Říjen 2015

Stádo Ornithomimů

5. října 2015 v 16:48 | HAAS |  Prehistoric park
Ornithomimové byli první dinosauři, se kterými se Nigel setkal na své výpravě do pravěké Montany, v čase před 65 miliony let. Krátce poté, co se mu v první epizodě podařilo najít jejich stádo, rozhodl se chovat je v Prehistorickém parku. Pokusil se jednoho z nich chytit, stádo však vyplašil a chyceného Ornithomima byl nakonec nucen pustit, neboť povyk zřejmě přilákal pozornost Tyrannosaurů. Později Nigel a tým uplatnili metodu lovců antilop, když se snažili nalákat skrze časový portál do jednadvacátého století samici T-Rexe, která byla během souboje s Triceratopsem těžce raněna. Dala se do pronásledování stáda Ornithomimů, jež nemělo na vybranou, lapeno mezi T-Rexem, proudící řekou, dřevěnou stěnou a časovým portálem. Ornithomimové tedy nasměrovali útěk přímo do 21. století, Bob byl velmi překvapen, když skrze portál z ničeho nic proběhla velká skupina pštrosům podobných dinosaurů. Umístil je do pštrosího výběhu, kde se však stádu příliš nedařilo. Nakonec Boba napadlo udělat jim ve výběhu jezírko, v němž by si dinosauři mohli hledat potravu. Během třetí a čtvrté epizody tým řešil chov Ornithomimů, neboť jedna samička nakladla vajíčka do pěkně uspořádáného hnízda. Později se mláďata vylíhla, Nigel a Suzanne se na ně přišli podívat a zaujalo je, že mají chmýří-možná na udržení v teple. Odmítnutá vejce byla Suzanne přenesena Bobovi, který se tak stal matkou dvou malých, zlobivých a roztomilých pštrosích dinosaurů-prvních dinosauřích mláďat po 65 milionech let...



V případě Ornithomima byly během natáčení použity dokonalé animatroniky hlavy a krku v životní velikosti (viz. 2. obrázek). V počítačovém provedení pak zvířata přivedla k životu společnost Framestore (viz. 1. obrázek)...

Soupis několika posledních objevů

4. října 2015 v 13:33 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Paleontologie se neustále setkává s novými poznatky, nálezy a fakty. Především poslední objevy jsou velmi vzrušující... Paleontologům se totiž podařilo objevit klíčová vodítka k pochopení evoluce želv, jedné z nejstarobylejších skupin plazů, jež přežila do dnešních dnů. Víme, že pravděpodobně nejstarší želvou byla Odontochelys, která žila v období Triasu před 220 miliony let. Celkově se podobala dnešním želvám, ačkoliv byla, co se týká některých znaků, mnohem primitivnější. Nyní paleontologové odhalili ještě staršího hráče v želvím vývoji, tentokrát o mnoho milionů let staršího. Pánev Karoo v Jižní Africe totiž vydala zkameněliny 260 milionů let starého diapsida, který byl pojmenován Eunotosaurus africanus. Autor popisu, Gaberiel Bever, o nálezu řekl: "Eunotosaurus je kritickým článkem ve spojení moderních želv k jejich vývojové minulosti." Rozhodně se jedná o veliký nález. Dle Beverových slov "věda čekala na tento nález 150 let." Lebka nově objeveného druhu se velmi podobá lebkám ještěrů, hadů, krokodýlů i ptáků, což jsou diapsidi. Ovšem želvy jsou anapsidi. Rozdíl mezi těmito dvěma skupinami živočichů se pozná jednoduše: anapsidi nemají žádné spánkové jámy, kdežto diapsidi je mají rovnou dvě. Už několik let se odborníci dohadují, zda náhodou anapsidé nejsou jen jakousi součástí skupiny diapsidů. Ovšem Eunotosaurus poskytuje první vědecký důkaz. Tento ještěrům podobný plaz toho měl, pokud jde o jeho vnitřní anatomii, tolik společného s želvami, že jej můžeme považovat nejen za jejich předchůdce, ale také za něco nového, revolučního, díky čemuž se nám naskytne zcela nový pohled na minulost plazů. Bever k tématu dodal: "Jestli-že jsou želvy blízce přibuzné ostatním současným plazům, pak bychom čekali nálezy předků želv s diapsidními lebkami." Eunotosaurus je pro vědu zcela novým případem, a tak se spoustu dalších důležitých informací dozvíme až později. Rozhodně však jde o úžasný objev...


