Květen 2015

Minulost, geologie a výzkum pánve Karoo

31. května 2015 v 10:45 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Tento článek bych zřejmě nenapsal nebýt knihy "Encyklopedie Dinosauři" vydané v roce 2004. Právě ta mi poskytla většinu důležitých informací pro probrání tohoto tématu...

Pánev Karoo je mnohým paleontologům, geologům, geografům i cestovatelům velice známí území. Pokrývá téměř dvě třetiny povrchu Jihoafrické republiky, nejvyspělejšího a na fosilie zřejmě i nejbohatšího státu Afriky. Jedná se o velice nehostinné, tzv. semi-pouštní prostředí, většinu rozlohy této pánve pokrývá písek, sem tam se vyskytnou nějaké keříčky, vzduch je však suchý, horký, a málo zde prší. Ostatně, i samotný název Karoo znamená v jazyce Khoikhoi "poušť". Jak už to ale bývá zvykem, právě takové aridní, odlehlé, neobyvatelné území je rájem paleontologů, vědců nořících se lopatami a krumpáči zpátky v čase o desítky a stovky milionů let při namáhavém hledání pozůstatků zvířat, jež tehdy naši planetu nadobro opustila. Historie hornin pánve totiž sahá do období od rané Jury až po střední Perm. To ale znamená, že tvoří časový úsek trvající přibližně 90 milionů let! Takových území na naší planetě mnoho není, a proto ani není divu, že se terénní geologové a paleontologové o pánev Karoo tolik zajímají... Proč je toto území tolik bohaté na fosílie? Pro odpověď na tuto otázku by bylo třeba vrátit se o nějakých 180-270 milionů let zpátky v čase, tedy do doby, kdy pánev Karoo nebyla zřejmě jen typickým pouštním habitatem. Mohly se zde rozrůstat buše, dokonce i stálezelené lesy, ani velká sladkovodí jezera či podlouhlé toky řek nebyly výjimkou. Fascinující je, že právě na takových, na vodu a na rostliny bohatých místech jednoduše vždy nalezenete velkou variaci odlišných druhů zvířat. V období Permu byli vrcholnými predátory oblasti Karoo velcí gorgonopsianti. Mezi ty patřili mimo jiné i metrový Lycaenops a o poznání větší, majestátní Gorgonopsid (Gorgonops longifrons). Dále se zde vyskytovala i Rubidgea, něco jako kříženec T-Rexe se šavlozubým tygrem. Tito predátoři byli jako první vybaveni smrtícími, výrazně dlouhými špičáky, které mohly jedním kousnutím přeseknout krční tepnu oběti. O kořist tu nebylo nouze, protože se v jižní Africe vyskytovala spousta zvláštních býložravců. Mezi ně patřil mimo jiné i Moschops, velký therapsid (savcovitý plaz), jenž byl vybaven třetím okem-to se nacházelo pod kůží na čele. Bylo by zajímavé sledovat skupinku malých Lycaenopsů pronásledujících masivního býložravého Moschopse, jenž neměl snad žádné zbraně, s jejichž pomocí by se mohl dravcům ubránit. Také velký obojživelník Peltobatrachus a předchůdce kynodontů, Procynosuchus, si v prehistorické jižní Africe libovali. Zdržovali se ve vodním prostředí, tomu totiž byla jejich těla perfektně přizpůsobena. Mezi dalšími, populárními tvory, jejichž ostatky byly v Karoo vykopány, patří dycinodonti. Od malé Robertie, o něco větší než krysa, přes Diictodona až po Dicynodona a Lystrosaura, mimochodem jednoho z nejúspěšnějších druhů, jaké kdy existovaly. Dicynoconti byli velmi přizpůsobiví, pro příklad, Lystrosaurus neobýval jen oblast jižní Afriky, ale také Antarktidu a Asii. Protože souš v období Permu tvořila jen jedna pevnina, Pangaea, mohl se lehce rozšířit do všech koutů světa. Také Mesosaurus, akvatický, krokodýlům podobný diapsid, nežil jen zde, ale také v Jižní Americe, ta však byla tehdy od Afriky vzdálena jen co by kamenem dohodil. Nicméně nic netrvá věčně, rajské prostředí se brzy změnilo k nepoznání. Na konci Permu zasáhlo Zemi největší vymírání vůbec, 90 % živých forem vymřelo. Mezi těmi zbylými byli opět dicynodonti, včetně Lystrosaura. Nalezené zkameněliny tohoto rodu se opravdu datují do doby přelomu Permu a Triasu, a tím pádem i do doby přelomu prvohor a druhohor. V Triasském období se na Zemi objevila spousta nových druhů i skupin zvířat, mezi nimi byli právě vyspělí kynodonti jako Cynognathus, malá dravá šelma, která byla vlkem své doby. Pánev Karoo také poskytovala domov Euparkeii, malému archosaurovi, který se spolu se svými příbuznými později stal předkem všech dinosaurů. Právě z konce Triasu pochází spousta zajímavých nálezů. Jedním z prvních velkých dinosaurů a zároveň obyvatel pánve Karoo byl Massospondylus, dvounohý sauropodomorph měřící 6 metrů. Mezi dravci se naopak objevil Coelophysis rhodesiensis, třímetrový zabiják lovící ve smečkách. V Juře dále Karoo poskytla útočiště dinosaurům rodů Heterodontosaurus, Fabrosaurus a Melanorosaurus. Prostředí se zřejmě příliš neměnilo, což byl důvod, proč se těmto vitálním živočichům tolik dařilo... Výzkum pánve Karoo začal roku 1838, když skotský inženýr Andrew Geddes Bain nalezl prvního zde vykopaného plaza. Geologové pánev Karoo rozdělili do několika oblastí, tzv. skupin. Například skupina Beaufort obsahuje zkameněliny zvířat z přelomu Permu a Triasu. Naopak skupina Stormberg je známa zkamenělinami zvířat a rostlin ze svrchního Triasu až rané Jury. Některé zóny jsou dokonce nazvány podle tamních prehistorických tvorů, např. zóna Lystrosaurus či zóna Cistecephalus. Většina nalezišť se však nachází na soukromých pozemcích, takže je pro paleontology vždy potřeba povolení od majitele, aby mohli danou oblast lépe prozkoumat. Obrovské množství kostí živočichů nalezených v Karoo se nachází například v Jihoafrickém muzeu v Kapském městě, Ústavu Bernarda Price v Johannesburgu, původně však výzkum probíhal hlavně v Britském muzeu v Blomsbury, Londýně. Právě tam v 19. století Bain poslal svůj nález Robertu Broomovi, paleontologovi obratlovců. Vědci zabývající se prehistorií však nejsou nadšeni pouze z nálezů zkamenělin. Paleoklimatologové, jež se zabývají podnebím v minulých geologických obdobích, získali z pánve Karoo mnoho proxy dat, tedy nepřímých indikátorů jako jsou horniny, nerosty, letokruhy pravěkých rostlin a na základě těch pak vyvodily, jaké v minulosti na onom území panovalo klima. Jasné je jedno, bylo opravdu horko...
Pánev Karoo je skutečně velice pozoruhodným územím. Nabízí nejúplnější pohled na přelom prvohor a druhohor, poskytla tolik zajímavých, inspirativních nálezů a umožnila mnohým paleontologům splnit si svůj sen a nějakého pratvora najít. Jen čas ukáže, čím nás ještě překvapí...




