Červen 2015

Lovcem dinosaurů, 5. kolo

10. června 2015 v 17:03 | HAAS |  Naše soutěže
Po téměř měsíci je zde další kolo soutěže Lovcem dinosaurů! Minule jste všichni odpověděli správně, ale Váš lov pravěkých zvířat pokračuje a čekají na Vás další otázky... Přeji Vám mnoho štěstí!

DINOSAURSS

Úlovky: Stegosaurus, Eoraptor, Hatzegopteryx, Magyarosaurus

Byl to první podle fosilních pozůstatků popsaný dinosaurus Ameriky. Tento snad dvoumetrový predátor žil zřejmě ve smečkách a byl vybaven srpovitým drápem na zadních končetinách, stejně jako raptoři. A podobně jako oni, i on patřil do blízkého příbzenstva ptáků. Přesto možná patřil do jiné čeledi spolu se Sinovenatorem. Žil v období Křídy. Jak se tento dvounohý masožravec jmenoval?

MARTINORAPTOR

Úlovky: Velociraptor, Dimetrodon, Plesiosaurus, Basilosaurus

Jak se jmenoval velký pareiasaurid, který žil na Sibiři před zhruba 250 miliony let? Záda tohoto tvora byla pokryta deskami, což svědčí o příbuznosti se želvami, ale narozdíl od nich byl tento býložravec masivní a žil ve stádech. Největším nebezpečím pro tohoto permského, asi tříimetrového plaza, byl Gorgonopsid...

MATOUŠ PAVLÍK

Úlovky: Therizinosaurus, Tarbosaurus, Arthropleura, Pterodactylus

Tento veliký býložravý dinosaurus žil v Austrálii před 106 miliony let. Byl nalezen u městečka Muttaburra v Queenslandu. Žil zřejmě ve stádech, stejně jako jemu příbuzný Iguanodon. Od něj se však lišil zvláštním útvarem, snad vakem, na čenichu, kterým jedinci druhu vydávali hlasité zvuky, s jejichž pomocí se dorozumívali nebo snad zastrašovali predátory. Jak se jmenoval?

MATT

Úlovky: Archaeopteryx, Ceratosaurus, Ouranosaurus

Tento ohromující predátor byl pojmenován po žraloku Carcharodonovi. Vděčí za to především svým nesmírně ostrým, dlouhým, zabijáckým zubům, které lemovaly jeho tlamu. Tento obří theropod konkuroval ve své době, před 100 miliony let, největšímu masožravému dinosaurovi vůbec. I svou délkou přesahoval T-Rexe. Jak se jmenoval?

NONYCHROMEK

Úlovky: Pteranodon, Deinosuchus, Dunkleosteus, Doedicurus

Jméno tohoto dinosaura znamená "dobrá ještěří matka". Bylo prokázáno, že tento býložravý hadrosaurid žil v obrovských stádech, čítajících možná i tisíce jedinců, podobně jako je tomu u dnešních pakoňů. Nejproslulejšími nálezy tohoto dinosaura ale nejsou kosti. Jde o hnízda, která popsal Jack Horner, známý americký paleontolog. Místo, kde byla hnízda s vejci tohoto sedmimetrového tvora objevena, byla nazvána Vaječná hora (Egg Mountain). O jakém zvířeti se zmiňuji?

ANKYLOSAURUS

Úlovky: Compsognathus, Macrauchenia, Coelophysis, Othnielia

Velký kvadrupední býložravec žijící v Severní Americe před 155-145 miliony let, tak by se dal tento tvor jednoduše popsat. Jeho ostatky byly objeveny v Morrisonském souvrství na území států Colorado a Utah. Tento jurský gigant měl 15-23 metrů na délku a vzhledově se mohl podobat Brachiosaurovi. Měl totiž, stejně jako on, přední končetiny delší než zadní, což mu dodávalo postoj žirafy. Patřil ale do zcela odlišné čeledi, jež byla pojmenována právě podle mnou popisovaného rodu. Jedním z prvních synonym byl Caulodon... Jak se tento dinosaur jmenoval?

Doufám, že opět nachytáte spoustu krásných a zajímavých pravěkých živočichů!

Velká evoluční odysea savců-trailer

9. června 2015 v 15:10 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Žili ve stínu dinosaurů...


... ale jedna katastrofická událost jim umožnila ovládnout planetu...


Po svých přemožitelích zdědili poničenou planetu, ale přesto se jim začalo dařit...


... ovládli všechna prostředí, narostli do úctyhodných rozměrů a rozšířili se po všech kontinentech...


Stali se nejvyspělejší skupinou obratlovců a jsou tu dodnes...


A jednoho dne se od nich jedna skupina po stromech lezoucích tvorů oddělí...


O tom vypráví náš příběh...


Zmijovec fea-Nejprimitivnější zmijovitý had

8. června 2015 v 14:07 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Další popisek hada je tu až nezvykle brzy! S připravenými jedovými zuby se k Vám blíží zmijovec fea, málo známý druh, který mi přijde neskutečně zajímavý...

