Srpen 2015

Lovcem dinosaurů, 8. kolo

23. srpna 2015 v 19:18 | HAAS |  Naše soutěže
Naposledy jste všichni odpověděli rychle, proto přináším další kolo soutěže Lovcem dinosaurů celkem brzy! Chtěl bych také oznámit, že soutěž již zanedlouho skončí a tak příště očekávejte těžší otázky...

DINOSAURSS

Úlovky: Stegosaurus, Eoraptor, Hatzegopteryx, Magyarosaurus, Troodon, Parasaurolophus, Pyroraptor

Charles Darwin našel pozůstatky tohoto tvora při svých cestách po Jižní Americe. Lépe řečeno koupil zkamenělou lebku za 18 pencí od jednoho farmáře v Uruguayi. Tento savec žil v Pliocénu a Pleistocénu a řadil se mezi jihoamerickou megafaunu. Byl až 2,7 metru dlouhý a možná byl častou potravou šavlozubých tygrů. Žil podobně, jako hroši. Jak se jmenoval?

MARTINORAPTOR

Úlovky: Velociraptor, Dimetrodon, Plesiosaurus, Basilosaurus, Scutosaurus, Mononykus, Liopleurodon

Jednalo se o velkého ptáka vysokého jistě přes 2 metry. Žil v Eocénním období a obýval mnohá území, od Evropy po Čínu. Měl masivní lebku a velký zobák, což mnohé paleontology vedlo k domněnce, že šlo o predátora. V posledních letech však přehodnotili své závěry a nyní tohoto ptáka, především kvůli jeho "jemnému" zobáku, považují za býložravce.

MATOUŠ PAVLÍK

Úlovky: Therizinosaurus, Tarbosaurus, Arthropleura, Pterodactylus, Muttaburrasaurus, Edaphosaurus, Brachiosaurus

Tento dinosaurus byl pojmenován podle městečka nacházejícího se v Lerma Valley, v Argentině. Byl to titanosaurid, žil v období pozdní Křídy před asi 80 miliony let. Na sauropody nebyl až zase tak velký, přesto však měřil 12 metrů na délku. V Patagonii byla nalezena řada hnízd, mnozí věří tomu, že patřily právě těmto sauropodům. Záda měl tento dinosaurus pokryta deskami, což potrvrzují nalezené osteodermy. Znáš jeho jméno?

MATT

Úlovky: Archaeopteryx, Ceratosaurus, Ouranosaurus, Carcharodontosaurus, Megatherium

Jméno tohoto opeřence znamená doslova "velkolepý pták z Argentiny" nebo také "velkolepý stříbrný pták". Možná to byl největší létající pták vůbec, i když o tento titul "soupeří" s Pelagornisem. Námi popisovaný pták žil v Miocénu před 8-6 miliony let a rozpětí jeho křídel činilo 7 metrů. Byl to pták řadící se mezi dravce... Jak se jmenoval?

NONYCHROMEK

Úlovky: Pteranodon, Deinosuchus, Dunkleosteus, Doedicurus, Maiasaura, Dorudon, Jaekelopterus

Tento malý jurský predátor žil před 150 miliony let v Severní Americe. Byl to bipední dravec, patřící mezi theropody, vážil 15 kilogramů a dlouhý byl cca 2 metry. Vzhledem k tělu měl celkově malou hlavu. Živil se malými savci, ještěrkami a možná i mláďaty dinosaurů. Je pravděpodobné, že měl na temeni jakýsi hřebínek, jenž mohl roztáhnout a s jeho pomocí zastrašit dravce. Případně jej mohl použít k předvádění se.

ANKYLOSAURUS

Úlovky: Compsognathus, Macrauchenia, Coelophysis, Othnielia, Camarasaurus, Elasmotherium, Mei

Byl to therapsid, řadící se mezi dicynodonty. Podle všeho to byl nejrozšířenější obratlovec v období Triasu, jeho fosílie se našly na Antarktidě, v Indii a v Jihoafrické republice. Therapsid byl také jedním z rodů, jež Alfredu Wegenerovi posloužily jako důkaz teorie kontinentálního driftu. Tento zhruba 2,5 metru dlouhý býložravec dokonce přežil velké vymírání na konci Permu, byl to tedy úspěšný rod.

Doufám, že nebudete mít s lovem pravěkých zvířat žádné problémy... Hodně štěstí!

Konvergence: Semiakvatičtí savci

23. srpna 2015 v 9:59 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Konvergence je podivuhodným typem evoluce, při němž se nepříbuzné živočišné či rostlinné druhy vyvíjejí podobným způsobem nezávisle na sobě. Způsobuje to především život ve stejném prostředí, jehož výsledkem je někdy až zarážející podobnost různých životních forem... V tomto seriálu se budeme zabývat nejznámějšími příklady konvergence, a sami uvidíte, jak si evoluce během milionů let pohrála se spoustou druhů...

Tentokrát se budeme zabývat savci, kteří žijí částečně ve vodě a částečně na souši. Pro živočichy, kteří ke svému přežití nutně potřebují vodu, říkáme "semiakvatičtí". Tito savci mnohdy hledají potravu jak pod vodní hladinou, tak i nad ní na suché zemi. Žijí poblíž vodních toků či stojatých vod. Tvar jejich těla se adaptoval na život v obou prostředích, jsou tedy dokonale vybaveni k tomu, aby ovládali oba živly. Co je ale dovedlo k takovému evolučnímu kroku? Roli zde opět hraje měnící se prostředí...

CASTOROCAUDA:
Mammaliform druhu Castorocauda lutrasimilis je příkladem jednoho z prvních semiakvatických savců. Pravda je, že nešlo o pravého savce, poněvadž skupina Mammaliformes zahrnuje rody a druhy blízce příbuzné savcům. Castorocauda patřila do řádu Docodonta. Jeho zástupci se poprvé objevili v období střední Jury a vyhynuli v rané Křídě. Právě Castorocauda byla nejranějším zástupcem tohoto řádu. Žila před 164 miliony let na území Číny a Mongolska. Někdy se jí říká "druhohorní vydra" nebo také "bobří vydra". Ačkoliv nešlo o pravého savce, tento tvor porostlý srstí žil stejným způsobem, jako dnešní vydry. Castorocauda se vysoce specializovala na život poblíž vody, podobně jako někteří pozdější savci. Zároveň šlo také o největšího mammaliforma Jurského období. Ve světě ovládaném dinosaury naši předci příliš nevynikali, byla to malá rejskům podobná zvířátka vycházející na lov po setmění. Neví se, zda byla Castorocauda diurnální nebo nokturnální druh, nicméně možná si mohla dovolit lovit i přes den. Se svou délkou přes 40 centimetrů mohla být snadným terčem pro masožravé dinosaury, ale v případě potřeby mohla uniknout do vodního prostředí. Možná to však byla její specializace, která se nakonec podílela na jejím vyhynutí...