Na Aljašce byl před nedávnem objeven nový druh dinosaura a jeho popis byl uveřejněn teprve ve druhé polovině září. Jak je již zvykem, název druhu je opět trochu těžší na výslovnost-Ugrunaaluk kuukpikensis. Název ale není nijak zavádějící, v podstatě znamená "zvíře, které se pase na Colville River". Jednalo se o hadrosaurida, blízce příbuzného Edmontosaurovi, který žil na území arktické Kanady zhruba ve stejné době. Ugrunaaluk žil totiž před 69 milióny let, byl zhruba 9 metrů dlouhý a je pravděpodobné, že žil ve stádech. Kolony těchto mírumilovných býložravců možná čas od času putovaly na jih, aby se vyhnuly kruté zimě. Místo, kde byly ostatky Ugrunaaluka objeveny, je vzdáleno od civilizace a nachází se v tuhém hornatém prostředí. Jedná se o formaci Prince Creek. Podle Grega Ericksona by nám mohl objev Ugrunaaluka pomoci zjistit, jak byli dinosauři schopni přežít mrazivé teploty v okolí severního pólu...


Další velký nález se týká vývoje lidí... V roce 2013 bylo v jedné jeskyni v Jižní Africe objeveno mnoho kostí pravěkých lidí. Paleoantropologové je popsali a před pár měsíci byl veřejnosti představen nový druh pravěkého člověka-Homo naledi. Momentálně probíhají výzkumy a odborníci se snaží zjistit, jak staré kosti vlastně jsou. Celkem jich bylo objeveno 47, je možné, že jeskynní systém, v němž se po tisíce let nacházely, byl pohřebištěm. Opravdu nedávno však paleoantropolog Lee Berger vyslovil domněnku, že možná nejde o nový druh, ale jen o více kostí již známého vyhynulého typu člověka. Těžko říci, ale stále je velmi pravděpodobné, že Homo naledi skutečně existoval ne jako součást jiného, ale jako vlastní druh...

Zdroje informací a obrázků: Science Daily a Wikipedie.
Doufám, že se Vám soupis nových objevů líbil, pokud ano, komentujte...

Stopy dinosaurů: Důkazy života ve stádech

3. října 2015 v 10:38 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Začíná nový projektový seriál s názvem Stopy dinosaurů... Nebude mít zřejmě velký počet částí, ale seznámím Vás s některými zajímavými poznatky, ke kterých paleontologie došla právě díky studiu dinosauřích stop...

Po dinosaurech nám toho nezbylo mnoho. Přesto nalézáme zkamenělé kosti, skořápky vajec, pozůstatky hnízd a další stopy jejich života... Včetně stop samotných. Takové důkazy života dávno vymřelých tvorů nazýváme ichnofosíliemi, tedy zkamenělinami, jež prozrazují mnohé o jejich pohybu. Známe desítky metrů dlouhé dráhy, kterými pochodovali živočichové, které nikdy žádný člověk neviděl... Co vše nám mohou stopy prozradit o životě dinosaurů?

Co třeba stopní dráhy... Už se mnohokrát stalo, že byla nalezena šlápota dinosaura v kameni starém desítky, ba i stovky milionů let. Ale míst, kde byste nalezli celou řadu stop, je celkově málo. Avšak takové stopní řady nám mohou pomoci k porozumění a zkoumání života jejich původců. Jedním z důležitých vodítek, jež řady stop poskytují, je fakt, že zvířata žila ve stádech. V hornině se střídají šlépěje malých i velkých jedinců, což může prozradit mnohé o složení stáda, mj. o tom, kde kráčela mladá zvířata, a kde naopak ta stará, silná, která byla schopná své potomky ochránit před predátory.


Jak vlastně taková dráha složená z dinosauřích stop vznikla? Kdybychom se mohli vrátit zpět v čase na ono místo, viděli bychom jistě stádo dinosaurů přecházejících koryto řeky, blátivý břeh, plochu mokrého písku či podobný typ prostředí. Těžká těla veleještěrů na plochu, po které kráčeli, působila velkou vahou. Při chůzi se jim končetiny propadaly do písku, ale zvířata neměla žádný problém s udržením rovnováhy a s vytažením končetin zpět, aby mohla učinit další kroky. Takto tedy stádo dinosaurů přešlo mokrou či vlhkou plochu, jež později uschla, ztvrdla a zkameněla. A tedy přinejmenším malá část takové dráhy zůstala zakonzervována po miliony a miliony let. Na stopy působilo zvětrávání, eroze a ostatní faktory, ale pro okolní svět byla jejich přítomnost zcela nedůležitá. Až poté přišla skupina lidí, hledačů zkamenělin, pracovníků v dole nebo zkušených paleontologů, kteří si povšimli přítomnosti tak fascinujícího úkazu, a začali se mu věnovat...

