Květen 2016

Pterosauří zuby

11. května 2016 v 15:28 | HAAS |  Ptakoještěři: znaky a charakteristika
Zuby jsou něčím, co lidi snad vždy na dinosaurech a jiných pravěkých tvorech zajímalo. Velcí dinosauři jako Tyrannosaurus Rex měli zuby tak dlouhé a ostré, že vzbuzují hrůzu už jen tehdy, když se na ně podíváte. Představte si je pak projíždět vlastním masem a kostmi... V mnoha případech se nám z pravěkých zvířat zachovaly pouze zuby. Ze zubů savců mohou paleontologové prozradit mnohé o stravě zvířete, aniž by viděli jeho lebku nebo zbytek kostry. Můžeme však učinit to samé u ptakoještěrů? Létající plazi nebyli vybaveni zuby, jež by člověka vyděsily. V mnoha případech upínáme oči spíše na neuvěřitelné rozpětí křídel některých pterosaurů, než na to, co měli či neměli v tlamě. Někteří létající plazi, především ti pokročilí, byli vybaveni bezzubými čelistmi. Klasickým příkladem je Pteranodon, velmi úspěšný ptakoještěř žijící v období pozdní Křídy. Neměl sice zuby, ale svými čelistmi mohl v rychlosti chytit kluzkou rybku zatímco prolétal nad vodní hladinou. Také azhdarchidi, jako byl obrovitý Quetzalcoatlus s desetimetrovým rozpětím křídel, měli bezzubý zobák. K lovu ryb a případnému požírání mršin to však stačilo. Primitivnější nebo menší ptakoještěři však zuby měli. Můžeme se jednoduše podívat na Eudimorphodona, podivuhodného ptakoještěra z Itálie před 220 miliony let, jehož jméno znamená v překladu z řečtiny "opravdu dva druhy zubů". Tento metrový létající plaz ukázal skutečnou diverzifikaci, co se zubů týče. V čelistech jich měl 110. V porovnání s délkou čelisti, která měla pouhých 6 centimetrů, je to opravdu enormní množství. V zadní části tlamy se nacházely poměrně malé zuby: na horní čelisti jich bylo 25, zatímco dolní jich nesla 26. Předek čelistí byl pak pokryt většími zuby, kterým se jednoduše říká tesáky. Byly vhodné k uchycení ryb či větších bezobratlých, například vážek či dokonce bezobratlých s vápenatou schránkou. Zároveň se však domníváme, že po úspěšném lovu tento ptakoještěr kořist svými ostrými zoubky rozkousal nebo dokonce rozžvýkal. Další raný ptakoještěr, Peteinosaurus, měl dokonce 3 typy kuželovitých zubů. U nich bychom však nenašli takovou různorodost, jako u "pouhých" 2 typů zubů, jež měl Eudimorphodon. Peteinosaurovy zuby vykazovaly specializaci na lov hmyzu. Kazachstánský rod Sordes z období Jury měl zašpičatělé, zahnuté zuby, jimiž chytal bezobratlé a možná i malé obojživelníky. Právě ti mohli být dost kluzcí, ovšem zahnuté zuby je byly schopny zachytit. I zde se někteří odborníci domnívají, že poté docházelo alespoň k jemnému rozkousání kořisti. Pochopitelně, zuby Sordese s lebkou dlouhou 8 centimetrů a rozpětím křídel okolo 60 centimetrů, nebyly velké. Avšak zuby Ornithocheira, velikého Křídového ptakoještěra proslaveného seriálem BBC Putování s dinosaury, byly celkem dlouhé. V přední části čelisti navíc směřovaly ven. Když tedy ptakoještěr zavřel tlamu, zuby byly stále vidět, tak jako je tomu někdy u krokodýlů... Zuby ptakoještěrů však skrývají ještě mnohá tajemství, jež nebyla odhalena...




Informace pro tento článek jsem získal hlavně z anglické verze Wikipedie. Doufám, že se Vám můj článek o pterosauřích zubech líbil, již brzy se zde objeví další články se zaměřením na pterosaury!

