Červenec 2015

Správce dinosauřího parku - Mezi pterosaury

31. července 2015 v 11:00 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Přináším další část Správce dinosauřího parku, je opět představena, jelikož v tuto dobu stále nejsem doma. Co se asi našemu hrdinovi přihodilo?

Mezi pterosaury

Z pětice mých pomocníků, se kterými jsem trávil minulý týden, zde již nezbyl ani jeden. Zato přijelo šest dalších, včetně jednoho rangera, který snad dá věci do pořádku. Bouřky se uklidňují, přestává tolik pršet a když to zrovna píši, cítím smaženou cibuli z kuchyně-dobré znamení, že vlhký vzduch tuto vůni nepřesahuje. Když jste ale na všechno skoro sám, je velmi těžké postarat se o zvířata, která měla vyhnout už před desítkami milionů let. Napadlo mě, že bych postavil Teleocerasům přístřešek, protože se náš mladík stále bojí bouřek a deště. Jenže pomocných rukou je tu málo a tak tento plán bude muset na realizaci počkat alespoň týden. Oliver i Charles jsou samozřejmě pořád pryč, první jmenovaný mi píše vtipné e-maily a já se u toho nahlas směji. Přijde mi, že když je Oliver doma v Anglii, vymýšlí mnohem lepší vtípky, než tady. Možná je to tím, že mu ty tropy opravdu lezou na mozek. Charles přiletí už v pondělí, dnes zažívá poslední den své rodinné dovolené na Havaji. Co se týká zvířat, tento týden byla celkově klidná. Jen Siamotyrannus v noci z úterý na středu nahlas řval. Bál jsem se, že se mu něco stalo, ale není to tak. Už se zase chce dostat pryč ze svého výběhu... Hahá! Ohrada je dost silná na to, aby ji neprorazil! Tedy, doufám. Mladý Giganotosaurus začíná zase víc žrát, ale nevím, zda mám z toho mít radost či ne. Roste docela rychle a brzy z něj může vyrůst opravdový "gigantický jižní ještěr". To bych tedy nechtěl, to Vám řeknu. Už teď mi ty jeho pilovité zuby nahánějí strach a hrůzu, ale že by ztrojnásobil svou tělesnou délku, to v žádném případě! Jako dospělec prý bude vážit 9 tun, takové zvíře ale určitě nemůžeme uživit. To je jen další důkaz toho, že Oliver si vždy naloží více, než může unést. Nebo bych snad měl říci, že nám naloží více, než my můžeme unést? To by sedělo. Mladí Cryptoclidové si naštěstí po krku nejdou, což je dobře. A co se týče Leptoceratopse Dina, postavil jsem mu v pondělí malou ohrádku, kam jej zavírám na noc. Postupně si zvyká žít beze mne, slyšel jsem od Olivera, že dospělí samci Leptoceratopsů jsou samotářští...

Včera jsme měli s chlapy málo práce a rozhodli jsme se trochu si zalétat. Po nebi létalo plno různých ptakoještěrů, malých i velkých druhů. Viděl jsem již nám známé Tapejary, ale i druhy, jejichž zjev jsem v životě nepoznal. Nasedl jsem do rogala, umístil na něj kameru a vzlétl! Bylo to úžasné! Viděl jsem ta velká zvířata se čtyřicet stop dlouhým rozpětím křídel létat těsně vedle mě! Vydávala zvuky jako žádní jiní tvorové na Zemi! Každé mávnutí jejich křídel vedle mě vyvolalo tak silnou vlnu vzduchu, že se mi ochranná vesta neustále chvěla. Něco takového by si přál každý zažít, i když létání mezi pterosaury má i své stinné stránky. Narazil jsem třeba na skupinku těch ptakoještěrů, co minulý týden sežrali Giganotosaurovi jeho oběd. Měli podivný dlouhý útvar na hlavě a komunikovali mezi sebou. Pak slétli na pobřeží našeho ostrova. Opravdu mi mě zajímalo, co mají ta zvířata za lubem. A také si musím vzpomenout, kde jsem je to jen viděl naposledy. Let to byl každopádně úžasný, občas do mě nějaký tvor skoro narazil, ale jinak jsem si připadal ještě lépe, než v nebi. Jen ke konci mi už docházelo palivo a já jen tak tak unikl pádu do moře. Přistání bylo trochu tvrdé, až se mi zatočila hlava, ale jinak na létání s ptakoještěry nikdy nezapomenu!

Brzy bych se měl ze Středomoří vrátit, pak se dočkáte dalších článků!

