Červenec 2015

Příběh dravce Jane-část 1.

7. července 2015 v 11:23 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Příběh dravce Jane konečně začíná, doufám, že si jej užijete. Sám jsem se na jeho psaní velmi těšil, tak uvidíme, zda se mi povede... Je tu tedy první část!

PŘÍBĚH DRAVCE JANE-ČÁST PRVNÍ:
Na povrch prašných, lávových plání našlapovaly zadní končetiny něčeho těžkého. Patřily tvorovi, který byl ve své době nejobávanějším predátorem celé oblasti. Zuhelnatělý popel, jenž se povaloval po krajině jako nějaká pokrývka, vstřebával horký sluneční svit. Teplo sálalo úplně všude, krajina na kilometr vzdálená se už zdála zcela rozmazaná. Toto nehostinné prostředí by dnes sedělo k vnitrozemí Kanárských ostrovů nebo Chile, ale tehdy takto vypadala Montana v Severní Americe. Svět byl tehdy úplně jiný než dnes. Savci teprve čekali na svou vládu, nebi kralovali létající plazi monstrózních rozměrů a po souši putovala nechvalně známá monstra všech monster-dinosauři všech tvarů a velikostí. Byl to svět v čase vzdálený od toho dnešního 65 milionů let. Ten těžkopádný dravý tvor, jenž křižoval lávové pole, byla samice. Mířila do nedalekého lesa, tvořeného především aurakáriemi. Byla totiž gravidní a už připravená klást vejce, proto potřebovala najít dokonalé místo k vytvoření hnízda. Když opustila horké pláně a vkročila do lesa, trochu se jí ulevilo, ačkoliv to na jejím vzhledu nebylo poznat. Chlad, který se v lese držel díky výšce stromů, jež zabraňovaly slunečnímu svitu proniknout na lesní půdu, vyhovoval celé řadě zvířat, a proto si samice okamžitě všimla malého savce rodu Didelphodon. Malý tvoreček opatřený srstí a lišící se od svých dinosauřích přemožitelů snad více, než jakýkoliv jiný obratlovec v lese, zrovna proháněl velké cvrčky. Samice věděla, že tento savec může představovat nebezpečí pro její hnízdo. Pokračovala dále cestou lesem a všimla si několika ptáků poletujících po obloze. Tito opeření letci se už chystali na sesazení z trůnu létající plazy, ptakoještěry, kteří do té doby dominovali obloze. Les byl plný zvuků a dalších, zvláštních, ale překvapivě nevelkých zvířat. Samice konečně našla místo, kam by mohla naklást vejce. Ve středu toho hustého lesa se totiž nacházela spleť spadaných větví, okolo nich se nacházel kapradinový porost a byla zde i spousta teplné, sluncem ohřívané hlíny. Slunci se zde dařilo vysílat své paprsky k zemině, a to byl výsledek. Samice dvakrát hrábla do zeminy těžkou zadní končetinou a pak do jamky nakladla tři vejce. Celé to bylo za pár minut. Pak si opatrně lehla opodál. Musela si přitom dávat pozor, jednak hleděla na hnízdo a chránila jej před predátory, s opatrností však nahlížela i na sebe. Kdyby si prudce lehla, už by se nezvedla, protože přední část jejího těla byla velmi těžká a malýma ručičkama, kterýma ani nedosáhla k tlamě, by se od země neodrazila. Ležela klidně, vypadala, jakoby spala, ale ve skutečnosti stále bděla a dívala se na hnízdo, od její mocné, zuby vybavené tlamy, vzdáleného jen na čtyři až pět metrů. Nedokázala ale předpovídat, co by se tak mohlo stát. Její mozek fungoval podobně jako mozek krokodýlů nebo aligátorů, takže když by se k hnízdu přiblížil predátor, bránila by je a možná by dravce i zakousla a sežrala. Vzhledem k její blízkosti k hnízdu by se sem ale málokdo odvážil. Tři vejce, která zatím nehnutě ležela ve sluncem ohřívané půdě, byla domovem mláďat, jež se zanedlouho měla vylíhnout. Nikdy neměla poznat svého otce, toho matka už dávno zahnala a kdyby ji sám neopustil, zabila by ho. Dny ubíhaly, matka hladověla, ale neustále pozorovala hnízdo a pokoušela se úspěšně odrážet malé dravce. Zahnala jednoho Didelphodona, ale více predátorů se k hnízdu nepřiblížilo. Po delší době začala konečně skořápka u vajec praskat. Z jednoho vejce se náhle vytlačila malá nožička, a za chvíli přišla na řadu i druhá. Z druhého vejce začala vylézat malá hlava. V důsledku pohybu se skořápkou bojujících mláďat zapadlo poslední vejce až úplně dolů, ale také se z něj začal líhnout malý dinosaurus. Matka se přišla k vejcím podívat, chvíli čekala, než se mláďata sama vylíhnou, ale jinak nedělala nic. Ze všech třech vajec se vylíhli malí predátoři, čilí hned po vylíhnutí. Byly to dvě samičky a jeden sameček. Jednou z těch samiček byla hrdinka našeho příběhu, jmenuje se Jane. Ze všech mláďat si svou matku prohlížela nejdůkladněji, snad jakoby už očekávala, že ji mnohokrát bude potřebovat. Mláďata pomalými krůčky opustila hnízdo. Když to matka viděla, šla na lov. Malí dinosauři proháněli vážky, cvrčky, šváby, dokonce i vosy sedající si na blízké kvetoucí rostliny. Ze všeho toho skotačení kolem hnízda jim notně vyhládlo...


