Červen 2015

Ze zapomenutého pralesa-část 10.

20. června 2015 v 10:25 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Minulá část:
Douglas a Dave jen těsně unikli jisté smrti, když před dvěma obrovskými dravci, vybavenýma malými dvouprstými končetinami, sjeli z kopce. Na Jane zase zaútočila trojice raptorů-ptákům příbuzných dinosaurů s peřím na hlavě, předních končetinách i na ocase. Naštěstí se nikomu nic vážného nestalo, jen Douglas z této hrůzy vyšel se zraněnou nohou a Jane byla trochu podrápána. Po nálezu Markovy kamery se už zbylí členové týmu odhodlali k návratu. Aby se ubránili krvelačným ptakoještěrům, podobných rodu Anurognathus, naplnili petláhev výbušnou látkou a posléze ji hodili do hejna těchto živočichů. Ti byli vyplašeni a to poskytlo týmu proplavat studeným říčním tokem, proudícím tajemnou jeskyní. Ledová voda se téměř podílela na smrti Jane, Dave ji naštěstí zachránil. V noci poté, co konečně opustili neznámou část pralesa, zaslechl Douglas podivný hluk. Mezi keři našel veliké zvíře, po kterém tak dlouho pátrali...

ZE ZAPOMENUTÉHO PRALESA-ČÁST DESÁTÁ:
Douglas se dostal opravdu blízko. Šestimetrové zvíře jakoby díky tomu povyrostlo ještě o dva metry. Ten tvor měl šupinatou kůži, hnědo-bílé zbarvení, jeho břicho bylo světlejší než záda. Plně se soustředil na večeři složenou z kapradinových výhonků a nějakých tropických plodů povalujících se po zemi. Douglas svítil na zvíře baterkou a obdivoval jeho velikost a sílu. Majestátní plaz v něm vzbuzoval úctu i pokoru. Stále tomu však nemohl uvěřit. Hledal tohoto zvláštního živočicha, o němž během posledních pár let přibyla spousta takřka nereálných povídaček, v geografické oblasti, jež nebyla nikdy prozkoumána. To se nakonec podílelo na kompletním snížení počtu členů expedice. Z původní výpravy, kterou měl tvořit pouze on, dále Mark a průvodce Raymond, přežil pouze sám Douglas. "Douglasi!" vykřikl Dave. Douglas se prudce otočil. Dave za ním celý udýchaný přiběhl, nevěděl totiž, kam jeho druh zmizel. To byla ale chyba, jelikož Daveův rychlý příchod velikého tvora mírně vyděsil. Dave se zarazil a s otevřenými ústy na zvíře hleděl. "Myslím, že je to Iguanodon, nebo zkrátka nějaký iguanodontid, tedy dinosaurus ze stejné čeledi..." řekl mu s radostí Douglas jemně se třesoucím hlasem, když v tom se obrovitý býložravec postavil na zadní a vydal z hrdla neskutečně silný zvuk. Bylo to něco jako varování. "Hej, asi bychom se od toho monstra měli vzdálit!" vyhrkl Dave. Najednou se ozvaly dusivé rány. Douglas se otočil a přímo vedle něj se prohnal další Iguanodont. "Musíme odsud vypadnout, hned!" zařval a oba dinosaury vyfotografoval. Fotoaparát sice nebyl uzpůsoben na pořizování snímků za tmy, nicméně Douglas na jednoho z dinosaurů posvítil baterkou a tak bylo na fotografii alespoň něco vidět. "Vyděsil jsi je!" vyčetl hned Douglas Daveovi. Dave už nestačil nic říci, protože se dva mohutní býložravci rozehnali přímo proti němu, a pochopitelně tedy i přímo proti Douglasovi. Ten skočil do trnitého křoví, kde jej nemile překvapila přítomnost smrtonoše, extrémně jedovatého hada z čeledi korálovcovitých, který vzhledem mírně připomíná zmiji. Dave se vydal na útěk. Skočil do ledové vody jezera a plaval zpátky k jeskyni, na jejímž boku ležela probouzející se Jane. Když Dave na místo doplaval, padl vysílením. Začal kašlat, to proto, že studená voda vykonala své. Oba býložravci se mezitím zklidnili a místo opustili. Douglas vykoukl z křoví, velmi opatrně se vyhnul syčícímu hadovi, a pořídil ještě jednu fotografii. Tentokrát zapnul blesk. Záře však jednoho z Iguanodontů podráždila a tak Douglas čelil dalšímu nebezpečí. Raději se už také vydal na útěk. Měl však sto chutí ta zvířata sledovat. Když se vrátil k jeskyňce, začalo se pomalu rozednívat. "Pojďte, vypadneme odsud! Čeká nás pořádná pěší túra, ale konečně uvidíme civilizaci!" zavelel Douglas a ostatní jen mlčky vstali a šli za ním. Při cestě lesem viděli spoustu věcí. Pestrobarevní ptáci rajky zpívali nádherné písně a jejich jasně zbarvená křídla hrála ve skrytu tropického pralesa. Na větvi stromu se čas od času objevil nějaký vačnatec a po kmeni stromů pobíhali gekoni a mladí stromoví varani. "Co teď budete dělat? Předáte všechny ty záznamy a snímky nějaké zoologické společnosti?" optal se Douglase stále trochu nachlazený Dave. "Určitě," pokýval hlavou Douglas, "ale v tuto chvíli mě více trápí to, že jsme přišli o všechny, kteří s námi šli. Udělali jste pěknou blbost a zaplatili jste za to! Myslíš si, že můj bratr, se kterým už teď nemám dobré vztahy, bude věřit mému výkladu o smrti jeho syna, mého synovce Mikea?! Ani náhodou! A jak to bude s rodinami Siových a Linfieldových také nevím!" "Snad dostanete za tento nález dost peněz na to, abyste to všechno zaplatil," napadlo Davea. "Já? Já a platit tady tohle? Tak to rozhodně ne," řekl trochu drze Douglas a přísně se na Davea podíval. "Já se vydal na expedici, která měla proběhnout v klidu, pak sem přišla parta studentíků ze střední a udělali tady pěkný nepořádek! Nebýt Vás, tohle by se nestalo! Ale mě už je to všechno jedno... Narozdíl od Marka mi nikdy nešlo o slívu, chtěl jsem jen objasnit tajemství přírody a za to se někdy platí životem..." vztekal se Douglas. Pár dalších hodin šli mlčky. Když dorazili na okraj malého městečka, Douglas si oddychl, stejně tak i Jane a Dave. Zdrželi se na horký čaj, polévku u jedné výtečně vařící babičky, a pak vyrazili do Port Moresby. "Civilizovaná Papua-Nová Guinea nás jistě ráda přivítá!" řekl si pro sebe, ovšem nahlas, Douglas. Na letišti potkali starého známého majitele helikoptéry. Smál se. "Kdepak máte ostatní? Asi dostali průjem z pobytu v pralese, že? Hahaha!" křičel. Douglas urval ze země kus podlažní desky a hodil ji po pilotovi. Ten se naštval, pak si ty tři prohlédl a raději zmizel, protože jej napadlo, co se asi tak stalo. Douglas na letišti okamžitě objednal letenku. Chtěl vyrazit ještě toho dne. Daveovi a Jane musel půjčit ze svého, ti totiž na zpáteční cestu dostatek peněz neměli. Všichni cestující museli být v letadle trochu zděšení, když viděli unavené, špinavé a zpocené lidi, jež si sedli až úplně dozadu. Let byl dlouhý, po příletu do Londýna se Douglas odebral k sobě domů a všechen materiál pečlivě zabalil do příruční tašky. Pak si šel lehnout. Davea a Jane a nechal jejich osudu, ti se však vrátit domů raději ani nechtěli... Následujícího dne vstal Douglas brzy. Nemohl se zprvu ani pohnout, matrace pod ním byla měkká, představovala tedy něco, o čem si Douglas na zemině tropického deštného lesa mohl nechat jen zdát. Když vstal, roztáhl rolety a podíval se na Londýn. Něco si zamručel a teprve pak se podíval, v jakém stavu je jeho byt. Police zaprášené, koberec dlouho nevysávaný, všude se povalovaly odpadky a papíry, to proto, že si s nimi pohrával vítr procházející do bytu skrze otevřená okna. Douglas to ale neřešil. Vzal kameru, fotoaparát a vše ostatní a zamířil do nejbližší zoologické společnosti. Vyprávění faktů, ověřování pravosti záznamů a vše ostatní zabralo jeden týden. Pak jeden přírodovědný časopis pro mládež jako první otiskl důležitou zprávu: "Dinosauři žijí. Expedice vedená Douglasem Fentonem pořídila několik hodin záznamu." Zpráva oběhla svět. Lidstvo bylo v šoku. Douglas se stal ze dne na den celebritou a o rozhovory s ním se přel světový tisk. Nejlepší záběry odvysílala televize, ty méně povedené oběhly internet křížem krážem. Okamžitě se začalo mluvit o organizaci dalších expedic. Douglas byl zprvu nadšený, ale čímdál více si začínal uvědomovat, že tohle všechno je jen náhražka a že tu jde pouze o peníze a možná i moc. Pár dnů si užíval slávy a pak rozhovor s jednou televizní stanicí zamítl. Stejně tak se dělo i v pozdějších dnech. Na veřejnost vyšly jisté pochybnosti o pravosti záznamů a skutečnosti Douglasových zážitků. Douglas začal vážně pochybovat o tom, že toto všechno bylo správné. Vládě Papui-Nové Guineje nakonec zatajil, kde ona záhadná zvířata viděl a kam se vlastně expedice vydala. To vzbudilo vlny nenávisti vůči Douglasovi a tisk zaplnily zprávy o tom, že velký dobrodruh jen lže anebo si až příliš pohrává s pravdou. Několik týdnů nato se objevila zpráva o pozorování Iguanodontovi podobnému tvora v pralesích Nové Guineje a veřejnost Douglase donutila k vysvětlení, kde zvířata našel. Udal tedy přesné souřadnice a vzhled popsal. Uvědomoval si ale, že příroda je plná tajemství, že život je plný tajemství, a že některá tajemství asi neměla být odhalena. Živoucím dinosaurům teď hrozí nebezpečí. Tím nebezpečím jsme my...


