Duben 2016

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Dilophosauridae

20. dubna 2016 v 15:25 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V této části projektu "Základní údaje o čeledích dinosaurů" popíši jednu skupinu masožravců, která je spolu s Allosauridy a několika dalšími mou nejoblíbenější... Jsou to Dilophosauridi!!!

Název čeledi: Dilophosauridae,
Autor názvu a popisu: Madsen a Welles roku 2000,
Nejznámější zástupce: Dilophosaurus,
Doba výskytu: Pozdní Trias až raná Jura.
Čeleď Dilophosauridae byla popsána relativně nedávno, v roce 2000. Jeden z autorů popisu, Samuel Paul Welles stál už roku 1970 za popisem Dilophosaura, nejznámějšího zástupce této čeledi, který byl ale původně řazen do rodu Megalosaurů. Fosilie Dilophosaura byly totiž nalezeny už roku 1942, tehdy jim bylo ovšem přiřazeno jméno Megalosaurus wetherilli. V minulosti se stalo mnohokrát, že byl nějaký nově objevený, jednoznačně masožravý dinosaurus nazván Megalosaurem. Dilophosaurus se však v mnohém odlišoval. Nebyl to žádný megalosaurid, bylo to zvíře odlišného vzhledu. S délkou 6 až 7 metrů patří mezi největší zástupce čeledi Dilophosauridae. V čelistech měl okolo 30 zubů, všechny byly zašpičatělé a pefektní k projetí do masa kořisti. Tento rod žil v Severní Americe v pozdní Juře před 190 miliony let. Dlouho se spekulovalo o tom, že se ale rozšířil i do Asie. Vědci tak soudili podle toho, že ostatky nějakého "dilofosauřího dinosaura" byly objeveny v Číně, ale teprve před pár lety se ukázalo, že nešlo o ten samý rod dinosaura. Proto byl čínský dilophosaur nazván Sinosaurus. Žil před 196 miliony let a zřejmě se specializoval na lov prosauropodů. Z Jižní Afriky je zase známý Dracovenator, také jurský lovec. Možná, že mezi Dilophosauridy patřil i Cryolophosaurus, historicky první kdy nalezený dinosaurus Antarktidy-na ledovém kontinentu byl objeven roku 1990 Williamem Hammerem a jeho týmem. Protože je ale zařazení Cryolophosaura nejisté, neví se, zda opravdu mezi tyto dravé theropody patřil. Má s nimi však několik společných znaků. Co měly všechny ty různé rody a druhy společného? Především to byly podivné útvary na hlavě. Někteří vědci si myslí, že byly rouzlišovacím znakem mezi samci a samicemi. Možná, že byly pestře zbarveny, pak by se samcům hodily k oputání pozornosti samice. Nebo mohly sloužit k zastrašování jiných samců, snad při vzájemných soubojích. Dalším podivuhodným znakem těchto středně velkých masožravců, pohybujících se po zadních končetinách, byly zuby podobné těm krokodýlím. Někteří paleontologové (např. David Norman) si proto myslí, že nebyly dost dobré k zabíjení velikých dinosaurů a že tedy Dilophosauři byli mrchožrouty. Kromě toho byly v Utahu, Spojených státech, nalezeny fosilizované stopy dilophosauridů, podle kterých se soudí, že uměli dobře plavat. Možná pak své krokodýlí zuby užívali k chytání ryb...



Snad se Vám tato část projektu líbila... Další napíši možná příští týden, zatím ale neprozradím, na kterou čeleď se bude zaměřovat!