Po hodině čekání se matka vrátila s velkou utrženou nohou Parksosaura. Dala ji mláďatům a ta si ji hned očichala. Díky tomu se okamžitě dozvěděla, jaká zvířata z okolí budou jednou lovit, až budou dospělí. Pustili se do jídla. I malí dinosauři po sobě občas při hodování vyjeli, matka na ně dávala pozor a mezitím prohlížela okolí. Jane nebyla mezi svými sourozenci zrovna dominantní, její bratříček své sestřičky neustále odháněl od jídla. Nejmenší samička byla docela slabá a nedominantní. Její bratr ji nedovoloval přiblížit se k úlovku. Alespoň Jane ji nechávala na pokoji, vůbec si jí totiž nevšímala. Když ale po jídle přišel čas na další hraní, byly to právě dvě sestry, jež spolu cvičily pomyslný boj o teritorium. Najednou oblohu protnul obrovský stín. Mláďata se lekla a všechna se naráz skryla mezi skořápkami vajec, z nichž se vylíhla. Ten stín patřil nějakému velkému tvorovi, který měl křídla! A pak se objevil další stín, snad ještě větší! Ačkoliv byla ta zvířata ohromná, šlo totiž o Quetzalcoatly, ptakoještěry s rozpětím křídel přes 10 metrů, nepředstavovala pro malé dravce žádné nebezpečí. Zato matka si něco uvědomila. Její nesmírně citlivý čich zaregistroval přítomnost nějakého pro ní známého jedince stejného druhu. Musel být na kilometry daleko, ale zcela jistě pronikl do jejího teritoria. Mláďata, včetně Jane, teď čekala první životní zkouška. Jejich osud závisí na bojových schopnostech matky, zároveň se však ukáže, jak dobře se dokáží schovávat...

Pokračování příště. Doufám, že se Vám první díl líbil, pokud ano, můžete napsat komentář...

Nebezpečná výprava Dona Rolanda 10.

6. července 2015 v 10:25 | HAAS |  Komiksy s dinosaury a přírodou
V minulé části se Don Roland konečně setkal s Jamiem, Davidem a Za, donesl jim ztracenou kameru a zavedl je k hnízdu toho podivného, dlouhokrkého monstra, po kterém pátrali. I při jeho sledování však Za neustále mluvil o tom, že to vše je velká chyba. Poté, co Jamie záhadné monstrum natočil, utábořil se tým na vysoké skále a za hořícího ohně a večerního vánku se rozhodl, jak bude výprava pokračovat. Následujícího dne tým čekal sestup z hory Nkigivango...

NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA DONA ROLANDA, 10. ČÁST:





Další části napíši již brzy, těšte se!

Slavné expedice: Stromerova výprava do Egypta

5. července 2015 v 10:21 | HAAS |  Vědecké výpravy

SLAVNÉ EXPEDICE

STROMEROVA VÝPRAVA DO EGYPTA

Ernst Freiherr Stromer von Reichenbach (12. června 1871 až 18. prosince 1952) byl německý aristokrat a paleontolog. Jeho druhé jméno, Freiherr, znamená v němčině zhruba něco jako "baron". Tento muž byl však více, než pouhým šlechticem. Uspořádal totiž velkou paleontologickou expedici, která přinesla světu řadu podstatných objevů, z nichž mnohé později změnily náš náhled na minulost severní Afriky, a kromě toho také na tvory, kteří tuto nehostinnou oblast obývali. Popsal mnoho druhů dinosaurů, jež nalezl, ale i přes všechnu jeho snahu se nakonec nejvýznamnější nálezy nadobro ztratily... Podrobně si popíšeme expedici, kterou na počátku 20. století Enrst Stromer podnikl, a o které se dnes jak kdy mluví, ať už v souvislosti s pozdějšími výzkumy, nebo s objevem oné na fosílie bohaté oblasti, ve které Stromer pátral po stopách pravěkého života...


