Duben 2016

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Abelisauridae

30. dubna 2016 v 9:20 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Tato část mého seriálu "Základní údaje o čeledích dinosaurů" se zaměří na další skupinu theropodů. Na rozdíl od Dilophosauridů, které jsme si představili v předchozím díle, nebyli tito predátoři primitivní...

Název čeledi: Abelisauridae,
Autor názvu a popisu: Novas a Bonaparte, 1985,
Nejznámější zástupci: Abelisaurus, Carnotaurus, Rugops, Majungatholus,
Doba výskytu: Pozdní Jura až pozdní Křída.
Čeleď Abelisauridae byla do 80. let 20. století velice málo známá. Většina do té doby nalezených abelisauridů pocházela z Jižní Ameriky a kvůli krátkým končetinám a mohutné lebce byli proto považováni za jihoamerické tyrannosauridy. Ve skutečnosti měli k tyrannosauridům celkem daleko, ačkoliv s nimi patřili mezi masožravé theropody. Je ale pravda, že abelisauridi tak trochu zastávali pozici svých vzdálených příbuzných. Tyrannosauridi se vyskytovali na severní polokouli, abelisauridi zase převážně na jižní. Mohutná hlava plná zubů, jež však u některých druhů (jako např. Rugops) byly malé a slabé, poukazuje na jasné masožravce. Přesto není jisté, zda byli abelisauridi plně dravci, nebo spíše mrchožrouti. Přední končetiny byly ještě kratší, než u tyrannosauridů. Zato zadní končetiny byly mohutné-tito dinosauři museli být opravdu rychlí. Abelisauridi jsou dobře známi jako dinosauři Křídy, ale některé druhy se objevily už na konci Jury. Fosilie zástupců této čeledi byly nalezeny v Jižní Americe, Indii a Africe. Avšak některé druhy se vyskytovaly i dále na severu, například Tarascosaurus žil na území Evropy a jeho zkameněliny známe z Rumunska. Evropské formy měly zřejmě původ v Africe a právě asi před 80 miliony let pronikly do Evropy, jež však tehdy byla roztroušena do mnoha malých ostrovů. Jedním z nejznámějších abelisauridů byl mocný Majungatholus, někdy také zvaný Majungasaurus. Vyskytoval se na území prehistorického Madagaskaru v pozdní Křídě a mohl být postrachem velkých sauropodů Rapetosaurů. Některé zkameněliny dokládají, že byl kanibalem. V tamním ekosystému byl asi dominantním predátorem. Ne všude však abelisauridi zcela dominovali, pravěká Argentina nebo sever Afriky byly v Křídě domovem ještě větších zabijáků, carcharodontosauridů a spinosauridů. Většina abelisauridů nepřesahovala délku 6 metrů, i když některé druhy měly i 8 metrů. Bizarnost je slovo, které by mohlo popsat hlavu abelisauridů. Například Carnotaurus ("masožravý býk") měl na hlavě dva malé, podivné rohy, jejichž význam je neznámý. Snad sloužily samcům k upoutání pozornosti samice, nebo jako výhrůžka jiným samcům při boji o teritorium. Poslední členové čeledi Abelisauridae vyhynuli před 65 miliony let spolu s ostatními dinosaury...



Abelisauridi byli rozhodně velice zajímaví dinosauři. Pokud chcete, můžete do komentářů napsat, co Vám na nich připadá "nejzajímavější"...

Správce dinosauřího parku - Blížíme se k dalšímu incidentu?

29. dubna 2016 v 9:39 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Předposlední dubnový den znamená tentokrát i další díl Správce dinosauřího parku! Co všechno náš správce zažil? Nyní Vám o tom povypráví...

Blížíme se k dalšímu incidentu?