Nový opeřený dinosaurus z Alberty

19. dubna 2016 v 16:36 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Kanadská provincie Alberta je mezi paleontology známa jako místo, které poskytuje skvělý pohled na faunu Severní Ameriky v období pozdní Křídy. Několik zdejších formací starých 80 až 65 milionů let už vydalo množství fosílií. Patří mezi ně někteří z nejznámějších dinosaurů, jako byl Albertosaurus, Edmontosaurus, Edmontonia či různí rohatí dinosauři. Nyní k nim přibyl i jeden poměrně vzácný druh. Kanadští paleontologové Greg Funston a Phill Currie popsali nový druh opeřeného dinosaura, jehož pojmenovali Apatoraptor pennatus. Už jen když se na něj zájemci o pravěk podívají, uvidí v něm oviraptorida. Apatoraptor opravdu patřil mezi několik málo známých severoamerických zástupců velké skupiny Oviraptosauria-její nejznámější členové se vyskytovali v Asii. Kostra Apatoraptora byla nalezena už v roce 1993, ale byla považována za ostatky ornithomimida. Až mnohem později se přišlo na to, že šlo o dinosaura ze zcela jiné skupiny. Apatoraptor byl 2 metry dlouhý, vážil 180 kilogramů a byl opeřený. Svou schopnost zvednout křídla, která mohla být pestře zbarvena, používal k předvádění se. Ocas byl dlouhý a nejspíše zakončený pernatou chocholkou, zatímco esovitý krk nesl malou hlavu s "kasuáří přilbou". Toto zvíře nedokázalo létat jako ptáci, jak bylo zmíněno, nejspíše se mu peří hodilo k předvádění se, nebo udržovalo teplo. Vědci podrobili ostatky Apatoraptora CT skenu a bylo zjištěno, že na kostech předních se nacházely zvláštní rýhy. Napovídají, že kosti nesly silné svaly. V době, kdy Apatoraptor žil, vypadala Alberta zcela jinak než dnes. Mnozí se domnívají, že tehdejší ekosystém se podobal tomu na území jihu dnešních Spojených států amerických. V bažinatých oblastech, podobných těm v Lousianě, spolu dinosauři každý den bojovali na život a na smrt, a Apatoraptor patřil mezi ně...

Snad se Vám článek o novém objevu líbil, jestli-že ano, komentujte!

Dacentrurus

18. dubna 2016 v 16:46 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Dacentrurus (v překladu "velmi ostrý ocas" nebo "velice zašpičatělý ocas") byl jeden z prvních velkých stegosauridů. Vyskytoval se před 155 až 150 miliony let, v období pozdní Jury stupňů oxford a kimmeridž, na většině území západní Evropy. Byl objeven už roku 1874 ve Wiltshire v Anglii, a sirem Richardem Owenem pojmenován Omosaurus. Takto byl nazýván až do roku 1902. Název Omosaurus byl totiž před Owenem použit americkým paleontologem Josephem Leidym pro pojmenování fytosaura (krokodýlu podobného plaza z období Triasu). Jméno Dacentrurus bylo tedy zavedeno roku 1902 Lucasem. Od té doby byl kromě Anglie nalezen i ve Francii, a roku 1990 byly ostatky geologicky nejmladších Dacentrurů nalezeny ve formaci Lourinha v Portugalsku. Pozůstatky francouzského Dacentrura byly bohužel zničeny během náletů za 2. světové války. Ty tehdy srovnaly se zemí muzeum v Le Havre, kde byly vystaveny. Dacentrurus je pro paleontology skvělým důkazem toho, že ve svrchní Juře se už stegosauridi vyskytovali na mnoha kontinentech. Stejně jako jeho příbuzní, měl malou hlavu, po krku se táhla řada zúžených a malých ostnů, jež však podél hřbetu narůstaly a nejvyšší byly zhruba v oblasti pánve, kde dosahovaly délky 45 centimetrů. Ocas byl zakončen ostny, ale ne jen čtyřmi, jako u Stegosaura. Bodce se totiž nacházely po celé délce ocasu. Podle některých vědců byly malé ostny nacházející se na krku vlastně tvrdšími pláty, které byly silně prokrvené a mohly sloužit k zastrašování útočníků. Dacentrurus byl široký, byl opravdu mohutně stavěný. Přední končetiny byly kratší než zadní, pánev a žebra poukazují na pokročilejší znaky, zatímco zbytek kostry svědčí o tom, že tento stegosaurid byl primitivní. Na předních končetinách se nacházely čtyři prsty, avšak na zadních jen tři. Zubní lůžko bylo vybaveno řadou trojhranných zubů, perfektně sloužících k ukusování rostlin. Dacentrurus požíral nízko rostoucí vegetaci, jako kapradiny. Byl celkově velký, 4 až 10 metrů dlouhý, i když podle některých výpočtů byla maximální délka 7 metrů (údaje se liší v závislosti na různých kosterních pozůstatcích a jejich úplnosti nebo naopak). Toto zvíře mohlo vážit okolo nebo i přes 5 tun, takže pro většinu masožravců byl Dacentrurus celkem velkým soustem. Kvůli své váze a zavalitosti však před těmi největšími nebyl schopen utéci, při obraně se mu ale hodila řada bodců na zádech. Zda měl tento dinosaurus nějaké přímé nepřátele nevíme. Je ale pravděpodobné, že byl nějakými druhy theropodů loven. Někteří odborníci se domnívají, že Dacentrurus je vzhledem k několika zemím výskytu vlastně několika velmi podobnými druhy stegosauridů. V průběhu času se také lišil počet jeho jednotlivých uznaných druhů. Například D. phillipsi dnes zřejmě není uznáván, avšak stále platí Owenův Dacentrurus (tehdy zmíněný Omosaurus) armatus. Jinak tento stegosaurid patřil do stejné vývojové větve, jako menší Miragaia...
Popis Dacentrura najdete hned v několika knihách. Příklady jsou knihy "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla, "Poznávej svět kolem sebe-Dinosauři" od prof. Mikea Bentona nebo "Dinosauři-průvodce 270 rody" od Dougala Dixona.