Latinský název: Azemiops feae,
Rozšíření: Podhůří jižního Himálaje (Čína, Barma, Vietnam),
Velikost: délka 50-90 cm.
Zmijovec fea je málo prozkoumaný zástupce čeledi zmijovitých a zároveň také jediný zástupce podčeledi zmijovců. Jedná se o velice vzácného hada, který sice není ohrožený, najít jej je však těžký úkol. Obývá totiž horské deštné lesy na jihu Číny, Tibetu, a také na severu Barmy a Vietnamu, tedy v podhůří Himálaje, nejvyššího pohoří světa. Většina oblastí, kde se vyskytuje, není obývána lidmi. Zmijovcům fea se daří v horských výšinách od 100 do 2200 metrů nad mořem. První exemplář tohoto pozoruhodného hada byl odchycen italským průzkumníkem Leonardem Fea, příjmení dobrodruha se zároveň stalo druhovým jménem živočicha. Od 80. let 19. století, kdy byl popsán, se toho však o něm zjistilo celkově málo. Je považován za nejprimitivnějšího zástupce čeledi zmijovitých, k tomuto faktu vede herpetologovi jeho starobylost, netypická pro ostatní rody a druhy, jež tvoří čeleď. Zajímavé je, že v některých částech jeho těla tvoří kůži velké štítky, jež jsou typické pro užovkovité a korálovcovité, nicméně mezi nimi se občas objeví drobné šupiny, typické pro zmijovité. Zmijovec fea má samozřejmě docela silný jed, i když nebyl nikdy zkoumán a útok na člověka dosud zřejmě nebyl zaznamenán. Jeho jed má podobné účinky, jako jed zmijí, v mnoha ohledech se však také podobá jedu chřestýšovce Waglerova. Jedové zuby jsou u zmijovce fea sklápěcí a duté, stejně jako u ostatních zmijovitých, ale jsou malé vzhledem k délce hadího těla, jež měří alespoň půl metru. Zmijovec fea se však živí malými tvory a velké tesáky k jejich zabití nepotřebuje. Jednou byl nalezen zmijovec, který zrovna pozřel rejska, jeho kořistí se tedy stávají teplokrevní savci. Neví se přesně, zda tento had klade vejce či rodí živá mláďata, nicméně některé zdroje uvádějí, že již došlo k pár pozorováním a že zmijovci kladou okolo šesti vajec. To je pravděpodobné, přece jen se jedná o starobylého zmijovitého, narozdíl třeba od chřestýšů, kteří rodí živá mláďata. Co se týká vzhledu, je zmijovec fea více než nápadný. Nejnápadnější je jeho žlutá hlava s velkými štítky (viz. řádky výše), tu dále pokrývají kontrastní tmavší dorzální pruh. Tělo je tmavé, nejčastěji černohnědé, s úzkými růžovými nebo žlutými pruhy. Těch je na těle celá řada. Zmijovec fea má svislé zorničky, jež jsou typické pro noční hady, přesto však nebylo zatím zjištěno, kdy je aktivní. Lze se jen domnívat, že na lov může vyrážet po setmění, i když by to bylo velmi pravděpodobné. Je však možné, že jednoho dne, a třeba ten den nastane brzy, budeme vědět o zmijovci fea mnohem více anebo rovnou skoro všechno-záleží jen na nás. Až se nějaký dobrodružný herpetolog vydá na několik týdnů či měsíců do deštných lesů himálajského podhůří, třeba bude opravdu vyzkoumáno více...

Příště kobra monoklová!

Ze zapomenutého pralesa-část 8.

7. června 2015 v 9:30 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Minulá část:
Douglas a Dave vytáhli z mokřadu nehybné tělo Mikeovo a zjistili, že pro něj je již po všem. Dave alespoň prozkoumal Mikeův batoh a našel mobilní telefon, v němž bylo číslo na Rogera Fentona-Douglasova bratra a Mikeova otce, se kterým však náš dobrodruh neměl úplně nejlepší vztah. Proto zamítl, aby Dave na číslo zavolal a rozhodl, že prales opustí bez pomoci. Později prošli jeskyní, našli lidskou stopu a nakonec objevili skalní průrvu, kterou protékala řeka. Rozhodli se jít proti proudu. Mezitím kameraman Mark vymyslel otřesný plán jak se zbavit Jane, jež mu lezla na nervy. Poslal ji sundat ze stromu kameru, s jejíž pomocí natáčel strašlivého dvounohého predátora. Jane si bohužel neuvědomila, že se dostala do smrtícího nebezpečí. Zakopla o klacek a vykřikla. To predátora probudilo...

