Duben 2015

Obří lenochod v současnosti?

30. dubna 2015 v 15:05 | HAAS |  Podivní netvoři
Jedním z méně známých a celkově obávaných kryptidů je tvor nazývaný Mapinguari. Tento živočich by se podle svědků měl vyskytovat v Amazonském deštném pralese v příhraničí Brazílie a Bolívie, a snad možná i na území Argentiny. Jméno tohoto živočicha znamená v jazyce původních domorodých obyvatel brazilských lesů "řvoucí zvíře", protože se údajně ozývá velmi silným, uši rvoucím řevem. Mělo by jít o savce rezavé srsti, vyššího než člověk, snad pojídajícího listí stromů. Podle některých zdrojů prý tento záhadný netvor představuje pro lidi velké nebezpečí, při úleku může být agresivní a je schopen používat své dlouhé drápy jako zbraně... Vyvstává základní otázka: Co je ten živočich zač? Existuje opravdu, nebo jde jen o další z mnoha výmyslů zahlédnutí tajemného tvora? Kryptozoologové po odpovědích na tyto otázky již desítky let pátrají. Zaprvé je však třeba uvést, že Mapinguari se původně vyskytuje ve folklóru domorodých indiánů obývajících Amazonii, a poté i vůbec v celé brazilské mytologii. Většina zvířat této mytologie představuje jakési hybridy dobře známých zvířat, včetně kajmanů, jejichž kůží jsou prý části těla (například chodidla) mýtických zvířat pokryta. Možnost existence tohoto tvora jen v hlavě některých lidí je asi nejlepším vysvětlením, a také nejlogičtějším. Další vysvětlení už bere v sázku vymírání druhů a přežití některých živočichů z období Pleistocénu, tedy z konce čtvrtohor, do současnosti. Mapinguari je prý 2 metry vysoký savec s dlouhými drápy a třemi velkými prsty na zadních končetinách. Někteří kryptozoologové si myslí, že právě tento popis odpovídá paleontologii dobře známým pravěkým savcům-pozemním lenochodům. Jedním z nich bylo například Megatherium, největší lenochod, který kdy žil, a jenž měřil 6 metrů na délku a při svých cestách po Jižní Americe jeho pozůstatky objevil již slavný přírodovědec Charles Darwin, autor evoluční teorie. Kromě Megatheria žila v minulosti i spousta jiných pozemních lenochodů, od Nothrotheria po Minothropuse. Megatherium však žilo právě v místech, kde se dnes údajně vyskytuje Mapinguari. Pozemní lenochodi nicméně vyhynuli na konci Pleistocénu, protože přišlo sucho a chlad a tito mohutní tvorové se novým podmínkám nedokázali přizpůsobit. To existenci Mapinguariho opět vyvrací. Navíc je celkem nepravděpodobné, aby džungle Jižní Ameriky obýval přes dva metry vysoký tvor a zůstával skryt očím veřejnosti. Problémem je ovšem fakt, že mezi zastánce jeho existence se neřadí jen kryptozoologové, ale i vědci z jiných oborů. Například jeden kurátor Brazilského muzea tvrdí, že před lety nalezl v brazilské džungli jen pár dnů staré stopy Mapinguariho, ornitolog David Oren zase našel tříprstou stopu. Právě Oren je jedním z hlavních zastánců existence tohoto pravěkého, avšak živoucího pozemního lenochoda. Tvrdí, že tvor existuje, ale je neuvěřitelně plachý. Je to možné? Těžko říci. Podle paleontologie a oficiálního stanoviska však pozemní lenochodi dávno vymřeli...

Více informací můžete nalézt na anglické Wikipedii či na webu Kryptozoologicky.blog.cz. Do komentářů můžete psát, co si o tématu myslíte...

Neocalamites

29. dubna 2015 v 16:36 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Neocalamites ("nový Calamites") byl rod patřící do třídy cévnatých rostlin Equisetopsida. Patřil se do stejné skupiny rostlin, jako Calamites, jeho známější karbonský bratranec, který dorůstal celkem úctyhodných rozměrů. Neocalamites se vyskytoval v období od Triasu až po střední Juru (cca před 220 až 160 miliony lety), tedy po zhruba polovinu druhohor. Jeho fosílie se našly na jižní polokouli, což napovídá mnohé o rozšíření tohoto velmi pozoruhodného rostlinného druhu. Mezi největší naleziště patří geopark Paleorrota v Brazílii, zkamenělé otisky listů Neocalamitu se však našly i v Austrálii a na blízkém ostrově Tasmánie. Podle některých dokladů lze usuzovat, že Neocalamity rostly ve školkách (skupinkách) v okolí řek a jezer, kde měly jejich kořeny dostatek prostředků k vytvoření živin. Fotosyntéza samozřejmě také probíhala na těchto místech. Není to však žádné neobvyklé zjištění, vlhká místa rostlinám obvykle velmi vyhovují. Zajímavostí je, že slovo "calamite" původně označuje pouze stonek, ale po pojmenování rodů Calamites a Neocalamites začalo být užíváno jako odkaz na celou rostlinu. Neocalamites zřejmě vzhledem připomínal svého karbonského příbuzného. Přesleny menších lístků byly na větvích soustředně uspořádány okolo tenkého stonku, větvičky nevyrůstaly až nahoře, ale po téměř celé délce kmene. Je pravděpodobné, že listy Neocalamitu byly potravou mnoha triasských i jurských býložravců, od raných savcovitých plazů, therapsidů, až po obrovské dinosaury, kteří především v jurském období dosáhli vrcholu své úspěšné evoluce. V horninách starých asi 160 milionů let, datujících se do stupně Bath, však Neocalamites náhle mizí. Zřejmě byl překonán úspěšnějšími rostlinami, například cykasy nebo kapradinami, a jako rod tak vymřel. Samozřejmě je také možné, že se na jeho vyhynutí podílela změna klimatu a prostředí...
Popisy Neocalamitu nejsou v knihách zrovna hojné, dobrý popisek však nabízí anglická verze Wikipedie.

