Červen 2016

Diplom od Bleskoblesky

30. června 2016 v 14:53 | HAAS |  Ostatní zajímavosti
Bleskobleska z blogu www.dinosaurus-kyouryuu.blog.cz nedávno vytvořila Poznávačku vačnatců, které jsem se zúčastnil. Úkolem bylo napsat názvy vačnatců na obrázcích. Myslím, že se mi nevedlo špatně, skončil jsem na 2. místě s 5,5 body. Bleskoblesce chci poděkovat za tuto krásnou cenu s pakobrou páskovanou, legendárním australským hadem. Obrázek, který jsi nakreslila, je opravdu krásný a moc Ti za něj děkuji!

Jinak všem přeji hezké prázdniny! Chystám něco nového (možná jsem již chystané projekty zmínil), snad se tedy těšíte...

První druhohorní savec z Japonska!

29. června 2016 v 14:14 | HAAS |  Nejnovější zkameněliny
Z Japonska přišla v nedávné době zpráva, která informuje o skvělém paleontologickém nálezu! V červnu 2014 se chlapec Kakeru Fonato s rodiči vydal do oblasti Fukui, odkud pocházejí nejznámější japonští dinosauři. Jsou to například Fukuiraptor, Fukuisaurus, Fukuititan a možná i Katsuyamasaurus (nejde-li o velkého Fukuiraptora). Tito dinosauři žili v období Křídy a byli tehdy v Japonsku hojní. Dosud však nebyl na ostrovech nalezen jediný druhohorní savec. Když Kakeru oblast navštívil, všiml si kusu horniny velikostně srovnatelného s lidskou pěstí. Bystře si ji horninu prohlédl a rozpoznal, že se v ní nachází cosi jiné barvy. Byla to jistě fosílie, ale Kakeru se až nedávno dozvěděl, co to vlastně našel. Zkamenělina byla vypreparována vědci Fukuiské univerzity a identifikována skutečně jako savec. Hornina i samotný savec jsou samozřejmě křídového stáří. Malý rejskovitý savec žil v Japonsku před 120 miliony let s již jmenovanými dinosaury. Zachovalo se 60 procent kostry. Ta byla 5 centimetrů dlouhá a 2,6 centimetru široká. Celková délka tohoto křídového savce se rovnala 13 centimetrům... Jde o velmi významný nález. Dodal to i jeden z výzkumníků, Kazunori Miyata. Kakeru řekl, že je pro něj nález úžasný, jelikož je tak vzácný. Navíc je skvělé, že si zkameněliny povšiml, jelikož na povrchu horniny byl dobře rozpotnatelný pouze zub zvířete. Podle výzkumu zubů se paleontologové domnívají, že tento dosud nepojmenovaný savec byl býložravcem. Zřejmě patřil mezi multituberkuláty, nebo to byl případně jejich blízký příbuzný. Možná to nebude trvat dlouho, a tomuto živočichovi bude přiděleno jméno! Našich poznatků o pravěku Japonska opět přibývá...

Nalezenou část kostry označuje na obrázku tmavá barva.

Zvláštní znaky dinosaurů-Therizinosauridi

28. června 2016 v 11:07 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Projekt "Zvláštní znaky dinosaurů" pokračuje, tentokrát si v něm připomeneme unikátní "výzdobu" slavných Therizinosaurů a jejich příbuzných!

Therizinosauridae je čeleď, která je dodnes pro paleontology tak trochu tajemstvím. Byli to theropodi, členové skupiny masožravých dinosaurů. Přitom však šlo o býložravce nebo všežravce. Jsou kombinací masožravců a býložravců ve stavbě těla, byli poměrně zavalití a žili v období Křídy. Když byl v 50. letech minulého století sovětskými paleontology nalezen dráp Therizinosaura v mongolské poušti Gobi (tehdejší expedice těchto vědců vedly k nálezům nádherně zachovalých koster Tarbosaurů), domnívali se, že se jedná o pozůstatky obří želvy. Samotný dráp, měřící 70 centimetrů, vypadal jako žebro. Až později byly u dalších drápů objeveny i přední končetiny, ke kterým byly drápy napojeny. Ukázalo se, že obojí patřilo něčemu skutečně velkému. Malejev popsal toho tvora roku 1964, ale až roku 1993 byl Therizinosaurus identifikován jako dinosaurus. Přispěl k tomu tehdy objev jeho příbuzného, Alxasaura, který žil taktéž v Mongolsku v období Křídy. Paleontologové si ale dlouho nebyli jisti, zda byli therizinosauridi nějací ornithopodi, podivně vzhlížející sauropomorphové nebo theropodi. Nakone se skutečně ukázalo, že tito tvorové s malými zuby byli býložravými theropody. Podobné a zvláštní kombinace příliš neznáme, snad s výjimkou pár dalších, jim nepříbuzných druhů, jako byl Chilesaurus-ten byl ovšem popsán až minulý rok. O therizinosaurech toho možná nevíme tolik, jako o některých jiných dinosaurech, ale přesto aspoň zčásti víme, k čemu používali své obrovské drápy...


