Květen 2016

Diplomy za Květnový kvíz

31. května 2016 v 16:37 | HAAS |  Naše soutěže
Nadešel čas na rozdání diplomů! Jsem moc rád, že Květnového kvízu se zúčastnili čtyři lidé, je vždy skvělé vidět, že o soutěž má někdo zájem. Vaše výsledky byly opravdu skvělé. Protože šlo o takovou malou soutěž, a spíše než o vědomosti tu šlo tak trochu o zábavu, nejsou podle mě výsledky zase tak podstatné, ale opravdu se Vám všem dařilo. Některé otázky mohly být těžké, ale jinak jste se s kvízem vypořádali skvěle...

Bleskobleska získala 3 z 5 bodů, což je podle mě opravdu krásný výsledek!


Martinoraptor získal 4 z 5 bodů, gratuluji!


A nyní ti, co obdrželi plný počet! Nejprve uvedu JPRExe...


A Alfaraptor! Oběma též gratuluji, skvělý výsledek!


Snad se Vám diplomy líbí... Snažil jsem se na ně vybrat ty nejlepší obrázky, které jsem viděl (snad byl můj úsudek dobrý). Doufám, že někteří z Vás se třeba zúčastní i mé další soutěže! Nashledanou u ní...

Národní muzeum přírodních věd ve Washingtonu

30. května 2016 v 17:05 | HAAS |  Muzea, výstavy, zoo a dinoparky
Je tu popis dalšího zajímavého místa! Doufám, že se Vám zalíbí, a že jej podobně jako já budete chtít jednou navštívit...

Národní muzeum přírodních věd (National Museum of Natural History) se sídlem ve Washingtonu D. C. je pravděpodobně třetí nejnavštěvovanější přírodovědné muzeum na světě. Patří proslulé společnosti Smithsonian Institution, zabírá 123 000 metrů čtverečních a v jeho kolekcích se nachází více než 124 000 000 exponátů. Od vycpaných zvířat přes rostliny, nerosty, meteority, nástroje pravěkých lidí až po kostry dinosaurů. Ty jsou zřejmě hlavním lákadlem muzea. Zřejmě to nejsou dinosauři, ale velký slon v sekci s vycpaninami současných savců, co se místním obyvatelům při vyslovení názvu muzea vybaví. Kruhovitý sál, v jehož středu slon stojí, působí opravdu skvěle. Současná zvířata jsou pak v sekci rozdělena podle kontinentů. Podle mého je mnohem lepší dívat se na stále žijící zvířata, ale i jakožto nehybné exempláře jsou zajímavá. Chcete-li se ale setkat s živými tvory, muzeum to možňuje též. Hmyzí zoo takový zážitek nabízí. V hale věnující se původu člověka se návštěvníci seznámí mj. i s průběhem velice důežitého výzkumu ve východní Africe, jenž byl Smithsonovým instituem v minulosti veden. Nechybí ani fosilie člověka neandrtálského, stejně jako jeho věrná rekonstrukce. Také sál zaměřený na geologii a minerálologii snad stojí za to navštívit, protože vystavuje více než 15 000 drahokamů. Jde-li však o klasické minerály, jsou jich zde desítky, snad i stovky tisíc. Perfektní místo ke shlédnutí mnohých, avšak zřejmě ne všech, typů hornin a dalších součástí neživé přírody... Dinosauři samozřejmě Národnímu muzeu přírodních věd dominují. Muzeum vystavuje kostry Tyrannosaura Rexe, Triceratopse, Diplodoka, hadrosauridů a dalších dinosaurů (kterých je údajně 46), stejně jako kostry pravěkch savců, např. "hromového koně" Brontotheria. Samotný exemplář T-Rexe je nanejvýš zajímavý, protože jde o slavného Wankel Rexe, jehož původně vlastnilo a vystavovalo Museum of the Rockies. Do Národního muzea přírodních věd ve Washingtonu byl dopraven před pár lety, k oficiálnímu představení exeponátu došlo roku 2013... Mě samotnému by se v tomto muzeu určitě líbilo, a velice rád bych ho jednoho dne navštívil!

Máte-li zájem, více informací naleznete na webu www.mnh.si.edu .