HLODAVCI:
Když se řekne slovo hlodavec, většina z nás si asi vybaví myš nebo krysu. Existuje však řada typů, z nichž někteří jsou semiakvatičtí. Těmi nejvýraznějšími z nich jsou bobři (rod Castor). Žijí na naší planetě již po 24 milionů let, tedy od raného Miocénu. Bobři jsou převážně noční zvířata, přes den se schovávají v úkrytech z větví. Jsou výtečně přizpůsobeni životu ve vodním prostředí. Stejně jako Castorocauda, mají i bobři dlouhý a zploštělý ocas. Ten pohání ve vodě tělo vpřed. Cítí-li se dnešní bobři ohroženi, velice rychle skočí do vody, toto prostředí je tedy také místem, kde se mohou schovat před predátory. V potápění jsou také velmi dobří, vydrží pod vodou více než 15 minut. V současnosti žijí jen 2 druhy bobrů, jejich příbuzný, severoamerický Castor californicus, vyhynul na konci Pleistocénu. V minulosti však na naší planetě žily i jiné rody, jedním z nich byl Castoroides. Tito obrovští bobři z doby ledové dorůstali délky přes 2 metry a vážili 125 kilogramů. Vyskytovali se v Severní Americe po zhruba 3 miliony let. Ostatky Castoroida byly objeveny v mnoha státech US, především však an Floridě, v Ohiu, New Yorku a také v kanadském Yukonu. Rod Trongotherium je též známý z Pleistocénních hornin, vyskytoval se na jihu Číny, na Sibiři, v mnoha částech Evropy a v Anglii. Dalšími hlodavci, kteří se specializovali na život poblíž mokřin a bažin (ačkoliv se bobrům nepodobají) jsou kapybary. Tato zavalitá čtyřnohá zvířata jsou největšími současnými hlodavci. Vyskytují se v Jižní Americe...



PTAKOPYSK:
Mezi semiakvatickými savci bychom však našli i některé mnohem starobylejší, než jsou bobři a kapybary. Ptakopysk (Ornithorhynchus anatinus) je oblíbencem mnoha milovníků savců. Toto podivně vzhlížející stvoření je pozůstatkem z doby, kdy ještě savci nerodili živá mláďata, ale kladli vejce. Právě proto je ptakopysk s nepříliš podobající se ježurou řazen mezi vejcorodé. Ve skutečnosti je však dnešní ptakopysk druhem starým "pouhých" 9 milionů let. Přesto však podněcuje naši představivost. V 19. století okolo něj vznikala spousta mýtů, kterým bychom se v dnešní době možná dobře zasmáli. Také o evoluci těchto savců se vědělo skutečně málo. Až roku 1999 byl vědecky popsán rod Teinolophos, jenž je nejstarším známým předchůdcem dnešního ptakopyska. Žil na sklonku Křídového období a vyskytoval se v Austrálii. To je také část světa, kde ptakopysky najdeme dodnes. Jiný prehistorický ptakopysk, Obdurodon sudamericanum, žil v Patagonii, v Jižní Americe, před 61 miliony let. Vejcorodí byli ještě před 60-50 miliony lety rozšířeni po více kontinentech, než dnes. Ptakopysk je dalším výborným příkladem konvergence, neboť se stylem života podobá bobrům a také dalším savcům, vydrám...


VYDRY:
Třináct dnes žijících druhů vyder také dokazuje, že si evoluce pohrála se spoustou živočišných forem. Ačkoliv se vydry řadí mezi lasicovité šelmy, žijí jako ptakopyskové nebo jako bobři. Jejich přirozeným prostředím jsou také vodní toky. Tvar těla je uzpůsoben k plavání a chrup je adaptován na požírání ryb. V současné době jsou bohužel vydry ohroženy, nebezpečím jsme pro ně my. Nadměrný lov pro kožešiny snížil populace některých druhů vyder na minimum a v mnoha regionech lov pokračuje. Kalifornské mořské vydry jen tak tak unikly vyhynutí, a to především díky účinnému ochranářskému programu. V minulosti však existovalo mnoho zajímavých vyder, jež žádný člověk nikdy nespatřil. Rod Teruelictis, vyskytující se ve Španělsku před 10 miliony let, může být jedním z předků současných vyder. Ačkoliv se jim podobal, není jisté, zda byl Teruelictis semiakvatický. Podle zkoumaných kostí lze usuzovat, že to bylo suchozemské zvíře. V jiném se toho však o vývoji vyder mnoho neví...


Všichni savci, jež jsme si přiblížili, potřebují k životu jak suchou zem, tak vodu. Příběh jejich existence je jedním z dokonalých příkladů konvergentní evoluce...

Doufám, že se Vám tato část Konvergence líbila, pokud ano, komentujte...

Živili se plesiosauři jen rybami?

22. srpna 2015 v 15:07 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Před pár dny jsem procházel knihu "Planeta dinosaurů", jejímž autorem je Cavan Scott a která je doplňkem k televiznímu seriálu BBC z roku 2011. Našel jsem v ní velmi zajímavé téma, které jsem se Vám rozhodl na základě této inspirace přiblížit... Doufám, že se Vám článek bude líbit...