Otázky padají v Dinosauřím parku často. Avšak dlouho se mezi nimi neobjevila taková, jakou si pokládáme nyní. Minulý týden došlo k podivné události na Isle of Die. Západní část ostrova, která byla rozprodána tajemným miliardářům, byla svědkem nerovného zápasu mezi lidmi a ptakoještěrem Tapejarou, bránícím své hnízdo. Ptakoještěr byl zabit, hnízdo vykradeno a vejce jsou nyní bůhví kde. Většina ostrova je pod správou Ochránců pravěké zvěře, se kterými se Dinosauří park spojil a společně jsme schopni vytvořit z Isle of Die něco jako "nejvzácnější národní park světa". Ovšem majitelé západního pobřeží by nám to mohli překazit. Navíc se ukazuje, že už tak krátce po rozhodnutí o rozdělení Isle of Die, jsou k tomu ti lidé připraveni. Povím Vám tedy, co se přihodilo během středy a včerejška, tedy čtvrtka... Letadlo Ochránců pravěké zvěře opět hlídkovalo nad ostrovem. Strážce zvěře Joe Tits, jeho manželka Joanna a pilot letadla Robert Dixon zkoumali "z ptakoještěřího pohledu" skály ve středu ostrova. Ty jsou domovem velkých pterosaurů, kteří zatím nikým nebyli identifikováni. Podle našeho odborníka, Olivera, by to snad mohli být Quetzalcoatlové či jim příbuzný druh, třeba i trochu menší (neboť Quetzalcoatlus byl jedním z největších pterosaurů). Brzy je zaujal sloup dýmu vycházející z blízkého pralesa. Po pár minutách letu se ukázalo, že tam, kde kdysi panoval prales, je nyní asi padesát metrů široká pláň bez života, pokrytá jen hlínou a suchými keři. Takřka přesně ve středu toho padesátimetrového kruhu se nacházel oheň, zničující obrovský, snad desetimetrový cykas. Kusy dřeva jiných rostlin byly do ohně házeny též. Kolem bylo shromážděno na čtyřicet, možná i padesát lidí. Na plošině se nacházely motorky a malé letadlo. Ještě větší zděšení přišlo po chvíli. Joanna si všimla, že těsně za letadlem stojí velká klec. Jistě byla na místo přepravena právě letadlem. Pohled z dalekohledu to jen dosvědčil, klec byla dosud připoutána mohutnými řetězy ke spodku letadla. Ale proč klec, a k čemu? Odpověď na tuto otázku padla samozřejmě brzy, ti lidé sem přijeli s jistými zájmy. Problémem je, že celé sídliště, které ničí prehistorický les, se nachází už na území západní části ostrova, jež nepatří nám! Její majitelé si tam mohou dělat, co chtějí... Ale opravdu to tak je? Opravdu mohou ničit tamní přírodu a možná i chytat tamní zvířata, jistě hrubými způsoby sotva srovnatelnými se skvělými metodami Oliverovými, jen proto, že to území patří jim? Ne! Isle of Die je jeden celek a ať už politicky nebo jakkoliv patří více lidem z více zemí a společností, to místo musí být zachováno do posledního detailu! Jenže jak to ukázat světu a přesvědčit všechny o tomto faktu, to není jednoduché...

Letadlo Ochránců zůstalo nepovšimnuto, tedy až do chvíle, kdy se objevilo přesně nad velikým tábořištěm. Ochránci navázali z těmi neznámými ničiteli kontakt pomocí rádia. Nebyla jim zodpovězena jediná otázka. Když jsem včera večer s Joem Titsem mluvil, přehrál mi, co mu ti darebáci řekli: "Kliďte se odsud. Tohle místo vám nepatří..." a po chvíli "Vypadněte nebo letadlo sestřelíme!!! Vypal odsud, blbečku!" Dále to již bylo horší. Kromě nadávek však padalo v rozhovoru stále více výhrůžek. Joe informoval "ničitele" o tom, že vše nahlásí ve správě Ochránců pravěké zvěře, která se zabývá bezpečností pro prehistorická zvířata nejen na území naší části Isle of Die, ale kdekoliv po světě, včetně Tichého oceánu, jež obývají mořští plazi. Poté vypnul rádiové spojení a letadlo z místa zmizelo. Včera pak přišla od Ochránců zpráva, že jim bylo "oficiálně" (to je však jen formální slovo, v tomto případě bez významu) zakázáno navštěvovat západ ostrova. Organizace však chystá uveřejnit informace o všem v tisku. Doufejme, že vše dobře dopadne... Na začátku jsem zmínil otázku, kterou si nyní klademe. Blížíme se k dalšímu incidentu? Co když takové ničení krajiny na Isle of Die zničí tamní přírodu? Co když vypálení padesáti metrů pralesa už vyhubilo několik druhů z toho křehkého ekosystému? Ochránci pravěké zvěře a Dinosauří park se chystají na rozhodující úder. Budeme se muset přemístit na nepřátelské území, a možná svedeme velký boj o budoucnost ostrova. Nikdo však neví, zda existuje šance k vítězství...

Pokud budou Dan a jeho přátelé bojovat s "ničiteli", zvítězí? Jak to ovlivní Isle of Die? Pokračování opět za týden!