Ty obrovské drápy mohly sloužit k předvádění se. Therizinosauridi je však mohli použít i při obraně teritoria nebo sebe samotných. V Putování s dinosaury-Speciál: Obří dráp proběhl souboj Therizinosaura a Tarbosaura. Therizinosaurus nakonec zvítězil, jelikož dal Tarbosaurovi bolestivou ránu do čelistí. K tomu se drápy opravdu mohly hodit. Nejčastěji je ale therizinosauridi používali k přichycení větví stromů, aby dosáhli na listy. Někteří paleontologové ale vyslovili domněnku, že drápy mohly být používány i k rozhrabávání termitích hnízd. Zahnuté, silné drápy se dnes vyskytují u zvířat, která se často živí termity nebo mravenci. Možná si therizinosauridi čas od času spestřili jídelníček těmito tvory, ale není jasné, zda v dospělosti opravdu požírali tak malé živočichy, jako je hmyz. Nelze to ale vyloučit... Therizinosauridi byli zřejmě opeření, důkazem je například Beipiaosaurus. Opravdu zvláštní je však pánev těchto dinosaurů. Pánevní kost totiž naznačuje, že šlo o ptakopánvé dinosaury. Kost sedací i kost stydká byly rovnoběžné. Tím se však nesmíme nechat zmást! Therizinosauridi byli plazopánví, byli to přece theropodi! Je to další z podivných znaků, kterými byli therizinosauridi vybaveni. Proto lze říci, že měli masožravé předky, ale během evoluce se přeorientovali na spásání rostlin. Také jejich pánev získala jaksi jiný tvar, díky kterému se lišila od pánve plazopánvých a trochu připomínala pánev ptakopánvých dinosaurů. Mnohé však stále zůstává otázkou. Vývojová historie těchto živočichů nebyla zmapována tolik, jako například evoluce tyrannosaurů nebo jim podobných...



Dinodontosaurus

27. června 2016 v 9:44 | HAAS |  Popisky prvohorních živočichů
Dinodontosaurus ("ještěr se strašnými zuby") byl velký dicynodont žijící v pozdním Permu a raném Triasu. Patřil tak k nemnoha tvorům, kterým se podařilo přežít permské vymírání-nejničivější vymírání druhů v historii naší planety. Dicynodonti jsou ale známí jsou přizpůsobivostí. Dinodontosaurus nebyl jediným zástupcem této skupiny, který tu katastrofu přečkal. Podobně se totiž dařilo i jeho příbuznému, Lystrosaurovi. Dinodontosaurus byl 2,4 metru dlouhý a řadil se mezi větší dicynodonty. Byl to bratranec Placeriase a Kannemeyerie (patřil totiž do stejné čeledi, Kannemeyeriidae). Byl vybaven párem ostrých zubů vybíhajících z horní čelisti a směřujících dolů. Používal je k rozrývání půdy, když hledal výživné kořínky a hlízy. Dále se živil také listy rostlin, které ukusoval silným zobákem. Ten byl rohovitý a byl tak dobře adaptován k rozmělnění tuhé rostlinné potravy. To znamenalo, že potrava byla hůře stravitelná, proto bylo jeho tělo, nesoucí mj. i objemná střeva, tak silné a zavalité. Tento plaz mohl vážit cca 1 tunu. V době, kdy Dinodontosaurus žil, byly všechny kontinenty spojeny v jeden superkontinent zvaný Pangaea. Mohl se tedy šířit do všech částí světa, jelikož mu v tom nebránily vodní plochy. Přesto většinu zkamenělin Dinodontosaura odkryli vědci v Jižní Americe. Dva druhy, D. pedroanum a D. turpior, byli objeveni na území Argentiny a Brazílie. Třetí druh, D. tener, žil na území Německa. Když se jeho kosti poprvé dostaly do rukou Friedricha von Huene, popsal je jako jiný druh Dicynodonta. Až později se ukázalo, že Dinodontosaurus byl odlišný... Tohoto savcovitého plaza zkoumal také proslulý americký paleontolog Alfred Romer, který se věnoval studiu života v Triasu (a kromě toho i v Devonu a Karbonu, neboť hledal primitivní čtvernžoce). Opravdu pozoruhodné je to, že byli nalezeni jak dospělci, tak i mláďata Dinodontosaura. Díky tomu paleontologové zjistili mnohé o růstu a chování těchto zvířat. Nález deseti malých Dinodontosaurů potvrdil, že se mláďata zřejmě združovala do školek pozorovaných a chráněných staršími jedinci. Na dospělé Dinodontosaury si mnoho predátorů netrouflo, jen s výjimkou gorgonopsiantů, raisuchidů a jim podobných. Mláďata však byla snadným cílem i pro menší masožravce, ovšem přítomnost dospělců znamenala, že se jen tak neodvážili k útoku...
Krátký popisek Dinodontosaura najdete například v knize "Poznávej věci kolem sebe-Dinosauři" od profesora Mikea Bentona.

