Srpen 2015

Kobra kapská-Jihoafrické smrtelné nebezpečí

15. srpna 2015 v 10:45 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Slíbený popis kobry kapské je tu, seznamte se tedy s jedním z mých oblíbených afrických hadů!

Latinský název: Naja nivea,
Rozšíření: jižní Afrika (Jihoafrická republika, Botswana a Namibie),
Velikost: 1,2 až 1,7 metru na délku.
Kobra kapská je patrně jedním z nejnebezpečnějších jihoafrických hadů. Neřadí se mezi tzv. plivající kobry, tedy druhy, jež dokáží plivat jed při obraně na delší vzdálenost. Naopak, cítí-li se ohrožena, kouše a je schopna vypustit do rány velké množství jedu. Je-li v úzkých, nejprve vztyčí přední část těla, žebra roztáhne do kápě a syčí, případně provádí předstírané útoky. Na rozdíl od zmijovitých nemohou kobry zasáhnout kamkoliv, z obranné pozice mohou uštknout pouze směrem dopředu a dolů. Pokud takové varování útočníka neodradí, kobra uštkne. Její jed je silně neurotoxický, což je však typické pro všechny korálovcovité. Podle některých autorů je však jed této kobry v síle shodný s jedem legendární mamby černé. Kromě neurotoxinů, které poblázní nervový systém oběti, obsahuje jed i vysoce účinné kardiotoxiny, jež znehybní kořist a způsobí zástavu srdce. Smrt, alespoň v případě lidí, přichází po několika hodinách. V Jihoafrické republice způsobuje kobra kapská více smrtelných uštknutí, než kterýkoli jiný had. To dokazuje, že patří mezi nejnebezpečnější jihoafrické hady. Problémem je také fakt, že se zdržuje poblíž lidských obydlí, kam ji lákají vysoké populace myší a krys, její hlavní potravy. A právě poblíž lidských obydlí také dochází k většině uštknutí. Jinak tento had obývá suché savany a polopouště, a kromě hlodavců loví i ptáky, obojživelníky a ještěrky. Zajímavé je, že se podařilo zaznamenat několik případů, podle nichž lze popsat kobru kapskou jako částečného mrchožrouta. V obou zaznamenaných případech kobra požírala hady přejeté na silnici. Jinak jsou kobry kapské kanibaly, požírají menší jedince vlastního druhu. Typickým znakem kobry kapské je oválná hlava s mírnou špičkou vpředu. Zbarvení je velice variabilní. V Transvaalu a v Botswaně je typická žlutá kobra, černí či hnědí jedinci se zase vyskytují v Kapsku a Namaqualandu. Objevují se však i špinavě bílé či citronově žluté formy, ale ty jsou poměrně vzácnější. Ačkoliv je jed kobry kapské velice silný a účinný, není tento had tak úplně v bezpečí před jinými, vyspělejšími predátory. Kobra kapská se může stát kořistí dravých ptáků, medojedů kapských a promyk. V Kalahari byly mnohokrát zpozorovány a dokonce natočeny surikaty bránící své teritorium před kobrou kapskou, jež se vydala na lov a byla tak možným nebezpečím pro surikatí mláďata. Kobra kapská je vejcorodý druh, stejně jako ostatní zástupci rodu Naja. V období od prosince do ledna naklade samice 8 až 10 vajec na obvykle teplém, vlhkém území nebo případně v termitím hnízdě. Březost trvá v průměru 42 dnů a inkubační perioda zabere dalších 65-70 dní, jsou-li vejce ve správné teplotě (zhruba 28-33°C). Kobru kapskou popsal roku 1758 slavný švédský přírodovědec Carl Linnaeus...

Příště liánovec kapský!

Správce dinosauřího parku - Požár na ostrově

14. srpna 2015 v 14:12 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Máme pátek 14. srpna, a s ním přichází i další část týdeníku Správce dinosauřího parku! Dan Jameson a jeho tým opět čelí problémům...

Požár na ostrově

Nejsem v matematice zrovna nejlepší, ale dal jsem si tu práci a spočítal jsem, že od soboty do dneška jsme v parku čelili 155 různým problémům. Vypisovat je nebudu, poněvadž by to zabralo moc místa. Stejně si už na všechno nevzpomínám. Někdy se ráno probudím a snažně přemýšlím o tom, jak se vlastně jmenuju. Věřili byste mi to? No dobrá, to byl jen vtípek, samozřejmě, že své jméno znám, protože jsem hrdinou Danem Jamesonem. Nechci se vychvalovat, ale překonal jsem svůj strach z ohně a svůj čin považuji za hrdinský. Teď už ale dost vtipů a přesuňme se k nejstrašnějším věcem, kterým náš park v posledním týdnu čelil. Nikdy jsem neměl v oblibě ohně. Nikdy jsme doma nepekli nad ohněm špěkáčky, nikdy jsem nezapaloval svíčky na adventním věnci, když někde hořelo, utekl jsem do bezpečí a zavolal hasiče... Ano, utekl jsem před ohněm, ale tentokráte oheň utekl přede mnou! Problém je v tom, že to nebyla žádná legrace. V neděli, již po desáté v noci, začali dělníci, spící ve stanech poblíž mého skromného obydlí, nahlas řvát. Takový rachot Vás nutně donutí opustit teplé peřiny a přesunout se do otřesně vlhkého vzduchu venkovního prostředí. Nejprve jsem se dělníků nechápavě ptal, proč dělají takový randál a domlouval jim, že ruší noční klid. A oni stále volali "Copak to nevidíte?!" Ohlédl jsem se kamsi za sebe a spatřil několik hořících domů. Připadal jsem si hodně trapně a tak jsem se z toho snažil vyvléci podivným vtípkem. Několik pracovníků už hasilo oheň vodou a nad ostrovem létal vrtulník rangerů. Jelikož bylo během víkendu docela sucho, požár se rychle šířil. Napadaly mne otázky jako "Kdo to způsobil?", ale na odpovědi nebyl čas. Mé skromné obydlí bylo naštěstí v nedosahu ohně, takže mi nedělalo starosti, že by mé rodinné fotografie nebo měkká matrace shořely. Jenže oheň stále sílil, přesouval se, a nakonec dosáhl malého výběhu, jenž byl postaven pro Dina, našeho Leptoceratopse. Snad mé nejoblíbenější zvíře z těch, jež tu chováme, bylo náhle v nebezpečí! Popadl jsem první hadici, kterou jsem uviděl, zatáhl kohoutkem a z hadice se spustil proud vody. Vzhledem k délce hadice a jejího dostřelu jsem se však musel přiblížit k ohni blíže, než kdy předtím. Část požáru jsem uhasil sám! O zbytek se postarali rangeři, ostatní pracovníci a dokonce i Charles, jenž zprvu zmateně pobíhal kolem hořících domů, nicméně nakonec také začal pomáhat. Jen co oheň zmizel, vytáhl jsem z výběhu Dina. Byl celý vystrašený, kňučel jako pes a kdyby jím opravdu byl, jistě by mi už několikrát jazykem olízl obličej. Byl evidentně šťastný, že jsem u něj a nepochybně se cítil být v bezpečí. Požár ustal asi po půl hodině, vše jsme zkontrolovali a nakonec šli spát. Pravá škoda, kterou napáchal, nám však byla ukázána až s příchodem slunečního světla. Shořelo několik domů, vesměs to byly zásobárny krmiva pro zvířata, také několik zčernalých stromů působilo velice smutně. Clark možná škodu zaplatí, ale bude si muset hrábnout pořádně hluboko do kapes. A teď konečně vyvstala ta základní otázka: "Proč? Kdo to udělal?" Začalo doslova detektivní vyšetřování, na jehož konci se nám potvrdilo, že v okolí oněch budov v noci snad nikdo nebyl. Nikdo kromě Jaye Bergera, veterináře, jenž byl přijat na začátku července. Berger zmizel z ostrova, prostě se vypařil. Zprvu jsme měli velký strach o jeho zdraví a uvažovali jsme i o tom, že mohl uhořet. Podle zpráv z jednoho polynéského přístavu však půl druhé námořní míle od našeho ostrova v noci přistála loď. Zajímavé bylo i to, že zmizel jeden z člunů v našem přístavu, a v úterý jsme jej nalezli zmáčený mořskou vodou v laguně Stone Bridge. Není to jasné? Berger byl zrádce, to on způsobil požár a pak prostě utekl. Jaký k tomu měl motiv?