Plesiosauři jistě patří mezi nejpopulárnější prehistorická zvířata. Rovněž se řadí mezi ta nejpozoruhodnější, a to jak vzhledem, tak i stylem života. Tito mořští plazi, kteří se ke konci období Triasu či na začátku Jury vyvinuli z krokodýlům podobných predátorů, panovali mořím po více než 100 milionů let. Někteří z nich byli malí, někteří naopak, jako např. Elasmosaurus, dorůstali délky přes 13 metrů. Jednotlivé rody a druhy se od sebe na první pohled tolik neodlišovaly, ale při bližším zkoumání byste zjistili, jak velké rozdíly mezi nimi ve skutečnosti existovaly. Základní znaky však měli všichni plesiosauři společné: štíhlé tělo, krátký ocas, čtyři ploutve a dlouhý krk s malou hlavou, většinou vybavenou širokým plochým čumákem. Zuby měli plesiosauři velmi ostré a na základě mnoha pozůstatků lze usoudit, že to byli rybožrouti. Mohli požírat ryby všech tvarů a velikostí, v pravěkých mořích bylo kořisti dost. Ne vždy ale mohla být všechna kořist jen rybí. Plesiosaury běžně spojujeme s označením lovec ryb, ale fosilní pozůstatky dokazují, že se některé druhy adaptovaly na požírání odlišných tvorů. Po celá desetiletí se paleontologové domnívali, že byli plesiosauři výlučně rybožraví, až nakonec tuto domněnku vyvrátily nálezy z 90. let 20. století... Mohli se například plesiosauři živit mekkýši? Dříve by Vám na tuto odpověď odborníci běžně odpověděli: "Ne." V 90. letech byl však ve Švýcarsku nalezen kalový vápenec na povrchu útesu. Jednalo se o obrácenou plochu střednojurského oceánského dna, ale nešlo zde jen o geologii. Vápenec vykazuje stopy pravěkých živočichů, jde tedy o tzv. ichnofosílii. Pokud byste se na vápenec podívali, neušly by Vám podivné rýhy. Některé z nich jsou překvapivě 60 centimetrů široké a 9 metrů dlouhé! Jaké zvíře je mohlo vytvořit? A proč? Za brázdami a rýhami nejspíše stáli plesiosauři, kteří pátrali po červech a měkkýších na dně moře a přitom svou tlamou ryli do usazenin na oceánském dně. To byl první důkaz, že se plesiosauři neživili výlučně rybami. Nicméně ještě podstatnější objev byl učiněn roku 2005 Alexem Cookem z Queenslandského muzea, Stevem Wroem ze Sydneyské univerzity a Colinem McHenrym z univerzity v Newcastlu. Tito muži odkrývali elasmosaurida měřícího přibližně 6 metrů na území Queenslandu v Austrálii, a podařil se jim překvapivý obev. Vyvrátili domněnku, jež tvrdila, že elasmosauridi se svým dlouhým a patrně nepříliš ohebným krkem mohli lovit pouze volně plovoucí kořist, jako ryby a hlavonožce. Nalezený elasmosaurid, starý 110 milionů let (střední Křída), by si se svou délkou klidně mohl na ryby dovolit. Zdá se však, že měl větší chuť na měkkýše. V oblasti žaludku se totiž nacházelo množství úlomků rozbitých krunýřů korýšů a také schránek již zmíněných měkkýšů. Jedná se o nesporný důkaz. Překvapivě se však ještě více vápenatých schránek bezobratlých nalezlo v oblasti, kde měl elasmosaurid tlusté střevo. Nepochybně šlo o nestravitelný odpad. Mezi kostmi byla nalezena i spousta gastrolitů, kamenů, jež zvířeti pomáhaly s trávením. Podle výzkumníků tedy elasmosaurid plaval při mořském dně s otevřenou tlamou, tenké zuby s ostrými hroty výjimečně nepoužíval k prokousnutí schránek měkkýšů a korýšů, ale polykal lovené živočichy celé a zároveň při tom polykal kameny. Schránky nakonec rozbily samotné gastrolity. Paleontologové se ještě později podívali do sbírek Queenslandského muzea, kde se jim povedl překvapivý objev. Jiný elasmosaurid měl totiž v oblasti střev 135 gastrolitů, většinu z nich navíc tvořila vyvřelá hornina pocházející z lokací vzdálených cca 290 až 300 kilometrů od místa, kde tvor nakonec zahynul. To dokazuje, že elasmosaurid polykal gastrolity po celá léta, a koneckonců i jemu pomáhaly s trávením potravy. Břicho totiž obsahovalo pozůstatky kraba... Fakt, že ne všichni plesiosauři požírali pouze ryby, je podložen mnoha důkazy. Nikdo však netvrdí, že by se plesiosauři rybám nebo chobotnicím vyhýbali. Právě díky tomu, že požírali více typů potravy, byli plesiosauři tak úspěšní. Druhy specializované na lov pouze jednoho druhu kořisti většinou po krátké době vyhynou. Plesiosauři však nehladověli a mohli tedy moře obývat i s jinými hrůzu nahánějícími zvířaty...

Za informace vděčím knize Planeta dinosaurů. Doufám, že se Vám článek líbil a třeba Vám i přinesl nějaké nové informace...

Správce dinosauřího parku - Pohřešovaná výprava

21. srpna 2015 v 10:26 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Je na čase vrátit se na Tedův ostrov do Dinosauřího parku a zjistit, co se v něm událo nového! O čem nás tentokrát Dan Jameson informuje?

Pohřešovaná výprava

Původně jsem chtěl celý týden nic nedělat a popíjet kávu. Z vnitrozemí ji totiž dovezla helikoptéra. Bohužel, nenašel jsem k tomu čas, a to dokonce po celý týden! O víkendu jsme strhli budovy, jež poničil požár, a začali stavět nové. Nejhorší je, že teď musím sdílet svůj domek s jedním ne zrovna přívětivým pracovníkem. Jmenuje se David a je to pořádný otrava. Tento mladý veterinář má v oblibě vyjídat ledničku a dělá hrozný hluk. Nemohli mi sem raději dát nějakého dinosaura? Problém je v tom, že Davidův domek shořel a nikdo se s ním nechce o své obydlí dělit. Charlese to nezajímá, tak se velení ujal Oliver a nakázal mi, abych se o Davida postaral. Určitě je to další z Oliverových naschválů. Můj nový spolubydlící hrozně chrápe atd., asi nemá cenu popisovat vzhled mého nevyspalého obličeje... Ale teď už přejděme k vážným věcem, které nás trápí. Já jako správce mám dost starostí se zvířaty. Leptoceratopsovi jménem Dino jsem postavil novou ohradu, tentokrát blízko mého domu. Udělal jsem dobře, jelikož tento dinosaurus se mnou od mládí trávil většinu času. Důvěřuje mi jako domácí mazlíček, jako pes nebo kočka. Vždycky, když mě vidí, začne se vrtět a chce, abych ho pohladil. U dinosaurů je takové chování celkem neobvyklé. Stavba této ohrádky však byla ničím ve srovnání s opravou výběhu Palaeotisů. Pustil jsem se do toho v pondělí a skončil ve středu. Nenechal jsem pracovat na opravě ostatní, neboť podle mě svou práci šidí. Jen fakt, že Palaeotisové minulý týden náhle utekli, to dokazuje. Měl jsem také problémy s krmením dvou Cryptoclidů, kteří nechtěli požírat makrely. Momentálně nemáme v zásobách žádné jiné ryby, nemám je tedy čím krmit. Žralok rodu Cobelodus však s jejich přijímáním nemá problémy. Pátráme také po Bergerovi, ukázalo se, že je na americké půdě. Nevíme ještě kde, ale myslím, že jej brzy dostaneme. Podle Charlese je možné, že byl Berger opravdu součástí jakési organizované bandy. A právě taková banda může činit potíže. Požár z nás měl prostě vytáhnout peníze, oslabit finanční stránku našeho parku. A také že materiál na stavbu nových obydlí stál hodně peněz! Někdo chce zkrátka využít našich problémů ve svůj prospěch, možná má někdo zájem na přebrání našeho parku nebo snad i jeho zničení. Podle slov jednoho pána ze slavného filmu o dinosaurech měl v podstatě každý park nějaké problémy. Jenže ty naše jsou snad nejhorší ze všech. Nehledě na to, co se stalo včera...

Ztratila se totiž jedna z našich výprav. Díky bohu (nebo snad bohužel) nebyl v expedici přítomen Oliver, který dostal kašel, neboť vypil velmi studený čaj (to byl zase můj naschvál). Oliver mi nadává, ale já mu zachránil život, nevím, proč je tak naštvaný. Mám z něj strach, když se zlobí, vypadá jako Tyrannosaurus Rex. Dobrá, zase toho nechám. Opravdu pohřešujeme jednu výpravu. Pět mužů se vydalo na Isle of Die, vylodili se na jižním pobřeží. Možná to je ten problém. Jižní pobřeží Isle of Die skoro vůbec neznáme. Nevíme, co se tam vyskytuje. Oliver tam byl jen párkrát a málokdy na místě strávil více, než pár hodin. Včera večer se ukázalo, že výprava ztratila signál. Vysílačkou jsme se jim nedovolali, satelitní telefon jim zřejmě také nefunguje. Dnes po páté hodině ranní vyplula na jižní pobřeží posádka tří mužů v čele se zástupcem ředitele parku. Vrátili se s velkým počtem fotografií dokazujících, že čluny zmizelé expedice jsou stále na pláži. Ani s pomocí megafonu však ztracené muže nenašli. Až cestou zpět se jim podařilo zahlédnout otupělý nůž. Protože však výprava nebyla nikde v blízkosti, jen jej vzali s sebou a odjeli. Zaráží nás fakt, že je nůž úplně tupý. Pokud výpravu napadlo nějaké zvíře, určitě se bránila. Jeden z chlapů mohl použít svého nože k obraně, ale skončilo to tragicky. Třeba je také výprava v pořádku, ale to nezjistíme do té doby, než se vše objasní. Dnes odpoledne si Oliver vezme vrtulník a podívá se na místo z ptačí perspektivy...

