Listopad 2015

Suminia

16. listopadu 2015 v 21:54 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Suminia getmanovi byl druh podivného synapsidy, nebo-li savcovitého plaza, patřícího do nepříliš dobře známé a tajemné čeledi Otsheridae. Zástupci této skupiny savcům podobných plazů byli objeveni pouze na území Ruska, jde tedy o východoevropskou až severoasijskou specialitu. Navíc žili v relativně krátkém období, ti nejstarší se objevili asi před 267 miliony let, přičemž zmizeli po velkém Permském vymírání o 17 milionů let později. Suminia žila takřka na sklonku Permské éry a také na sklonku existence otsheridů. Její zkameněliny se datují do doby před 260 až 255 miliony lety, žila tedy v pozdním Permu. Byl to neskutečně podivný živočich. V dnešním světě nemají savcovití plazi celkově žádné obdoby, ale Suminia byla něčím, co se by se vymykalo lidské představivosti. Měla krátkou lebku, čelisti plné zubů, dlouhý ocas, končetiny postavené při bocích jako dnešní ještěři (např. varani) a žila na stromech! Byla velice zajímavým příkladem evoluční cesty savcovitých plazů, nicméně nešlo jen o nějakou slepou vývojovou větev. Suminia byla totiž prvním čtvernožcem, který se mohl skutečně pást jako dnešní přežvýkavci. Zní to neuvěřitelně, ale někteří paleontologové díky tomuto faktu přezdívají Suminii "Permská ovce". Její dokonale zachovalá a vypreparovaná lebka poukazuje na vysoké a robustní čelisti, prodloužený čenich a savčí typy zubů (řezáky, třenové zuby a stoličky). Jsou to právě diferencované zuby, jež prozrazují, že Suminia nejprve trhala listí, poté jej žvýkala a teprve poté jej pozřela. Právě takový velmi specializovaný chrup dovoloval tomuto malému synapsidovi rozmělnit rostliny, jimiž se živil. Šlo výhradně o býložravce. Navíc paleontologové pod mikroskopem zjistili, že zuby byly trochu opotřebované, díky čemuž se povedlo zjistit, že žvýkání potravy probíhalo zpředu dozadu. Dalšími charakteristickými znaky Suminie byl například trojúhelníkovitý tvar lebky nebo poměrně velké očnice. Někteří současní tvorové s velkýma očima bývají aktivní převážně v noci. Dalo by se předpokládat, že i Suminia byla nočním živočichem, ale stejně tak mohla řádit mezi rostlinami ve dne. Velké oči buďto pomáhaly nočnímu vidění, nebo zkrátka zvířeti dodávaly lepší zrak i při denním světle a tím i větší šanci zahlédnout možné predátory. Před několika lety se odborníkům podařilo zjistit, že Suminia byla s velkou pravděpodobností arboreální (tzn. že žila na stromech). Upozorňují na to hlavně chápavé končetiny s ostrými a dlouhými drápy. Dnešní plazi žijící na stromech, myšleno ještěři jako varani, teguové apod., jsou též vybaveni ostrými drápy a končetinami dost vytáhlými na to, aby mohli dělat delší kroky. Takže Suminia vlastně byla v bezpečí před většinou dravců, neboť šplhala po stromech. Dlouhý ocas ji možná pomáhal při lezení vyrovnávat hmotnost těla. Dáme-li všechna tato zjištění dohromady, zjistíme, že Suminia byla nejstarším dosud známým stromovým obratlovcem vůbec! Nešlo o příliš velkého tvora, měřil něco málo přes metr. Zkameněliny byly objeveny pouze na území Kotelniče při ruské řece Vyatka. Suminia getmanovi sdílela své životní prostředí s gorgonopsianty, pareiasauridy, dicynodonty a dalšími klíčovými aktéry Permské éry. Podobně jako oni, nedokázala však přežít největší masové vymírání, jež na konci prvohor smazalo z planety asi 90 % všech druhů. Avšak kombinace plazích a savčích znaků, jež toto zvíře charakterizuje, vytvořila ze Suminie naprosto unikátního živočicha. Jistě byla perfektně vybavena k přežití...
Popisy Suminie se v knihách neobjevují moc často, ale jednu z výjimek tvoří knížka "Země před dinosaury", jejímž autorem je francouzský paleontolog Sébastien Steyer.

Příště Aphelosaurus!!!

Udeří nová malá doba ledová?