Příště Equjubus!

Pravěké antilopy-Miotragocerus

17. dubna 2016 v 9:01 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V tomto novém seriálu se podíváme na prehistorické formy antilop a možná i dalších turovitých. První část Vám představí starodávného kopytníka Miotragocera... Snad si tento seriál užijete!

První antilopy se objevily asi před 10 či 9 miliony let, v období pozdního Miocénu. Dodnes patří mezi nejrozmanitější kopytníky, a to spolu s tury, pakoni, buvoly a také ovcemi či kozami. V době, kdy se první antilopy vyvinuly, však nežilo na světě tolik druhů. Přesto se však setkáme s diverzifikací této skupiny savců-jedním z prvních členů skupiny antilop byl pozoruhodný kopytník nazývaný Miotragocerus...


Miotragocerus pannoniae se vyskytoval v západní Evropě před 10 až 8 miliony let, tedy v Miocénu. V kohoutku měřil více než 1 metr, když k jeho výšce připočítáme i hlavu s rohy, dostaneme zvíře sahající dospělému člověku asi po hruď. Miotragocerus byl unikátní, protože to byl první známý zástupce evropských antilop, tedy do dnešní doby. S váhou okolo 90 kilogramů obýval tento býložravec řadu oblastí. Jeho zkamenělé kosti byly objeveny jak ve Španělsku, ale jiné druhy Miotragocera se vyskytovaly například až v Gruzii. M. pannoniae je ale nejznámějším druhem. Žil kolem vod, jelikož měl vysoké končetiny a široce roztažitelné spárky, umožňující mu pohyb na mokré zemině. Miotragocerové žili podobně jako dnešní jeleni v Indii, dokonce volili vodu i jako místo útěku před predátory. Když však neprchal před dravci, pásl se Miotragocerus na měkkém rostlinstvu rostoucím podél řek a jezer. Tato pravěká antilopa mohla dát základ těm dnešním...

Informace pro tento článek jsem získal z knihy Pravěcí savci od Alana Turnera, která mi také poskytla celkový nápad na tento seriál... Další část již brzy!!!

Čím se živí hadi

16. dubna 2016 v 8:12 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Včera jsem dostal skvělou knížku o hadech, a tak mě tedy napadlo, že bych po delší době o této skupině živočichů mohl napsat článek. Při prohlížení knihy jsem si pak řekl, že bych mohl napsat něco o potravních zvycích hadů a jejich potravě... Snad se Vám článek bude líbit...