Co se asi výpravě přihodilo? A proč vlastně Berger způsobil požár? Příště se to již dozvíte...

Na lovu jihoamerických dinosaurů-Giganti období Křídy

20. srpna 2015 v 8:44 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Po dvanácti dnech je tu další část projektu Na lovu jihoamerických dinosaurů! Opět se podíváme na některé známější druhy, dokonce ty, jež patřily mezi největší živočichy všech dob... Doufám, že Vás článek zaujme...

V posledních dvaceti až pětadvaceti letech bylo v Jižní Americe učiněno několik zvláště zajímavých objevů. Mezi něž se řadí i nálezy největších obratlovců a vlastně největších zvířat, která kdy existovala. Jak ale došlo k jejich objevu? A jak tito giganti žili? Je to historie zapomenutá po 100 milionů let. Svět se od té doby výrazně změnil, ale zkamenělé kosti stále ukazují, že v období Křídy se po pláních Jižní Ameriky proháněli giganti. Existuje jedno místo, které vydalo svědectví o jejich životě a smrti. Plaza Huincul, malé argentinské město, jež proslulo díky oleji a dinosaurům. Oleje tu není málo, a dinosauřích kostí také ne. V roce 1993 byly jeho kosti objeveny paleontology José F. Bonapartem a Rodolfo Coriou. Formace Huincul, pojmenovaná podle nedalekého města, vynesla skutečně obrovské obratle. Není ale překvapením, že fosílie toho gigantického tvora byly spatřeny lidským okem už šest let předtím, v roce 1987. Tehdy jeden rančer uzřel gigantické obratle vystupující z horniny. Jak by se asi člověk cítil, kdyby nalezl něco takového? Není to fantazie, v Jižní Americe jde o realitu. Nálezy obrovských kostí, včetně obratlů vysokých jako dospělý muž, nejsou ničím neobvyklým. Tento mírumilovný kus planety však skrýval více tajemství... Bonaparte a Coria nazvali toho tvora Argentinosaurus huinculensis. S délkou 30 metrů to byl jeden z největších sauropodů, nebo-li dlouhokrkých dinosaurů. Byl zrovna tak velký, jako dnešní plejtvák. Nežil ale ve vodě, toto zvíře bylo zcela suchozemské. Vážilo asi 90 tun, byl to gigant, jehož tělo by nasytilo dalších dvacet těl ohromných predátorů. A kde byli obrovští býložravci, nesměli chybět ani velcí masožravci. Po dlouhá léta považovali paleontologové scény ze starých loutkových filmů, v nichž spolu zápasili gigantický býložravec a masožravec, za pohádku. Ale je možné, že Argentinosaurus opravdu čelil jednomu z největších a nejdravějších predátorů všech dob? T-Rex to být nemohl, ten se vyvinul až o dalších 30 milionů později. Tahle příšera byla větší, těžší, možná rychlejší a pravděpodobně dravější. Její nález učinil dne 25. července 1993 amatérský sběrač fosílií Ruben Carolini. Nešlo jen o pár úlomků kostí, byla to nejkompletnější kostra tohoto dinosaura. V roce 1994 byl objev vědecky popsán a roku 1995 ho Rodolfo Coria a Leonardo Salgado pojmenovali. Jeho jméno zní Giganotosaurus carolini, "Caroliniho gigantický jižní ještěr". Stehenní kost tohoto dravého dinosaura měřila 1,4 metru. Dokážete si představit, kolik měřilo zvíře celkově? Byl to jeden z největších predátorů, kteří kdy existovali, i když dnešní vorvaň by jej svou velikostí jednoduše předčil. Možná ani později nalezený Spinosaurus nevypadal na pohled tak strašlivě. Giganotosaurus, měřící jistě více než 13 metrů, podle některých odhadů až 15 metrů, lovil ve smečkách. Samotný jedinec by asi na obřího Argentinosaura nezaútočil, ale smečka těchto predátorů mohla býložravce udolat. Nelovili tak jako lvi, prostě kousali do zvířete tak dlouho, dokud nevykrvácelo. Poblíž fosilních pozůstatků Giganotosaura byly nalezeny kosti titanosauridů rodů Andesaurus a Limaysaurus. Oba měřili 15-18 metrů na délku, je dokonce možné, že na zvíře takové velikosti si mohl troufnout jediný Giganotosaurus. Avšak vzhledem k tomu, že v pravěké Argentině před 100 miliony lety koexistovali největší býložravec, Argentinosaurus, a největší masožravec nasvědčuje tomu, že tato po miliony let mírumilovná a klidná země mohla být svědkem nejbrutálnějšího boje v dějinách planety. Boje, v němž se střetli dva největší z největších. Giganotosaurus byl carcharodontosaurid, dokonce patřild o příbuzenstva jurského Allosaura. A také patřil do příbuzenstva tvora, který mu mohl konkurovat. Byl to Mapusaurus, dravec měřící více než 12 metrů. Podle domněnek paleontologů se i Mapusaurus sdružoval do smeček, aby zabil Argentinosaura. To ale znamená, že pravěká Patagonie byla opravdu dějištěm bitev nejen největších, ale i nejděsivějších zvířat vůbec. V období Křídy se nicméně na území jihu Jižní Ameriky vyskytovali i další prazvláštní dinosauři. Na poměry dnešních zvířat byli také obrovští. Například Skorpiovenator, abelisaurid délky 7,5 metru, dokázal zabít mládě Argentinosaura jediným kousnutím. Jemu příbuzný je rod Ilokelesie. Není jasné, jak velký tento živočich byl, ale podle výpočtů snad měřil od 4 do 6 metrů. Byl to zktátka středně velký theropod. Mezi velké býložravce se řadil i rod Cathartesaura. Byl to diplocoid řadící se do čeledi Rebbachisauridae. I jeho pozůstatky se našly ve formaci Huincul. Nedávno byl také ohlášen nález titanosaurida rodu Dreadnoughtus, jenž také patřil mezi největší zvířata všech dob... Prehistorická Patagonie byla jistě krásným územím. Dnes patří mezi nejnehostinnější na naší planety a právě proto možná láká paleontology, kteří v horninách a písku objevují nové druhy vyhynulých živočichů. O to úžasnější je myšlenka, že ti největší giganti možná ještě čekají na objevení. Kdo ví... Třeba jednou někdo bude hrát fotbal na patagonských pláních a zakopne o tři metry dlouhou kost, jež bude patřit něčemu, co lidstvo dosud nespatřilo...




