet svůj mobilní telefon. Jeho synovec, Mike Fenton, si s přístrojem předtím trochu pohrál. Jeho cílem bylo odpouslouchávat vlastního strýce, aby se prostě se svými přáteli pobavil. V tomto ale i on spatřil příležitost... Pokračování příště.

Na obrázku vidíte rekonstrukci, kterou Douglas ukazoval Markovi... Nevím ještě, kdy napíši příští část, ale určitě to nebude za dlouho!!!

Úžasné objevy ve světě hadů: Rodičovská péče

8. března 2015 v 10:49 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Tento seriál jsem Vám sliboval již na sklonku minulého roku a nyní Vám ho konečně přináším v podobě jeho prvního dílu. Počet částí tohoto projektu je zcela neomezený, zaměříme se v něm však na některé z nejúžasnějších a nejvíce dechberoucích objevů, které byly za posledních pár desítek let učiněny ve světě snad mé nejoblíbenější skupiny současných živočichů-ve světě hadů...

Hadi vzbuzovali v lidech po celé tisíce let strach. Před pár set lety se to ale definitivně změnilo. Biologové si začali uvědomovat, že tito jedovatí plazi či silní škrtiči jsou stejně fascinující, jako třeba savci nebo ptáci. Dnes chováme hady jako domácí mazlíčky, víme o nich mnohem víc, než dávné generace před námi a většinu lidí ony zvláštní obavy z těchto tvorů přešly-zjistilo se, že hadi jsou jako každá jiná skupina zvířat, dokonale přizpůsobená prostředí, ve kterém žijí. Vybudovali si elegantní strategie na přežití a osídlili mnohá prostředí-od rovníkových pralesů přes stepi a lesy mírného pásma dokonce až po oceány a hranice arktické tundry...

V této části si povíme něco o dechberoucích objevech, které se týkají vztahu hadí matky k jejím mláďatům. Většina lidí si myslí, že všichni plazi kladou vejce, přitom ani neví, jak strašně se mýlí. Nemálo plazů, především hadů, rodí živá mláďata. Týká se to především hroznýšovitých (jako jsou hroznýši, psohlavci a anakondy) a zmijovitých (převážně podčeledi chřestýšovitých, která zahrnuje chřestýše, chřestýšovce, křovináře, ploskolebce či ostrolebce). Zde však nehraje roli živorodost či vejcorodost, hlavní úlohu tu má něco jiného... Před pouhými deseti až dvaceti lety byla rodičovská péče u hadů považována za výjimku. Ale před pouhými pár lety terénní biologové zjistili, že většina samic zmijí a chřestýšů s mláďaty zůstává ještě tak týden po narození. Co je k tomu vede? A jak vlastně taková rodičovská péče u hadů vypadá dopodrobna?


Důležité je zprvu uvést, že rodičovská péče opravdu není nic typického pouze pro ptáky a savce. Důkazem mohou být i bezobratlí, jako jsou sladkovodní krabi z východní Asie. Ti nakladou několik vajíček a s mláďaty po narození zůstávají ještě tak dva týdny a chrání je. Něco podobného se objevuje i u mnohem vyspělejších živočichů, jako jsou právě plazi a zde konkrétně hadi. Narozdíl od savců či ptáků, rodičovská péče u hadů není na takové úrovni. Hadí matka nezásobuje svá mláďata potravou, nečistí jim kůži a nezbavuje jich parazitů, nicméně své potomky po dlouhou dobu chrání. Rodičovská péče se objevuje především u evolučně nejmladších hadů, což jsou zmijovití. Podle některých zdrojů svá mláďata chrání například africká pazmije Lichtensteinova (Causus lichteinsteinii). Pokud ale mezi zmijovitými existují opravdu dobří pečovatelé, pak jsou to chřestýši. Tito američtí predátoři se zrohovatělými články kůže na ocasu, kterým v případě ohrožení chřestí, díky čemuž také získali jméno, svá mláďata chrání opravdu urputně. U chřestýše západního (Crotalus atrox) trvá vztah matky k novorozeným mláďatům několik hodin. Matka zůstává svým potomkům na blízku, ale ji přece jen po relativně krátké době mladí přestanou zajímat a začne si opět žít vlastním životem. To ovšem neplatí u chřestýše černoocasého (Crotalus molossus). Když se v srpnu mláďata vylíhnou, matka samozřejmě opět zůstává na blízku. Zde však ochrana netrvá jen několik hodin, zde jsou to celé týdny, někdy i třeba měsíc. Obyčejně podle všech výzkumů terénních herpetologů matka svá mláďata opustí až poté, co si poprvé svléknou kůži. Tehdy jim už také na ocásku přibyde jeden segment chřestítka a se dvěma takovými článečky už jsou schopna vydávat varovný zvuk a chránit se před predátory sama. Je opravdu úžasné, že i hadi patří k oněm tvorům, kteří se o svá mláďata starají...

