Únor 2016

Knihy o pravěku: Dinosauři-Velká kniha objevů

9. února 2016 v 9:48 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Po nějaké době přináším další popis knihy o dinosaurech, kterou mám doma, a jež mi již mnohokrát poskytla informace nebo alespoň návrhy na články... Doufám, že se Vám zalíbí...

Dinosauři-Velká kniha objevů je skvělá knížka od současného paleontologa Darrena Naishe s množstvím ilustrací od Juliuse T. Csotonyie, Todda Marshalla, Davida Bonadonna, Andreye Atuchina a Luise Reye. Tato kniha se příliš nezaměřuje na popisy dinosaurů, spíše se snaží poukázat na to, jak byli dinosauři objeveni, kdo za jejich prvními nálezy stál a jak se poté měnily domněnky o vzhledu a chování zvířat. Neznamená to, že by se v textu neobjevila fakta například o velikosti určitých druhů dinosaurů, ale skutečně se autor zaměřuje spíše na historickou stránku paleontologie, nebo dinosaurologie. Většina takových popisů objevů se nachází na dvoustraně. Po krátkém úvodu k tématu je popsán samotný nález a události, jež pak s objeveným tvorem souvisely. Kromě ilustrací si můžete prohlédnout i fotografie původních zkamenělin a oblastí, kde byly nalezeny. Ke každému objevu se váže malá tabulka, v níž jsou přehledně uspořádány nejdůležitější informace (jméno dinosaura, kdo jej objevil a kdy to bylo, kdo byl autorem popisu, důležitost a klasifikace-zařazení v biologickém systému). K některým dinosaurům je přiložena i malá tabulka se zajímavostí, například u Styracosaura je to krátký odstavec s názvem "Ježatý plaz". Dozvíte se v něm, proč Lawrence Lambe tvora takto pojmenoval. Prostřednictvím popisů se dozvíte také o paleontolozích, od Richarda Owena až po "válečníky o kosti" Othniela Charlese Marshe a Edwarda Drinkera Copea. Kniha je rozdělena na několik kapitol: Seznamujeme se s dinosaury (jde o úvod, o čem je vlastně kniha, co to byli dinosauři a kdy žili), Průkopnické objevování dinosaurů (objevy 19. století), Velká dinosauří horečka (počátek 20. století), Renesance dinosaurů (1960-1989), Peří a srst: další diverzita (Devadesátá léta) a Dinosauři 21. století. Každou kapitolou pak spolu s dinosauřími nálezy postupujeme blíže k současnosti, tzn. začíná se Megalosaurem v 19. století, konče Eotriceratopsem roku 2007. Kromě toho se na konci knihy nalézá slovníček, klíčové postavy (zde se seznámíte s jednotlivými paleontology, mj. i současnými) a stránka s odkazy na zdroje, tedy různé vědecké publikace a internetové stránky. Samozřejmě nechybí rejstřík. Velmi pěkné je podle mě to, že na začátku každé z kapitol se nachází nejen úvod do oné historické části paleontologie, ale také mapka, v níž jsou zaznamenána naleziště, ze kterých v té době přicházely objevy. Nejvíce je jich asi v poslední kapitole, která se týká tak moderních objevů, jako jsou Epidendrosaurus či Dilong. Na mapě jsou zaznamenány lokace z celého světa, kdežto v kapitole o 19. století se pochopitelně nacházejí pouze naleziště v Evropě a Severní Americe. Nechybí ani časová osa objevů! Podle mě je tato kniha opravdu skvěle napsaná a nabízí trochu jiný pohled na paleontologii, spíše z historické stránky, ale také poskytuje čtenářům pohled na skutečné debaty kolem světa dinosaurů. Kniha mi poskytla návrhy na série článků o objevech dinosaurů, které jsem psal v letech 2013 a 2014. Pokud na ni někdy narazíte, můžete si ji koupit či vypůjčit... Já sám ji doporučuji.

Údaje:
Autor: Darren Naish,
rok vydání: 2010 (stále ke koupi),
počet stran: 192.

Dalších popisů knih o prehistorii se snad dočkáte už brzy!!!