Doufám, že Vám dnešní, poslední květnový článek v tomto roce přinesl nějaké nové informace, pokud se Vám líbil, komentujte...

Sphaerotholus

30. května 2015 v 20:37 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Sphaerotholus ("kulovitý dóm" nebo "sferická klenba") byl ptakopánvý, pachycephalosauridní dinosaurus žijící v období Křídy stupně maastricht. Své podivuhodné jméno, které dostal od paleontologů Williamsona a Carra roku 2002, si vysloužil díky zvláštnímu tvaru lebky. Ta byla totiž až nezvykle kulatá, mnohem oválnější, než lebka snad jakéhokoliv jiného zástupce čeledi Pachycephalosauridae. Sphaerotholus je znám na základě pouze dvou lebek, z nichž jedna patří k nejúplnějším dosud objeveným lebkám pachycephalosauridních dinosaurů. Díky těmto lebkám byl také celý rod popsán, a následně byly stanoveny druhy S. goodwini, S. buchholtzae a S. edmontonense. Lebka tohoto dinosauřího rodu byla neobyčejně vyklenutá, jak již bylo zmíněno, zároveň však nesla řadu malých hrbolků, jež se nacházely na její zadní straně. Občas je mimo dvě nalezené lebky k rodu Sphaerotholus přiřazována i čelistní kost, jež však není úplná, a v mnohém se podobá čelistní kosti Stegocerase, jenž byl Sphaerotholovi příbuzný. Některými vědci není uznávána jako zrovna přesvědčivý materiál k bližšímu studiu Sphaerothola. Každopádně všechny vykopané zkameněliny byly objeveny na území USA. Sphaerotholus se vyskytoval hlavně v západní části Severní Ameriky, v místech, kde se dnes rozkládají americké státy Montana a Nové Mexiko. Jedna z nalezených lebek pochází ze slavného naleziště, formace Hell Creek. Navzdory tomu, že je momentálně Sphaerotholus uznáván jako kdysi skutečně existující rod, zastávají se někteří vědci domněnky, že mohlo jít o dinosaura, který je nám již po mnoho desetiletí důvěrně znám-mongolského Prenocephale. Je totiž až zarážející, jak se nalezené kosterní pozůstatky Sphaerothola podobají ostatkům Prenocephale. Je možné, že šlo opravdu o stejný rod, ale to se nepotvrdí do chvíle, kdy bude nalezeno více materiálu, který by se dal studovat. Pokud by náhodou náš pachycephalosaur byl jen severoamerickou obdobou rodu Prenocephale, jméno Sphaerotholus by ze seznamu dinosaurů zaniklo navždy. Prenocephale byl totiž pojmenován roku 1974, a v biologii platí, že platný je nejstarší název. V období zhruba před 75-65 miliony let, kdy Sphaerotholus žil, vypadal západ Spojených států úplně jinak, než dnes. Rozsáhlé pláně plné kachnozobých dinosaurů a lovících Tyrannosaurů poskytovalo tlustolebým býložravcům dokonalé prostředí. Sphaerotholus se živil nízko rostoucí vegetací, jakou tvoří například kapradiny nebo výhonky mladých stromků. Byl asi 2 metry dlouhý a vážit mohl i přes 20 kilogramů. Chodil po dvou nohou, byl tedy bipedním zvířetem. Přední končetiny byly malé. Krk mohl být protáhlý, i když jsou tyto myšlenky čistě spekulativní, neboť se odrážejí od anatomie Sphaerotholovi příbuzných druhů. Zajímavé je, že samci pachycephalosauridů používali klenuté lebky při soubojích o samice nebo teritorium. Vráželi si navzájem do boků, nikoliv zřejmě do hlav, jak se dříve paleontologové domnívali. Taková rána hlavou na hlavu by byla hotovým neštěstím. Tvrdá lebka však mohla sloužit i k odehnání predátorů, například raptorů. Těžko říci, zda si takový dravec se srpovitým drápem mohl dovolit něco proti dospělému dvacetikilovému býložravci, nicméně útokem mohl vzít jeho hnízdo a to se zrovna opodál čekající matce nemuselo líbit. Je pravděpodobné, že tento dinosaur žil v malých skupinkách. Vymizel společně s ostatními dinosaury a mnohými dalšími druhohorními plazy poté, co Zemi před 65 miliony let zasáhl asteroid o délce 10 kilometrů a způsobil sled katastrofických událostí, jež změnily svět k nepoznání...
Popis Sphaerothola najdete například v knize "Dinosauři průvodce 270 rody" od Dougala Dixona.

Příště Qantassaurus!

Obrovští karbonští pavouci

30. května 2015 v 10:54 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Dnes ráno jsem na zahradě chytil překrásného pavouka, který se zrovna prosekával džunglí krátké, nedávno posečené trávy. Přemýšlel jsem, zda bych náhodou nevěnoval pavoukům i dnešní článek, a pak mne napadlo, že většinu dnes žijících druhů v minulosti zastiňovali opravdoví osminozí obři... Doufám, že si článek užijete...