Ovšem, nejsou to jen chřestýši, kdo mají o své novorozené potomky zájem. Výzkum prováděný Arizona State University prokázal, že vztah matky k mláďatům se může objevit i u mnohem starobylejších hadů, jakými jsou krajty. Jen tak pro informaci, krajty nepatří mezi živorodé druhy, klasicky kladou vejce, o která se však starají. Narozdíl od spousty jiných hadů krajty svá vejce neopouštějí a zůstávají s nimi, zahřívají je pohyby svého těla, které kolem nich obtočí. Inkubace někdy může trvat docela dlouho, ale krajty svůj úkol nikdy nevzdávají. Na akademické půdě se podařilo dokázat, že hadi se v něčem podobají ptákům, což opět potvrzuje, že musí mít nějaké společné předky a jsou příbuzensky zpřízněni. Krajty, stejně jako všichni hadi, samozřejmě mláďata nekrmí, čímž se od ptáků výrazně liší, i tak však s novorozeňátky nějakou tu dobu zůstanou. Maličtí škrtiči totiž potřebují matku na ochranu před většími dravci. Dospělá krajta je však může kdykoliv opustit, většinou to zapříčiní hlad a matka se po dlouhé době konečně vydá za nějakou kořistí. V tu dobu už mláďata musí vyjít do světa sama za sebe...


Rodičovská péče u hadů je však jen jedním z mnoha úžasných objevů, které se u této skupiny šupinatých plazů vyskytly během posledních desetiletí. V příštích částech si představíme další neuvěřitelné vlastnosti hadů a položíme si základní otázku: Proč? Vypadá to, že u hadů je třeba očekávat neočekávatelné...

Pokud se Vám první část nové série líbila, můžete komentovat, za všechny názory budu moc rád. Další části se dočkáte zřejmě ještě v tomto měsíci!

Nový seriál Nigela Marvena již v květnu!

7. března 2015 v 9:28 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
V druhé polovině února se na jedné ze stránek Nigela Marvena objevila zpráva, že na jaře či v létě bude mít premiéru nový velký seriál a tento čtvrtek 5. března společnost UKTV ohlásila, že vyjde již v květnu! Nový seriál, Nigel Marven's Cruise Ship Adventures (Dobrodružství na výletních lodích s Nigelem Marvenem), se tedy bude v květnu vysílat na kanálu Watch, který pod společnost UKTV spadá (stejně jako kanály Food nebo Eden)!!! Vyrobila jej Nigelova společnost Image Impact. Prozatím nebylo prozrazeno mnoho informací, seriál však bude mít šest hodinových epizod a jelikož jsem po celý minulý rok sledoval každý Nigelův krok na mapě, došlo mi, že se natáčel během celého uplynulého roku! V seriálu bude obsažena i Nigelova poslední výprava z ledna tohoto roku, ve které z argentinského Buenos Aires zamířil na Antarktidu. Nigel Marven's Cruise Ship Adventures bude diváky seznamovat s cestami na velkých výletních lodích společnosti Azamara a pokusí se ukázat trochu jinou stránku těchto krásných dovolených-nejen kouzelné cesty po moři a poblíž překrásných pevnin, ale také úžasná zvířata, která je obývají. Steve North, generální manažer kanálu Watch, o nadcházejícím seriálu prohlásil: "Cruise Ship Adventures je vzrušujícím výletem po celém světě, když se Nigel vrhá do kostarické džungle, noří se pod vlny Karibiku, šplhá po skandinávských útesech a horách Středomoří." Nigel dodal: "Každý bude na plavbě ohromen podivnými tvory, které jsme potkali při krátkých návštěvách přístavů. Nejlepším kouskem je ale sdílení mé lásky k přírodě s kapitány, baviči a pasažéry na dobrodružstvích se vším od papuchalků po mořské koníky, od velryb po datly, od červorů po lenochody!" V šesti epizodách tedy Nigel navštíví skutečné množství lokací a setká se s velkým množstvím neuvěřitelných a zároveň úžasných tvorů! Na internetu se již objevila první ukázka z nové série, brzy Vám ji také předložím. O dalších podrobnostech Vás ještě budu informovat v průběhu jara...