Mapování času

28. dubna 2016 v 10:27 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Tento článek byl napsán díky knize "Poznávej věci kolem sebe-Dinosauři" od profesora Mikea Bentona. Kniha mi totiž poskytla některé informace pro článek, stejně jako samotný námět...

V dnešní době není složitým úkolem datovat stáří zkamenělin. Existuje řada metod, jak zjistit, v jaké geologické éře a před kolika miliony let daný druh živočicha či rostliny žil. Zkušený geolog se dnes jen podívá na jakýkoliv geologický útvar a je schopen alespoň odhadnout, z jaké doby pochází. Bylo tomu tak ale vždy? Zmapovat čas ještě před stovkami let nebylo jednoduché. Bylo to přesně před 201 lety, kdy byla vytvořena první geologická mapa. A jaké metody se k mapování času používají dnes? V době začátků geologie a paleontologie si vědci mysleli, že se horniny a fosilie objevují na různých místech zcela náhodně. Později si však uvědomili, že souvrství se na některých místech opakují, při ukládání těchto vrstev tedy musely existovat nějaká pravidla, geologická pravidla. Začali se zabývat ukládáním sedimentů, zvětráváním, zákoninostmi vzniku fosilií atd. V 19. století se zformoval nový vědní obor řadící se ke geologii, a to stratografie. Za jejího otce je považován William Smith, který roku 1815 vytvořil první geologickou mapu Anglie. Smith se zabýval vyměřováním tras pro kanály a také hledal cenné nerosty. Svou geologickou mapu byl schopen vytvořit právě proto, že se zabýval porovnáváním hornin z různých míst, od sebe často velmi vzdálených. Byl to první krok, který vedl k dataci vzniku různých vrstev a tedy i zkamenělin. Geologická období tak, jak je známe dnes, byla zavedena ve 20. a 30. letech 19. století-bylo to právě tehdy, když byly druhohory rozděleny na Trias, Juru a Křídu. Do té doby se například některým anglickým souvrstvím říkalo Lias, ale protože pocházely ze stejné doby, jako souvrství Jury z kontinentální Evropy, nebyl tento název nijak zaveden. V současnosti se hodně používají metody tzv. biostratigrafie. Jde o určování stáří hornin s pomocí fosilií. Aby byla určitá vrstva datována, musejí její zkameněliny splňovat několik základních podmínek: například, musí být jednoduše identifikovatelné (mořští tvorové jako mlži, trilobiti či graptoliti se k tomu sami přímo nabízejí) a musejí u nich být patrné vývojové změny od počátku do konce existence druhu. Říká se jim vůdčí fosilie... Proces, kterému můžeme jednoduše říkat mapování času, lze tedy provést i s pomocí ostatků pravěkých živočichů. Metod je však více...


Národní muzeum dinosaurů v Austrálii

27. dubna 2016 v 15:45 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Po více než měsíci je tu další popisek významného světového muzea! Toto místo by se mohlo zalíbit milovníkům dinosaurů...

Národní muzeum dinosaurů (National Dinosaur Museum) se nachází ve vesnici Gold Creek nedaleko města Canberra, tedy v Teritoriu hlavního města Austrálie. Jedná se o největší, nestěhující se výstaviště dinosaurů v Austrálii, a možná že i jedno z největších na jižní polokouli. Hlavním cílem tohoto muzea je ukázat návštěvníkům evoluci života na Zemi, především pak dinosaurů, a proto je většina exponátů i celé prostředí zaměřeno na druhohory. Mezi exponáty patří jak rekonstrukce dinosaurů, tedy modely, tak i samotné kostry. Asi před třemi nebo čtyřmi lety navíc Národní muzeum dinosaurů začalo vystavovat i kosti australských dinosaurů. Samotné modely tvoří hlavně Dinosauří zahradu, mezi nejpovedenější figury (většinou v životní velikosti) patří například Stegosaurus s červeně zabarvenými pláty na zádech... Podle informací na webových stránkách muzea je v něm nyní 23 kompletních koster dinosaurů a více než 300 samotných kostí, nicméně, jak bývá zvykem, muzeum se stále rozrůstá. Do Národního muzea dinosaurů jezdí i školy a školní zájezdy-takové edukativní programy jsou skvělé, vezmeme-li v úvahu, že mohou v dětech vzbudit zájem o prehistorii života. Prostředí muzea je velice přátelské a je důkazem toho, že i seriózní věda může jít ruku v ruce s velkou zábavou. Vchod do budovy je celkově jedinečný: velká otevřená tlama theropodního dinosaura, snad Tyrannosaura...