O tři měsíce později byla do lokace vyslána expedice. Po čtyřech dnech ztratila rádiové spojení se základnou v Británii. Nikdo z výpravy se nikdy nevrátil živý. Záchranná výprava započala o tři týdny později, vrátila se však s tvrzením, že popisované místo nemohla najít. Další záchranná a zároveň vědecká expedice na místo vyrazila o pár měsíců později. Jedním z přítomných byl i Douglasův přítel. Ani tato expedice se nevrátila. Následné záchranné výpravy místa také nenašly, většina členů expedic zemřela na bodnutí hmyzem, uštknutí hadem nebo na tropické nemoci. Zpráv o pozorování velkých zvířat také začalo ubývat. Objevily se různé teorie, co by za vším mohlo stát. Veřejnost to vše velmi zajímalo, ale ani další, lidmi chtěné výpravy nedokázaly odhalit tajemství, jimž Douglas a jeho tým přišel na kloub...
Dave a Jane byli téměř vyhozeni ze střední školy, jelikož zameškali mnoho hodin bez omluvy. Nakonec museli opakovat ročník, začež mohli být rádi. Jane o případu moc nemluvila, zato rozhovory s Davem otiskly všemožné časopisy pro děti a mládež a prezentovaly jej jako moderního mladistvého dobrodruha. Sliboval, že ta místa jednou najde a potvrdí, že dinosauři opravdu přežili do dnešních dnů. A Douglas? Ten se z veřejného působení stáhl úplně. Opustil Londýn a přestěhoval se do kalifornského městečka Big Sur v USA, kde se připojil k projektu na ochranu ohrožených kondorů kalifornských a jejich následnému vysazování do přírody. Věděl ale, že jednou se k dobrodružství zase vrátí a pak možná vyrazí do nějakého zapomenutého pralesa...

KONEC

Doufám, že se Vám můj příběh líbil. Osobně jsem si s ním vyhrál dost a velmi mne to bavilo, snad to jde na příběhu poznat. Trochu jsem do něj vžil sny snad každého milovníka prehistorie, a to setkat se tváří v tvář s vyhynulými a někdy i nebezpečnými živočichy, jež obývali naši planetu před miliony let. Snad jste si tedy příběh užili!

Správce dinosauřího parku - Zvířecí i lidští útočníci ze souše i moře

19. června 2015 v 15:17 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Týden utekl jako voda, prázdniny se rychle blíží (a protentokrát mě to vůbec netěší!), je tu další pátek a s ním pochopitelně i další Správce! Snad si jej užijete...

Zvířecí i lidští útočníci ze souše i moře

Problémů začíná být zase čímdál víc. Jak se nám tak blíží období sucha, teplota stoupá, a to doslova, stejně jako napětí. Už ani není pořádně horko, vlastně už úplně vře. Minulý pátek, když jsem si do svého týdeníku zapisoval události již minulé, zaujala mne zpráva na internetu: Mořský netvor potopil výletní parník. A je to tu! Operace Hon na Kronosaura se po asi tři čtvrtě roce zase rozjíždí. Nešťastná událost se stala nedaleko ostrova Tonga taktéž v jižním Pacifiku. Tento tropický ráj je zpravidla lákadlem turistů a stát vydělává snad především na záplavě nedočkavých návštěvníků, toužících okusit krásu písčitých pláží posetých palmami i zářivě modrých vod. Asi by Vás nenapadlo, že těmi průzračnými vodami se prohání nejděsivější predátor oceánů-velké čtyřploutvé monstrum, které mělo vyhynout před asi 100 miliony lety. Vlna šťastlivých turistů se v pátek ráno vrhla na výletní parník a nacpala se do něj k prasknutí. Loď vezla více než 300 lidí na velikou okružní plavbu podél jihozápadní části Tongy. Pak se najednou ozvalo strašlivé zapraskání a loď se začala plnit vodou. Něco si ukouslo veliký kus lodi a odplulo to s ním do hlubin. Pak se ten strašlivý přízrak vrátil a sežral několik lidí. Nikdo nepřežil, ptáte-li se, jak vím, že přesně tohle se stalo, stačí si přečíst poznatky výzkumníků, jež vyřešení případu dostali za úkol. Kapitán ve chvíli, kdy se parník potápěl, volal vysílačkou o pomoc a zachytil signál jednoho luxusního hotelu. V záznamu je slyšet vše důležité. Vrak lodi byl později z části vyzdvižen a v něm byla objevena hora nehybných těl. Je to opravdu strašné... Představte si, že jedete na krásný výlet a skončí to tak úděsným zážitkem, který je navíc Vaším posledním. Jen jsem u počítače kroutil hlavou a zároveň věděl, že teď se Hon na Kronosaura pořádně rozjede a chtěj nechtěj toho obrovského dravce zneškodní. Ale my nemůžeme dělat nic. Když už se začalo mluvit o trablích s Kronosaurem, vyzdvihla se k očím veřejnosti opět diskuse o tom, komu vlastně patří Isle of Die. Některé světové velmoce si na ostrov začínají dělat nároky. Pokud by nějaký stát ostrov získal pod svou nadvládu, končila by Clarkova představa o skvělých safari, jak leteckých, tak i pěších, a museli bychom se soustředit pouze na lákání turistů do Dinosauřího parku. Doufejme, že vše dopadne dobře...