Výročí 65 let hrdinského úmrtí Kevina Buddena

28. července 2015 v 14:00 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Přesně dnes, 28. července 2015, uplynulo 65 let od hrdinského úmrtí Kevina Buddena, nadšeného australského herpetologa a lovce hadů, který ve věku 20 let zahynul po uštknutí jedním z nejjedovatějších hadů světa: taipanem velkým (Oxyuranus scutellatus). Zároveň uplynulo již 60 let od nasazení prvního protijedu, který zachránil život desítkám či stovkám lidí uštknutých taipanem. Stalo se tak právě díky Buddenovi... Kevin Budden se narodil roku 1930 a poté, co opustil školu, pracoval nějaký čas v Randwicku, v New South Wales. V té době se přidal k Australian Reptile Club a začal chytat hady. Provozoval to jako svůj koníček. Říká se, že roku 1948 jich prý odchytil 59 a pěti z nich byl kousnut. V březnu roku 1950, kdy bylo Kevinovi 19-20 let, rozhodl se dobrodruh riskovat svůj život a splnit si svůj celoživotní sen-chytit živého taipana. Nešlo mu o slávu, chtěl si zkrátka splnit sen. Zároveň chtěl ale také taipana odchytit kvůli výrobě protijedu, který v té době ještě neexistoval. Konkrétně taipan velký způsobuje na jihu Nové Guineje největší množství smrtelných uštknutí, a v severní Austrálii také dochází k mnoha nepříjemnostem s tímto druhem. Kevin cestoval do Queenslandu se svými dvěma kamarády a 27. července 1950 našel šest stop, tedy asi dva metry dlouhého taipana nedaleko městečka Cairns. Hada odchytil, ale když jej chtěl přemístit do koženého sáčku, had jej škrábl jedním ze svých jedových zubů. Kevin přesto pokračoval v práci a hada umístil do pytle. Pak začal boj o život... Kevin byl okamžitě přemístěn do nemocnice v Cairns, nedařilo se jej však zachránit. Taipani jsou nejjedovatější hadi naší planety a uštknutí jednoho z nich tak vykonalo své. Ačkoliv se lékaři snažili Buddenův život zachránit do poslední chvíle, bohužel se to nepodařilo. O 27 hodin později, 28. července 1950, ve věku pouhých 20ti let, Kevin Budden zemřel. O jeho činu se však mluví jako o hrdinské legendě. Splnil si svůj sen a nakonec přitom zahynul, což je velice inspirativní. Avšak nejen to. Díky tomu, že i po uštknutí svého odchyceného hada přemístil do pytle, zachránil spoustu životů. Odchycený taipan byl totiž poslán do Commonwealth Research Laboratories ve městě Melbourne, kde byl studován, byl z něj extrahován jed a na základě toho došlo o pět let později, roku 1955, k vydání protijedu nemocnicím. Již 60 let tedy Kevinova odvaha a schopnost nevzdat se do poslední chvíle, zachaňuje životy... Pozoruhodnou zprávou ale je, že taipaní jed je silnější, než jsme kdy očekávali. Minulý rok, tedy roku 2014, venomolog Bryan Fry znovu zkoumal jed Kevinova taipana, jenž je uložen v nějakém institutu. Ani po šedesáti letech se toxicita jeho jedu nezmenšila... Práce Kevina Buddena však inspirovala mnohé, dokonce včetně mě! Příběh "Sám v australské buši", který momentálně píši a který najdete v rubrice Příběhy na vyprávění, bych nikdy nevymyslel nebýt této hrdinské legendy...


Na prvním obrázku vidíte australské herpetology Roye Mackaye, Neville Goddarda a Kevina Buddena (úplně vpravo) s několika hady, zatímco na druhém se nachází živý taipan vyfotografovaný v Australia Zoo.

Správce dinosauřího parku - Tropické bouře

24. července 2015 v 12:00 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Máme tu další pátek a s ním přichází i další Správce dinosauřího parku! Tentokrát výjimečně představený, jelikož v tuto dobu již nejsem přítomen doma... Zato Dan Jameson je stále na ostrově a má plné ruce práce!

Tropické bouře

Většina pracovníků parku odjela na dovolenou. Oliver se vrátil na dva týdny do Anglie a kontroluje své staré a nemocné rodiče, Charles také odjel za svou rodinou a společně se vydali na Havaj, jen já stále zůstávám na našem malém tropickém ostrůvku uprostřed Tichého oceánu a jsem svědkem bouřlivého počasí, zvedajících se mořských vln a nezbedného chování našich zvířat. Pršet začalo už před týdnem a doteď nepolevilo. Není chvíle, kdy by z oblohy nepřicházely dunivé zvuky hromů a nerýsovaly se na ní žilnaté zjevy blesků. Jsem na ostrově jen s pěti lidmi, všichni jsou to vesměs ošetřovatelé. Příští týden odjedou domů a vystřídá je několik dalších, kteří se už vrátí z dovolených. Ale věřte tomu nebo ne, ta naše zvířata snad cítí, že je nás tu na všechnu práci jen šest. Včera jsem měl potíže s dvěma Cryptoclidy, kteří jsou již skoro dospělí. Trochu se do sebe pustili, asi jen tak přátelsky, a skončilo to skoro bitvou na život a na smrt! Musel jsem je od sebe oddělit, ale to není zrovna dvakrát jednoduchý úkol, když musíte oba zuřivé a naštvané mořské plazy vytáhnout z vody a oni po Vás k tomu ještě nejednou chňapnou! Naštěstí jsem vždycky uhnul. Nakonec jsme v akváriu vystavěli malou bariéru, ale obávám se, že silnější náraz jejich podlouhlého těla by ji zlomil a zase by se do sebe pustili. Možná jsou teritoriální, ale to nevím s jistotou, chybí nám tu Oliver, který je expertem na chování divoké zvěře. Ve středu jsem zase nemohl nakrmit mladého Giganotosaura, kterému strava sice svědčí, je však stále vybíravější. Toho dne navíc uhodil prudký liják a mladý predátor nevyšel z úkrytu. Promočené maso pak nechtěl sežrat, zato si však na něm pochutnala skupinka nezvaných hostů. Nějací ptakoještěři, přibližně dvakrát tak dlouzí, jako jsem já vysoký, přiletěli z Isle of Die a nakrmili se tím masem. Když jsem to zjistil, odehnal jsem je, ale řeknu Vám, ten jejich zjev byl zvláštní i povědomý. Někde jsem už tato zvířata viděl, kdybych si jen vzpomněl, kde...

