Září 2015

Správce dinosauřího parku - Příběh ztracené expedice

18. září 2015 v 15:54 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Tímto článkem dosáhla stejnojmenná rubrika již přesně 100 článků, doufám, že se Vám týdeník Dana Jamesona líbí... Tentokrát nás správce informuje o skutečnostech, jež se přihodily dlouho pohřešované expedici...

Příběh ztracené expedice

Jack, takové je jméno jediného přeživšího z expedice, která se před pár týdny ztratila takřka beze stopy na jižním pobřeží Isle of Die. Tento mladý, šestadvacetiletý aplikovaný zoolog téměř položil život za záchranu svých přátel, kteří se přesto z Isle of Die nedostali živí. Hned ke konci minulého pracovního týdne byl převezen do nemocnice ve Francouzské Polynésii, nicméně v úterý se vrátil k nám do parku. Když jsme jej našli, byl vyhladovělý, žíznivý a měl zlomenou ruku, teď je naprosto v pořádku a zranění na něm takřka nelze poznat. Charles se postaral o jeho dočasné ubytování v hlavní budově přímo ve středu ostrova. Když do své nové ubikace Jack mířil, byl velmi zděšen přítomností Troodonů v jedné z ohrad. Podobní dinosauři, raptoři, totiž zbavili života ostatní členy výpravy a Jack si to pamatuje moc dobře. Ve středu ráno jsem přišel Jacka navštívit, donesl jsem mu horké kakao a také nezdravý, ale šťavnatý hamburger, jenž je zhruba ze 70 % složen z tuku, ale i tak se jedná o Jackovo nejoblíbenější jídlo. Jack vše s radostí přijal a společně jsme si dali snídani. Potom mi Jack řekl, co se vlastně stalo. Už krátce po příjezdu na Isle of Die měla prý expedice problémy s vysílačkou, která jednomu chlapíkovi spadla ze skály. Poněvadž byla zcela rozbitá, nemohl tým zavolat do Dinosauřího parku a tak začal tvrdý boj o přežití. Jižní pobřeží je, jak jsme již zjistili, domovem spousty Velociraptorů, se kterými jsme měli tu čest se utkat v děsivém souboji minulý týden. Kromě toho ale jih ostrova obývá i smečka Deinonychů a obrovský spinosaurid, zřejmě Baryonyx nebo Suchomimus (ačkoliv podle Olivera by to mohla být spíše Oxalaia). Nejprve tým fotografoval a natáčel zvířata, jež mu zkřížila cestu, a doufal v to, že po pár dnech přijede na ostrov záchranná výprava. Bohužel se jednoho večera Jack střetl s mladým Deinonychem. Chvíli nevěděl, co dělat, ale výraz dravce byl přímo vražedný, tak se tedy Jack dal na rychlý úprk. Deinonychus jej následoval a Jack jej tak omylem zavedl do tábora. Tam došlo k masakru, na který si už Jack příliš dobře nevzpomíná. Zatímco mi vše vyprávěl, rozbrečel se. Srdce jsem měl až v krku, když mi pak vypověděl, co následovalo. Ostatní členy týmu zabili Velociraptoři, Jack se pokusil své druhy ochránit a tak predátory nalákal na sebe a téměř se propadl do hluboké rokle. Jelikož sjel z prudkého svahu, přičemž si zlomil ruku, Velociraptoři se opět začali soustřeďovat na ostatní lidi a brzy je pobili...

Onen otupělý nůž, který při záchranné, leč neúspěšné misi našel Oliver, zanechal na místě voják Donald. Nožem se pokoušel vyrýt do kůry stromu jakési znamení, které mělo značit, kde se nehoda přihodila, aby se jednou záhada zmizení expedice mohla objasnit. Strávil jsem s Jackem celé úterní dopoledne a dovedl jsem jej také na oběd do naší restaurace. Ve čtvrtek jsem se sešel s L. C. Clarkem, který opět zavítal na náš ostrov. Charles zrovna nebyl přítomen, neboť odletěl do Kalifornie jednat o tom, kterému státu nakonec Isle of Die připadne. Clark mi sdělil, že začíná pochybovat o bezpečnosti dinosauřího safari, které chystáme pro naše budoucí návštěvníky. Poté, co se přihodilo ztracené výpravě, bychom prý neměli riskovat, jak sám řekl, "vyslání lidí do čelistí těch monster". Včera večer Clark odletěl zpět do Spojených států. Až se zítra Charles vrátí, vše mu sdělím. Ale abych řekl pravdu, nejen Clark o správné funkčnosti safari a vůbec celého Dinosauřího parku pochybuje. Mezi skeptické lidi už patřím i já. Nejen, že jsem dnes ráno téměř přišel o prsty při krmení hladového Plesiosaura a že jsem takřka uvízl v trusu Deinotheria při vyklízení výběhu. Začíná se totiž zdát, že pravěká zvířata chystají velký úder-osobně cítím, že bude silnější než kdykoliv předtím. V životě jsem si ještě nepřipadal tak zranitelný...

