Říjen 2015

Ostrovní trpaslíci-Drobní obyvatelé jihovýchodní Asie

24. října 2015 v 11:21 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Přináším třetí část seriálu "Ostrovní trpaslíci", tentokrát se zaměřením na drobné obyvatele indonéských ostrovů. Snad si článek s radostí užijete!

Místo: Ostrovy v Indonésii,
Čas: Pleistocén,
Příklady ostrovního nanismu: Malí hominidé, stegodoni a další, viz. článek.
Ostrovy Sumba, Flores, Timor a Sulawesi (také známý jako Celebes) patří s rozlohou 10 000 až 174 000 kilometrů čtverečních součástí Velkých i Malých Sund, jež náleží Indonésii. I zde se v průběhu posledních několika desítek až stovek tisíciletí vyvinuli tvorové, kteří se svým příbuzným z větších pevninských mas lišili jednou charakteristikou-byli mnohem menší. Jihovýchodní Asie je tropickou oblastí, což je jistě důvod, proč byli tito živočichové tak neuvěřitelně drobní. Malá velikost totiž v tropech znamená snazší termoregulaci. Nebyly to tedy potravní zdroje, které na území Velkých a Malých Sund některé z živočichů až přílišně zmenšily, šlo zde skutečně o přežití jednotlivců, jinak by druhy celkově vymizely. Zdá se být tedy zjevné, proč insulární nanismus zasáhl místní tvory, podíváme-li se však na ně podrobněji, stále se budeme divit. Vyhynulí příbuzní slonů, chobotnatci rodu Stegodon, se vyskytovali v Africe, Eurasii i Severní Americe už před 11 miliony let a ti největší z nich, včetně druhu z čínské Yellow River, dosahovali výšky přes 3,8 metru a vážili 12 tun, což je v případě hmotnosti pro srovnání alespoň dvakrát více, než současný slon africký. Avšak miniaturní Stegodoni z Floresu, Sumby a Timoru vážili pouhých 300 kilogramů! Žili před 12 000 lety, což není příliš dávno, v podstatě tedy vymizeli s koncem doby ledové, jež však jihovýchodní Asii jen pramálo zasáhla. Vědecká pojmenování pro tyto ostrovní poddruhy zní Stegodon florensis florensis a Stegodon florensis insularis. Jak se však na indonéské ostrovy tito tvorové dostali? Podobně jako dnešní sloni, i Stegodoni byli jistě výbornými plavci. Dokázali tedy překonat velké vzdálenosti a osídlit nová území. Proč však trpasličí Stegodoni náhle vymizeli? Po dlouhou dobu se nedala odpověď na takovou otázku vůbec najít, až roku 2003 byly nalezeny ostatky něčeho skutečně podivného. Zřejmě nejmenšího hominida, respektive dokonce hominina, který kdy žil. Mohl "hobit" vyhubit trpasličí chobotnatce? Stále se diskutuje, zda tento dvounožec patřil do rodu Homo a byl tedy naším příbuzným. Oficiální název tohoto primáta zní Homo floresiensis, avšak veřejnosti je lépe známý jako "Flo" nebo jako již zmíněný "hobit" (přezdívka podle postav z Tolkienova Pána prstenů). Zvláštní je, že Homo floresiensis byl v dospělosti 1,1 metru vysoký, což je v evoluci člověka skutečně neobyčejné. Zajímavé je také to, že jeho mozek nebyl příliš velký, Flo tedy nebyl tak inteligentní, jako Homo sapiens, ba ani jako neandrtálci. Přesto si Flo podle archeologa Mikea Morwooda zaslouží být součástí rodu Homo, a měl by tedy být označován jako člověk, neboť má blíže k nám než k šimpanzům, i tak našim velmi blízkým příbuzným. Floresienští lidé mohli lovit malé Stegodony a nakonec způsobit zánik jejich druhu. Podle některých teorií však ani nešlo o samostatný druh, ale jen o nemocné zástupce Homo sapiens, kteří v důsledku izolovanosti "zhloupli", což se však zdá být nepravděpodobné. Jisté však je, že malí Stegodoni i floresienští lidé vymizeli společně před 12 000 lety. Skalní soutěsky na západě Floresu však nabízejí ještě jednu kuriozitu. Kosti drobných lidí zde byly nalezeny nedaleko pozůstatků komodských varanů, kteří se, ač vzácně, na onom území vyskytují dodnes. Otázkou je, lovili malí lidé komodské draky, nebo lovili komodští draci naše bratrance? To již zřejmě nikdy nezjistíme. Kromě obrovských ještěrů se v těch dobách na území Malých Sund vyskytovaly i obrovské krysy a ty možná mohly být potravou místních lovců. Byl to skutečně záhadný, podivuhodný svět...


Za informace o jeskyních, v nichž byly nalezeny pozůstatky komodských varanů spolu s lidmi, vděčím filmu Hledání komodského draka ze série Austin Stevens-Pán hadů (Austin Stevens: Snakemaster-In Search of the Komodo Dragon). Obrázky z WikiMedie...

Správce dinosauřího parku - Nejnebezpečnější jsou lidé

23. října 2015 v 13:44 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Je teplý podzimní den, listy žloutnou a padají, a zatímco je ozařuje slunce, jež se čas od času schová za mrak, chystám pro Vás další část Správce dinosauřího parku... Pojďme se tedy podívat, co Dan Jameson a jeho přátelé zažili!