Dnes ráno přišla další vlna tropických bouřek. V osm ráno jsme s chlapi seděli v jídelně a dopřávali si ne zrovna luxusní snídani. Ohřívali jsme si brambory, což děláme celý týden a už nás z toho na ně přešla chuť. Když Charles i Oliver odjeli, dohodli jsme se, že si zagrilujeme, jenže počasí nám to nedovoluje. Po snídani mě navíc jeden z chlapů upozornil, že malý Teleoceras pobíhá po výběhu jako divý. Bylo jasné, že se bojí bouřky. Občas pobíhal po výběhu a pak se zase přitiskl k docela klidné matce. I když už je skoro dospělý, stále si na některé typy počasí nebo klima nezvyknul. A před chvílí jsem zase zjistil, že na pláži leží něco opravdu podivného. Přišel jsem k tomu blíže a zjistil, že se dívám nejspíše na nějakého mořského škorpióna! Byl už mrtvý, muselo ho vyplavit moře-to ta bouře. Zvedající se vlny nebohého bezobratlého pohřbily v plážovém písku. Byl ale obrovský, tipuji, že měřil přes tři metry. Pořídil jsem pár fotografií a běžel upozornit na to chlapy, ale když jsme se vrátili, byl už pryč. Asi si ho moře zase vzalo, anebo snad nebyl tak mrtvý, jak vypadal? Těžko říci, ale jedna věc je jasná: Pořád nevíme, s jakými tvory tu vlastně žijeme!

Stále platí článek Omluva . Příští části se ale dočkáte rozhodně zase za týden, poněvadž bude opět představena!

Omluva

23. července 2015 v 10:31 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Jak je o prázdninách zvykem, i tento rok vyrážím na dovolenou na týden, což ale znamená, že nebudu moci psát články, komentovat ty Vaše a navštěvovat Vaše blogy. Tento rok se vydávám na španělský ostrov Mallorca (čtěte Majorka), kde strávím jeden týden. Odjíždím zítra a vrátím se s největší pravděpodobností 2. srpna. K internetu nebudu mít po celou tu dobu přístup, takže zde neočekávejte žádnou aktivitu. Mallorca je však proslulá jako horké místo biodiverzity a ačkoliv jde o ostrov a počet druhů je zde limitován, můžete zde najít celou řadu tvorů. Pro milovníka plazů, jako jsem já, je to ráj, jelikož zde žije několik endemitů, tedy plazů, které nenajdete nikde jinde na světě. Materiály mám již přichystány a také vím, kde přesně hledat a vše samozřejmě vyfotografuji nebo natočím. To znamená, že se pak s Vámi o své zážitky podělím i zde! Již před půl rokem jsem si četl článek Matta Wilsona, herpetologa z Univerzity v Manchesteru, a ten mi poskytl dokonalý návod. Doufám, že Vám má nepřítomnost nebude vadit a až se vrátím, zase se tu objeví nové články! Kromě toho bych Vás chtěl informovat o tom, že několik článků napíši teď a představím je, takže vyjdou v době mé nepřítomnosti. Týká se to především Správce dinosauřího parku a také výročí hrdinného úmrtí jednoho velkého dobrodruha...

HAAS

Velká evoluční odysea savců, část 3.: Raní multituberculáti

22. července 2015 v 11:01 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

První savci se na Zemi objevili takřka ve stejnou dobu, jako první dinosauři. Bylo to před zhruba 220 miliony lety, v geologické periodě zvané Trias. Tito primitivní malí živočichové se však od dnešních savců v mnohém lišili a jsou souhrnně řazeni do skupiny Mammaliformes. Praví savci, mezi jejichž potomky se nakonec řadíme i my, se objevili později v Juře. Jmenovali se multituberculáti, a k nim se na chvíli v jejich evoluční odyseji připojíme...

Řád Multituberculata dostal své jméno podle stoliček s mnoha hrboly v řadách. Zástupci řádu se podobali hlodavcům, ale evolučně patřili do mnohem primitivnější skupiny. Šlo o největší skupinu savců období Mezozoika, přičemž ti největší dorůstali velikosti myši, ti největší pak velikosti bobra, což je na druhohorní savce značně úctyhodné. Ačkoliv se podobali hlodavcům, ale nebyli s nimi úzce spjati, žili multituberculáti podobným anebo dokonce stejným způsobem. Byli to býložravci a v přední čelisti měli všichi zvětšené řezáky tak, jako dnešní myši a krysy. Řezáky byly od ostatních zubů odděleny, to zapříčinila mezera, která je nazývána diastema. Stoličky a třenové zuby byly vybaveny množstvím hrotů, takže dokázaly rozmělňovat i neuvěřitelně tuhou potravu. Diastema umožňovala používat tyto dvě skupiny zubů, z nichž první jsou řezáky a druhou pak právě stoličky s třenovými zuby, nezávisle na sobě. Paleontologové zjistili, že čelisti multituberculátů se vlastně pohybovaly vertikálně, čímž se zásadně lišili od mammaliformů jako byl Megazostrodon, kteří čelistmi pohybovali horizontálně. První multituberculáti se objevili v Juře...


