Srpen 2015

Správce dinosauřího parku - Pohotová akce a pštrosí dinosauři

7. srpna 2015 v 13:09 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Je tu první srpnový Správce dinosauřího parku v tomto roce! Minulé části byly spíše oddychové, nyní se ale Dan Jameson a jeho tým postaví novým problémům... Protože, jak víte, v Dinosauřím parku jeden často neví, kam skočit dříve.

Pohotová akce a pštrosí dinosauři

Charles i Oliver se vrátili, stejně jako většina pracovníků Dinosauřího parku. Hned se mi tu pracuje lépe! Mohu spát až do devíti hodin ráno a u snídaně si mohu povídat s Oliverem, se kterým se v poslední době bavím až překvapivě ve velkém. Povídáme si vtipy o dinosaurech a řešíme finanční záležitosti. Charles bohužel po příjezdu shledal, že jeden z Adelobasileů, jež chová na zahradě, zemřel. Tentokrát jej nikdo neotrávil, zřejmě zemřel na stáří. Během víkendu proběhne na veterinární stanici jeho pitva, určitě tedy zjistíme více. Je pravda, že Adelobasileové jsou nesmírně společenská zvířata, což je na rané savce velice neobvyklé. Je vidět, že jsme toho po nich mnoho zdědili. Nad zemřelým členem skupiny naříkali přes půl hodiny a právě kvůli tomuto nářku si Charles všiml, co se stalo. Pro mě je však příjezd většiny pracovníků také návratem ke starým problémům. Kdyby nic jiného, tak by se našel alespoň jeden. Giganotosaurus. Mladý jedinec za půl roku, který u nás strávil, neuvěřitelně vyrostl. Je teď mohutnější, rvavější a agresivnější, než kdykoliv předtím. Během středečního odpoledne jsme si to mohli zažít sami. Náhodou jsem zašel do budovy, v níž lze všechna naše zvířata pozorovat prostřednictvím kamer. Spolu s místním expertem, Jordanem, jsme si všimli něčeho velice neobvyklého-výběh Giganotosaura byl prázdný. Domnívali jsme se, že si zvíře někam zalezlo, neboť v Dinosauřím parku v poslední době mohutně prší a ne všem tvorům takové počasí vyhovuje. Ovšem Giganotosaurus toho možná využil. Zdálo se mi to strašlivě podezřelé, nasedl jsem tedy do prvního jeepu, který jsem uviděl, a spolu s Jordanem jsem dojel na místo. Vyšli jsme z auta a cítili se, jako hlavní hrdinové nějakého hororového filmu. Před námi se nacházela obrovská trhlina v plotě. Jen zvíře tak velké, jako Giganotosaurus, mohlo s ladností a lehkostí projít tak silnou ohradou. Nebe začaly mezitím protínat blesky, ozývaly se hromy a k nim se z povzdálí přidával strašlivý řev. Mísily se v něm hlasy lidí a zvuky Giganotosaura. Jak mohl uniknout? Při bližším pohledu jsem si všiml, že voda, jež napršela během posledních pár dnů, silně tekoucím proudem odvalila od plotu velké kusy zeminy. Do tyček v plotě by stačilo jen jemně strčit a celá ohrada by se zbortila. Nesměli jsme ztrácet ani sekundu! Nasedli jsme do jeepu a zajeli do hlavní budovy, vypůjčili si dvě uspávací pušky a také samopal! Pokud by hrozilo velké nebezpečí, zastřelili bychom ho. Najít Giganotosaura nebylo těžké, jak se říká v hollywoodských filmech, stačí poslouchat řev a máte ho. Po cestě jsme narazili na tři mrtvoly, Jordanovi se udělalo zle, ale naštěstí se přemohl a nechal si to na později. Mladý Giganotosaurus dorazil k zásobárně potravy a zabořil své dlouhé ostré zuby do boku prasete. Roztrhal ho na cucky, kusy masa se válely všude kolem. Byl plně zaujat potravou a tak jsem jej střelil uspávací šipkou. Rozzuřený predátor se proti nám s rychlostí rozběhl. Naskočili jsme do jeepu a uháněli před ním pryč. Agresivního dravce to však neodradilo, za chvíli už nám doslova dýchal na záda. Nakonec jsme narazili do hájku tvořeného vysokými keři. Museli jsme pokračovat bez auta. V tu chvíli už se na obloze objevil vrtulník se třemi rangery. Giganotosaura shledali uspaného, zatímco my se naivně smáli, že jsme mu unikli poté, co jsme vyšplhali na střechu třípatrové budovy. Giganotosaurus byl převezen do pozorovacího výběhu. Oliver si myslí, že bych původní ohradu měl opravit a něčím ji zpevnit, ale já nesouhlasím. Chci, aby to zvíře jednou provždy z parku zmizelo, a to pěkně rychle! Nevyzpytatelnost, která se v něm skrývá, a rychlost, se kterou útočí, se nerovnají žádnému jinému zvířeti, jež zde chováme...

