Srpen 2015

Na lovu jihoamerických dinosaurů-Giganti období Jury

31. srpna 2015 v 11:17 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Přináším další část seriálu Na lovu jihoamerických dinosaurů. Dnes nahlédneme do Zlaté éry dinosaurů, do Jurského období, při němž žili v Jižní Americe tajemní a málo prozkoumaní dinosauři...

Jihoameričtí dinosauři z období Jury nepatří mezi nejpopulárnější prehistorické tvory. Také se o nich příliš často nemluví. Ve skutečnosti však známe slušnou řádku nejrůznějších rodů dinosaurů z doby před 200 až 145 miliony let. Je určitě pravdou, že většina popsaných jihoamerických dinosaurů žila v období Křídy, a mezi ně patřili skuteční giganti. Nejen, že se po patanonských pláních proháněli někteří z největších masožravců, zároveň po nich putovali i největší sauropodi všech dob. Avšak i mezi jurskými dinosaury byli praví obři, včetně predátorů třikrát až čtyřikrát delších, než dnešní lvi. Mezi ně patřil Piatnitzkysaurus, pravděpodobně nejznámější jurský dinosaurus Jižní Ameriky. Tento dravý theropod obýval území dnešní Argentiny ve střední Juře. Byl pojmenován po známém argentinském geologovi a objeven byl ve formaci Canadon Asfalto ve druhé polovině 70. let minulého století. Zkamenělé kosti byly postupně posbírány několika expedicemi v letech 1977, 1982 a 1983. Popis uskutečnil již roku 1979 slavný paleontolog Jose Bonaparte, jenž se také později proslavil popisem obřího křídového Argentinosaura. Piatnitzkysaurus byl 4 až 6 metrů dlouhý, 450 kilogramů vážící masožravec, mohli bychom jej dokonce označit za predátora. Podporuje to fakt, že jeho kosti byly nalezeny spolu s kostmi velkých býložravců, což značí, že je mohl Piatnitzkysaurus ulovit a sežrat. Stejně tak na ně však mohl narazit již jako na ohlodané mršiny, bezvládná těla, jež se přímo nabízela jako oběd. Piatnitzkysaurus měl mocné čelisti a svalnatý krk. Váhu lebky zřejmě snižovaly dutiny v lebečních kostech, takže přední část jeho těla nebyla tak těžká. Mohl mít však takový živočich konkurenci? Zdá se, že ano, a to zcela určitě. Rod Eoabelisaurus byl totiž ještě větší, šlo o 6,5 metru dlouhého abelisaurida z doby střední Jury. Před 170 až 160 miliony lety, kdy žil, byl možná na argentinském území vrcholným predátorem. Stejně jako všichni abelisauridi, měl i tento zástupce čeledi velmi malé přední končetiny, jež byly v nepoměru s masivní lebkou. Paleontolog Diego Kol objevil roku 2009 neúplnou kostru Eoabelisaura v provincii Chubut na jihu Argentiny, popis uskutečnil spolu se svým německým kolegou Oliverem W. M. Rauhutem o tři roky později. O biologii Eoabelisaura se toho moc neví, zato jde však o nejstaršího známého abelisaurida a mohl by tak paleontologům poskytnout klíčové poznatky k pochopení evoluce této pozoruhodné skupiny theropodů. Avšak, kteří živočichové mohli být kořistí ohromujících masožravců, jež jsme si popsali? Není to taková záhada, protože alespoň v případě jednoho rodu máme fosilníhop materiálu dostatek. Je zřejmé, že nejznámějším jurským sauropodem Jižní Ameriky je Patagosaurus, který žil před 165 miliony let, jak napovídá jméno, v Patagonii. Bylo to přibližně 15 metrů dlouhé zvíře s velku chutí k jídlu, živilo se vysoko rostoucí vegetací, včetně tuhých vrcholků jehličnanů. Za popisem, jenž byl uskutečněn roku 1979, opět stojí Jose Bonaparte. Patagosaurus patřil mezi cetiosauridy, což byla starodávná čeleď sauropodů. Její zástupci v podstatě vymřeli na konci Jury. Někdy se předpokládá, že sauropodi vzešli z Jižní Ameriky a že je tedy jejich kolébkou. Neví se to přesně, zvláště v dnešní době, kdy se poznatky neustále mění, neboť objevujeme nové a nové druhy. Patagosaurus však rozhodně patřil mezi primitivnější sauropody. Bylo to zjevně stádové zvíře. Ve střední Juře však Jižní Ameriku obývali i camarasauridi, jako byl Tehuelchesaurus. Tento zhruba 15 metrů dlouhý sauropod s krkem směřujícím nahoru, jako u příbuzného Camarasaura nebo velmi vzdáleného příbuzného Brachiosaura, obýval provincii Chubut v Argentině před 165 miliony let. Na svých toulkách pravěkou krajinou se tedy stáda Tehuelchesaurů mohla střetnout se stády Patagosaurů. Ve stejné době a na stejném místě žil i rod Volkheimeria, který však dosud nebyl přílišně prozkoumán. Všichni tito úžasní dinosauři se mohli potkat, tvořili skutečně obdivuhodný, avšak málo poznaný ekosystém. Pokud bychom se posunuli hlouběji v čase do rané Jury, mohli bychom v severozápadní Argentině spatřit massospondylida o délce 2,5 metru. Byl nazván Leyesaurus a je znám z pozůstatků krčních obratlů, zadní končetiny a také lebky. Byl velmi blízce příbuzný Adeopapposaurovi, s nímž se mohl setkat, poněvadž oba rody eixstovaly ve stejném období... Doufejme, že z jurských hornin bude brzy vyjmut další nepoznaný druh, jenž by mohl pomoci našemu porozumění úžasnému světu prehistorie...