Příště Araucarioxylon!!!

Paleoklimatologie-Změny podnebí v minulosti Země

28. dubna 2015 v 14:37 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Tento článek jsem se rozhodl napsat především proto, že se většina lidí věnujících svou pozornost paleontologii, zabývá především životem v prehistorii. Paleontologie živočichů a rostlin je nejpopulárnější součástí tohoto vědního oboru, stejně tak je však podle mě zajímavý i podobor paleontologie, který se zabývá prostředím, ve kterém živoucí organizmy žily. Toto odvětví se nazývá paleoklimatologie a zkoumá proměny podnebí v minulosti...

Paleoklimatologie je jedním z hlavních odvětví paleontologie. Závisí plně na výzkumech prováděných v rámci paleontologii velmi blízkého vědního oboru, geologie. Hlavním cílem paleoklimatologů je zjistit mnohé poznatky o klimatu, tedy podnebí, v různých geologických obdobích, které se na naší planetě vystřídaly. Na podnebí samozřejmě závisí i život, toho můžeme být svědkem i v dnešní době. Vlhké a teplé podnebí v pralesích vyhovuje celé řadě studenokrevných živočichů, obojživelníkům, plazům a bezobratlým, z rostlin zde dominují stálezelené tropické dřeviny, naopak severské klima vyhovuje více mnohým druhům trav a teplokrevným zvířatům, včetně savců. V minulosti to bylo samozřejmě úplně stejné, jen žily na Zemi jiné druhy zvířat a rostlin. Podnebí naší planety, jaké dnes známe, panuje však teprve od nedávna. Ještě v době ledové bylo chladněji a bylo více sucho. Mírný evropský pás byl tehdy po většinu roku domovem sněhu a ledu, kdybychom se však vrátili ještě o dalších 40 milionů let zpátky v čase, nespatřili bychom v Evropě nic jiného, než tropické pralesy. Ty zde dominovaly díky teplému klimatu. V druhohorách to bylo zase jiné, a v prvohorách, například v období Karbonu, které je právem nazýváno nejzelenějším údobím v historii Země, bylo v atmosféře 35 % kyslíku (jen pro porovnání, dnes je ho v atmosféře asi 21 %). Jak ale paleoklimatologové zjistí, jaké tehdy panovalo podnebí? Jak se těmto neúnavným badatelům daří zjišťovat tak základní a důležité informace pro pochopení podstaty vývoje života a vůbec naší planety samotné? Paleoklimatologie vychází ze základních indicií, jimž se říká proxy data. Tato důležitá data vycházejí z výzkumu skal, ledovců, analyzování letokruhů dřevin, korálů, ulit měkkýšů, pozůstatků miniaturních, dnes již vymřelých živočichů a mnohých dalších předmětů nebo míst. Na základě podrobného zkoumání určitých předmětů, například již zmíněných skal a tím pádem i hornin, jež je tvoří, lze vyvodit, jaké faktory v době vzniku horniny na skálu působily. Mezi těmito faktory musí nutně dominovat právě podnebí. Klimatické podmínky jsou právě tou hlavní věcí, která mění naši planetu. Příklad bychom zase našli v současném světě, například globálbí oteplování, jež je způsobeno lidskou činností, naši planetu katastrofálně mění. Tato klimatická událost a druh, jenž za ni může, tedy my, má na svědomí nečekaně rychlou proměnu přírodního prostředí. I v minulosti se oteplovalo a zase ochlazovalo, až na to, že to vždy bylo způsobeno dlouhaletou proměnou zeměkoule, a ne působením jednoho bezohledného druhu. Glaciálních obdobích, včetně doby ledové, existovala celá řada a na základě výzkumu ledovců a hornin můžeme přesně zjistit, jaké dopady to tehdy mělo na ekosystém. Zároveň se můžeme dozvědět, že Quaternarské glaciální období stále trvá, i po 2,5 milionu let nám tak hrozí doba ledová. Paleoklimatologie nám zkrátka dává velké možnosti, nabízí nám informace z minulosti naší planety, podle níž můžeme pochopit i současnost a budoucnost světa, který obýváme. Mezi proslulé společnosti, která se změnami klimatu v minulosti Země zabývá, patří i NOAA (National Oceanic and Atmospheric Administration)...



Doufám, že se Vám tento článek líbil a třeba Vám přinesl i nějaké nové informace, pokud ano, můžete o tom dát vědět v komentářích...