16. listopadu 2015 v 8:53 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Znepokojivý fakt, že by během deseti let mohla přijít nová, avšak menší obdoba doby ledové, byla prezentována uznávanými akademiky již před čtyřmi lety. Nyní se spekulace o něco posunuly, stejně jako časové období, kdy by měla nová malá doba ledová udeřit. Během konference Královské astronomické společnosti ve Walesu, Spojeném království, to ohlásil tým vědců z Newcastlu, který se výzkumu tématu podrobněji věnuje. Podle nich by do nové ledové éry mohla Země vstoupit mezi lety 2030 až 2040. Nebude se však jednat o skutečnou dobu ledovou, a tedy i návrat střídajících se ledových dob. Poslední, würmská doba ledová, skončila před 10 000 lety a možná je ještě brzy, aby se událo něco podobného. To však neznamená, že se už severní polokoule nemůže začít ochlazovat. Právě podle vědců z Newcastlu klesne po roce 2030 sluneční aktivita o děsivých 60 procent. Člověk si s těží dokáže představit, že by poklidný listopadový den mohl být znenadáním pln sněhových závějí, ledových vichrů a mrazu. Přesto nepůjde o zalednění severní polokoule. Tato nová malá doba ledová by se měla podobat teplotním výkyvům z let 1645 až 1715, jež i tak byly více než překvapivé, a nutno podotknout, že během tehdejších zimních období zamrzala řeka Temže. Tehdy bylo navíc ochlazení provázeno řadou dalších nepříliš příjemných přírodních jevů, jež způsobily zničení úrody a následný hladomor, rovněž jako epidemii. Příkladem může být rok 1648, kdy bylo v západní Evropě sklizeno nejméně obilí v celé historii lidstva. Zdá se být až neuvěřitelné, že by něco podobného mohlo zasáhnout moderní svět. V dnešní době by mohly lidstvu pomoci vyspělé technologie, jež se kromě zpracování potravy hodí také k vyhřívání lidských obydlí. Avšak jen s těží očekávat něco, co může zasáhnout velkou silou. Předpověď malé doby ledové, jak již bylo zmíněno, vychází z pozorování solární aktivity. Když se prý tzv. vlnové fáze rozejdou, dojde k ochlazení Země. Zajímavé je však také to, že po mnoha chladných letech v historii často přišly zase neteplejší roky. Například po nesmírně mrazivé zimě z let 1683-1684 byla zaznemanána 5. nejteplejší zima vůbec. Těžko tedy říci, co nás může čekat. Fakt, že se čas od času může v přírodě něco stát, je celkově očekávatelný. Na přírodu však stále více působí lidé a možná také to může způsobit hrozivé události. Pokud bude nadále docházet ke globálnímu oteplování, vymírání druhů, ničení ekosystému a v neposlední řadě také k nárůstu populace, nedočkáme se ničeho pozitivního. Malá doba ledová pro nás může být alarmem. K podobným událostem pak může docházet častěji ne vinou slunečního záření, ale nás samotných. Je třeba zamyslet se nad vztahem člověka jako druhu k naší rodné planetě...

O zprávě jsem se dozvěděl díky webu www.novinky.cz, kde naleznete více informací. Do komentářů můžete napsat, co si o předpovědi malé doby ledové myslíte...

Den Steva Irwina!

15. listopadu 2015 v 13:35 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Crikey! Dnes, 15. listopadu, si lidé nejen v Australia Zoo, ale po celém světě připomínají život a odkaz muže, který byl pravým bojovníkem za divokou přírodu, milovníkem zvířat, dobrodruhem, otcem a nadšencem. Steve Irwin, známý především díky seriálu Lovec krokodýlů (The Crocodile Hunter), změnil svět a stal se inspirací pro celou novou generaci lidí, zajímajících se o život zvířat, přírodu a její ochranu. Vzpomeňme si tedy dnes na jeho práci a cíle, a také na ochranu přírody, kterou po celou dobu svého působení v televizi zdůrazňoval...

"Nemám žádný strach ze ztráty svého života. Pokud budu muset zachránit koalu, krokodýla, nebo klokana či hada, kámo, zachráním ho." Steve Irwin


Dinosauři: Příběh o dobytí planety, 2/4

15. listopadu 2015 v 11:19 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku

Dinosauři: Příběh o dobytí planety

2. část

Dinosauři byli diapsidi, blízce příbuzní krokodýlům a ptakoještěrům. Jejich předci, primitivní archosauři, možná na konci Permu a jistě na konci Triasu zahráli poměrně důležitou roli ve vývoji. Dinosauři se jednoho dne měli stát dominantními tvory na neuvěřitelně dlouhou dobu, nicméně v dobách jejich počátků, a v dobách počátků Archosaurů, měli velké množství evolučních nepřátel... Která zvířata jim při této nelehké cestě čelila? A jak se Archosaurům a jejich potomkům podařilo přežít? O tom si povíme ve druhé části čtyřdílného projektu...

Mezi nejstarší předky archosaurů patří Archosaurus a Protorosaurus, tedy zvířata z doby před 260 miliony let. Až po velkém Permském vymírání získali archosauři dominantnější postavení. Vyvinuly se v množství druhů, které dále bojovaly mezi sebou... Někteří byli dinosaurům příbuzní méně, jiní byli zase jejich přímými předky. Na začátku Triasu se objevily rody jako Proterosuchus, zvaný také Chasmatosaurus. Žil před 248 miliony let snad po celé planetě. Jeho fosílie sice byly objeveny jen v Jižní Africe a v Číně, ale je dosti pravděpodobné, že se vyskytoval i ve sladkých vodách celého světa. Tato dravá příšera vypadala trochu jako krokodýl-jen štíhlejší, rychlejší a s delšíma nohama. Navíc měl Chasmatosaurus podivuhodně zaoblenou horní čelist, což znamenalo, že když se zakousl, kořist už nemohla uniknout. Tento nebezpečný predátor mohl být konkurentem prvních předků dinosaurů. Každopádně, v době, kdy žil, měl spadeno na mnohem větší kořist, než byli malí lovci hmyzu z lesů. Živil se dicynodonty, jako byl Lystrosaurus a jeho příbuzní. Mohla právě existence synapsidů z konce Permu zachránit předchůdce dinosaurů a odvrátit tak od nich pozornost dravců?