Phorusrhacos

10. května 2016 v 16:42 | HAAS |  Z dob savců

Jméno: Phorusrhacos,
Potrava: Menší až středně velcí savci, mršiny,
Výskyt: Jižní Amerika.
Popis:
Phorusrhacos je zřejmě nejznámějším děsoptákem. Takto se říká velkým dravým ptákům z třetihor a čtvrtohor, kteří v místech svého výskytu často hráli alespoň jednoho z dominantních predátorů. Phorusrhacos (nebo Phororacos) žil v Jižní Americe v obdobích Miocén až Pleistocén. Tito nelétaví ptáci se vyvinuli během 40 milionů let trvající izolace Jižní Ameriky od okolního světa. Konkurovali jim jen někteří podivní vačnatci, ale po srážce Amerik měl na Phorusrhacy dopad příchod nových predátorů ze severu, včetně šavlozubých tygrů. Do té doby zastával tento děsopták pozici hlavního predátora, je však pravděpodobné, že noví predátoři jej zahnali do ústraní. Byl to zřejmě jeden z důvodů, proč tito velice úspěšní dravci vyhynuli. Phorusrhacos byl obrovský. Mladí jedinci měřili obvykle 1,5 metru, avšak dospělci byli dvakrát tak velcí-s 3 metrovou výškou museli vypadat majestátně. Díky postavení na vysokých zadních končetinách, delšímu krku i celkově znatelným drápům vyrůstajících z křídel připomínali dinosaury. Samotné končetiny byly u velkých jedinců až 180 centimetrů dlouhé a umožňovaly mu rychlý běh na delší vzdálenosti. Lebka s hákovitým zobanem, perfektním rychlé a smrtící klovnutí do těla kořisti, měla 48 centimetrů. Phorusrhacům se dařilo na rovinách a pahorkatinách Patagonie (především její argentinské části) a přilehlých oblastí, jako např. Paraguay. Právě v Patagonii byl tento živočich nalezen, pojmenován byl F. Ameghinem roku 1891. Phorusrhacos je velice populární. Byl vyobazen a popsán v řadě knih a také v několika filmech či televizních seriálech. Objevil se ve slavném filmu Cesta do pravěku, stejně jako ve čtvrté a šesté epizodě Prehistorického parku a také v 5. díle série Putování s pravěkými zvířaty...



Brzy se podíváme do období, kdy bylo mnohem chladněji. Již brzy se zde objeví popisy zvířat z 6. epizody Putování s pravěkými zvířaty!!!

Krajta písmenková-Největší had Afriky

9. května 2016 v 16:52 | HAAS |  Sopky, láva... Události ze současné přírody
Je tu popis dalšího z mých oblíbených plazů-obrovského hada, který dorůstá takových velikostí, že je schopen zabít i antilopu, a navíc skrývá ještě jedno podivné tajemství... Je to krajta písmenková!

Latinský název: Python sebae,
Rozšíření: Subsaharská Afrika,
Velikost: Délka až 6 metrů, někdy se udává i 7 metrů.
Krajta písmenková dostala svůj český název díky podivuhodným znakům na šupinách, které z určitého úhlu pohledu mohou připomínat písmena. Rozeznáváme dva poddruhy, z nichž jeden se vyskytuje pouze v jižní části Afriky, kde je značně ohrožen. Přes rozdíly ve zbarvení poddruhů je tento had jednoduše identifikovatelný. Zbarvení je světle hnědé s nepravidelnými hnědými sedly. Vršek hlavy pokrývá vzorování ve tvaru šípu, jež je tmavě zbarveno. Jinak lze tohoto hada rozeznat velmi jednoduše, a to díky velikosti. Nejen, že jde o největšího hada afrického kontinentu. Krajta písmenková patří mezi šest největších hadů světa. Průměrní jedinci měří 3 až 3,5 metru, což je mezi hady skutečně značná velikost. Staří dospělci, hlavně tedy samice (ty jsou u krajt mnohem větší než samci) měří 6 metrů, ale nejsou příliš hojní. V minulosti byli právě tak velcí hadi loveni a zabíjeni pro kůži i maso. Ještě nedávno kamerunští lovci v západní Africe lovili krajty právě kvůli tomu, nicméně vzhledem k nebezpečí této práce se to stává vzácněji. Ze západní Afriky také pocházejí údaje o pozorování největších kdy nalezených krajt, ačkoliv nevíme s jistotou, zda jsou zcela pravdivé. Dva angličtí přírodovědci ve 30. letech minulého století zabili dva velké hady, jejichž kůže měřily okolo 9 metrů. Hadí kůže se však mohou roztáhnout do více než 20 % původní délky zvířete, takže nejde o spolehlivé potvrzení obří velikosti tohoto hada. Pozorování gigantických jedinců je však více. Po celé Africe je tento gigant respektován, v mnoha oblastech se lidé krajt dokonce bojí. V mládí loví spíše ptáky, velké hlodavce nebo netopýry a kaloně. Velké krajty byly viděny a dokonce i natočeny při požírání antilop a koz, dovolí si ovšem i na lvy, varany a krokodýly. Jedním z tajemství, které si tento had nese, je i zabíjení lidí. Došlo k tomu jen několikrát v lidské historii, proto krajty písmenkové nejsou vůbec nebezpečné. Kromě několika útoků na lidi v zajetí však krajta písmenková napadla a uškrtila několik lidí v divoké přírodě. Tito nesmírně silní hadi klasicky čekají v záloze, a když se kořist přiblíží, zaútočí. Výpadová délka může být překvapivá. Když had zachytí kořist svými dozadu zatočenými zuby, kterých má v tlamě až sto, začne ovíjet kolem kořisti smyčky a udusí ji. Kořisti jen málodky popraskají kosti, zemře skutečně na udušení. Útoky na lidi jsou však opravdu vzácností. Dnes k nim již nedochází, jde spíše o případy z minulosti. Krajta písmenková je převážně noční had, i když lovit může občas i ve dne. V obou takových periodách je však schopna vnímat okolní teplo svými infračervenými detektory-tepločivnými jamkami nebo-li termoreceptory podél rtů. Jde o jednu z výhod krajt, hroznýšů a chřestýšů. Jižní poddruh tohoto druhu je sice ohrožen, ale celkově je druh považován za nepříliš ohrožený. Je však zranitelný v důsledku vypalování a ničení přirozeného prostředí, úbytku kořisti nebo komerčnímu lovu. Na jaře samice krajt nakladou snůšku 30-50 vajec (i když rekord byl až 100), obtočí se kolem ní a produkují teplo. Inkubace trvá asi 90 dnů, po celou tu dobu matka hnízdo chrání...