Nejnebezpečnější jsou lidé

Přestože se nám podařilo zvláštní epidemii dočasně zastavit, budoucnost parku není jistá. Americký lékař, který během víkendu přijel do parku, aby se podíval na pět nemocných pracovníků, odhalil, že nemoc není smrtelná. Člověka však může poznamenat až do konce života. Jelikož nevíme, zda se přenášlivé viry či bakterie nepohybují vzduchem, nemůžeme do parku zvát návštěvníky. Kdyby se někdo z ničeho nic nakazil, byli bychom to my, kdo by byli vini. S největší pravděpodobností byl však nemocný Troodon nakažen jakýmsi typem cizopasníka ne většího, než nehet na palci. Možná se do původního hostitele dostane přes potravu, což by v případě Troodonů byly kusy vepřového. To by ale zase odporovalo jasnému faktu, že cizopasník pochází z Isle of Die, kde o neznámé typy živočichů, rostlin a hub, ale také virů, bakterií, není nouze. Třeba byl Troodon nakažen nějakým prvokem už v době, kdy pobíhal po pralesích svého rodného ostrova. Zatímco jsme během týdne řešili tento a další problémy, ukázalo se, že největším nebezpečím pro náš park a nás samotné nejsou prehistorická monstra, ale zástupci našeho vlastního druhu. Když jsem byl mladší, dělal jsem na univerzitě statistiku kácení afrických pralesů. Během svého pátrání jsem se však dostal až k indicím naznačujícím mi pravou podstatu onoho dění. Dřevo není to, co některé dřevařské společností zajímá, jde jim samozřejmě hlavně o peníze. Když se tedy někdo odváží vkročit do Dinosauřího parku se špatnými úmysly, také jej jistě nezajímají dinosauři. Nějaké nepřátele jsme již měli, ale dosud nevíme, kdo všechno nám chce překazit plány. Přejdeme-li k věci, možná se u psaní trochu roztřesu... V pondělí byla nad ostrovem viděna helikoptéra. Byla zrovna doba poledního klidu a naši pracovníci na letišti odpočívali, když vrtulník bez jakéhokoliv oprávnění přistál. Chlapy to samozřejmě rozrušilo a tak se přiběhli podívat, co se děje. Byli velmi obezřetní a opatrní, neboť před mnoha měsíci se nám již něco podobného stalo, a skončilo to střelbou a pár mrtvými. Tentokrát z helikoptéry vyšel slušně oblečený muž, mluvil sice anglicky, ale bylo poznat, že určitě není rodilým mluvčím. Zřejmě byl z jižní Evropy, což se dalo usoudit podle jeho značně opálených tváří. Chtěl se podívat do parku a tvrdil, že by jej rád financoval. Když mu bylo sděleno, že náš park je financován L. C. Clarkem, jako by mu ztuhla krev v žilách. Pracovníci letiště jej brali jako hosta, a vzali tedy neznámého muže do středu ostrova. Zcela bez povolení. Pak už přišla řada na mě. Zrovna jsem seděl ve svém skromném domku, trochu jsem škádlil Leptoceratopse Dina, a pochutnával si na lískových oříšcích. A pak náhle uslyším střelbu! No, je to možné? Napadlo mě, že se tu zase objevil někdo cizí, kdo tu nemá co dělat! Vyběhl jsem ven a... Prásk! Kulka proletěla rukávem mého kabátu...

Naštěstí jsem v rukávu neměl ruku, což se ukázalo být šťastnou náhodou. Po takovém zážitku jsem se běžel schovat zpátky do svého obydlí. Onen již mnou zmíněný slušně oblečený muž pálil z malého skládacího samopalu a postřelil dva ze svých "průvodců". Blížil se k hlavní budově. Z okna se v těch chvílích nakláněl Charles a popíjel studenou limonádu. Sklenička, ze které pil, mu doslova vybuchla v ruce. Jen štěstí, že střela nezasáhla Charlesův obličej, jinak by bylo opravdu zle. Když se muž vzdálil, vyběhl jsem z domku, popadl velkou tyč a rozeběhl se proti němu. Upozornily jej však na mne mé hlasité kroky, obrátil se, a vypálil. Vůbec nešetřil náboji! Uhnul jsem a utíkal pryč mezi ostatními domy. Po chvíli se začal ozývat alarm. Slušně oblečený střelec zbledl. Vyskočil jsem na střechu malého dřevěného stavení a shodil z něj tyč, jež dopadla na mužovu hlavu. Měl štěstí, rána způsobila jen velký otřes mozku, avšak nic horšího. Okamžitě jsem běžel do hlavní budovy zjistit, proč houká alarm. Na pobřeží se prý objevila řada člunů, jež však znenadání vybuchly. Když jsme se dostavili na místo, nalezli jsme jen několik mrtvých těl, zbytky člunů a mořskou vodu zabarvenou ošklivým benzinem. Než se vše vyšetřilo, uběhla řádka dní. Členové jedné nejmenované organizace se chtěli opět vloupat do parku, tak, jako se o to pokusili již mnohokrát. Před nedávnem zřejmě při pobřeží položili do vody několik bomb a doufali, že tak nastražili past na naše lodě. Neuvědomili si ale, že na místo, kde se bomby nachází, sami nesmí, neboť by si doslova podrazili nohy. To se také stalo, nastražili si past sami na sebe. Muž, kterého jsem šikovně omráčil, nakonec vysvětlil, o co šlo. Získat kontrolu nad naším parkem vlivem síly. Tato mafiánská společnost má sídlo na jednom maličkém ostrůvku v Pacifiku, který byl nyní důkladně prozkoumán. Možná, že své lidské nepřátele jsme tedy dostali. Ale právě včera večer přišla další hrozivá zpráva... Onemocněl další krmič, a tentokrát není vinen žádný Troodon! Tentokrát se neznámý cizopasník dostal do těla člověku skrze silné Siamotyranní kousnutí...

Dinosauří park začíná být skutečně nebezpečným místem... Kde se vlastně podivná nemoc vzala? Kde má svého původce? A kdo všechno může být obětí? Dan Jameson se to bude snažit zjistit, dozví se však více, než očekával... O tom tedy příští týden!

Byli pterosauři pokryti pouze šupinami?