Největším dnes žijícím pavoukem je sklípkan největší (Theraphosa blondi) a rozpětí jeho nohou může dosáhnout 25 až 30 centimetrů. V angličtině se mu říká goliath tarantula, nebo také goliath birdeater, tedy požírač ptáků. Ačkoliv se ptáky normálně neživí, jen občas si do nějakého malého ptáčete kousne, nemá problémy se zabíjením hlodavců, ještěrek a hadů. Byl pozorován jedinec, který zabil i jedovatého křovináře z rodu Bothrops. Sklípkan největší obývá Amazonský deštný prales. Představte si ale výlet do minulosti vzdálené 300 milionů let... Rozpětí nohou u dnešního největšího pavouka je skutečně úctyhodné a prehistoričtí pavouci, kteří obývali deštné lesy v období, jež my dnes podle hojnosti na uhlí se měnící vegetace nazýváme Karbon, nebyli o moc větší. Ale přesto, dosahovali přímo gigantických, monstrózních rozměrů. Každý, kdo viděl Putování s pravěkými monstry-Život před dinosaury (Walking with Monsters: Life Before Dinosaurs), určitě nezapomene na scénu, v níž obrovitý pavouk Mesothelae zaútočí na malého ještěra zvaného Petrolacosaurus, mimochodem jednoho z prvních plazů vůbec. Později ho zabije. Právě Mesothelae byl jistý veliký pavouk, který v té době žil. Takový obr dosahoval velikosti lidské hlavy. Jak je řečeno ve filmu, "kdyby žil, lovil by kočky". Byl zřejmě větší, než největší dnes žijící pavouk. Ačkoliv se toho o prehistorických pavoukovcích, navíc z tak vzdálené minulosti, mnoho neví, předpokládá se, že obří karbonští pavouci se v mnohém podobali tarantulím. Možná žili v jámách v zemi, jež jim poskytovaly výtečný úkryt a zároveň prostor k manévrování. Dnešní sklípkani jámy sami nehloubí, jednoduše si nějakou najdou. Pak kolem ní utkají pavučinu. A jakmile jde nějaká kořist kolem a dotkne se vlákna, pavouk to ucítí díky mimořádně citlivým chloupkům na končetinách, vyrazí, oběť zabije a vstříkne do ní své trávicí šťávy. Tímto způsobem také pavouci svou kořist požírají, jakmile trávicí šťávy oběť rozloží, pavouci tu zvláštní "kaši" vysají. Něco podobného se snad dělo i u karbonských pavouků. Mesothelae a jemu příbuzní se živili praplazy a praobojživelníky. Proč však dorostli takových rozměrů? Proč svou velikostí zastínili i dnešního největšího pavouka? Pro odpověď na tuto otázku se nemusíme vracet zpět v čase, stačí se podívat důkladně na naleziště uhlí. Velké množství černého uhlí v horninách starých více než 300 milionů let napovídá, že svět byl v období Karbonu vlastně jeden velký prales. Bylo to nejzelenější údobí v dějinách Země. Nikdy předtím ani potom už zelené rostliny tolik nepřesycely atmosféru. Ano, vytvářely tolik kyslíku, že atmosféra jím byla doslova nabita. Dnes je v atmosféře 20 % kyslíku, kdežto v Karbonu 35. Jedna z teorií tvrdí, že právě kvůli velkému obsahu kyslíku v atmosféře byli tehdy členovci tak velcí. Dokázaly to v jiném i výzkumy vážek uzavřených a vyrůstajících v překyslíkovaném insektáriu. Členovci byli náhle na vrcholu potravního řetězce, i když je obratlovci konečně doháněli. Mesothelae musel být neskutečně zajímavým pavoukem. Jakým způsobem se takoví obři pohybovali, jak vlastně žili a co nakonec způsobilo jejich zánik, to se asi nikdy nedozvíme. Nakonec by však bylo dobré uvést, že Mesothelae nevymřeli docela. Ačkoliv skupiny prehistorických pavouků zvaných Arthromygalidae (podobné tarantulím), Arthrolycosidae (podobní slíďákům) a Pyritaraneidae již vyhynuly, stále existuje čeleď Liphistiidae. Zástupci této čeledi žijí v jihovýchodní Asii, Číně a Japonsku. Rod Liphistius je dokonce endemitem pouze jedné nebo dvou jeskyní v Malajsii. Takže nezapomeňte, ačkoliv je už Mesothelae minulostí, stále přece jen něco z této pozoruhodné skupiny zbylo. Jak to přece řekl americký spisovatel William Faulkner, "Minulost není mrtvá. Dokonce ještě neskončila."


Dnes se dočkáte možná ještě jednoho článku, nemohu to však tvrdit s jistotou. Doufám, že se Vám můj článek o obrovitých pavoucích líbil, pokud ano, komentujte...

Správce dinosauřího parku - Gangsteři za zády

29. května 2015 v 15:16 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Doufám, že se Vám bude dnešní část alespoň trochu líbit...

Gangsteři za zády

Problémy s prehistorickými zvířaty, jež chováme v Dinosauřím parku, během tohoto týdne překonaly problémy skutečně otřesné a děsivé, vyvolané lidmi. Víte, starat se o takový park s pravěkými tvory není absolutně nic jednoduchého, ba naopak. Každý boháč Vám závidí a vy začínáte mít pomalu strach, že o své dílo přijdete. Že přijdete o všechny své plány, zázemí, ctnosti, světové prvenství a máte strach o budoucnost. Charles nyní prožívá psychickou krizi, jelikož se tento týden ukázalo, že jako tým Dinosauřího parku si musíme hlídat záda před celým světem. O víkendu přišla Charlesovi zpráva od údajně mladého, nadějného paleontologa, který by byl štěstím bez sebe, kdyby náš park mohl navštívit a trochu prozkoumat živoucí prehistorické tvory, jimž, jak sám v dopisu zmínil, "fandil už od nejútlejších dětských let". Charlese to nadchlo a řekl si, že to jen napomůže proslulosti Dinosauřího parku a pozdějšímu zájmu o něj. Mladý paleontolog se v dopisu podepsal jako Andrew Wills. V úterý se nad naším ostrovem objevilo letadlo. Při okružním letu nad letištěm se nám ohlásilo a naši pracovníci přichystali ranvej. Letoun přistál, trochu nešikovně zabrzdil před vysokými trsy trávy lemujícími východní část letiště, ale dlouho z něj nikdo nevycházel. Chlapi z letiště přestávali být trpěliví. Nakonec se jeden z nich k letadlu přiblížil, ale z pootevřeného okýnka vypadl nějaký syčivý předmět. Než se muž stačil nadát, zelenkavá věc velikosti lidské dlaně vybuchla a plameny mu sežehly ruku. Naštěstí se mu nestalo nic dalšího a horšího, ale z letadla rázem vyskočila banda asi dvaceti ozbrojených mužů a okamžitě po pracovních letiště požadovali, aby je dovedli do centra ostrova za ředitelem parku a bez přemýšlení jim ukázali všechna pravěká zvířata, jež v parku chováme. Jeden z pracovníků vytáhl vysílačku a vše oznámil kontrolní věži, v zápětí byl však zastřelen. Ti darebáci pohrozili, že jestli se ostatní o něco takového pokusí, zastřelí je a rozstřílí také kontrolní věž, přičemž si cestu do středu parku najdou sami. Asi by neměli problém se tam prostřílet. Každopádně letecká asistentka ve věži situaci okamžitě vyložila rangerům a mě, já okamžitě zavolal Charlesovi a hned poté i Oliverovi. Teď jsem spoléhal na jejich dlouholeté zkušenosti. Oliver byl, jak jinak, zase na expedici na Isle of Die a lovil dinosaury, takže mi nemohl nijak poradit. Jen mi doporučil použít násilí. Nejprve jsem nesouhlasil, ale jak se později ukázalo, byla to rada nad zlato. Zato Charles byl celý nešťastný, vystrašený a nevěřícný. Hodlal zavolat na pobřežní policejní stanici někde ve Francouzské Polynésii, ale ukázalo se, že nefunguje proud. Dráty vedoucí elektřinu byly zkrátka přetrhány. To ale znamenalo, že se skupina gangsterů přiblížila už ke středu ostrova, neboť právě tam se nacházejí. V centru ostrova už zločinci narazili na naše rangery, kteří začali bez rozmýšlení střílet puškami z vrtulníku. A hned několik darebáků dostali, kulkou je většinou trefili rovnou do hlavy. Ale světe div se, ti gangsteři se skryli mezi budovami a brzy začali po helikoptéře střílet. Přiběhl jsem k Charlesovi do hlavní budovy, v níž se skrýval. Na místě byl i Fred a zrovna řediteli vytýkal, že vůbec nějakého rádoby paleontologa na naše území pustil. Charles se téměř rozbrečel, ale moc dobře věděl, že bych se mu pak smál, a tak to raději potlačil. Z venčí se zvuky výstřelů ozývaly čím dál častěji...

