Prosinec 2015

Ammosaurus

31. prosince 2015 v 11:24 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Ammosaurus ("pískový ještěr") byl pojmenován podle pískovce Portlandské formace v americkém státu Connectitut. Jeho kosti poprvé našli dělníci při stavbě mostu v Connecticutu roku 1884, podařilo se však zachránit jen zadní část zvířete, jelikož přední zůstala v bloku kamene, jenž byl použit při stavbě, a navíc byl rozřezán. Když Othniel Charles Marsh zvíře o pět let později, tedy v roce 1889, vědecky popsal, mohl vycházet jen z několika málo kostí. Bylo mu však jasné, že se mu do rukou dostaly pozůstatky nějakého prosauropoda. Domníval se, že to byl zástupce Anchisaurů, avšak od dříve popsaného druhu se lišil. Zavedl pro něj tedy jméno Anchisaurus major. Avšak roku 1891 Marsh změnil své stanovisko a všiml si více rozdílů mezi původně popsaným druhem Anchisaura, a tím novým. Byl tedy pojmenován zcela nový, distinktivní rod Ammosaurus. Roku 1969 se podařilo získat zbytek fosílie Ammosaura, některé zdroje tvrdí, že most sám spadl, jiné zase, že byl zbořen s použitím lidských sil. Ať tak či onak, přední část kostry Ammosaura se po nějakých 80 letech konečně dostala do rukou paleontologů. Od té doby bylo nalezeno více pozůstatků tohoto jedinečného dinosaura, a to i mimo Connecticut. Pravděpodobně se vyskytoval na západě Spojených států, což dokazují zkameněliny nalezené v Arizoně. Podle některých paleontologů je však arizonský Ammosaurus pouze zástupcem rodu Massospondylů, který je jinak známý pouze z jihu Afriky. Také z kanadského Nového Skotska pocházejí ostatky prosauropoda, jenž se v mnohém podobal Ammosaurovi. Zdá se, že tento druh dinosaura byl rozšířenější, než se předpokládalo. Ammosaurus žil v rané až střední Juře, mohl se tedy potkat s poměrně dobře známým dravým dinosaurem, Dilophosaurem. S takovou konkurencí se musel umět dobře vypořádat. Dilophosauři byli šestimetroví masožravci se silným skusem a byli stavěni pro rychlost. Ammosaurus byl však také dobrým běžcem. S váhou přibližně 300 kilogramů nebyl zrovna těžkou vahou. Na délku měřil 2,4 až 4 metry, takže byl drobounký v porovnání se svými příbuznými, jinými prosauropody jako byl Plateosaurus, anebo ještě vzdálenějšími příbuznými, jimiž byli sauropodi (největší suchozemská zvířata všech dob). Na výšku měl 1,8 metru, takže byl vysoký jako člověk. Na předních končetinách měl ostré drápy, jež mohly sloužit jako účinná zbraň. Ammosaurus byl jinak mírumilovný býložravec, možná žijící ve stádech nebo malých skupinkách. Ostré drápy používal k přitahování si větví porostlých šťavnatými listmi, kterými se živil. Byl to částečně kvadrupední a částečně bipední dinosaurus: občas chodil po čtyřech, v takovém případě se živil nízko rostoucími rostlinami, někdy si však stoupl i na zadní, a tehdy dosáhl na výše rostoucí kapraďorosty. Podle některých teorií však byli Ammosauři spíše všežravci, než striktní býložravci. Krajina východu Spojených států byla v období střední Jury lesnatá, nabízela tedy Ammosaurům jak dostatek potravy, tak i úkrytu. Po několika milionech let své existence se tento dinosaurus možná vyvinul do podstatně rozvinutějšího druhu...
Popis Ammosaura najdete například v knihách "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla či "Dinosauři a jiná prehistorická zvířata" od Michaela Bentona.


Příště Avaceratops!

Hromadná smrt dinosaurů: Tenontosaurus a Deinonychové

30. prosince 2015 v 12:32 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
První část Hromadné smrti dinosaurů jsem napsal ke konci března, druhou zase na konci května. Nyní jsem se rozhodl k tomuto projektu vrátit a napsat další část...

V době před zhruba 115 miliony let byl na území jihozápadu Spojených států nejběžnějším býložravcem Tenontosaurus, ornithopodní dinosaurus pohybující se částečně po zadních, občas však i po předních končetinách. V některých formacích bylo nalezeno více pozůstatků Tenontosaurů, než fosílií jakéhokoliv jiného dinosaura-dokonce předčily i ankylosauridního dinosaura Sauropeltu. Mocným predátorem, který předstatoval pro Tentonosaura hrozbu, byl pak Deinonychus. Tento hbitý predátor, díky němuž John Ostrom učinil revoluční, nový pohled na dinosaury, dorůstal délky asi 3 metrů a vysoký byl jako člověk. V porovnání s více než šestimetrovým Tenontosaurem byl asi tak poloviční, ale smečka Deinonychů si na Tenontosaura jistě mohla troufnout. V minulém století byla objevena kostra Tenontosaura obklopená pěti Deinonychy. Byl to přelomový bod: něco, co mohlo dokázat inteligenci a bojové schopnosti těchto predátorů. Ať už to tehdy, před 115 miliony let v Severní Americe dopadlo jakkoliv, rozhodně šlo o hromadnou smrt. Smečka dinosaurů obklíčila tohoto býložravce a zahynula přitom. Ale kvůli čemu? Není lehké najít odpověď na takovou otázku. Existují různé teorie, například že smečka Deinonychů se vydala na lov, narazila na stádo Tenontosaurů a jednoho slabého, případně nemocného či starého jedince od stáda oddělila. Po několika hodinách pronásledování jej pak možná přepadla za zálohy. Vyčerpaný Tenontosaurus v takovém případě jistě neměl šanci, ačkoliv možná několik z dravců zranil anebo možná dokonce i zabil. Nakonec však podlehl a stal se večeří těchto Deinonychů. Všichni zranění, kteří se účastnili hostiny, pak na místě také zahynuli. Smečku mohlo tvořit i více zvířat, například osm, na místě jich pak zemřelo pět. Případně se mohla do dění vložit nějaká velká bouře, jež dravce zabila. Všechno jsou to jen domněnky, ale je to rozhodně velmi zajímavé téma. Pak je tady ale ještě jedna možnost, jež se u takové hromadné smrti dinosaurů zdá být mnohem pravděpodobnější. Podobně jako například u stáda Centrosaurů z kanadské Hildy, i zde mohla Tentonosaury a Deinonychy překvapit velká voda. Z nějakých důvodů došlo k záplavě, jež postihla zvířata v krajině, a ta se následně utopila. Je alespoň možné, že Deinonychové skončili poblíž Tenontosaura jen proto, že je tam, kde zemřeli a následně zkameněli, doplavil proud řeky... Někteří odborníci s tím však nesouhlasí. Těžko říci, jak tomu tehdy bylo, jasné však je, že zvířata společně na místě zahynula a zachoval se nám tak perfektní důkaz jejich koexistence...