V neděli jsem byl vyděšen. Vyšel jsem z domu asi v deset hodin s jistotou, že jsem zaspal a to nesvědčí nic dobrého. Čerstvě nalakované dveře jsem opouštěl s vědomím, že mě čeká další hrozný den. Zpoza rohu na mě vykoukla hnusná hlava, jinak to popsat nedokáži. Byla to nějaká příšera! Ale věřte nebo ne, byla moc humanoidní, takže jsem poznal, že je to Oliver. Samozřejmě ten "pěkný" Oliver, ale Oliver v ošklivé masce. Cestou do restaurace, ve které si každé ráno objednám snídani, mi pak vyprávěl neskutečné množství lehce přitažených fórků o dinosaurech žijících v šachtě. Koulel jsem u toho očima. Když už se zdálo, že mi Oliver dal pokoj a že konečně vyrazí na další expedici, ozval se poplach. Na moři se objevila skupinka člunů, jeden z pracovníků přístavu ihned poznal, že na jednom se nachází samopal. Brzy na to započala střelba. Darebáci to napálili přímo do omítky majáku. Pak čluny zmizely. Okamžitě jsme zavolali policii Francouzské Polynésie a s hrůzou jsme zjistili, že se nám někdo napojil na telefonní linku. Poznali jsme to tak, že při hovoru byly ve sluchátku slyšet ještě jiné hlasy. Nějaký darebák to asi pořádně pokazil a místo odposlouchávání s námi nechtěně navázal i hovor, čímž nám ovšem poskytl poslech rozhovoru s dalšími dvěma či třemi lidmi. Mluvili nějakým slovanským jazykem, asi polštinou. Vše jsme nahráli a poslali policii. Ta už si vše přebere sama. Jinak jsme se nedozvěděli nic o záhadných explozích, jež minulý týden protrhly moře poblíž pobřeží našeho ostrova. Policie nám zatím nic nesdělila, ale slíbila, že příští týden nám dá vše vědět. Detektivové potřebují ještě najít pár důkazů. Co se týká tohoto týdne, také nebyl zrovna dvakrát poklidný. V úterý odpoledne na jednoho krmiče zaútočil náš Siamotyrannus a skrze tyčky v plotě vystrašenému muži ukousl kus rukávu. Tento dinosaurus začíná být opět agresivní. Dalším docela děsivým útočníkem se stal samec Deinotheria, který dostal záchvat vzteku a rozhodl se probořit plot. Musel být uspán a zatímco nehybně ležel, ohrada kotce byla zpevněna, aby neunikl. Po probuzení se však již o odpor nepokoušel. No, není to nic jednoduchého být správcem Dinosauřího parku. Začínám přemýšlet o dovolené... Samozřejmě ne v dinosauřích čelistech...

Příští část zase za týden! Ještě nevím, jaký program budu mít během následujícího týdne, takže nemohu nic slibovat, nicméně snad se mi podaří napsat dalšího Správce včas!

Qantassaurus

18. června 2015 v 14:00 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Qantassaurus ("ještěr Qantas") byl dvounohý býložravý ornithopod. Žil v období spodní Křídy, tedy před zhruba 115 miliony lety, na území Austrálie. Ta však byla tehdy spojena spolu s několika dalšími kontinenty do jedné velké masy zvané Gondwana, a také se nacházela podstatně více na jihu než dnes. Dinosauři žijící na pokraji jižního polárního kruhu čelili vůbec nejextrémnějším podmínkám druhohorního světa, je jisté, že tak jako dnes, půl roku nezapadlo slunce a na půl roku fantastické stálezelené lesy zahalila tma. Qantassaurus musel být dokonale vybavený pro život v takovém prostředí. Sdílel jej s dalšími, jemu podobnými dvounožci, jejich jména jsou Atlascopcosaurus, Fulgurotherium a Leallynasaura. Qantassaurus byl 2 metry dlouhý, zřejmě měl pětiprsté přední končetiny a dlouhé zadní končetiny se čtyřmi prsty. Ocas zaujímal zhruba polovinu délky těla, tedy jeden metr. Většina informací o tomto dinosaurovi však nevychází z jeho fosilních pozůstatků, nýbrž ze zkamenělých kostí jiných Hypsilophodontidů, mezi něž je Qantassaurus řazen. Není to však potvrzeno, jelikož fosilního materiálu nebylo dosud objeveno mnoho. Proto je Qantassaurova pozice v čeledi Hypsilophodontosauridae nejistá. K objevu tohoto dinosaura došlo roku 1996 během vykopávek v australské Victorii, jež vedla Monashská univerzita v rámci projektu Dinosaur Dreaming. Nález tvořil pouze 56 milimetrů dlouhý úlomek dolní čelisti spolu s deseti zuby, které jej lemovaly. K popisu došlo roku 1999 manžely Tomem Richem a Patricií Vickers-Rich, kteří dali zároveň tvorovi jméno podle australské letecké společnosti Queensland and Northern Territory Air Service (zkráceně Quantas), dosud byl popsán jediný druh, a to Q. intepidus. Druhové jméno znamená v překladu z latiny "neohrožený" a poukazuje právě na extrémné podmínky jižního pólu, jimž byl tento pozoruhodný dinosaur vystaven. Ať už tedy bylo pro Qantassaura typické cokoliv v dobách, kdy žil, z jeho chudých fosilních ostatků lze vyčíst alespoň jedno-zuby byly mnohohřebenovité, čímž se podobají ostatním Hypsilophodontosauridům. Zajímavostí je, že zástupců této čeledi muselo žít před 115 miliony lety na území Austrálie asi šest. Jako jejich příbuzný mohl být Qantassaurus skvělým běžcem. Prehistorická Austrálie byla plná velikých masožravých dinosaurů, jako byl Australovenator. Ti mohli být Qantassaurovými lovci. Proto bylo pro tohoto býložravce, živícího se nízko rostoucí vegetací, nezbytné, aby dokázal útočníkům rychle utéci. Hypsilophodontidi byli sami o sobě skvělými běžci. Qantassaurus byl schopen utéci dravci podobně jako dnešní gazela, dost možná i se stejnou elegancí. Rekonstrukci kostry tohoto dinosaura byste našli v Muzeu Victorie a také v Australském muezu v Sydney. Dokud však nebude objeveno více pozůstatků tohoto dinosaura, nebudeme mnohé moci tvrdit s jistotou...
Qantassaurus nepatří mezi nejznámější dinosaury, ale přesto se jeho popisky objevují v některých knížkách o pravěku. Příkladem je kniha "Encyklopedie Dinosauři" od kolektivu autorů (mj. Paula Willise) vydané v roce 2004, kde článek o něm najdete na str. 178.


Příště Centrosaurus!!!