18. října 2015 v 10:48 | HAAS |  Ptakoještěři: znaky a charakteristika
Plazy si jistě všichni představíme jako zvířata pokrytá šupinami. Představa je to správná, vždyť kůže dnešních plazů, jako jsou krokodýli, ještěři a hadi, tvoří šupiny. To ale neznamená, že se tímto znakem s dnešními plazy mohli shodovat některé vyhynulé formy. Víme například, že někteří dinosauři (především malí příbuzní ptáků) byli pokryty peřím či protopeřím, a že se tento znak, dnes typický pro ptáky, objevil zřejmě již v době před dinosaury u malých dvounohých ještěrek známých jako archosauři. V případě některých dinosaurů však primitivní peří připomínalo spíše jakousi srst. Mohlo tomu být podobně i u blízkých příbuzných dinosaurů, létajících plazů nebo-li ptakoještěrů? Tato skupina létavců dominovala obloze po nesmírně dlouhou dobu a někteří její zástupci se stali největšími zvířaty, která kdy vzlétla. První pterosauři se objevili již před 228 miliony let, přičemž celý řád Pterosauria vyhynul před 65 miliony let při vymírání K-T. Víme, že ptakoještěři měli mezi předními a zadními končetinami nataženou blánu, díky které se možná podobali dnešním netopýrům, ale létali a pohybovali se naprosto odlišným způsobem. Jejich tělesná stavba byla unikátní. Je jasné, že křídla tvořená blánou asi nebyla porostlá žádným peřím či srstí, ale co takhle zbytek těla? Na některých obrázcích, ba dokonce i na figurkách ke hraní si lze povšimnout srsti na pterosauřích zádech. Je to skutečně možné? A pokud nebyli pterosauři pokryty jen šupinami, co by to znamenalo? Není to jen domněnka. Víme, že několik ptakoještěrů mělo jakousi "srst". Odborný název pro tento znak je "pycnofiber". Nebyla to srst či chlupy, jaké se vyskytují u savců, šlo spíše o filamenty, které se jim podobaly. Měly unikátní, neobyčejnou strukturu, nevyskytující se u žádných jiných obratlovců. Jedním z prvních ptakoještěrů, u něhož byla zjištěna přítomnost pycnofiberů, se stal Sordes pilosus (doslova "chlupatý démon"). Tento ptakoještěr, jenž žil před 155 miliony let na území současného Kazachstánu, představoval pro paleontology základ otázky: "Když měli ptakoještěři něco jako srst, mohli být teplokrevní stejně jako dnešní savci?" Původně se myslelo, že Sordes byl pokryt srstí, nicméně v 90. letech minulého století tuto teorii vyloučil David Unwin (načež se v roce 2009 objevil název pycnofiber). Po nalezení zkamenělin několika dalších jedinců Sordese bylo skutečně objasněno, že tento ptakoještěr byl pokryt pycnofibery. Známe ještě několik podobných příkladů, včetně Scaphognatha z pozdní Jury Německa a Jeholoptera z Číny, z doby před 164 miliony let. Roku 2002 se spekulovalo, zda pycnofibery nejsou pouze protopeřím, ale důkladný výzkum to vyvrátil. Ať tak či onak, jejich přítomnost na tělech pterosaurů jasně značí, že tato zvířata byla endotermní, čili teplokrevná. Ptakoještěři tedy neměli proměnlivou tělesnou teplotu jako dnešní plazi, čímž se více podobali svým příbuzným dinosaurům, jimž podle všeho tělem též proudila teplá krev. Lze říci, že létající plazi měli doslova "pycnofiberový kabát". Absence malých "chloupků" na jejich křídlech dodávala pterosaurům obratnost. Byla-li by jimi křídla pokryta, ztratila by svou aerodynamickou funkci. Také zobáky a zadní končetiny byly pokryty jen kůží... Tato a mnohá další zjištění neustále doplňují miliony let starou mozaiku života létajících plazů...

Obrázek je z webu www.critters.pixel-shack.com/GalleryS.htm . Doufám, že se Vám článek líbil a popřípadě Vám přinesl i něco nového, je-li tomu tak, komentujte...

Kobřík páskovaný-Hrabavý jedovatý had

17. října 2015 v 12:58 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
S připravenými jedovými zuby na Vás číhá kobřík páskovaný, had, kterým byste nechtěli být uštknuti! Snad se Vám bude tento popis líbit...

Latinský název: Aspidelaps lubricus,
Rozšíření: Jih Afriky,
Velikost: 50 až 80 centimetrů na délku.
Tento elapid se vyskytuje pouze v oblasti pánve Karoo v Jihoafrické republice a také na území Namibie. Oblasti, které obývá, jsou jen málokdy zalévány deštěm, většinou jsou suché a roste v nich málo vegetace. Kobřík páskovaný tedy preferuje život pod zemí. Po deštích často vylézá lovit ještěrky, hlodavce a malé ptáky, příležitostně požírá také jejich vejce. Vzhledem ke své velikosti je značně jedovatý, stejně jako všichni jeho příbuzní má neurotoxický jed, jenž působí na nervový systém čehokoliv, co uštkne. Jako varování má pro možné útočníky své zbarvení-jasnou kombinaci černých a červených proužků, kterých je pot těle 20 až 47. U některých populací nebo poddruhů (které jsou celkem dva) se však objevují i různé další barevné variace, kdy například červenou barvu nahradila oranžová nebo dokonce žlutá. Namibijský poddruh je dokonce špinavě bílý až šedohnědý. Jako u většiny hadů, i v případě tohoto kobříka se od sebe zástupci druhu odlišují právě kvůli rozdílnosti prostředí a výškových rozdílů, jež obývají. Cítí-li se tento had ohrožen, podobně jako jemu příbuzné kobry vztyčí asi třetinu svého těla, začne syčet a žebra roztáhne do kápě, díky níž působí větší a děsivější. Takové varování většinu útočníků odradí. Hadi samozřejmě nechtějí svůj jed vyplýtvat na nepřátelích, raději si jej uskladní k zabití kořisti. Také fakt, že žijí převážně pod zemí, je nečiní člověku nebezpečnými. V Jihoafrické republice nebylo dosud zaznamenáno jediné úmrtí způsobené kobříkem páskovaným, zato se však ví, že spousta zástupců tohoto druhu umírá na silnicích po přejetí autem. K hrabání pod zemí je tento had vybaven malým nosním štítkem, šupiny na těle jsou hladké a tělo je podsadité. Je to nokturnální druh: loví především po setmění. O rozmnožování kobříka páskovaného se toho moc neví, jisté však je, že samice v květnu a červnu nakladou 3 až 11 vajec, z nichž se po přibližně 65 dnech vylíhnou jejich malé repliky. Čerstvě vylíhnutá mláďata měří obvykle 17 či 18 centimetrů a není jistě žádným překvapením, že mají plně vyvinuté jedové zuby a žlázy, a zabíjejí tedy kořist jedovatým hryznutím. Jedové zuby nemají jiné, než ostatní elapidi-jsou duté a nepohyblivé, s malou dírkou na špičce, kterou poté proudí jed. Ačkoliv jsou kobříci druhu Aspidelaps lubricus často oběťmi aut, jak již bylo zmíněno, podle informací shromážděných v roce 2015 nejsou nijak zranitelní ani ohrožení, což je skvělé...