Už jsem to nevydržel. Popadl jsem první pušku, která byla ve skladu, vyběhl jsem ven a střelil po prvním ohavném chlápkovi, kterého jsem viděl. Bylo pro mne celkovým překvapením, když jsem zjistil, že puška, jíž držím, je uspávací. Šipka zasáhla svůj cíl a toho střelce po chvíli uspala. Dalších akcí jsem se docela bál, raději jsem se vrátil zpět do budovy a vypůjčil si jinou zbraň, policejní pistoli. Z východního přístavu mezitím do středu ostrova přijela skupina našich ozbrojených sil, kteří útok gangsterů silou potlačili. Když bylo obnoveno telefonní spojení a na náš ostrov přijela policejní eskorta Francouzské Polynésie na svých člunech, bylo sečteno dvacet mrtvých. Jeden náš, a devatenáct darebáků. Ten, kterého jsem uspal pomocí pušky uspávačky, byl okamžitě zatčen a podroben výslechu. Prý ale nic neprozradil, dostane však zřejmě doživotí. Problémem bylo, že si Charles nezjistil více informací o tom Andrew Willsovi, muži, který mimochodem mezi ozbrojenci nebyl. Možná ani neexistuje, byla to jen vymyšlená postava. Jasné ale je, že někdo nám chce překazit naše plány. Už na jaře nám nějaký travič zabil několik Adelobasileů, předtím zase v Pacifiku řádila polská mafie. Někdy ke konci minulého léta na našem ostrově proběhl ozbrojený konflikt. Třeba to všechno bude spadat do sebe, kdo ví. Lidé jsou závistiví a třeba nějaký chytrák náš park chce dostat do vlastních rukou. Teď je problém vyřešen, snad už se nic takového opakovat nebude. Popálený pracovník z letiště je již také v pořádku, odletěl domů do Anglie s rukou v sádře, ale co nevidět se zase vrátí. Prý by se rád pomstil a promluvil si s tím vězněm, já s ním tento názor sdílím. A stejně tak i Charles, Oliver a většina ostatních. Zbytek týdne byl jinak poklidný, jen dnes ráno mě kousl náš Leptoceratops Dino. Snědl jsem mu totiž salát. No, i dinosauři dokáží občas používat násilí...

Doufám, že se Vám příběh líbil, pokud ano, můžete napsat komentář. Za všechny názory budu moc rád...

Mýty o pterosaurech

28. května 2015 v 17:13 | HAAS |  Ptakoještěři: znaky a charakteristika
Pterosauři nebo-li ptakoještěři patří spolu s dinosaury, dávnými mořskými plazy, mamuty a šavlozubými tygry k vyhynulým zvířatům, o kterých snad slyšel každý. Nicméně v porovnání celkového počtu lidí na naší planetě a počtu lidí, kteří se zajímají o minulost naší planety, vyjdou zájemci o prehistorii jen jako malý zlomek. Tato skupina lidí se o prehistorické živočichy včetně ptakoještěrů zajímá, ví o nich tedy mnoho. Ale lidé, kteří ani jednoho pterosaura konkrétněji neznají, si o těchto zajímavých tvorech vytvořili většinou své vlastní domněnky. Jaké jsou tedy mýty a jaká jsou fakta? Asi nejproslulejším mýtem je, že ptakoještěři byli prý dinosaury. To vůbec není pravda, ačkoliv s nimi byli příbuzní, patřili do úplně jiné skupiny zvířat. Je ale pravda, že s dinosaury sdíleli alespoň stejný počet spánkových jam a dost možná i stejného předka. Pro žádného paleontologa ale vyslovení myšlenky, že pterosauři prý byli dinosaury, není tragédií. Jedná se spíše o menší chybku, které se může dopustit snad každý. Horší už je to s dalšími mýty. Je například pravdou, že zástupci čeledi Pteranodontidae (mj. i známý Pteranodon, ptakoještěr se zvláštním útvarem na hlavě, jenž žil v období Křídy) postrádali zuby. Jejich čelisti byly holé, ale přesto se perfektně hodily k lapnutí kluzké rybky, jež pterosauři lovili na otevřeném moři či na území velikých sladkovodních jezer. Ovšem někdy jsou pteranodontidi zobrazeni s naprosto znatelnými zuby v čelistech. Něčeho takového byste mohli být svědky při sledování filmů Jurské komando a Jurský park 3. Závažná chyba to vůbec není, právě naopak, dají se alespoň hledat domněnky, proč se u filmových Pteranodonů vyvinuly zuby (např. genetická změna atd.). Jde však o mýt, skuteční pravěcí Pteranodonti zuby opravdu neměli. Jedním z velkých mýtů může být již pronikání hluboko do anatomie a fyziologie pterosaurů. Někdy bývají ptakoještěři zobrazeni s netopýřími křídly, většinou kvůli tomu, že se tyto dvě skupiny živočichů sobě v evoluci letu a křídel asi nejvíce podobaly. Ptakoještěří křídla ale nebyla křídly netopýřími. Byla naprosto unikátní. Nikdy předtím ani později se už na naší planetě neobjevili tvorové s křídly, jaké měli proslulí létající plazi. Vyplňovala je sice kůže, jako je tomu u dnešních savců z řádu letounů, avšak rozdíl byl patrný v uspořádání prstů v křídle. Ptakoještěři měli na předních končetinách (křídlech) pět prstů, přičemž čtvrtý prst napomáhal držet celou tenkou membránu. Byl to právě poslední prst, který tvořil celé křídlo. Membrána se však od netopýřích křídel lišila tím, že pterosauří systém prokrvování byl v podstatě komplikovaný. Dalším opravdu zvláštním mýtem týkajícím se pterosaurů jsou představy o jejich velikosti. Když byl objeven Hatzegopteryx, spolu s Quetzalcoatlem držící příčku největšího létajícího plaza, objevily se domněnky o tom, že mohl mít možná až 18ti metrové rozpětí křídel. Nebyl to však fakt! Novináři však domněnku za fakt přijali a tak dnes obyčejně narazíte na lidi, kteří to s velikostí pterosaurů trochu (nebo více, případně hodně) přehánějí. Rozpětí křídel dvou jmenovaných obrů mohlo zabrat 10-12, případně 13 metrů, více snad ani ne. Nakonec si povíme ještě o jednom mýtu. Určitě jste viděli filmy, ve kterých nějaký ptakoještěr chytí předmět (nebo člověka) do spárů svých zadních končetin a vynese jej. Paleontologové zkoumali tuto nepravděpodobnou schopnost a dospěli ke zcela jednoznačnému názoru, že pterosauří nohy byly spíše nepohyblivé, svalnaté a také nebyly příliš dlouhé. Zároveň postrádali vlastnost jakési pružnosti. Pokud už náhodou něco do oblak vynesli, byl to jen prach ze země, z níž zrovna vzlétli, případně malá rostlinka nebo parazit, kteří se na nich uchytil... Rozhodně se jedná o velice pozoruhodná zjištění...


A co Vy? Také jste některé mýty o pterosaurech považovali za fakta? Doufám, že Vám tento článek přinesl alespoň nějaké informace, na téma mýtů o ptakoještěrech můžete napsat svůj názor do komentářů...

