Listopad 2015

Knihy o pravěku: Speciální průvodce-Dinosauři

29. listopadu 2015 v 10:25 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Rozhodl jsem se přidat další popisek knížky, kterou mám doma. Doufám, že se Vám zalíbí...

Speciální průvodce-Dinosauři od alosaura k tyranosaurovi je ilustrovaná kniha popisující okolo 300 prehistorických zvířat. Jejím autorem je Gerrie McCall, autor knížek především o dracích a monstrech, jenž se tentokráte zaměřil na skutečné, avšak vyhynulé živočichy. Tato publikace je nahlédnutím do světa nejen dinosaurů, ale také pravěkého hmyzu, ptakoještěrů, mořských plazů, vyhynulých savců i ptáků. Naleznete zde popisky zvířat z prvohor, druhohor, třetihor i čtvrtohor, a to takřka z každé geologické periody (chybí snad jedině živočichové z Ordoviku a Paleocénu). Každé zvíře je popsáno na jedné straně, vedle textu se nachází obrázek a pod textem je jednoduchá tabulka, v níž se uvádějí informace o hmotnosti, délce, výšce, místě nálezu, způsobu obživy a významu latinského jména. Samotný popisek v souvislém textu obsahuje celou řadu faktů, především pak o životě daného druhu, o jeho zvláštnostech a také je uvedeno, do jaké skupiny se živočich řadil. Po otevření knihy Vás však nečekají popisky, ale úvod, seznámení s dinosaury, s geologickými obdobími, časová tabulka geologické minulosti a také krátký odstavec o vzniku zkamenělin. Pro čtenáře, kteří se o pravěk příliš nezajímají, jsou takové informace klíčové, neboť by jinak následujícímu textu příliš nerozumněli. Samotné popisky jsou velmi dobré, ne vše je ale samozřejmě aktuální, poněvadž stále dochází k novým objevům a mění se tak naše poznatky. Na některých obrázcích sice uvidíte dinosaury stát vzpřímeně s ocasem při zemi, na jiných jsou však zobrazeni podle platných vědeckých ustanovení s ocasem vodorovně za tělem. Autor či vydavatelství zřejmě neřešilo, z jaké doby ilustrace pocházejí, ale to nemění nic na tom, že jsou obrázky velice pěkné. Posledním uvedeným živočichem v knize je Megaloceros, následuje slovníček a rejstřík. Možná jste si už všimli, že na tuto knihu často odkazuji ve článcích z rubrik Popisy pravěkých zvířat a Popisky prvohorních živočichů, to proto, že mi při psaní těchto článků také pomáhá. Dozvěděl jsem se díky ní o existenci pro mne neznámých tvorů, jejichž jména jsou často velmi podivná. V knize rozhodně naleznete popisy Allosaura, Tyrannosaura, Diplodoka, Stegosaura a dalších nechvalně známých dinosaurů, dozvíte se však také o Lotosaurovi, Kotasaurovi, Indosuchovi, Coryphodonovi, Pyrotheriu či Hyperodapedonovi. Je to skutečně rozsáhlá publikace, jež se řadí mezi mé oblíbené knížky. Doporučuji ji každému alespoň k nahlédnutí, jelikož je podle mě skvělým zdrojem faktů o prazvířatech...

Údaje:
Autor: Gerrie McCall,
rok vydání: 2008 (lze sehnat v knihkupectvích, antikvariátech a po internetu),
počet stran: 320.

Další popisy knížek o dinosaurech a pravěku již v brzké době!

Nepřátelé prvních lidí-Obři doby ledové

28. listopadu 2015 v 9:43 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Pomalu se blíží zima a já se rozhodl zaměřit další část série článků s názvem "Nepřátelé prvních lidí" na doby, kdy o sníh a led nebyla nouze. Po řadě měsíců si tedy představíme další tvory, jimž museli naši dávní předkové čelit...

Člověk se během desetitisíců let postupně dostával na vrchol potravního řetězce. Zaujal v něm místo predátora, který je schopen bez výbavy zubů a drápů zabíjet nejen jedince, ale rovnou vybíjet celé druhy. I tak nám dnes hrozí nebezpečí ze strany některých tvorů, v mnohých oblastech světa se vyskytují jedovatá a nebezpečná zvířata, jimž každoročně mnoho lidí podlehne. Tady, v Evropě, se s mnoha nebezpečenstvími nepotýkáme, stačí jen dávat pozor, zda se za Vámi v lese něco neplíží. Jak tomu ale bylo v minulosti? Jaká mohutná a velmi nebezpečná zvířata potkávali naši předci před několika tisíci lety na územích, kde se dnes rozkládají největší evropské metropole? Není příliš těžké si na takové otázky odpovědět. Kdo by neslyšel o jeskynních medvědech, lvech, hyenách, mamutech... A ještě před 10 až 30 000 lety, za würmské doby ledové, byly sněhem pokryté pláně a lesy Evropy dějištěm mnohdy smutných příběhů. Máme řadu důkazů o tom, že pravěcí lidé byli napadáni či zabíjeni zvířaty, která stejně nakonec podlehla změně klimatu a globálnímu oteplování na konci ledové doby. Jak ale k takovým případům docházelo? A opravdu byly tak časté?