Velikost aljašského Troodona

29. května 2016 v 9:43 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Troodon formosus žil v Severní Americe v období pozdní Křídy. Kampanské souvrství Two Medicine v Montaně prozradilo mnohé o životě tohoto druhu dinosaura. Bylo to právě tam, kde byla nalezena zkamenělá Troodoní vejce s embryi. To však zdaleka nebylo to jediné, čím se souvrství mohlo pochlubit. I nález hnízd a důkazy rodičovské péče o vejce se ukázaly být přítomny u tohoto druhu dinosaura. Byl to dvoumetrový predátor s ostrými zuby, byl to masožravec nebo možná všežravec. Jeho končetiny byly zakončeny zlověstnými drápy... Tento rychlý běžec západoamerických plání patřil k menším predátorům tehdejší doby. To byl tedy případ západu Ameriky. Ale dále na sever to s Troodony vypadalo jinak. Dorůstali tam na Troodoní poměry celkově monstrózních rozměrů... V roce 2008 vědec Tony Fiorillo, pracující v Muzeu přírodních věd v Dallasu, zkoumal Troodoní zuby. Nebyly nalezeny v Montaně či v okolních státech, ale na Aljašce. Víme, že Troodoni žili i dále na severu, také na území Kanady. Avšak zpět k aljašskému Troodonovi. Zuby byly nalezeny na Colville River (odkud pochází například i Ugrunaaluk, kachnozobý dinosaurus popsaný v minulém roce). Tonyho na fosilních zubech něco velice zaujalo. Byly ostré a dozadu zatočené, jako obvykle. Ale něco tu nehrálo. Byla to jejich velikost. Tony porovnal zuby aljašského Troodona se zuby montanských jedinců. Dospěl k rozhodujícímu závěru: zuby aljašského Troodona byly dvakrát delší. V zoologii platí jeden důležitý poznatek, který mnohdy pomáhá i paleontologům při odhadnutí velikosti zvířete. Zuby totiž většinou souvisí s celkovou velikostí těla. Takže aljašský Troodon měl zuby dvakrát delší než jeho dvoumetrový montanský příbuzný. To jednoduše znamená, že byl dvakrát delší. Jinými slovy, měřil 4 metry, a byl i dvakrát tak těžký, tzn. jeho hmotnost se pohybovala okolo 100 kilogramů. Tony Fiorillo dále studoval, čím se Troodoni živili. Podle všech dostupných zdrojů se jižní i severní Troodon živili stejným typem potravy. Tu tvořili malí ještěři, savci, obojživelníci, snad i bezobratlí, a dinosauři. Když však bylo přežití těchto velikostně odlišných poddruhů tak závislé na stále stejném typu potravy, proč dorůstal aljašský poddruh takové velikosti? Odpověď by mohla být velice jednoduchá: 4 metry byly na severu lepší, než 2. Ale proč? Například poměr velikostí očí k velikosti těla byl u aljašských Troodonů stejný, jako u těch jižních. Ve tmě viděli stejně dobře. Toho se týká i fakt, že v pozdní Křídě už na severu Severní Ameriky panovaly zimy a několikaměsíční noci. To ovšem příliš nesouvisí s velikostí poddruhu. Někteří paleontologové si nejsou jisti, zda určité poddruhy vůbec k Troodonovi patří, a zda už to nebyly samostatné druhy. Je to i případ aljašského Troodona, ale přece jen neexistují důkazy, které by vyvracely jeho spojitost s rodem Troodonů. U dnešních zvířat také nalézáme poddruhy, jež jsou větší než jiné. Medvěd hnědý je skvělým důkazem, například evropští medvědi jsou mnohem menší než jejich bratranci z Kodiaku, jež jsou shodou okolností jedněmi z největších medvědů na světě. V případě Troodonů na Aljašce mohla hrát velikost důležitou roli... Představte si malé porovnání Troodona s dnešním medvědem ledním, ikonou Arktidy a dalším zvířetem vyskytujícím se na Aljašce. Medvěd lední je zřejmě největším druhem medvěda na světě (ačkoliv jedinci některých populací medvědů hnědých, například těch z Kodiaku, bývají takřka stejně velcí). Podle některých zoologů je velikost ledních medvědů přizpůsobením k přežití v chladu. Zvířata s větším tělem totiž mohou lépe udržovat teplo. Teplý kožich, který polární medvědi mají, k tomu ještě napomáhá. Aljašský Troodon se tedy pravděpodobně zvětšil ze stejných důvodů. Aby jeho tělo neztrácelo teplo, muselo svou délku zdvojnásobit. Troodoni byli navíc opeření, což potvrzují i nálezy jejich příbuzných z východní Asie. U Troodonů měla přítomnost peří asi primární účel v udržování tepla... Severští Troodoni byli postrachem býložravců, jako byl Edmontosaurus. Netýkalo se to dospělců, ale především mláďat těchto ptakopyskatých dinosaurů. Lov Troodonů na mladé Edmontosaury během kruté aljašské zimy byl ukázán i v seriálu Planet Dinosaur...

Troodoni žijící na Aljašce stále skrývají mnohá tajemství... Některé informace pro tento článek mi poskytla kniha Planeta dinosaurů...

Svět opičích ještěrů, 6. část

28. května 2016 v 9:11 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
Na konci minulé části to s Megalancosaurem Stephenem vypadalo opravdu zle! Při bitce s dalším opičím ještěrem, Drepanosaurem, se totiž dostal do pořádného průšvihu. Sok mu uštědřil takovou ránu, že se Stephen pustil větve a visel nad zemí, zavěšen na tenké větvičce svým ocasem... Ta se začala lámat, a Stephen je nyní blízko neštěstí!