Stromer pracoval v Bavorské státní paleontologické sbírce historické geologie v Mnichově. Byl jistě profesionálním paleontologem, v terénu však příliš nepracoval. To se změnilo až roku 1910, kdy Stromera, nebo případně někoho z jeho blízkých spolupracovníků, napadlo uspořádat velkou expedici do Egypta. Z Evropy a Severní Ameriky bylo už na počátku 20. století známo mnoho skvělých a revolučních nálezů týkajících se dinosaurů a vůbec druhohorních živočichů i rostlin. Ovšem Afrika byla stále kontinentem, na který bezpočet vědců jaksi zapomínal. Stromer chtěl zřejmě prozkoumat, jaké zkameněliny tamní horniny obsahují. S jistotou určitě nemohl vědět, co jej čeká, a co nakonec nalezne. Dnes Stromerovy nálezy vyrážejí prehistorickým nadšencům dech, on sám však nevěděl, že něco takového v životě nalezne...

Plánování expedice proběhlo v roce 1910. 7. listopadu téhož roku Stromer dorazil do Alexandrie v Egyptě. Musel bohužel na lodi zůstat po další dva dny, neboť byla loď uzavřena do karantény. Pasažéři měli nějaký typ mořské nemoci. Nastala středa 9. listopadu a Stromer konečně opustil loď poté, co to místní lékař povolil. O den později Ernsta čekala cesta vlakem do Káhiry, největšího a zároveň hlavního města Egypta. V hotelu Stromer údajně našel dopis od ředitele Geological Survey of Egypt, přičemž odpoledne se pak paleontolog setkal s Georgem Steindorffem, předním německým egyptologem, se kterým následně naplánoval budoucí expedici. Stromer byl na formality zvyklý už z domova, takže mu tato setkání u čaje v drahých restauracích určitě nedělala problémy. 14. listopadu se svými společníky údajně naplánoval výpravu do oázy Bahariya-dnes proslulého, paleontologům velmi dobře známého naleziště. S plánováním tedy nebyly žádné trable, se získáním povolení pro vstup do pouště do už bylo těžší. V roce 1910 (a ještě o mnoho desetiletí později) byl Egypt britskou kolonií, možná lépe řečeno zkrátka součástí britského království. Rozpory a napětí mezi Německem a Británií neustále rostly a obě země byly navzájem na pozoru před činností svého potencionálního nepřítele kdekoliv ve světě. Nakonec se Stromerovi jako zázrakem povolení dostalo, což bylo velice výjimečné...


Podle všeho expedice oficiálně odstartovala 19. listopadu 1910, když se Stromer se svými spolupracovníky dostal do Gízy, kde začal s hledáním zkamenělin primitivních savců. Nicméně jeho cílem nebylo nalézt maličkaté, myším podobné tvorečky, chtěl něco mnohem většího: nalézt pozůstatky egyptských dinosaurů. Stále se mu však nedařilo žádné najít. Nalezl alespoň několik žraločích zubů a další pozůstatky mořských živočichů, z nichž se dalo jasně vyčíst, že tato oblast kdysi ležela pod mořem. Pro Ernsta Stromera to mohlo být trochu zklamání a začala se naskytovat možnost, že žádné dinosauří pozůstatky neobjeví. Brzy se však objevily zajímavější nálezy, například kusy želvích krunýřů či čelist vyhynulého typu krokodýla. V prosinci se Stromer vrátil zpět do Káhiry, byl velice zklamán a ačkoliv učinil několik pěkných paleontologických nálezů, jeho víra v objevení dinosauřích ostatků klesala. Jeden z jeho spolupracovníků, Markgraf, však brzy objevil lebku vyhynulého druhu opice, jenž byl na objevitelovu počest nazván Libypithecus markgrafii. Stromerovi to možná dodalo na odhodlání a rozhodl se vypravit na Nil, zde však nic nenalezl. Dvě plánované části expedice již tedy byly minulostí a moc toho nepřinesly. Pak ale přišla ta třetí. Říká se "do třetice všeho dobrého", v tomto případě to rozhodně platí. Konečně nadešla výprava do oázy Bahariya...