Citipati

27. dubna 2015 v 15:27 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Citipati byl theropodní dinosaurus z čeledi Oviraptoridae žijící před 75 miliony let, tedy v období pozdní Křídy. Vyskytoval se na území dnešní pouště Gobi v Mongolsku, odkud pochází i celá řada jemu podobných a blízce příbuzných oviraptorosaurů-například Oviraptor nebo Ingenia. Dnes je Gobi pouští, dokonce jednou z nejdrsnějších, ovšem před 75 miliony let zde panovalo zcela jiné klima. V pravěkém Mongolsku se rozrůstaly mohutné deštné lesy plné prapodivných dinosaurů, vyskytovala se zde spousta sladkovodních jezer a také pláně. Citipati zřejmě obýval právě stepní prostředí. Byl zhruba 3 metry dlouhý, takže se mohl rovnat zhruba dnešnímu pštrosu emu. Do objevu Gigantoraptora v roce 2007 to byl největší známý oviraptorid. Našla se velká spousta pozůstatků tohoto dinosaura, mezi některými exempláři byli dokonce jedinci sedící na hnízdech s vejci tak, jako to dnes dělají ptáci, a svými předními končetinami vejce zakrývali. Přední končetiny byly nejpravděpodobněji opeřené, je však možné, že peří či protopeří pokrývalo i zbytek těla. Vejce Citipatiho byla oválná, a překvapivě byla větší, než lidská ruka. Měřila 18 centimetrů. Mezi oviraptoridy tak Citipati snášel možná největší vejce. Končetiny tohoto dinosaura byly zakončeny ostrými drápy. Nejvýraznějším znakem Citipatiho byl ovšem hřeben na hlavě, který mohl sloužit při námluvách k upoutání pozornosti samice či k zastrašování soků vlastního druhu, povětšinou při boji o teritorium, ale sem tam naježený hřebínek a naštvaný Citipati mohl zahnat i většího predátora, jenž by například ohrozil jeho snůšku. Největším dosud nalezeným jedincem Citipatiho je "Big Mamma", byl objeven roku 1995. Samotný rod Citipati byl však paleontology popsán až roku 2001, kdy za popisem stáli James M. Clark, Rinchen Barsbold a Mark Norell. Jméno Citipati pochází z hindštiny a znamená "pán pohřební hranice". Existuje však ještě jedna zajímavost týkající se tohoto druhu dinosaura. V jednom ze Citipatiho hnízd byly objeveny dvě lebky malých troodontidů Byronosaurů. Je možné, že Citipati se mláďaty těchto dinosaurů živil, a možná nejen to. Přítomnost lebek v hnízdě nasvědčuje tomu, že jeden z rodičů kořist donesl svým mláďatům. Stejně jako většina oviraptoridů, byl zřejmě i Citipati všežravec...
Popis tohoto dinosaura najdete například v knize "Dinosauři Dětská obrazová encyklopedie" z roku 2011 od nakladatelství Dorling Kindersley.


Příště Gryposaurus!

Ze zapomenutého pralesa-část 4.

26. dubna 2015 v 9:46 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Minulá část:
Zoolog a dobrodruh Douglas Fenton, kameraman Mark Linfield a jejich průvodce Raymond Si se konečně rozhodli vydat do novoguinejského pralesa, který by měl být údajně domovem záhadného tvora přežívajícího od dob prehistorie. Po několika neshodách mezi členy týmu se nakonec do deštného lesa vydali pěšky, aby měli větší šanci jej zahlédnout. Naši hrdinové však ještě stále nevědí, že je sledují oči čtyř nadšených studentů, mezi nimiž je i Douglasův synovec Mike, schopný odploslouchávat svého strýce přes mobilní telefon. Studenti se však v pralese zakrátko ztratili. Naši dobrodruzi dorazili k toku řeky, kde se večer utábořili, zatímco však Douglas a Raymond spali, všiml si Mark zvuků přicházejících z venčí. Podíval se tam, a...