Svět opičích ještěrů, 6. část:
Stephen byl velice vyděšený. Každý sval mu teď cukal a v rychlosti otáčel hlavu na jednu a na druhou stranu, hledaje nejbližší větev, které by se zachytil. Moc dobře věděl, že se větvička, kolem které se ovíjel jeho ocas s drápem, láme. Jen co sebou trochu cuknul na pravou stranu ve snaze přichytit se na poměrně silnou vedlejší větev, větvička se asi v polovině svého objemu utrhla. Stephen teď visel doslova na vlásku. V poslední chvíli zaryl drápy pravé přední končetiny do kůry té vedlejší větve. Jakmile ocasem větvičku pustil, spadla na zem z desetimetrové výšky. Takový pád by Stephena zabil, roztříštil by mu kosti. Stephen se pevně jako kočka držel na větvi a pomalým pohybem se dostal až ke kmenu stromu. Drepanosaurus na něj dosud hleděl, jakoby nevěděl, co si o tom všem má myslet. Stál takřka strnulý ve stejné poloze po celých několik minut. Stephen byl stále v šoku a trochu se třásl. Stromoví ještěři se někdy dostávají do problémů, i když ne zrovna často. Ale takovou chvíli náš opičí ještěr ještě nezažil. Vyvázl doslova v poslední chvíli, a to zdaleka ještě nebylo to největší nebezpečí v jeho životě. Teď se konečně došplhal k Drepanosaurovi. Ten si jej opět nevšímal a zakulaceným drápem vrtal do kůry, z níž pak vytahoval chutné larvy. Zabíjel je svými ostrými zoubky a poté je vcelku spolkl. Stephen už nechtěl na možného nepřítele útočit. Ukázalo se, že hájit své teritorium jen kvůli tomu, že nějaký jiný živočich zde hledá potravu, nemá cenu. A navíc za to Stephen téměř zaplatil životem! Drepanosaurus se po patnácti minutách nasytil a přes dotýkající se větve přelezl na další strom. To už ale Stephen ležel ve svém pelechu, tedy na vrcholku stromu, a jen tak pozoroval krajinu. S přicházejícím odpolednem se náhle většina Plateosaurů dala do pohybu. Asi polovina všech zvířat během relativně krátkého okamžiku napajedlo opustila. A zase se vydala na to nekonečné putování pouští, na cestu k hnízdištím, jež však nebyly tak daleko. Z pohledu opičího ještěra to nicméně nekonečná cesta byla. Písek blízké pouště se po týdnech opět rozvířil pod nohama obrů. Za měsíc či dva se sem snad zase vrátí, sem k poklidnému napajedlu, odkud s nově vylíhnutými mláďaty vyrazí dále na sever, který je jejich domovem. Ještě toho večera bylo u jezera klidněji. Stephen slezl ze stromu, napil se vody a začal pátrat do hmyzu. Stejně tak učinili ostatní Megalancosauři. Dnes však byli všichni nervózní. Zaregistrovali totiž, že Nothosaurus opět číhá pod hladinou jezera. Velice dobře maskovaný, nebyl vidět. Zvířata to znepokojovalo, během noci mohl kdykoliv zaútočit. Stephen uviděl, jak dva Megalancosauří samci zuřivě bojují. Opodál stála samice, důvod jejich rvačky. Nejprve se oba samci jen měřili, syčeli na sebe a ukazovali si pestře zbarvené hrdlo. Pak se ale jeden nějak moc přiblížil, druhý moc nahlas zasyčel, a už v tom byli! Rvali se jako kdysi Stephen se svým starším protivníkem. Stephen si toho příliš nevšímal. Hluk ale přilákal Eudimorphodony. Posedali si na větvích stromů a čekali, zda nějaký z bojovníků nebude zraněn. To by pak mohli lehce zaútočit a získat večeři. Oba samci spolu bojovali na pobřeží jezera. Jeden z nich omylem šplouchl ocasem do vody. To ale neměl dělat. Po chvíli se oba soci zastavili a jen na sebe syčeli. A pak to syčení přerušilo něco jiného, něco velice odlišného... Jako torpédo se z vody vynořila samice Nothosaura, a jednoho z nich popadla do čelistí. S neuvěřitelnou silou jej odhodila asi pět metrů daleko-chudák opičí ještěr zemřel právě kvůli dopadu na křehkou lebku. Také druhý z Megalancosaurů se ocitnul v Nothosauřích čelistech. Predátor mu ukousl končetinu, když byl Megalancosaurus ještě živý. Pak se zase ponořil. Zmrzačený Megalancosaurus se sotva dokázal pohnout. Za pár vteřin se Nothosaurus opět vynořil a tentokrát svou kořist do vody stáhl celou. Vody jezera se zabarvily krví. Někteří Megalancosauři se shromáždili kolem svého zabitého druha, jenž byl Nothosaurem odhozen. Brzy je ale vyplašili mrchožraví Eudimorphodoni, přilétaje k mrtvole. Hlasitými skřeky po sobě pak vzájemně vyjížděli, drápali se a odháněli od mršiny jeden druhého. Byli ještě zuřivější, než vyhladovělí supi. Moc dlouho u jezera klid nebyl... Stephen to všechno viděl, ovšem nehodlal se tím nijak zastrašit. Pokračoval v lovu hmyzu až do rána... Krátce před úsvitem se nad jezerem prohnala skupinka Peteinosaurů. Poklidní malí ptakoještěři jakoby zakončili tu strašnou noc. Stephen ale přežil. Zase se vrátil na svou základnu, kde prospal celé dopoledne. Stephen ale neví o blížícím se nebezpečí. Tentokrát mu může být osudným...