Příště krajta ametystová!

Správce dinosauřího parku - Starodávná epidemie

16. října 2015 v 16:57 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Dan Jameson přináší strašlivé zprávy z Dinosauřího parku... Doufám, že se Vám tento příběh zalíbí...

Starodávná epidemie

Minulý čtvrtek se jednomu ošetřovateli udělalo po obědě nějak špatně. Okamžitě zašel za lékařem se slovy, že pociťuje bodavé rány v břiše, takřka hned pod oblastí plic. Lékař mu změřil tlak a odebral trochu krve na rozbor. Tady v tropických končinách dalekého Pacifiku může na člověka sednout jakákoliv zuřivá nemoc, ačkoliv se jich zde mnoho nevyskytuje. Po rozboru byl lékař vyděšen, porovnal výsledky s hodnotami, jež mu v textové zprávě poslali z jednoho britského institutu, a zjistil, že ošetřovatel má v krvi látku, která ještě nikdy nebyla popsána. Ba co více, ona látka se ukázala být jakousi neznámou bakterií, jejíž zástupci se k sobě shlukují a ve velkých množstvích pak způsobují křeče a bolesti. Lékař posléze svolal poradu, ta proběhla v pátek večer. Charles se při lékařových slovech téměř zhroutil a nebyl schopen mluvit. Nemocný ošetřovatel prý po několika dnech zemře, alespoň tak se lékař domníval. Oliver vypadal při poradě velmi klidně, ale po delší době jsem si všiml, jak se mu kvůli nervozitě silně napínají svaly na rukou. Také je často schovával do kapes, což moc často nedělá. Já osobně byl velmi překvapen tím, co nám lékař sdělil. Podle něj byla tato nemoc přenesena na ostrov už před několika měsíci a neznámé bakterie mezitím odolávaly zdejším klimatickým podmínkám, až nakonec našly své nové hostitele. Během víkendu se nervozita stupňovala. V sobotu večer za lékařem přišel další pracovník parku, veterinář Peter. Naštěstí se ukázalo, že si o den dříve vzal poněkud hodně prášků na spaní (Peter totiž v tropickém horku špatně usíná) a to u něj způsobilo menší nevolnost, ale zanedlouho už zase běhal jako zajíc. V pondělí se šel lékař podívat na nemocného ošetřovatele, ležícího ve sterilním prostředí. Během prohlídky se stalo něco děsivého-ošetřovatel lékaře kousl do ruky. Lékaři po chvíli došlo, že ošetřovatel zřejmě vůbec nic nevnímá, měl rozšířené zorničky a neustále pohyboval prsty, občas zakroutil hlavou a čas od času něco vykřikl. Zděšený lékař okamžitě místnost opustil a běžel za Charlesem. Zanedlouho potkal skupinku dělníků, zrovna se vracejících z oběda zpět k rozestavěné silnici. Náhle před nimi upadl a zůstal naprosto nehybně ležet. Dělníci se divili, co se děje, a rozutekli se po ostrově. Dozvěděli jsme se tedy, jak se tato nemoc přenáší. Pravda je taková, že ošetřovatel šel minulý týden nakrmit jednoho z našich Troodonů, byl kousnut (čímž se ani nepochlubil, a ránu si jistě špatně vydenzifikoval) a poté následoval již Vám známý příběh. Než jsme zjistili, že právě kvůli Troodonovi ošetřovatel onemocněl, byla již středa. Mezitím agresivní dinosaurus napadl jednoho krmiče a nejen, že jej pokousal, ale podrápal mu také ruce. Krmič byl později též poměrně agresivním, napadl svého kolegu a tak to pokračovalo. Nyní je ve sterilním prostředí pět lidí: původní ošetřovatel, lékař, krmič a jeho dva přátelé. Doufejme, že to vše můžeme zastavit...