Pokud se Vám další část seriálu líbila, komentujte...

Pravěká zvířata na poštovních známkách, 4. část

30. srpna 2015 v 10:13 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Téměř po měsíci se vracím k seriálu Pravěká zvířata na poštovních známkách. Představíme si další trojici krásných poštovních známek s pravěkými tvory z různých zemí světa...

Na první známce, kterou si dnes představíme, je Serendipaceratops. Tato známka je jednou z mnoha, s jejichž pomocí byste mohli označit obálku dopisu v Austrálii. Serendipaceratops žil před 115 miliony let, tedy v období spodní Křídy, v Austrálii a jeho pozůstatky byly objeveny na slavném nalezišti Dinosaur Cove. Byl to ptakopánvý dinosaurus a zdá se, že patřil mezi ceratopsidy. Podle některých byl dokonce členem čeledi Leptoceratopsidae. Toto zařazení je však značně spekulativní, neboť byl vědecký popis uskutečněn podle loketní kosti. Kvůli strohému materiálu je tak rekonstrukce také domněnkou...


Tato známka pochází pro změnu z Argentiny, ze země prvních dinosaurů. Alespoň tam tedy byli nalezeni ti nejstarší dosud známí, jako tento Eoraptor, nebo-li "zloděj úsvitu" či "jitřní zloděj". Byl to metrový dravec žijící v období Triasu před 231 miliony let a jeho ostatky se našly v Měsíčním údolí, v lokaci vědcům lépe známé jako formace Ischigualasto. Svůj domov sdílel Eoraptor s jinými primitivními dinosaury, jako byl metrový býložravec Pisanosaurus a čtyřmetrový masožravec Herrerasaurus. Asi by bylo trochu s podivem, kdyby se Eoraptor nedostal na argentinskou dinosauří poštovní známku, nemyslíte?


Na třetí poštovní známce, kterou si dnes představíme, je rohatý dinosaurus Styracosaurus. Známka pochází z Polska, nicméně Styracosaurus žil v Severní Americe, což však nevadí a nic to nemění na tom, že jde o pěkný výtvor. Styracosaurus byl poměrně velký dinosaurus řadící se mezi ceratopsidy, pravděpodobně byl blízce příbuzný Centrosaurovi. Roh na čenichu mohl používat k sebeobraně. Žil před 75 miliony let...


Nezapomeňte napsat, jaká z uvedených poštovních známek se Vám líbí nejvíce... Další část této série se zde snad objeví v příštím měsíci!