Příští část již bude poslední! Napíši ji v červnu, snad se tedy těšíte! Pokud se Vám líbila tato část, komentujte...

Správce dinosauřího parku - V zajetí

27. května 2016 v 16:00 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Poslední květnový pátek zakončuje tento celkově teplý týden... Ale pokud je u Vás doma teplo, pak v Dinosauřím parku a jeho okolí to přímo vře. A Dan Jameson si není zrovna jistý, jak bude vše pokračovat...

V zajetí

Ještě v průběhu pátečního odpoledne se náš radiotechnik několikrát pokusil navázat přímé spojení s posádkou helikoptéry. Veškerá data, která mu byla pilotem poslána v pátek okolo jedné hodiny odpolední, poukazovala na přítomnost helikoptéry nad nejvyššími vrchy Praještěřích hor. Za hodinu, kdy bylo navázání trvale přerušeno, se samozřejmě přemístila někam úplně jinam. Situace byla zoufalá. Charles navrhl vše probrat při společné debatě večer, ale Oliver byl zrovna mimo ostrov, na pozorování ryboještěrů v hlubokých vodách severně od Tedova ostrova. Proto schůze začala až v sobotu ráno. Do té doby radiotechnik spojení s pilotem helikoptéry nenavázal, přes noc však informoval základnu Ochránců pravěké zvěře o celé události. Ti na místo okamžitě vyslali letadlo, v němž mimo jiné letěl i Joe Tits. Při ranní poradě jsme se pak shodli, že i Dinosauří park se zúčastní pátrání po helikoptéře. Charles přišel s nápadem, že mohla být například sestřelena. Technické poruchy nebo chybu pilota jsme sice nevyloučili, ale také jsme si nebyli jisti, zda Andy Lower je jakožto vynikající pilot vůbec schopen nějaké chyby. A pokud tedy byla helikoptéra sestřelena, kým?! Vzali jsme druhý vrtulník a odletěli na Isle of Die. Posádku tvořilo dvanáct mužů, včetně mě i Olivera, a také Andyho nejlepšího kamaráda Jacka. Dostat se k Praještěřím horám nebylo jednoduché. I v jedenáct hodin odpoledne se nad Praještěřími horami stále držela mlha a náš vrtulník se rázem ocitl v "mračné kaši". Dohled byl pro pilota opravdu špatný, s helikoptérou se mu velice špatně pracovalo a poté nás napadlo, že právě taková mlha mohla způsobit onu nešťastnou událost. Někdo to dokonce řekl nahlas, ale Jack ho okřikl, že ani nevíme, zda byl ztracený vrtulník zničen. Třeba jen někde přistáli a čekají na pomoc. Tato teorie, v tu chvíli vyslovená poprvé, se líbila i Oliverovi. Nejdříve však bylo třeba najít vhodné místo k přistání. Na svazích Praještěřích hor, stále zahalených mlhou, nebylo přistání nejjednoduší záležitostí. Když jsme z vrtulníku vystoupili, překvapila nás zima. Nebylo tam tak chladno, ale 15°C opravdu není to, na co jsme zvyklí. Také, že jsme byli pořádně vysoko. Jen sestup do údolí trval hodinu a půl. Když jsme se usadili u říčky v lese s konečně teplejším klimatem, zahlédli jsme letadlo blikající na znamení nálezu. Dohodli jsme se s Ochránci, že nám dají světelné znamení, naleznou-li něco důležitého. Joe Tits pak Olivera informoval o tom, že na úpatí strmého srázu asi kilometr od nás se nachází tábor. Ztracený vrtulník prý stojí na okraji toho svahu, zhruba dvě stě metrů nad táborem. Nezbývalo, než se tam vydat. Letecká hlídka se také rozhodla zaujmout postavení na zemi a na nejbližší rovné ploše se "vylodila". Čekalo nás však děsivé překvapení...