Zde Stromer nalezl grafmenty kostí a zubů dávných stvoření, po kterých tak dlouho a usilovně pátral. Konečně se mu jeho trpělivost vyplatila. Našel zkamenělé kosti jakéhosi obrovského tvora, kterého snad zprvu ani nedokázal zařadit. Pojmenoval jej Carcharodontosaurus, tedy "ještěr se žraločími zuby". Zuby toho obrovitého dinosaura se mu totiž jevily jako zuby velkého bílého žraloka anebo snad jeho ještě většího, prehistorického příbuzného, druhu Carcharodon megalodon. Stromer s pomocí svých zkušených očí z hornin vyčetl, že musejí být tak 100-90 milionů let staré a že tím pádem pocházejí z konce rané Křídy. To byl ale úžasný nález, jelikož na počátku 20. století věda ještě mnoho dinosaurů z té doby neznala. Carcharodontosaurus byl sám o sobě obrovský dravec, měřil 12 až 13 metrů na délku a délka jeho lebky činila 1,53 metru, což je více, než u Tyrannosaura Rexe! Tento devítitunový predátor, jako rod popsaný Stromerem roku 1913, musel lovit velkou kořist. Tu Stromer také nalezl...


Ernst našel humerus (pažní kost) náležející velkému sauropodnímu (dlouhokrkému) dinosaurovi, přinejmenším tak 10 metrů dlouhému. Toto veliké zvíře bylo nazváno Aegyptosaurus (není asi překvapením, že k popisu došlo až o 20 let později, roku 1932). Dalším velkým predátorem, kterého Ernst nalezl, byl Bahariasaurus, teropod taktéž větší, než samotný T-Rex. Byl nazván na počest místa, v němž byl nalezen. Stromer ho popsal roku 1934, dnes se někteří vědci domnívají, že je synonimický s rodem Deltadromeus, kterého roku 1996 popsal slavní americký paleontolog a jeden z významných a velkých dobrodruhů současnosti, Paul Sereno. Tito dravci, měřící tak 8-13 metrů na délku, museli pouští prohánět velkou kořist a podle některých teorií se alespoň na čas (kupříkladu při lovu sauropodů) slučovali do tlup či smeček. Dalším jistě velice zajímavým nálezem byl Stomatosuchus, obří příbuzný krokodýlů měřící 10 metrů na délku. Takové zvíře mohlo vyrazit z vody po velkých dinosaurech, jeho přítomnost na místě však dokázala, že Bahariya nebyla před 95 miliony let jen pustinou, ale mokřadem, nad kterým se možná tyčily stromy měřící i 60 metrů...


Roku 1912 ale přišel asi nejzajímavější nález. Stromer učinil překvapivý objev, našel úlomky neobvykle dlouhé lebky, tenkého obratle měřícího 165 centimetrů a několika málo zubů. Ten dlouhý obratel ho zaujal asi nejvíce a začal přemýšlet o tom, zda nemohl podpírat nějakou plachtu nebo ploutvi... Dlouhé hřbetní trny, lebka podobná krokodýlovi, náležející však mnohem děsivějšímu monstru-příšeře, která je největším masožravým dinosaurem, jaký kdy žil. Roku 1915 Ernst nazval svůj objev Spinosaurus aegypticus. Ihned předpokládal, že tvor byl mnohem, mnohem větší než Tyrannosaurus Rex a jeho spekulace byly nakonec pravdivé, poněvadž tato dravá šelma měřila skoro 18 metrů na délku. I když to byl rybožrout, mohl být pořádně nebezpečný. Fosílie byly vystaveny ve zvláštní expozici v Mnichově, odkud ale brzy zmizely nadobro...


Stromerova expedice přinesla tolik úžasných a převratných objevů! Roku 1944, za 2. světové války, však došlo k náletu, při němž bylo muzeum bombardováno. Carcharodontosaurus, Aegyptosaurus, Bahariasaurus, Stomatosuchus i Spinosaurus se změnily v prach. Tak, jako přírodní události před 95 miliony lety rozložily jejich kůži i maso, tak lidská síla roztavila i jejich kosti. Těžko říci, jaký názor na to mohl mít samotný Stromer. Žil ještě 12 let po náletu a lze předpokládat, že byl alespoň smutný z této události. Možná pomýšlel na to, že jeho práce vyšla nazmar. Jediné, co se z nálezů, včetně Spinosaura, zachovalo, byly fotografie a důkladné nákresy. Ty byly uskladněny v depozitářích muzea a veřejnosti ukazovány nebyly...