Televizní premiéra 2. série Ten Deadliest Snakes

29. srpna 2015 v 10:33 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Přesně za měsíc uvede Eden Channel ve Spojeném království 2. sérii akčního dobrodružného seriálu Ten Deadliest Snakes! Novinky ohledně tohoto seriálu, který považuji za jeden z nejlepších, jaké jsem kdy viděl, sleduji již dlouho, a tak mi neušly mnohé informace. Spolu s uvedenými novými díly uvede Eden Channel také první sérii (Čína, Kostarika, USA a Jižní Afrika). Tyto díly budou vysílány od 28. září. O den později, 29. září 2015, začne Eden vysílat druhou řadu: Malajsie (29. září), Austrálie (30. září), Indie (1. října) a Evropa (2. října). Každý díl bude vysílán v hlavním vysílacím čase, tedy ve 20:00. Nyní je tedy seriál osmidílný. Ve druhé sérii nás samozřejmě opět čeká spousta napínavých momentů! Na webu Nigela Marvena můžete již po několik měsíců shlédnout neuvěřitelný dvouminutový zápas s obrovskou čtyřmetrovou krajtou mřížkovanou z Malajsie. Při natáčení v Itálii v červnu tohoto roku byl zase Nigel uštknut zmijí Orsinovou. Tento druh je naštěstí nejmenší zmijí Evropy a je tak malý, že se živí hmyzem. Proto Nigel neměl po uštknutí téměř žádné zdravotní potíže, výsledkem však byla napuchlá ruka. Podle informací na webu Discovery se dokonce Nigel přidal k Robertu Irwinovi, synovi slavného lovce krokodýlů Steva Irwina, na lovu hadů v Austrálii. Ačkoliv to nepotvrzují žádné další zdroje, jedná se o zajímavou informaci, zda je pravdivá se ukáže již brzy. Kromě odpočítávání vlastního seznamu deseti nejnebezpečnějších hadů každé země, kterou navštíví, přiblíží nám Nigel i jiné živočichy, jež na svých cestách potká, ve zvláštních a překrásných krajinách. Podle všech informací by měl být štáb takřka stejný, jako při natáčení první série. Producentem je Nigel, režisérem Alex Minton, kameramany jsou Mike Hutchinson a neobvykle také Chin Hor (epizoda o Malajsii) a kameramanka Beatrice Lemma (část epizody o Evropě), za zvukem bude zřejmě stát Alistair Tones nebo Alex Minton a Nigelovým asistentem při natáčení je Tom Charlton, majitel společnosti Eco Animal Encounters. Seriál je vyroben Nigelovou společností Image Impact. V nových dílech se určitě objeví i další lovci hadů, ke kterým se náš dobrodruh přidá! Co činí Ten Deadliest Snakes tak výjimečným a rozdílným od mnohých jiných pořadů Nigela Marvena, je fakt, že se nezaměřuje pouze na jednu oblast. V seriálech jako Nespoutaná Čína a Divoká Kolumbie se Nigelovi podaří procestovat celý určitý stát během čtyřech až šesti epizod a neexistuje tak možnost, že by byla natočena druhá řada. Ten Deadliest Snakes, stejně jako Cruise Ship Adventures, je však jiným případem. Každý díl je v podstatě samostatný film, epizody na sebe nijak nenavazují, a navíc se nebezpeční hadi vyskytují ve velkém množství zemí... Jistě bude zajímavé vědět, zda Nigel do svých seznamů nebezpečných hadů Indie a Malajsie zařadil také hady, s nimiž se setkal v Číně, anebo se zde objeví v seriálu dosud neviděné druhy. 2. sérii uvede v ČR kanál Animal Planet, zatím však není jisté, kdy se tak stane. Já sám se však na druhou řadu mého oblíbeného seriálu těšil velmi dlouhou dobu a jsem rád, že konečně proběhne televizní premiéra! Objeví-li se nějaké další podstatné zprávy, budu Vás o nich informovat...



První obrázek je z www.ecoanimalencounters.co.uk a druhý z Telegraph.co.uk .
Jako zajímavost ještě uvedu, že Nigel bude v roce 2016 vést expedici na Filipíny, jejímž cílem bude získat peníze na záchranu velice ohrožené filipínské želvy. Od ochránce přírody se zdá být takový krok očekávatelný, ale přesto je to skvělá zpráva. Brzy přinesu více informací...

Správce dinosauřího parku - Hledání ztracené výpravy

28. srpna 2015 v 9:26 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Letní prázdniny se již chýlí ke konci, to se však nedá říci o řešení problémů v Dinosauřím parku. Dan Jameson a ostatní to nemají vůbec jednoduché, dnes se dozvíme, co všechno prožili...