Mezi největší potenciální nepřátele archosaurů se však na začátku Triasu řadili therocephaliani. Byla po poměrně velká a dlouho existující skupina savcovitých plazů, kteří se poprvé objevili před 265 miliony let a vymizeli až před zhruba 245 či 240 miliony let. Jihoafrický Therocephalian, žijící zhruba před 248 miliony let, byl dokonce jedovatý, což prokázaly výzkumy jeho čelistí a zubů. Byl tedy schopen jedovatého hryznutí. Tato zvířata se také zaměřovala na lov dicynodontů a jiných savcovitých plazů, zatímco se malí archosauři vyvíjeli kdesi ve stínu pralesů. Existuje však samozřejmě možnost, že si therocephaliani a velcí archosauři konkurovali. Představte si například střetnutí Therocephaliana s Chasmatosaurem-rozhodně by to byla bitva na sílu. Možná by došlo jen k vzájemnému zastrašování, nicméně tato zvířata byla rozhodně velice nebezpečná. Jestliže předci dinosaurů měli na jedné straně za nepřátele své příbuzné, a na druhé therapsidy, jak se jim podařilo přežít? Je jen velkou otázkou, jak přečkali kruté zápolení therocephaliantů, proterosuchidů a biarmosuchianů? Anebo víme přesně, co jim pomohlo? Možná se to nezdá, ale velikost se často počítá. Zvláště, když není příliš rozměrná. A možná, že to předkům dinosaurů pomohlo k přežití...


Mnozí paleontologové se domnívají, že předky dinosaurů byli archosauři z čeledi Euparkeriidae. Nejznámějším zástupcem je přirozeně Euparkeria, která si zahrála malou velkou roli v seriálu BBC Putování s pravěkými monstry. A jak už bylo naznačeno v seriálu, tohle zvířátko rozhodně umělo běhat po zadních-něco, co jednoho dne pomohlo dinosaurům k ovládnutí planety. Bylo to právě uvolnění předních končetin, které možná těmto tvorům dodalo neobyčejné schopnosti. Mezi Euparkeriidy se řadí i rody Dorosuchus, Halazhaisuchus, Wangisuchus a Osmolskina. Možnými předky dinosaurů však mohli být i jiní archosauři, třeba Lagosuchus. Všichni tito plazi byli malí. Nedorůstali větší délky, než 20 až 30 centimetrů. Byli však pozoruhodně agilní, rychlí, mrštní a živili se převážně hmyzem bohatým na proteiny. Mezi zkamenělinami prvních dinosaurů a pozdních archosaurů se nachází spousta shodných znaků. Zhruba před 230 miliony let přišel čas dinosaurů, a objevili se jedni z prvních. Avšak, kdesi v dálce se znovu rozvíjeli nepřátelé... Děsivější, než kdykoliv předtím...


Konec 2. části

Ostrovní trpaslíci-Malí lenochodi

14. listopadu 2015 v 10:29 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Je zde další část projektu Ostrovní trpaslíci, tentokráte se zaměřující na miniaturní lenochody... Doufám, že se Vám bude článek líbit!