V poslední době ledové se po Evropě potulovaly dva druhy lidí, Homo sapiens neadrthalensis a Homo sapiens sapiens. Ten první zde byl po nějakých 200 tisíc let, ten druhý přišel před 40 000 lety odněkud z Afriky. Možná mezi sebou tyto dva druhy lidí bojovaly, ačkoliv samozřejmě netušily nic o své druhové odlišnosti a zkrátka se braly jen tak za nepřátele. Lidé tehdy byli lovci a zřejmě neměli problém se skolením nejen jelena, ale třeba i gigantického mamuta. Avšak co například srstnatí nosorožci? Jaké nebezpečí představovali pro pravěké lidi? V šestém dílu seriálu BBC Putování s pravěkými zvířaty jste měli možnost vidět scénu, v níž neandrtálec utíká před rozzuřeným srstnatým nosorožcem druhu Coelodonta antiquitatis. Ubohý sběrač klacků byl nosorožcem nabodnut a smrtelně zraněn. Je pravdou, že existuje řada důkazů pro takové napadení neandrtálců nosorožci. Kosti tohoto podivného typu lidí nesla zranění, jež se podobala šrámům amerických kovbojů z 19. století. Velký srstnatý nosorožec mohl, podobně jako jeho dnešní příbuzní, bez problémů zaútočit. Říká se, že nosorožci nemají příliš dobrý zrak, zato mají výtečný čich. Nepozorný lovec či svěrač mohl svou přítomností nechtěně vyprovokovat obra k útoku a bohužel, zaplatil za to...

Coelodonta nebyl jediný rod nosorožce, který mohl případně prehistorické lidi ohrozit. Například takové Elasmotherium, jednorohý nosorožec, se potulovalo po evropské tundře ještě před 117 tisíci lety. Rozhodně se setkalo s neandrtálci. Gigantický roh na čenichu tohoto nosorožce měřil skoro 2 metry. Představa, že by taková zbraň projela Vaším tělem skrz na skrz, je skličující. A také velmi děsivá. Jestliže se tlupa neandrtálců pohybovala po pláních a stopovala například zubry, mohla narazit na agresivního, podrážděného samce Elasmotheria a ten mohl zaútočit. Takové setkání pak jistě končilo smrtí minimálně jednoho člena tlupy. Je jasné, že pravěcí lovci a sběrači to neměli vůbec jednoduché...


Huňatí nosorožci však nebyli zvířaty, jež by po lidech vyloženě šla. Opravdovými nepřátely pravěkých lovců byli spíše predátoři, například jeskynní hyeny. Tato zvířata vypadala v podstatě jako dnešní africké hyeny s jedním rozdílem, byla dvakrát větší. Představíme-li si, že dnešní hyeny mají skus čelistí dost velký na to, aby trhaly kosti, pak by bylo setkání s pravěkou hyenou, jež byla větší a silnější, o to děsivější. Fosilní pozůstatky dokazují, že jeskynní hyeny kradly neandrtálcům kořist. Důkazem je fakt, že kosti zabitého zvířete nebyly nijak zvláště poškozeny, takže byl tvor nejspíše zabit nějakým nástrojem, možná oštěpem nebo zkrátka ostrým klackem. Až později, poté, co zvíře zemřelo, byly kosti ohlodány hyeními zuby. Tyto zuřivé psovité šelmy musely neandrtálcům nahánět strach a rozhodně své konkurenty připravovaly o potravu. Neandrtálci s hyenami soupeřili o jeskyně k obývání. Pravěcí lidé již znali oheň, kterého se mnohá divoká zvířata bojí, a tak možná občas vyhrávali. Nicméně z doby středního Pleistocénu nepocházejí žádné důkazy o tom, že by lidé lovili hyeny-tato zvířata musela být skutečně velmi silná, velmi zuřivá. Není divu, že čas od času se nějaký z lidí stal jejich kořistí...


Také jeskynní lvi mohli představovat jistou konkurenci, nicméně z jeskynních maleb vyplývá, že lidé je často lovili. To se koneckonců stává i dnes, proto jsou dnešní lvi ohroženi, a také proto možná jejich jeskynní předci vyhynuli. Co ale šavlozubí tygři? V dubnu minulého roku přišla zpráva o tom, že vědci z Universitaet Tübingen v Německu zkoumají důkazy koexistence lidí s šavlozubými kočkami na území Schöningenského dolu. 300 tisíc let stará šavlozubá kočka se zde musela potkat s našimi předky, ale byla jejich nepřítelem? Nálezy kopí nesporně odkazují na to, že lidé zde jak lovili, tak se bránili. Šavlozubák vážil přes 200 kilogramů a s více než 10 centimetrů dlouhými špičáky byl nebezpečným protivníkem. Občas se mohl prehistorický člověk stát jeho kořistí...


Avšak také vlci, jeskynní medvědi či další zvířata, včetně mamutů, mohla naše předchůdce ohrozit. Před 10 000 lety však doba ledová prozatím skončila a většina zástupců Pleistocénní megafauny vymizela. S nimi vyhynuli i praví nepřátelé prvních lidí, živočichové, kterým dnes nemusíme čelit. A živočichové, kteří byli beze sporu velcí, draví a úžasní...

Zdroje obrázků: BBC, WikiMedia a DinoRauL.

Doufám, že se Vám článek líbil. Do komentářů můžete napsat své názory na toto, podle mne, zajímavé téma...