Hledání ztracené výpravy

Dostali jsme Bergera. Ten chudák byl úplně vyřízený, byl v jednom luxusním hotelu v americkém Chicagu a utrácel zde jako milionář. Také že měl peněz dost, od někoho je totiž dostal za to, že v našem parku způsobil požár. Jeho čin jej ovšem trápil, já bych dodal, že jej dokonce rozežíral zevnitř. Když ho dostali chlapi z jedné nesmírně schopné americké jednotky, byl převezen do výslešny. Ta se překvapivě nacházela až v Kalifornii. Tam také přistálo letadlo se mnou, Charlesem a několika pracovníky našeho parku. V pondělí jsme Bergera konečně spatřili. To jste ještě neviděli, jak to vypadá, když se Charles zlobí! U výslechu jsem nebyl přítomen, protože jsem dostal chuť na zmrzlinu a zašel si ji koupit do místní restaurace (která byla mimochodem příšerně drahá). Jak jsem tak pojídal vanilkovo-čokoládovou zmrzlinu a přemýšlel o tom, co si dát zítra na oběd, úplně jsem zapomněl, proč vlastně stojím na kalifornské půdě. Při výslechu se zatím stupňovalo napětí. Henry, jeden z mých přátel, jež u výslechu byli, mi řekl, že se Berger dokonce rozplakal. Henry je vtipálek a nevím, zda tomu mám věřit. Když jsem však po půl druhé přišel ke dveřím a zaposlouchal se, stále se ozýval mocný Charlesův hlas a nějaké bušení, nejspíše do stolu. Detaily již nebudu přibližovat, každopádně Berger byl nějak potrestán. Já osobně bych ho za takový zločin předhodil smečce hladových Troodonů. V úterý ráno jsme se vrátili do parku. Charles neustále opakoval větu "Vše vyřízeno.". Začínalo mi to lézt na nervy. Zavřel jsem se ve svém domku a ke vší hrůze zjistil, že mi někdo snědl mé oblíbené sušenky. Tentokrát to nebyl Oliver. Ukázalo se, že během naší nepřítomnosti unikl mladý Gallimimus a nějakým zázrakem se dostal do mého domku. I když je to rok staré mládě, nadělalo mi doma pěkný nepořádek. Pak se zase nějak dostalo ven, našli jsme jej v křovinách při západním pobřeží ostrova. Také želvy druhu Testudo atlas někdo zapomněl nakrmit a já to musel ihned napravit. Dále mi bylo řečeno, že se objevily nějaké problémy s Gigantophisem, jenž má parazity. A tak jsem ještě v úterý večer musel běhat z veterinární kliniky do terária a zase zpět, abych si vypůjčil vybavení a spolu s předními veterináři našeho "velehada" vyléčil. Co se týká našich Tsintaosaurů, ukázalo se, že sázejí na stáří dřeva, z něhož je postavena jejich ohrada. Jeden z těch dvou neposedných bratrů totiž vyvrátil část výběhu. Nedokážu si to vysvětlit jinak než tím, že se o něj prostě opřel. Kůlky nevypadly ze země, ale otočily se do stran. Kdyby nastal třeba déšť, mohly by je prudké nárazy kapek vylomit a Tsintaosauři by utekli. Oprava výběhu zase padla na mě. Tady vidíte, že být správcem Dinosauřího parku je vážně jedna z nejtěžších prací na světě...

Pátráme také po ztracené, pohřešované výpravě. Minulý týden jsem informoval o tom, že se na jžiním pobřeží Isle of Die vylodila skupina pěti dobrodruhů. Jejich cílem bylo zjistit něco o fauně jižní části toho strašidelného ostrova, ovšem, jak jsem také uvedl, tuto část oné pevniny nikdo pořádně nezná. A nikdo nemá tušení, co se tam skrývá. Během relativně krátké doby jsme ztratili s výpravou spojení. Záchranná expedice našla na ostrově otupělý nůž, avšak nic jiného. Minulý pátek, krátce po páté večer, si Oliver vzal vrtulník a spolu s Timem a se zástupcem ředitele parku vyrazil na jižní pobřeží. Podařilo se mu najít něco neobyčejného. Při jižním pobřeží se nachází jakési "pole". Olivera napadlo, že by se na Isle of Die mohli usídlit nějací lidé, jinak si to vysvětlit neuměl. Když však přistáli, ukázalo se, že to, co vypadalo z ptačí perspektivy jako pole, je ve skutečnosti pláň s přinejmenším dva metry vysokými travinami. Při jejich průzkumu Oliver narazil na mrtvolu. Byl to jeden člen expedice, John. V krku měl zasazenou ohromnou ránu od dozadu zahnutých zubů. V zádech měl navíc hluboký otvor, probodlo jej něco ostrého. Olivera napadlo jediné: Raptoři. Místo okamžitě opustil a po příletu do parku nám vše oznámil. Během víkendu proběhly další akce, ani jedna z nich však nebyla úspěšná. Další čtyři lidé jsou stále pohřešováni. V úterý byl nasazen speciální tým spolu s našimi rangery, povedlo se jim najít jeskyni, v níž se nacházel otrhaný batoh s práznými sáčky od tyčinek. Ztracení členové výpravy se tam asi na nějakou dobu usídlili. Na úpatí hor se konečně podařilo zachytit jejich signál. Ukázalo se, že satelitní telefon leží kdesi v křoví a je zalit zaschlou krví. Něco tak strašného jsme snad ani neměli odhalit. Ať však již bylo nalezeno cokoliv, stále nevíme, kde zbývající čtyři dobrodruzi jsou... Jen čas ukáže, co se s nimi stalo...

