Březen 2016

Paleontologická expedice na západ Spojených států

31. března 2016 v 17:45 | HAAS |  Vědecké výpravy
Na rok 2016 už bylo ohlášeno několik paleontologických expedic. Například ta Antarktidě, benefitující z krátkého a suchého antarktického léta, kdy je možno na ledovém kontinentu odkrývat zkameněliny, už skončila. Zato se však chystá jiná. Bude mířit do oblasti Bighorn Basin, která se nachází na území států Wyoming a Montana. S více než 24 tisíci dolarů na výzkum bude cílem expedice najít a vykopat pozoruhodné zkameněliny z období Jury a Křídy. Bighorn Basin není pro paleontology novou lokací, už od roku 2001 sem míří výzkumníci z New Jersey State Museum. Každý rok je cílem výpravy něco jiného, tentokrát mají paleontologové v plánu vykopat 65 až 66 milionů let starou zkamenělinu Triceratopse a 145 milionů let starou kostru Allosaura. V jurských horninách Morissonské formace proběhne také výkop pozůstatků nesmírně vzácného druhu sauropoda, po měsících nebo letech výzkumu by se mohlo ukázat, zda náhodou nejde o nový druh. Členové výpravy také doufají v nález některých zvířat z Paleogénu (starších třetihor), konkrétněji nejspíše z prvního období této éry, čímž byl Paleocén. Západ Spojených států byl tehdy domovem pro malé předky primátů, jako byl Purgatorius. Jedním z klíčových členů týmu je Jason P. Schein, asistenční kurátor muzea v New Jersey. Sám o sobě říká, že je ze srdce přírodovědcem a má zájem především o vodní a suchozemské živočichy pozdní Křídy Severní Ameriky (v posledních letech se však také podílel na výzkumu savců z doby ledové). Doufejme, že tato neobyčejná expedice do Bighorn Basin pomůže paleontologii odhalit některá prehistorická tajemství, jež byla zatím světu utajena a přikryta druhohorními horninami...



Zvláštní znaky dinosaurů-Pachycephalosauridi

30. března 2016 v 15:28 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Další čeleď dinosaurů s opravdu podivuhodnými znaky je tu! Tentokrát jsou to tlustolebí dinosauři...

Pachycephalosauridi byli podle mnohých palentologů jednou z posledních evolučně prosperujících skupin dinosaurů vyskytujících se na konci období Křídy. Patřila mezi ně řada dinosaurů: Pachycephalosaurus, Prenocephale, Stygimoloch, Sphaerotholus, Stegoceras, Tylocephale, Dracorex a někteří další. První zástupci se objevili před 90 miliony let, jedním z prvních pachycephalosauridů bylo zřejmě Ferganocephale z pravěkého Kyrgyzstánu, ale nevíme to jistě. Naopak takoví známí Pachycephalosauridi, jako např. Pachycephalosaurus, do této čeledi patřili nesporně. Společně se známými rody dinosaurů, jako Tyrannosaurus Rex, Triceratops, Ankylosaurus a dalšími, vyhynuli na konci období Křídy, před 65 miliony let. Ale co měli všichni společného? Co si všechny ty rozdílné druhy zachovaly od svého společného předka z dobi střední Křídy? Především to byla bipední zvířata, chodila po dvou nohách. Přední končetiny byly celkově krátké a dinosauři se o ně neopírali. Možná s nimi však mohli hrabat, to ale nevíme. Měli také dlouhý ocas, který tvořil skoro polovinu délky těla (tak jako u dnešních ještěrů). Pravděpodobně byli rychlí, když utíkali. Na tom mohli kapitalizovat, když je napadl predátor. Podobně jako většina relativně malých ornitopodů, i pro ně byl spásou rychlý úprk. Když už došlo k napadení ze zálohy a zvíře nemohlo uniknout, nemohlo proti svému sokovi využít dalšího zvláštního znaku? Nejpodivnějším znakem této skupiny dinosaurů totiž nejsou pláty na hřbetě jako u Stegosauridů nebo obrovské zuby, jaké měly Tyrannosauři. Je to přímo jejich hlava...