Tomuto tématu se věnuje také epizoda televizního seriálu Jurassic Fight Club z roku 2008. Při psaní článku mi pomohla kniha Dinosauři: Objevy, druhy, zánik. V příštím roce možná přinesu více částí projektu Hromadná smrt dinosaurů...

Soutěž Dinosauři 2015

29. prosince 2015 v 12:26 | HAAS |  Naše soutěže
Již tradiční velká soutěž je tu! Navazuje tak na sérii soutěží: Novoroční soutěž, Soutěž Dinosauři 2011, Soutěž Dinosauři 2012, Soutěž Dinosauři 2013 a Soutěž Dinosauři 2014! Nyní vítejte u Soutěže Dinosauři 2015, která je jako její předchůdci, složena ze 20 otázek! Za každou správnou odpověď dostanete jeden bod, maximální počet bodů je tedy dvacet. Pokud máte zájem o účast, napište do komentáře pod článek, že se hlásíte. Doporučil bych Vám posílat odpovědi na e-mail haasvojta@volny.cz, případně můžete odpovědi psát i do komentářů, je však možné, že ostatní soutěžící by je mohli opsat (což je ovšem nedůstojné). Budete-li posílat odpovědi na e-mail, napište prosím do komentáře Váš e-mail, ze kterého mi zpráva přijde. Dlouhý komentář může být vyhodnocen jako spam, toho se však neděste, poněvadž jej mohu otevřít v administraci blogu. Pokud chcete, můžete také napsat, co byste chtěli na diplom... Z instrukcí je to vše, nyní Vás již čekají otázky... Hodně štěstí!!!

1. V jakém geologickém období žil dinosaurus jménem Drinker?

2. Jak se od sebe lišili ankylosauridi a nodosauridi, a co měly tyto dvě skupiny dinosaurů naopak společného?

3. Co se stalo s kosterními pozůstatky Spinosaura, které byly nalezeny německou expedicí v Egyptě roku 1911?

4. Kdo popsal Yandusaura?

5. Je v současnosti dravý dinosaurus Coelophysis považován za kanibala, či ne?

6. Jakým typem živočicha bylo zvíře nazvané Felix atrox?

7. V období pozdní Jury žil na území dnešní Severní Ameriky asi šestimetrový theropod. Jeho typickým znakem byl roh na čenichu, díky čemuž si také zasloužil druhové jméno "nasicornis". Jaké je rodové jméno tohoto dinosaura?

8. V jakém čase a na kterém místě se vyskytoval Titanosuchus?

9. Byl stisk čelistí Tyrannosaura Rexe dostatečně silný na to, aby tento masožravec jediným kousnutím rozdrtil kosti? Jak dlouhé byly zuby T-Rexe?

10. Víte, kdy se na Zemi objevily první želvy? Dokázali byste odhadnout, o kolik milionů let dříve se vyvinuli první plazi (např. Hylonomus a jemu podobní)?

11. Tento pravěký savec žil v pozdním Pleistocénu v Severní Americe. Jeho zkameněliny se našly mimo jiné v amerických státech Karolina, Georgie, Florida a Louisiana, ale také v Kalifornii, konkrétně v asfaltových jezírkách La Brea. Tento 3,7 metru vysoký příbuzný slonů měl nerovnoměrně zatočené kly. Objevil se také v jednom známém akčním seriálu... Napište jméno zvířete.

12. Byl Polacanthus příbuzný Fulgurotheriu?

13. Jak se jmenovali paleontologové, kteří spolu soupeřili během slavné "Války o kosti" v 19. století? Co bylo výsledkem tohoto předhánění se v lovu zkamenělin?

14. Jaký je význam jména "Lycorhinus"?

15. Tento rok byl na Aljašce poblíž Colville River objeven kachnozobý dinosaurus, jehož jméno znamená v jazyce místních obyvatel "dávné zvíře, které se pase". Jaké je jméno tohoto býložravce?

16. V tomto roce také došlo k objevu predátora kambricko-ordovických oceánů, jehož zkameněliny byly odkryty v Maroku. Žil před 480 miliony let a některými znaky připomínal Anomalocarise, známého díky seriálu BBC Putování s pravěkými monstry. Jak se nově objevený bezobratlý lovec jmenuje?

17. Co byl zač Eophis underwoodi? S jakým významným objevem z tohoto roku souvisí?

18. Dalším významným objevem roku 2015 byl Chilesaurus, který se proháněl po pláních Jižní Ameriky před 145 miliony let. Čím byl mezi svými příbuznými (nápověda: např. Allosaurus) tak výjimečný?

19. Co se nachází na tomto obrázku:


20. Napište alespoň tři filmy či televizní seriály, v nichž se objevil Giganotosaurus.

Počet soutěžících je neomezený... Doufám, že pro zúčastněné nebude soutěž problémem, diplom dostanete všichni! Těším se na Vaše odpovědi!