Zatímco řešíme případ Giganotosaurus, stali jsme se součástí další pohotové akce. Přidal jsem se k Oliverovi na další výpravě na Isle of Die. Náš přírodovědec chtěl prozkoumat chování dinosaurů z plání na severovýchodě ostrova. Travnaté planiny kypí životem a trvale na nich žije několik druhů třetihorních savců. Společně s nimi jsou tu i dinosauři. Prve jsme narazili na malé stádo Parasaurolophů, tento druh jsem miloval už jako dítě. Podle mě je to jeden z nejkrásnějších dinosaurů, jejich mírumilovnost na mě vždycky dělala velký dojem. Proč jen Oliver nepřivezl do Dinosauřího parku něco takového... On si vždycky musí vybrat na nejnebezpečnější zvířata. Jedno z hnízd jakéhosi dinosaura vyplenil jistý druh pravěkého varana, který se zrovna motal pryč s plným žaludkem po vydatném obědě. Matka, vracející se k hnízdu, si ale myslela, že jsme ji o vejce připravili my. Tedy já a Oliver. Byla to trochu jiná rodinka, Ornithomimové. Skřeky, jež začala samice vydávat, dokonale přehlušily cokoliv jiného. Když přestala tak řvát, uslyšeli jsme něco ještě děsivějšího. Z kopců za námi se totiž ozývaly dunivé zvuky rychle našlapujících nohou. Stádo Ornithomimů prchalo přímo na nás! Začali jsme utíkat a pštrosí dinosauři nás míjeli jen tak tak! Nakonec toho posledního z nich sežral Albertosaurus. Jediným kousnutím mu přetrhl páteř a pak začal hodovat. Na Isle of Die se ještě po nějaký čas zdržíme, třeba toho nalezneme více...

Upřímně doufám, že se Vám tato část líbila, pokud ano, můžete napsat komentář... Další část Správce zase za týden, a tentokrát to Dan a ostatní nebudou mít zrovna nejlehčí!

Sám v australské buši-část 3.

6. srpna 2015 v 9:58 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Konečně jste se dočkali, je tu další část příběhu Sám v australské buši... Konec předešlého dílu byl otevřený, co důležitého asi Ken zapomněl v táboře udělat? To zjistíte hned nyní...