Zatímco jsme se během týdne snažili přijít na to, proč tak Berger učinil, objevilo se i několik dalších problémů spjatých předně s oním požárem. Například pravěcí pštrosi Palaeotisové byli hlukem v noci tak vyděšeni, že byli druhého dne spatřeni až na pobřeží. To je další důkaz toho, že někteří pracovníci asi stavbu výběhů šidí. Tentokrát jsem šel ohradu opravit sám, zabralo mi to však dobré dvě hodiny a to ještě připočtěte snahu rangerů dostat ta zvířata zpět. Také Troodoni nebyli zrovna spokojeni a odmítali po celé pondělí žrát. Maso, kterým jsme je museli krmit, bylo cítit ohněm, zjevně proto jej nechtěli přijmout. Nové zásoby potravy pro zvířata byly helikoptérou přivezeny až v úterý po sedmé večer, hladoví Troodoni dostali jíst jako jedni z prvních. Othnielie zase skryly svá mláďata v trsech keřů a vyvedly je ven až v noci ze středy na čtvrtek, což dokázal záznam z kamery. Všechny potíže se nakonec vyřešily, ale nás stejně zajímá, proč byl Berger tak bezohledný a proč nám způsobil tolik problémů. Že nám někdo nepřeje a snaží se nám překazit plány, to už víme dávno. Někteří lidé byli již chyceni a dokonce odsouzeni, ale přesto, stále po nás někdo jde. Zajímalo by mě, kdo je ten záhadný člověk. Nebo je to dokonce celá banda? Spoustu věcí se ještě postupem času dozvíme a věřím tomu, že budeme pořádně překvapeni...

Obrázek z ibtimes.co.uk . Před Danem se začíná rýsovat opravdová hádanka. Otázkou je nyní, jak ji vyřeší...

Lovcem dinosaurů, 7. kolo

13. srpna 2015 v 18:23 | HAAS |  Naše soutěže
Po měsíci se soutěž Lovcem dinosaurů vrací! Doufám, že i tentokrát se Vám podaří nalovit nějaká prehistorická zvířata...

DINOSAURSS

Úlovky: Stegosaurus, Eoraptor, Hatzegopteryx, Magyarosaurus, Troodon, Parasaurolophus

Tento dromeosaurid žil v období pozdní Křídy. Fosilní ostatky byly nalezeny ve Francii, ale lze předpokládat, že žil i na území jiných jihoevropských států. Říká se mu "zloděj olympijského ohně". Jaké je jeho vědecké jméno?

MARTINORAPTOR

Úlovky: Velociraptor, Dimetrodon, Plesiosaurus, Basilosaurus, Scutosaurus, Mononykus

Patřil mezi obávané mořské plazy jurského období. Žil před 160 až 150 miliony let na území Evropy, i když se po moři mohl rozšířit i do jiných částí světa, v nichž zatím jeho fosílie nebyly objeveny. Jeho velikost není stále jistá, podle všech propočtů by mohl být přes 6 metrů dlouhý, ovšem v některých televizních pořadech byl vyobrazen čtyřikrát tak velký. Znáš jeho jméno?

MATOUŠ PAVLÍK

Úlovky: Therizinosaurus, Tarbosaurus, Arthropleura, Pterodactylus, Muttaburrasaurus, Edaphosaurus

Tento tvor se řadil mezi největší dinosaury jurské éry. Stavbou těla mohl připomínat žirafu, přední končetiny byly vyšší, než zadní, a nad nimi čněl ohromně dlouhý krk. Díky němu tento dinosaur měřil 12 až 13 metrů na výšku a do objevu Sauroposeidona byl považován za nejvyššího dinosaura. Patří mezi nejznámější dinosaury...

MATT

Úlovky: Archaeopteryx, Ceratosaurus, Ouranosaurus, Carcharodontosaurus, Megatherium

Jméno tohoto tvora v překladu znamená "chodící velryba". Žil na území dnešního Pákistánu před 50-48 miliony let a byl jedním z nejprimitivnějších kytovců. Zdálně mohl připomínat krokodýla, ale byl to opravdu savec a pravý předek kytovců. Měřil 3 metry. Jaké je jeho jméno?

NONYCHROMEK

Úlovky: Pteranodon, Deinosuchus, Dunkleosteus, Doedicurus, Maiasaura, Dorudon

Byl titánem mořských škorpiónů. Tento obrovský eurypterid byl největším kyjonožcem všech dob. Podle všeho mohl dorůst alespoň 1,6 metru a žil v období od raného Siluru po Devon. Lovil ryby, trilobity a jiné kyjonožce. Fosílie byly nalezeny na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy.

ANKYLOSAURUS

Úlovky: Compsognathus, Macrauchenia, Coelophysis, Othnielia, Camarasaurus, Elasmotherium

Spolu s rodem Kol má nejkratší rodové jméno ze všech dinosaurů. Celý název znamená "spící drak". Tento theropod byl velký jako kachna a žil v Číně. Jeho ostatky tam byly nalezeny v roce 2004 v provincii Liaoning. Znáš jeho jméno?