Stádo Titanosaurů

17. června 2015 v 13:00 | HAAS |  Prehistoric park
Titanosauři (Borealosauři) žili na území Číny před 125 miliony let. Většinou se zdržovali v otevřeném prostředí, v době snášení vajec však mířili do lesů, kde je samice kladly do měkké a sopkou ohřívané půdy. Nigel se s Titanosaury poprvé setkal ve 3. díle, když mířil na severovýchod pravěké Číny, plný nebezpečných sopek, jedovatých jezer a zvláštních dinosaurů, za podivným čtyřkřídlým Microraptorem. Na stejné stádo narazil hned několikrát při své cestě a po výbuchu sopky a následném zahalení okolí mrakem vulkanického popela spatřil v přítomnosti Titanosaurů příležitost. Před jistou smrtí tedy zachránil nejen skupinku Microraptorů, ale také stádo devíti kolosálních sauropodů. Správce parku Bob nebyl z jejich přítomnosti moc nadšený, hned po příchodu do jednadvacátého století se tito hromotluci ukázali být dost nešikovní. Zbořili Bobův plot, ten je později umístil do speciálně uzpůsobeného výběhu, z něhož se však po krátkém pobytu vylámali. Od té doby působí Titanosauři v parku hlavně zmatek a celkově jsou v seriálu zdrojem Bobových potíží s péčí o pravěká zvířata. Až na drobné výjimky, kdy se dá jejich síla použít namísto odtahové služby, způsobují problémy. Protože je nelze udržet v žádném z výběhů, nechali je Bob i Nigel volně pobíhat po parku. V šestém díle se to ukáže být jako celková chyba. Poté, co byl Bob vystrašen černým pasažérem Troodonem, lišáckým predátorem, jehož Nigel neúmyslně přivezl z období Křídy, a poté, co nekontrolovatelně zatáčející jeep vyděsil jednu mladou Titanosauří samici, semlela se v Prehistorickém parku pohroma. Samice rozbořila většinu plotů, včetně ten s Tyrannosauřicí Matildou... Jinak jsou však Titanosauři nádherná zvířata, která si zaslouží obdiv a k Prehistorickému parku patří, a to doslova. Rezervace je má totiž i ve svém znaku-zde neohrabaný žrout požírá kus loga...



Nový druh Australopitéka

16. června 2015 v 15:56 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Až do konce minulého století se paleontologové společně s antropology domnívali, že předky raných lidí mohli být živočichové z jediného druhu. Poté se to však radikálně změnilo a potvrzením je i nový nález z Etiopie ve východní Africe, jež je kolébkou lidstva. Mezinárodní tým odborníků vedený profesorem Dr. Yohannesem Haile-Selassiem z Clevelandského muzea prozkoumal a popsal ostatky nově objeveného druhu hominida, jenž patřil do rodu slavné Lucy. Experti jej pojmenovali Australopithecus deyiremeda a žil před asi 3,5 milionu let společně s dalšími hominidy, včetně A. afarensis (a včetně Lucy), A. bahrelghazali a Kenyanthropus platyops. Tento australopiték byl popsán na základě nálezů zubů a čelistí, jež byly objeveny v březnu 2011 ve středu regionu Afar, který se nachází přibližně 520 kilometrů severovýchodně od etiopského hlavního města Addis Ababa a celých 35 kilometrů od Hadaru, kde byla v minulém století objevena Lucy. Popis Australopitheca deyiremeda byl zveřejněn na konci května tohoto roku v populárním britském týdeníku Nature. Slovo deyiremeda, jež je druhovým jménem, znamená v Afarské řeči "blízký příbuzný". Existence tohoto hominida jen poukazuje na to, že se v období před 4 až 3 miliony let ve východní Africe nevyskytoval jeden či dva, ale rovnou celá řada primátů chodídích po zadních. Vyvstávají tak základní otázky, jednou z nich je: Proč tomu tak bylo? Vedlo snad tehdejší klima či prostředí k takové diverzitě rozličných druhů hominidů? Další rozmanitost druhů se dá vyčíst už jen z pohledu na objevené kosti a jiné pozůstatky. Pečlivé studium totiž prokázalo, že Australopothecus deyiremeda se na rozdíl od druhu A. afarensis lišil i vybraným jídelníčkem. Zuby byly totiž uzpůsobeny na žvýkání trochu tužší potravy. Dr. Yohannes Haile-Selassie o nálezu řekl: "Nový druh je potvrzením, že Lucyin druh nebyl jediným potencionálním předchůdcem lidí, který kráčel Afarským regionem v Etiopii v průběhu středního Pliocénu." Ačkoliv je tedy nález potěšující, začínají opět diskuse, jak to vlastně s lidskou evolucí bylo a který z těchto hominidů je nám nejvíce příbuzný. Australopitéci byli nicméně společenští tvorové, sdružovali se do tlup, hledali společně potravu, jako byly hlízy, kořínky či mršiny, podle některých teorií už byli dokonce schopni hozením kamene zabít například antilopu a stali se tak lovci. Je dokonce možné, že jednotlivé druhy mezi sebou mohli soupeřit, stejně jako jejich samostatné tlupy a samostatní jedinci. Zajímavostí je ovšem to, že i po asi milionu let zůstávala v Africe celá řádka hominidů, od Homo habilise až po Paranthropa. Až později všichni zmizeli z fosilního záznamu a celkově přišla řada na rod člověka. Snad bude o A. deyiremeda zjištěno i více informací, protože každý zjištěný fakt nám pomáhá lépe pochopit podstatu světa, v němž žijeme...

Na obrázku vidíte několik zubů v jedné části čelisti, na základě které byl nový druh popsán, v porovnání s prstem jednoho z výzkumníků-jak vidíte, odborníkům se občas opravdu podaří zjistit spoustu informací z maličkých nálezů. Doufám, že se Vám tento článek o novince líbil...

Knihy o pravěku: Putování s dinosaury

15. června 2015 v 15:13 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Další knížku o pravěku jsem se Vám rozhodl popsat relativně krátce po představení té předchozí, nicméně tahle si opravdu zaslouží, abych ji zde uvedl. Tuto knihu by chtěl asi každý zájemce o prehistorii, protože je jiná, než mnohé ostatní. Je to kniha ke snad nejpopulárnějšímu televiznímu seriálu, který kdy vznikl...