55. narozeniny Nigela Marvena

27. listopadu 2015 v 16:26 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Dnes, 27. listopadu 2015, slaví Nigel Marven, britský přírodovědec, dobrodruh, televizní prezenter a producent, a také můj velký hrdina, své 55. narozeniny! Nigel již po šestnáct let působí před kamerou a ve svých filmech se setkává s krásnými, ale také nebezpečnými zvířaty, a tak se jeho pořady řadí mezi dobrodružné a mnohdy, alespoň podle mě, napínavé. Osobně Nigelovi přeji vše nejlepší k narozeninám a další skvělá dobrodružství ve světě zvířat a přírody. V zatím posledním rozhovoru, pořízeném na gala premiéře Disneyho filmu The Good Dinosaur, Nigel sdělil, že příští rok bude mít zřejmě hodně práce v divočině. Momentálně je v Číně, možná se brzy dozvíme, co chystá. Proto bych chtěl také Nigelovi popřát řadu dalších úžasných setkání se zvířaty!


Správce dinosauřího parku - Na pláži rvavých plesiosaurů

27. listopadu 2015 v 14:20 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek, další Správce dinosauřího parku! Jako již tradičně, i v uplynulém týdnu měli naši hrdinové, včetně správce Dana Jamesona, trable s prehistorickými zvířaty... Co se jim přihodilo? To se dozvíte právě nyní...

Na pláži rvavých plesiosaurů

Zatímco Oliver podnikl další průzkumou výpravu na Isle of Die, která mu zabrala celé tři dny, já měl plné ruce práce s chovem našich zvířat. Krmil jsem mladého kyjonožce, který s největší pravděpodobností patří do rodu Pterygotů, pěkně roste a zvyká si na "uzavřené" prostředí akvária. Také jsem uklízel výběh Rhamphorhyncha, kterému očividně rybí strava svědčí, alespoň soudě podle toho, co všechno jsem z výběhu vynesl. Také samec Deinotheria je v pořádku, v poslední době se chová celkem klidně. Vím ale, že všichni krmiči z něj mají strach. Deinotherium stále pobývá v pozorovacím kotci, zdá se totiž, že jde o nejlepší místo, kde jej udržet. Jinak by se asi z vlastního výběhu vylámal. Pozorovací kotec je také dočasným domovem Masiakasaura, kterého dovezl Oliver minulý týden. Byl pojmenován Zuboun, mě se to však nelíbí, a proto mu říkám Joe. Můj přítel Fred jej nicméně nazývá Tyronem, podle postavičky ve slavné dětské knížce. Ten příběh koneckonců moc dobře znám, protože to v dětství byla má oblíbená pohádka-je tu ale menší problém, Tyrone byl ošklivý Tyrannosaurus, ne Masiakasaurus. V tomto ohledu to však podle Freda nevadí, protože náš Masiakasaurus, dle jeho slov, "je opravdu ošklivý". Nemyslím si to, ale řeknu Vám, dokáže bez problémů chňapnout! A po čem? Nejen po rybě, i po prstech! Na to má ty dlouhé zuby. Včera jsem ho krmil z ruky a náhle-Bang!-můj nehet byl pryč, načež se mi naskytl pohled na zakrvácené prsty. Byla to hloupá chyba, už ho z ruky krmit nebudu a raději mu budu rybky házet. Zatím je však náš Masiakasaurus v klidu, doufám, že to přetrvá. O některých jiných zvířatech se to zrovna říci nedá. Tak například Siamotyrannus, jenž se stále nachází ve výzkumném institutu v Kalifornii, útočí snad na vše, co uvidí. Měli nám ho již vrátit, ale ředitel institutu Charlesovi napsal, že "není možné jej ani naložit do přepravního boxu, je velmi agresivní". Také zdůraznil, že opětovně navrhuje odstřel zvířete. Charles mu o pár hodin později zavolal a seřval jej, což je dobře. Co však bude se Siamotyrannem nadále, to zůstává otázkou. Zabil prý dalšího výzkumného pracovníka. Na druhou stranu se podařilo identifikovat vir, jímž byl nakažen, a kvůli kterému možná je tak agresivní. Výzkumníci pokračují v hledání léku. Je nutné jej nalézt, jelikož nakažení pracovníci v našem parku jsou možná na pokraji smrti. Jejich stav se prudce horší... Během víkendu budou všichni naloženi do dopravního letadla a odletí do Spojených států, kde na nich bude vyzkoušena prvotní verze léku. Šance, že nepřežijí, je však 80 %. Děsí mě to...

Během svých toulek po Isle of Die viděl Oliver zase spoustu věcí, ale zaměřoval se především na jednu velkou přírodní událost. Na severním pobřeží ostrova se nachází velká, písečná pláž. Každým rokem na ni přicházejí desítky, ba možná i stovky plesiosaurů klást vejce, tak jako to dělají mořské želvy. Neděje se to v noci, jako u želv, ale během dne, a pro diurnální predátory se tak naskýtá šance zalovit si. Oliver celé tři dny, od pondělí do středy, pozoroval bitvy starostlivých plesiosauřích matek s dravci. Na pláži, na níž kladli vejce Plesiosauři a Cryptoclidové, pobíhali tři rody dromaeosauridů: Velociraptor, Deinonychus a Utahraptor. Třetí z nich je největší a nejútočnější. V jednu chvíli natáčel Oliver dvojici Utahraptorů vykrádajících plesiosauří hnízdo a nevšiml si, že přímo za ním stojí tiše třetí Utahraptor. Když zareagoval, bylo již téměř pozdě, naštěstí utekl, ovšem upustil kameru. Alespoň však pořídil skvělé záběry Utahraptoří tlamy, do které se po chvíli dostal objektiv kamery-predátorovi to však zřejmě nechutnalo, a tak po pár minutách přístroj zahodil. Samotného Olivera překvapila rvavost plesiosauřích matek-byly to skutečné bojovnice. Jakmile se vzdálily od hnízda, raptoři obvykle přiběhli, aby vyhrabali vejce, ovšem matky se okamžitě vrátili a snažily se dravce zahnat. Viděl jsem závěry, jež Oliver pořídil, a řeknu Vám, plesiosauři při takovém zápasení vypadají jako rychle běžící lachtani. Navíc se i podobně chovali. Po útočnících doslova vrhali své čelisti s ostrými zuby připomínajícími jehly. Nemálo Velociraptorů skončilo s pokousanými předními končetinami, roztrhanou kůží na bocích, odřenými ocasy a ano, dokonce s ulomenými smrtícími drápy. Plesiosauři jsou skutečně skupina zvířat, se kterou si nesmíte zahrávat! Trochu mě děsí představa, že v parku chováme jak Plesiosaura, tak dva Cryptoclidy. Až dorostou plné velikosti, nebudou také tak nebezpeční? Je těžké to posoudit, musíme si na to zkrátka počkat. Pokud k tomu tedy dostaneme příležitost. Peníze nám dochází a náš financující L. C. Clark se stále neozývá. Ani jeho právník nám o něm nic nesdělil... Co se mu asi přihodilo? A co čeká nás?