Gerrothorax

27. května 2015 v 17:14 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Gerrothorax ("proutěný hrudník") byl obojživelník ze skupiny Temnospondyli, jenž žil v obdobích Perm a Trias, na přelomu prvohor a druhohor. Vyskytoval se na území dnešní Evropy, jeho fosilní ostatky byly odkryty na území Švédska a Německa, ale vyskytoval se i v Grónsku a několik nálezů nasvědčuje i možnému rozšíření až na území Thajska. Dnes jsou tyto části světa od sebe velice vzdáleny, nicméně v Permu a Triasu svět tvořil pouze jediný kontinent-Pangea. Zvířata, která žila v jednom koutu zeměkoule neměla problémy rozšířit se i do druhého koutu, Pangaeu totiž nerozděloval žádný oceán ani jiná velká vodní plocha. Rod Gerrothorax dosáhl velkého úspěchu hlavně ve středním a pozdním Triasu. Temnospondyli jako takoví existovali už v Karbonu, někdy před 300 miliony let. Gerrothorax byl opravdu fascinující, neboť je příkladem jistého zplošťování lebky, které se objevuje i u dnešních kladivounů nebo u jiného pravěkého obojživelníka, rodu Diplocaulus. Mezi tzv. Plagiosaury, mezi něž se Gerrothorax řadil, však byla zploštěná hlava celkově raritou. Důvod, proč se obojživelník tímto způsobem přizpůsobil prostředí, je zřejmý. Gerrothorax nejspíš ležel naprosto nehybně na dně jezera, byl dokonale maskován mezi balvany a vodními rostlinami a při tom všem číhal na ryby. Oči měl Gerrothorax umístěny úplně na vrcholku hlavy, tak, jak to mají i dnešní ze zálohy lovící predátoři, například anakondy a krokodýlové. Když pak nad Gerrothoraxem plula nic netušící rybka, obojživelník sebou prudce trhl, rozvířil dno jezera, což mohlo rybu zmást, a bleskurychle ji chytil svými širokými čelistmi. Existují však i teorie o jakémsi lákání kořisti za pomocí zvláštního výběžku, jenž se nacházel v tlamě. Něco podobného se vyskytuje i u dnešních želv kajmanek, které zejména v mládí ryby lákají na kožovitý útvar v tlamě, jenž připomíná červa či jinou rybí potravu. Poté, co se ryba dostane blízko, sklapnou čelistmi a lapí ji. Zda se však tento lovecký styl objevil už u Gerrothoraxe, to se nikdy nedozvíme. Co je jasné, je fakt, že Gerrothorax žil trvale ve vodě-byl životu v tomto prostředí vlastně přizpůsoben celým svým placatým tělem. Nejen larvy, ale také dospělci měli tři páry keříčkovitých žaber. Tento znak se vyskytuje u dnešních ocasatých obojživeníků velmi běžně, ale zemní druhy, jako například mloci, je v dospělosti ztratí. To nebyl Gerrothoraxův případ, ostatně, dokazují to i výzkumy zkamenělin. Mláďata zřejmě dýchala těmito žábrami, každopádně dospělcům se už vyvinuly plíce, ačkoliv žábry nezmizely. Je to zvláštní případ evoluce, hříčka přírody nebo zkrátka efektivní využití dvou dýchacích orgánů k životu v přirozeném prostředí. Gerrothorax byl asi 1 metr (3 stopy) dlouhý, vážit mohl tak okolo 5 kilogramů. Šlo rozhodně o úspěšný druh, žil desítky milionů let. Ale žádný druh tu není věčně, a tak i Gerrothorax spolu s ostatními, jemu příbuznými Plagiosaury na konci období Triasu vyhynul. Možná to způsobilo právě veliké vymírání, které na konci tohoto období přišlo. To bylo vyvoláno změnami ve vzhledu naší planety, superkontinent Pangaea se začal rozpadat, vznikl raný Atlantik a většina podivuhodných permsko-triaských plazů a obojživelníků nadobro vymizela. Pravé vlády dinosaurů se tento obojživelník nedočkal...
Gerrothorax je celkem známým pravěkým obojživelníkem. Jeho popisek můžete najít v knížce Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat od kolektivu autorů, mj. Barryho Coxe a Colina Harrisona.


Příště Westlothiana!!!

Ze zapomenutého pralesa-část 7.

26. května 2015 v 15:59 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Minulá část:
Zbylí členové výpravy nalezli mršinu tvora, po kterém pátrali, a který připomínal dinosaura rodu Iguanodon. Později na ně však zaútočil veliký predátor, jenž předtím tým rozdělil. Teď se stalo to samé. Jane a Mark se po chvíli vrátili k místu útoku dravce a nalezli nehybné tělo Mary-útočník ji zřejmě zadupl. Jane byla v šoku, Mark byl celkově klidný, o pomoci druhým totiž příliš mnoho povědomí neměl. Namísto toho se vrátil k mršině, u které dravec odpočíval, a na kmen stromu připevnil malou kameru. Pak zmizel. Douglas se mezitím dostal do nějakého mokřadu, v němž se setkal se skupinkou hlučných, pštrosům podobných dinosaurů. Překvapením bylo, že se mu podařilo najít jednoho ze ztracených studentů, a to Davea Bakera. Společně se vydali na cestu mokřadem a docela se i spřátelili. Později Douglas zahlédl batoh a lidskou ruku na hladině jezera. Uvědomil si, že jde o synovce Mikea. Skočil za ním do vody, ale náhle se ocitl v teritoriu sladkovodních krokodýlů...