Ale kde se vlastně vzali? Někteří vědci zastávají názor, že se multituberculáti nevyvinuli z mammaliformů, ale ze savcovitých plazů zcela odděleně. Ti první byli dříve známi především z Mongolska pozdní Křídy, ale pak byl 16. srpna 2013 ohlášen objev zvířete, kterého paleontologové nazvali Rugosodon eurasiaticus. Žil na východě Číny před 160 miliony let, takže se historie této skupiny savců protáhla pořádně do minulosti. Rugosodon (viz. první obrázek v článku i obrázek zde pod textem) byl malý, vážil v průměru tolik, co čipmank. To je ale 60-80 gramů a to vůbec není špatné na nejstaršího z multituberculátů. Podle jeho zubů lze usuzovat, že šlo o omnivora, tedy všežravce. Živil se semeny, červy, ovocem, výhonky, hlízami a možná i celou škálou dalších typů potravy. Zuby, typické pro multituberculáty totiž, jak jsme si již řekli, dokázaly bez problémů drtit tuhou potravu. Dalším poměrně zajímavým faktem týkajícím se Rugosodona je to, že měl flexibilní páteř. Je zajímavé, ke kolika významným objevům v posledních 20ti letech došlo na východě Asie, především v Číně. Možná právě zde se zrodili první multituberculáti, Rugosodon je toho prozatím dokladem...


Rugosodon byl sice všežravec, ale jeho potomci byli téměř výhradně býložraví. Na začátku Křídy se v Maroku, v severní Africe, vyskytoval Hahnodon, podle kterého byla nazvána i celá čeleď multituberculátů, Hahnodontidae. O tomto savci se toho moc neví, znám je pouze jediný exemplář. Jeho příbuzný Denisodon žil na stejném místě patrně ve stejné době. Neví se ale, zda šlo o multituberculáty, někteří je popisují jako zástupce odlišné skupiny Haramiyida. Raný multituberculát z počátku Křídy je znám z Austrálie, je to Corriebaatar. Žil před 125 miliony let. Další jsou známi z Mongolska, z období pozdní Křídy. Mezi ně se řadí Catopsbaatar, jenž byl objeven v 70. letech minulého století. Nebyl ale sám, kdo zažíval zlaté časy mongolských dinosaurů, jako byli Velociraptor, Protoceratops, Therizinosaurus nebo Tarbosaurus. Do jeho příbuzenstva se řadí i poměrně známé rody Kryptobaatar a Nemegtbaatar. Poslední jmenovaný žil v poušti Nemegt před 75 miliony let, jeho lebka měřila 4,5 centimetru, takže lze odhadovat, že celé tělo zaujímalo délku zhruba 18 centimetrů. Vzhledem připomínal pískomila a pohyboval se s pomocí skoků...


Jedním z pozoruhodných nálezů týkajících se raných multituberculátů je Uzbekbaatar. Jak již napovídá název, byl nazelen v Uzbekistánu a patřil do podřádu Cimolodonta. Uzbekbaatar žil na konci Křídy a byl jedním z prvních zástupců onoho podřádu, neboť ten existoval s velkým úspěchem až do Eocénu. I tito tvorové byli býložraví a byli to hlodavci. V Severní Americe se před 75 miliony let vyskytoval i rod Viridomys, taktéž patřící do podřádu Cimolodonta. Mnohé další úspěšné skupiny multituberculátů se ale objevily až po vyhynutí dinosaurů, které nastalo před 65 miliony let s koncem druhohor. Fosílie takových savců byly nalezeny na Hategu v Rumunsku, takovým rodem je Hainina známá z Paleocénu. Multituberculátům se dařilo více a více, ale v Oligocénu stejně vyhynuli. Možná proto, že je překonali již evolučně vyspělejší savci...


Zdroje obrázků: alex-bernardini.fr (upraveno), WikiMedia, livescience.com, paleocene-mammals.de .

Nebezpečná výprava Dona Rolanda 11.

21. července 2015 v 14:04 | HAAS |  Komiksy s dinosaury a přírodou
Minule se tým pod vedením Dona Rolanda rozhodl sestoupit z hory Nkigivango poté, co zde našel živoucí dinosaury a nakonec se utábořil na nejvyšší skále. Členům výpravy rozhodně nesvědčily kamenné srázy, Za dokonce dostal závrať, na rozdíl od Davida, který zachoval naprosto klidnou hlavu. Když tým dorazil k vesnici, všiml si zprvu Jamie, že je v ní nějak ticho. Jak později zjistili i ostatní, vesnice byla zcela opuštěna. Nikdo to nedokázal pochopit, jen Za opět opakoval již známou větu, že udělali chybu a že se bůh hněvu zlobí. Jamie s tím začal souhlasit, ostatní mu nevěří... Ale Jamie ví, co říká...

NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA DONA ROLANDA, ČÁST JEDENÁCTÁ:





Jak to celé asi dopadne? Co se stalo s vesničany, co čeká Dona Rolanda a jeho expedici a co onen děsivý dravec? Pokračování již brzy...

Sám v australské buši-část 2.

20. července 2015 v 9:47 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Po dvanácti dnech přináším další část příběhu Sám v australské buši. V té minulé se Ken Smith ocitl v australské polopoušti, v terénu porostlém malými keříky, pod nimiž se ukrývají plazi. Najde však smrtelně nebezpečného taipana, po kterém pátrá?