Příště bradavičník malý!

Sir David Attenborough slaví 90 let!

8. května 2016 v 8:31 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Přesně dnes slaví britský televizní hlasatel, přírodovědec, ochránce přírody a televizní průvodce přírodou David Attenborough své 90. narozeniny! Už před mnoha lety mu za jeho zásluhy britská královna udělila titul Sir, a televizní pořady jím provázené se vysílají ve více než stovce zemí světa s obrovským úspěchem. Sir David Attenborough se stal inspirací pro řady generací přírodovědců, ochránců divoké přírody i televizních průvodců. Vystupoval v desítkách televizních programů věnovaných přírodě a její historii a stal se známý pro svůj encyklopedický styl vyprávění... Sir David Attenborough se narodil 8. května 1926 v Isleworth, v Anglii. Vyrostl však v Leicesteru a v mládí sbíral zkameněliny. K televizi se dostal na samém začátku 50. let minulého století. Původně byl producentem tehdy ještě černobílých pořadů, ten první trval 10 minut a věnoval se latimérii podivné. Známý se pak stal vystupováním před kamerou v sérii pořadů nazvaných Zoo Quest, v nichž s týmem Londýnské zoo cestoval do různých částí světa za odchytem zvířat. V 70. letech byl také kontrolorem nově vzniklého kanálu BBC Two. Od té doby se však v natáčení přírodovědných programů mnohé změnilo. Sir David vyprávěl každou epizodu dlouho běžícího seriálu Wildlife on One, stal se vypravěčem slavných pořadů jako Modrá planeta a Planeta Země a prezentoval devět sérií s názvem Život (Život savců, Ptačí život, Svět plazů a obojživelníků atd.). Stal se také osobností ochrany přírody, podporuje mnoho různých společností bojujících za divokou přírodu. Před třemi lety řekl, že ve své práci bude i nadále pokračovat, což se stále děje. I tento rok mělo premiéru několik pořadů, například Attenborough a gigantický dinosaurus (Attenborough and the Giant Dinosaur). Podle nových zpráv bude Sir David vypravěčem seriálu Planeta Země 2 (Planet Earth II), který naváže na podobný cyklus z roku 2006... Popřejme tedy Siru Davidu Attenboroughovi pevné zdraví a doufejme, že tu s námi bude ještě hodně dlouho. Patří mezi ty lidi, kteří pravděpodobně viděli a zažili za svůj život více, než kdo jiný... Za svou práci si Sir David Attenborough určitě zaslouží mnoho přání...

Na obrázku vidíte Sira Davida Attenborougha s mambou zelenou... Za sebe chci Siru Davidovi popřát vše nejlepší k 90. narozeninám!!!