Megatherium

8. února 2016 v 14:53 | HAAS |  Z dob savců

Jméno: Megatherium,
Potrava: Listí stromů, příležitostně i maso,
Výskyt: Jižní Amerika v období Pliocénu až Pleistocénu před 4 miliony až 10 000 lety.
Popis:
Název Megatherium znamená v překladu "mega zvíře", nebo též "obrovské zvíře". Není divu, že byl takto pojmenován, byl jeden z největších pozemních savců, kteří kdy žili. Jistě šlo o největšího lenochoda všech dob. Může se to zdát být směšné, ale tento obr byl skutečně blízce příbuzný se svými stromovými bratranci, které dnes pro jejich pomalé pohyby a celkově jednodušší způsob života nazýváme lenochody. Měřilo 6 metrů od špičky čenichu až po ocas a v kohoutku mělo nějakých 2,1 metru na výšku. Megatherium pak muselo vážit okolo 2 tun-byl to skutečný kolos. Je možné, že se také pohybovalo pomalu, ale díky své velikosti a smrtícím zbraním si mohlo být jisto, že jej nic nenapadne. Nebyly to jen ostré drápy na předních končetinách, sloužící především ke strhávání listí ze stromů, co mohlo možnému útočníkovi nahnat strach. Kdyby se predátor vyhnul nebezpečnému máchnutí dlouhými předními končetinami, s těží by pak šestimetrového giganta skolil. Kosti zvířete totiž tvořily něco jako pancíř, proto byli dospělí jedinci takřka nezranitelní. Navíc si ani ten nejodvážnější šavlozubý tygr nehodlal polámat své křehké zuby na něčem, co by stejně celé nesežral. Megatherium bylo potomkem mnohem ranějších forem chudozubých, jež žili v Jižní Americe už před 35 miliony let. Protože byl tehdy jihoamerický kontinent izolován od okolního světa, vyvinuly se na něm zcela odlišné formy života, nevyskytující se nikde jinde. Megatherium bylo výsledkem této dlouhé izolace kontinentu. Po srážce se Severní Amerikou se však fauně toho do té doby obřího ostrova naskytla možnost zabrat nová teritoria na severu. Megatherium bylo sice jihoamerickou specialitou, ale je možné, že se přes panamskou šíji dostalo až na území Texasu. Navíc si dokázalo okamžitě najít potravu-Megatheriu se muselo dařit v lesích. Paleontologové zkoumali mimořádně širokou pánev tohoto živočicha a dospěli k závěru, že se zcela jistě dokázal vztyčit na zadní končetiny. Něco podobného se mohlo vyskytnout i u velkých býložravých dinosaurů, sauropodů. Ve vztyčeném postoji pak váhu těla vyrovnával dlouhý ocas, jenž ležel při zemi. Příležitostně také mohlo odložit svou listnatou stravu stranou, a odehnat pravěké šelmy, jako šavlozubé tygry nebo vlky, od jejich kořisti. Taková scéna byla ukázána i v seriálu BBC Putování s pravěkými zvířaty, kde si Megatherium nakonec zahrálo překvapivě důležitou roli, když významně ovlivnilo konec pátého dílu. Fosilní pozůstatky "megazvířete" byly z Argentiny do Španělska zaslány už roku 1789 guvernérem města Buenos Aires. O rok dříve je totiž v okolí města nalezl Manuel Torres. K popisu došlo roku 1796, stál za ním slavný přírodovědec Georges Cuvier, uvědomující si, že šlo o kosti prehistorického lenochoda. Tak došlo k popisu druhu Megatherium americanum, ale od té doby byly popsány ještě další druhy, lišící se od sebe navzájem velikostí či rozšířením. Jistě by však v souvislosti s Megatheriem mělo zaznít jméno Charlese Darwina, jenž živočicha identifikoval díky nálezu jediného zubu, v Patagonii v první polovině 19. století, zatímco se plavil na lodi Beagle v okolí Jižní Ameriky... Šestimetrové Megatherium před 11 000-10 000 lety vyhynulo, stejně jako většina zástupců velké americké megafauny. Způsobily to globální změny, klima bylo sušší a chladnější, a zároveň končila doba ledová. Nálezy potvrdily, že Megatherium bylo i současníkem člověka, i když ten se s největší pravděpodobností nepodílel na jeho vyhynutí. Ze všech velkých lenochodů (Glossotherium, Hapalops, Nothrotheriops) bylo Megatherium největší, i přesto však vyhynulo...



Popisek dalšího tvora z Putování s pravěkými zvířaty, nejspíše velkého děsoptáka, bude následovat již velmi brzy!

Attenborough a gigantický dinosaurus

7. února 2016 v 9:19 | HAAS |  Fotogalerie BBC
Detektivní pátrání po obřím zvířeti, které kdysi žilo na pláních Patagonie, spolu se značně složitým úkolem: postavit jeho kostru...