Svět paleontologie se s onou hroznou událostí musel naučit žít, i když veřejnost o Spinosaurovi ani pořádně nevěděla. Největším predátorem byl v té době i po mnoho dalších desetiletí T-Rex (přičemž i v dnešní době je právem brán jako král dinosaurů). Na Spinosaura se nakonec úplně zapomnělo a po mnoho desetiletí se nemluvilo ani o Stromerově expedici. Pak v roce 1975 někdo neznámý v jižním Maroku objevil lebku, ta byla 27 let uchovávána v soukromé sbírce v Itálii. Až roku 1996 americký paleontolog Paul Sereno nalezl v Maroku další exemplář Spinosaura a určil, že tento predátor byl jasně větší, než T-Rex. Spinosaurus se konečně dostal do většího povědomí veřejnosti. Nakonec se objevil i ve 3. díle Jurského parku, kde si zahrál roli velké dravé šelmy a tím pádem se stal jedním z nejslavnějších dinosaurů. Avšak, nejen to. Podařilo se najít i původní Stromerovu lokalitu, oázu Bahariya. Tam byly později vyzdviženy kosti dinosaurů rodů Deltadromeus, Ouranosaurus a Afrovenator. První nalezenou fosílií novodobé expedice však byla kost sauropoda rodu Paralititan. A aby se na Stromera nezapomnělo, byl roku 2001 tento dinosaur nazván Paralititan stromeri...

Práce, kterou Stromer v terénu nehostinné Saharské pouště odvedl, je dnes náležitě ceněna a je dobře, že po něm byl pojmenován i jeden ze známých, majestátních dinosaurů. Svou prací totiž tento paleontolog velmi přispěl našemu poznání světa...

Ten Deadliest Snakes se vrací s druhou sérií

4. července 2015 v 10:32 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Asi nejúspěšnějším a divácky nejoblíbenějším seriálem Nigela Marvena z posledních let je série akčních dobrodružství Deset nejnebezpečnějších hadů, nebo také Za smrtícími hady s Nigelem Marvenem (Ten Deadliest Snakes with Nigel Marven). První díl, sledující Nigela při pátrání po deseti nejnebezpečnějších hadech Číny, se vysílal ve Spojeném království již v listopadu roku 2013. Další tři díly, Kostarika, USA a Jihoafrická republika, byly premiérovány v červnu 2014. Osobně jsem všechny díly viděl a psal jsem Nigelovi, jak moc se mi líbily. Dostala se mi odpověď, že to vypadá, že se brzy dočkáme i více filmů o nebezpečných hadech! V březnu se na webu společnosti Eco Animal Encounters, kterou vlastní Tom Charlton, jenž Nigelovi při práci s hady asistoval, objevila zpráva, že se vlastník zúčastnil desetidenního natáčení nové série Ten Deadliest Snakes v Malajsii! Já sám byl tehdy opravdu velmi nadšen, ale to není vše. Ten Deadliest Snakes se zcela jistě vrátí snad již tento rok na televizní obrazovky s druhou sérií, ve které, jak uvádějí Nigelovy oficiální stránky, "náš dobrodruh navštíví více zemí bohatých na plazy, aby odpočítal jejich deset nejnebezpečnějších hadů". Ten Deadliest Snakes je seriál výjimečný hned několika faktory: zaprvé narozdíl od mnohých předchozích Nigelových seriálů není zaměřen jen na určitou lokaci či zemi, ve které by byl seriál natáčen. V každé epizodě Nigel navštíví jinou zemi, ve které se vyskytuje množství jedovatých hadů a on se setká se všemi nejnebezpečnějšími (samozřejmě jde o jeho seznam, jinak to ani nejde). Epizody na sebe nenavazují, takže každý díl je vlastně samostatný film. Velkou výhodou Ten Deadliest Snakes je ale také dávka napětí, kterou seriál obsahuje. Po shlédnutí všech čtyřech dosavadních dílů považuji tuto sérii za jeden ze svých nejoblíbenějších televizních pořadů. Dočkáte se velkého množství informací o hadech, jejich chování, jedu, kolik lidí uštknou, čím se živí a kde žijí. Nigel se setkává s blázny do hadů a vědci, kteří stejně jako on jsou milovníky těchto beznohých plazů. Zároveň ale nechybí spousta uhýbání čelistem plným jedu! Dále představí i mnoho dalších zvířat (včetně nejedovatých hadů), která na svých cestách potká. Jak je již zvykem, Ten Deadliest Snakes natáčí Nigelova společnost Image Impact. Kameramanem Malajské epizody by měl být zcela jistě Chin Hor, režisérem Alex Minton... A kdy se odehraje premiéra? Překvapivě, světová premiéra předčí televizní premiéru, což je u Nigela výjimečné! Dva díly, Malajsie a Evropa, budou premiérovány na Nigelově přednášce v Pengethley Hotel v anglickém Herefordshire 19. července 2015. Rezidenti ze Spojeného království si na Nigelových stránkách mohou zakoupit vstupenky, polovina výtěžku půjde na ochranu filipínských želv, druhá zase na ochranu zmijí v Rumunsku. Jinak je druhá řada ještě ve výrobě, ale co nevidět už snad bude produkce dokončena... Já sám se už opravdu těším a jsem nesmírně potěšen z toho, že tento skvělý program bude pokračovat!