Na fotografii vidíte modely Archaeopteryxe a Compsognathů, obyvatel pravěkého Německa v období Jury, kteří spolu zuřivě soupeřili... Máte-li zájem zjistit o tomto muzeu více, navštivte http://www.nationaldinosaurmuseum.com.au .

Pravěké antilopy-Tragoportax

26. dubna 2016 v 16:42 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Minulá část Vám představila Miotragocera, ve druhé části projektu Pravěké antilopy se zase podíváme na Tragoportaxe! Do komentářů pak můžete napsat, zda se Vám článek líbil...

Antilopy patří mezi nejrozmanitější savce současné doby. Už v pravěku žilo mnoho různých druhů této skupiny kopytnatců, která patří do blízkého příbuzenstva s buvoly, ovcemi či kozami. Tyto býložravce má řada lidí spjata hlavně s Afrikou, avšak antilopy žijí také v Novém světě (příkladem jsou vidlorozi). Je ale pravdou, že v minulosti ze Starého světa antilopy skutečně vzešly. Mezi ty nejranější patřil Tragoportax...


Tragoportax gaudryi patří mezi několik druhů pravěkých antilop, jež není složité identifikovat. Doslova vynikajícím určovacím znakem tohoto druhu jsou násadce rohů. Samotné rohy byly zatočeny dozadu a nebyly příliš dlouhé. Dokonce v nejvyšší části nebyly ani příliš štíhlé, spíše zavalité. Pokud Tragoportax používal rohy k obraně, mohly být skutečně nebezpečnou zbraní skrývající velkou sílu. Tragoportax patřil mezi první antilopy. Objevil se snad už před 11 miliony let, a žil až do doby před 7 miliony let, tedy v období Miocénu. Jakožto rod obýval velkou část Eurasie (od Řecka přes Gruzii až po Pákistán). Jeden druh je známý dokonce i z Jižní Afriky. T. gaudryi byl však striktně evropským druhem, alespoň jeho fosilie pocházejí jen odsud. Byly nalezeny mnohé pozůstatky čelistí a zkamenělé lebky, podle rekonstrukcí vážila tato antilopa okolo 200 kilogramů a velikostí by se dala přirovnat ke svým žijícím příbuzným. Když byl Tragoportax objeven, byl pojmenován Tragocerus. Toto jméno však již bylo použito pro jeden druh brouka (to v paleontologii není zrovna neobvyklé) a tak musel být vědecký název změněn. Tragoportax byl stepní druh antilopy, jeho domovem byly zejména savany a podobná prostředí...

Informace pro tento článek jsem získal mj. z knihy Pravěcí savci od Alana Turnera... Další část tohoto seriálu přinesu v brzké době!

Hovasaurus

25. dubna 2016 v 16:53 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Hovasaurus byl jedním z příbuzných známějšího Claudiosaura. Oba tito živočichové patřili mezi primitivní diapsidy, tedy plazy se dvěma spánkovými jamami. Hovasaurus patřil do skupiny Eosuchia a jako většina jejích zástupců, připomínal i on ještěra. I když eosuchové nebyli zcela pravými ještěry, jako například varani, bývají považováni za jejich předchůdce. Navíc tomu nasvědčuje řada znaků. Hovasaurus žil v období pozdního Permu, asi před 250 miliony let. Jediné zkameněliny tohoto tvora byly nalezeny na Madagaskaru, který byl v pozdním Permu součástí obrovského kontinentu Pangaea. V minulosti tedy Hovasaurův výskyt nemusel být omezen jen na toto území, stejně jako jiná tehdejší zvířata, měl i on možnost rozšířit se prakticky kamkoliv. Hovasaurus byl 50 centimetrů dlouhý, avšak značnou část této délky tvořil ocas. Byl dvakrát tak dlouhý, jako tělo, a ze stran byl zploštělý. Připomínal veslo, ale to ve zvířecí říši není ojedinělé: dnešní mořští hadi mají stejně tak zploštělý ocas. Díky tomu jsou také perfektními plavci. Hovasaurus byl tedy vodním eosuchem, stejně jako Claudiosaurus. Zajímavým znakem byly ocasní obratle vybíhající nahoru a dolů v dlouhé výběžky. Kromě toho se mezi kostmi Hovasaura nalezly i kameny, jež plaz polykal. Podobně jako např. u pozdějších plesiosaurů, využíval i Hovasaurus kameny jakožto zátěž. Spolknuté oblázky mu pak usnadňovaly potápění do větších hloubek, kde lovil svou kořist. Ta byla tvořena rybami. Tento pozoruhodný živočich vyhynul s mnoha dalšími typickými zvířaty permské doby při masovém vymírání na přelomu prvohor a druhohor... Hovasaurus byl popsán roku 1926 Piveteauem...
Informace o tomto permském plazu najdete v knihách "Dinosauři-Nalepovací encyklopedie" od Jinny Johnson a "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" od kolektivu autorů (mj. Barry Cow a Colin Harrison).

