Duben 2016

Původ plesiosaurů (2/3)

10. dubna 2016 v 9:33 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Máme tu další část Původu plesiosaurů! Ve druhé části této trilogie budeme opět pátrat po předcích jedné velké a dobře známé skupiny pravěkých zvířat!

Původ plesiosaurů

Přechodné články

Minule jsme se seznámili s Claudiosaury a Nothosaury, kteří mohli představovat přímé předky plesiosaurů. Pokud ne, alespoň Nothosauři patřili do stejné vývojové větve a nesli mnoho znaků, jež se u plesiosaurů rozvinuly. Ale kde hledat původ těchto majestátních zvířat?

Vraťme se zpět v čase do období Triasu. Na území severní Itálie, kde v té době žili první dinosauři a s nimi i podivní "opičí ještěři", dominoval jeden velký mořský plaz. Vedle nálezů jednoho ryboještěra nebo-li ichtyosaurida, mořského plaza vzhledem podobného delfínům, zde žil i jeden z možných předků plesiosaurů. Představte si, že se procházíte po písčité pláži, pokryté stopami dinosaurů, a sledujete ptakoještěry kroužit nad vodou hledajíce ryby. Pak náhle jeden z pterosaurů uvízne ve vodě, něco ho do ní stáhne a on už se nevrátí. Je možné, že jeden podivuhodný nothosaurid takto lovil ze zálohy...


Někteří nothosauridi, jako byl například Lariosaurus, bývají často vyobrazeni se dvěma ploutvovitými končetinami, nejčastěji jsou to ty přední. Naopak zadní končetiny stále nesou drápy. I když zkamenělé pozůstatky nenesou stopy po ploutvích, tato zvířata je měla. Lariosaurus, kterého známe z pravěkého Španělska, byl blízkým přábuzným našeho italského dravce pterosaurů. Ten se jmenoval Ceresiosaurus. S délkou 4 metrů by se tato příšera dala přirovnat ke krokodýlům, a možná byl i stejně divoký... Toto zvíře patřilo vodnímu světu. Ve své mořské domovině plaval prohýbaje se přitom esovitě do stran. Užíval k tomu velmi silný ocas a své útlé tělo. A nyní, může nám styl plavání tohoto tvora pomoci k odhalení původu plesiosaurů? Stačí se podívat na zkamenělé končetiny Ceresiosaura...

Ceresiosaurus měl totiž prsty na končetinách mnohem delší než ostatní nothosauři. Kdyby to byl stromový živočich, možná by s tak dlouhými drápy uspěl při šplhání po kůře stromů. Ale Ceresiosaurus byl zcela vodní plaz a my dnes víme, že dlouhé prsty měly jakési zmožené články, kterým se v anatomii říká falangy. Prsty byly pokryty kůží a tvořily ploutve. Navíc lze z kostry tohoto živočicha vypozorovat, že přední končetiny byly mnohem masivnější než ty zadní. Z toho usuzujeme, že přední končetiny poháněly tělo při plavání, kdežto zadní využíval Ceresiosaurus ke kormidlování. Může se to zdát, jako složitý pohyb, ale ve skutečnosti byl docela jednoduchý a efektivní. Ceresiosaurus by možná ve vodě předehnal i dnešní krokodýly. Navíc to nebyla žádná těžká váha, mohl si dovolit v rychlosti vystartovat po kořisti a dostat ji během několika vteřin. Na rozdíl od většiny nothosauridů měl Ceresiosaurus nezvykle dlouhý krk-jeden z typických plesiosauřích znaků. Avšak hlava stále připomínala více Nothosaura, než například Cryptoclida. Ovšem, lebka byla užší než u mnoha nothosauridů, což je neobvyklé...


Zůstaneme ještě ve středním Triasu. Krátce poté, co se objevil Ceresiosaurus, vyvinula se i zcela nová čeleď mořských plazů. Není příliš dobře známa, ale zdá se, že představuje onen hledaný přechodný článek mezi nothosaury a plesiosaury. Šlo o čeled Pistosauridae, která je zastoupena pouze jedním jediným druhem. Byl to Pistosaurus. Byl 3 metry dlouhý a žil na území Evropy asi před 230 miliony let. Pistosaurus vykazuje znaky jak nothosauridů, tak plesiosauridů. Lebka je podobná plesiosaurům, ale obsahuje patro typické pro nothosaury. Tělo se podobalo nothosauřímu tělu, ale páteř byla málo ohebná-typický znak plesiosaurů. Končetiny byly veslovité a na souši, pokud se na ni Pistosaurus vracel například kvůli kladení vajec, byl zcela nemotorný.

Někteří vědci si myslí, že Pistosaurus nebyl přímým předchůdcem plesiosaurů, na druhou stranu ukazuje, že jim byl přinejmenším velmi blízce příbuzný. Neměl již ten dlouhý nothosauří ocas-ten se postupně zkracoval. Byl to rybožrout. Ale stále toho o tomto pozoruhodném zvířeti mnoho nevíme...


Najít přechodná stadia mezi jednotlivými skupinami zvířat není úplně to nejlehčí. Zdá se však, že při zkoumání zkamenělin pozdních nothosaurů a raných plesiosaurů, ke kterým můžeme přidat i čeleď Pistosauridae, došli vědci k pozoruhodným závěrům. Evoluce plesiosaurů byla opravdu podivuhodná.

První plesiosauři se objevili nejspíše už v raném Triasu, ale rozvinuli se až v období Jury. Tehdy už existovala velká spousta různých druhů. Na ty se podíváme v příští části...