Příště Ventastega!

Letní paleontologická výprava

26. června 2016 v 8:53 | HAAS |  Vědecké výpravy
Ve dnech 20. července až 9. srpna 2016 proběhne ve Spojených státech amerických nová paleontologická expedice, jejímž cílem je nasbírat různorodé fosílie včetně dinosauřích pozůstatků. Tato výprava proběhne díky společnosti Cottonwood Gulch. Je jedním z typů expedic, kdy se k vědcům přidávají dobrovolníci, kteří si cestu zaplatí a poté vědeckému týmu pomáhají s dobýváním zkamenělin. Nová výprava bude probíhat v Novém Mexiku. Jako je tomu u mnoha paleontologických expedic, i zde bude muset tým pracovat v terénu ve velkém horku s malým množstvím stínu. Novomexické horko je přímo horkem k padnutí, avšak paleontologové i dobrovolníci se s ním obvykle dobře vypořádají... Tato expedice, která bude trvat 21 dní, má za cíl prohledat především druhohorní usazeniny Nového Mexika. Pokud se jim podaří nějaký skvělý nález, mohl by se později ocitnout ve sbírkách Albuquerqueského přírodovědného muzea, kde by byl důkladně prozkoumán. Paleontologické expedice jako je tato mají velký potenciál co se týká nalezení nových druhů (ať už jde o vyhynulé bezobratlé, tak o obratlovce). Není vyloučeno, že nějaký druh bude objeven čirou náhodou. Z Nového Mexika, z oblasti Zuni, pochází také známý ceratopsid Zuniceratops. Byl to primitivnější typ rohatého dinosaura, žil před 90 miliony let a dorůstal délky přibližně 3,5 metru. Byl objeven osmiletým Christopherem Jamesem Wolfem, synem paleontologa G. Wolfa, když s ním zkoumal křídové usazeniny. K podobné "náhodě" může dojít i na letní expedici. Doufejme tedy, že tato částečně dobrovolnická výprava přinese světu paleontologie něco nového. Já osobně si myslím, že šance na nalezení nového druhu dinosaura v tomto případě není nízká...

Tento článek jsem napsal spíše pro zajímavost. Bohužel jsem nenašel více podrobností, začež se omlouvám...

Základní údaje o čeledích dinosaurů-Anchisauridae

25. června 2016 v 9:09 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
V této části se podíváme na čeleď Anchisauridae... Do komentářů poté můžete napsat, zda se Vám článek líbil...