To je protentokráte vše, čím dříve odpovíte, tím dříve bude další kolo! Mnoho štěstí!

Velká evoluční odysea savců, část 4.: Na sklonku druhohor a začátku třetihor

13. srpna 2015 v 10:33 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Multituberculáti nebyli jedinými primitivními savci, kteří se v průběhu druhohor vyvíjeli souběžně s dinosaury. Ve fosilním záznamu bychom našli i fosílie jiných skupin primitivních savců, z nichž mnozí hráli právě tak klíčovou roli ve svém světě. Patřili mezi ně dokonce největší druhohorní savci vůbec, jimž se dokonce podařilo pokořit dinosaury a stát se jejich lovci. Je to neuvěřitelné, ale na sklonku druhohor již evoluce savců zaznamenala skutečné úspěchy...

Mezi primitivními savcům podobnými tvory, řadícími se do skupiny Mammaliformes, byla i Castorocauda. Často se jí přezdívá "druhohorní vydra", i když k dnešním šelmám měla vývojově daleko. Co ji však chybělo na vývoji, neztratila na vzhledu. Castorocauda lutrasimilis je příkladem nepravého vodě přizpůsobeného savce. Žila ped 164 miliony let na území Mongolska a Číny, její fosílie byly vyzvednuty v ložisku Daohugou ve Vnitřním Mongolsku. Jedná se o příklad tzv. kovergence, tedy typu evoluce, kdy se nepříbuzné druhy vyvíjejí podobným způsobem kvůli životu ve stejném typu prostředí. Castorocauda žila úplně stejně, jako vydry, bobři či ptakopyskové. S délkou 42,5 centimetru je nalezený jedinec největším mammaliformem Jurského období a dost možná jedním z největších srstnatých živočichů druhohor.


Jedním z největších druhohorních savců byl však gobiconodont Repenomamus. Tento úžasný tvor žil ve spodní Křídě před 125 miliony let a jeho ostatky byly nalezeny v souvrství Yixian v Číně. Jsou známy dva druhy, které se od sebe však velikostí příliš neodlišovaly. Repenomamus má pověst lovce dinosauřích mláďat, existuje pro to zkamenělý důkaz. Lovil mladé Psittacosaury, primitivní ceratopsiany, se kterými sdílel svůj lesní domov. Kosti malých Psittacosaurů byly nalezeny v jeho žaludku. Repenomamus měřil na délku metr a vážil tak 4 kilogramy, na druhohorního savce to byl obr. Sám se mohl stát kořistí mnoha jiných dinosaurů, ale přesto byl postrachem jejich mláďat. To je velký evoluční krok, nemyslíte? Repenomamus se řadil do skupiny savců, jež kompletně vyhynula a v současnosti tedy nežijí žádní jemu blízcí příbuzní...


Před 65 miliony let se náhle vše na Zemi změnilo... Jednoho dne proletěl atmosférou obrovský meteorit. Byl deset kilometrů široký, narozdíl od malých meteorů neshořel v atmosféře a jeho pád do Mexického zálivu vyvolal vlnu katastrofických událostí, jež nadobro změnily svět. Bouře, tsunami, tlaková vlna, postupné zamoření ovzduší a skleníkový efekt, to jsou jen některé z příčin, jež vyhubily dinosaury a další zvířata, která vážila více nežz 10 kilogramů. Savci měli štěstí. Snad poprvé v historii planety se ukázalo, že se jejich velikost, kvůli které se museli skrývat ve stínu dinosaurů, stala výhodou. Na samém konci Křídového období se již začali vyvíjet první primáti. Nejstarším zástupcem řádu primátů a tedy i naším nejranějším přímým předkem byl Purgatorius. Často je zobrazován jako evoluční vítěz nad dinosaury, na nespočetném množství obrázků na internetu, stejně jako v některých filmech, si udržuje tuto pozici. Těžko říci, zda měl vůbec co do činění s dinosaury a zda se jim spíše nevyhýbal obrovským obloukem. Jedno je ale jasné, byl to primát a vypadal jako myš. Doslova, protože toto 10 centimetrů dlouhé zvíře možná šplhalo po stromech a lovilo hmyz, jako mnozí dnešní primáti, mělo však protáhlou lebku, dlouhý čenich, podlouhlý ocásek jako dnešní krysy a prsty na končetinách rozhodně nesloužily k obejmutí větve. Tohle zvíře šplhalo podobně jako veverka. Poznatky o Purgatoriovi jsou strohé, ale důkladně prozkoumána byla řada zubů, včetně stoličky. A také díky tomuto znaku víme, že byl Purgatorius zcela jistě primátem. Stolička se totiž podobala stoličkám dnešních lemurů, relativně primitivních poloopic z Madagaskaru. Purgatorius přežil velké vymírání na konci Křídy a žil ještě v raném Paleocénu...


Purgatorius byl placentálem, rodil zřejmě plně vyvinutá mláďata. Na sklonku druhohor se ale samozřejmě objevila i jiná skupina savců, jež rodí zcela bezbranná, takřka nedonošená mláďata, jejichž vývoj pokračuje po narození ve speciálně uzpůsobeném vaku. Podle toho dostali také jméno. Vačnatci. Jedním z prvních byl Alphadon, který žil v pozdní Křídě na území Nového Mexika a Alberty. Byl to všežravec a šplhal po stromech. Vačnatci se spolu s placentály řadí do infratřídy Metatheria. Alphadon je jedním z důkazů, že se vačnatci nevyvinuli v Australasii, kde dnes žije většina druhů, ale pocházejí snad z Nového světa. Dalším primitivním vačnatcem byl druh Peradectes minor, jenž žil před 65 miliony let v Montaně. Mohl se tedy setkat s Purgatoriem. V Paleogénu se později vyvinuli další vačnatci, včetně vačic, jež na území Severní a Jižní Ameriky převládají dodnes...


Zdroje obrázků: contentparadise.com (upraveno), newcritters.com, paleocene-mammals.de a WikiMedia.

Sám v australské buši-část 4.

12. srpna 2015 v 9:25 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Na konci minulé části si Ken Smith, nadšený herpetolog začátečník, všiml hadích šupin pohybujících se ve vyschlém říčním korytu. Přiblížil se za tím hadem, a byl velmi překvapen... Mohl by se konečně přiblížit svému cíli a chytit živého taipana?