Příští části se dočkáte již brzy, s největší pravděpodobností během následujícího týdne!

Akvárium v Palmě

19. srpna 2015 v 14:53 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Jak víte, ke konci července jsem navštívil španělský ostrov Mallorca. Mimo jiné se může pyšnit i údajně 2. největším akváriem v Evropě, Akváriem v Palmě (Palma Aquarium). Z tohoto skvělého místa jsem si odnesl i řadu fotografií, doufám, že Vás některé zaujmou a třeba Vás přimějí akvárium navštívit...


Toto akvárium je mimo jiné nechvalně známo tím, že si v něm lze objednat plavání se žraloky. Musí se tak učinit maximálně den před koupí vstupenky a je třeba mít splněn platný potápěčský kurz. Právě žraloci jsou hlavní chloubou akvária a vůbec se nejedná o strašlivá monstra, jak si mnozí lidé myslí. Právě naopak, možnost plavání s nimi jen dokazuje, že jim lze důvěřovat. Já si samozřejmě nemohl nic takového vyzkoušet, nicméně akvárium nabízí i jiné potápěčské činnosti, které by někteří z Vás mohli využít. Je jím například plavání s rejnoky či s mořskými želvami...

Podle "uvítací stěny" je v akváriu více než 1000 jedinců různých druhů fauny a flóry, více než 700 druhů z celého světa, 275 druhů korálů, více než 25 jednotlivých žraloků, přes 100 středomořských rostlin a asi 350 druhů tropických rostlin. Většina živočichů žije v 55 akváriích, celkově budova pojímá více než 5 milionů litrů vody! Akvárium v Palmě je také součástí známé společnosti Coral World International, která vlastní podobné typy akvárií na Havaji, v Izraeli a v Austrálii. Jinak bylo akvárium bylo otevřeno roku 2007 a svou existencí se podílí na ochraně přírody. Jako zábavní park podporuje program Zachraňte tuňáky a informuje také o hrůzách, jejichž oběťmi jsou žraloci...

Jakmile do akvária vejdete, budete skutečně překvapeni. Osobně bych Vám doporučil být ve střehu, neboť budete náhle upozorněni pracovníky akvária, podíváte se na ně a než stačíte cokoliv říci, jste vyfotografováni! Je to zvláštní typ překvapení. Dále se projdete v nádherném světě korálů a různých rybek. Mezi nimi jsou i slavní klauni očkatí spolu se sasankami. Při jejich sledování si uvědomíte, že tyto slavné rybky z filmu o Nemovi jsou vlastně velice drobní živočichové. Mezi další úžasná zvířata, jež jsou chována v nádržích u vchodu, patří rejnoci a tajuplné murény...



Jednou z dalších úžasných atrakcí Akvária v Palmě je krmení čínských kaprů. Můžete tak učinit ve Středomořských zahradách, kde jsou mimo jiné vystaveny i některé rostliny jižní Evropy. Pokud však podle mě stojí něco opravdu za to, pak je to návštěva Džungle. Tato část akvária je designována jako tropický deštný les, pocítíte značnou vlhkost, teče zde vodopád a všude je spousta stálezelených rostlin. Jste-li milovníky tropických zvířat, pak je tato část parku určena přímo pro Vás. Nachází se zde několik terárií s převážně středoamerickými a jihoamerickými studenokrevnými zvířaty. Tím patrně nejkrásnějším ze všech je axolotl. Tento pozoruhodný obojživelník je značně ohrožen a žije jen v jednom jezeru v Mexiku. V dalších teráriích se nachází plazi, v tomto případě ještěři, a to bazilišci a chameleoni. Rostou zde také amazonské rostliny a nechybí amazonská zvířata. Kromě některých menších ryb si zde jistě všimnete piraní. Tyto obávané ryby při mé nášvtěvě plavaly až neuvěřitelně blízko skla, člověk má pocit, že se jich snad může dotknout. Vyjdete-li po mostu nad vodopád, uvítají Vás papoušci...





Při průchodu akváriem také můžete využít interaktivních tabulí s informacemi o všech jednotlivých zvířatech, jež v blízkých nádržích spatříte. Jediným ťuknutím také můžete změnit jazyk, v němž je psán text (já osobně zvolil vždy angličtinu nebo němčinu). Díky tomu se můžete dozvědět více o místních zvířatech a také o stupni jejich ohrožení. Jednou z nejdůležitějších součástí akvária je, jak jsem již zmínil, edukativní místnost o výlovu tuňáků. Před chodem do nádrže se žraloky Vás zase uvítá pohled na hrůzy tzv. žraločí polévky, kvůli níž jsou žraloci po světě masakrováni horším způsobem, než si mnozí z nás umějí představit. Podle mě je velmi důležité, aby lidé věděli, jak jsou tato zvířata zabíjena, dokládají to fotografie i záběry. Kdyby nic jiného, zkrátka si mnozí rozumní návštěvníci uvědomí, jak strašné věci je náš druh schopen napáchat. Vchod do nádrží se žraloky je magický. Jedná se o nejhlubší nádrž se žraloky v celé Evropě, a budete-li mít štěstí, zrovna narazíte, tak jako já, na potápěče krmícího místní žraloky. V nádrži žije více než 25 různých žraloků, spolu s nimi jsou zde rejnoci a velké ryby. Žraloci jsou velice krotcí a překrásní. Někteří plavou blízko skla, takže si je můžete pořádně prohlédnout. Nejsou vůbec útoční a zdá se, že lidi snad ignorují. Na žraloka bílého zde nenarazíte, v akváriu žije ale jiný druh žraloka, jenž je také zodpovědný za několik vážných útoků na lidi (ačkoliv jde o vzácné případy). Tímto žralokem je žralok tygří. Bezmála třímetroví jedinci patří mezi největší zvířata, jež v akváriu uvidíte. Z celé návštěvy akvária se mi nejvíce líbilo právě v nádrži s těmito majestátními hlubinnými lovci...


Po návštěvě nádrže se žraloky následuje už jen obchod se suvenýry (z něhož jsem si odnesl krásnou klíčenku se žralokem kladivounem). Po východu na Vás opět čeká zvláštní typ překvapení. Dostanete fotografii, jež byla pořízena hned poté, co jste přišli do akvária. Pokud si ji koupíte, přispějete na péči o místní zvířata. Je jen na Vás, zda přijmete...

Všechny fotografie v tomto článku jsou mé vlastní. V akváriu nelze fotografovat s bleskem, proto jsou některé snímky méně kvalití. Blesk by mohl zvířata vyrušit nebo dokonce vyděsit, z toho důvodu nesmí být používán... Osobně se mi však v Akváriu v Palmě velice líbilo. Pokud někdy navštívíte Mallorcu, zajeďte do akvária. Nachází se nedaleko letiště, z centra města se k němu dopravíte během cca 20 minut. Je to opravdu úžasné místo...