Doufám, že Vás nová zpráva nadchla stejně jako mě! Nevím jak vy, ale já se již velmi těším...

Správce dinosauřího parku - Oliverova výprava za obřím hadem

6. března 2015 v 15:14 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Tentokrát je to první březnová část v tomto roce. Snad si ji užijete!

Oliverova výprava za obřím hadem

Bude to pro Vás asi překvapením, ale za uplynulý týden, během kterého se vystřídal únor s březnem (což nás tady v tropech stejně nezajímá), se toho mnoho nestalo. Co se týká toho povedeného dělníka, který se pokusil nám překazit pár našich plánů a zřejmě byl i špiónem nějaké rozrůstající se konkurenční společnosti, nevíme nic nového. Možná snad všechny ty pokusy sešlápl plyn... Rangerské jednotky každopádně nedávají pozor již jen na zvířata, ale také na lidi. Pokud se však minulý pracovní týden něco zajímavého událo, byly to zajímavé zvuky vydávané Ardeosaury. Nejprve jsme nevěděli o co jde, a popravdě, pořádně to nevíme ani teď, ale jasné je jedno: Jedna samice Ardeosaura snesla vajíčka. Buďto ty podivné zvuky vyluzovali samci při předvádění se, anebo samice bránící si své hnízdečko. Ať tak či onak, v teráriu se zabydlí kupa nových přírůstků. Snad si na ně jen uděláme čas. Vejce byla pro jistotu ponechána matce, protože ačkoliv jsou Ardeosauři jako dnešní gekoni, nemůžeme předpokládat, co by s vejci udělal inkubátor a případně co by to udělalo s matkou. To bylo tak vše, z čeho jsme v parku byli nadšeni. Olivera však tato zpráva nenadchla tak moc, jako jeho další dobrodružná výprava, kterých se mimochodem v poslední době nemůže nabažit. Dívá se do mapy Isle of Die a snažně přemýšlí o tom, kam se vydá příště, co si dá na expedici za cíl, jak se vybaví, jak dlouho tam zůstane a řeší i podobné záležitosti. Už nějakou dobu však toužil spatřit největšího hada, který by na Isle of Die mohl žít. Gigantophise, druhého největšího hada v historii Země, chováme v parku, toho prvního největšího by nám už Oliver nepřivezl, ale jako milovník plazů chtěl zjistit, zda na Isle of Die přežívá i on. Titanoboa, titánský hroznýš, obří had dosahující délky asi patnácti metrů, žil v Kolumbii před 60 miliony let. Je tedy vidět, že už tak krátce po vyhynutí dinosaurů se plazi přece jen rychle vzpamatovali a pokusili se navrátit ke gigantickým plazím rozměrům z předchozí éry. O Titanoboi se toho všeobecně mnoho neví, takže náš Oliver uspořádal paleontologicko-herpetologickou výpravu za největším hadem v historii. Nazval ji "Mega herping" (jen tak pro informaci, herping je doslova pátrání po herpetofauně, tedy plazech a obojživelnících). Vyrazil v pondělí... Co se mu přihodilo?