Doufám, že se Vám článek líbil. Pokračování zase za týden! Dnes však přibyde ještě jeden krátký článek, možná někteří trochu tušíte, o co by mohlo jít...

Park dinosaurů v Zigongu

26. listopadu 2015 v 15:48 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Po několika měsících mám pro Vás další popis místa, které možná někteří z Vás jednoho dne navštíví. Jedná se o slavný Park dinosaurů v Zigongu...

Park dinosaurů v Zigongu, nebo také Zigongské dinosauří muzeum, se nachází poblíž Dashanpu v čínské provincii S'č-chuan. Bylo zpřístupněno roku 1987 a v podstatě se nachází na velkém dinosauřím nalezišti, z něhož pochází celá řada úžasných objevů. Kromě některých dalších fosilních obratlovců se v Dashanpu v období Jury vyskytovali dinosauři jako Gasosaurus, Huayangosaurus, Datousaurus či Omeisaurus. Zdejší zkameněliny se nacházejí v jílovcích a šedozelených vápencích, jež se před více než 150 miliony let nacházely na dně velkého jezera či řeky. Spousta zvířat tehdy utonula během záplav a jejich těla zůstala zakonzervována beze změny do dnešních dnů. Návštěvníci, kteří park navštíví, si fosilizované kosti, na kterých občas pracují samotní vědci, osahat nemohou, nicméně mohou se na ně podívat a vyfotografovat si je ze slušné vzdálenosti. Suterén muzea je využíván jako depotizář a výzkumna. Střední část hlavní haly muzea je tvořena velkým kruhem, z něhož mají návštěvníci možnost vidět skutečné zkameněliny. V hlavní hale je také vystaveno deset dinosaurů, kromě některých již zmíněných se zde nachází i kostra obrovského sauropoda Mamenchisaura, jenž se s délkou 22 metrů řadil mezi největší čínské dinosaury. Nesmí se však opomenout býložravý ornithopod Xiaosaurus, dravec Yangchuanosaurus a sauropod s kostěnným palcátem na ocase, Shunosaurus. Místní obyvatelé údajně dokonce přicházejí sledovat paleontology při terénních výzkumech nalezených fosilních pozůstatků. Samozřejmě zde však nechybí ani řada dalších expozic, jako například pózující kostry dinosaurů, často tvořené spíše odlitky než pravými kostmi. Zigongské muzeum je prvním asijským muzeem, které se kdy začalo zaměřovat pouze na dinosaury. Asi není velkým překvapením, že vystavuje více koster čínských dinosaurů, než jakékoliv muzeum na světě, což je skvělé. Zajímavostí však je, že k mnohým objevům došlo až při stavbě samotného muzea. Když byl v roce 1987 vymezen v Dashanpu prostor k výstavbě muzea, zabírající 500 metrů čtverečních, narazili dělníci při stavebních pracích na takové tvory, jako byl ptakoještěr Angustinapterus, labyrintodontidní obojživelník Sinobrachyops a savcovitý plaz Bienotheroides. Dnes zabírá park 25 000 metrů čtverečních, ale přístupové území, kam turisté smí, se nachází na roloze 3600 metrů čtverečních. Každým rokem přiláká Zigongský dinosauří park okolo sedmi milionů návštěvníků, a to pochopitelně nejen z Číny, ale i z Ameriky, z Evropy a vůbec, z celého světa. Je to skutečně jedinečná atrakce, která má jen málo obdob. Nejlepším kouskem celého místa jsou pak právě horniny, v nichž se nacházejí dinosauři přesně v té poloze, v jaké před více než 150 miliony let zemřeli...


K napsání tohoto článku o velmi zajímavém místě mi pomohla kniha "Encyklopedie Dinosauři", kterou jsem také před nedávnem popsal v rubrice Ostatní zajímavosti. Obrázky pocházejí z WikiMedia... Snad se Vám článek líbil, nezapomeňte do komentářů napsat, co si o tomto dinosauřím muzeu myslíte!