ZE ZAPOMENUTÉHO PRALESA-ČÁST ČTVRTÁ:
"Proboha!" vykřikl Mark, když na to místo posvítil baterkou. Spatřil špinavou lidskou tvář, která na něj stejně vyděšeně hleděla. "Domorodci!" zakřičel Mark a okamžitě běžel k Douglasově stanu. V tom se již mezitím rozsvítilo. "Kde jsou?" zeptal se celkem klidně Douglas, zatímco začal kolem svítit vlastní baterkou. "Támhle je, podívej," řekl Mark, ale tvář již zmizela. Ze svého stanu pak vylezl i Raymond. "Co se stalo, pánové?" optal se. "Viděl jsem domorodce, skrýval se v křoví a vypadal strašidelně..." informoval Mark, až se mu rozklepaly zuby. "To je zvláštní, v téhle oblasti domorodci nežijí, tedy alespoň by neměli," zamyslel se nahlas Raymond. Pak se na ta místa zadíval Douglas a jeho strnulý pohled Raymonda s Markem dokonale roztřásl. "To není možné!" vyhrkl Douglas a zaběhl k tomu místu. Opět tam sebou něco mrsklo a pak to zmizelo, ale Douglas za tím skočil a bylo vidět, že něco chytil. Mark s Raymondem k němu opatrně přišli. Z hustého porostu Douglas silně vykopl nějakou postavu, která spadla na záda a popadla se za obličej. Mark se ohlédl a uviděl okamžitě další tři, celkem se strachem hledící na to, co se právě děje. Následovala výměna názorů, kterou by šlo jen s těží popsat, dalo by se dokonce říci, že při ní jeden neslyšel druhého. Prales té noci zažil opravdu velký hluk, vše by se však dalo popsat velmi jednoduše: Tým nalezl studenty. K ránu se začalo vyjasňovat a teplý vzduch poukázal na to, že přes den bude určitě nádherně. "Mikeu, děláš si ze mě legraci?" optal se Douglas svého synovce sedícího vedle stanu a dívajícího se do země. "Chtěli jsme se jenom zúčastnit nějaké expedice..." řekl mu na to Mike. "Jsi blázen! Víš, co si udělá tvůj otec? Zřeže tě za to! A co udělá mě, svému bratrovi, kterého nejvíc nenávidí?!" zařval nahlas Douglas a Mike raději odešel. "Už jsem se Ti omluvil, strýčku, nemysleli jsme to nijak zle," řekl Mike a šel si sednout za Mary, Jane a Davem. "Douglasi, neměl by ses tolik rozčilovat, zaprvé svým křikem narušuješ místní přirozené prostředí," řekl Mark, načež Douglas pouze obrátil oči v sloup, "a za druhé, neber jim to, chtěli na expedici, mají ji mít. Nemá cenu se s nimi vracet do Port Moresby a objednat jim let zpátky do Spojeného království." "Co když se jim něco stane? Máš vůbec povědomí o tom, kdo za to bude zodpovědný? Za tahle děcka, kterým ještě není osmnáct?!" rozčílil se opět Douglas. "Počkej, ty si to ještě pořád neuvědomuješ? Co když pak najdeme to zvíře? Čím víc svědků, tím tomu bude věřit víc lidí a prokáže se, že jsme měli pravdu. Není to tak?" sdělil mu Mark. "Mě jenom štve, že mě nějaký zatracený studentík špehuje přes můj mobil, to je celé," řekl mu na to Douglas. Po chvíli k oběma diskutujícím přišel naštvaný Raymond. "Co když se těm lidem něco stane, uštkne je had nebo tak něco! Myslel jsem, že provázím jenom Vás dva, a ne bandu dalších čtyřech!" řekl. Diskuse trvala téměř celé dopoledne, někdy po jedenácté však nakonec i vůdce týmu, Douglas, rozhodl, že studenti se smějí zúčastnit výpravy, ovšem na vlastní nebezpečí. To se čtyřce amatérských dobrodruhů docela líbilo. Raymond tedy navrhl postavit si vor a přeplout řeku na druhou stranu geografické oblasti, která je již méně známá a která by snad mohla být domovem oněch zvláštních, tajuplných tvorů. Stavba vorů trvala jen chvíli, celkem byly postaveny tři. Tým si sedl na jeden, další dva si mezi sebou rozdělili studenti. Nikdo však spolu během plavby nemluvil. Douglas a Mark se jen mlčky dívali na mapu oblasti, projížděli ji očima a pak pozorovali překrásnou přírodu okolo. Raymond hleděl do dálky a pádloval, Mary, Jane a Dave se cítili skvěle, zato Mike byl z toho celý špatný a měl strach, co s ním bude a zda tohle vše neohrozí jejich už tak nepříliš dobré rodinné vztahy. Kolem řeky se rozprostíralo tajuplné ticho. Když nad vodní hladinou přeletěl nějaký pták, všichni se lekli, ale brzy zase poklidně pokračovali dál. Krátce před polednem, při teplotě přes 25°C a za příjemně našedlé, tropicky vypadající oblohy, uslyšel Douglas podivné skřeky vycházející z nepříliš vzdálených míst. "Co to je? Slyšíte to? Raymonde, co jsou to za zvířata?" optal se Douglas. Raymond byl však zticha, až po chvíli odpověděl: "Možná nějací netopýři. Řekl bych, že to vychází z tamté jeskyně." Douglas pohlédl na jeskyni, která byla z části zalita vodou a zavelel, aby k ní zamířili. Mark začal všechno natáčet. Takže, já jsem Douglas Fenton, zoolog," řekl Douglas do kamery, zatímco jej Mark snímal, "a přijeli jsme sem odhalit neuvěřitelná zvířata z dávných časů. Možná se skrývají někde tady poblíž, ale nemyslete si, že jsou to jen tak ledajaká zvířata, jako tihle netopýři..." Při plavbě do jeskyně však žádní netopýři vidět nebyli. Raymond kolem sebe začal mávat baterkou, ale nic neviděl. Vory jely pomalu dál, studenti si mezi sebou začali něco šeptat, ale jinak bylo v okolí hrobové ticho. Pak se ozval strašlivý zvuk, který jakoby člověkem úplně procházel! V tu chvíli se začaly stěny jeskyně doslova zvedat! Byly plné nějakých tvorů, kteří zde seděli a dost možná vyčkávali na nějakou kořist. "Tady jsou!" vyhrkl Raymond. Šustící kožená křídla vytvářela také velmi nepříjemný zvuk, nejvzláštnější byly ovšem ty skřeky, a tak si Raymond po chvíli moc dobře uvědomil jednu věc: "Tohle nejsou netopýři!!!" Mraky zvláštních, malých a krvelačných létavců si sedaly na vory, na lidi a začali je štípat svými malými, ostrými zoubky do rukou a do obličejů. Všichni rychle pádlovali, až nakonec ten otřesný skřek přehlušilo něco jiného-peřeje. Vory za sebou v krátkých časových intervalech spadly z mohutného jeskynního vodopádu kamsi dolů, co studeného jezera. Chvíli trvalo, než se všichni našli a vyplavali na hladinu, kde z této strašlivé jeskyně konečně vyšli. Překvapivě, nikomu se nic vážného nestalo, někteří se jen nalokali ledové vody a tak kašlali. "Můj bože, co byli zač?" zeptal se Mark. "Nemám ponětí," odvětil Douglas, "ale možná, možná jsme fakt něco objevili. Možná jo." "Záznam na kameře je teda nepřerorušený, kamera ještě nahrává... Podíváme se na to potom." řekl Mark, ostatní kývli hlavou a zamířili do pralesa. "Raymonde, kde přesně teď jsme?" optal se svého průvodce Douglas při výstupu na menší skalku. "To právě nevím," zašeptal vyděšeným hlasem Raymond a udělal pár kroků vpřed, aby se s Douglasem nemusel dál bavit. Na vrcholku skalky se všem naskytl opravdu velmi výjimečný pohled na údolí, které je k sobě snad táhlo neznámostí a tajemstvím. Skály vystupující z pralesa nesly vůni dávných, již dlouho ztracených časů. Celé to místo bylo neuvěřitelně cizí, vycházely z něj podivné zvuky a lidé na něj hleděli s určitým odstupem. Nakonec však Douglas řekl: "Ať už jsme to viděli cokoliv, netopýry, nebo nějaké neznámé tvory, máme teď před sebou velký úkol, tak jdeme!" Pokračování příště...


Na prvním obrázku vidíte neznámé tvory, kteří na naše hrdiny zaútočili v jeskynním systému, na druhém je zase krajina, do které naši dobrodruzi již brzy vkročí... Pokračování velmi brzy!!!