Místo: Ostrovy v Karibiku,
Čas: Pleistocén,
Příklady ostrovního nanismu: Trpasličí lenochodi.
Ostrovní nanismus, nebo-li zmenšení jedinců druhu, je způsobeno dlouhým životem populace na malém území, nejčastěji samozřejmě ostrově. Aby živočichové na místě přežili, musí se zmenšit, jejich tělo se tak více hodí k životu v prostředí malého měřítka. Mezi příklady ostrovního nanismu patří i velmi drobní lenochodi, kteří se ještě před nedávnem vyskytovaly na ostrovech v Karibském moři. Živočichům v tropech se obecně menší velikost hodí k lehčí termoregulaci, což je jistě jeden z důvodů, proč bratranci dnešních pomalých stromových savců zakrsli. Známe několik druhů malých pozemních lenochodů, kteří se v Pleistocénském období vyskytovali na Kubě, Portoriku a Hispaniole. Nejedná se o příliš malé ostrovy, vždyť jen Hispaniola zabírá asi 76 000 čtverečních kilometrů. Život v izolaci však přesto na zdejší lenochody zapůsobil. Mezi tyto pozemní vegetariány patřil Megalocnus, což v překladu znamená "velký lenochod". Možná byl velký, vážil totiž 90 kilogramů, ale byl to opravdový trpaslík v porovnání se svými blízkými příbuznými z vnitrozemské Střední a Jižní Ameriky. Takové Megatherium bylo s délkou 6ti metrů a váhou bohatě přes půl tuny jedním z největších savců vůbec. Jsou známy dva druhy rodu Megalocnus, M. rodes se vyskytoval na Kubě, zatímco M. zile na Hispaniole. Žil před 126 000 až 5 000 lety, takže vyhynul teprve nedávno. Na obou uvedených karibských ostrovech se našla řada jeho pozůstatků, všechny svědčí o tom, že po stromech rozhodně nešplhal. Jeho lebka byla poměrně zavalitá, což je pro lenochody typické, a samozřejmě i jeho zuby nebyly nijak vyvinuté-byly silně redukované, jako je tomu u všech chudozubých. Jeho příbuzný, Neocnus, žil také na oněch dvou ostrovech. Byl velmi malý a vzhledem se podobal spíše stromovým mravenečníkům, než lenochodům. Jeho fosílie byly datovány do doby 4391 let před naším letopočtem. Neocnus měl velice dlouhé drápy, s jejich pomocí si přitahoval listí z větví, aby se k němu lépe dostal a mohl jej pozřít. Dalším malým lenochodem byl rod Miocnus, jenž je znám pouze z Pleistocénních vrstev Kuby. Objevil se před 1,8 milionu let a vyhynul zhruba před 11-10 000 lety, tedy v době, kdy končila poslední doba ledová. Opravdu zajímavým rodem drobného "líně se pohybujícího zvířete" byl Acratocnus, jenž se vyskytoval v Portoriku. S váhou 22 kilogramů možná přesahoval dnešní lenochody, nicméně ve své době byl trpaslíkem. Žil až do doby před 6600 lety, jeho vyhynutí možná způsobila změna klimatu. Mezi další rody patří Parocnus, Paramiocnus a Habanocnus. Všichni tito tvorové jsou označováni jako "antilští lenochodi", nebo také "pilosani". Spolu se některými miniaturními mravenečníky (označovaných jako tamandua) se objevili na karibských ostrovech již v období Oligocénu, před 32 miliony let. Žili zde velice dlouho, měli málo přirozených nepřátel a dostatek potravy-co tedy způsobilo jejich vyhynutí? Padla zde již teorie změny klimatu... Avšak na konci Pleistocénu byl již Nový svět hojně osídlen lidmi, nemohli být právě oni důvodem, proč pilosani vyhynuli? Je dosti možné, že pravěcí lovci se pilosany živili a vybíjeli je tak dlouho, než tato pozoruhodná zvířata nakonec vyhynula. Naši předchůdci neměli rozum, nemohli tedy očekávat, že své zdroje obživy zcela zničí. Je však velká škoda, že tato zvířata vymizela. Nejhorší je, že jsme se nepoučili ani v jednadvacátém století. Stále totiž existuje jeden trpasličí lenochod (Bradypus pygmaeus), a to doslova. Endemicky se vyskytuje pouze na Isla Escudo de Veragunas na pobřeží Panamy. Podle sčítání v roce 2012 zbývá pouze něco málo přes 70 jedinců. Tento trpasličí lenochod si však jistě zaslouží šanci na záchranu, stejně jako si jeho vyhynulí bratranci zaslouží úctu...


Na prvním obrázku vidíte rekonstrukci Habanocnuse, zatímco na druhém se nachází kostra Megalocnuse. Tito trpasličí lenochodi byli jistě velice pozoruhodní, co myslíte?

Správce dinosauřího parku - Boj s tajemnou nemocí i se zuřivým dinosaurem

13. listopadu 2015 v 15:36 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
V poslední době stíhá Dinosauří park jedna podivná událost za druhou. Co se však přihodilo během uplynulého týdne? Čemu musel správce Dan čelit? To se dozvíte nyní...