Pachycephalosauridi byli charakterističtí svou tlustou lebkou, proto se jim také říká tlustolebí dinosauři. I když to byli vegetariáni, vypadali děsivě. Jedna z teorií tvrdí, že tvar lebky i podivné ostny, které z ní vybíhaly, sloužily k určení druhu. Samci je mohli ukazovat samicím a lákat je tak. Tato okrasa mohla sloužit také k odstrašení nepřátelkých samců. S tím ale souvisí ještě něco. Pachycephalosauridi svou tlustou lebku používali v soubojích. Když samci bojovali o teritorium, vráželi do sebe hlavou. Takové údery musely být hodně bolestivé! Dříve se předpokládalo, že se byli schopni srazit hlavami, ale takovou ránu by asi jejich lebka nevydržela a praskla by. Takže se asi spíše "bili" do boků. Některé rody, jako Stygimoloch nebo Dracorex, měli ale na lebce vysoké ostny, delší než jejich příbuzní. Zda s nimi mohli třeba nabodnout útočníka, nebo sloužily výhradně k předvádění se, to bohužel nevíme. Existuje ale ještě jedna zajímavá teorie. Mark Goodwin a Jack Horner přišli s tím, že se s růstem lebky měnila i její struktura a celkově klenutost lebky. Soudě podle stop cév, které se na zkamenělých lebkách zachovaly, lze usuzovat, že z klenby mohl vyrůstat jakýsi roh. Neví se ale, jak vypadaly. Možná někteří Pachycephalosauridi opravdu měli takové vyvýšené rohy na hlavě, ale většina měla plochou lebku...


Upřímně doufám, že se Vám můj článek líbil-pokud ano, komentujte. Brzy napíši další díl tohoto projektu!

Sauroniops

29. března 2016 v 17:02 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Sauroniops byl masožravý dinosaurus z čeledi Carcharodontosauridae, žijící v severní Africe před 100 miliony lety. Jeho jméno znamená v překladu "Sauronovo oko". Bylo mu dáno na počest hlavní záporné postavy z knih J. R. R. Tolkiena Pán prstenů, podle kterých byly natočeny i slavné filmy. Sauron byl démonická bytost, pán temné země zvané Mordor, a v Ohnivé hoře nechal ukovat prsten, který ho činil velmi mocným. Když byl Sauron při boji zničen Izildurem, začal prsten své putování od majitele k majiteli, tedy přes Golluma (Gluma) až po Hobity. Sauron i po své porážce přežíval, jakožto obrovské oko. Bylo jen jedno. Právě díky tomu získal své jméno i tento dinosaurus. Není pravda, že by to bylo jednooké zvíře, ale něco se Sauronem přesto mělo společného. Tak jako měl Sauron jedno oko, je Sauronips znám pouze z jedné kosti, která se nacházela nad očima. Zbytek kostry nebyl nikdy nalezen. Proto existují jisté pochybnosti o jeho zařazení, ale protože se nalezená kost podobala nadočnicovým kostem Carcharodontosaurů, byl s nimi pravděpodobně příbuzný. Nalezená kost měří 186 milimetrů, z čehož není lehké zjistit celkovou délku zvířete. Víme však, že Carcharodontosauři byli velcí, asi 12 metrů dlouzí. I Deltadromeus, kterému byl Sauronips příbuzný, měřil nějakých 8 metrů. Sauronips se pravděpodobně pohyboval mezi těmito dvěma velkými masožravci, délka 10 až 12 metrů se uvádí celkem často. To znamená, že tu máme dalšího velkého dravce, dlouhého jako Tyrannosaurus! Kromě toho víme, že na hlavě měl Sauronips výrazný hrbol, možná to bylo poznávací znamení druhu. Když byl porostlý šupinami, mohl být například pestře zbarven. Zkamenělina Sauroniopse byla nalezena v roce 2007 v Maroku v horninách ze střední Křídy, ale popsán byl tento dinosaurus až roku 2012. Autory popisu jsou Andrea Cau, Matteo Fabbri a Marco Dalla Vecchia. Před 100 miliony let vypadalo Maroko úplně jinak, než dnes. Pokrývaly jej lesy a mokřiny, ve kterých žila spousta ryb, a ty lákaly veliké spinosauridy, jako byl Suchomimus a samozřejmě proslulý Spinosaurus. Sauroniops v takovém prostředí hledal nejspíše býložravé dinosaury, od menších ornitopodů až po velké sauropody. Dvanáctimetrové zvíře mělo schopnost skolit přinejmenším mládě velkého, dlouhokrkého veleještěra. Carcharodontosauridi měli tlamu plnou nesmírně dlouhých zubů, jež byly zatočeny dozadu. Byly to dokonalé zbraně k zabíjení kořisti. Jen pro zajímavost, Carcharodontosaurus měl zuby dlouhé až 20 centimetrů, to je takřka o 13 centimetrů více, než velký žralok bílý! Byl-li takovými zbraněmi vybaven i Sauroniops, určitě to byl nepřemožitelný predátor...
Protože byl tento dinosaurus popsán "teprve" před čtyřmi lety, v mnoha knihách jeho popis nenajdete. Dobrý popisek se ale nachází na anglické verzi Wikipedie.