Události, které mají následovat, mohou vše definitivně změnit... Pokračování za týden!

Šlépěje dinosaurů objeveny u německého Hannoveru

16. září 2015 v 15:46 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Před pár týdny se paleontologům, pracujícím na výzkumu v dole u německého města Hannover, podařil překvapivý objev. Nalezli totiž řadu obrovských dinosauřích stop dlouhou více než 50 yardů. Stop je celkem 90 a s největší pravděpodobnosti byly vytvořeny sauropodem, který kdysi dávno prošel po měkkém bahně, jež následně ztvrdlo a zfosilizovalo. Vzhledem k velikosti stop by šlo určit i délku a váhu zvířete, ale zatím se neví, jaký druh dinosaura stopy vytvořil. Určitě však šlo o těžké zvíře, vážící tak 30 tun. Jedná se o skutečně unikátní nález. Hornina, ve které se stopy nacházejí, je stará 140 až 135 milionů let, a pochází tedy ze samého začátku Křídového období. Stopy jsou 43 centimetrů hluboké a lze i zřetelně poznat, kde se nacházely přední a kde zadní končetiny, a jakým směrem tedy zvíře šlo. Vedoucí vykopávek, Benjamin Englisch, o nálezu řekl: "Je velmi nezvyklé, o jak velké otisky se jedná a jak jsou zachovalé. Nezvyklé je také to, že pochází od velkého dinosaura, kterého jsme v okolí nenašli." Ačkoliv je nález velkým překvapením a německým paleontologům tak opět nabízí prehistorický svět k prozkoumání, v okolí Hannoveru to zase tak nezvyklé není-už mezi lety 2009 až 2011 zde byly odkryty šlápoty dravých dinosaurů, teropodů. Obrovský sauropod měl tedy konkurenci, a velcí dravci zase určitě věděli, čím zahnat hlad. Podle některých výzkumníků však stopy nepatří jen jednomu, ale rovnou dvěma zvířatům. Lze zde totiž pozorovat jakýsi rozdíl ve velikosti šlépějí-zřejmě je to důkaz, že rodič kráčel spolu se svým potomkem. Této zvláštnosti si povšiml dánský přírodovědec P. V. Troelsen z University of Southern Denmark. Vědecký výzkum začal teprve nedávno a podrobnosti se dozvíme možná až za pár let, což je světě vědy očekávatelné, nicméně jedná se o skvělou novinku. Dokazuje nám, že i na místech, která známe celkem dobře, můžeme objevit něco nového, vědě zatím neznámého. Každý nález nám pomáhá doplnit prázdné místo v prehistorickém ekosystému, který se neustále měnil a který nám toho po sobě nezanechal mnoho...


Doufám, že Vás tato zpráva nadchla. Více se o tomto nálezu můžete dozvědět na webu Novinky.cz (zde téma prezentováno jako nález jediné stopy) nebo na Telegraph.co.uk (z této stránky jsou také obrázky)...