SÁM V AUSTRALSKÉ BUŠI-ČÁST TŘETÍ:
Tou důležitou věcí, na kterou Ken zapomněl, bylo uhasit oheň. I přes noc je v rudém centru Austrálie pořádně horko a teplý vzduch může plameny rychle roznést do okolí. Suché keře a nízké stromky tak mohou bleskurychle chytnout. Když se Ken vrátil do tábora, zděšené oči mu div nevypadly z důlků. Oheň se totiž rozhořel a žlutočervené plameny šlehaly do výšky takřka tří metrů. Už se pomalu dostávaly k nejblíže rostoucí vegetaci, naštěstí byl však tábor postaven na kousku pustiny a tak ohni chvíli trvalo, než dosáhl svého cíle. Ken okamžitě popadl první galon s vodou a celý jej na oheň vylil. Naštěstí mířil dobře a voda zasáhla svůj cíl. Plameny syčely hlasitěji, než agresivní, urputně se bránící had, ale v rychlosti zmizely. Zbytkem vody z galonu Ken uhasil i menší plameny. Když pak baterkou posvítil na všechny ty ohořelé větvičky, nahlas si oddechl. Jako přírodovědec rozhodně nechtěl zničit místní prostředí, ale bylo to právě žďáření-jen úmyslné-které vyhubilo asi 50 % všech malých australských vačnatců. Ken si šel s klidnou myslí lehnout. Přes noc se mu zdály divoké sny o plamenech sužujících střed Austrálie, o to horší bylo ještě pomyšlení na to, že by za všechno mohl sám. Když se ráno probudil, bylo již deset hodin. Byl nejvyšší čas vyrazit za jedovatými hady. Jen krátce poté, co opustil tábořiště, všiml si Ken nejasně zbarveného těla pakobry druhu Pseudonaja mengdeni ležícího pod nízkým keříkem. Tohoto hada chytil už včera, ale přiblížil se k němu alespoň na krátkou vzdálenost, aby si jej dobře prohlédl a dokonce pořídil i několik skvělých fotografií. Pak jej zaujal pohyb v písku. Hadovitý pohyb těla ze strany na stranu napovídal, že jde opět o beznohého plaza. Ken po něm skočil, ale rychlé zvířátko se už zavrtávalo do písku. Ken jej tedy rychle nabral hákem na hady a už skoro chytil jeho ocásek, když sebou ten malý plaz mrsknul a zase unikal pryč písčitými plochami. Nadšený herpetolog zaryl do písku ruce a konečně tvorečka vytáhl! Po celou tu dobu, co jej chytal, mu ale bylo jasné, že přes hadovitý vzhled se ve skutečnosti jedná o ještěra. Byl to nádherný exemplář šupinonožky Burtonovy, široce rozšířeného druhu beznohého pygopodida s dlouhým čenichem a šupinatými zbytky zadních končetin. Šlo pouze o 50 centimetrů dlouhého plaza, ale i tak to byl překrásný nález, jenž se Kenovi zcela jistě vydařil. V podstatě poprvé v životě chytil největšího australského beznohého ještěra! Brzy nechal šupinonožku jít a pokračoval ve své cestě. V buši se mu pdoařilo objevit vyschlé koryto. Tady by mohl mít šanci k nalezení taipana! Tito hadi se totiž ve vyschlých korytech řek občasně skrývají před denním žárem. V aridním prostředí si Ken povšiml několika děr, zjevně vykotlaných krysami. Ty tvoří značnou část taipaního jídelníčku, opět tedy narazil na něco, co by jej mohlo přivést ke splnění celoživotního snu! Jak tak chvíli prohledával tento prašný kousek země, našel něco opravdu impozantního. Zalesklo se to mezi několika usychajícími větvemi, Ken to vytáhl a co nenašel-taipaní kůži! Bylo to až moc velké překvapení a Ken se musel na chvíli uklidnit. Sundal si na chvíli klobouk a utřel si pot z čela, a mezitím si prohlížel ten nádherný, přenádherný nález. Všichni hadi svlékají čas od času kůži, jelikož neroste společně s tělem tak, jako u savců a ptáků. Tato kůže byla sice relativně tvrdá, tedy již stará, ale přesto Kenovi napovídala, že tudy taipan lezl a možná by se stále mohl ukrývat někde poblíž. To dodalo Kenovi nové síly, aby vyrazil dále...


V poledních hodinách ale nebylo podnebí příliš přívětivé. Ken obracel každý kámen, díval se pod každý keříček, ale neviděl téměř nic. Jen na chvíli tudy proběhla krysa, v jiném však nic neobjevil. Po poledni již začal cítit, že ztrácí síly. Došel do tábora, kde se napil a zalehl do stanu. Celé odpoledne tam prospal a probudil se až po sedmé večer. Nebylo pro něj překvapením, že spal tak dlouho, vždyť byl jen po dvou hodinách pátrání unaven více, než kdy jindy v životě. Teď Ken otevřel konzervu s fazolemi, navečeřel se, opět popadl hák na hady, baterku a do batohu schoval fotoaparát s pár dalšími věcmi, včetně láhve s vodou. Pomalu vstal a vydal se zpět k vyschlému korytu řeky. Tady našel další šupinonožku, tito malí beznozí ještěři jsou zde zřejmě hojní. Všiml si také dalšího drobného savce, vakomyši plavé. Tento maličký vačnatec hledal kobylky, brouky, pavouky a cvrčky, kterými se živí. I Kenovi se za chvíli poštěstilo najít jednoho překrásného pavouka. Byl to jakýsi druh tarantule, tady v centru Austrálie se jich vyskytuje hned několik. Nalezený exemplář se ale brzy ztratil v podzemní noře a Ken si všiml hadích šupin pohybujících se ve vyschlém korytu. Ihned se k nim přiblížil, a naskytl se mu pohled na skutečně impozantní zvíře...

Snad se Vám třetí část mého příběhu líbila, pokračování napíši již brzy...

Příběh dravce Jane-část 3.

5. srpna 2015 v 10:36 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Další část Příběhu dravce Jane je tu, tentokrát již sleduje osudy naší hrdinky v jejím novém teritoriu... Doufám, že se Vám tato část bude líbit...