Příště Eothyris!

Zvláštní znaky dinosaurů-Hadrosauridi

24. dubna 2016 v 9:25 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Tato část Zvláštních znaků dinosaurů se zaměří na mou oblíbenou skupinu býložravců, pozoruhodných kachnozobých dinosaurů!

Dinosauři z čeledi Hadrosauridae byli v pozdním období Křídy nejvýznamějšími býložravci severní polokoule. Známe celou řadu různých rodů, druhů i podčeledí. Tito "dinosauři s kachním zobákem" jsou velmi oblíbeni. I lidé, kteří se o pravěk příliš nezajímají, znají například Parasaurolopha, až desetimetrového býložravce žijícího před 75 miliony let na území Severní Ameriky. Jeho zvláštním znakem byl podivuhodný hřeben na hlavě. Hadrosauridů existovala v Křídě celá řada, další známí jsou např. Corythosaurus, Lambeosaurus, Kritosaurus, Tsintaosaurus, Brachylophosaurus, Anatotitan, Edmontosaurus, Hypacrosaurus, Jaxartosaurus, Prosaurolophus, Saurolophus, Telmatosaurus, Maiasaura... Jen vypsání jmen všech dosud známých rodů by zabralo mnoho místa. Kromě typického vzhledu měli samozřejmě ještě něco společného-předka. Paleontologové se domnívají, a vlastně pro to existují přinejmenším částečné zkamenělé důkazy, že se hadrosauridi vyvinuli z iguanodontidů. To byla skupina dinosaurů, která naopak prosperovala spíše v rané Křídě. Iguanodontidi byli podobně stavěni: chodili po čtyřech končetinách, ale při běhu používali pouze ty zadní. Také to byli býložravci, spásající nízko i vysoko rostoucí vegetaci. Dříve byl Headem popsaný severoamerický Protohadros považován za předka hadrosauridů, široká dolní čelist tomu vždy napovídala. Až po letech se vědecký názor změnil a nyní je považován za specializovaného iguanodontida. Jiní pokročilí iguanodonti, kupříkladu Probactrosaurus, by ale mohli představovat nějaký článek mezi těmito dvěma skupinami dinosaurů. Nyní si představíme některé typické, a občas i bizarní znaky kachnozobých dinosaurů...



Hadrosauridi z podčeledi Lambeosaurinae, včetně Parasaurolopha, Charonosaura či Labeosaura, měli na hlavě charakteristický hřeben. Mohl být pestře zbarven a snad sloužil k upoutání pozornosti samice, ale hlavním důležitým poznatkem je fakt, že byl dutý. Byl tedy hlavně používán k vytváření a zesílení zvuků. Zvíře natáhlo nozdrami vzduch, ten se dostal do hřebenu a vyšel ven tlamou, spolu s hlasitým zvukem. Hadrosauridi byli stádová zvířata, což víme i z nálezů celých uhynulých skupin. Díky zvukům spolu komunikovali, občas snad mohli hlasitou kakofonií zahnat i predátory. Známe ale i takové rody, u nichž je význam hřebene zatím neznámý. Čínský Tsintaosaurus byl vybaven jedním skutečně neobvyklým-tak nezvyklým, že si někteří paleontologové dosud myslí, že při rekonstrukcích byla na hlavu omylem posunuta nějaká jiná kost. Tenký, k hlavě kolmo vztyčený útvar Tsintaosaurovy lebky je tedy předmětem diskusí. Jiní hadrosauridi, např. Edmontosaurus, měli na ocase vysoké čepelovité štíty. Ocas kachnozobých dinosaurů byl celkově tuhý. Ale proč si vlastně tito veleještěři vysloužili název kachnozobí dinosauři? No, stačí se podívat na jejich zobák. Není pravda, že by byl bezzubý, jako u kachen, vlastně nesl tisíce zubů. Takovým shlukům někdy i malých zubů, nashromážděných těsně jeden vedle druhého, se říká baterie. Chrup pokrýval pouze hrany a vnitřní povrch čelistí. Zuby byly na svých pozicích až ve čtyřech vrstvách. Když se zuby v horní vrstvě odlomily (mohlo k tomu dojít i v rámci jednoho zubu), řada se posunula nahoru. Hadrosauridi patřili mezi malé množství druhohorních plazů, kteří svou potravu žvýkali. Je možné, že právě to byla jedna z jejich evolučních výhod. Podle některých vědců byli nejdokonalejšími býložravými veleještěry. Jejich úspěch je nepochybně alespoň z části spjat se způsobem, jakým efektivně zpracovávali potravu. Kdyby tito tvorové před 65 miliony let nevyhynuli, zřejmě by se jim dařilo i nadále...