Při cestě k táboru jsme byli přepadeni. Nebyli to dinosauři, kteří po nás šli. Jeden z členů týmu byl při pochodu chladnokrevně zabit člověkem! Výstřel ze samopalu byl tak rychlý, že nikdo z nás nedokázal v tu chvíli zareagovat. Mezi keři se objevila skupinka podivně vyhlížejících mužů se zbraněmi. Oliver stál klidně na místě s rukama nahoře, věděl, že není úniku. Někteří z členů týmu však začali utíkat, a tak to popadlo i mě. Jeden z těch zvláštních chlapů se ke mě přihnal a dal mi loktem do obličeje. Tedy téměř, protože mé bleskurychlé reakce skutečně zapůsobily. Než se stačil vzpamatovat z perfektního uhnutí, vrazil jsem mu jednu do zubů a sebral pistoli, již upustil. Pak mě někdo praštil do hlavy... Když jsem se probudil, ležel jsem spoután. Všichni, kromě našeho zabitého přítele, byli na místě také. Viděl jsem, jak se nějaký tlustý muž s velkou jizvou na čele hádá s Oliverem. Byli jsme v zajetí lidí, kteří sem byli vysláni majiteli západu Isle of Die. Oliverovi bylo během hádky vysvětleno, že skupina pokračuje v cestě do vnitrozemí a chytá dinosaury. Více řečeno nebylo, a ten drzoun pak ještě Olivera udeřil, když mu můj přítel připomínal, že Isle of Die je ostrov zcela chráněný a má zůstat bez lidského vlivu! Ze zajetí jsme se ale dostali relativně brzy. Už během noci Oliver přeťal provazy, jimiž měl svázány ruce. Nejprve se samozřejmě napil, jako většina z nás byl již žíznivý. Pak odpoutal všechny ostatní. Když jsme se ho ptali, jak se z provazů dostal, pokrčil rameny a pak řekl, že je to tajemství. Oliver je skutečně skvělý. Hlídku tábora, malého mužíčka se starou puškou, jsme omráčili velkým kamenem. Nevíme, zda ránu do hlavy přežil, ale pro nás byl důležitý útěk. Jen dostat se ze srázu do lesa nám zabralo hodně času. Bez baterek a jakkoliv nevybaveni jsme pak lesem bloudili až do svítání. Strachy bez sebe, že náš ti podivní lidé sledovali, nalezli jsme náš vrtulník. Odlet zpět zabral celkově krátkou dobu. Původní tým Ochránců už se ke svému letadli nevrátil, mohlo by to být příliš riskantní. A tak jsme se zpět na Tedův ostrov všichni dostavili vrtulníkem. Ten "ztracený" však zůstal na místě. A stále jsme nezjistili, co se stalo s jeho posádkou. Proto byla ve středu na Isle of Die vyslána další expedice, ale ta nenašla žádné stopy lidí, dokonce ani našich únosců. To se však bude řešit již brzy, zdá se, že majitelé západní části Isle of Die budou muset hodně věcí vysvětlit...

Tato část sice nebyla o dinosaurech, ale přesto doufám, že se Vám líbila... Příště se zase seznámíme s některými problémy, jež představuje péče o pravěká zvířata v parku. Snad do té doby naši přátelé zjistí, kdo je vlastně přepadl, a kde jsou zmizelí členové předchozí výpravy!

Květnový kvíz

26. května 2016 v 17:04 | HAAS |  Naše soutěže
Po nějaké době opět přicházím se soutěží! Tentokrát se jedná spíše o malou soutěž, sestávající pouze z pěti otázek. Pokud pravidelně sledujete novinky ze světa paleontologie na různých webech, pak byste neměli s tímto kvízem mít problémy... Přihlásit se samozřejmě může kdokoliv, počet soutěžících je neomezený! Do komentářů prosím napište, že se hlásíte, a co chete na diplom. Podmínkou však je, že na diplomu musí být pravěké zvíře (kvůli tematice diplomu). Odpovědi pak posílejte na haasvojta@volny.cz (nejlepší bude, když do komentáře napíšete, z jaké adresy mi Vaše odpovědi přijdou). Hlásit a posílat odpovědi můžete do neděle. Nejlepší by bylo, kdybyste odpovědi nikde nevyhledávali-jde přece jen o krátkou soutěž (ačkoliv já nijak neohlídám, zda si odpovědi na otázky na internetu najdete či ne)... Vyhlášení výsledků bude snad už příští týden!

1. Co to byl Spiclypeus shipporum?

2. V Argentině byl nedávno objeven nový druh sauropoda se jménem začínajícím na písmeno S. Znáte celé jméno tohoto býložravého dinosaura?

3. Je pravda, že Timurlengia euotica byla příbuzným Tyrannosaura Rexe?

4. Existuje fosilie březí Tyrannosauří samice?

5. Poslední otázka bude snad již jednodušší: Kdy vyhynul Smilodon?

Všem přeji hodně štěstí!!!