Dokonalé příklady evoluce: Ploutvonožci

25. dubna 2015 v 10:52 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V této části Dokonalých příkladů evoluce si přiblížíme velmi dobře zdokumentovaný vývoj jedné z nejpozoruhodnějších skupin savců vůbec-ploutvonožců. Ačkoliv nevypadají zrovna jako psi nebo kočky, patří tito savci do stejného řádu šelem (Carnivora). Řadíme mezi ně lachtanovité (Otariidae), mrožovité (Odobenidae) a tuleňovité (Phocidae)...

1. STUPEŇ EVOLUCE PLOUTVONOŽCŮ:
Nadčeleď ploutvonožců je rozhodně jednou z nejpůsobivějších skupin moderních savců, nicméně v době své desítky milionů let dlouhé evoluce vypadali tito tvorové úplně jinak. Na základě překvapivého množství fosilních pozůstatků se podařilo paleontologům přesně zrekonstruovat evoluci této naprosto výjimečné skupiny obratlovců. Nejdříve bychom se měli dozvědět, kdy, jak a z čeho se ploutvonožci vlastně vyvinuli. Co byli zač jejich dávní předkové? Možná se to nezdá, ale ploutvonožci mají, alespoň co se týká evoluce, mnoho společného s kytovci, tedy s delfíny a velrybami. Stejně jako kytovci, museli se i ploutvonožci vyvinout ze suchozemských předků. Zůstává však základní otázka: Kdo byl jejich předkem? Který živočich se někdy před miliony let odvážil přejít ze souše do vody? Musel to být tvor, který měl končetiny, ale ty se v průběhu vývoje nakonec přeměnily na "ploutve", nebo lépe řečeno na ploutvovité končetiny. Dlouho se vědci dohadovali o tom, jak nadčeleď ploutvonožců vlastně vznikla, převládal názor, že se mroži a lachtani vyvinuli z medvědovitého předka, zatímco tuleni měli mezi svými předky živočichy vzdáleně podobné vydrám. Dnes převládá názor, že se celá skupina vyvinula z lasicovitých předků, podobných lasicím nebo již zmíněným vydrám. Mezi takové tvory mohlo patřit Potamotherium, nejstarší známá vydra, která žila v období Miocénu na území Francie. Nicméně pozdější výzkum ukázal, že ploutvonožci musejí být mnohem starší, než samotné Potamotherium. To dokázal objev druhu Puijila darwini roku 2007. Tento živočich se asi nejvíce ze všech podobal ploutvonožcům, vykazoval však přizpůsobení k životu na souši a nikoliv ve vodě. Žil na území dnešního Nunavutu, mrazivého území náležícího Kanadě, a to již na konci Oligocénu před 24 miliony let. Puijila darwini, pojmenovaná na počest slavného přírodovědce Charlese Darwina, sice o tři miliony let později z fosilního záznamu mizí, ale badatelé se domnívají, že i tak položila základy pro celou nadčeleď pinnipedů...



2. STUPEŇ EVOLUCE PLOUTVONOŽCŮ:
Praví ploutvonožci se objevili už několik milionů let po tom, co Puijila vyhynula. První lachtany vůbec byla čeleď Enaliarctidae, kterou roku 1973 popsali Mitchell a Tedford, a označili ji jako již vyhynulou, jelikož do této skupiny lachtanů v 21. století nespadají žádné rody ani druhy. Enaliarktidi byli velmi primitivními lachtany, objevili se již před 23-20 miliony let. Nejznámějším zástupcem této čeledi je Enaliarctos, primitivní mořský savec připomínající doslova něco mezi vydrou a lachtanem. Měřil 1,5 metru na délku, trávil život na souši i ve vodě, živil se rybami a korýši a žil na tichomořském pobřeží Severní Ameriky. Velmi zajímavým znakem Enaliarctose byly třenové zuby, jež byly přeměněny na trháky, podobně jako u koček a psů. Narozdíl od dnešních lachtanů měl Enaliarctos naprosto zřetelný ocas, ačkoliv chodidla již byla přeměněna v ploutve. Celý tvar těla opět připomínal vydru, byl proudnicovitý. U tohoto rodu se zřejmě vyskytla i další základní vlastnost ploutvonožců, tou je špatný čich. Ten dnes hraje u těchto savců při lovu spíše podřadnou úlohu, při výzkumu lebky byste zjistili, že Enaliarctosovy nozdry prozrazovaly to samé. Lachtani ale nebyli jedinámi ploutvonožci, kteří se na začátku Miocénu poprvé objevili. Ze stejných předků se zřejmě vyvinuli i tuleni, kteří se však od lachtanů výrazně liší. Objevili se v evropských vodách a následně se rozšířili až do arktických a antarktických vod, kde převládají dodnes. Narozdíl od lachtanů se tuleni mnohem lépe přizpůsobili životu v moři...