SÁM V AUSTRALSKÉ BUŠI-ČÁST DRUHÁ:
Ken vysunul svůj hák na plnou velikost, celý jeden metr. Chtěl-li chytit nejjedovatějšího hada naší planety, musel si ho rozhodně držet znatelný kus od těla. Teď prohledával písečné kopečky pod všemožnými uschlými keři. Po chvíli si konečně povšiml nějakého nepatrného pohybu, hned si lehl na bok a začal levou rukou šmátrat pod keřem, až vylovil tvora s pichlavými ostny, jimiž bylo pokryto celé jeho tělo. Byl to moloch, konkrétně moloch ostnitý, tedy Moloch horridus. Tento ještěr patřící mezi agamy obývá suché písčité pouště střední, východní a jižní Austrálie, a Ken by se opravdu divil, kdyby tohoto nádherného plaza nenašel i v taipaním teritoriu. Moloch, kterého chytil a který se mu začal po chvilce v rukou pomalu plazit, byl již dorostlý dospělec, měřící 20 centimetrů. Ken byl z prvního nálezu nadšený, moloch byl jeho nejoblíbenějším ještěrem a nikdy předtím jej ve volné přírodě nezahlédl. Brzy jej pustil zpět na zem a pokračoval v pátrání. Moloch se mezitím vydal na lov mravenců, kterými se živí. Sám si ale musel dávat na predátory, kteří by ho mohli ulovit. Ken brzy na jednoho narazil a opět nemohl skrývat své nadšení, něco si sám pro sebe řekl a pak se k tomu plazu přiblížil. Na malém, sotva metr a půl vysokém stromku, kterých bylo v buši jen po málu, našel vyhřívajícího se varana Gouldova, tedy druh Varanus gouldii. Australané těmto plazům říkají sand goanna, zatímco australští domorodci bungarra. Tito varani bývají skoro metr a půl dlouzí, ale jedinec, kterého Ken našel, měl sotva metr, a to ještě polovinu délky těla zaujímal ocas. Ken chytil varana za hlavou, ten překvapivě hlasitě syčel, ale po chvíli se uklidnil a v klidu ochutnával vzduch svým vidlicovitým jazykem. Ken vytáhl fotoaparát a pořídil si několik snímků. S varanem strávil na místě asi pět minut, pak jej opatrně pustil a vrátil se do tábora. Našel úžasné ještěry, překvapivě však ještě žádné hady. Nic si z toho ale nedělal, věděl totiž, že má ještě celý jeden měsíc na to, aby nalezl svého vysněného hada. Po osmé večer se už začalo stmívat. Ken seděl bez klobouku u ohně, občas do něj hodil kus dřeva a prohlížel si krajinu. Pil u toho vychladlý čaj a k večeři si později nachystal hrách z konzervy. Rozhodně se však ještě nechystal usnout. Jednak bylo moc velké horko, a dalším důvodem byl také fakt, že mnozí plazi vylézají na lov v noci. Proto Ken zamířil do stanu, odložil si zde klobouk, misku i hrnek a popadl baterku, se kterou by dosvítil i na více než tři sta metrů daleko. Nad australskou buší se mezitím začal rýsovat úplněk. Konečně se začalo znatelně ochlazovat. Ken pochodoval pískem opět s připraveným hákem na hady a za chvíli uviděl mrsknutí štíhlého hadího těla! Okamžitě se za ním rozběhl a nabral hada i s kupou písku na hák. Plaz se ohnal a zakousl se do háku, ale nebylo mu to nic platné. Ken poznal, že chytil pakobru druhu Pseudonaja mengdeni. Tomuto hadovi pouštní prostředí s občasnými keři a nevysokými stromky svědčí, nicméně tak hluboko v rudém centru Austrálie jde spíše již o vzácnější nález. Jinak se však tento druh vyskytuje po celé Austrálii. Ken si chtěl pořídit další fotografie, ale na to už byla moc velká tma. Had stále visel na háku a točil se kolem rukojeti. Ken ho chytil za ocas a pořádně se na něj podíval. Pak uslyšel šustění lístků, hada pustil a vydal se za tím zvukem. Tam jej čekalo další překvapení...



Tentokrát nešlo o plaza, ale Ken našel svého prvního středoaustralského savce! Byl to vakotarbík vlnkatý, malý druh vačnatce z řádu kunovců. Říká se jim také kultarr. Ken se chvíli díval, jak vakotarbík hledá potravu. Jsou to malí hmyzožravci a žerou hlavně šváby a pavouky. Po chvíli malý savec něco našel, začal do toho kousat a než Ken spatřil nějaký detail, zmizel. Ken se usmál a obrátil svůj zrak jinam. V písku se plazil další had! Byl to smrtonoš, jeden z Kenových oblíbených hadů. S těmito tvory se v rodném Queenslandu setkal již mnohokrát, smrtonoš je jakožto rod rozšířen po celé Austrálii a obývá variaci prostředí, od pouště přes buš až po tropický les. Ken se k němu přiblížil, popadl jeho ocásek a zbytek těla položil na hák. Smrtonoš byl neobyčejně klidný a moc mu to nevadilo. Mladý herpetolog nakonec usoudil, že jej nechá jít a konečně se podívá po něčem větším. Díval se po taipanech, ale žádné nenašel, ačkoliv si všiml táhlých stop, podle nichž usoudil, že je utvořili taipani. Co se týká pohybu taipaního těla, stopy seděly. Ken se ale podíval na hodinky a zjistil, že je již dvacet minut po půlnoci a že je tedy za ním první den pobytu v buši. Vydal se zpět do tábora, kde jej čekalo trochu nemilé překvapení... Zapomněl v táboře udělat jednu důležitou věc a málem za to zaplatil...