Boj s tajemnou nemocí i se zuřivým dinosaurem

Charles udělal chybu, když nechal nakaženého Siamotyranna převést na území Spojených států, kde jej měli vyšetřit znalci virů, bakterií a cizopasníků. Již před nedávnem jsme se dozvěděli o tom, že prostor, v němž byl dinosaurus zkoumán, nebyl zrovna velký. Možná také proto se stala děsivá věc poté, co byl převezen do prostorné místnosti. Stalo se tak v pondělí ráno. Několik pracovníků výzkumného ústavu jej do místnosti vypustilo jako polospícího tvora, jehož tělo ještě stále bojovalo s anestetiky, jimiž byl uspán před převozem. Ukázalo se však, že jeho unavení byl jen předstíraný trik. Tato zvířata jsou totiž chytřejší, než si kdokoliv myslel, jde-li jim tedy alespoň o čerstvé maso. Obrovský predátor náhle udělal prudký pohyb směrem k pracovníkům, a než jeden z nich zareagoval, Siamotyrannus měl jeho hlavu v tlamě. Ostatním se podařilo utéci, ačkoliv jeden z výzkumníků přišel při útěku o nohu-to proto, že se zasekl mezi nějaký dráty a Siamotyrannus jej o nohu připravil. Nikdo z Dinosauřího parku nebyl svědkem takové události, ale telefonicky nám ji popsal jeden veterinář, který poté rozzuřeného predátora uspal. Na veřejnosti se o něčem takovém mlčí, nikdo by podle všeho neměl o takovém dramatu vědět. Výzkum však přinesl i své plody-opět bylo zjištěno něco o té podivné nemoci. Je velice pravděpodobné, že cizopasníci, kteří ji způsobují, se ukrývají v mase, jež se nachází v určitém stupni rozkladu. Podle zatím nepotvrzených teorií je navíc Tedův ostrov, kde se náš park nachází, ještě v dostatečné vzdálenosti od Isle of Die, aby se na něj původci mohli dostat i přes moře. Jak? Přece za pomocí mořských plazů, jako jsou ichtyosauři, plesuosauři a pravěcí krokodýlové, či jiní živočichové. Anebo můžou nemoc přenášet také ptakoještěři. Jasné však je, jak se vlastně přenáší. Živočich sežere maso jiného živočicha, který na nemoc zemřel, je nakažen, což jej vede k agresivitě a napadá (a kousnutím přenáší) nebezpečné cizopasníky do dalších zvířat. Nakonec vznikne strašlivá epidemie, která podle našich amerických přátel může vymítit celý druh. Jeden renomovaný vědec prohlásil, že kdyby dinosaury před 65 miliony let nevyhubil pád asteroidu a jeho tisíce let trvající následky, byl by to možná takový typ nemoci, jenž by nakonec mohl tuto pozoruhodnou skupinu zvířat vyhubit. Nevím, co je na tom pravdy, ten institut, v němž byl Siamotyrannus zkoumán, mi moc dobrý nepřijde, ale akademickou půdu tady rozebírat nebudu. Nicméně odhalení původce nemoci, jemuž byl dán velmi dlouhý latinský název, může nakonec vést k vynálezu léku. A ten by mohl být podán nakaženým lidem z parku již v brzké době. Nebude zřejmě testován na žádných jiných tvorech, například ovcích, zkrátka bude s malou mírou risku podán nemocným a uvidí se, zda přežijí či nikoliv. Osobně doufám, že vše dopadne velmi dobře a Dinosauří park bude zase v pořádku...

Pokud jde o mé povinnosti správce, rozhodně jsem si minulý týden užil. Ve středu jsem se byl koupat se dvěma Cryptoclidy a při tom jsem je krmil. Vůbec po mě nešli, zajímaly je jen ryby. Ačkoliv mě jeden z nich praštil ploutví do hlavy, nic vážného se nestalo a celé krmení jsem si náramně užil. Také s Leptoceratopsem Dinem jsem strávil krásné chvíle, zejména při včerejším ránu, když jsem vyklízel jeho výběh (naštěstí byl čistý). Chvíli jsem si s ním hrál na schovávanou, což bylo pozoruhodné. Začínám mít pocit, že tento vypiplaný dinosaurus, který mě za přítele považuje už od útlého věku, je tak trochu jako pes. Je inteligentní, není to žádný hromotluk, žádné velké, těžké monstrum, jak si lidé dinosaury často představují. Má blíže k savcům a ptákům a někdy začínám přemýšlet o tom, zda se u něj nevyskytují emoce. Krmil jsem také nováčka Coelophysise, hezky si zvyká na nové prostředí. Menší problémy jsem měl jen se samicí Teleocerase, která byla včera odpoledne velmi nervózní a ostražitá. Nevím proč, ale něco v hlavě mi stále říkalo, ať se k ní při obhlídce výběhu moc nepřibližuji. A také mám skvělou novinku-jedna ze dvou samic Archaeopteryxe vystavěla hnízdo a nakladla do něj dvě vajíčka. Dinosauří park se dočká nové generace těchto úžasných praptáků! Jen doufám, že nám radost nic nezkazí. I přes události s podivnou epidemií se Oliver opět chystá na Isle of Die, na výpravu za neznámými a tajemnými zvířaty. Včera večer jsem ho potkal v jídelně-slíbil, že přiveze něco nového...

Co asi Oliver přiveze, jak se vyřeší problémy s nemocí a jaký osud postihne Siamotyranna, prvního dinosaura, který se v 21. století ocitl na půdě Severní Ameriky? Další část zase za týden!