Vražedných šedesát-Nejjedovatější had světa

18. srpna 2015 v 16:54 | HAAS |  Videa
Nejjedovatější had světa. Steve Backshall chytal hady po většinu svého života. Nyní se však v rudém centru Austrálie setkává s tím nejvysněnějším. Je jím taipan menší, známý také jako taipan útočný. Je velice vzácný, velmi těžce se hledá a má jed silnější, než kterýkoliv jiný had...

Ukázka ze seriálu BBC Vražedných šedesát (Deadly 60), který dosáhl 3 sérií a neuvěřitelných 78 epizod.


Sám v australské buši-část 5.

18. srpna 2015 v 10:18 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Včera jsem napsal poslední část Příběhu dravce Jane, teď je řada na příběhu Sám v australské buši? Podaží se Kenovi najít svého vysněného taipana, nejjedovatějšího hada na světě?

SÁM V AUSTRALSKÉ BUŠI-ČÁST PÁTÁ:
Ken obracel všechny ztrouchnivělé kusy dřeva, nahlížel pod každičký keřík a pod jedním z nich našel dalšího molocha. Na chvíli jej chytil, prohlédl si jej, fotografie však nepořizoval a zase jej pustil. Pak pokračoval v hledání. Narazil na skupinku vzrostlých stromků, takové místo by mohlo představovat oázu pro taipany. Žádné plazy zde bohužel nenašel, což mu vrtalo hlavou. Ani ve stínu, kterého zde nebylo po málu, se žádní neskrývali. Alespoň však uslyšel překrásný zpěv. Vydával ho nějaký druh ptáka, kterých v rudém centru Austrálie mnoho nežije. Byl to modropláštík modrofialový, jeden z nejrozšířenějších australských ptáků. Jednalo se o samce, ti jsou modří a tedy mnohem pestřeji zbarveni, než hnědé až šedé samice. Po chvíli si všiml i páru samic, trojice modropláštíků zde zřejmě pátrala po hmyzu. Jelikož se v okolí vyskytovala spousta cvrčků a much, měli zde slušnou šanci na to, aby něco ulovili. Ovšem Ken takovou šanci neměl, alespoň co se týká odchytu taipana. Nahlas oddechl a vrátil se do tábora. K večeři si ohřál konzervovanou kukuřici s mrkví, ale i strava složená pouze ze zeleniny jej už štvala. Měl po těch dnech, které strávil sám v australské buši, dost velký hlad. O vodu nebyla nouze, zásoby měl stále velké a každý den přesto vypil více, než je doporučená dávka tekutin. Když zalehl do stanu a zachumlal se do spacího pytle, nemyslel na nic jiného, než na taipana menšího. Kde se asi tak skrývá dospělý jedinec? Dny rychle ubíhaly a on stále žádného nenalezl. Spokojil se už s tím, že chytil mládě a tak si tedy splnil svůj sen, ale přesto doufal a věřil v dospělce. V toho dospělého hada, který má přece dost jedu na zabití 250 000 myší! O den později vyrazil na noční safari. Svítilnu držel u očí, byla tak prodloužením jeho zraku. Kdyby se ve světle zaleskly oči nějakého zvířete, okamžitě by si jich všiml. Netrvalo dlouho, a našel překrásného gekona. Byl malý, možná pět centimetrů dlouhý a Ken jej ani nedokázal identifikovat. Opatrně jej chytil, gekon mu běhal po dlani a jakmile se uklidnil, Ken pořídil dvě fotografie. Gekon pak prudce vyskočil a už upaloval pryč. Ken se v noci vrátil k říčnímu korytu, nyní zasypanému pískem. Zde se mu opět podařilo spatřit pakobru druhu Pseudonaja mengdeni. Tento druh chytil již na začátku své mise a tentokrát jej nechal jít. Soustředil se už jen na hledání taipanů. V okolí se jistě nacházeli nějací malíá savci, ale Kena zajímal výhradně jeden druh. Krysy. Ty jsou totiž hlavní složkou taipaního jídelníčku. Poblíž vyschlého koryta narazil na řadu jam v zemi, jež byly zcela jistě obývány krysami. Dalšího dne se rozhodl vrátit a podívat se po jejich lovci. Vstal již časně z rána, krátce po osmé. Dokonce si zapomněl vzít klobouk, tak zaměřen byl na hledání svého vysněného hada. Když se k jamám znovu přiblížil, uviděl krysí hlavu. Malý savec zjevně vyhlížel po okolí a po chvíli své doupě opustil. Kousek odsud se něco zalesklo. Pro Kena to bylo jako bití na poplach. Zlaté šupiny, jež ve slunečním světle vytvářely nepopsatelnou podívanou... Pro milovníka hadů to bylo něco jako zjevení. "Propána!" vykřikl Ken a okamžitě k tomu místu přiběhl. To, co spatřil, mu doslova vyrazilo dech. Měl zpocené čelo, pot se mu už dostával do očí a štípal ho v nich, ale Ken tomu nevěnoval pozornost. Opatrně zajížděl k tělu toho hada svým hákem. Ano, byl to taipan menší, a navíc dospělec dlouhý 1,8 metru. Byl v naprosto skvělé kondici. A nebyl tu sám...



Přibližoval se totiž k čerstvě zabité kryse! Ken měl jedinečnou možnost pozorovat lovce při požírání své kořisti! Ale ještě předtím si Ken musel splnit svůj sen. Opatrně hada podebral hákem. Ten se ukázal být překvapivě útočný, přední část těla okamžitě stáhl do tvaru písmene S. Chystal se vyrazit proti Kenovi, ale nadšený herpetolog si byl jistý tím, že mu neublíží. Hák totiž hada udržoval dostatečně daleko od Kenovi ruky. O chvíli později se Kenovi podařilo hada vyfotografovat, zatímco lezl po háku. Poté jej pustil a sledoval, jak se pouští do zabité krysy. Představa, že držel v ruce hada, jehož jed zabíjí během minut, jej naplňovala. Vždyť tato krysa musela zemřít jen asi minutu po uštknutí! Kdyby byl tímto hadem uštknut Ken, zcela jistě by v takové vzdálené lokaci zahynul. Ken dokumentoval taipaní chování, fotografoval každý detail jeho těla, a především natočil, jak had pojídá kořist. Po chvíli se taipan odplazil do jedné z krysích děr, jež mu poskytovala úkryt. Teprve teď si Ken uvědomil, že nemá klobouk a že kvůli pražícímu slunci by mohl dostat úžeh. Urychleně se vrátil do tábora, kde strávil ještě jeden den. Nemohl tomu uvěřit, ale splnil si svůj sen! Následujícího dne pro něj přijel jeep s Arnoldem, ten mu poblahopřál k úspěchu a Ken konečně odjel domů, do Beerwahu. Ken se nestal nijak slavným, ale především dosáhl svého životního cíle, a to pro něj byl skutečný dar. A z peněz, jež dostal za své úžasné fotografie, chtěl zaplatit svou další výpravu...