ZE ZAPOMENUTÉHO PRALESA-ČÁST OSMÁ:
"Pane Linfielde!" vykřikla Jane, ale Mark neodpovídal. Jane se podívala do houštiny, v níž ještě před chvílí stál, ale neviděla ho. Pak odvrátila svůj pohled na velikého dravého dinosaura, který už vstal a vydal z hrdla mohutný řev. Jane bez přemýšlení začala utíkat. Kamera, kterou držela, to vše ještě nahrávala. Mark ale ve skutečnosti nebyl příliš daleko, jen se v houštině pěkně schoval, aby nebyl vidět. Jenže Jane se vydala na útěk zrovna tím směrem. Napadlo ji vylézt na strom, chytila se kluzké liány, ale brzy sletěla dolů a natloukla si záda. Predátor, utíkajíce za ní, najednou šlápl na něco zvláštního, co pořádně křuplo. Ozval se strašný křik. Byla to totiž Markova noha. Dravec se zastavil, ale svou velkou šlapku z lidské nohy nesundal. Jeho velikánské oči, velikostí skoro odpovídající pomerančům, teď hleděly do vystrašených očí lidských. Mark ze sebe nemohl vydat jedinou hlásku, nemohl zavolat Jane, aby mu pomohla, protože si moc dobře uvědomoval, že ona teď ví, jak strašlivě ji zradil. Jediné, co dokázal, bylo zvednout svou kameru a natočit detail hlavy toho predátora. Přitom se v záběru objevily i malinkaté, dvouprsté přední končetiny. Pak po kameře predátor chňapl, ta sletěla kamsi mezi vysoké kapradí a ty pak zalila sprška krve. Mark chtěl ke konci svého života ještě něco vykřiknout, věděl, že kamera nahrává a v záznamu by tak jeho slova byla slyšet, ale nedostal k tomu příležitost. Dravec začal hodovat. Jane o tom zatím nevěděla, mezitím konečně vyšplhala na strom a tam si pořádně oddychla. V těch chvílích Douglas s Davem pokračovali v cestě proti proudu řeky. Z vysokých skal se už dostaly až k šumícímu toku, terén zde byl však stejně zrádný, jako nahoře. Dave občas zakopl, Douglas zase sem tam uklouzl a vůbec, pochod to nebyl zrovna rychlý. Pak ale Douglase zaujal pohyb nějakého lesklého předmětu, jenž se nacházel v tekoucí řece. Skočil na kámen uprostřed řeky a vytáhl ho. "Raymondova flaška!" vyhrkl a pohlédl na Davea. "Tohle byla jeho zásobárna vody, vždycky ji nosil připevněnou na levé straně svého batohu!" řekl dále. Dave jen pokýval hlavou, bylo mu jasné, na co teď Douglas myslí. Oba vlastně věděli, že Raymond by mohl být někde na blízku. Ale břeh podél toku řeky byl stále strmější. Oba druzi postupovali pomaleji než šneci. Zabralo jim přinejmenším dvě hodiny, než se dostali do míst, kde již voda zaplavila i břeh. Museli se vyškrábat nahoru na skálu, to je připravilo o dalších dvacet minut času. Pak už ale pokračovali v chůzi po stěně skalního útvaru, sledujíce přitom vodu pod sebou. Brzy narazili na více lidských šlápot. "Hej, Raymonde!" zařval Douglas. Napravo od obou mužů někdo zašustil větvemi kapradin. "Páni, je to možné? Vy jste živí!" ozval se známý hlas a z bujné vegetace vylezl Raymond. Byl očividně šťastný, že konečně někoho vidí, držel si zkrvavené rameno a kulhal. "Jé, moje flaška! Dej mi jí!" řekl Raymond Douglasovi a pak si těžkopádně sedl. "Vyvedeš nás odsud?" optal se ho Douglas. "Jo, kdyby to tak šlo... Podívej se na moje rameno. V té vlhkosti krev ani neschne, mám pocit, že se mi snad ani nesráží. Jsem z toho hrozně unavený," odpověděl zkušený průvodce. Pak Raymond vysvětlil, že tuto ránu mu způsobili ti malí upíři, které již předtím potkali v jeskyni. Po útoku dravce se vydal na útěk, v noci přespal ve větvích stromu a když se ráno probudil, zjistil, že malí pijáci s kožovitými křídly na něm celou noc hodovali. Douglas jen zděšeně hleděl. "Pojďte, pane Si, dostaneme se odsud-všichni!" řekl nakonec Dave a s Douglasem opět pomohl Raymondovi na nohy. Za chvíli se ale ozval třepot křídel. "To jsou oni, jdou si pro mě!" zařval Raymond a náhle z trsu kapradin vyšlehla řada malých, krvelaných tvorečků. Dave popadl první klacek, jenž měl před nohama, a jednoho z těch malých pijáků strefil, a dost možná, že i zabil. Malí upírci ucítili pach krve a začali sedat na Raymonda. Ten křičel hlasitěji, než kdykoliv předtím. Douglas se snažil mu pomoci, ale roj malých pterosaurů se nedal zastavit. Nakonec Raymond spadl ze skály dolů do řeky. Po chvíli jeho mrtvola vyplula ze dna řeky-asi hlavou narazil o kámen tam dole a zabil se. Ti malí dravci se k němu slétli a začali hodovat na plovoucí mrtvole. Douglas měl pocit, jakoby poslední Raymondova slova byla: "Vypadněte odsud." Nebyl si tím sice jistý, ale věděl, že nic jiného mu už s Davem nezbývá. Pár minut ještě oba smutnili a pak se vydali dál. Prales, ve kterém se nacházela mršina toho zvláštního tvora, po němž pátrali, a kde také celá hrůza výpravy nastala, už nebyl daleko. V něm se nacházela i Jane. V tuto chvíli měla pocit, jakoby jediným přeživším byla ona. Už několik hodin seděla ve větvích vysokého tropického stromu, ale začaly ji již bolet nohy a tak se odhodlala slézt. Zabralo jí to několik minut, navíc při sestupu šlápla do hnízda rudých mravenců a ti ji nepříjemně poštípali. Teprve teď si všimla, jak krásně prosvítá sluneční světlo korunami tropických dřevin. Byl tu klid, Jane už vypla kameru, kterou držela a vydala se směrem tam, kde zemřel Mark. Byla šokována, když našla jeho mrtvolu, ale očekávala, že se tak stane. Moc líto ji to nebylo, byla si jistá tím, že tenhle kameraman ji chtěl zabít jen pro svůj vlastní úspěch. Překážela mu, že? Z houští vysunula jeho kameru a také vypnula nahrávání. Pak oba předměty vlekla s sebou až k místům, kde padla Mary. Tam se skoro rozbrečela, všimla si totiž ohlodané lebky své kamarádky, ležící ve skrytu tropického podrostu. Našla svou tašku a podívala se, kolikátého vlastně je. Znovu na ni přišel smutek, když si uvědomila, že ji možná vyhodí ze školy-prázdniny už končily, a jestli nenastoupí, bude mít problém. Pak ji ale zaujalo volání. "Marku!" ozývalo se krajem. Byl to Douglasův hlas. Jane byla moc vyděšená a unavená na to, aby také něco zvolala, ale pomalými kroky se alespoň vydala za Douglasovým hlasem. "Propána, podívej se na to." řekl Dave. Narazil totiž na Markovu mrtvolu. Oba dobrodruzi se konečně dostali do těchto míst. "Není tu jeho kamera," zamyslel se Douglas, "je tady někdo?!" Jane to slyšela, ale neodpověděla. Opět narazila na mršinu své kamarádky a zarazilo ji, že u ní stojí podivný dinosaurus-takového tu ještě neviděla. Vypadal docela dravě a útočně a pohlížel na ni. Opět se ocitla ve smrtícím nebezpečí. Douglas a Dave se mezitím dostali hluboko do teritoria toho velkého, mocného predátora s dvouprstými končetinami. Ještě nevěděli, že tu teď na ně nečíhá jeden, ale dva zástupci tohoto druhu... Pokračování příště...