3. STUPEŇ EVOLUCE PLOUTVONOŽCŮ:
Zřetelný ocas však začal u primitivních ploutvonožců brzy mizet a jejich tělo začalo více vykazovat známky k životu ve vodě. Před 19-15 miliony let žil na území amerického Oregonu Pteroarctos. V průběhu Miocénu se začali objevovat i rody, které známe dnes. Došlo také k velkému vývoji čeledi Phocidae (tuleni), v raném Pliocénu se objevil například pozoruhodný Acrophoca. Tento metr a půl dlouhý tuleň byl možná předkem současného tuleně leopardního (Hydrurga leptonyx). Je dokladem toho, že tuleňům se začalo dařit především na jižní polokouli, kde i dnes najdeme valnou většinu druhů-Acrophoca obýval pobřeží pravěkého Peru. Zajímavé je však to, že Acrophoca měl méně proudnicovitý tvar těla, čenich byl poměrně špičatý a přední ploutve ještě nebyly příliš dobře vyvinuté. Jedním z prvních pravých tuleňů byl také Desmatophoca, jehož pozůstatky byly nalezeny v Severní Americe a v Japonsku v horninách ze středního Miocénu. Ocas tohoto lachtana byl krátký, to je důkaz, že se tento znak začal pomalu vytrácet. Přední končetiny měl silnější a mohutnější než zadní. Stále to byl však ještě suchozemský tvor, sluch nevykazoval přílišné přizpůsobení k naslouchání pod vodní hladinou, nicméně na souši sloužil určitě skvěle. Příběh lachtanů a tuleňů je nám tedy již celkem dobře znám, ale co poslední a neméně zajímavá skupina ploutvonožců-čeleď mrožů? Ti se objevili až v raném Pliocénu, zhruba před 5 miliony let. Tehdy žilo na pobřeží Tichého oceánu přinejmenším pět odlišných rodů, mezi ně patřil i rod Imagotaria. Pro mrože typické špičáky byly již zvětšené, nedosahovaly však stále těch úctyhodných rozměrů, jimiž se mohou pochlubit Imagotariaovi současní potomci. Tento tvor představoval přechodnou fázi v evoluci mrožů...


ZÁVĚREČNÝ STUPEŇ EVOLUCE PLOUTVONOŽCŮ:
V období Pleistocénu, na začátku čtvrtohor, v nichž žijeme i my, se ploutvonožci dostali do poslední fáze své dlouhé evoluce. Lachtani, tuleni i mroži osídlili prostředí, v nichž žijí dodnes, a kde je můžeme i v současnosti pozorovat. U mrožů se výrazně zvětšily špičáky, lachtani ztratili ocas a přední ploutve tuleňů pořádně zesílily. Toto byly zřejmě poslední znaky, které ploutvonožcům takříkajíc "chyběly k dokonalosti". Když jí dnes tito úžasní tvorové dosáhli, objevilo se nové nebezpečí. Tímto nebezpečím je náš druh. Nejde však o lov domorodých inuitů, jde o lov přímo pro maso, za kterým stojí naše civilizace. Lachtani a tuleni jsou nemilosrdně vybíjeni, aniž by si to většina z nás uvědomovala. Je nutné tyto překrásné tvory chránit. Po téměř 30 milionů let dlouhé evoluci by jim měly oceány právem patřit-vždyť tito tvorové obětovali mnohé pro život ve vodním prostředí. Je fascinující, že se ploutvonožci po vzoru kytovců rozhodli opustit zdánlivé bezpečí souše a vykročit vstříc nebezpečenstvím moře...


Příště se dozvíte o evoluci mořských krav, sirén, skupiny savců, která měla také suchozemské předky, kteří se však jednoho dne rozhodli opustit své domovské prostředí a proniknout do vodního světa...

Správce dinosauřího parku - Veliká oslava

24. dubna 2015 v 14:57 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Jelikož se přesně před rokem, 24. dubna 2014, odehrála událost, která mi naprosto změnila život k lepšímu a rozhodně se více než cokoliv jiného podílela i na mém "pravém druhém startu" tady na blogu, rozhodl jsem se dnešní část Správce dinosauřího parku nazvat Veliká oslava, a hlavním hrdinům těžké situace konečně trochu ulehčit... Snad si část užijete!

Veliká oslava

Uplynulý týden v Dinosauřím parku bylo něco docela jiného, než kdy předtím. Nesetkali jsme se s jediným problémem, zvířata byla klidná, neodmítala krmení ani nepůsobila nějaké závažné problémy. Z aviaria nevycházely podivné zvuky možná rvoucích se Dsungaripterů, Leptoceratops Dino byl jako vyměněný a každým dnem se ke mě tulil při čekání na pohlazení, velcí dravci Siamotyrannus a Erythrosuchus neustále leží ve stínu a ani jednou nezařvali, a ze světa nechodí žádné zprávy o Kronosaurech či jiných potvorách prohánějících se mořem. Byl to skvělý oddech. Každý večer si za příjemného tropického vánku sednu na dřevěnou židli před svým domkem a sleduji zapadající slunce. Občas se sem od moře nese volání rybařících pterosaurů, jindy zase příjemně zahučí nějaký velikán z našeho parku. Ať tak či onak, od pondělí do pátku je tu prostě klid. Je tu dokonce tak veliký klid, že se Charles začal strachovat o bezpečný chod parku, poněvadž si už bez hysterie z útoků pravěkých zvířat nedokáže život na ostrově představit. Zajímavé je také to, že Tim a Oliver se smířili. Z úst obou přátel padly omluvy a opět se shodli na společných cestách na Isle of Die za dobrodružstvím a za stovkami úžasných druhů prehistorických živočichů. Co se týká Giganotosaura, ten rozhodně roste jako z vody. Opět vysvtává základní otázka: Kam s ním? Máme jej převézt zpět na Isle of Die nebo si jej nechat? A co když vyroste a pak zaútočí, podobně, jako ten strašlivý Spinosaurus, kterého jsme si tu nechali jen pár týdnů a z jistých bezpečnostních důvodů jsme jej nakonec vrátili do jeho původního domova? To ale nikdo neřeší, tedy zatím. Všichni si užívají klidu. Událo se ale i něco víc, než jen poklidné posedávání při večerním chládku. Oliver totiž něco dokázal, dokázal, že může být právem zařazen mezi největší badatele a dobrodruhy, jací kdy žili. Mluvím o Titanoboi...