Attenborough a gigantický dinosaurus (orig. eng. Attenborough and the Giant Dinosaur) je hodinový televizní speciál, poprvé vysílaný na stanici BBC One v neděli 24. ledna 2016. Tento film byl premiérován ve dnech slavnostního vystavení dosud největší sestavené dinosauří kostry na světě, v Americkém přírodovědném muzeu v New Yorku. Britský vzdělávací film tedy veřejnosti poskytuje pohled na skutečnost za touto kostrou a za tvorem, kterému patří. Pořadem, který v původním vysílání trval 58 minut (pro zahraniční distribuci však bude stopáž zkrácena), provází Sir David Attenborough, světoznámý autor přírodovědných filmů, jenž v televizi působí již od 50. let minulého století. Tentokrát je Davidovým úkolem sledovat rekonstrukci obrovského dinosaura. Ještě předtím však vyráží do Argentiny, místa, kde byl obrovitý titanosaurid nalezen. Setkává se s palentology, jimž se podařilo nalézt jeho kosti, a poskytuje divákům fakta o vykopávkách. Je také svědkem vzácných a úžasných nálezů sauropodích vajec, mezi jejichž skořápkami se nacházejí otisky těl mláďat. Může tak odhalit, jak se vlastně takový pětatřicetimetrový obr vyvinul, a jak vyrostl. Ve filmu se nachází i pěkná animace malého sauropoda ve vajíčku. Zatímco tým muzea staví kostru, David se blíže podívá na anatomii obřího tvora. Ve scéně, kdy se dívá do těla animovaného dinosaura, představí domněnky o funkci jeho srdce, výkonného orgánu, který živočicha poháněl. Základním cílem tohoto detektivního pátrání je také nalézt odpověď na otázku, kterou Sir David položí již na začátku filmu, a to "Byl to opravdu ten největší živočich, jaký kdy žil?". Animace ve filmu jsou velmi pěkné, mě osobně se především líbí již zmíněný pohled do dinosauřího vejce na roztomilé mládě. Je také zajmavé sledovat celou rekonstrukci, která sice probíhá pomalu, ale nakonec poskytne celému světu náhled na gigantického, pradávného tvora starého 100 milionů let. Ukázky z tohoto filmu, publikované BBC, se nacházejí na webu YouTube, můžete se na ně tedy sami podívat. Je také možné, že v angličtině na program na internetu narazíte. Pro ty, co preferují spíše dabovanou verzi, pořad by se mohl objevit v ČR nejspíše tento rok...

První kdy objevení pterosauři

6. února 2016 v 9:29 | HAAS |  Ptakoještěři: znaky a charakteristika
Většina zájemců o prehistorii ví, že prvním kdy popsaným dinosaurem byl Megalosaurus, veliký masožravec žijící v období Jury na území Anglie, jehož roku 1824 popsal William Buckland. V té době bylo velmi složité dozvědět se něco o životě v pravěku, nalézaní prehistoričtí tvorové byli považováni za slepé větve evoluce a za pomalá, ploužící se zvířata, jež připadala mnohým lidem nezajímavá. Pravda je samozřejmě opačná, ale v době, kdy došlo k objevu prvních dinosaurů, tedy v první polovině 19. století, byla objevena a popsána i jiná skupina druhohorních plazů. Ovšem prvních pozůstatků ptakoještěrů si lidé povšimli již ke konci 18. století. Egid Verhelst II nalezl v roce 1784 fosilii velmi podivného tvora. Měl dlouhé čelisti opatřené malými zoubky, pokroucené tělo, krátké zadní končetiny a z každé přední končetiny mu vyrůstala zvláštní kost, jež byla nesmírně dlouhá. Italský přírodovědec Cosimo Alessandro Collini se ještě toho roku ujal popisu. Myslel si, že dlouhé přední končetiny byly ploutvemi, a že nalezený živočich byl přizpůsoben životu v moři. Ploutve pak používal jako pádla při plavání. Nemohl vědět, že se dívá na prodloužený prst pterosaurů, podél kterého byla uchycena kožnatá blána umožňující těmto vzdušným akrobatům létat. Tak se stalo, že byli ptakoještěři po skoro půl století považováni za mořské plazy. Koneckonců, nalezenou kostru s tímto faktem vystavovalo i muzeum v Mannheimu. Později přišel na řadu slavný přírodovědec Georges Cuvier, který učinil skutečný vědecký popis. V roce 1809 pojmenoval zvíře jako Pterodactylus. O tři roky později dostál živočich i druhového jména, antiquus, jež mu přidělil Samuel Thomas von Sömmering. Stále bylo však podstatnější rodové jméno-Pterodactylus znamená "okřídlený prst". Cuvier totiž nesouhlasil s názory svých kolegů, myslel si, že zvíře létalo. Měl pravdu, nebyl to žádný vodní pták. Navíc jméno, jež zvířeti dal, dobře charakterizuje jeho důležitý znak. Cuvier dále došel k závěrům, že malé drápky používal Pterodactylus ke šplhání po stromech či skalách, což se později potvrdilo. Dnes je tento druh pterosaura znám z více než 30 fosilních exemplářů. Dnes se termín pterodaktyl široce užívá k označení těchto létajících plazů... O několik let později přišel další nález, byl u něj znovu Sömmering. Byl to Rhamphorhynchus. Původně byl považován za druh Pterodactyla, ale roku 1846 byl definitivně uznán jako samostatný rod. Do té doby byl však několikrát přejmenován, mimo jiná označení byl nazván například Ornithocephalus. Na obrázku pod textem si můžete všimnout jedné z prvních ilustrací tohoto živočicha... Ještě před Rhamphorhynchem byl ovšem v Anglii učiněn další zajímavý objev, posunutý však spíše do pozadí. Známá lovkyně fosilií Mary Anning objevila v prosinci 1828 několik neurčitých kostí, které Buckland popsal jako druh Pterodactyla. Richard Owen, otec dinosaurů (jelikož vymyslel označení Dinosauria), ale o několik let později zařadil zvíře do vlastního rodu Dimorphodon. Dnes patří tento ptakoještěr k nejznámějším létajícím plazům Spojeného království. Ve druhé polovině 19. století byla nalezena již řada známých ptakoještěrů. Othniel Charles Marsh během slavné "Války o kosti", kterou vedl se svým protivníkem Edwardem Drinkerem Copem, popsal Pteranodona-snad nejzobrazovanějšího pterosaura, kterého můžete obdivovat v mnoha filmech i knihách s pravěkou tématikou. Dodejme však, že tehdy znalosti ptakoještěrů přece jen nedosahovaly znalostí dnešních, a tito ohromní tvorové byli mnohem živější a energičtější, než si je v těch dobách paleontologové představovali...