Hadi jsou šupinatí, beznozí plazi, kteří se vyvinuli určitě již před 160 miliony let, v období Jury. Tato zvířata jsou zcela jedinečná. V dnešní době vidíme, jaké úžasné strategie k přežití si hadi za svou dlouho trvající evoluci osvojili. Známe okolo 2800 druhů hadů, a každý z nich je nějak výjimečný. Jedním z důvodů, proč se hadům tak daří, je možná i jejich potrava. Největší rozmach zažili hadi jakožto podřád šupinatých plazů po vyhynutí dinosaurů, kdy se rychle začali rozvíjet savci. A právě malí savci, například hlodavci, patří mezi hlavní potravu velkého množství hadích druhů. Všichni hadi jsou masožravci, živící se masitou potravou. Ale jejich jídelníček se může lišit. Většina druhů se skutečně živí hlodavci, nebo obojživelníky, jako jsou žáby. Tyto dvě skupiny živočichů se často uvádějí jako hlavní potrava hadů. Je to pravda, zástupci většiny čeledí se přizpůsobili k zabíjení této kořisti. Pak ale existují i ojedinělé případy. Někteří hadi se například živí pouze hmyzem. Většinou jde o malé druhy. Dokonce zmije Orsinova, vyskytující se v Evropě i v Asii, je tak malá, že se živí cvrčky. Také pavouci se stávají potravou hadů. Nesmíme opomenout ani ptáky, od malých druhů, které chytají menší stromoví chřestýšovci, až po veliké volavky, jež je schopna zabít pětimetrová jihoamerická anakonda, nebo přibližně stejně velké krajty z jižní a jihovýchodní Asie. Plazi se také mohou stát důležitou kořistí. Takoví hadi, jako jsou australští a novoguinejští smrtonoši, doslova milují ještěry k obědu. Patří mezi ty hady, kteří kroutí před tlamou ocáskem, ještěrka se přiblíží, myslí si, že našla červa, chce ho chytit, když v tu ránu něco chytí ji-a skončí ve smrtonoším žaludku. Velcí hadi, jako je kobra královská, jsou známi i tím, že pozřeli celého varana. Avšak raději než varany, živí se kobra královská téměř výlučně hady. Zajímavé je, že kobra královská se svým neurotoxickým jedem, s nímž by zabila i dospělého slona, někdy svou kořist uškrtí. Mezi jedovatými hady je to dost neobvyklé, škrcení je typické pro ty druhy, u nichž se schopnost vpravení jedu do těla oběti nevyvinula. Kobra královská není jediným hadem živícím se svými příbuznými (tzv. ophiophagie). Jako příklad by se dala uvést i užovka královská, ale hadů-požíračů hadů je více. Sežrat takového plaza se stejnými tělesnými vlastnosmi není pro hady tak složité. Proto někteří američtí colubridi (užovkovití) zabíjejí a požírají i chřestýše téměř tak dlouhé, jako jsou ony samy. Získat proteiny z hadího těla, perfektně se dostávajícího do dlouhého střeva, není těžké a má to své výhody. Avšak někteří hadi se posunuli ještě dále. Vejcožrout je rod zahrnující šest druhů, ani jeden z nich nemá v čelisti funkční zuby. Tato neobvyklost je přizpůsobením k pžoírání vajec, jež jsou vejcožrouti schopni pozřít vcelku (všichni hadi, snad až na vodnářku krabožravou, polykají oběť vcelku). Když se vejce dostane k jícnu, trvrdé výčnělky probodnou skořápku, kterou pak had vyvrhne. Obsah vejce ale pozře... Ale někteří hadi se dali na něco mnohem většího. Například krajta písmenková ze subsaharské Afriky je známa tím, že sežere i plně vzrostlou gazelu nebo antilopu. Jiné krajty, nebo též anakondy, loví dokonce krokodýly nebo kajmany. Polknout tak velkou kořist obvykle zabere moře času, a had pak nemusí žrát několik měsíců, zatímco celou kořist tráví. Několik hadů už dokonce zabilo a sežralo člověka. Jsou to ale nesmírně vzácné případy! Nicméně krajta písmenková z Afriky a krajta mřížkovaná z jihovýchodní Asie už tak několikrát učinily. Jinak ale hadi na lidi neútočí, a nehledají je jakožto potravu. Ve zvířecí říši totiž mohou nalézt velké množství vlastní kořisti. Mohou ji buďto zabít jedem, ušrktit, nebo dokonce spolknout živou (tak se stává například v případě chycení malé žáby nebo pulce). Jejich jídelníček je skutečně obdivuhodný...


Na obrázku vidíte vejcožrouta, který zrovna spolknul ptačí vejce... Doufám, že se Vám tento kratší, celkem stručný článek líbil, pokud ano, budu rád za Vaše komentáře!

Správce dinosauřího parku - Plavání s mořskými plazy

15. dubna 2016 v 15:48 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Dan Jameson přináší novinky z Dinosauřího parku a jeho okolí! Setkal se, jakožto správce této obdivuhodné rezervace a možná budoucí atrakce, s něčím novým a nebezpečným?

Plavání s mořskými plazy

Kvůli několika událostem, provázenými skutečným nebezpečím, se během týdne opět ukázalo, že Oliver Marsh je nesmírně silným člověkem, schopným přežít snad cokoliv. Na Tedův ostrov byl opět pozván nějaký vědec, američan, jenž je jedním ze světových odborníků na mořské plazy. Studuje hlavně mosasaury, veliké mořské predátory blízce příbuzné suchozemským varanům. Patřili mezi nejhrozivější pravěké obludy všech dob. Oliver a jeho vědecký společník vzali v pondělí velký člun, najali si čtyři další pomocníky, z nichž jeden byl profesionální potapěč, a vydali se na moře. Zastavili až asi tři kilometry před severním pobřežím Isle of Die. Nejprve zkoumali, zda se v těchto dost hlubokých vodách něco nachází. Paleontolog chtěl především vědět, zda v těchto místech nepřebývají mosasauridi. Přijel s domněním, že existence těchto tvorů ve vodách Isle of Die je nejistá, proto byl velmi mile překvapen, když jej Oliver informoval o nedávném, avšak tragickém případě. Tehdy se v jedné laguně na Fidži asi dvacet lidí střetlo s Halisaury, malými mosasauridy. Výsledek byl děsivý, všichni totiž zemřeli, a následoval hrozivý hon na tato dravá zvířata. Vědec se pak o Halisaury hodně zajímal a Oliver mu celý příběh převyprávěl. V hlubokých vodách toho muži moc nenalezli. Podařilo se jim sice chytit rybu, o které se Oliver s odborníkem tvrdili, že jde o vyhynulý druh, jinak však nic. Až skutečně v pobřežních vodách připravili kyslíkové bomby, oblékli se do neoprenů a pak skočili do teplých vodých Pacifického oceánu. Při ponoru jim asistoval potapěč, stejně jako oni vybaven elektrickými kleštěmi a nožem. Vědec si s sebou vzal speciální sáčky na odběr vzorků pod vodou. Na první setkání s mořskými plazy se nemuselo čekat dlouho. Tříčlenná skupinka zahlédla skupinu menších plesiosaurů pátrajících po rybách. V tu chvíli se splnil vědcův celoživotní sen. Konečně si mohl zaplavat s tvory, které od dětství obdivoval. Další mořští tvorové už ale nebyli tak přívětiví...