Příště se již zřejmě dozvíte, co se výpravě přihodilo. A na Dana čekají důležitá rozhodnutí, která by mohla změnit chod celého parku...

Velká evoluční odysea savců, část 5.: Nové začátky

27. srpna 2015 v 9:40 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Před 65 miliony let se uskutečnilo jedno z pěti největších masových vymírání živočišných druhů. Dinosauři, létající a mořští plazi, amoniti a jim příbuzní, spolu s některými řády savců, vyhynuli. Byli to však právě savci, kteří se měli ujmout moci. Během prvních 10 až 15 milionů let své existence po vyhynutí dinosaurů zasáhl savce prudký vývoj. Náhle se z nich stala vitální zvířata, jež byla schopná kolonizovat tento nový svět. Někteří z nich se začali specializovat na maso, jiní si za cíl dali dobýt vzdušný prostor...

Během období Paleocénu, první geologické periody starších třetihor (Paleogénu), se stále dařilo multituberculátům. Mezi evropské zástupce patří rod Boffius, jediný známý zástupce čeledi Boffiidae. Jeho fosilní pozůstatky byly nalezeny na území Belgie. Dalším multituberculátem, překvapivě též obývajícím belgické území, byla Hainina. Patřila k těm rodům, jež zažili vládu dinosaurů a jako živočišnému rodu se jí podařilo přežít hromadné vymírání. Multituberculátům se dařilo, stejně jako vačnatcům a placentálům. A právě mezi placentály se řadí skupina, kterou všichni moc dobře známe. Řád Rodentia, nebo-li hlodavci, se ve fosilním záznamu objevuje v době před 56 miliony lety. V pozdním Paleocénu ještě nešlo o tak rozšířenou skupinu, jako dnes, přesto však zaznamenávala jisté úspěchy. Mezi nejstarší známé hlodavce se řadí německý Masillamys. Hledači zkamenělin nalezli jeho ostatky v Messelu, největším evropském třetihorním nalezišti fosilních savců. Masillamys žil v období Eocénu, ačkoliv byl primitivním hlodavcem, nepostrádal žádné důležité hlodavčí znaky, včetně zvětšených řezáků...


Na začátku Paleocénu se objevili také první zástupci řádu Condylarthra. Tato nesmírně úspěšná skupina masožravých savců existovala od dob konce dinosaurů a vymizela až v Oligocénním období, vydržela tedy bezmála po 40 milionů let. Nejstarším dosud nalezeným kondylartrem je Protungulatum ("před kopytnatcem"). Kondylartři byli v podstatě jakýmsi podivným evolučním experimentem, šlo zpravidla o dravé kopytnatce, jejichž nejbližšími příbuznými jsou koně, velbloudi, hroši, prasata a další unguláti. Našly byste však mezi nimi i řadu hmyzožravců nebo býložravců, jednalo se o diverzifikovanou skupinu. Fosílie Protungulata byly nalezeny spolu se zuby dinosaurů, tento savec tedy žil ještě na konci Křídy. Masové vymírání také přežil a většina dalších zkamenělin už pochází z Paleocénního období. Protungulatum žilo na území dnešních Spojených států amerických a také na území Kanady. Bohužel je jakýkoliv fosilní materiál primitivních kondylartrů vzácný, neboť mimo čelisti a zuby bylo nalezeno jen pár jednotlivých kostí. Zhruba desetikilogramový Chriacus, další raný kondylarth, tentokráte z eocénního Wyomingu, byl vybaven dlouhým a robustním ocasem. Tito tvorové nedorůstali žádných úctyhodných rozměrů, jejich čas měl teprve přijít...


Ovšem dominantními šelmami v období před 60 až 30 miliony let byli kreodonti (Creodonta). Už na počátku terciéru byli rozšířeni po všech kontinentech s výjimkou Jižní Ameriky a Austrálie. Známe 50 rodů kreodontů, někteří autoři je řadí do dvou čeledí, někteří dokonce do tří. První kreodonti byli celkově velcí, rod Patriofelis ze středního Eocénu Severní Ameriky dorůstal délky 1,8 metru a vážil přes 80 kilogramů. Patřil jistě mezi největší šelmy své doby. Patriofelis se řadil mezi kreodonty podobné kočkám, nebyl však s nimi blízce příbuzný. Podle mnohých paleontologů je jeho vzhled dokladem skutečnosti, že se mnohé nepříbuzné druhy vyvíjejí podobným způsobem v závislosti na prostředí, které je tvoří. Pro tento typ evoluce se užívá název konvergence. Jakožto dominantí predátoři začali kreodonti skutečně dobře. Později, ke konci Oligocénu již dosáhli na savce obřích rozměrů. Například takový Sarkastodon z Mongolska měřil 3 metry a patrně lovil brontotéria a další veliké savce. Byl větší, než někteří medvědi, a je největším známým eocénním predátorem.