Název čeledi: Anchisauridae,
Autor názvu a popisu: Othniel Charles Marsh, 1885,
Nejznámější zástupce čeledi: Anchisaurus,
Doba výskytu: Jura.
Anchisauridae byla čeleď prosauropodů zahrnující poměrně raně vzhlížející typy, které však již žily v období Jury. Doba, kdy se tito dinosauři vyskytovali, se nejčastěji udává podle Anchisaura. Ten je totiž jediným dobře prozkoumaným zástupcem čeledi. Navíc si paleontologové nejsou jistí, zda do čeledi patřil i jiný dodnes objevený druh. Dříve totiž byli za anchisauridy považováni Megadactylus a Amphisaurus. Později se ale zjistilo, že šlo o Anchisaura a tak se tato jména stala pouze jeho synonymem. K anchisauridům mohl patřit i Ammosaurus, jenže zde si vědci nejsou příliš jisti. Ammosaurus se Anchisaurovi velice podobá, není-li s ním zcela totožný. Trochu podobný byl americkému Anchisaurovi i anglický Thecodontosaurus, ten ovšem spadá do jiné skupiny dinosaurů... Anchisauridi žili, soudě podle Anchisaura, před 190 až 175 miliony let. Když Marsh tuto čeleď zavedl, domníval se, že šlo o stupeň mezi primitivními a pokročilými dinosaury (ve skutečnosti byli anchisauridi již rozvinutí). Jelikož šlo o býložravce, spásali nízko i rostoucí vegetaci. Zároveň polykali gastrolity, tedy kameny, jež v žaludku rostlinnou potravu rozmělnily. Anchisaurus byl poměrně velký, měřil 2 až 4 metry na délku, ačkoliv v Juře existovali i větší dinosauři (asi by se tedy dal označit jako středně velký). Pro zástupce čeledi Anchisauridae jsou typické tupé, válcovité zuby s rýhami na krajích. Tím se jejich zuby nápadně podobaly zubům dnešních leguánů, a ti jsou většinou býložraví. To je spolu s gastrolity další důkaz toho, že šlo o býložravce. Přesto si někteří vědci myslí, že mohl alespoň příležitostně pojídat maso. Tělo anchisauridů bylo lehce stavěno, měli malou hlavu a dlouhý krk, čímž se mírně podobali sauropodům. Ocas byl také dlouhý. Přední končetiny byly kratší než zadní, anchisauridi byli nejspíše kvadrupední a chodili tedy po čtyřech. Často se ale stavěli pouze na zadní, zvláště když potřebovali dosáhnout na vysoko rostoucí větve. Dokazují to zpevněné kotníky zadních končetin. Anchisaurus měl na palcích předních končetin dlouhý dráp, který mohl sloužit k vyhrabávání kořenů. Zdá se, že to byla také jediná možná zbraň, které mohl využít k obraně...




Správce dinosauřího parku - Nové plány

24. června 2016 v 10:44 | HAAS |  Správce dinosauřího parku
Jak jsem slíbil, dnes je zde další vydání týdeníku Správce dinosauřího parku. Dan Jameson Vás opět informuje o novinkách z Dinosauřího parku...

Nové plány

Včera v osm hodin večer jsme se já, Charles, Oliver a Tim sešli v diskuzním sále hlavní budovy, abychom nalezli východiska současných i budoucích situací. Těm se totiž Dinosauří park nevyhne. Přišli jsme s několika novými plány, jež by takové situace mohly jednoduše vyřešit. Zaprvé, mluvili jsme o nebezpečí ze strany Operace Hon na Kronosaura. Její vedení, stejně jako dobrovolníci přidávající se k operaci (jejich počty navíc rostou) jsou mnohem nebezpečnější, než Kronosaurus samotný. Operace navíc pronásleduje i další mořské plazy, včetně Halisaurů a Shonisaura. Dinosauří park se dal dohromady s Ochránci pravěké zvěře, nezisková organizace, jejímž úkolem je zabránit vyhubení mořských plazů i dalších pravěkých zvířat v našem světě. Charles bude dnes odpoledne kontaktovat Ochránce s návrhem, že by bylo třeba posílit stráže v okolí základny Operace Hon na Kronosaura... Druhým důležitým bodem porady bylo rozdělení Isle of Die. Ochránci pravěké zvěře nás vyzvali, abychom brzy otevřeli park veřejnosti a ta se mohla na vlastní oči přesvědčit, že ta pravěká zvířata skutečně žijí. Cílem by pak bylo veřejnost v parku učit o důležitosti ekosystému na Isle of Die, který nemůže být nahrazen Dinosauřím parkem. Kvůli majitelům západní části Isle of Die je původní ekosystém toho místa narušen, lidé tam pronikají častěji než kdykoliv předtím, a vypálený prales se stále nevzpamatoval (to ale není překvapením, les k tomu bude potřebovat desítky let). Otevřením parku bychom čelili mnoha nesnázím. Skoro každý týden některé ze zvířat uteče z ohrady, což naruší naši jinak poklidnou práci. Zvířata, jako jsou Siamotyrannus, Deinotherium, Troodoni a Erythrosuchus jsou potenciálně velmi nebezpečná. Jediný zabitý návštěvník parku by znamenal definitivní zavření této "atrakce", která už tak ztratila řadu skvělých krmičů, jež byli zabiti našimi zvířaty. Podle Ochránců pravěké zvěře je toto ale jediným řešením, jak Isle of Die zachránit. Oni sami se teď snaží prostřednictvím světového tisku upozornit na celou situaci. Nutno dodat, že mnohé lidi to velice zajímá...