Aphelosaurus

28. prosince 2015 v 22:21 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Aphelosaurus lutevensis je jediným známým gracilním sauropsidem, který byl kdy nalezen na území Francie. Patří tak mezi nemnoho zvláštních, ještěrkovitých plazů, kteří žili v období Permu. Aphelosaurus patřil do skupiny Araeoscelida (či též Araeoscelidia), kterou reprezentuje poměrně známý Araeoscelis, podle něhož byla rodina těchto sauropsidů pojmenována. Araeoscelidi se vyskytovali v Severní Americe a v Evropě, například na území Německa. Byli to pravěpodobně nejstarší diapsidi, tedy živočichové charakterističtí počtem a tvarem spánkových jam v lebce natolik, že patřili do stejné, avšak velké vývojové větve, jako krokodýli, dinosauři a pterosauři. Zároveň byli možná prvními bipedními živočichy, pohybovali se tedy po dvou nohou, i když nepříliš často. Aphelosaurus žil v dnešní Francii před 290 miliony let, ve spodním Permu. Stejně jako tomu bylo u všech araeoscelidů, i Aphelosaurova kostra byla nesmírně lehká. Zadní končetiny byly delší než přední, nicméně jen možná o třetinu. Zvíře se tedy mohlo pohybovat po čtyřech i po dvou. Pozůstatky tohoto obdivuhodného plaza byly nalezeny v 19. století a uloženy ve sbírkách Muséum national d'histoire naturelle v Paříži. Paleontologové podrobili tomuto druhu řadu výzkumů. Ukázalo se, že Aphelosaurus byl alespoň občasně bipední, nebo dokonce stromový živočich. Drápy zvířete byly dost dlouhé na to, aby se s jejich pomocí udržel na větvích stromů. Navíc byly ostré a zakřivené. Mohl tedy představovat jakousi prehistorickou podobiznu dnešních anolisů, leguánů, bazilišků a jim podobných ještěrů, jež tráví život jak na zemi, tak v korunách stromů a příležitostně (i když v případě některých druhů celkem často) ve vodě. Aphelosaurus měl dlouhý ocas, při běhu jej mohl zvednout a možná s jeho pomocí mohl rychle zatáčet, tak jako to dělají dnešní gepardi, když pronásledují kořist. V takovém případě však Aphelosaurus mohl utíkat po zadních, čímž se podobal již zmíněným baziliškům. Končetiny byly umístěny pod tělem. Aphelosaurus byl 50 centimetrů dlouhý, což je méně než 2 stopy, mohl tedy patřit na jídelníček větších predátorů. S největší pravděpodobností to byl masožravec, zřejmě se specializací na lov hmyzu. Je však problémem to určit, nezachovaly se totiž zuby a čelisti, vlastně se vůbec nezachovala hlava. To byl důvod, proč bylo po 150 let těžké určit, do jaké živočišné skupiny vlastně Aphelosaurus spadá. Když jej roku 1858 popsal Paul Gervais, ukázalo se, že složitější skládanku francouzští paleontologové ani nemohli získat. Tehdy byly navíc znalosti o prvních plazech, jimiž sauropsidi byli, omezené. Podle zbytku kostry jej až nedávno zařadil do systému Jocelyn Falconnet. Paleontolog Sébastien Steyer se později spolu s ním vrátil do lokality Tuiliéres, kde byla fosílie prazvláštního plaza nalezena. Lomy jsou již uzavřeny, ale výskyt keřovitých rostlin rodu Walchia podle Seteyra posiluje domněnky o stromovém životě Aphelosaura...
Popis tohoto málo známého pravěkého tvora naleznete v knize Země před dinosaury od S. Steyera, vydané roku 2011.

Příště Moradisaurus!

Původ a následný vývoj mamutů

28. prosince 2015 v 9:54 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Před nedávnem jsem si řekl, že by možná stálo za to napsat článek o pravděpodobně nejznámějších savcích pravěku-mamutech. Na anglické verzi Wikipedie jsem narazil na velmi zajímavé téma, které Vám nyní přiblížím. Týká se původu a evoluce těchto huňatých savců...

Mamuty si lidé spojují s dobou ledovou. Je pravda, že tehdy byla diverzita jednotlivých druhů těchto savců mnohem vyšší, než kdykoliv předtím, nicméně již asi dva miliony let před začátkem doby ledové se na Zemi objevili první zástupci této skupiny zvířat. Rod Mammuthus, pojmenovaný podle již předtím používaného slova "mammut" s dosud neobjasněným původem, patří spolu s dnešními asijskými slony a dalšími, již vyhynulými zástupci rodu Elephas, do skupiny Elephantina, jež je podřízena kmenu Elephantini (který zahrnuje i africké slony rodu Loxodonta). Velmi blízkými příbuznými mamutů byli mastodonti. Čeleď Mammutidae se objevila asi před 25 nebo 24 miliony let (pro srovnání, čeleď slonovitých zahrnující mamuty existuje zhruba 6 milionů let). Prvními zástupci čeledi Mammutidae (mastodonti), byly primitivnější rody včetně Zygolophodona, mastodonta vysokého cca 4 metry, jenž se možná vyvinul z gomphotheriida Tetralophodona. Praví mamuti, patřící mezi slonovité, se ale objevili až v Pliocénu. Nejstarší známý mamut, druh Mammuthus subplanifrons, žil před 5 miliony let v Africe, konkrétně na jihu a na východě kontinentu. Zdá se to být neuvěřitelné: tato zvířata tedy pocházejí z Afriky, kde rozhodně chladno nebylo a není. Je pravděpodobné, že tento raný mamut nebyl žádným srstnatým obrem, ale vzhledem se prostě podobal slonům. Měl drsnou kůži pokrytou malým množstvím chlupů, charakteristickým mamutím znakem byly v jeho případě zahnuté kly. Z tohoto primitivního druhu je známa lebka, kosti končetin a páteřní obratle. Také Mammuthus africanavus byl jedním z nejstarších dosud známých mamutů, vyskytoval se v Tunisku, Maroku a Čadu. Objevil se před 3 miliony let, na sklonku Pliocénního období a vlastně i na sklonku třetihor. O tomto druhu se toho moc neví, jisté však je, že v době, kdy žil, už jeho příbuzní začali pronikat do Evropy. Nejstarším evropským mamutem je M. rumanus, který se však překvapivě rozšířil až kamsi do východní Asie-pozůstatky jedince, jenž byl nalezen v Číně, podle všech výzkumů patří do stejného druhu. Před 2,5 milionu let se v Evropě a střední Asii objevil druh M. meridionalis, desetitunový býložravec, jehož kostru mají možnost spatřit návštěvníci Přírodovědného muzea v Paříži. Česky se tento druh označuje jako mamut jižní. Je pravděpodobné, že se vyvinul v otevřených lesích jižní Evropy. V té době už začínala doba ledová, jih Evropy byl mnohem chladnější než dnes, a tak byl mamut jižní jedním z prvních huňatých druhů. Musel se přizpůsobit měnícím se podmínkám, a zřejmě byl předkem specializovanějších druhů mamutů. Ačkoliv vypadal jako slon indický porostlý hustější srstí a měl působivější kly, byl možná předchůdcem mamuta srstnatého.