Putování s dinosaury je jak název proslulého cyklu televize BBC, tak i této knihy. Sehnat ji je dnes již opravdová vzácnost, protože jak tomu u dobrých knih často bývá, počet výtisků je omezen na malé číslo. Autorem knihy Walking with Dinosaurs je hlavní tvůrce televizního seriálu a producent Tim Haines. Vydána byla společností BBC Worldwide v roce 1999, stejná společnost vytvořila i design knihy a uvedla ji do světových knihkupectví. Jak ale Tim zmiňuje hned v úvodu knihy, nesnaží se tato publikace být encyklopedií. Stejně jako seriál, snaží se být živým zážitkem. A to doslova, protože počítačové modely společnosti Framestore zasazené v reálném prostředí, animatroniky a autorovo barvité a podmanivé vyprávění skutečně vyvolávají dojem pozorování druhohorního světa. V seriálu Putování s dinosaury je vše podáno v příběhu určitého zvířete nebo případně hned několika jedinců, kniha se vlastně vůbec neliší. Jediným rozdílem je asi fakt, že se v knize čas od času objeví i nějaké zvíře, jež v cyklu vyobrazeno nebylo-v prvním díle je to například Phytosaurus, diapsid podobný krokodýlovi z období Triasu. Celkem je kniha rozdělena do těchto částí: Úvod, Nový život (v seriálu Nová krev), Věk titánů (Čas titánů), Drsné moře (Kruté moře), Pod obřími křídly (Giganti oblogy), Duchové mlčenlivého lesa (Duchové polárního lesa) a Zánik dynastie (Konec dynastie). Následuje také dle mého celkově poutavé poděkování Tima Hainese všem svým spolupracovníkům, lze očekávat, že výčet jmen bude opravdu velký a skutečně tomu tak je. Velice zajímavý je však také samotný úvod do knihy. V něm Tim obhajuje mnohé domněnky ukázané jak v knize, tak i v seriálu, jednoduchými fakty: I když pro některé nemáme a nikdy mít nebudeme fosilní doklady (např. některé zvířecí migrace nebo život ptakoještěrů na tělech sauropodů), můžeme vycházet ze života současných zvířat. Bylo by zarážející domnívat se, že pravěká zvířata se nechovala stejně, jako ta dnešní. A proto právě jisté přirovnání k současným zvířatům dělá celé příběhy tak zajímavé-právě o tom by rekonstrukce měly být. Autor se také zmiňuje o místech, v nichž byl seriál natáčen a z nichž pochází i fotografie v knížce. Na začátku každé kapitoly, jež je doprovodem ke každé epizodě seriálu, najdete popisky zvířat, která v ní vystupují. O každém živočichovi je vždy napsáno, co byl vlastně zač, dále jsou uvedeny fosilní doklady, velikost, potrava a výskyt (v počtech milionů let). Všichni tvorové jsou zasazeni do rámečku, v němž je zároveň uvedeno, kde se vlastně kapitola odehrává-nechybí ani mapka světa v té době. Zvířata zde popisovaná pocházejí zpravidla právě z míst, kde se příběh odehrává. Rámečků je v knize však mnohem více, protínají příběh a snaží se ho doplnit paleontologickými fakty. Například v části první kapitoly, kde Tim zmiňuje život Peteinosaura, najdete rámeček nazvaný "Dobývání vzduchu" a ten se věnuje prvním ptakoještěrům. Další tématické rámečky, např. "Neopakovatelný Hell Creek", "Konec byl blízký", "Obyvatelé druhohorních moří", "Vítězství dinosaurů" či "Obrovití plachtaři", poskytují množství zajímavých informací a dá se z nich čerpat. Na zpracování příběhu je pěkné také to, že je občas na rohu stránky uveden nějaký zajímavý text, jenž jste si již předtím mohli přečíst. Z toho většinou přímo vychází pravěká atmosféra. Také zvýrazněné části textu řeknou o předem zmíněných větách snad vše... Celá kniha Putování s dinosaury je však zajímavá a je přímo stvořena k tomu, abyste si ji vzali do rukou při sledování seriálu a dozvěděli se ještě něco navíc. Já sám dostal tuto knihu od svého bratrance, který si ji koupil v době, kdy vyšla. Dnes je velmi vzácná a také drahá, stejně jako její následovník Putování s pravěkými zvířaty od stejného autora, onu publikaci ale nemám. Vždycky jsem byl z této skvělé knihy nadšen a pokud byste na ni někdy narazili, i kdyby stála třeba přes tisícovku, doporučuji ji koupit. Jedná se opravdu o nezapomenutelný zážitek a pokud se Vám zalíbí tak jako mě, určitě se k ní budete vracet celý svůj život. Tak jako já...

Údaje:
Autor: Tim Haines,
rok vydání: 1999, v Česku 2000 (v knihkupectvích velmi vzácně, dá se koupit spíše přes internet),
počet stran: 288.

Tuto knihu jsem zkrátka chtěl vždy popsat, protože jde o něco, čeho si vážně moc vážím. Popisek další knihy, kterou mám doma, již brzy!

Slavné expedice: Duboisovo pátrání po předku člověka

14. června 2015 v 10:56 | HAAS |  Vědecké výpravy

SLAVNÉ EXPEDICE

DUBOISOVO PÁTRÁNÍ PO PŘEDKU ČLOVĚKA

Eugéne Dubois, celým jménem Marie Eugéne Francois Thomas Dubois, byl holandský lékař, paleoantropolog a geolog. Narodil se 28. ledna 1858 a zemřel ve věku 82 let dne 16. prosince roku 1940. Byl to velmi významný člověk, který se zasloužil o výzkum minulosti lidského rodu. Dubois byl totiž jedním z prvních, jež učinili důležitý objev. Poštěstilo se mu nalézt něco mezi zvířetem a člověkem, něco, co bylo člověku alespoň blízce příbuzné. Ačkoliv by se mohlo zdát, že Dubois byl spíše zvyklý na evropské prostředí, ve skutečnosti podnikl dlouhou a slavnou expedici, která změnila náš pohled na historii primátů. Tropické prostředí, jež navštívil, bylo tehdy mnohem nehostinnější a nepřátelštější, než dnes. Kdo byl tedy vlastně Eugéne Dubois? Co se mu podařïlo objevit? A proč o něm slyšel snad každý zájemce o prehistorii?


Minulost lidského rodu byla ve 2. polovině 19. století žhavým tématem. Vědci z celého světa spolu diskutovali, přeli se, hledali důkazy i znemožňovali své kolegy jen proto, aby si prosadili svůj názor. Mnohé z názorů byly tehdy v porovnání s těmi dnešními nevědecké. Zvláště v době, kdy anglický přírodovědec Charles Darwin přišel se svou evoluční teorií, jakoby tato diskuse o lidské prehistorii nabrala spád. Mnozí nesouhlasili s Darwinovou myšlenkou, že předky mnohých živočichů jsou mnohem primitivnější organismy, a že i my tedy máme spolu s nám příbuznými druhy společného předka. Darwinova teorie však přišla zrovna v tu správnou dobu. Samotný Darwin se domníval, že předci lidí se museli vyvinout někde v Africe, což, jak víme, je pravda. K této domněnce jej vedl fakt, že Afriku obývají i velcí lidoopi-šimpanzi a gorily. Ovšem jiní odborníci, především Charles Lyell a Alfred Russell Wallace, s ním nesouhlasili. Podle nich byli totiž lidé mnohem více příbuznější gibonům a orangutanům, jež však nežijí v Africe, ale v jihovýchodní Asii. Samotný Lyell tehdy prokázal, že předky lidského rodu bychom měli hledat právě tam. Ukázalo se, že jeho slova byla prorocká. Na scénu totiž přišel holandský lékař Eugéne Dubois a byl odhodlán najít opočlověka v těchto tropických krajích...

Těžko říci, zda Dubois vůbec věděl, co má hledat. Ve své době si určitě nedokázal představit, jak alespoň zhruba mohl vypadat onen přechodný článek mezi zvířaty a lidmi. Jeho úkol byl ale jasný, najít "opočlověka". Zanechal své akademické kariéry a vyrazil do terénu roku 1887. Podle Lyella se mohli předci člověka vyskytovat na území Nizozemské východní Indie, dnešní Indonésie. Jeho prvním cílem byl ostrov Sumatra. Eugéne prohledával říční údolí a jeskyně, a určitě trpěl nedostatkem vody, příšerným horkem a spoustou bodavému hmyzu, včetně moskytů. Nebyl však úspěšný. I kdyby náhodou Sumatra byla kdysi domovem opolidí, neměl dost síly pokračovat. První část jeho expedice tedy skončila zklamáním z neúspěchu. Ale jak je známo, nejdůležitější je nevzdávat se. Když je člověk přesvědčen, že může dojít ke svému cíli, musí bojovat i nadále. Dubois opustil Sumatru a zamířil na sousední, menší ostrov-na ostrov pokladů. Jávu...