Třetí bod porady se týkal budoucnosti zvířat v Dinosauřím parku. Othnielie už třetí rok vyvedly mláďata. Namísto jednoho původního výběhu už máme dvě ohrady s Othnieliemi, a s nově příchozími mláďaty bude třeba vystavět další. Tim a Oliver však přišli s důmyslným plánem. Část stáda, jež už v podstatě není souvislým stádem kvůli rozdělení, by se mohla vrátit na Isle of Die. Většina matek jsou přece jen samice narozené v přírodě a ne v zajetí. Bylo by třeba zjistit, které Othnielie by byly k návratu na Isle of Die připraveny. Tím bychom jednoduše zmenšili počet těchto zvířat, se kterými se problémy jen množí. Charles i já řekli ano. Oliver začne s návratem Othnielií na Isle of Die později v létě... Porada byla dlouhá, trvala téměř tři hodiny. Nyní však máme jisto v budoucnosti parku. Dnes po poledni Charles a já vystoupíme před všemi pracovníky v jídelně a vše jim oznámíme. Oliver u toho přítomen nebude. Krátce po sedmé dnes ráno odjel na Isle of Die. Stále jej zajímá jedna věc: jak se v určité části ostrova ocitly pozůstatky lidí? Oliver je našel už před měsícem, ale neměl čas k tomu, aby záhadu vyřešil. Věří, že nyní se mu to podaří...

Další část týdeníku Správce dinosauřího parku napíši zase za týden!

Megaloceros

23. června 2016 v 11:09 | HAAS |  Z dob savců

Jméno: Megaloceros giganteus,
Potrava: Tráva, listí stromů,
Výskyt: Evropa a Asie.
Popis:
Megalocerovi se též říká "veledaněk" nebo "velký irský los" či "jelen obrovský". První běžné jméno je správnější, protože nešlo o losa, ale spíše o blízkého příbuzného dnešních daňů. Tento jelenovitý je jedním z největších zástupců své čeledi, kteří kdy žili. Na délku měřil 2,5 metru, rozpětí parohů dosahovalo u samců až 3,7 metru a hmotnost paroží dosahovala až 220 kilogramů (v některých případech ale snad i více). K tomu je třeba si uvědomit, že stejně jako dnešní jelenovití, i Megalocerové každoročně parohy shazovali. Rozhodně to nebylo nic jednoduchého. Na jejich růst pak samci vynakládali velké množství energie. Pozoruhodné je, že známe několik ras či poddruhů Megalocera. Geologicky nejmladší je M. hibernicus se lžícovitou až vidličnatě rozšířenou oční výsadou na paroží, čímž se odlišoval od většího a staršího M. gigantea. Během evoluce u tohoto zvířete paroží nabývalo více výsad. Velké množství pozůstatků Megalocera bylo objeveno v Irsku (poblíž Dublinu asi 80), ale žil po celé Evropě i Asii v poslední době ledové. Na jejím konci se začal střetávat s pravděpodobně nejdůmyslnějšími lovci té doby-lidmi. Malby Megalocera v pravěkých jeskyních dokazují, že jimi byl loven. Na některých malbách se Megalocerovi na hřbetě objevuje tukový hrb. Z fosilních pozůstatků o tom nemáme důkazy, ale pravěcí lovci se s Megalocery střetávali a zřejmě je malovali podle pravdy. To by znamenalo, že Megaloceros opravdu měl něco, co se podobalo tukovému hrbu velbloudů nebo skotu zebu, kde si uskladňoval tuk na nejhorší období roku. Výkyvy teplot mohly být v době ledové obrovské, a strašlivý mráz dlouho trvající zimy mohl vykonat své. Na konci Pleistocénu začal Megaloceros vymírat, před 11 000 lety vyhynul v Irsku a další místa rychle následovala. Podíl na tom mohl mít jak lov lidí, tak globální oteplování. Mnoho lidí to neví, ale ve střední Evropě zřejmě vyhynul až kolem roku 2500 př. n. l. a u Černého moře možná i kolem roku 500 př. n. l., ačkoliv se o tom vedou velké diskuse a neví se přesně, zda opravdu mohl přežít i do Holocénu... Megaloceros je známý svým vyobrazením v poslední epizodě Putování s pravěkými zvířaty...