Svět opičích ještěrů, 3. část

9. dubna 2016 v 10:36 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V minulé části se náš Megalancosaurus Stephen setkal s obrovskými Plateosaury, snad největšími dinosaury Triasu, putujícími po kontinentu Pangaea. Ani nevěděl o strašlivé nehodě, která postihla jednu Megalancosauří samici-byla totiž sežrána Nothosaurem. Jak bude život opičích ještěrů v okolí napajedla pokračovat?

Svět opičích ještěrů, 3. část:
Stephen spal opět jen několik krátkých hodin, když byl náhle probuzen. Nemotorně a očividně podrážděně zvedl hlavu, aby zaznamenal táhlé pískavé zvuky ozývající se z okolí. V mžiku zaregistroval blížící se nebezpečí a se svou slavnou hbitostí skočil asi o metr níže, na jehlicemi hustě přikrytou větev. Ty zvuky byly vydávány živočichy, kterých se Megalancosauři bojí. Byli to Eudimorphodoni, primitivní ptakoještěři, jedni z prvních, kteří kdy žili. Na rozdíl od Peteinosaurů neobývali okolí jezera, v denních hodinách přeplněné nejrůznějším hmyzem, který se však také mohl stát jejich potravou. Tito létající plazi žili spíše u moře, kde lovili ryby. Do vnitrozemí se však také občas vydávali, nejčastěji kvůli hledání potravy jiné, než byly mořské ryby. Eudimorphodoni byli známí požírači Megalancosauřích mláďat. Někteří velcí jedinci si čas od času dovolili i na dospělce, i když Megalancosaurus byl schopen se ubránit. Ve světě opičích ještěrů byli Eudimorphodoni divoké šelmy, bylo to hrozící nebezpečí připomínající dnešní chaluhy. S tlamou plnou zubů mohli Eudimorphodoni popadnout Megalancosauří mládě nebo zranit dospělce, zatímco se zuřivě bránil. Stephen pozorně naslouchal všemu dění. V noci neviděl tak dobře jako ve dne, ale přesto si brzy všiml, že se dva nebo tři ptakoještěři usadili na břehu jezera, složili svá křídla a poklidně pili vodu. Teď Stephena zajímalo, kde je zbytek té pterosauří bandy. Na chvíli zahlédl samici Peteinosaura vyhlížející ze svého úkrytu v dutině stromu. I ona chtěla vědět, kde se nacházejí vetřelci a zda-li nemají zájem o ni či o její vejce, jež tak pečlivě střežila. Najednou se větev nad Stephenem zachvěla. Opičí ještěr s rozvahou obrátil hlavu vzhůru, aby zkontroloval situaci. Větvi objímaly maličké drápky předních končetin. Po stranách větve viděl Stephen kožnatou blánu, kterou mají ptakoještěři mezi předními a zadními končetinami. Zrovna teď si s asi milimetr silnou kůží pohrával vítr. Pak se náhle na levé straně větve objevila zubatá tlama! Ale Stephen nebyl v koncích. Jakmile se na něj vetřelec podíval, praštil ho Stephen svým ocasem vybaveným ostrým háčkem na konci! Zásah byl přímý, ptakoještěr dostal přímo mezi zuby. Otřásl se a odletěl. Stephen v rychlosti vyšplhal na původní větev, kde spal. Odsud se mu naskytl ještě lepší pohled na okolí, ačkoliv zde nebyl jinak chráněn. Znovu cosi uslyšel, byl to třepot křídel. Instinktivně opět skočil na nižší větev. Věděl, že nepřítel se vrací. Útok přišel zcela znenadání, ve vteřině se Stephenova pravá přední končetina ocitla v zubech Eudomorphodona! Ten si byl jist tím, že neútočí na Megalancosauří mládě, ale něco neznámého jej sem znovu přivedlo, aby se snad tomuto statečnému opičímu ještěru pomstil. Stephen opět využil svého ocasu, zrovna jak to dělají dnešní leguáni a varani, k obraně. Tentokrát ostrý háček zasáhl Eudimorphodonovo oko. Na jehlice triaského jehličnanu se začala valit krev. Aby Stephen svého soka maximálně odradil, švihl ocasem ještě jednou. To stačilo k tomu, aby jej zlostný pterosaur nechal být. Paradoxem bylo, že i Stephen byl zraněný. Ostré zoubky Eudimorphodonovy mu zasadily pořádnou, krvácející ránu do jedné z končetin. Nebylo to tak zlé, plazi se často zotaví i ze zranění, které by pro savce byly smrtelné. Stephen si tedy s ránou nelámal hlavu, slezl ještě o pár větví níže a znovu ulehl k spánku. Než noc skončí, ve chřtánech zlodějských Eudimorphodonů se ocitne ještě mnoho Megalancosaurů, hlavně mláďat... Ráno bylo trochu chladno, ale hned jak slunce vystoupilo nad obzor, oteplilo se. Stephen se cítil celý nesvůj, takový kousanec ještě nikdy neměl a zprvu se bál slézt ze stromu. Noha nebyla tak silná, jako předtím, nicméně již nekrvácela. Přece jen se Eudimorphodoní zuby nemají co rovnat se zuby takového Nothosaura, jenž se v tu chvíli slunil na velikém oblém balvanu, asi metr od břehu jezera. Pro místní zvířata to bylo dobré znamení, teď mohla využít situace a rychle se napít, než se predátor vrátí do svého vodního světa a jedno z nich si vyhlédne jako kořist. Někteří Plateosauři s ránem od napajedla odešli, většina jich zde však zůstala. Období kladení vajec mělo začít až za několik dnů, možná i týdnů, a nemělo smysl vracet se na stará hnízdiště v takové rychlosti. Samice Plateosaurů raději počkají, až budou muset nutně naklást vejce, pak teprve odejdou. Bohužel s velkými býložravci přicházejí i velké problémy. V lese tvořeném převážně prastarými stromovými obry se objevil jeden nepříliš občasný návštěvník. Byl veden pachem Plateosaurů, své kořisti. Kamkoliv tato velká býložravá stvoření jdou, následuje je tento dravý predátor. Nemá strach zaútočit ani na celou skupinu Plateosaurů. Obrovský masožravý dinosaurus se prozatím držel stranou a čekal na vhodnou chvíli k útoku. Zvířata z okolí jezera o něm nevěděla, dokonce ani samotní Plateosauři. Stephen se u vody setkal s jedním ze svých nepřátel. Byl to starší samec, který si už týdny dělal nároky na jeho teritorium. Původně patřilo jemu, byl z něj vypuzen právě Stephenem. Starcovo území nebylo tak velké a nacházelo se dále od jezera. Den co den musel snášet výpady jiných Megalancosaurů obývajících břeh, jen proto, že se k němu musel přiblížit, aby doplnil tekutiny. Zdálo se mu, že Stephenovo zranění by mu teď mohlo pomoci k výhře starého teritoria. Stephen slyšel, jak ho nepřítel vyzývá k boji neobvyklými pištivými zvuky. Ani se neohlédl a zaměřoval se na několik jepic, svou možnou snídani. Starý samec k němu mezitím pomalu přišel a sekl ho drápem do krku. Tohle si Stephen nenechal líbit! Jako vždy, i tentokrát využil svého ocasu a sok se kvůli ráně celý otočil, tak byla silná. Teď stáli oba samci jeden proti druhému, ten starší byl v perfektní kondici, ten mladší byl lehce zraněn... Kdo z nich vyhraje tuto bitvu?