Haplocanthosaurus

11. listopadu 2015 v 13:59 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Haplocanthosaurus ("ještěr jednoho trnu") byl sauropodní dinosaurus vzdáleně příbuzný Diplodokovi. Žil v období pozdní Jury před 155 až 150 miliony let na západě Severní Ameriky, která byla tehdy součástí většího kontinentu Laurasie. Neúplné kostry Haplocanthosaura, jenž jako rod zahrnoval dva v současnosti uznávané druhy, se našly v Coloradu. Morrisonské souvrství, odkud fosilie pocházejí, je proslulým nalezištěm dinosaurů jako byl Allosaurus, Stegosaurus, Diplodokus a Brachiosaurus, a Haplocanthosaurus s nimi sdílel životní prostředí. Nicméně jeho kosti byly nalezeny v nejníže položených vrstvách formace, společně s rody Hesperosaurus a Brontosaurus, rovněž jako s druhem Allosaurus jimmadensi. Haplocanthosaura popsal roku 1903 významný americký paleontolog John Bell Hatcher, známý nejlépe jako objevitel Torosaura. Důvod, proč byl dinosaur pojmenován "ještěr jednoho trnu" by byl při pohledu na kostru jasný. Na rozdíl od svých soukmenovců měl Haplocanthosaurus kratší krk a ocas, takže se u něj vyskytovaly primitivnější znaky. Kosti obratlů navíc nebyly duté, právě naopak, byly plné, což znamená, že Haplocanthosaurus s těží zvedl krk nad ramena. Krk byl tedy postaven dopředu rovnoměrně s tělem. Právě primitivnější typ obratlů je důvodem pojmenování tohoto veleještěra. Haplocanthosaurus se živil vysoko rostoucí vegetací, což není u sauropodů žádnou výjimkou. Tento gigant měřil 20 metrů na délku, přičemž podle některých propočtů to mohlo být i o 1,5 metru více. S výškou 7 metrů jistě neměl problém dosáhnout k vrcholkům vzrostlých jehličnanů a kapraďorostů, které se v Juře vyskytovaly hojně a stejně jako se dařilo jim, dařilo se i sauropodů, jimž poskytovaly potravu. Mohl své zuby zanořit také do cykasů, jež jsou však chudé na živiny, dinosaurus tedy musel strávit většinu svého života žraním. Je také velmi pravděpodobné, že polykal kameny (gastrolity) k rozmělnení potravy. Haplocanthosaurus se však i přes svou velikost a váhu 13 tun mohl dostat na jídelníček některých predátorů, mezi něž patřil například Allosaurus nebo Ceratosaurus. Pokud někteří z těchto masožravců lovili ve skupinách, pak mohli zcela jistě skolit i dospělého Haplocanthosaura. Ačkoliv byl jako rod úspěšný, se závěrem Jury podobně jako jeho příbuzní vymizel. Zanechal nám však o sobě skvělé doklady své existence: kostra Haplocanthosaura se nachází v Clevelandském muzeu přírodních věd. Ke správnému zařazení tohoto živočicha do systému však vedla poměrně spletitá cesta. Nejen, že byl z počátku označen jako cetiosaurid, měnilo se také jeho jméno. Dle původního Hatcherova popisu se dinosaurus jmenoval Haplocanthus priscus, každopádně autor začal krátce po vydání popisu věřit, že tento rodový název již byl použit u jedné trnoploutvé ryby ze starších prvohor, což se nakonec ukázalo být téměř správnou domněnkou. Jediný problém byl v tom, že ryba se jmenovala Haplacanthus, avšak Hatcher si toho nevšiml a dinosaura přejmenoval na Haplocanthosaura. Název, k jehož opravě tedy ani nebyl důvod, však nakonec zvířeti zůstal. V roce 1999 zavedl Jose Bonaparte podčeleď Haplocanthosauridae, jež náleží nadčeledi Diplodoidea. Haplocanthosaurus se jako jediný zástupce této čeledi natolik lišil od ostatních sauropodů, že si konečné zařazení už jen proto jistě zaslouží...
Popis tohoto dinosaura můžete najít v knížce "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla.

Příště Erlikosaurus!!!

Dakotaraptor-opeřený terror Hell Creeku

8. listopadu 2015 v 10:56 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Velmi dlouhou dobu byli predátoři Severní Ameriky z doby pozdní Křídy vědě nepříliš dobře známí. Souvrství Hell Creek (Pekelný potok) rozkládající se na území Montany, Severní i Jižní Dakoty a Wyomingu již vyneslo řadu dinosaurů, od světoznámého Tyrannosaura Rexe, 12 metrů dlouhého vrcholného predátora, až po malého dromaeosaurida Acheroraptora a jeho příbuzné, kteří se živili spíše savci, malými ještěry a možná mláďaty dinosaurů. Z dakotské části Hell Creeku byl však nedávno ohlášen vzrušující objev. Již roku 2005 objevil paleontolog Robert DePalma kostru obrovského raptora, opět zástupce čeledi Dromaeosauridae. Mimo jiné byly zprvu popsány v DePalmově doktorské práci, kterou dokončil v roce 2010. Avšak oficiální a především skutečně detailní popis byl uskutečněn až nyní. Stojí za ním R. DePalma a jeho kolegové, jimž výzkum zabral dlouhá léta. Jméno nově objeveného dromaeosaurida zní Dakotaraptor steini, tedy "lupič z Dakoty", případně "plenitel z Dakoty". Žil na samém sklonku éry dinosaurů, před 65 miliony let, a sdílel tedy své životní prostředí s dalšími slavnými dinosaury, kteří se tehdy potulovali po Hell Creeku, mimo jiné s Triceratopsem, T-Rexem a pštrosími dinosaury ornitomimidy. Skutečnou zajímavostí je fakt, že Dakotaraptor obecně doplnil chybějící článek v potravním řetězci. Tento dravec byl neuvěřitelných 18 stop dlouhý, což znamená, že měřil 5,5 metru. S výškou přes 2 metry a rozpětím předních končetin 120 centimetrů patřil jistě mezi hrozivé masožravce. Zatímco se malí raptoři živili savci a ještěry, Dakotaraptor lovil nedospělé rohaté dinosaury, jejich rodiče se zase mohli stát potenciální kořistí T-Rexe. Stejně jako jeho příbuzní, měl i Dakotaraptor na zadních končetinách smrtící drápy. Nesloužily k rozpárání kořisti, spíše je mohl použít k přidržení se na jejím těle, výjimečně i k přidržení masa, ze kterého s pomocí ostrých zubů trhal kousky. Závěsná kost (furcula), typická pro ptáky a theropody, byla tvarově podobná písmenům V a U, čímž se Dakotaraptor podobal nejen svému mongolskému bratranci Velociraptorovi, ale také velkým spinosauridům typu Baryonyxe. Díky své velikosti patřil Dakotaraptor mezi největší raptory, o toto prvenství momentálně soupeří s Utahraptorem, který byl mnohem svalnatější a zavalitější. Fascinující je, že se Dakotaraptor možná vyvinul z létavého předka, všechny výzkumy tomu nasvědčují, ačkoliv to nebylo potvrzeno na sto procent. Zcela jistě šlo o dinosaura s opeřením, přední končetiny byly zřejmě pokryty jasným pernatým pokryvem. Při běhu tedy mohl Dakotaraptor jednoduše zatáčet, takové vybavení mu pomáhalo při změně směru běhu a pronásledování kořisti. Lze předpokládat, že to byl aktivní dravec. O nálezu a popisu tohoto neobyčejného dinosaura se jistě bude mluvit i nadále. Velociraptoři možná nebyli tak velcí, jako v Jurském parku, nicméně v reálu byli stejně nebezpeční. Představte si pak setkání s tak děsivým zabijákem, jakým byl Dakotaraptor...