Erlikosaurus

25. listopadu 2015 v 15:34 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Erlikosaurus ("Erlikův ještěr") byl býložravý dinosaurus z proslulé čeledi Therizinosauridae žijící před 90 miliony let. Byl to poměrně velký, raný asijský therizinosaurid, který se svým velmi vzdáleným příbuzným Tyrannosaurem Rexem patřil do skupiny Theropoda. Jak bývá zvykem, theropodi jsou označováni jako podřád zahrnující všechny masožravé dinosaury, ale zároveň mezi ně patřilo i několik býložravých, ptákům podobných typů. První therizinosauridi se objevili zhruba v době, kdy žil Erlikosaurus, takže patřil mezi nejstarší. Byl popsán Perlem roku 1980, ten jej pojmenoval Erlikosaurus andrewsi. Rodové jméno odkazuje na demonského krále Erlika v Tursko-Mongolské mytologii, druhové jméno bylo zvířeti dáno na počest Roye Chapmana Andrewse, jednoho z největších dobrodruhů 20. století, který vedl expedice Amerického přírodovědného muzea do mongolské poušti Gobi, jež byly paleontologicky velmi úspěšné. Erlikosaurus však nebyl objeven během těchto výprav, jeho kosti se našly až roku 1972 (asi 50 let po skončení Andrewsových výprav) v Jihogobijském ajmagu, což je nejjižnější region Mongolska. Někteří vědci spekulovali o tom, že by Erlikosaurus mohl být totožný s Enigmosaurem, jemu velmi podobným dinosaurem, jenž žil asi o tři miliony let později, nicméně důkazy pro to nejsou. Pokud by se to prokázalo, Enigmosaurus by již nebyl uznáván jako platný rod a upřednilo by se starší jméno, v tomto případě tedy Erlikosaurus. Bohužel se z tohoto dinosaura dosud mnoho nenašlo. Detailně byla prostudována nalezená lebka, jež vždy prozradí o vzhledu zvířete snad nejvíce, dále je znám úlomek paže a spodek zadních končetin, včetně prstů a drápů. Přední končetiny nikdy nebyly nalezeny, takže je Erlikosaurus často zobrazován podle Segnosaura nebo Therizinosaura. Anatomie všech dinosaurů z této čeledi byla poměrně zarážející. Malé okrouhlé stoličky svědčí o tom, že Erlikosaurus byl hlavně býložravec, i když není vyloučeno, že se občas přiživoval i masem, a byl tedy všežravý. Zobák byl útlý, vpředu bezzubý, díky němu tedy dinosaur bez většch obtíží ukusoval listy ze stromů, jimiž se živil. Byl to spásač vysoko rostoucí vegetace, na kterou snadno dosáhl díky svému dlouhému krku a dvounohému postoji. Byl asi 2,7 metru vysoký, vážil okolo půl tuny, možná i více, a dosahoval délky zhruba 5 nebo 6 metrů. Každopádně, americký autor a paleontolog Gregory S. Paul v roce 2010 zredukoval jeho délku na 4,5 metru (což se v poslední době stalo u mnoha dalších dinosauřích rodů). Dinosauři z Therizinosauří skupiny byli možná opeření, u některých druhů to navíc jasně víme. U Erlikosaura však opeření nic nedokazuje. Možná měl spíše typickou plazí kůži. Je však možné, že vrstva pírek se nacházela alespoň na špičce ocasu. Prostředí, ve kterém se Erlikosaurus během své existence pohyboval, bylo nejspíše lesnaté. V pralesích Mongolska mohl najít spoustu potravy, úkrytů, ale i mnohé predátory. Bohužel ekosystém toho místa před 90 miliony let není tak dobře známý, jako například ten, jenž existoval o nějakých patnáct milionů let později, a v němž převládali slavní dinosauři jako Velociraptor, Protoceratops nebo mnohokrát zmíněný Therizinosaurus. Důvod, proč Erlikosaurus vymizel, nebyl dosud objasněn. Možná se vyvinul v jiný, úspěšnější druh, a třeba se jednalo o jednoho z předků pozdějších a slavnějších veleještěrů s kosou.
Popis tohoto dinosaura najdete například v knize "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla.

Příště Ammosaurus!!!

Archaeamphora

22. listopadu 2015 v 11:56 | HAAS |  Popisy pravěkých rostlin
Archaeamphora ("starý džbán") byl rod rostliny pravděpodobně patřící do čeledi špirlicovitých. Vyskytoval se na území Číny před 145 až 101 miliony lety, v období rané Křídy stupňů Barrias až Alb. Špirlicovité rostliny jsou samy o sobě velice zajímavé, spolu s několika dalšími čeleděmi jsou klasicky označovány jako "masožravky". Archaeamphora tedy byla masožravou rostlinou, byla rostlinou, která se jako její dnešní příbuzné, živí zvířaty! Je jednoduché představit si obrovskou pravěkou masožravku lačnící po mláďatech dinosaurů, nicméně to nebyl případ Archaeamphory a v podstatě snad ani žádné dosud objevené pravěké rostliny. Archaeamphora měřila asi 5 centimetrů na výšku, což ji neřadilo mezi obry. Z evolučního hlediska je však velmi zajímavá. První špirlicovité se pravděpodobně objevily právě na sklonku Jurského a začátku Křídového období. Stejně jako u mnoha nevelkých vyhynulých rostlin, i zde je však zařazení Archaeamphory otázkou. Paleontolog Hongqi Li, jenž uskutečnil vědecký popis roku 2005, poukázal na morfologické znaky, díky nimž se Archaeamphora přibližuje současným špirlicím a darlingtoniím. Avšak botanici Heřmanová a Kvaček v roce 2010 uvedli, že Archaeamphora je "problematická a fosílie musí být revidována". Ať už je to jakkoliv, Archaeamphora byla skutečně masožravou rostlinou, a to rovnou tou nejstarší, jaká byla kdy objevena. Nejspíše se živila hmyzem. Na začátku Křídy, kdy tato rostlina žila, zasáhl svět prudký rozvoj kvetoucích rostlin a tedy i velkého množství hmyzu, jenž se živil nektarem a pylem. Například takové mouchy nebo primitivní vosy mohly být Archaeamphorou, podobně jako je tomu u dnešních špirlic, lákány na sladkou šťávu. Kořist se v ní poté utopila a Archaeamphora ji "strávila". Zajímavostí je, že při průzkumu zkamenělin pod mikroskopem byly odhaleny malé žlázy, dlouhé asi 4 mikrometry. Nacházely se ve vnitřní části těla rostliny a vyzařovaly velmi silnou žluto-zlatou fluorescenci. Byly objeveny také otisky semena této byliny, mělo tvar oválu a měřilo 0,9 až 1,25 milimetru. Archaeamphora patřila mezi krytosemenné. Zkameněliny byly objeveny ve formaci Yixian, jež je známa jako proslulé naleziště dinosaurů. Dodnes byl popsán jediný druh, A. longicervia, druhové jméno je odvozeno od řeckých slov longus a cervicarius, a celkově znamená "dlouhá s krkem". Pravděpodobně odkazuje na vysoký stonek. Listy vyrůstaly po stranách stonku a nacházelo se jich na něm šest až sedm. Podle všeho byla před 140 miliony let krajina pravěké Číny poměrně suchá. Substrát, jak se v biologii označuje zemina, obsahoval všemožné sedimenty a sopečné kameny. Archaeamphora rostla na území činných sopek...
O této rostlině toho v knihách mnoho nenajdete, nicméně dobrý článek s řadou odkazů se nachází na anglické Wikipedii.