Popisky dalších tvorů z 6. dílu seriálu Putování s pravěkými zvířaty přinesu již brzy! Doufám, že se Vám popis Megalocera líbil...

Ostrovní trpaslíci-Miniaturní emu

22. června 2016 v 12:51 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Doufám, že se Vám zatím můj seriál Ostrovní trpaslíci líbí! V této části Vám ukáži další podivuhodné tvory, kteří se kvůli životu na ostrovech zmenšili... Byli to malí emu!

Místo: Ostrovy King Island a Kangaroo Island,
Čas: Pleistocén až náš letopočet,
Příklady ostrovního nanismu: malí emu.
Dnešní emu je asi nejznámějším australským ptákem. Spolu s velkým čápem žabiru, který na rozdíl od emua je schopen letu, představuje největšího ptáka kontinentu, jenž je zároveň státem. Dospělí emu měří 150 až 190 centimetrů na výšku a vyznačuje se různými zvláštnostmi (například faktem, že samci se starají o vejce, která jim ponechají samice). Ještě v nedávné minulosti byl tento pták rozšířen o něco více, než dnes. Příkladem je tasmánský emu, který vyhynul teprve v minulém století. Měl velmi blízko k dalším dvěma typům emu, jež taktéž vymizely nedávno a byly příkladem ostrovního nanismu. Jedná se o evoluční přizpůsobení k životu v prostředí, jež je malé oproti původnímu habitatu zvířete. Emu z vnitrozemí jsou tedy velcí, ale na ostrovech se museli zmenšit, aby přežili v takovém ekosystému, v němž velikost hraje velkou roli. Oba dva miniaturní typy emu pocházejí z malých ostrůvků poblíž Austrálie a Tasmánie: King Island & Kangaroo Island. Zřejmě se vyvinuli v posledních pár tisících let geologické minulosti. Emu z King Islandu se od tamánského emu odtrhl před 14 000 lety, kdy již Tasmánie a King Island nebyly spojeny. Emu z King Islandu, vědecky Dromaius novaehollandiae minor měřil na výšku pouze 87 centimetrů. Existují však i záznamy o 130 centimetrů vysokých jedincích, ti však byli hodně vzácní. Některé exempláře byly odchyceny, zabity a přemístěny do Evropy, kde byly studovány. V divoké přírodě vyhynul už asi roku 1805, což byla obrovská škoda. Osadníci je sice vybíjeli, ale jejich počty ubývaly už předtím. Možná byli malí emu loveni pravěkými lidmi. Dalším pozoruhodným, malým emu byl samostatný druh Dromaius baudinianus, který byl vyhuben roku 1827. Vyskytoval se pouze na Kangaroo Island, což je 3. největší ostrov Austrálie. Je toho o něm známo jen málo, ovšem vědci se domnívají, že žil v lesích. Dodnes se zachovalo několik ilustrací a pár pozůstatků tohoto zvířete... Již bylo řečeno, že malý emu z King Island se vyvinul před 14 000 lety. Musíme si ale uvědomit, že zmenšení emu byli docela běžní na jihoaustralském pobřeží už před 700 000 lety. Mohli být jakýmisi vzdálenými předchůdci těch, které známe lépe a kteří vymizeli za našeho letopočtu...