SÁM V AUSTRALSKÉ BUŠI-ČÁST ČTVRTÁ:
Ken nevěřil vlastním očím. Ten had, jenž se plazil pár metrů před ním, byl taipan menší, známý také jako taipan útočný! Byl to cíl jeho cesty! Taipan druhu Oxyuranus microlepidotus! Název, který je při přečtení pro herpetologa rajskou hudbou. Ken viděl podlouhlé tělo pomalu se pohybovat vpřed. Zatím se mu naskýtal pouze pohled na taipaní ocas, hlava byla dále vpředu. Ken se vyškrábal z uzounkého říčního koryta a podíval se zblízka na hadí hlavu. Opravdu to byl on! Pomalu začínalo svítat, Ken už nemusel svítit baterkou. Taipaní šupiny se ve slunci třpytily a Ken oddechoval ještě s jistou nevěřícností, ale zároveň i s radostí. Pomalu zasunul pod hada svůj hák a jemně jej začal vytahovat. Cítil, jak se mu kapky potu dostávají do očí, jako by jej snad chtěly oslepit. Třásly se mu ruce a chvíli zvažoval, zda má vůbec ocas hada chytit do ruky. Přece jen měl teď před sebou nejjedovatějšího hada světa, zvíře, které má dost jedu na to, aby jedním uštknutím zabilo 100 lidí nebo 250 000 krys! A zvíře, jehož jed zabije člověka do 40 minut, nedostane-li protijed. Ken pomýšlel na to, proč je vlastně tento had tak potenciálně nebezpečný pro lidi. Taipani se totiž specializují na lov savců, a k tomu je uzpůsoben i jejich jed. Během přemýšlení konečně popadl hadí ocas. Taipan byl celkem v klidu, trochu syčel, ale nesnažil se útočit. Také to nebyl žádný velký jedinec, Ken chytil zhruba 70ti centimetrového mladíka. Průměrná délka dospělců je až 1,8 metru, přesto byl však Ken spokojen. Když se uklidnil, pořídil desítky fotografií. Detaily očí, šupin, své ruky držící jeho ocas, a poté jej pustil. Ken nahlas zajásal. Splnil si svůj sen! Ale s jídlem roste chuť a on měl stále dostatek času na to, aby nalezl dospělce. Tento velice vzácný plaz jej okouzlil natolik, že se chtěl jeho hledání věnovat ještě v příštích pár dnech. Když se Ken vrátil ke stanu, bylo osm hodin ráno. Zachumlal se do spacího pytle, chvíli promýšlel další plány a nakonec usnul. Probudil se po třetí hodině odpolední. Když vystrčil ze stanu hlavu, nahlas zakašlal. Venku bylo dusno, horko a už pár metrů za táborem se krajina zdála rozmazaná. Teplota se blížila ke 40°C, Ken tedy zůstal ve stanu. Popíjel z láhve a četl si časopis Journal of Herpetology, kde se zrovna psalo o taipaním jedu. K večeru si Ken připravil večeři. Byl pořádně vyhládlý, na pánev tedy vysypal hned tři konzervy fazolí a hráchu, přidal trochu oleje a vše začal nad ohněm smažit. Teprve teď se podíval do zrcadla a zjistil, jak vypadá. Tváře měl jak opálené, tak i špinavé od hlíny a písku. Kolem očí mu neustále sedaly mouchy, což nebylo zrovna příjemné. Expediční košili, jinak krásně šedou, měl teď doslova písčitě zbarvenou. A když popadl svůj klobouk, vinula se z něj hromada prachu. Po tomhle ale Ken celý život snil! Byl zde zcela sám, opuštěn v australské buši, v polopouši, v aridním území, jež je nehostinné, extrémní a všechno zde musí bojovat o přežití, včetně jeho samotného. Po večeři se ještě Ken napil horkého čaje, opět vzal do ruky hák na hady, baterku a fotoaparát, a vyrazil na průzkum okolí. I tentokrát zahlédl šupinonožku Burtonovu, tentokrát to byl mladý jedinec. Pak si Ken všiml něčeho opravdu výjimečného. Byl to perentie, varan druhu Varanus giganteus. Jedná se o největšího ještěra Austrálie, je 2,5 metru dlouhý a vážit může až 20 kilogramů. Ten, jehož Ken našel, byl menší, asi jeden a půl metru dlouhý, ale přesto byl majestátní. Tito plazi jsou obvykle aktivní přes den, ale tento zjevně vyrazil na lov až po setmění. Ken si řekl, že tohoto plaza raději chytat nebude. Žádný z varanů nemá v tlamě čisto, někteří vědci se dokonce domnívají, že má perentie, podobně jako komodský varan, jedové žlázy. A to poslední, co Ken v tuto chvíli chtěl, bylo být kousnut takovým ještěrem. Po chvílích strávených prohledáváním keřů a jam v zemi, zřejmě vyhloubených krysami, našel Ken dalšího fascinujícího vačnatce. Byl to bandikut králíkovitý, druh vyskytující se v Rudém centru Austrálie velmi vzácně, zato je však hojný na australském západě. Tento noční všežravec zřejmě pátral o nějakém hmyzu, Ken si jej chvíli prohlížel a pak pokračoval v pátrání po dospělém taipanovi...



Ať však hledal, jak hledal, žádného nedokázal najít. Možná se někteří skrývali poblíž krysích jam, ale Kenovi bylo jasné, že je odtamtud nedostane. Tedy alespoň ne dnes v noci. Vrátil se k vyschlému korytu řeky, díky mírné noční vlhkosti se zde objevila trocha bláta. Ken si řekl, že by na místo mohl zajít k ránu, trocha vody by teoreticky hady mohla přilákat. A hadi, stejně většina živočichů, musí pít, Ken by měl tedy slušnou šanci. Když ráno vstal a opustil stan, zasáhla jej písečná bouře. Naštvaný herpetolog se vrátil do svého obydlí, v němž musel strávit několik příštích hodin. Až po poledni bouře ustala, a proměnila okolní krajinu k nepoznání. Ken se rozběhl směrem k říčnímu korytu, žádné však nenašel. Bylo pohřbeno pod písečnými dunami. Ken poprvé za svého pobytu proklínal australskou polopoušť. Nečekal, že jediná událost dokáže změnit jeho pobyt v tomto extrémním habitatu. Bouře však nezasypala vše a vyvýšená část říčního koryta zůstala téměř nezměněna. Ken však přesto cítil, že tady taipany nenajde. Zkusil tedy štěstí v okolí tábora...

Pokračování zase příště! Upřímně doufám, že další část napíši již příští týden...

Příběh dravce Jane-část 4.

11. srpna 2015 v 13:04 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Po méně než týdnu přicházím s další částí Příběhu dravce Jane, tentokrát již čtvrtou. Snad si ji s radostí užijete...