To je tedy konec příběhu Sám v australské buši! Doufám, že se Vám příběh líbil, pokud ano, komentujte. Také bych velmi rád slyšel jakékoliv jiné názory ohledně příběhu... Upřímně však doufám, že jste si ho četli rádi!

Příběh dravce Jane-část 5.

17. srpna 2015 v 9:29 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Příběh dravce Jane, jeden ze dvou letních příběhů na tomto blogu, je již u konce. V poslední části se dozvíme, co se naší dinosauří hrdince přihodilo na konci života...

PŘÍBĚH DRAVCE JANE-PÁTÁ ČÁST:
Jane již byla 11 let stará a 6,5 metru dlouhá. Na tak velkého predátora se jen málokdo odvážil zaútočit. Acheroraptoři se v jejím novém teritoriu již nevyskytovali, za pár posledních let se zde však objevila stáda hadrosauridů rodu Thespesius. Jane s oblibou lovila mladé jedince. Stáda byla veliká, shromažďovala se v okolí řek a jezer a čas od času si mohutní býložravci ani nevšimli toho, že přišli o jednoho člena. Jane si našla dokonalý úkryt uprostřed listnatého lesa, bylo tu příjemně chladno, v odpoledních hodinách většinou korunami stromů prosvítaly tenké paprsky slunečního světla a byl tu také klid. Okolní stromy byly sice domovem kolonie Purgatoriů, maličkých předchůdců primátů, jejichž čas měl teprve přijít, ti však Jane vůbec nerušili. Jednoho rána se Jane probudila a pocítila, jak se jí jako by dozadu stahují plíce. S těží nadechovala a nabírala vzduch jen po troškách. Něco nebylo v pořádku. Vypadalo to, že sopečný prach, který dýchala každý den ve svém bývalém teritoriu, vykonal své. Jane se postavila, bohužel se jí však zamotala hlava. Měla pocit, že jí teď bolí nejen plíce a hrdlo, ale také mozek. Stála a dívala se pod sebe mezi vlhké listí, na něž ráno napadala ranní rosa. Bylo ještě brzy, ale přesto bylo poznat, že dnešní den nebude pěkný. Počasí se kazilo a nad lesem se objevily mraky, z nichž každou chvíli mohlo začít pršet. Jane se konečně uklidnila, dýchala již pozvolna a nakonec z místa úkrytu vyšla do otevřenější části lesa. Tam ji zaujal pohyb dvou Thescelosaurů. Měla celkem hlad, začala se za nimi plížit, natahovala krk dopředu a snažila se prohlédnout si okolí, aby Thescelosaurům odžízla jakoukoliv únikovou cestu. Zatímco se na ně soustředila, Thescelosauři začali být více pozorní. Nejspíše něco tušili. Cítili, že se sem možná něco blíží. Pozorně naslouchali, zanechali ranní pastvy. Jane omylem stoupla na klacík. Praskavý zvuk byl pro Thescelosaury výstřelem z pistole. Dříve, než Jane vyběhla zpoza keřů, utíkali již jednou lesní cestou zpět ke stádu. Jane zatřepala hlavou, odfoukla z nozder prach a šla zkusit štěstí jinam. Po cestě lesem našla mršinu Thespesia. Byla sice na lovu, ale zde měla maso přímo před nosem a bez rozmýšlení se do něj pustila. Bylo již lehce nahnilé, ale Jane to nevadilo. Much zde bylo stále po málu a maso bylo poživatelné. Při hodování si Jane ani neuvědomila, čí oběd může jíst. Tady přece žádní jiní predátoři velcí jako ona nežijí, jelikož jde o její teritorium. Co tedy Thespesia skolilo? Jane to měla brzy zjistit. Z lesa vyšel mohutný samec jejího druhu a nevypadal příliš nadšeně z toho, že někdo požírá jeho kořist, kterou tak snažně ulovil. Jane už ucítila jeho pach, ale samec byl rychlejší a dříve, než se stačila otočit, schytala kousnutí do ocasu. Jane krvácela a řvala u toho. Neměla ani dost síly na to, aby se protivníkovi postavila. Tento vetřelec si dělal nároky na její území a ona jej nemohla přemoci. Utekla do lesa, zpět k úkrytu. Útěk ji velmi vyčerpal a Jane začala opět kašlat. Nemohla se ani nadechnout, musela se cítit strašně. Několik minut takto zápolila doslova sama se sebou, mezitím se z nebe spustil prudký liják. Jane vyšla z lesa opačnou stranou a stanula u řeky, na jejímž břehu kdysi zabila dvojici Ornithomimů. Napila se takřka průzračně čisté vody a hlavu na chvíli opřela o větev stromu. Zorničky měla rozšířené a opět ji přemáhal kašel. Kousek opodál procházelo stádo Hypacrosaurů. Vedoucí stáda, asi šedesátiletý samec, nevěřil vlastním očím. Viděl teď největší postrach svého života, jak doslova umírá bolestí a stáda si ani nevšimne. Nebylo to ale zranění na ocasu, co ji tolik trápilo. Nemohla zkrátka dýchat. Jane byla dinosaurem žijícím ve stále nemocnějším světě, v němž již dinosauři pomalu mizeli. Počátek vulkanické činnosti, jež otrávila atmosféru a zcela jistě se později podílela na vyhynutí dinosaurů, což ještě urychlil pád asteroidu, též pocítila. Toho odpoledne její bezvládné, nehybné tělo upadlo do vody říčního koryta, aby mohlo být zakonzervováno na dalších 65 milionů let...


Nebyla to strašlivá zranění, z nichž mnohá se nakonec zahojila, co ji připravilo o život. Byl to sopečný prach, kterého se Jane během života nadýchala velké množství, aniž by to věděla. Když o 65 milionů let později nalezli paleontologové její fosílie, byla z toho vědecká senzace. Mladý dinosaurus, 11 let starý, 6,5 metrů dlouhý a vážící okolo 600-700 kilogramů, jenž z jakéhosi důvodu zkrátka zemřel... Rekonstrukcí je však mnoho a my zřejmě nikdy nebudeme znát pravdu o smrti tohoto tvora. Nikdy se nedozvíme, zda to mohl být sopečný popel či prach, který způsobil zánik Jane, anebo zemřela na nějakou nemoc. Mohla být zraněna při souboji nebo při lovu býložravce. Mohla ji překvapit záplava nebo písečná duna. Jasné je však jedno, a pochybovat se o tom nedá. Jane zemřela na konci Křídové období v místec, kde se dnes nachází proslulé naleziště Hell Creek v Montaně...

Doufám, že se Vám Příběh dravce Jane líbil, pokud ano, komentujte. Můžete také napsat vlastní názory, nejen na příběh, ale i ohledně smrti Jane. Můžete napsat, jaká je Vaše teorie vysvětlující její smrt. Rozhodně to byl dinosaurus, jenž si zaslouží úctu a jenž prožil pravý prehistorický, divoký život...