Pokračování příště! Upřímně doufám, že se Vám tato část líbila, pokud ano, můžete napsat komentář-budu rád za všechny Vaše názory!

Správce dinosauřího parku - Dva dny mezi býložravci

8. dubna 2016 v 16:07 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Dnes se zase podíváme do Dinosauřího parku a za jeho správcem Danem, který čelí mnoha problémům... Snad si tuto část užijete!

Dva dny mezi býložravci

Včera jsem měl celkem velký problém. Dopustil jsem se totiž chyby, na kterou bych v životě nezapomněl-vlastně chybělo jen málo, a můj život mohl v pár minutách skončit. Při krmení obřího hada Gigantophise jsem zapomněl na důležité pravidlo chovatelů hadů. Nikdy nedovolte, aby Vaše ruce či jiné části těla nesly pach potravy, kterou hadovi přinášíte. V tomto případě to bylo celé prase a já si při práci s ním zapomněl vzít rukavice. Když jsem hadovi potravu přinesl takřka před nos, udělal prudký pohyb vpřed. Docela jsem se lekl, ale myslel jsem, že se zaměřuje na mrtvé prase. Proto jsem je položil ještě blíž k jeho nosu, když v tu chvíli jsem dostal přímý zásah do hlavy!!! Gigantophis je had tak velký, že jediným výpadem zasáhne Vaši hlavu! Spadl jsem na zem a v šoku jsem ležel asi tři vteřiny, než jsem hbitě vstal a utekl. Před odchodem jsem terárium bezpečně zajistil. To tedy bylo něco... Jen ta rána od zubů, kterou jsem měl na čele, mě stála půlhodinový pobyt na klinice. Dozadu zahnuté zuby Gigantophise mi potrhaly naštěstí jen kůži. Jen si představte, co by se stalo, kdyby po mě had plně vyrazil, zachytil mě svými zuby a pak držel... To bych byl brzy uškrcen a skončil bych v jeho chřtánu! Alespoň mám za sebou další cennou zkušenost. Gigantophise budu muset krmit jinak, asi mu potravu položím někde při rohu terária, a budu s ní pohybovat jen s rukavicemi a opatrně. Tento obrovitý plaz je naprosto dokonale uzpůsoben k zabití všeho, dokonce i lidí. Proto se musíme mít na pozoru... Jinak byl tento týden klidný. Oliver vyrazil na další misi na Isle of Die, doprovázen dvěma předními světovými odborníky na ornitopodní dinosaury... A také doprovázen mnou, svým dobrým přítelem, ze kterého si čas od času dělá legraci. Cíl byl jasný: studovat chování býložravých dinosaurů. Toto mírumilovné označení pro ona zvířata sice platí, ovšem někdy máte pocit, že se jejich potravní chování zcela změnilo. Jen co jsme přijeli na Isle of Die, uvítal nás jeden zvědavý pštrosí dinosaurus, asi Ornithomimus. Přišel ke mě, začal se mi hrabat v batohu, jenž jsem měl na zádech, a když jsem se vztekle ohnal, kousl mě do ruky! Asi zapomněl, že se mnou se nelze prát. Však si to taky brzy uvědomil, když před rozzuřeným Danem pelášil jako vyplašená slepice!