Asi půl hodiny po začátku ponoru nalezli ti tři mrtvolu Ichtyosaura. Byla tvořena pouze polovinou jeho těla, včetně hlavy. Zevnitř byl překousnutý ryboještěr vyžrán skoro na kost. Bylo jasné, že ho napadli nějací predátoři a většinu jeho těla pak spořádali. Odborník na mořské plazy odebíral vzorky masa z mršiny, zatímco Oliverovi to nedalo, aby nezjistil, co byli útočníci zač. A pak se to stalo! V dálce zahlédl skupinku plazů podobných varanům s velkými ocasními ploutvemi. Než se stačil nadát, všimli si i oni jeho a v několika vteřinách už proplouvali kolem něj, chňapajíce po něm čelistmi plnými zubů. Oliver prý neměl takový strach, byl totiž vybaven elektrickými kleštěmi. Problém byl v tom, že ho mosasauridi izolovali na jednom místě. Když jednoho z nich praštil elektrickým proudem, ocitly se kleště v čelistech jiného jedince. Teď byl Oliver bezbranný! Zbytek skupiny dravců pak našel i potapěče s vědcem, ale ti rychle vypluli na hladinu a ocitli se v bezpečí člunu. Oliver měl však v rukávu ještě jednu zbraň. Byl si jist, že zvířata jsou celkem plachá, a tak po jednom z těch mosasauridů rychle vyplul a chytil ho za čelisti, jako se to dělá s krokodýli. Další příslušníci tohoto drzého druhu se zalekli a dále si udržovali odstup, vyděšený a na chvíli chycený jedinec se po propuštění vzdálil na nějakých třicet metrů. Oliver měl štěstí, i když mi řekl, že toto byl opravdu velký risk. Kdyby tito tvorové nebyli tak plaší, rozervali by ho na kusy. Jistě to byli oni, kteří zabili Ichtyosaura. Oliver se poté dostal ke člunu, ze kterého jej už jeho přátelé vyhlíželi. Byla to děsivá akce... Jen škoda, že jsem u toho také nemohl být. Určitě to muselo být skvělé dobrodružství!

Snad se Vám tato část líbila... Další díl Správce dinosauřího parku příští týden v pátek!

Deltoptychius

14. dubna 2016 v 17:34 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Chiméry patří mezi nejtajemnější paryby. Na rozdíl od svých příbuzných, žraloků a rejnoků, přebývají především v hlubokých vodách. To z nich činí tvory, které není jednoduché objevit. Potápějí se do takových hloubek, ve kterých žijí a loví svou potravu, že ani o dnešních chimérách toho příliš mnoho nevíme. Od žraloků, se kterými jsou blízce příbuzné, se chiméry oddělily asi před 400 miliony let. Deltoptychius představoval pokročilý rod chiméry žijící v období raného až pozdního Karbonu. Tak jako jeho moderní příbuzný, byl i Deltoptychius zřejmě převážně hlubokomořský. Fosilie této paryby známe z Evropy, konkrétně ze Skotska a Irska. Deltoptychius byl malým chimérovcem, měřil na délku přibližně 45 až 50 centimetrů. Tělesné znaky byly takřka stejné, jako u moderních chimér-stejně je to i se žraloky, kteří se za svou dlouho trvající evoluci jen málo změnili. Prsní nebo-li pektorální ploutve byly rozloženy do stran, což Deltoptychiovi umožňovalo "prolétávat" vodami. Ocas byl bičíkovitý s malou, vystouplou ocasní ploutví. Hřbetní ploutev byla také malá. Tělo bylo celkově protáhlé: to umožňovalo Deltoptychiovi dobře plavat. Byl to lehký a rychlý plavec. Oči Deltoptychia byly velké, dobře viděl ve tmě. Nelovil velká zvířata, zřejmě se živil měkkýši, korýši a dalšími podobnými zvířaty. V tlamě se nacházely plátovité zuby, jež byly schopny kořist rozdrtit a připravit k pozření. Ačkoliv tento podivuhodný tvor vyhynul s koncem Karbonu, jeho příbuzní a potomci dodnes žijí ve světových oceánech, a stále toho máme hodně, co o nich zjistit...
Popis tohoto málo známého chimérovce najdete v knize Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat.