PŘÍBĚH DRAVCE JANE-ČTVRTÁ ČÁST:
Cizí samice se dlouho neukázala, asi si našla vlastní teritorium. Jane žila v sopečné krajině a poblíž lesní jeskyně už dva roky. Za tu dobu již stihla vylovit všechny Thescelosaury nebo Parksosaury, tedy malé ornitopodní dinosaury, kteří by se dali nazvat gazelami období Křídy. Tato zvířata byla na její druh normálně dost rychlá, ale Jane stále nebyla dospělá a byla tedy rychlejší, než starší zástupci jejího druhu. Jejich konkurenci si rozhodně nenechala líbit ani jednou. K řece, protékající údolím porostlým jehličnatým lesem, se čas od času přicházel napájet mladý samec. Díval se na Jane takovým zvláštním pohledem, ale samice jej vždy odehnala. Setkání s jakýmkoliv členem jejího druhu, ať už to byl samec či samice, vždy skončilo řevem. Jane nebyla moc dobrá bojovnice, ale když došlo na obranu, nebála se útočit na malé přední končetiny a prudce trhat. Protivník si většinou z boje odnesl pořádný šrám. Jednoho deštivého dne se však starší samice vrátila. Měla zjizvený obličej a bylo na ní poznat, že zoufale hledá místo k odpočinku. Jen nějaký obrovský predátor jí mohl v boji způsobit tak strašné zranění. Nebyla však tak bezmocná, jak na první pohled vypadala. Měla dost síly na to, aby si našla bezpečné území. Jane zrovna odpočívala poblíž jeskyně a trávila mládě Ornithomima, jež k poledni ulovila. Cítila, že sem přichází rival, ale nevycítila, že u ní bude tak blízko. Zezadu jí náhle sklaply krk mohutné čelisti. Jane bolestivě zařvala, otočila se a hlavou vetřelce prudce praštila do boku. Starší samice také bolestivě zařvala a než si stačila cokoliv uvědomit, její dolní čelist byla v pevném sevření Janeiny tlamy. Protivnice se však vytrhla a vší silou Jane narazila na skálu jeskyně. Jane se nějak zatočila hlava a upadla. Takto skončil krátký boj, který nakonec prohrála. A nejen to, prohrála i své teritorium. Musela si teď najít nové území. Pomalými kroky opouštěla svůj pravý domov, déšť sílil a květy, jejichž vůni vždy cítila, jako by snad uvadly. Odchod byl pro ni těžký, navíc trochu kulhala, ale nebylo to nic vážného. Druhého dne ráno přebrodila řeku a ocitla se na území velké lovecké tlupy. Na označkovaném stromě ucítila pach pěti velkých samic a dvou mladších samců. Moc dlouho tam nepobyla a putovala dál. Minula stádo Torosaurů, popíjejících z řeky. Vůdce stáda ji odehnal hlasitým zachrochtáním, až se mu z nozder valily proudy zrovna vypité vody. Jane to stačilo k tomu, aby ani nepomyslela na ulovení Torosauřího mláděte. Nedaleko se ale dva Torosauři prali o samice stojící opodál. Silně do sebe vráželi ostrými rohy, přetlačovali se a nakonec jeden z nich přišel o oko. Zmatený, poraněný a zděšený, dostal se přímo do cesty Jane. Ta po něm bez rozmýšlení vyběhla a aniž by to byl tušil, protrhla mu jedním kousnutím krk. Řev sice vzbudil pozornost celého stáda, ale umírajícího jim líto nebylo. Tato stádová zvířata jinak příliš nepřemýšlela a když sama přežila, osud jiných je nezajímal. Jane se do sytosti nažrala, čerstvé maso jí dodalo sílu. Poté, co odešla, přiběhla k mršině smečka Acheroraptorů a do nejmenší kůstky ji ohlodala. Až dalšího dne na místo přišla lovecká tlupa a zjistila, že je zde někdo předehnal. Ale to už Jane pokračovala v cestě, až nakonec našla nevelký listnatý les. Nežila zde takřka žádná potenciální kořist, nicméně rozhodla se zde nějaký čas pobýt. Plynuly týdny a pak i měsíce a Jane si na listnatý les tak zvykla, že by jej nevyměnila za nic na světě. Poblíž měli hnízdiště Quetzalcoatlové, jejichž mláďata na podzim lovila a odnášela z nechráněných hnízd. Musela si však dávat pozor na dospělce hlídkující po obloze. Aniž by to však věděla, díky starší samici vlastně unikla strašlivému nebezpečí. Během let strávených ve starém teritoriu byla svědkem probouzení se té strašlivé sopky, jež se tyčila nad jejím bývalým domovem. Ještě pár let, a zemřela by, jelikož by se nadýchala smrtícího plynu až příliš. I tak však měla nemocné plíce. Čas od času ji nutily k jakémusi dinosauřímu kašli. Znělo to, jako by chtěla pořádně zařvat, ale do zvuků se promítal podivný tenký hlásek. Jane teď bojovala o holý život, pobyt na bývalém území jí vůbec nesvědčil. Alespoň listnatý les jí teď poskytoval ochranu. Nebyla zde žádná dotěrná zvířata, žádní Acheroraptoři, kteří by si dovolili ji ohrozit. Nebyli tu ale ani žádní velcí býložravci, neprobíhala zde migrace Edmontosaurů ze severu na jih a Jane se musela spokojit s požíráním menších pravěkých varanů a malých ptakopánvých dinosaurů, jako byli Parksosauři. Brzy se však jejím oběděm mohlo stát i něco většího...


Za oblačného dopoledne dorazila do lesa skupina Ornithomimů, pštrosům podobných dinosaurů. Jane teď měla příležitost pořádně si zalovit. Byla celkem hladová a nemusela se rozmýšlet, zda má zaútočit, ačkoliv by i tak uvažovala jako aligátor a zkrátka by šla za možnou kořistí. Ornithomimové pili z jezírka, mláďata si hrála mezi dospělci na schovávanou a několik hlídek pozorovalo okolí. Jane se přikrčila a skryla se za nevysoký strom. I když jí zpoza stromu čněl vrcholek hlavy, nepříliš dobře vidící hlídky ji nezpozorovaly. Napětí se v Jane postupně stupňovalo. Už už chtěla vyrazit, ale najednou jedna z hlídek cosi zakvákala a ostatní vztyčily hlavy. Zpozorovali ji? Ne, byl to povel k odchodu. Stádo mělo pokračovat v cestě. Jane skupinku ještě chvíli pozorovala a zaměřovala na na pomalé jedince pohybující se vzadu. Jeden z nich byl snad chromý, levou zadní končetinou táhl v písku jako těžké břímě. Teď nebo nikdy! Vystartovala. Burácení praskajících větví vzbudilo pozornost těch zvláštních pštrosích dinosaurů. Náhle se začali všichni pohybovat jedním směrem. Nemocný Ornithomimus jim však nestačil, stejně jako mladá samička běžící po jeho boku. Oba skočili do vody, kam se za nimi přiřítila i Jane. Jednomu Ornithomimovi přetrhla kousnutím krk a dalšího položila na bok silným nárazem. Pak jej dorazila kousancem do břicha. Zděšení Ornithomimové už mizeli v dáli za kopci, když Jane vítězoslavně zařvala a pustila se do hodování...