Všimněte si porovnání velikostí člověka, současného emu a jeho prehistorického příbuzného z King Islandu, který dosahoval asi poloviční výšky.

Potencionální kořist Deinonycha

21. června 2016 v 11:56 | HAAS |  Podivuhodné zprávy ze světa pravěku
Článek o tom, co by se mohlo stát kořistí určitého pravěkého predátora, jsem nenapsal již dlouho. Nyní se však k těmto článkům vracím! Tentokrát se podíváme na zabijáka jménem Deinonychus a na tvory, kteří jím byli ohrožováni...

Náš predátor: Deinonychus,
Druh: Deinonychus antirrhopus,
Nálezy zkamenělin: Severní Amerika (Oklahoma, Montana, Utah a Wyoming v USA),
Velikost: Délka 3 až 3,5 metru,
Geologický výskyt: Spodní Křída, před a okolo 115 miliony let.
Deinonychus, což znamená "hrozivý dráp", byl dromaeosauridní dinosaurus (raptor) stejné skupiny, jako populární Velociraptor. Měl blíže k filmovému vyobrazení Velociraptora v Jurském parku. V době natáčení filmu si totiž někteří vědci mysleli, že Velociraptor a Deinonychus jsou stejným druhem. Proto byl filmový Velociraptor nazýván V. antirrhopus (složení V. mongoliensis a D. antirrhopus). Ve skutečnosti to byl jen Deinonychus, který byl opravdu vysoký jako člověk, kdežto Velociraptor byl velký asi jako krocan. Deinonychus vážil 70 kilogramů a byl tedy rychlým lovcem. Přesně tak byl popsán i Johnem Ostromem v 60. letech minulého století. Nález Deinonycha roku 1964 byl úžasný, a Ostrom ho po pěti letech od objevu představil vědcům i veřejnosti jako hbitého, vitálního, teplokrevného tvora. To byl skutečně revoluční skok v paleontologii, poněvadž do té doby byli dinosauři považováni za pomalá, hloupá monstra. Deinonychus měl mnohé znaky ptáků, kterých si Ostrom při popisu všiml. Byl inteligentní a elegantní. Dnes je také rekonstruován s peřím. Toto zvíře bylo vybaveno smrtícími zbraněmi. Srpovitý dráp, kterým byly vybaveny obě zadní končetiny, byl 10 centimetrů dlouhý. Měl kostěnný základ a na povrchu byl pokryt rohovinou. Přední končetiny byly dlouhé, Deinonychus jimi dosáhl daleko před sebe. Mohly se hodit k přidržování si kořisti. Zuby byly zatočeny dozadu jako u dnešních krajt, takže se kořist dravci jen tak nevyvlekla. Když se zuby zlomily, dorostly Deinonychovi nové, což však probíhalo u všech masožravých dinosaurů (podobně jako dnes u žraloků). Zásadní jsou teorie o tom, jak zabíjel svou kořist. Srpovité drápy sice mohly proniknout krční tepnou kořisti ve vteřině, ale zdá se, že jich Deinonychus užíval spíše k zaháknutí se na kořisti. Pak již přišly na řadu zuby. Drápy samotné ale mohly způsobit oběti závažná, krvácející zranění. Lovené zvíře mohlo být šokováno už útokem samotným a po několika drápnutích a kousancích v agonii padlo na zem. Dříve se také předpokládalo, že raptoři by mohli drápem jednoduše kopnout, ale to se nyní nezdá být příliš pravděpodobným. V takovém případě by museli stát na jedné zadní končetině, ovšem je pravdou, že tuhý ocas by jejich hmotnost vyvažoval... Deinonychus byl krutý predátor. Dospělci zabíjeli mladé, jak můžeme vyčíst z fosilií. Krutý byl však i ke své kořisti. Existují zkameněliny, které nám to částečně mohou potvrdit...