Na pláních ostrova Isle of Die jsem již jednou byl. Obývá ho řada býložravců, kteří se zde pasou na trávě. Ta sice v dobách dinosaurů neexistovala, objevila se na Zemi až v třetihorách, tedy v době savců. Ovšem v současném světě dinosaurům poskytuje veliké množství potravy. Tým se rozhodl začít u kachnozobých dinosaurů. Zkoumal smíšené stádo Parasaurolophů, Corythosaurů a Edmontosaurů, mezi které se občas připletl i nějaký ten malý ptakopánvý dinosaurus. Podle jednoho z paleontologů to byl buď Dryosaurus nebo Othnielia, či jiný podobný druh přežívají už od doby Jury nebo Křídy. První den strávený na ostrově neměl chybu. Stanovali jsme dokonce na pobřeží, po kterém se přes noc nesly podivuhodné zvuky místních dinosaurů a také nočních ptakoještěrů, hlídkujících po mračné a temné obloze. Druhý den ráno silně pršelo a při návratu na pláně Oliver zapadl do bláta. Příliš mu to nevadilo, ale pak se ukázalo, že ve špinavé vodě se nacházel nějaký neznámý druh pijavice, která se mu přisála na nohu. Oliver si toho všiml až asi za hodinu, za tu dobu pijavice pořádně zvětšila svůj objem. Odstranit ji z nohy bylo velice bolestivé. Zřejmě je to nějaký druh cizopasníka schopného přidržovat se i na tlusté kůži dinosaurů a mezitím jim sát krev. Po dopoledni jsme narazili na velikého Tuojiangosaura, čínského stegosaurida. Byl to samec chránící své teritorium. Když se ho vědci rozhodli prozkoumat, vyběhl po nich a jednoho téměř dostal. Po Oliverovi, jenž se jej snažil odlákat s pomocí klacku, švihl ocasem, a kdyby všude kolem nebyly ty větve nízkých stromků, jistě by mého přítele zasáhl! Vždyť také na Olivera spadla pořádně velká větev, smetená ze stromu Tuojiangosauřím ocasem. Oliver skončil s vyraženým dechem, ale stačila jedna dobře mířená rána do zad, a dech se mu vrátil. Odpoledne toho dne jsme se ještě věnovali pozorování nějakých sauropodů kdesi v dálce, ale vzhledem k tomu, že se nacházeli celé kilometry od nás, nemělo smysl jít blíž. Také nám již došly všechny zásoby a tak jsme se po dvou dnech vrátili z tohoto zajímavého výletu-výjimečně jsme neviděli jediného dravého dinosaura... Jen doufám, že v parku bylo zatím vše v pořádku. Když dlouho neslyšíte špatné zprávy, začnete mít pocit, že se opravdu ně costalo. A není nikdo, kdo by Vám to ohlásil...

Další části Správce dinosauřího parku se dočkáte zase za týden!!!

Tylocephale

7. dubna 2016 v 16:56 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Tylocephale ("zavalitá hlava") byl jedním z mongolských pachycefalosauridů. V době, kdy žil, tedy v pozdní Křídě před 80 až 75 miliony let, zažívaly mongolské pláně nejslavnější období svých dějin. Tylocephale měl možnost potkat se s takovými dinosaury, jako byl slavný Velociraptor, Protoceratops či Tarbosaurus. Jde-li o jeho tlustolebé příbuzné, rozhodně nežil v Mongolsku sám. Příbuzný rod Prenocephale, který známe ze seriálu Planeta dinosaurů, mohl být jeho předkem-určitě patřil do stejné vývojové linie. Podle fosilních důkazů se pachycephalosauři vyvinuli v Asii a pak migrovali přes pevninský most do Severní Ameriky, kde se vyvinuly známí zástupci této skupiny, jako Pachycephalosaurus a Dracorex. Avšak Tylocephale patřil do skupiny, která zase migrovala ze Severní Ameriky zpět. Své jméno, "zavalitá hlava", si Tylocephale vysloužil díky tvaru lebky, který byl na pachycephalosaury až nesmírně bizarní. Tylocephale měl nejvyšší lebku z celé rodiny. Dalším zvláštním znakem tohoto dinosaura byla řada kostěnných hrbolů, jež obkružovaly temeno hlavy a přípomínaly tak vavřínový věnec. Tylocephale možná vypadal hrůzostrašně a tvrdé lebky mohl využít při obraně, ale zřejmě dával spíše přednost útěku než risku zranění. Při vzájemných soubojích si samci tloukli do boků a snažili se zastrašit jeden druhého, podobně jako když mezi sebou bojují dnešní zvířata. Jinak to byl neškodný vegetarián. Měřil 2,5 metru (někde se ale uvádí jen 1,4 metru) na délku a na výšku měl okolo 1,1 až 1,2 metru (případně mohl být menší). S rozměry to není tak jisté, protože z Tylocephale známe pouze lebku včetně spodní čelisti. Je to ale právě lebka, která paleontologům mnohé prozradí o životě zvířete. Dříve se předpokládalo, že tlustá lebka byla úschovnou pro veliký mozek a že pachycephalosauři byli nejchytřejšími dinosaury. Dnes víme, že Tylocephale a jemu příbuzní neměli vůbec velký mozek, ba naopak... Tylocephale byl popsán polskými paleontoložkami Osmólskou a Maryańskou v roce 1974 poté, co byla již zmíněná fosilizovaná lebka nalezena v oblasti Khulsan, která byla před 75 miliony let součástí pouště Nemegt...
Popis tohoto nepříliš známého dinosaura naleznete v knížce "Speciální průvodce-Dinosauři" od Gerrieho McCalla.

Příště Dacentrurus!