Příště Tylocephale!

Velikonoční soutěž

28. března 2016 v 9:24 | HAAS |  Naše soutěže
Dnes je Velikonoční pondělí, ale nejen to! Jelikož máme volno, rozhodl jsem se, že dnes se na mém blogu objeví Velikonoční soutěž. Předně chci všechny upozornit, že nepůjde o nic složitého, nechci do soutěže vkládat nějaké těžké otázky. Celkem jich bude deset a budou se týkat jak světa dinosaurů, tak pravěkých savců i prvohorních zvířat. Odpovědi můžete psát buďto do komentářů, anebo mi je poslat na e-mail haasvojta@volny.cz (v případě, že se rozhodnete pro e-mail, který si kromě mě nikdo nepřečte a neopíše tedy Vaše odpovědi, nezapomeňte do komentáře napsat, že se hlásíte a nejlépe uveďte svůj vlastní e-mail). Odpovědi můžete posílat až do neděle 3. dubna, poté již bude uzavírka a předání diplomů. Do komentářů napište, co si přejete na diplom!

1. Jaký je český název pravěkého medvěda druhu Arctodus simus?

2. Je pravda, že pterosauři kladli kožovitá vejce?

3. Jak dlouhý byl Herrerasaurus a čím se živil?

4. Napište názvy alespoň dvou velkých paleontologických nalezišť na území Spojených států amerických.

5. Který paleontolog si myslí, že Tyrannosaurus Rex nebyl dravcem, ale mrchožroutem? Vypište i důkazy, které jeho teorii vyvracejí.

6. Jak se jmenuje ostrov ve Skotsku, jehož skály obsahují zkameněliny karbonských brouků? Nápověda: Prehistorický park.

7. Napište, co znamená název Cynognathus, a do jaké skupiny zvířat tento tvor patřil.

8. V jaké zemi byly nalezeny fosilní pozůstatky Brachiosaura?

9. Je pravda, že šavlozubí tygři žili i v jeskyních?

10. Teď snad Velikonoční téma: Napište něco o dinosauřích vejcích.


Počet soutěžících je neomezený, doufám, že se Vás několik přihlásí!!!

Svět opičích ještěrů, 2. část

27. března 2016 v 10:19 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V minulé části jste se seznámili s mladým samcem Megalancosaura se jménem Stephen. Jezírko, kam se Megalancosauři denně chodili napájet, se ale ukázalo být nebezpečným. Navíc se později v krajině objevili podivní tvorové... Co jsou asi zač?