Příští část již brzy! Do komentářů můžete napsat svůj názor na příběh, budu za něj moc rád...

Slavné expedice: Německé paleontologické výpravy do Tendaguru

10. srpna 2015 v 9:34 | HAAS |  Vědecké výpravy

SLAVNÉ EXPEDICE

NĚMECKÉ PALEONTOLOGICKÉ VÝPRAVY DO TENDAGURU

Tendaguru je jedním z nejslavnějších naleziští fosílií v Africe. Tato na zkameněliny bohatá oblast přinesla světu paleontologie množství význačných nálezů, z nichž všechny rozšířily naše znalosti o dinosaurech a dalších druhohorních zvířatech. Tato geologická formace, jejíž horniny obsahují zkameněliny z období pozdní Jury (před 155-145 miliony let) se v mnohém podobá Morrisonskému souvrství v Severní Americe. Jak dokládá vykopaný materiál, v Tendaguru žily podobné typy dinosaurů, jako na tehdejším americkém západě. V Tendaguru bylo objeveno s největší pravděpodobností 29 různých obratlovců z období Jury. K většině nálezů pak přispěly paleontologické expedice organizované na začátku 20. století Němci. Ale co všechno německé expedice objevily?


Jurská ložiska Tendaguru byla objevena roku 1906 německý farmacistskou, chemickým analystou a inženýrem Berhardem Wilhelmem Sattlerem. V podstatě k tomu došlo náhodou, jelikož Sattler cestoval k jednomu z dolů při řece Mbemkure v tehdejší Německé východní Africe. Dnes se na onom území nachází stát Tanzanie. Zatímco cestoval k dolům, povšiml si Sattler obrovských kostí vystupujících z místních hornin. To byl důvod, proč se mělo Německo v příštích několika letech o Tendaguru tolik zajímat. Sattler poslal zprávu o svém nálezu známému paleontologovi Eberhardu Fraasovi, který Tendaguru navštívil v roce 1907. Berlínské přírodovědné muzeum následně vyslalo několik dalších expedic, a to mezi lety 1909 až 1911. K poslední expedici došlo roku 1912, ačkoliv později na místo vyrazili ještě britové. Výsledky byly ohromné. Dnes jsou mnohé z objevených majestátů vystavovány v Berlínském přírodovědném muzeu...

Eberhard Fraas tedy zamířil do Tendaguru roku 1907. Při svých zkoumáních místních hornin a se Sattlerovou pomocí objevil dvě obrovité kostry. Materiál byl později transportován do Fraasovy výzkumny ve Stuttgartu, a na jeho základě popsal Fraas dva nové druhy dinosaurů. Oba zařadil do rodu Gigantosaurus, a popsal je jako G. africanus a G. robustus. Později se nicméně zjistilo, že rod Gigantosaurus je až příliš špatně známý a popsané druhy navíc musely patřit do jiných rodů, neboť si byly jen vzdáleně příbuzné. Dnes víme, že Fraas nalezl kostry druhů Barosaurus africanus a Janenschia robusta. I když tedy Fraasova práce, alespoň v tomto případě, nebyla dokonalá, šlo o dobrý začátek...


První velká německá expedice vyrazila do Tendaguru roku 1909. I po následující dva roky výpavy vedl Werner Janesch (podle něj byl pojmenován rod Janenschia, jenž byl dříve Fraasem popisován jako Gigantosaurus). Díky Janenschovým výpravám získala tato formace světové jméno, neboť zde mimo jiné byl objeven rod Dicraeosaurus. Janensch jej popsal roku 1914. Šlo o velkého sauropoda, dlouhokrkého obra přes 3 metry vysokého a 12 metrů dlouhého. Jeho kostru dnes vystavuje Přírodovědné muzeum v Berlíně, jedná se o jeden z hrdých nálezů německých expedic. Dicraeosaurus se od mnohých sauropodů své doby lišil zvláštními trny na páteři. Možná, že na nich byla napnuta jakási plachta či ploutev. Mohla sloužit k předvádění se nebo k zastrašení protivníků, pravdu se však zřejmě nikdy nedozvíme a jde jen o domněnky. Pro jurské sauropody byla také netypická velká hlava s relativně krátkým krkem, díky čemuž byl Dicraeosaurus Janenschem zařazen do nové čeledi Dicraeosauridae.


Při vykopávkách Janenschovi asistoval Edwin Hennig, paleontolog později proslulý popisem objevu východoafrického australopitéka. Největším nálezem celé expedice byl však nezpochyby jeden z největších a nejvyšších dinosaurů vůbec-obrovský Brachiosaurus, dnes popisovaný jako Giraffatitan. Tento unikát, pravá chlouba Přírodovědného muzea v Berlíně, která představuje skutečnost, že tito tvorové opravdu žili a dorůstali enormních rozměrů, to byl pravý objev! Janensch většinu dinosaurů, jež objevil, popsal až roku 1914, což platí i u tohoto Brachiosaura nebo Giraffatitana. Původně jej popsal jako B. brancai, ale podle mnohých paleontologů se africký brachiosaur od toho severoamerického liší natolik, že by měl spadat do odlišného rodu. Ať tak či onak, bylo to obrovské zvíře. Majestátní kostra měří na výšku zhruba 12 metrů, to znamená, že by se tento dinosaurus podíval v klidu do čtvrtého patra. A ještě je tu jedna zajímavost: tato kostra je vlastně největší, jež byla kdy vykopána. Je zapsána v Guinessově knize rekordů!


Janenschova expedice nalezla i Kentrosaura, pětimetrového stegosaurida, jehož Janensch našel 24. července 1910. Vědecký popis uskutečnil Edwin Hennig roku 1915. I Kentrosaurova kostra je vystavena v Berlínském muzeu, též se jedná o unikát. Tento dinosaurus patřil do příbuzenstva slavného Stegosaura, jenž žil v té samé době, před 150 miliony let, v Severní Americe. Při expedici byl objeven i rod Tendaguria, jméno samozřejmě dostal podle formace. Nalezl jej Wilhelm Bornhardt a popis uskutečnil roku 1929 opět Janensch, ale nedal zvířeti jméno. To napravil až Jose Bonaparte v roce 2000. Tendaguria byl také sauropod, neví se toho o něm však mnoho. Mnohem známější je již zmíněná Janenschia, kterou popsal paleontolog Rupert Wild roku 1991. Janensch si rozhodně zasloužil, aby po něm byl pojmenován dinosaurus...