Ve středním Pleistocénu se ve fosilním záznamu objevuje mamut stepní (M. trogontherii), jenž se vyskytoval v Anglii a v Německu. Na rozdíl od svých předků žil již v celkově chladných podmínkách, vyvinula se u něj hrubá hustá srst. Kly u tohoto druhu dosáhly jasně spirálovitého tvaru, u samců byly silnější a delší, než u samic. Tento charakteristický znak se později objevil i u dalších mamutů. Byli-li mamuti někdy skutečně úspěšní, pak to bylo v pozdním Pleistocénu. V roce 2011 provedli vědci molekulární výzkum, na jehož podkladě zjistili, že se malá populace mamuta stepního musela dostat do Severní Ameriky, kde se vyvinula v působivý, impozantní druh mamuta kolumbijského (M. columbi). Byl to obrovský chobotnatec obývající jihovýchodní část severoamerického světadílu a dostal se až do oblasti současného Mexika. Koneckonců, zkameněliny těchto mamutů jsou dobře známy z asfaltových jezírek La Brea, kde před několika set tisíci lety uvízl a zahynul i samec mamuta kolumbuského jménem Zed. Podle některých paleontologů byl pozdější druh M. jeffersoni, také známý z Ameriky, výsledkem křížení dvou rozdílných druhů. Nejslavnější ze všech mamutů se však vyskytoval v Evropě a Asii v pozdním Pleistocénu a vyhynul teprve nedávno, asi před 10 000 lety. Byl to mamut srstnatý, legendární Mammuthus primigenius, žijící za würmské ledové doby. Nebyl tak vysoký, jako jeho severoameričtí příbuzní, ani jako mamut stepní, ale přesto měřil v kohoutku kolem 2,7 metru. Stáda těchto majestátních zvířat putovala evropsko-asijskou tundrou při hledání potravy. Dostávala se při tom do konfliktů s lovci mamutů, kromaňonci a dost možná i s neandrtálci. Změna klimatu a prostředí, a dost možná i nadměrný lov vedl nakonec k vymícení rodu Mammuthus, přesto nám však po něm zbyly cenné zkamenělé důkazy. Známe deset jednotlivých druhů ze čtyřech světadílů...


Při psaní tohoto článku mi velmi pomohla kniha Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat (rok vydání 2013) a informace z anglické verze Wikipedie. Doufám, že jste se dozvěděli alespoň něco nového, pokud se Vám článek líbil, komentujte, případně hodnoťte hvězdičkami pod článkem...

Mračná hora-3. část

27. prosince 2015 v 10:51 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Pokud Vám unikla předchozí část příběhu Mračná hora, navštivte rubriku Příběhy na vyprávění, kde ji naleznete... Nyní je čas na pokračování, se třetím dílem naše hrdiny čekají pořádná překvapení... Čeho byli Charles, Frederick, Xin a Zhou svědky u tajemné ledové jeskyně?