PŘÍBĚH DRAVCE JANE-ČÁST TŘETÍ:
Nad kapradinami porostlými pláněmi prehistorické Montany vysvitlo slunce, ozařujíce tmavé kouty snad každého kousku té země. Stádo Triceratopsů se zrovna páslo na šťavnatých rostlinách, dospělci se sdružovali do ochranných skupin, zatímco mláďata dováděla nedaleko od nich. Dospělí Triceratopsové jsou mírumilovní býložavci, pokud je tedy něco nevyděsí. Svá mláďata v nebezpečí hrdě brání a nic je nezastaví, ale tentokrát to byl příklad, kde se mohla stát chyba. Jedno mládě se jen trošku vzdálilo od stáda, možná jen na deset metrů. Najednou jej do zubů popadlo něco velikého a začalo to s ním škubat. Mládě vydávalo děsivý, bolestivý hrdelní zvuk, který ale po pár vteřinách utichl. Velký býk Triceratopse okamžitě zamířil na to místo. Na zemi byla kaluž krve, ale stopy po vrahovi nebo oběti se zcela ztratily. První úlovek se Jane celkem podařil. Ukázalo se, že je rychlá a ačkoliv je v lovu teprve začátečnicí, umí si poradit. Zabitého, jen pár měsíců starého Triceratopse si odnesla do svého lesního doupěte. Zem zde byla doslova přeplněna usušenými listy, vysoko nad tím vším se tyčily třicetimetrové aurakárie a malá jeskyňka, vystupující z vysoké skály porostlé lišejníky, poskytovala Jane skvělý úkryt, kam si mohla nosit potravu nebo kde mohla přespávat. Toto území teď patřilo jí, ale důvod, proč si je snad nikdy předtím nevybral žádný jiný zástupce jejího druhu, byl zřejmý-sopka tyčící se nad tímto Křídovým světem. Neustále chrlila spršky smrtelně jedovatého plynu, jenž postupně mořil okolní prostředí. Žádný jiný velký predátor by neudělal tak velkou chybu, aby si našel úkryt tak blízko smrtícího zabijáka. Les rostl v okolí sopky, Jane tedy pobývala nedaleko. Na úpatí té veliké hory s rozkotlaným vrcholem, kterým každou chvíli mohla projít láva, stromy usychaly a usazovaly se na nich jen prapodivně vypadající houby. Byl to výjev z naprosto odlišného světa. Jane ale i tak trávila většinu času obchůzkami po svém novém teritoriu. Musela zjistit, co všechno tu žije a čím se bude moci živit. Hornaté prostředí nevytvářelo tento kus země zrovna lehce dostupným, proto by se snad nemusela obávat množství nepřátel. Na lávových polích ji při pochodu zaujalo veliké stádo Edmontosaurů. Tito dinosauři každoročně putují z arktické Kanady až na jih Spojených států, a pro jejich mláďata je to víceméně největší životní zkouška. Jedno z nich by mohlo být Janeinou kořistí. Mladá lovkyně se přikrčila k více než tři metry vysokému výběžku skály a opatrně pozorovala, co se ve stádě děje. Edmontosauři putovali celkem rychle a šance na úlovek se zde ztrácela. Zvláště, když dospělci neustále prohlíželi okolí. Jane se zvedla a odešla. Nevěděla, že ji z povzdálí pozoruje jiný dravec. Jeho oči se leskly, když nalezl možnou kořist. Ale nebyl to žádný tvor, který by svou silou mohl Jane ohrozit. Šlo o dromaeosaurida rodu Acheroraptor. Tento malý opeřený lovec sledoval skupinku Thescelosaurů, třímetrových býložravců. Byly to krávy severoamerického období Křídy, tady v Montaně se vyskytovali v mnohačlených stádech, jež obvykle vedl dominantní pár. Acheroraptor byl inteligentní masožravec, tito dinosauři lovili ve smečkách. Proto i tento jedinec, který na chvíli zpozoroval Jane a pak se zase začal soustředit na nic netušící Thescelosaury, měl s sebou společníka. Po bleskurychlém skoku do vody se skupinka býložravců vyděsila a dala se na útěk, ale z okraje lesa po jednom z nich skočil druhý Acheroraptor a zasadil kořisti poslední ránu. Srpovitý dráp zajel do krku, následovala řada pilovitých zubů a oběť to vše měla rychle za sebou. Všechen ten povyk zaujal i Jane. Náhle uviděla stádo malých ornitopodů utíkat přímo proti ní. Byla dobře kryta skálami, takže si mohla dovolit zaútočit. Jane neváhala, jakmile první Thescelosaurus proběhl kolem ní, udělala výpad a přeťala mu krk! To ji zajistilo dnešní oběd...