Ostrovní trpaslíci-Pravěcí hroši ze Středomoří

6. dubna 2016 v 15:17 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Od té doby, kdy jsem napsal předešlou část Ostrovních trpaslíků, uběhly už dva měsíce... Nyní je tu ale další část! Seznámíme se s dalšími malými tvory z ostrovů...

Místo: Ostrovy ve Středozemním moři,
Čas: Pleistocén,
Příklady ostrovního nanismu: Miniaturní hroši.
Hrochy si člověk spojuje s Afrikou, a tam také dnes tyto pozoruhodné savce najdeme. Ať už je to velký hroch obojživelný nebo malý hrošík liberijský, tato zvířata jsou pro nás jedním z hlavních symbolů afrického kontinentu. Také někteří obrovští hroši, žijící ještě před několika desítkami tisíc let, pocházeli z Afriky. Jsou ale tato zvířata opravdu specialitou toho světadílu? Evropští hroši také kdysi existovali a věřte nebo ne, bylo to tak ještě nedávno. Zmizeli až s příchodem globálního oteplení po době ledové... Pravda je, že známe alespoň čtyři druhy evropských hrochů, vesměs žijících v Pleistocénu za doby ledové. Vyskytovali se na ostrovech ve Středozemním moři. Není to tak neobvyklé, jaké se to může zdát. Miniaturní mamuti a sloni na nich také žili ještě před pár tisíci lety. Maličtí hroši byli jejich sousedy, žili po boku huňatých mamutů, kteří by svou výškou člověku sahali po hruď. Tito pravěcí hroši patřili do stejné skupiny hrochů, jako dnešní druh-Hippopotamus, což je jak latinský, tak i anglický název. Jedním z nich byl Hippopotamus creutzburgi, žijící na Krétě ve středním Pleistocénu před 800 000 lety! Toto zvíře bylo o 20 % menší, než dnešní hroch obojživelný. Protože je Kréta celkem velký ostrov, nepotřeboval se tento druh tolik zmenšit. Fosilní pozůstatky tohoto zvířete byly k překvapení místních hledačů zkamenělin objevy v 20. letech minulého století na východě Kréty, na plošině Katharo. Můžeme říci, že H. creutzburgi byl na malé hrochy ještě obrem. Některé jiné druhy byly totiž mnohem menší. Sicilský druh, H. pentlandi, vážil 320 kilogramů. Pro srovnání, hroch obojživelný může mít 1,5 tuny!!! Také hroch maltský, tedy H. melitensis, byl nesmírně malý. To je však stále hodně na hrocha kyperského, H. minor. Ten měl 200 kilogramů, a s délkou 121 centimetrů a výškou 76 centimetrů byl dokonce ještě menší, než hrošík liberijský! Byl to zřejmě nejmenší hroch, jaký kdy žil... Kyperští hroši vyhynuli před 11 000 až 9 000 lety, takže se dokonce dožili začátku Holocénu, geologického období, v němž žijeme i my. Tento druh byl popsán Carlem Linnausem, významným vědcem, který zavedl binomickou nomenklaturu... Důvod, proč tito hroši vyhynuli, není příliš jasný. Víme, proč byli tak malí-protože žili na ostrovech a místní prostředí, které se tak lišilo od jejich původní africké domoviny, odkud přišli, na ně jasně působilo. Proto se zmenšili. Jedna z teorií také tvrdí, že absence fosilií velkých predátorů poukazuje na jedno: tito hroši neměli přirozené nepřátele a mohli si dovolit se zmenšit. Možná, že se na jejich vyhubení částečně podílel člověk, i když to není zrovna jisté. Nikdy nebyly nalezeny pozůstatky loveckého tábora pravěkých lidí, který by obsahoval hroší kosti. Jejich osud zpečetil spíše konec doby ledové. Vyhubila je změna klimatu...


Doufám, že se Vám můj článek o malých hroších jižní Evropy líbil! Pokud ano, můžete o tom napsat komentář!

Vyhodnocení Velikonoční soutěže

5. dubna 2016 v 16:18 | HAAS |  Naše soutěže
Od zadání Velikonoční soutěže už uběhl týden a nyní jsou zde výsledky! Přihlásilo se celkem pět soutěžících: Bleskobleska, Ankylosaurus, Martinoraptor, Alfaraptor a JPRex, což mě opravdu velmi potěšilo. Otázky v soutěži podle mého slibu nebyly těžké, a vy jste to všichni dokázali-soudě podle Vašich skvělých výsledků... Nyní však přejděme na diplomy!

Bleskobleska z www.dinosaurus-kyouryuu.blog.cz získala celkem 9 z 10 bodů, což je krásný výsledek! Jen u jedné otázky jsi napsala, že nevíš, jinak byly všechny odpovědi zcela správné... Na diplom jsi chtěla Troodona, tak jsem Ti vybral jeden podle mě podařený obrázek s Troodonem a jeho mláďaty...


Také Alfaraptor získal moc pěkných 9 z 10 bodů! Špatně jsi odpověděl jen k otázce o skotském ostrově s pozůstatky karbonských brouků. Je to krásný výsledek... Na diplom jsi si jako jediný nevybral nic, co by nějak souviselo s dinosaury ani Velikonoci. Právem Ti ale patří tvou vybraná postavička z animovaného seriálu...


Také JPRex získal 9 z 10 bodů, gratuluji! Špatně jsi odpověděl jen k otázce ohledně karbonského hmyzu ve Skotsku, jinak bylo vše správně! Na diplom máš tedy dinosaura z Jurského parku, konkrétně Brachiosaura, snad se Ti bude líbit...