Palce jsem mu nedržel, protože jsem zjistil, že i kdyby nastal nějaký problém, Oliver si najde východisko. Na Isle of Die se však událo mnohem víc, než to. Tým přiletěl na místo vrtulníkem a přistál na východním pobřeží ostrova. Oliver okamžitě zamířil po řece, vtékající do moře, do vnitrozemí. Brodil se bahnem a mokřady, které ho zavedly hluboko do pralesa. I když byl na Isle of Die už mnohokrát, toto místo mu bylo zatím skryto. Připadal si prý jako pravý dobrodruh, který se stal prvním člověkem, jenž na to místo vstoupil. Atmosféru toho všeho mu ještě pomáhal vytvořit jeho klobouk a expediční košile, kterou měl na sobě. Tým sestávající z pěti lidí byl nadšen též. V pralese se pohybovalo množší pravěkých ptáků, u řeky narazili na krokodýla, což byl podle Olivera mladý Purussaurus a dále po řece objevili i stádo nějakých kachnozobých dinosaurů-ti byli bohužel celkem daleko a tak se nedali natočit. Olivera napadlo potopit se do řeky a po nějaké Titanoboi se podívat. V řece však nic nenašel. Když se tým vrátil na pobřeží, byla už tma. Hned druhého dne vzali Oliver a jeden paleontolog kajak a na to místo se opět vydali, tentokrát přímo po řece. Spatřili na kládě stromu obrovského hada, paleontolog byl nadšením bez sebe, ale Olivera to zklamalo, neboť šlo jen o dalšího Gigantophise-dokonce menšího, než v našem parku. Řeka byla plná překvapení a také plná krokodýlů. Když se jeden zakousl Oliverovi do pádla, rozhodli se oba muži pokračovat dál pěšky a kajak nechat na břehu. Prales byl však nepřátelštější, než kdy dříve. Spadané klády byly přeplněny škorpióny s velkým jedovým zadečkem, Archaeopteryxové v korunách stromů nepříjemně křičeli a do toho začalo být pořádně dusno. Pak Oliver uviděl nějakého obrovského hada lézt po padlém kmeni stromu-nebyl to Gigantophis, bylo to něco většího! Po asi dvaceti vteřinách to zvíře zmizelo ve vodě. Na posledních sedm vteřin jej Oliver natočil. Chvíli tomu nemohl uvěřit a s paleontologem podnikli ještě dlouhou cestu do základního tábora, který hned zbořili a vrátili se k nám, ale opravdu to byla Titanoboa!

Snad se Vám dnešní část líbila, pokud ano, komentujte! Další Správce dinosauřího parku, tentokrát prázdinový (alespoň pro mě, poněvadž příští týden máme jarní prázdniny) očekávejte opět v pátek!

Tyrannosauři Terence a Matilda

5. března 2015 v 14:06 | HAAS |  Prehistoric park
Po velmi dlouhé době je tu další článek do rubriky Prehistoric park.
Terence a Matilda patří k druhu Tyrannosaurus Rex, prvnímu dinosaurovi, kterého chtěl Nigel chovat v Prehistorickém parku. Při své záchranné výpravě za tímto dravým dinosaurem do Montany v Severní Americe v období Křídy před 65 miliony let se Nigelovi dařilo sledovat dlouho matku těchto dvou mláďat. Ta byla nejprve zraněna v boji s Triceratopsem a později ji zabil velký samec T-Rexe. Dvě mláďata zůstala sirotky. Nigelovi se je podařilo zachránit jen pár vteřin předtím, než jejich hnízdo zahalila tlaková vlna vyvolaná pádem obrovského meteoritu, který zahubil dinosaury po celém světě. Nakonec byla obě mláďata umístěna do ohrady T-Rex Hill. Nigel se rozhodl samce pojmenovat Terence a samici Matilda. S oběma sourozenci to nejdříve vypadalo dobře, ale když začali růst, začala si Matilda dělat větší nároky na svého bratra. Správce parku Bob je sice musel oddělit, ničemu to ale nepomohlo a v pátém dílu Matilda Terence smrtelně poranila, když dělící plot prorazila. Nakonec se Terence podařilo zachránit, i když to tým stálo mnoho úsilí. Ze dvou sourozenců je tedy větší a agresivnější Matilda, Terence je menší a není tak bojovný. V šestém dílu se již Terence neobjevil, zato Matilda po řádění Titanosaurů unikla ze své ohrady a způsobila nemálo problémů. Nigel jí jen tak tak unikl, když ji zavřel v pozorovacím kotci, a ona mu ukousla botu!