Jane byla opravdu hladová a uloveného Thescelosaura sežrala hned na místě. Pak zamířila zpátky do lesa, kde ji ale čekalo nepříjemné překvapení. V jeskyni, kterou obývala, ležel někdo cizí. Instinktivně poznala, že se jedná o zástupce jejího druhu. U vchodu ji přivítal pohled na protáhlý čenich, jenž čas od času vydechl a vířil se před ním prach. Co to bylo zač? Jane jemně zařvala. Čenich se ztratil ve tmě jeskyně. A hned na to z ní vyšel ten vetřelec. Byl větší než Jane a bylo jasné, že si dělá nároky na její teritorium. Jane neřešila, zda se jedná o samce nebo samici, prostě po tom zvířeti vyrazila. Kousla ho do levé přední končetiny, pak pustila a vrátila se na místo, kde stála předtím. Vetřelce to evidentně překvapilo, možná čekal více přátelské přijetí. Takové chování si nechtěl dát líbit, ale jaksi se ovládl a v klidu odešel. Pro Jane to bylo něco zcela nového, s takovým chováním jedince jejího druhu se ještě nesetkala. Alespoň však obhájila své nové teritorium. Nevěděla ovšem, že od tohoto možného nepřítele jí hrozí nebezpečí větší, než od sopky, která se tyčila nad jejím domovem. Stejně jako ona před nedávnem, i tento jedinec, o rok starší samice, hledala území. Pokud by ho nenašla, mohla by se vrátit...

Pokračování příště! Snad se Vám tato část líbila, pokud ano, komentujte...

Úžasné objevy ve světě hadů: Kde hledat nové druhy

4. srpna 2015 v 12:04 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Po několika měsících přináším další část projektu Úžasné objevy ve světě hadů, tentokrát bych však spíše než na učiněné objevy chtěl poukázat na to, kde můžeme ještě něco nalézt. Proto se také tato část jmenuje "Kde hledat nové druhy"...

Hadi vzbuzovali v lidech po celé tisíce let strach. Před pár set lety se to ale definitivně změnilo. Biologové si začali uvědomovat, že tito jedovatí plazi či silní škrtiči jsou stejně fascinující, jako třeba savci nebo ptáci. Dnes chováme hady jako domácí mazlíčky, víme o nich mnohem víc, než dávné generace před námi a většinu lidí ony zvláštní obavy z těchto tvorů přešly-zjistilo se, že hadi jsou jako každá jiná skupina zvířat, dokonale přizpůsobená prostředí, ve kterém žijí. Vybudovali si elegantní strategie na přežití a osídlili mnohá prostředí-od rovníkových pralesů přes stepi a lesy mírného pásma dokonce až po oceány a hranice arktické tundry...

Známe asi 2800 druhů hadů žijících po celém světě, skoro polovina z nich zapadá to taxonomicky rozsáhlé čeledi užovkovitých (Colubridae). Ovšem, jsou to všichni hadi, kteří vlastně žijí? Jak víme, každý rok dojde k objevu a vědeckému popisu řádky nových druhů zvířat. Mezi obratlovci jsou samozřejmě především ti tajemní, ne savci a málokdy ptáci, ale plazi a obojživelníci. Co se týká hadů, je každý rok ohlášeno několik dechberoucích objevů. Mnozí z těchto hadů jsou většinou nevýrazní, ale čas od času se najde v hloubi tropického pralesa i druh, který je zcela jasně zbarven a lidskému oku přesto po dlouhou dobu unikal. Hadi osídlili většinu možných prostředí na této planetě, ale ne ve všech bychom měli tu možnost najít nový druh. Například na pokraji akrtické tundry, kde se vyskytuje pouze jediný známý had, a tím je zmije obecná (Vipera berus), žádné další hady nenajdete. To samé platí i o mírném pásmu, v Evropě byste s těší hledali nějaký nový druh a pokud by došlo k jeho objevení, bylo by to velice výjimečné. Nicméně existuje jeden typ prostředí, odkud chodí neustále zprávy o nalezení nových druhů. Zvláště hadi popsaní v posledních letech pocházejí odtamtud. Tím místem jsou tropické deštné lesy, plíce planety, místa bohatá na živočichy i rostliny. Značná biodiverzita je v nich znát a tak není divu, že sem tam nějaký herpetolog či jiný badatel nalezne něco, co není vědě známo. I v jednadvacátém století může přírodovědec-dobrodruh rozšířit seznam nám známých hadů...