A nyní Martinoraptor, který získal krásných 10 z 10 bodů, jinak řečeno zkrátka plný počet! Všechny odpovědi byly bezchybné... Na diplom jsi chtěl něco Velikonočního, což pro mne nebylo úplně jednoduché vyřešit-tak jsem Ti nakonec vyrobil diplom s Velikonočními dinosauřími vajíčky a jedním zlodějem, který si na nich chce smlsnout...


Ankylosaurus také získal plný počet bodů! Na diplomu máš Tyrannosaura Sue, kterou jsi chtěl... Doufám, že se Ti líbí!


Tak, doufám, že se Vám diplomy líbí, po tolika soutěžích už výběr není tak jednoduchý, přesto jste snad rádi... Snad se někteří z Vás, nebo také další čtenáři tohoto blogu, zůčastní i dalších soutěží na tomto blogu-možná se tu nějaká objeví v brzké době!

Cheirolepis

4. dubna 2016 v 16:47 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Cheirolepis byla kostnatá ryba ze středního a pozdního Devonu. Patřila do podtřídy paprskoploutvých ryb (Acinopterygii). Ze stejné vývojové větve byly i další primitivní kostnaté ryby a mezi jejich dnešními potomky nalezneme například vyzy, lopatonosy nebo známé jesetery. Jakožto jedna z nejstarších paprskoploutvých byla Cheirolepis dokonale vybavena k přežití v devonském moři. Pro všechny kostnaté ryby je důležitá vnitřní kostra tvořená kostní tkání, ne tedy chrupavkou, jako tomu bylo a je u soudobých žraloků. Tělo Cheirolepise bylo 55 centimetrů dlouhé a velmi štíhlé. Řada zkamenělin poukazuje na to, že šupiny byly podobné podivuhodným pravěkým rybám zvaným akantodi. Šupiny byly vesměs hranaté a byly uspořádány do šikmých řad. Navíc z fosilních pozůstatků víme, že byly pokryty tzv. ganoiem, který se podobá sklovině. Kdybychom měli možnost cestovat zpět v čase a ponořit se do devonského oceánu, viděli bychom pravděpodobně šupiny Cheirolepise nádherně zářit v prosluněných vodách. Pozoruhodné je, že velké šupiny pokrývaly horní lalok ocasní ploutve a zpevňovaly ho. Díky tomu byla ryba schopna lepšího ponoru-nahoru ohnutý ocas tlačil rybu více dolů. To zase vyvažovaly prsní a břišní ploutve, zvedající tělo Cheirolepise výše. Tato ryba byla ve vodě dost rychlá. Musela, protože šlo o dravce. Čelisti byly vyzbrojeny malými ostrými zuby, dokonalými k proniknutí do masa menší ryby nebo žraloka. Navíc byl Cheirolepis schopen čelisti široce otevřít. Šlo o další výhodu, díky níž byla tato ryba schopna pozřít kořist až dvou třetin své vlastní délky. Mezi menšími predátory Cheirolepis dominoval. Také velké oči, umožňující skvělou orientaci při rychlých zkoumavých plavbách, sloužily této rybě při lovu. Pro Cheirolepise a jeho příbuzné byly veliké oči jednou z předností a také klíčových znaků vedoucích k úspěchu při lovu. Pokud jde o fosilie, máme o Cheirolepisovi řadu hodnotných důkazů. Nálezy byly učiněny v Evropě, jako především ve Skotsku, Bělorusku a Německu, a také v Severní Americe: v americkém státě Nevada a také v Quebecu, v Kanadě. To nasvědčuje tomu, že tento predátor devonských moří byl tehdy, v době zhruba před 400 až 380 miliony let, hojně rozšířený. První z pěti známých druhů Cheirolepise byl popsán už v roce 1835 známým geologem Louisem Agassizem...
Popis této pravěké ryby můžete najít např. v knize "Ilustrovaná encyklopedie dinosaurů a pravěkých zvířat" od kolektivu autorů, včetně Barryho Coxe.

Příště Deltoptychius!

Uzbekistánský tyrannosaurid

3. dubna 2016 v 11:09 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Nedávno byl objeven nový druh masožravého dinosaura, který kdysi kráčel po území jedné ze zemí, jež se nechlubí přílišným množstvím fosilních pozůstatků pravěkých zvířat. Tento dinosaurus se totiž vyskytoval tam, kde dnes leží Uzbekistán. Jeho pozůstatky byly nalezeny v geologické formaci Bissekty, která se nachází v poušti Kyzylkum. Horniny tvořící tuto formaci jsou 90 milionů let staré a spadají do pozdní Křídy stupně Turon. První pozůstatky tohoto obdivuhodného masožravce byly objeveny už v roce 1944, ale výzkum trval celkem dlouho a tak až v roce 2016 byl tvor plně identifikován a pojmenován. Jeho jméno zní Timurlengia euotica. Byl to plazopánvý dinosaurus, theropod stejné skupiny jako Tyrannosaurus Rex. Byl to jeden z prvních tyrannosauridů, kteří kdy žili. Měl mnoho primitivních znaků, ale podle jednoho z vedoucích výzkumu, Stephena Brusatte z Edinburghské univerzity, patřil mezi nejbližší příbuzné Tyrannosaura-byl jen o moc menší. Svou velikostí by se dala Timurlengia přirovnat ke koni. S maximální délkou 3 nebo 4 metrů tento theropod vážil tak 300 kilogramů. Byl to lehký masožravec, pravděpodobně dravec. Timerlungii známe z několika kostí: kosti páteře, krku, ocasu, zadních končetin a překvapivě také mozkovny. Timurlengia poskytla vědcům dokonalý pohled na sluch tyrannosauridů. Ukázalo se totiž, že některé speciální znaky umožňovaly této skupině dinosaurů zachytit i velice vzdálené zvuky. To mohlo pomoci při hledání potravy. Zuby tohoto theropoda se podobaly čepeli, ale nebyly uzpůsobeny k drcení kostí-zato se skvěle hodily k trhání masa z dost možná i živé oběti. Někteří paleontologové si myslí, že nález Timurlengie dokazuje jednu teorii. Tyrannosauridi se totiž vyvinuli relativně rychle. Jiné skupiny dinosaurů stíhal pomalý vývoj, ale to nebyl případ těchto ohromujících predátorů. Zbývá ještě mnohé, co musíme o tomto novém druhu zjistit, přesto však je nanejvýš pozoruhodný...