Je to důvod, proč bude dnes večer uspořádána veliká oslava především na Oliverovu počest! Náš dobrodruh totiž úspěšně zakončil svou nejtěžší životní misi, odchytit, změřit a zdokumentovat největšího hada, který kdy žil, rod Titanoboa! Tento gigantický predátor žil v Kolumbii před 60 miliony lety, pak zmizel, ale na Isle of Die jako druh samozřejmě přetrval a po celých těch měsících nedokončené práce se Oliverovi konečně podařilo zdokumentovat jeden pozoruhodný exemplář! Odchyt se udál v neděli, krátce po druhé odpoledne. Oliverovi se povedlo najít jednu velkou samici, která se zrovna vyhřívala na břehu. S osmi chlapy se k ní začal pomalu blížit, ale had sebou jen mrskl a za pár vteřin byl ve vodě. Nic však nebylo ztraceno, chlapi nasedli na člun a samici stopovali. Občas vynořila hlavu, aby se nadechla, čímž se jim potvrdilo, že sledují správnou stopu. Onehdy bylo zataženo, byl příjemný teplý vzduch, ale schylovalo se už k bouřce. Titanoboa je nakonec zavedla do hnízda obřích hadů, které bylo přeplněno malými, bezmála třímetrovými jedinci! Zřejmě to byla její odrostlejší mláďata. Tým ale chytil právě ji. Nebylo to nic lehkého, na každý jeden metr hadího těla potřebujete jednu osobu, aby jej držela, a devět chlápků rozhodně nestačilo k chycení tak masivního plaza! Každopádně nakonec se to týmu podařilo, Titanobou změřili a zjistili, že měří neuvěřitelných 14,7 metru! To je ale přes 45 stop! Tak velký had vážil minimálně tři čtvrtě tuny, ale podle Olivera byl v porovnání s těmi, které viděl předtím, hubený. No, a tak Oliver zakončil svou výpravu a potvrdil, že Titanoboa opravdu dorůstala obludných rozměrů. Dnes večer se koná velká oslava, během odpoledne sem z USA přiletí ještě několik světově významných herpetologů a paleontologů, kteří se chtějí s Oliverem o tématu více pobavit. Myslím, že Oliver si právě otevřel dveře do světa vědy...

Doufám, že se Vám tato část líbila... A snad si užijete i zbytek dnešního dne, který je pro mě dal podstatným výročím!

Premiéra nového seriálu Nigela Marvena ve Spojeném království!

23. dubna 2015 v 15:10 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Na začátku března jsem Vás již informoval o premiéře nového seriálu Nigela Marvena v květnu, teď Vám však mohu přiblížit více informací. Nová série Nigel Marven's Cruise Ship Adventure bude mít premiéru každé úterý od 5. května 2015 ve 20:00 na stanici Watch, kterou vlastní společnost UKTV (vlastnící též známý kanál Eden)!!! Fascinující šestidílný dobrodružný seriál ukáže Nigelova dobrodružství v dobře známých turistických destinacích, bude zde ovšem jeden velký rozdíl: Nigel se bude snažit poukázat na zcela jinou dimenzi výletních lodí, než jak je známe, a to hlavně proto, že ony samy nabízí perfektní pohled na všechny možné skupiny zvířat, a to nejen těch mořských. Seriál byl natáčen po celý minulý rok a v případě posledního dílu bychom se dostali až do ledna tohoto roku, jak je zvykem, vyrobila jej Nigelova společnost Image Impact. K natáčení však přispěla také společnost Azamara Club Cruises, britská společnost organizující tyto dovolené na moři. Známé už je také pořadí dílů a jejich vysílání: Karibik (5. května), Skandinávie (12. května), Středomoří (19. května), Střední Amerika (26. května), Indie (2. června) a Antarktida (9. června)! Mezi skutečné vrcholy seriálu mají patřit záběry na Nigela plavajícího s vorvaněm, největším predátorem planety, v Karibském moři, chytání aligátorů v Everglades Outpost (viz. videoukázka v rubrice Videa), setkání s vzácnými leguány na Necker Island nebo hra na krysaře s malými tučňáky (podobně, jako v Na Falklandy s Nigelem Marvenem). Kromě toho se však dočkáme i velké spousty dalších úžasných zvířat, pohledů na fantastické scenérie a zajímavých typů, jak se dostat blízko k některým živočichům. Já osobně se na tento seriál už velmi dlouho těším, a myslím, že mám proč, jelikož tento seriál bude zase něco zcela nového, dosud nepoznaného, a hlavně nám ukáže kupu dobrodružství, které Nigel při svých obvyklých cestách za uplynulý rok zažil v mnoha lokacích! Možná by však nebylo na škodu dodat, že Nigel se plaveb se společností Azamara při natáčení neúčastnil poprvé. Již v roce 2011 byl hostem při dovolené v Brazílii, poté jako host navštívil i pár oblastí, ke kterým se později vrátil při natáčení seriálu, a pokud byste se podívali na stránky Azamary, zjistili byste, že je naplánováno i několik dalších cest v průběhu tohoto roku, například kolem britských ostrovů nebo do Vietnamu. Neznamená to tedy, že Nigel přestává být "cruise ship naturalist", a v pozorování zvířat z lodí bude pokračovat...




Všechny obrázky jsou z http://watch.uktv.co.uk/shows/nigel-marvens-cruise-ship-adventure/ (kliknetě na Sneak Peak Gallery ke shlédnutí více fotografií). Snad nás tato skvělá novinka nadchla, já se už opravdu nemohu dočkat!!!