Při psaní tohoto článku jsem čerpal informace z knih "Dinosauři: Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona a také knihy "Velcí dinosauři" od Zdeňka V. Špinara a Philipa J. Currieho. Do komentářů můžete napsat své názory!

Svět opičích ještěrů, 4. část

23. dubna 2016 v 9:35 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Z minulé části víte, že se náš Megalancosaurus Stephen utkal se strašlivým Eudimorphodonem. Po nočním zápasu těchto dvou velice odlišných plazů někteří Plateosauři odešli od napajedla, ale mnozí tam stále zůstávali. To způsobilo, že se k vodě přiblížil nějaký velký predátor. Zraněného Stephena ráno vyzval k boji o teritorium jeden starý Megalancosaurus... Jak bitva dopadne?

Svět opičích ještěrů, 4. část:
Oba Megalancosauři proti sobě stáli jako kamenné sochy a jen očekávali, kdy ten druhý udělá nějaký výpad. Dívali se na sebe už asi dvacet vteřin a to téměř bez pohnutí, když tu se náhle z jezera vynořila obrovská hlava plná zubů. Patřila Nothosauří samici, která v boji obou malých zvířat spatřila velkou příležitost. Ocasem směřoval k vodě Stephen a samice ho takřka lapla mezi zuby, mladý opičí ještěr jen taktak uskočil a to už se samice vyškrábala na břeh, aby se do něj znovu zakousla... Ale Stephen byl rychlý a vyhnul se i druhému chňapnutí. Starý samec mezitím utekl. Po chvíli byl Stephen v bezpečí, protože Nothosauři nebyli na souši nijak obratní a samice vlastně ani nezkusila další útok. Pomalu se ponořila do vod jezera a opět čekala na nějakou kořist, která by netušíce přišla k napajedlu, a ona by ji mohla v rychlosti překvapit. Boji dvou Megalancosaurů byl konec, tedy na chvíli. Stephen cítil, že ho starý samec pozoruje. Proto nevyšplhal na strom jako vždy, v jakékoliv nebezpečné situaci. Nothosauřice ho už nepronásledovala, a tak se jen přitiskl ke kmenu vysokého jehličnanu a pozoroval okolí. Sok se brzy vynořil ze spleti malých kapradinám podobných rostlin, zrovna pokrytých čerstvě vytvořenými semeny. Stephen se rozhodl jít nepříteli naproti. Ten se náhle zastavil a začal mu ukazovat červeně zbarvený spodek krku. Tuto zastrašovací metodu, starou přes 200 milionů let, dodnes používají někteří ještěři, například leguáni. Stephen se ale hrdlem svého soka nenechal zastrašit a vrhl se přímo proti němu. Oba samci se do sebe pustili, jakoby vůbec nepatřili ke stejnému druhu. Sekali po sobě drápy předních končetin, vráželi do sebe hlavami, syčeli na sebe a starý samec Stephenovi dokonce obtočil nohu svým ocasem a pak prudce trhl, což způsobilo pád našeho samce. Stephen se ovšem nehodlal vzdát a praštil nepřítele ocasem do hlavy. Rána byla silná, až to starého samce natolik překvapilo, že se na pár kroků vzdálil. Byl tím podrážděn, syčel teď ještě hlasitěji a z krku navíc vyluzoval pískavé zvuky svědčící o jeho naštvání. Stephen na něj také zasyčel, a jako odpověď se mu dostala rána přední tlapou přímo do otevřené tlamy. I Stephen byl teď skutečně rozzuřen. Nepřítel mu vylomil zub a z tlamy mu tedy tekla krev. Měl teď o důvod víc ukázat starému vetřelci zač je toho loket. Prudkým výpadem přistál na jeho hřbetu a doslova jej klovl do krku. Pak zase seskočil. Nyní se ukázalo, že náš Megalancosaurus vůbec není bezbranný, a to i přes zranění na končetině, jež mu způsobil Eudimorphodon. Vetřelec se vzdal a pomalu odešel. Boj to byl možná krutý, ale na Megalancosauří poměry naprosto obyčejný. Takovéto bitky se mezi samci odehrávaly den co den a většinou neskočily hůře, než pár lehkými škrábanci. Ani vylomený zub Stephenovi tolik nevadil... Brzy nastalo poledne. Nothosauří samice se jako obvykle vyhřívala na velkém balvanu. Za několik týdnů, možná i dnů, už měla naklást vejce. Plateosauři se před poledním sluncem skryli do stínu několika pravěkých aurakárií rodu Arraucarioxylon. Nevěděli, že je z povzdálí sledují dvě hladové oči dravce, který podnikl sem dlouhou cestu, stejně dlouho trvající, jako samotní Plateosauři. Tento predátor je sledoval po celé týdny, a nyní dostal příležitost k útoku. Vyrazil ze svého úkrytu mezi keři a než se Plateosauři nadáli, přistály zadní končetiny té příšery v písku a rozvířily ho! Všichni dinosauři zvedli hlavy a dívali se na hlavu s několika pestře zbarvenými hřebínky a tělo dlouhé okolo 4 metrů... Tohoto dravce znali dobře i ze své domoviny na severu. Mnozí se v panice zvedli ze země a začali utíkat. Vůdce stáda se predátorovi nebojácně postavil. Po kousnutí do přední končetiny a vážného škrábnutí drápem do krku si ale obranu rozmyslel. Bylo však již pozdě na útěk. Masožravec popadl Plateosaura za krk a zaťal do něj zuby. I když byl seknut Plateosauřím drápem do hlavy, nedal se odradit. Najednou Plateosaurus vydechl naposledy a stal se kořistí tohoto děsivého predátora. Megalancosauři, včetně Stephena, to všechno pozorovali z bezpečí korun stromů. Velký masožravec byl Liliensternus, dávný příbuzný Dilophosaura. Šlo o další problém pro napajedlo, a také pro opičí ještěry. Zdá se, že horší načasování si masožravci vybrat nemohli. Jezero teď bylo domovem neustále hladového Nothosaura, krvelačných Eudimorphodonů a dokonce i dinosaura, kterého však opičí ještěři nikdy předtím neviděli...