Lepidopteris

13. září 2015 v 10:28 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Lepidopteris ("příjemná kapradina") byl rod kapraďosemenné rostliny žijící v období od středního Permu po pozdní Trias, před 260 až 200 miliony let. Jako rod existující po šedesát milionů let byla tato rostlina nesmírně úspěšná. Známe celou řadu druhů Lepidopterise, v současnosti je jich uznáváno devět. Jsou jimi: L. martinsii, L. callipteroides, L. ottonis, L. madagascariensis, L. remota, L. stormbergensis, L. haizeri, L. heterolateralis a L. microcellularis. Někdy se však uvádí, že platný je i desátý druh, L. sttutgartiensis. Fosílie této pozoruhodné rostliny byly nalezeny v mnoha částech planety, a to v Austrálii, Jižní Americe, Anglii, Indii, Číně, Rusku, Polsku, Německu, Grónsku na Antarktidě a také v Jihoafrické republice. To značí, že Lepidopteris byl v době své existence značně rozšířen. V období Permu a Triasu byly všechny kontinenty semknuty v jednu obrovskou masu zvanou Pangaea, zvířata a rostliny se tedy mohly rozšířit prakticky kamkoliv, aniž by se potýkaly s překročením moře či oceánu. Právě proto nejen Lepidopteris, ale i celá řada dalších druhů osídlila doslova každý kout Země. Samostatné druhy Lepidopterise však měly pouze omezený výskyt, např. L. madagascariensis se nevyskytoval nikde jinde, než na území dnešního Madagaskaru a Austrálie, druh L. martinsii žil zase jen na území Německa a Anglie. Lesy tvořené mimo jiné i touto zelení poskytovaly potravu mnoha býložravcům, včetně savcovitých plazů, jako byli dycinodonti, a zásobovat mohly potravou i rané býložravé dinosaury. Listy Lepidopterise připomínaly listí kapradin, byly zpeřené a jejich povrch byl tuhý. Taková rostlina zřejmě nebyla jemná na dotek. Vzhledem k tomu, že takřka vše, co z Lepidopterise známe, jsou listy, je těžké určit, jaké výšky tento druh dosahoval. Víme však, že byl nesmírně úspěšný, což potvrzuje doba, po kterou přežil. Zajímavostí však je, že ačkoliv Lepidopteris přežil největší masové vymírání v historii Země, a to sice Pemrské vymírání před 250 miliony let, jež vymazalo 90 % všech druhů, nedokázal se zřejmě přizpůsobit změnám, které přišly s velkým vymíráním na konci Triasu. Toto vymírání nevymazalo tolik druhů a v podstatě umožnilo dinosaurům a také některým novodobějším rostlinám ovládnout planetu-Lepidopteris však mezi nimi nebyl. Možná, že příchod většího sucha, nadměrná vulkanická činnost způsobená rozpadem Pangaei a vznikem raného Atlantiku či cokoliv jiného, stály za vymizením této pozoruhodné kapraďosemenné rostliny...
Lepidopteris patří mezi známé vyhynulé rostliny, ale jeho popis v knihách moc často nenalezneme. Dobrý popis je však na anglické Wikipedii.

Příště Archaeopteris!

Ostrovní trpaslíci-Krétští mamuti

12. září 2015 v 9:31 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Další článek na téma "Ostrovní trpaslíci" se nebude zabývat zmenšenými formami dinosaurů, ale teprve nedávno vyhynulých savců. Jako další příklad ostrovního nanismu Vám popíši krétské mamuty...

Místo: Kréta, Středozemní moře,
Čas: Pleistocén,
Příklad ostrovního nanismu: Krétský mamut a slon, viz. článek.
Mezi nejznámější vyhynulá zvířata se řadí mamuti. Tito obři doby ledové, velcí chlupatí bratranci slonů, žili ještě před několika tisíci lety. Nejznámější představitel rodu Mammuthus, mamut srstnatý, vyhynul teprve před 10 000 lety, a zmizel spolu s mnoha pozoruhodnými a unikátními druhy savců doby ledové. Mamut srstnatý nebo ještě zástupci rodu, jako gigantický mamut kolumbuský ze Severní Ameriky, však nebyli jedinými srstnatými tvory s chobotem. Na ostrovech ve Středozemním moři žili ještě donedávna zakrslí mamuti. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. O to více překvapující je fakt, že také vyhynuli teprve nedávno. Konkrétně se jedná o druh Mammuthus creticus, jenž je nejmenším známým mamutem vůbec. Původně byl popsán Palaeoxodon creticus (a tedy jako zakrslý slon) Batem roku 1907. Později někteří odborníci usoudili, že zvíře nepatřilo do rodu Palaeoxodon a mělo by být přejmenováno. Učinil tak Kuss roku 1965, a tvora zařadil do poddruhu Elephas antiquus creutzbergi. Nicméně v roce 2007 se díky výzkumu DNA a morfologickým datům ukázalo, že se jedná o zástupce rodu Mammuthus. Krétští mamuti byli skutečně malí, měřili méně než metr na výšku. Ačkoliv během Pleistocénu ledová pokrývka zahala daleko na jih a pokrývala značnou část Evropy, ostrovy ve Středomoří možná dotčeny nebyly. Jak se však na ně tito živočichové dostali? V ledových dobách obvykle poklesala hladina moří a tak se chobotnatci mohli bez problémů a po souši dostat na středomořské ostrovy. Ty však bývají mnohonásobně menší, než vnitrozemská pevnina. Proto mamuty, kteří je obývali, postihl ostrovní nanismus a v průběhu evoluce se tito chobotnatci zmenšili. Kromě mamutů byla pravěká Kréta domovem i nejméně dvou dalších druhů malých chobotnatců, a to zakrslých slonů. Jednalo se o druhy Palaeoxodon creutzbergi (ke kterému, jak jsem již zmínil, byl zakrslý mamut řazen dříve) a Palaeoxodon chaniensis. Pozůstatky druhého jmenovaného byly nalezeny v jeskyních poblíž města Chania na západě Kréty. Je však pravděpodobné, že Krétu obýval i 90 centimetrů vysoký praslon Elephas falconeri (syn. Palaeoxodon falconeri). Zajímavé je, že podobní zakrslí sloni se vyvinuli i na Floresu a Sulawesi v jihovýchodní Asii a také vyhynuli poměrně nedávno. V tomto směru bychom tedy mohli zakrslé mamuty a slony přirovnat k dnešním shetlandským poníkům, jež se vyvinuli na izolovaných ostrovech na sever od Skotska...