Na prvním obrázku vidíte starou rekonstrukci Rhamphorhyncha z 19. století, zatímco na druhém se nachází kresba původně nalezených pozůstatků Pterodactyla... Doufám, že se Vám tento kratší článek líbil, ačkoliv nebyl příliš rozsáhlý...

Správce dinosauřího parku - Oliverův souboj s obřím ještěrem

5. února 2016 v 9:41 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Jarní prázdniny se možná blíží ke konci (ačkoliv mnohým z Vás jistě teprve začnou), ale Správce dinosauřího parku nikoliv! Tedy doufejme, jelikož Dana čekají těžká rozhodnutí... Snad se Vám tato část, navazující na tu předchozí, bude líbit...

Oliverův souboj s obřím ještěrem

Minulý týden zavítal Oliver do suchého jehličnatého lesa na západním pobřeží Isle of Die. Podařilo se mu najít prohlubeň v zemi, kterou se okamžitě rozhodl prozkoumat. To, co našel, mu vzalo dech. Místo bylo doupětem a zároveň hnízdem nějakého velkého zvířete, důkazem bylo vejce nacházející se v příjemném klimatu pod povrchem. S Timem se pak shodl, že vejce nemůže patřit žádnému dinosaurovi, ten by se do takové prohlubně jen s těží dostal, a jistě by si tam nezaložil hnízdo. Oliver nás poté informoval o svých domněnkách a vzkázal nám, že si na zvíře počká... Během víkendu se tak skutečně stalo. V raných nedělních hodinách, sotva když nad mořským obzorem vysvitlo slunce, vrátila se matka do hnízda. Oliverovi, Timovi a jejich spolupracovníku Jamiemu se tak naskytl úžasný pohled na jednoho z největších plazů posledních dob-obrovského varana. Byl přinejmenším pět metrů dlouhý, větší než komodští varani. Milovník plazů jako Oliver byl z toho celý pryč radostí. Tim začal zvíře okamžitě natáčet, a všichni tři si rázem uvědomili, že se nejspíše dívají na Megalanii. Byl to obrovský varan, který je biologům známý jako Varanus priscus. Žil v Austrálii a vyhynul před pár tisíci lety... Nebo snad ne? Na Isle of Die totiž přežil dodnes! Oliver si umínil, že zvíře chytí. Ne kvůli tomu, aby jej přivezl do parku, ale aby se na něj zkrátka podíval. Jakmile Megalanie zmizela ve své podzemní chodbě, Oliver popadl velký klacek, vybavil se také tyčí s provazovým okem a svítilnou, a vnikl do doupěte obřího ještěra. Tim jej vzápětí následoval též vyzbrojen baterkou, a dále fotoaparátem. Jamie zůstal venku a hlídal. Oliver brzy doslova narazil na ještěří ocas. Nemotorný obr se pokusil o otočku, ale úzká chodba mu v tom bránila. "Perfektní!" myslel si Oliver. Zkusil nad zvíře vsunout tyč s provazem, aby s pomocí očka chytil Megalanii kolem krku. Nefungovalo to. Tyč byla příliš krátká a ještěr byl příliš dlouhý. Pokračoval v cestě, ale Oliver jej nenásledoval. Poručil Timovi, aby se vrátil ven. Sám také potřeboval doupě opustit. Věděl, že v prostornější části tunelu se matka otočí a vyžene se ven, přímo proti mužům. Unikli jen tak tak, deset vteřin poté, co se Oliver s těší vysoukal z podzemní chodby, spatřili chlapi velký vidlicovitý jazyk ochutnávající vzduch. Oliver toho využil. Chytil tvora kolem krku, ale brzy tyč upustil. Jediné švihnutí bylo tak silné, že Oliver prostě spadl na zem. Tim tyč znovu uchopil, ale skončil podobně. Ještěr vyběhl ven. Jamie naštěstí popadl Oliverův klacek a ještěra popostrčil dozadu. Tím ho sice odradil od útoku na Olivera a Tima, vyprokoval ho ovšem k útoku na sebe. Megalania se rozběhla, a Jamie měl co dělat, aby vyšplhal na nejbližší strom. Při šplhání zavadil o tenkou větvičku a málem spadl. To už ale Oliver na ještěra skočil! Možná se to zdálo být šílené, ale dobrodruh a přírodovědec v jednom často ví, co dělat v kritické situaci. Navíc si Oliver povšiml toho, že plaz je již unavený. A plazi se unaví mnohem rychleji, než savci. Jak sebou tak Megalania házela s Oliverem na zádech, přestala už myslet na všechno. Za chvíli se téměř nehýbala, neměla na to dostatek energie. Oliver ji změřil, Tim pořídil desítky úžasných fotografií a... Jamie alespoň slezl ze stromu. Byla to pohotová akce, ale poté, co se muži vzdálili, ještěr nabyl sil a vrátil se do doupěte. Lidi snad už nikdy neuvidí, což je dobře. Oliver nás později o celé akci informoval a poslal nám některé fotografie. Byl jen smutný, že nemohli celý souboj s obrem natočit, byl by to byl skvělý záznam. Dále náš zoolog zkoumal západní pobřeží ostrova ještě dva dny, víceméně bez úspěchu. Vrátil se v úterý večer, a zase slíbil, že něco přiveze... Mám z toho husí kůži!