Pokračování příště!!! Do komentářů můžete psát své názory na příběh...

Správce dinosauřího parku - Isle of Die v možném nebezpečí

22. dubna 2016 v 13:57 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
S koncem pracovního týdne přichází pátek, celkem oddychový den, a proto nesmí chybět ani Správce dinosauřího parku Dan a jeho zážitky!

Isle of Die v možném nebezpečí

Začíná se dít přesně to, čeho jsme se obávali. Asi před měsícem se Dinosauřímu parku ve spojenectví s Ochránci pravěké zvěře podařilo získat značnou část ostrova Isle of Die, což je zatím jediné známé místo na světě, kde stále žijí vyhynulí tvorové. Západní část ostrova ale připadla jednomu miliardáři, který ji pak rozprodal svým známým. Snažili jsme se zjistit, kolik lidí za tím stojí, ale přesných čísel jsme se nedohledali. Víme jen, že je jich minimálně pět. Západ Isle of Die tvoří deštný les a pláně, stejně jako kamenité pobřeží, jež je díky vysokým útesům ideálním hnízdištěm pterosaurů. Nyní se objevil první problém, za který může špatná domluva o budoucnosti ostrova. Neznám mnoho miliardářů, kteří jsou přinejmenším zaujati ekosystémem, a zdá se, že ti, kterým západní část ostrova patří, by ho mohli ohrozit. Ekosystémy ostrovů jsou vždy velmi křehké vzhledem k omezenému počtu druhů a malému území souše. Jen vysušení jediného jezera by mohlo vyhubit několik druhů dinosaurů na Isle of Die. Ochránci pravěké zvěře byli v pondělí velice zaskočeni, když při okružním letu nad ostrovem spatřili velký "škuner" (popravdě řečeno, byla to nesmírně otlučená rybářská loď) houpající se na vlnách malé laguny. Na pobřeží bylo již několik člunů a ochránci si brzy všimli, že několik lidí se rozhlíží po krajině z vysokého útesu. Pak se na ně náhle snesl veliký ptakoještěr Tapejara. Lidé si ho všimli a zastřelili ho-chudák ptakoještěr spadl do moře přímo po tomto přesném zásahu! Pak několik těch darebů posbíralo vejce z jeho hnízda, slezli z útesu a vrátili se na loď. Když zaregisterovali, že je někdo sleduje z malého letadla, kontaktovali ho vysílačkou s výhrůžkami a tvrdili, že na jejich území nemá nikdo co dělat, natožpak hlídkovat! Ochránci okamžitě oznámili kdo jsou a co tu chtějí, ale místo toho jim bylo vyhrožováno, že jejich let na tomto území je považován za provokaci. A také, že pokud jejich hlídka bude pokračovat, letadlo sestřelí. Vysvětlení, proč ti lidé kradli pterosauří vejce a dokonce jedno zvíře i zabili, už ochránci nedostali. Ze záběrů, které při letu pořídili, je jasné, že na staré lodi se nachází několik zbraní. To není zrovna mírové, zvláště když Vám někdo takto vyhrožuje. Ochránci se rozhodli kontaktovat takové organizace, jako Spojené národy, ale zatím jim nebylo zodpovězeno. Vše je ale jasné: lidé, kteří odkoupili západ ostrova, mají skutečně nekalé úmysly. Boj o Isle of Die ještě neskončil, vlastně se mi zdá, že teprve začíná...