Zvláštní znaky dinosaurů-Ankylosauridi

25. května 2016 v 15:22 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Předchozí část Zvláštních znaků dinosaurů jsem napsal přesně před měsícem a dnem. Tentokrát opustíme svět převážně dvounohých dinosaurů, i když minulí Hadrosauridi se často pohybovali po čtyřech stejně jako jim nepodobná skupina dinosaurů, na kterou se podíváme dnes...

Ankylosauři patří mezi nejpopulárnější dinosaury. Patřili do skupiny Thyreophora společně se svými bratranci Stegosauridy (o těch jsme si již povídali). Ovšem ankylosauři nebyli stegosaurům podobní co se týká plátů na zádech. U nich se objevilo něco zcela jiného, jiný typ brnění, který z nich učinil skutečné dinosauří tanky... Je známo, že velká skupina zvaná Ankylosauria se dělí na dvě čeledi: Nodosauridae a Ankylosauridae. My se dnes podíváme speciálně na Ankylosauridy. Na rozdíl od Nodosauridů, Ankylosauridé měli celkově kratší lebku i končetiny-nebyli tedy tolik pohybliví. Mnoho známých druhů se objevilo v Křídě. Patří mezi ně Amtosaurus, Ankylosaurus, Maleevus, Euplochephalus, Pinacosaurus, Talarurus, Tarchia, Gobisaurus, Saichania apod. Jen vypsání jmen všech by zabralo mnoho místa. Vesměs to byli pomalí býložravci, ať už malí, tak velcí. Ti největší, jako Ankylosaurus, měřili až 10 metrů na délku. Jiní, například Saichania či Euplocephalus, stále dosahovali maximálních délek dnešních obřích hadů, tzn. 5,5 až 6 metrů. Typickým znakem Ankylosauridů byla mohutná pánev, mírně podobná ptačí (proto patřili mezi ptakopánvé dinosaury). Je ovšem pravdou, že pánev Ankylosauridů během evoluce ztrácela původní tvar a stávala se z ní spíše plošší, beztvará kost. Tělo těchto tvorů bylo silně stavěno. Muselo být, jelikož neslo velkou zátěž. Ankylosauridi byli tak pomalí a těžcí hlavně proto, že se u nich během evoluce vyvinulo několik neobvyklých znaků, nepřítomných u žádné jiné skupiny dinosaurů...


Silný kostěnný pancíř táhnoucí se po celé zadní části těla Ankylosauridů se na pohled podobal osteodermům, jež mají krokodýlové. Věřte však, že byl ještě silnější. Musel chránit tělo, jak již bylo zmíněno, v některých případech až deset metrů dlouhé. Kostěnné desky byly od sebe dobře rozeznatelné. Pancíř byl tvořen oválnými destičkami spojenými dohromady a usazenými v kůži. U některých Ankylosauridů na kůži vystupovaly i pravoúhlé hrany. Důvod, proč byli Ankylosauridi, podobně jako jejich bratranci Nodosauridi, takto vybaveni, je zřejmý. Pancíř je chránil před útoky takových predátorů, jako byl Tyrannosaurus Rex a jeho příbuzní-velcí karnivoři z období pozdní Křídy. Chcete-li uniknout smrtícímu stisku T-Rexe o síle 4 tun, musíte mít podstatně silné brnění. K tomu se váže ještě jeden znak, který vlastně Ankylosauridy od Nodosauridů odlišuje už na pohled. Ten kostěnný kyj na ocase, smrtící zbraň, která vážila snad i desítky kilogramů. Jediné švihnutí překvapivě prudkým ocasem by dokázalo zlomit zadní končetinu dvounohého predátora a odsoudit ho tak k zániku. To konec konců potvrdil i test při natáčení seriálu televize BBC zvaného Vraždící stroje: Pravda o dinosaurech zabijácích. Kořen ocasu byl navíc silně osvalený. Ankylosauridy ale charakterizují i další podivné znaky. Oční víčka byla například také kostěnná, boky byly v mnoha případech porostlé ostny a lebka se zdála být kostěnnou krabicí. Ve skutečnosti však byla spetí různých vzduchovodů, nejspíše odlehčujících lebku. Víme také, že dýchací cesty oddělovala v jícnu silná přepážka. V nozdrách některých Ankylosauridů, jako byla Saichania, se zřejmě nacházely i slzné žlázy-zachovalé lebky to potvrzují...


Doufám, že se Vám tento článek líbil... Jinak mám pro Vás přichystáno malé překvapení, těšte se!