Zakončení příběhu se blízí již mílovými kroky, jak to nakonec celé dopadne? To se dozvíte příště!

Spletitá cesta za poznáním původu člověka

6. června 2015 v 11:53 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Napsání tohoto článku jsem si naplánoval teprve včera večer, ale rozhodně se jedná o téma, které mne velmi zajímá. Jak víte, na počátku paleontologického výzkumu byla spousta omylů a samotná věda měla i spoustu odpůrců. Jak to bylo se zkoumáním historie lidského rodu? Tento článek bych nenapsal nebýt knihy Od trilobita k člověku od Oldřicha Fejfara... Snad Vám článek přinese i něco nového...

O původu člověka existuje celá řada teorií. Ať už však jde o jakákoliv "stvoření", na povrch jasně vyplývá fakt, že lidský rod je starý několik milionů let. Dnes se s dokumentací vývoje lidí setkáte úplně kdekoliv, a to především díky pečlivému vědeckému výzkumu. Ten ale trval několik století a na počátku bádání se nacházela spousta překážek. Co odborníkům překáželo v těchto zjištěních? Proč byla cesta za poznáním původu člověka tak enormně spletitá? Vše začalo v 18. století, kdy Carl Linnaeus založil botanickou a zoologickou systematickou nomenklaturu. Tento velký muž, původem ze Švédska, zařadil člověka do řádu primátů. Už nějakou dobu předtím se přírodovědci domnívali, že opice a lidé si musejí být nutně příbuzní. Sdílí totiž spolu více znaků, než kteříkoliv jiní živočichové. Linnaeus vytvořil pro dnešního člověka název Homo sapiens. Na svou dobu bylo Linnéovo třídění organismů velmi dokonalé a stalo se jedním ze základů moderní biologie. Jenže Linnaeus nevěděl vše, domníval se, že se druhy nemění ani se nevyvíjejí z nějakých společných předků. Strastiplná cesta za poznáním lidského původu však začala až později. Na počátku byl zřejmě Georges Cuvier, francouzský zoolog a spoluzakladatel paleontologie, se svými studenty. Cuvierovi bylo jasné jedno: v dnešní době nelze najít zbytky lidí spolu s velkými savci, jako jsou například mamuti. To ale znamená, že se lidský rod zrodil v nedávné minulosti, před několika tisíci anebo miliony let. Tehdy se věřilo, že se tak stalo po "potopě světa". Ale i tak Cuvier věřil tomu, že fosilní člověk prostě neexistuje. Podle něj jsme tak mladým druhem, že zbytky našich předků nemůže fosilní systém obsahovat. Domněnky o dávné lidské existenci se začaly objevovat až dlouho po Cuvierově smrti, ale lidstvo odmítalo jim věřit. Fancouzští a němečtí výzkumníci se pouštěli do popisů hromady lidských kostí pohřbených hluboko v zemi, opracovaých kamenů a nálezů toho všeho poblíž koster mamutů, sobů a dalších zvířat doby ledové. V letech 1837 a 1856 objevil francouzský paleontolog Édouard Lartet v uhelném dole St. Gaudens zkamenělé pozůstatky primáta, jenž byl zřejmě příbuzný s gibonem. Nazval ho Dryopithecus. Tento živočich vykazoval také určitou příbuznost s člověkem. Roku 1856 byl v Německu objeven také fosilní člověk z údolí Neanderthal, šlo o první nález člověka neandrtálského. Mnozí však tehdy věřili, že kostra patří nějakému nemocnému člověku, který v údolí zemřel relativně nedávno. Univerzitní profesor medicíny Rudolf Virchow si všiml, že kostra se však příliš nepodobá naší kostře, ačkoliv se již jednalo o člověka. Přišel na to, že jedinec měl křivici, pak žil delší dobu zdravě a nakonec jedna z jeho rukou trvale schromla. To, že však jedinec žil velmi dlouho, nasvědčovalo jedinému: musel být součástí nějakého kmene, který se o něj dobře postaral. Byla to velmi dobrá myšlenka, ale přijata nebyla. Geolog de Beaumont z pařížské Akademie v roce 1863 prohlásil provokativní názor: "Nevěřím, že člověk žil současně s mamutem. Názor Cuvierův je geniální a nebyl nikdy překonán!" Brzy nato všase však prokázalo, že je tento názor jen jedním velkým nesmyslem. Angličtí badatelé z Královské geologické společnosti byli posláni do Francie, aby prozkoumali místní naleziště lidských ostatků. Zde bylo potvrzeno, že opracované nástroje se nacházejí v jedné vrstvě půdy společně s kostmi vyhynulách savců! Tato zpráva byla vyslyšena především dvěma velkými vědci své doby: Thomasem H. Huxleyem a Charlesem Darwinem. Výzkumník Charles Lyell tehdy prozkoumal ostatky neandrtálského člověka a také Lartetova Dryopitheca. Prohlásil: "Kolik se máme ještě učit o minulosti člověka-to se pozná z těchto skutečností, zvláště když si uvědomíme, že o geologii tropických krajin víme dosud nejméně. Tam by se mohly nejhojněji vyskytovat zbytky zvířat podobných člověku."