Oliver byl velmi naštván, když mu ředitel parku Charles tuto zprávu sdělil. Okamžitě začal nadávat a nyní říká, že se připojí k Ochráncům pravěké zvěře, zajede na Isle of Die a všechny ty zločince postřílí, do jednoho! Jsou to trochu ostrá slova... Ale uvědomme si, že jsme to právě my, kdo získali k Isle of Die takové pouto. Mnohé expedice byly sice neúspěšné, ale podívejte se, jaký projekt nyní díky Isle of Die tvoříme-Dinosauří park! A ta pravá divočina Isle of Die musí být zachována do nejposlednějšího detailu. Proto je třeba něco učinit. Isle of Die je opravdu v potencionálním nebezpečí... Během týdne jsem v parku jakožto jeho správce také zažil horké chvilky. Děsopták Mesembriornis teď projevuje více agresivity, než dříve, zejména vůči krmičům. Také pravěcí pštrosi Palaeotisové se chovají nějak zvláštně. Samice je velice tajnůstkářská, čemuž se moc nedivíme-asi snesla vejce a nyní je hlídá. Zato samec, jenž by se měl chovat normálně, neustále obchází ohradu a klove krmiče do hlavy! Jeden se po něm už ohnal, ale drzého pštrosa to neodradilo a klovl ho znovu, skoro mu vypíchl oko! Také Masiakasaurus je již několik týdnů tak tajemný. Zalezl si mezi křoviska, a když nepožírá ryby k obědu, někde si tam leží a nic nedělá. Děsivé momenty jsem zažil s Dsungaripterem, který napadl mého přítele Charleyho, dvacetiletého veterináře. V aviáriu jej jen tak napadl, když chtěl Charley zkontrolovat jeho zdravotní stav. Vylétl po něm, ale Charley včas unikl, bohužel při útěku zakopl a hlavou spadl na ostrý kus dřeva. Zranění nebylo tak vážné, ačkoliv Charley musel z parku odjet do nejbližší nemocnice ve Francouzské Polynésii-vrátí se asi až za měsíc, až se rána zahojí...

V jiném, nezapomeňte, že dnes je Den Země! Tento svátek byl poprvé zaveden v roce 1970 v USA a rozšířil se do celého světa, proto se i vy dnes můžete zapojit do ochrany přídody a vůbec, celé této planety! Snad si zbytek Dne Země užijete...

Hadí diplom od Ankylosaura

21. dubna 2016 v 17:20 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Nedávno jsem si opravdu zasoutěžil na Ankylosaurových stránkách www.sites.google.com/site/svetpaleontologie! Soutěž se týkala Ankylosaurova příběhu Deset nejnebezpečnějších hadů jižní Evropy a samozřejmě zvířat, která v této dvoudílné povídce vystoupila. Moc rád jsem se zúčastnil! Otázky byly skvělé, i když některé nebyly úplně jednoduché, ale mě osobně se můj výsledek velmi líbí... Ankylosaurovi chci poděkovat za tento krásný diplom se zmijí růžkatou, jedním z mých oblíbených jedovatých hadů Evropy, a už se nemůžu dočkat dalších soutěží!!!