Doufám, že se Vám druhá část líbila, pokračování se dočkáte v příštím měsíci...

Příběh dravce Jane-část 2.

19. července 2015 v 9:32 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Příběh dravce Jane pokračuje druhou částí, doufám, že si ji s radostí užijete. Minulou část naleznete v rubrice Příběhy na vyprávění .

PŘÍBĚH DRAVCE JANE-DRUHÁ ČÁST:
Matka pach toho určitého jedince znala, protože šlo o otce mláďat. Dospělí samci se ale o mláďata nestarají, vše nechávají na matkách. Pokud jsou hladoví a najdou mládě, zabijí a sežerou jej. Ani k vlastním potomkům je neváže mateřské pouto. Matka právě cosi vycítila a zároveň si uvědomila, že tři malí skotačící dravci, kteří se před nedávnem vyklubali z vajec, by se mohli ocitnout ve smrtícím nebezpečí. Právě tak si ale uvědomila i to, že těžkosti teď čekají ji. Možná jí ani nezáleželo tolik na mláďatech, jako na vlastním teritoriu. Ať už na její území pronikl kdokoliv, musel za to tvrdě zaplatit. Za chvíli se začal ozývat hlasitý řev, trochu hrubější, než vydávají samice. Matka na něj odpověděla. Chvíli bylo úplné ticho. Po nebi nelétali žádní pterosauři, koruny stromů jako by opustili všichni zpívající ptáci. Pak přišel samec. Rozhrnul více než tři metry vysoký keř a jeho hlava se svítícíma očima pohlížela na rodinku. Samec byl jaksi štíhlý, patrně vyhladovělý. Proto tedy přišel sem, hledal tu nějakou potravu. Tou ale mohla být i mláďata a matka si tedy to vše vyložila jako čistou provokaci. Vyrazila proti nepříteli a narazila do něj těžkou hlavou. Samec se zalekl a udělal pár kroků vzad, zatímco mláďata se bez přemýšlení schovala do malé jamky poblíž hnízda. Kdyby je samec uviděl, bylo by zle. Tyrannosauridi byli totiž kanibalové. Samec na chvíli ucítil, že v tomto souboji přece nemůže mít šanci. Ale hlad nakonec zvítězil a tak se vrhl po matce. Ta schytala velký kousanec na krku. Popadla tedy svými zuby jednu z malých předních končetin svého soka a prudce trhla. Samec tento útok opětoval dalším zahryznutím se do krku nepřítele. Matka nahlas zařvala a zakousla se do samcova boku, ten řval a škubal sebou, aby jej pustila, ale dlouhé zuby se při tom pohybu zařezávaly jen hlouběji a hlouběji do masa. Samec nakonec praštil samici ocasem a utekl. Z poklidného místa se stalo bojiště a všude dokola bylo plno krve. Utrpěla více matka nebo vetřelec? Zesláblá obránkyně mláďat i teritoria padla na zem a nehýbala se. Mláďata měla už také dobrý čich a když ucítila, že vetřelec je na stovky metrů daleko, opustila dočasný úkryt. Jane a její mladší sestra okamžitě přiběhly k matce. Až teď se ukázalo, že těžce dýchá a nahlas u toho sýpá. Jejich bráška se držel dál, byl ještě trochu vyplašený, ale zároveň už neměl k matce takový vztah. Po několik dalších dnů to na místě moc šťastně nevypadalo. Matka se jednoho dne jako zázrakem postavila na nohy a vyrazila na lov, a kupodivu ulovila mládě Edmontosaura. Mláďata už opustila hnízdní prostředí a následovala ji. Učila se lovit, ale matka přesto jaksi slábla. Jedné noci se rodinka uchýlila zpět na místě boje. Za měsíčního svitu, když všichni spali, ji sameček opustil. Byl už dost velký a samci tohoto druhu obvykle žijí samotářsky, ačkoliv někdy se mohou přidat k nějaké lovecké tlupě. Bylo na čase, aby si našel vlastní teritorium a začal svůj vlastní boj o přežití v tvrdém, nemilosrdném Křídovém světě. Později ráno došlo k dalšímu dramatickému odhalení. Menší a nedominantní samička v noci zemřela. Její bratr ji neustále odháněl od jídla, a ačkoliv měla u Jane trochu zastání, tlak ze strany nejsilnějšího sourozence už nevydržela. Matka se ze zranění už uzdravovala, ale Jane po svém boku mít nechtěla. Po pár dnech i ona musela opustit rodné území. Svou matku už možná nikdy neuvidí, zato ji však čeká úplně jiný svět. Jane nebyla nijak nucena k tomu, aby od matky odešla, ale také vycítila, že je čas prozkoumat onen veliký svět, kterému vládnou, jak jinak, dinosauři...