Svět opičích ještěrů, 5. část

7. května 2016 v 9:23 | HAAS |  Příběhy na vyprávění
V minulé části se Megalancosaurus Stephen utkal se svým starším nepřítelem, a naštěstí se mu podařilo souboj o teritorium vyhrát. Pak se ale objevila nová hrozba, jelikož se na území objevil velký predátor. Byl to Liliensternus, který zabil vůdce stáda Plateosaurů... Co se stane dál???

Svět opičích ještěrů, 5. část:
Uběhl další den. Stephen se ráno, jako obvykle, probudil zavěšen na větvi vysokého stromu. Bylo už krátce po osmé hodině ranní a všichni Megalancosauři líně vstávali. Denní hmyz začínal být aktivní a tak bylo na čase zajít si na lov. Několik vážek kroužilo nad jezerem. Do vody patrně kladly vajíčka. Do některých se však ihned pouštěl bizarní vodní hmyz, používající první ze tří párů končetin jako klepítka k jejich sběru. Stephen slezl ze stromu a porozhlédl se po okolí. Liliensternus zde nebyl, tedy prozatím. Asi odpočíval někde ve skrytu stromů hustěji pokrytých listy, takže by se nacházel ve stínu. Mrtvola Plateosaura ležela poblíž jezera. Byla jen z části obrána, dravec se například vůbec nepustil do hlavy kořisti. Stephen se podíval mezi větve stromů vyčnívající nad jezerem. Tam spatřil podivného tvora. Strnule se na něj díval jakoby ho nikdy předtím neviděl. Ve skutečnosti však Stephen tohoto tvora znal. Byl to jeho blízký příbuzný, jiný druh opičího ještěra vyskytující se ve zcela stejné oblasti. V něčem se od Megalancosaurů vůbec nelišil, ale při bližším pohledu se zdál být dosti odlišný. Šlo o Drepanosaura, 50 centimetrů dlouhého stromového plaza. Stejně jako Megalancosauři, i Drepanosaurus měl ocas zakončen drápem. Na rozdíl od svých příbuzných měl však i silný dráp na předních končetinách. Momentálně se jím držel větví. Stephen se na to zvíře díval s trochou nervozity. Drepanosauři jsou větší než Megalancosauři a jsou jejich úhlavními nepřáteli. Konkurence zde byla na místě. Stephen se konečně odhodlal přiblížit se k jezeru. Pod hladinou žádný pohyb, tedy žádné nebezpečí. Stephen začal hltavě pít. Brzy se k němu připojili další opičí ještěři. Při hladině jezera stála i dvě mláďata. Na nohou byli sotva pár dní, proto byli oba mladí jedinci nesmírně zranitelní. Samice Nothosaura, stále hlídkující ve vodách jezera, se však toho rána neukázala. Mláďata tak v pořádku přežila svůj první výlet k jezeru. Jejich matka s nimi strávila jen prvních pár hodin, ale jako u všech plazů, i malí Megalancosauři byli od mala plně soběstační. Teď se jen drželi jeden vedle druhého ze strachu z napadení predátory. Stephenovi se podařilo chytit jepici. Zrovna prolétla nad vodou, když se Stephen vymrštil a lapl ji. Trochu se při tom namočil, protože předními končetinami zapadl do vody, ale hbitě vyskočil vzad a byl zase na suché zemi. Lovu byl ale za chvíli konec. K jezeru přišel Liliensternus. Měl velkou žízeň, soudě podle množství vody, kterou vypil. Jeho tlama konečně ztratila děsivou krvavou barvu a také pach krve Plateosaura, jehož včera ulovil. Teď tedy mohl jít znovu na lov. Megalancosauři v rychlosti vylezli na stromy. Liliensternus si všiml dvou mláďat, nepříliš hbitě vylézajících na nízký jehličnan. Nebyl to vysoký strom, samotnému Liliensternovi svou špičkou sahal po oči. Dravý dinosaurus se přiblížil a mláďata se přitiskla k jehlicím. Nyní instinktivně spoléhala na své ochranné zbarvení. Liliensternus je ale viděl moc dobře, zejména jejich blyštící se oči. Prudce strčil do jedné z větví. Ze strany predátora to byla provokace, neměl v plánu zabývat se tak malými sousty. Náhle však spatřil Stephena na vedlejším stromě. Pětadvaceticentimetrový stromový ještěr by možná už stál za snídani. Liliensternus se pokusil získat ze vzduchu jeho pach. Stephen byl ovšem příliš vysoko. Když si všiml, že ho dinosaurus sleduje, vylezl ještě výše. A pevně se držel větve jako při zemětřesení. Liliensternus byl naštván. Nahlas zavrčel a nato se vrátil k jezeru. Tam vyčkával několik hodin... Plateosauři se po celé dopoledne drželi v lese. Pro mnohé již měl přijít čas kladení vajec a tak se samice snažily najít co nejvíce potravy před cestou do aridních, suchých oblastí za lesem. Poledne bylo velmi horké. Liliensternus se skryl neznámo kam. V takovém horku se ani Megalancosauři neodvážili být nějak aktivní, přestože hmyz nad jezerem tančil jako během žádné další části dne. Zato Drepanosaurus jen tak nespal. Stephen si náhle všiml, že jeho podivný příbuzný nemotorně přelézá vzájemně se dotýkající větve dvou stromů. Jedním z těchto stromů byl právě ten, na němž byl Stephen. Drepanosaurus možná jen hledal potravu, ale Stephen si to vyložil jako možný útok. Když se Drepanosaurus nevědomky přiblížil, Stephen hlasitě zasyčel. Druhý opičí ještěr stál jako přibitý. Takovou reakci opravdu nečekal. Jen po chvilce si uvědomil, že strom patří Megalancosaurovi, a ten je přece menší. Nemotorně a s patřičnou opatrností se k němu přibližoval. Stephen to již nevydržel a Drepanosaura sekl drápem na přední končetině. Drepanosaurus překvapivě hbitě uhnul. Pak také zasyčel a hlavou vrazil do Stephena. Všechny jeho končetiny se teď nacházely nad zemí! Vůbec se jimi nedržel větve a hrozil mu pád z výšky asi deseti metrů. Naštěstí jeho drápem opatřený ocas ovíjel jednu tenkou větvičku, ale ta se začala lámat. Stephen byl v koncích. Navíc na něj mohl Drepanosaurus dosáhnout a útok mu ještě jednou oplatit. Teď to s Megalancosaurem vypadalo zle...