Svět opičích ještěrů, 2. část:
Stádo velikých zvířat, která Stephen pozoroval z vrcholku stromu, putovalo daleko na západ. Ani jeden z nich se neobrátil k lesu a jezeru. Čas od času se některý z těch čtyřnohých obrů postavil na zadní, aby se lépe porozhlédl po krajině. Dělal to pravidelně jedinec v popředí stáda, jelikož ho vedl a musel vědět, kam přesně jde. Jen co se veliké stádo vzdálilo, u jezera opět zavládl klid. Ne však na dlouho. Stephen se uložil na větvi, na kterou svítilo teplé odpolední slunce, avšak nepříliš horké, poněvadž bylo zadržováno větvemi jehličnanů. Na Stephena dopadaly jen části slunečního svitu. Pak se najednou ve vzdálenosti pouhých třicet metrů od něj ozvalo hlasité zahučení. Jako všechna zvířata v okolí a především pak Megalancosauři, Stephen instinktivně zvedl hlavu a obrátil ji ke zdroji zvuku. Přišlo sem další stádo velkých zvířat, tentokrát o něco menší, než to předchozí. Tato skupina však neputovala pustinou dál, na chvíli se usadila tady, u lesa. Les to byl sice celkem řídký, ale díky své velké rozloze poskytoval těmto masivním býložravcům dostatek potravy. Byli to migrující Plateosauři, evropští dinosauři neustále protínající kontinent Pangaea při svých cestách za potravou. V tuto dobu měli ovšem namířeno k hnízdištím, jež se nacházela už jen pár kilometrů odsud. Stáda těchto mohutných, avšak neškodných zvířat čelila neustálému nebezpečí. Toho se místní živočichové obávali. Za stády dinosaurů, dokonce těch největších, jaké snad tehdy svět poznal, putují i masožravci. Stephen se stále držel stromu. Najednou uviděl velikého býložravce, jak se s otevřenými čelistmi blíží k listům poblíž jeho těla. Trochu se polekal, a jako ještěrka v rychlosti vyšplhal o několik metrů výše. Tady, ve svém stromovém království, byl Stephen naprosto nepolapitelný. Kryt jehlicemi stromu, opět ulehl a odpočíval. Za chvíli nad ním něco proletělo. Stephen byl zase probuzen, ale věděl, že z těchto zvířat si nemusí dělat těžkou hlavu. Proletěl nad ním Peteinosaurus. Tito malí ptakoještěři patřili mezi první létající plazy vůbec. Lovili vážky a další hmyz žijící u vody a tak pro ně bylo jezero stálým domovem. Peteinosauři žili samotářsky a vyváděli mláďata v puklinách stromů, kam za nimi žádný predátor nemohl. Měli strach jen z jedné skupinky zvířat: z Megalancosaurů. Pro Peteinosauří vajíčka totiž představovali katastrofu, měli-li tedy dost štěstí, aby ukryté hnízdo vůbec našli. Kousek odsud se jedna samička Megalancosaura rozhodla takové hnízdo vyslídit. Pozorně sledovala jednoho Peteinosaura, který se v dvouminutových intervalech stále vracel k jedné škvíře ve starém, suchém stromě. Nakonec usoudila, že tam by mohla najít potravu. Peteinosaurus odletěl, a samička opičího ještěra měla unikátní příležitost. Jamka byla trochu úzká, Peteinosauři jsou mnohem štíhlejší, než Megalancosauři. Avšak na kraji snůšky uviděla jedno kožovité vejce a popadla je do čelistí. Náhle ji něco klovlo do zad. Megalancosauři samička upustila Peteinosauří vejce, ztratila rovnováhu a spadla. Její pětadvaceticentimetrové tělo přistálo přímo ve vodě. Peteinosaurus, bránící své hnízdo, za chvíli na vše zapomněl a dál se věnoval svým povinnostem. Zato malý opičí ještěr měl dost problémů. Krátce po pádu do vody se před ním objevila hlava plná zubů! Byl to Nothosaurus! Popadl Megalancosaura za ocas, trhl s ním, pak dostal své zuby k břichu oběti a s mocným stisknutím čelistí vytekla spousta krve. Megalancosaurus ještě stále žil, když Nothosaurus začal hodovat na ukousnutém ocasu. Za chvíli se samička utopila. Nothosaurus tímto příležitostným útokem o nic nepřišel, ale také mu nic moc nedal. Na otevřeném moři, kde po většinu roku tito mořští plazi žijí, by lovil o moc větší živočichy. Stephen o této nehodě ani nevěděl. S příchodem noci se mu povedlo chytit jednu jepici, poletující nebezpečně blízko jeho zubatých čelistí. Svou polohu ale Stephen neměnil, místečko, které si odpoledne vybral k odpočinku, bylo ideální i k přečkání noci. Ta však nebude o nic bezpečnější, než den...

Co se asi přihodí? Pokračování příště!!! Doufám, že se Vám druhá část příběhu líbila...

Nosorožec sumaterský poprvé po 40 letech spatřen na Borneu!