A ještě jedna skvělá novinka: V ČR bude první sérii Ten Deadliest Snakes vysílat Prima Zoom! První díl běží dnes, 4. července, ve 20:00! Pokud tedy chcete, můžete se dívat, já sám rozhodně doporučuji (v dnešním díle se navíc dočkáte i Nigelova krvavého setkání s kousajícím mravenčím vojákem v kostarickém pralese)...

Správce dinosauřího parku - Zloději vajec, požár a Oliver postřelen

3. července 2015 v 9:42 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Léto je již v plném proudu, mnozí z Vás jistě pojedou brzy na dovolenou, jiní se vydají k vodě, ale správce Dinosauřího parku, Dan Jameson, má stále práce nad hlavu. Podívejme se, co se mu a jeho týmu přihodilo...

Zloději vajec, požár a Oliver postřelen

Někdy už ani nevím, jak svůj týdeník začít. Zvláště v poslední době. Problémů máme víc než dost a pořád jich nabývá. Po klidném předchozím týdnu přišel sled událostí, z nichž mnohé by si nikdo z nás nepřál. Zvláště to poslední, co se v průběhu uplynulého týdne stalo. Nejen, že nám to všem vyrazilo dech. Způsobilo to zároveň i totální kolaps organizace našeho týmu, ze kterého se mnozí chystají vystoupit a podat výpověď. Mnohým ze svých přátel se to snažím rozmluvit, protože právě o snižující se počet členů těm darebákům, jež vše provedli, jde. Všechno to začalo na sklonku minulého týdne. Zatímco jsme byli na Prehistorickém pobřeží Isle of Die, objevila se znepokojující zpráva: dva dělníci jen tak, bez ohlášení, odletěli. A brzy jsme přišli na to, proč a s čím. Ukradli dvě vejce Othnieliím. Starostlivé matky byly ještě den poté, co se to stalo, rozrušeny, houkaly a svá vejce hledaly ve všech rozích výběhu. Není ale tak těžké zjistit, kam dělníci odletěli. Nasedli totiž do letadla a to je přeneslo do Los Angeles v Kalifornii, Spojených státech amerických. Pátrání se ujal Tim, kontaktoval správu tamního letiště a s pomocí kamerových záznamů oba dělníky znovu vypátral. Hned na letišti se setkali s nějakým tmavě oblečeným mužem, který se pak ke kameře otočil víceméně předkem a tak mu bylo výtečně vidět do obličeje. Měl sice černé brýle, ale nejzákladnější rysy obličeje byly snadno rozpoznatelné. Když nám Tim ukázal záznam, Oliver vyhrkl, že toho muže odněkud zná. Dosud si ale nevzpomněl, kde jej viděl, i když jeho obličej v černých brýlích prý již minimálně jednou zahlédl. Domnívá se ale, že byl možná tento muž přítomen při jednom z ostřelování našeho ostrova, které prováděla banda zločinců. Ještě zajímavější je ovšem fakt, že si dva dělníci i s tím mužem objednali na letišti taxi. Taxikář, který je vezl, sdělil, že si přáli vysadit ve středu LA. To bylo vše. Alespoň však víme základní. Zřejmě se spojíme s americkou policií a otevřeme operaci "Zloději vajec", doufejme, že něco společně vypátráme. Řešení tohoto případu však bylo jedinou náplní minulého týdne...