Za důležité upozornění na tento nález děkuji Ankylosaurovi ze www.sites.google.com/site/svetpaleontologie, další informace naleznete také na www.martinoraptor.blog.cz či na anglické verzi Wikipedie.

Troodon Rascal

7. listopadu 2015 v 10:22 | HAAS |  Prehistoric park
Troodoni se podobně jako jejich příbuzní Mei Longové ukázali být nejinteligentnějšími zvířaty, kterým Nigel Marven a jeho tým museli při výpravách do pravěku čelit. Vychytralost těchto převážně nočních slídilů hrdiny Prehistorického parku mnohokrát překvapila. Nigel se s Troodony setkal v šesté epizodě, když mířil do pravěkého Texasu, do dob před 75 miliony let, aby chytil největšího krokodýla, který kdy žil-Deinosucha. Své první Troodony potkal Nigel při kradení masa, jež chtěl použít jako návnadu na Deinosucha. Posléze se ukázalo, že mise bude ještě nebezpečnější. Troodoni, častější, než tým očekával, maso přes noc sežrali, kvůli čemuž musel Nigel použít jako návnadu na Deinosucha sám sebe. Jeden z místních Troodonů se později skryl do jeepu a dostal se tak do jednadvacátého století. Zde způsobil velký rozruch, při natáčení vystrašil ošetřovatele Boba a ten zase nepříliš dobře řízeným autem vyděsil Titanosaury. Následně došlo k velké pohotovosti, některá zvířata utekla z výběhů a pracovníci parku museli dát vše do pořádku. Bobovi se nakonec podařilo Troodona chytit do malé klece. Jedinec nebyl v seriálu nijak zvláště pojmenován, ale podle Bobových posledních slov lze snad usuzovat, že tým jej nazval Rascal. K takovému černému pasažérovi, kterého Nigel přivezl do 21. století omylem, se to určitě hodí. Zda-li však Rascalovým ubytováním zůstala pouze klec, nebo mu Bob postavil větší výběh, již v seriálu ukázáno nebylo. Podle všeho je Rascal samec, o čemž svědčí právě jméno...


Správce dinosauřího parku - Další oběti podivné nemoci

6. listopadu 2015 v 14:09 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Jak jistě víte, v posledních týdnech to správce Dan a jeho tým nemají zrovna jednoduché... Poradili si během minulého týdne se záhadnou nemocí, nebo na ně čeká ještě více tajů k odhalení, než si mysleli?