Poslední německá paleontologická výprava do Tendaguru byla uskutečněna roku 1912. Vedl ji Hans Reck a jeho manželka, a mezi nálezy byl i Tendaguripterus. Tento ptakoještěr, nikoliv dinosaurus, patřil v prehistorické Tanzanii pravděpodobně mezi nejhojnější. Jak se ale ukázalo, Tendaguru bylo také domovem Rhamphorhynchů a Pterodactylů, stejně jako blíže neidentifikovaného dsungaripterida a azhdarchida. Mezi sauropody dominoval i Australodocus nebo jeho příbuzní Tornieria a Turiasauria. Každý však miluje především obrovské predátory, a v Tendaguru jich žila spousta. Největším byl Allosaurus, který se svou velikostí blížil T-Rexovi. Dále se tudy ve velkém množství proháněly smečky Ceratosaurů, Elaphrosaurů a Labrosaurů. Tendaguru bylo zkrátka pravěkou obdobou dnešního Serengeti...


Tendaguru je dnes, především díky německým paleontologickým výpravám, dobře prozkoumanou lokací. Víme, že zvířata, která kdysi obývala Tanzanii, byla přinejmenším stejně impozantní a divoká, jako dnešní lvi a sloni. Ale kdo ví, zda nedojde k nálezům i dalších. Je možné, že i tak dobře zkoumané místo, jakým je Tendaguru, nás v budoucnu může překvapit ohromujícími nálezy, z nichž některé třeba přepíší dosavadní závěry o vzhledu a chování vyhynulých zvířat. Zcela jasně však můžeme říci, že paleontologické výpravy do Tendaguru byly velmi úspěšné...

Putování s pravěkými zvířaty, epizoda 3.: Země obrů

9. srpna 2015 v 9:53 | HAAS |  Díly seriálů o pravěku

Dramatický příběh novorozeného a postupně rostoucího mláděte největšího pozemního savce všech dob. Tak by se dal krátce popsat děj třetí epizody slavného cyklu BBC Putování s pravěkými zvířaty, tentokrát s názvem Země obrů. Název je příhodný, stejně jako ve stejnojmenném speciálu k seriálu Putování s dinosaury, jenž vyšel o rok později, zaměřuje se tento díl na dobu, kdy byli savci největší...

Příběh se odehrává v Mongolsku za oligocénního období, před 25 miliony let. Zemi zasáhlo mnohem větší sucho, z mnohých částí světa zmizely bujné deštné pralesy a nové možnosti otevřela zvířatům otevřená krajina. Na stepích a v polopouštích střední až východní Asie tehdy pochodovali skuteční obři. Příběh začíná v noci, kdy samice Indricotheria porodí maličkého samečka. Ten hned po narození čelí nebezpečí ze strany predátorů, obrovských Hyaenodontů. Během následujícího roku putuje s matkou a poznává svět, do kterého se narodil. Seznámí se s dalšími místními zvířaty, jež pro něj představují potenciální hrozbu, a zažije také, co krutého obnáší život v období sucha, kdy je vody po málu. Jako všechna mláďata, musí i tento mladý sameček nakonec opustit svou matku, což nenese zrovna nejlépe. Zvířata i krajina pravěkého Mongolska jsou v této epizodě ztvárněny velmi věrohodně, díl navíc opět nese skvělou hudbu od Bena Bartletta. Jeho skladba, doplňující scény s Indricotheriem, navozuje správnou atmosféru. Navíc je z ní poznat, že jsou tato zvířata opravdu obrovská, majestátní, a zároveň brzy vyhynou...

Pravěcí tvorové, jež se v epizodě objevili: Indricotherium (nově Paraceratherium), Entelodon (velmi povedený model), Hyaenodon, Chalicotherium a Cynodictis (popsaný jako Amphicyon).


Příště popis čtvrtého dílu "Nejbližší příbuzní"!

Nový druh ještěra pojmenovaný po Davidu Attenboroughovi

8. srpna 2015 v 16:13 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Nedávno došlo k popisu zcela nově objeveného druhu ještěra ze severozápadního cípu Jihoafrické republiky a jihovýchodu státu Namibie. Spadá do rodu Platysaurus, který se v češtině označuje jako plochoještěr. Celé jméno nového, překrásně zbarveného druhu, zní Platysaurus attenboroughi. Byl tak pojmenován po slavném britském přírodovědném publicistovi Davidu Attenboroughovi, který od 50. let minulého století pracuje na prezentacích a dokumentárních filmech o přírodě především ve společnosti s BBC. Za svou skvělou práci dokonce dostal od britské královny titul Sir! Několik druhů po něm již bylo pojmenováno v minulosti, včetně paježury Attenboroughovi nebo Attenborosaura, prehistorického mořského plaza. K tomu, aby nový druh plochoještěra nesl Davidovo jméno, samozřejmě nedošlo jen čirou náhodou. Sir David totiž kdysi natáčel seriál Svět plazů a obojživelníků nebo-li Život se studenou krví (Life in Cold Blood). Jednou ze sekvencí, v níž vystupoval, bylo blízké setkání s plochoještěrem druhu Platysaurus broadleyi. Jedním z autorů popisu je biolog Martin Whiting, jenž se s Davidem Attenboroughem setkal při natáčení oné scény. Podle něj přírodovědný publicista udělal mnohé ke zviditelnění těchto nepříliš známých plazů, a zaslouží si tedy, aby nově popsaný druh nesl jeho jméno. "Byl inspirací pro nás všechny a pro generace přírodovědců," vysvětlil vše krátce Whiting. Pokud jde o biologii druhu samotného, je plochoještěr Attenboroughův mimořádně pestře zbarvený druh-to se týká alespoň samců. Samice jsou mnohem méně pestře zbarveny, lze tedy předpokládat, že lesklé barvy slouží samcům k předvádění se. Tento druh bude také zcela jistě potravou pro celou řadu dalších živočichů, s nimiž sdílí svůj severokapský domov. Jižní část Afriky je totiž domovem zhruba 170 druhů hadů, z nichž se mnozí, včetně nesčetného množství užovkovitých, specializují na lov ještěrek. Plochoještěr Attenboroughův je vejcorodý a obývá suchý, křovinatý a kamenitý terén. K formálnímu popisu ještěra došlo k vědeckém žurnálu Zootaxa. Podle mnohých je nález plochoještěra Attenboroughova nejen zaslouženou poctou slavnému přírodovědci, ale také dokladem toho, že toho na naší planetě žije stále mnoho, co můžeme objevit. Zvláště africký kontinent by nás v příštích několika letech mohl překvapit vcelku překvapivými nálezy...