Aby unikli predátorům, byli schopni chytat létavý hmyz nebo se jednoduše a rychle přesouvat z místa na místo, vyvinuli si někteří savci na konci Paleocénu a během Eocénu zvláštní strategii pro přežití. Řád letuch (Dermoptera) je znám tím, že jeho zástupci natáhnou kůži mezi nohama, jež také roztáhnou, a vrhnou se z větve dolů. Prosviští vzdušným prostorem a stanou na místě vzdáleném i několik set metrů. Letuchy nejsou aktivními letci, v podstatě plachtí. Jedním z prvních bylo Planetetherium, jež je známo ze Severní Ameriky (konkrétně z Montany v USA) z doby pozdního Paleocénu. Stejně jako je tomu u dnešních letuch, mělo i Planetetherium rozdělené řezáky, které tvořily něco jako vpřed nasměrovaný "hřeben". Někteří odborníci se domnívají, že takový znak sloužil k loupání ovoce, jiní zase tvrdí, že se dá použít k čištění srsti. V raném Eocénu se objevili také první praví letečtí akrobati mezi savci. První zástupci řádu letounů (Chiroptera) se příliš nelišili od těch dnešních. Jelikož však mají letouni neobyčejně křehké kosti, jsou jejich fosílie vzácností. Přesto však bylo nalezeno několik exemplářů druhu Icaronycteris index, ze spodního Eocénu v Severní Americe. Početné jsou i zkameněliny pravěkých netopýrů z Messelu, někteří z nich měli dokonce v břiše otisky můřích těl. Šlo tedy o hmyzožravce. U dalších fosílií bychom například rozeznali otisky srsti těchto pradávných letounů...


Zdroje obrázků: mikemagee.wordpress.com (upraveno), WikiMedia, paleocene-mammals.de .

Vražedných šedesát-Komodští draci

26. srpna 2015 v 17:26 | HAAS |  Videa
Komodští draci. Během cesty po Indonésii za šedesáti nejnebezpečnějšími zvířaty se Steve Backshall se štábem setkává s tlupou varanů komodských. Tito impozantní plazi jsou nejen největšími ještěry na světě, ale také jedněmi z nejdravějších. Jsou rychlí a jejich útok může být smrtící. Když jsou však zaujati masem, může se k nim Steve dostat velmi blízko...

Další ukázka ze seriálu BBC Vražedných šedesát (Deadly 60).


Nebezpečná výprava Dona Rolanda 12.

26. srpna 2015 v 10:12 | HAAS |  Komiksy s dinosaury a přírodou
Z minulé části víte, že se Don Roland a jeho tým ocitl zpět ve vesnici, jež byla výpravě základnou. Jamie se přidal ke slovům, které vyslovil Za, a podle nichž napadl vesnici "bůh hněvu". Ostatní zprvu nechápali, až později si uvědomili, že takto vlastně vesničané přezdívají velkému dravému dinosaurovi, s nímž se tým setkal na hoře Nkigivango. Zatímco Jamie vše vysvětloval Donu Rolandovi, David si všiml něčeho podivného. Za velkou skálou se totiž nacházel onen predátor...

NEBEZPEČNÁ VÝPRAVA RONA ROLANDA, 12. ČÁST





Nebude to příliš riskantní? Příště se dozvíte, jak to dopadlo!!!

Ostrovní trpaslíci-Dinosauři z Hategu

25. srpna 2015 v 9:43 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Původně jsem neměl v plánu začínat během srpna s novým seriálem či projektem, nicméně nakonec jsem se pro jeden rozhodl. Jeho název zní "Ostrovní trpaslíci". V tomto seriálu si přiblížíme příklady ostrovního nanismu, což je jednoduše zmenšování velikosti živočichů vyskytujích se v malé oblasti, nejčastěji na ostrově. Poslouží nám k tomu výzkumy dávno zaniklých ekosystémů...