Můj diplom od Martinoraptora

4. března 2015 v 17:24 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Ke konci ledna jsem od Martinoraptora (www.martinoraptor.blog.cz) dostal diplom za 1. místo ve Vánoční soutěži-doba ledová na jeho blogu. Chtěl jsem jej sem sice umístit již dříve, ale zapomněl jsem na to, a tak jej zde uvádím až nyní, na počátku března. Stejně jako ostatní zúčastnění, i já nevěděl odpověď pouze na jednu otázku a tak jsem skončil s tímto skvělým výsledkem...

Martinoraptorovi bych chtěl moc poděkovat za krásný diplom, na kterém, jak už jinak, vidíme překrásnou faunu Pleistocénní doby ledové-prehistorické vlky a mamuty:


Ze zapomenutého pralesa (trailer)

3. března 2015 v 15:08 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
V mlze se na jednom tajuplném ostrově nachází prales obestřený tajemstvím...


... které má být již brzy odhaleno našemu světu...


Protože tvorové, kteří to místo obývají, jsou už dávno považováni za vyhynulé...


Již brzy!!!


Knihy o pravěku: Země před dinosaury

2. března 2015 v 16:13 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Opravdu nedávno jsem dostal nějaké nové knížky o pravěku a tak jsem se rozhodl, že bych v blízké době mohl alespoň jednu z nich popsat zde na blogu. Bude se jednat o informace o knize Země před dinosaury!

Země před dinosaury je krásná kniha převážně o životě, který existoval na naší planetě během období prvohor. Tehdy se vyvíjeli první obratlovci, jako ryby, plazi a obojživelníci, až nakonec vývoj dosáhl svého cíle a směřoval dokonce k nejranějším savcům. Knihu napsal francouzský paleontolog Sébastien Steyer a v knize nám vývoj raných živočichů dokonale vysvětlí. Pravda je taková, že podobných knih v češtině mnoho nevyšlo a tak je třeba si této publikace cenit. Knížka je rozdělena na pět jednotlivých kapitol: Velký přechod, Končetiny, jak to jde?, Zprávy z Pangaey, Mezi nebem a zemí a Malý průvodce paleontologa. Každá kapitola (s výjimkou té poslední) popisuje vývoj obratlovců za určité etapy, v první kapitole počínaje vysvětlováním vzniku končetin a tím pádem i prvních suchozemských čtvernožců, až po rané savce vyobrazené na konci čtvrté kapitoly. Setkáme se tak s popisy mnoha různorodých tvorů, ať už těch známějších, jako byla Ichthyostega nebo Dimetrodon, tak i těch málo proslulých, jako byl Hypuronector či Bunostegos. Pátá kapitola samotná popisuje detailněji práci paleontologů v laboratoři i v terénu a vrhá pohled na výzkum zkamenělin prehistorických zvířat. Je však nutné uvést, že se v knize objevuje řada odborných termínů, které nemusí být každému čtenáři nebo zájemci o pravěk příliš známé. To se týká především zařazení živočichů v systému, značení fosilního materiálu apod. Každému čtenáři bych tedy doporučil si před otevřením knihy trochu podobné termíny prostudovat. Obrázky v knize jsou též velmi pěkné, nakreslil je malíř Alain Bénéteau. Na konci knihy najdete také seznam publikací, z nichž autor při psaní zjevně vycházel a které tak doporučuje... Mě osobně se tato kniha velmi líbí a tak bych ji každému doporučil!

Údaje:
Autor: Sébastien Steyer,
rok vydání: 2009 (v češtině 2011, v obchodech stále, i když zřejmě již ne všude),
počet stran: 200.

V brzké době očekávejte i další popisek knihy o pravěku!