Slavné expedice: Whiteheadův výstup na horu Kinabalu

16. srpna 2015 v 9:51 | HAAS |  Vědecké výpravy

SLAVNÉ EXPEDICE

WHITEHEADŮV VÝSTUP NA HORU KINABALU

John Whitehead byl anglický přírodovědec, profesionální sběratel ptáků a jeden z největších dobrodruhů 19. století. Jako jeden z prvních prozkoumával oblast jihovýchodní Asie, která v té době byla plná neobjevených druhů ptáků a savců, ale také malárie a jiných typů tropických nemocí. Whitehead toho na svých cestách viděl opravdu hodně, navštívil ostrov Palawan u Filipín, ostrov Jávu a také Malajsii. A právě zde, v Malajsii, pokořil skutečného velikána. Stal se totiž prvním člověkem, který kdy vystoupil na nejvyšší horu Malajsie a zároveň i na nejvyšší horu ostrova Borneo, Kinabalu. S 4096 metry nebo 13 438 stopami jde o nejvyšší vrcholek mezi Himálajemi a Wilhelminou na Nové Guineji. Toto místo možná oplývá vysokou biodiverzitou, ale je také velice nehostinné, především co se týká podnebí, vlhkosti a teploty. Jak se Johnu Whiteheadovi a jeho výpravě podařilo vystoupat až na nejvyšší bod Kinabalu?


Hora Kinabalu se nachází v malajském státě Sabah, na severu ostrova Borneo. Průměrná teplota od prosince do ledna činí -10°C až 10°C, od června do září běžně 3°C až 15°C. Vrcholek je v zimním období obvykle zasněžený. Dnes pro horolezce není zrovna problémem Kinabalu zdolat, ale v druhé polovině 19. století to lehké zrovna nebylo. Překvapivě, prvním, který se na Kinabalu pokusil vylézt, nebyl John Whitehead. V březnu roku 1851 se na horu vydal sir Hugh Low s výpravou 42 mužů a po devíti dnech se expedici podařilo vystoupit na nejvyšší plató. Těžko říci proč, snad kvůli počasí, nedosáhl však Low vrcholku. Až roku 1888 přišel na řadu Whitehead, bylo mu tehdy 28 let. Jistě ho nečekala lehká výprava...

Při své cestě po Borneu nalezl John několik nových druhů. Borneo je i dnes místem, kde byste mohli najít nové druhy. Především malajský stát Sabah je z 60 % tvořen deštnými pralesy, o divokou a nezkrocenou přírodu zde tedy není nouze. V posledních desítkách let je bohužel tato oblast v ohrožení, neboť se zde pěstují olejové palmy. V době, kdy na Borneo přijel Whitehead, však byla celá oblast zalesněna. Tropický deštný les byl přeplněn nejrůznějšími zajímavými tvory. Jedním z těch, jež přírodovědec při své cestě nalezl, byla krysa Whiteheadova (Maxomys whiteheadi). Jméno jí bylo dáno právě podle objevitele, popis však uskutečnil Oldfield Thomas roku 1894. Tento druh krysy se liší od krys či potkanů rodu Rattus, které všichni dobře známe. Ocas krys rodu Maxomys totiž nepřesahuje délku těla, naopak, je asi o polovinu menší. Tito malí všežravci žijí na lesní půdě a požírají všechno od ovoce po drobný hmyz. V deštných lesích Bornea však Whitehead nalezl i některé pestřejší druhy...


Whitehead byl zaměřen především na hledání ptáků. Objevil překrásného strdimila Whiteheadova (Arachnothera juliae), který žije pouze v horských lesích severu ostrova Borneo. Tito strdimilové se vyskytují v blízkosti hory Kinabalu, stejně jako drobné veverky druhu Exilisciurus whiteheadi. Je pravda, že většina druhů, které John při své cestě na Kinabalu objevil, byla pojmenována právě po něm. Rozhodně si to zasloužil, neboť objev těchto překrásných savců a ptáků rozšířil naše poznatky o přírodě jihovýchodní Asie. Zvláště v 19. století byly tyto poznatky strohé a Whiteheadovi se podařilo objasnit některé záhady. Dalším bezpochyby skvělým nálezem byl zpěvný pták tesie krátkoocasá (Urosphena whiteheadi), jenž patří mezi cetiovité a běžně obývá horské deštné lesy ve výšce nad 2000 metrů nad mořem.


Při výstupu na Kinabalu objevil Whitehead také dva poměrně dobře známé bornejské ptáky, prvním je loboš černohrdlý (Calyptomena whiteheadi) a druhým ještě známější trogon šedoprsý, nebo též trogon Whiteheadův (Harpactes whiteheadi). I tyto dva druhy ptáků obývají vysoké horské lesy. Loboš černohrdlý je největším zástupcem lobošů rodu Calyptomena, a Whiteheadův trogon je mnohými ornitology označován za jednoho z nejkrásnějších členů řádu trogonů. Oba druhy objevil John v omezeném časovém intervalu krátce za sebou...


John Whitehead si jako základnu k výstupu na Kinabalu vybral vesničku Kiau po sira Hugha Lowa-i ten totiž začínal svou výpravu zde. Vesnička se nachází nedaleko vodopádu Kadamaian. Whitehead zde sehnal několik průzkumníků, nosičů a průvodce. Většina nosičů pocházela z komunity Kadazan, jedná se o největší komunitu domorodců ve státu Sabah. Nosiči byli údajně nesmírně silní, nic nevzdávali a ačkoliv nosili těžká zavazadla, každý den se expedici podařilo vylézt výše o několik set metrů. Také díky pomoci kadazanských lidí se stal Whitehead prvním, kdo v historii vystoupil na vrchol Kinabalu. Později o své cestě napsal knihu Exploration of Kinabalu, jež s více než 300 stranami důkladně popisuje takřka každý krok k dobytí této zdánlivě nedobytné a nehostinné hory...


Dnes je hora součástí Národního parku Kinabalu, jenž byl založen roku 1964 jako jeden z prvních malajských přírodních parků. Možná se tak stalo i díky Johnu Whiteheadovi, který zde našel tolik úžasných a překvapivých zvířat. Na jeho území se vyskytuje 326 druhů ptáků a zhruba 100 druhů savců, k nimž se dá připočítat spousta druhů bezobratlých, rostlin a také herpetofauny. Vrcholek hory Kinabalu, jenž nad národním parkem ční, byl však stále dobyt jen malou hrstkou dobrodruhů-John Whitehead byl mezi nimi...

John Whitehead se narodil 30. června 1860 a zemřel ve věku 38 let 2. června 1899, pouhých 28 dnů před svými možnými 39. narozeninami. Zemřel na ostově Chaj-nan, který je jedinou tropickou provincií Číny. V době, kdy oblast zkoumal, byl Chaj-nan proslulý jako místo překypující tropickými horečkami, Whitehead onemocněl v horách a nakonec zahynul, načež byl pohřben v městě Chaj-kchou s vyhlídkou na moře. Za svůj život však našel velké množství nových druhů živočichů a stal se inspirací pro celou řadu přírodovědců. Britský dobrodruh Nigel Marven se vydal na Chaj-nan v jeho stopách při natáčení filmu Hainan Adventure with Nigel Marven, jenž byl poprvé vysílán roku 2012. Právě díky své odvaze a snaze objevit nové druhy si John Whitehead, dobyvatel hory Kinabalu, zaslouží úctu...