Hornaté vnitrozemí ostrova Jáva poskytovalo Duboisovi perfektní prostředí k hledání přechodného článku mezi člověkem a ostatními primáty. Provázen místními průvodci, Eugéne opět prozkoumával zapadlé jeskyně i říční koryta, až roku 1891 našel to, po čem celé zbylé čtyři roky pátral. Opravdu to popsal jako "nějaký druh mezi lidmi a opicemi". Nález tvořil jeden zub, respektive pravá horní stolička primáta. Později však nalezl i část lebeční klenby a stehenní kost. Nově objevený druh nazval Pithecanthropus erectus ("opočlověk, který stojí vzpřímeně"). Mezi veřejnost se však více vžil název "jávský člověk", jenž je mnohým lidem známý dodnes. Někteří Duboisovi kolegové však odmítli považovat nálezy za pravé. Eugéne totiž kosterní pozůstatky objevil poblíž vesničky Trinil a oni se buďto domnívali, že by mohlo jít jednoduše o ostatky místních vesničanů, anebo zkrátka nějakých stromových opic. Spoustu vědců přesvědčily až další nálezy pitekantropů, jež byly učiněny o celých 40 let později! Opět pocházely z Jávy. Do té doby však experty zaměstnávala vášnivá debata...


Na obrázku vidíte Duboisovy nálezy, jež jsou dnes vystaveny v muzeu v Leidenu. Zajímavé je, že Dubois zprvu tvora pojmenoval Anthropopithecus, ale tento název se neujal tolik, jako pojmenování Pithecanthropus. To přišlo roku 1894. Profesor Dubois vyslovil jednoznačný závěr: Vývoj člověka se skutečně odehrál v indické oblasti. Dnes víme, že to možná z části byla pravda, ale přece jen, pitekantropové nebyli nejstaršími pralidmi. Poté přišel rok 1895, tehdy se Eugéne Dubois zúčastnil zoologického sjezdu v holandském Leidenu, na němž předložil onu mozkovnu a stehenní kost z Trinilu. Většina odborníků Duboise tehdy odsoudila, stejně jako jeho nálezy, za nepodstatné a dokonce nepravé. Jen Ernst Haeckel a Othniel Charles Marsh (lovec dinosaurů z USA) poznali pravou hodnotu takových kostí a prohlásili, že tento živočich určitě patřil do stejných vývojových řad s člověkem. Duboise to možná trochu zarazilo, nicméně rozhodl se pokračovat. Opět se vydal na ostrov Jáva...


Bohužel však již nic převratného nenašel. Roku 1898 Jávu definitivně opustil. Bouřlivé diskuse způsobily, že nakonec sám přestal vnímat důležitost svých nálezů a ke sklonku života tvrdil, že nalezl pouze velký, neznámý druh vyhynulého gibona. Byla to škoda, po tak dlouhém dobrodružství se nakonec Dubois vzdal. I tak však byly jím nalezené kosti vystaveny v Leidenském přírodovědném muzeu v Holandsku. Po jeho smrti započla spousta dalších pátrání, z nichž všechny potvrdily Eugénovy původní závěry a zároveň je doplnily. Nakonec se zjistilo, že Pithecanthropus byl zjevně již prvotním člověkem, druhem Homo erectus. Přesto je pozoruhodné, co vše Dubois podstoupil a jak přispěl nejen tehdejší, ale i dnešní paleoantropologii. Jeho jméno se stalo známým právě proto, že se nevzdal, i když s ním mnozí nesouhlasili...

Zdroje obrázků: Indonesia Promo, galerie Zdeňka Buriana a WikiMedia.
Více se o Duboisově expedici můžete dozvědět například v knihách Abeceda dávných věků od Bořivoje Záruby, Od trilobita k člověku od Oldřicha Fejfara nebo dějiny psané kamenem od J. Keibla.

Ze zapomenutého pralesa-část 9.

13. června 2015 v 9:53 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Minulá část:
Markovi se past na Jane nepodařila. Dívka před velikým dravcem unikla a zatímco jím byla pronásledována, narazil gigant na Marka schovaného v křoví. Tomu se poslední momenty svého života ještě podařilo natočit předtím, než se zuby dinosaura zabořily do jeho masa. Douglas s Davem mezitím postupovali proti proudu řeky. Podařilo se jim najít zraněného průvodce Raymonda, který ale brzy zemřel po útoku malých krvelačných ptakoještěrů. Poté se dvojice dobrodruhů dostala zpět k mršině, do části lesa, ve které se nacházela i Jane. Uslyšela jejich volání, ale neodpověděla, protože narazila na nějakého podivného dinosaura, jehož ještě neviděla. Také Douglas a Dave se ocitli v nebezpečí, zpoza stromů je totiž pozorovala dvojice lovících zabijáků...