Pokračování příště... Pokud se Vám pátá část příběhu líbila, můžete komentovat!

Správce dinosauřího parku - Záchrana Isle of Die začíná

6. května 2016 v 15:52 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Po týdnu je čas na další část Správce dinosauřího parku! Možná již víte, že Isle of Die se momentálně potýká s nemalými problémy... Podaří se ostrov zachránit?

Záchrana Isle of Die začíná

Minulý týden pozorovali Ochránci pravěké zvěře na Isle of Die lidi ničící tamní přírodu. Na něčem neznámém pracují na západě ostrova, pálí tamní prales a přivezli si tam i vybavení. Před týdnem jsme věděli o tom, že bylo vypáleno asi padesát metrů pralesa, což mohlo vyhubit některé z druhů Isle of Die, protože ostrovní ekosystémy jsou velmi křehké. Nyní se Dinosauří park a Ochránci opět spojili, aby toto ničení zastavili. Západ ostrova je sice rozprodán, ale to neznamená nic proti naší síle. Hned v pondělí byly na Isle of Die vyslány speciální hlídkové letouny. Při proletu nad ostrovem měli jejich piloti a ochránci přírody možnost vidět všechnu tu zkázu. Západní pobřeží ostrova bylo zcela vypáleno. Po půdě s dosud hořícími keři běhali dinosauři jako například Parasaurolophové pronásledovaní jeepy s lidmi, kteří do zvířat stříleli z pušek. Byla to šokující podívaná. Ochránci okamžitě pořídili fotografie. Když byla letadla zahlédnuta, bylo po nich dokonce stříleno... Ihned tedy opustila prostor. Ničitelé ukázali, že během týdne se dají zničit desítky milionů let evoluce. Až vyhrajeme, v což věříme, zřejmě se ukáže, že desítky druhů rostlin i zvířat už na Isle of Die vyhynuly. Tedy pokud se to nezmění. Závažné věci, které se dějí, můžeme zastavit. Fotografie Parasaurolopha, jenž byl střelen uspávací šipkou v doutnající krajině již oběhla celý svět. Dostala se na hlavní strany všech možných druhů novin...