Místo: Ostrov Hateg, Rumunsko,
Čas: Svrchní Křída,
Příklady ostrovního nanismu: viz. článek.
V období svrchní Křídy vypadala Evropa zcela jinak, než dnes. Většina v současnosti vystupující souše byla zalita mořem. Jih Evropy byl pokryt legendárním mořem Tethys, ale přesto z něj vystupovalo několik ostrovů. Několik jich bylo na jihu Francie a Španělska, a dále také ve východní Evropě, tam, kde se dnes nachází Rumunsko. Právě v těchto oblastech byli objeveni podivní malí dinosauři. S paleontologickým výzkumem oblasti Hateg, jež je dnes zalesněnou horskou krajinou, začal baron Franz Nopcsa (1877-1933). Šlo o maďarského paleontologa a zakladatele vědy albanologie. Nopsca popsal celou řadu dinosaurů z Hategu a snad jako první si uvědomoval, že to museli být trpasličí dinosauři. Dinosauři z jiných, větších evropských ostrovů svrchní Křídy byli mnohem větší. To znamená, že Hateg byl v porovnání s jinými ostrovy podstatně menší a menší tedy museli být i dinosauři, kteří jej obývali. V období před 80 až 70 miliony lety zde existovala řada neobyčejných dinosauřích rodů, tím patrně nejznámějším z nich byl Magyarosaurus. Tohoto dinosaura popsal Friedrich von Huene roku 1932, byl to zástupce čeledi Titanosauridae a dorůstal délky 6ti metrů. V porovnání s jinými titanosauridy byl však nezvykle malý. Je tedy příkladem ostrovního nanismu. Poněvadž ostrov Hateg nebyl dostatečně velký na to, aby jej mohli obývat velcí titanosauridi, došlo během vývoje ke zmenšení zvířat. Mezi další dinosaury z Hategu patří pětimetrový Telmatosaurus, theropod Elopteryx, dromaeosaurid Balaur bondoc a také iguanodontid Rhabdodon. Ten byl také nezvykle malý, ačkoliv není znám jen z Hategu-jeho fosílie byly odkryty i v jižní Francii. Dalším pozoruhodným rodem byl Struthiosaurus, svrchnokřídový ankylosaurid dosahující 2,5 metrové délky. Patřil mezi formy ankylosauridů, jež vyhynuly ve spodní Křídě, což jej činí velmi výjimečným. Ostrov Hateg byl jistě neobyčejným ekosystémem a po celé miliony let se na něm vyvíjeli dinosauři v izolaci od okolního světa. Může být však překvapením, že kromě příkladů ostrovního nanismu bychom zde nalezli i příklad ostrovního gigantismu. Je pravděpodobné, že býložravci jako Magyarosaurus nebo Rhabdodon mohli být kořistí obrovského ptakoještěra druhu Hatzegopteryx thambema. Tento obr "bojuje" se severoamerickým Quetzalcoatlem o titul "největší ptakoještěr". Bylo to velké zvíře s rozpětím křídel více než 11 metrů a pravděpodobně tak šlo o největšího hategského predátora vůbec... Ostrov Hateg byl vyzdvižen během aplinského vrásnění, po vyhynutí dinosaurů se však připojil ke zbytku Evropy. Fosílie, jež hategská oblast skrývala, čekaly ještě další desítky milionů let na své objevení. Dnes můžeme tuto oblast pokládat za skutečnou dinosauří oázu...


Pokud se Vám článek líbil, komentujte. Nevím ještě, kdy se dočkáte dalších článků na toto téma, určitě se zde však v celkově blízké době objeví...

Vražedných šedesát-Hadí škrcení

24. srpna 2015 v 18:38 | HAAS |  Videa
Hadí škrcení. Při svých cestách po Kostarice nám Steve ukáže, co vlastně znamená hadí škrcení (konstrikce). K uskutečnění takového plánu však potřebuje něco, na čem by to bylo dobře vidět, a tím něčím je on sám! Hroznýš královský (Boa constrictor), kterého si nechá ovinout kolem krku, má obrovskou sílu. Možná, že je to na Steva až moc...

Další ukázka ze slavného seriálu Vražedných šedesát, jenž vysílá televizní stanice CBBC.


Ptačí řády a jejich evoluce: Potápky

24. srpna 2015 v 11:04 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
"Všem se líbí ptáci. Které jiné divoké zvíře je více přístupno našim očím a uším blízko k nám i všem ve světě tak univerzálně, jako pták?" David Attenborough

Potápky
Stratigrafický výskyt: Oligocén (25 ma) až současnost
Areál rozšíření: Celý svět kromě s výjimkou Antarktidy


CO TO VLASTNĚ JSOU TY POTÁPKY?
Tento ptačí řád se velmi výrazně podobá potáplicím (Gaviiformes), ale příbuzný je s nimi jen vzdáleně. Některé molekulární výzkumy prokázaly, že potápky mají blízko k plameňákům, a to jak vývojově, tak i stylem života. Potápky jsou vodní ptáci, při plavání na vodě vypadají jako bez ocasu, poněvadž je krátký. Celkově se jedná o ptáky malé až středně velké, většina z nich je schopna letu, i když současné jihoamerické druhy jsou kompletně zbaveny schopnosti létat. Zobák je krátký, krk je naopak dlouhý a mezi prsty se nacházejí plovací blány. Také končetiny potápek jsou unikátní: jsou posunuty dozadu. Potápky je mají tak krátké, že na souši dokáží sotva stát. Jedná se o lovce živící se vodními živočichy...