ZE ZAPOMENUTÉHO PRALESA-ČÁST DEVÁTÁ:
Jane stále pohlížela na toho zvláštního tvora, jenž si ji také prohlížel. Na jeho mírně přimhouřených očích bylo vidět, že byl vyrušen z hodování na mrtvole Mary. Jane začal jezdit mráz po zádech, začala mít opravdu velký strach. Dinosaurus měl zakrvácenou tlamu, opravdu před chvílí svačil. Byl ale jiný než cokoliv, co zde zatím výprava potkala. Tento tvor více připomínal ptáky, než plazy. Měl barevnou pernatou chocholku na temeni hlavy a přední končetiny byly porostlé jakýmsi chmýřím, jež se nacházelo i na konečku ocasu. I pohyby jeho hlavy se dost podobaly těm ptačím. Byla to vlastně taková přerostlá slepice. Jediný rozdíl mezi slepicí a tímto tvorem byl ten, že slepice není zabiják. V těch chvílích Douglas a Dave uslyšeli praskání dřeva. Douglas gestem ukázal Daveovi, aby se přikrčil. Klečeli teď v houští kapradinových výhonků a sledovali okolí. Za stromem, porostlým nějakými parazitickými houbami, uviděl Douglas záblesk šupin. Podíval se na Davea s jistotou: "Je to ten dravec, který na nás předtím zaútočil." Bylo to opět to velké zvíře s dvouprstými končetinami, jež stálo nejen za rozehnáním týmu, ale také za Markovou vraždou. Tentokrát měl ale společnost. Ve chvíli, kdy Douglas uslyšel plouživé kroky asi deset metrů za sebou, bylo už pozdě. Oba muži bez přemýšlení vyběhli směrem k jediné, ale nejméně schůdné cestě. Dolů z nízkého kopečku, zde se ale půda doslova drolila pod nohama. Útěk ve chvíli nabral spád. Jeden z predátorů už dýchal Daveovi na záda, v tu chvíli se naštěstí velký kus hlíny i s Davem sesunul dolů a spadl na Douglase. Dravec teď musel být opatrný. Kvůli maličkým předním končetinám nebyla váha celého jeho mohutného těla příliš dobře rozložena. Jediný vstup do drolící se hlíny, zakolísání a nejistota by mohly způsobit smrtelný pád. Místo toho tedy dinosaurus ukončil celou akci jen majestátním řevem. "Je po mě! Je dočista po mě!" volal naštvaně Douglas, ležící pod tím těžkým kusem hlíny a pod Daveovýma nohama. "Tohle místo bude mým hrobem, díky příteli," řekl ještě předtím, než mu Dave pomohl zpátky na nohy. Douglas ale kulhal. Mezitím Jane stále pohlížela na toho opeřeného predátora. Tomu už začínala docházet trpělivost. Zazněl podivný zvuk, trochu připomínající cinknutí kovu při otevření vystřelovacího nože. Jane se podívala na zadní končetiny toho zvířete. Rýsoval se tam podlouhlý, ostrý, zaoblený dráp. Jane si vzpomněla na jeden film o dinosaurech, kde podobní, inteligentní dinosauři neměli problém s nastražením pasti na lidi. Ten tvor byl totiž raptor, nebo spíše jejich potomek. Než se Jane ohlédla, srpovitý dráp už zaťukal do spadaného listí i za ní. Jane se neodvážila vydat ze sebe jedinou hlásku, udělala pouze krok doprava. Přímo do čelistí dalšího raptora! Příšerně se lekla a plácla zvíře po hlavě. To ale neměla dělat, byl to signál k útoku. První opeřenec opustil mrtvolu Mary a jedním skokem přistál na vystrašené Jane. Ta spadla a začala zvíře kopat nohama, ale nebylo jí to nic platné-ostrý dráp se už zasekl do její ruky. Jane začala křičet. Opeřenci najednou ztichli, konečně totiž slyšeli, že Jane by si mohla přivolat posily a ty by mohly být o něco silnější. Útočník na Jane pouze kýchl a pak zmizel, stejně jako jeho dva druzi. Kapradí prorazily dvě postavy. "Jane! Co se Ti stalo?!" křičel Dave hned, když svou kamarádku uviděl. "Napadli mě nějací dinosauři... Chtěli mě zabít!!!" odpověděla Jane a rozbrečela se. Douglas jen hlasitě oddychl, sundal si klobouk z hlavy a rozepnul si dva knoflíky košile u krku. "Propána, jsme jenom tři!" řekl vzápětí, shodil ze zad batoh a sedl si na malý balvan. "Je to dobré, Jane, jenom tě podrápali, není to vůbec hluboká rána!" uklidňoval svou kamarádku Dave a vytahoval z tašky obvazy a desinfekci. "Pane Fentone, Váš kameraman je mrtvý!" informovala Douglase Jane, když už se trochu uklidnila. "My víme, našli jsme jeho tělo," odvětil překvapivě klidně Douglas, "neměl u sebe kameru. Takže, ehm?" "Ano, mám ji tady," řekla Jane a ukázala ji Douglasovi. Ten ji okamžitě popadl a pustil si poslední záznam. "Víte, on mě chtěl zradit. Poslal mě odepnout ze stromu jednu menší kameru, kterou tam předtím nastražil k natáčení toho velikého masožravce. Ale vymstilo se mu to, já utekla a on ne." řekla Jane a pak zapískala bolestí, zatímco ji Dave desinfikoval ránu. Douglas se chvíli mlčky díval na to, co Mark natočil. Byly to poslední momenty jeho života. "Zrádče," řekl Douglas téměř neslyšně, zvedl se a kameru zabalil do speciální pouzdra, jež nosil s sebou. "Mark to chtěl asi všechno pro sebe, ale já to chápu. Ve chvíli, kdy skupina lidí učiní nějaký skutečný objev, vždy se najde někdo, kdo tím chce proslavit sám sebe a ostatní zradit. Mark udělal chybu, jako každý z nás. Nicméně, teď jsme tři. Za chvíli by nás mohlo zase ubýt. Takže vypadněme odsud dřív, než se cokmoliv stane! Souhlas?" řekl Douglas. Jane i Dave pokývali hlavou. "Tak fajn děcka, jdeme!" zavelel Douglas. Studenty zrovna nenadchlo, že je vůdce týmu nazval dětmi, ale tak už to chodí. Po chvíli skupina narazila na jeskyni, skrze níž sem kdysi připluli. "Pamatujete si na útok těch malých ptakoještěrů? Událo se to tady, ale já jsem si jistý tím, že ty potvory jsou tu ještě pořád!" řekl Douglas a jeho slova se skutečně naplnila. Hned po nich totiž ze skalní prolákliny vyletěly desítky pískajících netopýrům podobných plazů. Trojice se vydala na útěk, bylo zajímavé, že je krvelační pterosauři nenásledovali. Tým se opět dostal k těm podivným skalám, jež v sobě skrývaly jakési zvláštní kouzlo. "Tou jeskyní budeme muset projít. Jsem si v celku jistý, že ta zvířata jsou Anurognathové nebo nějací z jejich potomků. Byli to jurští pterosauři, to ale teď není podstatné, vymyslel jsem spíše, jak je dostat. Mám tady Raymondovu flašku, mohli bychom ji naplnit nějakou vybuchující sloučeninou. Mám tady nějaké šumivé bonbony, kdybych je tam nasypal všechny a smíchal s vodou, teoreticky bychom mohli pterosaury 'zapěnit'. Co vy na to?" sdělil svým přátelům Douglas svůj geniální plán. "Bezva! Chemii moc nemusím, ale tohle se mi vyloženě líbí," usmál se Dave. Douglas plán brzy uskutečnil. Trojice vylezla po kluzkých kamenech až nad vodopád a ocitla se v jeskyni. Kam jen Jane s Davem posvítili baterkami, tam se to hemžilo ptakoještěřími tělíčky. Jedna tlupa po týmu vyletěla, byl čas jim ukázat, že lidé to myslí vážně. Ve chvíli, kdy petláhev vybuchla, ohromení pterosauři odletěli na všechny strany a lidem to poskytlo šanci na únik. Skočili do ledové vody a plavali jak nejrychleji jen mohli. Byli ale vysílení a cesta proti proudu jim moc nesvědčila. Jane začala brzy ztrácet dech. Douglas s Davem si toho nevšimli, mysleli teď jen na svou vlastní záchranu. Konečně doplavali k východu z jeskyně a vylezli na kamenitý břeh. Douglas chtěl něco říci, ale hlasitě se rozkašlal a ne a ne přestat. "Svlečte si tu mokrou košili, jinak dostanete zápal plic!" varoval jej Dave a trochu mu pomohl. Teprve teď se Douglas rozesmál: "Vždyť já mám s sebou ještě další čtyři košile a jednu bundu, tak proč jsem byl celou dobu jenom v tomhle propoceném hadru?!" Dave si náhle uvědomil, že je nedoprovází Jane. Skočil do vody a vydal se zpět do jeskyně. Douglas mezitím omdlel. Daveovi se podařilo najít Janeino tělo, vůbec se však nehýbala a byla prostydlá na kost. Vytáhl ji ven, za chvíli se mu ale zatočila hlava a také upadl do bezvědomí. Ve chvíli, kdy se Douglas probudil, již nad pralesem padla tma. V jezeře zářily oči v noci lovících krokodýlů a netopýři nad vodou lovili vajíčka kladoucí moskyty. Douglas se zalekl, na ruce měl přisátou pijavici, což jej zrovna nepotěšilo. Vzbudil Davea a ten zase "oživil" Jane. Naštěstí byla v pořádku, ale nemohla se hýbat. Byla příliš vyčerpaná a navíc pomalu ani nevnímala okolí. Všichni tři po chvíli vylezli na břeh jezera, nacházející se asi deset metrů směrem na východ od jeskyně. Nikdo ani nemukl, Douglase však zaujalo táhlé hučení. Něco takového už slyšel, ale nemohl si vzpomenout, kde to bylo. Bez rozmýšlení se za ním vydal. Stále se ke zdroji toho hluku přibližoval, až jej spatřil. A byl nevýslovně ohromen. Teprve tady a teď, v lépe známé geografické oblasti před ním stál cíl celé této expedice. "Iguanodon!" vyhrkl Douglas a ohromeně zíral na šestimetrové, pětitunové zvíře pasoucí se na lesním podrostu. Tvor si ho vůbec nevšímal, plně se soustředil na potravu. To dovolilo Douglasovi dostat se k němu opravdu blízko... Pokračování příště...