Nemocný Troodon byl zastřelen. Podobně jako jeho lidské "oběti", i on prožíval nesmírné utrpení, jež nebylo možno skončit jinak, než ranou z pušky. Zajímavé je, že ostatní Troodony nenapadal-ti se od něj navíc drželi dále a takřka po celé dny zůstavali pod přístřeškem, odkud jej vyháněli. Podle všeho se tedy epidemie nerozšířila mezi další zvířata. Na nakažené pracovníky parku se již přijel podívat jeden známý lékař (omlouvám se, že nemám paměť na jména, ale s určitostí vím, že se nejmenuje Archaeopteryx, i když křestní jméno je tomu, tuším, trochu podobné). Nevíme, co bude dál. Pro jistotu nikdo neopustil ostrov, aby se nosiči nemoci nedostali dále do světa. Starodávná epidemie, přenášená neznámým prehistorickým zabijákem, však není jediným problémem, se kterým jsme se potýkali. Operací Hon na Kronosaura byl spuštěn program "Odchyt zabijáka". Dvě lodě s harpunáři teď křižují oblast vzdálenou asi třicet mil od našeho ostrova a číhají tam na hladového mořského plaza. Na australském pobřeží byl zase nalezen bílý žralok, jehož vyplavila na pláž vlna, a který měl na boku ránu po kousnutí něčeho velkého. Podle výzkumníků jej napadl nějaký pořádně velký krokodýl... Ale vzhledem k velikosti rány musely být jeho zuby přinejmenším dvacet centimetrů dlouhé, což by odpovídalo délce několika více než desetimetrových pravěkých krokodýlovitých... Je zvláštní, že Kronosaurus už brzy nebude jediným predátorem, po kterém lidé půjdou...

Upřímně doufám, že další část napíši opět za týden! Jinak bych Vás chtěl informovat o tom, že se zde brzy objeví nový projekt, tak se tedy máte na co těšit!

Archaeopteris

14. října 2015 v 16:14 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Archaeopteris ("dávná kapradina") byla jednou z prvních velkých rostlin. Tento rod žil na konci období Devonu a na začátku Karbonu, tehdy na přelomu starší a mladší etapy prvohor. Nalezené zkameněliny, z nichž většinu tvoří otisky listů a větví, se datují do doby před 383 až 323 miliony let, a byly nalezeny po celém světě. Díky názvu je tato rostlina "podobná" praptáku Archaeopteryxovi, oba rody by však neměly být zaměňovány. Archaeopteris se řadil mezi nejrozšířenější suchozemské rostliny na konci Devonského období a se svou výšku 10ti metrů byl jistě největší. Kmeny byly široké až 1,5 metru, přičemž větve a listy tvořily jakési vějíře, které byly uvnitř pokryty malými chloupky, zřejmě zachytávajícími kapky vody. Archaeopteris vypadal zhruba jako Vánoční stromek, ale řadil se do zcela odlišné skupiny rostlin. Během Devonu a Karbonu ještě pravé stromy neexistovaly, většina gigantů tyčících se nad okolním světem byli vzdálení příbuzní kapradin a plavuní. Profesor biologie a geologie Stephen Scheckler byl jedním z prvních odborníků, kteří se u Archaeopterisovi veřejně zmínili. Podle Schecklera poukazuje neuvěřitelná rozšířenost této rostliny na fakt, že měl Archaeopteris velký dopad na prostředí, a to především jde-li o jeho transformaci. Tvrdí, že existence suchozemských rostlin mohla urychlit evoluci říčních ryb a tím tedy i obojživelníků, kteří se z nich po čase vyvinuli. Školky Archaeopterisů totiž mohly, podobně jako dnes lužní lesy, zadržovat vodu i kilometry od pobřeží, náhodně přesunuté populace ryb mohly být po určitém čase v izolaci a žily tedy ve sladkovodních jezírcích a říčkách. Kmeny Archaeopterisu mohly přitahovat hmyz jako vážky k vysedávání a voda se zároveň stala místem, kam bezobratlí kladli vejce-ideální potrava pro nově se vyvíjecí obojiželníky. Než se však zjistilo, jak podstatný byl Archaeopteris ve svém životním prostředí, prošel řadou důležitých výzkumů. Popis uskutečnil již roku 1871 John William Dawson, ale opravdu zajímavý případ nadešel až později. V roce 1911 byla jedním ruským paleontologem nalezena a popsána primitivní kapradina Callixylon . V 60. letech 20. století však Charles B. Beck přišel s poznatkem, že Callixylon je ve skutečnosti Archaeopteris, a proto se tedy pozůstatky Archaeopterise nacházely vždy tak blízko fosíliím oné záhadné kapradiny. Archaeopteris musel být skutečně úspěšný rod, avšak na začátku Karbonu náhle z fosilního záznamu zmizel. Zřejmě se nedokázal rychle přizpůsobit, nebo byl překonán pokročikejšími typy rostlin, včetně vlastních evolučních potomků...
Dobrý popis Archaeopterise můžete najít na anglické Wikipedii.


Příště Archaeoamphora!

Velká evoluční odysea savců, část 6.: Savci Eocénu

11. října 2015 v 10:20 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

V době svých začátků nebyli savci dominantními zvířaty, ale postupně se vyvíjeli, rostli a sílili, až se z nich stala vitální zvířata se schopností adaptace ke každému typu prostředí. Během Paleocénu byli savci především malí, ovšem v Eocénu je již zasáhl rychlejší vývoj. Obývat souš však nebylo vždy bezpečné a proto se někteří specializovali na život v moři... My se nyní podíváme do světa ztraceného po asi 40 milionů let...

Eocén je geologické období třetihor, které zahrnuje dobu před 55 až 33,9 miliony let. Jedná se o poměrně dlouhou dobu, svou délkou přesahující předchozí Paleocén. Během Eocénu zasáhla savce prudká evoluce, mnozí byli nuceni vytvořit si neobvyklé strategie k přežití jen kvůli působení větších predátorů, kteří by mohli existenci jejich druhů ohrozit. Někteří savci však byli možná více než bizarní. Messelské souvrství vydalo řadu zkamenělin, jež nemají obdoby. Například Leptictidium byl savec připomínající vzhledem bércouny, ačkoliv díky prodlouženým zadním nohám se spíše než to podobal tarbíkům nebo malým klokanům. Řád Leptictida, ke kterému patřil, však již vyhynul. Dříve byli jeho zástupci, včetně středoeocénního Leptictidia, řazeni k hmyzožravcům. Nutno podotknout, že vzhledem k typu obživy by takové zařazení nebylo nesprávné-Leptictidium se s největší pravděpodobností živilo malými bezobratlými, ale nepohrdlo snad ani ještěrkou či žábou. Paleontologové v současnosti rozeznávají několik odlišných druhů Leptictidia, některé jsou známy z Rumunska či Francie, jiné, jako známé L. nasutum, pocházejí z Německa. Vzhledem k tomu, že Leptictidium jako rod existovalo po 15 milionů let, šlo jistě o úspěšného živočicha. Zcela jistě však podlehlo změnám klimatu, jež přišly s koncem Eocénního období, a které vymítily i mnoho jiných unikátních savců...