26. března 2016 v 10:03 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Před pár dny byla zveřejněna zpráva, která nadchla všechny ochránce přírody a bojovníky za její záchranu! Nosorožec sumaterský, který je bohužel na pokraji vyhynutí, byl totiž objeven v pralesích indonéské části ostrova Kalimantan nebo-li Borneo. Tento nosorožec byl kdysi hojný po celé jihovýchodní Asii: vyskytoval se v Barmě, Thajsku, na Malajském poloostrově, na Sumatře (odtud název) i na samotném Borneu. Nyní volně žijící populace obývají již jen několik chráněných oblastí na Sumatře a jedna populace zůstala v pořádku v kontinentální Malajsii. Ještě před deseti lety zbývalo na Zemi 300 nosorožců sumaterských, nyní je jich méně než sto. Je to kriticky ohrožený druh, který není lehké zachránit. Ačkoliv existují chovné programy, je obtížné přivést k životu mláďata těchto nosorožců v zajetí. Jednu z mála výjimek tvoří chovný program v zoo Cincinnati, jinak se pokusy o chov v mnoha jiných zoologických zahradách nezdařily. V srpnu minulého roku bylo ohlášeno, že nosorožci vyhynuli i v malajské části Bornea. Jak se ale nyní ukázalo, stále tajně přežívají v té indonéské části! Paradoxem je, že zrovna tam se nejvíce kácejí deštné lesy. Musí jít o velice tajnůstkářskou populaci. To potvrdil i Glyn Davies, ředitel ochrany přírody v britském odvětví World Wildlife Fund (WWF). Dne 12. března 2016 byla jedna samice nosorožce sumaterského nalezena ve speciální odchytové jámě v lese Kutai Barat. Stala se tak prvním sumaterským nosorožcem, který byl viděn na Borneu po 40 letech. Možná se to ale dalo tak trochu čekat, protože před třemi lety nalezl tým WWF na Kalimantanu stopy, jež s velkou pravděpodobností patřily nosorožcům. Samice, 4 až 5 let stará, byla přemístěna do speciální ohrady, kde pobyde několik týdnů nebo měsíců. Pak bude vypuštěna zpět do volné přírody. Ze svého původního domova však musí nadobro pryč, jelikož jde o místo, kam se nezdráhají chodit na zvěř pytláci. Plánem je tedy přemístit ji do 150 kilometrů vzdáleného chráněného území... Budoucnost nosorožce sumaterského opravdu závisí na každém jedinci, uvážíme-li, že v divočině žije již jen stovka těchto zvířat. Nosorožec sumaterský je nejmenším druhem nosorožce na Zemi, měří jen 150 centimetrů na výšku-člověku sahá zhruba po hruď. Na rozdíl od jiných současných nosorožců je porostlý hustou srstí, zvláště na hřbetě. Nosorožci jsou ohroženi po celém světě (například severní poddruh nosorožce bílého je na tom nejhůře, zbývají jen tři jedinci). Největším nebezpečím je pro ně poptávka po rohu, někteří lidé totiž věří, že má magické účinky, což vůbec není pravda. Ze všech pěti druhů je nejohroženější nosorožec jávský. I zde jsou však dobré zprávy: za několik let stoupl jejich počet z 50 na 63. Doufejme, že tato majestátní zvířata budou zachráněna!

Zdroj informací: www.natureworldnews.com . Zdroj obrázku: www.rhinos.org . Snad Vás zpráva nadchla!

Správce dinosauřího parku - Rozhodnutí o budoucnosti Isle of Die

25. března 2016 v 9:19 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Máme tu Velikonoční prázdniny, a s nimi dnes, v pátek 25. března, přichází i další část Správce dinosauřího parku! Jak jsem slíbil, z Tedova ostrova se nyní dostavíme do Spojených států, kde probíhá důležitá debata...