Příště Hovasaurus!!!

Pravěk v Čechách-Český Discosauriscus

13. dubna 2016 v 15:24 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Po několika dlouhých měsících se opět vrací projekt Pravěk v Čechách! Nevím, jak často budu vydávat články takto zaměřené, protože o české prehistorii toho bylo hodně řečeno už v předchozích částech, ale rozhodně s ním nechci skončit. Nyní se ale podíváme na jednoho starodávného středoevropského tvora!

Rod: Discosauriscus,
Výskyt: Raný Perm, asi před 295 miliony lety.
Mezi několik permských obratlovců, jejichž pozůstatky byly objeveny na území České republiky, patří i prvohorní obojživelník nebo-li krytolebec s podivuhodnými tělesnými znaky. Díky těm se zástupci jeho skupiny v mnohém podobali plazům a na rozdíl od dnešních největších a jediných ocasatých obojživelníků středu Evropy, mloků a čolků, byl zřejmě zcela zemní. Byl to Discosauriscus, patřící do čeledi Discosauriscidae. Toto zvíře žilo před 295 miliony let na českém území, ale to bylo tehdy spolu se zbytkem Evropy součástí veliké pevninské masy, zvané Pangaea. Kontinenty tehdy ještě nebyly spojeny tak, jako o dalších dvacet či třicet milionů let později, ale byly k sobě přiblíženy. Discosauriscus žil v prostředí bažinatých mokřadů i suchých, možná i polopouštních oblastí. Discosauriscus byl poprvé nalezen v Rakousku, kde se vyskytoval druh D. austriacus. V roce 1879 byl ale popsán další druh, D. pulcherrimus. Za popisem tohoto druhu stál slavný paleontolog, profesor dr. Antonín Frič. Ten je známý také díky tomu, že popsal většinu dalších českých paleontologických nálezů, učiněných především v 19. století v době Rakouska-Uherska. Kostra Fričova Discosaurisca byla vykopána ve spodnopermských vrstvách poblíž Bačova u Letovic na Moravě. Díky tomu byl později tento tvor nazýván také Letoverpeton, především pak Zdeňkem V. Špinarem (původně se ale myslelo, že letovický Letoverpeton je samostatný rod). Fosilie, která se Fričovi dostala do rukou, byla celkem dobře zachovalá. Zvíře bylo 26 centimetrů dlouhé, avšak kosti lebky byly deformované a odlomené. Discosauriscus mohl mít až 45 centimetrů. Nález nejlepších kdy zachovalých pozůstatků Discosaurisca byl ale ohlášen až v roce 2005, kdy byla skvěle zachovaná kostra nalezena v oblasti Boskovické brázdy, na Moravě. Šlo snad o nejlepší fosilii, která kdy byla na tom území i v jeho okolí objevena. V roce 2007 došlo k dalšímu zajímavému zjištění. Český Discosauriscus si při fosilizaci zachoval některé proteiny a dokonce i malé části DNA! Tato pozoruhodná zjištění sice nepřispěla k tomu, aby se Discosauriscus stal populárním pravěkých tvorem, ale určitě jsou velmi zajímavá. Pěkné fosilní pozůstatky tohoto tvora najdete v Přírodovědeckém muzeu v Bratislavě, na Slovensku. Kromě všech údajů o velikosti apod. víme o Discosauriscovi ještě něco. Měl elektroreceptory a byl schopen vysílat elektrické výboje. Nikdo neví proč, snad se tím bránil predátorům-to je pravděpodobné. Byl to úžasný živočich...


Na prvním obrázku vidíte rekonstrukci Discosaurisca, zatímco na druhém se nachází kostra tohoto výjimečného tvora, z Vídně. Zdrojem informací pro tento článek byla kniha Velká kniha o pravěku od Zdeňka V. Špinara. Doufám, že se Vám tato část Pravěku v Čechách líbila, snad přinesu i více částí!