Věřte nebo ne, měl pravdu. Jeho doslova prorocká slova se ukázala být skutečností, když holandský lékař Eugéne Dubois nalezl na Jávě, indonéském "ostrově pokladů", zub Pithecanthropa. Konečně se ukázalo, že historie lidského rodu sahá do minulosti vzdálené minimálně milion let, a možná i více. Ironií osudu však je, že právě tehdy se vědci rozdělili na dva tábory: Zoologům Duboisův nález připadal příliš lidský, antropologům zase příliš zvířecí na to, aby mohl být přijat. Do sporů z holandského sjezdu, kterému předsedal již zmíněný Rudolf Virchow, se nakonec vložili Ernst Haeckel a také slavný lovec dinosaurů z USA, Othniel Charles Marsh. Oba potvrdili, že Pithecanthropus musel podle fosilních pozůstatků spadat do vývojového stromu společně s člověkem. Objevil se však další problém, na samotného Duboise to bylo trochu moc. Ke konci svého života tvrdil, že nalezl pouze velký, vyhynulý druh gibona. To byla škoda, protože se mýlil. Jeho nález byl cennější než zlato. Na řadu přišel později také Charles Darwin, jeden z největších přírodovědců, kteří kdy žili. Díky jeho evoluční teorii bylo zjištěno, že předky lidského rodu musejí být primáti, jež slezli ze stromů a začali chodit po zadních a vzpřímeně. Darwin se však ve své knize jakékoliv zmínce o lidské evoluci vyhnul, ze slušnosti k církvi. Kreacionisté tehdy však pochopili, co má Charles na mysli a striktně jeho teorii odmítali. To se bohužel děje i dodnes, jediný rozdíl mezi starými a dnešními odpůrci jeho práce je ten, že v minulosti ještě nehrála roli logika. A tu Darwinova teorie rozhodně nepostrádá, ba naopak, je ukázkou velikosti lidského přemýšlení. Bylo to ale až ve 20. století, kdy došlo k objevů lidích vzpřímených i lidí dělných, a nakonec i k nálezu jednoho z nám nejpříbuznějších primátů, Australopitheca, který žil v Africe před 3 miliony let... Tyto skutečnosti brzy začaly naplňovat knihy a učebnice a zastaralé názory o původu člověka se ukázaly být mylnými. I dnes je vyvracejí nové nálezy. Nedávno například došlo k objevu naprosto nového typu opočlověka v Africe, i to poukazuje na druhovou rozmanitost, jež v období vývoje člověka nepochybně existovala. Dnes je vývoj člověka jedním z nejlépe zdokumentovaných vůbec...

Doufám, že se Vám tento článek líbil, jak jsem již napsal, nebyl by zde nebýt zmiňované knihy. Podle mě jde o velmi důležité téma, nad kterým bychom se měli všichni zamyslet, protože pochopení minulosti se přece nutně odrazí i na pochopení přítomnosti...

Správce dinosauřího parku - Střelba na moři

5. června 2015 v 15:31 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Máme tu červen, horký měsíc, za kterého kdekdo tráví většinu svého volného času venku (včetně mě). A naši přátelé z Dinosauřího parku nemohou být výjimkou, až na to, že to není na suché zemi!

Střelba na moři

Věřte nebo ne, minulý týden se opravdu vydařil. Nemyslím to ale v dobrém, právě naopak. Víte, Dinosauří park začíná být opět středem pozornosti některých kriminálních živlů, tedy gangsterů a mafií. Alespoň se tak domníváme, protože se nás snaží někdo dostat. Snaží se nás podrazit, přechytračit, zničit naše plány a vůbec, donutit nás k tomu, abychom se vzdali svých dosavadních úspěchů. Charles trpí psychickými šoky (dobře, trochu to přeháním, jen někdy se u oběda chytne za hlavu, ani nevím kvůli čemu). Oliver netrpí psychickými šoky, vlastně netrpí ničím. Mě třeba trápí strach. Především po tom všem, co se událo během pondělí a úterý, nemohu v noci usnout. Někdy bych byl raději některým z našich prehistorických zvířat. Být tak malým Teleocerasem (samozřejmě bych nechtěl mít ve střevech nějakého nebezpečného prvoka), nebo třeba poklidným Plesiosaurem, plavajícím si v akváriu! Kéž by. Ovšem, nejhůře se cítím při práci s lidmi. Ne s našimi, ale s těmi mnohem nebezpečnějšími. I dravý Siamotyrannus není ničím v porovnání s tou bandou, se kterou jsme se na začátku týdne střetli... Ale popořádku. V pondělí ráno jsem se s Charlesem, Oliverem a Timem sešel v hlavní budově. Byli jsme tam jen my čtyři, nikdo jiný. Vedli jsme velice důležitou debatu na téma napadení našeho ostrova skupinou zločinců minulý týden. Jediný přeživší z té skupiny, jenž je vězněn ve Francouzské Polynésii, konečně prozradil, o co při incidentu vlastně šlo. Dvacetičlenná skupina se chtěla bezprostředně zmocnit hlavní budovy a pak už si nějak vydobít vládu nad parkem. Jak naivní! Ovládnout náš park, když jej střeží rangeři, máme spojení s americkými hlídkami a jsme plně vyzbrojeni, to je zkrátka nemožné. Během pondělního odpoledne však přišla hrůzná zpráva. Nějaký neregistrovaný křižník (mohu-li tak ty necky nazvat) se objevil poblíž východního přístaviště. Okamžitě směrem od něj vyplula do přístavu dvojice člunů. Byly k přecpání naplněné chlapy v černém, kteří drželi samopaly. Přístavní hlídka okamžitě upozornila jak mě, tak i rangery, jež neváhali ani vteřinu a na místo se okamžitě dostavili vrtulníkem. Jen tak pro informaci, o víkendu se k nám přidali dva noví rangeři, sice se jedná o experty na práci se zvířaty, ale nehrozí se ani střelbě po lidech, je-li to jejich úkolem. Zaběhl jsem za Charlesem, který se téměř zhroutil, ale vzal jsi příruční pistoli, nasedli jsme do jednoho z jeepů a vyjeli na místo. Já neměl sice žádnou zbraň, ale to vůbec nevadilo, stejně neumím mířit. Když jsme autem dojeli do přístaviště, zavládl naprostý klid. Vyběhli jsme s Charlesem ven a dívali se přes ploty porostlé tropickými popínavými rostlinami. Čluny se přibližovaly velmi pomalu. Přístavní hlídač vytáhl megafon a zařval na ně, co chtějí a proč jsou tu. Nedostalo se mu žádné odpovědi, čluny mířily stále blíže ke břehu. S Charlesem jsme se vydali rovnou k věži, kam nás samozřejmě hlídač okamžitě pustil. Ve chvíli, kdy dveřmi procházel Charles, se ozvala střelba. Omítka u dveří věže se ulomila-nějaký darebák střílel po Charlesovi!!! Nad přístavem už kroužil vrtulník s rangery a my dalekohledem zahlédli jednoho darebáka, který na něj samopalem míří...