Studovat řadu stop však není tak jednoduché. Nejen, že potřebujete mít určitou kvalifikaci, ale musíte se v takové stopní dráze i vyznat. To je klíč k zjištění toho, jak zvířata pochodovala, případně jakou rychlostí kráčela, a musíte také umět rozeznat velikost stop, a tím pádem tedy i velikost jedinců, kteří dohromady tvořili ucelené stádo. Například některé stopy velkých skupin sauropodů prozradily, že mláďata se skutečně držela přímo uprostřed. Jejich obrovští příbuzní je mohli snadno uchránit před útoky nebezpečných dravců, čímž se zvýšila naděje na přežití nové generace. Podle některých stop lze dokonce předpokládat, že stáda migrovala...


Není to tak dávno (resp. v roce 2014), co byly v Národním parku Denali na Aljašce objeveny stopy velké skupiny hadrosaurů. Ti je zde po sobě zanechali před více než 70 miliony let, tedy v období pozdní (svrchní) Křídy. Takový nález opět doložil, že kachnozobí dinosauři se pohybovali především ve stádech (ačkoliv samozřejmě není vyloučeno, že v rámci některých druhů žili třeba samotářsky). Už několik let předtím však byly objeveny fosílie hadrosauridů, konkrétně Edmontosaurů, v arktické Kanadě. V období Křídy již na tomto území mohl zavládnout chlad, především v určité části roku. Lze předpokládat, že velká stáda Edmontosaurů putovala na jih podobně, jako dnes pakoně migrují za sezónními dešti a za potravou. Tvůrci filmu Putování dinosaurů se tím nechali inspirovat a natočili tedy příběh Edmontosauřího mláděte poprvé v životě se účastnícího takové masivní migrace. Podobně jako pakoně, velryby, vlaštovky a další v současnosti migrující živočichové, mohli se i velcí dinosauři shlukovat do milionových stád. Nebylo by úžasné být svědkem takové podívané?

Podobné řady stop byly nalezeny i v Koreji, Coloradu, Utahu a Texasu. Právě známé texaské naleziště Paluxy River je nejem místem, kde se můžete na zachovalé dinosauří šlápoty podívat, ale také lokací, která paleontologům poskytla mnoho důležitých a lehce zpracovatelných informací. Územím, které je dnes Paluxy River, prošlo před 113 miliony let stádo sauropodů tvořeno minimálně 12 různě vzrostlými jedinci. A co je o to zajímavější, je fakt, že je zřejmě sledovala smečka masožravých teropodů. Stopy loveckých skupin masožravců bývají velmi vzácné, a právě Paluxy River poskytuje jeden z mála vědeckých důkazů. Ten další se nachází o tisíce kilometrů jižněji, v Bolívii. Tam paleontolog Giuseppe Leonardi nalezl osm paralelních stopních řad, jež patřily stádu sauropodů o šesti dospělcích a dvou juvenilních jedincích, a velké smečce středně velkých theropodů, kteří se pohybovali naprosto stejným směrem. Podle všeho to vypadá, že smečka byla enormní, bylo v ní asi 32 jedinců. Nález by se však dal vysvětlit i jinak: stádo sauropodů bylo následováno hned několika loveckými tlupami...


Z toho vyplývá, že masožraví dinosauři lovili v organizovaných smečkách. Možná jen sledovali možnou kořist, podobně, jako to bylo ukázáno ve filmu Putování s dinosaury speciál: Země obrů, kde skupina Giganotosaurů pomalu následovala stádo Argentinosaurů a nakonec si jako kořist vybrala jednoho slabého jedince. Je však možné, že smečky se pustily i do velké lovecké akce, podobně jako v Putování s dinosaury speciál: Balada o Alosaurovi, kde několik Allosaurů oddělilo nemocného Diplodoka od stáda tím, že mírumilovné býložravce poplašili a zároveň svou oběť odtrhli od ostatních.

Nedávný nález stop sauropoda z období před 140 miliony let, jež byly nalezeny poblíž německého města Hannover, poskytuje další důkaz života ve stádech. Dva sauropodi, dospělec a mládě, vytvořili několik desítek metrů dlouhou stopní řadu. Pravda, dva jedinci možná nejsou stádem, ale pohybovali se společně a je možné, že jejich bratránci nebyli daleko. Možná, že v budoucnu zjistíme více o životě dinosaurů ve stádech právě prostřednictvím výzkumů jejich stop...