Rozhodnutí o budoucnosti Isle of Die

Ve mě, Oliverovi, Charlesovi i všech ostatních se mísí různé pocity. Na jednu stranu jsme nadšeni, na druhou zklamáni a naštváni. Od pondělí se jednalo o budoucnosti nejpozoruhodnějšího z ostrovů naší planety, Isle of Die. Tento ostrov, na kterém přežila pravěká zvířata, nemá ve světě obdoby. Od té doby, co byl objeven, dělaly si na něj nároky různé světové mocnosti. Již několikrát se jednalo o jeho rozdělení, kolonizaci apod. Až dosud však nepatřil žádnému státu. Nespravovala ho žádná instituce a tak zůstal bez lidského osídlení, tak jako před miliony let. Jednání, které tento týden proběhlo ve Washingtonu, se účastnilo mnoho pracovníků Dinosauřího parku. Já jako správce samozřejmě nesměl chybět, Oliver jakožto přírodovědec a cestovatel, znalý Isle of Die více, než kdokoliv jiný, seděl přímo mezi nejdůležitějšími aktéry debaty. Vedle něj byl posazen Charles, ředitel parku. Sešlo se zde na osmnáct Ochránců pravěké zvěře, speciální organizace, která vznikla teprve nedávno, a která bojuje proti Operaci Hon na Kronosaura a aktivně se zapojuje do ochrany Isle of Die. Řada miliardářů do Washungtonu přijela s nabídkou koupi ostrova za strašlivé peníze, v tom případě by ostrov patřil jim. Samozřejmě nechyběli zástupci zemí, jako USA, Čína a další ekonomičtí leadeři. V pondělí jsme se kvůli rozhořčení mnoha Ochránců pravěké zvěře nemohli na ničem dohodnout. Zdálo se, že Isle of Die bude kolonií jedné ze zemí, která vyhraje jakousi slovní válku. Také ti boháči se agresivně a zuřivě zapojili do diskuse a představili své návrhy. Lišácky předstírali zájmy o přírodu ostrova, ale ve skutečnosti mají určitě své vlastní plány. Mnozí odborníci na ekosystém, a to nejen Ochránci, však v úterý jejich návrhy zcela zamítli. Během úterního odpoledne jsme se shodli na tom, že Isle of Die by neměl být osídlen a zůstat stále ztraceným světem. Zvířata i rostliny, které jej obývají, nesmíme jen tak zničit! Překvapivě, tato slova padla i od lidí, od kterých jsme do předtím vůbec nečekali... V noci z úterý na středu nikdo z nás nemohl usnout. Pracovníci Dinosauřího parku i Ochránci pravěké zvěře během noci promýšleli, co udělat pro to, abychom se přesto vyhnuli katastrofě. Ve středu ráno jsme se u snídaně shodli na tom, že Isle of Die by mohlo padnout nám. Zkusíme pro to udělat skutečně nejvíce. Jenže co mohou dvě maličké organizace proti těm, kteří vládnou polovině planety?

Ale věřte nebo ne, po nesmírně dlouhé, unavující, vysilující a ke konci už i nudné diskusi, Ochránci vymohli velkou část ostrova! A že bude pod jejich ochranou i s přislíbením Spojených států, to bylo slíbeno! Je to naprosto neuvěřitelné, tento boj jsme vyhráli! Protože Dinosauří park patří o Ochráncům, otevírají se před námi velké možnosti, především však samozřejmě možnost trvalé ochrany ostrova... V noci ze čtvrtka na pátek opět nikdo z nás nemohl usnout. Byli jsme všichni nadšeni... Ale vše se podařilo tak docela. Západní část ostrova nám "přidělena" nebyla. Nejprve se zdálo, že by mohla patřit Číně, což nás mírně zděsilo kvůli orientální medicíně a podobných záležitostech, které chtě nechtě mohou Isle of Die ohrozit. Pak se ale dostala do rukou jednoho z těch miliardářů, a k tomu se hned připojili další a jako v obchodě, rozprodali si část ostrova... Je to možná území, které zabírá jen jednu velkou pláž se skalisky a útesy, kus deštného lesa a malé plochy plání porostlých podivně vzhlížejícími travinami... Ale pravda je ta, že jakékoliv zasáhy do takové části ostrova mohou být fatální pro celý tamní ekosystém. Doufáme tedy, že vše dobře dopadne, a miliardáři si se západem ostrova nebudou dělat, co chtějí. Mnoho lidí však pochybuje o té bezproblémovosti. Asi nás čeká ještě další bitva. Rozhodně to bude bitva děsivější, než setkání dvou rohatých dinosaurů při boji o teritorium, nebo boj rangerů s utíkajícím Siamotyrannem!

Doufám, že se Vám tato část líbila! Naši hrdinové teď na čas mohou být v klidu, i když brzy je bude opět stíhat další boj!