Příští část bude také částí poslední. Dostanou se Douglas, Dave a Jane ze zapomenutého pralesa, anebo je ohrozí další prehistorické nebezpečí? To vše i mnohem více příště!

Správce dinosauřího parku - Útok giganta, srpodrápá vražda a exploze

12. června 2015 v 14:52 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Pokud si jej čtete, jistě víte, že v posledních zhruba dvou týdnech to nemá tým Dinosauřího parku, včetně správce Dana Jamesona, vůbec jednoduché... Ale co jsou předchozí problémy oproti trablím, jimž museli naši hrdinové čelit tentokrát...

Útok giganta, srpodrápá vražda a exploze

Dinosauří park je podivuhodné místo, občas je rájem na Zemi, někdy je naopak peklem. Teď přišel ten pekelný čas. Dlouho jsme měli klid, nyní však nastává období opravdových problémů. Nemáme jen ten pocit, my rovnou víme, že po nás někdo jde. Kromě toho začínají zlobit i některá velká dravá zvířata, jež v parku chováme... Ale pojďme na to postupně. V neděli po 23. hodině jsem byl vzbuzen hlasitým řinčením mého telefonu (to vyzvánění bych už asi měl vážně změnit). Bez povědomí o tom, kdo vlastně jsem a co je mi chtěno, jsem si obul pantofle, hodil na sebe župan a zvedl telefon. Bylo mi jasné, že mi nikdo nevolá asi jen tak z legrace (i když u našeho vtipného Olivera by se to očekávat dalo, nicméně raději než to se vydává na noční výpravy). Do telefonu řval ranger asi toto: "Okamžitě přiběhněte ke Giganotosauřímu výběhu!!!" Zopakoval to ještě třikrát a pak hovor skončil. Nevydal jsem ze sebe ani hlásku, vlastně jsem u jeho řevu dělal pouze dvě věci: Zíval, a udržoval si telefon dostatečně daleko od ucha, abych náhodou neohluchl. Ale z hlasitosti rangerova řevu jsem poznal, že to bude něco vážného. Pomalými, plouživými kroky jsem se vysoukal ze svého luxusního domku. Venku byl klid. Na obloze jasně svítily hvězdy, foukal příjemný teplý vítr tropů, ale pak to všechno zastínil řev. Trochu mne to probralo a vydal jsem se ke Giganotosauří ohradě. Tam stálo několik rangerů u plotu a snažilo se blokovat mladého dravce, který se zrovna chystal k odchodu. Ano, je to tak, Giganotosaurus probořil plot. Uběhlo již několik měsíců od té doby, co jej Oliver přivezl, a malý predátor za tu dobu pořádně zesílil a vyrostl. Teď má asi čtyři metry, je to pořádný kus. K večeři toho asi dostal málo a zatoužil po vydatnější stravě. Proto také plot probořil. Rangerům se dařilo jej udržovat na území za ohradou, nicméně poté Giganotosaurus udělal prudký výpad a těžkou hlavou odhodil jednoho z mužů asi o metr a půl dozadu. Pak se vydal na útěk. Když slyšel, jak rangeři střílí do vzduchu, okamžitě se vydal za nimi. Byla to jejich past, šlo o upoutání jeho pozornosti. Nakonec dostal Giganotosaurus šipku z uspávací pušky, poté se odhodlal k dalším výpadům, z nichž stejný ranger odešel s mírnými škrábanci. Nakonec byl plot spraven a Giganotosaurus v něm opět pobíhá. Avšak děsí mě, jak vyrostl. Je silný a brzy bude i nepolapitelný. Přece jen, Giganotosaurus byl rod teropodního dinosaura většího než T-Rex, tohle monstrum měří přinejmenším 14 metrů a možná i o nějaký ten metr víc. Je v porovnání s T-Rexem o 2 tuny těžší, poměrně lehčí a rychlejší. Takové zvíře je přímo stvořeno k zabíjení velké kořisti. To je jen další důkaz toho, že si tentokrát Oliver naložil mnohem více, než může unést. Paradoxem je, že na jeho vášni v zachraňování nebezpečných zvířat teď závisí bezpečnost celého týmu...

Další problém přišel v úterý ráno. Krmič Michael se vydal k Troodonům s kusy masa, jimiž je měl nakrmit. Trojice povedených a hyperaktivních masožravců však o nehybné fláky neměla vůbec zájem. Zaujaly je spíše pohyby Michealovy ruky, jež jim snídani podávala. Jeden Troodon nepotlačil své lovecké instinkty a náhle po ruce vyskočil. Michael, jehož ruce se nacházely asi metr nad plotem, neboť stál na stupínku, byl šokován. Zuby dravce projely masem jeho ruky a strhly ho dolů! Teď už "hra" zaujala i ostatní Troodony. Michael křičel o pomoc, ale jeden dravec mu drápem probodl krk a nastal masakr. Povyk přilákal na místo krmiče Joea, ten téměř omdlel, když to celé viděl. Okamžitě zavolal další pracovníky parku a také rangery, kteří už se postarali o "zkrocení" Troodonů a odnesení Michaelova těla pryč. Je to příšerné! Další důkaz, že Oliver vozí zvířata, která nás mohou ohrozit. Dinosauří park se musí připravit na placení Michaelově rodině, zatím Charlesovy na e-maily neodpovídají. A aby toho nebylo málo, ve středu v poledne, zrovna když mi u oběda Oliver vyprávěl perfektní vtip o dinosaurovi, který ztratil kartáček na zuby, ozvala se rána. Vyběhli jsme z jídelny a viděli, jak voda v moři cáká do výšky asi deseti metrů. Za chvíli se ozvala další rána, vodu prorazila rudá skrvna ohně a voda opět vycákla. Byla to nějaká exploze. Za chvíli se to zopakovalo ještě jednou, pak opět nastal klid. Těžko říci, proč něco na mořském dně vybuchovalo, nicméně zavolali jsme policii Francouzské Polynésie, zda by to nemohla vyřešit. Přijela ještě během odpoledne toho dne, bylo nám ohlášeno, že byl uskutečněn nějaký objev, ale policie zatím tají, co našla. Kdo ví, zda na nás opět někdo něco nenachystal. S problémy však určitě není konec. A když už to píši, proč zrovna na internetu píší něco o útoku monstra zvaného Kronosaurus na výletní parník? Tohle je opravdu peklo na Zemi!

Snad se Vám tento díl líbil. V Dinosauřím parku to začíná pěkně vřít! Pokračování zase za týden!

Nebezpečná výprava Dona Rolanda 9.

11. června 2015 v 14:49 | HAAS |  Komiksy s dinosaury a přírodou
Minule Don Roland nalezl kameru, kterou při útěku před obřím masožravým dinosaurem upustil Jamie ze skály. Záznam byl v perfektním stavu, takže Don Roland okamžitě zjistil, co strašlivého se přihodilo. Rozhodl se své tři společníky najít, ale náhle byl ohromen nálezem podivného dlouhokrkého monstra, za nímž celá expedice mířila. Obr se zrovna vrátil k hnízdu, jež už Don objevil předtím. Mezitím se Jamiemu, Davidovi a Za podařilo setřást masožravce a vydali se za Donem Rolandem...

NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA DONA ROLANDA, DEVÁTÁ ČÁST:





Jak bude asi výprava pokračovat? Stane se ještě nebezpečnější, než byla dosud? To zjistíte příště! Tuto část jsem nakreslil v pondělí, nicméně další díly připraveny dopředu nemám. Plánuji však, že je vytvořím již v brzké době...