Captain Marshall Field-paleontologické expedice

24. května 2016 v 16:52 | HAAS |  Vědecké výpravy
Ve 20. letech minulého století proběhla řada expedic, jež do historie paleontologie, archeologie i zoologie vstoupily pod názvem Captain Marshall Field Expeditions. Organizovalo je Chicagské muzeum (Field Museum of Natural History), které je dodnes známé už jen díky bezpočtu skvělých zkamenělin a jejich odlitků, jež vystavuje. Jedním z důvodů, proč toto muzeum ročně naláká okolo 2 milionů návštěvníků, jsou právě exponáty dovezené z expedic. Ty také pomohly paleontologům proniknout do tajuplného světa prehistorických zvířat. První ze série Captain-Marshallovských expedic putovala do Brazílie za současnými tvory, poté však přišla řada na paleontologickou výpravu do Argentiny a Bolívie. Začala roku 1922 a skončila v roce 1925. Při zkoumání druhohorních hornin Patagonie objevila řadu nezvyklých zkamenělin, včetně obrovských kostí gigantických sauropodů Antarctosaura a Argyrosaura. Už jen kosti těchto zvířat byly úžasným nálezem, co pak ale tepve 900 nasbíraných obratlů pravěké zvěře! Není tedy divu, že druhá paleontologická expedice Chicagského muzea, počínaje rokuem 1926, zamířila do stejných zemí, tedy opět do Argentiny a Bolívie. V tomto případě patřili mezi nejvýznamnější nálezy pravěcí savci a ptáci: například šavlozubý vačnatec Thylacosmilus či 1,5 metru vysoký dravý děsopták Andalgalornis. Obě expedice byly vedeny Elmerem Samuelem Riggsem, slavným paleontologem, jenž například také pojmenoval Brachiosaura. Obě tyto paleontologické výpravy vynesly na světlo světa asi 1400 předmětů. Tolik materiálu bylo zkoumáno po celá léta. K Captain-Marshallovským paleontologickým expedicím patří jméno již zmíněného E. S. Riggse, avšak podílela se na nich řada dalších významných paleontologů. Mezi ně patřil německý geolog Rudolf Stahlecker, americký paleontolog Robert C. Thorne (fotografie zobrazující Thornea pracujícího na vykopávkách kostí Doedicura oběhla snad celý svět), či George F. Sternberg. Další z expedic se však věnovaly archeologii, a to v Peru, Hondurasu a na Blízkém východě... Jsou to ale dvě paleontologické expedice Chicagského muzea, jež se staly tak slavnými, a díky kterým přinejmenším částečně celá série těchto výprav tolik proslula...

Na obrázku se nachází Thylacosmilus, jehož fosilie byly nalezeny 2. paleontologickou expedicí Chicagského muzea. Za ním vidíte další zástupce jihoamerické megafauny z doby Pleistocénní...

Pelanomodon

23. května 2016 v 16:58 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Pelanomodon moschops, dříve známý jako Dicynodon moschops, byl býložravý therapsid (savcovitý plaz) hojně se vyskytující před 255 miliony lety, v pozdním Permu. Nalezištěm fosilií tohoto plaza je Jihoafrická republika-tamní pánev Karoo poskytla paleontologům mnoho zkamenělých pozůstatků pozdně permských zvířat, včetně Pelanomodona samotného. Dicynodonti byli velice úspěšnou, dokonce i jednou z nejúspěšnějších skupin plazů všech dob. Některé druhy, jako například Lystrosaurus, přežily i masové vymírání na konci Permu (největší vymírání v historii Země). Pelanomodon však žil ještě dříve, než velké vymírání začalo. Před 255 miliony let vypadala Jižní Afrika zcela jinak než dnes. Pouštní území s občasnými prehistorickými rostlinami čas od času protkala říčka či jezero, kolem nichž se shromažďoval téměř veškerý život. Dicynodonti žili ve skupinách a Pelanomodon zřejmě nebyl výjimkou. Stejně jako jeho příbuzní, byl i on býložravcem, spásajícím nízko rostoucí vegetaci. K tomu mu sloužila pórovitá zobákovitá kost. Právě s její pomocí trhal lístky rostlin. Většina dicynodontů měla alespoň jeden pár zubů, ale Pelanomodon neměl zuby žádné. Víme to, protože lebka tohoto tvora se zachovala přímo skvěle. Prozradila tak mnohé o čelistní stavbě tohoto zvířete. Při konzumování potravy posunoval Pelanomodon spodní čelist dopředu a pak zase zpět, čímž rostliny rozmělňoval. Další pozoruhodností, kterou se může lebka Pelanomodona chlubit, jsou pozůstatky krevních cév. Nejde o to, že by krev fosilizovala, to pochopitelně ne. Avšak malé otvory kolem zobáku jsou zachovalými stopami po tekoucí krvi. Pelanomodon měřil pouze 1 metr na délku, patřil tedy mezi skutečně malé dicynodonty. Jedním z jeho přinejmenším vzdálenějších příbuzných byl hrabavý Cistecephalus, který byl objeven v horninách stejného stáří na stejném místě (Cistecephalus Assemblage Zone). Když byl Pelanomodon roku 1938 popsán Robertem Broomem, byl zprvu považován za nový druh Dicynodona. Později se ale ukázalo, že šlo o jiné zvíře, ačkoliv bylo Dicynodonovi blízce příbuzné. Matoucí ale může být druhové jméno, P. moschops. Rodové jméno Moschops má totiž jiný savcovitý plaz, shodou okolností také žijící v pozdním Permu v Jižní Africe. I Moschops byl tvorem, kterého Pelanomodon mohl potkat. Kvůli své velikosti patřil Pelanomodon na jídelníček mnohých predátorů, včetně "permských vlků" nebo-li gorgonopsiantů. Trvalé nebezpečí pro něj mohl představovat například metrový Lycaenops...
Popis Pelanomodona naleznete například v knize "Dinosauři Dětská obrazová encyklopedie" či na webu Prehistoric Wildlife.