Hon na tasmánského tygra

24. března 2016 v 8:39 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Vakovlk nebo-li Thylacinus patří mezi nejznámější zvířata vyhubená člověkem. Poslední zástupci tohoto podivuhodného druhu vačnatce, který byl ve své době největším původním australským masožravcem, byli viděni ve 30. letech minulého století. Bylo to v roce 1936, když poslední z nich zahynul v zajetí. Po jeho vyhynutí se začal i hroutit místní ekosystém, i když se ho zatím daří chránit. Austrálie opravdu zažila děsivé chvíle, jelikož v minulosti přišla snad o polovinu malých pouštních vačnatců, ale mezi těmi nejpozoruhodnějšími zvířaty, o která navěky přišla, patří právě vakovlk. Vyhuben především proto, že jej farmáři považovali za škodnou na dobytku, ačkoliv neměl dost silné čelisti na to, aby vůbec zabil ovci... Opravdu je však navěky ztracen? Spousta lidí tvrdí, že od té doby vakovlka viděla. Po internetu se šíří videa zobrazující podivné čtyřnohé zvíře utíkající kdesi v dálce. Někteří lidé si dokonce myslí, že vakovlk nevyhynul, a podobně jako třeba nártoun (nejmenší primát na světě), který byl dlouho považován za vyhynulého, bude i vakovlk znovuobjeven. Máme opravdu šanci jej znovu najít? Tvůrci dvoudílného dokumentárního pořadu Hon na tasmánského tygra (Hunt for the Tasmanian Tiger) se spojili s vědci, kteří se obdivuhodného tvora snaží vypátrat. Ti z Vás, kteří mají Animal Planet, mohou shlédnout druhou část tohoto filmu v neděli v 11:50. Při natáčení pořadu objevili zoologové na Tasmánii hlubokou noru a otisky tlap a drápů, což je podnítilo k dalšímu pátrání. I když je to celkem nepravděpodobné, stále je naděje, že vakovlk možná někde přežívá. Pro druh by to sice bylo velice těžké a muselo by jít o utajeně žijící populaci kdesi hluboko v lesích Tasmánie, ale možnost tu je. Zvíře nebylo při natáčení nalezeno, ale stále před sebou máme některé slibné důkazy. Pokud máte zájem, na film se podívejte... Pokud jde o samotného vakovlka, je podle IUCN stále považován za vyhynulého od roku 1936. Jediný jeho příbuzný, který nám ještě zbyl, je ďábel medvědovitý. I ten je značně ohrožen, i když se dělá mnoho pro jeho záchranu...

Na obrázku vidíte jedny z prvních kreseb ďábla medvědovitého a vakovlka tasmánského...

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Troodontidae

23. března 2016 v 17:44 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Na další článek do rubriky "Podivuhodné zprávy ze světa pravěku" jste nemuseli čekat dlouho. Tentokrát jde o další část mého projektu Základní údaje o čeledích dinosaurů. Nyní se už podíváme na menší dinosaury!

Název čeledi: Troodontidae,
Autor názvu a popisu: Charles W. Gilmore, 1924,
Nejznámější zástupci: Troodon, Byronosaurus, Mei Long a další,
Doba výskytu: Pozdní Jura až konec Křídy.
Troodon byl prvním popsaným dinosaurem Ameriky, stejně jako vůbec první vědecky popsaný dinosaurus kontinentu. Za jeho popisem stál Joseph Leidy, známý přírodovědec, který ho popsal roku 1856 na základě několika zubů. Ty považoval Leidy za ještěrčí, baron Nopsca v roce 1901 uvedl, že Troodon byl megalosaurid. Bylo to až v polovině 20. let 20. století, když byla Gilmorem zavedena samostatná čeleď Troodontidae. Tento podivuhodný dinosaur se totiž hodně lišil i od dromaeosauridů, kterými se jinak mnoha znaky podobal. Bylo to především díky dlouhému, ostrému drápu na zadních končetinách. Nebyl tak velký jako u raptorů, ale určitě se zvířeti hodil buďto při lovu malé kořisti, jako byli malí savci, nebo při držení masa. Troodon nebyl žádný obr, měřil na délku asi 2 metry. Podobně to bylo s dalšími zástupci čeledi. Mongolský Byronosaurus, který žil před 75 miliony let spolu s Velociraptorem, měl nevroubkované zuby. To je mezi Troodontidy skutečná zvláštnost-všechny ostatní druhy měly na zubech vroubky. Vlastně i ostatní theropodní nebo-li masožraví dinosauři měli takové zuby, s výjimkou primitivních ornithomimidů (pštrosích dinosaurů) a některé rybožravých spinosauridů. Saurornithoides měl Byronosaurovým společníkem, také žil v Mongolsku před 75 miliony let. Mezi další známé rody patří Borogovia. Všechny tyto druhy, včetně Troodona, měly několik výjimečných znaků: prvním bylo stereoskopické vidění. Když hledali malou kořist, bylo užitečné. Zadruhé, měli tenké nártní kosti-podobně jako ornithomimidi a tyrannosauridi. Zatřetí, kostra připomínala kostru ptáků, většina druhů asi byla opeřená, a měli také velký mozek. Troodontidi byli jedněmi z nejchytřejších dinosaurů. Bambiraptor patří mezi ně, byl to asi nejchytřejší dinsoaurus vůbec. Je ale pravda, že inteligence troodonů se asi rovnala inteligenci dnešních kasuárů, což bylo mezi dinosaury mnoho, ale zřejmě nedovedli plánovat. Aby lokalizovali malou kořist, měli Troodontidi i speciálně vyvinutý sluch, v mnohém podobný sovám. Možná, že požírali malé savce žijící pod zemi. Mezi nejstarší Troodontidy patří Anchiornis, podivný dinosaur s peřím z Číny před 160 miliony let. Víme dokonce, jakou měl barvu, bylo to zjištěno v roce 2010. Byl černobílý s červenou chocholkou na hlavě. Troodontidi vymizeli spolu s ostatními dinosaury před 65 miliony let, ale potomci dinosaurů, ptáci, mohli vzejít právě z takto vzhlížejících dinosaurů...