V parku jsem měl menší potíže s chovem Cryptoclidů. Oba samci začínají být trochu teritoriální. Společné akvárium jim přestává vyhovovat a já stojím před složitým úkolem-postavit jednomu z nich nové. Čekáme na slíbené peníze od Clarka, které by měly dorazit v průběhu příštího týdne. Dovolil jsem si už dopředu objednat některé součástky, nezbytné pro výběh. Bude to těžká práce, ale chlapi ji vzládnou... Pokračujeme také ve výzkumu Archaeopteryxů. Ve středu dorazil jeden čínský vědec, a byl zcela nadšen. Zdržel se sice jen na den, ale většinu z našich záznamů odvezl s sebou a dnes ráno přišly Charlesovi na e-mail nesčetné díky za skvěle odvedenou práci. Pokud jde o Deinotherium, to také odvedlo nějakou práci, ne však skvělou. Agresivní samec téměř proboural výběh pozorovací ohrady! Rangeři si všeho povšimli včas a zvíře trochu zklidnili tím, že jej nechali přesunout do větší ohrady. Deinotherium poškodilo část plotu, ale nezničilo ji. V nejbližší době vše opravíme... Také by mne zajímalo, co je to v poslední době s Masiakasaurem. Je nesmírně plachý a ukrývá se v křovinách svého výběhu. Nebojte, příští týden to zjistím! Operace Hon na Kronosaura, jež se v posledních týdnech zaměřuje na lov skupiny Halisaurů, se zatím neozývá. Jistě však plánují něco hrozného. Čekají nás těžká rozhodnutí, musíme s tím něco udělat! Teď, když se Dinosauří park stal součástí Ochránců pravěkých zvířat, máme to v moci!

Co se děje s podivně se chovajícím Masiakasaurem? Jaké zvíře Oliver přiveze do Dinosauřího parku? A co lov na Halisaury, podaří se našim hrdinům zabránit podlým operátorům v této akci? O tom zase příště!

Vývoj jedovatých ještěrů

4. února 2016 v 10:14 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Ke konci ledna jsem našel na internetu zmínku o prehistorii jedovatých ještěrů. Okamžitě mne napadlo, že bych o tom mohl napsat článek, což se dnes stalo... Doufám, že se Vám bude líbit, pojednává totiž o nepříliš dobře známé skupině živočichů...