ZE ZAPOMENUTÉHO PRALESA-ČÁST SEDMÁ:
Mikeovo nehybné tělo leželo asi na pět kroků od Douglase. Ten stál v kalné vodě, která mu sahala po hrudník, a v okolí plavali dva právě lovící krokodýlové. "Nehýbejte se, pane Fentone!" poradil mu Dave. "Jo, tohle dělal jeden chlap, když jsme byli na expedici v Brazílii," zamyslel se nahlas Douglas, "když lovil kajmany, přestal se hýbat a pak počkal na toho, co připlave nejblíže. Já krokodýla chytat nebudu, ale..." Ozvalo se hlasité šplouchnutí. Jeden z krokodýlů se potopil. Ten druhý stále plaval na hladině a zdálo se, že Douglase zpozoroval. Mnozí plazi reagují na pohyb, lovce proto zaujal pohyb Douglasových úst. Douglas strnul. Oči mu z krokodýla sjížděly na Mikeovo tělo, a pak zase zpět. Zároveň si hlídal místo, kde se potopil první krokodýl. Voda byla ale studená, chlad začal Douglase brzy nutit ke kašli. Najednou Douglas zařval. Davem to až cuklo, byl v tu chvíli opravdu napjatý. Douglas sjel rukou k noze a chytil toho tvora, jenž mu kousnutí způsobil. Byla to karetka novoguinejská! Jedná se o sladkovodní želvu, která je známá svou agresivitou, a kalné říční toky Nové Guineje jí přímo vyhovují. Douglas želvu pustil zpět do vody, na zranění nemyslel a zasoustředil se na krokodýly. Pobyt ve studené vodě se mu ale už přestával líbit. Nakonec se odhodlal k několika rychlým plaveckým tempům, chytil Mikea za ruku a vytáhl ho na hladinu. Krokodýl, který číhal pod vodou, si však na Douglase počkal a udělal rychlý výpad. Douglas na bahnitém břehu málem uklouzl a spadl do krokodýlových mocných čelistí, ale Dave ho naštěstí chytil. Dave začal hned prohlížet Mikea. Douglas byl také zvědav, co se s jeho synovcem stalo, ale momentálně se nemohl zbavit silného kašle a tak se držel v povzdálí. "To ne. To ne!!!" vykřikoval Dave, když nahmatával Mikeovu krční tepnu. "Proč? Propána, proč?!" křičel hned nato. "Je mrtvý, já vím," řekl smutně Douglas chraplavým hlasem, div se nerozkašlal, "nejevil žádné známky života už ve vodě. Je to... Je to strašný...". Daleko od mokřadu se mezitím Jane vrátila k Markovi, který si zrovna prohlížel nahrávky na kameře. "Co teď budeme dělat?" optala se jej. "To nevím," odvětil Mark, aniž by se na Jane podíval, "víš, je mi líto Mary. Asi bychom odsud měli pěkně rychle zmizet." "Já ji tady ale nemůžu nechat!" vykřikla Jane a rozbrečela se. "Musíme najít Douglase," řekl Mark suše, zapnul nahrávání kamery a odešel. Jane se musela držet s ním, sama zůstat rozhodně nechtěla. "Nevíte, kde je ten pán, který nás provázel?" zeptala se kameramana, když se již trochu uklidnila. "Buďto zdrhl, nebo je taky po něm," odpověděl rychle Mark. "Takhle se chováte i normálně? Jste pěkný drzoun!" řekla mu Jane. Mark se na ni posměšně podíval, ale raději nic neřekl. Jeho myšlenky a plány se ubíraly jiným směrem. Už teď měl na kameře dost zajímavého materiálu, bylo mu celkem jedno, zda se z pralesa dostane s někým či sám. Díky takové výpravě by se z něj mohl stát jeden z nejváženějších a nejbohatších kameramanů vůbec, ale o tom Mark pomlčel. Přítomnost Jane mu ale trochu lezla na nervy, začínal přemýšlet o tom, zda by se ji nějakou náhodou nemohl zbavit. Jane se za ním držela jako ocásek, musel by ji vytratit nějakým důmyslným způsobem. Najednou změnil směr pochodu a zamířil zpátky k mršině. Měl plán. V mokřadu se mezitím Douglas a Dave odhodlali k prohledání Mikeových zásob a také jeho batohu. Douglas po chvilce našel Mikeův slavný mobilní telefon, s jehož pomocí mladý snílek odposlouchával svého strýce dobrodruha. "Není tu signál," řekl zklamaně Douglas a chytil se za čelo, "aby to čert vzal." "Tady nějaké pokrytí nečekejte, jsme desítky kilometrů od civilizace," zakroutil hlavou Dave a pak se na telefon podíval blíže. "Leda že bychom zkusili nahrát nějaký vzkaz někomu, koho měl Mike v kontaktech. Vidím tu ale jenom nějakého Rogera Fentona." Douglas zaťal zuby. Se svým bratrem, Mikeovým otce, nechtěl mít kvůli rodinným sporům nic společného. "Mám?" řekl Dave s prstem připraveným k ťuknutí na funkci Nahrát vzkaz. "Ne," řekl bez rozmýšlení Douglas a Dave ruku svěsil, "zkusíme se teď odsud dostat sami." "A co Mike?" optal se s viditelným zděšením Dave. "Až budem venku z pralesa," otočil se k němu s charismatickým výrazem Douglas, "oni se pro něj vrátí." Dave přesto v rychlosti prohledal Mikeův batoh a vzal si s sebou několik věcí, jež by snad v budoucnu mohli potřebovat. Bylo už pozdní odpoledne, skoro pět hodin, a mlhy bylo v mokřadu tolik, že by se dala krájet. Po tom teď Douglas s Davem toužili asi nejvíce. Bohužel takovou možnost neměli. Snažili se však najít cestu, odkud se sem Douglas dostal. U příkrého srázu našli hnízdo jednoho z těch pštrosům podobných dinosaurů. "Domnívám se, že jde o Elaphrosaura nebo nějaký jemu příbuzný druh. V mládí to byl můj oblíbený dinosaurus hlavně proto, že ho spousta lidí nezná," konstatoval Douglas. "Tady je nějaký tunel, zkusme jít tudy!" navrhl Dave. Douglas souhlasil a hned se do tunelu vydali. "Vede to nahoru! Ale můžeme tam vylézt, pojď!" vyhrkl Douglas, když se podíval výše. Pochod tunelem byl krátký, nahoře čekalo na oba dobrodruhy sluneční světlo. Dostali se někam výše, mlha z mokřadu však stále zahalovala pravou část lesa. Douglas asi ale tohle místo nevybavoval. Oba se souhlasně rozhodli pokračovat pásem vysokých kapradin. Dave byl mírně vylekán, když na něj pohlédla ještěrčí tvár. Byl to varan smaragdový, který žije na stromech. Nádherná a vzácná novoguinejská specialita teď hleděla Daveovi přímo do očí. Ten se odvážil sáhnout varanovi na ocas, ještěr udělal výpad, ale to už Dave pelášil pryč. Douglas procházel kapradinovým hájem a pozoroval okolí. Pak se zastavil. Hleděl na zem. Dave také zůstal stát a z nevědomosti, co asi Douglas objevil, nemohl ani dýchat. "Tady někdo byl," zamyslel se Douglas. "Hele Dave, lidská stopa." řekl. Prales byl plný různorodého hmyzu, který neustále bzučel, i tak se Douglas odhodlal zvolat. "Raymonde!" zařval. Zaposlouchal se a zdálo se mu, že něco slyší. Byla to snad nějaká odpověď! Douglas se rozběhl k místům, odkud vycházel lidský hlas. Dave ho pochopitelně následoval. Doběhl až k nějaké skalní proláklině. Byl zklamaný, když zjistil, že odsud se nesl jeho vlastní hlas. Byla to ozvěna. Při bližším pohledu do prolákliny si však Douglas všiml řeky. "Dave, myslím, že tohle je řeka, po které jsme se sem vlastně dostali! Pamatuješ na jeskyni, kde na nás zaútočili ti malí ptakoještěři? Pak jsme z vody vylezli a šli pěšky, ale řeka pokračovala dál. Musíme se vydat proti toku!" informoval svého druha. "A co ostatní?" optal se ho Dave. Dostalo se mu jednoznačné odpovědi: "Určitě je najdeme při cestě, jdeme!" To už se ale Mark s Jane přiblížili znovu k mršině. "Támhle na stromě mám kameru, nemohla bys mi ji prosím přinést?" zeptal se hodným, věřícným hlasem Mark. Jane pokývala hlavou a šla. Ani si neuvědomovala, do jaké léčky se to vlastně dostala. Spícího predátora teď mohlo probudit každé prasknutí malé větvičky. Zatím spokojeně odpočíva. Jane se dostala ke kameře a sundala ji. Nevypnula ale nahrávání. Pak zakopla o klacek a vykřikla. Oči toho strašného zabijáka se otevřely. Jane se kvůli Markovi ocitla ve smrtícím nebezpečí... Pokračování příště...

Kolika našim hrdinům se podaří přežít? Zjistí ještě něco více o těch tajuplných tvorech? Nebo se již nevrátí? Jedné z posledních částí se dočkáte již brzy!