V úterý večer jsem si, jako obvykle, šel lehnout asi po deváté hodině. Do čerstvě vypraných a nažehlených peřin jsem odcházel s přesvědčením, že dnes jsem pro zvířata při krmení i ošetřování udělal maximum. Byl jsem si jist, že jsem nevynechal žádnou povinnost a večer jsem všechny výběhy obhlédl. Lehl jsem si, ale nemohl jsem usnout. Tak jsem si četl knížku. Popadl jsem rovnou tu první, která ležela na nočním stolku. Brzy jsem zjistil, že si ze mě zase někdo udělal legraci. Otočil jsem knihu tak, abych viděl na obal, a okamžitě mne praštilo do očí jméno Oliver Marsh. Povzdychl jsem a začal hledat detektivní román, jenž mám rozečtený. Nebyl tu. Oliver mě zase přechytračil, divím se, že ho to pořád tolik baví. Vstal jsem a když jsem vykročil ze svého domku, poplašeně jsem vykřikl. Okolní domy hořely! Všude kolem mě utíkali lidé s hadicemi stříkajícími vodu na ten děsivý ohnivý živel. Hašení se účastnil i samotný Oliver a já se mu rozhodl pomoci, na řešení jeho vtípků teď nezbýval čas. Nad ostrovem letěl vrtulník a já si ho náhle všiml. Zvolal jsem na Olivera, který mne přes ten povyk sotva slyšel. Ohlédl se nahoru a spatřil nějakou pušku. Ozval se výstřel, já se příšerně polekal a Oliver padl na kolena! Helikoptéra odletěla, ale nikdo si snad ničeho nevšiml. Věděl jsem o tom jen já a Oliver, jenž se bolestí skláněl k zemi. Odvedl jsem ho do hlavní budovy, zatímco požár konečně ustával. Tam jsme zjistili, že byl naštěstí pouze postřelen do ramena. Bolest to ale byla strašná. Přenechal jsem ošetření lékařům a běžel k radaru ve vyšším patře. Tam jsem zaznamenal zrovna odlétající helikoptéru. Mířila severně od ostrova, pak zmizela úplně a ani radar ji už na takovou vzdálenost nezachytil. Vše jsem sdělil policii Francouzské Polynésie... Podle našich pozdějších domněnek někdo z helikoptéry, která neuvěřitelně tiše přelétala nad ostrovem, hodil mezi domy zapálenou tyč či něco podobného. To způsobilo požár-ten nás měl nějak odlákat. Helikoptéra pak chvíli kroužila nad výběhy se zvířaty, ti lidé zřejmě něco zamýšleli a potřebovali se podívat, kde se ohrady nacházejí. Jsem zvědav, jak tohle dopadne. Začínáme mít čímdál více trablí a teď ještě tohle. Alespoň Oliver je už v pořádku, i když na žádnou ze svých expedic ještě minimálně týden nevyrazí...

Příští část zase za týden! Doufám, že se Vám tento díl líbil, pokud ano, komentujte...

Sám v australské buši-Prolog

2. července 2015 v 10:24 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Včera jsem napsal prolog k Příběhu dravce Jane, nepůjde však, jak jsem již zmínil, o jediné vyprávění, jehož se přes léto na tomto webu dočkáte. Další příběh nás zavede o 65 milionů let blíže k současnosti, zkrátka do našeho světa. Zde je úvod...

SÁM V AUSTRALSKÉ BUŠI-PROLOG:
Žijeme v jednadvacátém století. Mnohá místa naší planety jsou osídlena lidmi, na mnohých stojí obrovská velkoměsta, ve kterých hledat přírodu je takřka nesplnitelným úkolem. Existují ale místa, kde žádné lidi nenajdete. I dnes je na světě celá řada lokací, v nichž nenajdete téměř žádnou stopu po lidech. A právě do jednoho z takových míst se vydává náš hrdina. Ken Smith je mladý, pětadvacetiletý herpetolog z Austrálie. Jeho rodná země mu už poskytla praxi v hledání zvířat, která miluje nejvíce-plazů. Lákají ho však vzdálená místa, kvůli tomu však nemusí cestovat přes půlku planety do deštných pralesů. Stačí se vydat do "rudého centra" státu, v němž se narodil. Největší diverzitu australských plazů byste hledali v pouštích. Podivní ještěři, které nenajdete nikde jinde na světě, z nichž někteří mají ostny, jiní zase modrý jazyk, a jedovatí hadi-to jsou jen někteří zástupci fauny australských pouští, polopouští a suchých, vyprahlých buší. Zapomeňte na stromy, vybavte si písčitou, oranžovou poušť s množstvím osychajících keřů, pod jejichž stínem žijí někteří z nejvíce fascinujících tvorů naší planety. Ken nebyl vyslán do buše žádnou univerzitou, na expedici vyráží sám a jen za své nevelké peníze. Chce odchytit zvíře, které ho pronásledovalo ve snech už od raného dětství. Tím tvorem je nejjedovatější had naší planety, taipan druhu Oxyuranus microlepidotus. Jeho jedové tesáky mají dost jedu na to, aby 100 plně vzrostlých mužů anebo 250 000 myší! Ani jed mořských hadů není tak silný, jako jed taipaní. Není to však ošklivé monstrum, které by útočilo na lidi. Tento taipan je snad nejklidnějším ze všech tří druhů taipanů. Může právě to pomoci Kenovi v odchycení tohoto hada? A co udělá, pokud jej najde? Pustí se do výzkumu? Bude mít dost síly na to hledat tohoto hada v extrémním vedru a malým množstvím zásob? Na tyto otázky si nemůžeme zodpovědět ihned. Pokud se ale pustíte do čtení našeho příběhu, budete toho schopni...