Kde se vlastně rozkládají tropické deštné lesy? Mohli bychom si je rozdělit to třech částí: neotropy, africké pralesy a deštné a monzunové lesy Asie. Neotropická oblast zabírá střední a Jižní Ameriku a většinu této oblasti tvoří deštné lesy, rozkládající se na jih od Mexika až po sever Argentiny. Žijí zde mnozí užovkovití, především čeledi, které se vyskytují pouze v Novém světě. Korálovcovití, tedy hadi příbuzní kobrám, měli s osídlením těchto oblastí trochu problémy a nežije jich zde tolik, jako ve Starém světě. Dominují korálovci, ti ale byli překonáni zmijovitými z podčeledi chřestýšovitých. Mnozí jsou samozřejmě důkladně známi, i když našli byste zcela jistě druhy křovinářů, o kterých se toho moc neví. Právě zde by se dal hledat nový druh. Pokud jde o pralesy jihovýchodní Asie, odsud neustále chodí nové objevy studenokrevných zvířat. V roce 2006 byl na Borneu, třetím největším ostrovu světa, nalezen nový druh hada, který jako jediný dosud známý druh dokáže měnit svou barvu podle prostředí-je to vodnářka druhu Enhydris gyii. Borneo samotné je místem, kde bychom mohli hledat vědě neznámé tvory. 60 % území malajského státu Sabah zabírají právě deštné pralesy. Jediným probémem je fakt, že v jihovýchodní Asii dochází v posledních desítkách let k masivní těžbě dřeva a to se samozřejmě ukazuje i na mírně klesající diverzitě živočichů. Jihovýchodní Asie skýtala a skýtá skvělé místo pro mnohé hady, od chřestýšovců přes krajty až po různé užovky dělící se do řady podčeledí...

Pro někoho, kdo ale celý život sní o nalezení nového druhu, by nejlepším místem pro jeho hledání mohla být jedna z nejéxtremnějších oblastí naší planety. Konžský prales. Tajemný, málo prozkoumaný-vlastně se říká, že je známo méně než 5 % jeho půdy. Tak malou plochu dosud prošli objevitelé a přírodovědci. Kdybyste se na některá místa dívali ze satelitu, rozhodně byste si povšimli dlouhého pásu pralesa. Problémem je, že z mapy nedokáže člověk takřka odhadnout členitost terénu. Jedno místo nacházející se sto metrů nad mořem může na mapě vypadat takřka stejně, jako místo o sto metrů vyšší. Mezi stromy se nacházejí rokliny, jezera a toto prostředí vyhovuje žábám-ty jsou spolu s hlodavci hlavní složkou hadího jídelníčku. Samozřejmě nelze tvrdit, že Konžský prales je zcela v izolaci a v posledních desetiletích také dochází k jeho destrukci. Právě odsud ale zrovna tento rok přišel nález nového druhu hada. Jmenuje se Boaedon radfordi a patří do čeledi Lamprophiidae. To je důkaz, že stále můžeme hledat nové druhy hadů. Deštné pralesy by ale nemusely být jediným místem, kde by mohl nadšený herpetolog zkusit své štěstí. Izolované pouštní oblasti by také mohly být domovem nějakých hadů, i když je zde počet druhů limitován z důvodu suchého prostředí...


V nalezení nových druhů nám vlastně nebrání nic jiného, než my sami. Ničení přírodního přostředí může tyto tvory vymítit ještě dříve, než je stačíme objevit. Je ale pravdou, že v tropických pralesích se mohou skrývat druhy hadů, které lidské oko ještě nikdy nespatřilo. Stále tedy máme co objevovat...

Doufám, že se Vám čtvrtý díl líbil, osobně mě velmi bavilo jej psát. Další díly v brzké době!

Dinopark Praha

3. srpna 2015 v 12:56 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
V pátek 24. července se mi podařilo navštívit Dinopark Praha, který se nachází na střeše nákupního centra Harfa. Teď Vám o něm předkládám článek... Všechny fotografie jsou mé vlastní, proto je prosím nekopírujte na své weby bez svolení autora...

Léto je středem dinoparkové sezóny a není nutné divit se tomu, že toto místo navštěvuje množství lidí. Já sám v něm strávil více než hodinu a důkladně jsem si prohlédl všechny krásné modely dinosaurů i jiných pravěkých zvířat, jež jsou zde vystavována. Hned po průchodu bránou Dinoparku na Vás čekají dva Brachiosauři, hned za nimi se pasou Plateosauři a dále se zde ukrývá celá řada dalších dinosaurů...



Plošinu s Brachiosaury a Plateosaury lemují dva mosty, je jen na Vás, který z nich přejdete první. Já si vybral ten napravo a uvítal mne tak pár Allosaurů se zrovna se líhnoucími mláďaty, dva velcí zástupci druhu Tyrannosaurus Rex, z nichž jeden je pohyblivý a vydává hlasitý, ohlušující řev, a také Pteranodon sedící na stromě. Právě z tohoto stromu padají kapky vody a ty jsou větrem roznášeny do okolí, což je za horkého dne skvělým osvěžením...