Další oběti podivné nemoci

Dnes ráno jsem vstal, vešel do koupelny a opláchl si obličej. Poté jsem se podíval na umyvadlo a uzřel jakousi podivnou, fialovou hmotu. Příšerně jsem se lekl. Můj řev se nesl po celém centru ostrova... Není divu, že se tedy během několika minut seběhlo několik lidí, jež klepali na dveře mého domku. Když jsem otevřel dveře, všichni se polekali. "Dane, co se Ti to utvořilo na obličeji?" ptali se mnozí a přidávali své domněnky o návratu té zvláštní epidemie, jež zasáhla náš ostrov před pár týdny. To mne naštvalo, bouchl jsem dveřmi a zůstal uvnitř po několik dalších minut. Až za chvíli se spustil dunivý smích, který jsem moc dobře znal. Na mém obličeji se přes noc neutvořil žádný fialový sliz-spíše mi jej tam někdo "přilepil". A tím někým byl samozřejmě vtipálek Oliver. Byl jsem sice naštvaný, ale poté, co se stalo o pár dnů dříve jsem jeho chování pochopil. Každý z nás chce totiž zapomenout na ty hrůzy, které se nám přihodily... V úterý se totiž do Dinosauřího parku vrátilo několik amerických lékařů, jež ostrov navštívili již minulý týden. Tentokrát jsme měli společně vyrazit na misi na Isle of Die a zjistit více o té záhadné nemoci, která nemá původ nikde jinde, než tam-na ostrově pradávných zvířat. Po několik desítek minut dlouhém letu helikoptérou jsme přistáli na jihovýchodním cípu ostrova. Vrtulník dosedl na velký, široký útes, jehož spodek, nacházející se čtyřicet stop pod námi, odrážel prudké vlny Tichého oceánu. Brzy jsme zjistili, že místo je doslova přeplněno Troodony. Je pravděpodobné, že tito chytří, malí dravci se přemnožili. Některé odborníky okamžitě napadlo, že záhadná nemoc se zrodila právě kvůli zredukování populace těchto dinosaurů. Je to však stále domněnka. A co více, ukázalo se, že jihovýchod Isle of Die není pouze domovem Troodonů. I mrštní, ptákům podobní lovci se zde musejí mít na pozoru před mnohem většími tvory. Jedním z nich je bratranec nejslavnějšího ze všech dinosaurů, zástupce čeledi zvané Tyrannosauridae. Velké, ochmýřené monstrum, jehož doupě se nachází pod činnou sopkou. Oliver mu říká Gorgosaurus. Zatímco lékaři zkoumali chování Troodonů a snažili se přijít na to, zda nějaký agresivní jedinec není nakažen záhadnou epidemií, prorazil jsem s Oliverem, Timem a jejich dvěma parťáky hustý porost pobřežního lesa. Našli jsme plno záhadných motýlů, stonožek, štírů a pavouků, které Oliver fotografoval. Největším šokem byl fakt, že jeden z členů výpravy náhle beze stopy zmizel. Jako by se vypařil, bez křiku, bez jakéhokoliv upozornění. Hledali jsme ho, avšak nepodařilo se nám najít jedinou stopu. Poté jsme se vrátili k helikoptéře. Část útesu byla pokryta pruhem krve. Tato neobvyklá a strašlivá stopa nás zavedla k nehybnému tělu našeho přítele. Lékaři na nás mávali z okýnka vrtulníku a gesty nám naznačovali, abychom nastoupili, neboť pilot byl připraven okamžitě odletět. Než jsme pochopili, o co jde, zařval náš druhý průvodce: "Dinosaurus!" Když jsme se otočili, bylo už pozdě. Obrovský Gorgosaurus, jenž byl Oliverem identifikován po celém incidentu, jej nabral mezi zuby a sežral na místě. Utíkali jsme k vrtulníku, Tim mezitím zaškobrtl a zlomil si palec na noze. Já zase zapadl do malé skuliny a div jsem si přitom nevyvrtl kotník. Po nasednutí do helikoptéry vytáhl Oliver pušku obsahující třaskavé náboje. Několikrát vystřelil, ale Gorgosaura to nezastrašilo. Naopak, pobídlo ho to k ještě zuřivějšímu útoku. Pořádně do helikoptéry narazil hlavou, vylomil sklo z okna a kousl jednoho z lékařů. Ten, šokován, zůstal ležet na zemi, naštěstí však přežil. Dále následoval odlet...

Zvláštní je, že onen lékař se po tak těžkém zranění sice vyléčil, nicméně ukázalo se, že byl nakažen tou podivnou nemocí. Gorgosaurus byl tedy nějak infikován již předtím. Otázkou je, zda vůbec ona nemoc pochází od Troodonů. Možná postihuje všechny další dravce, třeba se nějací cizopasníci vyskytují v mase, jež požírají, či tak něco. Než byl nakažený zajištěn, napadl jednoho z ošetřovatelů a kousnutím do ruky do něj přenesl nebezpečné viry (či cizopasníky). A také je tu další problém-první nakažený již zemřel. Stalo se tak ve středu odpoledne. Je to také jeden z důvodů, proč jsme z toho všeho všichni tak špatní. Další novinkou je fakt, že Siamotyrannus byl převezen do Spojených států, aby tamní experti mohli studovat onu nemoc detailněji. Zatím nám však nepodali žádné zprávy o tom, že by něco vykoumali. Dinosaur je prý agresivní a nelíbí se mu stístěný prostor, což štve také nás-doufali jsme, že přístup oněch lidí ke zvířeti bude opatrnější a bezpečnější. Charles má však stále moc to vše odvolat. Řeknu Vám, jako správce Dinosauřího parku se ve mě mísí pocity. Jednou jsem rád za přátelské chování dvou Cryptoclidů v akváriu a poklidné krmení Lagosuchů a Archaeopteryxů, jindy se zase ukáže, že čelíme skutečně velkým nebezpečím. Navíc ani neznáme jejich příčiny. Uvidíme, jak vše dopadne...


Pracovníci parku se s tím přece nějak vypořádají, nebo snad ne?! Příští týdny by mohly o všem rozhodnout...