Macroneuropteris

22. dubna 2015 v 17:07 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Macroneuropteris byla pravěká rostlina z třídy cykasů (Cycadopsida), vyskytující se na naší planetě v období Karbonu, za mladších prvohor. Karbon je právem nazývám nejzelenějším obdobím historie Země, protože se v něm vyvinula a vůbec i existovala nepřeberná řada plavuní, přesliček, kapraďorostů a samozřejmě také cykasů, mezi které patřil právě Macroneuropteris. Ten byl dokonce jedním z prvních zástupců třídy cykasů, jací se jen kdy objevili. Jedná se o jednu z nejlépe známých prvohorních rostlin, poněvadž bylo objeveno mnoho pozůstatků tohoto druhu a věnovali se jim vědci již v 17. století. Nejznámější a nejprozkoumanější ze čtyřech dosud známých druhů, Macroneuropteris scheuchzeri, byl objeven nedaleko anglického Oxfordu už roku 1669 Edweardem Lhuydem. Blíže byl druh popsán Johannem Jakobem Scheuchzerem roku 1723, podle něj byla rostlina i pojmenována. Důkladnější výzkum však přišel na řadu až ve 20. století a mimo ten již zmíněný byly popsány i druhy M. macrophylla, M. britannica a M. subauriculata. Snad mnohem zajímavější byl však cykas samotný. Macroneuropteris měřil asi 8 až 10 metrů na výšku, což se dá přirovnat k mnohým dnešním stromům, a mezi pravými Karbonskými giganty, jako byl třeba třicetimetrový Lepidodendron, asi nebyl úplně dominantní. Přesto však musel být působivý. Samotné listy připomínaly velké listy tropických rostlin dnešního světa. Listy byly dvoudílné, takže od sebe dvě části oddělovala žilka. Celkově nesl Macroneuropteris obrovské množství listů, ty se vyskytovaly v trsech, jež měřily i několik metrů! Pokud byste se na strukturu zkamenělých listů podívali pod mikroskopem, spatřili byste zjevně útvary podobné srsti. Toho si paleobotanici všimli už v 19. století, každý "chloupek" na listu měřil asi 2 milimetry. Macroneuropteris byl velice úspěšným rostlinným druhem, fosilní ostatky dokládají, že se vyskytoval v Evropě, severní Africe i v Severní Americe. V pozdním Karbonu, zhruba před 316 miliony let, kdy žil, byly tyto části světa spojeny v jeden větší kontinent zvaný Euramerica (ten se později spojil s jižnějšími kontinenty do útvaru zvaného Pangaea). Ačkoliv byl však Macroneuropteris působivý, ke konci Karbonského období, stejně jako většina tehdejších druhů rostlin či zvířat, vyhynul-to zřejmě způsobila náhlá změna klimatu, včetně příchodu sucha...
Popis Macroneuropterise asi v lehce dostupných knihách nenajdete, ale velmi dobrý popis nabízí anglická verze WIkipedie.

Příště Neocalamites!

Diurnální a nokturnální druhy ptakoještěrů

21. dubna 2015 v 18:05 | HAAS |  Ptakoještěři: znaky a charakteristika
V dnešním světě naprosto jednoznačně nalezneme druhy zvířat, jež jsou aktivní ve dne (diurnální) a po setmění, v noci (nokturnální). Tito živočichové vykazují určité přizpůsobení na aktivitu v danou část dne, v případě koček, nočních hadů a ještěrů jsou to například vertikální zorničky, s jejichž pomocí vidí ve tmě, naopak denní tvorové, včetně lidí, mají oválnou zorničku, která je mnohem větší. Podobných adaptací bychom našli mnoho, ačkoliv samozřejmě existují zvířata aktivní jak přes den, tak i přes noc. Jak to ale bylo s pravěkými zvířaty? O dinosaurech bychom možná zjistili celkem mnoho, ale co třeba pterosauři nebo-li ptakoještěři? Vzdálení bratranci dinosaurů, kteří se po obloze proháněli po desítky milionů let, museli také vykazovat přizpůsobení na aktivitu v určité části dne. Zprvu se může zdát, že ze zkamenělin těchto fascinujících zvířat tato fakta vyčíst nelze, nicméně bližší zkoumání, jak jej mohou provádět paleontologové, ukázalo své. Dnes totiž existují dvě skupiny zvířat, se kterými mohou vědci srovnat znaky ptakoještěrů a výsledně zjistit, zda lovili za dne či v noci. Těmito skupinami jsou současní plazi a ptáci. Paleontologové se rozhodli prozkoumat sklerální prstence, typickou část kosti u očí, jež se nevyskytuje u savců a krokodýlů, zato bychom ji však nalezli u dinosaurů, ichtyosaurů nebo právě ptakoještěrů. Velikost sklerálních prstenců poukazuje také na velikost očí, noční druhy mohou mít oči větší a vypoulenější, aby lépe viděli. Tato domněnka byla potvrzena při výzkumu třech jednotlivých rodů z různých období: Rhamphorhynchus, Pterodaustro a Ctenochasma. Menší sklerální prstence se vyskytovaly u pterosaurů aktivních za bílého dne, kterými byli ze zkoumaných Tupuxuara, Pterodactylus a Scaphognathus. Velmi zajímavé zjištění bylo učiněno u Tapejary, tento pterosaur byl totiž aktivní v krátkých intervalech v průběhu celého dne. Všechno jsou to samozřejmě jen domněnky a tak se může opět najít celá řada vědců i zástupců z řad veřejnosti, kteří by s výzkumem nemuseli souhlasit, což je oprávněno, neboť se zde zabýváme určováním aktivity tvorů, kteří již 65 milionů let nežijí. Kdybychom si chtěli tato fakta ověřit, museli bychom rozhodně vyrazit přímo zpět v čase, takovou možnost ale nemáme a tak nezbývá než doufat, že je vše správně. Pokud však ptakoještěři, jako například Rhamphorhynchus, lovili na otevřeném moři ryby v noci, zřejmě byli zbarveni podobně, jako dnešní noční mořští ptáci. Naopak denní ptakoještěři mohli být zbarveni jasnými barvami...


Pokud se Vám tento článek líbil, můžete komentovat... Nezapomeňte také napsat, co si o tématu myslíte!