Na prvních dvou obrázcích vidíte druh Troodon formosus (druhý obr. je z Dinosaur Planet), na třetím je Saurornithoides a na posledním obrázku se nachází rekonstrukce Anchiornise v pravých barvách... Snad jste si článek užili!

Jak strakapoudové a datli hledají potravu

22. března 2016 v 17:04 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Každý z nás pravděpodobně zná zvuk, kterým se ozývají pozoruhodní ptačí obyvatelé lesů: datli a strakapoudi. Kromě jimi přímo vydávaných zvuků, kterými na sebe volají nebo upoutávají svou pozornost, však vyniká ještě jiný zvuk. Je to právě ten, který jsme snad všichni slyšeli, vlastně je to i jeden z nejznámějších zvuků vydávaných zvířaty na celém světě (řád ptáků šplhavců totiž žije na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy). Jde o tesání do kmene stromu. Většina lidí celkově ví, proč se tak děje. Je pravdou, že datli například takovým ťukáním označují své teritorium. Snad ještě častěji se však setkáme s faktem, že díky tesání do kůry stromu hledají ptáci potravu. Pokud dostanete tu možnost a zahlédnete v lese strakapouda, kteří jsou celkem hojní, na chvíli zůstaňte a sledujte ho. Dalekohled při tom bude ideální. Je dost pravděpodobné, že už před pozorováním Vás na sebe pták upozorní právě ťukáním. To je velmi hlasité, je způsobeno silnými ranami jeho dlouhého, ostrého zobáku, do kůry. Když strakapoud nebo datel zjistí, že pod kůrou se nachází nějaký hmyz (nejčastěji hmyzí larva), zaměří se na to místo a začne s prací. Už po několika ranách je schopen kůru prorazit a dostat se k výživné svačince. Pak využije něco, o čem už mnoho lidí neví. Je to totiž velmi dlouhý jazyk, skrývající se v tom ostrém zobáku. Je až nezvykle dlouhý: měří na délku tolik, co samotný zobák. Když ho vysune daleko před jeho špičku, může s ním larvu okamžitě nabrat. Pak už jen zbývá potravu sníst. Skutečnou zajímavostí ale je, že svaly ovládající jazyk obtáčejí téměř celou lebku. Sval se táhne od konce zobáku, konkrétně od oblasti před okem, kolem celé lebky až ke spodnímu konci zobáku. Avšak, ne všichni šplhavci klepou do stromů při hledání hmyzu. Severoamerický datel rudohrdlý je dokonalým příkladem toho, že svých schopností tito pestře zbarvení ptáci využívají i k získávání jiné pochoutky. Datel rudohrdlý je milovníkem mízy. Pravda sice je, že ho ke stromu takřka vždy přiláká hmyz, pro změnu samotný lákaný mízou, ale pak si často neodpustí pár klovanců do kůry stromu, aby se napil sladké šťávy. Otvory vytváří především v období na konci léta a také většinou na podzim. Bystré smysly jsou pro šplhavce velmi důležité, často nestačí dobře skrytou kořist vidět, ale spíše ji slyšet a možná i cítit vibrace. I zrak ale může být dost užitečný, v původně vytvořených puklinách, do kterých pták ani neklovne, též může najít spoustu potravy... Mnoho lidí považuje datlí tesání do stromu za samozřejmost, ale nic jednoduchého to není...

Zdroj obrázku: www.rspb.org.uk (jedná se o společnost, která stojí za mnohými skvělými projekty souvisejícími s britskými ptáky).
Doufám, že se Vám článek líbil...