Doufám, že se Vám tento článek líbil. K jeho napsání mi pomohla anglická verze Wikipedie a také kniha Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat...


Správce dinosauřího parku - Pronásledováni raptory

11. září 2015 v 13:44 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Máme pátek 11. září, a spolu se vzpomínkami na tragické události z doby před čtrnácti lety, přichází další Správce dinosauřího parku! Tentokrát s názvem, který snad plně vystihne děj této části...

Pronásledováni raptory

Rána se stávají chladnějšími, je neustále zataženo, nad parkem dominuje mlha... Jsme sice v tropech, ale i zde se počasí mění. Deště stále sílí, ačkoliv by mělo být období sucha. Něco mi říká, že se brzy něco změní. Dumám nad tím každém ráno, hned poté, co vstanu a pohlédnu ven. Není to však jen o neustálém dešti, jelikož to, co se událo v posledních dnech, úplně změnilo situaci, ve které jsme byli. Možná, že Dinosauří park vstupuje do úplně nové etapy své krátké historie, a možná právě tato etapa může být nejen nezvyklá, ale i konečná. Uvažuji nad tím, co se tak mohlo stát čtyřem ztraceným dobrodruhům, čtyřem vyslancům Dinosauřího parku na Isle of Die, kteří se nikdy nevrátili živí. Pátrali jsme po nich během uplynulých týdnů a nakonec jsme s hrůzou zjistili, že je postihla smrt na jednom z nejméně očekávatelných míst. Pátrání po ztracené výpravě nám zabralo mnoho času, většina záchranných výprav nebyla uspěšná a tak jsme ve středu odpoledne nasadili speciální tým-mimochodem já dělal zástupce jeho vůdce! Nechci se tím ale chlubit, neboť popravdě, má úloha se mi příliš nezdařila. Na úpatí vysokých hor na jihu ostrova jsme helikoptérou přiletěli krátce po čtvrté odpoledne. Několik vojáků a rangerů nejprve zkontrolovalo oblast, pak jsem helikoptéru opustili já, Oliver a také Roger, onen vůdce týmu. Tento zkušený vojenský veterán z britských SAS si z jednoho cvičení před třiceti lety odnesl nepěkný šrám na čele. Když byste se s takovým člověkem dali do řeči, mrazilo by Vás po zádech-způsob jeho nesmírně přesného vyjadřování, tón, se kterým mluvil i celkový zjev jej činily přísným a tvrdým. Někomu takovému byste se v životě neopovážili lhát. Tým začal prohledávat oblast a zamířil k nedaleké pláni, kde jsme před dvěma týdny nalezli nehybné tělo Johna, jednoho z členů pohřešované výpravy. Tehdy si Oliver všiml, že rány v jeho krku přesně odpovídají zářezům raptořích drápů. Ale až nyní, po dvou týdnech, se nám podařilo objevit stopy zbylých členů výpravy. Jejich šlápoty byly pohřbeny pod vrstvičkami bahna, ale vojenští stopaři je přesto odhalili. Malá a nesmírně těsná jeskyně poblíž se stala místem posledního odpočinku třech mužů. Sám jsem ono místo ani neviděl, ale z výpovědi jednoho rangera soudím, že to musel být dost tísnivý a děsivý pohled. Blízké bambusové houštiny byly hnízdem dinosaurů, kteří to vše způsobili. Toto území je totiž teritoriem neuvěřitelně agresivných Velociraptorů, jež jsou vždy připraveni jej chránit. Ve chvíli, kdy jsme já, Oliver a Roger prohledávali bambusový hájek, smečka na nás zaútočila. Jako blesk na tmavé obloze objevil se náhle mladý Velociraptor-sotva třicet stop, asi deset metrů od nás. Roger nepřemýšlel a prostě po něm vystřelil, za což schytal ránu pěstí od Olivera. Ten také následně vysvětlil, že takový výstřel vyporovokuje nejen zahnaného jedince, ale i jeho lovecké spolupracovníky. Začal snad nejdelší běh, jaký jsem kdy zažil...