Obrovský tajemný medvěd z arktické Kanady

12. dubna 2016 v 16:45 | HAAS |  Podivní netvoři
Do rubriky Podivní netvoři většinou píšu články o kryptozoologii, ale zvíře, které bude popsáno v tomto článku, náleží tomuto vědnímu oboru jen okrajově. Jde spíše o tajemného tvora, který skutečně existoval, možná i existuje, ale je velmi tajemný... Kanada by se možná dala označit jako země medvědů, protože vedle spousty různých druhů ptáků a savců zde najdeme právě tyto majestátní všežravce. Medvědi černí, kteří se vyskytují ještě na jihu provincie Manitoba, patří mezi ty nejmenší-naopak mezi největšími jsou zástupci legendárních jmen jako kodiak nebo grizzly. Pravděpodobně největším druhem medvěda je medvěd lední, obývající velkou část Kanady. V 19. století přišel na svět objev dalšího medvěda, co byl ale opravdu zač je dosud nejisté. Bylo to v roce 1864, když Inuitští lovci zastřelili obrovského medvěda se žlutavou srstí v Severozápadních teritoriích. I podle jejich souzení se zdál být dost velký, větší než ostatní medvědi v okolí. Kožišinu a lebku proto darovali Rodericku MacFarlenovi ze Společnosti Hudsonova zálivu. MacFarlane pracoval pro tuto společnost nezvykle daleko od Hudsonova zálivu, a to až na samém severu Severozápadních teritorií, u řeky Anderson. Jediné, co asi mohl udělat, bylo poslat tyto pozůstatky velkého zvířete do Smithsonova institutu. Zásilka byla úspěšně doručena, ale oba předměty byly pouze zařazeny do sbírek a brzy se na ně zapomnělo. Až ve 20. století došlo k jejich znovuobjevení a americký zoolog Clinton Hart Merriam se ujal vědeckého popisu. Roku 1918 byl popis oficiálně vydán a zvíře pojmenováno Vetularctos inopinatus. Nikdo si ale není jistý tím, co byl medvěd doopravdy zač... Tento "starodávný nečekaný medvěd" nebo "MacFarlenův medvěd", jak se mu říká v angličtině, byl bohužel znovunalezen a popsán dlouho poté, co o něm mohli očití svědkové něco říci. Důkazy pro to, že na severu Kanady žil nebo snad i žije nějaký velký medvěd se žlutavou srstí, existují. Nikdo ale takové zvíře neviděl od té doby, když došlo k zastřelení prvního nalezeného jedince. Ovšem, celý případ by se dal vyřešit. Co když byl tento tajemný medvěd hybridem medvěda ledního s medvědem hnědým? Víme, že polární medvědi jsou evolučně mladým druhem, jenž se od medvěda hnědého oddělil teprve před pár set tisíci lety. Proto se také jak v zajetí, tak i v divočině tato zvířata kříží. V případě některých zdokumentovaných hybridů můžeme mluvit i o značné velikosti! Podle popisu byl ale MacFarlenův medvěd skutečný obr. Jiným vysvětlením je, že tento medvěd byl obrovským severským grizzlym. Byl sice nalezen a zastřelen daleko za hranicemi výskytu dokonce i těch nejseverněji žijících hnědých medvědů, ale možné to je. Například v knize Stopy ve sněhu od Farleyho Mowata se můžeme dočíst o velkém severském grizzlym. Tato zvířata byla opravdu velká a také velice vzácná. Podle některých kryptozoologů byl zase tajemný velikán nějakým přežívajícím druhem medvěda z období Pleistocénu, jako např. medvěd krátkočelý (Arctodus simus). Proti tomu ale existuje spousta tvrzení, navíc krátkočelí medvědi vyhynuli před 10 000 lety a pravděpodobnost, že by změnu klimatu a celého prostředí přežili dodnes, není velká... Nicméně při natáčení seriálu pro History Channel byla lebka prozkoumána paleontologem B. W. Schubertem. Ten tvrdil, že si je stoprocentně jist tím, že patřila mladé samici medvěda hnědého-a že to navíc ani nebyl nějak vzrostlý jedinec. Dalším problémem je, že autor popisu Merriam, jak bylo zjištěno, vytvořil asi 96 jmen pro různé medvědy, kteří byli v podstatě zástupci devíti poddruhů hnědého medvěda. Nikdo si tedy není zcela jist tím, zda byl tajemný obr skutečně nějakým samostatným druhem... Pokud nebude odhaleno více, zůstane MacFarlenův medvěd záhadou. Někteří vědci si myslí, že tento neurčitý savec možná dokonce vyhynul, pokud tedy tvořil samostatný druh.