Heloderma je vědecký název pro korovce, jediné v současnosti žijící jedovaté ještěry. Jako jediní mezi svými šupinatými příbuznými s nohama mají jedové zuby, a proto dokáží do rány vpustit velké množství jedu. V současnosti žije na Zemi pět druhů, v češtině se všechny označují jako korovec, v angličtině byste se však setkali také s faktem, že jsou druhy dva (gila monster and beaded lizard). Tito ještěři nejsou nějakými zabijáky a stejně jako hadi, neuštknou, dokud k tomu nejsou vyprokováni. Avšak hadi mají svůj jed hlavně na zabití kořisti, korovci nikoliv. Používají ho právě při obraně. Kousnutí korovcem arizonským možná nebude smrtelné, ale jistě velmi bolestné. Dalším rozdílem je fakt, že korovci mají jedové zuby na spodní čelisti, ale všichni jedovatí hadi je mají na vrchní čelisti. Korovci musí při kousnutí žvýkat, aby skrze zuby vpustili jed. Jinak se tito ještěři, vyskytující se v Severní Americe (na západě Spojených států, v Mexiku a velmi vzácně v Guatemale), specializují na kradení ptačích vajec, čas od času také uloví nějakého toho savce. Během léta spí, prožívají opak hibernace, kvůli čemuž si během roka dělají tukové zásoby... Jak se ale tito tvorové vyvinuli? Proč se u těchto ještěrů, jako jediných, objevily jedové zuby? A kde bychom našli jejich předky? Pro odpovědi na tyto otázky bychom se museli vrátit zpět v čase, anebo se podívat na fosilie pravěkých ještěrů, kteří se korovcům podobali nejvíce. Jedové žlázy se u některých ještěrů objevily už před 65 miliony let-dokladem toho je rod Paraderma. Neví se přesně, zda nešlo spíše o prehistorického varana (tito ještěři patří do nejbližšího příbuzenstva korovců), nebo dokonce zástupce již vymřelé skupiny. Ve fosilizovaných čelistech tohoto zvířete byste si povšimli podivných rýh. Jsou to stopy po jedových žlázách. Jejich přítomnost bychom našli také u vymřelého rodu Estesia, což byl korovcovitý ještěr žijící v pozdní Křídě na území pouště Gobi v Mongolsku. Tento nevelký plaz měl velmi ostré, dozadu zahnuté zuby s rýhami vyskytujícími se po obou stranách každého zubu. Zcela jistě to byly jedové kanálky. Doslova běžely po celé délce zubu. To ale znamená, že toto zvíře bylo nepochybně jedovaté! Patří tak mezi nemalé množství pravěkých zvířat, u nichž byla zjištěna přítomnost jedu. Podobné znaky, jako Estesia, má i korovec arizonský. První zástupci rodu Heloderma se pak objevili v Severní Americe v průběhu Miocénu, v mladších třetihorách. Patřil k nim druh Heloderma texana, vyskytující se na území Texasu (česky by se dal označřit jako korovec texaský). Tento již vyhynulý druh mohl být předkem korovce arizonského, jehož pozůstatky se ve fosilním záznamu poprvé objevují v období Pleistocénu před zhruba 10 000 až 8000 lety... Stále si však musíme odpovědět na otázku, proč se vlastně jedové zuby u těchto ještěrů vyvinuly. Vzhledem k tomu, že jed tito ještěři příliš často při lovu nepoužívají, mohl se vyvinout s účelem obrany. Zajímavostí je, že například korovec mexický je imunní vůči svému vlastnímu jedu-tuto schopnost jedovatí hadi postrádají (pokud by se had uštknul, na účinky svého jedu zahyne). Je pravděpodobné, že ještěři jako Estesia měli v pozdní Křídě děsivé protivníky. Není těžké představit si mongolského Velociraptora dorážející na takřka bezbrannou ještěrku, jež se krčí k zemi, jako by predátora prosila o smilování. Poté, když se dinosaurus pokusí zakousnout do jedné z ještěrových nohou, obdrží nesmírně silné kousnutí. Následky jsou vážné-krevní tlak Velociraptora stoupne a zvíře, kroutící se ve strašných bolestech, pomalu umírá. Pokud však náhodou přežije, už nikdy na jedovatou ještěrku nezaútočí. Tento účel možná korovcům zůstal dodnes, především na obranu před dravými ptáky...


Do komentářů můžete napsat své názory... Snad jste se z tohoto článku dozvěděli něco nového, můžete jej také ohodnotit hvězdičkami...

Pinacosaurus

3. února 2016 v 9:39 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Pinacosaurus ("prkenný ještěr") byl obrněný dinosaurus, typický zástupce čeledi Ankylosauridae. Vyskytoval se před 75 miliony let na území Mongolska a Číny, kde také byly nalezeny jeho fosilní pozůstatky. Paleontologům je tento dinosaurus celkem dobře známý a během téměř celého století byly nalezeny a zkoumány desítky kostí. První ostatky Pinacosaura nalezla už expedice vedená Royem Chapmanem Andrewsem ve 20. letech minulého století, zatímco prohledávala písky mongolské pouště Gobi. Nález byl učiněn ve formaci Djadokhta, kde byli později nalezeni i hadrosauridní (kachnozobý) dinosaurus Saurolophus a primitivní ceratopsidní (rohatý) Protoceratops. Pinacosaurus (na prvním obrázku pod textem) byl pravděpodobně nejtěžším ze všech místních živočichů, jež tvořili rozmanitou faunu pozdní Křídy východní Asie. Byl blízce příbuzný Ankylosaurovi (na druhém obrázku). Ještě více byl však spřízněn s Euplocephalem, jehož pozůstatky známe z Kanady. Lebka Pinacosaura měřila 53 centimetrů, délka těla pak dosahovala přibližně 5 metrů. Dinosaurus vážil dvě tuny, a jeho záda byla pokryta kostěnnými destičkami, jež jej chránily před predátory. Stejně jako u všech ankylosauridů, i Pinacosaurus měl (na rozdíl od vzdálených příbuzných nodosauridů) kostěnnou palici na ocase. Pokud se k němu přiblížil predátor, jako například dvanáctimetrový Tarbosaurus, obrněnec bleskurychle švihl ocasem a útočníka mohl přinejmenším zastrašit. V horším případě, alespoň tedy pro dravce, poranil útočníkovi končetinu, nebo jej zasáhl do tlamy. Mláďata Pinacosaurů byla celkově velmi zranitelná. U krokodýlů ztvrdnou šupiny na zádech až v dospělosti, a u ankylosauridů tomu bylo podobně. Nechráněná záda malého Pinacosaura tedy mohla být terčem drápu Velociraptora, dalšího místního predátora. Pozoruhodným znakem Pinacosaura byly malé kostěnné destičky na temeni hlavy. Mláďata je měla oddělené, ale jak rostla, destičky do sebe zapadaly a nakonec tedy vytvořily tvrdý krunýř. Pinacosaurus byl býložravec živící se především nízko rostoucí vegetací. V pouštním až polopouštním prostředí se živil keři a nízkými stromy. Přední část lebky byla zahnuta dolů, vystupoval z ní zaoblený zobák podobný papouščímu. Řada zubů se nacházela až za bezzubým zobákem. Pinacosaurus je znám pod několika synonymy, například Syrmosaurus. V průběhu času byly totiž nalezené kostry identifikovány jako zástupci jiných druhů, až později bylo zjištěno, že patří Pinacosaurovi. V současnosti známe dva odlišné druhy, ačkoliv jeden z nich je nejistý. Možná totiž tvořil samostatný rod. Zprvu popsaný P. grangeri je však stoprocentně platný...
O Pinacosaurovi se můžete dočíst v mnoha knihách, například ve Velké knize o pravěku od Zdeňka V. Špinara (s ilustracemi Zdeňka Buriana) nebo v publikaci Dinosauři a jiná prehistorická zvířata od Mikea Bentona.