To jen dokazuje, jak mylný krok může ve vteřině změnit průběh celého zbytku dne. Naštěstí se to událo ve středu, kdyby se něco takového stalo v pátek, rozhodně by mi to zkazilo víkend. Utíkali jsme k helikoptérám, Roger svolával vysílačkou vojáky a chystali jsme se k odletu. Jak se ale ukázalo, smečka nám již byla v patách. Stačilo podívat se mezi cykasy všude okolo-Velociraptoři běželi souběžně s námi. Vydávali skřeky, houkali na sebe, předbíhali se. Někteří zůstávali pozadu, jiní prudce zrychlovali a snažili se postavit se nám do cesty. Roger je občas odehnal výstřelem z pistole, ale jakmile si dravci na všechen ten hluk zvykli, neměli s výpady a útoky žádný problém. Semkli jsme se k sobě poblíž dvanáctimetrové palmy, na kterou nešlo vyšplhat. Byli jsme v pasti, raptoři byli všude kolem, skákali a Rogera nakonec jeden dostal. Smrtící dráp mu zabodl do břicha a trhl. Hned nato jsem popadl menší klacek a raptora udeřil do hlavy, ale nebylo mi to nic platné. Predátoři šli po zraněném Rogerovi, který se marně pokoušel střílet. Oliver se v poslední chvíli rozhodl dravce odlákat, což se mu téměř povedlo. Mezitím jsem si od Rogera vypůjčil pistoli a jednoho Velociraptora zastřelil, pak jsem zvedl krvácejícího vojáka a mířil k helikoptéře. Svůj pocit snad nemohu ani vyjádřit, bylo to příšerné. Roger při cestě zemřel. Nakonec jsem již nebyl schopen vést zesnulého a se zděšením jsem dorazil k vrtulníku. Tam mne čekalo velmi nepříjemné překvapení-vojáci krváceli, v rychlosti ošetřovali rány a říkali, že na ně zaútočilo něco "podivného". Nedokázali to popsat, zkrátka to podle nich bylo velké zvíře s ostrými zuby. Zanedlouho se objevil Oliver, měl v patách raptoří smečku a rána na koleni poukazovala na pořádně tvrdý pád. Velociraptoři byli nakonec odehnáni střelbou z kulometu, nasedli jsme do helikoptér a odletěli. Až při odletu jsem zjistil, že se podařilo najít zbylého člena expedice. Vše přežil se zlomenou rukou, vyhladovělý a žíznivý. Nyní je v nemocnici, ale brzy nám poví svůj příběh...

O tom všem v příští části! Jen bych chtěl upozornit, že informace v článku Omluva nemusí platit především pro Správce dinosauřího parku. Budu se jej totiž snažit psát opravdu co nejčastěji...

Pravěká zvířata na poštovních známkách, 5. část

10. září 2015 v 17:33 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Je tu další, již pátá část Pravěkých zvířat na poštovních známkách... Opět Vám ukáži trojici, která mne zaujala asi nejvíce, do komentářů poté napište, která ze známek je podle Vás nejhezčí...

Nejprve si představíme sbírku známek z Tanzanie. Tato východoafrická země je kromě Serengeti proslulá i druhohorním nalezištěm dinosaurů s názvem Tendaguru, kde bylo především v první polovině 20. století vyzdviženo množství ostatků dinosaurů z období Jury. Ačkoliv na těchto známkách nejsou žádní dinosauři z Tendaguru, jedná se podle mě o velmi pěknou sbírku. Na poštovních známkách se nacházejí proslulí dinosauři jako Stegosaurus, Diplodokus, Triceratops či Iguanodon. Všimněte si však chyby-jméno Silvisaurus je napsáno špatně...


Tato poštovní známka je z Kanady, druhé největší země světa. Je na ní jeden z nejznámějších prehistorických tvorů, o kterém slyšel snad každý. Jedná se o mamuta srstnatého, který žil v Eurasii ještě před 10 000 lety, nicméně po skončení doby ledové se nedokázal jako druh přizpůsobit změnám způsobeným globálním oteplováním a vyhynul. Tento symbol Pleistocénu si rozhodně zaslouží místo na poštovní známce...


Skončíme v Austrálii, kde byla před několika lety vydána spousta krásných poštovních známek s dinosaury. Jedním z nich je i Timimus, zhruba 2,5 metru dlouhý teropod žijící před 106 miliony lety. Jeho fosílie byly nalezeny na proslulém nalezišti Dinosaur Cove, patrně nejbohatším australském území oplývajícím zkamenělinami. Timimus není dobře prozkoumaný, poněvadž bylo nalezeno jen pár kostí, ale přesto je rekonstrukce velmi pěkná-je možné, že tento tvor ve skutečnosti vypadal nějak podobně...