Doufám, že se Vám článek o nově objeveném druhu tyrannosaurida líbil... Pokud ano, můžete komentovat! Snad Vás objev nadchl!

Od vlků k psům

2. dubna 2016 v 10:49 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Mezi naše největší přátele ze světa zvířat patří psi. Tato zvířata jsou spolu s kočkami, křečky a hady jedněmi z nejpopulárnějších domácích mazlíčků. Jsou plně domestikovaní, tzn. nejde o divoká zvířata a mohou žít s námi celý život. Desítky, možná i stovky milionů lidí chovají psy. Tato přátelská zvířata dokáží být opravdu skvělými společníky. Ale již dlouho se odborníci zabývají tím, kde hledat původ našich čtyřnohých přátel. Už v minulosti nebylo žádným překvapením, že předky psů jsou vlci. Tato zvířata jsou si totiž neskutečně podobná. Někdy se proto pro psy užívá latinský název Canis lupus domesticus (pro informaci, Canis lupus je vědecký název pro vlka). Často se také používají názvy Canis lupus familiaris nebo zkrátka Canis familiaris. Ale jak se psi vyvinuli? K vývoji druhů jsou někdy potřeba i miliony let, aby se nějak podstatně lišily. Pravda je, že vlci a psi se liší jen málo. Nejpozoruhodnějším zjištěním je ale fakt, že psi se vyvinuli právě díky lidem. Bylo to teprve v nedávné minulosti... Vědci zkoumali sekvence genomů vlka šedého, vyhynlého vlka Taymyrského a domácího psa. Tím došlo k zjištění, že se tyto tři druhy psovitých od sebe oddělily před 40 000-27 000 lety. Psi jsou opravdu evolučně mladým druhem. Už v minulých desetiletích byly nalezeny zkameněliny psů starých zhruba 10 000 let. To byla doba, kdy už lidé tyto čtyřnohé pomocníky opravdu potřebovali při lovu. S koncem doby ledové se prvotní chov psů rozvinul a je možné, že už tato zvířata čím dál méně připomínala vlky. Ale jak to bylo hlouběji v minulosti? Teprve asi před měsícem byl ohlášen objev mumifikovaného psího těla starého 12 400 let, ze Sibiře. Mohli bychom hledat původ psů právě tam, v drsné sibiřské pustině? Taymyrští vlci se také vyskytovali na Sibiři a se psy měli evolučně mnoho společného. Takže můžeme říci, že se pes jako druh či poddruh vlka poprvé objevil právě tam, v severní Asii. Chtělo by to však získat ještě starší zkameněliny nebo popřípadě mumifikované jedince. Například 14 500 let stará kost psa ze Švýcarska mluví tak trochu proti tvrzení, že psi jsou ze severní Asie. Je tu jeden problém: rozlišit kosterní pozůstatky prvních psů od vlků je trochu těžké, a tak je švýcarská zkamenělina někdy brána za kost vlka. V tom případě je třeba se ptát, máme přímé důkazy o vývojové linii psů? Charles Darwin napsal, že předkem psů byl druh, který v 19. století ještě nebyl znám. Téměř o sto let později, roku 1934, jeden paleontolog upozornil, že výojová linie psů mohla směřovat od druhu vlka známého jako Canis lupus variabilis. Tato šelma žila v Pleistocénu na území dnešní Číny. Žil ve stejně době, jako slavní pekingský člověk, tedy před 500 až 200 tisíci lety. Minulý rok nicméně byla analyzována DNA některých pravěkých psů a bylo zjištěno, že k rozdílu od C. l. variabilis došlo na Sibiři. Je tedy pravděpodobné, že tato zvířata pocházejí odtamtud... Psi byli pro lidi vždy důležití. V době ledové jim pomáhali při lovu v drsných podmínkách. I ve Štorchově Lovcích mamutů se dočtete, že si tlupa lovců našla pejska. Dnes ne každý bere psy za lovecké společníky, ale spíše za mazlíčky. Stali se z nich dokonce filmové hvězdy... Ale původ psů je stále tak trochu otázkou...


Snad se Vám tento jednodušší článek líbil, pokud ano, komentujte...

Správce dinosauřího parku - Bitva dvou dinosaurů v parku

1. dubna 2016 v 16:06 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Začíná měsíc duben a jaro je již takřka v plném proudu. S ním přichází i další část Správce dinosauřího parku! V ní nám náš přítel Dan Jameson popíše, co se mu za týden přihodilo na ostrově plném prehistorických zvířat...