Hned za lesem necelý rok stará Jane spatřila poprvé v životě lávová pole. Byla to úplně jiná krajina, než na kterou byla zvyklá. Brzy zamířila k velkému sladkovodnímu jezeru, nad nímž se horkem mlžil vzduch. Pobyt v lese se jí líbil více, ale tady to mohlo být zajímavé též. U jezera se napila a chvíli si odpočinula. Také konečně zahlédla jedny z největších a patrně nejnebezpečnějších obyvatel tohoto světa-Triceratopse. Velcí býložraví dinosauři s rohy umístěnými vpřed a zobáky tak silnými, že jedním kousnutím by zlomili kost, požírali u jezera nízko rostoucí kapradí. Velcí býci měli jasně zbarvené krční štíty a občas jeden po druhém vyběhl jako by jej chtěl varovat před nějakým pozdějším výpadem nebo soubojem. Samice s mláďaty stály spíše opodál a samců si nevšímaly. Po nebi létali menší druhy ptakoještěrů, ale občas oblohu protnul i velký stín křídel Quetzalcoatla. Toho již Jane znala a věděla, že ani od tak obrovských létajících plazů jí nehrozí žádné nebezpečí. Při své cestě narazila na další les, tentokrát jehličnatý. Šlo o teritorium nějakého velkého predátora a tak jej raději co nejrychleji přešla. Území za ním bylo jedinci jejího druhu pravděpodobně neobydleno. Tady mohla začít svůj pravý příběh. Krajina se zdála být mírně potemnělou, ale sopečným polem putovalo stádo Edmontosaurů a ti by mohli být dobrou kořistí. Jane se tedy usídlila zde. Jen nad obzorem se tyčil možný nepřítel, sopka chrlící smrtelný plyn...

Pokračování příště, s největší pravděpodobností v srpnu... Do komentářů můžete napsat, co si zatím o příběhu myslíte...

Kobra monoklová-Posvátný had buddhistů

18. července 2015 v 10:36 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Přináším popis hada, který jsem slíbil. Tento druh patří mezi mé oblíbené, snad se Vám bude popisek líbit...

Latinský název: Naja kaouthia,
Rozšíření: jihovýchodní Asie,
Velikost: 1,5 až 2 metry na délku.
Kobra monoklová je v jihovýchodní Asii velmi běžným druhem jedovatého hada. Od člověka jí jakožto druhu nehrozí žádné nebezpečí a tak obývá značnou část jihovýchodoasijské pevniny. Vyskytuje se v severní Indii, jihozápadní Číně, Vietnamu, Kambodži, Bangladéši, Barmě, Bhútánu, Nepálu, Laosu a Thajsku. Právě v Barmě a v Thajsku je tento had uctíván a považován za svatého. Místní buddhisté totiž věří, že monokl na kápi této kobry je otiskem palce Buddhy. Své jméno dostala kobra monoklová právě díky tomuto znaku, který připomíná více monokl než brýle mnohem proslulejší kobry indické. Naopak v Číně byly po staletí populace vybíjeny, neboť místní díky orientální medicíně věřili, že vypití krve kobry smíchané s vínem zlepšuje zrak. Dnes tomu snad věří málokterý číňan a kobry monoklové by tak měly být v pořádku. Navíc je má tento druh pozitivní dopad na lidi, jelikož loví hlodavce včetně myší a krys, kteří jsou často škůdci v zemědělské krajině. Kobra monoklová může jejich počty snížit a proto je přítelem farmářů. Problémem je, že když se s ní někdo setká a bude s ní neopatrně zacházet, může přijít o život. Kobra monoklová má stejně jako všichni korálovcovití neurotoxický jed. To znamená, že působí na nervový systém, zároveň je však v jedu obsažen i cytotoxin, jenž rozkládá tkáň. Pokud je však někdo uštknut, je to jeho chyba. Tito hadi totiž své nepřátele, i domnělé, varují roztažením kápě. Cítí-li se kobra ohrožena, zploští žebra a vypadá díky tomu větší, než ve skutečnosti je. Většinu útočníků to zmate a zažene. Kobry dělají také varovné výpady, nejčastěji se zavřenou tlamou, pokud se však cítí skutečně ohroženy, neváhají tlamu otevřít a uštknout. V přední části horní čelisti se nacházejí dva sedmimilimetrové, duté a fixní jedové zuby. Nejsou sklápěcí jako u zmijovitých, ale neméně účinné. Tento druh kobry, jako většina jejích příbuzných, jed neplive. Kromě hlodavců se jinak kobra monoklová živí i ropuchami a ostatními hady, čímž se dostáváme k zajímavému chování. Tento druh je totiž kanibalský a zabíjí někdy příslušníky vlastního druhu. Nejčastějším typem habitatu, ve kterém lze toto zvíře nalézt, jsou kopcovité a nížinné lesy, rýžoviště a okolí lidských příbytků. Kobra monoklová loví především po setmění, ale lze na ni narazit i přes den. Jde o maximálně dva metry dlouhý druh, takže se řadí k větším kobrám. Samice snášejí 25-45 kožovitých vajec. Prvním, kdo tento druh popsal, byl René Lesson, jenž tak uskutečnil roku 1831...

Příště kobra kapská!

Správce dinosauřího parku - Výzkum ryboještěrů

17. července 2015 v 12:09 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek, další Správce! U nás panuje horké letní počasí, ale na Tedově ostrově se schyluje k dešťům... Nezpůsobí to také nějaké problémy? Snad se Vám tato část bude líbit...