V příštích částích se dozvíte o měření rychlosti dinosaurů a také o délce kroku těchto majestátních zvířat. Tyto fascinující údaje totiž můžeme zjistit právě díky stopám...

Správce dinosauřího parku - Nováček Coelophysis

2. října 2015 v 15:50 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Doufám, že měsíc září jste prožili ve zdraví! S prvními říjnovými dny přichází i další část týdeníku Správce dinosauřího parku... Opět se dozvíme, co nového Dan Jameson a jeho tým prožili...

Nováček Coelophysis

Stává se hezkou tradicí, že se čas od času Dinosauří park dostane do velkých problémů. Minulý týden proběhla akce v Anglii, která skončila úspěšným zadržením Troodona, jenž řádil v ulicích Londýna. Tato neobvyklá zkušenost však zřejmě našemu hlavnímu přírodovědci, Oliveru Marshovi, nezabrání v rozšiřování parku a přivážení dalších a dalších zvířat. Jelikož Troodon nikoho nezranil ani neohrozil, nemluvilo se o události jako o strašlivém incidentu, i když dodnes probíhají žhavé debaty na toto téma. Po návratu do parku se Oliver rozhodl je kompletně ignorovat (zato Charles je z toho celý vedle a bojí se, co se s parkem stane nadále). Náš dobrodruh zorganizoval další výpravu na Isle of Die s cílem ukázat, že dinosauři vůbec nejsou nebezpeční a za ohradou mohou být v klidu. Proto přivezl Coelophysise, nevelkého dvoumetrového masožravce z období Triasu, který byl jedním z prvních dinosaurů. Smečky těchto hbitých lovců obývají skalnaté prostředí východu Isle of Die, kde se to jen hemží malými savcovitými plazy. Oliver viděl smečku Coelophysisů v akci a soudě podle něj jde o velmi specializované, elegantní zabijáky, kteří ani v silné smečce nezaútočí na nic většího, než mladý Placerias nebo Lystrosaurus. Opravdu překrásný exemplář, kterého poté odchytil s pomocí sítě a uspávací pušky, je mladý samec. V dospělosti bude tak o metr delší, doroste tedy asi třímetrové délky. Byl převezen do nově postavené ohrady přímo v centru parku. Zdá se být klidný, snad s ním nebudou žádné potíže. První oběd bohužel zcela odmítl, na maso savců asi není zvyklý. Podruhé jsme jej zkusili nakrmit rybami, tuto potravu již přijal. Bohužel ji krátce poté vyvrhl, a ne zrovna na správné místo-krmil jsem ho z ruky a vývržky letěly přímo do mého obličeje... Ne moc pěkné, když se snažíte. Nevím ještě, čím konkrétně ho tedy budeme krmit. Nechápu, proč Oliver vždy něco přiveze, aniž by přesně věděl, čím se ono zvíře živí, jaké má nároky na vzhled prostředí, případně biotop apod. Pak to totiž vždy musím zjišťovat já! A to mi rozhodně nepomáhá, neboť toho musím v Dinosauřím parku řešit mnohem více...

Během středečního odpoledne jsem si vyšel na pláž. Pršelo, zvedal se vítr, a já se potřeboval podívat, zda už nejsou na obzoru světla velkého parníku, který měl dovést tolik potřebné vybavení nutné k chovu některých zvířat. Mezitím jsem si všiml poměrně zajímavého úkazu-velkého kyjonožce, tedy mořského škorpióna, vracejícího se z pláže do zpěněných vod. Napadlo mne jediné-tady někde musel onen bezobratlý naklást vejce! A také, že jsem je našel. Jedno jsem donesl Oliverovi. Ten samým překvapením ani nevtipkoval, nesnažil se udělat si ze mě legraci, poněvadž byl tím předmětem nesmírně zaujat. Okamžitě jej začal zkoumat, a poté se rozhodl, že si jednoho kyjonožce necháme a vychováme ho zde. Ukázalo se to však být těžším úkolem, než se zprvu zdálo. Až po několika minutách stanulo malé vajíčko v inkubátoru, kde leží dodnes. Oliver byl také překvapen faktem, který jsem mu podal, a to sice, že kyjonožec měřil přes dva metry na délku. Tak by to mohl být Pterygotus! Tito tvorové mohou být nároční na chov, protože pocházejí z vodního prostředí, ale chovat obrovského škorpióna byl vždy můj sen a teď mám šanci si jej splnit!

Snad se Vám tato poměrně oddychová část Správce líbila, pokud ano, napište komentář a případně i hodnoťte hvězdičkami...