Upřímně doufám, že se Vám oba příběhy budou líbit. Odstartují s největší pravděpodobností již příští týden!

Příběh dravce Jane-Prolog

1. července 2015 v 8:57 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Příběh Ze zapomenutého pralesa skončil teprve nedávno, ale již brzy se zde objeví nové vyprávění, jež jsem se rozhodl nazvat Příběh dravce Jane. Inspiraci mi poskytl speciál k seriálu Putování s dinosaury: Balada o Alosaurovi. V tomto příběhu se totiž budu snažit zrekonsturovat příběh jednoho slavného dinosaura...

PŘÍBĚH DRAVCE JANE

PROLOG

V roce 2001 objevila skupina hledačů zkamenělin kostru dinosaura ve formaci Hell Creek, v Montaně, Spojených státech amerických. Ačkoliv byla kostra dokonale zachována, dodnes není jisté, jakému druhu či rodu vlastně patřila. Někteří se domnívají, že jde o nejúplnější nález tyrannosaurida druhu Nanotyrannus lancensis. Jiní mají za to, že je to nedospělý Tyrannosaurus Rex. Ať tak či onak, tento tvor zemřel mladý a nedorostlý. Paleontologové se domnívají, že exemplář zemřel ve věku zhruba 11 let, potvrzují to i výzkumy kostních prstenců. Nalezená kostra měřila 6,5 metru a kdyby na ní bylo uchyceno svalstvo tak, jako na živém zvířeti, vážila by 680 kilogramů. Jedinec byl nazván Jane. V podstatě se neví, zda byla Jane samicí nebo samcem, ale díky ženskému jménu je tento dinosaur obvykle považován za samici. Co byla vlastně Jane zač? Jak žila? A proč zemřela tak mladá? Po celém světě se paleontologické týmy už desítky let snaží rekonstruovat minulost a životy zvířat, která vyhynula před miliony let. Jane žila před 65 miliony let, a představit si tedy příběh živočicha vyhynulého po tak dlouhou dobu se zdá být takřka nemožné. Ve skutečnosti lze však vyjít jak z fosilních nálezů, tak i z života současných tvorů. Pečlivý pohled na kostru Jane může mnohé potvrdit. Zbytek si již můžeme domyslet díky pozorování života dnešních plazů, ptáků a savců... Je pravděpodobné, že jako jeden z nejmohutnějších predátorů své doby, vedla Jane divoký život obklopena celou řadou velikých, hlučných býložravých dinosaurů, kteří se stávali její kořistí. Ať už byla Nanotyrannem, nebo byl Nanotyrannus pouze mladým T-Rexem, anebo snad byla králem dinosaurů, je to jedno-v tuto chvíli ji berme jako predátora nijak se nelišícího od svých příbuzných. Jane zcela jistě prožila setkání s mnohými zajímavými druhy. O takových setkáních si můžeme nechat jen zdát. Zažila svět období Křídy, který se od toho dnešního v mnohém lišil. Možná byla svědkyní počátku katastrofické vulkanické činnosti, jež otrávila tehdejší atmosféru. Možná již byl dinosaurem žijícím v nemocném světě, ve kterém dinosauři pomalu mizeli. Mnohé se možná ještě dozvíme, paleontologové se totiž chystají podrobit Jane dokonalý výzkum...

Vraťme se tedy do období Křídy a buďme svědky života dravce jménem Jane...


Nejde však o jediný příběh, který budu o prázdninách psát... Již zítra se dočkáte prologu dalšího dobrodružství, které se zde brzy objeví!