Příště Zephyrosaurus!!!

Krajta zelená-Stromový druh s chápavým ocasem

2. února 2016 v 10:48 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Během jarních prázdnin Vám přináším článek o dalším z mých oblíbených hadů, podobně jako předchozí krajta ametystová, vyskytuje se i tento plaz v pralesích poblíž rovníku. Doufám, že se Vám popis bude líbit...

Latinský název: Morelia viridis,
Rozšíření: Ostrov Nová Guinea a sever Austrálie,
Velikost: délka okolo 1,5 metru.
Krajta zelená patří do blízkého příbuzenstva dalších novoguinejských krajt, jako je krajta ametystová či krajta Boelenova (ve všech případech rod Morelia). Přirozeným prostředím tohoto zvířete jsou tropické deštné lesy. Kromě vnitrozemí Nové Guineje se krajta zelená vyskytuje i na několika přilehlých ostrovech, a také na poloostrově Cape York v Austrálii. Jde o štíhlého hada, tělo je silné a hbité, a dokonale uzpůsobené šupiny pomáhají tomuto hadovi při šplhání po stromech. Je to arboreální druh, tzn. vyskytuje se především v korunách stromů. Někteří dospělci měří pouze jeden metr, to se týká především samců. Jako u všech krajt a hroznýšů, i zde jsou samci o poznání menší než samice. Ty pro změnu dorůstají délky až 150 centimetrů, i když byly zaznamenány případy, kdy samice dorostla délky až 1,8 metru. Přesto se nejedná o velkou krajtu, v porovnání s jejími příbuznými. Zajímavým znakem je ocas hada, tvoří asi 14 % délky těla. Je ovíjivý, chápavý, což je pro stromové hady typické. Při číhání na kořist se krajta může zavěsit ocasem na větvi a zbytek těla vertikálně visí dolů. Když se poblíž pohybuje nějaká kořist, krajta zaútočí. Živí se savci, ptáky i jinými plazy. Po nesmírně rychlém výpadu se kořist ocitne v čelistech plných dozadu zahnutých zubů, jež jsou nesmírně ostré a znemožňují oběti jakkoliv uniknout. Poté had obtočí kolem své kořisti několik smyček, a udusí ji. Krajty nejsou jedovaté (ačkoliv mají jakési pozůstatky po svých jedovatých předchůdcích), jsou to škrtiči. Jakožto noční druh loví tento had především po setmění. Může se zdát, že zbarvení krajty zelené se snad ani nemusí popisovat. Pravda je ale taková, že zelení jsou pouze dospělci. Mláďata, která se vylíhnou ze snůšky 6 až 30 vajec, jsou obvykle žlutá, červená nebo hnědá. Na konci ocasu mají černobílou špičku, kterou kroutí poblíž tlamy a lákají na ní ještěrky. Toto zbarvení později zmizí, nejčastěji tehdy, když krajta dosáhne dospělosti. Zajímavostí je, že v Jižní Americe se vyskytuje had z čeledi hroznýšovitých, který se v tomto krajtě zelené nesmírně podobá. Je to Corallus caninus, nebo-li prohlavec zelený. Je stejně zbarvený, zhruba stejně dlouhý, loví shodným způsobem a mláďata jsou také zbarvena jinak, než dospělci. Tomuto se říká konvergence, jde o typ evoluce, kdy se dva nepříbuzné druhy vyvíjejí podobným způsobem v závislosti na stejný typ prostředí, který obývají, ačkoliv se často vyskytují ve zcela odlišných částech planety. Jinak je krajta zelená nedotčeným druhem, nehrozí jí v současnosti žádné vážné nebezpečí. Jelikož však po celém světě dochází k destrukci deštných lesů, může se i tohoto druhu týkat vymizení přirozeného habitatu. Káceny jsou často nížinné lesy, a právě v takovém prostředí se tento had vyskytuje. Nikdy jej nenajdete výše, než ve výšce 1800 metrů nad mořem. Jde ale o velmi klidného hada, jenž dokonce i v sebeobraně kouše jen málokdy. Proto je považován za dobrého plazího mazlíčka, ačkoliv má, co se chovu v zajetí týká, speciální požadavky...