Jelikož už v úterý věděl o událostech celý svět, představil se mu ten, kdo za tím vším stojí. Multimiliardář John Kerry chce totiž vybudovat velkou zábavní atrakci s dinosaury a dalšími pravěkými zvířaty. Nejprve se zdálo, že všechno půjde špatně. Veřejnost totiž o jeho projekt měla velký zájem. Jakoby zapomněli, že jeden park s dinosaury už existuje. Když byla s Kerrym pořádána tisková konference, byl poměrně zaskočen otázkami jako například: "Kde bude ten park stát?" či "Proč kvůli tomu ničíte krajinu Isle of Die?" Kerry to vyřešil jednoznačně podvodným způsobem. Označil všechny, kdo mu takové otázky položili, za "hlupáky a pitomce neschopné ocenit jeho skvělé schopnosti". Když Ochránci na západní část Isle of Die zavítali ve čtvrtek, nic nenašli. Lidé byli pryč, nezůstalo zde po nich žádné vybavení, jen vypálená část pralesa a plání. Okamžitě na místech přistáli. Zjistili, že téměř stometrový pás lesa tedy zmizel a že minimálně deset až dvacet metrů čtverečních travnatých plání bylo doslova rozžhaveno na padrť. Nezvyklé bylo, že právě v těchto místech se nevyskytoval žádný život. Jak to však bude nadále, nevíme. Oliver se chystá na další expedici, tentokrát nebude lovit dinosaury, ale zjišťovat, které z jím identifikovaných druhů zmizely. Ochránci pravěké přírody si zároveň posvítí na bandu těch zločinců a, tedy doufejme, překazí jejich strašlivé plány!

Pokračování příběhu za týden, i když to nemohu tvrdit s jistotou!

Tento den slaví Blogorgonopsid své sedmé narozeniny!!!

5. května 2016 v 17:04 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Rok uběhl jako voda a tak dnes, 5. května 2016, slaví Blogorgonopsid již své sedmé narozeniny! Zdá se to být téměř neuvěřitelné, bylo to přesně před sedmi lety, kdy jsem si tento blog založil. Jsem však velmi rád, že nejsem jediný, kdo má blog zaměřený na dinosaury a pravěk, a že je tu mnoho skvělých lidí. Od 6. května minulého roku až dodnes jsem napsal 325 článků, což je podle mě pěkné číslo. Za celých sedm let jsem na tomto blogu napsal až 2189 článků (s každými narozeninami mě číslo překvapí)! Toto vše ale neuvádím proto, abych se tím chlubil. Jste to právě vy všichni, díky kterým tento blog tak dlouho vydržel, a to je důvod, proč je tu tolik článků! Tři roky starý rekord návštěvnosti, 409 lidí za den, zůstal nepřekonán, ale stále sem chodí řada čtenářů. Děkuji Vám všem, kteří jste tento rok podporovali jak čtením, tak komentáři. Za poslední rok bych chtěl poděkovat Martinoraptorovi, Dinosaurssovi, Alfaraptorovi, Kryptoraptorovi, Bleskoblesce, Nonychromkovi, Ankylosaurovi i mnoha ostatním, které jsem teď třeba zapomněl uvést. Jsem také rád za blogy Vás všech, které mě mnohdy inspirovaly k novým článkům, nebo mi poskytly velké množství pro mě nových informací. Opravdu děkuji! Věřte, že tento blog se zde budu snažit udržet ještě hodně dlouho...


Pro Blogorgonopsida již čeká další chutný dort, nebo snad hladový Blogorgonopsid po dlouhých a únavných toulkách Permskou pouští čeká na něj? Zdá se, že se k dortu blíží i malý Diictodon, snad se ale oslava obejde bez problémů... A snad bude dort Blogorgonopsidovi chutnat! Co se zde v brzké době objeví nového? Budu pokračovat v psaní popisů dinosaurů a prvohorních tvorů, příběhů i soutěží. Hlavně mám však v plánu již slibovaný projekt o vývoji želv a také doufám v napsání asi dvoudílného projektu, který bude navazovat na současný seriál Původ plesiosaurů. Novinek však jistě bude více, snad se tedy máte, na co těšit! Ještě jednou všem děkuji za podporu, doufám, že zde tento blog bude ještě hodně dlouho!

HAAS

Zvláštní znaky dinosaurů-Ceratosauridi

4. května 2016 v 15:10 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Tato část projektu Zvláštní znaky dinosaurů bude pojednávat především o jednom pozoruhodném znaku skupiny středně velkých jurských masožravců...