Pokud byste ve středním Eocénu hledali savce, kteří mají v dnešním světě potomky, zcela jistě byste se vydali za ranými koňmi. Díky svému vyobrazení v populárním seriálu BBC Putování s pravěkými zvířaty je známým typem raného koně Propalaeotherium. Tento malý prakoník byl velký jako kočka a vážil nanejvýš 10 kilogramů-dokonalá kořist pro velké dravé ptáky. Nebyl sice prvním z čeledi Equidae, ale jeho neobvyklý vzhled značí jakousi primitivnost. Propalaeotherium nemělo typická kopýtka, na prstech se stále nacházely pouze zvětšené drápy. Tento býložravec mohl běžet značnou rychlostí a zřejmě šlo o ostražitá zvířata, nepochybně se vyhýbající predátorům. Fosílie Propalaeotheria byly nalezeny v Evropě i Asii, rod to byl tedy rozšířený. Mezi jeho potomky nebo blízké příbuzné patřilo Paleotherium, již podstatně větší primitivní forma koně (vysoká okolo 75 centimetrů). Tento opět nezvykle vzhlížející "kopytník" žil v deštných lesích Evropy před 45 miliony let. Z pozdního Eocénu známe již takřka dokonale vypadající koňovité, navíc je dosti pravděpodobné, že známý a dobře prozkoumaný Mesohippus patřil do vývojové větve dnešních koní (Equus). Nebyl příliš vysoký, ale mnohé znaky se schodovaly s dnešními koňmi, včetně mozku.


Počátek evoluce kytovců je též ryze Eocénní záležitostí. V roce 2001 paleontologové objevili poměrně zachovalejší skelet předtím již popsaného prakytovce rodu Pakicetus. Název značí, že tento tvor se vyskytoval pouze na území Pákistánu. Tam, kde se dnes rozléhají písečné duny a nehostinné, suché prostředí, vzkvétaly před 48 miliony let lesy, jimiž protékaly mohutné řeky, nejspíše ústící do moře. Většina paleontologů si myslí, že toto zvláštní stvoření jménem Pakicetus, měřící asi metr na délku a podle všeho stavěné více pro život na souši, než ve vodě, představuje nejranější formu velryby. První pohled na kostru Pakiceta však může zmást. Původně byl tento živočich popsán jako mesonychid, dravec podobný šakalům. Jeho zuby se však podobají zubům kytovců, navíc z nich odborníci odvodili, že šlo o všežravce (což však nemusí být případem dnešních kytovců, i největší velryby živící se planktonem jsou v podstatě dravci). Evoluční linie kytovců pokračovala rody Rodhocetus a Ambulocetus, oba jsou též známy z Pákistánu. Vypadali spíše jako teplokrevní krokodýlové, mezi prsty měli plovací blány a stylem plavání se pravděpodobně podobali současným vydrám. Ve své době to byli dominantní predátoři vodního prostředí, Ambulocetus se svou délkou 3 metrů zjevně neměl konkurenci. Kytovci s adaptací pouze pro život v moři se však objevili až na konci Eocénu, patřil mezi ně například legendární Basilosaurus nebo jeho malý bratranec Dorudon...


Basilosaurus byl ohromným predátorem s hadovitým tělem, jehož fosílie byly nalezeny ve Spojených státech amerických, v Egyptě a dokonce i v Jordánsku. Nebyl to žádný ještěr, jak napovídá jeho jméno, ve skutečnosti šlo o první skutečně velkou velrybu. V Eocénu byli všichni kytovci zuřivými dravci, nešlo o poklidné nasávače planktonu. Existuje zkamenělý důkaz pro domněnku, že Basilosauři lovili mladé Dorudony, své blízké příbuzné. Ačkoliv byl Basilosaurus přizpůsoben pro život v oceánských vodách, stále u něj byly přítomny zbytky zadních končetin, jež značily, že šlo o primitivního kytovce. S délkou 18 metrů byl alespoň třikrát delší, než Dorudon, jenž byl shodou okolností původně považován za mládě Basilosaura. Tyto dva rody spolu koexistovaly, ve fosilním záznamu se objevily ve stejné době a společně také vymizeli. Někteří se domnívají, že kytovci typu Dorudona mohli představovat předky delfínů...


Na konci Eocénu byli příkladem skutečné velikosti i savci na souši. Uintatherium bylo jedním z prvních velkých savců, a také nejslavnějším zástupcem vyhynulého řádu Dinocerata. Byl to čtyřmetrový spásač listí vyskytující se v Americe a v Číně před 37 miliony let. Těžko říci, proč měla Uintatheria tak zvláštní hrboly na lebce, možná se s jejich pomocí samci přetlačovali při bojích o samice nebo teritorium, anebo šlo o ozdoby sloužící k předvádění se. Ke konci Eocénu se objevili příbuzní Uintatherií, zvláštní čeleď zvaná Brontotheriidi (či Titanotheriidi). Brontoteria sama o sobě představovala horu svalů a síly, ale roh, díky kterému se podobala nosorožcům, byla v podstatě křehká kost. Mezi nejznámější brontoteria se řadí Titanotherium, Megacerops, Brontotherium a Lambdotherium. Všechny rody byly zhruba stejně velké, rozšířeny však byly po celé severní polokouli...