Téměř jistá kořist: Tenontosaurus,
Druhy: T. tilletti, T. dossi,
Nálezy zkamenělin: Severní Amerika (Texas, Utah, Maryland, Montana, Idaho v USA),
Velikost: 7 metrů,
Geologický výskyt: Shodný s Deinonychem.
Tenontosaura také popsal John Ostrom na základě úžasně zachovalých pozůstatků v roce 1970. Byl to velký ornithopod. Po většinu času chodil po čtyřech, ale při běhu se pohyboval pouze po zadních končetinách. S jejich pomocí se však také mohl vztyčit, potřeboval-li dosáhnout na vysoké větve stromů. Severní Amerika mohla být v té době dobrým útočištěm pro takové velké ornithopodní býložravce. Avšak tento dinosaurus se v tamních lesích potkával s pravým zabijákem. Nejenže Deinonychus mohl potencionálně Tenontosaura ohrozit. Pravděpodobně ho Deinonychus i lovil... Podle všeho 20 až 40 % všech Tenontosauřích pozůstatků bylo nalezeno v blízkosti Deinonycha. Mezi některými kostmi Tenontosaura se našly i zkamenělé zuby Deinonychů. Nejúžasnější doklad setkání těchto dvou zvířat máme z Montany. Ten však není obyčejný, svědčí o možné hostině. Když byla objevena kostra 7,3 metru dlouhého Tentonosaura, jenž byl obklopen smečkou Deinonychů, vyvolalo to mezi vědci i na veřejnosti prudké diskuse. Do té doby se totiž nepředpokládalo, že draví dinosauři lovili ve skupinách. Mohl by toto být důkaz? Je tu jeden problém. Někteří vědci si myslí, že kostry Deinonychů a Tenontosaura byly v tomto případě zachovány na stejném místě kvůli tomu, že je s sebou vzal proud vody. Zvířata možná zastihla rozvodněná řeka v období dešťů. Dinosauři se utopili a zahynuli na místě společně. Proto můžeme Tenontosaura klasifikovat jen jako "téměř jistou kořist". Deinonychus ho pravděpodobně lovil, ale protože nevíme, jaké okolnosti opravdu postihly onu smečku shromážděnou kolem Tenontosauřího těla, nemůžeme říci, že je to stoprocentní důkaz.



Potencionální kořist: Zephyrosaurus,
Druh: Z. schaffi,
Nálezy zkamenělin: USA,
Velikost: 2 metry na délku,
Geologický výskyt: Shodný s Deinonychem.
Tento malý ornithopodní dinosaurus žil na stejném místě a ve stejné době, jako Deinonychus. Byl to rychlý běžec, o tom není pochyb. Zda dokázal utéci Deinonychovi, to je otázkou. Nemáme zkamenělé důkazy o tom, že by Deinonychus Zephyrosaura někdy zabil. Ale v prehistorii k tomu dojít mohlo. Proto je možné, že se Zephyrosaurus mohl objevit na jídelníčku "hrozivého drápa". Možná nemáme důkazy o tom, co měl jeden dělat s druhým, ale máme alespoň zkamenělé stopy Zephyrosaurů. Možná to byl také hrabavý druh dinosaura žijící částečně v norách...


Potencionální kořist: Cedarpelta,
Druh: C. bilbeyhallorum,
Nálezy zkamenělin: Utah, USA,
Velikost: Délka až 7 metrů,
Geologický výskyt: Před 116 až 110 (případně 109) miliony let, shodný s Deinonychem.
Cedarpelta byla ankylosauridním dinosaurem. Byla obrněná, zřejmě měla palici na ocase a kostěnná byla dokonce i její oční víčka. Ankylosauridi byli jako živočišné tanky. Ale i když byli pomalí, jejich brnění je chránilo před predátory. Možná i Acrocanthosaurus (obrovský, přes 10 metrů dlouhý theropod žijící v té době v Severní Americe) byl měl problémy s Cedarpeltou. Proto se zdá, že Deinonychus si na ni nemohl ani troufnout. Nevíme, zda někdy vůbec jeden činil něco s druhým. Avšak z nálezů jiných ankylosauridů víme, že brnění mláďat nebylo tak vyvinuté jako u dospělců. Stejně jako malí krokodýlové nejsou tak chráněni plátovitými šupinami na zádech, jako dospělci (u nichž jsou osteodermy opravdu tvrdé), tak malí ankylosauridi byli na rozdíl od rodičů nesmírně zranitelní. Je možné, že jedno proniknutí smrtícího drápu do zad by malou Cedarpeltu zabilo. Deinonychům by se tak naskytla možnost k hostině.

Do komentářů můžete napsat, jaké zvíře by se podle Vás mohlo objevit na jídelníčku Deinonycha! Podobné články, jako byl tento, přinesu již brzy!