Příště Doryaspis!

Rozdíly mezi nalezenými jedinci Pteranodonů

22. května 2016 v 9:08 | HAAS |  Ptakoještěři: znaky a charakteristika
Pteranodon byl pozdně Křídovým pterosaurem, jehož fosilie byly nalezeny na území Severní Ameriky. Byl to jeden z velkých ptakoještěrů, s rozpětím křídel přes 6 metrů, tedy alespoň v některých případech. Tento tvor, popsaný a pojmenovaný Marshem roku 1876, je zřejmě nejznámějším ptakoještěrem, spolu se slavným Pterodactylem. Pteranodon se objevil v bezpočtu televizních pořadů, seriálů, filmů, v mnoha knihách, a to jak encyklopediích, tak i dobrodružných příbězích o pravěkých zvířatech. Patří také mezi nejrozmanitější ptakoještěry co se týká informací, jež o něm máme... Paleontologové rozlišili několik základních rozdílů mezi jednotlivými jedinci. Možná to byly poddruhy, možná i samostatné druhy-zde si nejsou vědci zcela jisti. Dobře známý Pteranodon longiceps měl hřeben na hlavě směřující dozadu, ačkoliv v některých případech se také lišil. Někteří jedinci totiž měli špičku hřebene směřující nahoru, kdežto jiní zase dolů (viz. obrázek). Jiný druh Pteranodona, P. sternbergi, měl na hlavě zcela jiný útvar. Byl vyvýšený, špička směřovala nahoru a tvořil něco, čím se tento druh od P. longicepse diverzifikoval. Proto někteří vědci zastávají názor, že to byl už samostatný druh, nemajíce s Pteranodonem příliš mnoho společného (kromě toho, že oba patřili do čeledi Pteranodontidae). Nazvali jej Geosternbergia sternbergi. Zde je ovšem vše předmětem diskusí... Některé paleontology však zaujal postupný vývoj Pteranodonů. Na začátku 90. let minulého století publikoval Christopher Bennett zajímavý poznatek. Pteranodoni z formace Niobrara v USA je jedním z hlavních nalezišt fosilií tohoto pterosaura. Bennett a jeho tým rozpoznali, že mezi P. sternbergi (či Geosternbergia sternbergi) a P. longiceps je časový rozdíl 4 miliony let! Jinými slovy, P. sternbergi mohl být předchůdcem P. longiceps. Pokud by tomu tak nebylo, minimálně bychom si byli jisti, že byla zdokumentována jedna vývojová větev. Avšak znaky, jež odlišují dva druhy poskytují dobrý obrázek toho, jak se během několika milionů let mohl tento živočich proměnit...


U Pteranodonů však můžeme rozeznat i samce a samice! Samci byli větší, s rozpětím křídel přes 6 metrů. Největší nalezené samice měly okolo 3 metrů, což je však stále značná velikost. Mezi ptakoještěry to ale příliš mnoho nebylo... Rozdíl ve velikosti byl pochopitelně patrný ve všech znacích, včetně krátkého ocasu. Samci ho měli asi 25 centimetrů dlouhý, což bylo asi 3,5 % velikosti rozpětí křídel. U samic byl ocas pochopitelně opět menší. Avšak jak můžeme rozlišit samce od samic? Jako u mnoha dnešních zvířat, například u ještěrů, i ptakoještěří samci používali zřejmě pestře zbarvené hřebeny k předvádění se. Můžeme tedy tvrdit, že jedinci s delšími hřebeny byli samci. Nalezené exempláře s krátkými hřebeny byly zase samice. Hřeben nehrál roli jen v předvádění se, pravděpodobně jej tito ptakoještěři používali i při létání jakožto kormidla... Pokud byste měli možnost cestovat zpět v čase do období pozdní Křídy a setkat se s Pteranodony, zřejmě byste skutečně dokázali říci, zda jedinec před Vámi je samcem či samicí. Díky rozdílům patrným i na fosiliích se nám tedy naskytl dobrý pohled na biologii tohoto více než 75 milionů let vyhynulého tvora...

Informace pro tento článek mi poskytly weby Wikipedia.org a www.prehistoric-wildlife.com . Snad Vám tento článek přinesl něco nového. Pokud se Vám líbil, komentujte...