MRAČNÁ HORA-3. ČÁST:
Zatímco Charles s opatrností prohlížel drsné, kamenité stěny jeskyně, ozýval se z její hlouby tichý hrdelní zvuk. Opakoval se v pravidelných intervalech, a pokaždé, když se začal ozývat, stiskl Charles svítilnu, poněvadž byl nervózní. "Něco tam určitě je," zašeptal nakonec a přestal svítit do temných prostorů té neobvyklé skalní pukliny. Na jeho hlase však bylo poznat, že je již docela v klidu. Podíval se na Fredericka, který si kvůli napětí kousal do rtu. Jakmile uviděl, že ho při tom Charles pozoruje, přestal. "Nebyl to jen vítr odrážející se o stěny jeskyně?" řekl Frederick Charlesovi, jenž čekal na nějaká slova. "Vidíš, to mne nenapadlo..." zamyslel se nahlas Charles. Po Frederickových slovech jej přešel jakýkoliv strach. "Podíváme se tam," navrhl Charles. "Jsem tak trochu klaustrofobický, nebude vadit, když zůstanu tady?" optal se s klidem Frederick, Charles jen souhlasně pokýval hlavou. Když biolog vkročil do jeskyně, zase se ozval ten zvláštní zvuk. Charles pokrčil obočí, znovu si prostory prohlédl, a poté mávnutím ruky naznačil Xin a Zhouovi, aby jej následovali. Frederick si mezitím venku otevřel termosku s čajem a pomalu popíjel. Čím hlouběji se Charles a jeho čínští průvodci nořili do hlubin zamrzlé jeskyně, tím hrozivěji se cítili. Také podivné zvuky byly stále hlasitější. Pojednou Charles posvítil na velký kus ledu trčící z nízkého stropu. Odlesk jej zasáhl do očí, a s ním i rýhy na ledu, jednoduše popsatelné jako stopy po nějakých drápech. Ozvala se rána. Pohled všech se upřel k vchodu do jeskyně. Někde poblíž tam spadl kámen. "Propána, co je toto?" řekla polohlasitě Xin, když zjistila, že stojí na kusu nějaké látky. Uchopila ji do ruky a zvedla. Zhou řekl ve svém rodném jazyce, že je to jistě kus kabátu. "Před týdnem se přece v této oblasti ztratil malý osmiletý chlapec. To jsi mi říkala!" napadlo Charlese. Na zem spadl další kámen. Asi se při pádu dotkl skály, rána se pak odrážela o stěny celého prostoru. "Hej, co je to tam? Tam u vchodu se něco pohybuje!" vykřikla Xin. "Fredericku?! Jsi to ty?!" zařval Charles. Ve stínu denního světla, jež úzkým vchodem procházelo, se sice rýsovala dvounohá postava, ale člověk to jistě nebyl. Odpovědí na Charlesovu otázku byl další kámen, přesně vrhnutý na Zhouovu hlavu. Ve chvíli, kdy mladý čínský nosič spadl, se ošklivý, zlý tvor rozeběhl přímo proti lidem. Ti začali křičet a utíkali do méně proniknutelných částí jeskyně. Charles si všiml, že kousek od něj se nachází škvíra a prolezl jí. Xin utíkala za ním, ale tajemný tvor ji chytil. Velká, chlupatá ruka s modrými prsty jí doslova objala krk a prudce trhla. Xin spadla na zem, ale ve tmě takřka nic neviděla. Přesto poznala tvář monstra, se kterým se před třemi týdny setkala. Její křik byl ničím oproti řevu toho zvířete, jež jím bylo poplašeno. V několika dalších vteřinách se huňatý obr vzdálil a následně dostal nesmírně bolestivou ránu přes záda těžkou holí. To Zhou si všiml, co se děje, a neváhal Xin pomoci. Obrovská nestvůra si to však nenechala líbit, obrátila se proti Zhouovi a jedinou ranou do jeho obličeje způsobila, že se podloží jeskyně zalilo krví. Zraněný Zhou byl svědkem hrozivých zubů, jež teď klapaly přímo před jeho očima, cítil otřesný dech té potvory a přál si, aby jeho život brzy skončil. Agresivní lidoop byl však chováním lidí více zděšen, než rozčilen, a vyběhl z jeskyně ven. Zmizel kdesi v dáli, ztratil se ve sněhu obklopujícím Mračnou horu. Z dálky to vše pozoroval Frederick. Mísily se v něm různé pocity. Poté, co se jeho přátelé vydali na průzkum skalní pukliny, vyšel si na malou procházku. Když slyšel děs nahánějící křik vycházející z míst, kam vkročili, obával se tam vrátit. Teď zavládlo ticho, a on nevěděl, co má dělat. Nakonec se odhodlal k prudkému výpadu do jeskyně. Jakmile do ní vkročil, spatřil Xin desinfikující poranění na Zhouově obličeji. "Co se stalo?!" vyhrkl Frederick, dělaje, jako by vůbec o ničem nevěděl. "Objevila se tu ta příšera... Kde jste byl?! Proč jste něco neudělal?!" začala na něj řvát Xin. "Kde je Charles?!" optal se starostlivě Frederick. Odpovědi se zatím nedočkal. Charles v těch chvílích uvízl v malé štěrbině, ale snažil se z ní vyskmeknout. Na podloží sotva dva metry pod ním ležely dva tajemné, lesklé objekty. Ačkoliv nevěděl, kam cesta dále vede, a netušil, co se přihodilo jeho přátelům, chtěl místo dále prozkoumat. "Teď se vlastně nacházím v podzemních tunelech Mračné hory," pomyslel si. Chytil se kamene vystupujícího z žulové skály, a spadl. Při tvrdém pádu zničil jeden ze dvou lesklých předmětů. Praskavý zvuk mu naznačil, že dopadl na něco křehkého. Podíval se okolo a spatřil bílo-žlutou hmotu. "Propána, vždyť to jsou vejce! A tady!" řekl si pro sebe. "Musím odsud okamžitě vypadnout, co je tohle za nesmysl?!".


V těch chvílích Frederick a Xin odtáhli zraněného Zhoua na sněžnou pláň, kde předtím tábořili. "Není to tak hrozné, prostě dostal ránu pěstí. Pěkně velkou pěstí..." řekl Frederick. Následně si sundal batoh a vytáhl z něj pušku. "Asi půjdu najít Charlese," sdělil Xin. "Počkejte! Nemůžete mě tu nechat samotnou s tímhle zraněným chlapem! Co když se to zvíře vrátí?" vyděšeně vykřikla Xin. "Tak udělejte všechno pro to, aby se nevrátilo," řekl přísně Frederick, hodil před Xin malou pistoli a odešel. Jakmile vystoupil na svah, všiml si v dálce toho chlupatého živočicha. "Asi trochu změním své plány," pomyslel si. Zamířil na rychle utíkajícího lidoopa a chystal se vystřelit. Naposledy se ujistil, že to není člověk, že to není Charles, a pak zmáčkl kohoutek. Postřelený netvor vyskočil do značné výšky, kolem něj vyletěl do vzduchu i sníh, který při výskoku nabral s sebou. Dále utíkal o to rychleji. Frederick za ním utíkal, jako by na světě nebylo ničeho jiného, než tohoto zvířete. "To bude Yetti, já jdu po Yettim!" vyhrkl nadšeně Frederick. Běžel dál a nakonec spatřil lidoopa ležícího v malém průsmyku. Yetti, jak mu alespoň Frederick říkal, ležel zcela nehnutě. Levý bok jeho těla byl celý zakrvácený. Frederick do něj znovu střelil. A jako střela se "Yetti" probral, vyskočil a kopl Fredericka do břicha. Ten se svalil a padal ze svahu dolů. Řval přitom bolestí i naštváním. Když se zachytil vystouplého kamene, vystřelil po zvířeti znovu. Kulka zasáhla "Yettiho" do hlavy. V poslední chvíli, kdy mohl netvor Frederickovi něco udělat, pustil se muž kamene a opět se kutálel dolů. Jen tak tak unikl smrtelnému pádu huňatého obra, vážícího přinejměnším půl tuny. Xin a Zhou to z dálky pozorovali a tajil se jim dech. Frederick se nakonec zvedl, rozkašlal se a vrátil se na bojiště. Teprve teď viděl, jak ohromného nepřítele skolil. Ten primát měl přes 2,5 metru na výšku. "Tak tohle napadlo tu holku," zasmál se Frederick, "a já to teď zastřelil. Zajímalo by mě, jestli má tenhle Yetti něco společného se zmizením toho malého kluka." Malou soutěskou proniklo světlo. "To snad ne! Měl jsem si vzít náhradní baterie! Světlo je čímdál slabší!" říkal si pro sebe Charles, pokračující ve své únikové cestě. Dostával se přitom hlouběji a hlouběji do jeskynních prostor, jež se všelijak kroutily, zatáčely do různých směrů a vůbec, bylo to příšerné místo. "Ne! Já odsud musím pryč! Zpátky cestou, kterou jsem přišel!" pomyslel si nakonec Charles. Za rohem soutěsky ovšem uviděl stín. Byl tam snad nějaký pták s podlouhlým zobákem, nebo jen nějaká hornina? Pohnulo se to, zmizelo to. Ze zvláštního kvílení Charlese bolely uši. Vytáhl svůj nůž a podíval se na to, co se sledovalo jej. Do rohu soutěsky posvítil svítilnou. Dvě jasně žluté oči byly namířeny přímo proti němu. Charles se dal na bezhlavý útěk. Vrátil se k lesklému předmětu, jenž ležel vedle toho, který vlastní vahou zničil. Bylo to nějaké hnízdo. A tam, v tom rohu, byla asi matka. Charles vyšplhal do skuliny. Náhle jej něco chytlo za botu. Ta v rychlosti sletěla dolů. Zděšený muž pohlédl tím směrem a spatřil dozadu zahnuté zuby, jak se blíží k jeho noze, oděné pouze do silných ponožek. Stisk byl enormní. Čelisti hrozného predátora začaly Charlese stahovat dolů. Z posledních sil se Charles vyhoupl nahoru a nožem zasáhl nozdry útočníka. Ten pustil, ale kameny pod Charlesovýma nohama začaly ve chvíli volně padat k zemi...