Potápka roháč (Podiceps cristatus), dospělec s mládětem

EVOLUCE ŘÁDU PODICIPEDIFORMES:
Naše znalosti evoluce potápek jsou poměrně strohé. Fosilní záznam není kompletní, jednotlivé nalezené druhy od sebe dělí desítky milionů let a neznáme přechodné články. Také proto není jisté, jak vlastně staré potápky jsou. Jisté je, že existovaly již před 25 miliony let v období Oligocénu, na sklonku starších třetihor (Paleogénu). Někteří odborníci ovšem věří tomu, že rod Eurolimnornis, který žil v Rumunsku před 143 miliony let, může být ranou potápkou. Alternativní teorie tvrdí, že se jedná o malého theropoda nebo dokonce pterosaura, není tedy jisté, zda byl Euromilnornis vůbec ptákem. Za společného předka potápek a plameňáků je považován Juncitarsus z Eocénního období. Zkameněliny tohoto ptáka byly nalezeny v USA a v Německu, nicméně i zde by šlo polemizovat o jeho správném zařazení do systému. Zhruba 70 milionů let starý Telmatornis, jehož fosílie byly odkryty ve formaci Navesink v New Jersey, by mohl být primitivní potápkou. Převládá ovšem názor, že se jedná o raného dlouhokřídlého, jakousi pravěkou obdobu racka. Mezi potápky se však určitě řadily rody Thiornis (Miocén, Španělsko) a Pliolymbus (Pliocén, USA). Také Miobaptus ze střední Evropy je považován za potápku, případně za ptáka potápkám blízce příbuzného. Dnes stále existující rod, Podiceps, se ve fosilním záznamu objevuje již v Oligocénním období...

Juncitarsus v Museo di Storia Naturale

DNEŠNÍ POTÁPKY:
Podiceps je rodem, jenž zahrnuje největší počet dnes žijících potápek. Je jedním z šesti rodů, těmi dalšími jsou Tachybaptus, Rollandia, Poliocephalus, Aechmophorus a Podilymbus. V češtině se vesměs všechny rrody označují jako potápka. Mnohým potápkám neslouží peří jen k létání, ačkoliv jihoamerické druhy létat nemohou. Například potápka roháč peří požírá. Měkké kuličky, jež se vytvoří v jejím břiše, pak možná zabraňují případnému zranění od spolknutých kostí. Potápky se totiž živí rybami, jejichž ostré kosti by mohly zvíře uvnitř zranit. Jinak se živí také korýši, měkkýši a v nemalém množství i hmyzem, který se vyskytuje v blízkosti vodních toků, jež potápky obývají. Samice potápek snášejí jednou až dvakrát v roce 4 až 6 vajec, o něž se starají oba rodiče. Hnízdo si mnohé druhy stavějí na plovoucí vodě. Matka však často během hnízdění otce zahání. Po vylíhnutí jsou mláďata kromě obvyklé potravy krmena také peřím. Zajímavostí je, že potápky (stejně jako potáplice) vozí na zádech svá mláďata. Mezi ostatními ptačími řády se takové chování nevyskytuje nebo je velice vzácné. Většina potápek, příkladem může být třeba potápka malá, jsou baculatí ptáci. Potápka malá při opouštění hnízda zakryje vajíčka rostlinami, aby nebyla vidět. To může zmást případné nepřátele a predátory, kteří by jinak hnízdo vyplenili. Dalším příkladem typického chování potápek je jakýsi tanec, tok potápek je totiž silně ritualizovaný. Páry spolu běhají po vodě a předvádějí neuvěřitelnou akrobacii, doplněnou o tanec s kousky rostlin v zobáku. Samci rovněž tancem označují své teritorium a zastrašují s jeho pomocí případné protivníky. Co se týká života ve vodě, jsou potápky výtečnými plavci a většina druhů vydrží pod vodou i více než 5 minut, díky čemuž pokoří člověka. Dnešní potápky tvoří pouze jedinou čeleď, Podicipedidae. Bohužel jsou některé druhy ohroženy, neboť byly v minulosti loveny pro krásné peří. To se v dávných časech používalo jako ozdoba šatů, vejce potápek se zase naopak sbírala pro jídlo. Příkladem je potápka roháč, jež byla v některých zemích svého výskytu vyhubena...

Jihoamerická potápka velká (Podiceps major)