Čeleď Ceratosauridae patří mezi dobře známé skupiny theropodů, ačkoliv přinejmenším jeden zvláštní znak stále skrývá tajemství. Tito dinosauři byli představiteli jedné velké vývojové linie, do které patřili Allosauridi (např. Allosaurus a Yangchuanosaurus) a později zřejmě i Abelisauridi (jako byl Carnotaurus). Ceratosauridi představují výchozí bod v evoluci karnosaurů. Do této čeledi ale přece jen patřily pouze dva rody, Ceratosaurus a Genyodectes. Přesto nám o sobě mohou mnohé prozradit. Perfektně zachovalé zuby a čelisti Ceratosaura a Genyodecta prozrazují, že tito tvorové byli masožravci schopní trhat maso a tkáně, a nejspíše to byli aktivní predátoři. Ceratosaurus měl na předních končetinách čtyři prsty a nikoliv tři, jako u některých vývojově mladších theropodů. Tento tvor žil v Severní Americe před 150 miliony let. Z Genyodecta známe pouze úlomky čelistí a zuby, jež byly nalezeny v Jižní Americe. Tito dinosauři hráli úlohu středně velkých dravců Jurského období. Byli větší, než např. compsognathidi, ale nedorůstali takových velikostí, jako Allosaurus či Torvosaurus. Občas se mohli živit mršinami, ale byli také schopni lovit a s velkou pravděpodobností se živili malými ornitopody, typu Dryosaura a jemu podobných. Ceratosauridi dorůstali délky okolo 5 nebo 6 metrů. Tito dinosauři na první pohled nevypadají příliš zvláštně. Avšak při bližším pohledu si jistě každý všimne výčnělku na horní čelisti. K čemu sloužil?


Rozhodně to nebyli jediní dinosauři s "rohem" na čenichu. Někteří další, avšak menší dravci, jako například Ornitholestes, byli vybaveni podobným znakem. Ale proč se nacházel i u šestimetrových Ceratosaurů? Přesný důvod, proč jím tito dinosauři byli vybaveni, neznáme. Vznikla ale řada teorií, které to vysvětlují. Jako takřka u všech bizarních dinosauřích znaků, i zde můžeme nejprve říci, že roh snad sloužil samcům k upoutání pozornosti samice. Mohl být pestře zbarven. To by ale znamenalo, že jej samci mohli zároveň používat k zastrašování rivalů. Jedna teorie tvrdí, že samci mohli roh používat i ve vzájemných soubojích. Snad se tak mohli přetlačovat-roh byl ovšem krátký, nepříteli by nijak neublížil, spíše by tedy šlo o takové jemné přetlačování a bití toho druhého do boků či krku. Podle jiné teorie sloužil tento výrůstek pouze mláďatům. Podobně jako ptáci nebo hadi používají mléčný zub k vyklubání se z vajíčka, mohla Ceratosauřata využít svůj roh k prolomení skořápky, aby se dostala ven z vejce. Těžko ale říci, proč by mláďatům roh zůstal až do dospělosti. Nicméně, právě díky rohu si Ceratosaurus vysloužil své jméno. Vždyť v překladu z řečtiny znamená "rohatý ještěr".

Ceratosauridi byli alespoň díky svému rohu skutečně zajímaví... Do komentárů můžete napsat, čím Vás tito tvorové zaujali!

Knihy o pravěku: Velcí dinosauři

3. května 2016 v 16:36 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Pro dnešek jsem se rozhodl napsat článek o knize, kterou mám doma. Je tu tedy další část Knih o pravěku...

Velcí dinosauři s podtitulem Příběh evoluce gigantů je podle mě skvělá knížka od profesora Zdeňka V. Špinara a dr. Philipa J. Currieho. Ilustroval ji známý český ilustrátor pravěku Jan Sovák, jeho povedených rekonstrukcí (většinou barevných) se v knize nachází opravdu hodně. Autoři a zároveň významní paleontologové v této knize popisují svět dinosaurů od začátku do konce, od počátku Triasu a evoluce prvních dinosaurů až po zánik těchto majestátních zvířat na konci Křídy. Pro začátek v knize najdete předmluvu od Zdeňka V. Špinara, pak už následuje celý epický příběh vývoje gigantů. Po krátkém pohledu do historie objevů dinosaurů se již seznámíte s Triasem, jeho flórou, faunou a prvními dinosaury. Tato kapitola je kratší, zato ta o Juře už je obsáhlejší (v té době se samozřejmě dinosauři rozrostli). Vždy se seznámíte s jednou velkou skupinou dinosaurů (např. Sauropoda) a poté se samostatnými čeleděmi (Cetiosauridae, Diplodocidae atd.), přičemž v textu se nacházejí informace o různých druzích, jejich velikosti, kde a kdy žili a nechybí ani různé zajímavosti (na okraji jedné strany je například uvedeno několik největších sauropodů). Mnohé barevné obrázky popisovaných zvířat přitom ještě doplňují perokresby detailů, jako jsou zuby, hřebeny některých dinosaurů nebo nákres nalezené zkameněliny. Na okrajích stran, hned vedle textu, jsou čas od času také výčty známějších i méně známých druhů, a k nim jsou uvedeny informace. Poté se kniha věnuje tajemstvím úspěchu dinosaurů, jejich objevy učiněnými lidmi v posledních cca 150 letech, a vyhynutí těchto tvorů. Na konci se nacházejí tipy na navštívení muzejí s expozicemi dinosaurů, odstavce o nových objevech a závěr. Nakonec nechybí ani informace o významných současných paleontolozích. Mě osobně se tato kniha, kterou jsem dostal jako dárek, opravdu moc líbí. Nachází se v ní toho skutečně hodně o příběhu dinosaurů...