Zdroje obrázků: Wikipedie (první obrázek upraven), walkingwith.wikia.com .

Atelopus považovaný za vyhynulého znovuobjeven v Ekvádoru

10. října 2015 v 10:47 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Třem týmům vědců se v srpnu podařilo znovuobjevit druh ropuchy, který nebyl viděn od roku 2002 a byl považován za vyhynulého. Atelopus drsnoboký (Atelopus bomolochos) je nyní tedy dalším z kriticky ohrožených druhů bezocasých obojživelníků. Není to však poprvé, co byl zástupce rodu atelopus spatřen poté, co musel být označen jako vyhynulý-k takovým případům již došlo mnohokrát, a nejen ve světě obojživelníků. Například malá populace druhu Atelopus varius, kdysi rozšířeného po Kostarice i Panamě, byla znovunalezena roku 2013. V posledních několika desetiletích však obojživelníci vymírají kvůli globálnímu oteplování, ničení přirozeného prostředí a úděsným nemocem. Mnohé druhy rodu atelopus vyhubila nemoc přenášená chytridovou houbou a právě za oběť takové epidemie byl považován i atelopus drsnoboký. Tři týmy herpetologů našly tento druh zcela nezávisle na sobě a pořídily desítky barevných, ohromujících fotografií této ropuchy v jejím přirozeném prostředí na úpatí ekvádorských And. Může se zdát, že takové chladné prostředí je pro obojživelníky nevhodné, ale vlhkost a dostatek vody pro ně představují dokonalé útočiště. Atelopus drsnoboký preferuje horské pralesy, subtropické a tropické travnaté pláně i řeky. Otázkou zůstává, co bude s atelopem drsnobokým nadále. Ve volné přírodě zbývají pravděpodobně pouze desítky jedinců a celý druh je v sázce vyhynutí. Doufejme, že ochránci přírody i samotná veřejnost si takových příběhů povšimnou a přispějí k záchraně tohoto obdivuhodného tvora-ať už penězi, tak vlastním úsilím. Zachování nejrůznějších druhů obojživelníků je spolu se zastavením ničení přírody nejjistějším krokem k záchraně naší planety, která se kvůli nám, lidem, dostává do čím dál větších problémů a některé z nich mohou vymítit právě náš druh... I vyhynutí jednoho druhu ropuchy může způsobit zánik všech tvorů postavených v potravním řetězci výše, včetně nás...

Další informace naleznete zde: http://news.mongabay.com/2015/09/good-news-stunning-extinct-toad-rises-again-in-ecuador-photos/ . Obrázek pochází z téhož zdroje... Doufám, že Vás tato novinka nadchla...

Správce dinosauřího parku - Ve štířích klepetech

9. října 2015 v 14:07 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek, další Správce! Problémů zase přibývá, jak se s nimi Dan Jameson vypořádá? To se dozvíte právě teď...

Ve štířích klepetech

"Au!" přesně tohle jsem řekl, když během nádherného nedělního odpoledne mé prsty sevřela klepeta obrovského karbonského štíra. Oliver ho přivezl spolu s obrovitým pavoukem a se stonožkou Arthropleurou dříve na jaře. Doteď s tímto velkým pavoukovcem nebyly žádné problémy, ovšem při vyklízení jeho výběhu v insektáriu jsem si nevšiml, kam vlastně sahám. Myslel jsem, že do ruky beru shnilé listí, ale ve skutečnosti jsem popadl dokonale maskovaného štíra. Sevření bylo silné a bolestivé, ale kromě pár kapiček krve jsem si z tohoto radostného setkání nedonesl nic jiného. Naštěstí, neboť tento štír (podle Olivera snad Pulmonoscorpius) je vybaven velkým bodcem, který připomíná žárovku. Neboť je plný jedu, což bylo prokázáno, mohlo by mi jediné štípnutí způsobit velké dýchací potíže, a dost možná, že i smrt. Poměrně brzy byly mé prsty sevřeny klepety jiného škorpióna, tenhle je ovšem zcela neškodný. Minulý týden jsem na pláži nalezl hnízdo Pterygota nebo jiného velkého mořského členovce. Z hnízda jsem si "vypůjčil" jedno vajíčko, donesl jej Oliverovi k prozkoumání a nakonec jsme se rozhodli malého tvorečka vychovat. Malinký škorpiónek se vylíhl už v pondělí, a já byl druhým člověkem, který ho viděl (předčil mě jen veterinář Tom, který dohlíží na inkubátory). Když jsem mládě chytil, štíplo mě, ale nepřekvapilo mne to, trochu jsem ho "pochoval" a pak pustil do malé vodní nádrže, v níž se okamžitě ztratilo. Bylo mi do breku, skočil jsem za ním do vody a vylovil jej asi po půl hodině... Dobrá, bylo to myšleno s nadsázkou, zkrátka jsem usoudil, že nádrž je moc velká, tak jsem pro mládě sáhl, vytáhl ho (namočil jsem si ruku maximálně po loket) a přenesl do malého akvária. Tam je i nyní, akvárium bude jeho domovem po několik dalších týdnů. Zatím ještě nevím, čím ho budeme krmit, ale nějak se to zvládne... Což se mimochodem nedá říci o další záležitosti, která nás potkala...