Za Tyrannosaury se nachází také velký čínský sauropod Mamenchisaurus. Ten zde ale není představen ve své mimořádné velikosti, je až překvapivě nízký. To ale nevadí, protože se svou celkovou délkou přes 22 metrů by tuto plochu zcela jistě zabralo jen jeho tělo. Dále si zde můžeme všimnout kostry Hadrosaura, za ním se nachází dvojice Dolichorhynchopsů. Ti jsou na ceduli s popisem nesprávně označeni jako dinosauři, ve skutečnosti se však jedná o mořské plazy. Poblíž T-Rexů se nacházejí i dva ankylosauridi a dva Pachycephalosauří samci, svádějící impozantní souboj...




Po přechodu dalšího mostu Vás uvítají jistě známé zvuky. Nachází se tu totiž Therizinosaurus a ten vydává stejné zvuky, jako ve filmu Putování s dinosaury speciál: Obří dráp. Therizinosaurus však není zdaleka jediným dinosaurem, kterého tu uvidíte, vlastně je jich tu asi nejvíce z celého Dinoparku. Obrovský teropod zde zabíjí Cetiosaura (což je scéna, kterou můžete vidět už při příchodu k budově), vystaveni jsou tu Chasmosauři, z nichž jeden se přichází napít k jezírku a nad ním se tyčí obrovitý Diplodokus. Za masivním sauropodem má svůj výběh skupinka Compsognathů a dále také Deinonychové, párající svými drápy kořist.




Našli byste tu také Maiasauru, "dobrou ještěří matku" pečlivě ochraňující svá vejce s mláďaty. Nechybí tu ani několik Stegosaurů, Iguanodon a obrovský Quetzalcoatlus sedící v hnízdě. Poblíž se nachází malé muzeum, do kterého směřuje jakási cesta časem. Při průchodu skrze točící se pás s obrázky vzniku planety se Vám možná zatočí hlava, ale brzy stanete zase na zcela statickém území a dostanete možnost prohlédnout si různé zkameněliny, od otisků listů prehistorických rostlin ve skalách až po drápy některých dinosaurů (např. Deinonychus, jde však pouze o odlitek). Kousek od muzea si své teritorium hlídá dle mého zváště povedený Spinosaurus. Ten je zde vyobrazen tak, jak ho mám rád, jako obrovská dravá příšera schopná rozpárat cokoliv, i když ve skutečnosti jde samozřejmě jen o mírného rybožrouta a požírače mršin (to mu ale neubírá na děsivém vzhledu). Součástí Dinoparku je, jak je již zvykem, také 4D kino, v němž je promítán film o Kronosaurovi a pravěkých oceánech. Kino se nachází ve 2. patře budovy Harfa, nikoliv v samotném Dinoparku. Návštěva kina je v ceně vstupenky, proto rozhodně doporučuji jej navštívit a třeba tak zakončit zábavnou prohlídku celého parku. Protože je film samotný jakoby natáčen z ponorky, která sleduje život v pravěkém moři, jsou i v místnosti různé přístroje, hodinky a další předměty, včetně blikajících světel. Poblíž se nachází obchod se suvenýry...



Pokud dostanete možnost, zajeďte do pražského Dinoparku. Mě se v něm velice líbilo, i když chybky by se v popiscích některých pravěkých zvířat jistě našly. Existence Dinoparku na střeše nákupního centra je jistě také velmi výjimečná, proto bych Vám doporučil toto místo navštívit. Uvidíme, co se zde navíc objeví v příští dinoparkové sezóně...