Za pár minut se čluny dostaly na pláž. Všichni chlapi z nich vylezli, kupodivu nebylo jich tolik, kolik jsme předpokládali. Bylo jich snad jenom deset, to byla úleva. Jeden z nich se začal suverénně procházet po pláži. Samopal měl namířený do vzduchu. Další chlápek mířil přímo na helikoptéru. Hlídač se jich s pomocí megafonu hned zeptal, co chtějí. Zároveň dodal, že podruhé by už bylo slušné odpovědět. Ti darebáci to ale ignorovali. Nakonec jeden z těch zločinců po helikoptéře vystřelil. Byl na tom asi podobně jako já-také neuměl mířit! Zato rangeři mířit a střílet umějí, a hned ho jeden zasáhl. Na pláži se objevila první mrtvola. Zločinci to brali jako povel k hromadné střelbě. Pět z nich během přestřelky padlo, další skočili na čluny a ujeli, přitom byl zastřelen ještě jeden, jehož mrtvola byla později nalezena na moři. Loď, ze které vypluli, zmizela. Okamžitě jsme informovali vojáky Francouzské Polynésie a také americké hlídky, aby loď sledovali. Povedlo se jim ji zaměřit, na druhý den, v úterý, se totiž znovu přiblížila k našemu ostrovu. Tentokrát tu ale byli vojáci a střílelo se pouze do mořské vody. Loď brzy zmizela. Zjistilo se, že kotví v jednom z blízkých přístavů. Poskytovat kdekoliv jakékoliv informace by bylo asi trochu mimo, nic ještě není potvrzené, nicméně mohu přiznat, že si myslím jedno: Polská mafie. Uvidíme, zda se ještě o něco pokusí... Celý zbytek týdne byl jinak velice poklidný, s Fredem jsme se šli podívat na hnízdící Othnielie, jejich práce se jim zatím daří. Malý Giganotosaurus zase roste jako z vody, opravdu nevíme, co s ním uděláme. A Oliver zase chystá nějakou výpravu na Isle of Die... Problémy se zase vrací!

Doufám, že se Vám tato část líbila. Vím, že se tolik nevěnovala prehistorickým zvířatům, podobně jako část minulá, příště se to ale zase změní a opět se dočkáte více novinek ze života tvorů, jež Dinosauří park chová. Život v parku se zase vrací do starých kolejí, problémů je víc než dost a teď se do toho začínají motat i nějací velmi nepřejícní lidé! Pokračování za týden.

Španělské národní muzeum přírodních věd

4. června 2015 v 14:24 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Po dlouhé době konečně přináším popisek nějakého zajímavého místa. Sice jsem jej osobně nikdy nenavštívil, nicméně byl jsem velmi zaujat informacemi o něm i fotografiemi v něm pořízenými. Jedná se o Španělské národní muzeum přírodních věd, a nabízí mnoho zajímavých exponátů. Proto se na něj podíváme...