Příště popis Orontia!

Ptakoještěři jako potrava jiných pravěkých zvířat

21. listopadu 2015 v 10:38 | HAAS |  Ptakoještěři: znaky a charakteristika
Většina živočichů má své přírozené predátory, kteří brání přemnožení své kořisti a zároveň tak udržují v přírodním světě jakýsi systém. Děje se to dnes a dělo se to samozřejmě i v prehistorii, po více než 500 milionů let, zkrátka od dob, kdy se objevili první predátoři. Kteří tvorové však lovili pterosaury nebo-li ptakoještěry? Tito vládci oblohy se proháněli vzdušným prostorem naší planety po nějakých 120 milionů let, kdy mu dominovali. Občas se zdá, že taková létající monstra nemohla mít žádné konkurenty, ale pravda je taková, že jich bylo celkově dost. Neexistuje příliš mnoho vědeckých důkazů, které dokazují, že se ptakoještěři pravidelně stávali potravou jiných zvířat, ale přesto jich několik je. Pterosauři jsou známí jako potrava theropodních (masožravých) dinosaurů. 1. července 2004 vyšel v časopisu Nature článek předního francouzského paleontologa Erika Buffetauta týkající se zajímavého nálezu v křídových horninách Brazílie. Buffetaut totiž objevil zub dinosaura uvízlý v páteři ptakoještěra. Detektivní pátrání bylo na světě. Tři obratle na těle blíže neidentifikovaného pterosaura byly poškozeny, což znamená, že dinosaurus po něm vyrazil zakousl se, ale zřejmě se mu zvíře nepodařilo zabít. Podle všeho nebyl ptakoještěr sežrán, útok přežil a útočník pouze přišel o svůj zub. Létavec pak zahynul o něco později, pravděpodobně na zranění z lovu. Zajímavé bylo zjištění, které Buffetaut učinil. Zub zcela bez pochyby patřil nějakému spinosauridovi, pravděpodobně Irritatorovi, osmimetrovému jihoamerickému dravci s plachtou na zádech, který žil ve spodní Křídě a vzhledem se velice podobal svému africkému bratranci Spinosaurovi. Neobvyklost nálezu spinosauridního zubu v páteři ptakoještěra musí být zřejmá: tito velcí dinosauři se živili hlavně rybami, proto měli také úzké, takřka krokodýlí čelisti. Proč by tedy šli po pterosaurech? Dosud nebylo zjištěno více, přesto však víme, že alespoň v jednom případě spinosaurid, a ještě k tomu s největší pravděpodobností Irritator, na létajícího plaza zaútočil. To znamená, že potravou spinosauridů nebyly jen ryby, ale i ptakoještěři... Malí pterosauři, jako byl třeba Anurognathus, se jistě mohli stávat kořistí jurských masožravců typu Ornitholesta. Anurognathus a jeho blízcí příbuzní byli velice malí a živili se hmyzem, a sami se pak mohli stávat kořistí mnohem důležitějších aktérů života v Jurském období. Zranění pterosauři mohli být jistě kořistí pro celou řadu masožravých dinosaurů, od raptorů po tyrannosaury. Je snadné představit si smečku Velociraptorů dělajících vražedné výpady na zraněného Azhdarcha, jenž nějakým způsobem přišel o schopnost létat. Ostré, zahnuté drápy Velociraptorů mohly být účinou zbraní a prorazit v takovém případě krk bezmocného živočicha. V některých filmech či na obrázcích jsou ptakoještěři ukázáni jako kořist mořských plazů, například Mosasaurů nebo pliosaurů. Daly by se vést diskuse o tom, zda byl vůbec nějaký z predátorů prehistorických oceánů schopen vyskočit z vody podobně, jako to dělají dnes o něco lehčí krokodýlové. Kubánští krokodýlové jsou známi tím, že vyskočí z vody a popadnou malé ptáky z větví nad hladinou. Mosasauři zase mohli podobným způsobem lovit pterosaury, a to i na širém oceánu. Také velcí krokodýlové, jako byl texaský Deinosuchus, mohli ohrožovat létající plazy. Rybařící ptakoještěr byl zcela jistě výtečným terčem, neboť se nepohyboval příliš vysoko nad vodou a nebylo těžké dostat se k němu. Možná bude v budoucnu zjištěno více o pravých lovcích létajících plazů...