Proč je Mračná hora hnízdem takových příšer? Jaké vysvětlení stojí za jejich přítomností na tomto chladném místě? Podaří se Charlesovi uniknout ze spárů útočníka? Pokračování příště...

Stopy dinosaurů: Odpověď na otázku rychlosti

26. prosince 2015 v 11:03 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Po několika měsících čekání je zde další část seriálu Stopy dinosaurů! Seznámíme se s dalšími fakty, jež paleontologové zjistili díky studiu dinosauřích šlápot...

Po dinosaurech nám toho nezbylo mnoho. Přesto nalézáme zkamenělé kosti, skořápky vajec, pozůstatky hnízd a další stopy jejich života... Včetně stop samotných. Takové důkazy života dávno vymřelých tvorů nazýváme ichnofosíliemi, tedy zkamenělinami, jež prozrazují mnohé o jejich pohybu. Známe desítky metrů dlouhé dráhy, kterými pochodovali živočichové, které nikdy žádný člověk neviděl... Co vše nám mohou stopy prozradit o životě dinosaurů?

Stopy patří mezi ichnofosílie, tedy zkameněliny, jež nejsou tvořeny kdysi živým obsahem. Ichnofosílie jsou totiž doslova stopy po životě, ať už jde o dráhu pohybu mořského červa z období Kambria, nebo stopy našich dávných předchůdců, jež si před 3 miliony let vyšli ve východní Africe na malou procházku. Stejně tak stopy dinosaurů jsou jakýmsi porušením materiálu, po němž kdysi zvířata přešla. Dinosaurus utíkal přes vysychající jezero, jež bylo zaplněno bahnem. Ve ztuhlém blátě se jeho stopy zakonzervovaly, bahnitá plocha se později proměnila v horninu a uchovala tak cennou stopní dráhu do dnešních dnů... Takových stopních drah není mnoho. Ale právě díky nim můžeme vypočítat, jak ten či onen dinosaurus kdysi, před mnoha a mnoha miliony let, rychle utíkal. Můžeme si dovolit provést alespoň hrubou kalkulaci rychlosti pohybu daného živočicha. Podniknout něco takového není snadné a jistě to chce jak kousek matematiky, tak nesmírné trpělivosti a možná i malého odstupu...


Zjistit, jak rychle utíkal například Carnotaurus, velký šestimetrový predátor žijící v období Křídy na území dnešní Jižní Ameriky, není lehkým úkolem. Nejprve je třeba si uvědomit, že se pouštíme do výzkumu schopností zvířete, jež dávno vyhynulo. Pokud bychom chtěli zjistit, jakou rychlostí utíká dnešní pštros dvouprstý, nebyl by to problém. Stačí pracovat s běžícím ptákem, důkladně prozkoumat jeho končetiny a vůbec, jeho tělesnou stavbu. Lze tak zjistit příčiny rychlosti. S výpočtem si poté poradí počítače. Navíc jsou dnešní techniky, fyzikální vzorce a vše jiné na výpočet rychlosti tak geniální, že nemůžeme udělat chybu. U dinosaurů je tomu jinak. Když se před 65 miliony let s naší planetou srazila desetikilometrová planetka, vymazala tyto majestátní živočichy, dominující mezi živými tvory po 160 milonů let, z povrchu zemského. Jedinými následovníky dinosaurů jsou dnes ptáci, opeření, okřídlení potomci těchto tajuplných zvířat. Jak tedy zjistíme, jak rychle utíkal Tyrannosaurus Rex, když vše, co nám po něm zbylo, jsou zkameněliny? Odpověď na takovou otázku se skrývá v důkazech pohybu dinosaurů, ve stopách...

Avšak využití jediné stopy rozhodně k výpočtu nepomůže. Nabídne nám sice krásný pohled na to, jak byly při chůzi rozloženy prsty zvířete a jak vůbec vypadalo chodidlo, jistě však s pomocí jediné šlápoty nezjistíme rychlost. Abyste rychlost vypočetli, musíte mít přece dráhu. Také čas by se hodil, ale ten byl již zavát pískem minulosti. Musíte si tedy poradit se samotnou dráhou, doslova. Nejlépe se stopní dráhou. Taková cestička tvořeá desítkami stop může nejednomu paleontologovi při výzkumu pomoci.