Museo Nacional de Ciencias Naturales je národním muzeem přírodních věd, nacházejícím se ve středu španělského hlavního města Madrid. Je součástí velké budovy, kterou kromě muzea tvoří i technická univerzita. Prostory muzea jsou plné jistě překrásných exponátů. Jak už napovídá samotný název, muzeum se zaměřuje na přírodní vědy, tedy na evoluční biologii a s ní spojený výzkum biodiverzity, evoluční ekologii, geologii, vulkanologii a v neposlední řadě také paleontologii. Jak už bývá zvykem, právě kostry a modely dinosaurů či jiných dávno vyhynulých tvorů táhnou do muzea ročně tisíce a tisíce návštěvníků. Mezi nejmajestátnější exponáty patří jistě dokonale sestavená kostra Diplodoka, velkého sauropodního dinosaura, který žil v Severní Americe v období Jury, před asi 150 miliony let. Kostra byla muzeu věnována Andrewem Carnegiem, americkým průmyslníkem a obchodníkem. Jednalo se v podstatě o dárek Alfonsovi XIII, španělskému králi, který vládl v letech 1886-1931. Dalším paleontologickým majestátem muzea je kompletně zachovalý pozemní lenochod rodu Megatherium, jenž byl do Španělska přivezen z Argentiny roku 1789. Dále se zde nacházejí mnohé modely prehistorických zvířat, například perfektně ztvárněný Iberomesornis, pravý poklad španělské paleontologie. Tento pták žil v období Křídy a patřil do vymřelého řádu Enantiornithes, který zmizel spolu s dinosaury před 65 miliony lety. Shodou okolností dokonalá zachovalost jeho koster vedla k jeho popularizaci, neboť se objevil ve čtvrtém dílu seriálu BBC Putování s dinosaury (identifikován je ale až ve stejnojmenné knize). Dalším skvělým modelem je pterosaurus "letící" nad sálem a návštěvníky mohou zaujmout také zkamenělé čelisti prehistorických chobotnatců. V biologické části se nachází model slona afrického, ani zde však opět nechybí exponáty ze španělské přírodní pokladnice. Mezi ty patří vystavené zbytky korálů, rohovitek a dalších mořských organismů, jež obývají Středozemní moře. Nesmí zde však chybět ani rekonstrukce obrovského kalmara nebo vycpanina již vyhubeného tasmánského vakovlka. Sám bych se do tohoto muzea jednou docela rád podíval a doufám, že se tak stane. Určitě jde o velice zajímavé místo...


Oba obrázky jsou z Wikipedie. Doufám, že se Vám popisek líbil...

Araucarioxylon

3. června 2015 v 17:09 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Araucarioxylon byl rod jehličnanu, který se vyskytoval na západě Spojených států amerických po celé období Triasu, před 250-200 miliony let. Jedná se o státní fosílii Arizony, kromě toho byly jeho zkameněliny nalezeny i v Novém Mexiku. Velice zajímavé je, že se z této rostliny zachovalo více pozůstatků, než z mnohých jí podobných. Araucarioxylon je znám především z masivních fosilních kmenů, jež byly nalezeny v Petrifierd Forest National Park na severovýchodě Arizony. Národní park zde pokrývá plochu 378 tisíc čtverečních kilometrů, nálezy jsou tedy hojné. Rod zahrnuje pouze jeden druh, Araucarioxylon arizonicum, který byl roku 1889 popsán americkým paleobotanikem Frankem Hallem Knowltonem. Araucarioxylon patřil do čeledi blahočetovitých, většina zástupců této rodiny je známa až z období zahrnujícího časový úsek od Jury do současnosti. Proto je také Araucarioxylon považován za jeden z prvních pravých blahočetů. Před 250-200 miliony lety, kdy tato rostlina převládala, panovalo v Arizoně suché, občas však i vlhké podnebí. Právě to podporovalo růst těchto vysokých stromů. Araucarioxylon byl neskutečně obrovský. Měřil 60 metrů na výšku, tloušťka kmenů se přitom rovnala asi 60 centimetrům. Skutečně zajímavé je, že mezi zkamenělými kmeny byla objevena řada otisků hmyzích larev, jimž zjevně dřevo poskytovalo dokonalý domov a také místo k růstu. Přítomnost hmyzu mohla přitahovat první pterosaury, kteří dosedali na větve Araucarioxylonu, nebo šplhali po jeho kmeni, aby se k lahůdce dostali-je fascinující pomyslet si něco takového, když na zkamenělý kmen saháte. Mnoho zkamenělých brouků spadalo do rodiny červotočů. V době, kdy se Araucarioxylon vyskytoval, byly všechny kontinenty spojeny do jedné velké masy zvané Pangaea. Tehdy se také začali vyvíjet první dinosauři, nastal konec vlády savcovitých plazů a jehličnany začaly skutečně měnit scenérie. Ve Zkamenělém lese, z něhož pocházejí pozůstatky Araucarioxylonu, byli nalezeni i kynodonti, savcům podobní plazi pokrytí srstí, kteří možná žili v podzemních norách. I když byl tento blahočet velmi pozoruhodný, existují domněnky o přílišně rychlém zařazení rodu do systému. Některé výzkumy potvrzují, že Araucarioxylon možná patřil do třech odlišných druhů, anebo zkrátka ne všechny pozůstatky ze Zkamenělého lesa patří právě této rostlině. Ať tak či onak, jednalo se o velmi důležitý druh pro ekosystém, ale na konci Triasu v důsledku velkého vymírání, které nakonec jehličnany i dinosaury přimělo k osídlení světa, vymizel...
Dobrý popisek Araucarioxylonu najdete například na anglické verzi Wikipedie.

Příště Lepidopteris!

Knihy o pravěku: Dinosauři a jiná prehistorická zvířata

2. června 2015 v 14:32 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Po čase tu máte zase další popisek nějaké z knih, jež mám doma! Tento rok jsem jich dotal hned několik, tentokrát se podíváme na jednu, ze které jsem opravdu nadšen!