Na prvním obrázku vidíte samce plochoještěra Attenboroughova, zatímco na druhém snímku si lze všimnout Davida Attenborougha a jeho štábu při natáčení plochoještěrů pro seriál Svět plazů a obojživelníků.
Snad Vás novinka nadchla tak, jako mě, pokud ano, komentujte... O objevu jsem se dozvěděl díky webu www.novataxa.blogspot.com, více informací naleznete na http://www.bbc.com/earth/story/20150730-new-colourful-lizard-species-named-after-sir-david-attenborough .

Na lovu jihoamerických dinosaurů-Raní dinosauři

8. srpna 2015 v 8:58 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Přináším druhou část seriálu Na lovu jihoamerických dinosaurů, ve kterém si důkladněji popíšeme historii objevování zástupců druhohorního života v Jižní Americe... Snad si článek s radostí užijete!

K objasnění záhady, odkud vlastně dinosauři pocházejí, došlo až v druhé polovině minulého století. Zjistilo se tehdy, že jejich kolébkou je s největší pravděpodobností Jižní Amerika. Po permském vymírání, při kterém vyhynulo 90 % všeho živého na Zemi, dostalo šanci několik skupin obratlovců, mezi nimi byli i archosauři. Byli předky dinosaurů a právě takové rody, jako Euparkeria nebo Lagosuchus z jihu Afriky mohly dát vzniknout skupině dinosaurů. Ti se vyvinuli v Jižní Americe, tam jsme také nalezli dosud nejstarší známé rody. Ale jak k oněm nálezům došlo? A proč toho nyní víme o původu dinosaurů více, než před půl stoletím? Pro odpověď bychom se museli vrátit do roku 1959. Paleontolog Osvaldo Reig zrovna pojmenoval nový druh dinosaura. Nazval jej Herrerasaurus, tedy "Herrerův ještěr". Stalo se tak na počest nálezce, pastevce koz Victorina Herrery, jenž zkameněliny živočicha objevil o rok dříve. Reig věřil tomu, že Herrerasaurus je příkladem raného karnosaura, dravého theropoda s velkýma očima a podlouhlou lebkou. Bohužel byla fakta týkající se Herrerasaura poněkud pozměněna a dinosaurus byl považován za prosauropoda. Názory se měnily a domněnky se vzájemně vyvracely až do roku 1988, kdy lovec dinosaurů ze Spojených států, moderní paleontolog-dobrodruh Paul Sereno, objevil zkamenělou lebku. Neuvěřitelná pravda byla konečně odhalena. Došlo k rekonstrukci Herrerasaura, jež je platná dodnes. Mnozí by jistě odmítali uvěřit tomu, že tato čtyřmetrová dravá příšera mohla být předkem takřka všech pozdějších dinosaurů. Herrerasaurus byl přesto jedním z největších predátorů na Zemi, alespoň ve své době. K popisu tohoto dinosaura došlo roku 1963. Nicméně o čtyři roky později byl vyzdvižen a popsán další rod, Pisanosaurus. Byl to malý býložravec dlouhý jeden metr. Šlo o zástupce skupiny ptakopánvých, a pravděpodobně také o součást Herrerasaurova jídelníčku. Tento malý, a někdo by možná řekl, že i roztomilý dinosaurus také patřil mezi nejprimitivnější. Díky němu se ukázalo, že první dinosauři byli o poznání menší, než velcí jurští veleještěři ze Severní Ameriky a Evropy. Je možné, že si tehdy paleontologové uvědomili, že Herrerasaurus zřejmě nebyl nejprimitivnějším a nejranějším masožravcem? Pisanosaurus byl možná nejstarší ptakopánvý a Herrerasaurus možná nejstarší theropod, ale triaské horniny Argentiny ukrývaly ještě jedno tajemství. Jen o něco málo více, než před sto lety, došlo k jeho vědeckému popisu. Opět za ním stál slavný paleontolog Paul Sereno. Existence tohoto rodu byla prokázána na stejném místě, ve kterém byl o mnoho desetiletí dříve nalezen Herrerasaurus-ve formaci Ischigualasto, jinak také v Měsíčním údolí. Sereno nazval svůj nález Eoraptor, "jitřní lupič". Je to nejstarší známý dinosaurus, žil před 231 400 000 lety! Se svým progresivním vzhledem se však podobal mnohým malým theropodům vyskytujícím se ve značném množství o sto milionů let později. Eoraptor byl jen metr dlouhý, chodil po dvou nohou a zřejmě se živil malými ještěry, možná i mláďaty jiných dinosaurů. Někteří ovšem zastávají spíše názor, že to byl všežravec. Všichni tři nalezení, Herrerasaurus, Pisanosaurus i Eoraptor žili v rozmezí 231 až 228 milionů let před příchodem prvního člověka. Šlo zřejmě o úspěšné rody, i když velikostí to dokázat asi nemohly, alespoň v porovnání s pravými giganti, jež se vyvinuli o desítky milionů let později. Ale je to vážně pravda? Co když dinosauři dorůstali i za začátků kolosálních rozměrů? Co třeba takový Riojasaurus? Tento dinosaurus, popsaný José Bonapartem roku 1967, byl 10 metrů dlouhý! Žil před 227 miliony let, teoreticky se stále mohl setkat s dravým Herrerasaurem. Připomínal dlouhokrké sauropody, ale vývojově patřil do primitivnější skupiny. Původně byla nalezena kostra s více než 20 jeho zuby, později došlo k nálezu i celé lebky. Není pochyb o tom, že Riojasaurus byl ve své době největším zvířetem planety. Nebyl ale sám, jihoafrický Melanorosaurus také dorůstal zhruba osmimetrové délky a řadil se tak k prvním opravdu velikým dinosaurům... O raných dinosaurech toho víme tolik především díky vykopávkám a nálezům na území Jižní Ameriky. Právě zde se zřejmě vyvinuli první dinosauři, i když těžko říci, zda jednoho dne nenajdeme i starší ve zcela odlišném koutu planety. Je ale jasné, že formace Ischigualasto je skutečným rájem paleontologů. Tato nehostinná krajina totiž poskytla pohled na začátky nejúžasnější skupiny obratlovců, jaká kdy žila. Ostré sluneční světlo, odrážející se od skal Měsíčního údolí jako by volalo doby dávno minulé... V Jižní Americe však došlo k objevu i mnoha dalších dinosaurů, z nichž někteří byli skutečně gigantičtí...




V příštích částech si popíšeme další jihoamerické nálezy!