Hrubým odhadem lze zjistit, jak rychle dané zvíře cestovalo ve chvíli, kdy zachovalo na místě stopy. Je tu jeden problém, a to ten, že někdy není možné přesně určit, kterému tvorovi vůbec stopy patřily. Při prvním pohledu paleontolog zjistí, zda stopy patří theropodovi či ornithopodovi, někdy rozezná i samotný řád či čeleď, ale přisoudit stopy jednomu rodu či druhu s maximální jistotou je v podstatě nemožné, není-li poblíž nějaká kost nebo nejlépe celá zkamenělá kostra. Díky zachovaným stopním drahám však víme, že s největší pravděpodobností utíkající ornithomimidi běhali rychlostí přes 60 km/h. Víme to také díky porovnání zadních končetin ornithomimidů (pštrosích dinosaurů) s pštrosy, ptáky, kteří se svým pravěkým bratrancům nesmírně podobají (jednoduchým porovnáním šlah a svalů s moderním zvířetem lze vypočíst rychlost dinosaura, podobal-li se současnému tvoru). Větší problém může nastat u zvířat, jako byli sauropodi, velcí, dlouhokrcí dinosauři s velkou chutí k jídlu, jež se řadili mezi největší zvířata všech dob a z nichž mnozí vážili desítky a desítky tun. Byli však pomalí, to je jisté. Taková zvířata toho více nachodila, než naběhala. Středně velcí theropodi, jejichž stopní dráhy známe kupříkladu z amerického Utahu, běhali nebo svižně chodili průměrnou rychlostí až 27 km/h. Vždy je otázkou, zda nalezené stopy náležely utíkajícímu či poklidně jdoucímu živočichovi, na otázku, jak to bylo doopravdy, však nikdy neodpovíme (pokud někdo nevynalezne stroj času)...


Na Univerzitě v Indianě působí vědec, který měří kroky dinosaurů. Stačí vzít měřící náčiní přesně změřit délku kroku, od jedné stopy ke druhé (směr pohybu zvířete není těžké určit, poněvadž se stačí dívat, kam stopy směřují). Stopní dráhy nám ale neposkytují tak jednoznačné důkazy co se týká rychlosti, jako je tomu například s důkazy života dinosaurů ve stádech. Spoléháme se tedy jak na měření kroku a následné vypočítání rychlosti pohybu zvířete, tak na jednodušší odhad například z rekonstrukce svalstva končetin daného tvora...

V příštích částech se dočtete o dalších poznatcích, jež jsou světu paleontologie známy díky výzkumu dinosauřích šlápot...

Správce dinosauřího parku - Nezvyklý Štědrý večer

25. prosince 2015 v 13:56 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Opravdu doufám, že jste Vám všem líbil včerejší Štědrý den, a že se každému z Vás splnilo alespoň jedno Vánoční přání... Štědrý den prožili také naši přátelé z Dinosauřího parku, včetně správce Dana Jamesona, který Vám nyní své včerejší zážitky popíše...

Nezvyklý Štědrý večer

Nejprve byla nad ostrovem mlha. Probudil jsem se v devět hodin ráno a uvědomil si, že nejkrásnější den v roce, Štědrý den, je tu! Vstal jsem a v županu jsem vyšel ven z domu. Všude bylo ticho. Šel jsem do hlavní budovy, kde mne čekalo malé překvapení. Všichni už byli na nohou. Chystali se na velkou Vánoční oslavu. Tento týden jsme na ostrově jen já, ošetřovatel Nick a tři rangeři, chystat štědrovečerní večeři tedy nebylo nic těžkého. Někdo však musel obstarat ryby, a tím někým jsem se stal já. Vyšel jsem na východní pláž, stejně tak se už na východě objevilo slunce-mlha držící se nad ostrovem pomalu ustoupila. Užíval jsem si kouzelné počasí, oteplující se vzduch a hejna malých ptakoještěrů, dost možná Pterodactylů či Rhamphorhynchů, poletujících po obloze. Po chvíli jsem chytil první rybku-byl to sleď. Na pláži jsem strávil ještě několik desítek minut, až jsem nakonec ulovil další dva sledě, poté jsem se vrátil do hlavní budovy. Nick ryby okamžitě připravil a začal péci. Rangeři měli mezitím docela napilno. Sám jsem tím byl docela zaskočen, když mi Nick řekl, co mají na práci. Erythrosuchus Eric totiž prorazil vchod pozorovacího kotce, do něhož jsme jej minulý týden umístili. Mohl tedy ohrozit bezpečí všech lidí i zvířat v parku! Eric se naštěstí z ohrady jaksi nedostal, a to doslova, protože zkrátka vnikl do jiné, a rangeři ho v ní zavřeli. Když jsem na místo doběhl (bylo to krátce před polednem), bylo již vše v pořádku. "Tak to bylo za pět minut dvanáct," pomyslel jsem si. Odpoledne jsem šel s Nickem nakrmit všechna zvířata speciální stravou. Býložravci dostávali ovoce, jako například pomeranče, banány či mandarinky, zatímco masožravci si pochutnali na rybách. Naši svěřenci byli přitom docela v klidu, snad vnímali tu krásnou Vánoční atmosféru...

Štědrý večer byl skutečně nezvyklý. Oslavili jsme jej tak říkajíc "v rodinném kruhu". Leptoceratops Dino byl u večeře s námi, byl skutečně nadšený z velkého grapefruitu, který dostal k jídlu. My ostatní jsme se najedli nalovených ryb a pečiva. K bramborovému salátu nebo typickému britskému krocanovi s nádivkou to sice mělo daleko, ale vše chutnalo znamenitě. Po deváté večer jsme postavili Vánoční stromeček. Musím uznale vyjádřit, že mí přátelé mne překvapili-v pondělí totiž objednali borovičku (pravděpodobně ze Severní Ameriky), ta přiletěla vrtulníkem ve středu a včera jsme ji tedy ozdobili. Dnes ráno jsme se sešli u stromečku a nalezli pod ním několik dárků. Opravdu neuvěřitelným dárkem však pro nás byla SMS zpráva od Charlese, tvrdící: "Clark nám prý do konce prosince pošle všechny slíbené peníze. Nic tedy není ztraceno. Veselý zbytek svátků." Z takové novinky jsme se všichni radovali. Během prosince nám finance docházely, už jsme se báli, že zvířata budou hladovět, neboť nebylo peněz na nákup krmiva. Nyní se to však mění... Zbytek týmu se vrátí během následujícího týdne, ačkoliv Oliver i Charles asi Nový rok oslaví doma... Nemohu se však dočkat dalších zážitků při péči o prehistorická zvířata, nebudou-li tedy děsivé...