Další část již velmi brzy!!!

Lapparentosaurus

9. září 2015 v 15:38 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Lapparentosaurus ("Lapparentův ještěr") byl sauropod pravděpodobně patřící do čeledi Brachiosauridae. Nejedná se o příliš dobře známý rod, jelikož materiál, na jehož základně byl popsán, tvoří pouze části končetin a pár dalších kostí. Vědecký popis uskutečnil roku 1986 argentinský paleontolog José Bonaparte, avšak samotný Lapparentosaurus pochází z mnohem odlišnější části naší planety. Vyskytoval se totiž na území dnešního Madagaskaru před 170 miliony let, tedy v období střední Jury. Původně byl Lapparentosaurus popsán už v roce 1895 jako Bothriospondylus, což byl rod sauropoda z Británie žijící zhruba tak ve stejné době. Později se ale ukázalo, že toto zařazení bylo mylné a znaky Lapparentosaura se výrazně liší, a byl tedy přejmenován, za čímž stál již zmíněný José Bonaparte. Název dostal tento dinosaur na počest Alberta-Félixe de Lapparent, francouzského paleontologa, který mimo jiné jako první nalezl zkamenělé pozůstatky krokodýla Sarcosucha. Vzhledem k malému množství nalezených kostí nemůžeme Lapparentosaura prezentovat jako dobře prozkoumaného dinosaura, a tak je i zařazení nejisté. Možná patřil mezi brachiosauridy, řada znaků tomu napovídá, ale paleontologové si nemohou být zcela jisti dokud nenaleznou více fosílií. Je však jasné, že Lapparentosaurus patřil do skupiny Macronaria, jež mimo brachiosauridy zahrnovala i čeleď Camarasauridae. Jinak se ale kosti Lapparentosaura podobají ostatkům Brachiosaura, ačkoliv ten žil o 20 milionů let později. Velikost Lapparentosaura je stále otázkou, ale lze předpokládat, že byl minimálně 10 metrů dlouhý a vážil 5 až 10 tun. Samozřejmě byl, jako všichni sauropodi, vybaven dlouhým krkem čnícím do výše, a tak s ním mohl okusovat vrcholky jehličnanů, zároveň se také stavbou těla podobal žirafám. Duté obratle činily krk ohebnějším. Paleontologové provedli důkladné analýzy nalezených kostí a podařilo se jim odhalit neuvěřitelná svědectví ze života tohoto pozoruhodného tvora. Stalo se tak díky průzkumu přírůstkových kruhů na kostech. Analýza potvrdila, že tento dinosaurus dorostl plné velikosti ve věku asi 12 let, a mohl žít přibližně 43 let. To by mohlo znamenat, že sauropodi byli nejrychleji rostoucí a také nejdéle žijící dinosauři nejen období Jury, ale celých druhohor. Schopnost rychle vyrůst samozřejmě pomůže zvířeti k přežití, neboť menší jedinci jsou snáze ulovitelnými, a pravěký Madagaskar, v období Jury spojený s Indií, byl domovem některých hrůzu nahánějících predátorů. To byl svět, ve kterém Lapparentosauři každodenně bojovali o přežití...
Popis tohoto dinosaura najdete například v knize "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla.

Příště Haplocanthosaurus!

Vražedných šedesát-Anakonda žlutá

7. září 2015 v 17:02 | HAAS |  Videa
Anakonda žlutá. Během návštěvy centra pro divokou zvěř v Argentině se Steve setkává s anakondou žlutou, která byla zachráněna ve volné přírodě. Jde o mladého samce, avšak samice bývají mnohem větší. Během natáčení však anakonda obtočila smyčkami Stevovu ruku a začala pomalu utahovat. Bylo to jako nejsilnější potřesení rukou, které Steve kdy zažil...

Ukázka z druhé řady seriálu BBC Vražedných šedesát (Deadly 60).


Způsoby zabíjení u masožravých dinosaurů

6. září 2015 v 10:46 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Ke konci srpna jsem si prohlížel knihu "Encyklopedie Dinosauři" vydanou v roce 2004, přičemž mě ihned zaujala kapitola o dinosauřím chování a potravě. Nebýt této knihy, tento článek bych možná nenapsal. Podle mě jde o velice zajímavé téma...

Někteří dinosauři byli mohutnými býložravci, největšími zvířaty, která kdy žila. Naproti tomu existovali samozřejmě obrovští masožravci, výkonné stroje na zabíjení a také mrštní malí lovci. Jak ale tito tvorové zabíjeli svou kořist? Dělali to tak, jako dnešní savci, ptáci a plazi? V tomto článku si představíme několik možných technik, jež dělaly z dinosaurů tak specializované a výborné predátory...