Příště krajta pestrá!

Ostrovní trpaslíci-Zakrslý mamut z Kalifornie

1. února 2016 v 11:04 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V tomto článku si představíme dalšího živočicha, který se pro život na izolovaném ostrově musel zmenšit. Další část mého projektu s názvem "Ostrovní trpaslíci" se zaměřuje na huňatého savce, který vyhynul teprve nedávno...

Místo: Channel Islands, Kalifornie,
Čas: Pleistocén,
Příklad ostrovního nanismu: Zakrslý mamut.
Mamuti patřili mezi největší savce posledních několika set tisíc let. Ty největší druhy dosahovaly výšky v kohoutku přes 4 metry a vážily přinejmenším tolik, co dnešní slon africký, největší suchozemský savec jednadvacátého století. Mamuti byli výtečně přizpůsobeni pro život v chladu, většina druhů byla osrstěna a vybavena tlustou tukovou vrstvou. Toto přizpůsobení na život v ledových dobách, jež se během Pleistocénu střídaly s teplejšími doby meziledovými, vedlo ke značnému úspěchu této skupiny chobotnatců. Známe však i zakrslé typy mamutů a slonů, některé byly nalezeny na Krétě, jiné v jihovýchodní Asii. Také Severní Amerika se může pyšnit jedním mamutím ostrovanem, který se kvůli životu na izolovaném území zmenšil. Tomuto stavu se říká ostrovní nanismus. Protože je prostředí pro živočicha celkově malé, sám se během desetitisíců let evoluce také podstatně zmenší, aby vůbec mohl v ekosystému ostrova přežít. Kosterní pozůstatky malého mamuta byly po dlouhou dobu nalézány na kalifornských Channel Islands, a to už od roku 1856. V roce 1873 se o něm poprvé psalo ve vědeckých publikacích. Bylo to ale až v roce 1928, kdy byl tento chobotnatec popsán vědci Furlongem a Stockem, a vědecky nazván Mammuthus exilis. V 90. letech pak byla vykopána celá kostra na Santa Rosa Island, což je druhá největší pevnina Channel Islands. Při vykopávkách bylo zjištěno, že nalezený jedinec zahynul pravděpodobně v 50ti letech. U chobotnatců to není nic neobvyklého, vždyť i dnešní sloni jsou dlouhověcí. Před šesti lety, tedy roku 2010, byly pozůstatky prozkoumány ještě detailněji, a díky analýze bylo zjištěno, že tento drobný mamut dorůstal výšky 1,72 metru a vážil 700-800 kilogramů. Pozoruhodné je, že tento tvor se vyvinul z překvapivě největšího mamuta, jaký kdy v Severní Americe žil. Byl jím mamut kolumbijský (M. columbi), měřící v kohoutku 4,3 metru a vážící 9 tun! Zdá se být neuvěřitelné, jak se mohl během vývoje takový gigant zmenšit. Kolumbijští mamuti samozřejmě žili ve vnitrozemí Severní Ameriky ve stejné době, jako jejich blízcí příbuzní na kalifornských ostrůvcích, jež byli mnohem menší. Mammuthus exilis se poprvé objevil teprve před 60 tisíci lety, a vyvinul asi před 11 000 lety, s koncem doby ledové. Tentokrát to jistě nebyli lidé, kdo způsobil jeho vyhynutí. Na Santa Rose totiž nebyly objeveny žádné pozůstatky pravěkých lidí, Mammuthus exilis tedy vyhynul přirozenou cestou, zcela jistě kvůli náhlé změně klimatu. Zajímavé je, že s oteplením se také zvedla hladina oceánů. Neuvěřitelných 80 % pevniny Channel Islands se tak ocitlo pod vodou. Už tak dost malý mamut nedokázal takovou změnu přežít, a vyhynul v prostředí ještě menším, než na které byl adaptován. Existují i jiné teorie, ale tyto jsou nejpřijatelnější. Jisté je, že před jedenácti tisíci lety zkrátka Mammuthus exilis mizí z fosilního záznamu... Dnes však na Channel Islands stále nalezneme pozoruhoudnou faunu. Liška ostrovní je jejím nejobdivuhodnějším zástupcem. Tento savec měří 50 centimetrů na délku a patří k nejmenším psovitým. Žije na šesti kalifornských ostrůvcích, a je téměř ohrožen. Nemůžeme sice chránit vyhynulé mamuty, ale stále můžeme udělat něco pro záchranu tohoto dosti zranitelného savce...


Snad se Vám tento článek líbil a třeba Vám i přinesl nějaké nové informace... Do komentářů můžete psát své názory jak na tento článek, tak i na samotné téma.