Výzkum ryboještěrů

A máme je! Zločince, kteří nám tak dlouho dělali problémy! Všichni byli zatčeni, odsouzeni na spoustu let, tedy, vypadá to tak... Víte, po té přestřelce během minulého týdne se leccos změnilo, a to je skvělé. Nějaká mezinárodní mafie si zkrátka dělala nároky na několik malých ostrůvků, z nichž ten náš byl asi největší. Mezi těmi darebáky byste našli lidi z celého světa, ale je jasné, že se jim nemohlo podařit nás přemoci. Jejich úkolem prý bylo zkusit z nás dostat co nejvíce peněz, ani jim nešlo o chov pravěkých zvířat. Chtěli zdemolovat náš park, ostrov obsadit a požadovat od nás peníze. Jejich vůdce se přitom skrýval až v Číně, původem to byl ale američan. Byl též zatčen a odsouzen, vypátrán byl na základě výpovědi již předtím zatčených zločinců. Doufejme, že jeden problém nám slezl z krku. Ale jak se často stává, na obzoru se rýsuje nový. Komu vlastně patří Isle of Die? Taková otázka zase padla poté, co policie Francouzské Polynésie zatkla mafiány. Asi se teď bude toto téma znovu řešit, což pro nás není nic krásného. Především když jsme již s L. C. Clarkem vymysleli to dinosauří safari, jež by na Isle of Die probíhalo. Objevily se již i domněnky, že by mohl ostrov připadnout nám a mohli bychom jej "spravovat", neboť jsme mu nejblíže. No, uvidíme. Pevně doufám, že světové mocnosti rozhodnou správně a ve prospěch jak lidí, tak pravěkých zvířat. Pracovní týden, jenž je takřka minulostí, byl jinak neobvykle klidný. Měl jsem jen problémy s nakrmením Lagosuchů. Když jsem jim donesl larvy červů k obědu, mladý samec si všiml předmětu, který jsem položil na lavičku za plot. Byla to má vanilková zmrzlina. Tuto příchuť mám nejradši, ale to stejně nikoho nezajímá. Když jsem z výběhu odešel, zjistil jsem, že Lagosuchus unikl! Ale to pro mne nebylo tak strašné a potupné jako to, že mi snědl mou zmrzlinu. Pobíhal jsem kolem výběhu a nadával na ně, zároveň jsem ho ale hledal. Po chvíli jsem šlápl do něčeho nepěkného. Udělalo to takový hlasitý zvuk, věděl jsem, že stojím v nějakém slizu. Byla to vyvrhnutá zmrzlina, tomu malému archosaurovi asi nechutnala. Našel jsem ho poblíž, ale následky nebyly zrovna pěkné. Kvůli studené zmrzlině se mladý Lagosuchus nachladil, takže byl převezen do veterinární kliniky. Později měl problémy s dýcháním, ale včera se konečně uzdravil a teď už zase běhá po výběhu...

Ve středu jsme vyrazili na moře s velkým úkolem. Oliver přizval odborníka na ichtyosaury, profesora Dougala Jordana, aby společně prozkoumali život mořských plazů. Profesor Jordan je už starší, šedesátiletý paleontolog, který učinil během posledních třiceti let zásadní objevy ve směru porozumění prehistorickým ekosystémům. Moře bylo bouřlivé a krátká jízda na širý oceán se rázem stala něčím naprosto extrémním. Loďky se houpaly, profesor Jordan se smál a volal, že nic zábavnějšího ještě nezažil, přičemž Oliver jen pokyvoval hlavou a nahlas se smál. Mě popadla mořská nemoc a když jsem viděl darebáckého Olivera smát se až se za břicho popadal, udělalo se mi moc špatně a skoro jsem spadl ze člunu, když jsem se z něj nakláněl, aby můj obličej stanul nad vodou, předtím průzračně čistou. Do toho začalo pršet, asi jsme stihli vyjet na moře na začátku veliké bouřky, která mimochodem nepolevila dodnes. Ukázalo se to být tropickým monzunem. Ale ryboještěři, nebo-li ichthyosauridi, náhle začali z vody skákat jako delfíni a očividně si to počasí užívali. Snad se jim líbilo, že na ně padají kapky sladké vody-jaká to změna oproti slané mořské vodě, ve které tráví celý svůj život. Profesor Jordan pořídil neuvěřitelně nádherné záběry s pomocí své vysoce průmyslové kamery. Na záběrech je vidět každý detail jeho těla, jejich jiskřící plazí kůže i velké, vyboulené oči. Myslíme si, že jsme narazili na Ichthyosaury nebo případně Ophtalmosaury. Vrátili jsme se před osmou večer, z lodi jsem zprvu nedokázal vylézt, tak špatně mi bylo. Oliver si ze mě dělal legraci, ale já mu nevěnoval žádnou pozornost, ani přes hlasitý smích moudrého profesora. Zavřel jsem se ve své pracovně, ulehl na stůl a usnul. Dnes ráno se ukázalo, že ani nemá cenu vyjít z domu. Déšť je tak prudký, že bych zmoknul během minuty. Přesto asi teď, po obědě, vyrazím nakrmit některá z našich obzvláště zlobivých zvířat...

Chtěli byste takový výzkum ryboještěrů také zažít? Asi každý, kdo se zajímá o pravěk, by chtěl taková zvířata vidět, ale pozorovat je za rozbouřeného moře, kdy jeden dostane mořskou nemoc, je možná už trochu moc. Nemyslíte? Snad se Vám tento díl líbil...