KOUSNUTÍ DO KRKU:
Tímto způsobem zabíjí kořist většina dnešních savců. Kočkovité šelmy, jako lvi a tygři, se vrhnou kořisti po krku, zardousí ji a poté sežerou. Jedná se o důmyslnou techniku lovu, a mohli ji využívat i tvorové, kteří mezi savce nepatřili, včetně dinosaurů. Je jednoduché představit si scénu z Jurského období v Severní Americe před 150 miliony let: veliký Allosaurus pronásleduje malého býložravce Dryosaura, dožene jej a jediným cvaknutím čelistí zlomí menšímu ornitopodovi krk. Zvíře je na místě mrtvé. Allosaurus měl sílu skusu takřka shodnou s dnešním lvem, to ale neznamená, že mohl svou kořist zabíjet stejně. Možná to však byl případ mnoha jiných masožravých teropodů...


POUŽITÍ DRÁPŮ:
Většina teropodů, až na tyrannosauridy a abelisauridy, měla alespoň na předních končetinách dlouhé, ostré drápy. Byly to účinné ubraně, které mohly přidržet kořist, zatímco ji dravec rdousil. Někteří dinosauři však mohli své drápy použít přímo k zabíjení. V tomto případě zde máme skupinu maniraptorů, Dromaeosauridy. Tito slavní zabijáci, jako Velociraptor, Deinonychus, Dromaeosaurus, Pyroraptor, Utahraptor a další, byli vybaveni smrtícími, zahnutými drápy na zadní kočetinách. Raptoři s nimi kořist nepitvali, jelikož zadní strana drápu byla tupá, jinak ale mohli drápy použít k přidržení se na kůži kořisti. Takové drápnutí však také způsobí vykrvácení, a rána do krku mohla být skutečně smrtelná. Zkamenělý souboj Protoceratopse a Velociraptora jasně poukazuje na to, že raptor svůj dráp namířil ke krku oběti. Jedinám seknutím by tedy probodl krční tepnu, kořist by vykrvácela během několika minut...



JEDOVATÉ HRYZNUTÍ:
Víme, že jeden rod masožravého teropoda z čeledi Dromaeosaurida byl jedovatý. Výzkum fosílií lebky Sinornithosaura ukázal, že byl tento zabiják vybaven jedovými zuby podobnými zubům dnešních hadů. V tomto směru by se Sinornithosaurus mohl podobat užovkovitým, kteří nemají duté jedové zuby jako kobry a zmije, a jed do rány kořisti nevstřikují, ale pouze vtlačují. Do rány tedy vnikne jen polovina jedu. I tak však mohl být jediný stisk Sinornithosaurových čelistí pro kořist smrtelný. O síle jedu tohoto dinosaura se ale již nikdy nic nedozvíme, nelze tedy s jistotou určit, zda jed kořist pouze ochromil a paralyzoval (podobně jako u užovky obojkové) nebo zabil během několika minut až hodin (jako u většiny jedovatých hadů). Samozřejmě je také možné, že měl Sinornithosaurus jed na obranu, což ale není zrovna pravděpodobné. Nicméně víme i o dalších jedovatých vyhynulých zvířatech, jedním z nich byl permský Therocephalian...



ZABITÍ S POMOCÍ BAKTERIÍ ZPŮSOBUJÍCÍCH INFEKCI:
Dlouho se zoologové domnívali, že varan komodský, největší současný ještěr, zabíjí svou kořist s pomocí této medoty. Až později se zjistilo, že má podobně jako užovka obojková a další natricini jedové žlázy, ale postrádá jedové zuby, takže se jed mísí se slinami. Nicméně ostatní varani jed, zdá se, nemají. Jinak jsou ale vybaveni doslova špinavou tlamou. Protože pozřou vše, na co přijdou, včetně žab, opic, ryb, lidských mrtvol a mršin, usadí se jim mezi zuby bakterie, jež po kousnutí mohou způsobit nepříjemnou infekci. Dále následuje otrava krve a smrt. Mohli takto zabíjet i někteří dinosauři? Co třeba Tyrannosaurus Rex, který nebyl o moc rychlejší, než člověk? Měl obrovskou tlamu, velké, dozadu zahnuté zuby, a kdyby mezi nimi byly "jedovaté" bakterie, mohl by kořist v mžiku jediným kousnutím ochromit a poté počkat, až zahyne. Samozřejmě se jedná pouze o domněnky a my nikdy nebudeme vědět, zda takto draví dinosauři opravdu lovili. Je to jen úvaha, ale je k zamyšlení!