Nové dinosauří objevy z USA

25. května 2015 v 15:11 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
V poslední době bylo ve Spojených státech amerických učiněno a ohlášeno několik podstatných objevů z oblasti paleontologie. První velkou novinkou je, že byl objeven vůbec první dinosaurus státu Washington. Fosilní pozůstatek jedné z kostí zadní končetiny byl nalezen na pobřeží Sucia Island State Park a San Juan Islands. Kost byla vzata do péče Burke Museum, kurátor muzea, Dr. Christian Sidor z University of Washington se ujal výzkumu. Délka kosti odpovídá 16,7 palcům (zhruba 42 cm) a šířka je 8,7 palce (22 cm). Jedná se však pouze o úlomek kosti zadní končetiny. Výzkumníci v čele se Sidorem vypočítali, že celková délka kosti dosahovala asi 3 stop, což je zhruba 1 metr. Podle všeho patřila kost theropodnímu dinosaurovi. Do této skupiny patřili všichni draví a případně někteří nebezpečně vyhlížející, býložraví dinosauři. Stáří sedimentu, v němž byla kost nalezena, což potvrdila i uhlíková metoda, je 80 milionů let, takže nově nalezený dinosaur žil v období pozdní Křídy. Sidor řekl, že "tato fosílie by nevyhrála soutěž krásy.". Nicméně i tak můžeme být vděční za další skvělý nález, který světu paleontologie opět přinese něco nového. Neví se ještě, do jaké konkrétnější skupiny theropodů tento tvor patřil, zda šlo o Tyrannosaurida, Maniraptorana či něco podobného. Před 80 miliony let byla Severní Amerika rozdělena na tři samostatné ostrovy, stát Washington ležel snad na západním ostrově. Velká část byla nicméně pod vodou, což je také důvod, proč nebyly ve Washingtonu dosud objeveny žádné dinosauří fosílie. Pokud byl nově nalezený a zatím nepojmenovaný druh masožravcem, mohl číhat na stáda kachnozobých Hadrosaurů při cestě za potravou nebo lovit pštrosům podobné Ornithomimosaury. Jasné je však jedno, Washington se stává 37. státem USA, v němž byly nalezeny dinosauří ostatky. Jen čas ukáže, kdy se tak stane i ve zbylých státech...


Další nález je také velmi zajímavý. Na webu Science Daily byl ohlášen 11. května. Je celkově podstatný, jelikož se ukazuje, že některé druhy dinosaurů i v době rozdělení kontinentů obývaly hned několik vzdálenějších míst naší planety. Saurornithoides je dobře prozkoumaný rod dinosaura z Mongolska, nicméně jeden z jehod druhů, zdá se, obýval jih státu Montana, USA. Steven Jasinski z University of Pennsylvania totiž objevil zcela nový druh mongolského rodu, který se skutečně proháněl americkými pláněmi v období Křídy před cca 75 miliony let. Nově objevený druh byl pojmenován S. sullivani. Tento druh Saurornithoida sdílel své životní prostředí s Parasaurolophy, Kritosaury, Daspletosaury, Stegocerasy a Nodocephalosaury. Lovil-li ve smečkách, což je u raptorů velice pravděpodobné, dokonce až skoro jisté, měl velkou šanci na úspěch při lovu velkých býložravců. Fascinující je, že ačkoliv měřil pouhých 1,8 metru na délku, byl zřejmě jedním z tvorů na vrcholu potravního řetězce... Jak vidíte, Velociraptor má nového bratrance...

Doufám, že se Vám článek o dvou nových objevech z USA líbil, jestli-že tomu tak je, komentujte...

Hromadná smrt dinosaurů: Neštěstí Centrosauřího stáda

24. května 2015 v 10:19 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Ke konci března jsem napsal článek o hromadné smrti stáda Plateosaurů v německém Trossingenu, to však není jediný působivý nález. V Kanadě totiž před několika lety došlo k objevu stáda rohatých dinosaurů, kteří zemřeli podobným způsobem... Při psaní tohoto článku mi pomáhá především kniha Planeta dinosaurů...

Město Hilda nacházející se v kanadské provincii Alberta, nedaleko hranice s provincií Saskatchewan, bylo v roce 2010 středem zaměření mnohých paleontologů-dinosaurologů. Toho roku byly totiž poprvé zveřejněny materiály popisující přesný výzkum místa, jenž je nazýváno mega ložiskem kostí v Hildě. Po více než deseti letech dlouhého zkoumání zveřejnili cílevědomí vědci Donald Brinkman, Vaia Barkas a David Eberth popisy bádání. V Hildě totiž před 76 miliony let zhynulo velké stádo Centrosaurů. Hrob se nacházel na území pokrývajícím zhruba dva čtvereční kilometry. Proč tomu tak bylo? Jaká strašlivá pohroma stádo postihla? Šlo o přírodní katastrofu, nebo je zneškodnili predátoři? Jasné bylo hned zpočátku jedno: Všichni rohatí dinosauři zemřeli na místě ve stejnou dobu. Prozradily to i analýzy hornin, v nichž byli nalezeni. Objevit takový masový hrob plný dinosaurů není nic jen tak obyčejného, je to velká událost, veliký objev. Zajímavé je ovšem to, že na místě zhynulo tolik Centrosaurů. Tito masivně stavění býložravci byli něco přes 6 metrů dlouzí a určitě vážili přinejmenším 5 tun. Se svou stavbou těla, podobnou zápasníkovi sumo, nebyli stavěni na velkou rychlost, zato však byli schopni odrazit útok velkého predátora, jakým mohli být Daspletosaurus nebo Albertosaurus. Z čenichu Centrosaurům vyrůstal dlouhý roh, pokud ho při obraně zaryli do břicha útočníka, měl dravec rázem po legraci. Po velkém stádu Centrosaurů tedy ani smečka hladových tyrannosauridů jen tak nevyrazila. Nicméně, je možné, že velcí masožravci si i v této masové smrti zahráli svou roli. Nejdříve bylo třeba zjistit, proč Centrosauři před 76 miliony let tak tragicky zahynuli. Lze se domnívat, že podobně jako spousta dnešních zvířat, i oni byli vedeni jakýmsi podivuhodným instinktem z místa na místo. Mohli se shromáždit a putovat za potravou, na hnízdiště na jihu či cokoliv jiného. Je též možné, že se snažili uniknout před tvrdou severskou zimou, která již tehdy v severní Kanadě panovala. Ať tak či onak, rozhodně se vydali na dlouhou cestu, migrovali. A možná je při tom sledovaly smečky predátorů. Je velmi pravděpodobné, že na své cestě po celé generace přecházeli velikou řeku. Ta se onoho dne, kdy všichni na místě a v jedinou sekundu zahynuli, pořádně rozvodnila. Způsobila to snad velká bouřka. V řece mimořádně stoupla hladina vody a Centrosauři, namačkaní na útesech jeden na druhého, neměli jinou možnost, než řeku jako vždy překročit. Pravděpodobnost, že je k tomu dotlačila i přítomnost velkých tlup Daspletosaurů či Albertosaurů je veliká. Řeka, jež byla kdysi mělká, poskytla během několika dalších desítek vteřin všem Centrosaurům hrob. Těžcí dinosauři se v bleskové záplavě utopili. Po pár dnech se predátoři vrátili a nastaly jim hody. Témě žádný predátor nepohrdne mršinou, a tak se tyrannosauridi shromáždili a bez problémů se jim naskytla hostina přímo gigantických rozměrů. Pokud je na celé této události něco fascinujícího, pak je to zjištění, že někteří dinosauři se shlukovali do skutečně enormních stád. Už na počátku 80. let 20. století byly objeveny kostry Centrosaurů pohromadě, ale nikdo netušil, že stáda byla tak obrovská. Žádná skupina Daspletosaurů nedokázala takové stádo zdecimovat, za tímhle vším stála zkrátka přírodní katastrofa. Mimo Centrosaury však bylo v Hildě nalezeno i několik pozůstatků ryb, zuby jakéhosi teropodního dinosaura, jemuž se zřejmě stalo to samé, co býložravcům, a také pozůstatky choristoderů, vodních diapsidů trochu se podobajících krokodýlům. I tito tvorové zahynuli spolu s Centrosaury. Přesto je však úžasné, že jediná katastrofa poskytla paleontologům tolik materiálu ke zkoumání života v minulosti...