Byronosaurus

2. srpna 2015 v 20:57 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Byronosaurus ("Byronův ještěr") byl dinosaurus ze skupiny Theropoda a čeledi Troodontidae. Dokonce patří mezi nejmenší známé troodontidy vůbec. Žil na území dnešního Mongolska před 80-75 miliony lety, tedy v období pozdní Křídy. V tu samou dobu se křídovými pouštěmi Mongolska proháněli i slavní dinosauři jako Velociraptor nebo Protoceratops. Byronosaurus byl masožravec a zřejmě byl také aktivním lovcem, živil se ještěrkami, menšími savci a možná zabíjel i malé dinosaury, včetně mláďat ostatních obyvatelů tehdejšího světa. Byl dlouhý 1,5 metru a vážit mohl zhruba 40 kilogramů. K objevu tohoto rodu došlo v roce 1993, kdy paleontologická expedice Amerického přírodovědného muzea nalezla fragment lebky tohoto dinosaura na místě zvaném Ukhaa Tolgod v poušti Gobi. O tři roky později, v roce 1996, byla v Mongolsku objevena ještě jedna lebka. Oba nalezené exempláře patří mezi nejúplnější a nezachovalejší lebky troodontidů, ovšem zbytek těla nikdy nebyl nalezen. Proto také náš popis Byronosaura sestává právě ze dvou nalezených lebek. Každá z nich měřila kolem 20ti centimetrů, z čehož ale lze perfektně vyvodit celkovou délku zvířete. Navíc lebka prozrazuje mnohé o způsobu života daného živočicha, včetně toho, čím se živil, jak videl apod. A právě zde paleontologové narazili na skutečnou zajímavost. Všichni teropodi, tedy až na spinosauridy a ornitomimidy, měli klasicky vroubkované zuby podobající se steakovému noži. Tento znak je samozřejmě typický i pro troodontidy, ale Byronosaurus byl výjimkou-jeho zuby byly nevroubkované. Tímto se Byronosaurus podobá primitivním ptákům, též vybaveným nevroubkovaným chrupem. Jde o další důkaz toho, že ptáci jsou přímými potomky dinosaurů, jako byl Byronosaurus-tato skupina opeřených dravců se nazývá Maniraptora. Struktury čenichu, jež byly na lebce dokonale zachovány, naznačují, že Byronosaurus měl velmi citlivý čich. Zřejmě se tedy při lovu orientoval právě pomocí čichu. Zajímavé je, že od roku 1993, kdy byly pozůstatky Byronosaura objeveny, formace Ukhaa Tolgod proslula dalšími dinosauřími nálezy z doby svrchní Křídy. V době, kdy byl Byronosaurus nalezen, bylo známo celkem 8 rodů troodontidů. Vesměs všichni kromě severoamerického Troodona pocházeli z Asie, což nasvědčuje tomu, že tato čeleď odtud pochází. Je znám pouze jediný druh rodu Byronosaurus, a tím je B. jaffei. Byl pojmenován podle Byrona Jaffe, který expedici sponzoroval. Autory jména i popisu jsou Norell, Macokovicky a Clark a došlo k němu roku 2000. Zároveň byl zjištěn ještě jeden zajímavý fakt týkající se tohoto poměrně tajemného, záhadného dinosauřího rodu. V hnízdě oviraptosaura rodu Citipati byly nalezeny dva mladí Byronosauři, šlo o čerstvě vylíhnutá mláďata. Buďto se stala kořistí Citipatiho, který je donesl jakopotravu svým mláďatům, anebo Byronosaurus svá vejce nakladl do Citipatiho hnízda, takže bychom byli svědky prehistorického hnízdního parazitismu (podobně jako u kukaček). Možná se jednoho dne dozvíme více...
Byronosaurus nepatří mezi zrovna populární dinosaury, ale jeho dokonalý popis najdete v knize "Dinosauři průvodce 270 rody" od Dougala Dixona.

Příště Lapparentosaurus!

Pravěká zvířata na poštovních známkách, 3. část

1. srpna 2015 v 11:00 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Vítejte u třetí části naší přehlídky poštovních známek s dinosaury a dalšími zvířaty, která vyhynula před miliony let! Ukážeme si další trojici podařených, skvělých poštovních známek...

Minulou část jsme skončili pohledem na trojici australských poštovních známek s Diamantisaurem, Australovenatorem a Qantassaury. K nim však patří i poštovní známka s jedním z nejznámnějších pravěkých zvířat, na něž mohou být Australané skutečně hrdí! Je to Koolasuchus, velký pravěký obojživelník a jeden z posledních svého druhu. V době před 106 miliony let už tito velcí obojživelníci jinde na Zemi nežili, alespoň o nich tedy nevíme. Za zmizením mnohých stáli krokodýlové, ale studené vody pravěké Austrálie, která byla mnohem blíže jižnímu polárnímu kruhu než dnes, byly na plazy až moc studené a vyhovovaly těmto obojživelníkům...


V USA byla kdysi vydána poštovní známka s Allosaury. Tyto masožravé tetanury patřily k největším predátorům období Jury a v Severní Americe byly značně rozšířeny. S délkou 12 metrů by se dali srovnat s T-Rexem, ale byli mnohem lehčí a rychlejší. Lovili malé ornitopody, stejně jako obrovité sauropody...


Tyto poštovní známky byly také vydány v USA, jedná se o kolekci čtyřech známek se čtyřmi odlišnými rody savců z třetihor až čtvrtohor. Můžete si zde všimnout Mastodontů, šavlozubého tygra, Eohippa i mamuta. Podle mě jsou tyto známky krásné...


V době, kdy je tento článek vydán, se již balím a chystám se na cestu domů. Je možné, že zítra, tedy 2. srpna, napíši nějaký nový článek, ale nemohu to tvrdit s jistotou...