TRHÁNÍ Z KOŘISTI KUSY MASA ZAŽIVA:
Možná nejodpornějším a zároveň nejúčinnějším způsobem zabití především velkých dinosaurů byla tato metoda. Podle Philla Currieho mohli Giganotosauři a Mapusauři lovit obrovité Argentinosaury tak, že smečka obklíčila slabého jedince, odtrhla jej od stáda a poté s pomocí silných čelistí a ostrých vroubkovaných zubů trhala z živé kořisti kusy masa. Jelikož byli Argentinosauři doslova obrovští a těžcí, bylo velmi riskantní zkusit je složit na zem. Jediné dupnutí nebo rána silným ocasem by predátora pochroumala nebo na místě zabila. Proto možná velcí dravci, živící se velkými býložravci, volili tuto metodu...


Doufám, že se Vám tento článek líbil, pokud ano, komentujte. Do komentářů pište, co si o tématu myslíte, můžete uvést i vlastní názory, souhlasy a nesouhlasy... Za vše budu rád...

Liánovec kapský-Jeden z nejnebezpečnějších afrických hadů

5. září 2015 v 10:52 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Přináším popis dalšího z mých oblíbených, ale zároveň také nejnebezpečnějších afrických hadů. Je jím liánovec kapský, had, jenž je vybaven doslova smrtícím jedem...

Latinský název: Thelotornis capensis,
Rozšíření: Východní až jižní Afrika,
Velikost: 0,6 až 1 metr na délku.
Liánovec kapský je jedním z několika druhů rodu Thelotornis. Patří mezi užovkovité (Colubridae) a stejně jako mnohé jemu příbuzné druhy má zadní jedové zuby. Většina užovkovitých není pro člověka potenciálně nebezpečných, ale tento had tvoří výjimku. Jed liánovce kapského je hemotoxický, tzn. že ovlivňuje srážlivost krve. Malého živočicha zabije v rychlosti, u člověka se však proces umírání po uštknutí mohokrát znásobí. Poněvadž má zadní jedové zuby, musí liánovec, stejně jako jiní užovkovití, trvale přežvykovat, aby do rány vpustil jed. Jedové zuby nejsou duté jako u korálovcovitých a zmijovitých, právě naopak, a tak had do kořisti jed nevstříkne, ale spíše pozvolna vpustí. To znamená, že do rány vteče jen asi polovina jedu. Pokud je člověk uštknut, bude mít velké problémy se zástavou krve, nebo naopak s nadměrným krvácením. To ale není ten základní problém. Skutečnou potíží je, že na jed liánovce kapského neexistuje protijed. Jste-li uštknuti, smrt se zpravidla dostaví do pěti dnů. Neexistuje žádná šance na záchanu, proto jsou liánovci rodu Thelorotnis tak potenciálně nebezpeční. Na uštknutí tímto hadem zemřel roku 1975 i známý německý herpetolog Mertens. Mnozí lidé však kousnutí přežili, jelikož nedali liánovci dost času na to, aby začal přežvykovat a nemohl tedy vpustit do rány jed. Takové případy jsou mnohonásobně častější, než případy umrtí způsobených tímto hadem. Také fakt, že jedové zuby jsou až vzadu v tlamě, znamená jedno: had se musí zakousnout pořádně. Kousnutí přední částí tlamy nezpůsobí oběti žádné problémy. Většina lidí si navíc kousajícího hada z ruky odtrhne. Jinak je však liánovec kapský nádherný had. Své české jméno, stejně jako anglický název twig snake, získal samozřejmě díky vzhledu a schopnostem. Pohybuje se ve větvích stromů, mezi liánami, a tráví zde většinu času (jedná se o tzv. arboreální druh). Jde o štíhlého, šedého až šedohnědého hada s černými nebo růžovými příčnými pruhy a skvrnami. Hlava je plochá, její vršek je obvykle modrý až modrozelený, opět se však na něm mohou vyskytnout růžové a černé skrvny. Zajímavostí je, že liánovci jsou zřejmě jedinými hady s binokulárním viděním. Ostatní hadi vidí jen pohybující se objekty, ale liánovci dokáží lokalizovat i naprosto nehybnou kořist. Zorničky jsou vodorovné ve tvaru klíčové dírky. Liánovci jsou diurnální, jsou tedy aktivní přes den. V tuto dobu loví ptáky, žáby a ještěry, a především pak chameleony. Had většinou nehybně leží na větvi, případně jemně pohybuje hlavou, číhá na kořist, poté bleskurychle zaútočí a uštknutou oběť sleduje s pomocí rozeklaného jazyka, díky němuž získává chemické informace o okolním prostředí. Jedná se o vejcorodý druh, klade 8-10 vajec...

Příště kobřík páskovaný!