Kapesní atlas Dinosauři a jiná prehistorická zvířata je velice zajímavým průvodcem při hledání faktů o vyhynulých tvorech. Autorem je Mike Benton, slavný britský paleontolog, který se mimo jiné podílel i na seriálu BBC Putování s dinosaury (jednu knihu od něj už jsem zde také popisoval). Většinu stran v knize tvoří popisky prehistorických zvířat, mimoto se ale dočkáte i úvodních článků, jako jsou Nálezy dávných obrů, Hledání dinosaurů, Stáří Země a více. Dozvíte se zároveň něco o zařazení zvířat v biologickém systému a také, jak používat tuto knihu. Časový graf je v knize rozdělen na mnoho částí, z nichž každá značí určité období v dějinách Země, každá tato část má jinou barvu. V samotných popiscích zvířat je pak do časového grafu vložen malý čtvereček, který jasně označuje, kdy daný tvor žil. Zvířata, případně čeledě nebo řády, jsou v knize popisovány abecedně, počínaje Abelisaurem, konče Zalambdalestesem. Spočítat, kolik kniha popisuje vyhynulých tvorů, chce asi pořádné nervy a také nějskou trpělivost, nicméně zadní strana knížky udává, že se autor věnuje více než 200 těchto pozoruhodých živočichů. V knize snadno najdete dobře známé dinosaury a další pratvory, jako je T-Rex, Hadrosaurus nebo Moschops, objevují se zde však i ty méně proslulé rody, jako např. Pelorosaurus, Secernosaurus, Oxyaena a mnohé další. U popisku každého tvora se nachází tabulka, v níž je uveden název, překlad jména, příjmení autora prvního popisu a rok, naleziště a období, kdy tvor žil. U některých rodů časový graf chybí a nahrazuje ho mapka světa, v níž je pečlivě označeno naleziště. Na konci knihy se ještě nachází Průvodce po muzeích, Slovníček a Rejstřík. Vzhledem k tomu, že takových kapesních atlasů dinosaurů je mnoho, nemusí každý tuto knihu kupovat, narazí-li na ni. Mě osobně se ale velmi líbí, zpracování není nijak sofistikované, ale ani příliš jednoduché, lze vidět, že si autor i překladatelé dali s přípravou této publikace nějakou práci. Ilustrace jsou také pěkné, i když u několika obrázků může nějakého nadšence zarazit, že jistý dinosaurus na něm táhne ocas po zemi. To je ale spíše výjimka, u většiny tvorů jsou rekonstrukce přesné. Pokud náhodou chybí rekonstrukce, můžete se podívat na nákres kostry nebo lebky, na základě které bylo zvíře popsáno. Sám mohu tuto knihu doporučit!!!

Údaje:
Autor: Michael Benton,
rok vydání: 2002 (v knihkupectvích stále),
počet stran: 256.

Další popisek knihy o pravěku už brzy!

Křovinář ostnitý-Jeden z nejkrásnějších hadů

1. června 2015 v 12:11 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Další popisek současného plaza se zde objevuje relativně brzy, rozhodl jsem se pro něj však především proto, že před rokem červen taktéž začínal popisem hada, a to nejedovaté užovky podvazkové. Tentokrát se však podíváme na jednoho pralesního, jedovatého hada!

Latinský název: Bothriechis schlegelii,
Rozšíření: Střední Amerika a severozápadní pobřeží Jižní Ameriky,
Velikost: 50-80 cm.
Do rodu křovinářů zvaného Bothriechis patří jeden z nejkrásnějších jedovatých hadů naší planety-křovinář ostnitý. Tento arboreální (stromový) druh obývá deštné pralesy až do výšky 2640 metrů nad mořem. Vyskytuje se od jižního Mexika po celé střední Americe až po severozápadní pobřeží Jižní Ameriky, tedy země Kolumbie, Ekvádor a Peru. V angličtině se mu říká eyelash palm pit viper (skoro vždy však zkracováno na eyelash viper), tento název značí, že má křovinář ostnitý jakési "řasy". Nejsou to však skutečné řasy, vlastně to vůbec nejsou chlupy. Křovinář ostnitý má totiž nad očima jasně zvětšené šupiny, jež vzbuzují dojem řas. Je to druh velice variabilní, našli byste formy s jasnou žlutou, až zlatou barvou šupin, právě proto je tak dobře známý. Občas je ale celkem vzácné nalézt opravdového zlatého jedince, křovináři ostnití bývají mnohem častěji jasně i tmavě zelení, hnědí, a některé populace mají na kůži dokonce fialové skvrnky, které skutečně bijí do očí. Důvod, proč tomu tak je, je zřejmý: někteří křovináři ostnití se specializují na lov kolibříků a číhají na ně mezi květy. Tato dokonalá kamufláž způsobí, že se k němu kolibřík vrhne s jazykem připraveným ochutnat nektar nějaké z těch "květinek", ale místo toho se dočká výpadu predátora a následné smrti. Křovinář ostnitý je, podobně jako všichni jeho příbuzní z rodu Bothriechis, a také jako asijští chřestýšovci a africké stromové zmije aterisové, skvěle vybaven k životu na stromech chápavým ocasem, který může otočit kolem malých větviček a díky tomu se zajistit před pádem. Zároveň je schopen se k ocásku zase vytáhnout, což je důvod, proč by si měl každý dávat pozor při jeho držení. Je to had velice mrštný. Má však také pověst klidného, neútočného plaza. Ušknutí jsou u lidí vzácná, ta smrtelná jsou navíc ještě vzácnější. Jed je hemotoxický, rozkládá krev a tkáně, ale není tak silný, jako u jiných amerických křovinářů. Křovinář ostnitý je nokturnální, tzn. že loví v noci. Proto má také vertikální zorničky, podobně jako kočky, jež jsou také primárně nočními lovci. Mezi očima a nozdrami má speciální orgán, tepločivné jamky. S jejich pomocí může vidět okolí jako v termovizi, jamky jsou totiž na bázi primitivních očí. Určí, zda je blízký objekt živý či ne. Potravou křovináře ostnitého se stávají hlodavci, ptáci a žáby. Neklade vejce, podobně jako ostatní chřestýšovití. Namísto toho rodí živá mláďata, v jednom vrhu jich může být 11-24. Jedná se o místy běžného hada, nicméně kácení pralesů, urbanizace a přeměna přírodního prostředí na zemědělskou krajinu jej mohou ohrozit...

Příště zmijovec fea!