Druhý obrázek z webu www.doglutsdinosaurs.com . Pokud se Vám tento článek líbil, komentujte...

Jak se měnily představy o vzhledu pravěkých zvířat: Sarcolestes

23. května 2015 v 10:03 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
SARCOLESTES ("zloděj masa") byl tajuplný dinosaurus, který je dnes řazen do skupiny Ankylosaurů. Nepatří však mezi dobře prozkoumané a známé prehistorické plazy, ačkoliv od doby jeho objevení uplynulo již více než sto let. Sarcolesta poprvé popsal Lydekker roku 1893, jeho představy o vzhledu dinosaura však byly odlišné od těch dnešních. Důvodem, proč byl tento třímetrový herbivor považován za něco, čím nebyl, je fakt, že byla nalezena pouze jeho spodní čelist. Proto bývá Sarcolestes některými paleontology považován za nomen dubium, tedy živočicha, který ve skutečnosti nežil nebo byl součástí jiného, lépe známého druhu. Během těch dlouhých let, které uplynuly od uveřejnění Lydekkerova popisu, se rekonstrukce tohoto dinosaura někdy až dramaticky měnila... My si dnes popíšeme, jak to celé probíhalo!

OBJEV SARCOLESTA:
Na sklonku druhé poloviny 19. století objevil anglický amatérský paleontolog Alfred Nicholson Leeds levou polovinu spodní čelisti již dávno vyhynulého tvora. Fragment se nacházel v horninách z období Jury, stupně callov, a pocházel z hrabství Cambridge v Anglii. Leedsem nalezené zvíře žilo před 160 miliony let. Nalezený exemplář se brzy dostal do rukou slavného přírodovědce a geologa Richarda Lydekkera, jednu z nejvýznamějších osobností své doby. Lydekker roku 1893 zhotovil detailní popis živočicha, jehož nazval Sarcolestes leedsi. Druhové jméno bylo tvorovi dáno na počest jeho nálezce, rodový název Sarcolestes znamená "zloděj masa". Lydekker se z výzkumu levé části spodní čelisti, ve které byl zachován zub a dvě korunky, domníval, že v podstatě studuje pozůstatky theropodního dinosaura. Chudé zastoupení materiálu však způsobilo, že se v pozdějších letech podoba Sarcolesta radikálně změnila...


CHYBNÉ DOMNĚNKY O SARCOLESTOVĚ VZHLEDU:
Podle Lydekkera byl tedy Sarcolestes theropodem. Proto jej také slavný geolog považoval za masožravce a podle toho ho i pojmenoval. Domníval se totiž, že Sarcolestes byl nepříliš velký masožravý dinosaurus, lovící buďto ještěrky a větší členovce anebo požírající zdechliny. Materiál, jenž studoval, mu připomínal čelistní kosti takových theropodů, jakými jsou Calamosaurus, Coelurus nebo Compsognathus, tedy vesměs dinosauři z Evropy a Severní Ameriky, kontinentů, které byly před 160 miliony lety spojeny ve velkou zemskou masu zvanou Laurasie. Částečně však čelist připomínala i Megalosaura. Lydekker to nakonec vyřešil tak, že Sarcolesta zařadil do čeledi Thecodontosauridae. Ta byla tehdy považována za skupinu theropodů, nicméně později se ukázalo, že její zástupci měli blíže k velkým dlouhokrkým Sauropodům. Zároveň ale Lydekker připustil, že v něčem se Sarcolestovy charakteristické znaky shodují se znaky dinosaura rodu Priodontognathus. Jedná se o ankylosaurida, který si dříve prošel podobnou proměnu rekonstrukcí, jako Sarcolestes. Byl to ale až baron Franz Nopcsa, kdo roku 1901 prohlásil, že Sarcolestes nebyl žádný "zloděj masa", ale šlo ve skutečnosti o býložravce. Klasifikoval tohoto tvora jako zástupce čeledi Stegosauridae, do níž jsou řazeny rody jako Stegosaurus, Kentrosaurus, Lexovisaurus a další...



GALTONŮV VELKÝ OBJEV:
Americký paleontolog Peter Galton, odborník na ptakopánvé dinosaury, zjistil ve druhé polovině minulého století, že Sarcolestes patřil do skupiny Ankylosauria. Nebyl tedy příbuzný ani theropodům, ani stegosauridům, i když ti samotní patří do skupiny Thyreophora, kam jsou řazeni spolu s ankylosauridy. Lydekker měl tedy pravdu, když připustil, že byl Sarcolestes možná Priodontognathovi, a tím tedy i většině scelidosauridů. Podle Galtona patřil Sarcolestes mezi Nodosauridy, skupinu ankylosaurů, kteří měli sice obrněnou horní část těla, postrádali však velkou kostěnnou kouli na ocase, která mohla sloužit k obraně před predátory. Podle Galtona se jeho zuby podobaly zubům Sauropelty...


DNES UZNÁVANÝ VZHLED SARCOLESTA:
Galton měl pravdu. Tedy alespoň podle některých. Sarcolestes opravdu patřil mezi ankylosauridy, avšak neví se přesně, zda byl opravdu Nodosauridem. Jasné je, že patřil mezi nejstarší zástupce své skupiny. Po těch několik let, co byla již jeho rekonstrukce moderní a vědecky správná, byl považován za nejstaršího ankylosaurida. O toto prvenství ho však roku 1993 připravil čínský Tianchisaurus. Sarcolestes se zřejmě živil spásáním nízké vegetace, bylo to masivně stavěné, opancéřované zvíře. Po stranách a v oblasti ramen bylo vyzbrojeno dlouhými bodci, palici na ocase ale nemělo. Ačkoliv se zdá, že už jsme Sarcolesta zrekonstruovali opravdu přesně, mezi některými paleontology se šíří pochybnosti. Jak již bylo zmíněno výše, nedostatek materiálu, na jehož základě byl Sarcolestes popsán, může za vše. Pokud se toho jednou z tohoto dinosaura najde více, uvidíme, zda jsme se skutečně dopracovali k pravdě...


Zdroje obrázků použitých v článku: WikiMedia, Mesosoic Earth, Gavinrymill.com.

Příště si popíšeme, jak se měnila rekonstrukce vzhledu neobyčeného dinosaura zvaného Efraasia. I ten si totiž prošel některými skutečně pozoruhodnými proměnami!