Snad se Vám článek líbil, pokud ano, komentujte a hodnoťte hvězdičkami. V blízké době přinesu další články s pterosauří tématikou!

Správce dinosauřího parku - Oliverův zubatý dárek

20. listopadu 2015 v 14:08 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Další pátek, další Správce! Co se Danu Jamesonovi a jeho přátelům přihodilo během uplynulého týdne? Odpověď na tuto otázku budete znát během několika krátkých okamžiků...

Oliverův zubatý dárek

Předním americkým odborníkům na cizopasníky se konečně podařilo zaexperimentovat s látkami, jež by tajemnou nemoc, proti které bojujeme, mohla zničit. Z již uzdraveného, a velmi čilého Siamotyranna, o kterém se ještě zmíním později, odebrali několik z těch podivných virů a přesunuli je do prostředí tvořeného několika speciálními chemickými sloučeninami. Po méně než hodině byli původci nemoci zničeni. Když jsem se o tom dozvěděl, jásal jsem, nicméně je tu jeden problém: chemická sloučenina je toxická jak pro původce nemoci, tak pro člověka. Tělo jakéhokoliv z živočichů takovým látkám podlehne ještě rychleji, než oněm cizopasníkům. Experti se však budou snažit najít další léky a třeba tak zabránit katastrofě. Je zde totiž velký risk, že by se nemoc mohla přenést z pacifických ostrovů do celého světa a vyhubit lidstvo. V těchto chvílích, když se nad tím tak zamýšlím, mi jezdí mráz po zádech. Avšak, není to nic proti tomu, o čem jsem se dozvěděl v úterý. Tehdy jsem se přímo klepal strachy. Nejenže zraněný pracovník institutu, v němž je Siamotyrannus podrobován výzkumům, po zranění z minulého týdne zahynul. Ten dinosaurus totiž unikl znovu. Onen institut má zkrátka špatná bezpečnostní opatření, a jeho ředitel má teď dobrý důvod litovat svých rozhodnutí. Kdyby prý před rokem nakoupil nové vybavení, nic z toho by se nestalo. Siamotyrannus prý unikl z velké místnosti, v níž byl držen, a sežral čtyři lidi. Jednomu také ukousl ruku, dalšímu ukousl obě nohy a dalšíímu zlomil zápěstí tím, že do něj prudce narazil svou hlavou. Nemohu popsat více detailněji, neboť jsem samozřejmě u nehody nebyl a řeknu Vám, jsem za to moc rád. Siamotyrannus je jako časová bomba, jež tiká do poslední chvíle a pak svou neuvěřitelnou silou ničí okolí. Zástupce ředitele institutu nám nabízel 1000 dolarů za to, že schválíme jeho odstřel. Ale něco takového nemohl Charles dovolit! Překvapuje mne, že se o incidentu dosud nedoslechl L. C. Clark, který nás financuje. Vlastně s námi vůbec není v kontaktu. Charles mu před týdnem psal přes pracovní e-mailovou schránku, ale Clark dosud neodpověděl. Nevíme, koho kontaktovat, rodinu nemá a žádné z jeho bližších spolupracovníků neznáme dost dobře na to, abychom jim mohli důvěřovat. Když se však vrátit k Siamotyrannovi, údajně prý na americké půdě pobyde ještě týden a pak jej vrátí do parku. Až se tak stane, všichni si oddychneme... Naše bezpečnostní zařízení jsou lepší, než ta jejich.

V době od soboty do středy byl Oliver na Isle of Die, prodíral se spletitými stezkami v pralesích, jež značí denní trasu obrovských dinosaurů, překonával výškové rozdíly a prozkoumal hory, skály i nížiny, potápěl se v kalné vodě rozlehlého jezera, a setkal se s nemalým množství přívětivých i nepřívětivých prehistorických živočichů. Jeho cílem bylo chytit zvíře, které "jen tak nikdo nemá", což se dá říci o všech tvorech z našeho parku. Každopádně Oliver snil o odchytu nějakého bizarního dinosaura, nad kterým "by jednou turisté mohli koulet očima". Po setkání s pravěkými varany, pterodaktyly, plesiosaury, prehistorickými krokodýly, hady, ptáky, pštrosími dinosaury, jejich kachnozobými příbuznými, drobnými savci, sauropody, rozzuřenými nosorožci a smečkou Ornitholestů nakonec narazil na dinosaura, kterého hledal. Nastražil na něj past u vody. Nebyl to příliš originální nápad, podle fotografií se past podobala známým pastem na krokodýly, jaké jsme všichni měli možnost vidět ve slavném televizním seriálu Lovec krokodýlů. Dinosaurus, kterého Oliver chytal, se však vyskytuje převážně u vody. Poté, co jej chytil, střelil uspávací šipkou, naložil na helikoptéru a přemístil do Dinosauřího parku, pojmenoval jej Zuboun. Nevím, zda je to pěkné jméno. Nejsem expert na dinosaury, ale jde-li o vzhled tvora, přijde mi toto jméno trochu urážlivé. Dvoumetrový přírůstek patří do rodu Masiakasaurů, rybožravých dinosaurů žijících před více než 70 miliony let na území Madagaskaru. Byly to dravé příšerky lačnící po rybím mase a nechovali se tehdy jinak, než dnes na Isle of Die. Oliver již zjistil, že Zuboun je samec. Já mu ale budu říkat Joe. Doufám, že se mu u nás v parku bude líbit, a že nic nevyvede. Z těch jeho zubů jde docela strach... No, nechtěl bych ho krmit z ruky...