V úterý ráno jsem projížděl zprávy na internetu a mezi všemi titulky typu "Kdo kandiduje na prezidenta USA?" apod. jsem nalezl poměrně děsivou novinku: "Obrovská dravá příšera potopila letadlo, které nouzově přistálo na moři. Pohřešuje se přes šedesát lidí." Ačkoliv novinář, jenž událost zpracoval do dvou odstavcových bloků, trochu přeháněl a nebyl příliš objektivní, hned mi došlo, co se skutečně stalo. Letadlo s pětašedesáti pasažéry postihly problémy s motorem a pilot musel okamžitě přistát na širém oceánu. Lidé naskákali do vody, utvořili kruhy, jiní se zase přesunuli na křídla letadla. Pilot se úspěšně dovolal pomoci, pak se však něco stalo, signál vysílačky byl přerušen, a když přiletěla záchranná helikoptéra, bylo na místě jen pár kusů potápějícího se letounu. Jeden z pasažéru vrtulníku neváhal, a natočil stín obrovského s přízraku, který se jako mocný vorvaň nadechoval na hladině a poté se v pár desítkách vteřin potopil. Je jasné, že touto příšerou byl Kronosaurus. Vyvstává tedy základní otázka: Jaké nebezpečí od tohoto ďasa nám vlastně hrozí? Dlouho jsme ohledně operace Hon na Kronosaura nic neslyšeli, teď jedna velká nehoda napomohla ke znovuobnovení celé akce a světový tisk nepíše v podstatě o ničem jiném. Během středečního večera se pak na internetu objevila další úděsná zpráva: "Veškerý prostor určený k dopravě poblíž místa incidentu s mořskou příšerou bude na týden uzavřen." Ale vždyť v tomto prostoru se nachází i náš ostrov! To znamená, že na týden z Dinosauřího parku nesmíme vytáhnout paty. A co více, když už se zdá, že situace nemůže být horší, onemocní jeden z ošetřovatelů zvířat podivnou nemocí... Prý se mu včera po obědě udělalo špatně, a nebylo to kvůli starým těstovinám, které byly na oběd. Lékař prý našel v jeho krvi látku, jejíž struktura je mu sice známá, ale její výskyt snad ještě nebyl zaznamenán... Mohla by to snad být nějaká nemoc přenášená virem, bakterií či nějakým cizopasníkem, který měl už dávno vyhynout?

Čemu budou muset naši přátelé čelist v následujícím týdnu? Je záhadná nemoc skutečně něčím, co lidstvo dosud nepoznalo? A má být právě Dinosauří park prvním místem, kde udeří? Nejen to v příští části!

Balanerpeton

7. října 2015 v 16:41 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Balanerpeton woodi je vyhynulý obojživelník ze známého řádu Temnospondyli. Žil zhruba před 335-330 miliony let, v období raného Karbonu stupně Viséan, tedy v době obrovského hmyzu a počátku růstu obratlovců, mezi něž se řadil. Fosílie tohoto obojživelníka byly objeveny Stanleym Woodem (odtud druhové jméno živočicha) v lomu East Kirkton ve Skotsku, Velké Británii. Šlo o nejběžnějšího tetrapoda v horninách East Kirktonu, a dost možná i na celém území prehistorického Skotska v době, kdy ještě žil. Nalezeno bylo 30 koster, každá z nich byla dlouhá několik desítek centimetrů. Všechny byly stočeny jedna na druhé, zakonzervovány uvnitř dutého zkamenělého kmenu vysokého nesmírně vysoké stromové plavuně, jež se stala jejich hromadným hrobem. Proč však tito tvorové zemřeli na místě? Proč všichni zahynuli ve stejnou dobu a v této poloze zůstali nezměněni po více než 300 milionů let? Paleontologové se domnívají, že močál pravěkého Skotska zřejmě postihla nějaká záplava, zničující proud bahna nebo vody, který zdevastoval krajinu a pozabíjel místní zvířata. Balanerpetoni byli snad takovým proudem unášeni a nakonec všichni nalezli poslední útočiště v dutině stromu, předtím, než se dost možná pár minut poté všichni utopili ve vodě, která mezitím kmen vyplnila. Takový scénář si můžeme jen představovat a s největší pravděpodobností nikdy nezjistíme, jak to s hromadnou smrtí Balanerpetonů doopravdy bylo, ale jde o nejvíce uznávanou teorii. Kdyby nic jiného, pak nám smrt těchto úžasných tvorů přinesla spoustu informací o tom, jak vypadali a jak žili. Balanerpeton byl 20 až 50 centimetrů dlouhý obojživelník, jehož charakteristickým znakem byla zakulacená, plochá lebka. Tělo však bylo prodloužené, což mu dodávali vzhled mloka. Avšak, nejen to. U Balanerpetona se také setkáme s pojmem dignatická heterodoncie, lépe řečeno, pohled do jeho čelistí naznačuje velice zvláštní způsob obživy. Balanerpeton měl totiž v dolní čelisti dvacet zubů, ovšem v horní jich měl čtyřicet-tedy dvakrát více, a to není u vyhynulých obojživelníků zrovna obvyklé. Podle některých byl tento živočich masožravec lovící menší obojživelníky nebo malé ryby, ale zároveň se mohl živit hmyzem a dalšími bezobratlými. Těch koneckonců v období Karbonu nebylo málo-mluvíme o období v dějinách Země, které se proslavilo nadměrným vzrůstem hmyzu a pavoukovců. Balanerpeton byl vybaven velkými očnicemi, lze předpokládat, že měl celkově dobrý znak. Končetiny byly dobře osifikované (zkostnatělé), takže toto zvíře netrávilo čas jen ve vodě, ale také na souši. Možná ani nešlo o dobrého plavce, zato v pohybu na souši byl mistrem. Stejně jako naprostá většina obojživelníků, musel se však i Balanerpeton vracet do vody při kladení vajíček, jež jsou u této skupiny obralotlovců velmi měkká a zranitelná. B. woodi je v současnosti jediným známým druhem, byl popsán roku 1994 britským paleontologem Andrew Milnerem. Zároveň patří mezi vůbec první dobře prozkoumané suchozemské krytolebce...
Popis Balanerpetona se v knihách o pravěku příliš neobjevuje, jednu z výjimek však tvoří kniha Země před dinosaury od Sébastiena Steyera.

Příště Suminia!