Údaje:
Autoři: Zdeněk V. Špinar a Philip J. Currie,
rok vydání: 1994 (dnes najdete spíše v antikvariátech, ale je možné ji sehnat),
počet stran: 176.

Snad se Vám popisek této knihy líbil, další napíši již brzy!

Equijubus

2. května 2016 v 16:48 | HAAS |  Popisy pravěkých zvířat
Equijubus ("koňská hříva") byl primitivní hadrosauroid žijící v období Křídy stupně Alb, tedy přibližně před 125 miliony let. Podle některých paleontologů představuje vývojový stupeň mezi iguanodontidy a hadrosauridy, jistě tedy svědčí o tom, že se už v rané Křídě hadrosauroidi vyvinuli z asijských iguanodontidů. Equijubus totiž kombinoval některé znaky těchto dvou velkých skupin ornitopodních dinosaurů, jež byly v období Křídy hojně rozšířeny. Jedním z hlavních znaků Equijuba byly dlouhé čelisti typické pro iguanodonty, ale v nich se nacházely tzv. baterie zubů, tedy těsně vedle sebe uspořádané, malé zuby až ve čtyřech vrstvách (když se horní vrstva odlomila, ihned ji vystřídala spodní), což je typické pro hadrosaury. Čelisti byly velmi dobře pohyblivé: kachnozobí dinosauři často "přežvykovali", nebo přesněji řečeno třeli čelisti od sebe (nežvýkali jako savci). Díky těmto a několika dalším charakteristikám je Equijubus považován za nejstaršího známého hadrosauroida. Své jméno dostal tento dinosaurus ze zajímavého důvodu. Oblast Ma Zong v čínské provincii Gansu, jež je v současnosti jednou ze tří provincií, kde se vyskytují ohrožené pandy velké, lze v překladu označit jako "koňská hříva". Equijubus je tedy latinským překladem čínského názvu lokace, ačkoliv podle některých odborníků takové jméno není příliš validní a tak možná bude Equijubus přejmenován (v současné době to ale není nijak nutné). Druhové jméno, normanii, bylo Equijubovi dáno na počest anglického paleontologa Davida Normana, specialisty na iguanodontidy. Autory jména jsou You, Luo, Shubin, Zhi-lu Tang, Witmer a Feng Tang, kteří zvíře popsali roku 2003. Z Equijuba byla nalezena kompletní lebka, krční, zádové a pánevní obratle... Před 125 miliony let byla Čína hojně zalesněna. Z té doby známe spoustu opeřených dinosaurů. Equijubus se na svých denních cestách lesem s takovými dinosaury setkával. Byl to spásač nízko i vysoko rostoucí vegetace, a svou listnatou potravu hledal i mezi prvními kvetoucími rostlinami. Podobně jako iguanodonti a hadrosauridi, i tento dinosaurus žil ve stádech, což jej činilo silnějším vůči predátorům. S délkou 5 metrů a váhou až 2,5 tuny patřil Equijubus k celkově velkým dinosaurům čínských lesů, ale potkával se i s většími, například se sauropodem Borealosaurem. Podobně jako jeho příbuzní, byl i Equijubus dobrým běžcem a utíkal po zadních končetinách. V případě napadení predátora mohl dosáhnout vysoké rychlosti, alespoň tedy na svou váhu. Mnohé ohledně tohoto rodu však ještě čeká na objevení...
Popis tohoto dinosaura můžete najít kupříkladu v knize "Dinosauři-Průvodce 270 rody" od Dougala Dixona.

Příště Kotasaurus!