Bude Zuboun neboli Joe jedním z těch hodných obyvatel parku, nebo ukáže svou stinnou stránku a postaví se Danovi a jeho přátelům svými strašlivými zuby? A co tajemná nemoc, nerozšíří se nakonec do světa? O tom zase za týden u Správce dinosauřího parku!!!

Pravěk v Čechách-Rostliny karbonských lesů

17. listopadu 2015 v 11:22 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Po dlouhé době se vracím k projektu Pravěk v Čechách, jenž popisuje prehistorická zvířata a rostliny střední Evropy. Měli jste již možnost přečíst si o celé řadě témat, zkamenělin i období, nicméně nyní obrátíme naše zraky znovu ke Karbonskému období...

Místo: Plzeňsko,
Období: Pozdní Karbon (cca před 300 miliony let).
Prehistorie České republiky by se dala označit za celkově rozmanitou, podíváme-li se na zkameněliny rostlin, které na jejím území byly objeveny. Nýřanská oblast na Plzeňsku, bohatá na černé uhlí, je jistě důkazem toho, že byla střední Evropa v době pozdního Karbonu jedním velkým močálem, kde se dařilo vzdáleným příbuzným kapradin. Takové kapraďorosty vytvářely obrovské množství kyslíku, členovci se tedy zvětšovali a získali tak dominantní postavení v potravním řetězci. Z Nýřan však známe i spoustu obratlovců, obojživelníků jako byl Keraterpeton a Nyrania, nebo také obrovského savcovitého plaza Edaphosaura, měřícího 3 metry. Nic z toho by zde však nežilo, nebýt právě karbonských lesů. Poté, co rostlinní giganti zahynuli, rozložili se, byli pohřbeni kdesi hluboko mezi geologickými vrstvami a během desítek milionů let se z nich stalo černé uhlí, které dnes těžíme a spalujeme. Mezi původce tohoto uhlí patřily četné stromové přesličky, jako byl Cordaites-10ti metrová nahosemenná rostlina známá jinak ze všech koutů světa. Kordaity měly typicky štíhlé kmeny a listy byly doslova trávovitě protáhlé. Dalšími, mnohem vyššími rostlinami, které ve střední Evropě rostly, byly plavuně rodů Lepidodendron a Sigillaria. Tyto rostliny si byly blízce příbuzné a v mnozích znacích se shodovaly. Dle přeměření průměru kmenů dorůstaly výšky 10 až 30 metrů, možná i více. Je neuvěřitelné, že plavuně v tehdejších dobách byly tak obrovité, a jejich kopinaté listy byly delší než metr. Na Plzeňsku se však našly také otisky listů kapradin rodů Mariopteris, Rhacopteris a Alloiopteris. Jejich mnohdy liánovitý či stromový vzrůst dodával těmto rostlinám na podivuhodnosti. Kapraďosemenné, představující jakýsi mezičlánek mezi výtrusnými a semennými, také byly ke konci Karbonu v Česku více než hojné. Jejich až kapradinový vzhled nejprve vedl paleobotaniky k domněnce, že patřily mezi tzv. tajnosnubné výtrusné rostliny. Nicméně slovenský geolog a paleobotanik Dionýz Štúr si v druhé polovině 19. století všiml, že tito stálezelení tvořitelé lesů již vytvářeli semena. Mezi již zmíněné kapraďorosty nalezené na Plzeňsku se řadily rody Alethopreris, Odontopteris, Pecopteris, Sphenopteris, Linopteris, Neuropteris a obrovská spoiusta dalších. Nesčetné množství nalezených druhů nasvědčuje nesmírné druhové rozmanitosti. Vzácně se v tehdejších močálech vyskytovaly i jehličnany rodu Walchia. K nim se váže jedna zajímavost: zkameněliny severoamerického druhu Walchie obsahovaly nejen listy jehličnanu, ale také stopy velkého dravého plaza rodu Dimetrodon, charakteristického svou hřbetní plachtou. Koneckonců šlo o příbuzného býložravce Edaphosaura, jenž se vyskytoval právě v ČR. Na Plzeňsku byla objevena pouze jediná karbonská cykasovitá rostlina, a to Whitleseya. Podle paleobotaniků byl hlavní výhodou všech těch rostlin rychlý růst. Kmeny vyrostly snad během několika málo let, což z karbonských rostlin činí jedny z nejrychleji rostoucích velkých organismů vůbec. Kromě dostatku vody vyžadovala taková činnost i přívětivé podnebí, lze tedy předpokládat, že ve střední Evropě bylo toho času teplo a slunečno. Celkově se tak tehdejší bažiny podobaly močálům na Floridě. Jistě se pak hemžily různými živočichy. Většinu ze zde uvedených prvohorních rostlin použil paleontolog Josef Augusta k popisu karbonského prostředí Česka v povídce své knihy Ztracený svět, jež byla vydána roku 1971. Velmi dobře přispěly k čtivosti jeho příběhu, jenž se zaměřoval na život více známých krytolebců a dalších obratlovců těch časů...


Na prvním obrázku vidíte smíšený les kordaitů a lepidodendronů, zatímco na druhém je Lepidodendron samotný. Upřímně doufám, že se Vám článek líbil! Je možné, že v budoucnosti napíši i další části projektu Pravěk v Čechách...