Bitva dvou dinosaurů v parku

Nestává se nám příliš často, že bychom od sebe museli oddělit dvě zvířata, natož ještě zuřivě bojující. Nedávný případ se dvěma agresivními Protoceratopsy, samci bojujícími o nové teritorium, byl vcelku výjimečný. Navíc jsou nyní zvířata rozdělena, jejich výběhy jsou od sebe navíc vzdáleny více, než byla potřeba. S jedním Protoceratopsem ale nastal další závažný problém. A stejně jak s malým, ale inteligentním dravým dinosaurem, který se s ním překvapivě utkal. Byl to Troodon... Všechno to začalo v pondělí odpoledne. Samozřejmě jsme v parku slavili Velikonoce! Hledali jsme čokoládová vajíčka a další dobroty, ukryté v lesíku poblíž hlavní budovy. Všechny je tam ukryl Oliver. Nebylo snadné některé najít. Ne všichni mí kolegové jsou dobrými šplhači po stromech, no, nejvíce čokoládových vajíček bylo umístěno ve větvích stromů. Zabralo nám téměř dvě hodiny, než jsme je všechna našli. Nesměl jsem však opomenout mé správcovské povinnosti, a krmení zvířat patří k nejdůležitější práci. Šel jsem tedy nakrmit podivuhodného pravěkého ještěra zvaného Cryptolacerta, jehož Oliver přivezl na ostrov už asi před rokem a tři čtvrtě. Když tu jsem uslyšel strašlivý křik! "Výběh Troodonů je prázdný, ne!!!" křičel kdosi, a ten kdosi byl Jamie Roberts. Přijali jsme ho teprve před měsícem, ale je pravda, že zkušenosti s krmením zvířat už měl z doby, kdy chodil na vysokou školu. Nemohl jsem tomu uvěřit! Některá z nejhrozivějších zvířat ostrova unikla jen proto, že Jamie zapomněl zavřít ohradu výběhu, když z něj odcházel. Nejprve jsem mu vynadal. Neměl totiž do výběhu co chodit, Troodony přece krmíme ze speciálního stupínku vedoucího podél plotu. Maso se jim do výběhu hází, nemá se jim donést až pod nos! Jamie se skoro rozbrečel. Musel jsem toho nechat a svolat pohotovost. Prvního Troodona jsme našli brzy. Šmejdil v okolí hlavní budovy. Tam si zrovna na svačinu zašel Oliver. Lepšího člověka Troodon potkat nemohl. Okamžitě na něj zaútočil, ale Oliver si ho díky svým bystrým smyslům ve chvíli všiml, proskočil oknem do budovy, utíkal do skladiště zbraní, popadl síťovou pušku a pak zase v rychlosti vyběhl ven. Troodon, hledající cestu, jak by se k Oliverovi dostal, byl pořádně překvapený, když se náhle ocitl v síti! Oliver vystřelil, aniž by si ho Troodon vůbec všiml. Popravdě, toto bych od Olivera nečekal. Je ale pravda, že je mimořádně zdatný. Možná proto přežil všechny ty výpravy, mnohdy neúspěšné, na Isle of Die...

Druhý Troodon byl po chvíli spatřen ve výběhu starého Protoceratopse. Když jsem já, Oliver, dva rangeři a Jamie k ohradě přiběhli, spatřili jsme něco, co se skoro podobalo slavného zkamenělému souboji mezi Velociraptorem a Protoceratopsem. Ta zkamenělina byla nalezena v 60. letech minulého století a je naprosto unikátní, jelikož se jedná o jedinou zkamenělinu dinosaurů, kteří při probíhajícím boji byli zasypáni pískem a pohřbeni na miliony let do té doby, než je paleontologové nalezli. V našem případě to bylo ještě dramatičtější. Troodon spatřil pasoucího se Triceratopse, skočil na hřbet, ale Protoceratops jej rychlým pohybem těla shodil a do břicha mu vrazil svou těžkou hlavou. Troodon odletěl o půl metru a zuřivý býložravec po něm nebojácně vyběhl. Z posledních sil se Troodon vztyčil a jen taktak uskočil Protoceratopsovi, a opět mu skončil na zádech. Býložravec jej znovu shodil a zase mu dál ránu. Silný zobák Troodonovi zlomil nohu. V tu chvíli jsme zasáhli my! Rangeři nejdříve Protoceratopse zasáhli uspávadly, poté jej nahnali do rohu ohrady, a my ostatní se postarali o Troodona. Nejevil o nás nejmenší zájem, i když při prvním dotyku jeho těla sebou vylekaně trhnul. Zbytek byl lehký. Troodon byl převezen do veterinární kliniky a ošetřen. Rána nebyla tak vážná, ale pro zvíře musela být nesmírně bolestivá. Dinosaurus je stále v pozorovací ohradě. První dva dny odmítal žrát a pouze pil, až ve středu se pustil do fláku vepřového. Ale podle veterináře bude nakonec v pořádku... Já jistě také, ale nebyla to tato bitka, co mě tak šokovalo. Dnes ráno mi Oliver řekl, že z Isle of Die přiveze Tyrannosaura Rexe. Strašlivě jsem se polekal a každému jsem tuto novinku vyzvonil. Až poté jsem si uvědomil, že to byl apríl. Takhle mě tedy Oliver strašit nemusel! I když stejně nikdy nevíte, zda to v hloubi nemyslí vážně...

Další dubnovou část Správce dinosauřího parku očekávejte zase za týden! Kdo ví, co se do té doby v parku přihodí...