Na obrázku vidíte klasického medvěda hnědého z Aljašky... Podle mě by mohl být záhadný MacFarlenův medvěd severským grizzlym, kteří už v 19. století byli celkově vzácní. Do komentářů napište, co si o tom myslíte!

Co prozrazují žraločí zuby

11. dubna 2016 v 15:19 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Dnes je tu článek zaměřený především na současnou přírodu, i když se v něm seznámíme i s fakty ohledně fosilií. Týká se zubů mé oblíbené skupiny živočichů, žraloků!

Zuby jsou nejlepší zbraní žraloků. Právě ony zachytí kořist a rozdrásají ji, tedy alespoň v některých případech. Mnoha lidem nahánější žraločí zuby stejnou hrůzu, jako jejich majitelé samotní. Ačkoliv zuby několika druhů žraloků jsou spolu se silným čelistním skusem dost silné k zabití člověka, nejsou žraloci žádnými lidožrouty-ročně opravdu dojde jen k několika málo případům napadení. Po své skutečné kořisti, mořských živočiších, však žraloci pátrají denně... Někomu by se zprvu mohlo zdát, že žraločí zuby nám toho mnoho neprozradí, ale je to přesně naopak. Paleontologové z nalezených zubů rekonstruují celkový vzhled těchto zvířat, žijících na naší planetě už po 400 milionů let. Protože žraloci patří mezi paryby a nemají, na rozdíl od kostnatých ryb, kostru tvořenou skutečnými kostmi, jen málokdy po nich zbyde něco jiného, než zuby. Chrupavčitá kostra se totiž rozloží (jen někdy dojde k tomu, že se celé žraločí tělo otiskne do bahna a poskytne tak paleontologům pohled na celé zvíře), zato zuby se dokonale zachovají. To je také důvod, proč z největšího kdy nalezeného žraloka, Carcharodona/Carchariase Megalodona, známe jen 17,7 centimetrové zuby. V pozdním středověku si lidé mysleli, že zkamenělé trojúhelníkovité zuby žraloků jsou zachovalé jazyky draků a hadů, a pro štěstí je s sebou nosili jako talismany. Jakýkoliv žraločí zub toho může o svém majiteli opravdu hodně prozradit. U dnešních žraloků rozpoznáváme celou řadu druhů zubů, lišících se u jednotlivých skupin! Zuby jsou pak specializovány na zabití určitého typu kořisti. Jedním z typů žraločího chrupu jsou tzv. "ploché zuby". Mají je malé druhy žraloků, mezi něž patří i polorejnoci. Živí se menšími bezobratlými živočichy, například korýši. Ploché zuby jednoduše proseknou korýší vnější kostru a žralok se tak jednoduše dostane k masité potravě. Tisíce malých, silně redukovaných zubů jsou zase typické pro žraloka obrovského, velrybího a také pro žraloka velkoústého (jedná se o tajemný druh žijící v hlubokých vodách, dosud bylo spatřeno jen málo jedinců). Protože se tato velká zvířata, největší ryby oceánu, živí planktonem, jež pouze nasávají do široké tlamy, zuby nepotřebují. Nyní se dostáváme ke žralokům, kteří se živí větší kořistí... Žraloci býčí nebo jejich modří bratranci mají zuby podobající se jehlám. Ty proniknou do těla takřka čehokoliv, od ryb přes jiné paryby až po chobotnice. Naopak velké zuby, jež lidem nahánějí nejvíce hrůzy, avšak neoprávněně, má žralok bílý. Jejich tvar není typický jen pro něj, mají je i další paryby živící se velkou kořistí. Žralok bílý má spodní zuby zahnuty dozadu, zatímco ty na horní čelisti mají tvar trojúhelníku. Jsou dokonalé k uchycení lachtanů, které velcí bílí loví. Samozřejmě, paryby nemají stoličky, takže když bílý žralok chytí kořist, trhá s ní ze strany na stranu, ale nemůže žvýkat... Zuby žraloků se nacházejí v řadách za sebou. Když se zuby vpředu ulomí, brzy je nahradí další, již připravené v záloze. Takto mohou žraloci vystřídat i tisíce zubů za život! Jen velký bílý žralok má v tlamě 3000 zubů dlouhých asi 7 centimetrů, představte si však, kolik zubů se mu za život vylomí a opět zase doplní! Zuby těchto majestátních vládců moře jsou vážně podivuhodné a možná právě nim, stejně jako dokonalému tvaru těla, vděčí žraloci za svůj velký úspěch...




Na obrázku vidíte, že zuby některých pravěkých druhů, jako byl Helicoprion, byly opravdu pozoruhodné!