Další část Správce dinosauřího parku, která bude již novoroční, by se zde měla objevit zase za týden!

Šťastné a veselé Vánoce 2015!

24. prosince 2015 v 9:07 | HAAS |  Ostatní zajímavosti

Prožili jsme další skvělý rok a nyní, na jeho konci, přicházejí Vánoce! Jistě jste se těšili na tyto svátky, které jsou snad ze všech svátků nejkrásnější a nejkouzelnější... Chtěl bych Vám tedy popřát mnoho radosti, štěstí, dárků, dobrého jídla, cukroví, krásnou atmosféru a hlavně ať jste všichni spolu!!! Šťastné a veselé Vánoce 2015!

Po Vánocích budu dále pokračovat v psaní na blog, neminou Vás další části mého příběhu, seriálů a také mnohé popisky prehistorických živočichů i rostlin! V příštím roce bych rád začal s novou sérií článků o vývoji želv, jež jsou velmi zajímavou skupinou plazů, a jejich prehistorická minulost je skutečně neobyčejná. Ke konci roku se zde také objeví tradiční velká soutěž, v níž si budete moci ověřit své znalosti týkající se dinosaurů a paleontologie... Doufám, že sem budete chodit rádi, také Vám všem děkuji za to, že navštěvujete můj blog! Ještě jednou, krásné Vánoční svátky!

HAAS

Zima v době dinosaurů

23. prosince 2015 v 9:26 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Do Vánoc již zbývá jediný den, tak jsem si tedy řekl, že bych měl napsat článek se zimním zaměřením. Doufám, že se Vám bude líbit...

Zima je v jednadvacátém století ročním obdobím, se kterým se můžeme setkat takřka po celé planetě. Ale jak tomu bylo v dobách dinosaurů, tedy v Mezozoiku nebo-li druhohorách? Jak bylo ukázáno v mnoha seriálech o pravěku, včetně cyklu BBC Putování s dinosaury, tito pravěcí živočichové se také potýkali se zimním obdobím, ale nebylo to tak vždy. V období Triasu bylo na Zemi velké sucho, značnou část zemského povrchu zabíraly pouštní a polopouštní oblasti. První dinosauři se pravděpodobně se sněhem ani nesetkali. Tehdy bylo opravdu větší horko, než dnes. Poté nastalo období Jury, doba velkého rozkvětu plazů, kteří osídlili každý kout naší planety. Našly se pozůstatky antarktických dinosaurů, jako byl Cryolophosaurus, jurský masožravec, jenž dorůstal zhruba šestimetrové délky a žil před přibližně 190 miliony let. Spolu s ním byla na antarktické pevnině, které v dnešních časech po většinu roku dominuje led, nalezena řádka dalších živočichů, jako malí prehistoričtí savci tritylodontidi nebo býložravý prosauropod s názvem Glacialisaurus. Fosílie pravěkých rostlin však ukazují, že se na pravěké Antarktidě dařilo tropickým stromům. Ani na dálném jihu tedy zřejmě nevládla zima. Změna přišla až v Křídovém období... Křída byla geologickou periodou, za níž se na Zemi objevily rozvinutější formy dinosaurů a první kvetoucí rostlin, navíc se však začala střídat roční období. Víme, že při jižním polárním kruhu se zhruba před 120-100 miliony lety začala střídat dvě roční období: léto a zima. S nimi tedy přišly i polární den a noc. Nálezy zkamenělin známých dinosaurů, jako byla Laellynasaura, jsou důkazem faktu, že dinosauři žili necelých 15° severně od jižního polárního kruhu. V jižních polárních lesích Křídy se průměrná teplota pohybovala od 10°C po 22°C, ale během celkově krátké zimy klesla pod nulu. Dinosauři se jistě museli naučit žít v takových extrémních podmínkách, byli to skuteční dinosauři na sněhu. Není příliš lehké představit si tropický deštný les pokrytý vrstvou sněhu, ale tehdejší australsko-antarktičtí dinosauři v takovém světě přežívali. Závojem nad takovým mlčenlivým lesem byla polární záře, je to alespoň velmi pravděpodobné. Geolog Andrew Constantine nalezl před lety v Austrálii skutečný důkaz toho, že se na tom území před 100 miliony let nacházel permafrost, tedy věčně zmrzlá půda. Dinosauři tedy žili v místech, kde nebylo ani dost tepla na to, aby led pod povrchem půdy rozmrzl. Podobně bojovali o přežití dinosauři i na severní polokouli. Mnoho fosílií dinosaurů již bylo objeveno na Aljašce, kde před 80-70 miliony let jistě panovaly tvrdé podmínky. Dinosauři jako byl Edmontosaurus, Gorgosarus, Ugrunaaluk, Pachyrhinosaurus a další možná ke konci léta migrovali dále na jih, aby unikli tvrdé zimě. O takovém příběhu vypráví i film Putování dinosaurů z roku 2011, přičemž poukazuje na tvrdé osudy mladého Edmontosaura, jenž zažívá svou první zimní migraci. Někteří dinosauři však neputovali a zůstávali na severu, mohli mezi ně patřit například opeřené druhy (různí troodontidi a jim příbuzní), jejich tělo pokryté peřím totiž bylo mimo jiné adaptováno k zachování tepla. Tropické rostliny, žijící především na jižní polokouli (na tehdejší Gondwaně) poblíž jižního polárního kruhu musely využívat především letních měsíců k zachytávání světla a vytváření živin. Tehdy neopřetržitě rostly, zato v zimě se jejich růst zastavil. Panují také domněnky o tom, zda během zimy někteří dinosauři nehibernovali. Pokud ano, podobně jako například medvědi zůstávali po více než tři měsíce ve stavu strnulosti, díky čemuž mohli přežít...



Tento článek jsem napsal díky knize Putování s dinosaury od Tima Hainese a informacím uvedeným na anglické Wikipedii pod heslem Polar forests of the Cretaceous. Snad se Vám tento článek, v němž jsem krátce popsal zimu v dobách dinosaurů, líbil, pokud ano, komentujte...